načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Syndrom E - Franck Thilliez

Elektronická kniha: Syndrom E
Autor:

I to, co nevidíte, vás může zabít!Horké léto, dovolená právě začala, dvěma francouzským policistům však běhá mráz po zádech. A rozhodně není žádným příjemným ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  168
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  179 Kč
6%
naše sleva
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 382
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z francouzského originálu Le Syndrome E ... přeložil Jiří Žák
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5443-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

I to, co nevidíte, vás může zabít!

Horké léto, dovolená právě začala, dvěma francouzským policistům však běhá mráz po zádech. A rozhodně není žádným příjemným osvěžením.

Lucii Henebelleové, poručici z Lille, uprostřed noci zavolá jeden z jejích přátel. Prosí ji o pomoc, protože oslepl poté, co se podíval na anonymní krátký film z padesátých let, na který náhodně natrefil v pozůstalosti fanatického sběratele filmů.

Komisař Franck Shark z Nanterre se zdvihne od svého stolu, za kterým vytváří psychologické profily vrahů, aby šel na sever Francie prozkoumat pět zmrzačených těl, které našli bagry stavební společnosti. Mrtvoly nelze identifikovat, nejenže nemají ruce, sadistický vrah jim vyloupl oči a ukradl mozky.

Vyšetřování Lucie Hebelleové a komisaře Sharka spojí záhadný "syndrom E". Při pátrání po jeho původu, projevech a následcích se francouzští policisté dostanou do výzkumné laboratoře neuromarketingu v Belgii, setkají se tváří v tvář s káhirskou chudobou a touhou žít co nejdůstojněji, jakož i s temnou minulostí kanadského sociálního systému.


„Syndrom E přesahuje hranice klasického kriminálního románu a přináší děsivé psychologické mystérium se skutečně šokujícím rozuzlením." 
- Post Gazette

„Bravurní příběh, který většina čtenářů spolkne na posezení." 
- Publishers Weekly

„Brilantně napsaný, inteligentní a zajímavý thriller plný pulzující obrazů a komplexních postav připomínajících film noir. Hlavní hrdinové i ostatní postavy jsou skvěle vykreslené a tak skutečné!“ 
- z recenze na portále Goodreads.com

„Syndrom E je fascinující čtení, které vám přiblíží zajímavá fakta z historie forenzní vědy a různá exotická místa. Věnuje se tématice kontroly mysli a genocidě. Pár zabijáků, kteří se nezastaví před ničím, jsou jen špičkou ledovce…“
- z recenze na portále Goodreads.com

Franck Thilliez  (1973) pochází z malého městečka na severu Francie. Než se stal spisovatelem, pracoval v oboru IT. K napsání románu Syndrom E, vědecky zaměřeného thrilleru, ho inspirovala jeho láska k filmům. Celkově má na kontě již 18 románů. Další pentalogie s ústřední dvojicí vyšetřovatelů Lucií Henebelleovou a komisařem Sharkem vyjde v nakladatelství XYZ v roce 2017.

Zařazeno v kategoriích
Franck Thilliez - další tituly autora:
Syndróm E Syndróm E
Thilliez, Franck
Cena: 346 Kč
Gataca Gataca
Thilliez, Franck
Cena: 273 Kč
Syndrom E Syndrom E
Thilliez, Franck
Cena: 296 Kč
Smrtící DNA Smrtící DNA
Thilliez, Franck
Cena: 296 Kč
Smrtící DNA Smrtící DNA
Thilliez, Franck
Cena: 187 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Syndrom E
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.xyz.cz
www.albatrosmedia.cz
Franck Thilliez
Syndrom E – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





F RANCK
THILLIEZ
„Syndrom E přesahuje hranice klasického kriminálního románu
a přináší děsivé psychologické mystérium se skutečně šokujícím rozuzlením.“
(Post Gazette)
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 3










M ým blízkým
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 5





001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 6





1.
[
H
]
la vně přijet první.
Poté co si Ludovic Sénéchal přečetl ten inzerát, ještě za svítání sedl
do auta a v rekordním čase urazil vzdálenost dvou set kilometrů, která
dělila předměstí Lille od Lutychu.
„Prodej sbírky starých němých azvukových snímků natočených na
16mm a 35mm filmy. Všechny žánry. Krátké, dlouhometrážní,
natočené po roce 1930. Více než 800 cívek, včetně 500 špionážních filmů.
Cena dohodou na místě...“
Podobné inzeráty se na internetu objevovaly jen zřídka. Majitelé
takových sbírek chodili většinou na burzy, nebo filmy prodávali v
aukcích přes eBay. Tenhle působil spíš jako inzerát na starou vyřazenou
ledničku. To bylo dobré znamení.
Vcentru belgického města měl Ludovic trochu problémy s
parkováním. Zkontroloval číslo domu a pak se představil jeho obyvateli. Luc
Szpilman, asi pětadvacet let, na nohou conversky, na nose surfařské
sluneční brýle a na sobě tričko s nápisem Chicago Bulls. Taky pár
piercingů.
„Aha, vy jste přijel kvůli těm filmům. Pojďte za mnou, jsou na půdě.“
„Jsem tu první?“
„Další zájemci dorazí vzápětí, už jsem měl několik telefonátů.
Nemyslel jsem si, že to půjde tak rychle.“
[7 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 7
1.





L udovic kráčel za ním. Byl to typický vlámský dům s fádními
barvami, postavený z tmavých cihel. Do všech místností se vcházelo ze
shora osvětleného schodiště.
„Proč se těch starých filmů chcete zbavit?“
Ludovic pečlivě vybíral slova. Zbavit, starých... Vyjednávání o ceně
už začalo.
„Otec včera umřel. Nikomu neřekl, co s tím máme dělat.“
Ludovic měl pocit, že se mu to snad zdá. Hlavu rodiny ještě ani
nepohřbili a už se začali zbavovat jeho majetku. Navíc jeho
připitomělý syn neviděl žádný smysl v tom, aby si nechal dlouhometrážní
filmy vážící pětadvacet kilo, když si dnes může uložit tisíckrát víc
minut ke sledování na mnohem menší prostor. Ubohá, ztracená
generace...
Schodiště na půdu bylo tak strmé, že by si na něm člověk mohl
zlomit vaz. Jakmile došli nahoru, Szpilman rozsvítil slabou žárovku.
Ludovic se usmál a jeho sběratelské srdce mu v hrudi poskočilo
radostí. Tak tady jsou, chráněné před denním světlem. Pestrobarevné
krabice uložené na hromadách po dvaceti kusech. Vzduch, který se mezi
policemi skoro nehýbal, voněl celuloidem. K nejvyšším policím se
dalo vylézt po pojízdném žebříku. Ludovic přistoupil blíž. Na jedné
straně byly uložené objemné 35mm filmy a na druhé 16mm, o které se
zajímal především. Kulaté krabice měly štítky a byly dokonale
seřazené. Klasické němé filmy, dlouhometrážní filmy z doby zlatého věku
francouzské kinematografie, ahlavně špionážní filmy, kterých bylo na
policích nejvíc... Ludovic vzal jednu krabici do ruky. Předseda od Johna
Lee Thompsona, pojednávající o CIA a komunistické Číně. Kompletní,
nedotčená kopie, chráněná před vlhkostí a světlem jako lahev
archivního vína. V krabicích byly dokonce lakmusové papírky kontrolující
kyselost prostředí. Ludovic jen stěží skrýval vzrušení. Jen tenhle jeden
poklad by ho na trhu přišel na pět set eur.
„Váš otec patřil k fanouškům špionážních filmů?“
„To jo. Měl byste vidět jeho knihovnu. Je plná teorií o spiknutích
akonspiracích. Byl tím úplně posedlý.“
„Za kolik je prodáte?“
[ 8 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 8





„Z jišťoval jsem si cenu na internetu. Na černém trhu se prodávají
kolem sto eur za cívku. Ale já se jich chci zbavit co nejrychleji,
potřebuju místo, takže se určitě domluvíme.“
„To doufám.“
Ludovic si dál prohlížel sbírku.
„Váš otec určitě měl soukromé kino.“
„Ano, chceme ho přestavět. Starou techniku vyhodíme a
nahradíme ji novou. Instalujeme tam LCD obrazovku a nejnovější promítací
technologii. Půdu chci přebudovat na zkušebnu pro naši hudební
skupinu.“
Ludovic, znechucený takovým nedostatkem úcty, se vydal doprava,
srovnal několik krabic a nadechl se vůně celuloidu. Objevil filmy
Harolda Lloyda a Bustera Keatona, a o kus dál filmy jako Hamlet a
Kapitán Fracasse. Toužil po všech, ale plat státního zaměstnance v sociální
pojišťovně a měsíční předplatné internetu a satelitní televize ho dost
omezovaly, takže si musel vybrat.
Přistoupil k žebříku. Luc Szpilman ho varoval.
„Dávejte pozor, z toho žebříku táta spadl a rozbil si hlavu. Lézt
nahoru ve dvaaosmdesáti...“
Ludovic na okamžik zaváhal, ale pak na žebřík přece je vylezl.
Pomyslel na starého muže, který své filmy miloval tak, až ho nakonec
zabily. Dostal se co nejvýš. Za Dopisem z Kremlu našel na poličce
ukrytou černou krabici bez štítku. Naklonil se tak daleko, aby udržel
rovnováhu, a natáhl se pro ni. Uvnitř byl zřejmě krátkometrážní film,
protože celuloidový pásek nevyplňoval celý vnitřek. Maximálně deset
až dvacet minut projekce. Pravděpodobně šlo o nějaký ztracený
unikátní snímek, který se majiteli nikdy nepodařilo identifikovat.
Ludovic slezl dolů a přidal ho k hromádce kultovních filmů, které si vybral
už předtím. Anonymní kotouče byly vždycky pikantním doplněním
každého promítání.
Když se otočil, předstíral klid, ale krev v žilách mu přímo vřela.
„Většina těch vašich filmů bohužel nestojí za nic. Myslím, že se jedná
jen o průměrnou sbírku. A pak... cítíte ten zápach?“
„Jaký zápach?“
[ 9 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 9





„Oc et. Kotouče jsou napadeny octovým syndromem, jinak řečeno,
brzy budou úplně zničené.“
Mladík vykročil kupředu a nasál vzduch.
„Víte to určitě?“
„Jistě. Zbavím vás těch deseti tady. Pětatřicet eur za všechny.
Vyhovuje vám to?“
„Padesát.“
„Čtyřicet.“
„Dobře...“
Ludovic vyplnil šek na čtyřicet eur. Ve chvíli, kdy vyjížděl od
chodníku, uviděl, jak před domem zaparkovalo auto s francouzskou
poznávací značkou.
Určitě další sběratel.
Ludovic vyšel ze své domácí promítací kabiny a s pivem v ruce se
usadil do jednoho z dvanácti kožených křesel z padesátých let, která
získal, když ve zdejší čtvrti rušili malé kino Rex. Ve sklepě domu si zřídil
promítací sál. Říkal mu „kapesní kino“. Měl tam všechno: sklápěcí
sedadla, pódium, perleťové plátno i promítačku Tri-Film Heutier. Ve
dvaačtyřiceti letech už mu chyběla jen přítelkyně, se kterou by se mohl
objímat a dívat se přitom na Jih proti Severu v původní verzi. Ale na
těch zatracených seznamkách vždycky našel jen krátkodobé lásky,
nebo se dočkal jen zklamání.
Byly skoro tři hodiny ráno. Už byl přesycený špionážními a
válečnými filmy, a tak se rozhodl nekonečně dlouhé promítání ukončit
neznámým, dokonale zachovalým krátkým filmem. Evidentně se jednalo
okopii. Mezi podobnými bezejmennými filmy se občas ukrývaly
opravdové poklady. Pokud měl člověk štěstí, mohl mezi nimi najít ztracená
díla takových slavných filmařů, jako byli Méliès, Welles nebo Chaplin.
Sběratel rád sní. Když Ludovic odlepil pásku a založil film do
promítačky, všiml si nápisu „Padesát obrazů za vteřinu“. To byla vzácnost,
protože pro dokonalou iluzi pohybu jich obvykle stačilo čtyřiadvacet.
Nastavil tedy závěrku na přístroji na doporučenou rychlost. Aspoň
neuvidí film zpomaleně.
[ 10 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 10





Na bílém plátně se vzápětí objevil tmavý, rozostřený obraz bez
titulků. V horním pravém rohu se ukázalo bílé kolečko. Ludovika
nejdřív napadlo, že je poškozený celuloid, jak se to často u starých filmů
stávalo.
Film začal.
Ludovic se těžkopádně rozběhl nahoru.
Nic neviděl, ani rozsvícená světla.
Byl slepý.
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 11





2.
[
L
]
u cii Henebelleovou vytrhlo ze spánku pronikavé zvonění. S
trhnutím se probudila, vztyčila se v křesle a popadla svůj mobil.
„Haló...?“
Zastřený hlas. Lucie pohlédla na hodiny v pokoji. 4 hodiny 28
minut ráno. Na posteli naproti ní hluboce spala její dcera Juliette s infuzí
glukózy zapíchnutou v paži.
Muž na druhé straně aparátu zněl rozrušeně:
„Haló? Kdo je to?“
Lucie odhodila své dlouhé blond vlasy dozadu. Nervy měla úplně
obnažené. Před chvílí usnula. Určitě nebyla naladěná na žádné vtipkování.
„To vy mi spíš řekněte, kdo jste. Víte, kolik je hodin?“
„Tady Ludovic Sénéchal... To je... to je Lucie?“
Lucie Henebelleová potichu vyšla z pokoje a zastavila se na chodbě
osvětlené zářivkami. Zívla a upravila si halenku, aby aspoň trochu
vypadala k světu. Kdesi za zdí se ozýval vzdálený pláč miminka. Na
pediatrii je ticho pouhá chiméra.
Lucii trvalo několik vteřin, než si volajícího zařadila. Ludovic
Sénéchal. Muž, s nímž se seznámila přes internetovou seznamku a se
kterým se po několika týdnech intenzivního esemeskování sedm měsíců
po jejich prvním setkání v jedné kavárně v Lille rozešla kvůli
„odlišným povahám“.
[ 12 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 12
2.





„Ludoviku? Co se děje?“
Ve sluchátku se ozvala rána, jako kdyby se rozbila sklenička.
„Musíš pro mě přijet...“
Nedokázal srozumitelně artikulovat. Zřejmě úplně zpanikařil.
Lucie se ho snažila uklidnit apřinutit, aby mluvil pomaleji.
„Nevím, co se stalo. Byl jsem ve svém kapesním kině. Poslouchej,
Lucie, já nic nevidím. Rozsvítil jsem všechna světla, ale nic se
nezměnilo. Myslím, že... že jsem oslepl. Vytočil jsem náhodně první číslo a...“
To byl celý on, dívat se na filmy ve čtyři hodiny ráno! Lucie sdlaní
položenou na kříži přecházela podél širokého okna, zněhož měla
výhled na jednotlivé budovy nemocnice vLille. Ztoho hrozného křesla
ji bolela záda. Vsedmatřiceti letech už její tělo některé věci
nezvládalo.
„Pošlu ktobě sanitku.“
Ludovic se možná uhodil do hlavy. Poranění lebky nebo otřes mozku
způsobují takové symptomy aty můžou mít fatální následky.
„Přesvědč se, jestli odněkud nekrvácíš, ohmatej si prsty hlavu, nos
aspánky. Jestli krvácíš, tak si na to dej led azabal si to do utěrky.
Sanitka tě odveze do nemocnice ajá tam za tebou přijedu. Hlavně si
nelehej. Máš pořád stejnou adresu?“
„Ano. Pospěš si. Prosím...“
Ukončila hovor azamířila kpříjmu, odkud nechala kLudovikovi
poslat sanitku. Letní dovolená rozhodně nezačínala dobře. Její osmiletou
dceru právě přijali do nemocnice kvůli virové gastritidě. Uprostřed
léta nemá každý takové štěstí... Nemoc ubohé dítě totálně vyčerpala
apo dvaceti hodinách byla Juliette úplně dehydrovaná apřitom
nedokázala polknout ani lžičku vody. Lékaři předpokládali, že bude muset
zůstat vnemocnici několik dní aže bude muset dodržovat přísnou dietu.
Chudák holka nemohla odjet se svou sestrou Clarou na první
prázdninový tábor. Pro dvojčata bylo odloučení těžké.
Lucie se opřela ookno. Pozorovala majáček odjíždějící sanitky
apřitom ji napadlo, že ať už je na policejní stanici nebo kdekoliv jinde, na
dovolené nebo vpráci, život pro ni vždycky dokáže přichystat jenom
to nejhorší.
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 5.9.16 8:00 Stránka 13





3.
[
O
]
d vě hodiny později a o dvě stě kilometrů dál od Lille hleděl šéf
oddělení pro násilnou trestnou činnost Martin Leclerc na trojrozměrný
obrázek lidské lebky na monitoru. Zcela jasně rozeznával mozek
anejrůznější části lidského obličeje: špičku nosu, pravé oko, chrupavku
uvstupu do levého ucha... Potom ukázal na zelenou oblast vlevé horní
části spánkového laloku.
„Takže tohle se rozsvítí pokaždé, když ti něco řeknu?“
Komisař Franck Sharko se zakláněl na hydraulické židli, na hlavě
měl helmu se sto dvaceti elektrodami a upřeně zíral na strop.
„To je Wernickeova oblast, která je propojená s centrem lidské řeči.
Ve chvíli, kdy slyšíme hlas, se u tebe i u mě do toho místa vlije krev.
Proto ta barva.“
„Úžasné.“
„Stejně úžasné jako to, že jsi tady. Nevím, jestli si to pamatuješ, ale
pozval jsem tě na skleničku k sobě domů, Martine. Tady dostaneš
leda tak hnusný kafe.“
„Tvůj psychiatr neměl nic proti tomu, abych se vašeho sezení
zúčastnil. A tys mi to sám navrhl. Zapomněls?“
Sharko položil ruce na opěradla a jeho snubní prsten cinkl o kov. Už
dlouhé týdny, co na tato sezení chodil, se nedokázal pořádně uvolnit.
„Co vlastně chceš?“
[ 14 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 14
3.





Š éf oddělení násilné trestné činnosti si s unaveným výrazem
promasíroval spánky. Pracovali společně už dvacet let a zažili spolu hodně
těžkých chvil. Děsivé zločiny, rodinné tragédie i zdravotní problémy.
„Našli je před dvěma dny. V nějaké díře mezi Le Havrem a
Rouenem. Představ si, že se to tam jmenuje Notre-Dame-de-Gravenchon.
Mrtvoly pohřbené na břehu Seiny. Určitě jsi o tom slyšel v televizi.“
„Na tom staveništi, kde mělo vést potrubí?“
„Ano. Média už byla na místě, protože ta stavba je sama o sobě
problematická. Našli celkem pět mrtvol s odříznutými lebkami.
Vyšetřovatelé z Rouenu spolupracují s místní četnickou stanicí. Tamější
prokurátor se tam už chystal poslat forenzní tým, ale nakonec si
vzpomněl na nás. Řeknu ti upřímně, že mě to pořádně naštvalo. Uprostřed
léta je něco takovýho leda tak k poblití.“
„A Devoise?“
„Vyšetřuje citlivý případ, nemůžu ho uvolnit. A Bertholet má
dovolenou.“
„A nemám já náhodou taky dovolenou?“
Leclerc si upravil uzel na proužkované kravatě. Byl to asi tak
padesátník, v černém konfekčním obleku s vyleštěnými polobotkami,
spropadlou unavenou tváří, zkrátka vysoce postavený policista v celé
své kráse. Na čele mu stál pot a on si ho neustále otíral kapesníkem.
„Jsi jediný, kdo mi tu zůstal. Oni mají manželky a děti... Do prdele,
vždyť víš, jak to je.“
Zavládlo tíživé ticho. Ženy, děti... Balony na pláži, smích ztrácející
se ve vlnách. Všechno teď bylo tak vzdálené a rozostřené. Sharko
otočil hlavu směrem k monitoru, který v reálném čase zachycoval
aktivitu jeho mozku, padesátiletého orgánu plného temných zákoutí. Kývl
hlavou na Leclerka, aby se taky podíval. Ačkoliv vůbec nepromluvil,
zelená zóna v horní části spánkového laloku se rozsvítila.
„Svítí to proto, že na mě v tuto chvíli mluví...“
„Eugénie?“
Sharko přisvědčil. Leclerc se zachvěl, když viděl, jak komisařův
mozek reaguje na slova, ačkoliv v místnosti nebylo slyšet ani bzučení
mouchy. Měl pocit, jako by se po ní pohyboval duch.
[15 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 15





„A co ti říká?“
„Že až půjdu do obchodu, mám jí koupit litr dresinku a ledové
kaštany. Zbožňuje ledové kaštany. Omluv mě na okamžik...“
Sharko zavřel oči a sevřel rty. Eugénii slyšel a viděl všude. Na
sedadle spolujezdce svého starého renaultu. Večer, když šel spát. Když
seděl vtureckém sedu apozoroval miniaturní vláčky jezdící po kolejích.
Ještě před dvěma lety Eugénii často doprovázel černoch Willy, který
kouřil camelky a trávu. Byl hnusný a mnohem nesnesitelnější než ta
holka, protože strašně křičel a hodně gestikuloval. Díky terapii nakonec
definitivně zmizel, ale ona se vracela často a byla odolná jako virus.
Na obrazovce počítače svítila zelená zóna ještě několik vteřin a pak
začala postupně zhasínat. Sharko otevřel oči. Pohlédl na šéfa s
vyčerpaným úsměvem.
„Stejně jednou svýho komisaře vyhodíš, když vidíš, jak se chová.“
„Své problémy si řešíš a nebrání ti v práci. Dokonce bych řekl, že jsi
na tom už mnohem líp.“
„Jo, tohle řekni Josselinovi. Pořád na mně něco vidí. Myslím, že se
mě chce zbavit.“
„S novými šéfy je to vždycky tak. Nové koště dobře mete.“
Konečně se v místnosti objevil profesor Bertowski z
psychiatrického oddělení pařížské Nemocnice Salpêtrière. Doprovázel ho
Sharkův psychoterapeut.
„Jdeme na to, pane Sharko?“
Slovo Sharko znělo podivně. Připomínalo název pokročilé formy
svalové atrofie, Charcotovy choroby. Jako kdyby zavinil všechny
choroby tohoto světa.
„Jdeme...“
Bertowski prolistoval spis, který si přinesl.
„Podle toho, co tady čtu, jsou záchvaty paranoie čím dál řidší.
Zůstaly jen malé náznaky nedůvěry. To je výborné. Co vaše přeludy?“
„Neustále se vracejí, ale nevím, jestli to není jen proto, že sedím
pořád zavřený vbytě. Eugénie za mnou chodí každý den. Většinou zůstane
jen dvě nebo tři minuty, ale chová se nepříjemně. Nevím, kolik kilo
ledových kaštanů jí budu muset příště koupit.“
[16 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 16





K dyž Sharkovi sundávali helmu, Leclerc ustoupil do rohu.
„Jste v poslední době hodně vystresovaný?“ zeptal se lékař.
„Hlavně teplem.“
„Vaše profese nám to nijak neusnadňuje. Zkrátíme čas mezi
sezeními. Každé tři týdny, to mi přijde jako velmi dobrý kompromis.“
Upevnili mu hlavu dvěma bílými popruhy a psychoterapeut mu
přiložil k zátylku nástroj ve tvaru osmičky, cívku, která vysílala magnetické
vlny do jednoho přesného místa, aby zasažené neurony zareagovaly
jako miniaturní magnety a přeskupily se. Nitrolebeční magnetická
stimulace jim umožňovala ovládat, nebo dokonce zastavit pacientovy
schizofrenické halucinace. Největší problém spočíval v tom, aby
magnetické impulzy zasáhly správné místo, protože zmiňovaná oblast
měřila jen několik centimetrů a odchylka jediného milimetru mohla
způsobit, že by pacient začal třeba mňoukat nebo by po zbytek života
citoval abecedu pozpátku.
Sharko ležel, oči měl převázané páskou a myslel pouze na to, že se
nesmí pohnout. Jediným zvukem v místnosti bylo praskání
magnetických pulzů, vysílaných na frekvenci jednoho hertze. Sharko necítil
žádnou bolest, dokonce ani podráždění, jen čirou úzkost, když si
uvědomil, že před deseti lety by ho léčili elektrošoky.
Sezení skončilo bez problémů. O dvanáct tisíc pulzů později, tedy
po dvaceti minutách, se policista zvedl. Měl trochu ztuhlé svaly.
Upravil si košili a rukou si prohrábl nakrátko ostříhané černé vlasy. Potil
se. Dusný vzduch v nemocnici a lehká nadváha, se kterou bojoval po
dlouhodobém užívání zyprexu, mu to nijak neusnadňovaly. Teď, na
začátku července, nedokázala ani klimatizace pořádně regulovat vysoké
venkovní teploty.
Poznamenal si datum příští schůzky, poděkoval psychiatrovi a
vyšel ven.
Leclerka našel na konci chodby u automatu na kávu. Šéf oddělení
násilné trestné činnosti měl příšernou chuť na cigaretu. Těch pár
minut, kdy pozoroval terapii, ho vyčerpalo.
„Nebylo mi zrovna nejlíp, když jsem viděl, jak si hrajou s tvým
mozkem.“
[ 17 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 17





„Ru tina. Je to, jako když u kadeřníka sedíš pod sušákem a dělají ti
trvalou.“
Sharko se usmál a napil se z kelímku.
„Tak spusť. Pověz mi o tom případu.“
Oba pomalu vykročili chodbou.
„Pět těl pohřbených dva metry pod zemí. Moc hezký pohled na ně
nebyl. Podle předběžného ohledání čtyři z nich ohlodali červi a jen
páté bylo v relativně dobrém stavu. Všem chyběla horní část lebky,
jako kdyby ji někdo uřízl pilkou.“
„K jakému závěru vyšetřovatelé došli?“
„Co myslíš? Je to malé venkovské městečko, kde největším
zločinem je, když někdo netřídí odpad. Těla tam ležela určitě několik týdnů,
možná měsíců. Jsou z toho úplně vedle, je tu dokonce riziko, že
vyšetřování bude velmi komplikované. Mohla by jim pomoct psychologická
analýza. Udělej jenom to, co obvykle, nic víc, nic míň. Posbírej
informace, promluv si slidmi, se kterými budeš potřebovat, avNanterre to
potom dořešíme. Dva, maximálně tři dny. Pak se můžeš vrátit ke svým
vláčkům nebo k jiným věcem a já udělám to samý. Nechci, aby se to
vleklo dlouho. Potřebuju zmizet co nejdřív.“
„Jedeš s Kathiou na dovolenou?“
„Ještě nevím. To záleží...“
„Na čem?“
„Na spoustě věcí, které se týkají jen mě.“
Sharko nenaléhal. Když vyšli z nemocnice, zalila je vlna horka.
Komisař strčil ruce do kapes aotočil se kdlouhé budově zbílého kamene
skopulí zářící ve slunci. V poslední době se stala jeho druhým
domovem, hned po kanceláři.
„Bojím se vrátit do terénu. Všechno mi připadá tak dávno...“
„Zase si rychle zvykneš.“
Sharko chvíli mlčel, jako kdyby vážil všechna pro a proti, a potom
pokrčil rameny.
„Ale co, vem to čert. Jestli budu dál sedět na zadku, začne mít tvar
křesla. Vyřiď jim, že dorazím odpoledne.“
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 18





4.
[
L
]
u cie právě dopíjela kávu v hale Nemocnice Salengro, když k ní
přistoupil ošetřující lékař Ludovika Sénéchala. Byl to vysoký
tmavovlasý muž s jemnými rysy a krásnými zuby, typ, který by se jí za jiných
okolností mohl velmi líbit. Na širokém plášti měl připěvněnou
jmenovku MUDr. L. Tournelle.
„Jak to vypadá, doktore?“
„Nemá žádné viditelné zranění, žádnou podlitinu, ze které bychom
mohli usuzovat na nějaké fyzické trauma. Při oftalmologických
testech jsme nezjistili nic nenormálního. Mobilita očí a sítnice jsou v
pořádku. Fotomotorické reflexy včetně reakcí zornic jsou v normě. Ale
Ludovic Sénéchal přesto nevidí.“
„Tak co mu vlastně je?“
„Musíme provést další vyšetření, zejména magnetickou rezonanci,
amusíme zjistit, jestli nemá nádor na mozku.“
„Nádor na mozku by mohl způsobit oslepnutí?“
„Kdyby tlačil na oční nerv, tak ano.“
Lucie velmi ztěžka polkla. Ludovic už pro ni byl sice jenom
vzdálenou vzpomínkou, pořád s ním však kdysi sdílela plných sedm měsíců
života.
„Dá se to léčit?“
[ 19 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 19
4.





„ Záleží na velikosti, umístění ana tom, jestli je maligní, nebo benigní.
Než uděláme skeny, nemůžu vám říct víc. Můžete jít přítele navštívit,
jestli chcete. Leží v pokoji číslo 208.“
Doktor jí pevně stiskl ruku a rychle odkráčel. Lucie neměla odvahu
jít nahoru pěšky, a tak si počkala na výtah. Dvě probdělé noci na
pediatrii, které se nesly ve znamení naříkání a zvracení, ji připravily o
veškerou energii. Naštěstí ji přišla vystřídat matka, takže si mohla chvíli
zdřímnout.
Tiše zaklepala na dveře a pak vešla do Ludovikova pokoje. Ležel na
posteli aupřeně zíral na strop. Lucii se sevřelo hrdlo. Vůbec se
nezměnil... Jistě, trošku mu prořídly vlasy, ale pořád ještě měl výraz zralého
muže a kulatou, něžnou tvář, která ji zaujala už na internetu.
„To jsem já, Lucie...“
Otočil se k ní. Oči nehleděly přímo na ni, ale někam na zeď za ní.
Lucie se otřásla. Ludovic se pokusil o úsměv.
„Můžeš jít blíž. Není to nakažlivé.“
Lucie došla až k němu a vzala ho za ruku.
„Budeš v pořádku.“
„To je zvláštní, že jsem vytočil zrovna tvoje číslo, viď? Mohl to být
kdokoliv jiný.“
„Je zvláštní, že jsem byla tak blízko. Teď jsem v nemocnici jako
doma.“
Vysvětlila mu, co se stalo Juliette. Ludovic se s dvojčaty už viděl
aholkám se líbil. Lucie znervózněla, když pomyslela na hrůzu, která
možná zraje v hlavě jejího bývalého milence.
„Brzy zjistí co to je.“
„Předpokládám, že už ti řekli o nádoru.“
„Je to jen hypotéza.“
„Není to nádor, Lucie. To udělal ten film.“
„Jaký film?“
„Ten s tím malým bílým kolečkem. Ten, který jsem včera našel u
jednoho sběratele. Byl...“
Lucie si všimla, že prsty křečovitě svírá prostěradlo.
„Byl divný.“
[ 20 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 20





„Ja k divný?“
„Dost divný na to, abych z něj oslepl, sakra!“
Vykřikl. Celý se třásl. Našel Luciinu ruku a pevně ji sevřel.
„Jsem si jistý, že právě pro tenhle film si na půdu šel jeho bývalý
majitel. Rozbil si hlavu, když spadl ze žebříku. Něco se muselo... Nevím,
co ho přinutilo lézt nahoru a hledat ho.“
Lucie si uvědomila, že je na pokraji zhroucení. Nesnášela pohled na
své blízké a přátele, když se ocitli takhle na dně.
„Podívám se na něj.“
Zavrtěl hlavou.
„Ne, ne. Nechtěl bych, abys...“
„Abych oslepla? A můžeš mi vysvětlit, jak by obrázky promítané na
plátno mohly někoho oslepit?“
Neodpověděl.
„Cívka zůstala v promítačce?“
Po krátkém tichu to Ludovic nakonec vzdal.
„Ano. Musíš jen udělat pár věcí, které jsem ti ukázal. Pamatuješ?“
„Ano. Myslím, že jsi mě to naučil, když jsi mi pouštěl Dotek zla.“
„Dotek zla... Od Orsona Wellese.“
Bolestně vzdychl. Do očí mu vyhrkly slzy. Namířil ukazováček
někam do prázdna.
„Moje peněženka musí ležet na nočním stolku. Vevnitř jsou
navštívenky. Vem si tu se jménem Clauda Poigneta. Restauruje staré filmy.
Chtěl bych, abys mu tu cívku odnesla. Ať se na ni podívá, ano? Rád
bych, aby zjistil, odkud ten film pochází. Je tam taky inzerát s adresou
atelefonním číslem na syna toho sběratele. Na Luka Szpilmana.“
„A co s ním mám dělat?“
„Vem si ho... Vem si všechno. Chceš mi pomoct? Tak to udělej,
Lucie.“
Lucie potichu vzdychla, otevřela peněženku a vyndala z ní vizitku
iinzerát.
„Mám je.“
Vypadal už mnohem klidněji. Posadil se a nohy svěsil dolů z
postele.
[ 21 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 21





„A kromě toho, Lucie... Jak se máš?“
„Pořád stejně. Pořád spousta vražd a znásilnění. Když je člověk
policajtem, nestane se mu, že by zůstal bez práce.“
„Ptal jsem se na tebe, ne na tvoji práci.“
„Na mě? Ehm...“
„Nechme to být.“
„Promluvíme si později.“
Podal jí klíče a pevně jí stiskl ruku. Lucie se zachvěla, když se jí
zahleděl do očí a jeho tvář byla jen deset centimetrů od jejího obličeje.
„Dej si na ten film pozor.“
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 22





5.
[
O
]
d poledne v Notre-Dame-de-Gravenchon... Krásné městečko
ztracené v departementu Seine-Maritime. Sympatické obchůdky, klid
amír, zeleň a pole, kam až člověk dohlédl, pokud se ovšem díval na
správnou stranu. Protože směrem na jihozápad, necelý kilometr od
města, zakrývalo břeh Seiny jakési gigantické ocelové plavidlo,
zněhož k obloze stoupalo tolik šedivého kouře, že přes něj nebe
nebylo skoro vidět. Navíc byl ve vzduchu cítit plyn. Sharko se vydal
cestou, kterou mu v telefonu popsal poručík od policie, s nímž se měl na
místě setkat. I když těla odvezli už včera – trvalo jim celý den, než je
vytáhli ze země, aniž by poškodili místo činu, což byla práce hodná
archeologů –, komisař vždycky rád začínal s vyšetřováním z
výchozího bodu. Po třech hodinách cesty, kdy mu slunce pražilo do obličeje,
byl strašně nervózní, a to tím spíš, že už dlouhá léta takřka vůbec
nejezdil autem. Většinou používal příměstský vlak, linku B, s níž jezdil
ze stanice Bourg-la-Reine na stanici Châtelet–Les Halles a pak dál
linkou A ze Châtelet do Nanterre.
Když se před ním objevila směrovka, zabočil ase zavřenými okénky
asklimatizací puštěnou naplno projel průmyslovou zónou
Port-Jérôme. Cítil prach, kovové piliny a kyselinu. Tady, uprostřed přírody,
si velké podniky rozparcelovaly království pohonných hmot, topného
aužitkového oleje. Total, Exxon Mobil, Air Liquide. Dalších pár kilo-
[23 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 23
5.





metrů jel mezi magmatem komínů a teprve potom sjel na klidnější
místo, z něhož se ovšem brzy měla stát průmyslová zóna. Země se tu
prohýbala pod stojícími buldozery. Zaparkoval kousek od stavby,
vystoupil a rozepnul si horní knoflík u košile. Do háje se sakem... Nechal
ho ležet na předním sedadle spolu s malou cestovní taškou, v níž měl
věci na přespání v hotelu. Protáhl si nohy a v kolenou mu zapraskalo.
„Panebože...“
Nasadil si sluneční brýle, jejichž jednu nožičku slepil vteřinovým
lepidlem, a rozhlédl se kolem. Vpravo tekla Seina, vlevo rostly stromy
avzadu se táhla průmyslová zóna. Pocítil ten neskutečný pocit
prázdnoty azmaru. Na dohled nestál žádný dům, jen prázdné silnice
aopuštěná pole. Jako kdyby byla celá oblast mrtvá, jako kdyby ji spálil
nebeský oheň. Dole u řeky postávalo několik mužů v přilbách a
povídali si. Od jejich nohou se táhla k řece a od řeky ještě několik
kilometrů dlouhá okrová puklina. Končila přesně v místě, kde ve větru
pleskaly žlutočerné policejní pásky. Bylo to tam cítit teplou hlínou
avlhkostí.
Sharko mezi muži okamžitě rozeznal kolegu z Rouenu, který na něj
čekal. Stačil mu pohled na pouzdro s pistolí, které mu viselo u opasku.
Zbraň se ve slunci leskla, jako kdyby ho volala. Kolega měl na sobě
džíny s nízkým pasem, černé tričko a sešlapané tenisky. Byl
tmavovlasý, vysoký, hubený a bylo mu pětadvacet, maximálně šestadvacet
let. Diskutoval s nějakým kameramanem a se ženou, která vypadala
jako novinářka. Sharko si posunul brýle na čelo a ukázal mu průkaz.
„Lucas Poirier?“
„Vy jste ten komisař z Paříže, odborník na sestavování profilů?
Těší mě.“
Musel by zacházet do detailů, kdyby mu chtěl vysvětlit, včem přesně
jeho profese spočívá, a to by trvalo příliš dlouho.
„Říkejte mi Sharko. Nebo Shark. Žádné jméno, žádné příjmení, žádná
hodnost.“
„Nezlobte se, komisaři, ale to nemůžu.“
Přistoupila k nim novinářka.
„Komisaři Sharko, dostali jsme informaci o vaší návštěvě a...“
[24 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 24





„B udete mě možná považovat za nezdvořáka, ale seberte si toho
svého kameramana a vypadněte odtud.“
Vrhl na ni svůj nejzamračenější pohled. Novináře nesnášel. Žena sice
okousek ustoupila, ale požádala kameramana, aby natočil několik
záběrů. Pravděpodobně se jim z toho podaří sestříhat krátkou zprávu,
ve které zdůrazní, že na místo dorazil komisař z Paříže. Způsobí to
senzaci.
Sharko je vyprovodil pohledem a pak se otočil k Poirierovi.
„Nevíte, jestli mi už rezervovali hotel? Kdo to má u vás na starosti?“
„Ehm... já nevím. Určitě...“
„Chtěl bych velký pokoj s vanou.“
Poirier přikývl jako většina lidí, které Sharko o něco požádal.
Komisař se znovu rozhlédl kolem.
„Dobře... Neztrácejme čas. Vysvětlíte mi, oč jde?“
Mladý poručík vypil takřka celý obsah plastové lahve vody, kterou
držel v ruce, a pak ukázal na stavbu Algeco za sebou.
„Stavět tu začali minulý měsíc. Pokládají potrubí, které jim umožní
posílat nejrůznější chemický produkty z továren v Gonfreville do
rafinerie Exxonu, která stojí tamhle. Přivaděč bude mít pod zemí asi
třicet kilometrů. Zbývá jim vyhloubit už jen pět nebo šest set metrů, ale
kvůli tomu, co tady našli, se práce zastavily. Ani vám nebudu povídat,
jak je to štve.“
Vdálce přecházel sem a tam muž v kravatě a s mobilem u ucha.
Bezpochyby vedoucí stavby. Takový nález byl určitě to poslední, co
čekal. Ten nešťastník za to samozřejmě vůbec nemůže, ale stejně bude
muset skládat účty správní radě.
Sharko si utřel čelo kapesníkem. V podpaží se mu začaly tvořit velké
skvrny od potu. Poirier zamířil k místu činu.
„Dělníci je našli tamhle. Pět mrtvol pohřbených dva metry pod
zemí. Řidič buldozeru je moc nepoškodil. Zastavil okamžitě, jakmile
vzemi uviděl lidskou paži.“
Sharko podlezl policejní pásku a přistoupil k okraji hlubokého
příkopu. Odvrátil hlavu a nakrčil nos. Poirier šel za ním s nosem
zabořeným do trička.
[ 25 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 25





„Jo , ještě pořád to tu trochu smrdí. Koupali se ve vlastní šťávě
avedro tomu ještě přidalo. Věřte mi, že technici a patolog z toho
žádnou radost neměli.“
Komisař se zhluboka nadechl a pak se zahleděl na dno příkopu.
„Kdo to byl? Muži, ženy, děti? Máte ponětí, jak byli staří?“
„Všichni byli muži. Soudní patolog vám ukáže zprávu. Čtyři z nich
byli rozčtvrcení. Vlhká půda a blízkost Seiny musely urychlit proces
rozkladu. Zbyly z nich skoro jen kosti. Říkám skoro, ale byly tam kusy
zahnívajícího masa a tekutin, zkrátka...“
„A co ten pátý?“
Poirier nervózně svíral lahev vody. Pod tričkem byl úplně mokrý.
Zčela mu kapal pot, jak kůže vylučovala centilitry vody a soli.
„Relativně zachovalý, pokud se to tak dá říct. Zbývající těla ležela
nad ním i pod ním, a tak vytvořila jakousi izolační vrstvu.“
„Nebyly mrtvoly do něčeho zabalené?“
„Ne. Neměly na sobě ani šaty. Byly nahé. Co se týče toho pátýho
muže, měl po celým těle hluboký škrábance. Na rukách, na hrudi.
Do prdele, viděl jsem to na vlastní oči... Vypadal jako oloupaný
pomeranč. Vůbec si to nedokážete představit.“
Ale ano, dokáže. Vzdychl. Případ vypadal komplikovaně. Existovalo
riziko, že se připojí k dalším nevyřešeným případům a že ho v
Nanterre jen čas od času opráší. Napřáhl k poručíkovi paži.
„Pomozte mi slézt dolů.“
Poručík mu podal ruku. Sharko měl pocit, že ten mladý muž už
během své krátké kariéry u policie viděl až příliš. Už teď se topil ve
sračkách a po několika letech z nich nevyjde nedotčený. Všichni policajti,
které strhává vír a kteří se jen těžko vracejí zpátky na povrch, jsou
na tom stejně, protože tahle sviňská profese člověka sežere a rozloží
na kousky.
Komisař se pustil aocitl se na dně jámy. Hřbetem ruky si oprášil hlínu
zkošile. Páchlo to tam jako v márnici, slunce zmizelo a panovalo tam
dusivé vedro. Sharko si dřepl a promnul hlínu mezi prsty. Technici ji
proseli, protože nechtěli přijít ani o tu nejmenší indicii, o malé kůstky,
chrupavky nebo hmyzí kukly. Odvedli dobrou práci. Sharko se narov-
[26 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 26





n al a zadíval se na hnědé stěny. Vykopat dva metry v zemi a pohřbít
oběti muselo dát spoustu práce. Vrah jednal důsledně...
„Šéf se zmínil o odříznutých temenech.“
Poirier se naklonil nad jámu. Na čele se mu objevila velká kapka
potu a ukápla dolů.
„Je to tak. Zjistili to i novináři a udělali z toho v bulvárním tisku
senzaci. Mluví se osériovém vrahovi abůhví očem. Prostě šílenství. Horní
části lebek se nenašly. Vypařily se.“
„A mozky?“
„V lebkách nezbylo nic. Tedy vlastně zbylo, hlína. Patolog na tom
pořád ještě pracuje. Zdá se, že mozek a oči se po smrti rozloží jako první
aúplně zmizí. Takže v tuto chvíli pořád ještě nic nevíme.“
Vyplázl jazyk a nalil si na něj poslední kapku vody z lahve.
„Zkurvený vedro! Poslyšte, komisaři, co kdybychom odtud vypadli?
Už se tu motám několik hodin a potřebuju se trochu osvěžit. Můžeme
si promluvit na zpáteční cestě. Stejně musím jet s vámi.“
Sharko se naposled rozhlédl po jámě. V tuto chvíli už tady neobjeví
ani neuvidí nic nového. Fotografie z místa činu, detailní nebo celkové
záběry okolí, pokud takové existují, mu toho určitě prozradí víc.
„Bylo na těch tělech ještě něco zvláštního? Vytrhali jim zuby?“
Ticho. Mladík se s úžasem naklonil dolů.
„Máte pravdu. Neměli zuby a měli uříznuté i ruce, jak...“
„Všichni?“
„Myslím, že ano... Já... Promiňte.“
Zmizel Sharkovi ze zorného pole. Musel to pro něj být příšerný
den. Komisař vykročil výkopem. V dálce viděl ty dva pitomce z
televize, kteří ho pravděpodobně natáčeli. Nenápadně se přesunuli k autu.
Sharko tam zůstal sám a hleděl na prázdný prostor. Představoval si
těch pět těl ležících na sobě... Jedno z nich bylo částečně stažené
zkůže. Proč? Dostalo se mu nějaké zvláštní pozornosti? Před smrtí,
nebo po smrti? Na rty se mu drala spousta otázek souvisejících s
místem činu. Znaly se oběti? Navštěvovaly svého vraha? Zemřely současně?
Za stejných okolností?
[ 27 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 27





S harka zamrazilo jako pokaždé, když vyšetřování teprve začínalo.
Páchlo to tady smrtí, naftou z buldozerů a vlhkostí, ale on si uvědomil,
že ho ten zápach svým způsobem vzrušuje. Po jistou dobu se vyhýbal
adrenalinu a temným místům. Už ani nedokázal spočítat, kolikrát se
vnoci vrátil domů a Suzanne spala na pohovce stočená do klubíčka
acelá uplakaná.
Intenzivně nenáviděl svůj předchozí život, ale zároveň se mu po
něm stýskalo.
Okus dál spatřil žebřík opřený o stěnu a snadno po něm vylezl
nahoru. Asi třicet metrů od výkopu vedla asfaltová silnice. Po ní určitě
musel přijet vrah nebo vrahové i s těly. Policie z Rouenu už určitě začala
pátrat v okolí a pro jistotu vyslechla i dělníky z továrny. Ale vzhledem
kodlehlé poloze to asi nic nepřineslo.
Lucas Poirier seděl na břehu Seiny a u ucha držel mobil. Určitě
telefonuje manželce a sděluje jí, že se dnes večer vrátí asi hodně pozdě.
Brzy už volat nebude. Jeho častá nepřítomnost doma bude součástí
jeho profese. A o několik let později si uvědomí, že ho tahle práce
definitivně naučila žít osaměle, jen ve společnosti démonů, že popíjí ve
starém ubohém baru a že se utápí ve výčitkách svědomí až do
absolutního vyčerpání. Sharko si povzdechl a zamával na něj. Poručík ukončil
hovor a rozběhl se k němu.
„Tak co ty zuby?“
„Jak jste to věděl?“
„To byl jen takový nápad. Nezapomeňte, že sestavuju profily vrahů.“
„Nedělejte si ze mě legraci, komisaři.“
Sharko ho obdařil upřímným úsměvem. Líbila se mu naivita
těchhle kluků. Dokazovala, že v nich existuje ještě pořád něco čistého,
nějaký záblesk, který se u starých veteránu už dávno vytratil.
„Vrah oběti svlékl a vybral si velmi vlhkou, bahnitou půdu poblíž
řeky, aby urychlil proces rozkladu. Tenhle pozemek je sice izolovaný
anehodí se vlastně k žádné zástavbě, ale i tak měl strach, že je někdo
najde. Proto vykopal tak hlubokou jámu. A když už postupoval s
takovou opatrností, určitě nechtěl, aby mrtvoly někdo dokázal
identifikovat. Dnes jsou odborníci schopní odebrat otisky prstů i z mumií. Vrah
[28 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 28





to možná věděl. Proto se choval tak surově. Bez zubů a rukou
zůstanou ti mrtví anonymní.“
„Nezůstanou anonymní. Budeme mít jejich DNA.“
„Ano, DNA... Věřte tomu, když chcete.“
Nastoupili do auta, Sharko nastartoval a rozjel se.
„Komu mám zavolat kvůli hotelu? Vím, že se opakuju, ale chci velký
pokoj s vanou.“
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 29





6.
[
L
]
u dovic bydlel za dostihovou dráhou v Marcq-en-Baroeul, což
bylo malé městečko těsně přiléhající k Lille. Klidné místo, cihlový
rodinný dům v „moderním stylu“, malá zahrádka s trávníkem, jehož
sekání člověku nezabere celý den. Lucie zvedla zrak k oknu v prvním
patře a usmála se. V tom malém půvabném pokojíku se poprvé
milovali. Večer, který seznamka dodává na klíč: Nejdřív se setkáte virtuálně,
pak v reálu, vyspíte se spolu a potom se uvidí.
ALucie uviděla. Ludovic byl ve všech směrech hodný člověk.
Seriózní, pozorný, se spoustou dalších kladných vlastností. Jenomže
vůbec neměl sklon k dobrodružství. Vedl poklidný život, díval se na filmy,
pracoval v sociální pojišťovně a navíc byl trochu náladový. Lucie si ho
nedovedla představit jako budoucího otce svých dvojčat, jako člověka,
který je bude povzbuzovat při kurzech tance nebo s nimi bude jezdit
na kole.
Strčila klíč do zámku, ale vzápětí si všimla, že není zamčeno. Snadno
si dovedla představit proč. Ludovic natolik zpanikařil, že nechal
odemčeno. Vešla dovnitř a zamkla za sebou. Dům byl velký, krásný,
moderní a prostorný. Měl všechno, co by ona s dvojčaty potřebovala. Tak
snad jednou...
Vzpomněla si, kde se nachází sklep. Na tom promítání filmů spivem
apopcornem bylo něco nezapomenutelného a nadčasového. Když
[30 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 30
6.





v ešla do haly, spatřila spoustu rozbitých nebo převrácených věcí.
Představila si, jak se Ludovic poslepu snaží dostat dolů a jak cestou do
všeho naráží.
Lucie sešla schody do kapesního kina. Od loňska se tam nic
nezměnilo. Na stěnách červené tapety, vůně starých koberců, atmosféra
sedmdesátých let. Mělo to svůj půvab... Bílé plátno se ve světle
promítačky chvělo. Otevřela dveře maličké kabiny, v níž bylo kvůli
rozsvícené xenonové lampě horko jako v peci. Zvuk naprázdno běžící
promítačky plnil prostor, kotouč se otáčel akonec filmu oněj při každé
otáčce pleskal. Lucie bez zaváhání stiskla velké červené tlačítko
napájení šedesátikilového monstra. Hučení konečně ustalo.
Zmáčkla vypínač a na stropě se rozsvítila zářivka. Na polici ležely
bez ladu a skladu krabice od filmů, magnetofony a filmové plakáty.
To byl celý Ludovic, organizovaný bordelář. Snažila se vzpomenout si,
jak má film založit. Musí kotouč obrátit, nasadit na promítačku,
upevnit ho ve středu, aby nevypadl, stisknout tlačítko „Přehrát“, nasadit
dírky filmu do pásu... Měla před sebou spoustu tlačítek a operace
byla složitější, než si původně myslela, ale nakonec se jí podařilo
promítačku pustit. Díky zázraku světla a optiky se série fotografií
proměnila v dokonalý pohyb. Takhle se zrodil film.
Lucie zhasla zářivku, zavřela za sebou dveře promítací kabiny a po
třech schůdcích sešla dolů do sálu. Se zkříženými pažemi zůstala stát
opřená o zeď. Na této prázdné místnosti a dvanácti zelených kožených
křeslech bylo něco strašně deprimujícího, stejně jako na jejich
majiteli. Hleděla na plátno a nedokázala se ubránit jistým obavám.
Ludovic mluvil o nějakém divném filmu, u kterého oslepl... A co když je
vtěch obrázcích opravdu něco nebezpečného, jako třeba... Jako třeba
ostré světlo, které člověku skutečně může poškodit zrak? Lucie
potřásla hlavou. Připadalo jí to úplně padlé na hlavu. Ludovic určitě má
nádor na mozku.
Světelný paprsek prosvítal tmou a na plátně se objevil bílý obdélník.
Po něm následovala tma a o pět nebo šest vteřin později se v horním
pravém rohu rozsvítilo bílé kolečko. Stěny se najednou zachvěly
hlasitou hudbou. Zazněla veselá písnička, jakou člověk mohl kdysi slyšet
[31 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 31





n a poutích a na kolotočích. Lucie se nad praskavým zvukem usmála.
Určitě byl nahraný ze starého gramofonu nebo dokonce z fonografu.
Žádné titulky. Uprostřed se v oválu objevil detailní záběr ženské
tváře. Kolem oválu zůstalo všechno ve tmě, nebo spíš v jakési šedivé,
skoro černé mlze. Jako kdyby kameraman nasadil na objektiv filtr.
Když se člověk na tento záběr díval, měl pocit, že je voyeur nahlížející
klíčovou dírkou.
Herečka připadala Lucii krásná. Úplně ji hypnotizovala velkýma
tajemnýma očima. Bylo jí asi dvacet ahleděla přímo do objektivu. Na rtech
měla tmavě rudou rtěnku, černé vlasy měla sčesané dozadu a jeden
pramen jí padal do čela. Byla vidět i horní část kostkovaného
kostýmu, z něhož vyčníval čistý, nevinný krk. Lucii obrázek připomněl
rodinné fotografie v medailoncích, které její prarodiče uchovávali ve
šperkovnici. Herečka se neusmívala, vypadala spíš povýšeně a
podobala se femme fatale, které tolik miloval Hitchcock. Její rty se na
chvilku pohnuly. Něco říkala, ale Lucie neslyšela co, protože záběr byl
němý. Vtom se v zorném poli objevily dva prsty mužské ruky a zvedly
víčko jejího levého oka. Pak se náhle za zvuků cirkusové hudby
avúderech činelů objevil zleva skalpel a rozřízl dívce oko vejpůl.
Lucie zaťala zuby a odvrátila pohled. Příliš pozdě. Obraz ji zasáhl
jako rána bičem. Pocítila strašný vztek. Neměla nic proti béčkovým
hororům, naopak, pravidelně se na ně dívala, hlavně v sobotu večer,
ale nesnášela hororové scény, které se objevily dřív, než měl divák čas
odvrátit pohled. Bylo to podlé a zbabělé.
Náhle hudba utichla.
Už se neozýval žádný zvuk, kromě tísnivého vrčení promítačky.
Lucie se trochu vzpamatovala a očima se vrátila k plátnu. Ještě jedna
taková scéna a okamžitě to vypne. Po dni stráveném v nemocnici měla
takových věcí opravdu plné zuby.
Zplátna cítila napětí a to ji trochu znepokojovalo. Už si nebyla tak
jistá jako předtím.
Projektor dál vrhal na plátno kužel světla. Pak se objevil záběr na
podrážky bot. Kamera se od nich začala pomaličku vzdalovat. Na
pozadí nebe seděla na houpačce blond holčička v upnutých šatičkách
[32 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 32





a široce se usmívala. Záběr byl černobílý aněmý, ačkoliv holčička něco
povídala. Měla dlouhé světlé vlasy a vyzařovala z ní radost ze života.
Vočích se jí odráželo světlo a na kůži jí tančily stíny stromů. Osvětlení
aúhly záběrů její dětské tváře svědčily o práci profesionála. Kamera,
kterou někdo určitě držel na rameně, velmi často detailně zabírala oči
holčičky. Byly světlé, čisté a plné života. Dívenka mrkala a panenky se
jí roztahovaly a stahovaly jako clona fotoaparátu. Nahoře v rohu pořád
zůstávalo bílé kolečko a Lucii dělalo velký problém si ho nevšímat.
Nepřitahovalo ji, spíš vadilo. Nedokázala vysvětlit proč, ale měla
pocit, že se jí svírá žaludek. Scéna s rozříznutým okem ji definitivně
rozrušila.
Následoval rychlý sled krátkých záběrů děvčátka. Spousta
nesouvislých obrazů jako ve snu, které se nedaly určit ani v čase, ani v
prostoru. Některé obrázky poskakovaly, pravděpodobně kvůli špatné
kvalitě kopie. Od očí těkala kamera na houpačku a od houpačky na
ruku děvčátka hrající si s mravenci. Detail dětských úst, jídla a vzápětí
mrkajících víček. Na dalším záběru trvajícím dvě nebo tři minuty
holčička láskyplně hladila dvě koťata v trávě. Objímala je a tiskla k sobě,
zatímco okolí zalévala mlha. Lucie netušila, jakou techniku
kameraman zvolil. Když holčička zvedla zrak ke kameře, nehrála. Důvěřivě
se usmívala a mluvila na někoho, koho dobře znala. V jednu chvíli
přiběhla těsně před objektiv a začala se točit dokolečka. Obraz se taky
začal otáčet, doprovázel ji v tanci a ten pohyb uprostřed mlhy vyvolával
závrať.
Další záběr. V dívenčině pohledu se něco změnilo. Objevil se v něm
smutek. Obraz byl velmi tmavý. Kolem tančila a tekla mlha. Kamera
se přibližovala a vzdalovala, jako kdyby si z dívky dělala legraci.
Holčička napřahovala ruce dopředu a odháněla ji jako obtížný hmyz.
Lucie se znovu cítila jako voyeur, který potají sleduje scénu
odehrávající se možná mezi otcem a dcerou.
Náhle se obraz zase změnil a následovala další sekvence. Lucie
třeštila oči, jako kdyby chtěla obsáhnout celou scénu: Oplocenou louku
ačerné, zamlžené a chaotické nebe, které vůbec nevypadalo přirozeně.
Jednalo se o nějaké speciální triky? Na konci louky čekala holčička,
[33 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 33





p aže měla svěšené podél těla a v pravé ruce držela řeznický nůž,
příliš velký pro její malé nevinné prstíky. Detailní záběr očí. Hleděly do
prázdna a panenky měly zvětšené. Holčičku něco rozrušilo. Lucie to
cítila přímo fyzicky. Kamera umístěná za plotem rychle uhnula doprava
azabrala rozzuřeného býka. Bylo to obrovské statné zvíře s pěnou
uhuby. Kopytem rylo v trávě a kopalo do ohrady. Ostré rohy čněly
dopředu jako nabroušené meče.
Lucie si přiložila dlaň na ústa. Přece se...
Jednou rukou se opřela o opěradlo křesla a hlavu naklonila směrem
kplátnu. Nehty zaryla do kůže. V záběru se najednou objevila něčí
ruka a zdvihla závoru. Člověk, který to udělal, si dával pozor, aby ho
kamera nezabrala. Ohrada se otevřela a rozzuřené zvíře se vyřítilo
ven. Z jeho těla přímo čišela ta nejzuřivější a nejčistší síla. Kolik býk
vážil? Tunu? Zůstal stát uprostřed, otočil se a potom se soustředil na
holčičku, která se ani nepohnula.
Lucie na okamžik zaváhala, jestli nemá zajít do projekční kabiny
afilm zastavit. Tohle nebylo hrané. Zábava skončila. Už žádná
houpačka, žádné úsměvy, žádné spiklenectví. Tohle bylo naprosto
nepředstavitelné. Lucie držela ruku na ústech, ale nedokázala od toho
zatraceného plátna odtrhnout pohled. Film ji úplně pohltil. Na nebi se
nafoukly černé mraky a všechno kolem potemnělo, jako kdyby mělo
přijít tragické finále. Lucie měla pocit, že se dívá na zrežírovaný boj
Dobra se Zlem. S obrovským, neporazitelným a mocným Zlem. David
proti Goliášovi.
Býk vyrazil kupředu.
To, že byl film němý a že k němu nehrála žádná hudba, ještě
znásobovalo úzkostný pocit. Člověk to nemusel slyšet, ale přesto si dokázal
představit dusot kopyt afunění nozder. Kamera teď zabírala oba. Býka
vlevo aholčičku vpravo. Vzdálenost mezi obludou anehybným
děvčátkem se zkracovala. Třicet metrů, dvacet... Jak to ta holčička dokáže,
že se ani nepohne? Jak to, že nezačne utíkat a volat o pomoc? Lucie si
na okamžik vzpomněla na její roztažené panenky. Byla zdrogovaná?
Zhypnotizovaná?
Nechá se nabodnout na rohy?
[ 34 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 34





Des et metrů. Devět, osm...
Pět metrů. Býk náhle zpomalil, začaly se mu křečovitě stahovat svaly
azpod kopyt odlétaly velké kusy země. Nakonec se úplně zastavil asi
metr před cílem. Lucie si myslela, že film skončil. Už skoro nedýchala.
Nehýbalo se nic, ale zvíře dál funělo a na hubě se mu objevovala pěna.
Zjeho rozzuřených očí se dala vyčíst touha běžet dál a zabíjet, jenomže
tělo ho odmítalo poslechnout.
Byl paralyzovaný. To bylo to správné slovo.
Holčička na něj bez mrknutí oka hleděla. Pak udělala krok dopředu,
až se dostala pod jeho hlavu, čtyřicetkrát nebo padesátkrát těžší, než
byla ona sama. Ve tváři se jí neodrážely žádné emoce. Zvedla nůž a
jedním pohybem prořízla býkovi hrdlo. Vytryskla tmavá krev a býk
se jako poražený nějakým šíleným matadorem svalil na bok a zvedl
ze země oblak prachu.
Náhle plátno zčernalo jako na začátku. Bílé kolečko vpravo nahoře
se pomaličku vytrácelo. Vsále začalo blikat, jako kdyby světlo tleskalo.
Film se dočkal ovací.
Lucie zůstala nehybně stát. V těle cítila křeče a byla jí zima.
Nervózně si otřela čelo. Skutečně viděla, jak se rozzuřený býk zastavil
před malou holčičkou a jak si nechal proříznout hrdlo, aniž by na to
nějak reagoval, a to všechno v dlouhém záběru a evidentně bez střihu?
Celá se třásla, když došla do kabiny aotočila vypínačem. Blikání
přestalo a znovu se rozsvítila zářivka. Lucie pocítila nekonečnou úlevu.
Jaký šílenec mohl natočit takové záběry? Ještě teď v duchu viděla, jak
se po plátně šíří modrozelená mlha, viděla detailní záběry očí, mrkání
víček aneuvěřitelné násilí. Vtom filmu bylo něco, co žádný zklasických
hororů neměl. Byl naprosto autentický. Sedmiletá nebo osmiletá
holčička nebyla žádná herečka. Nebo naopak byla výtečná herečka.
Lucie se chystala vrátit se zpátky nahoru, když z přízemí zaslechla
nějaký zvuk. Praskání skla pod nohama. Přestala dýchat. Zdálo se jí
to? Vyvolal to v ní ten film? Opatrně kráčela nahoru. Konečně došla
do haly.
Venkovní dveře byly pootevřené.
Lucie se k nim rozběhla. Byla si jistá, že po příchodu zamkla.
[35 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 35





V enku nikdo nebyl. Lucie se zmateně vrátila dovnitř a rozhlédla se.
Na první pohled se nic nezměnilo. Vešla do chodby a zkontrolovala
ostatní místnosti. Koupelnu, kuchyň a... pracovnu.
Pracovnu... ve které Ludovic skladoval filmy.
Itady byly dveře pootevřené. Lucie vstoupila mezi hromady krabic.
Na zemi se jich válely desítky. Filmy byly všude. Všimla si, že na
některých nejsou žádné štítky ani názvy filmu, ani jméno režiséra, ani
rok výroby... Krabice byly rozházené a otevřené.
Někdo to tady prohledával a hledal něco konkrétního.
Anonymní film.
Ludovic jí vyprávěl, že od jednoho sběratele koupil několik filmů
včetně toho, který právě viděla. Zaváhala a prohlížela si místnost.
Volat kvůli tomu vyšetřovací tým jí připadalo zbytečné, nikde nebyly
žádné stopy po vloupání, nic nebylo ukradené... Vrátila se nicméně do
sklepa a sbalila cívku, aby ji mohla odnést k restaurátorovi, jehož
navštívenku měla. Nikdy předtím neviděla žádný krátký film, který by
na ni takhle zapůsobil. Cítila se úplně prázdná, a to se už dlouhá léta
pohybovala po místech zločinů a zúčastnila se řady pitev.
Když konečně vyšla ven, napadlo ji, že to slunce, které jí žhnulo do
obličeje, vlastně není tak špatné.
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 36





7.
[
C
]
o jste dělal, než jste nastoupil do oddělení násilných trestných
činů, komisaři Sharko?“
„Abych to zkrátil, řekněme, že jsem strávil spoustu času na
kriminálce.“
„To je dobře...“
Georges Péresse, komisař kriminálního oddělení v Rouenu, který
dostal případ na starost, byl muž s tvrdými rysy. Lucas Poirier ho
vautě popsal jako zásadového, tvrdohlavého chlapa, který nesnáší,
když se mu někdo plete pod nohy. Péresse měřil metr šedesát a ve
svém šedivém obleku se skoro ztrácel, ale hlas měl jako Barry White.
Člověk měl pocit, že když zařve, musí vzduch přímo vibrovat.
„Nejsme zvyklí pracovat s... analytiky. Doufám, že to zvládnete
sám, protože máme podstav a všichni mí muži toho mají až nad hlavu.“
Sharko seděl naproti němu a ruce měl položené na kolenou. Vedro
ho přímo dusilo.
„Nebojte se, budu potichu jako pitevní zpráva. Za dva nebo tři dny
odtud pravděpodobně vypadnu s balíkem fotokopií v podpaží.
Potřebuju hlavně přístup kinformacím,“ řekl apíchl ukazováčkem do
vyleštěného stolu. „Tím myslím ke všem informacím. A chci mít v
hotelovém pokoji vanu, protože jsem zvyklý koupat se v takovým vedru ve
studený vodě.“
[ 37 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 37
7.





K omisař Péresse se dal do hurónského smíchu. Vstal a ventilátor
stojící u portrétu prezidenta Sarkozyho přepnul na vyšší rychlost.
„Chcete všechny informace? Takže vyšetřování v okolí, nula. Přímí
nebo nepřímí svědkové, nula. Kromě těch rozkládajících se těl jsme
na místě nenašli žádné stopy, což je logické vzhledem k tomu, že tam
ležela pohřbená už několik měsíců a že během té doby vydatně pršelo.
Všichni z lékařského týmu, soudní patolog, antropolog i entomolog se
rozhádali, protože se nemůžou shodnou na tom, co komu patřilo. Je to
horší než puzzle stisíci dílky. Určitě nad tím stráví celou noc. Naší
jedinou jistotou je, že se jedná o dospělé


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.