načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tady byla Britt-Marie - Fredrik Backman

Tady byla Britt-Marie

Elektronická kniha: Tady byla Britt-Marie
Autor:

Román o tom, jak se lidé ztrácejí, zamilovávají a kopou do všeho, co je kulaté. Nejhezčí věc, kterou můžete o vesnici Borg říct, je to, že leží u silnice. O Britt-Marii zase ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 73%hodnoceni - 73%hodnoceni - 73%hodnoceni - 73%hodnoceni - 73% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 365
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ze švédského originálu Britt-Marie var här ... přeložila Helena Matochová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1557-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Román o tom, jak se lidé ztrácejí, zamilovávají a kopou do všeho, co je kulaté.

Nejhezčí věc, kterou můžete o vesnici Borg říct, je to, že leží u silnice. O Britt-Marii zase někdo řekl, že je pasivně agresivní, zpomalená a ukňouraná bába. A to není hezké vůbec – i když možná ne úplně nepravdivé. Britt-Marie po čtyřiceti letech manželství opustila město a manžela, který ji podváděl, a přijela do Borgu.

Borg zasáhla finanční krize a nechala po sobě jen cedule s nápisem „Na prodej“ a pizzerii, která je cítit pivem. Britt-Marie nesnáší fotbal. Fotbal je to jediné, co v Borgu zůstalo. Tohle nevypadá na začátek krásného přátelství, to rozhodně ne.

Ale když děti z fotbalového týmu v Borgu potřebují trenéra tak zoufale, že se nakonec rozhodnou přijmout kohokoliv, tak je detaily jako třeba ten, že ona opravdu, ale opravdu dělat kouče nechce, nezajímají.

Tady byla Britt-Marie je román o tom, jaké to je mít předsudky (ne že by Britt-Marie nějaké měla, to samozřejmě ne), oukládání příborů ve správném pořadí (vidličky, nože, lžíce, v tomhle pořadí, ale Britt-Marie na tom přece netrvá!) a o přírodě vedle silnice. Je to příběh o druhých šancích, prvních výkopech a o tom, že jedlá soda vyčistí skoro všechno.

-----

Fredrik Backman ve svém novém románu boří představy o typické švédské knize, je třeskutě vtipný a sentimentálně filozofický. - Göteborgs-Posten

Střídavě s finesou a střídavě hrubými tahy štětce vypráví Fredrik Backman o kulturních střetech, ke kterým dochází při setkání dvou odlišných světů. - Litteraturmagazinet

Fredrik Backman stihl od svého debutu vytvořit celý literární vesmír. Charakteristický je pro něj mnohoznačný jazyk a schopnost vylíčit břitké, důvěrně známé karikatury, postupně propracované do podoby románových postav z masa a kostí. - Svenska Dagbladet

Fredrik Backman (nar. 1981) pochází ze Stockholmu, pravidelně píše sloupky do švédských novin ana svůj blog. Jeho prvního románu Muž jménem Ove (2012; česky Host 2014) se jen ve Švédsku prodalo přes sedm set tisíc výtisků a práva byla prodána do více než třiceti zemí. Po úspěšné prvotině autorovi vyšly další tři knihy: Saker min son behöver veta om världen (Vše, co můj syn potřebuje vědět osvětě, 2012), Babička pozdravuje a omlouvá se (2013; česky Host 2015) a nejnovější román Tady byla Britt-Marie (2014).

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu



ZenaVKnihach.cz 2018-06-08 hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%
Řekni, kterému klubu fandíš, a já ti řeknu, co jsi zač
Víte, kam se podějí malé autistické děti? Vyrostou z nich autističtí dospělí! Ne, vážně: existuje spousta knih o dětech s nějakou poruchou autistického spektra, ale o dospělých nebo dokonce důchodcích jich moc neznám. Jo jasně, Rain Man. Takhle: Britt-Marie s tím svým pasivně-agresivním neodbytným přístupem, věčným obsedantně-kompulzivním mytím oken a fixací na jedlou sodu sice nikde u odborníka nebyla, ale fakt by mě zajímalo, co by na to psychiatr řek... Chvíli si na ni asi budete muset zvykat, ale pak budete rádi, že jste jí dali šanci.

Britt-Marie po letech opouští manžela. Z nouze přijme naprosto nesmyslnou práci: dělat tři týdny fotbalového trenéra při domu dětí a mládeže v bohem zapomenutém městečku Borg. Nastoupí s odhodláním odvést práci co nejlépe, přestože o fotbalu neví nic. Ale zato ví, že je jen málo problémů, které by nevyřešila jedlá soda. S poměrně bizarním vzorkem místního obyvatelstva se seznámí rychle, s mnohými z nich se spřátelí. Najednou už není jediná podivínka - naopak je z nich všech možná nejnormálnější... Naučí se, že kdo vypadá naštvaně, je možná spíš smutný, a že vášeň pro něco je seslaná vesmírem a každý nemá to štěstí ji zažít. Na poslední čtvrtinu si připravte kapesníky. Hodně kapesníků.

PS: A víte, co vás nebolí při fotbale? Nic. Ha!

Audioukázka zde: http://www.zenavknihach.cz/61-fredrik-backman-tady-byla-britt-marie
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

19

20

21

22

23

24

25

26

fredrik backman

Tady byla

Britt-Marie

Od autora bestselleru Muž jménem Ove

Román o tom, jak se lidé ztrácejí,

zamilovávají a kopou do všeho, co je kulaté


Tady byla

Britt-Marie


Tady byla

Britt-Marie

fredrik backman


Tady byla

Britt-Marie


Tady byla

Britt-Marie

fredrik backman

brno 2016


Britt-Marie var här

Copyright © Fredrik Backman, 2014

Published by arrangement with Partners in

Stories Stockholm AB, Sweden

Translation © Helena Matochová, 2016

Cover design © Nils Olsson/Katslosa Design

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-742-4 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-743-1 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-744-8 (Formát MobiPocket)

Borg je fiktivní obec. Veškeré případné podobnosti

se skutečnými místy jsou neúmyslné.


Mé mamince, která se vždycky starala o to,

abych měl v břiše jídlo a v poličce knihy.



„Lidi milují fotbal, protože je instinktivní. Když se k  vám

na ulici přikutálí míč, kopnete do něj. Fotbal lidi milují ze

stejného důvodu, z  jakého se zamilovávají. Protože si ne -

můžou pomoct.“



11

1

Vidličky. Nože. Lžíce.

V tomhle pořadí.

Britt-Marie rozhodně není z těch, co by soudili ostatní, to

v žádném případě, ale nikoho civilizovaného by přecenena

padlo uspořádat příbory v kuchyňské zásuvce nějak jinak.

Britt-Marie nikoho nesoudí, to rozhodně ne, ale snad přece

nejsme zvířata, no ne?

Je pondělí v  lednu. Britt-Marie sedí u  malého stolu

v  malé kanceláři na úřadu práce. S  příbory to vlastně ni -

jak nesouvisí, ty jsou jen příznakem toho, co všechno se

pokazilo. Příbory mají být uspořádané normálně, protože

život má být normální. Normální životy jsou uspořádané,

člověk v  nich uklízí kuchyni, pečuje o  balkon a  stará

se o  děti. S  tím je totiž daleko víc práce, než by jeden vě

řil. S balkonem.

V  normálním životě člověk rozhodně nesedí na úřadu

práce.

Dívka, která tu pracuje, má vlasy ostříhané nakrátko, na

kluka. Na tom není nic špatného, to jistě ne. Britt-Marie

nemá předsudky. Tyhle věci jsou teď moderní,pochopitel

ně. Dívka ukáže na nějaký papír a usměje se, jako by měla

naspěch.


12

„Tady mi vyplňte jméno, rodné číslo a adresu!“

Britt-Marie se přišla zaregistrovat. Jako by Britt-Marie

byla zločinec. Jako by tomu úřadu přišla tu práci ukrást.

„Mléko a cukr?“ zeptá se dívka hned vzápětí a naservíruje

jí kávu v plastovém kelímku.

Britt-Marie nikoho nesoudí, to rozhodně ne, ale co je

tohle za chování? Plastový kelímek! Je snad válka nebo co?

Ráda by se na to té holky zeptala, ale protože jí Kentneu

stále připomíná, že by měla být „trochu víc společenská“,

nakonec jen vykouzlí svůj nejdiplomatičtější úsměv a čeká,

až jí dívka k tomu kelímku nabídne podšálek.

Kent je Britt-Mariin manžel. Je podnikatel. Velmi, velmi

úspěšný. Obchoduje s  Německem a  je opravdu, ale oprav

du společenský. Dívka vytáhne dvě malá mlíčka, taková ta,

která se nemusejí přechovávat v  lednici. Pak vyndá ještě

plastový kelímek plný plastových lžiček. Britt-Marie by se

nezděsila víc, ani kdyby to byl had.

„Vy si nedáte mléko ani cukr?“ zeptá se dívka nechá

pavě.

Britt-Marie zavrtí hlavou a rukou přejede po desce stolu,

jako by byla plná neviditelných drobečků. Všude se tu bez

ladu a  skladu válejí papíry. Uklidit, na to ta holka samo -

zřejmě nemá čas, má spoustu práce se svou kariérou, to

Britt-Marie chápe.

„Dobře, tak tam vyplňte adresu!“ usměje se dívka na

papír.

Britt-Marie se upřeně zadívá do svého klína a opráší si

neviditelné drobečky ze sukně. Chce se jí domů, stýská se

jí po zásuvce s příbory. Po normálním životě. Po Kentovi,

protože takovéhle papíry vždycky vyplňuje Kent.

Když už to vypadá, že se dívka znovu chystá otevřít pusu,

Britt-Marie ji přeruší prosbou:


13

„Promiňte, že obtěžuji, ale mohla byste mi dát něco, na

co bych ten šálek postavila?“

Řekne to takovým tím důrazným tónem, jaký používá,

když musí zmobilizovat veškerou dobrotu svého srdce, aby

to nazvala „šálkem“, když je to ve skutečnosti plastovýke

límek.

„Co?“ vyhrkne dívka za stolem, jako by se šálky přece

mohly odkládat jen tak kamkoliv.

Britt-Marie se usměje tak společensky, jak jen dovede.

„Zapomněla jste mi dát podšálek. Nerada bych vámudě

lala na stole mapy, chápejte.“

Dívka za stolem nevypadá, že by plně doceňovala vý -

znam podšálku. Nebo porcelánu. Anebo zrcadla, když už

jsme u toho, konstatuje Britt-Marie při pohledu na její účes.

„Ále, to je jedno, klidně to postavte tamhle,“ řekne dívka

bezstarostně a ukáže na prázdné místo na stole.

Jako by život byl tak jednoduchý. Jako by bylo úplnějed

no, jestli člověk používá podšálek nebo jestli má příbory

v zásuvce ve správném pořadí. Dívka ťukne tužkou dopapí

ru u kolonky „Adresa trvalého bydliště“. Britt-Marie velmi

trpělivě vydechne, vůbec to není povzdech.

„Šálky s kávou se přece nestavějí jen tak na holý stůl! To

na něm nechá mapy, jak jistě chápete.“

Dívka se zadívá na desku, která vypadá, jako by se z ní

malé děti pokoušely jíst brambory. Vidlemi. Potmě.

„Ale to je úplně jedno, tenhle stůl je beztak otlučenýa po

škrábaný,“ usměje se.

Britt-Marie v duchu zařve.

„Pochopitelně vás ale nenapadlo, že je to tím, že nepo

uží váte podšálky,“ pronese.

Samozřejmě to říká velmi nevtíravě. Vůbec ne „pasivně

agresivně“, což jednou zaslechla říct Kentovy děti, když si


14

myslely, že je neslyší. Britt-Marie není pasivně agresivní.

Je nevtíravá. Poté, co o ní Kentovy děti řekly, že je pasivně

agresivní, byla několik týdnů extrémně nevtíravá.

Dívka z úřadu práce vypadá trošičku nervózně. Promne

si obočí.

„No... takže, jmenujete se Britt, že jo?“

„Britt-Marie. Jen pro mou sestru jsem Britt,“ opraví ji

Britt-Marie.

„Tak buďte tak hodná... vyplňte ten papír. Prosím,“ po -

žádá ji dívka.

Britt-Marie se úkosem podívá na formulář, který od ní

žádá, aby uvedla, kde bydlí a kdo je. Být v dnešní doběčlo

věk, to vyžaduje notnou dávku papírování, o  tom je Britt

-Marie pevně přesvědčená. Šílenou spoustu administrativy,

aby vás společnost přijala mezi sebe.

Nakonec s nelibostí vyplní jméno, rodné číslo a číslomo

bilního telefonu. Kolonku adresy trvalého bydliště nechá

prázdnou.

„Jaké máte vzdělání, Britt-Marie?“ vyslýchá ji dívka.

Britt-Marie pevně sevře kabelku.

„Mohu vás ujistit, že proškolená jsem řádně,“ informuje

dívku.

„A nějaké formální vzdělání máte?“ zeptá se dívka.

Britt-Marie krátce vydechne nosem. Rozhodně to není

odfrknutí. Britt-Marie není z těch, co si odfrkují.

„Mohu vás ujistit, že luštím křížovky v nevídanémmnož

ství. To nevzdělanec nedělá,“ informuje ji Britt-Marie a cítí

se dotčeně.

Maličko si usrkne kávy. Vůbec nechutná jako Kentova

káva. Kent dělá hrozně dobrou kávu, to říkají vždyckyvšich

ni. Britt-Marie má na starosti podšálky a Kent kávu. Tak si

vybudovali společný život.


15

„Ach tak,“ řekne dívka, povzbudivě se usměje a zkusí to

jinak: „Jaké máte pracovní zkušenosti?“

„Naposledy jsem byla zaměstnaná jako servírka. Dostala

jsem vynikající reference,“ informuje Britt-Marie dívku.

Dívka zadoufá. Rychle ji to přejde.

„A kdy to bylo?“ zeptá se.

„V roce 1978,“ odpoví Britt-Marie.

„Ach,“ řekne dívka a  poměrně neúspěšně se pokusí za

krýt svou upřímnou reakci úsměvem. A pak to zkouší dál:

„A od té doby jste nepracovala?“

„Od té doby jsem pracovala každý den, pomáhala jsem

svému muži ve firmě,“ odpoví Britt-Marie uraženě.

V  dívčině výrazu se mihne záblesk naděje. Člověk by

mys lel, že už se mohla poučit.

„A jakou jste měla ve firmě pracovní náplň?“

„Starala jsem se o děti a o to, aby byl náš domovreprezen

tativní,“ odpoví Britt-Marie.

Dívka se usměje, aby zakryla zklamání, jak to dělávají

lidé, kterým není jasný rozdíl mezi „bydlištěm“ a  „domo -

vem“. Ten rozdíl spočívá v  péči. V  tom, že máte podšálky

a opravdové kávové šálky a že ráno vypnete prostěradlo na

posteli tak pevně, že Kent žertem říkává svým známým, že

kdyby náhodou zakopl na prahu ložnice, tak mu„zlomeni

na nohy hrozí míň při dopadu na podlahu než na postel“.

Britt-Marie nesnáší, když Kent tohle říká. Civilizovaní lidé

snad přece zvednou nohu, když jdou přes práh do ložnice.

Nebo toho od nich chce moc? Aby byli lidmi?

Když Britt-Marie s  Kentem někam jedou, posype Britt

-Marie matraci práškem do pečiva a nechá ho dvacet minut

působit, než ustele. Jedlá soda z prášku do pečiva vsákneveš

kerou špínu a vlhkost a matrace je krásně svěží. Jedlá soda

pomůže skoro na všechno, s tím má Britt-Marie zkušenost.


16

Kent obvykle nadává, že přijedou pozdě, ale to si pakBritt

-Marie úplně klidně založí ruce v  bok a  řekne: „Kente, já

skutečně musím ustlat, než odjedeme. Co kdybychom se

cestou zabili!“

Právě proto Britt-Marie nesnáší cestování. Kvůli smrti.

Proti smrti nepomůže ani jedlá soda. Kent říká, že Britt -

-Marie přehání, a  to pak Britt-Marie v  duchu řve. Zrovna

na dovolené lidi umírají jako na běžícím páse, a  co by si

o  nich kdo pomyslel, kdyby jejich domácí musel vyrazit

dveře a našel by tam nesvěží matraci? Že Kent a Britt-Marie

žili ve špíně?

Dívka se podívá na hodinky.

„Taak... fajn,“ řekne.

Britt-Marie v jejím tónu vycítí náznak kritiky.

„Děti jsou dvojčata, a taky máme balkon. S balkonem je

víc práce, než byste si myslela,“ řekne Britt-Marie na svou

obranu.

Dívka opatrně přikývne.

„A vašim dětem je kolik?“

„Jsou to Kentovy děti. Je jim třicet.“

Dívka přikývne trochu pomaleji.

„Takže už u vás nebydlí?“

„Samozřejmě že ne.“

Dívka se podrbe ve vlasech, jako by tam snad něco hledala.

„A vám je šedesát tři let?“

„Ano,“ odpoví Britt-Marie, jako by na tom vůbec nezá

leželo.

Dívka si odkašle, jako by na tom přece jen trochuzále

želo.

„Víte, Britt-Marie, abych byla úplně upřímná. Kvůli fi

nanční krizi a tak, však víte, je celkem málo práce pro lidi

ve vaší... situaci.“


17

Nezní to, jako by dívka byla zvyklá zakončovat větuslo

vem „situace“. Britt-Marie se trpělivě nadechne a shovívavě

se pousměje.

„Kent říká, že finanční krize už skončila. A on jepodni

katel, chápete? Takže těmhle věcem, které jsou možná tak

trochu mimo váš obor, dobře rozumí.“

Dívka zbytečně dlouho mrká. Podívá se na hodinky.

„No, takže... jsem vás tady zaregistrovala a...“

Dívka vypadá vystresovaně. To stresuje Britt-Marii.Pro

to se rychle rozhodne, že jí složí nějaký kompliment, aby

dala najevo dobrou vůli. Rozhlédne se po místnosti,aby na

šla něco, co se dá pochválit, a nakonec ze sebe vymáčkne:

„Máte velmi moderní účes.“

A  usměje se nejspolečenštěji, jak jen dovede. Dívka si

vlasy sebevědomě prohrábne.

„Fakt? Jé, děkuju.“

„Je velmi odvážné nosit tak krátké vlasy, když máte tak

vysoké čelo,“ přikyvuje Britt-Marie dobrosrdečně.

Dívka se upřímně řečeno zatváří trochu dotčeně, přes

tože to přece byl kompliment. To má zjevně člověk za to,

že se v dnešní době snaží bavit s mládeží. Dívka vstane ze

židle.

„Tak děkuju, Britt-Marie, že jste přišla. Jstezaregistrova

ná v naší databázi. Ozveme se vám!“

Podá jí ruku na rozloučenou. Britt-Marie vstanea vtisk

ne jí do ruky plastový kelímek s kávou.

„Kdy?“ chce vědět.

„No, to se dá těžko říct...“ řekne dívka.

Britt-Marie se usměje. Diplomaticky, ani v  nejmenším

ne vyčítavě.

„A já budu sedět doma a čekat na to. Jako bych neměla

nic jiného na práci. Takhle to myslíte?“


18

Dívka polkne.

„No, moje kolegyně se vám ozve ohledně kurzu hledání

práce, takž...“

„Já nechci kurz. Já chci práci,“ řekne Britt-Marie, aby

bylo jasno.

„Jistě, jistě, ale těžko říct, kdy se něco objeví,“ snaží se

dál dívka.

Britt-Marie vytáhne z kabelky poznámkový blok.

„Tak tedy zítra?“

„Co?“ řekne dívka.

„Mohlo by se něco objevit zítra?“ zeptá se Britt-Marie.

Dívka si odkašle.

„No, jistěže by MOHLO, ale já nev...“

Britt-Marie z kabelky vytáhne tužku, naštvaně se podívá

nejdřív na ni a pak na dívku.

„Mohla bych vás poprosit o ořezávátko?“ zeptá se.

„Ořezávátko?“ zopakuje dívka, jako by po ní Britt-Marie

chtěla několik tisíciletí starý magický artefakt.

„Potřebuji si naši schůzku napsat na seznam,“ informuje

ji Britt-Marie.

Někteří lidé nedoceňují význam seznamů, ale Bůh ví, že

Britt-Marie k  nim nepatří. Britt-Marie má tolik seznamů,

že potřebuje zvláštní seznam seznamů. Jinak by se mohlo

stát naprosto cokoliv. Třeba by mohla umřít. Nebo bymoh

la zapomenout koupit jedlou sodu.

Dívka jí podá propisku a zamumlá něco ve smyslu „já ale

zítra nemám čas“, jenže Britt-Marie je příliš zaneprázdněná

zíráním na propisku, než aby poslouchala.

„Seznam se snad nepíše propiskou, ne?“ promluví tónem,

jakým je nutné mluvit na lidi, kteří nechápou, že v seznamu

se přece, proboha, musí dát gumovat.

Dívka se zatváří, jako by si přála, aby Britt-Marie odešla.


19

„Nic jiného nemám. No ale já zítra stejně nemám čas,

moje kolegyně se vám ozv...“

„Ha,“ přeruší ji Britt-Marie.

Tohle Britt-Marie říká často. „Ha.“ Není to jako „haha“,

jako když se člověk směje, ale jako když strašně zklamaně

říkáte „aha“. Jako když na podlaze v  koupelně objevíte

mokrý ručník. „Ha.“ Britt-Marie vždycky hned potom, co to

řekne, pevně semkne rty, aby naznačila, že tohle „ha“ je

to poslední, co k dané záležitosti hodlá vyslovit. Což je ale

zřídkakdy pravda.

Dívka váhá. Britt-Marie drží propisku, jako by bylaule

pená. V bloku nalistuje seznam nadepsaný „Úterý“ a úplně

nahoru nad „Uklidit“ a „Nakoupit“ si napíše „Zpětná vazba

z úřadu práce“.

Vrátí propisku. Dívka se s nadějí usměje.

„Moc ráda jsem vás poznala! Ozveme se!“ řekne a zní to,

jako by ani jedno z toho nebyla pravda.

„Ha,“ přikývne Britt-Marie.

Pak Britt-Marie odejde z úřadu práce. Dívka sisamozřej

mě myslí, že se právě viděly naposledy, jelikož jí nenízná

mo, jakou důležitost Britt-Marie přisuzuje svým seznamům.

Dívka zcela očividně nikdy neviděla Britt-Mariin balkon.

Je to nesmírně, nesmírně reprezentativní balkon.

Je leden, vzduch je mrazivý, ale na zemi není žádný sníh,

rozhodně je pod nulou. Touhle roční dobou se balkonovým

rostlinám daří ze všeho nejhůř. Po odchodu z úřadu práce

se Britt-Marie odebere do potravin, ale do jiných, než kam

chodí obvykle, a nakoupí všechno, co má na seznamu.Ne

rada chodí nakupovat sama, protože nerada tlačí nákupní

vozík. Nákupní vozík vždycky tlačí Kent, Britt-Marie jde

vedle něj a  drží se hrany vozíku. Ne aby se ho pokoušela


20

řídit, ale protože se ráda drží věcí, které drží Kent. Má ráda

pocit, že kráčejí stejným směrem.

Přesně v šest hodin si dá studenou večeři. Je zvykláče

kat dlouho do noci na Kenta, a tak se potom pokusíscho

vat jeho porci do ledničky. Ale jediná lednice, která tu je,

je plná maličkatých lahviček alkoholu. Posadí se na postel,

která není její, a  začne si mnout prsteníček, tomuhle zlo

zvyku propadá vždycky, když je nervózní. Před pár dnytak

hle seděla na vlastní posteli a točila si se snubním prstenem,

poté co zvlášť důkladně vyčistila matraci práškem do pečiva.

Teď si mne bílý kroužek na kůži, kde dřív snubní prsten

nosívala.

Tahle budova má adresu, ale rozhodně to není anibydliš

tě, ani domov. Na zemi stojí dva podlouhlé plastové truhlíky

na balkon, ale hotelový pokoj balkon nemá. A Britt-Marie

nemá nikoho, na koho by mohla čekat dlouho do noci.

Ale stejně čeká.


21

2

Úřad práce otvírá v devět hodin. Britt-Marie s příchodem

počká do devíti hodin a  dvou minut, protože za žádnou

cenu nechce, aby ji považovali za dotěrnou.

„Dnes jste se měli ozvat,“ sdělí  — ani trochu dotěrně  —

dívce, když se otevřou dveře kanceláře.

Dívčin chlapecký účes dnes vypadá jinak. Je učesaný spíš

do strany než rovně nahoru. Ale nevypadá to jako záměr,

spíš jako by to záviselo vždycky na tom, na kterém boku vče -

ra večer zrovna usnula. To je samozřejmě praktické, dívka

přece nemá čas si s tím dělat starosti, aby jí účes nebránil

v  kariéře. Na tom není nic špatného, pochopitelně. Britt

-Marie nikoho nesoudí. Ona sama se ale učesala tak, jak to

dělává, když na tom záleží.

„Co?“ vyhrkne dívka s tváří zcela oproštěnou odjakého

koliv pozitivního výrazu.

V  kanceláři jsou nějací cizí lidé. S  plastovými kelímky.

„Kdo to je?“ chce vědět Britt-Marie.

„Mám tady meeting,“ odpoví dívka.

„Ha, to je samozřejmě důležité,“ konstatuje Britt-Marie

a uhladí si na sukni záhyb, který vidí jen ona.

„Ano... totiž...“ spustí dívka.

Britt-Marie přikývne a pronese nevýslovně chápavě a ani

trochu odsuzovačně:

„Ale já samozřejmě nejsem důležitá.“


22

Dívka se ošije, jako by její šaty najednou změnily veli -

kost.

„No já jsem přece včera říkala, že se ozvu, až se něcoob

jeví, ale neříkala jsem, že to bude dnesk...“

Britt-Marie z kabelky vytáhne poznámkový bloka peda

gogicky do něj zapíchne prst.

„Napsala jsem si to na seznam.“

Dívčiny prsty si najdou cestu na její čelo, odkud jako by

začaly vytahovat neviditelné hřebíčky.

„Říkala jsem, že by se něco... mohlo... objevit dneska.“

Britt-Marie se velmi dobrosrdečně usměje.

„Já bych si to nikdy nenapsala na seznam, kdybyste to

neřekla, víte?“

Dívka se zhluboka nadechne.

„Já mám meeting, já mus...“

„Možná byste měla víc času na hledání pracovních míst,

kdybyste celé dny nechodila na meetingy,“ navrhne Britt

-Marie a vůbec to nemyslí zle.

Dívka se podívá na hodinky.

„Je mi to líto, ale opravdu vám nemůžu pomoct...“

Britt-Marie se se zcela ojedinělou trpělivostí nadechne.

„To ale musíte. Je to na seznamu. Je to vaše chyba, abyste

věděla.“

Dívka trochu vykulí oči.

„Co?“

Britt-Marie drží kabelku před sebou, jako by to bylaruko

jeť od koloběžky.

„Přinutila jste mě psát propiskou. Takže v tom seznamu

nemůžu gumovat.“

Dívka si odkašle a podá jí blok zpátky.

„Je mi moc líto, pokud mezi námi došlo k nějakémune

dorozumění, ale já musím zpátky na meeting.“


23

Britt-Marie stiskne kabelku pevněji.

„Ha. Takže podle vás tady mám čekat, jako bych neměla

nic jiného na práci.“

„Ne... chtěla jsem jen říct, ž...“ zkouší to dívka, aleBritt

-Marie už si sedla na židli na chodbě.

Samozřejmě poté, co ji otřela kapesníkem. Jako člověk.

Dívka s povzdechem zabouchne dveře a zavře oči, trochu

jako když oslavenec sfoukává svíčky na dortu a  velmi usi -

lovně si něco přeje. Britt-Marie zůstane na chodbě sama.

Všimne si, že na dveřích od dívčiny kanceláře jsou kousek

pod klikou dvě nálepky. V takové výšce, jako by je tamna

lepily děti. Jsou na nich fotbalové míče. To jí připomene

Kenta, protože Kent fotbal miluje. Miluje fotbal tak, jak na

světě nic jiného nemiluje. Miluje fotbal dokonce víc, než

když může lidem říkat, kolik stály různé věci, které sikou

pil, a Bůh ví, že zrovna to Kent miluje opravdu hodně.

Když se koná nějaká významná fotbalová soutěž,nahra

dí křížovkářskou přílohu v Kentových a Britt-Mariinýchno

vinách speciální fotbalová příloha, a to pak člověk z Kenta

nedostane rozumné slovo. Když se ho Britt-Marie ptá, co

chce k večeři, zamumlá, aniž odtrhne oči od fotbalu: „Mně

je to jedno.“

Britt-Marie to fotbalu nemůže odpustit. Ani že jí bere

Kenta, ani že jí bere křížovky.

Promne si bílý proužek kůže na prsteníčku. Ještě sipa

matuje, kdy naposledy vyměnili křížovkářskou přílohu za

fotbalovou, protože tenkrát přečetla celé noviny hnedčtyři

krát, v  naději, že se v  nich přece jen někde skrývá nějaká

maličká křížovka, které si nevšimla. Křížovka tam nebyla,

zato tam byla zmínka o ženě v Britt-Mariině věku, kteráze

mřela. Britt-Marie na to nemůže zapomenout. Psalo se tam,


24

že ležela mrtvá celé týdny, než si sousedi začali stěžovat na

zápach z  jejího bytu. Britt-Marie na tu noticku nedokáže

přestat myslet, protože nedokáže přestat myslet na to, jak

by bylo strašné, kdyby si sousedi stěžovali na zápach. Psali,

že smrt nastala „přirozeně“. Nějaký soused řekl, že „když

domácí vešel dovnitř, na stole ještě stála její večeře“.Britt

-Marie se tehdy zeptala Kenta, co asi tak ta žena mohla mít

k  večeři, protože se jí zdálo nadmíru nepříjemné zemřít

uprostřed večeře, jako by snad jídlo nebylo dobré. Kent

zamumlal, že je to přece úplně jedno, a dal si fotbal vícna

hlas. Britt-Marie v duchu zařvala.

Je to totiž strašně důležité. Večeře musejí mít smysl.

Trvá půl hodiny, než se dveře dívčiny kanceláře zase ote

vřou. Lidé vyjdou ven. Dívka se s  nimi loučí a  nadšeně se

usmívá, pak se podívá na Britt-Marii a  usmívá se o  něco

méně nadšeně.

„Ach, vy jste ještě tady. No, víte, Britt-Marie, je mi to

strašně líto, ale nemám ča...“

Britt-Marie vstane a opráší si ze sukně neviditelnédro

bečky.

„Chápu. Máte spoustu práce s kariérou, takže nemáte čas

na někoho jako já, jistě.“

Britt-Marie vysloví slovo „kariéra“ velmi nevtíravě. Ani

trochu kriticky. Dívka to ale možná pochopí trochukritic

ky, protože se zatváří tak, jak měla ve zvyku jednaz Britt

-Mariiných sousedek, když se k  ní Britt-Marie pokoušela

chovat nevtíravě. Jednou nazvala Britt-Marii „hašteřivou

babiznou“, když u ní Britt-Marie nevtíravě zazvonilaa do

volila si ji informovat o  pravidlech užívání společné prá

delny. Počtvrté. Britt-Marii to tehdy velmi urazilo. Ne ta

„babizna“, to by ještě vydržela, ale Britt-Marie se přece ze


25

zásady nehašteří. Je starostlivá, to je rozdíl. Od té doby to

té sousedce znovu opakovala pokaždé, když se potkaly, až

na ni sousedka po několika měsících zaječela: „Tak už s tím

sakra konečně přestaňte otravovat!“ A  to Britt-Marii hlu -

boce zasáhlo, protože ona rozhodně není z  těch, co otra

vují. „Nebo snad ano? Myslíš, že otravuju, Kente? Myslíš

si to? Otravuju, Kente?“ ptala se tehdy večer Kenta. „Ne,

ne, ne, sakra,“ zamumlal Kent. „Vždyť to říkám, přesně to

taky říkám! Já neotravuju!“ přikývla Britt-Marie. Následně

probděla celou noc, protože ji rozrušilo, že se v  domě vy

skytují lidé, kteří si zcela ne oprávněně myslí, že Britt-Marie

otravuje.

„Je mi to líto, al...“ řekne dívka netrpělivě a očividně se

snaží Britt-Marii odbýt.

„A máte ráda fotbal, vy se ale máte,“ přeruší ji protoBritt

-Marie a ukáže na nálepky na dveřích.

Dívka se rozzáří.

„To jo. Vy taky?“

„Rozhodně ne,“ objasní Britt-Marie.

„Aha...“ řekne dívka.

„Ha,“ řekne Britt-Marie.

Dívka se kradmo podívá na hodinky a pak na nástěnné

hodiny. Zcela zjevně se snaží Britt-Marie zbavit, a  tak se

Britt-Marie rozhodne pronést něco společenského.

„Dnes máte jiný účes,“ poznamená.

„Co?“ zeptá se dívka.

Britt-Marie se nevtíravě usměje.

„Je jiný než včera. Je to moderní, nepochybně. Nemuset

se rozhodnout jen pro jeden.“

A pak hned dodá:

„Ale na tom samozřejmě není nic špatného.“

Britt-Marie přece nikoho nesoudí. Dívka si odkašle.


26

„Fajn. Tak děkuju, ale já teď mus...“

„Vypadá prakticky, ten účes,“ přikývne Britt-Marie po -

chvalně.

Popravdě řečeno vypadá spíš krátce a rozčepýřeně, jako

kdyby někdo rozlil pomerančový džus na chlupatý koberec.

Kent v jednom kuse bryndal na koberec, když si předfotba

lem dával vodku s džusem, a to do doby, než toho nakonec

měla Britt-Marie dost a  přesunula koberec do pokoje pro

hosty. To se stalo před třinácti lety, ale Britt-Marie na toješ

tě pořád často myslí, Britt-Mariiny koberce a Britt-Mariiny

vzpomínky mají mnoho společného, je těžké zbavit je skvrn.

Ale účes může samozřejmě vypadat, jak chce. Dneska

trochu vypadá, jako když v  truhlíku na balkoně pěstujete

kopr. Na tom samozřejmě není nic špatného. Britt-Marie

nemá vůči kopru absolutně žádné předsudky.

Dívka si odkašle. Účes se chová pasivně.

„Já bohužel nemám čas.“

„A kdy ho budete mít?“ zeptá se Britt-Marie.

Dívka dýchá, jako by byla velmi tlustý muž, a ne velmi

hubená dívka.

„Jak to myslíte?“

Britt-Marie uchopí blok a metodicky projde seznam.

„Já mám čas ve tři.“

„Já to mám dneska úplně nabité, to nejd...“ zkouší todív

ka.

„Já můžu i  ve čtyři a  v  pět,“ nabídne Britt-Marie diplo

maticky.

„Dneska v pět zavíráme,“ řekne dívka.

„Tak domluveno, v pět,“ shodne se Britt-Marie sama se

sebou a už už se chystá schůzku zanést do seznamu čerstvě

naostřenou tužkou, která se zcela nečekaně zjeví mezi je

jím palcem a ukazováčkem.


27

„Ale vždyť říkám, že to nejde!“ protestuje dívka.

„Takže v pět už něco máte?“ zeptá se Britt-Mariestarost

livě.

„No... víte... to už zavír...“ začne dívka.

„Později než v pět se rozhodně sejít nemůžeme,“ trvá na

svém Britt-Marie.

„Co?“ řekne dívka.

Britt-Marie se nesmírně, nesmírně trpělivě usměje.

„Já nechci dělat problémy. To vůbec ne. Ale snadnežije

me ve válce, drahoušku, ne? Civilizovaní lidé přece večeří

v šest hodin, takže v pět je nejzazší možný termín naschůz

ku, nemyslíte?“

„Ano?“

„Nebo myslíte, že bychom se měly sejít při večeři?“

„Ne... totiž... co... cože?“

Britt-Marie kývne, ale jako by ji to stálo velkou námahu.

„Ha. V  takovém případě, prosím, nesmíte přijít pozdě.

To by vystydly brambory.“

A pak si na seznam napíše „18.00 Večeře“.

Dívka za Britt-Marií něco zavolá, ale Britt-Marie už je na

odchodu, protože opravdu nemá čas tady otravovat celý den.

Je 9.35. Znovu se ozve zaklepání na dveře přesně v jede

náct. Je za nimi Britt-Marie a tváří se nevtíravě.

„Trpíte nějakou alergií?“ zeptá se.

„Co?“ řekne dívka.

„Je něco, co nejíte?“ formuluje to Britt-Marie jasněji se

stoickým klidem, jímž se člověk musí obrnit, kdyžkonver

zuje s  někým, kdo na každou rozumnou otázku odpoví

dá: „Co?“

„Jsem... vegetariánka,“ vysouká ze sebe dívka.

Britt-Marie vytáhne poznámkový blok.


28

„Ha.“

Dívka dýchá nosem.

„Ale... snažila jsem se vám jasně říct, že se s  vámi NE

MŮŽU večer sejít...“

„Jíte ryby?“ přeruší ji Britt-Marie.

„Ano... jo, ryby jím, ale jak jsem řík...“

„Ryby nejsou nic pro vegetariány, je to maso. Rybí maso,“

ozřejmí jí situaci Britt-Marie.

Dívka si přiloží prsty na oční víčka jako někdo, kdo je

zvyklý na složitou otázku odpovídat jednoduše, protože

po složité odpovědi mají lidé tendenci se domnívat, že měl

radši odpovědět jednoduše.

„Nejím červené maso. Ale lidi líp pochopí, když prostě

řeknu, že jsem vegetariánka.“

Britt-Marie o odpovědi chvíli uvažuje.

„Jíte lososa?“ zeptá se nakonec a nevtíravě dodá: „To je

ryba. Víte?“

„Ano. Lososa jím,“ připustí dívka.

Britt-Marie si opráší neviditelná smítka ze sukně. Uhladí

záhyb, který tam není.

„Losos je červené maso.“

Je docela dobře možné, že se dívka chystala něcoodpo

vědět, ale Britt-Marie už mezitím zamířila pryč.

Britt-Marie umí lososa připravit výtečně, protože losos je

jediná ryba, kterou má Kent rád. Každé odpoledne přesně

v  pět mu zavolá a  zeptá se ho, jestli přijde včas na veče

ři v šest. Skoro vždycky řekne, že ne, protože má schůzku

s Německem, ale bez ohledu na to, kdy přijde, má připří

chodu vždycky na stole teplou večeři.

„Ha. Takže ti to nechutnalo?“ říkává Britt-Marie  — ani

trochu vyčítavě — poté, co si Kent jen párkrát kousne. „Ale


29

jo, jo, jo. Výtečný, výtečný!“ říkává Kent, aniž zvedne po -

hled od sportovní rubriky ranních novin. Čte je večer. Při

tom pomyšlení Britt-Marie v duchu zařve.

„Jestli ti to chutnalo, bylo by milé, kdybys to řekl,“pozna

mená vždycky a přitom si na dlaň shrne neviditelné drobky

z ubrusu. „Proboha, Britt-Marie, vždyť jsem řekl, že to bylo

výtečný!“ namítne Kent obvykle zcela nechápavě a u toho

něco ťuká do telefonu. Britt-Marie pak obvykle vstanea ne

viditelné drobky hodí do dřezu. Pak vyndá nádobí z myčky

a roztřídí příbory.

Kent obvykle postaví svůj talíř na linku, podívá se na

teletext na výsledky fotbalu a  jde si lehnout. Britt-Marie

zvedne jeho košili z podlahy v ložnici a dá ji do pračky. Pak

všechno umyje a uklidí a přeorganizuje jeho holenív kou

pelně. Když ho Kent ráno nemůže najít, stává v koupelně,

ječí „Briiiit-Mariiiie!“ a  tvrdí, že mu ho schovala, ale to

opravdu neudělala. Přeorganizovala ho. To je rozdíl. Občas

přeorganizovává, protože je to potřeba, a občas proto, že

má ráda, když Kent po ránu křičí její jméno. Rádaposlou

chá, když Kent křičí její jméno.

Pak uběhne den a Kent přijde pozdě večer domů,nave

čeří se, podívá se na teletext na výsledky fotbalu a jde sileh

nout. Britt-Marie mu vypere košili. Přála by si, aby ji aspoň

jednou jedinkrát hodil do prádelního koše sám. Přála by si,

aby aspoň jednou jedinkrát řekl, že mu chutnalo, aniž by se

ho musela ptát. Večeře musejí mít smysl.

„Bylo to dobré.“ To je ten smysl.


30

3

Je 16.55. Britt-Marie stojí docela sama na ulici před úřadem

práce, protože by bylo neslušné přijít na schůzku moc brzy.

Vlasy jí čechrá vítr. V tu chvíli se jí tak zasteskne po balkonu,

že musí zavřít oči a stisknout víčka tak pevně, až ji rozbolí

ve spáncích. Má ve zvyku pracovat na balkoně, když v noci

čeká na Kenta. Kent jí vždycky říká, aby na něj nečekala.

A ona stejně vždycky čeká. Z balkonu vždycky vidí jeho auto,

a když Kent vkročí do dveří, má na stole teplou večeři. Když

pak usne v manželské posteli, Britt-Marie zvedne jehoko

šili z podlahy v ložnici a dá ji do pračky. Pokud má špinavý

límeček, předepere ho octem a jedlou sodou. Další ráno se

Britt-Marie brzy probudí, upraví si vlasy a uklidí kuchyni,

do truhlíků na balkoně nasype jedlou sodu a vyleštívšech

na okna Faxinem. To je Britt-Mariino leštidlo na okna. Je

dokonce lepší než jedlá soda.

Někteří lidé tvrdí, že okna se nemusejí leštit každý den,

ale když Britt-Marie okna vyleští, Kent se zrovna probudí,

a když se probudí Kent, začíná den. Britt-Marie si vlastně

vůbec nedovede představit začátek dne se špinavými okny.

Okna v hotelovém pokoji, kde teď Britt-Marie bydlí, jsou tak

čistá, že když šla do obchodu, musela zatáhnout závěsy, aby

do nich nenarazil nějaký pták. To by bylo příšerné, pomyslí

si Britt-Marie, protože to by pak bylo potřeba okna vyleštit


31

znovu, a jí zrovna došla poslední láhev Faxinu. Britt-Marie

se necítí kompletní, když v záloze nemá aspoň jednu téměř

plnou láhev Faxinu. To se pak může stát úplně cokoliv.

Napsala si na seznam „Koupit Faxin“. Dokonceuvažova

la, že za to napíše vykřičník, aby zdůraznila, jak je to důleži -

té. Ale ovládla se. Pak šla do potravin, ne do těch svých, tady

nic nebylo na svém místě. Jakéhosi mladého zaměstnance se

zeptala na Faxin. Nevěděl, co to je. Když Britt-Marie v duchu

zařvala a nahlas mu vysvětlila, že je to její leštidlo na okna,

po krčil rameny a řekl jí, ať si koupí jiné leštidlo na okna. A to

Britt-Marii tak rozčílilo, že vytáhla seznam a  napsala na

něj vykřičník.

Nákupní vozík se tak vzpouzel, že si jím přejela nohu.

Britt-Marie zavřela oči, kousla se do tváře a zastesklo se jí

po Kentovi. Našla lososa v akci a k němu si vybralabrambo

ry a zeleninu. Z poličky označené „Kancelářské potřeby“ si

vzala obyčejnou tužku a dvě ořezávátka a všechno to uložila

do vozíku.

„Jste členka?“ zeptal se mladík, když přišla k pokladně.

„Čeho?“ zeptala se Britt-Marie podezřívavě.

„Losos je v akci jen pro členy,“ řekl.

Britt-Marie se trpělivě usmála.

„Já sem normálně nakupovat nechodím, chápete?A v ob

chodě, kam chodím, je člen klubu můj manžel.“

Mladík vytáhl brožurku.

„Můžete se stát členkou hned, jde to strašně rychle. Jen

tam vyplníte jméno a adresu a...“

„Nechci, děkuji,“ řekla Britt-Marie.

Nevtíravě, samozřejmě. Vůbec ne naštvaně. Všechno ale

má své meze, nebo ne? Copak se člověk musí zaregistro

vat jménem a adresou jako nějaký terorista jen proto, že si

chce koupit lososa? Britt-Marie tím lososem přece nehodlá


32

nic vyhodit do vzduchu. Hodlá ho upéct v troubě a podávat

s bramborami a fazolkami. Jako člověk.

„No ale sorry, to teda budete muset zaplatit plnou cenu,“

řekl mladík.

„Ha,“ řekla Britt-Marie.

Mladík se zatvářil nejistě.

„Jestli u sebe nemáte dost peněz, tak můžu...“

Britt-Marie vytřeštila oči. Zoufale chtěla zvednout hlas,

ale ten ji zradil.

„Drahoušku, já mám spoustu peněz. Spoustu,“ chtělavy

křiknout a třísknout peněženkou o pohyblivý pás, ale vyšlo

jí z toho spíš zašeptání a lehké plácnutí.

Mladík pokrčil rameny a vzal si od ní peníze. Britt-Marie

mu chtěla prozradit, že její muž je podnikatel a ona siklid

ně může dovolit lososa za plnou cenu. Ale mladík už dávno

obsluhoval dalšího zákazníka.

Jako by pro něj Britt-Marie nic neznamenala.

Přesně v 17.00 Britt-Marie zaklepe na dveře dívčinykance

láře. Dívka otevře a na sobě už má bundu.

„Ha. Odcházíte, no jistě,“ poznamená Britt-Marie.

Dívka se zatváří, jako by ji Britt-Marie z  něčeho obvi -

ňovala.

„Já... no, my teď zavíráme... a  já jsem vám říkala, že

mus...“

„A kdy se vrátíte?“ zeptá se Britt-Marie.

„Co?“ řekne dívka.

„Potřebuji vědět, kdy mám dát vařit brambory,“ řekne

Britt-Marie.

„Brambory?“ řekne dívka.

„Brambory jsou vegetariánské,“ vyhrkne Britt-Marie, jako

by tentokrát obviňovala dívka ji.


33

Dívka si promne víčka klouby prstů.

„Jo, jo, fajn. Omlouvám se, Britt-Marie. Ale snažila jsem

se vám přece vysvětlit, že nemám č...“

„To je pro vás,“ řekne Britt-Marie a  vytáhne obyčejnou

tužku.

Když si dívka tužku zmateně vezme, podá jí Britt-Marie

ještě dvě ořezávátka, jedno růžové a druhé modré. Nadobě

ma popořadě přikývne a pak zcela bez předsudků přikývne

i nad dívčiným klukovským účesem.

„Víte, ono není tak jednoduché odhadnout, jaké se vám

bude víc líbit. Tak jsem vzala od každé barvy jedno.“

Dívka se tváří, jako by si nebyla tak docela jistá, koho

Britt-Marie přesně myslí tím „vám“.

„D... díky. Asi.“

„A teď bych potřebovala, abyste mě zavedla do kuchyně,

jestli toho od vás nežádám příliš, protože jinak se opozdím

s bramborami,“ prohlásí Britt-Marie dobromyslně.

Dívka se už už chystá vyhrknout „kuchyně?“, ale v  po -

slední chvíli polkne a jako malému dítěti v koupelně u vany

jí dojde, že když bude odmlouvat, bude celý proces jen delší

a svízelnější. Takže se nadechne tak zhluboka, až jí málem

uletí knoflíky od bundy, a prostě to vzdá.

„No ale já... totiž, jo... tak fajn, mně už je všechno jed

no! Kuchyňka pro zaměstnance je tamhle!“ povzdechne si

a vezme Britt-Marii z ruky tašku s nákupem.

Britt-Marie kráčí za ní a tváří se, jako by se jí chystala

oplatit laskavost nějakým komplimentem.

„Máte pěknou bundu,“ řekne po chvíli.

Dívka si na bundu překvapeně sáhne.

„Díky,“ usměje se upřímně.

Britt-Marie přikývne.

„Touhle roční dobou je velmi odvážné nosit červenou.“


34

Dívka se zhluboka nadechne. Britt-Marie si smetenevi

ditelné drobky ze sukně.

„Kde je nádobí?“ zeptá se v kuchyni.

Dívka, které pomalu dochází trpělivost, vytáhne zásuvku.

V jedné půlce se povaluje všechno možné bez ladu a skladu.

Druhou půlku tvoří plastová přihrádka na příbory. Jedna

přihrádka. Vidličky, nože, lžíce. Všechno pohromadě.

Dívčin naštvaný výraz se pomalu promění ve výraz ne

falšovaných obav.

„Poslyšte... Britt-Marie. Je vám dobře?“ zeptá se.

Britt-Marie si mezitím sedla na židli a tváří se, jako by

se chystala omdlít.

„Barbaři,“ zašeptá a kousne se do tváří.

Dívka se pomalu posadí vedle ní. Tváří se bezradně. Její

pohled spočine na Britt-Mariině levé ruce. Britt-Marie si

neklidně přejíždí prstem po světlém kroužku na prsteníč

ku, jako by to byla jizva po amputované končetině. Když si

všimne, že to dívka sleduje, schová ruku pod kabelku, jako

kdyby ji někdo šmíroval ve sprše.

Dívka opatrně povytáhne obočí.

„Smím se zeptat... promiňte, ale... no, co tady vlastně

dě láte, Britt-Marie?“

„Chci práci,“ odpoví Britt-Marie a zaloví v kabelce poka

pesníku, kterým by mohla otřít stůl.

Dívka se zaraženě naklání nad stůl a nepříliš úspěšně se

snaží vypadat uvolněně.

„Při vší úctě, Britt-Marie, nepracujete už přes čtyřicet let.

Proč je to tak důležité právě teď?“

„Já jsem celých těch čtyřicet let pracovala. Starala jsem

se o domácnost. Proto je to teď tak důležité,“ odpovíBritt

-Marie a smete ze stolu drobky, které tam nejsou.

A když dívka hned neodpovídá, dodá:


35

„V novinách jsem četla o ženě, která několik týdnů ležela

ve svém bytě mrtvá, chápete? Psali, že smrt nastala ‚při -

rozeně‘. Na stole ještě stála její večeře. Mně to přirozené

nepřipadá. Nikdo nevěděl, že je mrtvá, dokud sousedům

nezačal vadit zápach.“

Dívka si zmateně prohrábne vlasy.

„Hm... takže vy... chcete práci, abyste...“ souká ze sebe.

Britt-Marie s velkou námahou vydechne. Vůbec to není

netrpělivý povzdech.

„Ta paní neměla děti, manžela ani práci. Nikdo nevěděl,

že tam je. Když máte práci, někdo si všimne, že tam ne

jste.“

Dívka, která je v  práci ještě dávno poté, co jí skončila

pracovní doba, se dlouze, dlouze zadívá na ženu, která je

toho příčinou. Britt-Marie sedí vzpřímeně, jako sedávala,

když na balkoně čekávala na Kenta. Nikdy si nechtěla jít

lehnout, dokud Kent nebyl doma, protože nechtěla usnout,

aniž by někdo věděl, že tam je.

Kousne se do tváří. Promne si světlý kroužek na kůži.

„Ha. Samozřejmě vám to připadá směšné. Já jsem si také

vědoma toho, že konverzace nepatří k  mým silným strán

kám. Manžel říká, že jsem sociálně nekompetentní.“

Poslední slova jen zašeptá. Dívka polkne a ukáže naprs

týnek, který už na Britt-Mariině prstě není.

„Co se stalo s vaším manželem?“

„Dostal infarkt.“

Dívka zahanbeně sklopí oči a soucitně je zase zvedne.

„To je mi líto. Nevěděla jsem, že zemřel.“

„Nezemřel,“ zašeptá Britt-Marie.

„Ach, já mysl...“ řekne dívka.

Britt-Marie ji přeruší tím, že vstane a jde třídit příbory,

jako kdyby spáchaly trestný čin.


36

„Já nikdy nepoužívám parfém, a tak jsem ho žádala, aby

vždycky hned po příchodu domů dal košili do pračky. Nikdy

to neudělal. A pak mi nadával, že pračka dělá v noci rámus.“

Pak Britt-Marie náhle zmlkne a upozorní sporák, že má

knoflíky ve špatném pořadí. Sporák se stydí. Britt-Marie

znovu přikývne:

„Když dostal ten infarkt, volala mi z nemocnice ona.“

Dívka vstane, aby Britt-Marii pomohla. A pak si zase obe -

zřetně sedne, když Britt-Marie uchopí filetovací nůž.

„Když byly Kentovy děti malé a bydlely u nás každýdru

hý týden, čítala jsem jim pohádky. Nejraději jsem měla tu

‚O mistru krejčíkovi‘. To je pohádka, víte? Děti chtěly, abych

si raději pohádky vymýšlela, ale mně nebylo jasné, co to

má za smysl, když existují hotové pohádky, které napsali

profesionálové. Kent říkal, že to nechápu, protože nemám

fantazii, ale to není pravda, já mám neskutečně boha

tou fantazii!“

Dívka neodpovídá. Britt-Marie předehřeje troubu.Polo

ží lososa do zapékací misky. Zůstane stát na místě.

„Celé roky předstírat, že nic nechápu, a prát ty jeho košile,

když sama nepoužívám parfém, to vyžaduje mimořádnou

fantazii,“ zašeptá.

Dívka znovu vstane. Neobratně položí Britt-Marii ruku

na rameno.

„Já... promiňte, já...“ začne.

Odmlčí se, aniž ji Britt-Marie přerušila. Britt-Mariese

pne ruce na břiše a zadívá se do trouby.

„Chci práci, protože považuji za nevhodné obtěžovatsou

sedy zápachem. Chci, aby někdo věděl, že tady jsem.“

Na něco takového neexistuje odpověď.


37

Když je losos hotový, obě se posadí ke stolu a snědí ho, aniž

na sebe jedinkrát pohlédnou.

„Je moc hezká. Mladá. Nedávám mu to za vinu, to vážně

ne,“ řekne nakonec Britt-Marie.

„Určitě je to hrozná dylina!“ vyhrkne dívka v náhlémpoudu být Britt-Marii oporou.

„Co to znamená?“ zeptá se Britt-Marie a tváří se dotčeně.

Dívka si odkašle. „To... no... vlastně. Je to ošklivé slovo.“

Britt-Marie se znovu zadívá do talíře. „Ha. To je od vás milé.“

Britt-Marie by ráda laskavost oplatila, a tak ze sebes trochou námahy vymáčkne:

„Vy... no, chci vám říct: dneska vám ten účes sluší.“

Dívka se usměje. „Díky!“

Britt-Marie přikývne. „Dneska není tolik vidět to vaše čelo.“

Dívka se podrbe těsně pod ofinou. Britt-Marie se zadívá

do talíře a potlačí nutkání jít k lince a dát stranou porci pro

Kenta. Dívka něco řekne. Britt-Marie vzhlédne a zamumlá:

„Promiňte?“

„Bylo to moc dobré,“ zopakuje dívka.

A to se přitom Britt-Marie neptala.


38

4

Takže takhle si Britt-Marie najde práci. Je v Borgu, ta práce,

a tak dva dny poté, co dívku z úřadu práce pozvala naloso

sa, sedne Britt-Marie do auta a vydá se tam. A proto si teď

musíme říct něco o Borgu.

Borg je vesnice u  silnice. A  to je vlastně to nejhezčí, co

se o Borgu dá říct. Není to zrovna vesnice za milion, spíš

jedna z milionu. Je tu zrušené fotbalové hřiště a zrušená

škola a  zrušená lékárna a  zrušený obchod s  alkoholem

a  zrušené zdravotní středisko a  zrušené potraviny a  zru -

šené nákupní centrum a silnice, která odsud vede dvěma

směry.

Je tady sice dům dětí a mládeže, který nezrušili, ale to je

pouze a jedině tím, že ho ještě zrušit nestihli. Ono to chvíli

trvá, než zrušíte celou vesnici, a  tak dům dětí a  mládeže

musí čekat, až na něj přijde řada. Jediné dvě věci, které

v  Borgu ještě hmatatelně existují, jsou fotbal a  pizzerie,

neboť tyto dvě věci opouštějí člověka jako poslední.

Britt-Mariin první kontakt s pizzerií a domem dětía mlá

deže spočívá v tom, že jednoho dne v lednu zaparkuje svoje

bílé auto na štěrkovém parkovišti mezi těmito dvěmazaří

zeními. Její první kontakt s fotbalem spočívá v tom, žedo

stane míčem do hlavy.


39

To se stane těsně poté, co jí exploduje auto. Asi by se

to dalo shrnout tak, že Borg a Britt-Marie na sebe nedělají

zrovna pozitivní první dojem.

Kdybychom se v tom chtěli rýpat, museli bychom zdůraznit,

že k  té explozi došlo vlastně už ve chvíli, kdy Britt-Marie

zahýbala na parkoviště. Na straně spolujezdce, Britt-Ma -

rie to slyší zcela zřetelně. „KABÚM“, tak by Britt-Marie ten

zvuk popsala, kdyby musela. Stižena adekvátní panikou

pustí spojku i  brzdu, načež auto zakašle, jako kdyby se

něčeho leklo, zrovna když se ládovalo popcornem, a  po

několika velmi dramatických smycích po lednově zamrz

lých kalužích zastaví před budovou opatřenou nápisem

„PIZZ R E“, vyvedeným jen zpola funkčními červenýmine

onovými písmeny. Britt-Marie vyděšeně vyskočí z auta,pro

tože poměrně rozumně očekává, že auto po explozi vzplane.

Ale nevzplane. Britt-Marie se tak octne o samotě naparkovi

šti a obklopí ji ticho, jaké se vyskytuje výhradně na vesnici,

a  nikdy ne ve městě. Je to trochu k  vzteku. Britt-Marie si

uhladí sukni a pevně stiskne kabelku.

Směrem od Britt-Mariina auta se poklidně kutálífotba

lový míč a zmizí za budovou označenou nápisem „ŮM DĚTÍ

A  LÁDEŽE“. Ve chvíli, kdy se odkutálí za roh, se ozveněja

ké dunění. Zní to, jako by někdo sušil peřiny a místoteni

sových míčků dal do sušičky kamení. Samozřejmě tovypa

dá nepravděpodobně, ale Britt-Marie to zažila ve společné

prádelně domu, kde s Kentem bydlí. Lidi v dnešní doběvy

myslí leccos.

Britt-Marie vytáhne z  kabelky seznam. Úplně nahoře

stojí „Jet do Borgu“. Tenhle bod si odškrtne. Další položka

zní „Vyzvednout klíče na poště“.


40

Britt-Marie vytáhne mobil, který jí Kent dal před pěti

lety, a poprvé v životě ho použije.

„Haló?“ ohlásí se dívka z úřadu práce.

„Takhle se v dnešní době ohlašuje do telefonu?“ zeptá se

Britt-Marie.

Nevtíravě. Ne kriticky.

„Co?“ řekne dívka, která ještě setrvává v  blažené nevě -

domosti o  tom, že když Britt-Marie odešla z  prostor úřa

du práce, neznamená to automaticky, že odešla z  jejího

života.

„Tak jsem tady v tom ‚Borgu‘. Něco tady strašně dunía vy

bouchlo mi auto. Jak daleko je to na poštu?“ zeptá seBritt

-Marie.

„To jste vy, Britt-Marie?“ tipne si dívka po takové téchví

li přemýšlení, během níž v tazateli sílí naděje, že odpověď

bude znít ne.

„Hrozně špatně vás slyším,“ informuje ji Britt-Marie.

„Vybouchlo?“ zeptá se dívka.

„No nějak se pokazilo. Vybouchlo, slyšela jsem to zcela

zřetelně,“ upřesní Britt-Marie.

„A jste v pořádku?“ zeptá se dívka nervózně.

„Samozřejmě. Ale co bude s  autem?“ odpoví a  zároveň

se zeptá Britt-Marie.

„No... přece... je to vaše auto,“ řekne dívka.

„Ha,“ konstatuje Britt-Marie.

Chvíli je ticho.

„Haló?“ řekne Britt-Marie.

„Ano?“ řekne dívka.

„No!“ pobídne ji Britt-Marie.

„Já o autech nic nevím,“ zkouší to dívka.

Britt-Marie vydechne, podle všech měřítek nesmírně

trpě livě.


41

„Říkala jste, že kdybych měla nějaké otázky, můžu klidně

zavolat,“ upozorní dívku.

Britt-Marie se nedomnívá, že by někdo měl právo od ní

očekávat, že se vyzná v automobilech. Od svatby s Kentem

řídila jen párkrát, protože bez Kenta nikdy autem nejezdí

a Kent je vynikající řidič.

„Měla jsem na mysli otázky ohledně té... práce,“ po -

vzdechne si dívka na druhém konci linky.

„Ha. Samozřejmě, to je to nejdůležitější. Kariéra. Alejest

li zahynu při výbuchu, to je každému jedno,“ konstatuje

Britt-Marie.

„Tak jsem to nemyslela,“ zamumlá dívka.

„Samozřejmě bude jen dobře, když umřu. Uvolní sepra

covní místo. To vylepší statistiku,“ řekne Britt-Marie zcela

přátelsky a ani trochu sebelítostivě.

Ona přece ví, jak se to má se statistikami. V  novinách

se toho v dnešní době píše o statistikách tolik, že už v nich

skoro nezbývá místo na křížovky.

„Prosím, Britt-Mar...“ zkouší to dál dívka.

„Strašně špatně vás slyším!“ řekne Britt-Marie nevtíra

vě a položí to.

Pak chvíli stojí na místě a kouše se do tváří. Ze všech sil.

Zpoza domu dětí a  mládeže se zase ozve to dunění. Ještě

ho prý nezrušili, ale jeho zrušení je v řešení, dozvěděla se

Britt-Marie včera od dívky z úřadu práce. Zkrátka honestih

li zrušit na prosincové schůzi zastupitelstva, protože toho

ještě předtím museli zrušit tolik, že kvůli zrušení domu

dětí a  mládeže hrozilo, že by zastupitelé museli odložit

každoroční vánoční večírek. A protože vánoční večírek byl

vyhodnocen jako neodložitelný, došlo k  odložení zrušení

domu dětí a mládeže na další schůzi, kterou zase vzhledem


42

k všemožným dovoleným jednotlivých zastupitelů odložili

až na konec ledna. Ředitel komunikačního oddělení měl

sice tuto zprávu komunikovat personálnímu oddělení,jen

že ředitel komunikačního oddělení měl bohužel dovolenou,

což zapomněl komukoliv komunikovat, a  proto bylo úřa -

du práce začátkem ledna zasláno oznámení o volné pozici

správce budovy domu dětí a  mládeže, jelikož personální

oddělení zjistilo, že v obci je budova bez správce. Takpro

sté, a tak složité.

Každopádně je tato práce nejen výjimečně špatněplace

ná, ale ještě ke všemu na dobu určitou, a to do rozhodnutí

zastupitelstva o zrušení domu dětí a mládeže, které padne

na schůzi za tři týdny. A  dotyčný dům dětí a  mládeže se

ještě ke všemu nachází v Borgu, vesnici, která leží u silnice,

a to je to nejhezčí, co se o ní dá říct. Počet uchazečů o tuto

pozici je tedy pochopitelně poněkud omezený.

Přihodilo se však, že dívka z  úřadu práce, která přede

včírem nanejvýš neochotně povečeřela lososa, slíbila, že

se opravdu pokusí najít Britt-Marii práci. Další den v 9.02

ráno proto Britt-Marie zaklepala na dveře její kanceláře,

aby se informovala o případném pokroku. Dívka chvíliťu

kala do počítače a  vzdychala tak, jak by asi člověk vzdy

chal, kdyby mu v  nose uvízl předmět ve tvaru pyramidy,

a  pak řekla: „Něco bych tu měla. Ale je to ve vesnici na

konci světa a  je to tak špatně placené, že jestli pobíráte

dávky v nezaměstnanosti, asi byste si pohoršila, kdybyste

to vzala.“

„Já žádné dávky nepobírám,“ odpověděla Britt-Marie

a slo vo „dávky“ vyslovila tak, jak se normálně vyslovujepou

ze slovo „choroby“. Dívka si znovu povzdechla a pokusila se

ještě říct něco o „rekvalifikačních kurzech“ a „opatřeních“,

které by mohla Britt-Marii nabídnout místo téhle práce,


43

ale Britt-Marie ji velice důrazně ubezpečila, že nepotřebuje

být opatřována. „Ale prosím vás, Britt-Marie, tohle je práce

jen na tři týdny a musela byste se odstěhovat až do toho...

Borgu ,“ vymlouvala jí to dál dívka a přitom na mapěv počí

tači hledala Borg.

„Ha,“ řekla Britt-Marie a  urovnala si kabelku na klíně.

Dívka si zamyšleně přejela rukou po čele a pak velmiváž

ně dodala: „Britt-Marie, rozhodně to nemyslím zle, ale ve

vašem věku bych vám opravdu nedoporučovala takovouhle

práci.“ Britt-Marie přikývla a  vstala, uhladila si záhyb

na sukni a  odpověděla: „Rozhodně to nemyslím zle, ale

s vaším čelem bych vám opravdu nedoporučovalatakový

hle účes.“

Nato se dívka zatvářila, jako že si za to teda Britt-Marie

může sama. Klikla na ikonu „tisk“, a tak to dopadlo, jak to

dopadlo.

Teď je Britt-Marie v Borgu a vybouchlo jí auto. Toskuteč

ně není optimální první den v práci, to opravdu ne.

Ne že by Britt-Marie chtěla být kritická. Britt-Marie není

z těch, co kritizují.

Ale ví, že by jí bylo lépe, kdyby s ní byl Kent, to rozhodně.

Dívce z úřadu práce podruhé zazvoní telefon pouhé třimi

nuty po rozhovoru o vybuchlém autě.

„Kde asi tak najdu věci na úklid?“ zeptá se Britt-Marie.

„Co?“ zeptá se dívka.

„Říkala jste, že mám zavolat, kdybych měla nějaké dota

zy



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist