načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Syndrom E - Franck Thilliez

Syndrom E

Elektronická kniha: Syndrom E
Autor: Franck Thilliez

Dva vytrvalí vyšetřovatelé, poručice Lucie Henebellová a komisař Franck Sharko, stojí před obtížným a téměř neřešitelným úkolem: mají odhalit zákulisí a principy tajemného ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 382
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z francouzského originálu Le Syndrome E ... přeložil Jiří Žák
Skupina třídění: Francouzská próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5443-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dva vytrvalí vyšetřovatelé, poručice Lucie Henebellová a komisař Franck Sharko, stojí před obtížným a téměř neřešitelným úkolem: mají odhalit zákulisí a principy tajemného syndromu E, který se týká podprahového vnímání, jež ovlivňuje lidské chování, a to především v negativním smyslu. Stopy vedou až k utajeným státním programům, které se pod rouškou lékařských výzkumů snaží získat převahu v oblasti manipulace s člověkem, z něhož se tak může stát vražedné monstrum. K této proměně přispívají dokonce i speciálně natočené filmy, jež projdou očima a zapůsobí takovou silou, že změní mozkovou strukturu a uvolní násilí. Franck a Lucie, zmítaní navíc svými osobními palčivými problémy (on je sotva vyléčený schizofrenik, ona samoživitelkou s dvojčaty), musí sestoupit až na úplné dno rádoby úctyhodných ústavů a laboratoří, pod jejichž bádáním bledne i činnost nechvalně proslulého doktora Mengeleho. Syndrom E je šokujícím i provokativním thrillerem, v němž se objevují znepokojivé termíny jako davová hysterie či duševní kontaminace, které ve svém důsledku vedou až etnickým čistkám a brutálním genocidám. Úvodní část detektivní pentalogie propojuje až sadistické scény plné temného násilí s neméně děsivou zápletkou, v níž se vědecké poznatky stávají nástrojem pro manipulaci a zneužití lidské mysli.

Popis nakladatele

.

I to, co nevidíte, vás může zabít!

Horké léto, dovolená právě začala, dvěma francouzským policistům však běhá mráz po zádech. A rozhodně není žádným příjemným osvěžením.

Lucii Henebelleové, poručici z Lille, uprostřed noci zavolá jeden z jejích přátel. Prosí ji o pomoc, protože oslepl poté, co se podíval na anonymní krátký film z padesátých let, na který náhodně natrefil v pozůstalosti fanatického sběratele filmů.

Komisař Franck Shark z Nanterre se zdvihne od svého stolu, za kterým vytváří psychologické profily vrahů, aby šel na sever Francie prozkoumat pět zmrzačených těl, které našli bagry stavební společnosti. Mrtvoly nelze identifikovat, nejenže nemají ruce, sadistický vrah jim vyloupl oči a ukradl mozky.

Vyšetřování Lucie Hebelleové a komisaře Sharka spojí záhadný "syndrom E". Při pátrání po jeho původu, projevech a následcích se francouzští policisté dostanou do výzkumné laboratoře neuromarketingu v Belgii, setkají se tváří v tvář s káhirskou chudobou a touhou žít co nejdůstojněji, jakož i s temnou minulostí kanadského sociálního systému.


„Syndrom E přesahuje hranice klasického kriminálního románu a přináší děsivé psychologické mystérium se skutečně šokujícím rozuzlením." 
- Post Gazette

„Bravurní příběh, který většina čtenářů spolkne na posezení." 
- Publishers Weekly

„Brilantně napsaný, inteligentní a zajímavý thriller plný pulzující obrazů a komplexních postav připomínajících film noir. Hlavní hrdinové i ostatní postavy jsou skvěle vykreslené a tak skutečné!“ 
- z recenze na portále Goodreads.com

„Syndrom E je fascinující čtení, které vám přiblíží zajímavá fakta z historie forenzní vědy a různá exotická místa. Věnuje se tématice kontroly mysli a genocidě. Pár zabijáků, kteří se nezastaví před ničím, jsou jen špičkou ledovce…“
- z recenze na portále Goodreads.com

Franck Thilliez  (1973) pochází z malého městečka na severu Francie. Než se stal spisovatelem, pracoval v oboru IT. K napsání románu Syndrom E, vědecky zaměřeného thrilleru, ho inspirovala jeho láska k filmům. Celkově má na kontě již 18 románů. Další pentalogie s ústřední dvojicí vyšetřovatelů Lucií Henebelleovou a komisařem Sharkem vyjde v nakladatelství XYZ v roce 2017.

 

Zařazeno v kategoriích
Franck Thilliez - další tituly autora:
Syndrom E Syndrom E
Smrtící DNA Smrtící DNA
 (e-book)
Smrtící DNA Smrtící DNA
 (audio-kniha)
Syndrom E Syndrom E
Atomka Atomka
Krvavý anděl Krvavý anděl
 
K elektronické knize "Syndrom E" doporučujeme také:
 (e-book)
Černé lekníny Černé lekníny
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Syndrom E

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Franck Thilliez

Syndrom E – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


FRANCK

THILLIEZ

„Syndrom E přesahuje hranice klasického kriminálního románu

a přináší děsivé psychologické mystérium se skutečně šokujícím rozuzlením.“

(Post Gazette)

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 3



Mým blízkým

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 5


001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 6


1.

[

H

]

lavně přijet první.

Poté co si Ludovic Sénéchal přečetl ten inzerát, ještě za svítání sedl

do auta a v rekordním čase urazil vzdálenost dvou set kilometrů, která

dělila předměstí Lille od Lutychu.

„Prodej sbírky starých němých azvukových snímků natočených na

16mm a 35mm filmy. Všechny žánry. Krátké, dlouhometrážní, nato

čené po roce 1930. Více než 800 cívek, včetně 500 špionážních filmů.

Cena dohodou na místě...“

Podobné inzeráty se na internetu objevovaly jen zřídka. Majitelé

takových sbírek chodili většinou na burzy, nebo filmy prodávali v auk

cích přes eBay. Tenhle působil spíš jako inzerát na starou vyřazenou

ledničku. To bylo dobré znamení.

V centru belgického města měl Ludovic trochu problémy s parko

váním. Zkontroloval číslo domu a pak se představil jeho obyvateli. Luc

Szpilman, asi pětadvacet let, na nohou conversky, na nose surfařské

sluneční brýle a na sobě tričko s nápisem Chicago Bulls. Taky pár

piercingů.

„Aha, vy jste přijel kvůli těm filmům. Pojďte za mnou, jsou na půdě.“

„Jsem tu první?“

„Další zájemci dorazí vzápětí, už jsem měl několik telefonátů. Ne

myslel jsem si, že to půjde tak rychle.“

[ 7 ]

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 7

1.


Ludovic kráčel za ním. Byl to typický vlámský dům s fádními bar

vami, postavený z tmavých cihel. Do všech místností se vcházelo ze

shora osvětleného schodiště.

„Proč se těch starých filmů chcete zbavit?“

Ludovic pečlivě vybíral slova. Zbavit, starých... Vyjednávání o ceně

už začalo.

„Otec včera umřel. Nikomu neřekl, co s tím máme dělat.“

Ludovic měl pocit, že se mu to snad zdá. Hlavu rodiny ještě ani

nepohřbili a už se začali zbavovat jeho majetku. Navíc jeho připitomělý syn neviděl žádný smysl v tom, aby si nechal dlouhometrážní filmy vážící pětadvacet kilo, když si dnes může uložit tisíckrát víc minut ke sledování na mnohem menší prostor. Ubohá, ztracená generace...

Schodiště na půdu bylo tak strmé, že by si na něm člověk mohl zlo

mit vaz. Jakmile došli nahoru, Szpilman rozsvítil slabou žárovku.

Ludovic se usmál a jeho sběratelské srdce mu v hrudi poskočilo radostí. Tak tady jsou, chráněné před denním světlem. Pestrobarevné krabice uložené na hromadách po dvaceti kusech. Vzduch, který se mezi

policemi skoro nehýbal, voněl celuloidem. K nejvyšším policím se

dalo vylézt po pojízdném žebříku. Ludovic přistoupil blíž. Na jedné

straně byly uložené objemné 35mm filmy a na druhé 16mm, o které se

zajímal především. Kulaté krabice měly štítky a byly dokonale seřazené. Klasické němé filmy, dlouhometrážní filmy z doby zlatého věku francouzské kinematografie, ahlavně špionážní filmy, kterých bylo na policích nejvíc... Ludovic vzal jednu krabici do ruky. Předseda od Johna Lee Thompsona, pojednávající o CIA a komunistické Číně. Kompletní, nedotčená kopie, chráněná před vlhkostí a světlem jako lahev archivního vína. V krabicích byly dokonce lakmusové papírky kontrolující kyselost prostředí. Ludovic jen stěží skrýval vzrušení. Jen tenhle jeden poklad by ho na trhu přišel na pět set eur.

„Váš otec patřil k fanouškům špionážních filmů?“

„To jo. Měl byste vidět jeho knihovnu. Je plná teorií o spiknutích

a konspiracích. Byl tím úplně posedlý.“

„Za kolik je prodáte?“

[ 8 ]

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 8


„Zjišťoval jsem si cenu na internetu. Na černém trhu se prodávají kolem sto eur za cívku. Ale já se jich chci zbavit co nejrychleji, potřebuju místo, takže se určitě domluvíme.“

„To doufám.“

Ludovic si dál prohlížel sbírku.

„Váš otec určitě měl soukromé kino.“

„Ano, chceme ho přestavět. Starou techniku vyhodíme a nahradí

me ji novou. Instalujeme tam LCD obrazovku a nejnovější promítací

technologii. Půdu chci přebudovat na zkušebnu pro naši hudební sku

pinu.“

Ludovic, znechucený takovým nedostatkem úcty, se vydal doprava, srovnal několik krabic a nadechl se vůně celuloidu. Objevil filmy Ha

rolda Lloyda a Bustera Keatona, a o kus dál filmy jako Hamlet a Kapi

tán Fracasse. Toužil po všech, ale plat státního zaměstnance v sociální pojišťovně a měsíční předplatné internetu a satelitní televize ho dost omezovaly, takže si musel vybrat.

Přistoupil k žebříku. Luc Szpilman ho varoval.

„Dávejte pozor, z toho žebříku táta spadl a rozbil si hlavu. Lézt nahoru ve dvaaosmdesáti...“

Ludovic na okamžik zaváhal, ale pak na žebřík přece je vylezl. Pomyslel na starého muže, který své filmy miloval tak, až ho nakonec zabily. Dostal se co nejvýš. Za Dopisem z Kremlu našel na poličce ukrytou černou krabici bez štítku. Naklonil se tak daleko, aby udržel rovnováhu, a natáhl se pro ni. Uvnitř byl zřejmě krátkometrážní film, protože celuloidový pásek nevyplňoval celý vnitřek. Maximálně deset až dvacet minut projekce. Pravděpodobně šlo o nějaký ztracený unikátní snímek, který se majiteli nikdy nepodařilo identifikovat. Ludovic slezl dolů a přidal ho k hromádce kultovních filmů, které si vybral už předtím. Anonymní kotouče byly vždycky pikantním doplněním každého promítání.

Když se otočil, předstíral klid, ale krev v žilách mu přímo vřela.

„Většina těch vašich filmů bohužel nestojí za nic. Myslím, že se jedná jen o průměrnou sbírku. A pak... cítíte ten zápach?“

„Jaký zápach?“

[ 9 ]

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 9


„Ocet. Kotouče jsou napadeny octovým syndromem, jinak řečeno, brzy budou úplně zničené.“

Mladík vykročil kupředu a nasál vzduch.

„Víte to určitě?“

„Jistě. Zbavím vás těch deseti tady. Pětatřicet eur za všechny. Vyhovuje vám to?“

„Padesát.“

„Čtyřicet.“

„Dobře...“

Ludovic vyplnil šek na čtyřicet eur. Ve chvíli, kdy vyjížděl od chodníku, uviděl, jak před domem zaparkovalo auto s francouzskou pozná

vací značkou.

Určitě další sběratel. Ludovic vyšel ze své domácí promítací kabiny a s pivem v ruce se usadil do jednoho z dvanácti kožených křesel z padesátých let, která získal, když ve zdejší čtvrti rušili malé kino Rex. Ve sklepě domu si zřídil promítací sál. Říkal mu „kapesní kino“. Měl tam všechno: sklápěcí sedadla, pódium, perleťové plátno i promítačku Tri-Film Heutier. Ve dvaačtyřiceti letech už mu chyběla jen přítelkyně, se kterou by se mohl objímat a dívat se přitom na Jih proti Severu v původní verzi. Ale na těch zatracených seznamkách vždycky našel jen krátkodobé lásky, nebo se dočkal jen zklamání.

Byly skoro tři hodiny ráno. Už byl přesycený špionážními a válečný

mi filmy, a tak se rozhodl nekonečně dlouhé promítání ukončit nezná

mým, dokonale zachovalým krátkým filmem. Evidentně se jednalo

o kopii. Mezi podobnými bezejmennými filmy se občas ukrývaly opravdové poklady. Pokud měl člověk štěstí, mohl mezi nimi najít ztracená díla takových slavných filmařů, jako byli Méliès, Welles nebo Chaplin. Sběratel rád sní. Když Ludovic odlepil pásku a založil film do promítačky, všiml si nápisu „Padesát obrazů za vteřinu“. To byla vzácnost, protože pro dokonalou iluzi pohybu jich obvykle stačilo čtyřiadvacet. Nastavil tedy závěrku na přístroji na doporučenou rychlost. Aspoň neuvidí film zpomaleně.

[ 10 ]

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 10


Na bílém plátně se vzápětí objevil tmavý, rozostřený obraz bez titulků. V horním pravém rohu se ukázalo bílé kolečko. Ludovika nejdřív napadlo, že je poškozený celuloid, jak se to často u starých filmů stávalo.

Film začal. Ludovic se těžkopádně rozběhl nahoru.

Nic neviděl, ani rozsvícená světla.

Byl slepý.

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 11


2.

[

L

]

ucii Henebelleovou vytrhlo ze spánku pronikavé zvonění. S trh

nutím se probudila, vztyčila se v křesle a popadla svůj mobil.

„Haló...?“

Zastřený hlas. Lucie pohlédla na hodiny v pokoji. 4 hodiny 28 mi

nut ráno. Na posteli naproti ní hluboce spala její dcera Juliette s infuzí

glukózy zapíchnutou v paži.

Muž na druhé straně aparátu zněl rozrušeně:

„Haló? Kdo je to?“

Lucie odhodila své dlouhé blond vlasy dozadu. Nervy měla úplně obnažené. Před chvílí usnula. Určitě nebyla naladěná na žádné vtipkování.

„To vy mi spíš řekněte, kdo jste. Víte, kolik je hodin?“

„Tady Ludovic Sénéchal... To je... to je Lucie?“

Lucie Henebelleová potichu vyšla z pokoje a zastavila se na chodbě

osvětlené zářivkami. Zívla a upravila si halenku, aby aspoň trochu vy

padala k světu. Kdesi za zdí se ozýval vzdálený pláč miminka. Na pedi

atrii je ticho pouhá chiméra.

Lucii trvalo několik vteřin, než si volajícího zařadila. Ludovic Sénéchal. Muž, s nímž se seznámila přes internetovou seznamku a se kterým se po několika týdnech intenzivního esemeskování sedm měsíců po jejich prvním setkání v jedné kavárně v Lille rozešla kvůli „odlišným povahám“.

[ 12 ]

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 12

2.


„Ludoviku? Co se děje?“

Ve sluchátku se ozvala rána, jako kdyby se rozbila sklenička.

„Musíš pro mě přijet...“

Nedokázal srozumitelně artikulovat. Zřejmě úplně zpanikařil. Lucie se ho snažila uklidnit apřinutit, aby mluvil pomaleji.

„Nevím, co se stalo. Byl jsem ve svém kapesním kině. Poslouchej, Lucie, já nic nevidím. Rozsvítil jsem všechna světla, ale nic se nezměnilo. Myslím, že... že jsem oslepl. Vytočil jsem náhodně první číslo a...“

To byl celý on, dívat se na filmy ve čtyři hodiny ráno! Lucie sdlaní položenou na kříži přecházela podél širokého okna, zněhož měla výhled na jednotlivé budovy nemocnice vLille. Ztoho hrozného křesla ji bolela záda. Vsedmatřiceti letech už její tělo některé věci nezvládalo.

„Pošlu ktobě sanitku.“

Ludovic se možná uhodil do hlavy. Poranění lebky nebo otřes mozku způsobují takové symptomy aty můžou mít fatální následky.

„Přesvědč se, jestli odněkud nekrvácíš, ohmatej si prsty hlavu, nos aspánky. Jestli krvácíš, tak si na to dej led azabal si to do utěrky. Sanitka tě odveze do nemocnice ajá tam za tebou přijedu. Hlavně si nelehej. Máš pořád stejnou adresu?“

„Ano. Pospěš si. Prosím...“

Ukončila hovor azamířila kpříjmu, odkud nechala kLudovikovi poslat sanitku. Letní dovolená rozhodně nezačínala dobře. Její osmiletou dceru právě přijali do nemocnice kvůli virové gastritidě. Uprostřed léta nemá každý takové štěstí... Nemoc ubohé dítě totálně vyčerpala apo dvaceti hodinách byla Juliette úplně dehydrovaná apřitom nedokázala polknout ani lžičku vody. Lékaři předpokládali, že bude muset zůstat vnemocnici několik dní aže bude muset dodržovat přísnou dietu. Chudák holka nemohla odjet se svou sestrou Clarou na první prázdninový tábor. Pro dvojčata bylo odloučení těžké.

Lucie se opřela ookno. Pozorovala majáček odjíždějící sanitky apřitom ji napadlo, že ať už je na policejní stanici nebo kdekoliv jinde, na dovolené nebo vpráci, život pro ni vždycky dokáže přichystat jenom to nejhorší.

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 5.9.16 8:00 Stránka 13


3.

[

O

]

dvě hodiny později a o dvě stě kilometrů dál od Lille hleděl šéf

oddělení pro násilnou trestnou činnost Martin Leclerc na trojrozměrný obrázek lidské lebky na monitoru. Zcela jasně rozeznával mozek anejrůznější části lidského obličeje: špičku nosu, pravé oko, chrupavku uvstupu do levého ucha... Potom ukázal na zelenou oblast vlevé horní části spánkového laloku.

„Takže tohle se rozsvítí pokaždé, když ti něco řeknu?“

Komisař Franck Sharko se zakláněl na hydraulické židli, na hlavě

měl helmu se sto dvaceti elektrodami a upřeně zíral na strop.

„To je Wernickeova oblast, která je propojená s centrem lidské řeči.

Ve chvíli, kdy slyšíme hlas, se u tebe i u mě do toho místa vlije krev.

Proto ta barva.“

„Úžasné.“

„Stejně úžasné jako to, že jsi tady. Nevím, jestli si to pamatuješ, ale pozval jsem tě na skleničku k sobě domů, Martine. Tady dostaneš leda tak hnusný kafe.“

„Tvůj psychiatr neměl nic proti tomu, abych se vašeho sezení zúčastnil. A tys mi to sám navrhl. Zapomněls?“

Sharko položil ruce na opěradla a jeho snubní prsten cinkl o kov. Už

dlouhé týdny, co na tato sezení chodil, se nedokázal pořádně uvolnit.

„Co vlastně chceš?“

[ 14 ]

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 14

3.


Šéf oddělení násilné trestné činnosti si s unaveným výrazem proma

síroval spánky. Pracovali společně už dvacet let a zažili spolu hodně

těžkých chvil. Děsivé zločiny, rodinné tragédie i zdravotní problémy.

„Našli je před dvěma dny. V nějaké díře mezi Le Havrem a Roue

nem. Představ si, že se to tam jmenuje Notre-Dame-de-Gravenchon.

Mrtvoly pohřbené na břehu Seiny. Určitě jsi o tom slyšel v televizi.“

„Na tom staveništi, kde mělo vést potrubí?“

„Ano. Média už byla na místě, protože ta stavba je sama o sobě problematická. Našli celkem pět mrtvol s odříznutými lebkami. Vyšetřovatelé z Rouenu spolupracují s místní četnickou stanicí. Tamější prokurátor se tam už chystal poslat forenzní tým, ale nakonec si vzpo

mněl na nás. Řeknu ti upřímně, že mě to pořádně naštvalo. Uprostřed

léta je něco takovýho leda tak k poblití.“

„A Devoise?“

„Vyšetřuje citlivý případ, nemůžu ho uvolnit. A Bertholet má dovolenou.“

„A nemám já náhodou taky dovolenou?“

Leclerc si upravil uzel na proužkované kravatě. Byl to asi tak padesátník, v černém konfekčním obleku s vyleštěnými polobotkami, s propadlou unavenou tváří, zkrátka vysoce postavený policista v celé

své kráse. Na čele mu stál pot a on si ho neustále otíral kapesníkem.

„Jsi jediný, kdo mi tu zůstal. Oni mají manželky a děti... Do prdele, vždyť víš, jak to je.“

Zavládlo tíživé ticho. Ženy, děti... Balony na pláži, smích ztrácející se ve vlnách. Všechno teď bylo tak vzdálené a rozostřené. Sharko oto

čil hlavu směrem k monitoru, který v reálném čase zachycoval akti

vitu jeho mozku, padesátiletého orgánu plného temných zákoutí. Kývl

hlavou na Leclerka, aby se taky podíval. Ačkoliv vůbec nepromluvil,

zelená zóna v horní části spánkového laloku se rozsvítila.

„Svítí to proto, že na mě v tuto chvíli mluví...“

„Eugénie?“

Sharko přisvědčil. Leclerc se zachvěl, když viděl, jak komisařův mozek reaguje na slova, ačkoliv v místnosti nebylo slyšet ani bzučení mouchy. Měl pocit, jako by se po ní pohyboval duch.

[ 15 ]

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 15


„A co ti říká?“

„Že až půjdu do obchodu, mám jí koupit litr dresinku a ledové kaštany. Zbožňuje ledové kaštany. Omluv mě na okamžik...“

Sharko zavřel oči a sevřel rty. Eugénii slyšel a viděl všude. Na sedadle spolujezdce svého starého renaultu. Večer, když šel spát. Když seděl vtureckém sedu apozoroval miniaturní vláčky jezdící po kolejích. Ještě před dvěma lety Eugénii často doprovázel černoch Willy, který kouřil camelky a trávu. Byl hnusný a mnohem nesnesitelnější než ta holka, protože strašně křičel a hodně gestikuloval. Díky terapii nakonec definitivně zmizel, ale ona se vracela často a byla odolná jako virus.

Na obrazovce počítače svítila zelená zóna ještě několik vteřin a pak

začala postupně zhasínat. Sharko otevřel oči. Pohlédl na šéfa s vyčer

paným úsměvem.

„Stejně jednou svýho komisaře vyhodíš, když vidíš, jak se chová.“

„Své problémy si řešíš a nebrání ti v práci. Dokonce bych řekl, že jsi na tom už mnohem líp.“

„Jo, tohle řekni Josselinovi. Pořád na mně něco vidí. Myslím, že se mě chce zbavit.“

„S novými šéfy je to vždycky tak. Nové koště dobře mete.“

Konečně se v místnosti objevil profesor Bertowski z psychiatric

kého oddělení pařížské Nemocnice Salpêtrière. Doprovázel ho Shar

kův psychoterapeut.

„Jdeme na to, pane Sharko?“

Slovo Sharko znělo podivně. Připomínalo název pokročilé formy svalové atrofie, Charcotovy choroby. Jako kdyby zavinil všechny choroby tohoto světa.

„Jdeme...“

Bertowski prolistoval spis, který si přinesl.

„Podle toho, co tady čtu, jsou záchvaty paranoie čím dál řidší. Zů

staly jen malé náznaky nedůvěry. To je výborné. Co vaše přeludy?“

„Neustále se vracejí, ale nevím, jestli to není jen proto, že sedím po

řád zavřený vbytě. Eugénie za mnou chodí každý den. Většinou zůstane jen dvě nebo tři minuty, ale chová se nepříjemně. Nevím, kolik kilo ledových kaštanů jí budu muset příště koupit.“

[ 16 ]

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 16


Když Sharkovi sundávali helmu, Leclerc ustoupil do rohu.

„Jste v poslední době hodně vystresovaný?“ zeptal se lékař.

„Hlavně teplem.“

„Vaše profese nám to nijak neusnadňuje. Zkrátíme čas mezi seze

ními. Každé tři týdny, to mi přijde jako velmi dobrý kompromis.“

Upevnili mu hlavu dvěma bílými popruhy a psychoterapeut mu přilo

žil k zátylku nástroj ve tvaru osmičky, cívku, která vysílala magnetické vlny do jednoho přesného místa, aby zasažené neurony zareagovaly jako miniaturní magnety a přeskupily se. Nitrolebeční magnetická stimulace jim umožňovala ovládat, nebo dokonce zastavit pacientovy schizofrenické halucinace. Největší problém spočíval v tom, aby magnetické impulzy zasáhly správné místo, protože zmiňovaná oblast

měřila jen několik centimetrů a odchylka jediného milimetru mohla

způsobit, že by pacient začal třeba mňoukat nebo by po zbytek života citoval abecedu pozpátku.

Sharko ležel, oči měl převázané páskou a myslel pouze na to, že se

nesmí pohnout. Jediným zvukem v místnosti bylo praskání magnetic

kých pulzů, vysílaných na frekvenci jednoho hertze. Sharko necítil

žádnou bolest, dokonce ani podráždění, jen čirou úzkost, když si uvě

domil, že před deseti lety by ho léčili elektrošoky.

Sezení skončilo bez problémů. O dvanáct tisíc pulzů později, tedy

po dvaceti minutách, se policista zvedl. Měl trochu ztuhlé svaly. Upra

vil si košili a rukou si prohrábl nakrátko ostříhané černé vlasy. Potil

se. Dusný vzduch v nemocnici a lehká nadváha, se kterou bojoval po

dlouhodobém užívání zyprexu, mu to nijak neusnadňovaly. Teď, na za

čátku července, nedokázala ani klimatizace pořádně regulovat vysoké

venkovní teploty.

Poznamenal si datum příští schůzky, poděkoval psychiatrovi a vy

šel ven.

Leclerka našel na konci chodby u automatu na kávu. Šéf oddělení

násilné trestné činnosti měl příšernou chuť na cigaretu. Těch pár mi

nut, kdy pozoroval terapii, ho vyčerpalo.

„Nebylo mi zrovna nejlíp, když jsem viděl, jak si hrajou s tvým moz

kem.“

[ 17 ]

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 17


„Rutina. Je to, jako když u kadeřníka sedíš pod sušákem a dělají ti trvalou.“

Sharko se usmál a napil se z kelímku.

„Tak spusť. Pověz mi o tom případu.“

Oba pomalu vykročili chodbou.

„Pět těl pohřbených dva metry pod zemí. Moc hezký pohled na ně

nebyl. Podle předběžného ohledání čtyři z nich ohlodali červi a jen

páté bylo v relativně dobrém stavu. Všem chyběla horní část lebky,

jako kdyby ji někdo uřízl pilkou.“

„K jakému závěru vyšetřovatelé došli?“

„Co myslíš? Je to malé venkovské městečko, kde největším zločinem je, když někdo netřídí odpad. Těla tam ležela určitě několik týdnů, možná měsíců. Jsou z toho úplně vedle, je tu dokonce riziko, že vyšetřování bude velmi komplikované. Mohla by jim pomoct psychologická

analýza. Udělej jenom to, co obvykle, nic víc, nic míň. Posbírej infor

mace, promluv si slidmi, se kterými budeš potřebovat, avNanterre to potom dořešíme. Dva, maximálně tři dny. Pak se můžeš vrátit ke svým

vláčkům nebo k jiným věcem a já udělám to samý. Nechci, aby se to

vleklo dlouho. Potřebuju zmizet co nejdřív.“

„Jedeš s Kathiou na dovolenou?“

„Ještě nevím. To záleží...“

„Na čem?“

„Na spoustě věcí, které se týkají jen mě.“

Sharko nenaléhal. Když vyšli z nemocnice, zalila je vlna horka. Komisař strčil ruce do kapes aotočil se kdlouhé budově zbílého kamene s kopulí zářící ve slunci. V poslední době se stala jeho druhým domovem, hned po kanceláři.

„Bojím se vrátit do terénu. Všechno mi připadá tak dávno...“

„Zase si rychle zvykneš.“

Sharko chvíli mlčel, jako kdyby vážil všechna pro a proti, a potom

pokrčil rameny.

„Ale co, vem to čert. Jestli budu dál sedět na zadku, začne mít tvar

křesla. Vyřiď jim, že dorazím odpoledne.“

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 18


4.

[

L

]

ucie právě dopíjela kávu v hale Nemocnice Salengro, když k ní

přistoupil ošetřující lékař Ludovika Sénéchala. Byl to vysoký tmavo

vlasý muž s jemnými rysy a krásnými zuby, typ, který by se jí za jiných

okolností mohl velmi líbit. Na širokém plášti měl připěvněnou jme

novku MUDr. L. Tournelle.

„Jak to vypadá, doktore?“

„Nemá žádné viditelné zranění, žádnou podlitinu, ze které bychom

mohli usuzovat na nějaké fyzické trauma. Při oftalmologických tes

tech jsme nezjistili nic nenormálního. Mobilita očí a sítnice jsou v po

řádku. Fotomotorické reflexy včetně reakcí zornic jsou v normě. Ale

Ludovic Sénéchal přesto nevidí.“

„Tak co mu vlastně je?“

„Musíme provést další vyšetření, zejména magnetickou rezonanci,

a musíme zjistit, jestli nemá nádor na mozku.“

„Nádor na mozku by mohl způsobit oslepnutí?“

„Kdyby tlačil na oční nerv, tak ano.“

Lucie velmi ztěžka polkla. Ludovic už pro ni byl sice jenom vzdále

nou vzpomínkou, pořád s ním však kdysi sdílela plných sedm měsíců

života.

„Dá se to léčit?“

[ 19 ]

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 19

4.


„Záleží na velikosti, umístění ana tom, jestli je maligní, nebo benigní.

Než uděláme skeny, nemůžu vám říct víc. Můžete jít přítele navštívit,

jestli chcete. Leží v pokoji číslo 208.“

Doktor jí pevně stiskl ruku a rychle odkráčel. Lucie neměla odvahu

jít nahoru pěšky, a tak si počkala na výtah. Dvě probdělé noci na pedi

atrii, které se nesly ve znamení naříkání a zvracení, ji připravily o veš

kerou energii. Naštěstí ji přišla vystřídat matka, takže si mohla chvíli

zdřímnout.

Tiše zaklepala na dveře a pak vešla do Ludovikova pokoje. Ležel na

posteli aupřeně zíral na strop. Lucii se sevřelo hrdlo. Vůbec se nezmě

nil... Jistě, trošku mu prořídly vlasy, ale pořád ještě měl výraz zralého

muže a kulatou, něžnou tvář, která ji zaujala už na internetu.

„To jsem já, Lucie...“

Otočil se k ní. Oči nehleděly přímo na ni, ale někam na zeď za ní.

Lucie se otřásla. Ludovic se pokusil o úsměv.

„Můžeš jít blíž. Není to nakažlivé.“

Lucie došla až k němu a vzala ho za ruku.

„Budeš v pořádku.“

„To je zvláštní, že jsem vytočil zrovna tvoje číslo, viď? Mohl to být

kdokoliv jiný.“

„Je zvláštní, že jsem byla tak blízko. Teď jsem v nemocnici jako

doma.“

Vysvětlila mu, co se stalo Juliette. Ludovic se s dvojčaty už viděl

a holkám se líbil. Lucie znervózněla, když pomyslela na hrůzu, která

možná zraje v hlavě jejího bývalého milence.

„Brzy zjistí co to je.“

„Předpokládám, že už ti řekli o nádoru.“

„Je to jen hypotéza.“

„Není to nádor, Lucie. To udělal ten film.“

„Jaký film?“

„Ten s tím malým bílým kolečkem. Ten, který jsem včera našel u jed

noho sběratele. Byl...“

Lucie si všimla, že prsty křečovitě svírá prostěradlo.

„Byl divný.“

[ 20 ]

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 20


„Jak divný?“

„Dost divný na to, abych z něj oslepl, sakra!“

Vykřikl. Celý se třásl. Našel Luciinu ruku a pevně ji sevřel.

„Jsem si jistý, že právě pro tenhle film si na půdu šel jeho bývalý ma

jitel. Rozbil si hlavu, když spadl ze žebříku. Něco se muselo... Nevím,

co ho přinutilo lézt nahoru a hledat ho.“

Lucie si uvědomila, že je na pokraji zhroucení. Nesnášela pohled na

své blízké a přátele, když se ocitli takhle na dně.

„Podívám se na něj.“

Zavrtěl hlavou.

„Ne, ne. Nechtěl bych, abys...“

„Abych oslepla? A můžeš mi vysvětlit, jak by obrázky promítané na plátno mohly někoho oslepit?“

Neodpověděl.

„Cívka zůstala v promítačce?“

Po krátkém tichu to Ludovic nakonec vzdal.

„Ano. Musíš jen udělat pár věcí, které jsem ti ukázal. Pamatuješ?“

„Ano. Myslím, že jsi mě to naučil, když jsi mi pouštěl Dotek zla.“

„Dotek zla... Od Orsona Wellese.“

Bolestně vzdychl. Do očí mu vyhrkly slzy. Namířil ukazováček někam do prázdna.

„Moje peněženka musí ležet na nočním stolku. Vevnitř jsou navští

venky. Vem si tu se jménem Clauda Poigneta. Restauruje staré filmy.

Chtěl bych, abys mu tu cívku odnesla. Ať se na ni podívá, ano? Rád

bych, aby zjistil, odkud ten film pochází. Je tam taky inzerát s adresou

a telefonním číslem na syna toho sběratele. Na Luka Szpilmana.“

„A co s ním mám dělat?“

„Vem si ho... Vem si všechno. Chceš mi pomoct? Tak to udělej, Lucie.“

Lucie potichu vzdychla, otevřela peněženku a vyndala z ní vizitku i inzerát.

„Mám je.“

Vypadal už mnohem klidněji. Posadil se a nohy svěsil dolů z postele.

[ 21 ]

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 21


„A kromě toho, Lucie... Jak se máš?“

„Pořád stejně. Pořád spousta vražd a znásilnění. Když je člověk poli

cajtem, nestane se mu, že by zůstal bez práce.“

„Ptal jsem se na tebe, ne na tvoji práci.“ „Na mě? Ehm...“ „Nechme to být.“ „Promluvíme si později.“ Podal jí klíče a pevně jí stiskl ruku. Lucie se zachvěla, když se jí za

hleděl do očí a jeho tvář byla jen deset centimetrů od jejího obličeje.

„Dej si na ten film pozor.“

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 22


5.

[

O

]

dpoledne v Notre-Dame-de-Gravenchon... Krásné městečko

ztracené v departementu Seine-Maritime. Sympatické obchůdky, klid

a mír, zeleň a pole, kam až člověk dohlédl, pokud se ovšem díval na

správnou stranu. Protože směrem na jihozápad, necelý kilometr od

města, zakrývalo břeh Seiny jakési gigantické ocelové plavidlo,

z něhož k obloze stoupalo tolik šedivého kouře, že přes něj nebe ne

bylo skoro vidět. Navíc byl ve vzduchu cítit plyn. Sharko se vydal ces

tou, kterou mu v telefonu popsal poručík od policie, s nímž se měl na místě setkat. I když těla odvezli už včera – trvalo jim celý den, než je vytáhli ze země, aniž by poškodili místo činu, což byla práce hodná archeologů –, komisař vždycky rád začínal s vyšetřováním z výchozího bodu. Po třech hodinách cesty, kdy mu slunce pražilo do obličeje,

byl strašně nervózní, a to tím spíš, že už dlouhá léta takřka vůbec ne

jezdil autem. Většinou používal příměstský vlak, linku B, s níž jezdil

ze stanice Bourg-la-Reine na stanici Châtelet–Les Halles a pak dál lin

kou A ze Châtelet do Nanterre.

Když se před ním objevila směrovka, zabočil ase zavřenými okénky

asklimatizací puštěnou naplno projel průmyslovou zónou Port-Jé

rôme. Cítil prach, kovové piliny a kyselinu. Tady, uprostřed přírody,

si velké podniky rozparcelovaly království pohonných hmot, topného a užitkového oleje. Total, Exxon Mobil, Air Liquide. Dalších pár kilo

[ 23 ]

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 23

5.


metrů jel mezi magmatem komínů a teprve potom sjel na klidnější

místo, z něhož se ovšem brzy měla stát průmyslová zóna. Země se tu

prohýbala pod stojícími buldozery. Zaparkoval kousek od stavby, vy

stoupil a rozepnul si horní knoflík u košile. Do háje se sakem... Nechal

ho ležet na předním sedadle spolu s malou cestovní taškou, v níž měl

věci na přespání v hotelu. Protáhl si nohy a v kolenou mu zapraskalo.

„Panebože...“

Nasadil si sluneční brýle, jejichž jednu nožičku slepil vteřinovým lepidlem, a rozhlédl se kolem. Vpravo tekla Seina, vlevo rostly stromy a vzadu se táhla průmyslová zóna. Pocítil ten neskutečný pocit prázdnoty azmaru. Na dohled nestál žádný dům, jen prázdné silnice aopuštěná pole. Jako kdyby byla celá oblast mrtvá, jako kdyby ji spálil nebeský oheň. Dole u řeky postávalo několik mužů v přilbách a povídali si. Od jejich nohou se táhla k řece a od řeky ještě několik kilometrů dlouhá okrová puklina. Končila přesně v místě, kde ve větru pleskaly žlutočerné policejní pásky. Bylo to tam cítit teplou hlínou

a vlhkostí.

Sharko mezi muži okamžitě rozeznal kolegu z Rouenu, který na něj

čekal. Stačil mu pohled na pouzdro s pistolí, které mu viselo u opasku.

Zbraň se ve slunci leskla, jako kdyby ho volala. Kolega měl na sobě džíny s nízkým pasem, černé tričko a sešlapané tenisky. Byl tmavovlasý, vysoký, hubený a bylo mu pětadvacet, maximálně šestadvacet

let. Diskutoval s nějakým kameramanem a se ženou, která vypadala

jako novinářka. Sharko si posunul brýle na čelo a ukázal mu průkaz.

„Lucas Poirier?“

„Vy jste ten komisař z Paříže, odborník na sestavování profilů?

Těší mě.“

Musel by zacházet do detailů, kdyby mu chtěl vysvětlit, včem přesně jeho profese spočívá, a to by trvalo příliš dlouho.

„Říkejte mi Sharko. Nebo Shark. Žádné jméno, žádné příjmení, žádná hodnost.“

„Nezlobte se, komisaři, ale to nemůžu.“

Přistoupila k nim novinářka.

„Komisaři Sharko, dostali jsme informaci o vaší návštěvě a...“

[ 24 ]

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 24


„Budete mě možná považovat za nezdvořáka, ale seberte si toho

svého kameramana a vypadněte odtud.“

Vrhl na ni svůj nejzamračenější pohled. Novináře nesnášel. Žena sice o kousek ustoupila, ale požádala kameramana, aby natočil několik záběrů. Pravděpodobně se jim z toho podaří sestříhat krátkou zprávu,

ve které zdůrazní, že na místo dorazil komisař z Paříže. Způsobí to

senzaci.

Sharko je vyprovodil pohledem a pak se otočil k Poirierovi.

„Nevíte, jestli mi už rezervovali hotel? Kdo to má u vás na starosti?“

„Ehm... já nevím. Určitě...“

„Chtěl bych velký pokoj s vanou.“

Poirier přikývl jako většina lidí, které Sharko o něco požádal. Komisař se znovu rozhlédl kolem.

„Dobře... Neztrácejme čas. Vysvětlíte mi, oč jde?“

Mladý poručík vypil takřka celý obsah plastové lahve vody, kterou

držel v ruce, a pak ukázal na stavbu Algeco za sebou.

„Stavět tu začali minulý měsíc. Pokládají potrubí, které jim umožní

posílat nejrůznější chemický produkty z továren v Gonfreville do rafi

nerie Exxonu, která stojí tamhle. Přivaděč bude mít pod zemí asi třicet kilometrů. Zbývá jim vyhloubit už jen pět nebo šest set metrů, ale kvůli tomu, co tady našli, se práce zastavily. Ani vám nebudu povídat,

jak je to štve.“

V dálce přecházel sem a tam muž v kravatě a s mobilem u ucha.

Bezpochyby vedoucí stavby. Takový nález byl určitě to poslední, co čekal. Ten nešťastník za to samozřejmě vůbec nemůže, ale stejně bude muset skládat účty správní radě.

Sharko si utřel čelo kapesníkem. V podpaží se mu začaly tvořit velké skvrny od potu. Poirier zamířil k místu činu.

„Dělníci je našli tamhle. Pět mrtvol pohřbených dva metry pod zemí. Řidič buldozeru je moc nepoškodil. Zastavil okamžitě, jakmile v zemi uviděl lidskou paži.“

Sharko podlezl policejní pásku a přistoupil k okraji hlubokého příkopu. Odvrátil hlavu a nakrčil nos. Poirier šel za ním s nosem zabořeným do trička.

[ 25 ]

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 25


„Jo, ještě pořád to tu trochu smrdí. Koupali se ve vlastní šťávě a vedro tomu ještě přidalo. Věřte mi, že technici a patolog z toho žád

nou radost neměli.“

Komisař se zhluboka nadechl a pak se zahleděl na dno příkopu.

„Kdo to byl? Muži, ženy, děti? Máte ponětí, jak byli staří?“

„Všichni byli muži. Soudní patolog vám ukáže zprávu. Čtyři z nich

byli rozčtvrcení. Vlhká půda a blízkost Seiny musely urychlit proces

rozkladu. Zbyly z nich skoro jen kosti. Říkám skoro, ale byly tam kusy zahnívajícího masa a tekutin, zkrátka...“

„A co ten pátý?“

Poirier nervózně svíral lahev vody. Pod tričkem byl úplně mokrý. Z čela mu kapal pot, jak kůže vylučovala centilitry vody a soli.

„Relativně zachovalý, pokud se to tak dá říct. Zbývající těla ležela nad ním i pod ním, a tak vytvořila jakousi izolační vrstvu.“

„Nebyly mrtvoly do něčeho zabalené?“

„Ne. Neměly na sobě ani šaty. Byly nahé. Co se týče toho pátýho

muže, měl po celým těle hluboký škrábance. Na rukách, na hrudi.

Do prdele, viděl jsem to na vlastní oči... Vypadal jako oloupaný pome

ranč. Vůbec si to nedokážete představit.“

Ale ano, dokáže. Vzdychl. Případ vypadal komplikovaně. Existovalo riziko, že se připojí k dalším nevyřešeným případům a že ho v Nanterre jen čas od času opráší. Napřáhl k poručíkovi paži.

„Pomozte mi slézt dolů.“

Poručík mu podal ruku. Sharko měl pocit, že ten mladý muž už během své krátké kariéry u policie viděl až příliš. Už teď se topil ve sračkách a po několika letech z nich nevyjde nedotčený. Všichni policajti, které strhává vír a kteří se jen těžko vracejí zpátky na povrch, jsou na tom stejně, protože tahle sviňská profese člověka sežere a rozloží na kousky.

Komisař se pustil aocitl se na dně jámy. Hřbetem ruky si oprášil hlínu z košile. Páchlo to tam jako v márnici, slunce zmizelo a panovalo tam dusivé vedro. Sharko si dřepl a promnul hlínu mezi prsty. Technici ji proseli, protože nechtěli přijít ani o tu nejmenší indicii, o malé kůstky,

chrupavky nebo hmyzí kukly. Odvedli dobrou práci. Sharko se narov

[ 26 ]

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 26


nal a zadíval se na hnědé stěny. Vykopat dva metry v zemi a pohřbít oběti muselo dát spoustu práce. Vrah jednal důsledně...

„Šéf se zmínil o odříznutých temenech.“

Poirier se naklonil nad jámu. Na čele se mu objevila velká kapka potu a ukápla dolů.

„Je to tak. Zjistili to i novináři a udělali z toho v bulvárním tisku senzaci. Mluví se osériovém vrahovi abůhví očem. Prostě šílenství. Horní části lebek se nenašly. Vypařily se.“

„A mozky?“

„V lebkách nezbylo nic. Tedy vlastně zbylo, hlína. Patolog na tom pořád ještě pracuje. Zdá se, že mozek a oči se po smrti rozloží jako první a úplně zmizí. Takže v tuto chvíli pořád ještě nic nevíme.“

Vyplázl jazyk a nalil si na něj poslední kapku vody z lahve.

„Zkurvený vedro! Poslyšte, komisaři, co kdybychom odtud vypadli? Už se tu motám několik hodin a potřebuju se trochu osvěžit. Můžeme si promluvit na zpáteční cestě. Stejně musím jet s vámi.“

Sharko se naposled rozhlédl po jámě. V tuto chvíli už tady neobjeví

ani neuvidí nic nového. Fotografie z místa činu, detailní nebo celkové

záběry okolí, pokud takové existují, mu toho určitě prozradí víc.

„Bylo na těch tělech ještě něco zvláštního? Vytrhali jim zuby?“

Ticho. Mladík se s úžasem naklonil dolů.

„Máte pravdu. Neměli zuby a měli uříznuté i ruce, jak...“

„Všichni?“

„Myslím, že ano... Já... Promiňte.“

Zmizel Sharkovi ze zorného pole. Musel to pro něj být příšerný den. Komisař vykročil výkopem. V dálce viděl ty dva pitomce z televize, kteří ho pravděpodobně natáčeli. Nenápadně se přesunuli k autu. Sharko tam zůstal sám a hleděl na prázdný prostor. Představoval si těch pět těl ležících na sobě... Jedno z nich bylo částečně stažené z kůže. Proč? Dostalo se mu nějaké zvláštní pozornosti? Před smrtí,

nebo po smrti? Na rty se mu drala spousta otázek souvisejících s mís

tem činu. Znaly se oběti? Navštěvovaly svého vraha? Zemřely současně? Za stejných okolností?

[ 27 ]

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 27


Sharka zamrazilo jako pokaždé, když vyšetřování teprve začínalo. Páchlo to tady smrtí, naftou z buldozerů a vlhkostí, ale on si uvědomil,

že ho ten zápach svým způsobem vzrušuje. Po jistou dobu se vyhýbal

adrenalinu a temným místům. Už ani nedokázal spočítat, kolikrát se

v noci vrátil domů a Suzanne spala na pohovce stočená do klubíčka

a celá uplakaná.

Intenzivně nenáviděl svůj předchozí život, ale zároveň se mu po

něm stýskalo.

O kus dál spatřil žebřík opřený o stěnu a snadno po něm vylezl na

horu. Asi třicet metrů od výkopu vedla asfaltová silnice. Po ní určitě

musel přijet vrah nebo vrahové i s těly. Policie z Rouenu už určitě začala pátrat v okolí a pro jistotu vyslechla i dělníky z továrny. Ale vzhledem k odlehlé poloze to asi nic nepřineslo.

Lucas Poirier seděl na břehu Seiny a u ucha držel mobil. Určitě telefonuje manželce a sděluje jí, že se dnes večer vrátí asi hodně pozdě. Brzy už volat nebude. Jeho častá nepřítomnost doma bude součástí jeho profese. A o několik let později si uvědomí, že ho tahle práce definitivně naučila žít osaměle, jen ve společnosti démonů, že popíjí ve sta

rém ubohém baru a že se utápí ve výčitkách svědomí až do absolut

ního vyčerpání. Sharko si povzdechl a zamával na něj. Poručík ukončil hovor a rozběhl se k němu.

„Tak co ty zuby?“

„Jak jste to věděl?“

„To byl jen takový nápad. Nezapomeňte, že sestavuju profily vrahů.“

„Nedělejte si ze mě legraci, komisaři.“

Sharko ho obdařil upřímným úsměvem. Líbila se mu naivita těchhle kluků. Dokazovala, že v nich existuje ještě pořád něco čistého, nějaký záblesk, který se u starých veteránu už dávno vytratil.

„Vrah oběti svlékl a vybral si velmi vlhkou, bahnitou půdu poblíž řeky, aby urychlil proces rozkladu. Tenhle pozemek je sice izolovaný a nehodí se vlastně k žádné zástavbě, ale i tak měl strach, že je někdo najde. Proto vykopal tak hlubokou jámu. A když už postupoval s takovou opatrností, určitě nechtěl, aby mrtvoly někdo dokázal identifikovat. Dnes jsou odborníci schopní odebrat otisky prstů i z mumií. Vrah

[ 28 ]

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 28


to možná věděl. Proto se choval tak surově. Bez zubů a rukou zůstanou ti mrtví anonymní.“

„Nezůstanou anonymní. Budeme mít jejich DNA.“

„Ano, DNA... Věřte tomu, když chcete.“

Nastoupili do auta, Sharko nastartoval a rozjel se.

„Komu mám zavolat kvůli hotelu? Vím, že se opakuju, ale chci velký pokoj s vanou.“

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 29


6.

[

L

]

udovic bydlel za dostihovou dráhou v Marcq-en-Baroeul, což

bylo malé městečko těsně přiléhající k Lille. Klidné místo, cihlový rodinný dům v „moderním stylu“, malá zahrádka s trávníkem, jehož sekání člověku nezabere celý den. Lucie zvedla zrak k oknu v prvním patře a usmála se. V tom malém půvabném pokojíku se poprvé milovali. Večer, který seznamka dodává na klíč: Nejdřív se setkáte virtuálně, pak v reálu, vyspíte se spolu a potom se uvidí.

A Lucie uviděla. Ludovic byl ve všech směrech hodný člověk. Seriózní, pozorný, se spoustou dalších kladných vlastností. Jenomže vůbec neměl sklon k dobrodružství. Vedl poklidný život, díval se na filmy, pracoval v sociální pojišťovně a navíc byl trochu náladový. Lucie si ho

nedovedla představit jako budoucího otce svých dvojčat, jako člověka,

který je bude povzbuzovat při kurzech tance nebo s nimi bude jezdit

na kole.

Strčila klíč do zámku, ale vzápětí si všimla, že není zamčeno. Snadno si dovedla představit proč. Ludovic natolik zpanikařil, že nechal odemčeno. Vešla dovnitř a zamkla za sebou. Dům byl velký, krásný, moderní a prostorný. Měl všechno, co by ona s dvojčaty potřebovala. Tak snad jednou...

Vzpomněla si, kde se nachází sklep. Na tom promítání filmů spivem a popcornem bylo něco nezapomenutelného a nadčasového. Když

[ 30 ]

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 30

6.


vešla do haly, spatřila spoustu rozbitých nebo převrácených věcí. Představila si, jak se Ludovic poslepu snaží dostat dolů a jak cestou do všeho naráží.

Lucie sešla schody do kapesního kina. Od loňska se tam nic nezmě

nilo. Na stěnách červené tapety, vůně starých koberců, atmosféra

sedmdesátých let. Mělo to svůj půvab... Bílé plátno se ve světle promítačky chvělo. Otevřela dveře maličké kabiny, v níž bylo kvůli rozsvícené xenonové lampě horko jako v peci. Zvuk naprázdno běžící promítačky plnil prostor, kotouč se otáčel akonec filmu oněj při každé

otáčce pleskal. Lucie bez zaváhání stiskla velké červené tlačítko na

pájení šedesátikilového monstra. Hučení konečně ustalo.

Zmáčkla vypínač a na stropě se rozsvítila zářivka. Na polici ležely

bez ladu a skladu krabice od filmů, magnetofony a filmové plakáty. To byl celý Ludovic, organizovaný bordelář. Snažila se vzpomenout si,

jak má film založit. Musí kotouč obrátit, nasadit na promítačku, upev

nit ho ve středu, aby nevypadl, stisknout tlačítko „Přehrát“, nasadit

dírky filmu do pásu... Měla před sebou spoustu tlačítek a operace

byla složitější, než si původně myslela, ale nakonec se jí podařilo pro

mítačku pustit. Díky zázraku světla a optiky se série fotografií proměnila v dokonalý pohyb. Takhle se zrodil film.

Lucie zhasla zářivku, zavřela za sebou dveře promítací kabiny a po

třech schůdcích sešla dolů do sálu. Se zkříženými pažemi zůstala stát

opřená o zeď. Na této prázdné místnosti a dvanácti zelených kožených

křeslech bylo něco strašně deprimujícího, stejně jako na jejich maji

teli. Hleděla na plátno a nedokázala se ubránit jistým obavám. Ludo

vic mluvil o nějakém divném filmu, u kterého oslepl... A co když je

v těch obrázcích opravdu něco nebezpečného, jako třeba... Jako třeba

ostré světlo, které člověku skutečně může poškodit zrak? Lucie po

třásla hlavou. Připadalo jí to úplně padlé na hlavu. Ludovic určitě má

nádor na mozku.

Světelný paprsek prosvítal tmou a na plátně se objevil bílý obdélník.

Po něm následovala tma a o pět nebo šest vteřin později se v horním pravém rohu rozsvítilo bílé kolečko. Stěny se najednou zachvěly hlasi

tou hudbou. Zazněla veselá písnička, jakou člověk mohl kdysi slyšet

[ 31 ]

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 31


na poutích a na kolotočích. Lucie se nad praskavým zvukem usmála. Určitě byl nahraný ze starého gramofonu nebo dokonce z fonografu.

Žádné titulky. Uprostřed se v oválu objevil detailní záběr ženské

tváře. Kolem oválu zůstalo všechno ve tmě, nebo spíš v jakési šedivé,

skoro černé mlze. Jako kdyby kameraman nasadil na objektiv filtr. Když se člověk na tento záběr díval, měl pocit, že je voyeur nahlížející klíčovou dírkou.

Herečka připadala Lucii krásná. Úplně ji hypnotizovala velkýma ta

jemnýma očima. Bylo jí asi dvacet ahleděla přímo do objektivu. Na rtech měla tmavě rudou rtěnku, černé vlasy měla sčesané dozadu a jeden pramen jí padal do čela. Byla vidět i horní část kostkovaného kos

týmu, z něhož vyčníval čistý, nevinný krk. Lucii obrázek připomněl

rodinné fotografie v medailoncích, které její prarodiče uchovávali ve šperkovnici. Herečka se neusmívala, vypadala spíš povýšeně a podobala se femme fatale, které tolik miloval Hitchcock. Její rty se na chvilku pohnuly. Něco říkala, ale Lucie neslyšela co, protože záběr byl němý. Vtom se v zorném poli objevily dva prsty mužské ruky a zvedly víčko jejího levého oka. Pak se náhle za zvuků cirkusové hudby avúderech činelů objevil zleva skalpel a rozřízl dívce oko vejpůl.

Lucie zaťala zuby a odvrátila pohled. Příliš pozdě. Obraz ji zasáhl

jako rána bičem. Pocítila strašný vztek. Neměla nic proti béčkovým hororům, naopak, pravidelně se na ně dívala, hlavně v sobotu večer, ale nesnášela hororové scény, které se objevily dřív, než měl divák čas odvrátit pohled. Bylo to podlé a zbabělé.

Náhle hudba utichla.

Už se neozýval žádný zvuk, kromě tísnivého vrčení promítačky.

Lucie se trochu vzpamatovala a očima se vrátila k plátnu. Ještě jedna

taková scéna a okamžitě to vypne. Po dni stráveném v nemocnici měla

takových věcí opravdu plné zuby.

Z plátna cítila napětí a to ji trochu znepokojovalo. Už si nebyla tak

jistá jako předtím.

Projektor dál vrhal na plátno kužel světla. Pak se objevil záběr na

podrážky bot. Kamera se od nich začala pomaličku vzdalovat. Na po

zadí nebe seděla na houpačce blond holčička v upnutých šatičkách

[ 32 ]

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 32


aširoce se usmívala. Záběr byl černobílý aněmý, ačkoliv holčička něco

povídala. Měla dlouhé světlé vlasy a vyzařovala z ní radost ze života.

V očích se jí odráželo světlo a na kůži jí tančily stíny stromů. Osvětlení a úhly záběrů její dětské tváře svědčily o práci profesionála. Kamera, kterou někdo určitě držel na rameně, velmi často detailně zabírala oči

holčičky. Byly světlé, čisté a plné života. Dívenka mrkala a panenky se jí roztahovaly a stahovaly jako clona fotoaparátu. Nahoře v rohu pořád zůstávalo bílé kolečko a Lucii dělalo velký problém si ho nevšímat. Nepřitahovalo ji, spíš vadilo. Nedokázala vysvětlit proč, ale měla po

cit, že se jí svírá žaludek. Scéna s rozříznutým okem ji definitivně roz

rušila.

Následoval rychlý sled krátkých záběrů děvčátka. Spousta nesou

vislých obrazů jako ve snu, které se nedaly určit ani v čase, ani v prostoru. Některé obrázky poskakovaly, pravděpodobně kvůli špatné kvalitě kopie. Od očí těkala kamera na houpačku a od houpačky na ruku děvčátka hrající si s mravenci. Detail dětských úst, jídla a vzápětí mrkajících víček. Na dalším záběru trvajícím dvě nebo tři minuty holčička láskyplně hladila dvě koťata v trávě. Objímala je a tiskla k sobě, zatímco okolí zalévala mlha. Lucie netušila, jakou techniku kameraman zvolil. Když holčička zvedla zrak ke kameře, nehrála. Důvěřivě

se usmívala a mluvila na někoho, koho dobře znala. V jednu chvíli při

běhla těsně před objektiv a začala se točit dokolečka. Obraz se taky za

čal otáčet, doprovázel ji v tanci a ten pohyb uprostřed mlhy vyvolával

závrať.

Další záběr. V dívenčině pohledu se něco změnilo. Objevil se v něm

smutek. Obraz byl velmi tmavý. Kolem tančila a tekla mlha. Kamera se přibližovala a vzdalovala, jako kdyby si z dívky dělala legraci. Holčička napřahovala ruce dopředu a odháněla ji jako obtížný hmyz. Lucie se znovu cítila jako voyeur, který potají sleduje scénu odehrávající se možná mezi otcem a dcerou.

Náhle se obraz zase změnil a následovala další sekvence. Lucie

třeštila oči, jako kdyby chtěla obsáhnout celou scénu: Oplocenou louku a černé, zamlžené a chaotické nebe, které vůbec nevypadalo přirozeně. Jednalo se o nějaké speciální triky? Na konci louky čekala holčička,

[ 33 ]

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 33


paže měla svěšené podél těla a v pravé ruce držela řeznický nůž, příliš velký pro její malé nevinné prstíky. Detailní záběr očí. Hleděly do prázdna a panenky měly zvětšené. Holčičku něco rozrušilo. Lucie to cítila přímo fyzicky. Kamera umístěná za plotem rychle uhnula doprava a zabrala rozzuřeného býka. Bylo to obrovské statné zvíře s pěnou u huby. Kopytem rylo v trávě a kopalo do ohrady. Ostré rohy čněly

dopředu jako nabroušené meče.

Lucie si přiložila dlaň na ústa. Přece se...

Jednou rukou se opřela o opěradlo křesla a hlavu naklonila směrem

k plátnu. Nehty zaryla do kůže. V záběru se najednou objevila něčí ruka a zdvihla závoru. Člověk, který to udělal, si dával pozor, aby ho kamera nezabrala. Ohrada se otevřela a rozzuřené zvíře se vyřítilo ven. Z jeho těla přímo čišela ta nejzuřivější a nejčistší síla. Kolik býk vážil? Tunu? Zůstal stát uprostřed, otočil se a potom se soustředil na

holčičku, která se ani nepohnula.

Lucie na okamžik zaváhala, jestli nemá zajít do projekční kabiny

a film zastavit. Tohle nebylo hrané. Zábava skončila. Už žádná houpačka, žádné úsměvy, žádné spiklenectví. Tohle bylo naprosto nepředstavitelné. Lucie držela ruku na ústech, ale nedokázala od toho zatra

ceného plátna odtrhnout pohled. Film ji úplně pohltil. Na nebi se nafoukly černé mraky a všechno kolem potemnělo, jako kdyby mělo přijít tragické finále. Lucie měla pocit, že se dívá na zrežírovaný boj Dobra se Zlem. S obrovským, neporazitelným a mocným Zlem. David

proti Goliášovi.

Býk vyrazil kupředu.

To, že byl film němý a že k němu nehrála žádná hudba, ještě znáso

bovalo úzkostný pocit. Člověk to nemusel slyšet, ale přesto si dokázal představit dusot kopyt afunění nozder. Kamera teď zabírala oba. Býka vlevo aholčičku vpravo. Vzdálenost mezi obludou anehybným děvčátkem se zkracovala. Třicet metrů, dvacet... Jak to ta holčička dokáže,

že se ani nepohne? Jak to, že nezačne utíkat a volat o pomoc? Lucie si na okamžik vzpomněla na její roztažené panenky. Byla zdrogovaná? Zhypnotizovaná?

Nechá se nabodnout na rohy?

[ 34 ]

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 34


Deset metrů. Devět, osm...

Pět metrů. Býk náhle zpomalil, začaly se mu křečovitě stahovat svaly

a zpod kopyt odlétaly velké kusy země. Nakonec se úplně zastavil asi metr před cílem. Lucie si myslela, že film skončil. Už skoro nedýchala.

Nehýbalo se nic, ale zvíře dál funělo a na hubě se mu objevovala pěna.

Z jeho rozzuřených očí se dala vyčíst touha běžet dál a zabíjet, jenomže

tělo ho odmítalo poslechnout.

Byl paralyzovaný. To bylo to správné slovo.

Holčička na něj bez mrknutí oka hleděla. Pak udělala krok dopředu,

až se dostala pod jeho hlavu, čtyřicetkrát nebo padesátkrát těžší, než byla ona sama. Ve tváři se jí neodrážely žádné emoce. Zvedla nůž a jed

ním pohybem prořízla býkovi hrdlo. Vytryskla tmavá krev a býk

se jako poražený nějakým šíleným matadorem svalil na bok a zvedl ze země oblak prachu.

Náhle plátno zčernalo jako na začátku. Bílé kolečko vpravo nahoře

se pomaličku vytrácelo. Vsále začalo blikat, jako kdyby světlo tleskalo. Film se dočkal ovací.

Lucie zůstala nehybně stát. V těle cítila křeče a byla jí zima. Ner

vózně si otřela čelo. Skutečně viděla, jak se rozzuřený býk zastavil

před malou holčičkou a jak si nechal proříznout hrdlo, aniž by na to ně

jak reagoval, a to všechno v dlouhém záběru a evidentně bez střihu?

Celá se třásla, když došla do kabiny aotočila vypínačem. Blikání pře

stalo a znovu se rozsvítila zářivka. Lucie pocítila nekonečnou úlevu.

Jaký šílenec mohl natočit takové záběry? Ještě teď v duchu viděla, jak

se po plátně šíří modrozelená mlha, viděla detailní záběry očí, mrkání víček aneuvěřitelné násilí. Vtom filmu bylo něco, co žádný zklasických hororů neměl. Byl naprosto autentický. Sedmiletá nebo osmiletá holčička nebyla žádná herečka. Nebo naopak byla výtečná herečka.

Lucie se chystala vrátit se zpátky nahoru, když z přízemí zaslechla

nějaký zvuk. Praskání skla pod nohama. Přestala dýchat. Zdálo se jí

to? Vyvolal to v ní ten film? Opatrně kráčela nahoru. Konečně došla

do haly.

Venkovní dveře byly pootevřené.

Lucie se k nim rozběhla. Byla si jistá, že po příchodu zamkla.

[ 35 ]

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 35


Venku nikdo nebyl. Lucie se zmateně vrátila dovnitř a rozhlédla se. Na první pohled se nic nezměnilo. Vešla do chodby a zkontrolovala

ostatní místnosti. Koupelnu, kuchyň a... pracovnu.

Pracovnu... ve které Ludovic skladoval filmy.

I tady byly dveře pootevřené. Lucie vstoupila mezi hromady krabic.

Na zemi se jich válely desítky. Filmy byly všude. Všimla si, že na ně

kterých nejsou žádné štítky ani názvy filmu, ani jméno režiséra, ani

rok výroby... Krabice byly rozházené a otevřené.

Někdo to tady prohledával a hledal něco konkrétního.

Anonymní film.

Ludovic jí vyprávěl, že od jednoho sběratele koupil několik filmů včetně toho, který právě viděla. Zaváhala a prohlížela si místnost.

Volat kvůli tomu vyšetřovací tým jí připadalo zbytečné, nikde nebyly

žádné stopy po vloupání, nic nebylo ukradené... Vrátila se nicméně do sklepa a sbalila cívku, aby ji mohla odnést k restaurátorovi, jehož navštívenku měla. Nikdy předtím neviděla žádný krátký film, který by na ni takhle zapůsobil. Cítila se úplně prázdná, a to se už dlouhá léta pohybovala po místech zločinů a zúčastnila se řady pitev.

Když konečně vyšla ven, napadlo ji, že to slunce, které jí žhnulo do

obličeje, vlastně není tak špatné.

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 36


7.

[

C

]

o jste dělal, než jste nastoupil do oddělení násilných trestných

činů, komisaři Sharko?“

„Abych to zkrátil, řekněme, že jsem strávil spoustu času na kriminálce.“

„To je dobře...“

Georges Péresse, komisař kriminálního oddělení v Rouenu, který dostal případ na starost, byl muž s tvrdými rysy. Lucas Poirier ho v autě popsal jako zásadového, tvrdohlavého chlapa, který nesnáší, když se mu někdo plete pod nohy. Péresse měřil metr šedesát a ve svém šedivém obleku se skoro ztrácel, ale hlas měl jako Barry White. Člověk měl pocit, že když zařve, musí vzduch přímo vibrovat.

„Nejsme zvyklí pracovat s... analytiky. Doufám, že to zvládnete

sám, protože máme podstav a všichni mí muži toho mají až nad hlavu.“

Sharko seděl naproti němu a ruce měl položené na kolenou. Vedro ho přímo dusilo.

„Nebojte se, budu potichu jako pitevní zpráva. Za dva nebo tři dny odtud pravděpodobně vypadnu s balíkem fotokopií v podpaží. Potřebuju hlavně přístup kinformacím,“ řekl apíchl ukazováčkem do vyleštěného stolu. „Tím myslím ke všem informacím. A chci mít v hotelovém pokoji vanu, protože jsem zvyklý koupat se v takovým vedru ve studený vodě.“

[ 37 ]

001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 37

7.


Komisař Péresse se dal do hurónského smíchu. Vstal a ventilátor stojící u portrétu prezidenta Sarkozyho přepnul na vyšší rychlost.

„Chcete všechny informace? Takže vyšetřování v okolí, nula. Přímí nebo nepřímí svědkové, nula. Kromě těch rozkládajících se těl jsme na místě nenašli žádné stopy, což je logické vzhledem k tomu, že tam

ležela pohřbená už několik měsíců a že během té doby vydatně pršelo.

Všichni z lékařského týmu, soudní patolog, antropolog i entomolog se

rozhádali, protože se nemůžou shodnou na tom, co komu patřilo. Je to horší než puzzle stisíci dílky. Určitě nad tím stráví celou noc. Naší jedinou jistotou je, že se jedná o dospělé muže. To bud



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist