načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Světové osobnosti, jak je (možná) neznáte 1 - Stanislava Jarolímková

Světové osobnosti, jak je (možná) neznáte 1

Elektronická kniha: Světové osobnosti, jak je (možná) neznáte 1
Autor:

Víte, že hunský vládce Attila mohl díky dědečkovi studovat v Římské říši a díky mamince měl placatý nos? Že Alexandr Makedonský hledal v Indii lidi s ušima až na zem a historik ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 290
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace, mapy
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: ilustroval a mapy nakreslil Štěpán Zavadil
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0923-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Víte, že hunský vládce Attila mohl díky dědečkovi studovat v Římské říši a díky mamince měl placatý nos? Že Alexandr Makedonský hledal v Indii lidi s ušima až na zem a historik Herodotos psal o mravencích velkých jako liška? A že Sokrates s velkou pravděpodobností neřekl „Vím, že nic nevím“ a jeho žena Xantipa si nezaslouží svou špatnou pověst?

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Světové osobnosti,

jak je (možná) neznáte 1

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Stanislava Jarolímková

Světové osobnosti, jak je (možná) neznáte 1 – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Praha 2017

STANISLAVA JAROLÍMKOVÁ

SVĚTOVÉ

OSOBNOSTI,

JAK JE (MOŽNÁ)

NEZNÁTE

1



MOTTO:

„Sokrates dokázal v životě víc než Alexandr Makedonský“.

římský císař Julianus zvaný Apostata (*361–†363)


Tuto knihu věnuji Ing. Romaně Přidalové coby poděkování za to,

jak pomáhá českým knihám.

Za pomoc při psaní děkuji svému manželovi Petrovi, dále profesoru

MUDr. Zdeňku Broukalovi, CSc., Mgr. Jánu Bakytovi, PhD.,

a PhDr. Jarmile Hackenschmiedové.

Lektorovala: Mgr. Marie Peterková-Hlouchová


7

Ú VOD

První díl této mojí knihy je zaměřen na světové starověké a  středověké osobnosti, jejichž jména jsou nám známá či alespoň povědomá, ale přesto si tu a tam přiznáváme, že o nich zdaleka nevíme vše. (Obdobně laděný bude i druhý díl věnující se novověkým osobnostem, jejichž výčet naleznete u Obsahu.)

Nejde ovšem  – jak je mým zvykem  – o  klasické životopisy, neboť jsem si stanovila dva úkoly.

Zaprvé jsem se snažila představit tyto osobnosti jako jedince mající své silné i  slabé stránky a  prožívající „obyčejné“ radosti a  strasti týkající se rodiny, zdraví i povolání. Proto kromě jiného například vysvětluji, proč Tutanchamon proklel svého otce, co vedlo Alexandra Makedonského k tomu, aby navštívil místo, kde stávala Troja, a  proč zamířil až do Indie, čím egyptská královna Hatšepsut prokázala, že je rozený ekonom, proč byl Caesar zavražděn v divadle, čím komplikovaly prvnímu římskému císaři Augustovi život jeho manželky a proč si jeden z jeho nástupců – známý Nero – pořídil výtah a uléhal s olověnou deskou na hrudi.

Zadruhé jsem se pokusila uvést na pravou míru některé dodnes tradované omyly a nepřesnosti. Týká se to například Konfucia (jenž byl kdovípročoznačen za „otce“ jednoho učení), hunského Attily považovaného za divokého Asiata (jenž se však narodil v Evropě, studoval v Římské říši a pořídil si koupelnu), Sokrata a jeho obhajoby (jejíž přesný obsah dodnes nikdo nezná, a přesto bývá citována), Kleopatry (která možná nespáchala sebevraždu) či Heroda Velikého (jenž nebyl vrahem betlémských neviňátek).

Osobnosti, o  nichž je v  této knize řeč, jsou seskupeny abecedně podle národnosti  – Angličany počínaje a  Římany konče, a  v  rámci těchto „národnostních Stanislava Jarolímková SVĚTOVÉ OSOBNOSTI, JAK JE (MOŽNÁ) NEZNÁTE 1 škatulek“ jsou uváděny většinou podle doby, kdy vstoupily do veřejného života. Jejich vyhledávání v textu usnadňuje Rejstřík.

Kniha obsahuje 44 ilustrací Štěpána Zavadila, které jsem volila tak, aby nebyly pokud možno příliš známé.

Pokud jsou u panovníků či papežů uvedena v závorce data bez hvězdičky a křížku, vymezují jejich funkční období.

K napsání tohoto titulu mě inspirovala zejména velmi vstřícná reakce čtenářů na moji dvoudílnou knihu z roku 2006 Co v učebnicích nebývá aneb Čeští panovníci, jak je (možná) neznáte, jejíž oba díly vycházejí dodnes v nových vydáních a reedicích.

Stanislava Jarolímková

http://stjarolimkova.portnet.cz

https://www.facebook.com/stanislava.jarolimkova

ANGLIČANÉ

VILÉM (WILLIAM) I. DOBY VATEL

(*1028–†1087)

anglický král

(1066 –l087)

Vynucenou přísahu jistil papežskou přízní

Je poněkud paradoxní, že tento budoucí anglický král prý přišel na svět díky normandské* řece Ante, u  níž se jednoho letního dne roku 1026 seznámili jeho rodiče**.

* Zde si dovolím vysvětlit jednu jazykovou „záludnost“. Výraz „normandský“ sevztahuje k Normandii, a píše se tedy s písmenem „d“, zatímco výraz „normanský“ se týká

Normanů, a proto v něm „d“ nepíšeme.

** Podle legendy tu prý tehdy prala prádlo koželužská dcerka Arletta (*asi 1003 až

†asi 1050), kterou při tom zahlédl budoucí normandský vévoda Robert I. Ďábel (*asi

1000–†1035). Po uši se do ní zamiloval (což nám připomíná český panovnický románek

Oldřicha a Boženy, který se údajně odehrál rovněž v 11. století), odvezl si ji na svůj

hrad Falaise (ležící necelých 200 km západně od dnešní Paříže), získal (po smrti staršího

bratra) normandský vévodský trůn a ona přivedla na svět synka Viléma. Rober t se však

z trůnu ani ze synka neradoval dlouho.

Normandským vévodou se Vilém stal po otcově smrti již ve sv ých sedmi letech. Nelze se proto příliš divit tamním velmožům, že odmítali, aby jim od roku 1035 panoval nedospělý a ještě k tomu jen napůl vznešený vévoda, jehož rodiče nebyli ani sezdáni. Chlapci dali posměšný přídomek Stanislava Jarolímková SVĚTOVÉ OSOBNOSTI, JAK JE (MOŽNÁ) NEZNÁTE 1 Bastard (tedy „levoboček“, „nemanželské dítě“), a dokonce proti němupozději zosnovali spiknutí, které mu však prozradil šašek, a tak jim nakonec nezbylo než se s ním smířit.

Kolem roku 1050 se mladík oženil s  urozenou flanderskou*, údajně 127 cm vysokou šlechtičnou Matyldou (*asi 1031–†1083), která nad ním zpočátku kvůli jeho málo urozenému původu ohrnovala nosík, ale když jí ukázal svoji pádnou pravačku, zkrotla a  nakonec mu dala devět dětí. Důležitější ovšem bylo, že si Vilém tímto sňatkem připravil „můstek“ k anglickému trůnu, který mu roku 1066 odkázal panovník vládnoucí za průlivem La Manche – bezdětný Eduard Vyznavač (*1042–†1066).

* Pro velmi zvídavé čtenáře přidávám jednu poznámku. V oné době totiž žili naostrově Anglosasové neboli severomořští germánští Anglové, Sasové a Frísové, kteří tu

založili řadu malých království (dnes bychom jim podle historiků říkali spíše hrabství),

jež nakonec vytvořila počátkem 10. století anglické království. Eduard Vyznavač i jeho

nástupce Harold (viz níže) byli posledním anglickými panovníky anglosaskéhopůvodu, zatímco „přivandrovalec“ Vilém I. byl prvním anglickým panovníkem z normanské

dynastie.

Ovšem tento odkaz normandskému cizákovi odmítal vzít na vědomí tuzemec jménem Harold (asi *1022–†1066), takže bylo jasné, že ti dva se musí o anglický trůn utkat se zbraní v ruce.

Vilém hledal spojence, kde se dalo. Nakonec ho podpořil papež, jehož Harold rozzlobil neochotou platit „svatopetrský peníz“ (daň odváděnou do papežské pokladny), „uznal řádným panovníkem Viléma a poslal mu svěcenou korouhev a prsten, v němž byl vlas sv. Petra, aby mu dopomáhal k vítězství“. „Úklid“ i strach

Papežem podpořen a  optimisticky naladěn překonal Vilém průliv La Manche a postavil tábor u anglického pobřežního města Hastingsu. Cestou na bojiště „dal prý nésti vedle sebe papežovu korouhev“, a  hřálo ho vědomí, že za ním pochoduje patnáct tisíc skvěle vyzbrojených bojovníků. Stanislava Jarolímková SVĚTOVÉ OSOBNOSTI, JAK JE (MOŽNÁ) NEZNÁTE 1 Naproti tomu Harold právem chmuřil čelo, neboť „měl mnoho bojovníků ozbrojených sekerami, praky a kyji“ a navíc nedorazily jeho přizvané posily.

Výsledek bitvy 14. října roku 1066 podle toho dopadl. Normanizvítězili, neboť ke své početní převaze a  lepší výzbroji přidali i  lest, spočívající v  tom, že předstírali útěk, čímž vylákali Haroldovy stoupence

Z této mapy je vidět

nejen to, kde se odehrála

Vilémova vítězná

bitva, ale i to, že Anglie

zaujímala velkou jižní

část největšího britského

ostrova.

Normandské vévodství


12

Stanislava Jarolímková SVĚTOVÉ OSOBNOSTI, JAK JE (MOŽNÁ) NEZNÁTE 1

z  bezpečného úkrytu a  pak jich většinu pobili; navíc Harold po zásahu

šípem do oka zemřel. (Tuto slavnou bitvu zachytila o nějaký rok později

70 m dlouhá, dodnes zachovaná tapiserie z normandského města Bayeux,

kterou na počest onoho vítězství vlastnoručně vyšilo několik anglických

šlechtičen.)

Když se ostrovní zemí roznesla zpráva o Vilémově vítězství, byli někteří domácí velmoži rozhodnuti, že ho za svého krále nepřijmou, ale jak se od Hastingsu blížil k Londýnu, ztráceli odvahu, takže nakonec bez problémů vstoupil do města, a na Boží hod vánoční se nechal ve slavném Westminster Abbey (neboli Westminsterském opatství) korunovat královskou korunou. (Za zmínku stojí, že si ji nasazoval na hlavu pouze třikrát ročně: na Vánoce, na Velikonoce a o Svatodušních svátcích.)

Právě toto rychlé a rázné kariérní „poskočení“ mu vyneslo nov ýpřídomek „Dobyvatel“, pod nímž je uváděn i v učebnicích a jenž se mu jistě líbil nesrovnatelně víc, než výše zmíněný přídomek „Bastard“.

Jak bývalo zvykem, jen co dosedl – nyní již coby Vilém I. – na anglický trůn, odstartoval konfiskace statků ostrovní šlechty, které rozdával svým normandským rytířům a z nichž si on vybral „nejlepší statky a poklady ... pobral také hodně zlata i stříbra kostelního a zabavil, co nejdražšíhoa nejlepšího se našlo v domech velmožů a velkoobchodníků“. Není divu, že následkem těchto opatření odešlo mnoho Angličanů do exilu a že proti němu propukal odboj. Jenže Vilém se nedal, roku 1070 si podmanil celou Anglii (končící tehdy na severu v linii řeky Humber neboli velmi přibližně řečeno severně od dnešního Manchesteru), dosazoval Normany do světských i duchovních úřadů, a anglické elitě vnutil franštinu a normandskou kulturu.

Protože nespokojenost asi půldruhého milionu Angličanů s  novým „přespolním“ králem narůstala, začali se Normani, jichž v Anglii prý žilo pouze asi 10  000, ukrývat v  opevněných sídlech, které si zde budovali. K  nim patřil i  White Tower (Bílá věž), který si Vilém začal budovat od roku 1078 na břehu řeky Temže (na místě, kde si již roku 43 př. n. l. zřídili Římané vojenský tábor Londinium) z bílého kamene dovezenéhoz Normandie. Tuto pevnost se sice nikdy nepodařilo dobýt, ale přesto se nestala hlavním sídlem anglických králů normandského původu, kteří dali raději přednost Westminsterskému paláci (Westminster Palace). Stanislava Jarolímková SVĚTOVÉ OSOBNOSTI, JAK JE (MOŽNÁ) NEZNÁTE 1 Příliš rychlý pohřeb otylého krále

Kromě odporu anglických poddaných musel Vilém I. řešit i problémy s francouzským králem Filipem I. Francouzským (1060–1108), který mu záviděl anglický trůn. Vztah těch dvou vyvrcholil Filipovým uštěpačným vtípkem týkajícím se otylosti Viléma, který kvůli tomu začal pustošitfrancouzské královské území. Bohužel při jedné takovéto akci Vilémův kůň nešťastně klopýtl, on se smekl v  sedle a  nárazem na „hrušku“ (výčnělek u sedla) si způsobil vážné vnitřní zranění. Byl odvezen do klášteranedaleko Rouenu a  poté, co poznal, že jeho životní pouť brzy skončí, začal diktovat svoji závěť. Nejstaršímu ambicióznímu synovi Robertovi odkázal Normandii, mladšímu Vilémovi přenechal Anglii a třetímu, Jindřichovi, přidal „do kasičky“ 5 000 liber stříbra.

Jakmile po několika dnech plných bolesti zavřel navěky oči, „všichni z jeho družiny se prý rozutíkali a každý kradl, co se dalo. O mrtvolu se nikdo nestaral“, což jaksepatří zkomplikovalo pohřeb, na nějž se sjelo za parného zářijového dne roku 1087 početné duchovenstvo z celé Normandie.Hrobka* v  kostele sv. Štěpána ve  městě Caen (kde si Vilém nechal zbudovat i hrad) byla totiž pro jeho otylé tělo příliš úzká, „a když je tam chtěli vecpati, tělo prasklo. Nic nepomohlo kadidlo, nic voňavky, shromáždění se rozutíkalo a král anglický a vévoda normandský byl pohřben s chvatem, s jakýmnepochovávají ani žebráka ... ten, který byl celý život ověšen zlatem a drahokamy“ se stal „pouhou mršinou“.

* V druhé polovině 16. století byla v době náboženských válek hrobka Viléma I.rozbořena, a z hrobu byla vytažena rakev, z níž zmizely všechny kosterní ostatky – s výjimkou

jedné stehenní kosti. Ta se prý nachází pod náhrobkem vybudovaným v 19. století.

Po Vilémovi I. se vlády postupně ujali jeho synové, ale když vnuk Stephen III. (1135–1154) opustil anglický trůn, vláda normanské dynastie v Anglii se zhroutila, a k moci se dostali Plantagenetové (viz níže). RICHARD LVÍ SRDCE (*1157–†1199) anglický král (1189–1199) Na Anglii mu čas nezbýval

Pocházel z  dynastie Plantagenetů*, měl střední postavu, blonďaté vlasy, čtverhrannou tvář, mírně vypoulené oči a byl prchlivý a nadprůměrně činorodý. Díky rodičům vlastnil v západní Francii rozlehlá území** a na anglický trůn usedl po smrti svého otce.

* Dynastii Plantagenetů, která nahradila anglickou královskou normanskou dynastii

(viz výše), založil Richardův otec – anglický král Jindřich II. (1154–1189).Plantagenetové získali své jméno podle žlutě kvetoucí dřeviny Genista anglica (spíše ze spojení

planta genista, tedy rostlina kručinka).

** Kromě Normandie a Anjou šlo téměř o celou západní polovinu Francie, což bylo

území desetkrát větší než to, které zbylo tehdejšímu francouzskému králi.

Richard coby druhý Plantagenet na anglickém trůnu si nechal slavnostně nasadit anglickou královskou korunu na hlavu ve Westminsterskémopatství, ovšem v Anglii pobyl během svého panování prý pouze asi půl roku (čímž připomíná našeho světoběžníka Jana Lucemburského). Jeho první významná zahraniční „královská toulka“ začala v  dubnu roku 1190, kdy se vydal nedočkavě na třetí křížovou v ýpravu* do Svaté země, a  vládu v zemi svěřil své matce Eleonoře (*1122/1124–†1204). Stanislava Jarolímková SVĚTOVÉ OSOBNOSTI, JAK JE (MOŽNÁ) NEZNÁTE 1

* Na tuto účast potřeboval Richard peníze a nechal se slyšet, že kdyby nebylo jiné

řešení, prodal by třeba i Londýn, byť ten měl v té době pouze asi 8 000 obyvatel.

Nutno ovšem dodat, že tehdy i ta největší anglická města připomínala spíše dnešní

větší vesnice.

Namířil si to přes Vézelise a Lyon do Marseille, odtud po moři doMessiny, kde přezimoval a  zasnoubil se s  princeznou Berengarií Navarrskou (*asi 1165–†1230), s níž zamířil do Akkonu, ale cestou stihla lodě bouře, a  koráb, na němž plula králova snoubenka, byl zahnán ke Kypru, který tehdy ovládali námořní lupiči. Richard přistál u  kyperského Limassolu, korzáry porazil, zabavil jim lup a  v  tamní kapli se s  Berengarií oženil. V  Akkonu přistál, ale Jeruzalém nedobyl, a  tak se musel spokojit s  tím, že roku 1192 vyjednal se Saladinem (muslimským egyptským a syrským Cesta Richarda Lví srdce do a z Jeruzaléma.

Limassol


16

Stanislava Jarolímková SVĚTOVÉ OSOBNOSTI, JAK JE (MOŽNÁ) NEZNÁTE 1

sultánem, okupujícím Jeruzalém od roku 1187) pětiletý mír, díky němuž

mohli evropští křesťané přicházet do míst spojovaných s údajnýmJežíšovým ukřižováním.

Doma ho čekala smrt

Po uzavření oné smlouvy se Richard vydal zpět do Anglie, neboť seobával podezřele velkých ambicí svého mladšího bratra, jenž figuruje v historii pod jménem Jan Bezzemek (viz str. 18).

I když nejkratší by byla cesta přes Francii, Richard zvolil trasu, kterou považoval za bezpečnější, tedy přes Jaderské moře, Aquileiu a  Gorizii, ovšem u Vídně ho kdosi – ač se přestrojil za kupce – poznal, a byl zaslán jako „dárek*“ císaři Svaté říše římské (Jindřichu VI.; 1191–1197), který „měl z toho ukrutnou radost, neboť mohl tak na Anglii vydřít velké výkupné“. To údajně činilo 150 000 stříbrných neboli 31,5 t stříbra.

* Do tohoto období prý spadá legenda o zbojníkovi Robinu Hoodovi, jenž byl během

křížové v ýprav y údajně členem Richardov y osobní stráže. Historici však považují Hooda

nikoliv za historicky prokázanou postavu, nýbrž za mnohokrát se opakující typ„dobráka“, jenž údajně bohatým bral a chudým dával.

Domů se Richard vrátil roku 1194, ověřil si, že Jan opravdu snil o své vlastní „kapitole“ v anglické historii, ale protože angličtí křesťanéRicharda oslavovali za smlouvu uzavřenou se Saladinem, nezbylo Janovi než se před bratrem pokořit. Richard mu nakonec odpustil, ovšem s francouzským králem Filipem II. Augustem (1180–1223) byl ochoten komunikovat výhradně s mečem v ruce, neboť jen tak mohl uchránit rodový majetek na francouzském území.

Bohužel roku 1199 při obléhání hradu Châlus-Chabrol (vybudovaného asi 300 km jihozápadně od Paříže) byl tento Plantagenet zasažen dolevého ramene šípem, který se při vyjímání z rány zlomil, takže v ráně zůstal hrot. Ten se bohužel podařilo odstranit teprve dodatečně a „zřejmě za cenu zhmoždění a zvětšení rány, z čehož vznikla lokální infekce, která postupněpřeStanislava Jarolímková SVĚTOVÉ OSOBNOSTI, JAK JE (MOŽNÁ) NEZNÁTE 1 šla ve smrtící sepsi“. I když lučištník, který krále zranil, byl ihned oběšen, jemu to život nezachránilo. Než dvanáct dní po svém zranění zemřel (což podle současných lékařů mohlo časově odpovídat průběhu onemocnění), ustanovil za svého nástupce bratra Jana.

Při balzamování prý vyšlo najevo, že má enormně velké (neboli „lví“) srdce a údajně právě rozměry* tohoto orgánu (a nikoliv výjimečnáodvaha) mu vynesly dodnes známý přídomek.

* Podle některých současných lékařů neexistují zmínky o tom, „že by Richard trpěl

za svého života potížemi, z nichž by se dala odvodit dilatace (rozšíření) srdce, či jeho

hypertrofie (zbytnění)“. Roku 1831 byla nalezena v kostele města Rouen, jemuž Richard

v závěti své srdce věnoval, olověná krabička, do níž bylo roku 1199 uloženo, ale po

otevření se v ní nacházela již jen „mumifikovaná tkáň rozpadlá na prach“. V roce 2013

se sice uskutečnila soudně-znalecká analýza, ale jejím cílem bylo především zjistit,

zda jde o zbytky tkáně lidské, a zda král zemřel či nezemřel na otravu způsobenou

otráveným šípem; ukázalo se, že v krabičce byla opravdu lidská tkáň, ale otravu se

potvrdit nepodařilo.

Richardovy vnitřnosti zůstaly v rakvi na hradě Châlus-Chabrol,a balzamované tělo bylo odvezeno do opatského kostela ve Fontevraud v Anjou (na dolním toku Loiry), kde bylo uloženo vedle otcových ostatků. JAN BEZZEMEK (*1166–†1216) anglický král (1199–1216) Kdepak spokojené kralování

Tento o devět let mladší bratr Richarda Lví srdce (viz str. 14) přišel na svět v Oxfordu na Štědrý den roku 1166, stal se otcovým mazlíčkem, ale od sedmi let vyrůstal bez matky, kterou otec Jindřich II. roku 1173 uvěznil na dlouhých patnáct let za to, že stála při nejstarším synovi, když proti němu rebeloval.

Jan bývá na jedné straně hodnocen jako „bezcharakterní slaboch, honící se za požitky“, pomstychtivý, panovačný, nespolehlivý, mstivý a velmi krutý, ale zároveň se o něm dočteme, že byl chytrý a velmi ambiciózní. Vysoké ambice se u něj projevily již v době, kdy zkusil využít Richardovy čtyřleté nepřítomnosti v Anglii k nelegálnímu získání jeho anglického trůnu, ale neuspěl, a musel počkat, až mu roku 1199 umírající sourozenec anglickou korunu odkáže.

Podle historiků Jan nebyl dobrým panovníkem: vládnutí ho přílišnebavilo, nezískal si podporu anglických poddaných a dopustil, aby proti němu stáli velmi mocní nebezpeční protivníci. Není divu, že Angličané označili období jeho vlády za jedno z nejnešťastnějších.

Této své nelichotivé panovnické charakteristice nahrál Jan mimo jiné i soukromým životem. Poté, co kolem roku 1199 anuloval své prvnía bezdětné manželství (uzavřené roku 1189 s Angličankou Isabelouz hrabství Gloucester), se v roce 1200 oženil s mladičkou Bretaňkou Isabelou z Angoulême (asi *1186/1188–†1246), která mu dala pět dětí. Jan jí věnoval v podstatě všechnu svoji pozornost (byť prý neopomíjel ani permanentní avantýry, takže měl mnoho levobočků), a proto „přehlédl“, že jeho sňatek Stanislava Jarolímková SVĚTOVÉ OSOBNOSTI, JAK JE (MOŽNÁ) NEZNÁTE 1 s ní vyvolal v jejím rodišti proti němu povstání; Bretaň byla totiž známa svým „dávným nepřátelstvím ... proti anglickému panství“.

Povstání proti Janu Bezzemkovi inicioval mocný francouzský šlechtic Hugo. Ten byl původně se zmíněnou Isabelou zasnouben a  nechtěl si nechat Janovu „krádež“ snoubenky líbit, postěžoval si tedyfrancouzskému králi Filipu II. Augustovi*, jenž mu dal za pravdu, a přislíbil pomoc. Pozval proto Jana nejprve k soudnímu projednání oné „krádeže“ Hugovy snoubenky (což byla samozřejmě pouze záminka), a  když se „zločinec“ nedostavil, začal „ brousit meče“.

* Tento francouzský král totiž neměl rád již Richarda Lví Srdce, a pochopitelně krev

mu pil i jeho bratr Jan. Francouzovi se ovšem nemůžeme divit: oba Plantagenetové

byli sice jakožto vlastníci držav na francouzském území jeho leníky, ale jejich léna byla

„drze“ obrovská (jak jsme si řekli, s Normandií a Anjou tvořila téměř polovinu Francie),

a ke všemu vlastnili i anglický trůn, po němž Filip II. August delší čas pošilhával.

Filip II. August zvítězil dne 27. července 1214 u severofrancouzského Bouvines nad koalicí tvořenou Anglií, Německem a  Flandrami, a tím, že konečně mohl připojit ke své říši téměř všechna francouzská území Plantagenetů, oslabil pozici Jana Bezzemka*.

* Podle některých pramenů právě tehdy dostal Jan přídomek „Bezzemek“. Jiní autoři

ovšem tvrdí, že ho získal v mládí (možná prý na návrh otce), protože cobynejmladší, v pořadí pátý syn svých urozených rodičů již neměl šanci získat žádná významná

panství. Všechno zlé bývá (někdy) k něčemu dobré

Angličtí šlechtici této Janovy situace rychle využili, a  donutili ho přijmout roku 1215 latinsky sepsanou významnou listinu ústavních svobod, známou pod názvem Magna charta libertatum, jejíchž třiašedesát článků Stanislava Jarolímková SVĚTOVÉ OSOBNOSTI, JAK JE (MOŽNÁ) NEZNÁTE 1 určovalo přesně „povinnosti vazalů a meze, k nimž může jíti ve své moci král“. V mnoha pramenech nalezneme sice konstatování, že Jan listinu podepsal, ale blíže pravdě je to, že psát neuměl, a proto k ní pouze připojil na důkaz souhlasu svoji pečeť.

Nebylo divu, že šlechtici měli velký zájem na tom, aby ona listinavstouila v platnost, protože zásady v ní obsažené mohly skutečně od základu změnit jejich život. Podle Magny charty například nesměl být žádnýsvobodný člověk zatčen, uvězněn, zbaven majetku či poslán do vyhnanství pouze z  čísi libovůle, ale o  každém takovémto potrestání museli rozhodovat soudci podle zemského zákona. Podobně král nemohl naříditpoddaným zvýšení povinností nad stanovený rámec jen proto, že to považoval za nezbytné, ale musel kvůli tomu nejprve svolat Velkou radu (z níž „se vytvořily později dvě komory sněmovní, komora lordů a komora rytířů a měst“). Listina* obsahovala i články, z nichž jeden omezoval zejména v obdobích občanských válek některé pravomoci panovníka, které se přesouvaly na církevní hodnostáře a  šlechtu, další zajišťoval zástupcům šlechty a  měst právo svolávat jednání kvůli daním, a nechyběla ani tak zvaná bezpečnostní klauzule. Díky této klauzuli mohl výbor pětadvaceti anglických šlechticů svolat jednání, které by zrušilo některé královo rozhodnutí, a to i tím způsobem, že by nechalo obsadit jeho hrady.

* Spisovatel a britský ministerský předseda W. S. Churchill (*1874–†1965) ve svých

Dějinách anglicky mluvících národů Magně chartě na jedné straně vytknul, ženevolníkům, „pokud se jich vůbec nějaká ochrana týkala, byla věnována úzkostlivá pozornost

jen jako užitečnému cennému movitému majetku náležejícímu k panství, a nikoliv jako

svobodným občanům království“. Na straně druhé na ní mj. ocenil to, že ji„prostupuje myšlenka, že zde (tedy v Anglii – pozn. aut.) existuje právo, jemuž podléhá i král

a které ani on nesmí porušit. ... Již samotný tento fakt ospravedlňuje vážnost, v níž ji

lidé chovají.“

Janovi se ovšem Magna charta vůbec nelíbila, od počátku jednání o ní byl rozhodnut ji nedodržovat, vznesl námitky zejména vůči zmíněnébezečnostní klauzuli a  vítal, když papež Inocenc III. (1198–1216) listinu Stanislava Jarolímková SVĚTOVÉ OSOBNOSTI, JAK JE (MOŽNÁ) NEZNÁTE 1 označil za „věc ohavnou a nedovolenou“ s odůvodněním, že přece nelze„svrhnout z  trůnu krále, který je v  ochraně Apoštolské stolice“. Angličané se však nedali zastrašit ani zviklat, naopak začali jednat s Filipem II. Augustem a byli ochotni Jana z Anglie vyhnat. K tomu sice nedošlo, ale pouze proto, že během bojů s anglickými šlechtici tento král „včas“ roku 1216 zemřel.

Za jeho smrt mohla s velkou pravděpodobností kombinace tří faktorů: stresu z  toho, že v  La Manche přišel o  královské klenoty a  významné písemnosti, úplavice, jíž se nakazil v době, kdy se při přesunu pohyboval se svými vojáky podél bažinatého terénu, a konzumace velkého množství broskví, které zapil úctyhodným množstvím mladého moštu.

Byl pohřben ve worcesterské katedrále a jeho srdce bylo uloženov premonstrátském opatství Croxton.

Na závěr ještě přidám k  Janu Bezzemkovi jednu málo zdůrazňovanou informaci. Někdy po roce 1200 se dostal do konfliktu se zmíněným papežem Inocencem III., jenž prosadil na anglický „římskokatolickýarcibiskupský stolec“ svého favorita, za což mu Jan přísahal „při zubech božích“odplatu. Papež ovšem nakonec vyřešil situaci tím, že vyslal k Janovi důvěrníka, jenž hovořil o velké armádě hodlající vtrhnout přes La Manche do Anglie, takže Jan ohnul hřbet, a od odplaty upustil. To však nic nezměnilo na tom, že onou protipapežskou revoltou učinil první  – byť nesmělý  – krůček k rozhodnutí Jindřicha VIII. (1509–1547), který ve 30. letech 16.století definitivně přerušil s  římskokatolickou církví styky a  založil církev novou, anglikánskou. (Podrobnosti uvádím v 2. dílu této knihy, v pasáži věnované dceři Jindřicha VIII., anglické královně Alžbětě I.)

ASYŘANÉ

AŠŠURNASIRPAL II.

(*?–†859 př. n. l.)

novoasyrský král

(883/884–859 př. n. l.)

Za zlatem a stříbrem

Tento král se stal jedním z nejslavnějších a nejúspěšnějších panovníků své země*, byť jeho vladařské začátky nebyly snadné. Když totiž usedal na trůn, trvalo tu dlouhodobé sucho, neúroda a  hladomor, u  hranic se odehrávaly permanentní bitky s výbojnými aramejskými kočovníky a jeho trápily zdravotní problémy.

* Historie Asyrské říše se dělí na dvě etapy. V té první, trvající od doby kolem

2000 let př. n. l. do 19. století př. n. l., zahrnovala relativně malé území v severní

Mezopotámii u horního toku řeky Tigris (na území dnešního Iráku). V druhé etapě,

která trvala po delší odmlce od počátku 10. či 9. století př. n. l. do konce 7. století př. n. l., tvořilo její území mohutný oblouk mezi Perským zálivem a Egyptem

(jenž k ní byl načas připojen roku 671 př. n. l.). Této novější a rozlehlejší říši se říká

Novoasyrská.

Navzdory tomu se stal výbojným panovníkem, který se na svá pravidelná každoroční tažení do všech světových stran promyšleně připravoval. Jeho dobře organizovaná armáda (zahrnující i muže, pověřené podkopáváním hradeb obléhaných měst) měla k  dispozici skvělou obléhací techniku, tedy pojízdné věže, beranidla, velké vrhací praky a dvoukolé válečné vozy tažené dvěma či třemi koni, jejichž chov Aššurnasirpal podporoval. Na

23

Stanislava Jarolímková SVĚTOVÉ OSOBNOSTI, JAK JE (MOŽNÁ) NEZNÁTE 1

takovémto voze, který míval široká kola a pevné loukotě a snadno sepohy

boval v hornatém terénu, stával – kromě vozataje – bojovník oblečený do

dlouhého šupinatého pancíře, zatímco koně byli chráněni alespoňlátko

vými přikrývkami.

Coby dobyvatel se Aššurnasirpal svou krutostí nijak nelišil od „kolegů“

panujících v  oné době a  – stejně jako oni  – nechával města srovnávat se

zemí, zajatce z  řad nepřátelských vojáků dával popravovat, a  „obyčejné“

obyvatele buď nařizoval pobít, nebo prodat do otroctví. Naopak typic

ké pro něj bylo, že se nesnažil pouze za každou cenu obsazovat jedno

území za druhým, nýbrž byl ochoten se spokojit s  „pouhým“ tributem.

Jinak řečeno, jeho tažení nemívala vždy pouze dobyvatelské ambice, ale

šlo mu spíše o rozšíření sféry vlivu. Dokazuje to i text, jímž připomínal

své tažení ke Středozemnímu moři (nazýval je Velké moře země Amurru)

údajně těmito slovy: „Své zbraně jsem umyl ve Velkém moři a  obětoval jsem

bohům. Přijal jsem tribut od králů na mořském pobřeží ... zlato, stříbro, cín,

bronz, bronzové kotle, lněné oděvy s pestrobarevnými okraji, velké a malé opičí

Z maličké Asyrské říše „vyrostla“ takto rozlehlá říše Novoasyrská. Stanislava Jarolímková SVĚTOVÉ OSOBNOSTI, JAK JE (MOŽNÁ) NEZNÁTE 1 samice, ebenové a zimostrázové dřevo, slonovinu a mořské živočichy“. Lákaly ho pochopitelně lokality, kde se těžily železné rudy, či kde se díky úrodné půdě rozvíjelo zemědělství a chov dobytka. Není nad vlastní bydlení

Typicky černovlasý a  černovousý král sice zpočátku sídlil v  Aššúru* (dnešním Kalat Šarkátu), ale roku 880 (879 či 864)  př.  n.  l. se přestěhoval do Kalchu (dnešního Tell Nimrúdu), v němž za jeho vlády žilo na 360 hektarech asi sto tisíc obyvatel.

* Takto se původně nazýval asyrskýbůhán nebe, který zpočátku chránil pouze

stejnojmenné město, jež mu bylo zasvěceno a jež se stalo významným náboženským

střediskem. Později se však vypracoval na nejvyššího asyrského boha, jehož kněžími

bývali jmenováni asyrští panovníci.

Kalchu obehnal 8 km dlouhými hradbami, na něž spotřeboval 70milionů cihel, a kromě chrámů v něm na návrší vybudoval panovnický palác „podle standardního asyrského palácového plánu“. Sídlo zahrnovalo mimo jiné trůnní sál o rozloze 47 × 10 m, a na jeho jižní straně se nacházely hroby asyrských královen plné šperků a dalších cenností. Za zmínkustojí i to, že panovnické interiéry byly vyzdobeny malbami a reliéfyvyvedenými původně v černé, bílé, červené nebo modré barvě, které zachycovaly různé bájné postavy, jež mívaly například čtyři křídla, orlí hlavu či rybí šupiny, a v rukou držely rostliny, zvířata, nádoby či kuželky.

Podle historiků měly tyto okřídlené strašidelné postavy „asi za úkol děsit zlé duchy a odradit je od návštěvy králova paláce“. K vidění tu ovšem byly i lovecké výjevy, střižené zřejmě většinou podle jednoho nepsaného scénáře plného symbolů; jedna scéna zachytila například krále střílejícího z luku na lva, zatímco druhý lev ležel již mrtev pod kopyty koní.

K paláci patřila i flóra a fauna. V botanické zahradě prý rostlymandloně, kdouloně, jalovce, datlovníky, fíkovníky, granátovníky(marhaníky), slivoně, hrušně a vinná réva, a ve zvěřinci byli k vidění sloni (které

25

Stanislava Jarolímková SVĚTOVÉ OSOBNOSTI, JAK JE (MOŽNÁ) NEZNÁTE 1

údajně pochytal sám král), divocí býci, lvi, gazely, opice či pštrosi. Podle

některých pramenů byl tento zvěřinec přístupný i veřejnosti.

Výzdoba Aššurnasirpalova paláce v Kalchu bývala pastvou pro oči. A ŠŠU R B A N I PA L I I . (*685–† asi 627 př. n. l.) novoasyrský král (669–631 př. n. l.) Lovec a válečník

Za to, že se tento panovník stal „ozdobou“ posledních let existence novoasyrské říše, vděčil svému otci Asarhaddonovi (681–669 př. n. l.), který ho coby následníka upřednostnil před jeho prvorozeným bratrem, a který vazalům své země nařídil, aby Aššurbanipala uvedli „na trůn královské moci, a on bude provádět královskou moc a panství asyrské nad vámi. Budete jej ochraňovat v  kraji i  ve městě, budete bojovat a  umírat za něho; budete k němu promlouvat s upřímným srdcem; budete mu dávat dobré rady; povedete ho dobrými cestami, nebudete vůči němu nepřátelští a  neuvedete jeho bratry, mladší ani starší, namísto něho na trůn asyrský“.

Aššurbanipal s oblibou zakládal lovecké revíry, v nichž lovil se svými dvořany a hosty černou zvěř, volavky i buvoly, jezdil na koni, střílel z luku a vrhal oštěpy a dokonce prý „zhotovoval brnění a štíty“.

Zatímco lovecké radovánky pojímal jako hobby, jednou z jeho hlavních pracovních náplní se staly válečné výpravy. Podnikal je s chutía nevyhýbal se při nich krutostem, které byly zřejmě horší, než jaké jsou spojovány s  Aššurnasirpalem. Například když prý dobyl a  vypálil některé město, nařídil naházet děti do ohně, zajatým mužům dal odřezat ruce a  uši a vypíchat oči, a nechal je pomalu a v bolestech umírat a poražené vládce přiváděl do své země, kde je dával – často za své přítomnosti – ubičovat k smrti. A odsouzence prý s oblibou předhazoval obrovským dogám*. Stanislava Jarolímková SVĚTOVÉ OSOBNOSTI, JAK JE (MOŽNÁ) NEZNÁTE 1

* Nešlo ovšem o nám známé dogy německé (tedy německé národní plemeno),

ale o dogy tibetské neboli tibetské mastiffy (přírodní plemeno), kteří se vyvinuli

z původně nevelkých univerzálních psů jako velké plemeno vhodné pro boj, o němž

se první zmínky vážou k roku 1121 př. n. l. Tato zvířata pocházející z oblasti dnešního

Tibetu byla ve starověku cvičena v pronásledování a zabíjení lidí, a šířila se ze své

domoviny postupně do většiny Asie. Podle řeckého učence Aristotela vznikli tito

psi křížením divokých psů a tygrů, a lidé je dokázali domestikovat teprve od třetí

generace.

Nebýval ovšem „nemyslícím válčícím strojem“, což dokazoval tím, že nešel za všech okolností hlavou proti zdi. Například dva roky po svém nástupu na trůn se sice rozhodl pokračovat v dobývání Egypta, které zahájil jeho otec, dosáhl jistých úspěchů, ale zemi neobsadil, takže podle historiků „je téměř jisté, že se Aššurbanipal rozhodl k ústupu, dokud byli egyptští vládcové“ jeho říši „přátelsky nakloněni“. ... ale i ctitel vzdělání

Na Aššurbanipalovi je nutno ocenit, že si velmi vážil vzdělání, což zahrnovalo i čtení a psaní klínovým písmem*.

* „Psaní“ tímto písmem spočívalo v tom, že „písař“ nikoliv r yl ( jak se často uvádí ), nýbrž

vtlačoval většinou rákosovým či dřevěným pisátkem jednotlivými vrypy písmena do

hliněných tabulek ve chvíli, kdy jejich povrch byl ještě měkký a vlhký. (Rytí písmenpřicházelo v úvahu tehdy, když se „psalo“ do kovu, zatímco do kamene se tesalo.) Původně

se znaky „psaly“ ve sloupcích shora dolů a zprava doleva, ale později došlo k otočení

o 90 ̊ doleva, takže písař postupoval v řádcích zleva doprava. Číslice se „psaly“ svislými

klíny pro jednotky od jedné do devíti, a šikmými klíny pro desítky do padesáti. Plocha

větších tabulek bývala obvykle rozdělována čarami na několik sloupců.

Materiálem pro tabulky byly hlinito-jílové naplaveniny, jež se používaly i při výrobě

cihel, nejrůznějších nádob a podobně. Stanislava Jarolímková SVĚTOVÉ OSOBNOSTI, JAK JE (MOŽNÁ) NEZNÁTE 1

Byť není spolehlivě prokázáno, zda král tyto dovednosti sám skutečně ovládal, nechal se na jednom loveckém reliéfu zpodobnit s  pisátkem za pasem a dalším generacím zanechal údajně následující „vzkaz“: „Bůh Nabú, písař veškerenstva (uvádí se jako bůh moudrosti a písařského umění – pozn. aut.), mne obdařil svými vědomostmi, naučil jsem se umění moudrého Adapy (označovaného za prvního člověka – pozn. aut.). Skryté tajemství veškerého umění psaní tabulek jsem pozoroval v  domech nebes i  země (neboli v chrámech  – pozn. aut.), zdržoval jsem se ve shromáždění mistrů. Mohu vyložit věštby, dar nebes, s  nejschopnějšími vykladači, řeším složité úlohy v  násobení a dělení, jež jsou nepřehledné, čtu krásné sumerské tabulky i temnou akkadštinu, jež je nesnadná, těším se ze čtení nápisů na kamenech z doby před potopou světa, které jsou zcela záhadné.“

Velkou úctu si Aššurbanipal právem zasloužil také za svoji podporu rozvoje medicíny, což dokazuje například popis léčby panovnického syna trpícího zánětlivou chorobou oka (oftalmií). Lékař, který chlapce ošetřoval, prý tehdy napsal: „Přiložil jsem na obličej obvaz. Včera kvečeru jsem obvaz sejmul: byla na něm krevní skvrna velikosti článku malíčku ... Můj král, můj pán může být jist: Za sedm či osm dní bude (pacient) z d ráv.“ Velmi významným důkazem úrovně tehdejší medicíny je jeho nařízení, že infekcí nakažení pacienti musí pobývat v přísné izolaci. Text, který se o  tom zachoval, podle historiků praví: „Slyšel jsem, že Nanname leží nemocná kvůli otevřené ráně a je velice blízko paláce, takže mnoho žen vchází s ní ve styk. Teď promluv rozhodně: nikdo se nesmí napít ze sklenice, ze které ona pije, nikdo se nesmí posadit na židli, na které sedává, nikdo si nesmílehnout do postele, ve které leží. Žádná z žen nesmí vejít s ní ve styk, protože ta žena je nakažlivá.“ Slavné Ninive

Toto město se rozkládalo „mezi úrodnými obilnými lány a zároveň střežilo důležitý přechod přes řeku Tigris“, a bylo obehnáno předsunutou hradbou, jíž vedlo 15 monumentálních bran. Pouze na jednu z nich, zasvěcenouŠamašovi (mezopotamskému bohu Slunce), navazoval kamenný most, „který tehdy platil za div stavebního umění“ a  umožňoval přechod přes rozšířený Stanislava Jarolímková SVĚTOVÉ OSOBNOSTI, JAK JE (MOŽNÁ) NEZNÁTE 1 příkop. Tato hradba obklopovala plochu přes 7 km

2

, ale – jak bývalo tehdy

zvykem – za součást města bylo považováno i přilehlé okolí včetně vesnic

i  městeček. S  nimi to Ninive dotáhlo na rozlohu tehdejšího velkoměsta,

které bylo možno obejít za tři dny, v němž žilo asi 600 000 obyvatel, a do

nějž se za Aššurbanipala sjížděli obchodníci ze širokého okolí, aby zde

mimo jiné nakupovali vzácné zboží z Orientu.

Vody Tigridu zúrodňovaly okolí města, ovšem pitnou vodu přiváděl do královského paláce 30 km dlouhý vodovod od přehrady, kterou postavil v  7. století  př.  n.  l. král Sinacherib (704–681  př.  n.  l.), jenž odstartoval rozvoj Ninive.

Ve městě byl zřízen umělý pahorek, chráněný hradbou zvanou (vpřekladu) „Lesk její hrůzy srazí nepřítele“, která stála na kamennýchzákladech, a byla 10 m silná a 25 m vysoká. Na takto vymezeném pozemku vyrostly nejen dva chrámy – jeden zasvěcený bohyni Ištar, jejíž zlatá Mapka starověkého Ninive. Stanislava Jarolímková SVĚTOVÉ OSOBNOSTI, JAK JE (MOŽNÁ) NEZNÁTE 1 socha zdobila interiér, a  druhý výše zmíněnému bohu Nabuovi  – , ale i dva paláce. První, jemuž se říkalo „Palác, který nemá sobě rovného“, patřil Aššurbanipalovu dědečkovi Sinacheribovi a  druhý si Aššurbanial postavil pro sebe. Ve výzdobě těchto sídel samozřejmě nechyběly okřídlené stvůry, neboť o ochranu před zlými duchy měli zájem všichni panovníci.

Aššurbanipalův palác byl rozdělen na část soukromou, zahrnující rezidenci krále a  dvořanů, a  na část veřejnou. V  té byl nejdůležitější velký trůnní sál střežený okřídlenými býky s lidskou hlavou, do kterého se vstupovalo dvěma velkými branami. Uprostřed něj stával trůn, nakterém sedával panovník, když přijímal velvyslance a vyhlašoval svá zásadní rozhodnutí. Méně honosné místnosti sloužily jako úřadovny a pokladnice nebo jako pracovny určené k přijímání méně významných návštěvníků.

V jednom z interiérů byl k vidění reliéf nazvaný „Odpočinek v loubí“, na němž byl Aššurbanipal zachycen na lehátku v zahradě s vinnou révou nad hlavou a  s  pohárem v  ruce, ve společnosti manželky, která  – rovněž s pohárem v ruce – sedí naproti němu. Historici na něm nepřehlédlisymbol té doby, jímž se stala na pinii zavěšená lebka krále Elamské říše (rozkládající se u  dnešního Perského zálivu), kterého tento Asyřan roku 653 př. n. l. porazil a jeho poddané nechal povraždit. Jiný palácový reliéf zobrazil asyrského vojáka, který elamskému panovníkovi odřezával hlavu od těla.

Když Aššurbanipal toto své zdejší sídlo slavnostně otevíral, uspořádal údajně desetidenní hostinu pro asi 70  000 osob. Při ní se předkládala především jídla připravená z telat, volů, beranů, jelenů, gazel, hus, holubů, hrdliček, křepelek či myší, ale kdo chtěl, mohl si pochutnat také navinných hroznech, granátových jablcích, cibuli, řepě, ořechách, datlích, fících, česneku, olivách či okurkách (tehdy ovšem ještě nenaložených dosladkokyselého nálevu, jenž je novověkým „objevem“). K  pití bylo připraveno 10 000 měchů vína. Hostinu zachytil reliéf, podle nějž je pravděpodobné, že král tu zřejmě nabídl zaváděnou novinku, spočívající v tom, že muži si při jídle hověli na nízkém lehátku (zatímco ženy samozřejmě nadále způsobně seděly). Na stolech* jsou prý vyobrazeny příbory, ale jelikož se podle historiků tehdy jídalo rukama, sloužily prý znázorněné nože,vidličky a lžíce spíše k porcování a servírování. Nechyběly ani nádoby na vodu Stanislava Jarolímková SVĚTOVÉ OSOBNOSTI, JAK JE (MOŽNÁ) NEZNÁTE 1 sloužící k  průběžnému omývání rukou, plátěné ubrousky, které si hosté kladli na kolena, řezané květiny a vonné esence rozstřikované v hodovních prostorách.

* Ze starověkých mezopotamských kultur se pochopitelně žádný nábytek nedochoval

a bývá zachycen pouze na reliéfech či pečetních válečcích. Díky nim historici vědí, že

panovníci (a zřejmě i další zámožní Asyřané) používali nábytek dřevěný, byť dřevo na

něj se dováželo ze zahraničí (například cedr z Libanonu, a teak i eben z Indie); v říši bývalo dostupné pouze palmové dřevo, jež však není pro náročnější zpracování vhodné. Pro

úplnost dodejme, že chudí lidé mívali lůžka hliněná a krytá rákosovými rohožemi.

V zahradách Aššurbanipalova paláce prý rostla i jedna exotickádřevina – „strom rodící vlnu“ neboli bavlník. ...a jeho chlouba

V  ninivském paláci tohoto panovníka byl vyčleněn prostor pro dvě veřejnosti nepřístupné instituce: státní archiv a soukromou panovníkovu knihovnu (zpřístupnit ji veřejnosti by nemělo smysl, protože tehdy uměl číst jen málokdo). Zde umístěné hliněné tabulky byly většinou zhotovovány z vysoce kvalitní hlíny, přičemž ty, které zachycovaly významnédokumenty, byly vypalovány při vysokých teplotách; protože však toto vypalování vyžadovalo mnoho dřeva, jehož měla země nedostatek, sušily se méně významné tabulky pouze na slunci.

Zatímco archiv ukrýval například státní smlouvy, diplomatickoukorespondenci, astrologické zprávy či třeba dotazy k bohu Slunce, knihovna* prý „obsahovala všechny vědomosti tehdejší doby“.

* Překonala ji teprve slavná severoafrická Alexandrijská knihovna, o níž

pojednává část pasáže „Alexandrie – metropole, v níž králové vraždili a vědci

bádali“, zařazené do mojí knihy Co encyklopedie tají a co my prozradíme. Stanislava Jarolímková SVĚTOVÉ OSOBNOSTI, JAK JE (MOŽNÁ) NEZNÁTE 1

Nacházelo se zde asi 25 000 tabulek (velkých asi jako školní sešit)nejrůznějšího charakteru: eposy (například Epos o Gilgamešovi), mýty, bajky a přísloví, odborná díla právnická, historická, matematická, astronomická či lékařská (obsahující recepty dokazující, že obyvatelé říše neholdovaliprávě zdravému stravování), a díla kultovní jako modlitby, zaklínadla, popisy rituálů, věštby, výklady snů a nebeská znamení.

Se získáváním tabulek pro knihovnu měl ovšem Aššurbanipal problémy, protože nemohl příliš spoléhat na domácí zdroje*, jichž kvůli neustálému válčení „přežilo“ jen málo. Proto převažovaly tabulky dovážené do Ninive jako válečná kořist z Babylonu, který Aššurbanipal dobyl roku 648 př. n. l.

* Pro velmi zvídavé čtenáře dodám, že se zachovala snad pouze sbírka hliněných

tabulek učeného nimrudského kněze (Nabúzukupkénua), několik menších soukromých

sbírek asyrských kněží a starší texty, které v Aššuru začal shromažďovat jeden zasyrských panovníků (Tiglatpilesar I.; asi 1113/1114–1074/1076 př. n. l.). Tyto texty ovšem

rozhodně nemohly ninivskou knihovnu zaplnit.

Typické pro ninivskou knihovnu bylo, že v  ní převažovaly originály (zatímco v  Alexandrijské knihovně bývalo kromě originálů i  několik kopií). Kopie nechával Aššurbanipal pořizovat pouze u cizojazyčnýchtitulů, ovšem trval na tom, aby je do asyrštiny přeložili vybraní vzdělaní překladatelé a přeložené texty pak přepisovali nejzkušenější kaligrafové; ti prý mívali na čtení k dispozici „cosi jako zvětšovací sklo“.

„Knihy“ se většinou stavěly na hliněné podstavce, pokrý vané často vrstvou asfaltu zabraňujícího vzlínání vlhkosti od země, zatímcoarchiválie se ukládaly do nádob z  hlíny či rákosu. Texty, které někdo právě studoval, byly zřejmě pokládány na dřevěné stojany. Pokud byly „knihy“ tvořeny větším počtem (někdy až stovkou) tabulek, říkalo se jim sériea jednotlivé tabulky téže série byly označovány společným „sériovým“ názvem a  pořadovým číslem. Například epos Enúma eliš byl napsán na sedmi tabulkách, z  nichž každá nese v  nadpisu název díla a  pořadové číslo. Správnost stránkování jistilo ještě jedno opatření: na dolním konci každé Stanislava Jarolímková SVĚTOVÉ OSOBNOSTI, JAK JE (MOŽNÁ) NEZNÁTE 1 tabulky byl uveden řádek, který musel být zopakován i v horní části tabulky následující.

Nechyběly ani údaje o místě a datu vydání originálu, z něhož opisvznikl, o  jménu písaře, o  počtu řádek i  o  tom, že nová tabulka je uložena v  paláci „ Aššurbanipala, krále světa, krále Asýrie“. Za zmínku stojí i  to, že v knihovně se nacházely (dnes jen z malé části dochované) katalogy, které byly soupisem buď jednotlivých tabulek s  uvedením počtu řádek, nebo jednotlivých sérií.

Poté, co Aššurbanipal opustil trůn, žil zřejmě ještě čtyři roky jako „obyčejný“ člověk. Z posledního údobí jeho života se zachovala modlitba k bohu Nabuovi, v níž si stěžuje na to, že ho tento bůh opustil, a on proto nespravedlivě trpí, byť se kál za své hříchy, lituje, že se nestal učencem, a touží zemřít, neboť se cítí opuštěný a předčasně zestárlý.

Po něm měla říše ještě čtyři vládce, ale vyčerpávaly ji kromě neustálého válčení četné interní spory, takže upadala, a  roku 612  př.  n.  l. podlehla sousedním dobyvatelům.

ČÍŇANÉ

KONFUCIUS (KCHUNG-FU-C’)

(*551–asi †479 př. n. l.)

učitel a filosof

Podivný životopis

O tomto muži, jehož jméno v  titulku uvádím v  latinizované i  čínské formě, bylo napsáno mnoho textů, které však podle odborníků nevznikaly – a ani nemohly vznikat – na základě studia ověřených historických pramenů. Důvodem je fakt, že v době, kdy žil, se prý údaje o soukromých osobách neuchovávaly; například datum Konfuciovy smrti bylo stanoveno „podle tradice“, respektive podle legendy o  ulovení jednorožce, „o němž se soudilo, že zvěstuje mudrcovu smrt“.

Proto i  když v  následujících odstavcích nabízím jeho curriculum vitae (jak říkají latiníci životopisu), jsem si vědoma toho, že obsahuje pouze fakta nejvíce pravděpodobná, byť nikoliv zaručená.

Konfucius se narodil ve staré zchudlé šlechtické rodině ve státě Lu, ležícím na území dnešní východočínské provincie Šan-tung. Matka ho přivedla na svět ve svých šestnácti letech, a když její postarší manžel o tři roky později zemřel, živila sebe a synka tím, že obdělávala pronajaté pole; teprve když chlapec trochu povyrostl, začal doplňovat jejich jídelníček tím, co ulovil. Jako dítě si prý rád hrál na náboženské obřady, v  sedmi letech s velkou pravděpodobností začal chodit do jedné ze škol zřizovaných bohatými soukromníky či společenstvími rolníků, a  v patnácti letech se údajně rozhodl, že bude učencem. Jelikož však pocházel z chudých poměrů, vstoupil „záhy do soukromých služeb bohatých rodin, jsa nejprve dozorcem sýpek, později polí a stád“. Stejně jako ostatní chlapci absolvoval obřad „převzetí čapky dospělého muže“, nechal si narůst dlouhé vlasy, a v devatenácti letech se oženil* s urozenou dívkou, s níž měl syna (jehož přežil) a dceru. Stanislava Jarolímková SVĚTOVÉ OSOBNOSTI, JAK JE (MOŽNÁ) NEZNÁTE 1

* Nalézt partnera svým dětem patřilo tehdy k právům i povinnostem čínskýchrodičů, kteří k tomu využívali služeb dohazovačů, a manželství uzavíraná bez přispění

příslušníků této profese byla považována „za nemorální a neplatná“. K povinnostem

oněch zprostředkovatelů patřilo získání informací o obou „širších“ rodinách, a to nejen

z hlediska majetkových poměrů, ale zejména kvůli případným dědičným nemocem,

které „se pokládaly za překážku manželství“. Manželský pár nesměli tvořit ani velmi

vzdálení příbuzní.

Konfucius si zřejmě velmi přál, aby mohl pracovat ve vysokém úřadu, ovšem nikoliv proto, že by byl výjimečně ambiciózní a hodlal se za každou cenu prosadit, nýbrž proto, aby z  oné pozice mohl pozitivně ovlivňovat situaci v zemi. Protože se však pro něj v rodném státě Lu žádný takovýto post nenalezl, putoval s některými svými žáky po okolních státecha hledal panovníka, který by jeho učení (viz níže) přijal. Údajně u jednoho sice vzbudil zájem, ale když si dotyčný vládce uvědomil, že by kvůli tomu musel převrátit naruby dosavadní způsob života, i on jeho naděje zklamal.

Ve svých jednadvaceti letech se proto Konfucius vrátil do Lu a zřídil si údajně roku 530 př. n. l. ve svém domě soukromou školu, jíž prý prošly asi tři tisíce mladíků, z nichž se možná sedmdesát stalo mudrci. Žáky do ní přijímal nikoliv podle toho, jak vysoké školné mohli platit, ale podle toho, zda byli ochotni a schopni se učit; kromě toho prý věřil, že vzdělání má být přístupné každému, neboť všichni si na svět přinášejí schopnost stát se mudrci, a tudíž otevíral vstřícně dveře i tomu, kdo „nemohl přinést lepší dar než svazeček sušeného masa“. Údajně je sice pravda, že v žáky pocházející z urozených a zámožných poměrů kladl více nadějí, ovšem jen proto, že doufal, že mají větší šanci získat významné posty, díky nimž budou moci snáze zavádět do praxe jeho myšlenky. Proč právě on?

Když nahlédneme do čínské historie z doby Konfuciova života, zjistíme, že tehdy sice v zemi působilo mnoho myslitelů zabývajících se současnými poměry, ale zachovaly se pouze „spisy necelé desítky těch nejvýznamnějších“. Logicky nás napadne otázka, proč se právě Konfucius stal nejslavnějším, Stanislava Jarolímková SVĚTOVÉ OSOBNOSTI, JAK JE (MOŽNÁ) NEZNÁTE 1 a proč jsou myšlenky, které tehdy hlásala i řada dalších učenců, spojovány výhradně s jeho jménem? (Proč se nestal slavným třeba jeho nejvýznamnější stoupenec jménem Mencius, žijící v letech 372–289 př. n. l.?)

Na tuto otázku existuje nejspíš jediná odpověď: měl prostě štěstí na lidi, kteří ho vyzdvihli „z bezejmenného davu učenců“, a tím ho proslavili.

Přitom on sám „zřejmě nic nenapsal“, údajně přiznával, že „jen předával dalším to, co se naučil od starších moudrých“, a výroky, které jsou mupřipisovány, prý byly většinou sestaveny dlouho po jeho smrti „pravděpodobně učedníky učedníků“, usilujícími o  to, aby jejich obsah odpovídal duchu konfuciánství. Začaly dokonce vznikat legendy, podle nichž Konfucius již jako školáček „jevil ... snahu po poznání pravé cesty“. Čínští genealogové odvozovali původ jeho rodiny od jednoho z  mytických císařů, kteří žili asi v polovině 3. tisíciletí př. n. l., a ve 2. století př. n. l. se začaly budovat na Konfuciovu počest chrámy. Jeho oslavování pokračovalo i po přelomu letopočtů: roku 59 n. l. bylo nařízeno provádět ve všech městských školách oběti k uctívání Konfucia, ve 2. století n. l. byl zván „nejvyšší mudrc-učitel“ a jemu připisované myšlenky se staly státní ideologií a během 7. a 8. století se ve všech prefekturách říše budovaly svatyně na počest jeho i některých jeho žáků. V  10. až 12. století „nebyl žádný literát připuštěn ke zkouškám a žádný úředník do služby, dokud nevzdal hold Konfuciovi“ a roku 1657 n. l. mu byl přiznán titul „dokonalý světec“ i  „starý učitel“ a  ve městech byly zřizovány chrámy, v nichž ho mohli uctívat ti, kteří neměli možnostnavštívit jeho hrob. A proč právě konfuciánství?

I když toto učení upadlo na jistý čas „v  nelibost mocných“, nakonec se dočkalo nevídaného rozkvětu. Ten se projevil mimo jiné tím, že od roku 135 př. n. l. (až do roku 1905 n. l.) tvořilo základ vzdělání vládníchčínských úředníků, a  že roku 124  př.  n.  l. byla zřízena tak zvaná císařská akademie určená ke studiu klasických konfuciánských textů, která měla roku 41 př. n. l. tisíc studentů, jejichž počet povyskočil roku 8 př. n. l. až na trojnásobek.

I v tomto případě se nabízí otázka, proč se takovýchto poct dostávalo právě konfuciánství. Stanislava Jarolímková SVĚTOVÉ OSOBNOSTI, JAK JE (MOŽNÁ) NEZNÁTE 1

Jisté je, že tu hrála významnou roli nespokojenost Číňanů s  tím, že v  zemi probíhají permanentní nekontrolovatelné rozbroje mezi malými, v podstatě rodinnými státečky zakládanými jednotlivými aristokraty. Lidé si proto začali nostalgicky připomínat staré zlaté časy zakladatelů dynastie Čou (panující v letech 1046–771 př. n. l.), „kdy podle legendy žila celá Čína v míru pod vládou jediného panovníka“, přáli si, aby i oni mohli prožít takové období, a doufali, že jim v tom konfuciánství pomůže.

Jenže racionálně vzato takovýto návrat nebyl řešením, a  to ze dvou důvodů:

–  zaprvé vláda dynastie Čou nebyla zase taková idylka, jak by se mohlo

zdát (lidé si ji ve vzpomínkách zidealizovali; navíc platí, že „nevstoupíš

dvakrát do stejné řeky“ neboli že minulost nelze zopakovat),

–  zadruhé konfuciánství nebylo schopno ani ochotno zajistit „šťastný

život ve šťastné zemi“ všem obyvatelům tehdejší Číny.

Je pravda, že hlásalo řadu zásad, které musely lahodit uším téměř každého, kdo o nich slyšel: mravnost, sebezdokonalování, respekt kevzdělání, pacifismus, trpělivost, ochota ke kompromisům a  úcta k  předkům i  starým lidem. Jenže základem tohoto učení byla zároveň neměnnost nejen ve vztazích* rodinných, ale i celospolečenských.

* Vyzdvihovalo pět typů vztahů: otec–syn, panovník–poddaný, manžel–manželka,

starší–mladší bratr a přítel–přítel. Konkrétně synovská oddanost byla označována

za záruku udržení stability celé společnosti, takže postupně čínské soudnictví přijalo

zásadu, že zločiny syna proti otci budou trestány obzvláště přísně, zatímco otec mohl

beztrestně se synem zacházet jakkoliv.

To ovšem v praxi vypadalo tak, že „obyčejní“ lidé měli poslušněnaplňovat vše, co konfuciánství hlásalo, ovšem bohatí a mocní – považující se odjakživa za výjimečnou kastu – podporovali konfuciánství pouze kvůli oné hlásané neměnnosti společenských vztahů, čímž chtěli uchránit svoji moc i své bohatství.

ČCHIN Š’-CHUANG-TI

(*259–†210 př. n. l.)

čínský kníže a císař

(jako kníže panoval v letech 247–221 př. n. l.,

a jako císař v letech 221–210 př. n. l.)

První císař a jeho potulný rádce

Tento budoucí první čínský císař byl synem jistého zámožnéhoobchodníka a jeho krásné manželky, po níž zatoužil princ z knížecího rodu Čchin navzdory tomu, že byla těhotná. Obchodník mu ji přenechal potěšen představou, že díky tomu se jeho biologický syn stane členem panovnické rodiny.

Chlapeček, který dostal jméno Jing Čeng, vyrůstal na dvoře knížectví nacházejícího se jižně od dnešního Pekingu, jež bylo jedním z mnohatehdejších malých států, které spolu v letech asi 480–222 př. n. l. (v Období válčících států) vytrvale bojovaly o nadvládu. Asi ve svých dvanácti letech, tedy roku 247 př. n. l., usedl na tamn



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist