načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Tady vaše fatwa neplatí - Karima Bennoune

-20%
sleva

Elektronická kniha: Tady vaše fatwa neplatí
Autor:

Od subsaharské Afriky přes země Středního východu až po Afghánistán a Pákistán svádí mnoho muslimů boj proti sílícímu náboženskému extremismu. Jejich zápasy často zůstávají ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  210 Kč 168
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 394
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Your fatwa does not apply here ... přeložili Kateřina Brabcová, Michaela Ponocná a Jindřich Manďák
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 1.04
PDF velikost (MB): 1.88
MOBI velikost (MB): 0.98
ISBN: 978-80-7429-635-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Od subsaharské Afriky přes země Středního východu až po Afghánistán a Pákistán svádí mnoho muslimů boj proti sílícímu náboženskému extremismu. Jejich zápasy často zůstávají západním čtenářům utajeny, a přece jsou to právě tito neznámí hrdinové, spisovatelé, umělci, učitelé, právníci, aktivisté a aktivistky, kteří v boji s islamismem nejvíce riskují a jsou jeho nejčastějšími obětmi, stejně jako nejodvážnějšími protivníky.

Karima Bennoune, Alžířanka žijící ve Spojených státech, profesorka mezinárodního práva na Kalifornské univerzitě, sledovala po několik let události v řadě zemí, od Kanady, Francie a Ruska přes Alžírsko, Mali, Niger a Senegal až po Palestinu a Izrael. Vedla mnoho desítek rozhovorů s muži a ženami, kteří zápasu s extremismem zasvětili život. Z množství pohledů, životních zkušeností a perspektiv jasně vystupuje rozmanitost a vnitřní rozrůzněnost muslimského světa, stejně jako naléhavost otázky lidských práv, práv žen a náboženských a jiných menšin, ohrožovaných vzestupem agresivního džihádismu. Kniha Karimy Bennoune je strhujícím a zároveň potřebným příspěvkem k hlubšímu poznání toho, co se skutečně v nitru islámského světa děje. (příběhy lidí z islámského světa bojujících proti fundamentalismu a násilí)

Předmětná hesla
Al-Káida (organizace)
* 20.-21. století
Islámský fundamentalismus -- 20.-21. století
Kulturní konflikt -- Islámské země -- 20.-21. století
Hnutí odporu -- Islámské země -- 20.-21. století
Boj proti extremismu -- Islámské země -- 20.-21. století
Spisovatelé -- Islámské země -- 20.-21. století
Umělci -- Islámské země -- 20.-21. století
Intelektuálové -- Islámské země -- 20.-21. století
Disidenti -- Islámské země -- 20.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Karima Bennoune - další tituly autora:
Tady vaše fatwa neplatí -- Příběhy lidí z islámského světa bojujících proti fundamentalismu a násilí Tady vaše fatwa neplatí
Bennoune, Karima
Cena: 278 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Karima Bennoune
T ady vaše
fatwa neplatí
PříBěhy lidí
z islámsKého světa
Bojujících Proti
fundamentalismu
a násilí





Karima Bennoune
Tady vaše
fatwa neplatí
Příběhy lidí
z islámského světa
bojujících proti
fundamentalismu
a násilí
Vyšehrad





Z anglického originálu Your Fatwa Does Not Apply Here,
vydaného nakladatelstvím W. W. Norton & Company
v roce 2013, přeložili Kateřina Brabcová, Michaela Ponocná
a Jindřich Manďák. Rejstřík přeložil Jiří Zbořil
Typografie Vladimír Verner
E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,
v Praze roku 2016 jako svou 1481. publikaci
Odpovědný redaktor Filip Outrata
Vydání v elektronickém formátu první
(podle prvního vydání v tištěné podobě)
Doporučená cena E-knihy 210 Kč
Nakladatelství Vyšehrad, s. r. o.,
Praha 3, Víta Nejedlého 15
e-mail: info@ivysehrad.cz
www.ivysehrad.cz
Karima Bennoune
Your Fatwa Does Not Apply Here
Copyright © 2013 by Karima Bennoune
Translation © Kateřina Brabcová, Michaela Ponocná a Jindřich Manďák, 2016
ISBN 978 -80 -7429 -719-9
Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz





Boualem Yekker byl jedním z těch,
kdo se rozhodli vzdorovat,
kteří si uvědomili, že když hordy,
jimž čelí, dokážou rozšířit strach
a vnutit ostatním mlčení, bude vše ztraceno.
Tahár Džaút (1954–1993)
Poslední léto rozumu





Leile a Mohamedu Rezovi Kheddarovým, Abdurrahmanu
Boroumandovi a Ahmadu Reshadu Mosadiqovi, kteří žijí dál
v nezdolném boji za lidská práva těch, kteří je milují.
Amel Zenoune-Zouaniové, alžírské studentce práv. Právničce,
kterou by bývala mohla být, a svobodné ženě, kterou byla.
Lachdarovi Bennounemu, mému dědečkovi, který nasadil život
pro porážku kolonialismu, aby jeho potomci mohli žít svobodně.
Pro všechny, kteří – tak jako Boualem Yekker – stále vzdorují.





Obsah
Úvod
Všechno vypadá jinak, když před svým jménem
vidíte slovo „smrt“ ......................................... 11
KaPitola První
Tvořivost versus temný kout:
Příběhy z muslimských kulturních válek ...................... 39
KaPitola druhá
Otevřená produkce pro každého v pákistánském Karáčí:
Strážci kulturního prostoru.................................. 68
KaPitola třetí
Imámova emancipovaná dcera a jiné příběhy:
Ženy bojující proti ustáleným představám...................... 85
KaPitola čtvrtá
Promluvit a zemřít:
Novináři píší o život ........................................ 126
KaPitola Pátá
Pěstování růží v Trojúhelníku smrti ........................... 153
KaPitola Šestá
Čtení Spinozy v Teheránu ................................... 184
KaPitola sedmá
Ramadánový turnaj v košíkové............................... 207





KaPitola osmá
Proč nenávidím al-Káidu:
Přežití a výzva fundamentalistickému terorismu ................ 225
KaPitola devátá
Blues Sídí Bú Zíd a zelená vlna:
Putování arabským jarem a podzimem ........................ 256
KaPitola desátá
Lidé al-Káidastánu:
Hlasy ze severního Mali .................................... 284
KaPitola jedenáctá
Na checkpointu Kalandia pláče dítě:
odpor proti nespravedlnosti v rámci boje
proti muslimskému fundamentalismu ......................... 297
závěr
Pozvedni hlas, dokud ještě lze zpívat.......................... 313
doslov
Vaše fatwa tady stále ještě neplatí............................. 325
Poznámky ................................................ 347
Poděkování ............................................... 373
Ediční poznámka .......................................... 376
Rejstřík .................................................. 377





|
11
Úvod
Všechno vypadá jinak, když před svým
jménem vidíte slovo „smrt“
Mohu ubránit svého otce před Ozbrojenou islámskou skupinou nožíkem
na zeleninu?
To byla otázka, již jsem si kladla v úterý 29. června 1993. Toho dne mě
v otcově bytě na předměstí Alžíru brzy ráno probudilo vytrvalé bušení
na vstupní dveře. Bylo to přesně dva týdny po vraždě Dr. Mahfouda
Boucebsiho, předního psychiatra v zemi, a týden od úkladné vraždy Mohameda
Boukhobzy, sociologa a otcova bývalého kolegy na Univerzitě města Alžíru.
Místní noviny to období popsaly slovy: „Tehdy každé úterý padl za oběť
kulkám... fundamentalistických vrahů jeden vědec.“
1
Boucebsiho,
Boukhobzu a další zabily toho roku ozbrojené muslimské fundamentalistické
skupiny, které sužovaly hlavně muslimské obyvatelstvo Alžíru. Učeného
doktora Boukhobzu před očima jeho dcery svázali a podřízli mu krk.
Jedno úterý později, ve stejnou dobu, stáli nevítaní návštěvníci před
vchodem do domu Mahfouda Bennouneho, profesora a otevřeného kritika
několika po sobě jdoucích alžírských vlád a též ozbrojených
fundamentalistů, kteří se stavěli proti nim. Skutečnost, že můj otec učil Darwina, už
ve třídě vyvolala návštěvu vůdce Islámské fronty spásy, a než ho otec
vyhodil, odsoudil otce jako obhájce „biologismu“. Ten, co teď bušil na dveře,
nechtěl odhalit svou totožnost ani jít pryč. Snažili jsme se zjistit, kdo je
s ním. Otec se v bytě nebál za sebe, ale zjevně za mě, tehdy studentku
práv na návštěvě během letní pauzy. Otec se opakovaně pokoušel dovolat
na policii. Na místní policejní stanici ani nezvedali telefon, patrně byli sami
zděšeni z rostoucí vlny ozbrojeného extremismu, jemuž padlo za oběť
mnoho alžírských policistů. Tomu, kdo byl za dveřmi, jsme měli čelit sami.
Tehdy jsem šla do kuchyně, našla nůž na zeleninu a zaujala postavení
u vchodu. To, co se stalo doktoru Boukhobzovi, se už tady nestane, řekla
jsem si. Nevím, co jsem si myslela: nejsem zrovna typ bojovnice. Otec se





12
|
na mě podíval a zakoulel očima. Ale mě nic jiného nenapadalo. A tak jsem
tam stála.
Ta chvíle mi dala popud napsat tuto knihu.
To byl přesně začátek cesty, která mě nakonec dovede k tomu, že se
budu dotazovat 286 lidí muslimského původu z dvaceti šesti zemí, kteří
jako můj otec bojovali s fundamentalismem, abych zjistila, jak se vyrovnali
s riziky, která boj doprovázejí. Doufám, že příběhy těch, kteří v zápase
s fundamentalismem čelili ohni, budou mnohem užitečnější než můj pokus
zaujmout bojové postavení s kuchyňským nástrojem.
Naštěstí nakonec nechtění a neznámí návštěvníci 29. června 1993 odešli.
Nikdy jsme se nedozvěděli proč, nebo kdo přesně to byl. Možná je odradili
přihlížející sousedé nebo silný kovový průmyslový rám, který dal právě
otec na lehký dřevěný vstup do bytu instalovat. Ať už to bylo cokoli, co je
přimělo odejít, někdo se za pár měsíců vrátí a nechá na kuchyňském stole
vzkaz: „Považuj se za mrtvého.“ Na poštovní schránku načmárají „smrt
Bennounemu“, a přitom ve francouzštině udělají tragikomickou
pravopisnou chybu (mor a Bennoune). Když jednou uvidíte před svým jménem
slovo „smrt“, vypadá svět hodně jinak.
Později přidají alžírští fundamentalisté jméno Mahfouda Bennouneho
na „seznamy lidí, kteří budou zabiti“ ke jménům mnoha dalších – novinářů,
intelektuálů, odborářů a bojovnic za práva žen – a vyvěsí je v mešitách
ovládaných extremisty. Během období, jež začalo být známé jako „temné
desetiletí“, zavraždí ještě víc otcových kolegů, jeho přátel a příbuzných,
celkem až 200 000 Alžířanů. Ač došlo ke strašným věcem, mezinárodní
společenství tyto události převážně ignorovalo. Stejně jako místní policie,
která v červnu 1993 na naléhavé volání nereagovala, nechá svět všechny
ty oběti, aby si poradily samy.
Nakonec můj otec, syn alžírského rolníka, který se stal profesorem
a strávil celý život budováním mladé země, bude přinucen uprchnout ze
svého bytu a vzdát se vyučování na univerzitě. Život v Alžírsku, tak jak
jsme ho znali během mých pravidelných návštěv v obyčejném bytě v cité,
na sídlišti na tehdy klidném předměstí Alžíru, bude minulostí.





|
13
jíst, modlit se, nenávidět
Otcova země mi v těch pochmurných 90. letech ukázala, že vést boj s
extremismem ve společnostech s muslimskou většinou je jedním z
nejdůležitějších – a nejvíce přehlížených – úsilí za lidská práva ve světě. To je pravda
i o dvacet let později. V této knize popíšu co největší množství střetů s
fundamentalismem a vypovím příběhy těch, kteří se na nich podílejí, protože
si zaslouží být známi a připomínáni.
Předkládám velmi osobní výčet svého putování přes všemožné hranice
s cílem zaznamenat orální historii. Někdy jsem pro sebe žertovala, že píšu
Jíst, modlit se, nenávidět. Nebo možná Postit se, modlit se, nenávidět.
Doufám, že se čtenáři vydají na cestu se mnou a podívají se na krajinu
mýma očima. Jsem sekulární osoba muslimského původu a zabývám se jak
sílícím fundamentalismem, tak rostoucí diskriminací muslimů – a takové
hledisko je na Západě vídáno zřídka. V době po 11. září 2001 je toto zásadní
téma často viděno pouze jako levicová nebo pravicová verze takzvaného
střetu civilizací, což je způsob myšlení, který odmítám. Pro mě je dnes
daleko charakterističtější střet v rámci civilizací, střet mezi
fundamentalisty a jejich odpůrci.
Psát však v této době pro americké čtenáře o muslimském
fundamentalismu je jako tančit na minovém poli. Přesto jsem se to rozhodla udělat
vzhledem k tomu, že se pohybuji po minovém poli pouze v přeneseném
smyslu, kdežto mnozí z těch, s nimiž se setkáte v této knize, čelí něčemu
mnohem skutečnějšímu, a přesto mluví dál. Zpívají, tančí, píšou, žertují,
odhalují hlavu, říkají otevřeně svůj názor a žádají rovnost a právo být sami
sebou, přestože toto vše fundamentalisté zakazují, často pod trestem smrti.
Myslím na jednu pákistánskou ženu, s kterou jsem vedla rozhovor
v prosinci 2010. Podívala se na mě a řekla mi se značnou odvahou, přestože
jsme seděly v přeplněném prostoru blízko místa, kde před asi dvěma týdny
explodovala bomba radikála – a radikál s ní: „Já jsem ateistka.“ A u toho
nezůstalo. „V šedesátých a sedmdesátých letech jsem se mohla otevřeně
postavit na veřejnosti a říct, ,Jsem ateistka.‘ Troufnu si to říct dnes? Zabili
by mě.“ Ale přesto mi to říkala na veřejnosti a nesnížila hlas.
To mi připomíná, jak můj otec v 90. letech hrozil, že napíše knihu
s názvem Proč jsem odpadl od víry. Jako dceru mě to znepokojilo a
opakovaně jsem na něj naléhala, aby to nedělal. Samozřejmě měl pravdu, když





14
|
veřejně odsoudil ty, kteří jej a tolik jiných vyloučili z kultury, do níž se
narodili, protože se odvážili myslet a mluvit svobodně. Navzdory
bombovým útočníkům a úkladným vrahům se Mahfoud Bennoune a pákistánská
ateistka dál svobodně vyjadřovali o fundamentalismu, ať už si svět troufal
nebo netroufal jim naslouchat.
Jak uvidíte, nejsou sami, i když se někdy sami cítili, pokud jde o
lhostejnost tolika lidí, kteří měli být jejich spojenci. Alžírská psycholožka a
obhájkyně práv žen Cherifa Bouattaová říká, že ve světě stále panuje strašlivý
hněv vůči levicovým obhájcům lidských práv, kteří mohli být spojenci
progresivních antifundamentalistů, ale nebyli. „Nikdo neřekl, ,Jsme s vámi.‘“
Doufám, že lidi jako jsou oni víc podpořím, jsem si však zároveň vědoma,
že tuto knihu o lidech muslimského původu píšu v angličtině, na Západě,
v neklidné době. Švýcarsko zakázalo minarety. Prezident Obama je lživě
obviněn z toho, že je muslim, což je téměř urážka. Odlehlé státy v USA
podporují rozhodnutí proti zavedení „práva šaría“ v místech jako je Oklahoma,
kde je jeho prosazení asi tak pravděpodobné jako budoucí používání
talmudu v Saúdské Arábii. Navíc přijímají tyto zákazy z dost odlišných důvodů
než mám já pro kritiku těch, kdo se uchylují k tomu, co se nazývá šaría.
Tato kniha v žádném případě neospravedlňuje diskriminaci muslimů
nebo nezákonné násilí vůči komukoli včetně údajných muslimských
fundamentalistů nebo těch, kdo jsou za ně zaměňováni. Není to obhajoba války
v Iráku nebo waterboardingu, techniky výslechu, při němž má vyslýchaný
pocit, že se topí. Nenabízí posilu pravicovým protimuslimským
demagogům (všem těm typu americké politické komentátorky Pamely Gellerové)
nebo stoupencům politiky vlády Izraele či George W. Bushe, i když někteří
kritici mohou nepochybně tvrdit, že nabízí. Kritika zacílená na muslimské
fundamentalisty je chybně ztotožňována s podporou postupů západních
vlád, které tvrdí, že jsou protivníky fundamentalismu.To je chybné a zcela
to přehlíží skutečnost, že ne všechno se týká Západu.
Stejně tak, jak každý ví, nesmetla ten problém revoluční euforie roku
2011. Ve skutečnosti se vše zhoršuje s tím, jak islamisté v severní Africe
od Káhiry po Casablancu vítězí ve volbách. 23. října 2011 Tunisané zvolili 89
členů fundamentalistické strany Ennahda do ústavodárného shromáždění,
orgánu, který má za úkol sepsat novou ústavu země a má 217 členů. Stalo
se tak v tentýž den, kdy sousední Libye vyhlásila používání „práva šaría“
a zrušila zákaz polygamie. Mezitím se v revolučním Egyptě
fundamentalistické strany domohly 75 % míst v dolní sněmovně prvního parlamentu





|
15
a dokonce i prezidentského úřadu. Nová egyptská ústava, kterou sepsaly,
násilně mění práva na náboženská pravidla, považuje za vhodné, aby rodina
byla „založena na náboženství“, zakazuje urážet Proroka a může vytvořit
strukturu Islámské republiky na Nilu. V tomto prostředí se dostávají k moci
mulláhové
2
, z nichž někteří obhajují ženskou obřízku, polygamii a teokracii.
Nekontrolovaně roste násilí salafistů, tj. ultrakonzervativních, radikálních
islamistů, jejich útisk žen a volnomyšlenkářů. Severoafričané nazývají tuto
místní sílu „Zelená vlna“ podle barvy, s níž se v této oblasti pojí islamistické
politické strany. Zelená vlna nevěstí nic dobrého pro sekulární, liberální,
levicové, umělecké, ženské a homosexuální složky obyvatelstva těchto
zemí, jež už začala drtit.
Když 11. září 2012 zabila al-Káida v libyjském Benghází velvyslance
Spojených států Christophera Stevense, který severní Afriku miloval,
spolu s deseti Libyjci, kteří konzulát chránili, zdálo se, že s nimi se
džihádisté snaží zabít veškerou naději na jinou budoucnost celého regionu.
Mnozí Libyjci pro „Chrise“, jak mu říkali, plakali, a plakali též pro Libyi
svých snů, neboť se báli, že i ta je rdoušena. Množící se projevy hysterie,
promyšleně řízené fundamentalisty od Indonésie po Súdán ve jménu těžké
urážky takzvaným filmem, který v USA nikdo neviděl, dokud nedošlo
k protestům, a který neviděli ani mnozí protestující, nasvědčují, že místo,
které se snažím nenazývat „muslimský svět“, je nyní kriticky zranitelné
fundamentalistickou manipulací. Vzhledem k tomu, že sami
fundamentalisté asi o dva týdny dříve znesvětili některá muslimská svatá místa v Libyi,
která odporovala jejich pojetí víry, a nevyvolali ani náznak protestu, bylo
těžké brát jejich citlivost příliš vážně, bez ohledu na to, jak úděsné video
Innocence of Muslims (Nevinnost muslimů) bylo.
3
Byl to střet pravicových křídel, nikoli střet civilizací. V mé čtvrti ve
Spojených státech volali někteří lidé svému kongresmanovi a chtěli vědět,
kdy někam vpadneme, zatímco v určitých arabských ulicích se zdálo, že
všechno, co obsahuje slovo americký, je vhodným terčem. Byla zapálena
Jednotná americká škola města Tunisu, navštěvovaná převážně dětmi
zaměstnanců Africké rozvojové banky.
4
Mnozí naši komentátoři nás jako
obvykle nechali na holičkách. Na Fox News nám jeden namlouval, „Napadli
nás muslimové,“ kdežto na CNN se jiný snažil účastně vysvětlit, že
muslimové jsou prostě příliš citliví, aby snesli jakoukoli urážku svého
Proroka, a nejsou schopni pochopit západní představy o svobodě vyjadřování.
Otázka, kterou však někteří američtí komentátoři opakovaně kladli, zněla:





16
|
„Proč muslimové otevřeně neřeknou svůj názor?“ Jenže těm, kteří ho řekli,
téměř nikdo nenaslouchal.
Zřídka se šířily rozumné, sebekritické hlasy, které víc znepokojovala
odpovědnost muslimů než „Nevinnost muslimů“, jako například imáma,
duchovního z mešity Al Badr ve městě Alžíru, který svůj sbor důrazně
nabádal, aby proti filmu neprotestoval: „Tak Američané natočili film proti
islámu. A co má být? Je na nás, abychom tvořili filmy hájící naše
náboženství... Nikdo z nás se nechová kulturně. A pak si stěžujeme na nějaký film
natočený v zahraničí.“
5
Alžírský spisovatel Yasmina Khadra prohlásil, že
rozhořčení muslimů se využívá pro ideologické účely, a naléhal na ně, „aby
sebou nenechali manipulovat a nereagovali násilím. Musíme se ve světě
osvědčit, svou prací, talentem a úsilím.“
6
To je problém charakteristický nejen pro Maghreb, tj. Maroko, Západní
Saharu, Alžírsko, Tunisko, Libyi, Mauritánii. V západní Africe se ze
severního Mali stal v roce 2012 al-Káidastán. Vládnoucí džihádistické skupiny
jako Ansar Dine (Obránci víry) ničily stovky let stará muslimská svatá místa
v Timbuktu a přitom zdaleka nevyvolaly globální pobouření muslimů tak
jako když se pastor Terry Jones neslavně snažil pálit Korán.
7
Mladí
bojovníci údajně křičeli „Alláhu Akbar“ (Bůh je veliký) a vrhali se na pozůstatky
súfijských svatých. V říjnu 2012 se ve Spojených národech objevily zprávy,
že islamistické skupiny „sestavují seznamy neprovdaných matek“ a
naznačují, že těmto ženám hrozí kamenování nebo bičování.
8
Hlavní žalobkyně
Mezinárodního trestního soudu Fatou Bensoudaová, jež je sama
muslimského původu, veřejně odsoudila činy skupiny Ansar Dine jako možné
válečné zločiny.
9
Univerzitní učitel z Mali nazývá svoji zemi zkušebním
terénem strategie al-Káidy v oblasti.
10
Dokud francouzské, africké a
malijské jednotky v lednu 2013 nezasáhly, džihádisté z Afghánistánu, Pákistánu
a Alžírska údajně proudili do tohoto bezpečného přístavu a mezinárodní
veřejnost jen přihlížela.
11
Neozbrojená část místního obyvatelstva
pravidelně protestovala, ale svět jí věnoval jen málo pozornosti.
V Afghánistánu znovu získává půdu Tálibán, navzdory nenávisti, kterou
k němu chová velká část obyvatelstva. Tálibán znovu začal záměrně zabíjet
ženy, což vyplynulo z videa, na němž byla koncem června 2012 za
doprovodu recitace z Koránu ze samopalu zastřelena za cizoložství
dvaadvacetiletá žena Najiba. Bombou nastraženou v autě byla koncem července 2012
popravena Hanifa Safiová, místní vedoucí ženských záležitostí na východě
provincie Laghmán. Úkladná vražda se připisuje s největší
pravděpodob|
17
ností Tálibánu.
12
Během prvních měsíců roku 2012 Spojené státy dychtivě
vyjednávaly s Tálibánem, který zavedl diskriminaci podle pohlaví a nikdy
se jí nezřekl. Tálibán pak rozhovory přerušil. Jak Hanifa Safiová řekla
týdeníku The Christian Science Monitor rok předtím, než byla zabita, „Když
přijdou cizinci, strkají nás do lvího chřtánu.“
13
Carnegieho nadace pro mír
ve světě ve zprávě, ve které není ani jednou použito slovo ženy, chladně
předpovídá, že Tálibán se v roce 2014 znovu zmocní Afghánistánu.
14
Mírové
hnutí zatím nepřetržitě agituje za ukončení boje proti Tálibánu a dokonce
přesvědčuje každého, kdo je mu ochoten naslouchat – jak prokázala
propagační kampaň Dva miliony přátel za mír v Afghánistánu –, že v zemi
nejsou žádní „extremisté“.
15
Stavět se proti plíživému fundamentalismu v sousedním Pákistánu
znamená ohrozit vlastní život. Zarteef Afridi, ředitel školy v pákistánském
Džamrúdu v kmenové oblasti Chajbar, agitoval za volební právo příslušnic
kmene a organizoval obecní starší proti terorismu. 8. prosince 2011
kráčel do své školy a byl přitom zastřelen.
16
Jeho přítel Salman Rashid o něm
napsal: „Na takzvanou svatou válku... se nedal jediný chlapec, který
prošel jeho výukou... Byl zastáncem osvobození lidské duše prostřednictvím
vzdělání a osvěty.“
17
Ani děti nejsou v bezpečí. Nyní slavná, tehdy patnáctiletá Malála
Júsufzajová, která v roce 2009 psala v blogu o své úzkosti z toho, že ji Tálibán
vyloučí ze školy, byla 9. října 2012 střelena do hlavy. Stalo se tak při
její cestě domů ze školy v údolí Svát a udělala to stejná skupina. Když
v nemocnici bojovala o život, mluvčí za hnutí Tehrík-e Tálibán-e Pákistán
prohlásil, že pokud přežije, budou na ni cílit znovu, „protože je ,založená
světsky‘“.
18
„Ten, kdo kritizuje Tálibán, zakusí stejný osud,“ oznámil
mluvčí.
19
Pákistánská Komise pro lidská práva tvrdě a jednoznačně zločin
napadla a žádala okamžitou odpověď. „Slovy nelze vyjádřit odsouzení, jež
si toto zasluhuje. I pro Tálibán je to nová, nejspodnější hranice... Také by
to mělo vyburcovat, pokud je to ještě zapotřebí, ty, kdo touží extremisty
uspokojit ústupky... Všichni uvědomělí občané... by měli ukázat slovy
i činy, jak pohrdají touto slepou nenávistí..., kterou hlásá Tálibán.“ Co
jiného než slepá nenávist je mohla vést k tomu, že se v roce 2012
dopouštěli úkladných vražd zdravotníků, bojujících s dětskou obrnou, která může
ochromit i muslimské děti?
Mezitím Saúdská Arábie, Súdán a Írán dál používají vnitřní uspořádání
státu k upevnění extremismu jako právního řádu země a dál tyto katastro-





18
|
fální modely vyvážejí. K podpoře fundamentalistů na rozsáhlých územích
se k nim nyní přidává se svými penězi a médii Katar.
20
Od Sahelu, tj. části
Mauritánie, Senegalu, Mali, Burkiny Faso, Nigeru, Čadu a Etiopie po
Kavkaz zmenšuje plíživá „islamizace“ společenský prostor, útočí na práva žen
a proměňuje způsob života. Všude – od Montrealu přes americký
Dearborn, Paříž, čečenský Groznyj až po východní Jeruzalém – jsou ženy
muslimského původu nuceny zakrývat víc a víc své kůže, vlasů, svých bytostí.
Aby zmizely. Pouhý projev jejich existence je nyní provokací. Po Letních
olympijských hrách v Londýně v roce 2012 tuniští fundamentalisté na
sociálních sítích žádali, aby první Tunisanka, která kdy vyhrála medaili, Habiba
Ghribiová, byla zbavena státního občanství za „nahotu a nestoudnost“.
21

(Při závodě měla na sobě trenýrky a sportovní podprsenku, stejné jaké
nosí většina dnešních běžkyň.)
V takovém globálním prostředí je třeba se v zájmu základních lidských
práv vyslovit proti muslimským fundamentalistům. Je to morální imperativ.
Ale když se člověk vyslovuje ve Spojených státech, musí se to snažit dělat
tak, aby ze situace netěžili ti, kdo pro své cíle využívají protimuslimské
nálady.
Islám a islamismus nejsou totéž. Těch pět písmen navíc činí obrovský
rozdíl. Je-li někdo zbožný věřící, nemá to nic společného s rozšiřováním
politického islámu. Ohromná většina muslimů nejsou fundamentalisté,
i když mezi nimi samozřejmě mnozí fundamentalisty jsou. Cílem této knihy
je opakovat slova těch, kdo ve skutečnosti dělají nejvíc, aby zabránili
diskriminaci muslimů. Ať už to jsou věřící, agnostici, volnomyšlenkáři nebo
ateisté, představují některé z největších hodnot muslimských tradic –
milosrdenství, soucit, klid, snášenlivost, úsilí a studium, tvořivost, otevřenost.
Neodříkávají otřepané pravdy o „islámu jako náboženství míru“, ale v boji
proti fundamentalismu často riskují život.
dlouhá cesta dcery „odPadlíKa od víry“
Kolem tohoto předmětu panují tak prudké vášně a tak rozšířená podezření,
že je mi jasné, že někteří budou o mých pohnutkách a o mé metodologii
pochybovat. Když jsem teď vysvětlila, proč jsem knihu napsala, dovolte mi
být upřímná o tom, jak jsem ji napsala. Vzala jsem si dva semestry volna
na výzkum, vyzvedla si skromnou autorskou zálohu, cestovala po světě
a hovořila s lidmi v zemích s muslimskou většinou nebo se skupinami





|
19
muslimského původu, žijícími v diaspoře, o jejich zkušenostech s
fundamentalismem. Opakovaně jsem se přepravovala přes oceán se svým
laptopem, digitálním nahrávacím přístrojem a hromadou zápisníků. Došla
jsem kam až to bylo možné za peníze a v čase, které jsem měla, i když jako
první připouštím, že je mnoho míst, kam jsem se nedostala, byť to bylo
záhodno, a mnoho lidí, které jsem chtěla vyzpovídat, ale nemohla. Přesto
jsem skončila s materiálem, který by vystačil na několik knih, a lituji, že
jsem musela vynechat mnoho zpráv, které jsem vyslechla.
V řadě osmi cest mezi zářím 2010 a prosincem 2012 jsem – v
chronologickém pořadí – navštívila Francii, Alžírsko (pětkrát), Niger, Pákistán,
Turecko (krátce), Rusko (tam jsem zpovídala lidi z Ázerbájdžánu,
Čečenska, Dagestánu, Tádžikistánu a Tatarstánu), Palestinu/Izrael, porevoluční
Egypt a Tunisko (dvakrát), Senegal (kde jsem také hovořila se ženami
z Gambie a Nigérie), Afghánistán, Kanadu a Mali. Ve Spojených státech
a v Evropě jsem se setkala s uprchlíky ze Somálska a Íránu. Skypovala jsem
s aktivistkami v Saúdské Arábii a v Súdánu a diskutovala s návštěvníky
z Iráku, Turecka a Malajsie. Vedla jsem několik důležitých interview s lidmi
muslimského původu v místech tak různorodých jako jsou Fidži a Francie.
Kvůli takovému geografickému rozsahu se nepokouším líčit celou
situaci žádné ze zemí, o nichž píšu. Jako advokátka lidských práv jsem si navíc
vědoma, že svědectví z první ruky má své silné i slabé stránky. Kde je to
nutné a možné, tam se snažím tato svědectví doložit. Stejně jako u tolika
dokumentů o lidských právech přemýšlím o tom, co mi řekli lidé, jimž mám
dobrý důvod věřit, a o tom, co jsem pozorovala sama.
S ohledem na ráz svého programu a na cestovní trasu jsem měla obavu,
že budu vytvářet zdání, že podle fundamentalistické logiky existuje
jednolitá umma, tj. komunita či národ muslimů, 1,5 miliardy lidí, kteří jsou všichni
stejní, kteří jsou prostě všichni muslimy. Nechci potvrzovat existenci ummy
fundamentalistického světa ani ummy západní představy. Některé věci mě
provázely po většinu cesty – svolávání k modlitbě (ithan), směr, jímž se
lidé, kteří se chtějí modlit, obracejí čelem, mešity, smysl pro pohostinnost,
problém fundamentalismu – každá jednotlivost byla jedinečná a lidé, se
kterými jsem hovořila, byli neobyčejně odlišní. Byli tak rozdílní jako si
byli podobní, tak jak člověk očekává, když cestuje na Filipíny a do Itálie,
protože většina tamějších obyvatel jsou křesťané. Tihle lidé by vlastně
spolu nesouhlasili ve všem, a souhrn názorů zde vyjádřených (zejména
těch mých) by neměl být přičítán žádnému z nich.





20
|
Ve světle takových odlišností se snažím lidi, s nimiž jsem se setkala,
popisovat opatrně. V poslední době říkáme každému „muslim“, ať tak žije
nebo ne. Muslimové nejsou básnický obraz či metafora pro jednolitou
„odlišnost“, která je jiná než nemuslimská. Muslimové mají své vlastní
rozdílnosti. Muslimský svět je málo užitečný výraz, hromadně zahrnující
mnohá místa, jež jsem navštívila. Měla bych snazší život, kdybych ten výraz
používala, protože každý si myslí že ví, co znamená. Přesně to mi ale dělá
starost. Lidé, kteří ten domnělý „svět“ obývají, mohou mít s muslimským
náboženstvím celou řadu vztahů. Mohou a nemusejí je provozovat, mohou
a nemusejí věřit, mohou a nemusejí se domnívat, že náboženství je hlavní
součástí jejich identity, přesně stejně jako lidé, kteří se narodili do jiných
náboženských tradic. Jsou občany svých zemí, jsou určitého pohlaví,
kultury a rasy, patří do určité pospolitosti, třídy, oblasti atd. atd. a to vše je
může v různé míře vymezovat.
Proto jsem se místo toho rozhodla používat méně pohodlné výrazy jako
společnosti s muslimskou většinou a lidé muslimského původu nebo kultury.
Vím, že tyto výrazy nejsou tak uhlazené, ale o to jde. Ponechávají víc
prostoru pro realitu komplikovaného života, kterou jsem nejednou během
této odysey pozorovala.
Lidé, s nimiž jsem se setkala, byli přinejmenším rozliční. Byli mezi
nimi novináři, spisovatelé, lékaři, zdravotní sestry, právníci (spousta
právníků!), psychologové, organizátoři koncertů, televizní producenti,
televizní moderátoři, odboráři, dělníci, řidiči, tanečníci, básníci, univerzitní
učitelé, studenti, ředitelé muzeí, muslimští duchovní – imámové (a jejich
dcery), aktivisté bojující za práva žen, ženy v domácnosti, babičky, aktivisté
za sexuální práva, aktivisté na invalidních vozících, obchodnice, členové
Muslimského bratrstva a členové tuniské politické strany Ennahda (Hnutí
obnovy), kmenoví náčelníci – šajchové, bloggeři, politici, filmaři, umělci,
bývalí vězni, bývalí rukojmí, oběti terorismu, soudci, učitelé, školní děti,
komunitní pracovníci, mladí i staří revolucionáři, lidé, kteří se uprostřed
rozhovoru modlili, a jiní, kteří pili víno, když jsem je potkala v den
narozenin proroka Muhammada.
Mrzla jsem v Rusku při setkání s Čečenci, omdlévala horkem v
Senegalu při setkání se ženami z Nigérie a Gambie, zažila kulturní šok, když
jsem se přepravovala z pákistánského Karáčí do Moskvy přes tureckou
Antalyi nebo z Alžíru do pákistánského Láhauru přes Londýn. Měla jsem
cestovní program, jaký už nikdy nedám dohromady. Strávila jsem Silvestra





|
21
na palestinském večírku ve východním Jeruzalémě, kde na parketu
tančili žena zahalená v šátku a Santa Claus, a pak jsem si připíjela se všemi,
s nimiž jsem se setkala, na kopci nad Haram aš-Šaríf neboli na Chrámové
hoře, třetím nejposvátnějším místě islámu. Byla jsem ve čtvrti, kde prožil
své skromné tuniské mládí Muhammad Buazízí, který se upálil a vyvolal
místní revoluci, navštívila jsem kavárny v Káhiře, plné žen, volně kouřících
vodní dýmky, a internetové kavárny zaplněné mladými lidmi, kteří
zamilovaně skypovali. Prožila jsem dny, začínající ve Starém městě v He bronu,
kde jsem pozorovala židovské osadníky, jak boří palestinské domy a
podniky, a končící v bistru v Tel Avivu hovorem s pokrokovými izraelskými
feministkami. V Alžírsku jsem pila vodku s obyvateli slumů ve čtvrti Bab el
Oued v hlavním městě, a na Náměstí 1. máje viděla, jak policistky vyhánějí
z chodníku protestující ženy. V Afghánistánu jsem vedla s lidmi několik
rozhovorů před bedlivými zraky jejich bodyguardů. V Pákistánu jsem viděla
holčičky, jak na jevišti zpívají s nezakrytou hlavou, a pozorovala Tunisanky
sčítající volební lístky.
Stála jsem na stadionu v afghánském Kábulu, kde Tálibán dříve
kamenoval oběti, a ve vzduchu dosud cítila usazenou bolest, a stála na náměstí
Tahrír, Náměstí Osvobození v Káhiře těsně po revoluci, kde
svobodomyslný imám hlásal jednotu mezi křesťany a muslimy, a ještě vnímala tu naději.
Poslouchala jsem, jak mladí Tunisané zpívají Cheikha Imama, slavného
slepého egyptského zpěváka a skladatele politických písní, jak mladí
Pákistánci zpívají Leonarda Cohena, a na svém iPodu poslouchala pákistánského
zpěváka Nusrata Fateha Aliho Khana. Potkala jsem lidi v těsných džínách,
v tričkách s hlubokým výstřihem, v oblečení rolníků, v západním oblečení,
v tmavých oblecích, v gandurách, dželabách, v boubou, v burkách,
minisukních, v sárí, v shalwar kameez, v šátcích, džilbábech a čádorech. Poctili
mě tím, že mi věnovali svůj čas a důvěru. Z té nepopsatelné pouti se nikdy
úplně nevrátím domů.
Jiná rozmanitost, s níž jsem se setkala, byla změť jazyků – různá nářečí
arabštiny, tamazight [střední Maroko], hausa [Sahel – jižní Sahara], zarma/
songhai [jihozápadní Niger], bamanankan [Mali], urdština [Pákistán,
Indie], ruština, wolof [Senegal, Gambie, Mauritánie], darijština
[Afghánistán], perština [Írán], paštunština [Afghánistán, části Íránu a Pákistánu],
somálština [Somálsko, Džibuti, Etiopie, Keňa] a francouzština, abych
jmenovala jen pár. Mnohé rozhovory byly vedeny prostřednictvím dalšího
jazyka nebo s pomocí tlumočníků. Někdy jsem překládala sama. Někdy





22
|
jsem z rozhovorů dělala výpisky a redigovala je, aby byly čitelné, občas též
kvůli bezpečnosti. V dobrém úmyslu jsem se co nejvíc snažila být věrná
duchu původní rozmluvy dokonce i přes všechna tato síta. Nemohu mluvit
za všechny ty, které jsem zpovídala, ale vynasnažím se co nejpodrobněji
vyprávět to, co jsem je slyšela říkat.
Ačkoli lidé, se kterými jsem takto mluvila, byli různí, jejich život byl
všude omezován vzrůstajícím náporem muslimského fundamentalismu.
Vesměs se báli, že se to spíš zhorší než zlepší. Stále jsem si připomínala
slova mladé novinářky, která mi v roce 1994, kdy Alžírsko sevřel zběsilý
ozbrojený fundamentalismus, řekla: „Ostatním lidem jinde a v jiné době
určitě říkali, že zlo a strach kolem nich zmizí. Pokud vím, nezmizely.
Jenom se to zhoršilo. Jestli nás nikdo nevyslyší, jsem přesvědčena, že se
to zhorší.“
22
Tahleta myšlenka mě hnala vpřed.
Íránská socioložka Chahla Chafiqová mi řekla: „Muslimy rozděluje
politická válka.“ Tato kniha je o lidech na jedné straně této „politické války“,
o lidech, o nichž jste asi neslyšeli. Oni sami jsou politicky různorodí,
vycházejí ze středu i z řady liberálních a levicových stanovisek. Socioložčina
metaforická „politická válka“, do níž jsou zapleteni, většinou není v pravém
slova smyslu válka. Je to však dlouhý, všudypřítomný a někdy divoký boj
(s většinou násilností na straně fundamentalistů), boj, který rozhodne
o osudu více než miliardy lidí na světě. Na protifundamentalistické straně
vede „válku“ politická opozice; na straně fundamentalistů se válka vede
všemi možnými prostředky, od hrozby smrtí po setnutí hlavy.
Ti, s kterými jsem se setkala, se angažují v pokojném odporu vůči
extremismu, což je mnohem dokonalejší způsob jak extremismus porazit než
fenomén původně známý jako „válka proti teroru“. Nepochybuji o tom, že
použití síly je někdy v boji s některými projevy ozbrojeného salafistického
džihádismu nutné. Příliš mnoho západních liberálů a levičáků to nechápe.
Avšak vnímat to hlavně jako doslovnou válku a zvlášť jako válku bez
pravidel, tak jak to činí mnozí na pravici, nadělalo víc škody než užitku.
Oslabuje to lidi v této knize. Kdybychom ve skutečnosti naslouchali starostem
a vyhlídkám těchto lidí a těch, jež zastupují, přinutilo by nás to k radikální
změně boje s džihádistickým terorismem.
Nakonec ale muslimský fundamentalismus není v první řadě
bezpečnostní problém pro Západ. Pro stovky milionů lidí, žijících po celém
světě v zemích s muslimskou většinou, je základní otázkou lidských práv.
Ve městě Alžíru mi psycholožka Cherifa Bouattaová řekla, že
fundamen|
23
talismus je „vražedná ideologie, která stojí proti alternativě, naději, změně
a humanitě. Znamená rozpad našich zemí.“ Francouzsko-alžírská komunitní
organizátorka Mimouna Hadjamová chce Západu připomenout:
„Islamismus je pro muslimské obyvatelstvo nebezpečím. Je pro nás nebezpečný.“
co je to muslimsKý fundamentalismus?
Dokonce i slova, která používám, jsou sporná. Dávám přednost výrazu
muslimský fundamentalismus před variantami islamismus a radikalismus,
i když se možná občas objeví jako obměna nebo v citacích. Důvod, proč
raději používám slovo fundamentalismus je, že jde přes hranice náboženství
k současným hnutím v rámci všech velkých náboženských tradic světa –
nejen islámu, ale i křesťanství, hinduismu, judaismu a dalších. Tato hnutí
jsou čím dál tím silnější a představují různé problémy pro lidská práva.
Muslimský fundamentalismus má také svá vlastní specifika. Je skutečně
nadnárodní, obzvlášť proto, že jeho stoupenci jsou všudypřítomní a jeho
brutální ozbrojené skupiny jsou dobře informované a mají velký okruh
působnosti.
Marieme Hélie-Lucasová, alžírská socioložka, která založila seskupení
Women Living Under Muslim Laws (WLUML), Ženy žijící pod
muslimskými zákony, definovala fundamentalismus všeobecně jako „politická
hnutí extrémní pravice, která v souvislosti s globalizací... manipulují
náboženstvím..., aby dosáhla svých politických cílů.“
23
Takové chápání tohoto
jevu podtrhuje skutečnost, že tato hnutí jsou především politická spíš než
duchovní. Podobně mi socioložka Chahla Chafiqová řekla, že používá výraz
islamismus k popisu islámu, který přizpůsobuje náboženství k vytvoření
totalitárního politického programu. To není základní muslimský přístup
nebo postoj, k němuž mají společnosti s muslimskou většinou přirozený
sklon. Existují mnohé další podoby islámu, jak uvádí tato kniha.
Někteří západní pozorovatelé vnímají muslimské fundamentalisty jako
skalní představitele místních povstání proti globálnímu, Džihád versus
McWorld. [Slovem McWorld se míní globalizace a ovládání politického
vývoje korporacemi – narážka na knihu amerického politologa Benjamina
Barbera z r. 1995, Jihad vs. McWorld, How Globalism and Tribalism Are
Reshaping the World]. Na místě se na ně takto často nehledí. Ženy v Nigeru
si mi hořce stěžovaly, že fundamentalisté se snaží nahradit jejich nádherně
barevné místní šaty – boubou – přísnými závoji, které se nosí na Arabském





24
|
poloostrově, aby zbavili jejich žitý islám africké podoby. Marocký
antropolog Hassan Rachik tuto hnací sílu vysvětlil tak, že společnosti s
muslimskou většinou v současné době čelí dvěma druhům globalizace, „západní
globalizaci“ a „islámské globalizaci“, a tou druhou míní nadnárodní
muslimské fundamentalistické organizace a ideologii.
24
Jinými slovy džihád je
McWorld, jenom v jiné podobě.
Někteří z těch, s nimiž jsem se setkávala, zdůrazňovali další tvář
fundamentalismu – způsob, jakým hájí absolutismus a odmítá přijmout otázky.
Popírá možnost výkladu a přehodnocení výkladu, přestože se tím zabývají
jeho vlastní vyznavači. Jak mi sdělil jeden íránský právník, který v
Teheránu dosud provozuje svou právnickou praxi, fundamentalismus „tvrdí,
že je islám, a to nelze zpochybňovat.“ V Alžírsku mi jeden odborník
popisoval, že muslimský fundamentalismus je založen na „absolutní pravdě“
a na myšlence, že jeho „model společnosti je jediný, který může existovat.“
Tyto ideologie a hnutí, které líčím jako „fundamentalistické“, jsou
rozmanité, a chci se vyhnout tomu, abych je sjednocovala. Umisťuji je na
odlehlejší pravici širšího politického spektra lidí muslimského původu, kteří, jak
se v dnešní době rádo opakuje, jsou stejně politicky rozdílní jako kdokoli
jiný. Lidé, které nazýváme muslimy, nemají všichni stejné politické
přesvědčení. A to platí i pro lidi, které nazývám muslimskými fundamentalisty.
Není však sporu o tom, že fundamentalisté mají také mnoho společného.
Věří na „Boží zákon“, uložený všude muslimům, na něco, čemu se říká
šaría – spíš na svoji verzi než na verzi druhých –, a na vytvoření toho, co
považují za islámské státy nebo za ukázněná společenství v diaspoře, jejichž
charakter určují tyto zákony. (Dávám přednost pojmu „muslimské zákony“
před pojmem „šaría“, protože, jak tvrdí skupina Ženy žijící pod muslimskými
zákony, tento výraz „vědomě odráží rozmanitost takových zákonů... a
rozptyluje mýtus, že existuje monolitní systém... islámského práva.“
25
)
Nadto fundamentalisté veřejně odsuzují stoupence sekularismu, tj.
ústupu náboženství z veřejného života, a usilují o zavedení zpolitizovaného
náboženství do všech oblastí. Chtějí dohlížet, soudit a měnit vystupování,
vzhled a chování lidí muslimského původu. Chtějí usilovat o výrazné
omezení práv žen, i když to někdy skrývají v konejšivé řeči o ochraně a úctě
a odlišnosti. Ano, ženské fundamentalistky mohou obhajovat tyto věci
také a jejich pohlaví nečiní jejich postoj o nic pokrokovější než tomu bylo
u aktivistky Anity Bryantové ve Spojených státech, která v 70. letech tvrdě
vystupovala proti právům lesbiček, homosexuálů, bisexuálů a trans sexuálů.





|
25
Konkrétně, když používám výraz muslimský fundamentalismus, mluvím
o řadě politických hnutí, k nimž patří nadnárodní Muslimské bratrstvo,
jeho sesterská Strana svobody a spravedlnosti v Egyptě, mezinárodní Hizb
Ut-Tahrir, tj. Strana osvobození, bývalá Islámská fronta spásy, dále
Džamáat-e-Islámí, tuniská Ennahda, a stále důležitější plejáda salafistických
uskupení. Ty všechny obhajují a občas používají násilí. Jejich prapor též
nesou či se za něj omlouvají nebo ho kryjí některé muslimské nevládní
organizace sídlící na Západě, jako Rada pro americko-islámské vztahy
(Council on American Islamic Relations, CAIR), Islámská organizace
Francie (Organisation Islamique de France), Evropská rada pro fatwu
a výzkum (European Council on Fatwa and Research), Islámská komise
pro lidská práva (Islamic Human Rights Commission), Muslimská rada
Británie (Muslim Council of Britain) a Vězni v klecích (CagePrisoners),
což je organizace pro lidská práva zaměřená na islámský svět, zejména
vězňů v internačním táboře v Guantánamo Bay.
Fundamentalistické myšlenky mají někdy vlastní odhmotněný život
mimo hnutí, která je prosazovala. Nejškodlivější je, když je převezme
společnost, a pak se šíří televizí a rádiem, po internetu, Facebooku, YouTube,
v kázáních v mešitách, ústním podáním, společenským vlivem, dokonce
i prostřednictvím graffiti, a stává se z nich to, co jeden člověk, s nímž jsem
vedla rozhovor, nazval „rozptýlený fundamentalismus“, a jiný pojmenoval
„zdomácnělý“.
Bojovat s těmito variantami, které neviditelně prostupují vše, je možná
ještě obtížnější. Často jsou nejúspěšnější v tom, jak mění způsob myšlení
lidí v jejich každodenním životě. V prostředí s muslimskou většinou jsou
toho nyní plné debaty v rádiu a v televizi, je jich víc než v americkém
křesťanském vysílání. Kdo je dobrý muslim a kdo ne? Pořady s telefonickými
dotazy posluchačů na to, jaký druh sexu můžete mít s manželkou nebo
manželem a pořád být dobrým muslimem nebo muslimkou. Názory na to,
co můžete nosit a pořád být dobrým muslimem. Dokonce chatovací fóra
plná diskusí o tom, zda do ženy v nikábu, roušce zakrývající obličej mimo
oči, vstoupí Satan ústy, pokud si je žena při zívání nezakryje rukou (přestože
jí ústa zakrývá rouška). Jeden skvělý profesor arabštiny z Egypta přede
mnou v roce 1995 naříkal, „Zmocnili se krásného, vkusného náboženství
mého mládí a proměnili je v řadu tělesných funkcí.“
Kromě rozptýleného fundamentalismu, islamistických politických
stran a organizací občanské společnosti zmíněných výše pojednám též





26
|
o extrémnějších ozbrojených hnutích salafistického džihádu, jako jsou
různé obměny al-Káidy, Ozbrojené islámské skupiny, Ansar Dine, Džamá
islámíja (Muslimské společenství), stejně jako ironicky pojmenované
skupiny jako Tálibán (což doslova znamená studenti) a aš-Šabáb (s významem
mládež), které si pravidelně vybírají za cíl své jmenovce. Všechny při
prosazování svého programu systematicky obhajují násilí a používají je proti
civilistům. Mnozí salafističtí džihádisté přímo odmítají čtyři hlavní školy
interpretace islámského práva. Jejich ideologie je blízká fašismu a
představují naprosto největší hrozbu pro lidská práva. To ale neznamená, že
ostatní v téhle velké skupině jsou přijatelní.
Vyvinula se neblahá hybná síla. Některé fundamentalistické skupiny,
které nevyznávají násilí, nebo aspoň ne proti obyvatelům Západu, jsou dnes
ve srovnání s těmito salafistickými džihádistickými skupinami označovány
jako „umírněné“. Zřejmě je „umírněné“ věřit ve vládnutí prostřednictvím
náboženství a v to, že ženy vlastně nepotřebují rovnoprávné postavení.
Označení „umírnění“ zakrývá způsob, jakým tyto skupiny vážně
podkopávají svobodu náboženského vyznání, práva žen a menšin, životně důležité
oddělení mešity a státu, a tak připravují půdu pro svoje radikálnější bratry.
Takovému lakování na růžovo velmi dovedně pomáhají údajně
„umírnění“ fundamentalisté tím, co se označuje jako „dvojí řeč“; říkají jednu věc
v angličtině nebo francouzštině pro mezinárodní spotřebu, a říkají – nebo
spíše dělají – něco dost jiného blíže k domovu. Například Júsuf al-Karadáwí,
duchovní vůdce Muslimského bratrstva, tvrdil v červenci 2004 v interview
na britské televizní stanici, že islám „nepožaduje válku proti...
homosexuálům“, kdežto v arabské mutaci al-Džazíry označuje homosexuály za
„sexuálně zvrhlé“; měli by být stíháni tresty sahajícími od kamenování po
„svržení z výšky.“
26
Po bouřlivých protestech u velvyslanectví USA v Káhiře
proti nízkorozpočtovému nenávistnému videu Nevinnost muslimů v září
2012 Muslimské bratrstvo tweetuje na své anglické adrese @Ikwanweb,
že „se mu ulevilo, že nikdo ze zaměstnanců @USembassy v Káhiře nebyl
zraněn,“ avšak v arabské verzi výrazně demonstrace chválí: „Egypťané se
bouří za vítězství Proroka před velvyslanectvím USA.“
27
Jestliže je správné rozlišovat mezi skupinami, které se otevřeně
angažují v militaristickém džihádu, aby dosáhly svých cílů, a skupinami, které
hlásají, že se použití síly vyhýbají, pak násilí není jediný problém. Vysoce
problematická je nadále podstata programu: je zaměřený na politickou
manipulaci náboženství a na všemožnou diskriminaci – žen a náboženských





|
27
a sexuálních menšin. Na Západě se uplatňuje strategie zacházet s
fundamentalisty, kteří se nezapojují do terorismu vůči Západu, jako se spojenci
proti těm, kdo se do terorismu zapojují. To má katastrofální následky pro
ty, kteří jsou nuceni bojovat s oběma skupinami.
Jak někteří obyvatelé Západu milují své příjemné, umírněné muslimské
fundamentalisty! Svůj „umírněný“ Tálibán, své „umírněné“ Muslimské
bratrstvo, a ze všeho nejvíc tuniskou fundamentalistickou stranu Ennahda.
Proto Carnegieho nadace pro mezinárodní mír v dubnu 2012
sponzorovala představitelům egyptského Muslimského bratrstva cestu podporující
vztahy s veřejností do Washingtonu, DC, aby prosazovala jejich
„umírněnou“ pověst, aby si mohli poklábosit s úředníky Obamovy vlády.
28
Tito
„islamisté“ vypadají, jak mají muslimové vypadat. Říkají to, co mají
muslimové říkat, ale s otupeným ostřím slov. Nekladou trapné otázky o globální
ekonomice, jaké by mohli klást jejich sekulární nacionalističtí a levicoví
protivníci. Místo toho mluví o Bohu a o „tradici“. To všechno velmi vyhovuje
a uklidňuje. Svět je bezpečně stabilizovaný ve svých civilizačních
kategoriích, které jsou snadno pochopitelné. Homosexuální Arab nebo sekulární
feministka muslimského původu, kteří tvrdí, že patří do kategorie „člověk“
jako každý jiný, působí v dnešní době příliš velký zmatek, nejsou dost „jiní“,
aby přitahovali pozornost určitého druhu západních multikulturalistů.
Za dozvuků voleb do ústavodárného shromáždění Tuniska, v němž
islamistická strana Ennahda získala přes 40 % křesel, si deník New York
Times pospíšil s uveřejněním článku americké absolventky Oxfordu, která
se zamilovala do žen z této strany.
29
Tři dny po volbách, konaných 23. října
2011, na věhlasných stránkách vyhrazených komentářům vesele
kritizovala hnutí sekulárních tuniských žen jako podnícené Francií a v podstatě
nedůvěryhodné – právě ve chvíli, kdy toto feministické hnutí čelilo vážné
politické výzvě a potřebovalo maximální solidaritu. To vytváří velmi
užitečné alibi pro západní vlády, které jakoby někdy chtěly s fundamentalisty
obchodovat, protože ti mohou zdánlivě udržet pořádek – tak jako kdysi
ze stejného důvodu ve stejných zemích obchodovaly se sekulárnějšími
samovládci. Přidržíme-li se argumentu v Timesech, není nyní důvod dělat si
starosti kvůli stížnostem těchhle otravných tuniských feministek. Radostný
dialog civilizací může pokračovat bez nich.





28
|
jaK to Pravice i levice často v Šechno Kazí
Někteří obyvatelé Západu jsou zřejmě se sebou velmi spokojeni, když
přijmou nebo tolerují muslimský fundamentalismus, který často nazývají jen
„islám“ nebo – Bůh nám buď milostiv! – „muslimský pohled na věc“. Pak
jsou zproštěni odpovědnosti za kolonialismus nebo iráckou válku nebo svá
relativní globální privilegia. Nemusejí si dělat starosti s ožehavými otázkami
práv, protože lidé, kterým se říká muslimové, mají místo toho teď kulturu.
Na druhé straně diskuse, hlavně na pravici, jsou samozřejmě ti, kdo
využívají nastrčené figurky muslimského fundamentalismu, aby se
stavěli proti všemu, od budování mešit po schválení Harolda Koha právním
poradcem Ministerstva zahraničních věcí Spojených států, protože kdysi
řekl něco o muslimských zákonech, co je úplně neodmítalo. Démonizují
Arabské jaro jako řešení, které pouze povede k džihádistické nadvládě,
protože někdo přece musí na ty muslimy dohlížet – ať to jsou egyptští
diktátorští prezidenti Mubárakové nebo náboženští učitelé, mulláhové. Já
sama si kvůli výsledkům revolucí v roce 2011 dělám starosti a do tohoto
tábora nepatřím, a všechno, co říkám, jsou jen námitky. Hledám svůj vlastní
politický prostor, protože se domnívám, že jak pravice tak levice pojímají
problém chybně.
Někteří na pravici ve Spojených státech používají strašidlo
fundamentalistické cesty vzhůru k ospravedlnění opozice vůči arabské demokracii
bez ohledu na to, že léta naříkali nad nedostatkem demokracie na onom
území, jako kdyby to byla jakási vrozená vada. Levice naopak často hrozbu
extremismu podceňuje a nechala se uchlácholit zlatými slovy oxfordského
profesora, muslimského teologa Tárika Ramadána v deníku International
Herald Tribune, který ujišťoval, že žádné nebezpečí nehrozí.
30
Muslimský fundamentalismus je jakýsi sjednocující námět, který vede
většinu různých amerických politických stran k tomu, že jej jakoby
parodují. Pravicoví hysterikové instalují na silnici I-75 jižně od Detroitu
billboardy s ostrou kritikou „šaríi v Americe“. Levičáci, kteří bezmyšlenkovitě
přejali základní teze multikulturalismu, aniž plně rozumějí jejich
důsledkům či hlubšímu smyslu, nám vykládají, jak je to, čemu říkají šaría, úžasné
nebo může být úžasné, jen když ji trochu přehodnotíte. Jeden z mých
oblíbených příkladů, který se objevil na webové stránce Centra pro pokrok
v Americe na Mezinárodní den žen v roce 2011, nazvaný „Aby s šaríou





|
29
nedošlo k omylu“, je nadšený rozhovor s americkou muslimskou
profesorkou práva zahalenou v závoji, která nás ujišťuje, že šaría vyjadřuje pouze
„ideály spravedlnosti, slušnosti a dobrého života“. Obhajuje její používání
ve Spojených státech. Úryvek se slovem nezmiňuje o tom, co v životě žen
(a mužů) ve světě znamená záměrné využívání šaríi.
31
Hledám další odezvy.
Když jsem začala s průzkumem k této knize, protestovali někteří
příslušníci pravice proti chystanému centru muslimské komunity na Dolním
Manhattanu. Pokud jste četli jejich početná hesla a poslouchali jejich
promluvy, projevovali odpor nikoli k fundamentalismu, ale patrně ke všem
muslimům. („Mešita slouží k uctívání opičího krále teroristů“, žvanila
skupina Tea Party Express s pěnou u úst.)
32
Takový otevřený projev nenávisti
mě děsí, přestože celý život pozoruji ve Spojených státech protiarabský
rasismus. Mám chuť postavit „mešitu“ vlastníma rukama. Až na to, že jsem
přesvědčena, že právě teď v Americe nepotřebujeme víc náboženských
prostor, ale spíš jiný druh společných veřejných míst k setkávání. Jeden
jihoasijský aktivista, který pracuje v odborovém svazu taxikářů v New
York City, mi řekl, že jestli někoho skutečně zajímá, co muslimové na
Dolním Manhattanu potřebují – víc než 50 % newyorských taxikářů je nyní
muslimského původu
33
– je to nějaké místo, kde by mohli taxikáři zastavit
a zajít si na záchod.
Vedle nové nenávisti k mešitám vyvolal muslimský fundamentalismus
u některých příslušníků pravice ve Spojených státech další věc, zálibu
v mučení. Samozřejmě se to netýkalo výlučně pravice a je to vysoce
nakažlivé. Od 11. září 2001 jsem v mnoha svých hodinách o lidských právech
často nenašla jediného studenta, který by otevřeně hájil absolutní zákaz
mučení a týrání, když přijde na „lidi podezřelé z teroru“. Pro mě jako
profesorku právní vědy je obzvlášť děsivé sledovat, jak se v tomto posunu
angažují významní právníci, univerzitní učitelé. Nejproslulejší je Alan
Dershowitz z Harvardu, který ve své knize Why Terorism Works (Proč
terorismus funguje) navrhl, aby se podezřelým z teroru bez umrtvení vrtaly
zuby.
34
Také doporučil používat soudem povolené mučení.
Al-Káida, hejno právníků Bushovy vlády a tvůrci televizního seriálu 24
si hráli do ruky a dosáhli toho, že mučení a týrání je v Americe zase veřejně
přijatelné. Takové kulturní klima bylo potřebné pro to, aby se tyto postupy
ve „válce s terorem“ rozšířily a staly se téměř naprosto beztrestné. Bývalý





30
|
viceprezident Dick Cheney se nyní může objevit v televizi a říct, že
povolil mučení lidí podezřelých z teroru, a nevystavuje se absolutně žádným
právním důsledkům.
Jedním z nejdůležitějších pomocných faktorů v této debatě je
nevyslovený předpoklad, že mluvíme o zacházení s cizími, tmavými muslimskými
muži, kteří jsou konec konců pravděpodobně jen banda extremistů.
35
Nejen
že je to morálně závadné, ale dělá to ze skutečných fundamentalistů oběti,
a postupně to oklešťuje zbývající malý prostor pro jakousi kritiku
fundamentalismu, založenou na lidských právech, o niž se pokouším.
Někteří příslušníci pravice ospravedlňují celou řadu neodpustitelných
zločinů, které jsou aspoň zčásti v souladu s požadavky na boj s
muslimským fundamentalismem – mimořádné vydávání zajatců, libovolně
prodlužovanou vazbu, trestné činy z nenávisti (tj. motivované nesnášenlivostí
a předsudky ke společenské skupině identifikované na základě rasy, víry,
národnostní a etnické příslušnosti) a dokonce i nezákonnou iráckou válku,
v níž byly zabity nesčíslné tisíce lidí (dodatečným zdůvodněním bylo
vymyšlené spojení s al-Káidou). To vše podkreslují slovní výpady západní
krajní pravice, která stále častěji připomíná, že všichni muslimové jsou
členy jedné velké buňky prozatím nečinných agentů, kteří budou nasazeni
k akci v budoucnosti, a že v tomto náboženství, a jen v něm jediném, je cosi
vrozeně špatného. Takové názory jsou v rozporu se základními zásadami
humanismu a slušnosti. Také poskytují mocnou zbraň skutečným
fundamentalistům stejně jako těm, kteří je omlouvají tvrzením, že extremisté jen
bojují s utlačovatelským, imperialistickým Západem a hájí zájmy muslimů.
Dělat z muslimů oběti nebo vést je k tomu, aby se jako oběti cítili, hraje
do ruky fundamentalistům, kteří vědí, jak toho co nejlépe využít.


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist