načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Synové a vojáci - Bruce Henderson

Synové a vojáci

Elektronická kniha: Synové a vojáci
Autor: Bruce Henderson

- Neznámý příběh Židů, kteří unikli nacistům a vrátili se bojovat proti Hitlerovi. - Psal se rok 1942, když americká vláda nasadila do boje proti nacistickému Německu dva tisíce ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  239
+
-
8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 414
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace, portréty
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Sons and soldiers ... přeložil Jindřich Manďák
Skupina třídění: Vojenství. Obrana země. Ozbrojené síly
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-760-1095-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Neznámý příběh Židů, kteří unikli nacistům a vrátili se bojovat proti Hitlerovi.

Psal se rok 1942, když americká vláda nasadila do boje proti nacistickému Německu dva tisíce vojáků židovského původu. Speciálně trénovaní vojáci, známí jako Ritchie Boys, využívali znalost němčiny k efektivním výslechům a špionážní činnosti. Zkušený a oceňovaný novinář Bruce Henderson přináší na základě rozhovorů s těmito válečnými veterány poutavý, a především v mnoha ohledech nový pohled na události druhé světové války.

(neznámý příběh Židů, kteří unikli nacistům a vrátili se s armádou USA bojovat proti Hitlerovi)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Bruce Henderson - další tituly autora:
Synové a vojáci Synové a vojáci
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Synové a vojáci

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.ivysehrad.cz

www.albatrosmedia.cz

Bruce Henderson

Synové a vojáci – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



SYNOVÉ

A VOJ ÁC I


SYNOVÉ

A VOJÁCI

Neznámý příběh Židů,

kteří unikli nacistům

a vrátili se s armádou USA

bojovat proti Hitlerovi

Bruce Henderson

VYŠEHRAD



Jim všem



Obsah

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

Prolog: Německo 1938 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

ČÁST PRVNÍ

1. Zachránit děti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27

2. Uniknout nacistům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63

3. Nový domov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95

ČÁST DRUHÁ

4. Camp Ritchie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125

5. Návrat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157

6. Normandie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176

7. Průlom . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 209

8. Holandsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230

9. Lesy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252

10. Návrat do Německa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 286

ČÁST TŘETÍ

11. Tábory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 321

12. Denacifikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 341

13. Návrat domů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 355


Dramatis Personae . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 369

Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 377

Prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 379

Příloha: Chlapci z Ritchie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 387

Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 406


11

Úvod

K

dyž se v roce 1933 dostal v Německu k moci Hitler, vyhlásil válku

půlmilionu židovských občanů země. Ti byli zbaveni svých nej

základnějších práv. Judaismus byl definován jako rasa, nikoli jako náboženství a Židé přestali být německými občany. Nacisté zavedli restriktivní výnosy, které postihly Židy bez rozdílu věku ve všech oblastech života, dokonce i židovské děti byly vyloučeny ze státních škol. Pro německé Židy se stalo drsnou realitou narůstající vědomí, že ani oni ani jejich děti nemají v této zemi žádnou budoucnost. Jejich strach kulminoval v listopadu 1938 při Křišťálové noci, známé jako „Noc rozbitého skla“, kdy nacisté vyplenili židovská obydlí, obchody a synagogy. Té noci přišlo o život bezmála sto Židů, skoro třicet tisíc jich bylo zatčeno a posláno do koncentračních táborů, kde jich do několika týdnů po příjezdu stovky zemřely. Ačkoli už v té době desetitisíce německých Židů emigrovaly do Spojených států, Křišťálová noc byla pro každého, kdo to ještě nepochopil, definitivním potvrzením, že Německo už pro Židy není bezpečné.

Jenže odejít znamenalo zanechat za sebou domov předků, příbuzné, přátele a životní úspory a přitom neexistovala záruka, že dotyčný dokáže překonat restriktivní imigrační kvóty USA i jiných zemí, což bylo na překážku vyššímu vystěhovalectví Židů.

Často bylo nemožné, aby se z Německa dostala celá rodina, a nejedna se octla před trýznivým rozhodnutím rozejít se, možná navždy, když rodiče zjistili, že mohou dostat do bezpečí pouze jedno dítě ÚVOD do šestnácti let věku do Ameriky a Anglie prostřednictvím úsilí židovských podpůrných organizací. Kdo odešel a kdo zůstal, to často znamenalo rozdíl mezi životem a smrtí. V době, kdy se Německo dostalo v roce 1941 do války se Spojenými státy, přešlo nacistické odhodlání vytvořit árijské Německo od politiky nucené židovské emigrace k politice masového vyhlazení těch Židů, kteří se dosud v zemi nacházeli, a milionů dalších Židů polapených na územích okupovaných nacisty, a tím vyřešit to, co Hitler nazýval „židovská otázka“.

Mnozí rodiče se rozhodli poslat ven nejstarší syny, aby mohli zůstat nositeli rodinného jména. Po celém Německu docházelo k srdcervoucím loučením na nádražích a v přístavech, kde matky a otcové dávali sbohem svým synům. Ti němečtí židovští chlapci, kteří v třicátých letech přijeli do Ameriky bez svých rodičů a sourozenců, se museli přizpůsobit životu v nové zemi na vlastní pěst. Octli se v rodinách vzdálených příbuzných a pěstounských rodinách, zapsali se do státních škol a pohroužili se do jazyka, kultury a světa, které jim byly cizí. Ale s pomocí zanícených učitelů a nových přátel se rychle amerikanizovali, třebaže jim zůstával výrazný akcent prozrazující jejich původ.

Přesto jim dobře posloužily hodnoty Starého světa, jež jim vštípili jejich rodiče, které kladly důraz na vzdělání a tvrdou práci. Ve chvíli, kdy Spojené státy vstoupily do války, byli tito milovaní synové, které jejich zoufalé rodiny poslaly do Ameriky, oddanými mladými muži milujícími americkou demokracii a svobodu. Zároveň dychtili vrátit se do Evropy s armádou USA a bojovat proti Hitlerovi, a to nejen z patriotismu vůči své nové vlasti, nýbrž i kvůli své osobní pomstě. Na rozdíl od mnoha jiných obětí nacistů měli němečtí židovští uprchlíci, kteří se stali americkými vojáky, prostředek jak přispět ke zničení režimu, jenž pronásledoval je a jejich rodiny.

Jenže tu byl háček. Když Německo v prosinci 1941 vyhlásilo Spojeným státům válku, byli němečtí občané sídlící v Americe automaticky prohlášeni za „nepřátelské cizince“. Dokonce i poté, co kongres schválil zákony dovolující povolávat nepřátelské cizince do armády, ÚVOD dostali se někteří na základny USA, kde jim byla projevována nedůvěra a ostatní vojáci se jim posmívali kvůli jejich přízvuku.

Vojenští stratégové v Pentagonu si brzy uvědomili, že němečtí Židé, kteří již nosí uniformu, nejlépe znají jazyk, kulturu a psychologii nepřítele a mají tu nejlepší motivaci porazit Hitlera. V polovině roku 1942 z nich armáda začala formovat přísně utajovanou složku, která měla významně přispět k vítězství ve válce v Evropě. V následujících třech letech proběhlo v Camp Ritchie ve státě Maryland jedenatřicet osmitýdenních kurzů, které se skládaly z důkladné výuky a výcviku v terénu. Největší skupinu absolventů tvořilo 1985 Židů narozených v Německu, kteří byli vycvičeni k vyslýchání německých válečných zajatců. Obdrželi urychleně občanství USA a byli posláni za moře se všemi jednotkami bojujícími s Němci v přední linii. Chlapci z Ritchie, jak se jim začalo říkat, neměli představu, s čím se při návratu do Evropy setkají. Mnozí dosud nevěděli, co se stalo s jejich rodinami, které je poslaly do bezpečí do Ameriky.

Kniha Synové a vojáci sleduje skupinu chlapců z Ritchie od jejich dětství v Německu přes jejich únik do Ameriky až po jejich návrat do Evropy v uniformách amerických vojáků, kteří přišli bojovat ve válce, jež pro ně byla jasně osobní. V Den D seskočili s výsadkovými jednotkami na Omaha Beach, řítili se s Pattonovými tanky přes okupovanou Francii a bojovali v bitvě v Ardenách při Hitlerově posledním zoufalém hazardním pokusu vyhrát válku. Pak překročili se spojeneckými armádami německé hranice a byli s jednotkami, které vstoupily do nacistických koncentračních táborů, kde viděli na vlastní oči hrůzy holocaustu. Když palba konečně skončila, nastal pro tyto syny čas hledat rodiny, které tu zanechali.

Až dosud jsou činy a strategický význam chlapců z Ritchie málo známé. Zúčastnili se každé významné bitvy a válečného tažení v Evropě, shromažďovali cenné taktické informace o síle nepřítele, pohybu vojsk a obranných postaveních stejně jako o morálce nepřítele. V průběhu války vyslechly týmy těchto německých židovských vojáků desítky tisíc právě zajatých vojáků Třetí říše. V tajné poválečné

14 ÚVOD

zprávě armády se konstatuje, že téměř 60 procent věrohodných

informací získaných v Evropě pocházelo od chlapců z Ritchie. Přesto

se dosud neobjevila publikace o jejich akcích a nebyl ani zveřejněn

úplný seznam těchto mužů. Jako příslušníci vojenské rozvědky byli

instruováni, aby se nezmiňovali o svém služebním zařazení, o svém

výcviku nebo o svých úkolech za války a podobná omezení se apli

kovala po válce na jakékoli dokumenty, hlášení či záznamy, které si

snad ponechali. Nescházeli se a neměli chuť vstupovat do organizací

veteránů, poněvadž kvůli svému německému přízvuku obvykle neby

li ve veteránských kruzích vítáni. Jejich příběh patří k nejskvělejším

neznámým ságám druhé světové války.

Mám tu čest vyprávět pravdivý příběh těchto málo známých

hrdinů.

Bruce Henderson

Menlo Park, Kalifornie

Prolog

NĚMECKO 1938

Z

e zdravého spánku vyburcovalo Martina Sellinga hlasité tlučení

na dveře. Bylo 10. listopadu 1938 krátce před východem slunce.

Martin žil v Lehrbergu v jihovýchodním Německu; on a jeho příbuzní byli jediní Židé žijící mezi tisícovkou ostatních obyvatel této poklidné zemědělské obce. V průběhu předchozího dne provedli nacisté řadu brutálních, koordinovaných útoků proti Židům po celém Německu. Ale to Martin ještě nevěděl.

Tato rozsáhlá nenávistná kampaň vešla ve známost jako Křišťálová noc, „Noc rozbitého skla“. Své pojmenování získala kvůli hromadám skleněných střepů z vytlučených oken, kterými byly poseté ulice poté, co byly zničeny a vydrancovány tisíce synagog, židovských domů, obchodů a nemocnic. Násilí propuklo poté, co jakýsi teenager v Paříži smrtelně postřelil úředníka německého velvyslanectví v aktu pomsty za své rodiče, kteří byli vypovězeni z Německa spolu s tisíci jiných polských židovských přistěhovalců. Střelba v Paříži posloužila příslušníkům nacistických úderných oddílů jako záminka k dlouho plánovaným raziím proti Židům. Ty vtrhly 9. listopadu do ulic.

Jedenadvacetiletý Martin se nedávno vrátil do Lehrbergu, kde strávil dětství, z Mnichova, kde pracoval jako krejčí. Mnichov byl městem, v němž se Hitler dostal k moci, a kde bylo sídlo vedení nacistické strany. Martin zahlédl Hitlera mnohokrát; když kolona jeho automobilů uháněla ulicemi, přičemž se od každého, kdo stál

PROLOG: NĚMECKO 193816

na chodníku, očekávalo, že se postaví do pozoru a vymrští vzhůru pravici v pozdravu „Heil Hitler“. Jakmile Martin zaslechl, že se führerova kolona blíží, ba i když zahlédl pochodující skupiny mávající nacistickými vlajkami, snažil se být co nejméně nápadný a zahnul nebo vklouzl do postranní uličky.

Téhož roku o něco dřív si Hitler povšiml, že jeho kolona cestou do ústředí strany pravidelně projíždí kolem velké synagogy. Na führerův rozkaz dostala kongregace necelý den na to, aby si odvezla knihy a cenné věci; o několik dní později bylo na jejím místě čerstvě vydlážděné parkoviště. Martinův šéf, postarší Žid, toho viděl právě dost. Utekl do Itálie a Martin zůstal bez zaměstnání. Nezbývalo mu než se vrátit domů do Lehrbergu.

Bušení na domovní dveře neustávalo, naopak bylo stále hlasitější a hrozivější. Ve chvíli, kdy Martin došel ke dveřím, hrozilo, že budou vykopnuty. Otevřel čtyřem příslušníkům Sturmabteilung (SA) ve stejných hnědých košilích s červenými páskami s černým hákovým křížem na rukávech, kteří ho odstrčili a vtrhli dovnitř, třebaže je Martin se svými sto osmdesáti osmi centimetry hodně převyšoval.

Bez udání důvodu prohledali příslušníci SA dům – přitom pro sebe zabavili drahý fotoaparát – a pak vzali Martina do vazby spolu s jeho strýcem Juliusem Laubem, který vedl rodinný obchod s textilem v sousedním domě od chvíle, kdy jeho sestra Ida – Martinova ovdovělá matka – přede dvěma lety zemřela. Ta obchod řídila po smrti Martinova otce, který podlehl infarktu před patnácti lety. Muži z SA zatkli ještě hospodyni, jedinou další osobu, která v domě bydlela. Ve stejnou dobu příslušníci SA sebrali i nedaleko bydlící Martinovu tetu Gittu a její tři děti.

Všechny je odvezli na osm kilometrů vzdálené sportovní hřiště ve městě Ansbachu, kde se připojili k šedesáti dalším židovským mužům, ženám a dětem. Vyděšená skupina se po zbytek mrazivé noci choulila na nekrytých tribunách a třásla se strachy a chladem ze silného větru. Martin se tlumeně domlouval s ostatními a dověděl se, že synagoga v Ansbachu byla zapálena, domy místních Židů zpustošeny

PROLOG: NĚMECKO 1938 17

a židovští muži zbiti. Když se Martin spolu s několika dalšími vyptával mužů z SA, co bude dál, podle všeho to nevěděli. Dostali pouze rozkaz zadržet všechny místní Židy.

Druhý den odpoledne kolem třetí hodiny byli ženy, děti a muži nad pětapadesát let bez vysvětlení propuštěni. Martin, jeho strýc a asi patnáct dalších mužů zůstali ve vazbě. Odvedli je do místního vězení, staré primitivní budovy, a zamkli je všechny v jedné cele. Nebyla tam tekoucí voda ani záchod – jenom kovový kbelík s poklopem, jídlo dostávali neuměle připravené a bylo ho málo. Po dvou dnech strávených v těchto stísněných prostorách je poslali do padesát kilometrů vzdáleného Norimberku.

Oblastní vězení v Norimberku bylo téměř zaplněné. Bylo zatčeno i několik stovek sudetských Němců, etnických Němců z Československa, poté co se postavili proti anexi Sudet, kde žily tři miliony etnických Němců. Místní Židé, které sebrali během Křišťálové noci – celkem asi stovka z Norimberku – byli zamčeni ve vězeňské tělocvičně, která byla vybavená jen holými matracemi na podlaze. Martinovu skupinu k nim připojili.

Většinu stráží tvořili starší muži zvyklí jednat s otrlými zločinci, nikoli s politickými vězni, a zjevně byli nesví ze stísněných podmínek. Konali svou povinnost a nic víc, což znamenalo, že vězni byli převážně ponecháni o samotě. Skupina vězňů roznášela jídlo z kuchyně a každý se mohl jednou vysprchovat ve společné umývárně, v níž byla dlouhá řada sprchových hlavic. Vězně zamčené v tělocvičně vypouštěli v malých skupinkách ven na hodinu denně; mohli obcházet v kruhu vězeňský dvůr jedině tehdy, když na něm nebyli árijští vězni, aby se nedostali s Židy do styku.

Po týdnu byli někteří židovští vězni propuštěni, mezi nimi i Martinův strýc. Rozhodování o tom, kdo se dostane ven a kdo ne, bylo pro Martina i všechny ostatní naprostou záhadou. Na jedné straně sice někteří ze strážců prozradili, že dostali rozkazy k propuštění od místního gestapa, na druhé straně se ale nikdo z této obávané tajné policie ve vězení neukázal a žádný z vězňů nebyl vyslýchán.

PROLOG: NĚMECKO 193818

Dvacátého druhého prosince – šest týdnů po Martinově zatčení – jich zůstalo z jejich původní skupiny devět. V ten den hlučně vtrhli do chodby strážní a oznámili, že vězni budou přesunuti do koncentračního tábora Dachau.

Martin, který byl nyní ve vlastní cele, měl pocit, jako by ho kopli do břicha. O existenci Dachau věděl, stejně jako většina Němců, ale mluvilo se o něm jen zlověstným šeptem. Tábor byl otevřen v březnu 1933 poblíž Mnichova ve staré muniční továrně z první světové války. Byl to první koncentrační tábor zřízený nacisty po uchopení moci. Vůdce Schutzstaffel (SS) Heinrich Himmler oznámil v tisku, že Dachau se bude používat k věznění těch, kdo „ohrožují bezpečnost státu“. Během prvního roku existence bylo v Dachau bezmála pět tisíc vězňů, především německých komunistů, sociálních demokratů, odborářů a dalších politických oponentů nacistů.

Ale Martin měl s Dachau i velmi osobní zkušenost. V dubnu 1933 byl zatčen a poslán do Dachau jeho bratranec, mnichovský právník. O tři měsíce později tam zemřel. Vzhledem k hrůzostrašným příběhům, které zaslechl, považoval Martin přemístění do Dachau za svůj vlastní rozsudek smrti.

Klíče rychle otvíraly zámky cel vězňů určených do Dachau, strážní prudce otvírali dveře dokořán. Martin se horečně pokoušel napsat vzkaz na rozloučenou svému dvojčeti Leopoldovi, který žil s tetou jinde v Německu, a svému strýci Juliusovi, a čmáral na kus papíru. Když vyšel do chodby a procházel kolem cely jednoho vězně, kterého znal, prostrčil složený vzkaz mřížemi.

Na norimberském nádraží Martina a dalších osm mužů přivezených z Ansbachu naložili do moderního osobního vagonu, kde zůstali pod dozorem celých sto padesát kilometrů do dachauského nádraží. Po příjezdu byl jejich vagon odstaven na vedlejší kolej. První, co Martin spatřil, byli příslušníci SS v černých uniformách s červenými hákovými kříži, v rukou pušky s nasazenými bajonety, kteří je obklopili ze všech stran.

Esesmani vyhnali vězně z vlaku a strkali je po nástupišti. Pak je hnali kolem nějakých administrativních budov, kasáren stráží

PROLOG: NĚMECKO 1938 19

a střelnice, kam chodili esesmani cvičit střelbu. Martin měl brzy zjistit, že měla navíc funkci popraviště. Do oploceného areálu pro vězně se otvírala těžká železná brána, nad níž byla kovová tabule s nápisem ARBEIT MACHT FREI, „Práce osvobozuje“.

Pravoúhlé prostranství – nějakých tři sta krát šest set metrů – bylo obehnané ostnatým drátem pod proudem. Na strategických místech se tyčily vysoké kulometné věže. Uvnitř areálu byla ošetřovna, prádelna, dílny, v nichž vězni produkovali výrobky počínaje chlebem a konče nábytkem, a hlavní shromaždiště pro zjišťování prezence a jiná shromáždění.

Vězni bydleli v přízemních barácích z cihel a betonu; každý byl projektován s kapacitou 270 vězňů a byl rozdělen na pět místností, z nichž v každé mělo bydlet čtyřiapadesát mužů. Mužům v každé místnosti se říkalo po vojensku četa. Každá místnost měla úzké dřevěné pryčny pokryté slámou, přilehlou umývárnu, několik umývadel a splachovací záchody.

Když Martin a jeho skupina dorazili, stráže je dostrkaly do velké místnosti a přiměly je, aby se svlékli. Pak byli ostříháni dohola, posláni do studené sprchy a nazí nahnáni do jiné místnosti, kde je v rychlosti prohlédl táborový lékař. Nato obdrželi lehké, modrobíle pruhované uniformy. Někteří z mužů při příjezdu svírali v rukou nevelké tašky, které jim bylo při zatýkání povoleno odnést z domova. Nyní tyto tašky museli odložit a jediné osobní věci, které si mohli ponechat, byly toaletní potřeby v množství, jaké unesli.

Ve vězení v Norimberku se Martin spřátelil s mužem jménem Ernst Dingfelder, který byl hluboce nábožensky založený. Nyní Ernst Martinovi pošeptal, že si chce ponechat svůj tallit čili židovský modlitební šál. Martin nevěřil vlastním uším; pokoušet se propašovat do koncentračního tábora židovský modlitební šál mu připadalo šílené. Všemožně se snažil Ernstovi domluvit, že pokud u něj stráže šál objeví, zavinou ho do něj, než ho zastřelí. Nakonec se mu Ernsta podařilo přesvědčit, aby se šálu vzdal.

Každá vězeňská uniforma v Dachau měla své číslo vpravo nahoře nad hrudí. Na té Martinově bylo číslo 31889. Brzy si uvědomil, že

PROLOG: NĚMECKO 193820

podle systému číslování v Dachau je 31889. vězněm od otevření tábora. Co ale nevěděl, bylo to, že byl zároveň jedním z více než deseti tisíc Židů, kteří do tohoto koncentračního tábora nastoupili v týdnech po Křišťálové noci.

Byla půlnoc, když Martinova skupina dorazila do bloku číslo 8, místnosti číslo 4. Do nevytopeného prostoru bylo namačkáno dvě stě vězňů, čtyřikrát víc, než na kolik byl projektován. Aby se získalo místo, byly zabudované pryčny nahrazeny dvěma úrovněmi dřevěných polic hlubokých metr osmdesát, jedna na úrovni podlahy, druhá metr dvacet nad ní. Každou pokrývala tenká vrstva slámy, v níž se hemžily vši. Vězňové se pro nedostatek místa nemohli obrátit, spali těsně vedle sebe s hlavami opřenými o zeď. I při teplotách pod bodem mrazu trávili noci nezakrytí, poněvadž nebylo dost pokrývek, které by mohly kolovat.

Příštího rána stál Martin, vyčerpaný nedostatkem spánku, na své první kontrole přítomnosti. Jakmile skončila, odvedli ho spolu s ostatními zpátky dovnitř, kde dostali vodovou náhražkovou kávu a ovesnou kaši plnou brouků. Dachau byl pracovní tábor, ale při rychlém přílivu tolika vězňů nebyli velící důstojníci dosud schopni přidělit všem úkoly při nucených pracích, které sestávaly z kopání štěrkových jam, opravování silnic a odvodňování bažin, to vše pod bdělým zrakem stráží. Místo toho se Martin a jeho skupina motali po hlavním prostranství, tleskali dlaněmi a podupávali nohama, aby nezmrzli.

Toho dne bylo k večeři dušené maso se zeleninou, ale vypadalo to jako pomyje, kterými se krmí prasata. Ať už v tom bylo jakékoli maso, Martinovi připomínalo vepřové vnitřnosti a jiné neidentifikovatelné orgány. Každý třetí den připadl vždy na dva muže nevelký bochníček chleba; bohužel tohle nebyl onen třetí den. Martinův přítel Ernst se při pohledu na maso, které nebylo košer, zhrozil a odmítl se záhadného pokrmu dotknout. Poté se mu Martin snažil pomoct, aby zůstal košer, a vyměňoval svůj chléb za Ernstovo dušené maso. Tváří v tvář ponižování a strádání v nacistickém koncentračním táboře byl Martin rozhodnutý vytrvat a zůstat přitom věrný svým zásadám a závazkům. Patřilo k nim i pomáhat v nouzi příteli.

PROLOG: NĚMECKO 1938 21

Martin hned viděl, že vězni, kteří byli v Dachau déle – měsíce, dokonce roky předtím, než přijel on – byli duševně otupělí a fyzicky oslabení každodenní ubíjející rutinou a brutálním zacházením, jehož se jim dostávalo od stráží. Běžné bylo bití a mnozí vězni měli vleklá zranění a ošklivé podlitiny. Jiní trpěli horečkami a nevolností. Většina z nich se bála vyhledat pomoc na ošetřovně; nejenže byla lékařská péče ubohá, ale každý, kdo se hlásil jako nemocný, dostal nálepku simulanta a mohl být potrestán – většinou uvržením na samotku na dlouhou dobu nebo pětadvaceti ranami přes záda bičem, který prosekával kůži do masa. Ale seznam přestupků, za něž byli vězni v Dachau surově trestáni, byl dlouhý. Pokus o útěk znamená smrt, upozorňovala výstraha na shromaždišti, stejně jako „sabotáž, vzpoura nebo pobuřování“. Každý, kdo napadl strážného, „odepřel poslušnost“ nebo odmítl vykonávat přidělenou práci, měl být „na místě zastřelen jako vzbouřenec nebo následně oběšen“.

Vězni se obzvlášť obávali sobotních odpoledních inspekcí. Před jejich začátkem si muži ostříhali strniště na hlavách až na samou kůži. Místnost číslo 4 měla dvě stě mužů na dvoje tupé nůžtičky; jejich čepele vyškubávaly celé chumáče vlasů. Kontrolovaly se hliníkové misky na jídlo. Misky musely být bez poskvrnky, třebaže nebylo k dispozici mýdlo a muži měli zakázáno drhnout je čímkoli drsným. Za skvrny a škrábance na miskách udělovaly stráže výprask.

Když jednou Martin neprošel kontrolou, musel stát nehybně v pozoru, zatímco ho strážný v kožených rukavicích políčkoval. Martin byl svědkem, jak byli podobně trestáni jiní. Čím víc uhýbali, tím déle bití trvalo. S neuvěřitelným odhodláním neprojevit strach udržoval své reflexy pod kontrolou a před ranami neuhýbal. Strážný toho nechal a šel dál. Byla to zkouška vůle, na kterou Martin nikdy nezapomněl.

Krutost esesmanů překonávala všechny představy, jaké Martin měl o tom, co dokáže člověk spáchat. Měl podezření, že služba stráží v Dachau nebyla přidělením podle volby, ale že mnozí z nich tam byli převeleni, aby se vycvičili v brutalitě pro službu v jiných táborech a na nově dobytých územích. V Dachau mělo násilí svou hierarchii:

PROLOG: NĚMECKO 193822

mladí vojáci byli vystaveni tak drsnému zacházení ze strany svých nadřízených, že neotáleli a odreagovávali si svůj potlačovaný vztek na vězních. Tento proces připomínal Martinovi výcvik útočných psů.

Jednou večer oznámil při kontrole prezence velitel tábora, že uprchl jeden vězeň. Za trest museli všichni vězňové stát v pozoru na hlavním prostranství, dokud nebyl uprchlík chycen a vrácen do tábora. Dlouhé noční hodiny se líně vlekly a pod jasnými reflektory panoval krutý chlad. Když se střídaly stráže, muži stojící na shromaždišti slyšeli z kulometných věží cvakání zbraní – stráže kontrolovaly nabité kulomety.

Martin stál na konci jedné řady vězňů. Po půlnoci, vyčerpaný a na kost promrzlý, začínal vestoje usínat. Zřejmě se zakymácel, i když pořád ještě stál, když dostal bolestivý silný úder pažbou pušky doprostřed zad. Snažil se udržet rovnováhu a neupadnout.

Ráno bylo shromaždiště poseto muži, kteří se během noci zhroutili – pokud se Martin nemýlil, všichni byli mrtví. Ostatní vězni byli na chvíli odvedeni k jídlu a vodě a pak je vrátili na prostranství. Těla byla odstraněna.

Všichni zůstali stát až do čtyř odpoledne, kdy byl uprchlík vrácen do tábora. Rychle ho uklidili z dohledu a už ho nikdo nikdy neviděl.

Martin věděl, že ten muž neměl lehkou smrt. Oblíbená technika mučení v Dachau měla své kořeny ve středověké inkvizici: oběť byla umístěna pod konstrukci podobnou šibenici s rukama spoutanýma za zády a vytažena do výšky na provazech uvázaných kolem zápěstí. K houpající se oběti přidávali závaží, aby jí způsobili intenzivnější bolest v pažích a ramenou. Martin znal muže, kteří takto bezmocně viseli až hodinu za trest kvůli nějakému skutečnému či imaginárnímu prohřešku. Většinou skončili s vymknutými klouby nebo zlámanýma rukama; někteří zůstali trvale zmrzačení.

Přes hrůzu z následků neustávali zoufalí muži v pokusech o útěk, ty ale zřídka vedly ke svobodě. Někteří vězni zvolili jiný druh úniku. Jeden muž se rozběhl proti plotu a přitáhl na sebe krupobití střel z kulometných věží. Pokud by doběhl až k němu, vrhl by se proti drátům a zabil by ho elektrický proud. Stráže SS obvykle zabíjely

PROLOG: NĚMECKO 1938 23

rychle, ale ne pokaždé. Jednoho vězně, postřeleného dřív než doběhl k plotu, nechali ležet na zemi, kde sebou zmítal. Jeho výkřiky byly slyšet celou noc.

Za takových nocí, kdy kolem zaznívaly steny a výkřiky, kdy tělo bylo sužováno neustávajícím chladem, Martin spíš uvažoval, než spal.

Pokaždé si kladl stěžejní otázku: Proč? Jako náruživý čtenář se zájmem o historii – doufal, že se dostane na vysokou školu, ale když v roce 1934 dovršil šestnáct let, bylo mu sděleno, že dosáhl veškerého školního vzdělání, na něž měl Žid v Německu nárok – měl vědomosti o středověké Evropě a inkvizici. Jaký byl rozdíl mezi tím, jak trpěli lidé před čtyřmi staletími – ad maiorem Dei gloriam (pro větší slávu Boží) – a tím, co nyní páchali nacisté? Utrpení zůstane utrpením. A pokud je hypoteticky Bůh jen jeden, čí je to Bůh?

Někteří vězni v Dachau, jako Ernst Dingfelder, byli při příchodu neochvějně zbožní. U jiných zbožnost s délkou pobytu sílila. A pak tu byli ti, kteří zjistili, že už v Boha věřit nedokážou – v žádného Boha – kvůli tomu, co se dělo. Martin se ztotožňoval s touto skupinou. Rozhodl se, že bude dodržovat tradice a účastnit se obřadů, mezi nimiž vyrůstal, poněvadž chtěl potvrdit své židovské dědictví. Ale věděl, že po zbytek života to budou jenom gesta. Hrůzy Dachau zničily jeho víru v Boha.

Vězňům se povolovalo napsat jeden dopis týdně, ale vzhledem k tomu, že nacističtí cenzoři četli veškerou odcházející poštu, nedalo se toho moc říct. Martin nemohl popsat dopady hladové diety, udat kolik ubyl na váze, nebo popsat bolestivé otevřené omrzliny na nohou, kvůli nimž pro něj chůze byla utrpením. Pokud vězni nenapsali, že je všechno v pořádku, nebyly jejich dopisy odeslány. Poněvadž jeho dopisy byly to jediné, co dokumentovalo, že je stále naživu, psal Martin svědomitě každý týden. Pod jménem odesílatele byl řádek nadepsaný: „Koncentrační tábor Dachau“. Zpáteční adresa obsahovala slova Schutzhaft-Jude neboli „Žid v ochranné vazbě“.

Prvního ledna 1939 bylo Martinovi jedenadvacet let. Poněvadž byl teď plnoletý, nebyl už strýc Julius jeho poručníkem ani správcem domu, který matka Martinovi zanechala. Nikdy se nedověděl, jak

PROLOG: NĚMECKO 193824

úředníci v táboře tyto skutečnosti zjistili, ale krátce po svých narozeninách byl Martin předvolán do kanceláře, kde mu ukázali dokument z větší části zakrytý savým papírem. Řekli mu, aby se ho nepokoušel číst – aby ho jenom podepsal.

„Was ist das?“ odvážil se zeptat.

„Sie haben drei Sekunden.“ Měl tři vteřiny na to, aby podepsal. „Sonst.“ Jinak.

Podepsal a papír mu odebrali. Teprve pak mu řekli, že podepsal plnou moc k prodeji domu.

Tehdy si Martin Selling uvědomil, že se domů nevrátí.

ČÁST

PRVNÍ

Kdo znavené mi, nuzné, svěří,

schoulený dav, dychtící dýchat, zhola,

s pobřežím vašich rušných splach, ty, kteří

jsou bez přístřeší; všem, kdo bouře zdolá,

svůj zdvihám svit, u zlatozářných dveří!*

NÁPIS NA SOŠE SVOBODY

Od židovské básnířky z 19. století Emmy Lazarusové

* Překlad V. Z. J. Pinkava

1. ZACHRÁNIT DĚTI 27

1

ZACHRÁNIT DĚTI

S

koro dvanáct let měl Günther Stern to nejlepší dětství.

Tyto idylické dny strávil v Hildesheimu, jednom z nejstarších

a nejmalebnějších měst v severním Německu postaveném na větry šlehaných březích řeky Innerste a obklopeném zvlněnými pahorky posetými farmami, mlékárnami a pasoucím se dobytkem. Městské ulice dlážděné kočičími hlavami byly lemovány staletými budovami s věžičkami a kostely.

Směrem k nebi šplhal po stranách apsidy hildesheimské katedrály přes deset metrů vysoký šípkový keř, o němž se tvrdilo, že je nejstarším rozkvétajícím růžovým keřem na světě. Byl skoro stejně starý jako město a díky tomu dostal své jméno: Tausendjähriger Rosenstock (Tisíciletý růžový keř). Místní legenda praví, že dokud růže s růžovými květy rozkvétá, bude vzkvétat i město.

Od svých raných dnů byl Hildesheim sídlem katolického arcibiskupa a po celá staletí tvořili většinu jeho obyvatel katolíci. Po reformaci, která má své kořeny právě v Německu, se mnozí katolíci stali protestanty (většinou luterány) a ve třicátých letech minulého století byla populace Hildesheimu rozdělena mezi tato dvě hlavní křesťanská náboženství. Ve městě žilo méně než tisíc Židů, což odpovídalo jejich celonárodnímu zastoupení. Sčítání lidu v červnu 1933 zjistilo, že židovského obyvatelstva je v Německu méně než jedno procento: zhruba půl milionu Židů ze 67 milionů obyvatel.

1. ZACHRÁNIT DĚTI28

Když se židé počátkem sedmnáctého století usadili v Hildesheimu, postavili napůl roubené domy, jejichž průčelí zdobily dřevořezby. Městská synagoga v maurském stylu byla postavena v roce 1849 v Lappenbergově ulici, v oblasti, která se stala jednou z nejmalebnějších hildesheimských čtvrtí.

Günther byl bystrý a zvídavý hoch. Po matce zdědil veselou povahu, po otci inteligentní oči a neposlušné uši, které nechtěly přiléhat k hlavě. Narodil se v roce 1922 a do synagogy poprvé vkročil, když mu bylo šest let, kdy ho jeho rodiče vzali na bohoslužby při vysokých svátcích. Pro jednou si chlapec nestěžoval, že ho oblékli do jeho nejlepších šatů. Matka mu řekla, jak je důležité udělat dobrý první dojem na Pána. Kráčeli s ostatními rodinami k synagoze, všichni oblečení do toho nejlepšího. Kolemjdoucí s úsměvem ustupovali stranou a kynuli židovskému procesí, které je míjelo, muži znovu a znovu v pozdravu nadzvedávali cylindry.

Günther, nejstarší dítě Julia a Hedwig Sternových, byl o čtyři roky starší než jeho bratr Werner a o dvanáct let starší než jeho sestra Eleo nore. Sternovi byli solidní rodina ze střední třídy stejně jako většina hildesheimských Židů. Bydleli v nájemním bytě sousedícím s malým obchodem s textilem, který patřil Güntherovu otci. Obchod byl umístěn ve druhém patře dobře udržované budovy poblíž rušného tržiště v centru města. Byt byl světlý a měl vysoké stropy. Ve vysokých oknech visely kvalitní závěsy. Každý pokoj byl vytápěn kamny na dřevo a kuchyně byla vybavená moderním sporákem.

Oba chlapci se dělili o pokoj na jedné straně bytu. Ložnice jejich rodičů, kde spávala i jejich malá sestřička, byla na opačné straně. Ložnice měly parketové podlahy; v obývacím pokoji byly položené koberce, stála v něm pohovka, dvě čalouněná křesla a Juliův tmavý pracovní stůl. Společenská jídelna s venkovskou krajinou od rakouského umělce Ferdinanda Georga Waldmüllera na stěně byla určena pro zvláštní příležitosti. Oblíbenou částí domu byla pro Günthera a jeho bratra vstupní hala s dlaždičkovou podlahou, která jim sloužila jako kryté hřiště a byla vybavená i pingpongovým stolem, jehož pravidelně využívali.

1. ZACHRÁNIT DĚTI 29

Güntherův otec byl drobný muž pověstný svou bezmeznou energií. Julius Stern pracoval šest a půl dne v týdnu a bral si volno pouze v sobotu dopoledne k návštěvě synagogy, kde bylo kázání v němčině a bohoslužba v hebrejštině. Ve svém obchodě a při cestách do okolních vesnic, kde se stavoval u zákazníků, kteří si vyráběli své vlastní oblečení, předváděl vzorky látek a přijímal objednávky. Jediné konfekční oblečení, které prodával, byly pánské gabardénové svrchníky. Jeho žena Hedwig (rozená Silberbergová) pro něj dělala písařské a účetnické práce. Hedwig byla žena s havraními vlasy a oduševnělýma očima a měla nadání psát vtipné veršíky na příbuzné a přátele.

Güntherovo vzdělávání začalo v židovské škole s jedinou místností. Jeho učitel se dobře zhostil úkolu udržet zájem žáků různého stáří a různých tříd a zaměstnat je v průběhu celého vyučování. Güntherovi to dalo hodně a vyrůstal z něj seriózní čtenář a výtečný žák. Rád také navštěvoval v sobotu odpoledne družinu mládeže, kterou vedl charizmatický mladý předzpěvák v synagoze Josef Cysner, který vedl živé diskuse o židovských knihách a kultuře.

Jak bylo zvykem, nastoupil desetiletý Günther v roce 1932 na Andreasovu vyšší reálku. Ve své nastávající třídě dvaceti žáků byl jedním ze tří Židů. Ještě než do školy nastoupil, měl Günther mnoho nežidovských přátel; v té době se mladí z nežidovských a židovských rodin bez problémů družili. Navštěvovali se doma, zúčastňovali se stejných akcí, jezdili spolu na kolech, chodili spolu plavat a hráli fotbal ve stejných sportovních klubech.

Ale v roce 1933 se dostali k moci nacisté a ti okamžitě začali prosazovat nové restriktivní zákony namířené proti Židům. Hitler se zavázal přetvořit národ: „Dejte mi deset let,“ sliboval toho roku věštecky, „a Německo nepoznáte.“

Prvního dubna 1933, dva měsíce poté, co se Hitler stal kancléřem, vyzvala vláda k celostátnímu čtyřiadvacetihodinovému bojkotu obchodů patřících Židům. Před obchody stáli příslušníci úderných oddílů, spílali majitelům a blokovali vchody. Na výlohách bylo načmáráno Jude; na dveřích byly namalované Davidovy hvězdy. Místní bojkotování židovských obchodů se rozšířilo po celém Německu. Ulicemi

1. ZACHRÁNIT DĚTI30

pochodovali nacisté a vykřikovali protižidovské urážky; při těchto průvodech často nechybělo zatýkání, bití a značné škody na majetku.

Tak jako mnozí židovští majitelé i Julius ztratil většinu svých nežidovských zákazníků. Báli se, aby je někdo neviděl vcházet a vycházet z jeho obchodu; když se u nich zastavoval doma, vítaly ho cedulky s nápisy: JUDEN IST DER EINTRITT VERBOTEN. (Židům vstup zakázán .)

V té době Günther, přestože byl horlivým čtenářem novin, chápal jenom zčásti, co se v Německu děje. Ale všiml si, že jeho přátelé začali váhat, než ho pozdravili, a později s ním přestali mluvit úplně. Zjistil, že už ho tolik nezvou na oslavy narozenin a brzy mu bylo zakázáno – stejně jako ostatní židovské mládeži z Hildesheimu – chodit na místní plovárnu nebo hrát ve svém fotbalovém týmu. Nakonec ho vyhodili dokonce i z jeho sportovního klubu; třebaže nasbíral tolik bodů za účast, že by mu to mělo zajistit medaili, nedostal ji. Tato léta Günthera formovala a hluboce ho zraňovalo vědomí, že se stal mezi svými vrstevníky vyvržencem. Tento zlom v jeho mladém životě byl nečekaný a bolestný.

Ve škole byla řada učitelů nahrazena novými vyučujícími, z Berlína i odjinud, kteří nosili připíchnuté hákové kříže a ztotožňovali se s nacistickou propagandou. Někteří starší učitelé projevovali pochopení pro situaci svých židovských studentů, ale museli být opatrní z obavy, že je někdo udá a oni přijdou o místo.

Nějakou dobu měl Günther ochránce: Heinricha Hennise, bystrého chlapce, který byl o rok starší a o hlavu vyšší. Nejednou se vrhl mezi Günthera a jeho mučitele. Jenomže u nežidovských chlapců se vyžadovalo, aby vstoupili do nacistické organizace mládeže, a Heinrich nebyl žádnou výjimkou. Vůdce jeho skupiny si ho vyčlenil pro speciální indoktrinaci, snad proto, že se povídalo, že ochraňuje Židy. Nakonec s Güntherem přestal mluvit i Heinrich. Brzy i ústa tohoto bývalého přítele chrlila nacistická hesla.

Jedním z Güntherových oblíbených předmětů byl odjakživa zpěv. Před několika lety ho jeho rodiče vzali do světoznámé hannoverské opery na představení Wagnerova Lohengrina. Od té doby si zamiloval

1. ZACHRÁNIT DĚTI 31

hudbu a sborový zpěv. Ale po převzetí moci nacisty poručil jednou odpoledne učitel zpěvu studentům, aby povstali a zazpívali „Deutsche Jugend heraus!“ Píseň vznikla několik let po porážce Německa v první světové válce a její text byl agresivní a provokativní: „Německá mládeži, povstaň! Zabij svého nepřítele na jeho půdě, skol ho v tvrdém souboji.“ Hitlerovy mládežnické organizace píseň přijaly za svou kvůli tomu, že podněcovala nacionalismus, a v roce 1933 byla zahrnuta do zpěvníku vydaného pronacistickým vydavatelem.

A byl to právě Güntherův starý přítel Heinrich Hennis, který se na učitele rozhořčeně obořil: „Jak můžete Židy nechat zpívat píseň o německé mládeži?“

Učitel zpěvu se zarazil a řekl omluvně: „Naši židovští studenti si při téhle písni dají pauzu.“ Günther a ostatní dva židovští studenti se posadili a zůstali zticha, zatímco třída zpívala. Günther, zároveň ponížený i rozzlobený, si uvědomil, že si nacisté našli způsob, jak ho připravit i o hudbu.

Po celý rok 1933 Günther sledoval, jak se přepisuje německá a evropská historie. Jednoho dne vstoupil do třídy jejich učitel dějepisu a rozdělil mezi ně žiletky s jedním ostřím. „Vezměte si učebnice,“ nařídil třídě a začal psát na tabuli čísla stránek. Studenti měli označené stránky z knih vyříznout a nahradit je stránkami novými. „Dejte pozor, abyste nechali na vnitřních okrajích dost místa,“ dal jim užitečnou radu, „abyste mohli do knihy vlepit nové stránky.“

Tento neobvyklý úkol doprovázelo vzrušené mumlání. Když se žiletka dostala ke Güntherovi, vykonal, co mu bylo uloženo. Když vyřízl několik listů, začal číst úryvky a s otřesem si uvědomil, že všechny stránky, které jsou z knih odstraňovány, pojednávají o významných úspěších dosažených Židy.

Jak byli nežidovští studenti víc a víc vystavováni antisemitské propagandě ve škole i doma, začínali se vůči svým židovským spolužákům chovat stále nenávistněji a agresivněji. Jednoho dne po vyučování Günthera obklopilo a ztlouklo pět chlapců z jeho školy. Zatímco ho čtyři drželi, pátý ho tloukl a přitom se postupně všichni vystřídali. Dobelhal se domů zbitý a potlučený fyzicky i citově.

1. ZACHRÁNIT DĚTI32

Ani jeho rodina nebyla ušetřena podobných násilností. Když jednou jeho otec pracoval dlouho do noci, vzal několik dopisů, které chtěl dát do poštovní schránky o ulici dál. Cestou domů se na něj ve tmě vrhlo několik mužů a vykřikovalo antisemitské nadávky. Tloukli ho a kopali. Soucitný kolemjdoucí policista našel schouleného Julia ležet na zemi a vzal ho do nemocnice na pohotovost. Když druhý den ráno Günther svého otce spatřil, viděl, že má tvář plnou řezných ran a podlitin.

Jak násilí a nenávist kolem nich narůstaly, rozhodli se Julius a Hedwig Sternovi, že nastal čas dostat rodinu z Německa. Začali psát židovským organizacím a sháněli informace o emigraci do Ameriky.

Vážnou překážkou pro Sternovy i jiné Židy, kteří chtěli opustit Německo, byl nový zákon přijatý nacisty, který omezoval převod peněz, dluhopisů a dalšího majetku ze země. Původně měli Němci povoleno vyvézt majetek až do výše odpovídající deseti tisícům dolarů, ale nacisté tento objem zredukovali, zpočátku na čtyři tisíce dolarů. S pokračováním jejich tažení za uloupením židovského majetku a jmění byl tento objem dále snížen na deset říšských marek, což tehdy zhruba odpovídalo čtyřem americkým dolarům. Trestní sazby za překročení tohoto množství byly tvrdé a zahrnovaly odnětí svobody a konfiskaci majetku.

V téže době se ministerstvo zahraničních věcí USA svědomitě řídilo zvláštním nařízením prezidenta Herberta Hoovera z roku 1930, které vyžadovalo u žadatelů o víza, aby doložili, že se nikdy nestanou zátěží pro veřejné výdaje, dokonce ani dlouho po svém příjezdu. Pokud aktuálně neměli prostředky na svou obživu, vyžadovalo se místopřísežné prohlášení od někoho z Ameriky, v němž by se zaručovalo, že dotyčný neskončí na státní podpoře. Toto nařízení o veřejných výdajích a různé peripetie, kterými musel člověk projít, aby prokázal finanční nezávislost – což se po dřívějších přistěhovalcích k americkým břehům nepožadovalo – zredukovalo počet vpuštěných cizinců z 241 700 v roce 1930 na pouhých 3 576 v roce 1932 a stalo se hlavní překážkou pro každého, kdo se chtěl přistěhovat do Spojených států.

1. ZACHRÁNIT DĚTI 33

Sternovi, zoufale toužící uniknout před nacisty, napsali Hedwižinu staršímu bratrovi Bennovi Silberbergovi, který se vystěhoval do Ameriky ve dvacátých letech a pracoval v St. Louis jako pekař. Napsal by místopřísežné prohlášení, aby rodina mohla přijet do Ameriky? ptali se. Nebylo jasné, jestli jim Benno bude schopen pomoct, ale byl jejich jediným příbuzným v Americe.

Na jaře 1937 už byla škola natolik plná úzkosti, strachu a skutečného nebezpečí, že Güntherova matka a otec syna z veškeré výuky stáhli. Místo toho najali soukromého učitele, který by zlepšil jeho angličtinu pro jejich zamýšlené vystěhování do Ameriky. Güntherova bezstarostná a nadějná léta v německých školách – od jednotřídní židovské školy, kde se poprvé probudil jeho zájem o výuku, sborový zpěv a sport, kterých si pak užíval na státní střední škole – byly ty tam. A místo nich? Šedesátiletý soukromý učitel, šedivějící, shrbený, vyzáblý křesťan jménem Herr Tittel. Od poloviny dvacátých let působil jako učitel v sirotčinci v Brooklynu. Ale po jedenácti letech se mu zastesklo po domově a vrátil se do svého domova v Hildesheimu, kde si vydělával na živobytí výukou angličtiny, převážně Židů, kteří doufali, že se vystěhují.

Günther si Herr Tittela, který mu během týdenních lekcí vyprávěl barvité příběhy o Americe, oblíbil. Když žil Herr Tittel v USA, stal se z něj fanoušek profesionálního baseballu a pro mladého Günthera spřádal skvěle podané popisy, v nichž opěvoval mistrovské nadhozy Grovera Clevelanda Alexandera a impozantní homeruny Babea Rutha. Herr Tittel byl bezprostřední a poněkud výstřední a často si začal uprostřed lekcí pobrukovat populární americké melodie. Během několika měsíců se Günther naučil víc z hovorové angličtiny – třebaže brooklynské se zvláštním německým přízvukem – než za tři roky od svého středoškolského učitele.

Tehdy v létě dovolili rodiče Güntherovi, aby se připojil ke třem kamarádům z jeho družiny židovské mládeže a podnikl měsíc trvající cyklistický výlet k Rýnu, tisíc kilometrů dlouhou okružní cestu. Rodiče si byli jistí, že brzy odjedou z Německa, a domnívali se, že je to pro jejich syna pravděpodobně poslední možnost poznávat zemi

1. ZACHRÁNIT DĚTI34

svých předků. Hedwig a Julius byli toho názoru, že jakmile jednou opustí nacistické Německo, žádný z nich se nikdy nebude chtít vrátit.

Chlapci požádali vedoucího své družiny, aby napsal dopis zaručující se za jejich charakter a napsal představeným židovských obcí v městech ležících podél jejich plánované trasy, aby našli místa, kde by přenocovali. Po většinu cesty přespávali v rodinách, i když v jednom městě se jim stalo, že museli nocovat na lavičkách v šatně místního židovského fotbalového týmu. Všichni tři chlapci byli dobří cyklisté a za den ujeli čtyřicet až padesát pět kilometrů.

V ospalém říčním městečku šlapali do pedálů podél řeky a pozorovali lidi v kanoích a na kolesových parnících, kteří si užívali dne na vodě. O kus dál viděli úplně jinou scénu: řadu zakotvených vojenských lodí s těžkými děly na palubách. Jejich ocelové trupy zářily a blýskaly se ve slunci; vypadaly nově a hrozivě. Na každém plavidle vlála nacistická bojová vlajka s hákovým křížem. Vůbec nevypadaly jako lodě, které až dosud chlapci vídávali. Teď měli jasno: pod Hitlerem se Německo připravovalo na válku.

Günther byl zpátky doma teprve pár hodin, když ho rodiče zavolali do jídelny, aby si s ním pohovořili. Rodina tuto místnost používala výhradně tehdy, když měla společnost, a tak Günther pochopil, že tento rozhovor bude vážný.

Ozval se strýc Benno, řekl synovi Julius. Vysvětlil Güntherovi, že Amerika je v hluboké hospodářské krizi, což znamená, že miliony lidí ztratily práci. Vláda USA požaduje místopřísežné prohlášení o finanční podpoře imigrantů, jako jsou oni, kteří musí opustit zemi bez peněz. Jenže strýc Benno přišel o svou práci na plný úvazek a pracoval jenom na částečný úvazek, což znamená, že nemá nezbytné prostředky, aby podepsal místopřísežné prohlášení pro pětičlennou rodinu přistěhovalců.

Güntherův otec rozložil na stůl seriózně vypadající dokument o několika stranách.

Po celou tu dobu jeho matka mlčela. Teď konečně promluvila, tiše a vážně. „Místopřísežné prohlášení strýce Benna přišlo jen pro tebe,“ řekla a vysvětlila, že Günther bude bydlet u strýce Benna a tety Ethel

1. ZACHRÁNIT DĚTI 35

v St. Louis, dokud se k němu nepřipojí zbytek rodiny. „Za několik týdnů máš dojednanou schůzku na americkém konzulátu v Ham­ burku,“ dodala tiše.

„Mutti, já pojedu sám do Ameriky?“ zeptal se ohromený Günther. Nemohl uvěřit svým uším.

„Ja, Günthere.“

Poněvadž strýc Benno byl schopen poskytnout místopřísežné prohlášení jen pro jednu osobu, vysvětlovala, musel to být Günther. Ani ona ani jeho otec by nešli jeden bez druhého; ve svých téměř šestnácti letech byl Günther z dětí nejstarší. Budou se dál pokoušet sehnat sponzora pro zbytek rodiny a budou doufat, že se všichni brzy v Americe sejdou.

Güntherovi bylo jasné, že matka s tímto rozhodnutím bojovala stejně jako on. Nikdy ho nenapadlo, že nastane takový den, a ona nikdy nepředpokládala, že pošle svého dospívajícího syna samotného do cizí země.

Možná že jakmile se ve Spojených státech usadí, naznačila, dokáže tam najít někoho, kdo jim pomůže. Řekla, že dostává vážný úkol hodný dospělého člověka, ale ona i jeho otec věří, že je dost zralý, aby ho zvládl. Pro ni a pro jeho otce je nejdůležitější, řekla matka, aby byl Günther v bezpečí v Americe.

Otec, odjakživa praktický obchodník, začal vysvětlovat organizaci Güntherovy cesty do Hamburku sto šedesát kilometrů na sever od Hildesheimu. Naplánoval už pro něj cestu s jednou židovskou rodinou, která měla schůzku na konzulátu den před Güntherem. Poté co zažije svou nejdelší jízdu automobilem, stráví Günther noc ve studentské ubytovně a příští den se vrátí domů s tou místní rodinou.

Güntherův otec kontaktoval židovskou organizaci v Hannoveru, která mu pomáhala plánovat jeho emigraci. Přidružená skupina se sídlem v New Yorku, Pomoc německým židovským dětem, odvážela skupinky židovských dětí z nacistického Německa. Günther se měl připojit k jedné z takových skupin. Organizace zaplatí jeho cestu přes oceán, poskytne doprovod a zajistí, aby se bezpečně dostal k tetě a strýci do St. Louis. Skupina již poslala sociální pracovnici, aby si

1. ZACHRÁNIT DĚTI36

pohovořila s Bennem a Ethel Silberbergovými; sociální pracovnice, podle zprávy, kterou podala, zjistila, že jsou to „laskaví a morálně nezávadní lidé“ ochotní přijmout svého synovce do svého domova.

Vyhlídka, že odjede bez rodičů, bratra a sestřičky, Günthera hluboce zarmoutila. Kromě návštěv u prarodičů a onoho cyklistického výletu nikdy nebyl delší dobu z domova. Cesta do Ameriky znamenala nechat za sebou dramatické změny, útlak a násilí, které stravovaly Německo, a v mysli se mu honily obrazy z barvitých historek Herr Tittela o Americe – zemi svobodných lidí, baseballu, hollywoodských filmů a pizzy! I když Günther o těchto věcech snil, znepokojovalo ho, že doma zanechá zbytek rodiny. Jak a kdy se znovu sejdou?

Počátkem října 1937 stál Günther před neznámým americkým úředníkem, který ve svých medvědích tlapách držel jeho budoucnost, ne­li život. Od roku 1924 měl v Hamburku na starosti uplatňování imigračních zákonů a předpisů generální vicekonzul Malcolm C. Burke, impozantní padesátník se sudovitým hrudníkem. Günther měl štěstí, že jeho žádost o vízum byla přidělena právě Burkeovi. Mnoho jiných amerických konzulů mělo tendenci označit místopřísežná prohlášení za neadekvátní a žádosti o vízum rutinně zamítnout. Například v roce 1933 podalo na americkém konzulátu v Rotterdamu žádost čtyřiasedmdesát německých uprchlíků, ale jen šestnáct z nich vízum obdrželo. S jedinou výjimkou byl u oněch osmapadesáti zamítnutých žádostí udán jako prvořadý důvod, že by se tito přistěhovalci stali zátěží pro veřejné výdaje.

Burke byl dlouholetým otevřeným kritikem nedůsledných interpretací amerického imigračního zákona. Nadto byl pevně přesvědčen, že ověřování prostředků přátel a příbuzných, kteří podepsali místopřísežná prohlášení, má probíhat ve Spojených státech, v místě, kde jsou jejich aktiva uložená a kde získávají své příjmy, a nebýt v rukou úředníků na druhé straně oceánu, kteří vydávají svévolná rozhodnutí. Günther měl ještě jednu výhodu vyplývající z toho, že byl přidělen Burkeovi: na rozdíl od některých méně soucitných, ba dokonce antisemitských kolegů z ministerstva zahraničních věcí USA doma i v zahraničí Burke rozpoznal, že Židé jsou pronásledováni nacisty

1. ZACHRÁNIT DĚTI 37

a byl ochotný hledat skuliny v zákonech a předpisech, které by jim dovolily vstoupit do Ameriky.

Burke měl před sebou Güntherovy dokumenty včetně místopřísežného prohlášení podepsaného Bennem Silberbergem. Přiložený stav bankovního účtu byl plný krátkodobých půjček od kolegů z práce a přátel, kterým Benno zaplatil do týdne po obdržení bankovní výpisu. Burke měl dost zkušeností s posuzováním místopřísežných prohlášení a finančních výpisů, aby poznal, kdy byly zamlžené, ale pokud choval nějaké podezření ohledně slušného stavu bankovního účtu pekaře ze St. Louis, oficiálně se o nich nezmínil a nevyslovil je ani před Güntherem. Zeptal se chlapce německy na jeho celé jméno, datum narození a školní léta. Pak se z neznámých důvodů zeptal, „Kolik je čtyřicet osm plus padesát dva?“

„Einhundert,“ odpověděl Günther.

Po tomto jednoduchém matematickém příkladu konzul orazítkoval a podepsal Güntherův Jugendausweis (průkaz pro mladistvé). Günther Stern byl ministerstvem zahraničních věcí USA uznán způsobilým pro vstup do Ameriky.

Teď, když měl ověřené vízum, postupovaly věci rychle. Během pár týdnů se Sternovým ozvala uvedená židovská organizace, že v listopadu vypravují z Německa lodí do Spojených států skupinu dětí a že se k nim Günther může připojit.

Koncem října se v bytě Sternových sešli Güntherovi přátelé na veselém večírku na rozloučenou. Tato akce přispěla k jeho narůstajícímu vzrušení – ale závany strachu přesto neustávaly. Nepřišel nikdo z nežidovských chlapců, dokonce ani Güntherův dlouholetý spolužák a jeden z jeho mála zbývajících nežidovských přátel, Gerhard Ebeling. Tato skutečnost neunikla Güntherově pozornosti.

Gerhard, křesťan, nemohl otevřeně kritizovat šikanování svých židovských spolužáků ze strany pronacistických učitelů a studentů. Ale občas Güntherovi tiše řekl, aby v těchto těžkých časech zůstal silný. Věci se dále komplikovaly tím, že Gerhardův otec byl celní úředník, zastával postavení, které v těch dnech stát obvykle rezervoval pro členy nacistické strany.

1. ZACHRÁNIT DĚTI38

Týden před Güntherovým odjezdem však celní úředník Ebeling udělal něco neobvyklého. V té době každý, kdo se připravoval k odjezdu ze země, musel předem zajít na celní úřad a nechat si prohlédnout a zapečetit zavazadlo. Nyní Herr Ebeling zatelefonoval Juliovi a nabídl se, že zajde k nim domů a ušetří Sternovým námahu tahat se s těžkým lodním kufrem plným šatstva a rodinných památek, které chtěla Hedwig dostat z Německa. Tenkrát odpoledne Ebeling oficiálně zapečetil kufr, aniž do něj nahlédl, a popřál Güntherovi bezpečnou cestu. V normálních dobách by to bylo drobné gesto přátelsky nakloněného úředníka, ale tenkrát se doba vymykala normálu.

Dvacátého sedmého října 1937 Günther a jeho rodiče – Hedwig a Julius si zařídili, aby někdo zůstal s oběma mladšími dětmi, které při Güntherově odjezdu usedavě plakaly – odjeli na hildesheimské nádraží a nastoupili do vlaku mířícího na sever do Bremerhavenu. Cestovní doklad Günthera Sterna, který použil při emigraci do Spojených států, ozdobený dvěma razítky se svastikami. (Rodinný archiv)

1. ZACHRÁNIT DĚTI 39

Bremerhaven, jeden z nejdůležitějších německých přístavů, se stal centrem emigrace z Evropy.

Sternovi tam dorazili po celodenní cestě pozdě odpoledne a ubytovali se v jednom penzionu. Na druhý den časně zrána se Günther a jeho rodiče setkali na určeném místě na molu s ostatními dětmi, jejich rodiči a průvodcem z židovské organizace. Nad nimi se tyčila zaoceánská loď, více než dvě stě metrů dlouhý parník Hamburg, který měl přepravit děti do Ameriky a dokázal na moři vyvinout rychlost dvacet uzlů. Zřetelně viděli, jak vysoko na jejím můstku vlaje německá vlajka.

Nastal čas loučení. Güntherova matka plakala a otírala si oči kapesníčkem. Objímali se a líbali. Günther nechtěl mít pocit bezmoci a doufal, že matka nebude tak smutná, když jí horlivě slíbil, že udělá všechno, co bude v jeho silách, aby v Americe našel někoho, kdo by se za ně finančně zaručil. Slavnostně slíbil, že se v Americe shledají, ať se děje co se děje.

Hedwig přikývla a potlačovala další slzy.

Günther se obrátil k otci, který ho objal a pevně mu stiskl ruku. Za nacistické vlády vtloukl Julius Güntherovi do hlavy, aby zůstával nenápadný a nepřitahoval na sebe nežádoucí pozornost. „Musíš se chovat jako neviditelný inkoust,“ nabádal ho mnohokrát. „Zanecháš stopy své existence, až se v lepších časech stane z neviditelného inkoustu viditelný.“

Během několika předchozích týdnů, které zbývaly do odjezdu milovaného syna, mu otec poskytoval podobné kusy moudrosti a zasypával ho litaniemi pokynů. Nyní mu položil paži kolem ramen, přitáhl si ho těsněji k sobě a udělil mu tuto poslední radu. Tichým hlasem, aby ho nikdo z ostatních neslyšel, připomněl synovi, že popluje na lodi pod německou vlajkou. Neopustí území Německa, dokud nevstoupí na americkou půdu.

Poslední slova, která jeho otec vyslovil, neslyšel poprvé.

„Pamatuj, Günthere, buď jako neviditelný inkoust.“


1. ZACHRÁNIT DĚTI40

Manfred Steinfeld se narodil v roce 1924, mezi dvěma světovými válkami, v obci Josbach ležící v samém srdci Německa. Na svého otce Abrahama nosil ve svém nitru jen dvě živé vzpomínky, obě z doby, kdy mu ještě nebylo pět let.

Pamatoval si, jak sedí vedle svého otce, který měl přes šaty bílý hábit, a pozoruje, jak se modlí při Jom kipur.

A pamatoval si, jak vyslechl rozhovor mezi svým otcem a svým strýcem Solomonem, kteří probírali der Krieg (válku). Tehdy malý chlapec nepochopil mnoho z toho, co říkali. Po letech se Manfred dověděl, že mluvili o první světové válce a že bratři Steinfeldovi bojovali kdesi v Makedonii, kde Solomona vyznamenali Železným křížem za statečnost v bitvě. A jejich mladší bratr Isador padl v bitvě u Verdunu ve Francii v roce 1916; když Manfred vyrostl, často obdivoval, že jméno strýce, kterého neznal, bylo vytesané do městského kamenného památníku.*

Nějaký čas poté přišel Manfre



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist