načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Syn celerového krále - Ota Pavel

Syn celerového krále

Elektronická kniha: Syn celerového krále
Autor:

Spisovatel nevšedním způsobem vypráví 16 příběhů ze sportovního světa. Hrdiny jeho reportážních povídek jsou bývalí i dnešní mistři. Autor přibližuje jejich lidské osudy tím, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 86
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Spisovatel nevšedním způsobem vypráví 16 příběhů ze sportovního světa. Hrdiny jeho reportážních povídek jsou bývalí i dnešní mistři. Autor přibližuje jejich lidské osudy tím, že je ukazuje nejen v zákulisí velkých zápasů s celou problematikou tvrdého života sportovce, ale i v soukromí.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ota Pavel

Syn celerového krá le


Copyright © Ota Pavel - heirs c/o DILIA

ISBN 978-80-7486-171-0 (ePub)

ISBN 978-80-7486-172-7 (mobi)

ISBN 978-80-7486-173-4 (PDF)


O b s a h

KOLIK MÁ KŮ Ň CHLUPŮ .................................................................. 5

JAK BOHOUŠEK VÁ ŇA OPLATIL HOŘ KÝ SLZY MARUŠKY

KETTNEROVÝ.................................................................................... 12

REPORTÁ ŽNÍ POVÍDKA ZA PĚ T LITRŮ HŘ ÍBKŮ VE

SLADKOKYSELÉM NÁ LEVU .......................................................... 20

JÁ JSEM KRÁ L, TY JSI KRÁ L, KAŽDÝ MÁ SVŮ J MARCIPÁ N .. 28

„HALÓ , TAXI“.................................................................................... 39

NEJHORŠÍ JE BEJT BRANKÁ Ř EM .................................................. 46

BARONI NA KOLECH ....................................................................... 54

SLUŽEBNÍK NÁ Š HUBERT .............................................................. 62

ALFRÉD JINDRA................................................................................ 68

ZÁ VĚ REM ........................................................................................... 81


5

KOLIK MÁ KŮ Ň CHLUPŮ

Je to uždlouho, ani nevím jak dlouho, ale snad na tom ani nezá leží.

Horší je, že musím říct zase něco o sobě, což mi vytýkají moji známí,

kteří tvrdí, že píši nejvíc o sobě. Ale já si myslím, že je to bledá závist;

vždyť v této zemi má každý možnost psát o sobě. O sobě se dokonce

píše nejlíp, protože člověk zná sám sebe ze všeho nejlíp. Jenže já chci

psát o sobě v době, kdy jsem se ještě moc neznal. Kdy jsem byl hodně

mladý a kdy jsem ještě pořádně nevěděl, jak na ženský, což ostatně

nevím ještě pořádně a důkladně ani dneska.

Byl jsem tehdy začínající novinář, machrovsky řečeno žurnalista,

odborně začátečník – elév. Předtím jsem dělal všechno možný a

naposledy jsem prodá val mucholapky, kterétehdy nelepily. Pak jsem

nastoupil do sportovní redakce Č eskoslovenského rozhlasu, což už

samo o sobě znělo vznešeně a kde tenkrát pracovala moc dobrá sestava:

Josef Hora, Edmund Koukal, Otakar Prochá zka a taky tam dochá zel

externě nejslavnější z českých reportérů Josef Laufer, který strašně

fandil Slavii, chodil rád na hříbky, ale bohužel je už na pravdě boží,

kam ostatně přijdeme jednou všichni – jestli ovšem něco takového

existuje. Kanó n na reportáže byl takéOtakar Prochá zka, co vysílal

hodně přenosů se Štefanem Mašlonkou, kterého miloval všechen český

a slovenský lid, protože byl u mikrofonu ohromně roztomilý a všem

lidem se líbilo nové slovo, které znělo ve slovenštině palica, což bylo

hokejka. Mašlonka pak vysílání nechal a teď je zástupcem šéfredaktora

Startu. Ale já jsem dělal s Horou a Koukalem. Byli to oba odborníci,

oba rozuměli lyžování a dalším záležitostem. Hora psal věcně a dobře a

Koukal byl ve svých často skutečně výborných fejetonech spíše samá

kytička. Za čas jsem se trochu otřískal a už jsem sesmolil zprávu, potom

kurzívu a začal jsem si troufat i na reportáž, což dodneška považuji za

dost veliký a těžký útvar, ostatně to už říkal i tak vynikající žurnalista

jako Egon Ervín Kisch. Ale v podstatě jsem byl pořád ten elév. Ale

nějak mi to vlezlo do hlavy, že jsem už žurnalista a že dělám vedle

takových kanónů, jako byl Laufer a ti ostatní. Prostě jsem zblbnul tak

jako většina mladých lidí, kteří si myslí, že když se jednou trefěj do

branky nebo do nějaký jiný díry, že už jim patří svět. Ale až teprve když

jim ten svět dá jednou pořádně přes hubu, tak se teprve posadí rozumně


6

na židli a začnou obvykle poslouchat starší lidi a také se někdy stane, že

začnou naslouchat radám maminky a tatínka. Já byl přesně podobný.

Prostě novinář s legitimací a s číslem. Č lověk, který mluví k tisícům

lidí. Lidé to nepoznají, že jste začínající novinář. Na Západě se mnozí

lidé dokonce novinářů bojí, protože mají velké prostředky a velkou

moc, tady u ná s je to užmenší.

Jenže ten člověk, o kterém jsem jel dělat tu velkou reportáž, to na mně

poznal. Bylo to tak:

Novináři podnikali autobusový zájezd na letiště do Vrchlabí, aby mohli

napsat něco o létání ve větroních. A tak jsem jel taky a někdo mi sehnal

takový potvrzení, takový glejt od Svazarmu, že některý z pilotů mě

může svézt ve větroni.

Po cestě jsem si dělal takový plán, že nejdřív si toho pilota jako

žurnalista vyzpovídám a pak s ním vzlétnu. A až přijedu do Prahy, tak

to napíšu tak, že budou všichni čumět. Byl jsem o tom naprosto

přesvědčen. Do té doby jsem letěl letadlem jen jednou v životě, a to z

Ruzyně do Brna, když mě můj povedený tatínek poslal do Brna

prodávat mucholapky. S lítáním jsem moc zkušeností tedy neměl. Ale

drzost jsem musel mít převelikou, když jsem měl ten glejt, že budu lítat

s pilotem a navíc ještě bez motoru, což u větroňů bývá. Jako objekt mi

tehdy vybrali nejlepšího československého plachtaře, nějakého pana

Jaroslava Kumpošta, o němž jsem do té doby vůbec neslyšel.

Až pak jsem se dověděl, že pan Kumpošt je pilot na slovo vzatý. Snad

bych měl o něm něco říci, co jsem si pamatoval z dřívějška a co jsem se

také nyní dověděl.

Tak ten pan Kumpošt se narodil ve Vídni, ale moc dlouho tam nepobyl.

Přestěhoval se na Olomoucko. Už jako kluk stavěl za války modely.

Byl do toho cvok, protože měl jako učeň dvě kačky na týden a postavil

si model letadla za několik set korun a dělal ten model mravenčí prací

čtvrt roku. Věděl zřejmě o letadlech víc ve svých patnácti letech, než

vím já dnes ve čtyřiceti například o psaní na stroji. Toho Kumpošta

totiž od dětství zajímalo slunce, hory, vzduch a výšiny. A taky vzrušení,

prostě rád lezl do nebezpečí, asi tak jako někdo rád leze do bezpečí.

Byli čtyři kluci: Pavel Mašek, Míla Janda, Míla Drahoš, Jarda Kumpošt,

a ti se ve Skalním městě dali za války na horolezectví. Nejen že tenkrát

neměli lano, ale oni neměli ani boty, a tak chodili ráno bosi do Skalního


7

města, kterému se říká Skalák. To bylo deset kilometrů tam a deset

kilometrů pochopitelně taky zpátky, protože když bývá člověk unavený,

tak ta zpáteční cesta bývá obvykle těžší a delší. Č asto mívali hlad –

neměli ani chleba. Jarda Kumpošt to byl, který dokonce složil

ná sledujícíverš:

Bez provazu, bez lana a hladoví od rána.

Anebo:

Čtyři trampíci z Lomnice

lezou až na Hromnice.

Jarda Kumpošt slézal dolů vždycky poslední, protože měl ze všech

nejvíc odvahy, odpoutal lano a slézal bez lana. Málem se v těch horách

párkrát zabili, protože neměli rozum, anebo ho měli někdy až moc.

Ale pak Kumpoštovi hory už nestačily, a tak lítal a lítal a lítal, dodneška

nalítal ve vzduchu 6000 hodin! Z toho 2600 na větroni a zbytek na

motorových letadlech nejrůznějších typů. Nejvíc ho naučil ve vzduchu i

na zemi důstojník Jan Č ervinka. Rozuměl letadlům jako málokdo. Držel

několik národních rekordů a prováděl ve vzduchu akrobacii na větroni.

A nedělal vůbec machra. Jardu Kumpošta jako obyčejného vojáka vozil

na kole na tandemu a všichni se divili, že takový vysoký důstojník

může vozit obyčejného vojáka, v žargonu se říkalo takovým vojákům

„fojcl“. A on ten Č ervinka byl ohromně chytrý a říkal často

Kumpoštovi, že nikdo by na tomhle zamotaným světě neměl dělat moc

velikýho machra, ani ti největší sekáči, protože nikdo nikdy neví, kdy

ho potká něco zlýho anebo kdy se zblázní anebo kdy ho jednoho dne

dokonce klepne pepka. A jednou zrovna taky takhle rozumoval a příští

den se ve špatným počasí zabil v helikoptéře. Narazil na dráty vysokého

napětí a shořel ve vzduchu.

Kumpošt měl hodně talentu, ale také se od Č ervinky hodně naučil.

První lítal v této zemi na laminárním větroni. Pak vyhrál suverénně

mistrovství republiky a získal tři diamanty, a to prý není žádná legrace.

On totiž ten třetí diamantový odznak je z pravého čtrnáctikarátového

zlata a je v něm zasazen úplně pravý diamant. Kumpošt ty tři diamanty

získal během devíti dnů, což je asi tolik, jako když rybář chytne za

jediný den třicet štik anebo houbař najde náklaďák hříbků. Kumpošt

lítal na všech možných typech větroňů: na laminátu – na tom létal

nejraději – na démantu, na spartaku, na orlíku. Lítal pod oblaky i nad


8

oblaky, ve velikých výškách i nízko nad zemí, vlétl častokrát do ciziny,

podle toho, jak ho nesly stoupavé a klesavé proudy, a asi tak pětkrát se

málem zabil. Jednou se v trojvleku srazily ve vzduchu tři větroně a on

přistál jen taktak se silně poškozeným křídlem. Podruhé to bylo, když

už dělal instruktora v létání. Tehdy létal ve vzduchu jeden z jeho žáků,

Franta Zaus. A tehdy se tomu Zausovi neotevřel podvozek a on lítal nad

letištěm jen tak bez podvozku. Kumpošt vzal do ruky raketovou pistoli

na výstražná znamení. Měl obavy o Frantu Zause, a tak se pořád díval

na nebe a zavadil prstem o spoušť. A jak škrtl o spoušť, tak mu náboj z

rakety, který měl letět do veliký výšky, vlétl rovnou do levé ruky a

raketa mu vyhořela v ruce. Jednak mu hořela v ruce a jednak mu z ruky

stříkala krev. Shořel mu vlastně veliký kus masa tak, jako shoří kus

větve, když chytne bleskem strom a pak ho někdo uhasí. A on ani

neomdlel a lidé říkali, že když ho houkací sanitka vezla do nemocnice,

že se ještě sháněl, jak přistává jeho žák a kamarád Franta. Franta Zaus

přistál dobře, ale Kumpošt byl na tom bledě. Málem umřel; byl skoro

čtvrt roku v nemocnici.

Potřetí byl zase v strašném maléru. Bylo to zlé. Snad ho zachránil sám

Pánbůh. Protože Kumpošt k němu nahoru letěl. Vyletěl si totiž jen tak v

tričku a dostal se do silných stoupavých proudů a ty ho nesly nahoru do

nebíčka. Piloti větroňů se toho strašně bojí, vždyť větroň v takovém

případě stoupá rychlostí dvacet metrů za vteřinu. Není to častý případ,

ale vyskytuje se. Zahynula tak už ve světě řada vynikajících pilotů.

Nahoře je totiž i v létě strašná zima a strašný mráz. Křídla se obalí

námrazou a pak se rozlámou, těžce se dýchá, pilot omdlí a pak zemře.

Takhle nahoře čekala zřejmě na Kumpošta smrt. Anebo nebe, anebo

peklo, podle toho, jestli byl hodnej nebo zlej na světě. Kumpošt stoupal,

už byl ve třech tisících metrech, potom ve čtyřech tisících, už se mu

dělala na křídlech námraza, už slyšel, jak to v letadélku, které má všeho

všudy kolem tří set kilo, praská. A pak se z toho dostal ven. Našel

výhodný proud a klesal. Bylo to krásné jako svět. Vrátí se k ženě a

dětem. Když vylezl z větroně, zjistil, že je až v Polsku. A pak byl ještě

několikrát – jak se tomu říká v kovbojkách – na prahu života a smrti a

hlavně díky svým skvělým pilotským vlastnostem z toho vždycky vyšel

jako vítěz. Vítěz ne nad soupeřem, ale nad smrtí.


9

Když byl někdy klidný let, ptával se sám sebe, proč létá? Proč je vůbec

ve vzduchu? Proč tam musí znovu, když ho tam někde nakonec potká

tetička s kosou na rameni? Jenom věděl, že by se mu bez letiště těžko

žilo. Protože lítat na větroni, to není jako vzít si tepláky a utíkat, běhat

anebo si vyndat z dílny kolo a jít jezdit. K lítání musí mít člověk partu,

a musí to být parta skvělá. Na každém záleží. Na tom, kdo ti zjišťuje

počasí anebo kdo tě táhne v motorovém letadle. Kdyby byl člověk na

letišti sá m, tak by si mohl dá t nohu za krk – a nic by nesvedl. A snad na

tom létání byla i řada krásnějších věcí. Lidem dole se zdálo, že větroň,

ten bezmotorový ptá k, pluje vzduchem jako po má sle, a pilot zatím

mívá fantastickézážitky. Všechno zá visíve vzduchu na klesavých a

stoupavých proudech, často je velký problém, jak se dostat nahoru a jak

se potom zase dostat dolů. Je to, jako když jde člověk na vandr, a potom

neví, jak se dostat domů. A pak – ve vzduchu má člověk pocit svobody.

Pluje vzduchem sá m a sá m skoro v papírovém letadle a kolem létajíjen

tiší ptáci. Je takový klid, že je slyšet zvláštní šelest letounu a zas někdy

nízko nad zemí šelest ovsa a pšenice. A nahoře je krásná příroda a jen

vyvoleným a nejodvážnějším je dovolen vstup. Mraky mají barvy a

seskupení pro většinu lidí neznámé; je to, jako by tu malovaly stovky

abstraktních malířů barvami, jaké dole na zemi nejsou, neexistují a

nebudou existovat. A v akrobacii se země točí kolem člověka, je to

nějak obrácený, než jak tvrdil Galileo Galilei, a přitom pravdivý.

A k tomu panu Kumpoštovi jsem tehdy přišel já, domnívaje se, že o

něm napíši tu nejlepší reportáž. A navíc jsem měl v kapse glejt, že mě

má v tom větroni svézt. Když se na to dívám s odstupem let, mám

dojem, že když Kumpošt uviděl ten glejt, nevěřil vlastním očím.

Ono to totiž bylo tak, že já jsem se ho předtím asi 5 hodin, slovy: pět

hodin, tak jako se to píše na složenká ch, vyptá val, vyzpovídá val ho a

vyzvídal. Na tom by ostatně nebylo nic zlého, v pozdějších dobách jsem

vyzpovídával sportovce daleko dýl, ale strašná byla jiná věc. Ptal jsem

se jako začínající novinář – elév – na takové blbosti, že se do dneška

divím, že z toho Kumpošta netrefil šlak. Užse takéna ten hovor moc

nepamatuji, ale vím, že Kumpošt blednul, rudnul, a má m dojem, že se i

potil. Trošku to přeženu, ale kladl jsem mu otázky jako:

„Ten podvozek se vystrčí, když se přistává?“

„Budu mít na sobě padák?“ a podobně.


10

Když pro něho ta mučírna mých otázek skončila, řekl mírně, jako když

to říká táta synovi a zve ho do kina:

„Tak pojďte.“

Vlekl dva balíky. Na mou otázku, co to nese, mi řekl krátce:

„Padá ky.“

A poznal jsem, že už má maličko zlost. Anebo měl pořádnou zlost, ale

to dodneška nevím. Fakt je, že mi navlékl padá k a já hned namítal, že je

to zbytečný, protože se nemůže nic stát. Ale on mi na to řekl, že by se

mohlo něco stát, a mám dojem, že mi také hned řekl co, a já zbledl a

začal uvažovat, jestli to bylo moudrý brát si v Praze ten glejt na létání.

Proto jsem se ho zeptal, jestli mám zatáhnout za takovou páčku, a on na

to řekl, že to není ta pravá, ale ta nesprávná, a že touhle páčkou bych si

padá k odepnul ze zad a padal na zem bez padá ku.

Pak zapnuli lano od větroně na motorový letoun a ten nás táhl směrem

na Vrchlabí. V těch místech jsou Krkonoše skutečně půvabné, znám to

tam už léta a ve Vrchlabí je spousta dobrých lidí, kteří mají ve znaku

heslo:

PRÁ CE NÁ S MŮ ŽE ZACHRÁ NIT

Tady žijí výborní doktoři Hruška a Evžen Chaloupský, kteří léčí lidi už

dlouho a už rozdali vlastně skoro celý svůj život, a jeho žena vrchní

zdravotní sestra Luisa, o kus dál pracuje lékař Cón. Tady žijí i

spisovatelky Marie Kubátová a Ludmila Pelcová. Zatím se nic nedělo a

větroň byl upoután na motorovém letadle asi tak jako na ohlávce.

Ale potom mi Kumpošt řekl:

„Vypněte to!“

A já mu na to:

„Co má m vypnout?“

„No přece lano, abychom se odpoutali od motoráku.“

A tak jsem vzal za takovou páčku a zatáhl a lano skleslo zvadle dolů a

já jsem taky zvadl, protože jak jsem si pak uvědomil, pan Kumpošt se

mnou začal dělat akrobacii. Abych řekl pravdu, co se tenkrát dělo, to už

dneska nevím a mám dojem, že jsem to nevěděl ani tenkrát. Kumpošt

mi později řekl, že ta akrobacie trvala dvacet minut, ale mně se zdálo,

že trvala celý věk. Vrchlabí bylo najednou nahoře i se všemi doktory a


11

spisovateli a zem a vlnícíse obilíbyly zase v modréobloze. Vím

jenom, že jsme pluli jako v rozehřátém másle oblohou a pak zas vlétli

do zatáčky a zase dolů a zas nahoru. A nejhorší na všem bylo, že mě

Kumpošt posadil dopředu, takže jsem měl před sebou jenom plexisklo a

modrou oblohu anebo vlnící se zem. Dodneška nevím, proč jsem se

tenkrát nepoblil, když jsem se rok předtím poblil v cestovním letadle.

Ale asi to bylo tím, že jsem na to neměl čas. Když jsme se vraceli na

vrchlabské letiště, namířil to Kumpošt naposledy dolů, jako by chtěl

udělat poslední průlet. A tenkrát tam šli po silnici koně, byli to selští

koně, takoví, jaké maloval Aleš, a měli na sobě cinkavé plíšky a klapky

na očích; říkal jsem si, jak jsme lítli rovnou do nich, že ty klapky mají

asi proto, aby nepropadli panice, když si to tak na ně míříme. Výhoda

byla jediná, že táhli fůru sena, a já si strašně přál, aby se Kumpošt trefil

do toho sena, že to bude měkčí. Ale on asi ty myšlenky neměl, protože

si to mířil rovnou na koně, a já jsem na nich spočítal všechny chlupy.

Bylo jich 1 498 322.

Takhle rychle asi člověk počítá vždycky, když začne počítat se smrtí.

Pak jsme se vyhnuli a přistáli.

Kumpošt mi řekl:

„Na shledanou.“

A já mu řekl:

„Sbohem.“

A potom jsem ho aspoň deset let neviděl, a abych řekl úplnou pravdu,

ani jsem o to moc nestá l.


12

JAK BOHOUŠEK VÁŇA OPLATIL HOŘKÝ

S L Z Y M A R U Š K Y K E T T N E R O V Ý

Bohoušek Váňů nosil jako kluk krátký kalhotky a modrý tričko, co

mělo barvu jak obloha anebo jako chrpy v obilí. Bohoušek vypadal jako

synáček profesora, ale ve skutečnosti byl jeho děd sedlák z Kamenného

Přívozu na řece Sázavě a jeho táta dělal v Nuslích zámečníka.

Bohoušek se nezajímal o školu. Zajímal se o všechno ostatní. O tenis, o

akvaristiku, o kulečník, o kuželník, o odbíjenou, o stolní tenis.

Když mu bylo dvanáct let, vyžebral na tátovi pětikorunu a jel se podívat

na Vinohrady na utkání ve stolním tenise Č eskoslovensko – Maďarsko.

Měl s sebou papír a tužku na podpisy slavných hráčů. Hrálo se tenkrát v

Národním domě na Vinohradech; Maďaři a Maďarky byli na světě v

pingongu největší, nejslavnější a nejlepší, jejich Mednyanszká byla

pětkrát za sebou mistryní celého světa a pak byla zas dvakrát mistryní

další Maďarka, Siposová.

Siposová hrá la tenkrá t s našíMariíKettnerovou v tom velikým

vinohradským domě. Maruška Kettnerová byla krásná, měla vlasy jak

uhel a černý tmavý oči, který pořád vypadaly, jako by se smály, a na

nich se houpala loď. Ve skutečnosti to byly podmanivý oči. Maruška

vypadala skutečně jak krásná námořnice a taky to věděla, protože když

hrála, mívala nahoře na svetříku bílou plátěnou kotvu a na krku místo

šátečku malou děravou rybářskou síť. Kdekdo ji miloval, protože byla

krásná a milá, a to jsou dvě vlastnosti, které se těžko hledají ve světě

širém.

Bohoušek Váňů se tehdy díval na zápas Siposová–Kettnerová a

polévalo ho horko, jako by seděl v peci baby Jagy. Kettnerová

prohrá vala a prohrá la všechno.

Sál ztichl a bylo slyšet, jak bzučí mouchy. Bohoušek Váňa měl tehdy

malé srdce, vlastně to bylo srdíčko, větší by se mu asi do jeho tělíčka

nevešlo.

Rychlounce a tiše tikalo, asi jako ty nejvzácnější starožitné hodinky

špindlovky, jenom lehounce: tik a ťak – tik a ťak. Bohoušek se sice bál

teď jít k Marušce Kettnerový pro podpis, ale přemohl to své srdíčko a

vykročil. A jak vykročil, jak udělal první krok, tak se mu srdíčko o

málo zvětšilo: Tik – Ťak.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist