načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ta druhá - Marta Rojalsová

Ta druhá

Elektronická kniha: Ta druhá
Autor:

Výjimečný román o tajemství, vztazích a nutnosti zapomínat. Grafická designérka Anna a její partner Nel vyrůstali v době blahobytu, takže když ve Španělsku udeří ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 353
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z katalánského originálu L&rsquo
altra ... přeložili Olga Čtvrtníčková a David Utrera Domínguez
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7148-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Výjimečný román o tajemství, vztazích a nutnosti zapomínat. Grafická designérka Anna a její partner Nel vyrůstali v době blahobytu, takže když ve Španělsku udeří ekonomická krize, obrátí se jejich život vzhůru nohama. Jakmile jeden z nich přijde o práci, musí se naučit uskromňovat, a navíc řeší další důležitou otázku — Anna stojí na prahu čtyřicítky, a pokud chce mít s Nelem dítě, nesmí to odkládat. Jenže stejně silně jako po dítěti touží Anna i po svém o osmnáct let mladším milenci, díky kterému uniká z šedivé reality. Každé jejich setkání má být tím posledním, a přece vždy následuje další. Anna prožívá vnitřní boj. Ví, že by měla cítit vinu, ale cloumá jí jen vztek vůči okolí i vůči sobě samé, a uzavírá se tak do bludného kruhu. Kořeny jejího trápení však možná sahají mnohem hlouběji, než si je ochotna připustit. ----- Tohle se může stát jenom někomu, jako je Anna, kdo život vždycky vnímal v souvislé rovině, očima pouhého diváka. Svět je zvláštní místo, místo těch druhých. Od dobrých herců, od těch opravdových, se Anna učí, dělá si poznámky, jak žít ve svém letovém simulátoru. Krize byla příliš náhlá změna na to, aby ji zcela přijal někdo, kdo už třicet let studuje mechanismy té druhé reality: té, o níž slibovali, že bude určitě fungovat. Té, jež patřila dětem demokracie, které by si komplikace v průběhu křivky ve svém grafu neuměly ani představit. Uč se a budeš mít dobrou práci. Pořiď si byt, cihla bude mít hodnotu vždycky. Vystuduj, pracuj, vezmi si úvěr, cestuj, konzumuj, založ rodinu. Kde nastala chyba? Musela tenhle propad křivky přece vidět dávno předtím, než propustili Nela. Teď byla někde mezi cestuj a založ rodinu. Byl to pomalý pokles — ale setrvalý, ohlašující se už dva tři roky. Ale Anna byla zaseknutá v počátcích setrvačnosti, v prvním Newtonově zákonu.

Zařazeno v kategoriích
Marta Rojalsová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

 



 

  ,   

    



ta druhá



Marta rOJaLSOVá

BrNO 2018


Translated from Catalan by Olga Čtvrtníčková

and David Utrera Domínguez

Copyright © Marta Rojals, 2014

Published by arrangement with RBA Libros S.A., Spain

Translation © Olga Čtvrtníčková, David Utrera Domínguez, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

(elektronické vydání)

Překlad této knihy podpořil Institut Ramon Llull

This book was translated with the help of a grant

from the Institut Ramon Llull ISBN 978-80-7577-379-1 (Formát PDF) ISBN 978-80-7577-380-7 (Formát ePub) ISBN 978-80-7577-381-4 (Formát MobiPocket)

9

Každý večer se v  oknech, na balkonech a  na terasách

jednoho města rozsvítí tisícovky obrazovek. Modréob

délníky ve žlutých obdélnících, bílé obdélníky v černých

obdélnících. Na tři sta tisíc tajemství kolujících rychlostí

milionů bitů za sekundu, kabelem, optickým vláknem

nebo přes wifi ihned odpovídají příslušná protitajem

ství. Před okem webkamery se odhaluje rameno, zářící

řádek chatu zrychluje tep i počet úhozů. Utajený vzkaz

pod peřinou, zatímco někdo jiný v koupelně splachuje.

Důvěrné údaje, nicotné jako lidé sami, avšak s ničivým

potenciálem, se kterým by si neporadila ani záchranka.

Pro toho, kdo tajemství vysílá, i pro toho, kdo je přijímá,

je předejít zkáze naprosto zásadní. Je to jako zabránit

výbuchu na palubě plně obsazeného letícího airbusu

A380. Každé tajemství musí mít svoje protitajemství,

které je neutralizuje. Jinak dojde k výbuchu, na řadupři

jdou oběti a bolest. Musí tady být nějaká záhada, která

tuhle rovnováhu udržuje, protože prudké uvolnění tak

ohromného množství nahromaděné energie by mohlo

zničit celý svět.

Nazítří ráno se všude na Zemi, kam dosáhnousluneč

ní paprsky, rozsvítí jiné obrazovky. Lidé se probouzejí,

vedou děti do školy, studují, jdou do práce. Do městpři

jíždějí auta a vlaky a zase z nich odjíždějí. Letadla létají

z jednoho konce planety na druhý a na mapách vyšíva -

jí  paraboly. Všechna tato energie se kompenzuje opač

nou energií, jež udržuje svět v rovnováze. Která část této

ener gie směřuje ven a která dovnitř? Teorie říká, že ve

vesmíru je látka, kterou bychom mohli označit za„ově

řitelnou“, a pak taky temná hmota, což je ono prázdno,

ono nic. Povaha této temné hmoty je zřejmě příčinou

toho, že vesmír, jak ho známe my, se poklidně rozpíná

10

a  nezničí sám sebe. Všechno lidské konání je od rána

do večera poháněno jasnou energií, ale také energiítem

nou, skrytou. Když jedna vyvažuje druhou, je nastolena

rovnováha. ÚNOr

15

„Natural devadesát pět za padesát na trojce.“

Anna zadává PIN do platebního terminálu, který jí

podal prodavač. Nel jí řekl, ať vezme za padesát,proto

že v pondělí jdou vždycky benzinky s cenami dolů, aby

srovnaly statistiky v porovnání se zbytkem Evropy. Anna

to tak nebere: klidně by tam jela vlakem, ale Nelovi by to

připadalo nevhodné.

„Zajdem si na něco menšího?“

„Nevydržíš domů?“

Annin hluboký hlas se v tichu zdá ještě hlubší. Nel si

promne liščí plnovous.

„Jak dlouho už jsi nic nejedla?“

Anna neví. Ale zato si přesně pamatuje, ženaposle

dy po nich v  této kavárně chtěli třináct eur a  padesát

centů za dvě vody a  dvě rozměklé bagety. Taky si pa

matuje, že tehdy si s  tou částkou nelámali hlavu. Byl

to jenom bez významný detail v moři drobných výdajů:

kávičky, zmrzlinky, pití, dálnice, parkování. Drobných

a ještě drobnějších, které ji ani nenapadlovykompenzo

vat dépéháčkem z barevných tonerů do tiskárny,offseto

vého papíru a  počítačového materiálu. Dneska si účet

za benzin schovává do peněženky, ale do auta nena

stupuje.

„Teď budu řídit já.“

Nel si nadzvedne sluneční brýle a  paží se opře o vo

lant. Narezlé vlasy mu zazáří v  paprscích zapadajícího

slunce. Potemnělý Annin pohled prochází skly jejích

brýlí, stejně jako modrými zorničkami řidiče.

„Jsem v  pohodě, sakra, proč sis vzal do hlavy, že na

tom musím být bůhvíjak špatně?“

„Vždyť jsi skoro ani nespala.“

„Vystup, no tak.“

16

Kabelku hodí na zadní sedadlo, neposlušné lokny si

rychle sváže do culíku a  sedne si na místo řidiče. Už

nechce vidět ani žádné další nedočkavé turisty, anizazi

mované plážové bary, ani svázané bílé tyčky, ani kempy

s ošuntělými bungalovy a zrezivělými karavany.Všech

ny kruhové objezdy by už nejraději měla za sebou, už

by se chtěla napojit na dálnici, zařadit se do levého

pruhu a  sčítat všechna čísla na espézetkách aut, která

předjede až do výjezdu z městského okruhu. V kabelce

jí sotva slyšitelně zapípá mobil. Nel se otočí.

„Mám se podívat?“

„Ne! Ne.“

Ozývají se syntetické zvuky samby. Nel přečte z dis

pleje:

„Cati.“

„Neber to.“

„Promiň, jo, ale to je můj mobil.“

Nel potřebuje po tolika hodinách nějakoukomunika

ci. Ráno dělal Anně tajemníka pro tchány, Lauru, Joana,

Mei a Raquel. Pohřeb v pondělí je jako stvořený prový

mluvy.

„ ‚Ahoj, Cati, čau... Ne, ne, řídí, už jedem zpátky. Jó,

jasně, ona to ví... Dobrý, jo, jo, trochu unavená, ale ji

nak dobrý, v klidu. Ne, moc lidí ne, ale v po... Že moc

li... Kde seš, přerušuje se to... Tak jo... To je dobrý... Jo,

jasně, vyřídím... Přerušuje se to... Tak jo, čau, dobrý,

čau...‘ Přerušilo se to.“

„Nezmínila se o nějaké schůzi?“

„Samozřejmě že se o žádný schůzi nezmínila. Říkala,

aby sis vzala volno, jak dlouho budeš potřebovat.“

Kdyby nebylo tak pozdě, Anna by si doma sedlak počí

tači a dělala by ještě něco do práce. Ale Nel jí to nedovolí.

17

Připraví jí večeři a v koupelně jí zapne radiátor hodinu

předtím, než půjde spát. Anna bude protestovat, protože

už není taková zima, vždyť on v létě pouští klimatizaci

jenom na nejnižší stupeň. A Nel jí znovu slíbí, že letos

v létě ji bude zapínat na maximální výkon.

První měsíc utekl strašně rychle. Teď Anna sedíu po

čítače a před Googlem si upravuje brýle, dřív než se Nel

vrátí ze schůze firemního výboru. Propouštění je na

všech titulních stránkách zpráva číslo jedna, dokonce

i  v  samotném deníku: na ulici zůstalo třicet procent

jeho zaměstnanců. Únava vyvolaná neustálýmidomněn

kami vyprchala: kvůli externalizaci obchodníhoodděle

ní přišel Nel o práci. Křivka v jeho grafu dosáhla vrcholu.

Anna si jemně natáčela na prst pramínek vlasů za uchem.

Když se ukázalo, jak to všechno je, dostavila sezvlášt

ní úleva: konečně věděla, na čem jsou, co se stalo a jak

to všechno skončilo. Vlastně si to nacvičovali už několik

měsíců, od té doby, co jim kolem uší prosvištěly jako

kulka drby jednoho bývalého zaměstnance z personál

ního. Celou tu dobu je Nelův strach doprovázel u stolu,

v ložnici, ctili ho s posvátnou úctou. Vytahovaly se dva

talíře, práskaly dvoje dveře, na obou koncích bytu se

zapínaly počítače. Ten její v malém pokojíku u chodby

a ten jeho na sedačce, v pracovně, v kuchyni, v obýváku,

kde se jeho majitel utápěl v nutkavém sledování seriálů

v  původním znění. Anna hledala klid za zdí, za zavře

nými dveřmi, za špunty do uší, aby se jí v noci nezdálo

o  odpočítávání, o  hnijících vnitřnostech, o  mrtvolách

v pytlích hozených do moře.

Když si Anna tu zprávu zběžně přečetla, zůstala jako

opařená, prsty jí ztuhly na klávesnici. Už nevidělakomen

táře čtenářů, demagogická velká písmena, pravopisné

18

chyby, nesprávně umístěné čárky. V  hlavě jí tancovala

poloprůhledná grafika: modrá čára byla Nelova a žlutá

její. Interval modré dosahoval rozpětí čtyřiceti let a žluté

třiceti osmi. Křivky obou barev měly podobný průběh:

první akademický úspěch — univerzita, prvotníkřivola

ké cestičky konečně vedoucí k pracovní stabilitěa najed

nou strmý ekonomický růst, jehož každý z nich ve svém

oboru docílil: Nel ve vyhlášeném celostátním deníku, jak

sám pojmenoval svoje pole působnosti, a Anna v Catině

grafickém studiu, jak si sama nazvala svou doménu.

Anna si v mysli promítla posledních pět let. V nejvýše

položeném bodě se modrá a žlutá linka spojovalyv raj

skou zelenou: to byl ten „vrchol“. Cestovali tehdy do

Spojených států, Finska, Japonska. Byl podzim, a tak si

znovu střihli New York. Když se jim v poledne nechtělo

domů, zašli si na menu. O  víkendu se nechali inspiro

vat doporučeními z  příručky Time Out. Jednou v  zimě

jí Nel koupil auto, sto šedesát koní. V létě si pronajali

apartmán na Menorce. Pak tam jeli zase. A další léto se

všechno opakovalo. V páru má opakování dvě možnávy

ústění: rozchod, nebo pořízení potomka. Já chci takovou

malou holčičku, krásnou jako ty. Nele, takové věcipros

tě musí přijít spontánně, samy od sebe. Dovol, abych se

zasmál: jak chceš mít dítě spontánně, když i objednání

pizzy plánuješ měsíc dopředu. Anna to vzdala, neměla

na vybranou: no tak dobře, snad příští rok.

Ale ten vrchol se najednou začal zachvívat. Bylo to jen

sotva slyšitelné cvaknutí v prostoru a čase. V tu chvíli si

toho ani nevšimli. Kdy to bylo, co se Anna jednouu obě

da zmínila o tom, že jeden klient smlouval o ceně? Byla

to neviditelná maličkost, ani Nel už si na to určitěnepa

matuje. Pro něj byl ekonomický hazard jeho partnerky

19

pravidelnou záhadou, stejně jako menstruace: kvartální

DPH, zálohy na daň, daňové přiznání. Nel si všimlpo

bouření mezi zaměstnanci až ve chvíli, kdy jimv novi

nách začali sahat na plat. Onoho osudného patnáctého

března se Nel a jeho kolegové shromáždili na náměstí

Catalunya s klidným vědomím: mnohým už snížili plat

na tisíc eur, obecně známá potíž jejich generace. Nikoho

z nich by ani ve snu nenapadlo, že se jednou ocitnouv si

tuaci, kdy jim někdo hodí doprostřed náměstí pracovní

smlouvu na tisíc eur a oni se o ni poperou jako hladoví

lvi o kus masa.

Během těch prvních dní, co byl Nel doma, udělalině

kolik unáhlených rozhodnutí. Nel navrhl, že si přestane

platit zdravotní připojištění, a Anna zase přišla s tím, že

prodá svoje auto. To béemvéčko je dárek ode mě, Ani,

tak aspoň trošku předstírej, že tě to mrzí. Nel označuje

BMW jménem, jako by to bylo dítě. Přestože je to auto

napsané na Annu, ona jezdí všude na kole, auto si bere

jenom na pláž. A co kdybychom ho nechali stát na ulici?

Nel to jen mlčky odkýval. Dohodli se, že si oba zruší

zdravotní připojištění. Do budoucna si tak Anna může

jen nechat zdát o nadstandardním poporodním servisu

v  jednolůžkovém pokoji na nějaké soukromé klinice.

Ří kala si, že v nejhorším případě vždycky může jítuklí

zet, jako její máti, možná to má v genech. Myslela to

vážně, jako všechno, nad čím přemýšlí a  co zvažuje,

když hledá plán B, když se snaží vzchopit a jít dál.

A  tak si Anna nastaví svoje GPS. Je nejvyšší čas mít

děti: najde cestu. Raději je nemít: přenastaví trasu.

Vzcho pit se a  jít dál, najít rovnováhu. A  jelikož Nel je

taky součástí balíčku, zdarma najde cestu i  jemu: Cati

má kontakty, Cati má spoustu klientů z nakladatelství,

20

její bývalý se zná s  lidmi z  ministerstva. Ale Nelova

samo libost vnímá pomocnou ruku jako morální polí ček.

Netlač na mě, jasný? Chci dělat věci, jak se má. A navíc:

možná právě teď je ta doba, kdy bych se mohl pustit

do toho nakladatelství. Kdybysme do toho šli s Joanem

spolu, on je dobrej na tu obchodní stránku a já bych se

mohl po odpoledních věnovat svýmu románu. Ale druhý

den už je to zase drama: Achjo, nevím, co mám dělat,

kaž dej, na koho bych se mohl obrátit, je na tom stejně

jako já, nebo ještě hůř. Anna mu jen mechanickypřipo

mene: A co to nakladatelství? Ale Nel vidí všechno černě.

Na to, aby člověk mohl do něčeho takovýho jít, potře

buje sponzory, počáteční investici, úvěr, a  to všechno

zrovna teď... A tak to Anna zkusí znovu: A co kdybys řekl

strýcovi, jestli by nám nesnížil nájem? Ale v tomhle má

Nel jasno. Včera, dnes, zítra a jednou provždy: Ne. BŘEZEN

25

Kuchyňská linka vypadá příšerně. Anna rozloží fakturu

na stůl se snídaní.

„To jsou ale parchanti, dělá to skoro o třicet procent víc

než loni, a  přitom jsme neměli žádné zvláštní výdaje.“

„Musíme o tom mluvit zrovna teď?“

Anna na Nela pohlédne nad obroučkami brýlí a  Nel

začne znovu míchat vajíčka. Když Anna potřebuje čísla,

bude mít čísla.

„Co jsou všechna tahle čísla? Pět desetin čeho?“

„No tak pokud to nevíš ty...“

„Zatracená kryptofaktura, fakt.“

„A  za tohle těm bejvalejm politikům, co jsou teď po

radci ve vládě, platěj majlant. Jen to podejte hezkyzamo

taně, ať se v tom ani prase nevyzná.“

Anna se na něj zašklebí a Nel řekne jen tak nazdařbůh:

„Nevykládal náhodou Joan o  někom, kdo říkal, že si

zastavil elektroměr?“

„Jo, každý ví o někom, kdo zná někoho, kdo...“

Groteska dorazila ke střední třídě, která ještě neví, že

už žádnou střední třídou není.

Nel šel kupříkladu dolů k Pákistánci, aby pořídil pár

ingrediencí na vaření podle receptu z  jedné aplikace,

kterou si stáhl do mobilu. A vůbec ho nenapadlo, že na

trhu ve městě by je mohl sehnat za polovic.

Anna se dívá na nepořádek na kuchyňské lince.

„Už nebudeš?“

„No, už jsem si říkal... Vydrželas to přesně tři minuty.“

Jedno ulepené kolečko zmizí po přetření hadříkem,

Anna už se zaměřuje na sklenici s medem.

„Ten v tom musí povinně být?“

„Sakra, Ani, ale pak to schlamstneš, co?“

„Říkala jsem ti, že mi stačí obyčejná omeleta.“

26

„Jo, jasně, a ty budeš o chlebu a vodě.“

Anna neví, co říct, a tak se znovu uchýlí k tištěnérea

litě.

„Musíme dávat každý o dvacet šest eur víc. A třicet šest

centů.“

„Hmmm, hele, hele, ochutnej to.“

Hospodaření v  jejich domácnosti se řídí stejnými

pra vidly jako v klasickém studentském bytě. Je to jedna

z  mnoha podmínek, kterou si Anna na Nelovi vymoh

la, i  přes jeho námitky, ačkoli ani jeden se společným

studentským bydlením neměli zkušenost. Anna takna

nejvýš zkusila sepsat školní esej na posteli v  jednom

pidi bytečku, který si Nel pronajal společně s  Brucem

na ulici Mallorca, hned vedle redakce novin. Ale když

Nel ještě studoval, rodiče mu zařídili ubytování naultra

katolických kolejích v  bohaté čtvrti a  odmítli strýcovu

nabídku velkého pokoje v  jeho bytě, jen pár kroků od

oné bašty ctnosti. Strýc bydlel sám, dobře zabezpečený,

ale rodiče nechtěli, aby to vypadalo, že jsou na někom

zá vislí. A  nesnesli pomyšlení, že by museli být něko

mu za něco vděční. Anebo to tak udělali prostě proto, že

se té jejich maloměšťácké cukrářské rodině zdály tyne

horázné výdaje nutné už jen kvůli tomu, aby tak ztížili

schůzky s tou upjatou holkou „od těch z Barcelony“,kte

rou si vzal mladej do hlavy. Máš nejkrásnější úsměv, co

jsem kdy viděl. No tak jestli si už od začátku budeme

lhát, Nele, tak... Proč seš tak protivná? A proč ty jsipro

sím tě takový trouba?

„Ti z Barcelony“, jak už to tak bývá, nebyli z Barcelony.

Annin otec se narodil ve stejném městě jako Nel, ale

odjel do Costery, středně velkého městečka vzdálené

ho pětatřicet minut vlakem od hlavního města, a stal se

27

z  něj pěstitel jahod. Tam se už v  poměrně pokročilém

věku oženil s jednou uzavřenou dívkou, která pracovala

v kempu za městem. Annina matka měla Annu ve svých

devětatřiceti, držela se rodinné tradice porodů ve vyšším

věku. Malá babičku a dědu nepoznala, sourozenců se —

pokud byli nějací vůbec v  plánu  — nedočkala. Matčin

příspěvek do rodinného rozpočtu pocházel během roku

z úklidu víkendového domu jedné dobře situovanébar

celonské rodiny a  v  létě si ještě přivydělávala v  bufetu

v kempu.

Když Anna končila gymnázium, pěstiteli jahodvypo

věděla službu záda a  nikdo mu nemohl zaručit, že se

vydrží ohýbat až do důchodu. A tak majitelé domu, kde

Annina matka uklízela, rozhodili sítě a sehnali mu práci

vrátného na tehdejší Fakultě fyziky a chemiev Barcelo

ně. Po večerech, když už měl vrátný noviny v klidupře

čtené, nasedl na moped a odjel kouřit na hráz za rybáři

s  prutem. Ryby se nikdy chytat nenaučil, ale občas se

vracel s kbelíkem plným vody, v němž prosvítaly tmavé

stíny, na které se Anna nechtěla dívat. V nové práci měl

otec v létě volno, zrovna v době, kdy měla matka v kempu

nejvíc napilno. Anna odjížděla s tátou na venkov k pří -

buzným, a právě tam se poznali se synem cukrářů.

Anna se rozhodla, že bude studovat na univerzitě, kde

pracoval otec. Bylo to pohodlné. Vybrala si fyziku, ale

stejně tak si mohla vybrat chemii. Svět jí připadal tak

nepochopitelný, že se zdálo nepodstatné, jestli ho bude

studovat z jedné, nebo z druhé strany. Jelikož otec byl

na fakultě zaměstnaný, nemusela mít nejlepší známky,

protože školné měla stejně zadarmo, stejně jako děti

akademiků a profesorů. Ale hlavní bylo, že do školy a ze

školy mohla jezdit s tátou autem a mohla si tak ušetřit tu

28

stádnost městské hromadné dopravy. Kapitolao proxe

mice je v Annině příručce podtržená zvýrazňovačem —

intimní vzdálenost: 60  cm, osobní: 120  cm, společen

ská: 360 cm. Kéž by všechna pravidla chování byla tak

jednoznačná  — zdvořilostní úsměv: 2  sekundy, smích

vyvolaný vtipem: 15 sekund, falešný smích: ukázat zuby

včetně stoliček. Ale v tátově Renaultu 9 jí všechnyvzdá

lenosti připadaly v pořádku a v sedm ráno na rychlostní

silnici N-II usínala, modrou složku s logem Barcelonské

univerzity na kolenou, a do toho hlas Antoniho Bassase,

zanikající v hluku motoru.

Fakulta, kde studovala Anna, a Nelova fakulta byly od

sebe vzdáleny dvě stě metrů, takže všechno to, čemuje

jich nastávající tcháni chtěli zabránit, se odehrávalo na

školním záchodku, ve skladu knih, v technickémístnos

ti. Drobná Anna se hbitě vyšplhala na Nelovo ragbyové

tělo. Chci být navždycky s  tebou, Ančo. Jestli mi ještě

jednou řekneš Ančo, tak se pozvracím. Tak já ti budu

říkat Ani, protože holka jako ty nemůže mít obyčejný

jméno. Nel by pro Annu udělal cokoli. Anna hoignoro

vala a přicházela k němu podle toho, jak se jí to hodilo.

Po nekonečných odchodech a příchodech je osud k sobě

spíše přimkl, než aby je od sebe oddálil, a  dělal to tak

pokaždé, kdy to bylo nutné, přinejmenším nastávajících

dvacet let.

Společné soužití uspokojí tělesnou touhu, alenezpro

stí povinnosti naplnit ledničku. Pod stejnou střechou

plane oheň lásky, ale je taky zapotřebí zapnout topení.

Dneska Anna vypočítává, o kolik nižší bude příští měsíc

faktura, když už nebudou mít radiátory zapnuté.

„Ale to jen v  případě, že si nevymyslí nějakou daň

z neu tronů.“

29

„Hele, už vím, co si dáme k jídlu.“

Anna nestačí ani mrknout, Nel jí vytrhne fakturu

z  ruky. Složí ji na talíř a  jedním třísknutím dvířek ji

zavře do trouby.

„Pro dnešek to stačí. Mám po krk peněz, sčítání,odčí

tání a všech těchhle blbostí. Chci se v klidu naobědvat.“

Na trávníku ve stínu otvírají Nelovy prsty krabičkya vy

tahují čínské hůlky. Anna si upraví nové brýle a koutkem

oka pokukuje na prostranství, odkud vychází zvuk ti

betských nástrojů od skupinky žonglérů v zavinovacích

kalhotách a provazochodců na gumě.

„Takhle to prostě v  Ciutadelle vypadá, Ani, teď už se

stěhovat nebudem.“

Dopoledne strávili ve čtvrti Ribera, prošli si částturi

stické trasy věnované pádu Barcelony roku 1714, kterou

je provedl jeden Nelův spolužák z  univerzity. Dneska

Nel sbírá materiál k románu. Už se rozhodl, že to bude

historický román, aspoň tak bude moct oprášit svojestu

dia. Než aby si začal vážně hledat práci, dal si do konce

léta termín na dokončení svého celoživotního díla, jež

započíná každým rokem zhruba takto: Co lidi dneska

chtěj, Ani? Lidi nechtěj číst, dívaj se na seriály, takže to

musí bejt jakoby scénář k seriálu, apokalyptickej, akční

a  vzrušující. Anna zvedla za brýlemi jedno obočí. Dru

hého dne nastávajícího spisovatele napadlo, že lidipo

třebují příběhy s vnitřní silou, o překonávání problémů,

a že si možná nechá poradit od jednoho novináře,kte

rý měl na starost jakousi rubriku. Anna Nela nechávala,

ať sní, protože vždycky to bylo lepší než poslouchat jeho

30

nářky: Jsem blokovanej, Ani, nevím, jak na to, nemůžu

použít ani jednu kapitolu, je to na pytel.

Během dnešní trasy se Anna snažila soustředit, ale

historie je pro ni téma až moc náhodné. Vymýšlenímne

motechnických pomůcek na naučení kupy jmen a  dat

z dávné minulosti jí zavání úmornou přípravou naškol

ní zkoušku. Dost se ve škole nudila, ale na jejíchznám

kách to naštěstí nebylo vidět. Matka se ráda chlubívala:

Přines mi vysvědčení, Anno Marie, ať ho můžu ukázat

paní Roser. Anna měla vždycky pocit, že celé tohodno

cení je jeden velký podvod, že není bůhvíjak nadaná,

prostě má jen dobrou paměť. Latinské názvy a  jména

pro ni byly tak vzdálené jako třeba azbuka. Zatos Ne

lem to za studií vypadalo nadějně: Ani, já jsem ti napsal

tak úžasnou seminárku z novověku, že budeš zírat,zí

tra ti ji ukážu. Annina pozornost nad svázanými listy

utíkala do všech světových stran. Jména a  data tančila

v hustých odstavcích napsaných na elektrickém psacím

stroji. Dvacáté století bylo jednoduché, to byla dvě X.

Nel si z ní pak dělal legraci: Jak je možný, že nevíš, kdo

to byl Prat de la Riba? Jak to, že nevíš, co to bylo Ka

talánské společenství? Pokud to vůbec někdy věděla,

tak jen proto, aby za to dostala odpovídající známku

a uvolnila místo novým informacím. V matematice byl

podvod snazší: slova neměla několik možnýchinterpre

tací a písmena šla bez tíhy významů nakombinovat lehce

jako pírko. Nel ji rád škádlíval: Chlápek, kterej objevil

tu teorii superstrun, se asi oběsil, ne? Aby zkusil, jestli

to funguje. Anně vždyc ky chvíli trvalo, než jí to došlo:

Teorie superstrun je filo zofie, Nele, nejde ji vypočítat.

Nel dělal šaška: Ano, miláčku, samozřejmě. Když Anna

studovala fyziku, šla také cestou nejmenšího odporu:

31

naučit se zpaměti všechno, čemu není nutné rozumět,

a porozumět pouze tomu, co nelze neznat.

„V tom je maso?“

„Aha, počkej, tak to bude moje.“

Nel je z  vesnice, takže si nemůže odpustit debaty

o původu levného masa Ale když se jdou někam najíst,

ně jaký úlet si sem tam dopřeje. A  to je zrovna dneska

terčem připomínek.

„To je holubí maso, Nele.“

„Buď zticha.“

„Loví do sítí holuby a toulavé kočky a pak je upečou.“

„Ty seš ale zlá!“

Anna přežvykuje svoji vegetariánskou rýži a otočídal

ší stránku v Nelově zápisníku.

„To všechno jsi napsal dneska?“

Z hustého rukopisu vystupují nesrozumitelné scény.

Jsou stejně záhadné jako Nelovo líčení zápletky plné

tajemství a zrady. Anna v tom ale nevidí nic jiného než

choroboplodné zárodky, zavšivené psy a  vykuchané

koně.

„Ty už seš ve svým světě, co?“

„Vždyť i včerejší noviny si protiřečí...“

Anniny odpovědi se někdy zdají být náhodné, jako

kuličky v pinballu, ale Nel už je má v malíku.

„Víš, co to znamená historická rekonstrukce, ne?“

Anna se taky naučila, kdy může přestat říkat, co si

myslí, protože Nel si to dokáže domyslet.

„Jó, počkej, už vím. Protože 1700 je fakt vzdálenýda

tum, tak bude stačit, když tam dám pár tuberákůa ně

jaký ty krátký kalhoty, aby tomu uvěřily domácí puťky,

co si to budou číst v metru, ne?“

Anna zvedne bradu. Nel dojde k jednomu závěru.

32

„Ty tvoje retrointelektuálský brejle jsou fakt rajcovní.“

Anna si kouše tvář zevnitř. Má ty brýle už celý týden,

je pozdě na to, aby se mohly považovat za doplněk ke

svádění. V dětství ji těžká silná skla ještě víc oddělovala

od okolního světa. Brejloune, šilhavko, šprtko.V dospí

vání se jejich tloušťka podstatně ztenčila, ale ne natolik,

aby mohla tuhle zatracenou protézu nechat doma, když

k tomu měla příležitost. Nemusel jsi mi je nosit, tati. Jak

to, že ne? Potřebuju nové, tady ty mi už nestačí. Nová

skla stojí moc peněz a Anna věděla, že rodiče by ji klidně

nechali bez brýlí několik dní, snad i několik měsíců.

„A vykouříš mi ho s brejlema?“

Nelovo naléhání jí připadá stejně lákavé, jako kdyby

po ní chtěl, aby mu to udělala s  ortopedickým pásem.

To jí připomíná virtuální kratochvíle, když se někdy

pohádali a  ji napadlo, že si do chatu MIRC dá nějaké

smyšlené jméno, a za dvě vteřiny už měla hromadusou

kromých vzkazů: Ahoj kote, co mas na sobe? — Nazdarek,

ptacek uz vyletel z  budky, chces ho videt?  — Ahoj, libi se

ti, kdyz ti nekdo olizuje nohy? Te moji se to nelibi. Někdy

se Anna pozastavila nad nějakým neobvyklým vyjádře

ním — ptáček už vyletěl z budky — nebo zvláštností — když

ti někdo olizuje nohy — a pokračovala v té hře až k hranici,

kterou už nešlo překročit. Mas msn? anebo Sla bys se

mnou do hotelu? Mezitím se jí ptali, jestli už je vzrušená.

To ji překvapilo. Jediné vzrušení, které připadalov úva

hu, byla zvědavost.

Experiment trval do té doby, než si ve stejné situaci

představila Nela, když jí říkal: Jdu k tobě do pracovny,

líp tam funguje wifi. Jdu se dívat na další kapitolu House.

Jdu zkusit, jestli se můžu na Barçu dívat přes internet.

Dneska si ho dokáže dokonce představit, jak ťuká do

33

klávesnice a píše si s nějakou neznámou: Ahoj, libi se ti

kourit s brejlema na nose? Te moji se to nelibi. Ale přece

jenom, Nel je Nel.

„Počkej, jenom se na něco podívám...“

Sundá si sluneční brýle a  nasadí si Anniny brýle na

opak.

„Óóó... Vidím do budoucnááá... Vidím nějakoupřekáž

ku doma v předsínííí...“

Ze zeleného saka vytáhne přeložený papír a Anna si

znovu nasadí svoje brýle, aby mohla odhalit onotajem

ství: malý obrázek složeného a rozloženého kola bromp -

ton, s  krátkým popisem vybavení vyvedeným písmem

Comic Sans.

„Ne!“

Nel hned začne vysvětlovat, že je z druhé ruky.

„A  stálo mnohem míň, než tys utratila za všechny ty

šmejdy s pedálama, tady je trošku poškrábaný... Alemů

žeš si ho vzít nahoru do bytu.“

Za posledních pět let Anně ukradli tři kola, z  nichž

to poslední bylo na vyhození už ve chvíli, kdy ho koupila

za výprodejní cenu v jednom servisu ve čtvrti Gràcia.

„Tohle kolo je jak dělaný pro kočku, jako seš ty. Dalo

mi pěknou fušku najít ho v  červeným provedení, na

inter netu jsou...“

Nelův hlas se vzdaluje. Tibetské nástroje ztichnou. Ku -

želky žonglérů a nohy provazochodců zůstanou strnule

viset ve vzduchu. Cyklisté, výletníci, překupníci, objí

mající se páry na piknikových dekách, to všechno se

vypne. Anna si tuto chvíli vryje do paměti. Znovu Nela

objevit, připomenout si, proč ho chce mít po svém boku.

A  to všechno dát do souvislosti s  jeho pravidelnými

rysy, s jeho andělskýma očima barvy Pantone 540, s jeho

34

křehkou a  zranitelnou skořápkou. Chtít ho takového,

jaký je teď, muž-dítě, který musel určitě strávit několik

týdnů ponořený do internetových fór, aby jí našel kolo,

které by bylo červené a které by bylo „pro kočku, jako seš

ty“. Anna si znovu prohlíží fotku dárku a její dítě-muž

jí prsty projíždí vlasy, od kořínků až dolů k zádům, je

to dokonalý dotyk, který však tady v parku v Ciutadelle

nemůže mít pokračování. A tak když se pod orientálním

tisem pokoušejí o siestu — ona v záři slunečníchpaprs

ků a  on ve stínu  — a  když jí Nel řekne: Možná se na

to psaní o  čtvrti Ribera vykašlu, nejspíš o  tom už psal

kdekdo, Anna mu strčí prst do nosu a Nel se otočí, aby ji

kousl do ucha. Anna brblá, že ji škrábou jeho vousy, a on

se k ní schválně lísá ještě víc. Anna si vzpomínku naten

to dotyk schová na později, až po ní Nel bude chtítkon

takt se vším všudy, a jí se nebude chtít a bude naštvaná.

Po okrajích promenády Gràcia jdou skupinky lidí vevý

razných tričkách, v rukou transparenty s nápisya obráz

ky, míchají se tu odborářské vlajky, katalánské vlajky za

nezávislost a republikánské trikolory.

„Podívej, tamhle je. Já jsem říkal, že bude stát u blbýho

východu.“

Na druhé straně Nelova sestra mává rukama, aby si jí

všimli. Nel jí pošle esemesku. Anna od východu k Besòs

vidí jen měděnou hřívu staženou tyrkysovou čelenkou.

Teprve když ji má před sebou, vidí, že čelenka je vesku

tečnosti pruhovaná.

Laura má na tričku napsáno Generální stávka — zaso

ciální stát.

35

„Nazdar, blbečku!... Šmarjá, co je to za kolo?“

Když Laura někoho objímá, dává mu loket až ke krku.

Anna v  Lauřiných vlasech cítí zápach vlaku a  nechá si

vtisknout polibek na tvář.

„Jak se máš, Aňulo? Hele, je mi to líto, fakt. Volala

jsem ti, ale Nel mi říkal, že...“

Věta zůstane viset ve vzduchu. Anna váhá, jestli se

hodí poděkovat, nebo jestli má odpovědět dřív, než

se Laura zeptá, anebo jestli by měla tu zatracenou větu

dokončit. Kolem projede autobus. Laura se vrátí zpět

do života.

„Domluvili jsme se... no, tam... počkej, mám to někde

napsaný.“

Zatímco Nel ze sebe dělá odborníka na východyz me

tra, Anna se ponoří do svého iPhonu, aby našla místo,

kde se má Laura na demonstraci setkat se svýmikama

rády.

„Takže ty se s nima ani nechceš jít pozdravit, pitomče?“

„Na mě už čekaj z práce.“

Anna svoje vyhledávání rozšíří na Google Maps. Nel

sestře ještě pořád neřekl, že ho z redakce vyhodili. I když

Lauře bude už sedmatřicet, starší bratr ji opatruje jako

porcelánovou panenku. Lauře se ale dospět nechce,ni

kam nespěchá. Od té doby, co dokončila sociální studia,

nachází pramen věčného mládí v  kombinování nejrůz

nějších kurzů a příslušné placené praxe. Teď jemomen

tálně na jedné, která vypadá docela slibně.

„Já myslím, že si mě tam nakonec nechaj. Teď onehdy

tam přišel jeden chlápek, aby nám ukázal nějakej pro

gram na webovky, a mně řekli, že tam mám zůstat.“

„Sakra, tak to bys mohla udělat webovky našim, ne?

A mohli by prodávat dorty do Japonska.“

36

Že Nel ještě pořád nic neřekl rodičům, to je pocho -

pi telnější. Jim, kteří — dle svých vlastních slov —zalo

žili dokonalou rodinu. Máme to štěstí, že naši mladí

studovali a teď se můžou živit tím, co je baví. Máme to

štěstí, že z našich mladých nejsou unisexuálové. Máme

to štěstí, že naši mladí mají stejné hodnoty a že se mají

rádi, to se nevidí u  všech. Máme to štěstí, máme to

štěstí.

V tomhle štěstí taky někde na jejich imaginární stěně

visí univerzitní titul z  žurnalistiky na Univerzitě keců,

který Nelovi udělili sousedé z  jejich městečka jen pro

to, že pracoval tam, kde pracoval. Manel, syn cukráře,

ten, co je s  tou z  Barcelony, pracuje v  nějakejch no

vinách. No jo, novinář. Á, novinář.

U přijímaček mu chyběly dvě desetiny bodu, a tak se

Nel musel spokojit se zeměpisem a  dějepisem, tedy

s plánem B, který bude studovat z povinnosti, protože se

užuž viděl na nějakém válečném safari, jak píše články

s  lokty v  prachu. Anna mu pocuchala zrzavou univer

zitní ofinu a  nabídla mu realitu na míru: koneckonců

není historik vlastně takový novinář minulosti? On se

smál: Ty seš ale zlá. A ona se smála: Ty hlupáčku.

Když se mu podařilo získat v  novinách místo s tři

náctým a  čtrnáctým platem a  vlastní kanceláří, na ji

nou kariéru už pak přestal pomýšlet. Byl sice jenom na

obchodním oddělení, dobře, ale už tam byl, a  možná

časem... Jednou dokonce dostal za úkol napsat článek

o  nějakém typickém místním trhu a  doma na venkově

ho pak oslavovali. To je to, co potřebujem, novináři

vodsuď, keří lidem ukážou, že svět nekončí v  hlavnim

městě. A  Nelovi rodiče nikdy nenašli vhodnou chvíli,

aby tohle nedorozumění vysvětlili. Anna věřila, že kvůli

37

své vrozené hrdosti by byli schopni mlátit hlavou o zeď,

než aby přiznali, že možná mají vši.

Jestli náhodou tahle hrdost nebyla taky důvodem,

proč Nel před Annou nikdy nemluvil o nějaké frustraci.

Oficiálně totiž žádná neexistovala. Byla to jednaz mno

ha věcí, které se za ty roky naučila vycítit, jeden z tolika

vjemů vznikajících na subatomární úrovni, pronikají

cích póry, zachycujících se na chmýří v nose. Po nějaké

době Anniny atomy zaznamenaly partnerovomikrosko

pické uspokojení, když mu sdělila, že ho teda poslechne

a  na doktorát se vykašle, že nestudovala fyziku proto,

aby dělala PR. Dobře, dobře. Ta chytrá holka, která ho

obrovsky zastiňuje, se najednou zdála býtdosažitelněj

ší. Rovnováha červené linie byla následující: tenoulinká,

infravědomá.

„Tak já pomalu jdu, staroušové, možná se tady ještě

uvidíme, a když ne, tak se uvidíme jindy.“

Nel si oddechl. Laura se jen o fous nepotkalas ostat

ními ztroskotanci z novin. Zrovna dneska, když je všude

zavřeno, mají ideální příležitost k setkání — jakoostat

ně kdykoli jindy. První vyjdou z  metra Mei s  Joanem.

Dvojčata nechali doma. Muži se zdraví hlučnýmpoplá

cáním po zádech.

„Co novýho, kámo? Ježiš, brompton!“

„To je, co? Možná se vykašlu na sdílený kola a taky si

jedno koupím.“

Joan je Anně sympatický, protože se na uvítanoune

líbá.

„Tak co, krásko, tohohle obra jsi přivezla schoulený

ho v košíku, jako slona?“

Bývalí kolegové z práce mezi sebou vtipkují.

„O kolik myslíš, že nám dneska snížej plat?“

38

„Měli jsme se přihlásit do firemního výboru, blbče, kdy

už mě konečně poslechneš?“

Mei se postavila vedle Anny.

„Jak to snášíš?“

„Ale jde to.“

„Nel mi říkal, že... A... No to je život, že.“

Anna roztočí pedál svými červenými converskami.

Když není v bezpečí poblíž Nela, slova na ni doléhají

a tíží ji. Mei to zkusí jinak.

„Máš nový tenisky?“

„Ne, kdepak.“

„Jo. Aha... Ehm... Pošlu Raquel zprávu přes WhatsApp,

jestli přijdou nebo co.“

„Je tamhle.“

„Jejda, dneska taky sama?“

Raquel přeběhne přes přechod pro chodce. Nesena

půl složený transparent s  velkými červeně přeškrtnu

tými nůžkami a nápisem ŠKRTY VE ZDRAVOTNICTVÍ

A VE ŠKOLSTVÍ MŮŽOU ZABÍJET. Sotva popadá dech

a ustaraně vysvětluje:

„Nazdar, čau, zdravím všechny. Nic moc, no, ales Ise

mem jsme ho společně malovali těma... A kde mátedvoj

čata?“

A teď změna tónu.

„Jé, ahoj, Anno, jak se daří?“

Mei odpoví na otázku, která patřila jí.

„Zaparkovali jsme je u  babičky, nedaj se zvládnout.

A co Jordi? Nepřijde?“

Mužská část by to taky ráda věděla. Nel, Joan a Jordi

byli v obchodním oddělení novin jako tři mušketýři.

„Isem má neštovice.“

„Zas?“

39

„Jo, zas, čéče. Jako... když je máš jednou a  slabý,

tak je prej můžeš chytit znovu.“

Joan zbystří.

„No tak moment, běž ode mě, vade retro, to by mi tak

ještě chybělo, abych teď dostal neštovice a  vypadal jak

puntíkovaná tanečnice flamenka.“

Když měla Mei těsně před porodem, Joan chytl ně

jakou autoimunitní nemoc a  do několika dní byl kom

pletně holý. Kamarádi si šuškali: Úplně všude? Prej

jo. Všude. Jako mimino. Mezi kamarády byl najednou

konec všem vtipům o holohlavých a Nel se už nemusel

nutit do umělých úsměvů se sklopeným zrakem. Joan už

byl nad všechny vtípky povznesený. Já to fakt nechápu,

člověče. Dřív lidi říkali: Podívej na tamtoho tlustýhople

šouna, a teď, co vypadám jak kulečníková koule, říkaj:

Vidíš toho chlápka v  zeleným tričku? A  i  když dneska

svítí slunce, Joan má na hlavě klobouk a na nose brýle

s  naoranžovělými skly. Uniforma neviditelného muže,

jak sám říká.

„Jestli už jsme všichni, tak bysme mohli pomalu jít,

ne? Anebo nejdřív skočíme s  odborářema na panáka?“

Anna přišla pozdravit Lauru jenom proto, že ji o topo

žádal Nel. Pojď, chce ti pokondolovat, už mi to říkáněko

lik dní, přijdeš, odejdeš a tím to končí, můžeš jet na kole.

„Pak se ale vrátím domů, musím pracovat.“

Ze všech protestujících má nejpronikavější hlas Ra

quel.

„Ale vždyť dneska je generální stávka, člověče!“

Nel vyrukoval do zbroje a úplně Anně vyrazil dech.

„Když nepracuje, nedostane zaplaceno. A takhle to má

celej rok, hele, ne jako všichni tihle odboráři, kteří maj

plnou hubu těžce pracujících a tak dále a tak dále.“

40

Joan Nelovu rozpravu mírně krotí.

„No jasně, kdyby tohle byla stávka pracujících, kteří

pracujou, tak by tady asi nebylo takhle plno, ne?“

Anna váhá, jestli nemá zrušit pevnou linku. Stejně na

ni volají jenom Jihoameričanky s  akčními nabídkami

telefonních operátorů a Nelova matka, s níž mluvilana

posledy o Vánocích. Možná už je načase se tomuposta

vit. Už jí volala mockrát, aby jí pokondolovala, a Anna

nikdy k telefonu nešla, vždycky si našla nějakou výmluvu,

kterou vzkázala po Nelovi.

„No konečně jsem tě zastihla, holka! Tak co, co dě -

láte?“

Tím množným číslem jí tchyně připomíná svoukon

cepci siamského páru: Co děláte? Co říkáte? Máte rýmu?

Vám ty škvarky nechutnají?

„Manel není doma.“

„Chtěla jsem mluvit s  tebou, děvče. Co děláš? Už se

cí tíš trochu líp?“

Neví, co jí její syn řekl, a tak ze sebe vypravístandard

ní odpověď:

„Ujde to.“

„Tak jo. Teď to chce jenom čas. A co ta tvoje prácička,

dobrý?“

Anna si kouše nehet. Představa, kterou má Nelova

rodina o jejím profesním životě, je jen matná, pro ně je

to takový doplněk. Práci s velkým P má Nel.

„Jakžtakž.“

„Hlavně tak. Hlavně aby vám to jakžtakž šlo.“

Teď by jí měla Anna odpovědět stejným množnýmčís

lem. Jak se daří vám, co vaše záda, co vaše kyčle, kolena.

Ale její citové vazby k  hranicím Nelovy rodiny nedosa

hovaly. Musí se podívat na internet, jestli je to normální,

41

nebo ne. Když doktor tchyni řekl, že má cukrovku,mys

lela jenom na Nelovy krevní testy. Když tchánovi zavedli

bypass, myslela jenom na Nelovo srdce. Když si Laura

v autě poranila páteř, myslela jenom na Nelovu míchu.

„Prosím tě, Laura mi říkala, že teď oba pracujete

z domu?“

Anna ztuhne: řetězec lží, které Nel matce předkládá,

nemá konce. Představuje si, co se asi Nelovi honí hla

vou, když myslí na to zatracené slovo: nezaměstnanost,

nezaměstnanost. Je to daň, kterou musí platit za to,

že se narodil do rodiny, kde slovo nezaměstnanýzna

mená totéž co líný. Takže oficiální verze zní, že pracuje

z domu... No dobře, říct jim pravdu může vždycky.

„On ti to pak povykládá.“

„Tak jo, tak jo, nakonec k něčemu to může být i dobré,

že?“

Anna zakloní hlavu hluboko dozadu: vychovat děti

je záleží na tom, co a jak. Dobře. Už nám to pověděla, teď

změní téma.

„Tak co, ještě jste se nebyli podívat za strýčkem

Avel·lím?“

„Ještě ne.“

„Chudák, je tam tak sám...“

Teď je najednou Nelův děda-strýček, který si v hlav

ním městě vydělal spoustu peněz a  nashromáždil ob

rovské jmění, chudák a je tam tak sám, tam,v pětihvěz

dičkové rezidenci pro seniory ve čtvrti  Pedralbes. Teď,

když hrozí nebezpečí, že se jednou špatně vyspí a bude

chtít změnit závěť.

Když v tom bytě byli poprvé, Anna ještě studovala na

univerzitě. V  hale tikaly hodiny, oni křoupali campro

donské sušenky a stařík jim zničehonic začal předčítat

42

svoji závěť. Ovdověl už před mnoha lety, děti nikdyne

měl, a i když ženám se rozhodně nevyhýbal, domů už si

žádnou přivést nechtěl. Odešel do předčasného důchodu,

nervosvalové onemocnění postupovalo od nohounaho

ru a žádný vozík se do výtahu nevešel. Dobře serozhlíd

něte, až umřu, tenhle byt bude jednou váš. Tahleta tvoje

hraběnka si tady bude moct udělat pěkný hnízdečko.

Nel stiskl Anně pod stolem stehno. Ta si najednou

uvědomila ty vysoké kazetové stropy, sem tam prasklina,

a taky zaznamenala čichový koktejl namíchaný z pachu

tapet, citronové kolínské a květáku. Strýc ještě upřesnil

nabídku: Když říkám váš, myslím tím tebe a tvoji sestru,

to je jedno, zkrátka kdo přijde první, však vy se pak už

nějak domluvíte.

První přišli oni. Laura totiž studovala v Gironěa o hlav

ním městě mluvila vždycky s despektem. Strýčekstano

vil cenu neúprosně, bez ohledu na protekci, ale pro dva

vysokoškoláky, kteří — jak to běžně chodí — pracovali

na plné obrátky, vcelku přijatelnou. Z toho, co mi ty a ta

tvoje hraběnka budete platit, si já budu do smrti platit

stlaní postele a hezký sestřičky.

Když ho v  rezidenci byli navštívit poprvé, už si stě

žoval: Děvčata jsou šikovný, to jo, ale katalánsky ne

rozuměj ani ň. Když tam byli naposled, tak si stěžoval

ještě víc: Dyť sem nemusíte vůbec chodit, prosim vás...

Raděj než se dívat na nějakýho starce byste měli...  —

a významně mlaskl — je přece neděle!

Když strýček v  bytě ještě bydlel, rodiče studujícího

Nela podnájem odmítli. Od té doby, co nebydlí doma,

ho berou jinak. Otázky neotázky, Anna přiživuje jejich

zvědavost zarputilým mlčením.

„Takže tenhle měsíc tam taky nepůjdete?“

43

Tchyni už je nejspíš jasné, že z  Anny nic nedostane,

a udělá ve výslechu prudkou otočku.

„Jo, ježiš, víš, kdo taky umřel? Možná si ho pamatuješ

od vidění...“

„Musím končit, Roso, zvoní mi mobil.“

„Jasně, jasně, už vás nebudu zdržovat, pak zas někdy

zavo...“

Anna tiskne tlačítko na ukončení hovoru tak dlouho,

až zůstane zaseknuté v přístroji.

Ve dveřích se najednou objeví Nel.

„Hele, co jsem koupil.“

Anna se lekne, neslyšela ho přicházet. Rychleminima

lizuje obrazovku Facebooku, nechá jen náhodný zvět

šený obrázek z InDesignu. Anna si rychle osvěží paměť:

Nel, čtyři odpoledne, schůzka s právníkem.

„Na domácí ovocný nanuky, dívej. Sem naliješ nějakej

džus nebo co chceš, zavřeš — a je to!“

Anna nehne ani brvou.

„Na kolik to vyšlo?“

„Co? Jak mi to šlo?“

„Ne, ko... To je jedno. Tak jak to šlo?“

„Já jsem slyšel, ty ťulo. Ale jo, vypadá to, že nakonec

nám snad zaplatěj odstupný. Jsem volnej!“

„Odškodné.“

„Od škodné?“

„Od koho?“

„Na některý věci seš tak strašně rychlá, zlato...“

Á, to byl další vtip. Ale na rozdíl od Nela nemá Anna

dneska na vtipy náladu.

44

„A co dál?“

„Nic, řekl jsem mu, že si nehodlám ničit zdraví ně

jakou zasranou novelou pracovního zákona. Na to se

můžu vykašlat. Kašlu na to, kašlu! Takovým tempem

jsme se mohli dohadovat ještě rok, kvůli pitomejmdvě

ma tisícům eur — a co z toho? Nic, dopadli bysme stejně.

Řekl jsem mu, že už ty sígry nechci ani vidět, vezmu

prachy a nazdar. Už mám plný zuby nějakýho pitomýho

firemního výboru a  pitomýho schůzování a  všech těch

pitomejch krávovin. Končím. Jsem volnej.“

„Nele...“

„Jo, hned, počkej. Není to tolik, jak jsem myslel,

ale...“

Nel vytáhne pomačkaný papírek a vyřkne výšipodpo

ry, přečte tolik a tolik procent ze základu pro výpočet na

tolik a tolik měsíců, předčítá čísla a Anna je pak na své

mentální tabuli sčítá, odečítá a vydělí. Výsledek říká, že

kdyby tento rok už vůbec nic nejedli, tak s Nelovoupod

porou v  nezaměstnanosti a  s  jejími fakturami by moh

li dosáhnout vyrovnaného rozpočtu. A  to nepočítá, že

Nel určitě pořád ještě platí auto, což jí samozřejměne

přizná. Anna nic neříká, mlčí a Nel, který byl až doteď

rozzářený, najednou zvážní.

„Co je?“

„Přemýšlím.“

„O mně, nebo o sobě?“

„Nech toho. Přemýšlím o tom, co jsem ti už říkala.“

„Cos mi už říkala?“

„No o tom, že bychom mohli říct tvému strýcovi...Je

nom dočasně, než najdeme nějaké jiné řešení.“

„V žádným případě, Anno.“

„Sakra, Nele, o co jde? Proč mu nechceš říct?“

45

„V pohodě vyjdem s odstupným. S odškodným, pardon,

s odškodným.“

„Ale vždyť jsme o  tom mluvili. Musíme mít nějakou

rezervu.“

Nad jejich hlavami se vznáší oblak strachu. Co když

jim jednoho dne zavolají z rezidence a velkorysoststrýč

ka Avel·lího se pro ně stane trestem: dědická daň je může

úplně zruinovat. Za realitní konjunktury Nel počítal

s tím, že když byt prodá a zisk si rozdělí se svoumilo

vanou sestrou, bude za vodou. Ale teď, když je všechno

jinak, přicházejí na pořad dne eufemismy: Musíme mít

nějakou rezervu. Musíme myslet na budoucnost. A  ta

budoucnost je omezuje: pokud chtějí mít děti, nemů

žou se pořád jen oddávat snění. Nel přistane nohama

na zemi.

„Víš co? Jdu nachystat oběd.“

Annu překvapuje, že Nel má pořád chuť ji vykrmovat.

Od té doby, co přestal chodit do práce, vaří, a Anna tak

vždycky přijde k hotovému. Navíc Nel je požitkář: první

chod je bohatý, druhý hutný a  nakonec ještě zákusek.

Ovšem po dezertu následuje otrava, kterou znáz dovo

lených: přebytek volného času u partnerova těla zvyšuje

poptávku. Naléhavá je hlavně po obědě: No tak zlato,je

nom šup šup. No, nemysli si. Šup šup to bude tak akorát

pro tebe. No tak šoup, šoup, šoup... Nech toho, bolí mě

břicho. A nějaký vykouřeníčko? No tak, jedno malinkatý

vykouřeníčko, vždyť včera vyhrála Barça.

Nelovi jde naléhání mnohem lépe než Anně výmlu

vy  — mám práci, bolí mě břicho, musela bych se pak

znovu sprchovat... A tak aby měla na týden pokoj —při

nejlepším na čtrnáct dní —, stáhne si vlasy do culíku,

klekne si na matraci a v duchu počítá do stopětadvaceti,

46

stopadesáti, nanejvýš do dvouset, po osmi nebo po pěti,

když je potřeba. Občas musí na chvíli přestat a oddálit

se. Nel má všechno velké. Někdy je to taky chlup vzadu

na patře. Nel je celý chlupatý. Nakonec to vyplivne do

umyvadla, vyčistí si zuby, stokrát tam a zpátky,vyplách

ne si mentolovým listerinem a  jde znovu do pracovny,

počitadlo vynulované.

A v pracovně si dovolí chvilku oddechu, jelikož práce,

kterou jí Cati zadala, ubývá. Otevře Facebook, označí

všechna upozornění jednoho napůl pracovního profilu

jako přečtená. Jsou to samé pozvánky na prezentace,

slavnostní otevření, výstavy. Nevyhnutelně se nechápo

hltit fotografiemi a komentáři od bytostí z masa a kostí.

Studuje všechno, co její virtuální přátelé považují za

pozoruhodné, a  v  duchu si dělá poznámky: cesta leta

dlem, vlastní terasa, děti, paella, gin s tonikem, sašimi,

sklenička vína. Díky Facebooku si Anna může na chvíli

odpočinout od galimatyáše neverbálního jazyka, neči

telných pohledů, křečovitých úsměvů, kontaktu s cizím

tělem. Psát je snadné: Všechno nejlepší. Blahopřejeme.

Krásné dětičky. Člověk se ani nemusí namáhat s nějakou

upřímností: To mám radost! To taky doufám. Snad se

brzo uvidíme. Vysílat empatii jedním kliknutím je jedna

z mála věcí, které Anna dělá ráda. Klikne na Líbí se mi,

protože je to správné, protože líbit se je v oblibě,proto

že líbit se je dobré. Anně by vyhovoval takový život bez

rizik, chtěla by být pilotem letového simulátoru.

Sedí v simulátoru a mechanicky klikne na Líbí se mi

u fotky, kterou právě pověsila Mei. Dvojčata naskluzav

ce. Za pár vteřin se objeví upozornění na soukromou

zprávu. Anna se snaží nevšímat si toho, že v  ní chybí

háčky a čárky: Nazdarek! Kdyz te tu vidim... Rikala jsem

47

Raquel, ze bysme mohli dat nejakou vecu na terasce pro ty

nase nicnedelajici chlapy, ne? Dam ji do kopie a dejte vedet,

kdy presne a v kolik! Zatím cauky!!

Je tady léto a s ním i zdrobnělinky. Právě Mei a Raquel

má Anna spojené s obídkem, véčou, kafíčkem. Taky se

jednou setkaly na nějaké svatbě, ale na tu zdrobnělinu

nenašly. Ale ty dvě si spolu rozuměly od samého začátku

a  běžně jsou spolu při blízkém setkání třetího druhu.

Anna jde na Raquelin profil, kde se střídají detailnízá

znamy vývoje jejího jediného syna s  komiksem Mafal

da. Ale poslední poznámka se k  milovanému  Isemovi

překvapivě nevztahuje: Dnes mě mandloně v sadu netěší.

Připomínají mi tebe. Jorge Luis Borges. Anna zastaví si

mulátor. Nemá ráda metafory, a  ještě víc nesnáší typ

písma Script na květinkových a přechodových vzorech

ve Photo shopu. Na své nové profilové fotce Raquelbez

ostyšně ukazuje svoje předčasné šediny. Nemá zářivě

bílé vlasy jako Cati, to ne — ale Raquel je taky o dvacet let

mladší. Fotka má už sto komentářů: Kočka!!! Seš kočka!!!

Moc ti to sluší!!!!!! Platinovej přeliv. Anna si rychle spočítá,

že devadesát procent lichotek pochází od nabarvených

komentátorek. Líbí se mi, líbí se mi, líbí se mi. Líbí se

mi moc. Anna si stiskne konečky kadeří, které se jí na

slunci zbarvují domodra jako grafit. Sem tam jí z  vln

taky vykoukne nějaký ten šedivý vlas jako drát.

Na obrazovce iPhonu se ve 22.30 objeví esemeska: Můžu

ti zavolat? Catin mobil zvládá jen stručné esemesky, to

je jeho technologický vrchol. Anna vyťuká: Zavoleja při

praví si hlasivky.

48

„Prosimtě promiň, teď mi volali, že Lluís spadl,necha

li si ho v nemocnici, teď tam jedu...“

Anna zoufale šátrá ve svém nouzovém fondu, nakonec

tam najde:

„Achjo...“

„Neboj, dobrý, nic se mu nestalo, ale ta jeho poletucha

je dneska v noci v Madridu, a voni si ho tam chtěj nechat

na pozorování.“

Poslední týdny byly pro Cati kvůli zdravotnímu stavu

jejího bývalého manžela nepředvídatelné. Děti nemají,

takže podělit se o tíhu tělesných schránek, které pomalu

začínají vypovídat službu, není s kým. Anna ví, že krátce

po svatbě měli holčičku, ta ale zemřela, když jí bylo jen

pár měsíců. Cati o tom nikdy moc nemluvila. Další děti

už pak neměli. Zbytečná láska, pomyslí si Anna. Lluís

má už několik let novou partnerku, letušku. Mohla by

to být jeho další dcera, kterou už pak nikdy neměl.V kri

zových okamžicích ale moc nápomocná není.

„Hele, nepřipadá ti to jako moc velká náhoda, že

vždycky, když musí do nemocnice, tak ta poletucha je

zrovna v Madridu?“

„Ale vždyť ona pracuje...“

„Jako já taky pracuju hele! S nim jsem si užila ažaž. Fůru

let. Teď ať si užije ona. Když ji bral za sluníčkem naSanto

rini, tak to byla láska až za hrob. A teď, když jde dotuhý

ho... Ve zdraví i v nemohoucnosti, tak se to přece řiká, ne?“

„V nemoci.“

„Jo. V nemohoucnosti i v nemoci.“

Anna si odhrne kadeře z  čela. Cati je výkvět frankis

tické školy.

„Poslouchej, chci tě o něco poprosit. Zejtra je poslední

termín na odevzdání jedný strašně důležitý práce, kte

49

rou musím předat. Přijedou si pro to hned ráno. Chtěla

jsem to říct Ariele, ale má volno. Máš ještě klíče odstu

dia, že jo?“

Anna si v duchu představí, kde je má, ano, za stěnou

v předsíni na věšáčku na klíče.

„Ještě je mám.“

„Je to u mě na stole v obálce, nemusíš nic dělat.“

Cati ještě nestrávila, že její nejvýkonnější učednice

vylétla z hnízda. Než se poznaly, jedinou Anninoupra

covní zkušeností byly soukromé hodiny a  kurzy pro

studenty technického zaměření v  univerzitním centru.

Půl druhého roku v Dublinu jakoauair byla jentako

vá závorka, kterou v životopisu ani neuváděla. Grafický

design přišel nepozorovaně a neplánovaně.

Po návratu z Irska musela začít od nuly. Nel jídomlu

vil doučování matematiky pro dceru majitele tiskárny

ve čtvrti Poblenou, kde se tiskla jedna novinová příloha.

Tehdy Cati představovala neklidného a živelného ducha

onoho



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist