načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Syndrom E - Franck Thilliez

Kniha: Syndrom E
Autor:

I to, co nevidíte, vás může zabít! Horké léto, dovolená právě začala, dvěma francouzským policistům však běhá mráz po zádech. A rozhodně není žádným příjemným osvěžením. ...


Titul doručujeme za 2 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  296
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  349 Kč
15%
naše sleva
9,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Rok vydání: 2016-10-12
Počet stran: 384
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 382 stran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z francouzského originálu Le Syndrome E ... přeložil Jiří Žák
Vazba: vázaná s laminovaným potahem a přebalem
ISBN: 9788075054432
EAN: 9788075054432
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

I to, co nevidíte, vás může zabít! Horké léto, dovolená právě začala, dvěma francouzským policistům však běhá mráz po zádech. A rozhodně není žádným příjemným osvěžením. Lucii Henebelleové, poručici z Lille, uprostřed noci zavolá jeden z jejích přátel. Prosí ji o pomoc, protože oslepl poté, co se podíval na anonymní krátký film z padesátých let, na který náhodně natrefil v pozůstalosti fanatického sběratele filmů. Komisař Franck Shark z Nanterre se zdvihne od svého stolu, za kterým vytváří psychologické profily vrahů, aby šel na sever Francie prozkoumat pět zmrzačených těl, které našly bagry stavební společnosti. Mrtvoly nelze identifikovat, nejenže nemají ruce, sadistický vrah jim vyloupl oči a ukradl mozky. Vyšetřování Lucie Hebelleové a komisaře Sharka spojí záhadný "syndrom E". Při pátrání po jeho původu, projevech a následcích se francouzští policisté dostanou do výzkumné laboratoře neuromarketingu v Belgii, setkají se tváří v tvář s káhirskou chudobou a touhou žít co nejdůstojněji, jakož i s temnou minulostí kanadského sociálního systému. „Syndrom E přesahuje hranice klasického kriminálního románu a přináší děsivé psychologické mystérium se skutečně šokujícím rozuzlením." - Post Gazette „Bravurní příběh, který většina čtenářů spolkne na posezení." - Publishers Weekly „Brilantně napsaný, inteligentní a zajímavý thriller plný pulzující obrazů a komplexních postav připomínajících film noir. Hlavní hrdinové i ostatní postavy jsou skvěle vykreslené a tak skutečné!“ - z recenze na portále Goodreads.com „Syndrom E je fascinující čtení, které vám přiblíží zajímavá fakta z historie forenzní vědy a různá exotická místa. Věnuje se tématice kontroly mysli a genocidě. Pár zabijáků, kteří se nezastaví před ničím, jsou jen špičkou ledovce…“ - z recenze na portále Goodreads.com Franck Thilliez (1973) pochází z malého městečka na severu Francie. Než se stal spisovatelem, pracoval v oboru IT. K napsání románu Syndrom E, vědecky zaměřeného thrilleru, ho inspirovala jeho láska k filmům. Celkově má na kontě již 18 románů. Další pentalogie s ústřední dvojicí vyšetřovatelů Lucií Henebelleovou a komisařem Sharkem vyjde v nakladatelství XYZ v roce 2017.

Kniha je zařazena v kategoriích
Franck Thilliez - další tituly autora:
Syndróm E Syndróm E
Thilliez, Franck
Cena: 346 Kč
Gataca Gataca
Thilliez, Franck
Cena: 273 Kč
Syndrom E Syndrom E
Thilliez, Franck
Cena: 168 Kč
Smrtící DNA Smrtící DNA
Thilliez, Franck
Cena: 296 Kč
Smrtící DNA Smrtící DNA
Thilliez, Franck
Cena: 187 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1 .
[
H
]
lavně přijet první.
Poté co si Ludovic Sénéchal přečetl ten inzerát, ještě za svítání sedl
do auta a v rekordním čase urazil vzdálenost dvou set kilometrů, která
dělila předměstí Lille od Lutychu.
„Prodej sbírky starých němých a zvukových snímků natočených na
16mm a 35mm filmy. Všechny žánry. Krátké, dlouhometrážní,
natočené po roce 1930. Více než 800 cívek, včetně 500 špionážních filmů.
Cena dohodou na místě...“
Podobné inzeráty se na internetu objevovaly jen zřídka. Majitelé
takových sbírek chodili většinou na burzy, nebo filmy prodávali v
aukcích přes eBay. Tenhle působil spíš jako inzerát na starou vyřazenou
ledničku. To bylo dobré znamení.
V centru belgického města měl Ludovic trochu problémy s
parkováním. Zkontroloval číslo domu a pak se představil jeho obyvateli. Luc
Szpilman, asi pětadvacet let, na nohou conversky, na nose surfařské
sluneční brýle a na sobě tričko s nápisem Chicago Bulls. Taky pár
piercingů.
„Aha, vy jste přijel kvůli těm filmům. Pojďte za mnou, jsou na půdě.“
„Jsem tu první?“
„Další zájemci dorazí vzápětí, už jsem měl několik telefonátů.
Nemyslel jsem si, že to půjde tak rychle.“
[7 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 7





Ludovic kráčel za ním. Byl to typický vlámský dům s fádními
barvami, postavený z tmavých cihel. Do všech místností se vcházelo ze
shora osvětleného schodiště.
„Proč se těch starých filmů chcete zbavit?“
Ludovic pečlivě vybíral slova. Zbavit, starých ... Vyjednávání o ceně
už začalo.
„Otec včera umřel. Nikomu neřekl, co s tím máme dělat.“
Ludovic měl pocit, že se mu to snad zdá. Hlavu rodiny ještě ani
nepohřbili a už se začali zbavovat jeho majetku. Navíc jeho
připitomělý syn neviděl žádný smysl v tom, aby si nechal dlouhometrážní
filmy vážící pětadvacet kilo, když si dnes může uložit tisíckrát víc
minut ke sledování na mnohem menší prostor. Ubohá, ztracená
generace...
Schodiště na půdu bylo tak strmé, že by si na něm člověk mohl
zlomit vaz. Jakmile došli nahoru, Szpilman rozsvítil slabou žárovku.
Ludovic se usmál a jeho sběratelské srdce mu v hrudi poskočilo
radostí. Tak tady jsou, chráněné před denním světlem. Pestrobarevné
krabice uložené na hromadách po dvaceti kusech. Vzduch, který se mezi
policemi skoro nehýbal, voněl celuloidem. K nejvyšším policím se
dalo vylézt po pojízdném žebříku. Ludovic přistoupil blíž. Na jedné
straně byly uložené objemné 35mm filmy a na druhé 16mm, o které se
zajímal především. Kulaté krabice měly štítky a byly dokonale
seřazené. Klasické němé filmy, dlouhometrážní filmy z doby zlatého věku
francouzské kinematografie, a hlavně špionážní filmy, kterých bylo na
policích nejvíc... Ludovic vzal jednu krabici do ruky. Předseda od Johna
Lee Thompsona, pojednávající o CIA a komunistické Číně. Kompletní,
nedotčená kopie, chráněná před vlhkostí a světlem jako lahev
archivního vína. V krabicích byly dokonce lakmusové papírky kontrolující
kyselost prostředí. Ludovic jen stěží skrýval vzrušení. Jen tenhle jeden
poklad by ho na trhu přišel na pět set eur.
„Váš otec patřil k fanouškům špionážních filmů?“
„To jo. Měl byste vidět jeho knihovnu. Je plná teorií o spiknutích
a konspiracích. Byl tím úplně posedlý.“
„Za kolik je prodáte?“
[8 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 8





„Zjišťoval jsem si cenu na internetu. Na černém trhu se prodávají
kolem sto eur za cívku. Ale já se jich chci zbavit co nejrychleji,
potřebuju místo, takže se určitě domluvíme.“
„To doufám.“
Ludovic si dál prohlížel sbírku.
„Váš otec určitě měl soukromé kino.“
„Ano, chceme ho přestavět. Starou techniku vyhodíme a
nahradíme ji novou. Instalujeme tam LCD obrazovku a nejnovější promítací
technologii. Půdu chci přebudovat na zkušebnu pro naši hudební
skupinu.“
Ludovic, znechucený takovým nedostatkem úcty, se vydal doprava,
srovnal několik krabic a nadechl se vůně celuloidu. Objevil filmy
Harolda Lloyda a Bustera Keatona, a o kus dál filmy jako Hamlet a
Kapitán Fracasse. Toužil po všech, ale plat státního zaměstnance v sociální
pojišťovně a měsíční předplatné internetu a satelitní televize ho dost
omezovaly, takže si musel vybrat.
Přistoupil k žebříku. Luc Szpilman ho varoval.
„Dávejte pozor, z toho žebříku táta spadl a rozbil si hlavu. Lézt
nahoru ve dvaaosmdesáti...“
Ludovic na okamžik zaváhal, ale pak na žebřík přece je vylezl.
Pomyslel na starého muže, který své filmy miloval tak, až ho nakonec
zabily. Dostal se co nejvýš. Za Dopisem z Kremlu našel na poličce
ukrytou černou krabici bez štítku. Naklonil se tak daleko, aby udržel
rovnováhu, a natáhl se pro ni. Uvnitř byl zřejmě krátkometrážní film,
protože celuloidový pásek nevyplňoval celý vnitřek. Maximálně deset
až dvacet minut projekce. Pravděpodobně šlo o nějaký ztracený
unikátní snímek, který se majiteli nikdy nepodařilo identifikovat.
Ludovic slezl dolů a přidal ho k hromádce kultovních filmů, které si vybral
už předtím. Anonymní kotouče byly vždycky pikantním doplněním
každého promítání.
Když se otočil, předstíral klid, ale krev v žilách mu přímo vřela.
„Většina těch vašich filmů bohužel nestojí za nic. Myslím, že se jedná
jen o průměrnou sbírku. A pak... cítíte ten zápach?“
„Jaký zápach?“
[9 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 9





„Ocet. Kotouče jsou napadeny octovým syndromem, jinak řečeno,
brzy budou úplně zničené.“
Mladík vykročil kupředu a nasál vzduch.
„Víte to určitě?“
„Jistě. Zbavím vás těch deseti tady. Pětatřicet eur za všechny.
Vyhovuje vám to?“
„Padesát.“
„Čtyřicet.“
„Dobře...“
Ludovic vyplnil šek na čtyřicet eur. Ve chvíli, kdy vyjížděl od
chodníku, uviděl, jak před domem zaparkovalo auto s francouzskou
poznávací značkou.
Určitě další sběratel.
Ludovic vyšel ze své domácí promítací kabiny a s pivem v ruce se
usadil do jednoho z dvanácti kožených křesel z padesátých let, která
získal, když ve zdejší čtvrti rušili malé kino Rex. Ve sklepě domu si zřídil
promítací sál. Říkal mu „kapesní kino“. Měl tam všechno: sklápěcí
sedadla, pódium, perleťové plátno i promítačku Tri-Film Heutier. Ve
dvaa čtyřiceti letech už mu chyběla jen přítelkyně, se kterou by se mohl
objímat a dívat se přitom na Jih proti Severu v původní verzi. Ale na
těch zatracených seznamkách vždycky našel jen krátkodobé lásky,
nebo se dočkal jen zklamání.
Byly skoro tři hodiny ráno. Už byl přesycený špionážními a
válečnými filmy, a tak se rozhodl nekonečně dlouhé promítání ukončit
neznámým, dokonale zachovalým krátkým filmem. Evidentně se jednalo
o kopii. Mezi podobnými bezejmennými filmy se občas ukrývaly
opravdové poklady. Pokud měl člověk štěstí, mohl mezi nimi najít ztracená
díla takových slavných filmařů, jako byli Méliès, Welles nebo Chaplin.
Sběratel rád sní. Když Ludovic odlepil pásku a založil film do
promítačky, všiml si nápisu „Padesát obrazů za vteřinu“. To byla vzácnost,
protože pro dokonalou iluzi pohybu jich obvykle stačilo čtyřiadvacet.
Nastavil tedy závěrku na přístroji na doporučenou rychlost. Aspoň
neuvidí film zpomaleně.
[10 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 10





Na bílém plátně se vzápětí objevil tmavý, rozostřený obraz bez
titulků. V horním pravém rohu se ukázalo bílé kolečko. Ludovika
nejdřív napadlo, že je poškozený celuloid, jak se to často u starých filmů
stávalo.
Film začal.
Ludovic se těžkopádně rozběhl nahoru.
Nic neviděl, ani rozsvícená světla.
Byl slepý.
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 11





2 .
[
L
]
ucii Henebelleovou vytrhlo ze spánku pronikavé zvonění. S
trhnutím se probudila, vztyčila se v křesle a popadla svůj mobil.
„Haló...?“
Zastřený hlas. Lucie pohlédla na hodiny v pokoji. 4 hodiny 28
minut ráno. Na posteli naproti ní hluboce spala její dcera Juliette s infuzí
glukózy zapíchnutou v paži.
Muž na druhé straně aparátu zněl rozrušeně:
„Haló? Kdo je to?“
Lucie odhodila své dlouhé blond vlasy dozadu. Nervy měla úplně
obnažené. Před chvílí usnula. Určitě nebyla naladěná na žádné vtipkování.
„To vy mi spíš řekněte, kdo jste. Víte, kolik je hodin?“
„Tady Ludovic Sénéchal... To je... to je Lucie?“
Lucie Henebelleová potichu vyšla z pokoje a zastavila se na chodbě
osvětlené zářivkami. Zívla a upravila si halenku, aby aspoň trochu
vypadala k světu. Kdesi za zdí se ozýval vzdálený pláč miminka. Na
pediatrii je ticho pouhá chiméra.
Lucii trvalo několik vteřin, než si volajícího zařadila. Ludovic
Sénéchal. Muž, s nímž se seznámila přes internetovou seznamku a se
kterým se po několika týdnech intenzivního esemeskování sedm měsíců
po jejich prvním setkání v jedné kavárně v Lille rozešla kvůli
„odlišným povahám“.
[12 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 12





„Ludoviku? Co se děje?“
Ve sluchátku se ozvala rána, jako kdyby se rozbila sklenička.
„Musíš pro mě přijet...“
Nedokázal srozumitelně artikulovat. Zřejmě úplně zpanikařil.
Lucie se ho snažila uklidnit a přinutit, aby mluvil pomaleji.
„Nevím, co se stalo. Byl jsem ve svém kapesním kině. Poslouchej,
Lucie, já nic nevidím. Rozsvítil jsem všechna světla, ale nic se
nezměnilo. Myslím, že... že jsem oslepl. Vytočil jsem náhodně první číslo a...“
To byl celý on, dívat se na filmy ve čtyři hodiny ráno! Lucie s dlaní
položenou na kříži přecházela podél širokého okna, z něhož měla
výhled na jednotlivé budovy nemocnice v Lille. Z toho hrozného křesla
ji bolela záda. V sedmatřiceti letech už její tělo některé věci
nezvládalo.
„Pošlu k tobě sanitku.“
Ludovic se možná uhodil do hlavy. Poranění lebky nebo otřes mozku
způsobují takové symptomy a ty můžou mít fatální následky.
„Přesvědč se, jestli odněkud nekrvácíš, ohmatej si prsty hlavu, nos
a spánky. Jestli krvácíš, tak si na to dej led a zabal si to do utěrky.
Sanitka tě odveze do nemocnice a já tam za tebou přijedu. Hlavně si
nelehej. Máš pořád stejnou adresu?“
„Ano. Pospěš si. Prosím...“
Ukončila hovor a zamířila k příjmu, odkud nechala k Ludovikovi
poslat sanitku. Letní dovolená rozhodně nezačínala dobře. Její osmiletou
dceru právě přijali do nemocnice kvůli virové gastritidě. Uprostřed
léta nemá každý takové štěstí... Nemoc ubohé dítě totálně vyčerpala
a po dvaceti hodinách byla Juliette úplně dehydrovaná a přitom
nedokázala polknout ani lžičku vody. Lékaři předpokládali, že bude muset
zůstat v nemocnici několik dní a že bude muset dodržovat přísnou dietu.
Chudák holka nemohla odjet se svou sestrou Clarou na první
prázdninový tábor. Pro dvojčata bylo odloučení těžké.
Lucie se opřela o okno. Pozorovala majáček odjíždějící sanitky a
přitom ji napadlo, že ať už je na policejní stanici nebo kdekoliv jinde, na
dovolené nebo v práci, život pro ni vždycky dokáže přichystat jenom
to nejhorší.
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 5.9.16 8:00 Stránka 13





3 .
[
O
]
dvě hodiny později a o dvě stě kilometrů dál od Lille hleděl šéf
oddělení pro násilnou trestnou činnost Martin Leclerc na trojrozměrný
obrázek lidské lebky na monitoru. Zcela jasně rozeznával mozek a
nejrůznější části lidského obličeje: špičku nosu, pravé oko, chrupavku
u vstupu do levého ucha... Potom ukázal na zelenou oblast v levé horní
části spánkového laloku.
„Takže tohle se rozsvítí pokaždé, když ti něco řeknu?“
Komisař Franck Sharko se zakláněl na hydraulické židli, na hlavě
měl helmu se sto dvaceti elektrodami a upřeně zíral na strop.
„To je Wernickeova oblast, která je propojená s centrem lidské řeči.
Ve chvíli, kdy slyšíme hlas, se u tebe i u mě do toho místa vlije krev.
Proto ta barva.“
„Úžasné.“
„Stejně úžasné jako to, že jsi tady. Nevím, jestli si to pamatuješ, ale
pozval jsem tě na skleničku k sobě domů, Martine. Tady dostaneš
leda tak hnusný kafe.“
„Tvůj psychiatr neměl nic proti tomu, abych se vašeho sezení
zúčastnil. A tys mi to sám navrhl. Zapomněls?“
Sharko položil ruce na opěradla a jeho snubní prsten cinkl o kov. Už
dlouhé týdny, co na tato sezení chodil, se nedokázal pořádně uvolnit.
„Co vlastně chceš?“
[ 14 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 14





Šéf oddělení násilné trestné činnosti si s unaveným výrazem
promasíroval spánky. Pracovali společně už dvacet let a zažili spolu hodně
těžkých chvil. Děsivé zločiny, rodinné tragédie i zdravotní problémy.
„Našli je před dvěma dny. V nějaké díře mezi Le Havrem a
Rouenem. Představ si, že se to tam jmenuje Notre-Dame-de-Gravenchon.
Mrtvoly pohřbené na břehu Seiny. Určitě jsi o tom slyšel v televizi.“
„Na tom staveništi, kde mělo vést potrubí?“
„Ano. Média už byla na místě, protože ta stavba je sama o sobě
problematická. Našli celkem pět mrtvol s odříznutými lebkami.
Vyšetřovatelé z Rouenu spolupracují s místní četnickou stanicí. Tamější
prokurátor se tam už chystal poslat forenzní tým, ale nakonec si
vzpomněl na nás. Řeknu ti upřímně, že mě to pořádně naštvalo. Uprostřed
léta je něco takovýho leda tak k poblití.“
„A Devoise?“
„Vyšetřuje citlivý případ, nemůžu ho uvolnit. A Bertholet má
dovolenou.“
„A nemám já náhodou taky dovolenou?“
Leclerc si upravil uzel na proužkované kravatě. Byl to asi tak
padesátník, v černém konfekčním obleku s vyleštěnými polobotkami,
s propadlou unavenou tváří, zkrátka vysoce postavený policista v celé
své kráse. Na čele mu stál pot a on si ho neustále otíral kapesníkem.
„Jsi jediný, kdo mi tu zůstal. Oni mají manželky a děti... Do prdele,
vždyť víš, jak to je.“
Zavládlo tíživé ticho. Ženy, děti... Balony na pláži, smích ztrácející
se ve vlnách. Všechno teď bylo tak vzdálené a rozostřené. Sharko
otočil hlavu směrem k monitoru, který v reálném čase zachycoval
aktivitu jeho mozku, padesátiletého orgánu plného temných zákoutí. Kývl
hlavou na Leclerka, aby se taky podíval. Ačkoliv vůbec nepromluvil,
zelená zóna v horní části spánkového laloku se rozsvítila.
„Svítí to proto, že na mě v tuto chvíli mluví...“
„Eugénie?“
Sharko přisvědčil. Leclerc se zachvěl, když viděl, jak komisařův
mozek reaguje na slova, ačkoliv v místnosti nebylo slyšet ani bzučení
mouchy. Měl pocit, jako by se po ní pohyboval duch.
[ 15 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 15





„A co ti říká?“
„Že až půjdu do obchodu, mám jí koupit litr dresinku a ledové
kaštany. Zbožňuje ledové kaštany. Omluv mě na okamžik...“
Sharko zavřel oči a sevřel rty. Eugénii slyšel a viděl všude. Na
sedadle spolujezdce svého starého renaultu. Večer, když šel spát. Když
seděl v tureckém sedu a pozoroval miniaturní vláčky jezdící po kolejích .
Ještě před dvěma lety Eugénii často doprovázel černoch Willy, který
kouřil camelky a trávu. Byl hnusný a mnohem nesnesitelnější než ta
holka, protože strašně křičel a hodně gestikuloval. Díky terapii nakonec
definitivně zmizel, ale ona se vracela často a byla odolná jako virus.
Na obrazovce počítače svítila zelená zóna ještě několik vteřin a pak
začala postupně zhasínat. Sharko otevřel oči. Pohlédl na šéfa s
vyčerpaným úsměvem.
„Stejně jednou svýho komisaře vyhodíš, když vidíš, jak se chová.“
„Své problémy si řešíš a nebrání ti v práci. Dokonce bych řekl, že jsi
na tom už mnohem líp.“
„Jo, tohle řekni Josselinovi. Pořád na mně něco vidí. Myslím, že se
mě chce zbavit.“
„S novými šéfy je to vždycky tak. Nové koště dobře mete.“
Konečně se v místnosti objevil profesor Bertowski z
psychiatrického oddělení pařížské Nemocnice Salpêtrière. Doprovázel ho
Sharkův psychoterapeut.
„Jdeme na to, pane Sharko?“
Slovo Sharko znělo podivně. Připomínalo název pokročilé formy
svalové atrofie, Charcotovy choroby. Jako kdyby zavinil všechny
choroby tohoto světa.
„Jdeme...“
Bertowski prolistoval spis, který si přinesl.
„Podle toho, co tady čtu, jsou záchvaty paranoie čím dál řidší.
Zůstaly jen malé náznaky nedůvěry. To je výborné. Co vaše přeludy?“
„Neustále se vracejí, ale nevím, jestli to není jen proto, že sedím
pořád zavřený v bytě. Eugénie za mnou chodí každý den. Většinou zůstane
jen dvě nebo tři minuty, ale chová se nepříjemně. Nevím, kolik kilo
ledových kaštanů jí budu muset příště koupit.“
[16 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 16





Když Sharkovi sundávali helmu, Leclerc ustoupil do rohu.
„Jste v poslední době hodně vystresovaný?“ zeptal se lékař.
„Hlavně teplem.“
„Vaše profese nám to nijak neusnadňuje. Zkrátíme čas mezi
sezeními. Každé tři týdny, to mi přijde jako velmi dobrý kompromis.“
Upevnili mu hlavu dvěma bílými popruhy a psychoterapeut mu
přiložil k zátylku nástroj ve tvaru osmičky, cívku, která vysílala magnetické
vlny do jednoho přesného místa, aby zasažené neurony zareagovaly
jako miniaturní magnety a přeskupily se. Nitrolebeční magnetická
stimulace jim umožňovala ovládat, nebo dokonce zastavit pacientovy
schizofrenické halucinace. Největší problém spočíval v tom, aby
magnetické impulzy zasáhly správné místo, protože zmiňovaná oblast
měřila jen několik centimetrů a odchylka jediného milimetru mohla
způsobit, že by pacient začal třeba mňoukat nebo by po zbytek života
citoval abecedu pozpátku.
Sharko ležel, oči měl převázané páskou a myslel pouze na to, že se
nesmí pohnout. Jediným zvukem v místnosti bylo praskání
magnetických pulzů, vysílaných na frekvenci jednoho hertze. Sharko necítil
žádnou bolest, dokonce ani podráždění, jen čirou úzkost, když si
uvědomil, že před deseti lety by ho léčili elektrošoky.
Sezení skončilo bez problémů. O dvanáct tisíc pulzů později, tedy
po dvaceti minutách, se policista zvedl. Měl trochu ztuhlé svaly.
Upravil si košili a rukou si prohrábl nakrátko ostříhané černé vlasy. Potil
se. Dusný vzduch v nemocnici a lehká nadváha, se kterou bojoval po
dlouhodobém užívání zyprexu, mu to nijak neusnadňovaly. Teď, na
začátku července, nedokázala ani klimatizace pořádně regulovat vysoké
venkovní teploty.
Poznamenal si datum příští schůzky, poděkoval psychiatrovi a
vyšel ven.
Leclerka našel na konci chodby u automatu na kávu. Šéf oddělení
násilné trestné činnosti měl příšernou chuť na cigaretu. Těch pár
minut, kdy pozoroval terapii, ho vyčerpalo.
„Nebylo mi zrovna nejlíp, když jsem viděl, jak si hrajou s tvým
mozkem.“
[ 17 ]
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 17





„Rutina. Je to, jako když u kadeřníka sedíš pod sušákem a dělají ti
trvalou.“
Sharko se usmál a napil se z kelímku.
„Tak spusť. Pověz mi o tom případu.“
Oba pomalu vykročili chodbou.
„Pět těl pohřbených dva metry pod zemí. Moc hezký pohled na ně
nebyl. Podle předběžného ohledání čtyři z nich ohlodali červi a jen
páté bylo v relativně dobrém stavu. Všem chyběla horní část lebky,
jako kdyby ji někdo uřízl pilkou.“
„K jakému závěru vyšetřovatelé došli?“
„Co myslíš? Je to malé venkovské městečko, kde největším
zločinem je, když někdo netřídí odpad. Těla tam ležela určitě několik týdnů,
možná měsíců. Jsou z toho úplně vedle, je tu dokonce riziko, že
vyšetřování bude velmi komplikované. Mohla by jim pomoct psychologická
analýza. Udělej jenom to, co obvykle, nic víc, nic míň. Posbírej
informace, promluv si s lidmi, se kterými budeš potřebovat, a v Nanterre to
potom dořešíme. Dva, maximálně tři dny. Pak se můžeš vrátit ke svým
vláčkům nebo k jiným věcem a já udělám to samý. Nechci, aby se to
vleklo dlouho. Potřebuju zmizet co nejdřív.“
„Jedeš s Kathiou na dovolenou?“
„Ještě nevím. To záleží...“
„Na čem?“
„Na spoustě věcí, které se týkají jen mě.“
Sharko nenaléhal. Když vyšli z nemocnice, zalila je vlna horka.
Komisař strčil ruce do kapes a otočil se k dlouhé budově z bílého kamene
s kopulí zářící ve slunci. V poslední době se stala jeho druhým
domovem, hned po kanceláři.
„Bojím se vrátit do terénu. Všechno mi připadá tak dávno...“
„Zase si rychle zvykneš.“
Sharko chvíli mlčel, jako kdyby vážil všechna pro a proti, a potom
pokrčil rameny.
„Ale co, vem to čert. Jestli budu dál sedět na zadku, začne mít tvar
křesla. Vyřiď jim, že dorazím odpoledne.“
001-199 Syndrom E_145x205 mm QXP 7.x 26.8.16 6:43 Stránka 18






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.