načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Syn Londýna - Tom Pollock

Syn Londýna

Elektronická kniha: Syn Londýna
Autor:

V podzemí Londýna je skryté město plné přízraků a zázraků, kde divocí vlakoduchové uhánějí po kolejích a tanečníci se skleněnou kůží ozařují ulice svými žhnoucími žílami. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 351
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: City’s son
Spolupracovali: přeložili Jitka a Tomáš Jeníkovi
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2486-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Podzemní Londýn je zcela odlišným místem nežli moderní metropole známá na povrchu. Zde žijí nevšední tvorové, dějí se zázraky a bloudí tu krvežíznivá monstra. Náhodným hnutím osudu se do "jiného Londýna" dostane středoškolačka Beth Bradleyová. A její život se roztočí do pěkně divokých otáček. Když se mladá sprejerka seznámí s odvážným mladíkem Filiusem, rozběhne se dramatický běh věcí. Beth zjistí, že se právě spřátelila se synem ztracené bohyně Mater Viae. A než se naděje, budou spolu mladí lidé verbovat fantastickou armádu pro záchranu ohroženého Londýna. Mladá hrdinka také brzy zjistí, že nejen v jiném světě, ale i v tom reálném je často složité rozpoznat, kdo kým vlastně skutečně je. Úvodní díl podmanivé urban fantasy trilogie Mrakodrapový trůn z lákavého prostředí pulzujícího Londýna a jeho druhého nadpřirozeného a temnějšího já.

Popis nakladatele

V podzemí Londýna je skryté město plné přízraků a zázraků, kde divocí vlakoduchové uhánějí po kolejích a tanečníci se skleněnou kůží ozařují ulice svými žhnoucími žílami. Právě takové místo objeví při svých toulkách metropolí nad Temží mladá Beth Bradleyová, středoškolačka právě vyhozená ze školy a fatálně zrazená svou nejlepší kamarádkou… To ještě netuší, že brzy bude muset k záchraně "Jiného Londýna" naverbovat naprosto fantastickou armádu.
Syn londýnské City je originálním románem z rodu městské fantasy, který ctí a přitom překračuje pravidla žánru a staví je do nového světla. Je také příběhem o rodině, přátelích a netvorech a o tom, jak těžké bývá někdy rozeznat, kdo je kdo. "V každém ohledu působivá kniha. Fantazie, s jakou Pollock znovuoživuje Londýn, je ohromující."
Fantasy Book Review.  Tom Pollock studoval filozofii a ekonomii na Edinburské univerzitě; na univerzitě v Sussexu absolvoval tvůrčí psaní. Žije v Londýně, je členem britského uskupení The T-Party, což není politické hnutí, ale okruh autorů žánrové literatury. Jeho Synlondýnské City (2012) je prvním dílem trilogie Mrakodrapový trůn, kterou dále tvoří romány The Glass Republic (2013, Skleněná republika) a Our Lady of Streets (2014, Panna Marie ulic).

Zařazeno v kategoriích
Tom Pollock - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tom Pollock

Syn Londýna



tom pollock

Syn Londýna

NakLadaTeLSTví PaSeka

Praha – LiTomyšL

mrakodrapový

trůn 1


PřeLožiLi JiTka a Tomáš JeNíkovi

The CiTy’S SoN

Copyright © 2012 by Tom Pollock

Published by arrangement with Quercus editions Ltd (Uk)

Translation © Jitka Jeníková, Tomáš Jeník, 2014

ISBN 978­80­7432­566­3 (PDF)


Pro Lizzie, za všechno.


oBSah

i. Chlapec s městem pod kůží 9

ii. Urbosyntéza 75

iii. koruna z věžáků, král jeřábů 215

iv. vitae viae 327

Poděkování 351



I.

chlapec s městem pod kůží



11

První kapitola

Jsem na lovu. Slunce visí nízko nad Battersea, paprskydopadají na cihlové zídky a vytvářejí bojová maskování a já se tiše

ženu tunely podzemky. má kořist už přede mnou nemůže

mít velký náskok: ve vzduchu se vznáší štiplavý zápachspáleniny, a co pár metrů nacházím další sežehnutouhromádku, která bývala krysou.

Zrychlím, nedočkavě se ženu bosýma nohama po stopě. opíšu kopím nízký oblouk, cítím, jak z její stopy sáláelektřina – vrhám se po příšeře.

město nad mou hlavou je lhostejné. Pod cihlovýmiklenbami proudí lidé sem a tam do trafiky a obchodu s alkoholem, pár školáků si povídá, vykládají si o jakési dívce, která se jim líbí. a pak uslyším přes jejich smích, úpění večerní dopravy, basy vzdálené hudby a všechny další zvuky, jež město vydává, divoké zakvílení jejích brzd.

Sevře se mi srdce. oni vůbec netuší, v jakém nebezpečí se teď ocitli, když se jí podařilo uprchnout – když se probudila.

ve jménu mater viae, je vzhůru.

***

Zachytil jsem její stopu na king’s Cross, severně od stanice

v hnízdě spleteném z oceli. vystoupila z vlaku, z velkénákladní lokomotivy, jež zůstala nehybně stát poté, co sevytratila duše, která ji ovládala. Strojvůdce v ní zůstalzkoprněle sedět, neměl nejmenší tušení, co se to se strojem děje.

Za překážkou se vinul had dalších souprav s jasně zářícími


12

okénky, cestující za nimi nadávali, hráli si s telefony a lámali

si hlavy, co to má sakra znamenat.

od té chvíle jsem ji bez přestání pronásledoval.

Tedy... téměř bez přestání.

Jednou jsem ji nechal jít – musel jsem. Její stopa vedla přes staveniště u Svatého Pavla, kolem katedrály, přímo podpařátovitými stíny reachových jeřábů.

reach – král jeřábů. dokonce ani já nemůžu vstoupit na jeho území. Přísahám, že jsem cítil jeho prsty z kovových vzpěr, jak se po mně natahují a snaží se mě lapit, než jsem se obrátil na útěk.

velmi snadno jsem znovu zachytil její stopu. mrtvého klu ka těžko přehlédnete. Ležel schoulený na kolejích pod vy ho řelým stavědlem. Podle toho, jak byl velký, mu mohlo být tak patnáct let, možná byl jen o pár měsíců mladší než já, ale obličej měl v tak příšerném stavu, že se to dalo jen stěží říct s jistotou: kůže ve tváři mu seschla, popraskalaa zčernala, oční bulvy se uvařily a zbyly po nich jen zející, prázdné jamky. výboj elektřiny přežil bez následků jenom sprej, který svíral v pravé ruce.

Ne, kvůli tomu klukovi jsem nezaváhal – bohužel musím přiznat, že jsem viděl zohavenější mrtvoly. Znejistil mě krvavý otisk kola na chlapcově hrudi v pravém úhlu ke kolejím, přes

kolejiště. Chvíli mi trvalo, než jsem si to srovnal v hlavě. Pak

jsem si všiml, že je v cihlách viaduktu proražená díra a po

zádech mi nevěřícně přeběhl mráz.

Uprchla z železnice. Dostala se ven.

Jak ve jménu Temže –?

a právě v tu chvíli jsem začal pochybovat: jestli mátakovou moc, dokážu ji vůbec zastavit?

Po celém městě se začínaly rozsvěcet pouliční lampy, jak

se sodíkové tanečnice probouzely, protahovaly se a zahřívaly

si končetiny uvnitř skleněných žárovek. vsunul jsem prsty do

skulin v cihlové zdi, přehoupl se přes okraj viaduktu a spustil


13

se dolů na chodník. v houstnoucí tmě jsem se mrštně pustil

ulicemi.

Teď čekám ve slepé uličce a poslouchám nekonečné kapání

vody z rezavějící trubky. Zklidnil jsem se, nechal jsemkapající vodu, aby určila rytmus mého srdce. Stojím zpříma a kopí

mám připravené.

Tady koleje končí.

Tu-dum-dum, tu-dum-dum...

Cítím, jak se zemí nesou její záchvěvy. Zpoza kovových popelnic se prosmýkne liška a vyběhne na silnici; jde popachové stopě. Pomalu, syčivě oddechuji.

Tu-dum-dum...

Beton na zemi se začíná vlnit, zvedá se vítr a žene mi déšť do tváře. Ze zdi na konci uličky vzlíná zápach spáleniny,stouá ze samotných pórů cihel.

vzduch pročísne pronikavé zaskřípění: kov kvílí o kov jako ryčící koně. rachocení je čím dál hlasitější a popelnice s lomozem popadají na zem.

Slyším z dálky parní píšťalu, její naříkavý, prastarýválečný pokřik, a přidřepnu si co nejníže k zemi. Světlo sezačíná prodírat maltou přede mnou a objevuje se obrys dvou oslnivých, zářících očí. Slyším lomoz jejích kol, která se ke mně ženou po ozářené cestě. Z hrdla se mi dere výkřik na uví tanou; pro klínám ji všemi jmény: Loko motiva, Bahngeist, Pří zrak železnic –

– a zatímco ona v odpověď zaječí na mě, uskočím stranou a udeřím –


14

druhá kapitola

„ No tak, Beth,“ zašeptala Pencil, „musíme jít.“

Beth si prohlížela obraz, který nasprejovala na asfaltdětského hřiště. Párkrát pohodila sprejem v ruce.

„Beth...“

„Ještě jsem neskončila, Pen,“ utnula ji Beth. v matném světle rozpoznávala jen obrysy mladé Pákistánky, která si prsty upravovala šátek. „Nebuď sralbotka.“

Pencil nervózně přecházela sem a tam. „Sralbotka? kolik

nám je, deset? Čuchala jsi vlastní barvy? vážně, B. Jestli se

tu někdo objeví, vyloučí nás.“

Beth začala třepat sprejem. „Pen,“ prohlásila, „jsou čtyři

hodiny ráno. škola je zavřená. dokonce i krysy to vzdaly

a vyrazily domů. když jsme lezly přes zeď, zakryly jsme si

před kamerami obličeje a beztak je tu prd vidět. Není tu ani

noha a nemůžou nás identifikovat, tak čeho se vlastně bojíš?“

Beth mluvila klidně, ale srdce jí rozrušeně tlouklo. Přejela

baterkou přes obraz u svých nohou. Její portrét doktoraJuliana Salta, vedoucího matematického kabinetu Frostfieldské

střední školy, vyšel líp, než čekala, s ohledem na to, že ho

malovala ve spěchu a potmě. dokonale zachytila jehozamračené obočí, propadlé tváře a tmavé, hrozivé brýle. Tráva rašící

skrz asfalt dokreslovala dojem, vypadala jako neupravované

chlupy trčící z nosu.

Je pravdou, že mu Beth přidala nekrotickou, odlupující se pokožku a tříapůlmetrový rozeklaný jazyk, takže zjevně nějakou tu uměleckou licenci použila, ale i tak...

Jsi to neomylně ty, ty hajzle.


15

„Beth, hele! “ zasyčela Pen, až Beth nadskočila.

„Co je?“

„Támhle nahoře,“ ukázala Pen. „Svítí se tam...“

Beth vzhlédla. Jedno z oken budovy, která se tyčila nadškolou, zářilo tlumenou, hrozivou oranžovou. „To se jde nejspíš ně ja ká stará bába o půlnoci vyčurat,“ vydechla podrážděně.

„Jsme odtamtud vidět,“ naléhala Pen.

„Proč by si s tím měl vůbec někdo lámat hlavu?“zamručela Beth. otočila se zpátky k obrazu. každý ve dvanáctém roč ní ku Frostfieldské věděl, že jsou se Saltem na kordy, ale šlo jen o normální rozbroje mezi učitelem a studentem, prototady nebyla. odplatu si zasloužil Salt za to, jak se choval k Pen.

Nevěděla proč, ale vypadalo to, jako by v něm ponižování její nejlepší kamarádky vyvolávalo perverzní potěšení. Pen strávila po škole jenom polovinu času, co Beth, ale vždycky, když se z trestu vrátila, měla na krajíčku. Během pondělní matiky se Pen zeptala, jestli může jít na záchod, a Salt jí to prostě nedovolil. dál vykládal o kvadratických rovnicích, ale pohledem provrtával Pen. měl na tváři úsměv, jako by jivyzýval, aby ho neposlechla – jako kdyby věděl, že to nedokáže. Pen měla dál zvednutou ruku, po chvíli se jí ale začala třást. když ji bolest z toho, jak ji pořád držela nahoře, zlomila v pase, Beth ji chytila a vyvlekla ze třídy. Jak běžely chodbou, slyšely za sebou výbuch smíchu.

„Proč jsi prostě neodešla?“ zeptala se Beth, když pak stály za učebnami společenských věd. „Nemohl tě zastavit, tak proč prostě neodejít?“

Pen se strnule usmívala jako nějaký klaun, což znamenalo, že uvnitř šílí úzkostí. „Prostě...“ polkla zbytek slov a zírala na špičky svých bot. „Prostě jsem si myslela, že když vydržím ještě jednu vteřinu, bude to dobré. a já nebudu muset... však víš.“

Postavit se mu. dokončila Beth větu.

Pevně kamarádku objala. věděla, že je Pen silná, viděla to na ní každý den, ale ta síla jí jen pomáhala všechno snášet;


16

nikdy se nebránila. Pen uměla přijímat rány, ale nedovolila

si je vracet.

v tu chvíli se Beth rozhodla, že musí něco udělat. a tohle – tohle bylo něco.

Namířila kužel světla z baterky na malbu a napětí v hrudi vystřídal hřejivý pocit zadostiučinění. Neonová noční můra, napadlo ji. Šerednost ti sluší, doktůrku.

„Beth Bradleyová,“ zašeptala Pen. Pořád zněla vyděšeně, tentokrát ale do jejího hlasu pronikla i slušná dávka obdivu. „Ty jsi fakt tutový cvok.“

„Jo, já vím,“ přitakala Beth a na tvář se jí vloudil úsměv. „Jsem ale fakt dobrá –“

Noc prořízlo vysoké kvílení: rychle se blížící policejnísirény. Beth si instinktivně dřepla a přehodila si přes krátké, rozcuchané vlasy kapuci.

„Zatraceně,“ zašeptala vyplašeně Pen. „Říkala jsem ti, že nás viděli! museli je zavolat – nejspíš si myslí, že tu něco krademe.“

„Jako co?“ zamumlala Beth. „Tajný recept na krysí guláš z jídelny? ve škole toho za čórku zrovna moc nestojí.“

Pen zatahala Beth za rukáv. „To je fuk – musíme odsud vypadnout.“

Beth jí rukáv vytrhla, padla na kolena a zběsile začala při dávat stín na bradě. muselo to být dokonalé.

„B., musíme zmizet!“ Pen znepokojeně přešlapovala.

„Tak sypej,“ sykla na ni Beth.

„Bez tebe nikam nejdu,“ odsekla Pen dotčeně.

Beth nezvedla hlavu, aby se na ni podívala. „Pen, jestli nevyrazíš a to hned, řeknu Leonu Butlerovi, že tu básničku na lavici jsi mu bělítkem napsala ty.“

Na okamžik zavládlo šokované ticho. „Mrcho,“ vydechla pak Pen.

„Leone, můj lve, budu tvou pýchou. A to nejen v tom...“ zpěvavě citovala Beth. Nemohla si pomoct, ale musela se zubit, když Pen s nadáváním vyrazila pryč.


17

Beth si dřepla tak, aby mohla kreslit, ale přitom okam žitě vyběhnout. Sirény teď byly opravdu hodně blízko.Úúúúvvvííí – Ještě jedno táhlé zakvílení, které utichlo uprostřed cyklu. Slyšela, jak se otevřely a následně zabouchly dveře. Za zády se jí ozvalo rachocení brány. škola se na noc zamykala a policajti bránu přelézali stejně jako předtím ona s Pen. Beth nasprejovala barvu do chumlu bradavic pod jedním okem.

„hej!“

Z toho křiknutí jí přeběhla po zádech hrůza. Už je hnusnej dost, usoudila. Nacpala křídy a spreje zpátky do batohu,poadla baterku a rozběhla se. Na asfaltu za ní dusaly těžké boty, ale neohlédla se, nemělo smysl ukazovat jim obličej. Sprintovala se skloněnou hlavou, kolem uší jí hvízdal vítr a ona se modlila, aby policistům za ní ztěžovaly pohybneprůstřelné vesty a obušky; modlila se, aby byla rychlejší.

vzhlédla a žaludek jí sevřela hrůza. Policajti ji zahnali do slepé uličky. Přímo před ní se tyčila nejvyšší školní zeď.oddělovala ji od husté změti křoví a stromů lemujících trať: tři hladké, nevyšplhatelné metry. Ještě přidala v zoufalé snaze nabrat co největší rychlost a skočila.

Prsty přejela po betonu, pár centimetrů od vrcholu zdi a spadla dolů.

Do hajzlu.

Znovu se vrhla proti zdi; a znovu se jí to nepodařilo. Ze zoufalství a toho, jak nemohla popadnout dech, ji rozbolelo na prsou.

„B.“ Zašeptaná hláska. Beth se otočila. Pen k ní bě že la po dél paty zdi s šátkem přetaženým přes pusu jako ban dita.

„Říkala jsem ti, abys zmizela,“ zasyčela Beth vzteklea s úlevou.

„To tak. Jakmile jsem si té zdi všimla, bylo mi jasné, že jsi

na ni moc malá.“ Zaklekla na jedno koleno a nastavila jí ruce.

Beth se na ni letmo zazubila a stoupla si na oporu;o vteřinu později vytáhla Pen nahoru za sebou.


18

„rozdělíme se,“ zašeptala Beth, když dopadla na zem na druhé straně. škubla sebou bolestí, jak se jí po rukou roz lila bolest; přistála uprostřed kopřiv. „Sejdeme se tam co vždycky.“

Slyšely, jak jejich pronásledovatelé na opačné straně zdi mrmlají a nadávají.

„Udělej mi kozu,“ zafuněl jeden z mužů.

Pen se vrhla doprava, Beth se rozběhla vlevo a kličkovala mezi stromy. Sípavě dýchala, v uších jí hučelo. Pod nohama jí praskaly větvičky a skřípaly střepy z lahví. Cestu jí zatarasil plot, ale všimla si, že je v něm dole proražená díra, vrhla se do ní a protáhla se na osvětlený betonový pozemek. Přikrčila se za rezivějícím starým autem s vymlácenými okny a lapala po dechu. Po nedalekém mostu se přehnal vlak a tmurozčísly kužely světla. Snažila se poslouchat přes vzdalující se lomoz a bušení vlastního srdce, ale nezachytila žádné známky pronásledování.

Zalovila v batohu pro zmačkané kožené sako, stáhla ze sebe mikinu s kapucí a nacpala ji dovnitř na plechovkys barvou. Nohy se jí ze všeho toho adrenalinu třásly tak, žezavrávorala a málem upadla.

Paráda, Beth, pomyslela si trpce, fakt stylové. Kdybys teď ještě zvládla přestat chodit jako krocan po mozkové obrně, mohla by ses dostat do půlky cesty, než tě sbalí benga.

Přitáhla si sako k tělu a kráčela tak nenuceně, jak jendokázala.

Pen na ni čekala na rohu Withersham a Shakespeare road, kde se po obou stranách táhly řadovky z červených lícovek se zarostlými předzahrádkami. Jako vždycky, když bylanervózní, nepřestávala Pen kontrolovat svůj odraz v kapesním zrcátku a hledat sebemenší nedokonalost.

Beth se sama sobě navzdory usmála: nikdo jiný než Pen khanová si na noc plnou trestuhodného vandalismunenamaluje oči řasenkou.

Poštovní schránka, vedle které Pen stála, představovala nejspíš nejpograffitovanější metr čtvereční v celém Londýně:


19

změť sprosťáren, hesel, obrázků zvířat a bizarních příšer.Přispět na withershamskou schránku patřilo k místní graffi ťác ké

tradici, a tak se vloni Pen s Beth namalovaly jako z pla ká tů

„hledá se“, jak dělají legrační obličeje. Jejich malův ky už

dávno pohřbila díla dalších umělců z okolí.

Jak se k ní Beth blížila, líně jí zasalutovala. Pen jiprobodávala pohledem. „Jednoho dne, elizabeth Bradleyová,“ oslovila ji pomalu, „se postaráš o to, aby mě vyloučili.a rodiče mě pak zatraceně vydědí.“

Beth se na ni zazubila. „No, tak v tom případě ti prokážu službu. Budeš moct chodit tagovat, aniž by ses musela plížit ven.“

„díky: až ze mě bude bezdomovec a vyhladověláostuda rodiny, jsem si jistá, že přesně tahle myšlenka mě dokáže zahřát.“

Beth šoupala keckou po asfaltu a zašklebila se Peninu sar kasmu. „Tak pojď bydlet se mnou,“ navrhla jí. „aspoň se bu deš moct vdát, za koho budeš chtít.“

Pen stiskla rty a do hlasu se jí vkradlo napětí. „Chceš říct, že impozantní suma dvou kluků z tebe dělá světového guru přes svatby?“

„Je to o dva víc než ve tvým případě,“ namítla Beth, ale Pen její poznámku ignorovala.

„rodiče mi pomůžou najít toho pravého,“ prohlásila. „Je to čistě o zkušenostech. vědí, jaké to je žít v manželství, a vědí, jaká jsem já, a taky –“

„Pen,“ skočila jí Beth do řeči, „nevědí ani, že jsi tady.“

Pen zrudla a uhnula pohledem.

Beth zaplavila náhlá vlna studu, udělala krok vpředa pevně svou nejlepší kamarádku objala. „Neber mě vážně, jo?“ zahuhlala do Penina šátku. „Chovám se jako kráva, já vím. Jen se bojím, že tě vaši provdají za nějakého účetníhov béžovém kvádru a béžových spoďárách s mizernou béžovou duší a já budu muset vyzdobit zdi východního Londýna úplně sama.“


20

„To se nikdy nestane,“ zašeptala Pen a Beth věděla, že je to pravda. Pen by ji nikdy neopustila. Zadívala se přes Penino rameno. obloha začínala blednout. Cestu lemovaly telegrafní sloupy, jejich kabely připomínaly opratě přitahující východ slunce. Beth věděla, že rozbřesk tohoto dne a všech dalších, které přijdou, budou sledovat společně, bok po boku.

„Jsi v pohodě?“ chtěla vědět.

Pen se krátce, mdle zasmála. „Jo. Jen – mě to všechno tak trochu vyděsilo, chápeš?“

„Jasně,“ přitakala Beth. „Chtělo to pořádný koule, fakt drsárna – jsem na tebe pyšná, Pencil khanová.“ Na vteřinu ji objala ještě pevněji, a pak uvolnila sevření. „dneska toho zjevně moc nenaspíme.“ Bolelo ji za krkem a zavíraly se jí oči, i tak ale cítila, že nezamhouří oka. „hádám, že těnepřesvědčím, aby ses se mnou zítra ráno vybodla na pár prvních hodin?“

Pen si opatrně kousala spodní ret, aby si nerozmazala lesk. „Nemyslíš, že to na nás vrhne malilinkaté podezření?“

evidentně, když se nad tím zamyslíte, usoudila Beth, ale jako vždy s tím musela přijít Pen. Chovala se jako zvířátko, vždycky se jí podařilo najít to správné maskování:instinktivně poznala všechno, co nějak vybočovalo.

„a co zbytek noci protagovat?“ navrhla Beth. „Protáhnout to – cítím nával inspirace.“

Pen řekla mámě, že bude dneska v noci spát u Beth. Beth pochopitelně nemusela nikomu nic vysvětlovat. venkuv ulicích snadno zapomínala, že patří jinam.

Pen zavrtěla hlavou nad vlastní hloupostí, ale rozepnula si mikinu a vytáhla sprej s barvou. „Jasně,“ prohlásila. „myslím, že dneska mám ten správný grif.“

rozběhly se na západ do centra města, prchaly předsvítáním, kličkovaly mezi reklamními plochami plnýmiodluujících se plakátů a zatlučenými výlohami.

Beth se přikrčila vedle hromady rozbitého betonuu jakéhosi výkopu a nasprejovala pár černých čar. většina lidí v nich


21

viděla jen dehet nebo stíny; museli jste stát na správném

místě, abyste spatřili nosorožce stvořeného z barvy a okrajů

sa motného betonu, který se na vás chystá zaútočit. Beth se

sa ma pro sebe usmála. Město je nebezpečné, když nedáváte pozor.

Podobné střípky své mysli zanechala po celém Londýně a nikdo jiný nevěděl, kde je hledat. Nikdo, možná kromě Pen.

mrkla po vyšší dívce. když si vzájemně svěřovalytajemství, nefungovalo to jako výměna zajatců, jako to Beth občas vídávala u jiných holek. Pen měla opravdu zájem, a toznamenalo, že Beth si mohla dovolit mít ho taky. Pen jípřipadala jako bezedná studna: mohli jste do ní naházet jakékoliv množství drobných obav s jistotou, že se nikdy nevrátí, aby vás pronásledovaly.

Začalo pršet: drobné, neustávající, až na kost se deroucí mrholení.

Pen psala básně na obrubníky a do telefonních budek, romantické kontrapunkty k růžovo-černým vizitkáminzerujícím laciný sex, jednotlivé specialitky vypsané za jmény jako akademické tituly:

pro trochu hříšků zavolej kaře: d/s, t/v, žádný s, p nebo b

„...možná střípek duše tvé,

zažene vše zlé.“

„To je úžasné, Pen,“ zašeptala Beth, zatímco jí četla přes rameno.

„myslíš?“ Pen utrápeně studovala verš.

„Jo.“ Beth neměla o kvalitě poezie ani páru, ale Penina kaligrafie byla nádherná.

Slunce pozvolna bělilo budovy, z kouřového nádechu do barvy staré kosti. Začalo je míjet čím dál víc aut.

„měly bychom vyrazit,“ ozvala se nakonec Pena poklepala si na hodinky. Zamračila se, o něčem uvažovala. „možná by chom měly jet různými autobusy,“ prohlásila pak.„obvykle do školy společně nechodíme – mohlo by to přilákat po zornost.“


22

Beth se zasmála. „Není to krapet paranoidní?“

Pen jí věnovala nesmělý, téměř hrdý úsměv. „Znáš mě, B. Paranoia je moje parketa.“ vyšla z úzké boční uličky jako první, pak se obě vmísily do houstnoucího davu.

Pen nasedla na první autobus.

Beth si při čekání na další připadala jako špionka nebo superhrdinka, která vklouzla zpátky do své tajné identity.


23

Třetí kapitola

možná to byl jeden z jeho červů, kdo mě našel, přislídění v hustém bahně na břehu řeky, nebo snad holub, který

mi kroužil nad hlavou, součást některého z mnoha hejn, jež

hníz dí nahoře ve věžích. vím jen, že když se proberu, sklání

se na de mnou Gutterglass.

„šmankote mankote, s vámi jsou samé starosti, víte?“pronáší stará příšera vážně. „dobré ráno, výsosti.“

dívá se – tentokrát byl Glas „on“ – na mě očimaz rozbitých skořápek od vajec. Slepené staré čínské nudle tvoří jeho slizkou bradu. kabát z pytle na odpadky se porůznu nadouvá, jak se pod ním melou krysy.

„dob –“ spustím, pak mě ale zasáhne bolest z popálenin a zbývající hlásky mi uvíznou v krku. Prudce se nadechuji a mávám na něj, aby šel pryč. Potřebuji kyslík. Někdevyhrabal pneumatiku, která mu slouží místo obvyklých nohou. Uvnitř se prohánějí mrštní hnědí hlodavci a kutálí ho vzad.

Zatínám zuby, dokud bolest nedosáhne snesitelnéúrovně, a pak se vyčerpaně rozhlížím kolem. Ležím na bahnitém

břehu pod mostem na jižní straně řeky – ve vauxhallu, soudě

podle bronzových soch lemujících jeho okraje. Slunce září

vysoko na obloze. „Jak dlouho?“ hrdlo mám vyprahlé,přiadá mi jako zrezivělý zámek.

„Upřímně, příliš dlouho,“ opáčí Glas. „dokonce i lišky se objevily dřív než vy. mám vám připomínat, že za vás nesu odpovědnost? Pochopitelně předpokládám, že zodpovědnost je výraz, jemuž vaše malá umouněná výsost rozumí. Pokud


24

se vám něco stane, budu to já, kdo se bude muset zodpovídat

Mater Viae.“

Zavírám před ostrým světlem oči a polykám zcela logické odseknutí. Mater Viae, Naše Paní ulic, má matka – zmizela před víc než patnácti lety. Nesnáším, jak Gutterglass pořád ještě skoro padá na kolena, kdykoliv vysloví její jméno.

„Jestli se vůbec někdy vrátí,“ opáčím, „myslíš, že ji bude zajímat, na které konkrétní hromadě londýnských odpadků spím?“

„Až se vrátí,“ opravuje mě Glas vlídně.

Neodporuji mu, protože není slušné říkat o něčí víře, že je k smíchu.

Po ránu ho (nebo ji, pokud si Glas ten den stvoří zrovna takové tělo) většinou najdete na okraji skládky, jak pozoruje východ slunce nad mile endem a čeká na den, kdy budou v průvodu kráčet po chodnících toulavé kočky a tabulkys názvy ulic se přeskupí tak, aby ze svých písmen stvořily skuteč né jméno Mater Viae: v ten den se jejich Bohyně vrátí.

vypustí vzduch z pneumatiky a složí se vedle mě. rozevře igelitový plášť a vybere jednu z jehel, které tam má upevněné. Už zase se hrabal v nemocničních popelnicích. Zapíchne mi špičku do paže, stlačí píst a bolest téměř okamžitě mizí.

„Takové starosti,“ mumlá znovu. „Posaďte se. Podíváme se, jak moc jste zřízený.“

Pomalu se mi podaří se skřípěním nahrbit tak, žepřipomínám ulitu, což je maximum, co v tu chvíli dokážu. rány

mám zaštupované úhledným křížkovým stehem; jehla, jež

ho stvořila, je zabodnutá zpátky v Glasově ruce a zbylá nit

lehce povlává ve větru.

„Páni,“ skřehotám a dotýkám se stehů. „musel jsem být pěkně mimo, když jsem tohle necítil.“

„dalo by se říct, že mrtvý,“ přitaká Glas. „Samozřejmě ne doslova, což je ale zásluha mojí maličkosti, nikoli vaše.“

kopí mi musí posloužit jako berla, abych se zvedl.Ještě pořád cítím, jak v konci, kterým jsem bodnul přízrak,


25

vibruje železem elektřina. Glas mě opráší a otře mi tvář prsty

z popraskaných víček od propisek. Glas je podivněúzkostlivý – asi proto, že vzhledem k tomu, že si musí dennětvořit nové tělo z městských odpadků, moc dobře ví, odkud to

všechno pochází.

„Lovil jsem –“ začínám mu vyprávět o včerejší noci, ale neposlouchá mě.

„Podívejte se na sebe, jste špinavý –“

„Glasi, ten Přízrak železnic –“

„Ty stehy mi úplně zničily prsty,“ úpí. „Nemáte ani špetku

soucitu se starým odpadkovým slu –“

„Glasi!“ vyštěknu ostřeji, než jsem zamýšlel. Zarazí se, zmlkne a vyčítavě se na mě zadívá. Zhluboka vydechujia prostě to řeknu: „Přízrak unikl z kolejí. osvobodil se.“

Nějakou dobu je slyšet jen poryvy větru na hladině řeky. „To není možné,“ prohlásí Glas konečně nevýrazným hlasem.

„Glasi, říkám ti –“

„rozhodně není,“ trvá na svém. „Přízraky železnic jsou samotná elektřina: její vzpomínky a sny. koleje jsou jejich průvodčí. Nemohou mimo jejich dosah přežít déle než pár minut.“

„No, věř synovi Bohyně, jehož kostnatý zadek rozkopal přízrak na maděru skoro pět kilometrů od nejbližších kolejí:tenhle to zvládnul!“ můj hlas se odráží od mostních pilířů. dřepnu si a pokouším se špičkami prstů zbavit tlaku ve spáncích.

„Glasi, byl silný,“ říkám tiše. vzpomínku na zběsilost jeho bílých elektrických zubů jsem měl vypálenou do kůže.otřesu se. „Zranil jsem ho, ale... musel si myslet, že jsem mrtvý. Nikdy jsem se s podobným přízrakem nesetkal. vůbec se ne snažil utéct, dojel hezky ke mně...“

„...jako by to byl on, kdo loví vás?“ zeptá se Glas a já ho probodnu pohledem.

Protože přesně tak mi to přišlo.

Gutterglass mluví velmi potichu. všechny krysy, červi a mravenci, kteří jím hýbají, se zklidnili a na chvíli vypadá


26

jako mrtvý. „Filiusi,“ osloví mě tiše. Už nezní zmateně, ale

velmi, velmi vyděšeně. „viděl tě někdo, jak ten přízrak honíš?“

„Cože? Ne. Proč?“

„Filiusi –“

„Nikdo mě neviděl, Glasi, prostě jsem jen lovil. Byl jsem –“ Za váhám, protože to není tak úplně pravda: někdo mě přece jen viděl. Udělá se mi zle od žaludku, když si uvědomím, na co se ptá.

„Projel pod Svatým Pavlem,“ šeptám.

„Přízrak železnic se ocitl na reachově území.“

Přikývl jsem a cítil, jak se mě zmocňuje chlad, jako by mi omrzaly kosti.

„...a objevil se na druhé straně,“ pokračuje ponuře,„osvobozený od kolejnic, plný mnohem větší zloby a moci, než na jakou má takové stvoření právo. a šel po vás.“ Jasně slyším, jak se jeho vypůjčené hlasivky napínají nuceným klidem. „Fi liusi,“ promluví Glas, „je tu dost nepříjemná možnost, se kte rou se musíte popasovat.“ Smršťuje se, dokud nemá skořáp ky od vajíček v úrovni mých očí. „Co když se tenpřízrak ‚neosvobodil‘? Co když ho z kolejnic vypustil –?“

otázka zůstává viset ve vzduchu nedopovězena. v duchu ji dokončuji: Co když ho z kolejnic vypustil Reach?

Z druhého břehu řeky se nese lomoz a řinčení ze stavenišť v okolí Svatého Pavla. Jeho jeřáby svírají katedrálu, jako by byla jejich řídicím centrem.

reach: král jeřábů. matčin úhlavní nepřítel. Jeho spáry se objevují v mých nočních můrách od chvíle, co jsem začal snít.

mohl to udělat. Uvědomuji si, stejně jako Glas, že reach je odborník přes elektřinu. Jeho jeřáby i bagry, jehopneumatickou výzbroj, to vše elektřina napájí – takže mohl najít způsob, jak její energii přesměrovat do přízraku a vyslat to planoucí, rozběsněné monstrum po mé stopě: oportunistický útok.

„Co když na to došlo, Filiusi?“ zašeptá napůl sám pro sebe Gutterglass. „Co když se reach rozhodl, že vás dostane?“


27

Sevřu kopí tak pevně, až mám pocit, že mi kůže nakloubech ruky popraská.

„musíme vás dostat domů – hned,“ rozhodne Glas. Jezdí

kolem dokola v kruzích, najednou je samý spěch. „Potřebuji

vás zpátky v zavážce, kde jste v bezpečí, dokud nezjistím,

co se děje. Pokud je za tím reach, neskončí to Přízrakem

železnic.“

„Brzy tu budou vlci a – Paní nás ochraňuj – drát,“zamumlá. rozjede se ke kraji mostu, vláčí mě za ruku a já musím za sebou táhnout nohy, abych se mu vyškubl.

Co když se Reach rozhodl, že vás dostane?

...Reach se blíží...

mantra mi běží pořád dokola hlavou, dostávám z nízávrať, jenže to nedává smysl: proč teď? Jsem tu už šestnáct let bez matčiny ochrany. Na co čekal?

ale čím déle o tom přemýšlím, tím snadnější je tomuuvěřit. reach představoval příšeru v každé pohádce, kterou mi kdy vyprávěli. má matka ho nenáviděla, Glas ho nenávidí a já ho nenávidím také. Cítím, jak se mi nenávist sráží okolo srdce.

Reach se blíží... a někde v hloubi duše jsem vždycky věděl, že k tomu dojde.

„Filiusi?“ mává na mě Glas netrpělivě. „musíme jít.“

Narovnám se, trhnu sebou při nové vlně bolestiz popálenin a zavrtím hlavou.

Glas povytáhne prachem namalované obočí. „Natvrdohlavost teď není čas, Filiusi. Pro případ, že byste zapomněl,

ten přízrak je pořád ještě někde tam venku. včera v noci vás

skoro zabil.“

„Tak si představ, co provede se zbytkem města,“ pronesu

pomalu. v hlavě znovu vidím obraz mrtvého kluka ze včerejší

noci, ale znásobený: v každé škarpě leží jeden. Neskutečně

mocný přízrak je zběsilý, nevybíravý a volný.

Co když se Reach rozhodl, že vás dostane?

Ta myšlenka je příliš velká; nedokážu ji pojmout. Pokud ale dovolím, aby mě strach ochromil, pak to budu dnes v noci


28

já, kdo bude ohořelý ležet u silnice. S reachem je to stále

jen „co kdyby“, ale ta příšera je skutečnost; představujebez

prostřední ohrožení. Chytám se toho téměř vděčně. Na tohle

se můžu soustředit.

„musím dokončit lov.“


29

Čtvrtá kapitola

Pan učitel krafte vykládal před třídou o básnické skladbě

Paní ze Shalott, ale Beth ho neposlouchala. Pod její tužkou

se objevila punkerská princezna-bojovnice, která dělala ze

zrcadla bazukou hromadu střepů. Z okna viděla celtu, kterou

zaměstnanci školy natáhli přes dílo, jež včera v noci vytvořila.

když s Pen přijely do školy, portrét byl ještě odkrytýa ostatní studenti se kolem něj shlukovali, hýkali smíchy a fotili si

ho na mobily.

Beth ucítila prudký nával vítězoslavné radosti a stiskla Pen

ruku. Pen jí stisk nervózně oplatila.

„Je to v pohodě,“ ujistila ji Beth, „nemají žádný důkaz, že jsme za tím my.“ dokonce zahrabaly batohy a mikinyzamazané od barvy pod strom kousek od kolejí, kdyby se náhodou prohledávaly skříňky.

„Jsme v suchu. Sejdeme se po škole,“ slíbila a pustila Pen.

„Slečno Bradleyová!“ hlas pana krafteho ji vytrhl ze snění a hrot tužky se zlomil.

„ano, šéfe?“ podívala se na něj obezřetně.

Starý učitel angličtiny se na ni lehce znepokojeně zadíval, zatímco skládal papír, který držel v ruce. Tvář měl tmavou a vrásčitou jako škraloup na staré omáčce. „Jděte dokanceláře paní Gorecastleové, prosím. Chce si s vámi promluvit.“

Třídou proběhlo mručivé „týýýýjo“, Beth se sevřelo hrdlo, ale pokrčila rameny a snažila se tvářit klidně. Pár vteřinstrávila skládáním princezny-bojovnice do papírové vlaštovky, a než vstala, poslala ji na střemhlavý kamikadze let doodpadkového koše.


30

Tak jo, Beth: je to tady. Nastal čas nasadit nevinný obličej. mrkla na svůj odraz v okně a vzdychla. kdyby držela ceduli s datem a časem zadržení, nemohla by vypadat provinileji. Zašklebila se a vyplula na chodbu.

dveře ředitelčiny kanceláře měly malé kulaté okénko, a jak se blížila, nakoukla Beth dovnitř –

a strnula.

Za sklem s drátěnou vložkou viděla tři postavy: ředitelku Gorecatleovou osobně, vyzáblou a oblečenou v černé,doktora Salta, který upřímně řečeno vypadal líp placatý na asfaltu, samé hnijícího maso a tak...

...a vysokou, štíhlou dívku, která stála v rohu a upravovala si šátek.

v Beth to začalo vřít vzteky a nutkáním dostat se dovnitř co nejdřív, aby se postavila mezi Pen a učitele, a ochránila ji.

Peniny disciplinární záznamy jsou čisté – o co tu sakra jde? na padlo ji. Pak si ale všimla zabahněného batohu na stole Go re castleové, zmačkaných sprejů, vyrovnaných vedle něj, a všech no rozhořčení vyprchalo. Beth si najednou přišlastrašně zra ni tel ná a prochladlá.

ředitelka otevřela dveře a našpulila úzké rty. „á, slečna Bradleyová. Připojte se k nám.“

Beth se protáhla kolem ní ke stolu, popadla batoh a hodila si ho na rameno. mračila se na ředitelku a tvář měla celou rudou. Nezbývalo nic jiného než se tomu postavit čelem.

„Takže,“ začala ředitelka, „můžete říct něco na svouobhajobu?“

Beth mlčela, ale uvnitř hlavy jí šokovaný hlas nepřestával opakovat nemyslitelnou větu: Pen tě práskla. Pen tě práskla.

Pen...

„Tohle je opravdu vážné, elizabeth,“ říkala jíředitelka. „Budete podmínečně vyloučena, dokud budeme tuto zá le žitost prošetřovat, a celé by to mohlo vést k úplnému vy lou čení. Jen na osobní přímluvu doktora Salta do toho


31

nezapojím policii. Upřímně řečeno, měla byste mu býtvděčná. Chcete k tomu něco říct?“

Beth dál mlčela a tupě zírala před sebe. rozhodla seukázat zrádkyni v rohu, jak se to dělá.

„dobrá tedy,“ pokračovala Gorecastleová. „musím sizavolat. Juliane, na slovíčko?“

doktor Salt ji doprovodil z místnosti.

Beth se nedokázala na Pen podívat. možná když se na ni nebude koukat, nějak se z ní stane někdo jiný, kdo ji zradil. dolehla na ni děsná, mučivá únava. Sesula se do ředitelčiny kancelářské židle. Najednou jí projela nečekaná vlna vzteku a kopla do stolu takovou silou, až se se skřípením posunul po podlaze.

Pen se na ni nevěřícně zadívala. „B., zbláznila ses –“

„myslíš, že můžu mít ještě větší průšvih, Parvo? “ štěkla po ní Beth. Penino skutečné jméno drtila mezi zuby; po třech letech přátelství jí tak řekla poprvé.

Pen polkla a cosi se jí zatřpytilo na tváři: slza.

Pen brečí. Beth automaticky vztáhla ruce, aby ji objala, a pak je nechala klesnout. Podél boků jí přišly tak neužitečné.

„Beth, já –“

„Neříkej to,“ zavrčela Beth. „Jestli mi řekneš, že tě to mrzí, Parvo khanová, přísahám, že tě zabiju. akorát... akorát –“ měla jen jednu otázku vypálenou v hlavě. „Proč? “

„řekl, že –“ Pen uvízla slova v krku. Zkusila to znovu: „řekl, že –“

„Co! “ dožadovala se Beth. „Co řekl?“

ale Pen nedopověděla; místo toho se schoulila do sebe a přitáhla si šátek.

„Jenom jsi to zhoršila, B.,“ hlesla zoufale. „všechno jsi to je nom zhoršila.“

Beth se upřeně zadívala do tváře své nejlepší kamarádky a poprvé za ty roky z ní nedokázala nic vyčíst. Peniny oči jí připadaly jako zabouchnuté dveře. Beth se do krku jako


32

pavouk vplížil pocit nepravosti. „Pen,“ zašeptala, „Pen, co

to má znamenat? Co se stalo? Pen? “

Pen se beze slova objala rukama a Beth si poprvé zavšechny ty roky uvědomila, že v ní vůbec nedokáže číst. Tamyšlenka ji drtila. Pen, nerozumím tomu.

a když nerozuměla Pen, nerozuměla ničemu.

Po chvíli se Gorecastleová vrátila. „Parvo,“ oslovila ji,„děkuji vám za pomoc. můžete se vrátit do třídy.“

když se Pen balila k odchodu, zabodla ředitelka pohled do Beth. „vstaňte,“ přikázala jí ledově, a jak se Beth zvedala ze židle za stolem, vzdychla, aniž by na okamžik přerušila oční kontakt. „děti jako vy, elizabeth,“ pronesla unaveně, „děti jako vy –“

„možná jsem to přece jen měla nechat na policii.“ Zvedla formulář. „Nechala jsem vašemu otci vzkaz; počkáte tady, dokud si vás nevyzvedne. využiji té příležitosti, abych si s ním o celé záležitosti promluvila.“

Bethino srdce, které do té doby bušilo snad milionkrát za vteřinu, se náhle zpomalilo a zaplavilo ji znechucení. Začala si balit spreje do batohu. „Tak to se načekáme,“ zašeptala.


33

Pátá kapitola

Beth nakonec pustili ve tři hodiny. Její táta nezavolal. šla do

parku a celé hodiny se tam procházela, kousala si kůži napravém palci a mhouřila oči do nebe, dokud z něj nevymizely

poslední zbytky barvy. věděla, že se mu bude musetnakonec podívat do očí, to ale celou situaci nijak neulehčovalo.

Nakonec se přinutila vyrazit k domovu a snažila seignorovat svírající se žaludek.

v chodbě byla tma, cestou ke dveřím do obývákupřeskočila hromadu reklamních letáků. když pokládala ruku na kliku, trochu se jí třásla; už týdny v té místnosti nebyla. Potlačila nutkání utéct zpátky na ulici.

„Prostě to zkus,“ sykla sama na sebe a otočila klikou.

obývák se topil ve fotografiích; byl jimi polepenýkaždičký kousek zdi, válely se i po zemi jako trosky havarovaného letadla. Na všech místech k sezení, kromě jediného, se vršily stohy fotek.

Podsaditý plešatící muž seděl v jediném volném křesle. Četl si paperback; Beth akorát tak rozeznala název Záhada železného kondora na ohmataném hřbetu. Nezvedl oči, když k němu Beth přišla.

Z plic jí najednou zmizel všechen vzduch. Cestou domů si tenhle rozhovor přehrávala pořád dokola a snažila se, aby to vyznělo jako něco, o čem si můžou rozumně promluvit, ale teď –?

Zadívala se na lysé kolečko na tátově hlavě a na drobky, které měl na košili jako pozvánku pro ptáky. veškeré přípravy jí přišly k ničemu. Nakonec jen vyhrkla: „vyhodili mě.“


34

otočil stránku; trochu přimhouřil oči, jak sledoval text.

Tlak drtící Bethin žaludek zesílil. „Tati, posloucháš mě? Tati, prosím. vážně potřebuji, aby ses soustředil. mohla by se tu objevit sociálka a možná i policajti. Tati, já – podělala jsem to, fakt hodně. Tati, potřebuji pomo –“

Zarazila se, když se na ni podíval.

Jednou v noci, před třemi lety a pár dny, četla Záhadu že lez né ho kondora Bethina máma. milovala staré špionážní ro má ny o studené válce, ten bezpečně zlověstný světplstěných klobouků, tajných kódů a kufříkových bomb. Tu noc odložila paperback s oslíma ušima se smutnýmpovzdechnutím, nepřečetla tolik, kolik chtěla, ale byla ráda, protože vě děla, že na ni bude druhý den zase čekat. Něžně políbila man žela, otočila se na druhý bok a ve spánku vykrvácela.

Bethin táta se vzbudil a objímal svou ženu. vypadala jako z vosku, byla studená a paže měla příliš těžké, když se jimi pokusil pohnout.

Ten den měla Beth slavit třinácté narozeniny.

od té noci spal v křesle – Beth věděla, že se bojí ložnice, i když pochybovala, že by to někdy přiznal. od té noci četl znovu a znovu tu samou knihu s téměř horečnatounáruživostí, dokud se mu nezačala rozpadat pod rukama.

od té noci se na ni díval takhle, s tím stejným sklíčeným, úpěnlivě vyčerpaným výrazem.

„To nic,“ vypravila ze sebe Beth a měla na sebe pořádný vztek, že to tak snadno vzdala. „Já – najdu nějaký způsob, jak to – nějak to vyřeším.“

Neodpověděl. Uvědomila si, že si nepamatuje, kdy na ni naposledy promluvil, něco jí doopravdy řekl...

Cestou ven zavrávorala, když omylem šlápla na fotkyusmívající se tváře své mámy. otec ochranitelsky zakvílel a navteřinu ji zachvátila zuřivost, jen na okamžik, což stačilo na to, aby na něj jedovatě štěkla: „Prachy jsem nechala na botníku.“

Ucítila zavrženíhodné drobné zadostiučinění, když sebou trhl.


35

Nemůže za to, napomenula se rozhodně, když popadla ba toh a rázovala chodbou ven do noci. Zničilo ho to. To se lidem stává.

Ale lidi se z toho časem taky vyhrabou, ozval se jiný, krutější hlas: srdce se zatvrdí pod jizvami, ale nepřestane bít. Bethin táta padl na samé dno, to dokázala pochopit, ale každý den který proseděl v tom stejném zatraceném křesle s tou stejnou zatracenou knížkou, byl dalším z řady těch, kdy se nesnažil vstát. vždycky když se na něj podívala, sevřelo se Beth srdce, protože i když si to nechtěla přiznat, balancovala na pokraji stejné černé díry.

Překvapeně se zadívala na svou ruku. držela v ní mobil. Palec se chystal vytočit Penino číslo zobrazené na displeji: čirá motorická paměť. Zarazila se a mrštila telefonem o zem. S rachotem dopadl na chodník. rozběhla se ulicí, jako by ji pronásledovala celá armáda duchů.

Pršelo a lampy krvácely na chodnících jako roztavená měď. Přes slzy viděla rozmazaně a v ulicích se orientovala jen instinktivně.

Plot z drátěného pletiva lemující starou železnici vyrostl přímo před ní, vrhla se na něj a přelezla na druhou stranu, aniž by si všímala rzi a uvolněných drátů, které jí rozdíraly ruce. koleje, na něž dopadla, byly opuštěné a bez života,součást někdejší odbočky, která se přestala používat. klopýtala podél kolejí, kopala do obalů od brambůrků a deštěmrozmáčených novin poházených po zemi. Pak se před ní objevil vjezd do tunelu a ona vběhla dovnitř.

až když Beth popadla jednu ze tří výkonných baterek, které v tunelu schovávala, trochu se zklidnila. rozhlédla se kolem sebe.

mrštný čínský drak honil po zdivu malinké dvouplošníky, šašci a kostry spolu tančili valčík. obří ruka si vybírala z mísy na ovoce plné planet. Chobotnice ovíjely kotvy, vlci se stavěli na zadní, hadi bojovali a města se vypínala z hustých mraků. Tohle malé doupě pod mile end road bylo Bethinou svatyní: na těchto zdech zářilo pět let její představivosti.


36

Přejela po kresbách rukama, jejich textura připomínala odřenou kůži. „kamarádi, co budu dělat?“ Její hlas se nesl tunelem. Nuceně se rozesmála. Se svými kresbami mluvila, jen když se dělo něco fakt zlého, a když mluvila nahlas,musela se stát tragédie.

obvykle město přetvářela sprejem a šablonou, budovala si tak pro sebe mezi betonem bezpečné místo, prostor, kde se dalo dýchat. Ne však dnes v noci. Ne bez Pen, s níž by se o to podělila. dneska si přišla vypovězená z vlastního města.

Pen.

Zlost jí projela jako jiskra zažehávající doutnák soudku se střelným prachem a zanechala ji naprosto netečnou. Bojovala jsem za tebe. Kdy to přestalo stačit? Kdybys držela jazyk za zuby, byly bychom v suchu. kdy přestala Pen věřit, že ji Beth ochrání?

Jeden obrázek upoutal její pozornost: jednoduchá črta křídou, jež se opakovala zas a znovu mezi mnohembizarnějšími výjevy: dlouhovlasá žena, která k ní stála zády a ohlížela se přes rameno, jako by ji zvala dál.

„Co budu dělat?“ zeptala se Beth znovu, ale její máma neodpověděla. žila už jen na dvou místech: v Bethině hlavě a na jejích cihlách; a ani z jednoho místa neodpovídala.

Beth přitiskla tvář k chladné, hrubé stěně. Chvíli takzůstala stát, pak se tiskla silněji a silněji, dokud se jí z odřenin na obličeji a rukou nezačala šířit palčivá bolest, jako by se mohla jen čirou silou svalů zavrtat městu pod kůži.

Z dálky k ní doléhalo dunění a vytrhlo Beth ze zasnění. ozvalo se znovu, naléhavě a známě. Popotáhla a zahnala slzy. Byla kilometry daleko od jakéhokoliv místa, kde mohla podobný zvuk slyšet.

a pak zase, odrážel se od zdiva: tiché dunění vlaku.

Beth měla najednou rozpálená záda. otočila se a brada jí

klesla údivem nad tím, co spatřila.

Ze tmy tunelu se k ní hnala dvě jasně zářící světla, kolem

nichž poletovalo listí a smetí. mohutná siluetas pomuchlanými okraji se obrovskou rychlostí přihnala z temnoty. modré


37

blesky prskaly a šlehaly a osvětlovaly rachotící kola. Zněly

jako nedaleké hromobití.

Tu-dúm –

šaty na ní v náhlém poryvu větru zašustily. Napnula svaly, aby skočila, ale bylo pozdě. Přivřela oči.

Tu-dúm –

Ze skřípění kovu o kov jí přeběhl mráz po zádech.každičký sval v těle jí ztuhl, k žádnému drtivému nárazu, žádnému tříštění kostí ale nedošlo...

Beth se stěží odvažovala dýchat. otevřela oči.

reflektory vzdálené jen pár centimetrů od jejího obličeje ji okamžitě oslepily.

Ucouvla v ostrém světle, ztratila pevnou půdu podnohama, zavrávorala a spadla na zadek. Srdce jí bušilo jakopneumatické kladivo. Pomalu začínala být schopná nahlédnout za oslňující světla. Co to je, uvažovala, vlak?

Ne – není, ne tak docela. Vypadalo to jako vlak, ale něčím to připomínalo spíš zvíře. Jeho pískání znělo jako vytí, na sobě měl kůži ze smotaných kabelů a podvozek pokrývala rez a graffiti. okna halily závoje střepů. ve vagonech zely trhliny, jako by je rozpáraly obří čelisti.

vlakocosi hydraulicky odfrklo a netrpělivě zašoupalo koly.

Beth se po zadku sunula vzad a nepřestávala na to zírat, dokud za zády neucítila stěnu tunelu. Zvedla se – a ztuhla.

Světlomety ji sledovaly jako oči podezřívavého zvířete. Znovu to zazvučelo, tentokrát tišeji, a na konci zvedlointonaci jako při otázce, jako by to bylo zvědavé.

Co jsi zač? Beth mhouřila v prudkém jasu očia klopýtala vpřed. Z náhlého popudu opatrně natáhla ruku nadkola a po plácala to po boku. Z vlakověci se ozvalo cosi jako zařehtá ní, zvuk plný spokojenosti.

Co mám udělat? přemítala nevěřícně. Podrbat to za ušima? Kde sakra máš uši, a jak bych tě za nimi měla podrbat? Napadlo ji, jestli takhle vypadá totální nervový kolaps. Přeskočilo ti, říkala si v duchu. To nemůže být skutečné.


38

Nad trupem vlakotvora se vyklenul oblouk modréelektřiny a Beth uskočila vzad. Na okamžik vypadal úplně jinak, podvozek zářící novotou a jasem – ale jen na vteřinu, a pak se vrátila poďobaná kovová kůže.

„Co jsi zač?“ promluvila na něj Beth tiše. „Co chceš?“

vlakověc znovu zahoukala, jako by jí odpovídala, a dveře předního vagonu se se zasyčením otevřely.

Beth sebrala odvahu a strčila dovnitř ruku. Tak trochu čekala, že ji sežehne modrý oheň. Nic se nestalo. Přišla si jako v transu, unášená na vlně naprostého neskutečna. Položila dlaně na podlahu vagonu a připravila se naskočit dovnitř.

otřásla jí děsivá myšlenka: Co když se nebudu moct dostat ven?

vybavilo se jí, jak na ni shlížela Gorecastleová a jak k ní táta zvedal oči, a Pen, nejsilněji ze všeho Pen, schoulená ve své ublížené zuřivosti.

Beth se ohlédla přes rameno. Ze zdi maminka opětovala její pohled. vyšplhala nahoru.


39

šestá kapitola

dveře zapískaly a tiše se zavřely. Beth se vydrápala na nohy

a rozhlédla se. Nebyla tam sama. Na sedačkách se mačkaly

desítky lidí: muži a ženy v oblecích a kostýmcích,puberťáci ignorující všechno kromě svých telefonů, důchodci napůl

pohřbení pod hromadami igelitek.

„ehm, ehm, promiňte,“ ozvala se Beth a snažila seprotáhnout se uličkou mezi nimi, „promiňte, ale co to je? kde to jsme?“

Nikdo jí neodpověděl; nikdo na ni nijak nereagoval.Přistoupila k jedné dívce, která vypadala, že je stejně stará jako Beth. Na sobě měla nóbl školní uniformu a foukala bublinu ze žvýkačky, takže připomínala postavičku z mangy. „hele,“ oslovila ji Beth, „o co tu jde?“

děvče se na ni ani nepodívalo, jen dál vyfukovalo bubliny, praskalo je a začínalo znovu: nafouknout, prasknout,vcucnout, zažvýkat; nafouknout, prasknout, vcucnout, zažvýkat.

Jak ji Beth sledovala, uvědomila si, že všechny bubliny jsou naprosto stejné a každá praskala v naprosto stejnévzdálenosti od dívčiných rtů s pořádným nánosem lesku.

Se zachvěním si uvědomila, co to znamená. Je to pořád jedna a ta samá bublina.

rozhlédla se a teprve teď viděla, že i všichni ostatnípasažéři dělají jednu a tu samou věc pořád dokola: škrábají se na nose, dávají si nohu před nohu, píšou na mobilu, otáčejí stránku. Nejdřív si toho v mdlém blikajícím světle nevšimla, ale když se podívala pořádně, viděla u každého při resetování cyklu maličkou, zlomek vteřiny trvající nesrovnalost. dívka


40

před zírající Beth se zachvěla a začala se ztrácet, až Bethviděla špinavou látku sedačky za ní, a pak tu byla znovu a fou kala

jedinou dokonalou bublinu.

„vy nejste skuteční, že ne?“ pronesla Beth tiše, celé tělo se jí z té podivnosti třáslo. Zopakovala to nahlas: „Nejste skuteční –“

Jsou to duchové? Přemítala a oklepala se. Polapilo vás to tu?

ale nepřipadali jí jako duchové. vypadali spíš jakovzpomínky – vzpomínky na cestující, na pár vteřin jejich životů,

vytržené z času a vtištěné do vlaku, neustále se opakující jako

poškrábané cédéčko.

Beth klouzala pohledem po vagonu, po vybledlémpolstrování sedaček a loupajících se výplních. vybavil se jí tázavý zvuk, který vlakotvor vyloudil. Tohle byly útroby živé věci. ocitla se v jeho mysli? Jsou to tvoje vzpomínky? Jsi to ty, kdo si

je pamatuje?

Brzdy zakvílely a hydraulika zasyčela. vagon se začal ký vat. Beth cítila, jak se jí zhoupl žaludek. vlak se dal do pohybu.

rozběhla se ke dveřím a bušila do tlačítka, ale nic senestalo. Zachvátila ji panika a přitiskla obličej na okno. Skrz popraskané sklo viděla, jak kolem ubíhá cihloví tunelu,stále rychleji a rychleji. ocitla se zamčená uvnitř – a nabírali rychlost. odpotácela se ode dveří a vrhla se na dveřestrojovny: možná to bude moct odtamtud zastavit? modré jiskry problikly na zubech pasažérů, kteří se nebojácně kymáceli v rytmu jízdy.

dveře do kabiny byly zamčené, a přestože Beth zběsile lomcovala klikou, nepovolily.

„Pro kristovy drahý rány!“ zakřičela, napřáhla pěsta zoufale se ohnala po dveřích –

a ruka jimi prošla skrz.

Beth se otřásla a vytáhla ji zpátky. Tentokrát ji natáhla před sebe pomaleji; prošla kovem, jako by to byla pára.

dveře, tak jako holka foukající bubliny, byly stejněnehmotné jako myšlenka.


41

vlak vyrazil z tunelu.

Beth se vyvaleně rozhlédla po strojovně. Nikdo tam nebyl. vítr jí bičoval tvář, jako kdyby vlak neměl žádný předek. Cí tila, jak se přestává bát, potlačila paniku a místo ní se jí zmoc nilo něco jiného – horké, syrové vzrušení. Natáhla ruku a pohladila ovládací panel té věci. motor k ní zapředl. modrá elektřina se jí roztančila kolem dlaně, ale nedotkla se jí.

vypadalo to, že se přední okno mihotá. Beth se zhluboka nadechla. Naklonila se dopředu a sklo se před nírozestouilo jako studená mlha. držela se okrajů ovládacíhopanelu a pověsila se nad nehmotnou příď vlaku jako galionová figura. Pod ní pelášil zástup pražců. ve vzduchu cítila naftu. Uvědomila si, že se nepříčetně směje a vítr zvuk jejího smíchu unáší pryč. vypravila ze sebe neartikulovaný výkřik radosti a píšťala vlaku jí v odpověď vesele zahvízdala.

v dálce se krčil mohutný obrys, vřítili se na velikýželezniční viadukt vedoucí do Waterloo Station. domy a billboardy a lesklé věže lemující oba konce se slily v nekonečnou řeku temnoty s pramínky žlutého světla. železniční signalizace rudě žhnula v podzimní mlze, zavěšená na mostě černém jako katova kápě.

Beth nejela jen ve vlaku, vezla se na celém městě. Ten pocit ji celou zaplavil, zavýskla – ale výkřik jí uvízl v krku: blížila se k nim další světla.

další vlak.

Beth od něj nemohla odtrhnout oči. S každou vteřinou byla světla blíž a s každou vteřinou to věděla s větší jistotou. Nadšení se změnilo v hrůzu. Nevěřícně zalapala po dechu, ale byla to pravda...

druhý vlak jel po jejich koleji.

„Zastav!“ rozkřičela se na stvoření, které ji vezlo. „Zastav, narazíme do něj!“ ale vítr jí trhal slova od úst a její vlaknezpomalil, stejně jako druhá lokomotiva. Jejich smrtícízrcadlový obraz se k sobě nezadržitelně blížil. Už dokázalarozpoznat kontury: mohutný nákladní vlak, žlutočerně pruhovaný


42

jako vosa v těžké ocelové zbroji. ani to ale nebyl obyčejný

vlak: v nepřetržité bouři se kolem něj proháněla elektřina.

Nárazníky měl zahnuté jako kusadla. Z vřeštění jeho parní

píšťaly jí přeběhl mráz po zádech, jako kdyby slyšela válečný

pokřik.

vzduch náhle zhoustl elektřinou. Chutnal spáleně. Beth se otočila, rozběhla se a proskočila do vagonu. Prodírala se uličkou mezi chvějícími se vzpomínkami –

Rychle, Beth, přidej –

„moc pomalu,“ vykřikla nahlas, „moc pomalu!“

Ježíši, Beth, jsi moc po –

Skvíííííííí!

ozvalo se ostré kovové skřípění a všechno se otřáslonárazem. vlak prudce zabrzdil a Beth to vymrštilo vpřed. Z toho, jak tvrdě dopadla na zem, se jí udělalo zle od žaludku. Na okamžik vše zahalila chladná mlha tvořící přízračný čumák vlakověci a Beth se vykutálela na koleje.

Není tu vzduch! Plíce jí pár vteřin lapaly ve vakuu pokyslíku, a pak se divoce rozkašlala. měla úplně sedřené ruce a z obo čí jí tekla horká krev. Nadzvedla se na lokti –

a zůstala zírat na nemožné. Neměla před sebou žádné trosky, žádnou do bělarozžhavenou pokroucenou kouřící ocel. vlaky visely nad ní: ležela na kolejích a ony se vznášely dvanáct metrů nad ní. Jejichpřední vagony se zvedaly z kolejí jako hadi a...

Bojovaly spolu.

Narážely jeden do druhého a zápolily, nárazníky dosebe zaklesnuté jako rohy. Syčely a skřípěly, vyluzovaly zvu ky čirého mechanického úsilí. Nákladní vlak byl ale vět šía silnější. Jeho vagony se tiskly jeden ke druhému jako svaly, když poslaly její vlak k zemi. Země se otřásla a Beth s ní, jak ná kladní vlak zprudka dopadl, mrštný jako kobra, a zakousl se ko ly do podvozku nepřítele.


43

Jiskry a cosi jako olejovitá krev se vyvalily z Bethinylokomotivy; zmučeně zahoukala.

„Dost!“ zaječela Beth, klopýtala vpřed a mávala rukama, jako by se snažila zahnat divoké zvíře. kašlala, částečně mi mo z nárazu a kouře, vydrápala se ale na zničené tělo svého vlaku a křičela jako blázen. „Nech ho být!“ rozeřvala se znovu, kouř jí drásal hrdlo, div jí nezačalo krvácet. „Nech ho na po koji! “

obrovský nákladní vlak se prohnul vzad, obklopenýmodrými blesky, připravený zaútočit. Zachvěl se a rozostřil,zanechával po sobě podivné paobrazy: parní lokomotivu, krčící se soupravu metra, řetězec vzpomínek, jako by si nedokázal vybavit, co je vlastně zač. Jeho parní píšťala kvílela, jako by ji mučili.

Upřel chladný proud bílého světla svých očí na Beth.odfrkl páru. Cítila hrozbu jeho síly.

„Pro lásku Temže – vypadni odtamtud! “

Zavrávorala, jak ji cosi odstrčilo stranou. koutkem oka zaznamenala postavu: vychrtlého kluka oblečeného jen ve špinavých, odrbaných džínech. kůži měl šedou jako beton a tvář napjatou úzkostí.

Pak nákladní vlak dopadl a nárazníková kusadla rozpárala koleje. Po tom nárazu se celý svět rozostřil. Postavazmizela. Beth zavrtěla hlavou, snažila se, omráčená hlukem, si ji vyčistit. že by se jí to jenom zdálo –?

Ne, byl tam. Nějak se ocitl tomu monstru na hřbetě.S každým nadechnutím se mu na hrudníku rýsovala žebra. v jedné ruce pevně svíral cosi, co vypadalo jako železné zábradlí, Beth nepřestávala sledovat, jak jím znovu a znovu bodal do kovové kůže vlakobestie. Provizorní zbraň probodávala kov, jako by to byl alobal, a pokaždé, když prošla skrz, monstrum vykřiklo.

kola se dala do pohybu, skřípala na kolejích a Beth se jim rychle odkutálela z cesty. v uších jí zapraskalo, když se kolem ní nákladní vlak prohnal; šedý kluk se dál držel na jeho


44

střeše. Jak nabíral rychlost, změnily se vagony, které táhl za

sebou, v nehmotnou nicotu.

Beth se oklepala jako pes, snažila se přivést nějaký cit do ochromených končetin a rozum do hlavy. vydrápala se na nohy a rozběhla se k boku svého vlaku.

Zapískal na ni, znělo to jako žalostné naříkání.

„No tak,“ zašeptala, „no tak, jsi v pohodě?“ Poplácala ho a pohladila, i když plech kolem zranění byl tak rozpálený, že se ho téměř nedalo dotknout. Pohnul se a znovu zapískal. Cítila strach a bolest, jež z něj vyzařovaly, až se jí z tohonaježily chlupy na rukou. okny viděla vzpomínky na lidi, kteří pořád dělali to samé, teď se ale tvářili vyděšeně.

vlak zaúpěl a bolestivě se přetočil na kola.

„šikulka,“ zašeptala, „velká šikulka. Poslouchej, támhle je kluk – nákladní vlak ho dostal. on... odstrčil mě, zachránil mě – musíme mu pomoc... mohl bys –?“

Nejspíš jí to nerozumělo – proč by mělo? Nebo to možná mělo prostě moc velký strach – ale ne, po chvilce ses trhnutím rozjel, přestože ho svíral animální děs. Nápravy se otáčely a on se hnal ke stanici.

Beth zůstala osaměle stát, v porovnání s ním malinkatá, a lapala po dechu. „Počkej...“ vyhrkla, ale slova se jí zadrhla v krku a ona jen zůstala koukat, ja



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist