načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tábor ve stínu Osvětimi -- Dokumentární reportáž o osudu krakovských Židů - Břetislav Ditrych

Tábor ve stínu Osvětimi -- Dokumentární reportáž o osudu krakovských Židů

Elektronická kniha: Tábor ve stínu Osvětimi -- Dokumentární reportáž o osudu krakovských Židů
Autor:

Vyhlazovací koncentrační tábor Osvětim-Březinka je známý z řady publikací i osobních a písemných svědectví těch, kteří kruté věznění přežili. Na krakovském ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 243
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vyhlazovací koncentrační tábor Osvětim-Březinka je známý z řady publikací i osobních a písemných svědectví těch, kteří kruté věznění přežili. Na krakovském předměstí Plaszów, jen několik desítek kilometrů od Osvětimi, byl však v roce 1943 zřízen mnohem méně známý koncentrační tábor. Odhaduje se, že tam bylo zastřeleno kolem 8000 obětí, především Židů. Pro další tisíce vězňů se stal Plaszów přestupní stanicí do zmíněné Osvětimi, Mauthausenu, nebo Gross-Rosenu.
S Krakovem je úzce spojen příběh Oskara Schindlera, v ghettu ve čtvrti Podgórze pobýval s rodiči budoucí slavný režisér Roman Polanski, plaszówským táborem prošel i pozdější „lovec nacistů“ Simon Wiesenthal. Setkáme se i s dalšími postavami obyvatel Krakova a jejich osudy, například s Polákem Tadeuszem Pankiewiczem, kterému se podařilo vést v ghettu lékárnu a tamním Židům s nasazením života pomáhal. Seznámíme se i s velitelem tábora Amonem Goethem, jemuž vězni říkali „kat z Plaszówa“.
Vojáci Rudé armády nalezli 20. ledna 1945 na místě tábora z velké části jen pustou plochu. Dodnes zůstaly zbytky židovského hřbitova a Předpohřebního domu, apelplac, neblaze proslulý Šedý dům a v křoví stopy táborových baráků. Monumentální památník i prostý kříž s trnovou korunou připomíná všechny, kteří nepřežili.

Související tituly dle názvu:
Tábor ve stínu Osvětimi Tábor ve stínu Osvětimi
Ditrych Břetislav
Cena: 109 Kč
Čekání na smrt Čekání na smrt
Hes Milan
Cena: 79 Kč
Tábor malovaný světlem Tábor malovaný světlem
Šechtl Ignác, Šechtl Josef Jindřich, Šechtl Josef, Šechtlová Marie, Šechtlová Marie Michaela, Hubičková Eva, Elnorsen Josef Musil
Cena: 420 Kč
Holocaust, Spojenci a Osvětim Holocaust, Spojenci a Osvětim
Elbl Pavel B.
Cena: 244 Kč
Tábor smrti Osvětim Tábor smrti Osvětim
Baxter Ian
Cena: 282 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Břetislav Ditrych Tábor ve stínu Osvětimi

NAKLADATELSTVÍ EPOCHA

PRAŽSKÁ VYDAVATELSKÁ SPOLEČNOST

DOKUMENTÁRNÍ REPORTÁŽ

O OSUDU KRAKOVSKÝCH ŽIDŮ


Copyright © Břetislav Ditrych, 2017

Czech edition © Nakladatelství Epocha, s. r. o., 2017

ISBN (pdf) 978-80-7557-385-8

Ediční rada Edice Magnetka:

Prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK Praha, Technická univerzita v Liberci)

Doc. PhDr. Jan Halada, Csc. (FSV UK Praha, Institut komunikačních studií)

Prof. PhDr. Radek Fukala, Ph.D. (FF UJEP Ústí nad Labem)

PhDr. Miloslav Martínek, CSc.

JUDr. František Čermák


Obsah

Krakov – Kaziměř 7

Židovské město a jeho lidé 12

Začátek konce 22

Oskar Schindler a Julius Madritsch 45

Konečné řešení židovské otázky 48

Konec krakovského ghetta 52

Židé a Poláci, Poláci a Židé 61

Nejen liščí nora 66

Znovu Krakov, Podgórze 77

Dvě města, dva břehy 85

Přichází Amon Göth 92

Konec ghetta 97

Šedý dům 108

Tarnów a návrat do Płazsówa 122

Mlčení 151

Proces s katem z Płaszówa 156

Po válce 159

Dcera Amona Götha 162

Prameny a literatura 167

O autorovi 169


7

Krakov – Kaziměř

Samostatné královské město Kaziměř založil v roce 1335 Kazimír

Veliký. O  pět let později se rozšířilo o  ves Bawól, královský dar.

Město obklopovaly hradby se čtyřmi branami. Obyvatelé sezabývali obchodem, řemesly, nejrozšířenější byla výroba sukna. Oblast

dnešní Kaziměře, která už dávno patří ke Krakovu, tvoří Dietlova

ulice, řeka Visla a  železniční trať, někdejší židovské město, ulice

Božího Těla, Miódowa, Bajwór a Józefa.

Velké hlavní náměstí Wolnica je jen zbytek čtyřikrát většíhonáměstí někdejší Kaziměře. Název připomíná výsadu volného prodeje masa mimo jatka, kterou městu udělil Kazimír Veliký. V Kaziměři je i několik krásných katolických kostelů. V roce 1340 začala stavba baziliky Božího Těla, jedné z největších a nejkrásnějších v Krakově, dokončena byla po  více než šedesáti letech. Dnes spojuje gotiku, renesanci i baroko. Do přilehlého kláštera Lateránskýchkanovníků přivedl tehdy Vladislav Jagellonský mnichy z  Kladska. V druhé polovině 14. století vznikl další významný kostel Svaté Kateřiny s  klášterem augustiniánů, kostel Svaté Trojice, Svatého Michala Archanděla a  Stanislawa s  klášterem Paulínů na  Skalce a  další tři kláštery. V kryptě zdejší baziliky jsou pohřbeni polští velikáni, jako poslední nositel Nobelovy ceny za literaturu Czesław Miłosz.

Židé přišli na Kaziměř krátce po jeho založení, ve větším počtu pak koncem 15. století. Patřila jim však pouhá pětina území. Během devatenáctého století a v prvním desetiletí stoletídvacátého už byla Kaziměř považována za  čtvrť typicky židovskou. Židé tu vlastnili velké domy, Plac Wolnica hrál stejnou roli jako Rynek Główny ve středu města. A například někdejší židovská nemocnice v  ulici Skawińska, postavená v  letech 1861–1866, byla velmi moderně vybavena, působili tu nejlepší specialisté. Po roce 1939skončila většina personálu v ghettu v Podgórze a pak v koncentračním táboře Płaszów.


Tábor ve sTínu osvěTimi

8

Kdo se vypraví na  Kaziměř a  myslí to s  poznáním židovského

města vážně, nemůže pominout několik synagog – například barokní synagogu Kupa, kde jsou stropní malby s  pohledy na místa Svaté země, renesanční Vysokou synagogu, která dostala jméno

podle modlitebny nezvykle umístěné v  patře, synagogy Poppera,

Izaaka, Tempel.

Poutník po  Kaziměři musí projít ulicí jménem Szeroka, Širokou, někdejší páteřní ulicí židovského města. Vlastně to není ulice, spíš protáhlé obdélníkové náměstí. Až do 18. století to byla Velká ulice i jménem, probíhaly tu pravidelné trhy, byly tu veřejné lázně i mikve. Na jedné straně se rozšíří k nepřehlédnutelné Starésynagoze, nejstarší v  Polsku a  založené pravděpodobně českými Židy, kteří se uchýlili do  Krakova po  pražském pogromu v  roce 1389, na druhé je synagoga Remuh se hřbitovem, kde odpočívají největší židovští učenci a rabíni. Ale také prostějovský rodák JichcakProstitz, který v roce 1569 založil v Krakově tiskárnu. Pro pátrače:náhrobek číslo 285 na II. oddělení hřbitova.

Ve dvoulodní Staré synagoze se stýká původní gotikas renesancí, byla v  průběhu staletí několikrát stavebně upravována, jistou podobu nezapře s obdobnými stavbami ve Wormsu, Řezněi v Praze. Tady působili nejvýznamnější rabíni a učenci, tady seodehrávaly nejdůležitější události života krakovských Židů, od svateb až po čtení královských dekretů.

Před synagogou Remuh býval kdysi také hřbitov, dnes hopřipomíná jen parčík s vysokými stromy, ohraničený mřížovým plotem. Památník připomíná obyvatele Krakova a okolí, oběti holocaustu. Místo sloužilo svému účelu do roku 1552, kdy byl založenprotější hřbitov u Nové synagogy, jak se jí po Staré jako druhé v pořadí krátce říkalo, později se ustálil název Remuh. Blízkost synagogy a  hřbitova je výjimečná, důvodem byl jen nedostatek místa v Židovském městě. Do  synagogy, která jako jediná stále slouží svému účelu, mohu nahlédnout jen oknem, vnitřek právě opravují. Hřbitov, kde jsou pochováni slavní krakovští rabíni a učenci, jenavštěvován Židy z celého světa. Asi nejvíc je jich v den výročí smrti Mojźesze Isserlese, řečeného Remu, který žil v letech 1525–1572.

Také synagoga Remuh se v  průběhu věků dočkala několika stavebních úprav, současná podoba je z  roku 1829 a  poslední


9

KraKov – Kaziměř

restaurace proběhla v roce 1933. I tady byl za války skladTreuhandstelle (úřadu, který přebíral zabavený židovský majetek i podniky)

a hasičské výzbroje. Utrpěl i hřbitov, posupně byl obnovován,menší i  větší úlomky zničených stél jsou složeny do  jakési mozaiky,

do dlouhé a působivé Zdi nářků.

Szeroka, Široká ulice, bývala po  válce nevzhledná, pustá, některé domy na spadnutí, dnes je s četnými kavárnami, hotýlky, restauracemi jednou z  povinných turistických tras návštěvníků Kaziměře. Zalidněná jako kdysi v době velkých trhů a židovských svátků je dnes snad jen při každoročním Festivalu židovské kultury. Za pozornost stojí dům, v němž se v roce 1872 narodilazakladatelka kosmetického impéria Helena Rubinsteinová. Do Austrálie, kde si otevřela první kosmetický salon, odtud odešla jakoosmnáctiletá. Především tady, v  srdci Kaziměře, a  v  blízkém okolí nalezneme vývěsní štíty, obchody se starožitnostmi a  především kavárny v módním „židovském stylu“.

Co tedy je židovský Krakov, Kaziměř? Pozůstatek historie,vzpomínka na  život a  zmar, místo prodchnuté duchovností, nebo jen oslava někdejší židovské kultury? Putování po místech natáčenífilmu S chindlerův seznam? Asi ode všeho trochu. Občas tu potkáte chodce, kteří hledají dům, kde žili jejich předkové. Stojí ještě?Nebudou zklamáni?

Na  svůj nový život možná čeká čtvrť Podgórze za  řekou Vislou. Méně turistická, tak nějak vypadala Kaziměř před čtvrtstoletím. Právě před sto lety ztratilo královské město Podgórze svou samostatnost a bylo připojeno ke Krakovu. Židé tu žili nejen před válkou, ale mnohem dřív. Však měli svůj velký židovský hřbitov. Stářím vrásčité a  šedivé domy občas vystřídá veselejší tvář nebo novostavba. V uličkách na nábřeží Visly je klid, stejně tak jakokolem Rynku a  kostela sv. Józefa. A  stačí zabloudit třeba do  krátké uličky Stroma. Odbočuje z  hlavní Kalwaryjské, která získala své jméno proto, že se tudy ubírali poutníci do slavné KalwarieZebrzydowské. Ne, Stroma není strmá, jen mírně stoupá ke krásnému a vznešenému parku Bednarského. V  domech číslo 9 a  11 bývaly dvě malé židovské modlitebny, dnes po nich nezůstala anistoa, snad uvnitř za zšeřelými a vrásčitými zdmi? Sotva. Na druhém rohu bývala lékárna – nyní výčep. Kalwaryjská je ulicí obchodní,


Tábor ve sTínu osvěTimi

10

řekli bychom jednoduše, plná všelijakých obchodů a  obchůdků,

krámů a krámků bez ladu a skladu, útulnou kavárnu by tu člověk

pohledal. Procházím jí tam a zase zpátky jen proto, abych sipřipomněl početné a zmizelé židovské obyvatele.

Například v čísle 40 měl obchod s potravinami Izak Rubinstein, dnes tu sídlí pojišťovna. O dva domy dále kdysi fungovalagalanterie, dnes tam najdeme dětské kočárky, směnárnu a  bižuterii. A na druhé straně byla dílna na vánoční ozdoby Nani Neufeldové. V  čísle 18 prodával před válkou tropické ovoce Mojźesz Grüner, nyní tu nabízí služby opět směnárna, numismatika a  zastavárna. A můžeme se samozřejmě jen dohadovat, kolik a jakých obchodů se tady vystřídalo od předválečných časů, kdy byli židovštímajitelé vystěhováni. Byla by to jistě zajímavá svědectví doby. Přehlídka zboží, dílen, přehlídka lidí, prožitých nebo násilně zlomených životů. Snad nikdo ze zdejších Židů se po válce zpátky nevrátil. Ale hlavně chci říct, že židovský Krakov není jen Kaziměř, ale i Podgórze. Když si tu před časem, možná jako já, polská spisovatelka a novinářka Katarzyna Zimmererová prohlížela místa spjatás osudy krakovských Židů, jakýsi postarší chodec ji chvíli nedůvěřivě

pozoroval a pak na ni vyštěkl: „Co tu hledáte? To jsou naše domy!

Nedáme je!“

V Kalwaryjské ulici bydlel s rodiči a bratry také NahumMonderer. Jeho otec Salomon byl, jak se říká, černou ovcí rodiny.V minulosti bývali Mondererové vždycky kupci, prodávali hlavně mouku. Jenže Salomon mluvil latinsky a  španělsky, stal se knihkupcem – a  přesvědčeným sionistou a  socialistou. V  roce 1923, to bylo Nahumovi pár měsíců, odjel se starší sestrou a  rodiči do  Palestiny. Po pěti letech se vrátili do Krakova, do rodiny záhy přibyladvojčata. Nahum mluvil hebrejsky, jidiš moc nerozuměl, s rodičii prarodiči hovořili polsky. Krásná teta Julia byla herečkou v  divadle Juliusze Słowackého. Dvojčata zahynou při jednom apeluv táboře Płaszów, o sestře se dozví jen to, že pracovala v nějakém táboře u moře, pak ji s dalšími třemi stovkami dívek naložili na loď a tu krátce po vyplutí záměrně potopili. Nahum přežil, protože sedostal na Schindlerův seznam. Přežil z celé rodiny sám.

Část krakovské čtvrti Kaziměř obývali Židé od  středověku. V  roce 1935 napsal Majer Balaban v Průvodci po  židovských


11

KraKov – Kaziměř

památkách Krakova, že Židé jsou rozptýleni v  celém městě, ale

v  Kaziměři zůstali ortodoxní a  v  někdejším „Židovském městě“,

části Kaziměře, především lidé nuzní a konzervativní, kteří senemohou rozloučit se starými uličkami a synagogami. Někteří Židé

žijící „ve městě“ na Kaziměř nechodili vůbec. Neměli důvod.

Dřímající a  zapomenutá výspa, pokračuje Majer Balaban, která se probudí a  zalidní jen v  době trhů, sobot a  židovských svátků. Hlavně na oblíbený svátek Lag ba-omer, který se slaví 33. den po  Pesachu, přijížděly do  Kaziměře tisíce, možná desetitisíce pobožných Židů, aby se pomodlili na  hrobě velkého Remu, rabína Mojžíše Isserlesa.

Nemohl samozřejmě tušit, co se stane v roce 1939.


12

Židovské město a jeho lidé

Čtvrť Kaziměř měla synagogy ortodoxní i takzvanou Pokrokovou

(Tempel) v  ulici Miódowé, kde byl rabínem dr.  Ozjasz Thon,

sem chodívali především řemeslníci; synagogy byly samozřejmě

i v jiných částech Krakova – záleželo na počtu Židů žijícíchv okolí. Kromě synagog navštěvovali Židé i malé modlitebny, kde rabíni

učili své žáky, často vlastní děti. Nazývali je v jidiš sztibl, malýpokoj, a na Kaziměři bychom jich napočítali dvě stovky.

Plac Nowy – srdce někdejšího židovského města. Přízemní budovu tržnice z  červených cihel postavili na  začátku minulého století, říkalo se jí srozumitelně „Okraglak“, pro nás Kulaťák nebo Okrouhlák, bývala tu i rituální jatka drůbeže, kde prodávali košer maso a hlavně slepice, které přivážely spolu se zeleninouvesničanky z okolí. Hospodyně si vybrala ještě živou, řezník ji správně zařízl a vykuchal. V jidiš se říkalo Okraglaku i Rondl.

Dnes nabízejí v  okénkách vynikající „zapiekanky“, kus bagety naplněný podle vašeho výběru a následně zapečený, ale taky třeba výborné uzené koleno s kyselým zelím nebo hrachovou čifazolovou polévku s bílou klobásou. Nedaleko v ulici Meiselsa je slavná kavárna Mleczarnia. Ano, zvláštní název, opravdu znamená Mlékárnu. V  úzké spojce mezi ulicemi Meiselsa a  Józefa, kde natáčel Steven Spielberg scény pro film Schindlerův seznam, si můžetevyfotografovat fotografie z filmu, dnes je tu i restaurace Stajnia.Podél stinné zahrady zmíněné kavárny procházejí vytrvalé hloučky turistů v čele s průvodcem, třímajícím v ruce praporek. Alev kamenolomu Liban nebo na místě koncentračního tábora v Płaszówě málokdy potkáte živou duši. I když je to jen dvacet minut tramvají z centra města. A také tam Spielberg natáčel svůj slavný film.

Na  plánu města z  roku 1785 je mezi ulicí Kupa a  zmíněným Novým náměstím vyznačen Libuschhof (Dwór Libuszy). Našince to jistě potěší a  napovídá, že tu pobývali židovští přistěhovalci


13

ŽidovsKé měsTo a jeho lidé

z Čech. O čtyři roky později zabíralo židovské město pouze pětinu

rozlohy celé Kaziměře, bylo však zastavěno mnohem hustěji než

ostatní části, což samozřejmě ovlivnilo hygienické podmínky,navíc byly stálou hrozbou ničivé požáry. V  domech tehdy žilo asi

4000 židovských obyvatel, v  samotném Krakově, křesťanské části

Kaziměře a předměstích pak necelých 18 000 lidí.

V Krakově nalezneme i pozdější české stopy, i když jich, pravda, ubylo. Česká beseda na výhodném místě poblíž nádražís restaurací a kavárnou pana Frimla žila do roku 1914, překladatel Pavel Peč, který ve městě žije se svou polskou ženou a malou dcerkou, mězavedl k budově někdejšího konzulátu ČSR v ulici Westerplatte čís- lo 7, kde v roce 1939 působil štáb československé vojenské skupiny pod vedením podplukovníka Ludvíka Svobody. Bylo to místo, kde i po okupaci Československa vlála ještě několik týdnů naše státní vlajka, místo, kudy procházeli například letci, kteří pak bojovali ve  Francii a  Anglii. Naproti Wawelu, na  rohu ulice Kanoniczna, bývalo vězení, kde strávil pár týdnů Jaroslav Hašek, ve Florianské ulici žil a tvořil snad nejslavnější polský malíř s českými kořeny Jan Matejko, v domě U jehňátka na Rynku Główném bydlel užzmíněný Ludvík Svoboda, ale pamětní deska se nějak ztratila. „Krakov je přece polská Praha a  Praha zase český Krakov, to se ví přinejmenším jedno tisíciletí,“ říká olomoucký rodák Pavel Peč.„Podobná topografie, společná historie, možná i stejný původ. Ale každé město má samozřejmě něco do sebe.“

Na Novém náměstí číslo 4 měl mnohem později koloniálníobchod M ojzes Samuel Bleicher. Nabízel kávu, čaj, rozinky, ořechy, ale také třeba petrolej a mýdlo. Prostě koloniál. V roce 1934 se stal hlavním krakovským rabínem. Za  další rok zemřel, vnukovi Henrykovi bylo právě osm. V  obchodě pracoval jeho otec i  matka. Když mu bylo šest, ptal se ho děda Bleicher v jidiš: „Kdy už budeš mluvit jidiš?“ Odpověděl mu: „A kdy ty budeš mluvit hebrejsky?“ Děda sice hebrejsky psal, ale nemluvil. Polsky rozuměl. Tak sebavili polsky.

Druhý děda měl výčep na Grodzké ulici. Henryk bydlels rodiči ve čtvrti Podgórze, školu měl na Kaziměři. Před válkou se začal stavět nový most přes Vislu, dostal jméno po maršálu Piłsudském, ale Henryk ještě chodíval přes starý, dřevěný, u  Mostowé ulice.


Tábor ve sTínu osvěTimi

14

Za  přechod se platily dva groše, kluci vždycky čekali, až se sejde

víc lidí, aby pak bez placení šikovně proklouzli na druhou stranu.

Dřevěný most už není, na jeho místě dnes překlenuje Vislu lávka

pro pěší, Kładka ojca Bernatka. Sledujme ještě Henryka –pokraču

je přes Plac Wolnica, ulici Boźego Ciała do Miódowé číslo 26, kde

je židovská škola. Když se později přestěhovali do Paulińské ulice,

také na Kaziměři, měl to podstatně blíž. V roce 1935, to mu bylo

devět, jel na prázdniny k tetě do Moravské Ostravy. Byla to matčina

sestra, její muž byl český Žid, obchodoval s kožešinami,nakupo

val i  v  Anglii. Bohatá rodina. Když se Henryk vrátil po prázdni

nách do Krakova, mluvil česky. Není divu, prázdniny si prodloužil

na  tři a  půl měsíce. V  hebrejské škole se učilo od  rána do veče

ra, hodně zameškal a  učitelé matce poradili, aby přešel do pol

ské obecné školy, také v Miódowé ulici. Ve třídě bylo 30 chlapců,

z nich 6 židovského původu. Po mnoha letech se ho ptali v Izraeli

novináři, jestli se tam setkal s  antisemitismem. Setkal, možná

tomu tak neříkali. Už po  pár dnech mu jeden z  polských kluků

řekl: „Když mi zítra nepřineseš chleba s klobásou, vyrazím ti zuby.“

Henryk se nedal. Jednou přišel domů potlučený, matka s ním hned

šla za  ředitelem školy. Ředitel zavolal provinilce. „Když ho mat

ka viděla, už nic neříkala, vypadal nemocný... Ne, já jsem se ne

dal, ale jeden spolužák nosil pravidelně chleby, aby ho netloukli.

Dnes si uvědomuji, že to byli nejspíš děti dělníků, možná se ne

měli dobře jako my, dívám se na  to jinýma očima.“ Ale všímal si

inzerátů nebo cedulek v  obchodech: „Kupuj u  svého! Nekupuj

te u  Židů!“ S  kamarádem jeli tramvají na  Błonie, rozlehlé louky

a park téměř uprostřed města, koupili siobwarzankyreclíky.Ne

vypadali jako Židé, kdyby se tam objevil někdo s pejzy, nedopadlo

by to dobře. Možná se zastavili v  cukrárně „U  Szmatki“ na  rohu

Dietlovy a Stradomu, v tamní kavárně se scházela židovskábohé

ma. Všechny cukrárny i restaurace na Kaziměři byly košer, jinak by

v nich nikdo nenakupoval, jinak by je nenavštěvoval. K Thornovi

na  Krakowské chodívali lidé na  czulent, guláš, který bylo nutné

uvařit před šabatem a  pak v  peci jenom uchovat před sobotním

obědem, ale na rybu po židovsku přišli rádi i Poláci, u Weissbrota

na  rohu Starowiślné mívali zase výborné dršťky, flaczki. Ale vět

ší porci dávají, jak známo, u  Straussbergra v  ulici Boźego Ciała.


15

ŽidovsKé měsTo a jeho lidé

V  sobotu chodívali s  otcem do  synagogy. Potkávali lidi v sametových kaftanech, dlouhých kabátech, ve  sztrajmach – čepicích

s liščím ohonem, s  modlitebními šálami. Všechny obchody byly

zavřené. V lednu 1939 čekala Henryka bar micva, na oslavě u dědy

Ehrlicha se sešlo na padesát lidí, přál si kolo, dostal chanukovýsvícen. Zklamání. Rodiče znali jidiš, ale doma mluvili polsky. Stejně

jako děda Ehrlich s babičkou a jejich děti. Matka hovořila takéněmecky, francouzsky a  anglicky. Otec četl pravidelně jen židovský

list Nowy dziennik, Nový deník, vydávaný v polštině.

Chlapci ze židovských rodin navštěvovali obvykle od tří letcheder, základní náboženskou školu, kde se učili číst a psátv hebrejštině, od  sedmi až osmi let se věnovali studiu talmudu. Zajímavé je, že dívky chodívaly raději do běžných polských škol, nežna hebrejské gymnázium. Obecně mluvili Židé velmi dobře polsky, byli přece Krakované a  žili uprostřed polské společnosti. Největší židovskou školou bylo osmileté Hebrejské gymnázium v  Brzozowé ulici a v přilehlé Podbrzezie, nedaleko synagogy a hřbitova Remuh. V polštině se tu žáci učili obdobným předmětům jako ve státních školách, v hebrejštině si osvojovali znalosti bible, základynáboženství a židovských dějin. Jediným nežidovským učitelem tu byl před válkou Wacław Karas, dirigent, skladatel a vedoucíčtyřicetičlenného studentského orchestru. Ano, české jméno. Z padesátiprofesorů přežilo válku pouhých osm.

Osmdesátiletý Nathan Gross vyprávěl v Tel Avivu roku 1999autorům knihy „Ich miasto“ Anis Pordesové a Ireku Grinovi, že jeho matka Sara pocházela z  rodiny Scharfů na  Kaziměři, otec Jakub pracoval u firmy Rubinstein – sklo a porcelán na Stradomi. Poznali se v Sokole. To vůbec nebylo obvyklé, Sokol byl pro Židy běžněnedostupný. Otec musel narukovat do  války za  Rakousko-Uhersko, dostal se na frontu, do ruského zajetí a vězeňské nemocnicev Kyjevě. Vzali se hned po válce. A otevřeli vlastní malý obchod, také se sklem, na Rynku Główném, nakupovali u nich většinou Poláci. Doma mluvili jenom polsky, ale když nechtěli, aby děti rozuměly, přešli na jidiš. To bylo obvyklé. Jestli k nim chodili na návštěvuPoláci? Ne, nepamatuje se. Pravidlo to jistě nebylo. Šabat slavila jen rodina. V  sobotu se také zastavili v  restauraci Weissbrot na Starowiślné ulici, samozřejmě na czulent, flaczki nebo kruszku, telecí


Tábor ve sTínu osvěTimi

16

žebírka. Na svátek Jom Kipur šel s otcem do synagogy Tempel, pak

i dalších, otec mu vyprávěl různé legendy, které se s těmi místypoj i ly.

Oblíbené bylo lahůdkářství Antoniho Hawełky na RynkuGłówném. Koloniál Pod palmou otevřel Hawelka už v roce 1876 a brzy se proslavil obloženými chlebíčky nebo uzeným masem v  žemli. Tady byl k  dostání kaviár, uzený losos a  třeba baklažány. Klobásu se zelím a rajskou omáčkou měli spolehlivě nejlepší v Jutrzence v Sienné ulici. Sladkostmi byl známý Piasecki, také na Rynku, pro pečivo chodívali Židé ke Grossbardovi v ulici Sv. Gertrudy.

Nathan Gross vzpomínal i  na  své židovské učitele. Především na Juliusze Feldhorna, historika umění, který vydal i tři básnické sbírky, překládal z  němčiny, francouzštiny a  ruštiny. Byl polským vlastencem, vážili si ho nejen žáci, ale i  kolegové na  Hebrejském gymnáziu. Němci ho v  polovině srpna 1943 zastřelili na  náměstí ve Věličce.

Židovské děti měly v  sobotu volno, v  neděli musely do  školy. Bylo to jednoduché – všichni věděli, že kdo jde do školy v neděli, je Žid. Podobné pravidlo platilo i pro obchody: v sobotu zavřeno, v  neděli otevřeno. Neplatilo všeobecně, třeba rodiče Marcela Gold mana z  Tatarské ulice v  neděli do  svého obchodu nedocházeli. Jméno majitele bylo uvedeno jen malými písmeny ve  vitríně – to aby si Poláci hned nevšimli, že je obchod židovský. Marcel chodil v neděli rád s otcem Maksem nakupovat na Kaziměř, jinak se o domácnost samozřejmě starala matka Sara. A když v roce 1935 zemřel maršál Józef Piłsudski, spoluzakladatel Polské socialistické strany a někdejší předseda vlády, rychle koupili jeho sádrovoubustu a  umístili s  hořící lampičkou v  obchodě. Katoličtí zákazníci se možná domnívali, že nakupují v polském krámu. Možná.

Na  slavný pohřeb vzpomínal tehdy osmiletý Tulo Schenirer. Byla sobota 18. května, ponurý den, pohřeb začal kolem poledne a směřoval od Rynku na Wawel. V čele generál Orlicz-Dreszer,nějaký plukovník a voják. Artilerie, huláni. Skupina mužůs plechovými vozíčky sbírající odpadky po  koních, toho si všiml. Vozíky drnčí po  dlažbě. Ale spolehlivě je přehluší na  150 bubeníků. Následují dva oddíly pěchoty. Kněží, duchovenstvo. Šest koní a  vůz s rakví. Kolem vojáci v  naleštěných přilbách a  s  karabinami, pak


17

ŽidovsKé měsTo a jeho lidé

vysocí důstojníci. Za  rakví Piłsudského rodina, prezident, zahraniční delegace, zástupci Židovské obce (přestože je sobota),nekonečný průvod. Podél celé trasy průvodu rozestavení vojáci. Salvy

z děl při ukládání rakve. Na Wawelu se rozezněl nejslavnější polský

zvon Zygmunt a  s  ním všechny zvony v  Krakově. To všechno si

Tulo pamatoval do konce života. Otec Jakub pak spěchal na poštu

kvůli příležitostnému razítku, ale razítko neměli, koupil si tedyalespoň obálku se smutečními známkami a nechal je s datem 18. květ-

na 1935 pečlivě orazítkovat.

Po smrti Józefa Piłsudského, jak vzpomínali pamětníci,přibývalo konfliktů mezi Židy a Poláky. Kolo dějin jsem zdržel jenna chvíli, říká Piłsudski v jedné básni Czesława Miłosze. Měl pravdu.

Do konce 18. století byli krakovští Židé soustředěni právěv Židovském městě. To platilo i  po  dobu trvání takzvaného Svobodného města Krakova, kdy mohli podle dekretu z roku 1818 bydlet mimo jen Židé bohatí, průmyslníci a umělci, kteří žili „evropsky“ a  posílali děti do  veřejných škol. V  období „Jara národů“, tedy v roce 1848 a krátce poté, však někteří zmíněné pravidlo přílišnedodržovali, opouštěli zdmi ohraničené Židovské město i  přesto, že se rozšířilo – díky částečné změně toku Visly a zasypání řečiště vznikla ulice Dietlova a další.

Na  začátku války bylo Tulo Schenirerovi dvanáct. Před třemi lety mu zemřel otec Jakub, bankovní úředník. Celý následující rok se Tulo chodíval modlit do synagogy kadiš. Otec měl čtyři bratry a čtyři sestry. Většina členů jejich rodin se dostalado tarnowského ghetta, odtud je převezli do koncentračního tábora Bełźec, kde zahynuli. Jeden Tulův strýc, také bankovní úředník a  výborný muzikant Abraham, odjel v roce 1934 na operaci do Berlína, kde později zemřel. Zanechal po  sobě malou dcerku, kterou umístili do  sirotčince. Tulo se s  ní setkal až v  roce 1967. Jeho matka, za svobodna Wertheimová, chodila do  polské školy v  Podgórze, bydlela s  rodiči na  ulici Limanowského, tehdy se část dnešní Limanowského ještě jmenovala Lwowská. Také z  matčiny rodiny téměř všichni zahynuli, jen několik vzdálenějších příbuznýchpřežilo vyhnanství v Rusku.

Důležité jméno – Sara Schenirer, Jakubova sestra. Brzy se vdala, ale děti neměli. Aby zajistila nějaké vzdělání dívkám z ortodoxních


Tábor ve sTínu osvěTimi

18

rodin, založila školu nazvanou Bejt Jaakow. Chtěla vychovávat

učitelky, které by pak v  její práci pokračovaly. Rabíni ji zpočátku

přehlíželi, pak se smířili, ustoupili. Škola byla brzy známá v celém Polsku, užitečný program přijali například v  amerických židovských osadách a v dalších zemích. Sara zemřela už v roce 1935

na rakovinu žaludku.

Tulovi rodiče navštěvovali synagogu o židovských svátcích,každý pátek večer matka zapálila svíčky, kuchyň dodržovali košer, při svátku Purim přihlíželi alegorickému průvodu na  Krakowské ulici, když slavili Lag-ba-omer, přišli žáci do  školy a  účastnili se chystaného průvodu v bílých košilích, modrých kalhotácha modrobílých čepicích. Doprovázel je studentský orchestr. Z  Brzozové ulice došli na hřiště Makabi, kde předvedli ukázky cvičení a tance. O státních svátcích nezapomněl Jakub Schenirer vyvěsitna balkóně bíločervenou vlajku. Nikdy. Tulo vzpomínal, že v  1. třídě jim dala učitelka úkol, aby napsali dopis milované osobě. Napsal Józefu Piłsudskému. Všichni se mu smáli, my píšeme mamince, bratrovi, sestře – a Tulek maršálovi Piłsudskému! Matka pak dopis odnesla na správnou adresu. Nepoděkoval mu sice sám maršálek, ale jeho jménem sekretářka, polská básnířka a spisovatelka KazimieraIłtakowiczowna. Přestože takových dopisů jistě dostal oblíbený politik stovky. Dopis Tulkovi měl datum 2. května 1935 – a 12. května Józef Piłsudski zemřel.

Tulo Schenirer měl rád i velké vojenské přehlídky na Błoniach, snad žádnou s  otcem nevynechali, na  cestu z  domova si dopřáli dokonce drožku. Snad nejslavnější byla v roce 1933, 250 letod bitvy mezi habsburskou a osmanskou říší u Vídně, kdy bylaukončena turecká expanze do střední Evropy. Rád chodíval i do krásného průvodu Božího Těla, neklekal si, ale nikdo mu nic nevyčítal.

Přežil krakovské ghetto, Płaszów i  Mauthausen. V  Krakově se setkal s  matkou, znovu začal chodit do  školy. Po  maturitě pokračoval na vysoké technické škole. Do Izraele odjel v roce 1959. Do  Krakova se nikdy nevrátil. Žena tam byla už dvakrát. On se bojí. „Něco mi říká, že bych byl zklamaný, že bych psychickynevydržel. Dodnes přemýšlím polsky, počítám polsky, se ženoumluvíme polsky. Hebrejština je mi také drahá.“ Krakov navštívila i jeho starší dcera. Vrátila se nadšená, všechno mu vyprávěla, kde byla,


19

ŽidovsKé měsTo a jeho lidé

co viděla. Ne, už se mu nestýská. Známí mu přivezou nové knihy

o historii města. O městě se mu pravidelně zdá. Ráno se probudí

a řekne ženě: „Rito, byl jsem zase v Krakově!“

Ulice Józefa kdysi spojovala Kaziměř židovskou s křesťanskou. Jméno dostala na  památku návštěvy císaře Josefa II., předtím se jmenovala Soukenická a  Židovská. Dnes patří k  nejživějším ulicím někdejší židovské části Kaziměře. Dřívější kupce a řemeslníky vystřídaly umělecké galerie, butiky, starožitnosti, kavárny a hotely. Každý ocení třeba kavárnu Eszeweria s příjemnými zákoutími pro důvěrný a nerušený rozhovor. Nejrůznější lampy a lampičky,svícny a  svíce, staré sedřené stolky, červená pohovka, rozložitá křesla pamětnice a  strohé židle snad každá jiná, památeční černobílé fotografie, obrázky, zrcadla. Koho a  co všechno pamatují? Kdo do nich nahlížel? Nádvorní zahrádka stejně omšelá, ale stejněblízká a důvěrná, zeď protějšího domu místy obnažená na cihlu, kolem dokola další mlčící svědkové uplynulého a uplývajícího času.Odoledne je tu ticho, sedím a přemítám, vůně lilií ve váze na každém stolku je silná, až omamná.

Téměř na  konci ulice, poblíž někdejší brány do  židovského města, stojí důstojná Vysoká synagoga. Třetí nejstarší, postavená v  polovině 16. století. Vysoká proto, že muži museli k  modlitbě vystoupat neobvykle až do prvního patra. Důvod? Aby byliv bezečí a  nerušeni, neboť nedaleko žili křesťané a  o  rozmíšky nikdy nebyla nouze. Vždyť ještě o dvě století starší kostel Božího Těla je jen o  ulici dál, i  křesťané si ho pro jistotu obklopili vysokou zdí. Vytrvala dodnes.

A  židovské obchody? Také o  právo na  jejich umístění se židé s křesťany neustále hašteřili. První chtěli samozřejmě své zbožínabízet v celém městě, křesťané a jejich cechovní spolky se urputně bránili. Nařízení a  zákazy vedení města nebo dokonce krále střídaly zákulisní snahy o jejich zrušení či omezení, jedni si stěžovali na druhé, dočasný poklid často vyústil v potyčky, občasv pogromy. Jednou byli židovští obchodníci vytlačeni jen do své částiměsta, jindy mohli obchodovat i bydlet kolem Rynku Głowného, tedy v srdci města, pak zase směli do  svých obchodů či směnáren každé ráno jen dojíždět či docházet. Jednou jim správa města přesně vymezila sortiment, pak pro změnu povolila kolem Rynku jen


Tábor ve sTínu osvěTimi

20

penězoměnce. Koloběh se v  průběhu staletí opakoval, a  jak jsem

zmínil, papírové obchodní války často řešila královská kancelář

na Wawelu.

Otci Jakuba Weingartena patřila malá továrna na čokoládu ve  Węgierské (Maďarské) ulici ve  čtvrti Podgórze. Začátkem třicátých let se přestěhují za  řeku do  Mostowé, na  Kaziměř. Měl tři bratry a  tři sestry. S  rodiči doma mluvili jidiš nebo německy, mezi sebou polsky. Nic nového. Matka vedla knihy, tedyúčetnictví, a  vypomáhala v  obchodě. Nosila paruku, protože pocházela z chasidské rodiny. Jako kluk měl Jakub malé pejzy, nosil světlé sako a  kalhoty, ne, v  černém nechodil. Cheder ve  Węgierské ulici, obecnou židovskou školu, nezačal navštěvovat, jak bylo běžné, ve  třech letech, ale dokonce o  rok dřív spolu se dvěma staršími bratry. Prostě nechtěl být doma sám. Učení čtení a  psaní trvalo od  osmi do  poledne, ráno žáčky vyzvedával pomocník, říkalo se mu belfer, v  poledne je doprovodil domů. Pak následovalo vyšší vzdělání, ješiva, také v  Podgórze. Nestudovali jenom náboženské předměty a hlavně Talmud, ale také například polštinu, němčinu, matematiku, dějepis. Jedním z Jakubových učitelů byl i Aleksander Bieberstein, za  okupace se stane předsedou Židovské obce. Bratr Aleksander byl lékařem. S jejich jmény se ještě potkáme. Do ješivy Jakub chodil až téměř do dvaceti let, do roku 1938, už od šestnácti však současně pracoval v  rodinné továrně na  čokoládu a cukrovinky v Mostowé ulici. Zaměstnáno tam bylo asi 50 lidí, většinou nežidé. Když doma mluvívali o  možnosti vystěhování do Palestiny, otec mu říkal: „Dobře, ale nejdřív musíš něco umět, musíš mít nějaké povolání.“ Také proto pořádala židovská hospodářská rada různé kurzy – pro děvčata šití, pro mládence třeba něco z černého řemesla.

Rodina navštěvovala synagogu Kupa v Miódowé ulici, naproti do  takzvané „Pokrokové“ Tempel, kde přednášel dr.  Ozjasz Thon i v polštině a němčině, chassidé zásadně nechodili. Před válkou se ženil Jakubův nejstarší bratr. V  pátek, ale na  druhém břehu Visly, v Podgórze. Protože tu starou pověst si všichni pamatovali. Asi před 250 lety stával vedle Staré synagogy dům, kde se rozhodli uspořádat svatbu v pátek. Hrála hudba, ale oslava se protahovala. Rabín vzkázal, že proti svatbě nic nemá, ale hudba by měla přestat


21

ŽidovsKé měsTo a jeho lidé

hrát. Začíná přece šabat. Ale svatebčané neposlechli, rabín jeproklel a dům se propadl do země. Proto je tam prý dodnes prázdné

místo.

Pak se oženil strýc, který bydlel také v  Mostowé ulici v  domě dědy. Ne, pátek to nebyl. Přišel rabín, pod baldachýnemnovomanželům požehnal, početní hosté se do  čtyř velkých pokojů málem nevešli, pak tančili na  dvoře továrny, muži a  ženy zvlášť, popíjeli vodku, pivo, likér i víno. Před svatbou se snoubenci trochu znali, to snad jen v nejpobožnějších rodinách se nesměli potkat a pohovořit spolu, viděli se jen zdálky.

V roce 1936 zemřel zmíněný rabín dr. Ozjasz Thon, rovněžposlanec Sejmu. Jeho dcera a  zeť budou o  šest let později zastřeleni v Radomi, ve stejném roce zemře v plynové komořekoncentračního tábora Bełźec rabínův čtrnáctiletý vnuk Gabriel.

Okolo roku 1900 představovali židovští obyvatelé Krakova téměř třetinu obyvatel – ve městě jich žilo 25 000. Před začátkemválky jich bylo už přibližně 60 000 a tvořili čtvrtinu celkového počtu Krakovanů. Pobývali v celém městě. Soustředěni však bylipředevším ve třech čtvrtích – v Podgórze tvořili třetinu z tamníchobyvatel, Na Stradomiu téměř 60 % a v Kaziměři 74 %.

Je těžké odhadnout, kolik jich přežilo druhou světovou válku.

Přes dva tisíce?

Možná tři tisíce?

Nebo dokonce pět tisíc?


22

Začátek konce

Časně ráno v  pátek 1. září 1939 zahájila německá vojska útok

na  Polsko. Po  zemi, ze vzduchu i  po  vodě od  Baltského moře až

po  Slezsko. Důvodem bylo údajné napadení německé vysílačky v  Gliwicích polskými vojáky, ve  skutečnosti německými vojáky v  polských uniformách. K  Třetí říši byla připojena vojvodství

na  západě, východní území brzy obsadí Sovětský svaz a  na okuovaném území ve středu Polska vznikl Generální gouvernement.

Zahrnoval čtyři správní okrsky, distrikty: krakovský, lublinský,radomský a varšavský. Do Krakova vstoupila německá armáda ráno

6. září, 17. září překročila Rudá armáda východní hranici země.

Podle dekretu Adolfa Hitlera z 12. října 1939 se sídlemGenerálního gouvernementu stal Krakov. Na věži Wawelu vyvěsili okupanti

vlajku s hákovým křížem.

Do povědomí obyvatel se zapsali brzy – už 10. září zastřelilipříslušníci Einsatzkommanda 2/I třináct náhodně vybraných mužů z domů u nádraží v Płaszówě, kde předtím kdosi vykrádal vagóny s potravinami. Muži zemřeli u zdi židovského hřbitova v nedaleké Jerozolimské (Jeruzalémské) ulici a  jejich těla údajně ukryli pod starými věnci. Dnes už není zeď, není hřbitov a bližší místopopravy zůstává neznámé. Oběti připomíná pamětní deska poblíž velkého a působivého sousoší Witolda Cękiewicze z roku 1964 stojící na místě někdejších poprav, v místě zvaném Cipowy Dolek.

Záměr německých představitelů města v čele generálnímguvernérem okupovaných polských území Hansem Frankema s podporou Heinricha Himmlera byl jasný od začátku – vytvořit z Krakova německé město, Židům nejdříve postupně zabavovat majetek,obchody, sklady a dílny, nuceným stěhováním zpřetrhat vazbyna jejich bydliště, okolí, na  synagogy, modlitebny a  školy – a  pak je vyhladit i  fyzicky. Podnikatelům a  živnostníkům byl nejdříve zakázán prodej a přemístění majetku, zablokovány bankovní účty


23

začáTeK Konce

a  stanovena maximální možná částka výplaty peněz. Židé jsou

rasa, která musí být úplně vyhlazena, prohlásil Hans Frank.

Policja granatowa. Podle barvy uniforem modrá policie.Opakovaně se s jejími příslušníky setkáme. Přirovnat ji můžeme k naší protektorátní policii. Působila v  generálním gouvernementu v  letech 1939–1945. Tedy v  době, kdy si zbytek Polska rozdělilo Německo a Sovětský svaz. Polská policie podléhala v městechněmecké bezpečnostní policii (Schutzpolizei), na  venkově německému četnictvu (Gendarmerie). Na  začátku byla jejím úkolem kontrola židovských obchodů a nošení povinného označení, dorovod židovských obyvatel na nucené práce, odhalováníukrývajících se Židů. I tady můžeme zaznamenat rozdílný přístup – někdy vymáhali od Židů peníze, jindy jim pomáhali a chránili předněmeckými okupanty i  ziskuchtivými Poláky. Jednou ukrývající se Židy včas varovali před chystanou kontrolou či prohlídkou, jindy německé policii a četníkům horlivě přisluhovali.

Záznam z  nedávno znovuobjeveného deníku Heinricha Himmlera v  archivu ruského ministerstva obrany z  2. února 1943: „10.00 až poledne: masáž, pak telefonát mammi a Puppi (své ženě a dceři Gudrun). 14.00: oběd s důstojníky SS. 15.00–19.00: celkem 19 služebních schůzek. 20.00: večeře. 21.00: další schůzky, jedna z  nich kvůli zprávě, že desítka polských policistů loajálních nacistickému režimu odmítla bojovat při napadení partyzány. 22.00: rozkaz popravit všech deset Poláků a jejich rodiny poslatdo koncentračních táborů. Pak odchod ke spánku.“

Mezi mnoha dalšími musel v říjnu 1939 opustit běhempatnácti minut svůj byt v  ulici Szymanowského číslo 3 účetní Zygmunt Müller s rodinou. Nemohli si vzít nic s sebou, odešli jen v tom, co měli na sobě. K sestře Zygmuntovy ženy, pak ke švagru Zygmuntu Grünbergovi.

Rodina Polańských, otec Ryszard, matka Bula a  Romanova nevlastní sestra Annette (tehdy se ještě jmenovali Lieblingovi) bydlela v téměř novém domě v ulici Komorowského číslo 9, nedalekobřehu Visly a Wawelu. Roman, Raymond, se narodil se v Paříži v roce, kdy se v  Německu dostal k  moci Adolf Hitler. Po  třech letech se


Tábor ve sTínu osvěTimi

24

rodina vrátila do  Krakova, odkud pocházel otec. „Na  Paříž,“ píše

ve francouzsky psané vzpomínkové knize Roman par Polański, „jsem

si neuchoval žádnou vzpomínku. Dětství v Krakově? Nikdy jsem se

nenudil. Nebylo možné nudit se v městě jako Krakov.“ Měl delší světlé

vlasy, které nenáviděl, protože ho dospělí často považovali za děvče.

Doba je nejistá, neklidná. Otec rozhodl, že se přestěhují do Varšavy,

dál od  německých hranic. Sám zůstal se svými bratry v  Krakově.

Také babička Marie se rozhodla zůstat, ať se děje cokoliv. Ještě před

odjezdem u ní a strýců Stefana a Bernarda na Kaziměři, v židovské

čtvrti Krakova, Roman pobýval. Neříká, kde přesně. Všechno tu je

staré a temné, tajuplné, dům, dvůr, nábytek v bytě. Kontrast s bytem

v Komorowského ulici. I babička se mu zdá hodně stará, má šedivé

vlasy, chodí pořád celá v  černém. A  potkával tu jiné, zvláštní lidi.

Měli divné kožešinové čepice, klobouky, dlouhé kabáty.

Rodina v  souladu s  židovskými pravidly a  zvyky nežila, vírou se příliš nezabývali. Dětem vysvětlovali, že není možné prokázat, jestli Bůh je či není, a už vůbec nebyli přesvědčeni, že jenáboženská výchova nezbytná.

Ale ani Varšava nebyla bezpečná, německá armáda se tamobjevila oproti očekávání už koncem září. Rodina se vrátila zpátky do Krakova.

Už v pátek 8. září přikázal SS-Oberscharfuhrer Paul Siebert, aby byla ustavena šestnáctičlenná Židovská rada - Judenrat. Měl ji vést prof. Marek Bieberstein. Odmítal, ale Sibert mu pohrozil vězením, nakonec tedy nevděčnou funkci přijal. Předsedou nezůstanedlouho. Rada měla být prostředníkem mezi okupačními úřadya židovskými obyvateli města. Podléhala jednomu z referátu gestapa, které mělo sídlo v Slezském domě.

Od 29. října 1939 se Polákům tak drahý Wawel musí úředněnazývat Krakauer Burg.

Nejvyšší představitel krakovského okresu SS-Gruppenführer Otto Wächter přikázal 18. listopadu 1939, že všichni Židé od 12 let musí od 1. prosince nosit na pravém rameni bílou páskus Davidovou hvězdou. Za  nedodržení příkazu bude o  rok později hrozit trest smrti. Pásky prodávala Židovská obec za 10 zlotých, nejchudší ji dostali zadarmo. O  několik týdnů dříve byly podobně označeny židovské obchody a kavárny, pro německé vojáky znamení, aby


25

začáTeK Konce

přinejmenším rozbili výlohu, poničili vývěsní štít. Židovské školy

byly uzavřeny, z veřejných propuštěni židovští žáci i učitelé,z úřadů zaměstnanci. To nestačilo, při takzvané Sonderaktion Krakau

6. listopadu okupanti uvěznili 183 profesorů Jagellonské univerzity

a Báňské akademie, mezi nimi i Židy. Odvezli jedo koncentračního tábora Sachsenhausen, 19 jich zahynulo.

Začátkem prosince příslušníci policie a  gestapa židovskou část Kaziměře na  dva dny obklíčili, kontrolovali dokumenty obyvatel, zabavovali majetek. Akci doprovázelo bití, ponižování, na  ulicích zůstali i  mrtví. Na  denním pořádku bude napadání hlavně ortodoxních Židů, německý voják stříhá na ulici zadrženému mužipejzy a vousy, kamarád ochotně fotografuje, snímek pošle domů, oba se smějí, je to přece veselé, zábavné.

Už od  1. ledna 1940 měli Židé zakázáno opustit Krakov bez zvláštního povolení. Bez povolení úřadů nesměli změnit bydliště, nesměli cestovat vlakem, od 1. března jim bylo dovoleno jezdittramvajemi jen ve  vyhrazených vozech. O  necelý týden později se museli všichni od 12 do 60 let registrovat registrovat, aby bylo možné dřívější příkaz nucených prací kontrolovat. Od 1. května 1940 měli zakázáno procházet se po Plantach, zahradách či parcích,obklopujících střed Krakova v místě někdejších hradeb. Výjimku tvořila část mezi Hotelem Royal (stojí dodnes) a hlavní poštou. Nesměli seobjevit na krytém středověkém tržišti Sukiennicach, na Hlavním rynku jim byl vyhrazen jen chodník, po přejmenování náměstí po Adolfu Hitlerovi platil zákaz i pro chodníky. Řada dalších omezeníbezprostředně následovala. Za dodržování všech nařízení byla odpovědna již zmíněná Židovská rada, Judenrat. Její členové byli v obtížnésituaci – snažili se manévrovat mezi tvrdými příkazy a svýmpřesvědčením, okupanti stejně nebudou s činností rady spokojeni a v červnu 1942 ji zruší.

Nový předseda Židovské rady dr.  Rosenzweig dostal 20. března příkaz odevzdat arizačnímu úřadu (Treuhandstelle, Urząd Powierniczego) v ulici Podwale klíče od všech krakovskýchsynagog a  modliteben. Jakub Stendig vzpomínal, že se mu s pomocníky podařilo využít nepřehledné situace a  do  budovy Židovské obce v ulici Limanowského číslo 2 dovézt zachráněné zbytkyvzácných tkanin, modlitebních knih, kovových předmětů a památek ze


Tábor ve sTínu osvěTimi

26

Staré synagogy a  dalších synagog v  Kaziměři, včetně asi 150 tór.

Pak uvažovali o jejich zakopání do země, ale to by se jim předvšudypřítomnými Němci sotva podařilo, inženýr Jakub Stendig proto

navrhl úkryt v Předpohřebním domě na židovském hřbitověv Jeruzalémské ulici. To se zdálo být nejlepším řešením.

Jen díky zmíněnému průvodci Majera Balabana po  židovských památkách Krakova jsem si mohl představit, jak vzácnýmipředměty byly synagogy vybaveny. Obdobný, ale jistě mnohem podrobnější soupis začal v roce 1940 pořizovat i Jakub Stendig, který v židovské obci pečoval o památky. Nejdříve se věnoval Staré synagoze, paksynagoze Remuh, svou práci však nestačil do založení ghetta dokončit.

Ze synagog a modliteben vznikly sklady, například ze Starésynagogy, nejstarší v Polsku a založené pravděpodobně českými Židy, kteří se uchýlili do Krakova po pražském pogromu v roce 1389, se stal sklad uniforem. Současně s rozhodnutím o vytvoření„Židovské obytné čtvrti“ vydá starosta města zákaz pohřbívánína největším krakovském židovském hřbitově v ulici Miódowé i na starém židovském hřbitově v Podgórze. Nejstarší židovský hřbitov Remu, založený v  roce 1552, kde byli pohřbeni největší židovští učenci a  rabíni, zůstal bez jakékoliv péče a  byl soustavně ničen. Utrpěl i hřbitov v Miódowé, Medové ulici.

Ředitelství železnice z  něj ubralo po  celé délce dvacetimetrový pruh pro výstavbu drážních budov. Mnohé hroby byly otevřeny a vykrádány, nejcennější náhrobky vykupovali krakovští kameníci, zaznamenal v poválečné zprávě již zmíněný inženýr Jakub Stendig. V  Krakově vystudoval Akademii výtvarných umění, stal se architektem. Za  1. světové války sloužil v  rakousko-uherské armádě. Otec byl sionista, ale zakořeněný v polské kultuře, vzpomínala jeho dcera Gustawa, matka spíš Evropanka, ale také Židovka, která pečlivě dodržovala náboženská pravidla. Také by ráda studovala na  univerzitě jako její sourozenci Leopold a  Bronia, ale otec rozhodl, že se jako nejstarší musí věnovat obchodu. Proto obchodní škola. Ale studia jazyků se nevzdala.

Inženýr Jakub Stendig řídil snad všechny stavební práce pro Židovskou obec. Bezplatně. V  Krakově také založil Židovskou řemeslnickou školu, mladí přece musejí mít nějaké povolání.


27

začáTeK Konce

Matka Jakubovy ženy se jmenovala Ester. Byla možná první, která se po provdání odmítla dát ostříhat a nosit, jak bylo zvykem,paruku. Její muž Salomon, obchodník s krejčovskými potřebamiv Krakowské ulici, jí to prostě nedovolil. Ostříhat takové krásné vlasy?

Nikdy. Sám odmítl nosit chasidskou beranici a nahradil ji jen malou

čapkou. Gustawin strýc Leopold Infeld vystudoval fyziku na Jagellonské univerzitě, ještě před válkou odjel do Ameriky. Díky Albertu

Einsteinovi dostal stipendium Rockeffelerovy nadace na univerzitě

v Cambridge, stal se světoznámým teoretickým fyzikema spolupracovníkem Maxe Borna a zmíněného Alberta Einsteina.

Jakub Stendig navštěvoval modlitebnu Tingera na Grodzkéulici, jednu z hlavních, která nás dovede na Rynek Głowny. Založila ji zámožná rodina Tingerů, která obchodovala s kožešinami. V pátek se s dcerou procházívali po Kaziměři, se zájmem sledovali tančící chasidy. Zvláštní svět. Zanikající svět.

Gustawa s  rodiči, matčinou sestrou Broniou, jejím synem a  dalšími Krakovany opustili město 4. září 1939. Mířili pěšky do  lázeňského městečka Busko, asi 80 kilometrů severovýchodně od Krakova. Provázely je nálety, sirény, střelba. Z jedné stranypolská armáda, z  druhé němečtí okupanti. Když se do  města vrátili, vystěhovali je z bytu. Němci potřebují místo pro houfněpřicházející soukmenovce.

V květnu 1940 byla založena organizace Židovská sociálnísvéomoc. N ázev napovídá, že měla pečovat o židovské obyvateleGenerálního gouvernementu. Bude sídlit v  Józefińské ulici číslo 18 v bývalé bance, dodnes, potvrzuji, poměrně honosnéa reprezentativní budově. Vedl ji někdejší režisér a divadelní kritik dr. Michal Weichert a jedním ze tří představitelů byl dr. AleksanderBieberstein. Provozovala kuchyně, nemocnice, domov sirotků,organizovala peněžní sbírky, obstarávala potraviny. Přebírala a rozdělovala peníze, léky a  oblečení od  organizace JOINT (American Jewish Joint Distribution Committee – Americko-židovský výborpomoci) i  židovských charitativních spolků. Americká organizace byla založena již v  roce 1914 s  cílem poskytovat materiální a potravinovou pomoc běžencům z  Ruska. V  letech 1939–1945 pomáhala lidem z ghett a  dodávala zbraně a  peníze pro židovskou ilegální činnost.


Tábor ve sTínu osvěTimi

28

Německé úřady však Svépomoc v červenci 1942 zrušilya v březnu 1943 ji v mnohem skromnějším domě v Józefińské číslo 2nahradí Jüdische Unterstützung-Stelle s  podobným účelem, ale

zřejmě lépe kontrolovatelná. Při pozdější likvidaci koncentračního tábora v  Płaszówě bude její majetek zabaven a  tím znemožněna další činnost.

Začátkem července 1940 byla na  příkaz starosty města Karla

Schmida (Stadthauptmann der Stadt Krakau) a doporučenígestaa zřízena Židovská pořádková služba, Jüdischer Ordnungsdienst, zkratkou OD, někdy nazývaná také židovská policie. První

sídlo měla v  ulici Podbrzezie, po  založení ghetta ve  čtvrti Podgórze, v  Józefińské 39. Její členy zpočátku vybírala Židovská

obec. Původním záměrem OD  bylo sledovat dodržování vyhlášek Židovské obce, chránit obyvatele a udržovat pořádek v ulicích.

Brzy se však ukázala její neblahá role. Z  několika desítek členů

Ordnungsdienstu, říkalo se jim běžně „odemani“, se ažna výjimky postupně stávali poslušní vykonavatelé příkazů okupantů, měli

na svědomí nejen vyhánění lidí z jejich příbytků, bití, zadržování

osob bez dokladů nebo skrývajících se, ale často i smrt svýchsouvěrců. Zvláštní skupinu tvořili muži v civilním oblečení, oddělení

zvané Zivilabteilung, které úzce spolupracovalo s  gestapem. Jedním z jeho úkolů bylo sbírat informace o ŽOB, Židovské odbojové

organizaci, a odboji vůbec. V Józefińské ulici patřilo k OD i vězení,

odkud byli Židé zadržení v ghettu posíláni po výslechudo krakovského vězení v ulici Montelupich a následně nejčastějido Osvětimi. Nutno přiznat, že někteří svým židovským krajanům pomáhali,

většinou však horlivě plnili rozkazy německých nadřízených.

Vytvořili si síť donašečů a  konfidentů, připravovali seznamy

Židů určených k  deportaci, přijímali úplatky, nedostatkem jídla

jako ostatní netrpěli. Zpočátku byli označeni na  rukávu páskou,

po  čase nosili uniformu, odznak JOD, čepici se žlutým lemem,

sako zapjaté ke  krku a  vysoké boty. Gumové obušky. Budou mít,

především v  ghettu a  płaszówském táboře, velkou moc, trpkému osudu ostatních Židů se však nevyhnou. Koncem března

1941 se stal jejich velitelem Symche Spira. Před válkou ortodoxní

Žid, nosící pejzy a vousy, pracoval ve sklárně, hovořil špatněpolsky i  německy, jeho mateřským jazykem zůstal jidiš, podobný


29

začáTeK Konce

němčině. Naprosto se změnil, když byl jmenován velitelem. Získal

velké výhody, měl přístup do  kanceláří gestapa. Magistr Tadeusz

Pankiewicz z lékárny U orla ho později popíše jako neurastenika,

psychopata se záchvaty zuřivosti. Člověk-stroj, nemyslící robot,plnící rozkazy gestapáků. Sekretářka, dodává ve svých vzpomínkách

na ghetto, byla jednou z jeho milenek. O přijetí do OD rozhodoval

právě Spira. A výše úplatku. Jeho bezprostředním nadřízeným byl

SS-Hauptscharführer Wilhelm Kunde. A  byl to právě Spira, který se Szymonem Spitzem, před válkou odsouzeným za  podvody

do vězení, připravoval seznamy Židů určených k deportaci.

Aleksander Bieberstein, autor knihy o  vyhlazení krakovských Židů, připomíná například osud svého známého, dr. WilhelmaArmera, který dříve bydlel ve středu Kaziměře, v Miódowé ulici.Pracoval jako lékař a jeho úkolem bylo mimo jiné potvrdit, že zatčený je Žid. Litoval, že se k OD hlásil, chtěl se tak pokusit zachránit svou ženu a  jedinou dceru. Ostatním Židům se snažil pomáhat. Doktor Bieberstein mu nabízel falešné maďarské doklady, téměř jistou naději na záchranu, Armer odmítl a s rodinou později skončí jako ostatní příslušníci OD – budou zastřeleni v Płaszówě.

V polovině srpna 1940 vyhlásil Hans Frank, že město Krakov

je nutné zbavit „židovského charakteru“. Vysidlování z  města začalo už v polovině května, do října opustilo město asi 30 000 Židů,

místo svého budoucího pobytu si mohli zatím ještě svobodněvybrat. Celkový počet židovských obyvatel se však zvýšil na 70 000–

80 000, protože do města přicházeli naopak lidé z okolí, ze Slezska

a  Lodže. Krakov se jim zdál bezpečnější, měli pocit, že se tu spíš

ztratí, že nejsou tolik na  očích. Židovská obec jim pomáhala

hledat ubytování. Počet židovských obyvatel města se tak neustále

proměňoval, někteří, většinou zámožnější a  mladší, z  města

odcházeli s  nadějí, že na  venkově nebo na  východě bude jejich

život klidnější. Všechna čísla o počtu Židů v Krakově a okolí jsou

však nepřesná, prameny se různí, i v ghettu budou později žít, spíše

se skrývat, osoby nikde neregistrované, bez průkazu totožnosti.

Na  podzim začaly německé úřady vydávat nové průkazy totožnosti, takzvané kenkarty. Znamenaly také povolení pobytu ve  městě. Pro Židy měly žlutou barvu. Fronty v  ulici Lubicz




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist