načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Symbol smrti - Peter Tremayne

Symbol smrti
-20%
sleva

Kniha: Symbol smrti
Autor: Peter Tremayne

Historický detektivní román, zasazený do irských kulis v raném středověku, je již sedmnáctým pokračováním volně navazující série "Případy sestry Fidelmy". Nad krajem se snáší ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  298 Kč 238
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4% 92%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018
Počet stran: 320
Rozměr: 130 x 200 mm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Subtle serpent
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Alžběta Slavíková Hesounová
Skupina třídění: Anglická próza
Vazba: vázaná s papírovým potahem s laminovaným přebalem
Datum vydání: 1. 1. 2018
Nakladatelské údaje: V Praze, Vyšehrad, 2014
ISBN: 9788074294648
EAN: 9788074294648
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Historický detektivní román, zasazený do irských kulis v raném středověku, je již sedmnáctým pokračováním volně navazující série "Případy sestry Fidelmy". Nad krajem se snáší sníh. Sestra Brónach z opatství Lososa tří studní při plnění své povinnosti připravit koupel pro abatyši nachází ve studni mrtvou bezhlavou dívku. Sestra Fidelma coby dálaigh přichází do opatství vyšetřit tento odporný zločin. Setkává se s abatyší, záhadnou a panovačnou ženou, a dalšími sestrami opatství. Ponurá atmosféra, neochota sester vypovídat a zlo, které tu panuje, komplikuje vyšetřování. Fidelmu čeká plno překážek. Dozví se, že se připravuje spiknutí proti jejímu bratrovi - králi Cashelu a její přítel Eadulf se stal zřejmě obětí únosu. Mají tyto události společného jmenovatele? Peter Tremayne s hlubokou znalostí historie a dokonale obeznámený s keltskou historií zavádí čtenáře opět do Irska v 7. století. Skvělé zápletky a stupňující se napětí vtáhnou čtenáře do velmi napínavého děje.

Popis nakladatele

Symbol smrti, již sedmnáctá historická detektivka od Petera Tremaynea, kterou Vyšehrad připravuje k vydání, je vlastně čtvrtým právnickým případem sestry Fidelmy. Příběh se odehrává v Irsku v roce 666. Řeholnice a advokátka soudního dvora Fidelma stojí před dvěma záhadami. V zastrčeném opatství na jihozápadě Irska se ve studni najde bezhlavé ženské tělo. V jedné ruce svírá krucifix, k paži druhé ruky je přivázán pohanský symbol smrti. Na širém moři daleko od irských břehů se pod plnými plachtami plaví kupecká loď. Avšak posádka a náklad lodi zmizely, jako by je někdo odčaroval. Komu patří tělo ve studni a kam se poděla posádka? Je mezi těmito dvěma záhadami souvislost? Na pozadí keltské historie vypráví autor záhadný příběh plný intrik, nebezpečí a násilí.

Další popis
Triumf! Tremayne jako pozadí knih používá mnoho skutečných postav a událostí… čímž vdechuje světu starých Keltů život… Jeho romány jsou obdivuhodné.“ Mystery Scene

„Příběhy sestry Fidelmy nás zavádějí do světa, který mohl vytvořit jen člověk dokonale obeznámený s keltskou historií – do tohoto světa se dosud žádný spisovatel detektivních příběhů nevydal. Ustupte, prosím, přichází výjimečná vyšetřovatelka, ocitající se ve zcela novém teritoriu.“ Peter Haining

„Nade vši pochybnost jde o soupeře Ellis Petersové… prokreslenost historického pozadí je úžasná.“ Evening Standard

„Cítím, že mám pro sestru Fidelmu slabost. Skvělé zápletky… stupňující se napětí… napsáno s přesvědčením a citem pro dobu děje, ovívá nás chlad historické autenticity. Románová řada, která si zaslouží pokračování.“ Jack Adrian

„Strhující detektivka v rychlém tempu… Nelze odložit.“ Irish Democrat


Příběhy sestry Fidelmy nás zavádějí do světa, který mohl vytvořit jen člověk dokonale obeznámený s keltskou historií – do tohoto světa se dosud žádný spisovatel detektivních příběhů nevydal. Ustupte, prosím, přichází výjimečná vyšetřovatelka, ocitající se ve zcela novém teritoriu.


Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Peter Tremayne - další tituly autora:
Jezdec věstí smrt Jezdec věstí smrt
Sedmá polnice Sedmá polnice
Vykoupení krví Vykoupení krví
 (e-book)
Druhá smrt Druhá smrt
Mnich, který zmizel Mnich, který zmizel
 (e-book)
Mnich, který zmizel Mnich, který zmizel
 
Ke knize "Symbol smrti" doporučujeme také:
Pán duší Pán duší
Tanec s démony Tanec s démony
Jezdec věstí smrt Jezdec věstí smrt
Ztracený relikviář Ztracený relikviář
Ďáblova pečeť Ďáblova pečeť
Rubáš pro arcibiskupa Rubáš pro arcibiskupa
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

8

1934-2014

VYŠEHRAD

8

1934-2014VYŠEHRAD

1934-2014

VYŠEHRAD

1934

2014

1934

2014


Peter

tremayne

Symbol

S mrti

VYŠEHRAD


Copyright © 1996 Peter Tremayne

Translation © Alžběta Slavíková Hesounová, 2014

ISBN 978-80-7429-464-8

Kniha vychází

v roce 80. výročí založení

nakladatelství Vyšehrad

|1934 – 2014|


Penny a Davidovi Durrellovým z Beál na Carraige

na poloostrově Beaře v Západním Corku,

jako poděkování za jejich vlídnou a štědrou pohostinnost

a za Pennyiny rady.


„Nejzchytralejší ze vší polní zvěře,

kterou Hospodin Bůh učinil, byl had.“

Genesis 3,1


9

••

 HISTORICKÁ POZNÁMKA 

••

Annála Ulaidh, Ulsterské anály, jsou jednou ze skvělých irských kronik, posbírané v roce 1498 z dřívějších zdrojů Cathalem Mac Magnusou, arcijáhnem Clogheru. Jiní písaři v záznamech do análů pokračovali až do sedmnáctého století, kdy pak byl celý spis použit jako jeden z hlavních zdrojů sbírky Annála Ríoghachta Éireann, v současnosti známější jako „Anály čtyř mistrů“, sestavené v letech 1632-1636 skupinou dějepisců v čele s Micheálem Ó Cléirighem.

Pro rok 666 našeho letopočtu je tam v lednu zápis, který začíná slovy: „Mnoho úmrtí v Irsku. Bitva u Áine mezi kmenem Arada a Uí Fidgente...“

Toto je příběh událostí, které vyvrcholily bitvou u Cnoc Áine, dnes nazývané Knockainey, tři kilometry západně od Hospitalu v hrabství Limerick, a Fidelminy role v nich.

V předchozích knihách už byly popsány některé rozdíly mezi irskou církví v sedmém století, které se dnes obecně říká keltská církev, a Římem. Velká část liturgie a filozofických základů se lišila. V minulých příbězích se také hovořilo o tom, že myšlenka celibátu pro osoby duchovního stavu se v oněch dobách netěšila velké přízni ani „keltské“, ani římské církve. Nesmíme zapomínat, že ve Fidelmině čase v mnoha klášterech žili pohromadě příslušníci obou pohlaví, kteří často vstupovali ve sňatek a vychovávali pak své děti ve službě víře. Dokonce i opati a biskupové se v tomto období mohli ženit, a také to dělali. Abychom Fidelmin svět dobře pochopili, je třeba mít tento fakt stále na mysli.

Jelikož si uvědomuji, že pro většinu čtenářů bude Irsko v sedmém století dosti neznámým místem, připravil jsem pro

10

názornost náčrt mapy Mumanského království. Zachoval jsem

tento původní název, abych se nemusel uchylovat k anachronic

kému jménu vytvořeném připojením severské koncovky stadr

ke slovu Muman, ke kterému došlo v devátém století po Kristu

a které dalo vzniknout modernímu názvu Munster. A protože

osobní irská jména v sedmém století budou mnohým také znít

nezvykle, sepsal jsem jako pomůcku i seznam hlavních postav.

Jako poslední chci čtenářům připomenout, že Fidelma se

pohybuje ve starém irském společenském systému řízeném

zákony, které se nazývají Fénechovy, ale v běžné řeči se jim spí

še říká brehonské (od slova breaitheamh – soudce). Působí jako

vyškolená advokátka soudního dvora, což byla pozice, kterou

ženy v oné době v Irsku poměrně běžně zastávaly.

••

 HLAVNÍ POSTAVY 

••

Sestra Fidelma z Kildare, dálaigh neboli advokátka soudního

dvora v Irsku sedmého století Bratr Eadulf, saský mnich ze Seaxmund’s Ham v zemi Jižního

lidu Ross, kapitán pobřežní barc neboli plachetní lodi Odar, jeho kormidelník V opatství Lososa tří studní Abatyše Draigen Sestra Síomha, rechtaire neboli správcová opatství Sestra Brónach, doirseór neboli klíčnice opatství Sestra Lerben, členka společenství Sestra Berrach, chromá členka společenství Sestra Comnat, knihovnice Sestra Almu, pomocná knihovnice V pevnosti Dún Boí Adnár, bó-aire neboli místní náčelník Bratr Febal, anam-chara neboli duchovní přítel Adnárův Olcán, syn Gulbana Bystrookého, náčelníka kmene Beara Torcán, syn Eoganánův, princ kmene Uí Fidgente a host Adnára Beccan, vrchní brehon neboli soudce kmene Corco Loígde Bratr Cillín z Mulachu Máil, bojovník kmene Loígde Barr, rolník

••

 KAPITOLA PRVNÍ 

••

Ozvalo se dvanáct úderů do gongu a jeho zvuk vytrhl sestru Brónach z rozjímání. Potom uslyšela ještě jednu ránu – osamocený, jasný a průzračný tón. Povzdychla si, když si uvědomila, jak už den pokročil, a rychle se zvedla z kolenou, ale pak ještě před sochou Ježíše-trpitele jednou poklekla. Byl to samovolný pohyb, provedený ve spěchu bez jakékoliv myšlenky či významu, a poté už se otočila a zamířila ven z duirthechu, dřevěné kaple opatství.

Na kameny dlážděné chodbě venku za dveřmi kostela se zarazila, neboť zaslechla šoupání kožených podešví sandálů na dlažbě. Ve vzdáleném rohu ponuré chodby, osvětlované kouřícími lojovými svícemi postavenými v kovových držácích na stěnách, se vynořilo procesí tmavě oděných stínů s kápěmi, kráčejících ve dvojicích. Zahalené postavy řeholnic, v čele s impozantní vysokou matkou představenou, připomínaly řadu přízraků strašících v temných zákoutích kláštera. Sestry z opatství Lososa tří studní, kterýmžto výrazem se označoval Kristus, tiše prošly kolem se sklopenými hlavami; žádná z nich po sestře Brónach nepohlédla, když ji vedle vchodu do kaple míjely. Dokonce ani abatyše Draigen ji nevzala na vědomí. Sestry beze slova zamířily do dveří, z nichž ona právě vyšla, na polední modlitby. Poslední z řeholnic se zastavila jen proto, aby za jejich procesím zavřela.

Sestra Brónach čekala s rukama složenýma před sebou a s hlavou pokorně sklopenou, než prošly kolem ní. Teprve když se za nimi s tichým zaduněním dveře kaple zaklaply, hlavu opět pozvedla. Bylo na první pohled zřejmé, jak si sestra Brónach vysloužila své jméno. Měla totiž ve tváři nesmírně žalostný výraz. Všeobecně se vědělo, že se tato postarší řeholnice nikdy neusmívá. Přesněji řečeno ji nikdy nikdo neviděl, že by dala najevo jakýkoliv cit, tvář měla neustále staženou vráskami vážného a zasmušilého rozjímání. Mezi jejími duchovními sestrami kolovalo neuctivé rčení, že pokud by se Brónach Žalostná někdy usmála, bezpochyby by to znamenalo „druhý příchod“ Spasitele.

Brónach už pět let zastávala funkci doirseór, klíčnice jejich duchovního společenství, které založila blahoslavená Necht Neposkvrněná před více než třemi generacemi. Klášter stál na osamělém jižním výběžku Království mumanského, jihozápadní země pěti království Irska. Byl vybudován na úpatí hor v malém lesíku vedle řeky vlévající se na tom místě do moře. Brónach do společenství vstoupila před třiceti lety, kdy byla mladá, plachá a nepodnikavá dívka. Uchýlila se do jeho bran jednoduše proto, že hledala únik před drsným a náročným životem ve své rodné odlehlé ostrovní vísce. I nyní ve středním věku zůstávala sestra Brónach stejně plachá a nepodnikavá jako v mládí; spokojila se s tím, že její život ovládají údery gongu zavěšeného v nevysoké věži, kde na místní vodní hodiny dohlížela určená časoměřička. Jejich klášter byl svou časomírou proslulý v celém království. Kdykoliv se gong ozval, znamenalo to, že sestra Brónach bude muset vykonat některý z úkolů spadajících do její kompetence klíčnice opatství. Její funkce, doirseór, zněla honosně, ale vpodstatě to znamenalo služka pro všechno. Zdálo se ovšem, že sestra Brónach je se svým životním údělem spokojená.

Gong právě ohlásil poledne, a to pro sestru Brónach znamenalo, že musí jít nanosit vodu ze studně a vzít ji do komnaty abatyše Draigen. Ta totiž po poledních modlitbách a jídle ráda brala teplou lázeň. A proto Brónach namísto společné modlitby se sestrami musela z kaple odejít dříve a co nejrychleji připravit abatyši koupel.

Klíčnice si složila ruce pod roucho a spěšně vykročila splnit svůj úkol; kožené sandály hlasitě pleskaly do žulových kamenů, které dláždily chodbu vedoucí od staré dřevěné kaple, duirthechu neboli dubového domu, jak se tehdy všem takovýmto kostelíkům říkalo. Chodba ji poté zavedla na hlavní nádvoří, kolem něhož byly vybudovány příbytky řeholníků. Ráno toho dne chvíli sněžilo, ale sníh už od té doby roztál na mokrou břečku, což mělo za následek, že kameny na nádvoří byly kluzké. Brónach po nich ale neohroženě vykročila a cestou minula bronzové sluneční hodiny, umístěné ve středu dvora na naleštěném břidlicovém podstavci.

Ačkoliv byl chladný zimní den, nebe bylo průzračně modré a mezi několika cáry průsvitných obláčků na něm viselo bledé slunce. Na několika místech na horizontu ale bylo vidět stahující se temná mračna plná sněhu a Brónach na uších cítila nepopiratelný chlad ve vzduchu. Přitáhla si šátek těsněji k hlavě, aby se trochu ohřála.

Na konci klášterního nádvoří stál velký žulový keltský kříž, který od počátku posvěcoval celé opatství. Brónach vykročila k úzkému průchodu za křížem a ocitla se na nevelké skalní plošině, z níž byl dobrý výhled na chráněný záliv, u něhož byl klášter vybudován. Na této skalnaté vyvýšenině, ležící pouhých deset stop nad kamenitým mořským břehem dole, nalezla blahoslavená Necht v rozeklané puklině v zemi prýštící pramen a posvětila jej. Bylo to také třeba, neboť se vyprávělo, že v dřívějších časech si na toto místo pro vodu chodili druidové.

Sestra Brónach k pramenu, který byl nyní kolem dokola obestavěný nízkou kamennou zídkou, pomalu došla. Nad zídkou členové opatství vystavěli mechanismus, na kterém se do temné vody, ležící nyní hluboko pod povrchem, spouštělo vědro, a poté se zase pomocí navíjeného lana dalo vytáhnout ven. Sestra Brónach ještě pamatovala doby, kdy k vytažení vědra ze studně byly zapotřebí dvě i tři řeholnice, ale od té chvíle, co tam postavili to dřevěné zařízení, dokázala vodu nabrat bez větší námahy i kterákoliv ze starých a slabých sester.

Sestra Brónach se na okamžik u studny zarazila a tiše se rozhlédla po okolní scenérii. Byla to zvláštně ztichlá část dne; chvíle nevysvětlitelného klidu, kdy náhle přestali zpívat ptáci, nikde se nepohnulo žádné zvíře a všechen život se zdánlivě zastavil, jakoby ve zvláštním očekávání, že se něco stane. Příroda jako kdyby v tom okamžiku potřebovala znovu chytit dech. I chladný vítr ustal a přestal kvílet mezi vysokými žulovými skalisky, která se tyčila za opatstvím. Jen ovce se stále pomalu procházely kamenitým terénem a připomínaly pohybující se bílé balvany, a nedaleko od nich ukusovalo a přežvykovalo krátkou trávu několik vyhublých černých krav. Sestra Brónach si všimla, že úbočí hor jsou poseta tajemnými modrými stíny, vrhanými oblaky na nebi.

Nebylo to poprvé, co postarší řeholnice pocítila na témže místě v tuto záhadnou chvíli plnou ztichlého napětí nevysvětlitelnou bázeň. Napadlo ji, že svět snad čeká na zadutí posvátných trub, které přivolají staré irské bohy a ti se ke klášteru vydají dlouhými kroky po strmých svazích blízkých hor s bílými čepicemi sněhu. A dlouhé šedé žulové balvany, ležící roztroušené po úbočích jako lidé vyhřívající se na slunci, se jako mávnutím proutku promění v prastaré bojovníky a hrdiny zašlých časů, a ti povstanou a budou s kopími a meči a štíty pochodovat za svými bohy a dožadovat se odpovědi, proč děti Éire, bohyně nezávislosti a plodnosti, jež dala jejich prapůvodní zemi jméno, opustily starou víru a staré způsoby.

Náhle Brónach hlasitě polkla a rychle a provinile se kolem sebe rozhlédla, jako by její sestry v Kristu mohly její svatokrádežné myšlenky zaslechnout. Spěšně poklekla, jako by chtěla prosit za odpuštění, že se v duchu zaobírala starými pohanskými bohy. Přitom ale nemohla popřít skutečnost svých citů. Její vlastní matka, dej Bůh klid její duši, odmítla naslouchat slovům Kristovým a zůstala věrna své víře ve stará božstva. Suanach! Už to bylo dlouho, co si naposledy vzpomněla na svou matku. V tu chvíli si přála, aby k ní ta vzpomínka nepřišla, protože i po dvaceti letech od matčiny smrti se jí zaryla do mysli jako nabroušené mučivé ostří. Odkud se ta myšlenka vlastně vzala? Ach ano, přemítala o starých bozích. A zdálo se, že právě v tuto chvíli jí prastaří bohové a bohyně dávají pocítit svou přítomnost. Byla to hodina pohanského smutku, žalostná ozvěna ze samých kořenů vědomí místních lidí; touha po zašlých dobách, nářek nad ztracenými generacemi dětí bohyně Éire.

Zdálky se k ní donesl zvuk gongu z kláštera; zase jen jeden osamocený úder časoměřičky sledující vodní hodiny.

Sestra Brónach sebou polekaně trhla.

Už uběhl celý pongc, irská jednotka času odpovídající patnácti minutám, od chvíle, co gong sestry svolával k polední modlitbě. Jeden úder se ozval po uplynutí každého pongcu, a kromě toho se každá hodina označovala tolika ranami do gongu, kolikátá hodina právě nastala. Mimoto se každých šest hodin příslušným počtem úderů ještě oznamoval cadar, čtvrtina dne. V téže chvíli se také pokaždé měnily časoměřičky, neboť žádná sestra nesměla hlídat hodiny déle nežli jeden cadar – šlo totiž o velice únavný úkol.

Brónach lehce stiskla rty, když si vzpomněla, jak abatyše Draigen nesnáší nečinnost, a rychle se kolem rozhlédla po vědru. Na svém obvyklém místě nebylo. Teprve v tu chvíli si povšimla, že celý provaz už je rozmotaný a mizí v temné studni. Nespokojeně se zamračila. Kdosi vědro vzal, zavěsil je na lano a spustil do vody, ale potom už je z nějakého záhadného důvodu nevytáhl zpět, ale odešel a nechal nádobu na dně. Taková zapomnětlivost je neodpustitelná.

Se stěží potlačovaným podrážděným vzdychnutím se ohnula k rukojeti. Na dotek byla ledově studená a připomněla jí chlad zimního dne. Překvapilo ji, když zkusila madlem otočit a cítila, že to jde velice ztuha – jako by k vědru bylo přivěšené závaží. Opřela se do rukojeti vší silou. Jako by ji někde něco brzdilo. S nejvyšší námahou začala zařízením otáčet a pomalu, pomaloučku navíjela lano.

Po chvíli se zastavila a rozhlédla se kolem v naději, že v dohledu bude některá z jejích družek, kterou snad bude moci požádat o pomoc s vytažením vědra. Ještě nikdy vědro vody nevážilo tolik, co dnes. Není snad nemocná? Možná z nějakého důvodu zeslábla? Ne, cítí se dobře a stejně silná jako kdykoliv jindy. Koutkem oka zahlédla vzdálené zamračené hory a otřásla se. Nebylo to ale kvůli chladu, nýbrž kvůli mrazivému strachu pověr, které se jí objevily v mysli. Trestá ji snad Bůh za kacířské rozjímání nad starým náboženstvím?

S obavami pohlédla vzhůru, potom se znovu sklonila ke svému úkolu a přitom šeptem začala odříkávat modlitbu kajícníků.

„Sestro Brónach!“

Od budov opatství se ke studni rázným krokem blížila mladá pohledná řeholnice.

Sestra Brónach v duchu tiše zaúpěla, když v postavě rozeznala panovačnou sestru Síomhu, která v klášteře zastávala pozici rechtaire, správcové jejich společenství a její přímé nadřízené. Chování sestry Síomhy bohužel vůbec neladilo s jejím vzezřením krásné nevinné dívky s velkýma očima. Navzdory svému mládí měla Síomha mezi řeholnicemi zaslouženou pověst tvrdé dozorčí.

Sestra Brónach se znovu zarazila a opřela se proti rukojeti, aby vědro zatím znovu nekleslo. Nesouhlasné mračení nově příchozí opětovala mdlým výrazem. Sestra Síomha se zastavila, pohlédla po ní a tiše si odfrkla na znamení nespokojenosti.

„Máš zpoždění, sestro Brónach, už jsi měla dávno nanosit vodu naší matce abatyši,“ pokárala ji mladá řeholnice. „Dokonce za tebou musela poslat mne, abych ti připomněla, kolik už je hodin. Tempori parendum.“

Výraz sestry Brónach se nijak nezměnil.

„Jsem si vědoma, kolik je hodin, sestro,“ odpověděla jí tlumeným hlasem. Aby jí někdo připomínal, že „je třeba se podřídit času“, když celý její život byl bez ustání ovládán údery gongu řízeného vodními hodinami, bylo popuzující i pro tak klidnou povahu, jakou měla ona. A její poznámka měla tak blízko ke vzpurnosti, jak si sestra Brónach byla s to troufnout. „Nedaří se mi ale vytáhnout vědro. Zdá se mi, že mu něco brání.“

Sestra Síomha si znovu odfrkla, jako by se domnívala, že si sestra Brónach jen vymýšlí výmluvy pro své zpoždění.

„Nesmysl. Sama jsem vodu ze studně ráno nabírala. Mechanismus fungoval dobře jako vždy. Vědro šlo vytáhnout docela snadno.“

Vykročila vpřed a beze slova starší řeholnici naznačila, aby jí ustoupila z cesty. Její jemné, ale silné ruce se chopily rukojeti a zatlačily. Přes tvář jí přelétl překvapený výraz, protože vzápětí sama ucítila, že vědru skutečně zřejmě cosi brání.

„Máš pravdu,“ připustila udiveně. „Společně to ale snad zvládneme. Pojď a zatlač, až ti řeknu.“

Obě do úkolu vložily veškerou sílu. Pomalu a s velkou námahou se jim podařilo začít rukojetí otáčet, ale čas od času se zastavily, aby si odpočaly. Od úst jim stoupaly obláčky páry a postupně se rozplývaly v křišťálovém ledovém vzduchu. Tvůrci zařízení na vytahování vědra pamatovali i na jakousi brzdu nebo západku, která plně navinuté lano zarazila, aby i jeden člověk mohl vědro s vodou sejmout z háku bez obav, že váha vody strhne nádobu zase zpět do studně. Obě řeholnice s námahou tlačily madlo, až lano nakonec vystoupalo až do konce a sestra Síomha je zajistila brzdou.

O krok ustoupila a vtom si všimla, že její obvykle zachmuřené společnici se ve tváři zračí cosi neobvyklého. Ještě nikdy u nikoho neviděla výraz tak naprostého děsu, jako právě spatřila v obličeji sestry Brónach, která s vytřeštěnýma očima hleděla na studnu za Síomhou. V truchlivé tváři své starší podřízené ještě nikdy neviděla jiný výraz nežli zasmušilou poslušnost. Sestra Síomha se pomalu otočila, aby se sama přesvědčila, na co že se to očividně vyděšená Brónach právě dívá.

Při pohledu, který se jí naskytl, jí bezděčně vylétla ruka k ústům, jako by chtěla zdusit vyděšený výkřik.

Na laně, na němž většinou viselo vědro s vodou, bylo nyní za kotník přivázáno nahé ženské tělo. Bíle se lesklo, jak bylo ještě před chvílí ponořeno do ledově chladné vody v hlubokém prameni. Viselo hlavou dolů, takže vrchní část těla, hlava a ramena, byly ještě dosud skryty za zídkou kolem studně. Z mrtvolně bledé kůže, která vidět byla, jim ovšem bylo nade vši pochybnost jasné, že jde o tělo bez života; bylo pokryto nespočtem drobných ranek připomínajících škrábance a navíc na několika místech zamazáno hutným červeným blátem, které se všechno nesmylo ani ponořením těla do vody.

Sestra Síomha pomalu poklekla.

„Bůh nás ochraňuj před zlem,“ zašeptala. Potom k tělu odhodlaně vykročila. „Honem, sestro Brónach, pojď mi pomoct tu nešťastnici odříznout.“

Sestra Síomha přistoupila ke studni, nahlédla dolů a natáhla ruku po laně, aby se tělo pokusila zhoupnutím dostat k sobě a vytáhnout je ven. Vzápětí jí ale z úst unikl pronikavý výkřik, který nedokázala potlačit, odvrátila se od studny a ve tváři se jí zračila hrůza smíšená s nevírou.

Sestra Brónach k ní zvědavě přistoupila a nahlédla dolů. A pak to v přítmí studně uviděla: tam, kde mělo mít mrtvé tělo hlavu, nebylo nic. Někdo hlavu uťal. Zbytek krku a ramena byla zbrocena temnou krví.

Odvrátila se a téměř začala dávit, ale ze všech sil se snažila nevolnost ovládnout.

Po nějaké chvíli sestra Brónach pochopila, že Síomha je tak otřesená, že je v tu chvíli neschopná jakéhokoliv činu nebo rozhodnutí. Brónach tedy sebrala veškeré odhodlání, přemohla nutkání ke zvracení a pokusila se tělo přitáhnout k okraji studně. Zjistila ale, že na ten úkol sama nestačí.

Rychle pohlédla po Síomze.

„Budeš mi muset pomoci, sestro. Když tělo přidržíš, já zatím odříznu provaz, na kterém ta nebožačka visí,“ promluvila k ní jemně.

Sestra Síomha ztěžka polkla a snažila se nabýt ztracené rovnováhy; krátce přikývla a s přemáháním uchopila studené mokré tělo kolem pasu. Nedokázala ale přemoci výraz odporu, který se jí při doteku ledového lidského masa bez života objevil ve tváři.

Sestra Brónach vzala do ruky malý nožík, který u sebe nosily všechny řeholnice, a přeřízla provaz, kterým bylo tělo přivázáno na místo vědra. Poté pomohla sestře Síomze vytáhnout bezhlavou mrtvolu přes nízkou zídku kolem studně a společně ji položily na zem. Obě se na chvíli zarazily a zadívaly se na tělo – nevěděly, co dělat dál.

„Pomodleme se za zemřelé, sestro,“ pronesla pak sestra Brónach vystrašeným polohlasem. Společně odříkaly modlitbu, jen zopakovaly slova rituálu, aniž vnímaly jejich smysl. Poté se na několik minut rozhostilo ticho.

„Kdo něco takového mohl provést?“ zašeptala nakonec po nějaké době sestra Síomha.

„Na světě je spousta zla,“ odvětila sestra Brónach zamyšleně. „Ještě palčivější otázka ale nyní zní – kdo je ta nešťastnice? Tělo patří nějaké mladé ženě; ještě lépe by se dalo říct, že je to téměř dítě.“

Sestra Brónach s námahou odtrhla oči od zakrvácených cárů masa, které kdysi bývaly krkem nesoucím hlavu. Pohled na tu příšernou spoušť ji zároveň fascinoval a zároveň jí byl odporný až k nevolnosti. Bylo zřejmé, že jde o tělo velice mladé a podle všeho zdravé ženy, která sotva dospěla. Kromě chybějící hlavy byla mrtvola poznamenána už jen jedinou další ranou, a sice na hrudi. V místě nad srdcem byla modrá podlitina a při bližším pohledu se dalo rozeznat, že právě tam do těla musela vniknout nějaká ostrá čepel nebo jiný podobný předmět. Rána už ale dávno přestala krvácet.

Sestra Brónach se se sebezapřením sklonila a jala se mrtvé skládat ruce na prsou, než jí v tom postupující posmrtná ztuhlost zabrání. Náhle jí ale jedna paže bez života vyklouzla z dlaně a Brónach hlasitě zalapala po dechu, téměř jako by právě dostala úder do břicha.

Sestra Síomha s úlekem sledovala směr, kterým natažená ruka sestry Brónach nyní ukazovala, a přistála pohledem na levé paži mrtvého těla. Bylo k ní něco přivázáno, ale výhled jí clonil zbytek těla. Šlo o jakési dlouhé dřívko, nějakou tyčku, na níž bylo vyřezáno několik vrubů. Sestra Brónach v nich poznala ogam, starou formu irského písma, ale přečíst je neuměla. Ogam už se v pěti královstvích nyní téměř nepoužíval, všeobecně se k zápisu irského jazyka začala zavádět latinka.

Když se ale sehnula, aby si dřívko lépe prohlédla, očima zavadila o jakýsi předmět, který mrtvá svírala v druhé ruce. Kolem pravého zápěstí byl omotaný opotřebovaný kožený řemínek, jehož konce vězely pevně v zaťaté pěsti. Sestra Brónach se opět musela obrnit odvahou, když k tělu přiklekla a vzala útlou bílou ruku do dlaní. Pokusila se prsty svírající řemínek uvolnit, ale už se jich zmocnila posmrtná ztuhlost, takže se jí pěst nepodařilo rozevřít. Ruka ale nebyla docela zaťatá a tak Brónach viděla, že na šňůrce je přivěšen malý kovový křížek – a právě ten mrtvá tak křečovitě svírala v dlani.

Sestra Brónach tiše zaúpěla a otočila se přes rameno po sestře Síomze, která se za ní skláněla a se soustředěným pohledem se snažila zjistit, co Brónach objevila.

„Co to může znamenat, sestro?“ zeptala se jí napjatým, téměř příkrým hlasem.

Sestra Brónach vypadala velice vážně. Už zase nabyla dokonale vlády nad svou tváří.

Zhluboka se nadechla, nežli vyrovnaným tónem odpověděla, a přitom hleděla dolů na obyčejný tepaný křížek z leštěné mědi. Bylo jisté, že žádná zámožná osoba nebo člověk význačného postavení by u sebe nenosil takový prachobyčejný šperk.

„To znamená, že sem nyní musíme povolat abatyši Draigen, má dobrá sestro. Ať už je ta nebohá bezhlavá dívka kdokoliv, domnívám se, že byla jednou z nás. Že šlo o naši sestru ve víře.“

Z dálky z nízké věže, z níž byl výhled na celý klášter, k nim dolehl zvuk gongu, který označoval uplynutí další části dne. Mraky náhle zhoustly, zahalily většinu nebe a od hor k nim dolétlo několik chladných sněhových vloček.

PETER TREMAYNE

SYMBOL SMRTI

Z anglického originálu The Subtle Serpent

vydaného nakladatelstvím Headline Publishing Group, 1996

přeložila Alžběta Slavíková Hesounová

Typografie Vladimír Verner

Ilustrace na obálce Lee Gibbons

Vydalo nakla datelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2014 jako svou 1256. publikaci

Vydání první. AA 16,64. Stran 320

Odpovědná redaktorka Marie Válková

Vytiskla tiskárna Finidr, spol. s r. o.

Doporučená cena 298 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

ISBN 978-80-7429-464-8



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist