načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tahle země je naše. Český a německý veřejný prostor v deiktické perspektivě - Mgr. Tomáš Samek Ph.D. M. A.

Tahle země je naše. Český a německý veřejný prostor v deiktické perspektivě

Elektronická kniha: Tahle země je naše. Český a německý veřejný prostor v deiktické perspektivě
Autor: Mgr. Tomáš Samek Ph.D. M. A.

Kniha zkoumá, zda je deixe použitelná jako hledisko výkladu světa médií, veřejného prostoru a komunikačních interakcí v něm probíhajících. Soustředí se na vztah těchto interakcí k ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Univerzita Pardubice
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 214
Rozměr: 22 cm
Úprava: barevné ilustrace, faksimile
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Sociální interakce. Sociální komunikace
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-739-5993-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha zkoumá, zda je deixe použitelná jako hledisko výkladu světa médií, veřejného prostoru a komunikačních interakcí v něm probíhajících. Soustředí se na vztah těchto interakcí k vytváření kolektivního vědomí sociálních aktérů: kdo je z veřejného prostoru vylučován a jakými komunikačními strategiemi se toho dosahuje; jak vzniká povědomí skupinové příslušnosti a jak se jazykově formuje společná vůle k politické akci. Za tímto účelem autor rozšiřuje původně úzký význam deixe tak, aby se mohla stát společným interpretačním jmenovatelem jevů a procesů, mezi nimiž byly doposud jen zřídka hledány vztahy a souvislosti. Tím se ustavuje tzv. deiktická perspektiva, z níž je nahlížen a analyzován svět sociálního sdělování a sdílení. Téma je vysvětleno jak teoreticky, tak na konkrétních příkladech z dnešního českého a německého veřejného prostoru, kde se řeší otázka, kdo a co je naše a co je naopak cizí.

Popis nakladatele

Kniha zkoumá, zda je deixe použitelná jako hledisko výkladu světa médií, veřejného prostoru a komunikačních interakcí v něm probíhajících. Soustředí se na vztah těchto interakcí k vytváření kolektivního vědomí sociálních aktérů: kdo je z veřejného prostoru vylučován a jakými komunikačními strategiemi se toho dosahuje; jak vzniká povědomí skupinové příslušnosti a jak se jazykově formuje společná vůle k politické akci. Za tímto účelem autor rozšiřuje původně úzký význam deixe tak, aby se mohla stát společným interpretačním jmenovatelem jevů a procesů, mezi nimiž byly doposud jen zřídka hledány vztahy a souvislosti. Tím se ustavuje tzv. deiktická perspektiva, z níž je nahlížen a analyzován svět sociálního sdělování a sdílení. Téma je vysvětleno jak teoreticky, tak na konkrétních příkladech z dnešního českého a německého veřejného prostoru, kde se řeší otázka, kdo a co je naše a co je naopak cizí.

(český a německý veřejný prostor v deiktické perspektivě)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tahle země je naše

český a německý veřejný prostor

v deiktické perspektivě

Tomáš Samek


Lektorovali:

doc. PhDr. František Vrhel, CSc.

PhDr. Marek Halbich, Ph.D.

Na obálku byly použity titulní strany českých a německých novin, jež vyšly 23. 3. 2016

– den po teroristických útocích v Bruselu.

© Tomáš Samek 2016

Cover © Aleš Bulva 2016

Layout © Lukáš Vavrečka 2016

ISBN 978-80-7395-993-7 (tisk)

ISBN 978-80-7395-994-4 (pdf)


Obsah

Jak číst tuto knihu 7

ÚVOD: KOLIK MOŽNOSTÍ MÁ DEIXE? 10

Metodologický horizont 14

Vztah kompozice k tématu 19

Notace a ortografie 21

1 POLARISMUS 23

2 ELEMENTY DEIKTICKÉ DIMENZE 37

Saussureovský obrat 37

Text jako parole 40

Deixe jako endofora 42

Deixe jako exofora 44

Singulární a plurální origo 46

Kontext a kontextualizace 48

Symbol jako protodeiktikum 53

Jediné pole symbolicko-deiktické 57

Reflektovanost deixe 62

Nereferenční deixe 65

Pole deiktické a sociální 67

Deixe na fantazmatu 71

3 MEDIOVANOST A IDEOLOGIE 74

Mediovanost a Jakobsonův model 78

Stupeň mediovanosti sdíleného 91

Identita jako mediovaná ideologie 105

U nás a ve světě 109


4 POUTNÍK MEDIÁLNÍ KRAJINOU 124

Sdílení jako (meta)mediace 136

Pestrá republika 130

Deiktická polarita bulvárnost – serióznost 137

Deiktikum jako protosymbol 148

My jsme lid (a vy ne) 153

Když já je my 160

5 DEIXE A TRANSCENDENCE 163

Hranice mezi Ty a Ono 165

Svět jako vztah (gramatických) osob 172

ZÁVĚR: MOŽNOSTI A MEZE DEIKTICKÉ PERSPEKTIVY 176

Terminologický klíč 185

Soupis obrazových položek 189

Zdroje analyzovaných materiálů 190

Literatura 193

Summary 209


Poděkování

Děkuji všem, kdo mi pomohli radou nebo kritickým čtením textu,

zejména Pavlu Baršovi, Christianu Hilcheymu, Martinu Hříbkovi,

Ľubici Kobové, Martě Kuhlman, Michalu Polákovi, Martině Přiby

lové, Davidu Rakušanovi, Ondřeji Slačálkovi, Tereze Stöckelové

a Martinu Škabrahovi. Svými erudovanými komentáři nejpodstat

něji přispěl ke kvalitě stati František Vrhel, Zdeněk Starý a Marek

Halbich. Za veškeré nedostatky přirozeně nesu odpovědnost sám.

Tato kniha by nevznikla bez inspirativního vhledu do lingvistické

antropologie, jehož se mi dostalo spoluprací se skvělým týmem

vědců na University of Virginia; za všechny zde jmenuji alespoň

Eve Danziger a Ellen Contini-Morava. Zvláštní dík patří Aleši Bul

vovi za grafický návrh obálky. Stanislavu Holubcovi jsem vděčný

za poskytnutí dvou fotografií z jeho osobního archivu. Za léta trva

jící podporu jsem lidsky zavázán své sestře Lence, neteři Kateřině

a všem dobrým kamarádům, kteří byli u toho.


Pámatce mých rodičů


ČESKÝ A NĚMECKÝ VEŘEJNÝ PROSTOR V DEIKTICKÉ PERSPEKTIVĚ 7

Jak číst tuto knihu Ve veřejném prostoru občas slýcháme slova, která se dovolávají naší kolektivní příslušnosti: „Tahle země je naše.“ Věty tohoto typu apelují na naši identitu a snaží se v nás vytvořit pocit přináležení k širšímu, nadosobnímu celku, v jehož jménu jsou potom formulovány naše požadavky a prosazovány naše nároky a zájmy. I na první pohled nevinný slovní obrat může v sobě nést potenciál vylučování těch druhých: je-li tahle země naše, znamená to, že do jejích věcí veřejných nemají druzí co mluvit. Nebo že tu s námi vůbec nemají být. Kámen úrazu je v tom, že o tom, kdo je ještě náš a jak s ním máme nakládat, rozhodují opět naše představy a vůle. Představy, které jsou slovními obraty tohoto typu tvarovány a zároveň ovlivňovány.

„Tahle země je naše.“ Dvě ze čtyř slov té věty jsou takzvaná deiktika: tahle a naše. Tato kniha chce z různých hledisek přispět k poznání toho, jak deiktika fungují při vytváření našich kulturních představ, sociálních postojů a koneckonců politické vůle ke společné akci. Různá hlediska vtiskla textu mezioborovou povahu, a tak v něm každý může hledat to své.

Každému, kdo nemá čas nebo vůli číst knihu celou, doporučuju její úvod: otevírá celou problematiku a vysvětluje její strukturu. Je psán jazykem přístupným i tomu, kdo se neorientuje v jazykovědné terminologii. Nepřeskočte ani úsek nazvaný Notace a ortografie: objasňuje takzvané polární analogie, které hrají v dalším výkladu klíčovou roli.

První kapitola Polarismus je nejabstraktnější. Může zajímat lingvisty a společenské vědce, kteří se zabývají hledáním adekvátních TAHLE ZEM JE NAŠE modelů popisu tak těžko uchopitelných skutečností, jako je jazyk a společnost.

Kdo není aspoň trochu orientován lingvisticky, sotva najde zalíbení ve velmi technické kapitole Elementy deiktické dimenze. Nelingvistům doporučuji, aby se podívali jen na grafická schémata a přečetli si tyto subkapitolky důležité pro pochopení terminologie: Deixe jako endofora, Singulární a plurální origo, Kontext a kontextualizace, Jediné pole symbolicko-dekitické a Deixe na fantazmatu. Ty antropology a sociology, kteří mají živý vztah k bourdieuovské tradici, bude zajímat i pasáž Pole deiktické a sociální: hledá průnik mezi bourdieuvským a bühlerovským pohledem.

Další kapitoly jsou již určeny širšímu okruhu čtenářů: Mediovanost a ideologie bude zajímat i odborníky studující média a masovou komunikaci stejně jako politology, sociální historiky a obecněji společenské vědce, kteří se zabývají šířením ideologizovaných představ ve veřejném prostoru.

Ústřední kapitolou knihy je Poutník mediální krajinou. Současně je čtenářsky nejpřístupnější: je určen i novinářům a lidem podílejícím se na každodenní podobě české mediální krajiny.

Poslední úvaha Deixe a transcendence je spíše praktickou ilustrací jedné teoretické teze prosazované v této knize. Zkoumá takříkajíc krajinu za zrcadlem deiktické perspektivy: ohledává její epistemologické meze a duchovní limity. Hned z prvních řádků čtenář pozná, jestli je to pro něho.

Jako v každé knize, závěr shrnuje to podstatné: vše, čím deiktická perspektiva může obohatit naše chápání veřejného prostoru.

ČESKÝ A NĚMECKÝ VEŘEJNÝ PROSTOR V DEIKTICKÉ PERSPEKTIVĚ 9

Das Höchste wäre: zu begreifen, daß alles Faktische schon Theorie ist.

Goethe TAHLE ZEM JE NAŠE ÚVOD: KOLIK MOŽNOSTÍ MÁ DEIXE? Jan Skácel líčí, jak vznikl název jeho knihy. Šel po ulici a na stánku s květinami uviděl reklamu „Růže pro každou příležitost“. Zamyslel se, kolik příležitostí může taková růže mít – a svou básnickou sbírku nazval Kolik příležitostí má růže (Skácel 1957). Aniž by měla sebemenší básnické ambice, tato kniha se ptá podobně: Kolik možností má deixe? Zkoumám v ní možnosti deixe jako interpretační perspektivy, kterou můžeme nahlížet na veřejný prostor a díky které v něm spatříme jevy, vztahy a souvislosti, jež by nám jinak snadno mohly uniknout.

Co je deixe? Důkladnou odpověď nabízí druhá kapitola; nyní aspoň zjednodušený popis a hrst příkladů. Deixe (z řec. δεῖξις) původně znamená ukazování. Jazykověda výraz terminologizovala a vtiskla mu určitější význam nebo spíš celou škálu významů podle toho, k jakému pojetí se ten který vědec hlásí. Všechna pojetí mají společný významový prototyp – základ, na němž se shodnou. Prototypickou deixí se rozumí veškeré jazykové prostředky, kterými se (po)ukazuje ven z jazyka a které získávají jednoznačný obsah teprve tehdy, jsou-li použity v konkrétním kontextu nebo situaci. Takovým prostředkům říkáme deiktické výrazy čili deiktika. Uvedu příklady.

Slovo tamhle má samo o sobě jen velmi neurčitý význam – přibližně „tam, kam se dívá nebo ukazuje autor promluvy“. Nevíme-li, kterým směrem se dívá nebo ukazuje, nejsme s to určit, co tamhle znamená, kam nebo nač přesně ukazuje. Slovo tamhle je prototypické deiktikum. Abychom mohli jednoznačně určit referent (tj. objekt, na který slovo ukazuje), musíme znát umístění mluvčího v prostoru.

ČESKÝ A NĚMECKÝ VEŘEJNÝ PROSTOR V DEIKTICKÉ PERSPEKTIVĚ 11

V této souvislosti se hovoří o tzv. prostorové ose deixe, která vychází ze zde autora promluvy, tedy z bodu, kde byla aktuálně vyslovena.

Dalším základním určením deixe je čas, jako je tomu u deiktického výrazu včera. Teprve když vím, kdy byla vyřčena věta Včera pršelo (tj. znám teď promluvy), mohu jednoznačně říct, kdy pršelo. V souvislosti s časem se hovoří o tzv. temporální ose deixe, která vychází z teď promluvy, tedy z okamžiku, kdy byla aktuálně vyslovena. Jak vidno, deiktika mění svůj referent spolu s tím, jak se proměňuje časový a prostorový kontext vyřčeného.

Dalším základním určením deixe je osoba, jako je tomu u deiktického výrazu já. Teprve když víme, kým byla vyslovena věta Já jsem optimista (tj. známe já mluvčího), máme jasno v tom, kdo se považuje za optimistu. V souvislosti s osobou se hovoří o tzv. personální ose deixe, která vychází z já promluvy, tedy ze subjektu toho, kdo ji pronáší. Podobně deiktikum my (tj. množina obsahující více prvků, z nichž jedním je já) nabývá jednoznačného významu teprve tehdy, víme-li, kdo a v jakém kontextu ho vysloví – tj. známe já subjektu promluvy a přinejmenším tušíme, koho dalšího momentálně zahrnuje do příslušné množiny a koho naopak umísťuje vně jejích hranic, ať už explicitně či jen implicitně.

Obecně lze tedy deiktika vymezit jako všechna slova, jejichž referent není možné jednoznačně určit, neznáme-li, jak jsou situována vzhledem k bodu zde-teď-já dané mluvní situace (Bühler 1965 [1934]). Tomuto bodu říká Bühler origo a považuje ho za střed subjektivní orientace, přítomný ve vědomí každého mluvčího. Vidíme, že bez aspoň částečné znalosti origa mluvčího nejsme s to plně porozumět deiktikům, která ve své výpovědi používá. Tolik obecně sdílený základ jazykového jevu zvaného deixe nebo též deiktická funkce.

Některá deiktika přímo vyjadřují a ovlivňují konstrukci sociálních identit (my – vy; vy – oni; my – oni), a stávají se proto nástrojem dynamiky začleňování lidí do určitých pomyslných skupin nebo TAHLE ZEM JE NAŠE naopak jejich vyčleňování. Tato dynamika může mít velmi nepomyslné, brutálně konkrétní dopady na život lidí v podobě jejich exkluze či inkluze, jejich společenského vzestupu či pádu. Situaci, kdy použitý výraz označuje skupinu, k níž se mluvčí sám počítá (např. my), nazývám autodeixí. Situaci, kdy výraz označuje skupinu, ke které se mluvčí nepočítá (např. oni), nazývám heterodeixí.

Tím se plynule dostáváme od toho, co se rozumí deixí, k jejím možnostem. Je zřejmé, že deixe citlivě zrcadlí a zároveň svým působením sama spoluutváří sociální vztahy i jim odpovídající ideologické koreláty v představách lidí o tom, kdo je součástí které partikulární sociality. Tyto koreláty souhrnně označuji jako deiktické ideologie

1

. Cílem předkládané práce je přispět ke studiu dynamic

kého a mnohostranného vztahu mezi komunikačními praktikami a kolektivní identitou. Tvrdím a na několika místech práce dokazuji, že právě deixe má vysokou vypovídací hodnotu jako předmět takového studia. Tím se však její možnosti ani zdaleka nevyčerpávají.

Jak ukazuji v dalších kapitolách, deixi můžeme chápat i jako hledisko, kterým nazíráme a interpretujeme jazykové, společenské a kulturní jevy, jakož i souvislosti mezi nimi. Na základě prostudované literatury mám za to, že tento pohled je v několika směrech nový a neotřelý. Zmíněné hledisko se snažím ustavit deduktivně i induktivně jako to, čemu říkám deiktická perspektiva: odhaluje v komunikačních a sociokulturních projevech jejich deiktickou dimenzi. Jejímu popisu je věnována zejména druhá kapitola nazvaná Elementy deiktické dimenze. Rozbor deiktické dimenze, prováděný na konkrétních příkladech pomocí analytických nástrojů lingvistické 1

Deiktické ideologie vstupují i do vztahu mezi výzkumníkem (např. lingvistou

snažícím se popsat gramatiku jisté jazykové variety) a sociálními aktéry, mezi

nimiž svůj výzkum provádí, jak ukazuje Collins (1998). Ani deskriptivní me

tajazyk lingvistiky není ideologicky neutrální nástroj a měl by jako takový být

výzkumníkem reflektován.

ČESKÝ A NĚMECKÝ VEŘEJNÝ PROSTOR V DEIKTICKÉ PERSPEKTIVĚ 13

antropologie a částečně i jiných oborů, nazývám deiktickou analýzou – s ní se čtenář nejčastěji setká v kapitole třetí (Mediovanost a ideologie) a čtvrté (Poutník mediální krajinou). Beru tedy deixi, tuto původně ryze lingvistickou kategorii, a měním ji v obecnější výkladový princip světa lidské sociality a jejích komunikačních projevů, a to daleko za rámcem vnitřní lingvistiky – v oblastech sociokulturní antropologie a mediálních studií.

Deixe má i nespornou hloubku filozofickou, vždyť její nejvýznamnější bod – zde-teď-já – můžeme vnímat jako synonymum pro nazření základní lidské situace: „Jsem tady a nyní.“ Mé bytí je vždy již vetkáno do časoprostorových souřadnic světa a je jimi podmíněno jako svým fundamentálním určením. Husserl (1940) uvažuje o bodu, který je umístěn ve vědomí každého z nás a který je východiskem prostorové orientace subjektu ve světě, jako o privilegovaném zde; úvahy o něm rozvíjí v rámci myšlenkového úsilí vytvořit metodu, již nazývá transcendentální geologií. A jak upozorňuje jiný fenomenologický filozof: je vcelku lhostejno, je-li toto zde v danou chvíli vnímáno jako naše tělo, náš domov nebo náš kontinent (Waldenfels 1998). Myslím, že Husserlovy postuláty o prostoru lze vztáhnout i na čas, takže pak můžeme říci: díky svému propojení s já jako aktu álně vnímajícím subjektem je origo jednota privilegovaného zde s privilegovaným teď.

2

Transcendentální přesah je i nejvlastnějším tématem teologie. Poslední kapitola – Deixe a transcendence – sleduje další možnost deixe jako interpretačního hlediska: představuje pokus aplikovat deiktickou perspektivu na kratší a čtenářsky poměrně přístupný filozoficko-teologický traktát Buberův (1995 [1923]). Vzhledem 2

Dokladem toho, že bühlerovská perspektiva je filozoficky stále produktivní, je

nedávno vydaná kniha Martina Pokorného, která ustavuje teorii řeči z pohledu

situační fenomenologie (Pokorný 2013).

14 TAHLE ZEM JE NAŠE

k tomu, že nejsem teolog, jde spíš o soubor velmi pokorných ex

cerpt a výpisků z četby Buberovy knihy a částečně i ze sekundární

literatury. Tato excerpta pak hermeneuticky porovnávám jednak

ve světle Buberova textu jako celku, jednak ve světle elementárních

kategorií personální deixe, jak o nich pojednává Bühler. Vedlejší

téma páté kapitoly lze tedy formulovat jako otázku, zda může po

hled lingvistické antropologie něčím přispět k výkladu textu tak

vzdáleného námětům, jimiž se zabývá povětšinou. Odpověď po

nechávám na čtenáři.

Vzdor všem transdisciplinárním přesahům neopouštím pole

lingvistické antropologie. Třebaže terénem této práce jsou přede

vším evropské veřejné prostory, neztrácím ze zřetele, že z deiktic

ké perspektivy se příslušníci „exotických“ nativních kultur chovají

podobně jako my, Evropané. Ve své studii etnonym a etnických

skupin Proschan (1997) ukázal, kolik podobnosti najdeme mezi

etnonymy a ideologiemi my versus oni, jak je známe z vyspělých

zemí euroamerického Západu. Dospívá k závěru, že „etnonyma

mohou být obecně považována za šiftry“ (Proschan 1997: 92), tedy

za typická deiktika: názorná ukázka toho, jak deiktická perspekti

va dokáže převést na společného výzkumného jmenovatele jevy,

které někdy bývají studovány separátně. I to vnímám jako jednu

z možností deixe.

METODOLOGICKÝ HORIZONT

Práce se zabývá sociální komunikací jako projevem a současně for

mativním faktorem identitotvorných procesů. Zkoumá tuto komu

nikaci ve středoevropských veřejných prostorech, jejichž hlavním

jazykovým médiem je čeština a/nebo němčina. S těmito prostory měl

autor možnost dlouhá léta se seznamovat jak v osobních interakcích

se sociálními aktéry během dlouhodobých zahraničních stáží, tak

ČESKÝ A NĚMECKÝ VEŘEJNÝ PROSTOR V DEIKTICKÉ PERSPEKTIVĚ 15

v každodenní interakci s mediálními obsahy, do níž vstupoval jednak jako čtenář, jednak jako autor publikující ve středoevropských médiích. Pokud jde o masové sdělovací prostředky (které ovšem tvoří jen část předmětu této práce), sledoval jsem pravidelně po dobu zhruba pěti let média sedmi zemí: česká, švýcarská, německá, britská, americká a okrajově francouzská a rakouská

3

.

Dostalo se mi rovněž příležitosti pracovat v německém a českém parlamentu – jako asistent poslankyně bundestagu v Bonnu a jako vedoucí týmu překladatelů parlamentního tezauru v Praze –, kde jsem mohl sledovat rétorické projevy a politickou kulturu naživo, bez mediálního prostředkování.

Tato mnohaletá komparativní zkušenost ze zahraničních pobytů tvoří základ etnografické vrstvy práce. Slouží jako odrazový můstek k reflexím o fungování deixe v přímých i nepřímých komunikačních interakcích v českojazyčné a německojazyčné oblasti střední Evropy. Mou snahou je předejít tomu, aby byla tato oblast vnímána jako neprodyšně ohraničená jednotka analýzy, a proto si všímám také přesahů do jiných oblastí v rámci Evropy i mimo ni.

Odtud výzkumná otázka. Ačkoli je v podstatě jedna, můžeme ji formulovat jako dvojotázku: Lze deixi koncipovat jako jeden z interpretačních principů světa sociálních a komunikačních interakcí? A co takto ustavená perspektiva vypovídá o obecnější dynamice 3

V zahraničí šlo zejména o tyto tituly (u novin v jejich tištěné, častěji však in

ternetové podobě): Švýcarsko – Neue Zürcher Zeitung; Německo – Frankfurter

Allgemeine Zeitung, Süddeutsche Zeitung, [zpravodajství televize] ARD, [veřej

noprávní rozhlas] Deutschlandfunk a Spiegel; Velká Británie – BBC Four, BBC

World Service, Economist, Financial Times, Guardian a London Review of Books;

USA – New York Times, Washington Post, National Public Radio a The Atlantic

Monthly; Francie – Le Monde a [rozhlasová stanice] France Culture; Rakousko –

Europäische Rundschau. V českém prostředí především deníky hlavního proudu

(Hospodářské noviny, Lidové noviny, Právo, portál Aktuálně.cz) a týdeník Respekt

spolu s doplňkovým sledováním veřejnoprávního rozhlasu (zejména ČRo 6,

posléze ČRo Plus) a televize (zejména ČT24). TAHLE ZEM JE NAŠE vztahu mezi těmito interakcemi na jedné straně a identitotvornými procesy, mediovanými nezřídka ideologicky, na straně druhé?

Takto vymezené zadání si vyžádalo, abych pojmoslovné rámce, jimiž téma uchopuji, upravil dvojím směrem:

a) některé pojmy jsem extenzionálně rozšířil, aby zahrnovaly celou sociální dynamiku. Např. ideologii chápu v souladu s Vološinovem velmi široce – v pojetí, které je svým rozsahem slučitelné s Geertzovým konceptem kultury stejně jako s Humboldtový mi náhledy na roli jazyka při utváření našeho názoru na svět (viz kap. Mediovanost a ideologie);

b) pro některé jemnější významové odstíny jsem vytvořil několik nových termínů nebo terminologických spojení (např. endodeixe, intrapersonální metamediace atd.). Nechtěl jsem standardní vokabulář nabízený společenskými vědami komplikovat množstvím novotvarů, a proto jsem k tomuto kroku sáhl pouze tam, kde mi připadal užitečný z hlediska sledovaného cíle: zvýšit názornost výkladu. Abych čtenáři usnadnil orientaci v textu, shrnul jsem klíčové názvoslovné inovace do stručného, ale o to doufám přehlednějšího slovníčku, který je připojen k závěru práce (viz Terminologický klíč).

Usiluji o využití dvou metodologických přístupů, které bylo vždy nesnadné propojovat, totiž přístupu mikrosociologického a makrosociologického. Mám za to, že deiktickou perspektivu lze využít v obou přístupech, a v textu se to snažím na konkrétních příkladech ukázat. Zejména klasifikace sociální komunikace podle míry mediovanosti je záměrně provedena tak, aby propojovala oba pohledy: začíná od mikroperspektivy interakcí tváří v tvář a plynule přechází v makroperspektivu masmediální komunikace.

Třebaže ve světové sociokulturní antropologii v posledních letech sílí postoje, které vycházejí z metodologického individualismu, nezříkám se ani metodologického kolektivismu. Především na

ČESKÝ A NĚMECKÝ VEŘEJNÝ PROSTOR V DEIKTICKÉ PERSPEKTIVĚ 17

makrosociální úrovni mi při studiu některých jazykových a diskurzivních jevů připadá nezbytný. I zde práce využívá oba metodologické přístupy.

Autor se hlásí k sociálnímu konstruktivismu v přístupu k jazykovým jevům a identitární dynamice; v tomto ohledu práce nevybočuje z hlavního proudu soudobých společenských věd. Za zmínku stojí spíš její – nikoli všeobecně sdílený – kritický postoj k tomu, co označuji jako kauzální univerzalistický mentalismus a co je ve vědách o jazyku reprezentováno např. dílem Chomského: totiž představa, že podstaty jazykových projevů se lze dobrat toliko intuitivním vědomím rodilého mluvčího, aniž je přitom třeba příliš brát v potaz mluvní situaci, intimní propojení jazyka s kulturou i společností a potažmo s velkým dílem kulturní, sociální a jazykové variability (viz zejména kap. Polarismus a zčásti též kap. Elementy deiktické dimenze).

Až potud není takový kritický postoj v rámci dnešní lingvistické antropologie menšinový: pokud by programaticky ignorovala variabilitu, zrušila by si vlastní raison d’être. Nejde však jen o důraz na situovanost a jistou míru sociokulturní relativity fenoménů, které jako společenští vědci zkoumáme. Za důležité omezení mentalismu považuji i důsledné trvání na kauzalitě jako na absolutně privilegovaném explanačním prostředku. Takový postoj vede pak mnohé vědce – včetně některých antropologů – k tomu, že vysvětlení přesahující kauzální rámec nevnímají jako hodné ani té relativní váhy, jakou by zasloužilo. Tak dochází k opakovaným redukcionistickým tápáním, jakých jsme svědky např. ve vývoji teorií identity ve dvacátém století: princip kauzality po dlouhou dobu bránil postihnout souběžnost identity a alterity, protože se zaměřoval na otázku, zda identita sociálního aktéra předchází obrazům, které si vytváří o druhých, anebo naopak (Řezníková 2014: 242). Dnes víme, TAHLE ZEM JE NAŠE že je to otázka špatně položená, protože hledá kauzální vysvětlení v oblasti, kde spíš dominuje princip soumeznosti (angl. contiguity) – identita a alterita se vyskytují pospolu

4

.

Je to právě tento princip, který se hojně uplatňuje v oblastech, kde se setkáváme s deixí. Soumeznost znamená, že dva jevy se k sobě nemají jako příčina k následku, nýbrž jako častý, přesto však nikoli kauzálně spjatý souvýskyt v času a prostoru v rámci zkoumané domény. Snaha upozaďovat soumeznost na úkor kauzality by byla v rozporu s nejvlastnější povahou deixe jako jevu, který mnohdy evidujeme v souvýskytu s jinými (pro)jevy, např. identitárními. A teprve tento souvýskyt činí deixi vskutku zajímavou z hlediska antropologie: deixe jí může posloužit jako indikátor podstatnějších sociokulturních skutečností. Deixe je v této práci pojímána v širokém smyslu jako indexikalita – a již Peirce (1955 [1940]) si všiml, že podstatou indexikality je soumeznost.

Dalo by se očekávat, že vedle už zmíněné hermeneutiky a dalších standardních interpretativních metod užívaných v antropologii sáhne tato práce i po specifických metodách mediálních studií – zvláště tam, kde rozebírá mediální problematiku. Není tomu tak z prostého důvodu: z osmnácti základních postupů, které představují soubor metod používaných v médiologii (Trampota, Vojtěchovská 2010), aplikuji právě ty, které tento obor sdílí s antropologií i jinými společenskými vědami. To se týká především sémiotické analýzy a velmi okrajově diskurzivní analýzy: zejména k první z nich se tu a tam uchyluji při rozboru mediálních komunikátů. Ani jedna z nich však netvoří jádro zde uplatněného metodologického přístupu. To je dáno 4

Vychází-li Chomského kauzální mentalismus z karteziánského cogito ergo

sum, lze přístup evidující soumeznost jevů formulovat jako sum et video: jsem

a z úhlu pohledu daného mým origem vidím věci, které jsou v čase a prostoru

signifikantně často pospolu. Nejde o to přebíjet jeden princip druhým, nýbrž

o to, abychom pro první nebyli slepí vůči druhému.

ČESKÝ A NĚMECKÝ VEŘEJNÝ PROSTOR V DEIKTICKÉ PERSPEKTIVĚ 19

jednak tím, že se pokouším o ustavení částečně autonomní metody

– deiktické analýzy; jednak tím, že jsou mi bližší metody sociální

sémiotiky, jak je propracovali někteří antropologové a lingvisté.

Z oněch velkých jmen, která mi sloužila jako vzor, je třeba jmeno

vat Bühlera, Jakobsona, Andersona a Silversteina. Takový výčet je

ovšem krutě nespravedlivý ke všem ostatním intelektuálním inspi

rátorům a inspirátorkám tohoto textu: jejich jména uvádím ve stati.

VZTAH KOMPOZICE K TÉMATU

Každý narativ má svébytnou kompoziční dynamiku. Není nutné

komentovat ty její aspekty, které se netýkají hlavního námětu práce,

jímž je tu deixe a její možnosti. Předkládaná stať má z deikticky re

levantních hledisek víceméně kontinuální dynamiku, která zrcad lí

vztah mezi povahou tématu práce a povahou její strukturace. Ten se pro

jevuje trojjediným způsobem:

1. Text postupuje od abstraktního pólu ke konkrétnímu: Začá

tek je nejteoretičtější, relativně nejvíc deduktivní, nejabstraktnější.

V dalších kapitolách postupně sílí fakticita, induktivnost a konkrét

nost, která kulminuje v kapitole Poutník mediální krajinou. Ruku

v ruce s tímto trendem přibývá v textu empirického materiálu, na

rativního tónu a přiznané autorské situovanosti. Postava poutníka

slouží jako jakési v čase a prostoru situované autorské alter ego,

které formuluje i osobně zabarvené zkušenosti. Není však pouhým

alter egem; má podstatnější úkol: fungovat jako konkrétní osoba, je

jíž postuláty jsou podmíněny tím, že je vyslovuje právě ona a prá

vě v určitém času a prostoru. Jinak řečeno: že je vyslovuje z pozice

zde-teď-já. To příznačně zabarvuje hodnotové a normativní rámce

vyřčeného. Pociťoval jsem potřebu vytvořit v poutníkovi někoho,

kdo si může dovolit tón bližší origu (tj. bližší subjektivitě já), než

se to očekává od autora odborného pojednání; a zároveň někoho, TAHLE ZEM JE NAŠE jehož výroky jsou deikticky ukotveny jako slova člověka, který se pohybuje konkrétní krajinou sociokulturní fakticity.

Tím vším text pozvolna získává ony vlastnosti a rysy, jimiž se vyznačuje samotná deixe jako spíše konkrétní, osobní a situovaný pól jazyka oproti symboličnosti jakožto pólu abstraktnějšímu, neosobnějšímu a méně situovanému – viz kap. Elementy deiktické dimenze. V tomto smyslu je stať svou povahou takříkajíc čím dál deiktičtější: jako by se téma stále výrazněji vtiskovalo do strukturace jeho podání. Z hlediska zúčastněného pozorování lze říci, že předkládaná perspektiva čím dál víc přechází z režimu pozorování do režimu účasti tak, jako se to děje při dlouhodobějším pobytu v terénu.

Deixe je dynamická oscilace mezi oblastmi vzdálenějšími od origa a těmi, které jsou mu blíž: po celou dobu text záměrně střídá pasáže odtažité, odborně terminologizované a hutné s pasážemi uvolněnějšími, osobnějšími, narativnějšími; stejně tak střídá neosobní autorský plurál s osobnějším singulárem, neosobní er-formu s osobní ich-formou. Z výše řečeného vyplývá, že tendence k volnějšímu a personálnějšímu ladění zvolna posiluje spolu s rostoucí situovaností a konkrétností textové matérie.

2. Samotný pojem deixe se extenzionálně postupně rozšiřuje: začínám jeho prototypickým bühlerovským jádrem, abych v pozdějších pasážích tohle pojetí nahradil koncepcí širší, která Bühlera neopouš - tí, nýbrž zahrne v sobě tak, jako je zvláštní obsaženo v obecnějším. V tomto smyslu je stať jako potůček pozvolna mohutnící v říční tok, jak pro sebe deiktická perspektiva objevuje nové možnosti toho, co může pod svůj kategoriální aparát subsumovat.

3. Tím, že deixe rozšiřuje své pojmové hranice, objevují se v textu čím dál častěji takové její exemplifikace, které se vzdalují od původní představy o deixi. Jinými slovy, zatímco pojem se rozšiřuje, příklady působí z hlediska původního prototypu čím dál méně deikticky.

ČESKÝ A NĚMECKÝ VEŘEJNÝ PROSTOR V DEIKTICKÉ PERSPEKTIVĚ 21

Tato tendence vrcholí v závěrečné kapitole Deixe a transcendence. Ta, jak již řečeno, rozebírá Buberův text Já a Ty, který používá původně deiktických výrazů k tomu, aby postuloval možnost zažívat zkušenost vyvázanou z podmíněnosti časem a prostorem. Svět vyňatý z časoprostorové situovanosti představuje opak běžného deiktického pólu, který je definován právě závislostí na této situovanosti. Obrazně řečeno, Buber používá deiktik k tomu, aby čtenáři evokoval jakýsi svět antideixe: svět povznesený nad prostorovou a temporální osu naší existence. Zde se deixe mění ve svůj opak: v téměř čistý symbol. NOTACE A ORTOGRAFIE Protiklad často pojímám jako škálu kontinuálního přechodu od jednoho krajního pólu P k opačnému pólu Q. Takto pojaté kontinuum označuji jako polaritu P – Q. Názorně řečeno: je-li P černá a Q bílá, bude polarita P – Q z větší části tvořena šedou barvou, která od zcela černé (pól P) postupně světlá až do zcela bílé (pól Q).

Pro vyjádření analogie panující mezi různými vztahy používám notaci

P : Q :: X : Y

Tento zápis neporovnává jednotlivé prvky, nýbrž vztahy mezi nimi. Znamená: vztah mezi P a Q je v něčem obdobný vztahu mezi X a Y. Tento zápis nazývám vztahovou analogií nebo analogií polarit nebo taky polární analogií.

Vztahové analogie jsou produktem hlediska, na které mají upo

zornit a které jimi může být ustaveno. Změnou hlediska se mění analogie. Opět názorný příklad: nechť P je studený odstín světle TAHLE ZEM JE NAŠE fialové barvy, Q teplý odstín tmavofialové, X teplý odstín světlezelené a Y studený odstín tmavozelené; pak polární analogie

P : Q :: X : Y.

ustavuje perspektivu sytosti barvy, jelikož spojuje své členy vztahem relativně světlejší – relativně tmavší.

Naopak polární analogie

Q : P :: X : Y

ustavuje perspektivu hřejivosti odstínu, jelikož spojuje své členy vztahem relativně teplejší – relativně studenější. Táž polarita může tedy v závislosti na použitém hledisku vystupovat v různých vztahových analogiích. Vztahový úhel pohledu je nedílnou součástí předkládané argumentace, a proto se čtenář s touto notací setká ve stati často, zejména v její první části, která ustavuje teoretický a pojmový rámec textu.

Co se týče ortografie, držím se novějších tvarů (diskurz, diskuze, dizertace, filozofie, gnozeologie). Jedinou výjimkou je přípona -ismus. Jména zahraničních autorek nepřechyluji v textu ani v bibliografii (Mary Fulbrook).

Na tomto místě úvod končí. Uzavírám ho seznamem zkratek jazyků, které se objevují ve stati:

angl. – anglicky

čes. – česky

fr. – francouzsky

it. – italsky

lat. – latinsky

něm. – německy

řec. – řecky

ČESKÝ A NĚMECKÝ VEŘEJNÝ PROSTOR V DEIKTICKÉ PERSPEKTIVĚ 23

1 POLARISMUS Každý popis se opírá o jistý soubor kategorií, jimiž je realizován, a tedy umožňován i omezován. Nepochybně má smysl pokoušet se vysvětlit základní použité pojmosloví a názvosloví, které tvoří terminologické jádro kategoriálního aparátu naprosté většiny těch žánrů popisu, jež aspirují na minimální míru vědeckosti či aspoň odbornosti. Snaha vyjasnit a upřesnit kategorie popisu je však ve společenských vědách spoluurčována čtyřmi podstatnými okolnostmi:

(a) Navzdory úsilí o přesnost tvoří precizně definované termíny zpravidla jen malou část veškerých jazykových prostředků užitých v tom kterém odborném díle: většina výraziva zůstává víceméně nedefinována. Její interpretace se opírá o dobový jazykový úzus či, wittgensteinovsky řečeno, o jazykové hry (Wittgenstein 2009), a bývá ve skutečnosti významově pružnější, než si jako čtenáři míváme sklon myslet. Větší část odborného popisu bývá tedy všechno jenom ne pojmově přesná stricto sensu. Nazvěme tuto okolnost podílem terminologické nepřesnosti na textovém celku.

(b) Vysvětlení terminologického jádra kategoriálního aparátu bývá tudíž samo konstitutivně závislé na svém méně terminologizovaném jazykovém i mimojazykovém okolí, o něž se kontextuálně opírá a bez něhož zpravidla ztrácí smysl i srozumitelnost: terminologické přesnosti mnohdy dosahujeme kontextualizačními postupy, které terminologii textu vposledku vymezují ani ne tak pomocí prostředků formální sémantiky jako spíš ukotvením v komunikační situaci, jak to dokládá např. etnometodologie (Garfinkel 1967; Garfinkel, Sacks 1970). Takzvaná pojmová přesnost tedy závisí na tom, co se z hlediska logického pozitivismu jeví jako nepřesnost. Nazvěme tuto okolnost situační podmíněností terminologie. TAHLE ZEM JE NAŠE

(c) Vysvětlit terminologii nemusí znamenat nutně navrhnout jednoznačné definice pro všechny její komponenty, tj. termíny tak, aby každý z nich měl pevně fixovaný, v jistém textu jednou provždy daný a dokonale stabilní pojmový rozsah. Jelikož sama společenská skutečnost, která je předmětem popisu společenských věd, je dynamická a proměnlivá, může být někdy paradoxně přesnější vymezit daný termín nikoli jednoznačnou definicí, nýbrž významovým rozmezím, tedy stanovením krajních pólů, mezi nimiž termín významově osciluje v daném (kon)textu. Nazvěme tuto okolnost paradoxem vyšší přesnosti dynamické definice.

(d) Vzhledem k závislosti pojmů na jejich užití můžeme termín někdy vysvětlit příkladem situace, v níž je ho adekvátně užito. Významové rozmezí lze tedy stanovit i uvedením různých situací, mezi nimiž se jako mezi svými krajními póly může daný termín významově pohybovat jako slovo, jehož je v oněch situacích adekvátně užito. Nazvěme tuto okolnost možností situačního zavedení termínu.

Tyto okolnosti představují elementární čtveřici terminologických postojů, k nimž se hlásím a jichž se snažím držet v rámci přístupu, jejž nazývám deiktickým, i v této knize. Je zřejmé, že na jedné straně omezují a na druhé rozšiřují možnosti operací s kategoriemi, jež získají terminologický status, a stanou se tedy nástrojem popisu. Podle mého přesvědčení je důležité, aby kategorie popisu svou povahou byly pokud možno podobné společenské realitě, kterou se jimi autor snaží popsat.

1

Označím toto přesvědčení jako princip

kategoriální adekvátnosti.

Z hlediska lingvistické antropologie jako mezioborového pole je pozoruhodné, že v určitých segmentech lingvistiky i sociokulturní 1

K nedichotomickému vztahu mezi myšlením a bytím, které se snažíme ka

tegoriemi našeho myšlení popsat, viz Baršovy úvahy o intelektualismu

a prakticismu ve vědeckém poznání, jež výstižně shrnuje v úvodních pasážích

své knihy (Barša 2007).

ČESKÝ A NĚMECKÝ VEŘEJNÝ PROSTOR V DEIKTICKÉ PERSPEKTIVĚ 25

antropologie lze vypozorovat nedůvěru k deskriptivním systémům založeným na binárně definovaných pojmech ustavených na základě ostrých dichotomií. Jazyk bývá popisován dynamickými kategoriemi podobně jako sociokulturní realita, která je předmětem studia antropologie. Tato relativní podobnost v terminologických inklinacích nepřekvapuje, vždyť jazyk je sociální a kulturní jev par excellence. Dokonce natolik, že někteří lingvističtí antropologové (např. Agar 1994: 108–139) hovoří o nedílném celku linguakultury (angl. languageculture) a – přinejmenším v určitých kontextech – odmítají rozlišovat mezi jazykem a kulturou jako separovatelnými jevy. Podobně můžeme přistupovat i k pojmovému pomezí jazyk – společnost.

Vzhledem k tomu, že sociální, kulturní a jazykové jevy mají často kontinuální povahu a jako součást společenské skutečnosti jsou někdy spojitější než pojmové rámce sloužící k jejich popisu, považuji v souladu s principem kategoriální adekvátnosti za žádoucí nahlížet na ně spíš prizmatem analogovým než digitálním: spíš hlediskem kontinuální proměny než hlediskem diskontinuitních přechodů mezi zřetelně izolovatelnými stavy.

V souladu s tím, co bylo dosud řečeno, usiluji o takový kategoriální aparát, který překonává binarismus ostrých dichotomií přístupem, jejž nazývám polarismem. Vysvětlím jej v následujících odstavcích – věren přitom čtveřici terminologických principů uvedených shora sub (a) až sub (d).

Polarismus chápe binární opozita jako póly, mezi nimiž je jimi popisovaný (a ustavovaný) jev rozprostřen jako kontinuální přechod od jednoho pólu k druhému.

2

Pojmové rozhraní mezi

2

Děkuji Zdeňku Starému za upozornění, že tato myšlenka v lingvistické per -

spektivě není zcela nová – viz např. v české tradici do jisté míry obdobný pojem

vágnosti (Neustupný 1966) nebo později v zahraničí vymezování kategorií jako

neostrých (např. Hopper, Thompson 1984). TAHLE ZEM JE NAŠE terminologickými protiklady pak není ostré, nýbrž povlovné, analogové, neuchopitelné logikou typu entweder – oder, nýbrž spíš logikou sowohl – als auch.

Z toho plyne zásadní důsledek pro členství pojmů v logických třídách: toto členství nevystihují již klasické booleovské množiny, u nichž platí, že určitý pojem buď je, anebo není jejich prvkem, nýbrž neostré, fuzzy množiny, jejichž prvkem je pojem odstupňovaně. Nechť K

AB

je kategorie (např. gramatická kategorie čísla) tvořená (v někte

rých deskriptivních gramatikách současné češtiny) ostrou terminologickou dichotomií A | B (tj. v tomto případě singulár | plurál). Je-li tato dichotomie vnímána binaristicky (tj. booleovsky), platí, že např. každé jméno je v českém jazyce buď v čísle jednotném, nebo množném, čímž se výpovědní hodnota dané deskriptivní kategorie vyčerpává – nanejvýš s dovětkem o tvaroslovných reziduích duálu (instr. pl. oběma rukama), jejž lze ovšem ze synchronního hlediska subsumovat pod kategorii plurálu.

Polaristická interpretace kategorie K

AB

vypadá takto: Protiklad AB

není chápán a jazykově konstruován jako ostrá dichotomie A | B, nýbrž jako polarita A – B, jejímiž krajními body jsou na jedné straně extrémní singulárnost (pól A) a na druhé extrémní plurálnost (pól B). Mezi oběma krajními body definujícími tuto polaritu zleva i zprava se rozprostírá kontinuum jevu, který je možné popsat jako povlovnou, tj. (ve schématu uvedeném níže – viz obr. 1.1) zleva doprava postupně sílící tendenci fenomenologického projevování plurálnosti ve výpovědích, které ji (kon)situují.

3

Uvedu několik příkladů v synchronním pohledu na kategorii čísla v současné češtině. Nominativní tvar páni ukazuje zjevně plurál, 3

Všimněme si, že toto pojetí se neomezuje výlučně jen na sféru langue ani jen

na sféru parole, ale pohybuje se na jejich pomezí. O vztahu langue a parole viz

kap. 2; o konsituaci viz subkap. Kontext a kontextualizace tamtéž.

ČESKÝ A NĚMECKÝ VEŘEJNÝ PROSTOR V DEIKTICKÉ PERSPEKTIVĚ 27

a to dokonce i bez další kontextualizace: číslo je v tomto případě zjevnou (angl. overt) gramatickou kategorií. Naproti tomu nominativy nůše a stavení projeví svou singularitu nebo pluralitu teprve ve výpovědi, která může – ne vždy však nutně musí – vyjevit to, zda jsou tato slova zrovna v čísle jednotném či množném: číslo je v tomto případě relativně skrytější (angl. covert) gramatickou kategorií. Jestliže se podíváme na celé deklinační paradigma a sledujeme počet pádů, ve kterých dané výrazy ukazují číslo zjevně nebo naopak jen skrytě, pak na polární škále singulárnost – plurálnost bude relativní pozice těchto slov, zde reprezentovaných nominativem, vypadat takto:

ČESKÝ A NĚMECKÝ VEŘEJNÝ PROSTOR V DEIKTICKÉ PERSPEKTIVĚ 31

a to dokonce i bez další kontextualizace: číslo je v tomto případě

zjevnou (angl. overt) gramatickou kategorií. Naproti tomu nomi

nativy nůše a stavení projeví svou singularitu nebo pluralitu teprve

ve výpovědi, která může – ne vždy však nutně musí – vyjevit to,

zda jsou tato slova zrovna v čísle jednotném či množném: číslo je

v tomto případě relativně skrytější (angl. covert) gramatickou kate

gorií. Jestliže se podíváme na celé deklinační paradigma a sleduje

me počet pádů, ve kterých dané výrazy ukazují číslo zjevně nebo

naopak jen skrytě, pak na polární škále singulárnost – plurálnost

bude relativní pozice těchto slov, zde reprezentovaných nominati

vem, vypadat takto:

Sg ... Pl

pán páni

nůše (sg.) nůše (pl.)

stavení (sg.) stavení (pl.)

Obr. 1.1. Polární škála singulárnost – plurálnost.

To platí nejen z hlediska type, nýbrž i z hlediska token. Jak již na

značeno, různá deklinační paradigmata (např. různé vzory podstat

ných jmen) mají různou schopnost jednoznačně vyjevovat kategorii

čísla. Důležitá je přitom tendence: zatímco u slova pán je ze všech

jeho pádových tvarů číslo zřejmé (je tedy vždy zjevnou kategorií),

u slova stavení pouze lokativ a instrumentál plurálu (staveních, sta

veními) vyjevují pluralitu jasně. V singuláru dokonce ani jeden tvar

není z hlediska čísla jednoznačný, neboť instrumentál sg. stavením

je tvarově shodný s dativem pl., takže neindikuje číslo jednoznačně.

Jestliže lze tendenci k tomu, že se číslo navenek manifestuje v odliš

né míře, identifikovat v souboru všech pádových tvarů, uplatňuje

se tato tendence, byť již oslabeně, i v konkrétních, plně situovaných

Obr. 1.1. Polární škála singulárnost – plurálnost.

To platí nejen z hlediska type, nýbrž i z hlediska token. Jak již na

značeno, různá deklinační paradigmata (např. různé vzory podstatných jmen) mají různou schopnost jednoznačně vyjevovat kategorii čísla. Důležitá je přitom tendence: zatímco u slova pán je ze všech jeho pádových tvarů číslo zřejmé (je tedy vždy zjevnou kategorií), u slova stavení pouze lokativ a instrumentál plurálu (staveních, staveními) vyjevují pluralitu jasně. V singuláru dokonce ani jeden tvar není z hlediska čísla jednoznačný, neboť instrumentál sg. stavením je tvarově shodný s dativem pl., takže neindikuje číslo jednoznačně. Jestliže lze tendenci k tomu, že se číslo navenek manifestuje v odlišné míře, identifikovat v souboru všech pádových tvarů, uplatňuje se tato tendence, byť již oslabeně, i v konkrétních, plně situovaných TAHLE ZEM JE NAŠE výpovědních událostech obsahujících parolové realizace některého z uvedených lexémů.

Než budu pokračovat ve výkladu polárního modelu mluvnické kategorie čísla, budiž mi dovolena krátká poznámka o zmíněném protikladu kategorií zjevných versus skrytých. O rozdílu mezi gramatickými kategoriemi, které jsou v americké lingvistické tradici označovány za overt a covert, pojednává Whorf (1956c [1945]) a v návaznosti na něj Duranti (1997: 58–59) a Lucy (1992: 26–31). Z hlediska historického vývoje terminologie je pozoruhodné, jak se tento rozdíl podobá tomu, co později Chomsky (1965) rozvine v nocionálním protikladu mezi povrchovou (angl. surface) a hloubkovou (angl. deep) strukturou jazyka, což můžeme zachytit následující analogií vztahů:

overt category : covert category :: surface structure : deep structure

– a v tomto, ovšem pouze v tomto smyslu tuto analogii (A::B) rozšířit dalším analogickým vztahem

A :: B ::: Whorf :: Chomsky,

což lze zjednodušit na

A : B :: Whorf : Chomsky,

kde poslední dvojice uvádí autory terminologií exemplifikovaných předchozí analogií A:B a postihuje i časovou posloupnost, v níž tyto terminologie historicky vznikaly: nejprve Whorfova kategoriální opozice, posléze Chomského kategoriální opozice. V tomto vztahu je patrná jistá nechtěně ironická souvislost, neboť sám Chomsky (1966) se od whorfovské tradice důrazně distancuje, vnímaje sebe sama jako pokračovatele karteziánského myšlení v jazykovědě. Nesmírnou etnolingvistickou variabilitu jazyků světa považuje za

ČESKÝ A NĚMECKÝ VEŘEJNÝ PROSTOR V DEIKTICKÉ PERSPEKTIVĚ 29

pouhý epifenomén – povrchovou strukturu nehodnou vážnější ling vistické analýzy.

Vraťme se však k polárnímu modelu kategorie čísla. Zjevnost

či skrytost kategorie není jediným faktorem ovlivňujícím relativní vzájemnou pozici různých slov v rámci polarity Sg – Pl. I substantiva skloňovaná podle téhož vzoru se liší tím, jak je vnímáme z hlediska sledované kategorie, což ukáži na různých lexémech, jež se všechny skloňují podle téhož deklinačního vzoru stavení. Ačkoli se slova stavení a tvoření neliší pádovými koncovkami, mají tendenci vyjevovat číslo poněkud jinou měrou. Mimo jiné proto, že stavení daleko častěji než proces označuje poměrně snadno počitatelný předmět – např. nějakou budovu. Počitatelnost jména zpravidla posiluje jeho tendenci k pluralizaci (srov. Lucy 1992: 23–84).

To lze opět vyjádřit jako polaritu tímto schématem:

ČESKÝ A NĚMECKÝ VEŘEJNÝ PROSTOR V DEIKTICKÉ PERSPEKTIVĚ 33

pouhý epifenomén – povrchovou strukturu nehodnou vážnější

ling vistické analýzy.

Vraťme se však k polárnímu modelu kategorie čísla. Zjevnost

či skrytost kategorie není jediným faktorem ovlivňujícím relativní

vzájemnou pozici různých slov v rámci polarity Sg – Pl. I substan

tiva skloňovaná podle téhož vzoru se liší tím, jak je vnímáme z hle

diska sledované kategorie, což ukáži na různých lexémech, jež se

všechny skloňují podle téhož deklinačního vzoru stavení. Ačkoli se

slova stavení a tvoření neliší pádovými koncovkami, mají tendenci

vyjevovat číslo poněkud jinou měrou. Mimo jiné proto, že stavení

daleko častěji než proces označuje poměrně snadno počitatelný

předmět – např. nějakou budovu. Počitatelnost jména zpravidla

posiluje jeho tendenci k pluralizaci (srov. Lucy 1992: 23–84).

To lze opět vyjádřit jako polaritu tímto schématem:

Sg ... Pl

pán páni

stavení (sg.) stavení (pl.)

tvoření (sg.) tvoření (pl.)

Obr. 1.2. Relativní pozice různých výrazů na škále singulárnost – plurálnost.

Je zřejmé, že relativní poloha slova v rámci polarity sledované

kategorie je ovlivňována nejen sémanticko-referenčně, tj. povahou

označovaného, popř. povahou denotátu

4

, ale i dalšími faktory para

digmatickými a syntagmatickými jako třeba tím, do jakých valencí

a kolokabilit má slovo tendenci vstupovat, dále pak tím, s jakou

relativní frekvencí se s ním v běžných promluvách setkáváme, atd.

4

Srov. gramaticky zjevně singulární výrazy pták a ptactvo, kde denotát druhého

výrazu je svou povahou „plurálnější”, takže by byl na výše uvedené polaritě

umístněn relativně dále od singulárního pólu než výraz pvní.

Obr. 1.2. Relativní pozice různých výrazů na škále singulárnost – plurálnost.

Je zřejmé, že relativní poloha slova v rámci polarity sledované

kategorie je ovlivňována nejen sémanticko-referenčně, tj. povahou označovaného, popř. povahou denotátu

4

, ale i dalšími faktory para

digmatickými a syntagmatickými jako třeba tím, do jakých valencí a kolokabilit má slovo tendenci vstupovat, dále pak tím, s jakou relativní frekvencí se s ním v běžných promluvách setkáváme, atd. 4

Srov. gramaticky zjevně singulární výrazy pták a ptactvo, kde denotát druhého

výrazu je svou povahou „plurálnější”, takže by byl na výše uvedené polaritě

umístněn relativně dále od singulárního pólu než výraz pvní.


30 TAHLE ZEM JE NAŠE

Viděli jsme, že v binaristickém pojetí je kategorie čísla chápána jako dichotomická opozice singulár – plurál. Naproti tomu v polaristickém pojetí již plurálnost není postižena toliko en bloc, tj. souhrnným, dále nediferencovaným a poměrně hrubým termínem plurál, nýbrž je vymezena na jemnější škále postupného přecházení kategorie čísla od jeho jevové formy f

a

(např. pán), která odpovídá kraj

nímu pólu A (tj. maximu fenomenologicky vyjevované vlastnosti A, např. singulárnosti – srov. obr. 1.3 níže), přes soubor jevových forem f

a>b

(tj. takových, které fenomenologicky působí spíše, ne však

výrazně singulárně), dále jevových forem f

a

b

(tj. fenomenologicky

působících na dané škále a v daném kontextu nepříliš vyhraněně) a jevových forem f

a<b

(tj. fenomenologicky působících spíše, ne však

výrazně plurálně) až po krajní jevovou formu f

b

(např. páni), která

odpovídá maximu charakteristiky B (např. plurálnosti).

Jestliže jsou deiktika definována svým vztahem k origu (zde-teď-já), tedy k bodu, který je mimo jiné vymezen svou singulárností, lze gramatickou kategorii čísla interpretovat deikticky: singulár tkví v origu, kdežto plurál je mu více nebo méně vzdálen. Pokud je kategorie čísla pojímána jen binárně, není tato skutečnost tak zajímavá. Teprve když ji pojímáme polárně, nabývá povahy kontinuálního přechodu na relativní škále od extrémní singulárnosti k extrémní plurálnosti a tím se podobá povaze přechodů, jaké známe z deiktického pole.

5

Existuje pak jistá analogie a ikonická podobnost mezi

oběma škálami, což lze zachytit pomocí polarit takto:

extrémní singulárnost – extrémní plurálnost

maximální situovanost v origu – minimální situovanost v origu 5

Podrobněji o deiktickém poli, origu a dalších termínech spjatých s deixí po

jednává kap. 2.

ČESKÝ A NĚMECKÝ VEŘEJNÝ PROSTOR V DEIKTICKÉ PERSPEKTIVĚ 31

Gramatickou kategorii čísla (tj. polaritu singulárnost – plurálnost) lze projektovat do deiktického pole: zjevná singulárnost je v origu víc, zřetelněji, salientněji než skrytá singulárnost, a nejdál od origa je zjevná plurálnost:

extrémní singulárnost : extrémní plurálnost :: extrémní origo : extrémní

non-origo.

Je zřejmé, že tyto vztahy se týkají pojetí identity a alterity: z hlediska deixe nejvyšší stupeň identity (totožnosti) je zde-teď-já (tj. origo); nejvyšší stupeň alterity (jinakosti, cizosti) je (jinde než zde)-(jindy než teď)-(jiní než já) – to jsou obecné deiktické parametry mezního, nejvíc vzdáleného oni. Ke vztahu sociální identity a jazyka se vrátím na dalších místech této práce, kde se mu věnuji podrobněji. Zde postačí tento náznak, že deixe může být interpretačním principem čili hlediskem, kterým lze nahlížet na polárně koncipované gramatické kategorie, což není beze vztahu k jazykovým projevům, jež signalizují členství v sociálních skupinách.

Jestliže jsem tuto možnost nyní ukázal na kategorii čísla, je patrné, že touto interpretační perspektivou je možné nazírat i celou řadu dalších gramatických kategorií, zejména budeme-li je vnímat jako škály kontinuálních přechodů a ne jako ostré opozice. Namátkou jmenuji jen několik mluvnických kategorií identifikovatelných v češtině, které lze projektovat do deiktického pole podobně, jako tomu je s kategorií čísla: slovesný rod (s kontinuálně konstruovanou polaritou aktivnost – pasivnost); čas (s polaritami prézens – préteritum a prézens – futurum, propojitelnými do společné škály préteritum – prézens – futurum); mluvnická osoba atd. Tady všude podle mého názoru může deixe nabídnout interpretační perspektivu, která usouvztažňuje různé kategorie a, což je důležitější, propojuje je do vztahu se sociální identitou, která se zrcadlí i spoluutváří v komunikačních praktikách, jak ukáži v dalších kapitolách. TAHLE ZEM JE NAŠE

Polarita nemusí být konstruována jen monokriteriálně či jen z jednoho hlediska (např. míry singulárnosti versus non-singulárnosti), nýbrž může být zjevně a na první pohled multikriteriální, tj. vzniklá uplatněním dvou či více hledisek současně. Určitý komunikační jev – dejme tomu ustavování významu – můžeme zkoumat kupříkladu

(a) z hlediska škály ukotvenost v textu versus ukotvenost v situaci a současně

(b) z hlediska škály dominantní orientovanost na kód versus dominantní orientovanost na jeho uživatele (a vztahy mezi nimi).

To platí i pro disciplíny, které se danými jevy zabývají – i ty lze pak vnímat jako multikriteriálně ustavenou polaritu kontinuálního epistemologicko-metodologického přístupu: zde tedy např. jako relativní polaritu

sémantika : pragmatika :: ukotvenost v textu : ukotvenost v situaci :: ori

entovanost na kód komunikace :: orientovanost na účastníky komunikace.

Póly nemusejí být vždy krajními, nepřekročitelnými mezemi (každou dílčí mez lze překročit širším hlediskem) a pak je možné polaritu rozšiřovat jedním či druhým směrem, takže původně krajní pól (popřípadě oba) se pak octne mezi póly nově ustavenými – v našem případě, tj. při simultánní aplikaci kritéria (a) a (b), lze ustavit kupříkladu pravostranně rozšířenou polaritu

sémantika : pragmatika : interakční sociolingvistika,

která ovšem neruší polaritu původní, nýbrž ji v sobě zahrnuje jako svou součást nebo je explicitním dopověděním trendu v původní polaritě již obsaženého.

Zformuluji dosavadní postuláty obecněji a pro názornost je zachytím na tomto obecném schématu jakékoli polarity A – B:

ČESKÝ A NĚMECKÝ VEŘEJNÝ PROSTOR V DEIKTICKÉ PERSPEKTIVĚ 33

ČESKÝ A NĚMECKÝ VEŘEJNÝ PROSTOR V DEIKTICKÉ PERSPEKTIVĚ 37

A . . . B

f

a>0

f

a

b

f

b>0

otevřená polarita:

f

b=0

f

a=0

uzavřená polarita:

f

b>0

f

a>0

Obr. 1.3. Obecná polarita A – B jako kontinuální škála svých projevů (nahoře) a hod

noty jejích mezních pólů v případě, že je otevřená (uprostřed) či uzavřená (dole).

Nechť F

a

je množina všech jevových forem f

a>0

, tedy takových,

které obsahují alespoň jistou míru pojmové charakteristiky A; nechť

F

b

je množina všech jevových forem f

b>0

, jež obsahují alespoň jis

tou míru pojmové charakteristiky B, a nechť f

a=0

označuje nulovou

míru přítomnosti charakteristiky A (tj. absolutní nepřítomnost

charakteristiky A) a f

b=0

absolutní nepřítomnost charakteristiky B

(viz obr. 1.3). Pak je zřejmé, že většinu škály přechodu mezi póly

A a B tvoří takové body, že pro každý z nich platí, že jemu odpoví

dající pojem náleží dílem do neostré množiny A a dílem do neostré

množiny B. Pokud je polarita vymezena jako otevřený interval (AB),

pak pro její krajní póly platí f

a=0

a f

b=0

. Jestliže je vymezena jako uza

vřený interval <AB>, pak je v každém krajním pólu sice minimál

ní, avšak přesto nenulová míra přítomnosti charakteristiky, jejíhož

maxima je dosaženo v pólu protilehlém. První polaritu nazvěme

analogicky polaritou otevřenou, druhou pak uzavřenou.

Obr. 1.3. Obecná polarita A – B jako kontinuální škála svých projevů (nahoře) a hod

noty jejích mezních pólů v případě, že je otevřená (uprostřed) či uzavřená (dole).

Nechť F

a

je množina všech jevových forem f

a>0

, tedy takových,

které obsahují alespoň jistou míru pojmové charakteristiky A; nechť

F

b

je množina všech jevových forem f

b>0

, jež obsahují alespoň jis

tou míru pojmové charakteristiky B, a nechť f

a=0

označuje nulovou

míru přítomnosti charakteristiky A (tj. absolutní nepřítomnost

charakteristiky A) a f

b=0

absolutní nepřítomnost charakteristiky B

(viz obr. 1.3). Pak je zřejmé, že většinu škály přechodu mezi póly

A a B tvoří takové body, že pro každý z nich platí, že jemu odpoví

dající pojem náleží d



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist