načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Světlo pulsaru - Aleš Pitzmos

Světlo pulsaru

Elektronická kniha: Světlo pulsaru
Autor:

Edice "Evropská space opera" V roce 2217 skončily Koloniální války, největší a nejničivější konflikt, který kdy lidstvo poznalo. Obě znepřátelené strany, jak pozemské ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 331
Rozměr: 18 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6244-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další čtivý kousek z úspěšné ediční řady Evropská space opera. Ve vesmírném dobrodružství budoucnosti 2217 byly ukončeny krvavé Koloniální války, ale pod zdáním míru stále doutnají staré křivdy a vášně. V samostatném akčním sci-fi románu dvě znepřátelené strany právě ukončily nejničivější konflikt lidstva. Ale jako by to byl jen krátký nádech před nevyhnutelností dalšího střetu. Pozemské magakorporace zastoupené Vesmírnou asociací versus Extrasolární společenství sdružující svobodně smýšlející lidské kolonie si dál hýčkají vzájemné nepřátelství. Do globálního konfliktu osud vtáhne i vdovce Desmonda Sommerse s jeho osmiletou dcerou. Desmond má převzít velení na stanici Ligthouse v planetárním systému pulsaru PSR 1257+12, ale jeho bleskové převelení ihned po zdařené záchranářské akci tak trochu smrdí. Záhy po příletu začne Desmond trpět podivnými vizemi a okolo dochází k nepříjemným událostem. Běh těchto okolností roztočí frenetický kolotoč, a nakonec zavede Desmonda na stopu zákeřného konsorcia Oros, které zřejmě stojí za sérií nepříjemností.

Popis nakladatele

Edice "Evropská space opera" V roce 2217 skončily Koloniální války, největší a nejničivější konflikt, který kdy lidstvo poznalo. Obě znepřátelené strany, jak pozemské megakorporace, zastoupené Vesmírnou asociací, tak Extrasolární společenství, sdružující svobodně smýšlející lidské kolonie, utrpěly velké ztráty a uzavření mírové smlouvy bylo poslední možností, jak se vyhnout vzájemnému zničení. Ani o deset let později staré vášně nevychládají a dávné křivdy jsou stále živé…
V této nejisté době se Desmond Sommers vydává se svou osmiletou dcerou na stanici Lighthouse, nacházející se v planetárním systému pulsaru PSR 1257+12, aby na ní převzal velení a začal nový život bez rizika a napětí, které tak často zažíval coby velitel záchranného týmu. Ihned po příletu jej však začínají sužovat zvláštní vize, na stanici dojde k sabotáži a navíc se dozvídá nečekané věci o své manželce, která zemřela při nehodě reaktoru na neptunské stanici Stormcloud a s jejíž smrtí se dosud nevyrovnal.
Když na stanici zaútočí lodě Extrasolárního společenství, spustí se řetězec událostí, který Desmonda dovede nejenom na Eridanus, první loď schopnou cestovat hyperprostorovými koridory, ale dostane se i na stopu utajovaného a nebezpečného konsorcia OROS. A zjišťuje, že má s událostmi, které se dějí, společného víc, než by si kdy přál... Samostatný román.

Zařazeno v kategoriích
Aleš Pitzmos - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Aleš Pitzmos

SVĚTLO PULSARU

Copyright © 2015 by Aleš Pitzmos

Cover © 2015 by David Hess

For Czech Edition © 2015 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978­80­7456­245­7 (PDF)


Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2015

ˇ

Aleš Pitzmos

Svetlo

pulsaru


http://www.brokilon.cz

https://www.facebook.com/brokilon

Edice

„Evropská space opera“

v nakladatelství Brokilon

Jan Hlávka, Jana Vybíralová: Algor

1. Mráz a hry

2. Tenký led

3. Pomníky zimy * Julie Nováková: Blíženci

1. Prstenec prozření

2. Elysium *

3. Hvězdoměnci * Pavel Obluk: Kra Robert Pilch (ed.): Capricorn 70 Aleš Pitzmos: Světlo pulsaru Jaga Rydzewska: Atalaya

1. Válečníci *

2. Hvězdný oceán *

3. Ušlechtilé příměří *

* připravujeme


5

Prolog

Io

těžební stanice Vulcano II / vesmírná loď Tristan

23. května 2227

Vznášel jsem se v nicotě.

Prostor, hmota i čas – to vše pozbylo smyslu. Existovalajenom energie, která byla mnou. Energie, jež nemá tělo.

Neměl bych nic cítit – ale přesto jsem zaznamenal jakýsi vjem. Soustředil jsem se na něj. Bylo to teplo? Či chlad? Závan neexistujícího vánku na neexistující kůži?

Nevěděl jsem.

Já?

Jsem ještě vůbec sám sebou? Jsem snad mrtvý? Je tohleposmrtný život? Tahle nicota? Věčnost?

Potom se všechno kolem začalo rozjasňovat a společně s tím vizuálním vjemem přišel i pocit tělesnosti. Začal jsem sipomalu uvědomovat, kdo jsem.

Jsem... Desmond Sommers.

Cítil jsem, že ležím na něčem měkkém. Na lůžku? Na rukou jsem vnímal zvláštní tlak. Jsem k němu snad připoutaný?

Zvuk.

Nejdřív se podobal šepotání větru v korunách stromů, pak zintenzivněl na nepříjemné bzučení, jako by byl někde poblíž roj vos. A potom... potom se změnil v něco důvěrně známého. V hlas. Mužský hlas. Zdálo se mi, že přichází z velké dálky. Snad z druhé strany vesmíru – pokud tedy vesmír nějaké strany má...

„Víte, jaké bude mít tohle selhání pro konsorciumnásledky?! Ksakru! Vysvětlíte mi, jak se to stalo?“

Zněl rozčileně. A autoritativně.

Poté jsem zaslechl druhý hlas. Patřil nějaké ženě. „Já...nevím.“

„Jak... nevíte?! Máte patřičnou odbornost?! Anebo snad ne?!“

„Není to tak snadné! Po té nehodě jsme téměř o vše přišli. Vím jen jedno: s tímhle nikdo nepočítal.“ Pak začala mluvit tak tiše, že jsem jí téměř nerozuměl. Ani muži, když jí odpovídal. Zachytil jsem jenom pár slov. Někdy patřila muži, jindy ženě.

„Problém... tak... spustit... podle plánu... nemělo...vědomí...“

Pokusil jsem se podívat na ty lidi, dát jim najevo, že jsem vzhůru. Po vyčerpávajícím úsilí jsem otočil hlavu a krátcezahlédl vysokou tmavovlasou ženu a statného muže v šedékombinéze. Stálo mě to zřejmě příliš mnoho sil, protože se mi zrak začal opět zakalovat. Mysl se mi však naopak stále víceprojasňovala.

A přišly otázky.

Kde to jsem? A co se to se mnou děje?

Pokusil jsem si vzpomenout, vybavit si události, které sestaly předtím, než jsem se probudil tady.

Byl jsem v pekle. Anebo to místo peklo alespoň připomínalo.

Stál jsem ve výsadkové sekci záchranného transportéru typu Nereida a sledoval změť aktivních sopek ostře kontrastující s umrzlými žlutočervenými pláněmi, tvořícími povrch měsíce Io. Jak jsme klesali, nabývaly na majestátnosti a hrozivosti. Skutečný král tohoto světa se však vyjímal v řídké atmosféře těsně nad obzorem. Jupiter. Dvě obří rudé atmosférické bouře, které se vytvořily v průběhu dvaadvacátého století na jehoseverní polokouli, až znepokojivě připomínaly oči.

Neměl jsem tam být. Věděl jsem, že neměl.

V tu chvíli jsem se měl na Zemi vítat se svou osmiletoudcerkou Florou, plánovat, co společně podnikneme, a připravovat se na nový život – ne evakuovat těžební stanici vybudovanou na jednom z nejvražednějších míst ve Sluneční soustavě. Ale osud a kapitán naší lodi rozhodli, že si mám odchod odzáchranářů pořádně užít na téhle misi.

„Io je každou vteřinou bombardovaný miliardama nabitejch částic z jupiterovejch radiačních pásů,“ zvedal právěBoccaccio „Bok“ Tripleman, můj přítel a kolega, morálku týmustejně jako obvykle. „Kdyby transportéru selhal EM štít, schytali bysme smrtelnou dávku záření dřív, než byste řekli doprdele.“

„Doprdele!“ ulevil si Sergej, kterého jsem vytušil někde po své levici. „Drž už, sakra, hubu!“

Poblíž náhle zaduněla silná exploze a mrštila transportérem na bok. Gravitační stabilizátory dokázaly pohyb kompenzovat, takže jsem zůstal stát, ale i tak se mi zvedl žaludek.Transportér se vzápětí dostal na stabilní dráhu.

Aktivoval jsem mikrovysílačku. „Co to, ksakru, bylo,pilote?“

„Promiňte, veliteli Sommersi, ale lízla nás erupce oxidusiřičitého z blízkého vulkánu.“

„Poškození?“

„No, podruhé bych do toho vletět nechtěl.“ Odmlčel se. „Těžební stanice sto kilometrů od naší současné pozice. Stále neodpovídají na volání. A ještě něco: nefunguje jim EM štít.“

„Beru na vědomí.“ Ukončil jsem spojení a zamyslel se nad tím. Stanice má masivní plášť ze slitiny olova, niklu, titanu a ultraželeza, takže dokáže být po nějakou dobu nouzověstíněná. I tak to však celou situaci ještě více komplikovalo.

„Neměl by z Tristanu vodstartovat další transportérs druhym týmem?“ zeptal se Bok.

„To jsem řekl po brífinku kapitánovi. Nesouhlasil. Podle jeho slov na to prý bez problémů stačíme.“

Bok se zašklebil. „No jasně – my z Brava vydáme za dalších deset záchrannejch týmů.“

Někdy jsem měl taky ten pocit.

Před námi se náhle objevila oblast Tvashtar Paterae,rozsáhlá, tři sta kilometrů dlouhá prohlubeň, lemovaná horami a posetá menšími i většími sopečnými kalderami. Několik z nich chrlilo do neuvěřitelné výšky sloupce plynůa v nesčetných trhlinách mezi nimi žhnulo magma. Opatrně jsmeproletěli nebezpečnou oblastí a pak jsem zahlédl centrální kalderu se zatuhlou černou krustou na povrchu. Sto metrů od ní, na mohutných adaptabilních pilotech, stála stanice Vulcano II. Transportér doklouzal až k přistávací rampě a potom na ni hladce dosedl.

Povzbudivě jsem se usmál na své lidi, nervózní trojicioblečenou v ultraodolných skafandrech nejnovějšího typu.„Nemějte obavy. Zvládneme to. Stejně jako vždycky.“

„Protože my jsme Vesmírná asociace!“ zahalekal Sergej.

„No jasně! Zapněte EM štíty skafandrů a magnetické boty! Jdeme na to!“

Otevřel jsem boční průlez a seskočil na rampu. Rozhlédl jsem se: byly tu dva velké nákladní raketoplány a transportér

s protáhlým trupem a dvěma výkyvnými iontovými motory.

Byl to typ Defender od General Spaceship, který zaKoloniálních válek využívaly obě znepřátelené strany k přepravěmunice a vojáků. Pochyboval jsem, že patří ke standardnímuvybavení stanice. Tak kde se tady, ksakru, vzal? To však nebyla

jediná věc, která mě zarazila. Všechny lodě se zdálynepoškozené a personál stanice by se do nich v pohodě vešel. Tak proč

už dávno neodletěli do bezpečí na základnu na Callisto?

Bok se zastavil vedle mě a kývl k lodím. Taky mu to došlo. Vytáhl z pouzdra na opasku skafandru ruční skener a chvíli s ním pracoval. „Zaznamenávám rozsáhlý trhliny na plášti motorů u vobou nákladních raketoplánů,“ konstatovalnakonec. „Pokud by je někdo spustil...“

Tak by tu byl pěkný ohňostroj... Vysvětlovalo by to, proč je nevyužili k evakuaci. Na druhou stranu: to byli takovílemplové, že si poškozené lodě nedokázali opravit?

Pokrčil jsem rameny a pokynul týmu. Společně jsme serozběhli podél dopravního pásu k masivním vratům do staničního skladu; vedle nich se nacházel vchod pro údržbu, jímž jsme se chtěli dostat dovnitř.

Jakmile jsme k němu dorazili, začal Bok pracovats terminálem. Po chvíli to vzdal. „Nejde to, šéfiku. Počítač hlásí, že je vobjekt uzamčenej.“

„Zkus přístupové kódy, které nám poskytl kapitán.“

„Ty sem použil, chytráku. Ani ťuk.“

Tiše jsem zaklel a kopl do dveří. Bylo to marné gesto, já vím, ale nemohl jsem si pomoci. „Chci slyšet možnosti. Co takhle plazmový hořák?“

Bok si změřil dveře pohledem. „To by mohlo vyjít.“

„Skvěle!“ Kývl jsem na člena týmu, který měl obdobné věci na starost. „Teď je to na tobě, Raule.“

O několik vteřin později už začal prořezávat dveře. I když jsem mlčky sledoval jeho práci, nepřestával jsem pozorovat okolí. Krusta kaldery se začínala lámat a ve spárách mezijednotlivými krami to nepříjemně žhnulo, navíc vzdálené sloupce rozžhavených plynů nabyly na mohutnosti. Všechno se toodehrávalo v nepřirozeném tichu, protože zvuk se ve slabéatmosféře měsíce téměř nešířil – o to však to bylo děsivější.

Za tu dobu, co jsem tuhle práci dělal, jsem si skutečně užil svoje: evakuoval jsem několik orbitálních stanic, které sedostaly do problémů ať už díky poklesu oběžné dráhy či selhání hlavního reaktoru, bitevník, co ztroskotal v atmosféře hnědého trpaslíka u hvězdy Nu Ophiuchi, a před dvěma měsíci dokonce nákladní loď patřící pomatené sektě, jež uvízla v gravitačním poli černé díry. Jenže nic z toho mě nemohlo připravit na to, co se dělo tady...

„Jak dlouho ještě?“ zeptal jsem se Raula – čím dřív budeme uvnitř, tím lépe.

„Ještě pár vteřin, šéfe... a je to!“

Ve stejném okamžiku přestal plazmový hořák pracovat a prořezaná část dveří vpadla dovnitř.

„Tak do toho!“ Pokynul jsem mužům, kteří začali jeden po druhém prolézat do přechodové komory. Než jsem se tamprotáhl i já, ještě jsem se rychle rozhlédl po pekle, které panovalo tam venku. Snad se nám podaří zachránit ty lidi předtím, než to tady celé vybuchne...

K prořezanému otvoru mezitím Raul zevnitř připevnil dva nouzové emitory silového pole. Jakmile je aktivoval, otevřel Bok hermeticky uzavřené vnitřní dveře.

Ocitli jsme se v přístupovém koridoru vedoucím kezpracovatelským halám na ultraželezo a vrtné soupravě. Byl potemnělý, fungovala tu pouze slabá záložní světla. Moje helma se tomu ihned přizpůsobila tím, že aktivovala noční režim – všechno kolem zezelenalo a zjasnilo – a na hledí se zároveň zobrazily údaje o stanici, které si mikropočítač skafandru vytáhl přímo ze souboru s jejími plány.

Rozhlédl jsem se. Nebylo tu ani živáčka.

„Kde, kruci, sou?“ zamrmlal Bok. „Čekal bych, že budou celý nažhavený, až vodsaď vypadnou, a vono prd.“ Pozvedl skener a aktivoval širokopásmový paprsek pro pátrání pobiologických signálech. Výsledky se mu zobrazily téměřokamžitě. „Údaje sou neprůkazný. Zřejmě je něco ruší – možná vrtná souprava anebo radiace.“

Přišel jsem k nedaleké 3D obrazovce, na níž rotovalo logo First Mine Company s nápisem: Těžba je pro nás radostí.A zjistil jsem, že je terminál zablokovaný. Bylo to čím dál podivnější.

Vyrazili jsme k bezpečnostním dveřím na konci koridoru, opatřeným varovnými nápisy. Neušlo mi, že má Sergej celou dobu položenou ruku na pouzdře s elektrickým paralyzérem.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se ho.

Zavrtěl hlavou. „Jen... tušení. Nic víc.“

V duchu jsem se pousmál. Bývalý voják se nezapře – Sergej totiž dřív sloužil ve speciálním komandu Ozbrojených složek Vesmírné asociace nazvaném Serpents a aktivně se účastnil Koloniálních válek.

Aktivoval jsem mechanismus dveří. Vzápětí serozevřely – i když trochu neochotně.

Vstoupili jsme do rozlehlých zpracovatelských hal.Následoval jsem Sergeje do uličky mezi masivními stroji, zvedajícími se ke stropu deset metrů nade mnou. Přemýšlel jsem, k čemu můžou sloužit. Vypadaly skoro jako generátory, které sepoužívají k vytvoření magnetického pole v šachtách nákladníchturbokapslí na vesmírných stanicích a lodích. Jenže tyhle – znovu jsem pohlédl ke stropu haly – byly obrovské.

Ultraželezo!

To jsem tak zakrněl?

Jakmile jednou ztuhlo, nikdo s ním nic nesvedl. A pokud se ho snad podařilo znovu natavit, ztratilo mnoho ze svých unikátních vlastností. Proto se uchovávalo v surovémrozžhaveném stavu. A tyhle obrovské generátory vytvářely tak silné magnetické pole, že dokázalo tekuté ultraželezo udržetv potrubí a ochránit i samotnou vrtnou hlavici, nacházející se více než kilometr pod centrální kalderou oblasti Tvashtar.

Všiml jsem si, že je Sergej ještě mnohem nervóznější než obvykle a snaží se kontrolovat všechny spojovací můstky,nacházející se nad námi. Pro bývalého vojáka muselo tohle být hotové peklo. Mohla se tu skrývat klidně celá armáda...

Náhle se zastavil a něco v jeho postoji se změnilo. Přistoupil jsem k němu a položil mu ruku na rameno. „Sergeji?“

Ukázal na podlahu. „Vidíte to taky?“

Nejdřív jsem netušil, co má na mysli, ale potom jsem si všiml, že přes ni přebíhá zčernalá rýha. O kus dál byla další. Vysvětlení bylo jasné: někdo tu střílel. Ale podle rozsahupoškození to nebylo z obyčejné laserové pistole.

Otočil jsem se k Bokovi. „Můžou tady mít pušky?“

Pokrčil rameny. „Pochybuju, že mají vůbec pistole. Není to vojenská základna, ale těžební stanice. Na to nezapomínej.“

Sergej mezitím pomalu zamířil k centrální částizpracovatelských hal, kruhové vyvýšené platformě chráněné supersklem. Na chvíli ztuhl – a potom se rozběhl.

„Sergeji!“ křikl jsem na něj, ale ani ho to nezpomalilo.

„Do hajzlu!“ ulevil jsem si a vyběhl za ním. Zdolal jsem jen pár metrů, když jsem zjistil, co ho upoutalo: za posuvnými prosklenými dveřmi ležela lidská postava. Vpadl jsem dovnitř.

Proboha!

Mezi počítačovými stanovišti leželo deset lidí. Nejdřív jsem si myslel, že jsou v bezvědomí, ale pak jsem si všiml, že má každý v týlu zčernalou skvrnu.

Došlo mi to dřív, než to Sergej řekl nahlas. „Někdo jeporavil.“

Udělalo se mi zle. Odvrávoral jsem, opřel se o stěnu zesuerskla a zavrtěl hlavou.

Náhle mi bylo jasné, co se tady stalo. Uzamčený objekt,vojenský transportér, který tu podle všeho neměl co dělat, stopy po střelbě, popravení lidé... znamenalo to jedinou věc: někdo na stanici zaútočil.

Ale kdo to mohl, proboha, udělat?

Dalo by se předpokládat, že to mohla mít na svědomínějaká organizovaná zločinecká skupina, která se chtěla zmocnit několika magnetických nádob s ultraželezem, například Černí Mingové z čínské části Marsu, ale chladnokrevná poprava... té se nedopouštěli ani oni.

Vzápětí dorazili i ostatní.

„Doprdele!“ ulevil si Bok. Přistoupil k jednomu z mrtvých a převrátil ho. Byla to mladá žena, oči vytřeštěné děsemv posledních vteřinách života. Přečetl jmenovku na její kombinéze: „Jane Simonsová, geofyzikální úsek.“ Pomalu otáčel další těla a brzy se k němu přidal i Raul.

„Někteří byli vědci, jiní těžaři,“ řekl mi pochmurně Bok, když tu nepříjemnou práci dokončili.

Vzápětí mi v uchu pípla mikrovysílačka.

„Ano?“

„Tady Sergej, pane.“

Rozhlédl jsem se. Vůbec mi nedošlo, že už tu s námi není.

„Mám odpovědi na naše otázky,“ pokračoval. „Jsem o kus dál v hale.“

Pokynul jsem ostatním a společně jsme se vydali zaSergejem, který na nás už čekal poblíž antigravitačního pásu s magnetickými nádobami. Před ním leželo další tělo. Patřilo muži středního věku, oblečenému v prostém černémskafandru, který nenesl označení. Křečovitě svíral útočnou pušku

exotického tvaru. Ihned jsem ji identifikoval – X37Dragonfire.

Sergej ji podle výrazu ve tváři také poznal. „Tuhle zbraň jsem viděl naposledy v rukou nepřátelských komand běhemposledních dní Koloniálních válek.“ Špičkou boty šťouchl do muže. „Je to jasné. Je to Kolonista. Znovu zaútočili.“

Jeho slova zůstala viset ve vzduchu jako gilotina.

Nechtěl jsem tomu uvěřit. Nechtěl, anebo nemohl?

Bok byl na tom podobně – odpotácel se stranou a zavrtěl hlavou. „To ne...“ zašeptal.

Zhluboka jsem se nadechl.

Koloniální války, největší konflikt, který kdy lidstvo poznalo, byl už deset let starou minulostí, na niž jsme se všichni snažili zapomenout. Obě znepřátelené strany, jak Vesmírná asociace, sdružující pozemské megakorporace, tak Extrasolárníspolečenství, svazek bývalých kolonií, utrpěly velké ztráty a mírová smlouva, uzavřená na neutrální půdě v čínské části Marsu, byla poslední možností, jak se vyhnout vzájemnému zničení. Asociace přislíbila vzbouřeným Kolonistům, že jejímegakororace nebudou zasahovat do jejich svrchovanosti a práva na sebeurčení, a oni jim na oplátku navrátili výrobní podniky, které obsadili na neutrálních planetách, a propustili řadurukojmí, jež věznili přes patnáct let.

A teď se podle všeho Kolonisti rozhodli křehké příměříporušit. Nejhorší však bylo, že mi útok na Vulcano II nedával smysl – vždyť je to jen obyčejná těžební stanice a First Mine zdaleka nepatří k hlavním pozemským megakorporacím,proti nimž Kolonisti tak brojili. Pokud bych byl jejich vojenským velitelem, nařídil bych strategický úder proti Stormcloudu, neptunské orbitální stanici. Tam by útočníci získali množství informací o technologiích a lécích, které megakorporacevyvíjejí, navíc se tam nachází důležité retranslační centrumKomunikační sekce.

„Zasraný svině,“ vyrušil mě z myšlenek Raul.

„Lidé na stanici se bránili!“ vykřikl Sergej a hmátl po pušce, kterou mrtvý křečovitě svíral v prstech. „Měli bychom jimpomoci. Možná ještě není pozdě.“

Chvíli jsem na něj zíral. Nikdy jsem neprošel vojenskýmvýcvikem, i když si to můj otec, hrdý na to, co Asociacev uplynulém století dokázala, velice přál. Chtěl, abych se jednou přidal k Útočným jednotkám stejně jako můj starší bratr Nathaniel, který narukoval krátce před Koloniálními válkami, a poslalExtrasolární společenství do patřičných mezí. A ten tlak na mě paradoxně zesílil v době, kdy bratr za Asociaci položil život. Jenže já jsem nechtěl kráčet v jeho šlépějích. A to otec nemohl pochopit. Možná proto jsme se stále hádali. Možná proto jsem v sedmnácti utekl z domova a po mnoha peripetiích senakonec přidal k záchranářům, abych život dával, a ne ho bral.A nikdy jsem nelitoval. Až doteď.

„Kolikrát ti mám opakovat, že nejsme vojáci!“ zavrčel jsem a setkal se se Sergejovým odhodlaným pohledem. „Nemělibychom do toho zasahovat víc, než je nutné. Vrátíme sek transortéru. Ať si s tím poradí bezpečnost anebo mariňáci zestanice Ring II.“

To že jsem řekl? Nemluvila ze mě jenom zbabělost?Pomyslel jsem na svou dceru. Možná ji mrzelo, že jsem s ní nebyl tak často, jak si přála, zároveň mě však považovala za hrdinu. Měl bych se tak chovat.

S povzdechem jsem aktivoval mikropočítač a zobrazil si na displeji potřebné údaje. „Tak dobrá. Prohlédneme to tua pokusíme se zjistit, zda někdo nepřežil.“

„Anebo co tu mají Kolonisti za lubem,“ přerušil mě Sergej. „S prominutím, pane.“

„Nebo tak. Rozdělíme se: Sergeji, půjdeš se mnou doobytných a vědeckých prostor stanice, Boku, Raule, vy běžte do věže s technickou a velitelskou sekcí. Nemusím vám snadpřipomínat, abyste byli opatrní. Pokud nastanou potíže, ohlaste se.“

„Jasně, šéfiku.“

Ještě jsem se krátce spojil s pilotem našeho transportéru a přikázal mu, aby kontaktoval Tristan a požádal kapitána Makeleho o raketoplán s bezpečáky. Pak jsme se Sergejem zamířili podél soustavy potrubí a robotických manipulátorů k postranním dveřím, vedoucím do zázemí pro těžaře, spleti temných chodeb a místností. Po dvaceti metrech jsme narazili na spuštěnou bezpečností přepážku – ve které zel velký otvor s rozšklebenými okraji.

Rozhlédl jsem se po zčernalých stěnách chodby – a v krku se mi usadil velký knedlík. Koukl jsem na Sergeje, který poklekl u otvoru a začal jej kriticky zkoumat. „Vypadá to na směrovou nálož LMS,“ řekl po chvíli. Sehnul se a opatrně se otvorem protáhl. „V pořádku, veliteli!“

Opatrně jsem ho následoval – když se všechno kolem začalo otřásat. Někde nade mnou praskl elektrický vodič a sršely z něj jiskry. Stanice skřípala a sténala.

„Stabilizátory přestávají fungovat,“ poznamenal Sergej, přikrčený vedle mě. „Měli bychom máknout.“

Mluvil mi úplně z duše. Co všechno tahle stanice vydrží?

Pak otřesy náhle ustaly.

Rozhlédl jsem se a na hledí helmy se mi díky rozšířenému rozhraní objevilo několik nových navigačních popisků. Před námi byly šatny. Sergej se přitiskl k poškrábané ocelovéstěně a namířil do otevřených dveří pušku. Potom zaklel a zbraň mu poklesla v rukou. Nahlédl jsem mu přes rameno. Bylo tam několik mrtvých. Zřejmě šli na směnu a byli překvapenia zastřeleni zezadu, takže se ani nezmohli na odpor.

Můj strach se stupňoval. Stejně jako hněv.

Měla to být moje poslední mise... Najednou mě napadlo, že jí může být i v jiném slova smyslu.

Doprdele!

Potřebuju mít čistou hlavu, abych nedělal chyby, a ne sevyděšeně třást a řešit kraviny. Zkusil jsem Zlatý dech, uklidňující relaxační cvičení, které nás učili na psychologickýchseminářích. Ale ať jsem chroptěl sebevíc, stejně to nepomohlo.

Když jsme místnost opustili a zahnuli do další temnéchodby, zatočila se mi hlava a nohy mě přestaly poslouchat.Zhroutil jsem se na zem a marně lapal po dechu, tělo sevřenéprudkou nevolností.

Co se to se mnou, ksakru, děje?

Vzápětí to začalo odeznívat: stejně rychle, jako to přišlo.

Snažil jsem se postavit; bez Sergejovy pomoci bych to však nezvládl. Měřil si mě ustaraným pohledem. „V pořádku, pane?“

„Jo. Zřejmě jsem se ještě úplně neoklepal z té exploze.“

Sergej přikývl, ale stále mě držel.

„Jak říkám, je to v pohodě,“ zavrčel jsem, setřásl mu ruku a vyrazil do chodby. Ještě jsem byl trochu rozklepaný, alesnažil jsem se to rozchodit – naštěstí to šlo dobře.

Pokračovali jsme.

V jedné z místností, která sloužila jako kantýna, jsmenarazili na další mrtvé; byl mezi nimi i jeden Kolonista. A já si začínal uvědomovat, že tu možná nikoho živého nenajdeme. I Sergej byl stále nervóznější. Zřejmě mu to přílišpřipomínalo Koloniální války. Uměl jsem si představit, jaké hrůzy viděl na vlastní oči. To, čeho jsem byl před jedenácti lety svědkem v kolonii Pyrrha, mě nepřestalo děsit dodnes. Jakmile jsem si na to vzpomněl, ucítil jsem prudkou bolest v pravé noze. Věděl jsem, že tam ve skutečnosti není, že je to jenom přízrak dávné bolesti, ale na okamžik byla tak opravdová... Zaťal jsem zuby a vyhnal ty myšlenky z hlavy, právě když se před námi objevily velké superskleněné dveře vedoucí do vědecké sekce. Sergej je chtěl otevřít, ale najednou se zarazil.

Všiml jsem si toho, co ho překvapilo. Supersklo byloorosené, takže dovnitř nebylo vůbec vidět. Přišel jsem blíž a otřel ho rukávem skafandru: naskytl se mi pohled na chodbu plnou našedlého plynu.

Sergej začal pracovat se skenerem. „Je to nějaká extrémně toxická směs. Dominantní jsou kyanovodík a sulfan.“

Zamračil jsem se. Tak to je pěkné svinstvo: kdybychom tam vešli bez skafandru, plyn by nám způsobil smrtelný edém plic. „Jaká je koncentrace?“

„Deset tisíc částic na milion. Navíc vůbec nedokážuidentifikovat ostatní složky – ale podle všeho budou také dostjedovaté.“

„Zvládnou to naše skafandry?“

Chvíli o tom přemýšlel. „U jiných bych to nedoporučil, ale T-Shirt 3 jsou ty nejlepší. Dokážeme to.“

Chtěl jsem dveře otevřít – ani se nepohnuly. To je snad zlej sen... Zkusil jsem to znovu. Opět bezúspěšně.

„Odstupte!“ zavrčel Sergej.

Otočil jsem se a zjistil, že si zapřel pažbu dragonfireuo rameno. Když jsem se mu odklidil z cesty, odstřelil dveřesoustředěným paprskem z pušky.

Do chodby ihned vtrhla směsice agresivních plynů a začala ji zaplňovat. Na nic jsme nečekali a protáhli se dovnitř. Koridor se několikrát větvil, po mé pravici i levici se nacházelynejrůznější laboratoře a kanceláře. I tady jsem spatřil spáleniny na stěnách a poničené dveře, vedoucí do jedné pracovny.

Bojovalo se tu. Ale nebyli tu žádní mrtví.

Pak se před námi objevily dveře vedoucí k počítačovému jádru stanice. Automaticky se otevřely a Sergej vrazil dovnitř; vzápětí se odtud ozvaly zvuky střelby a výkřiky.

Aniž bych tušil, co vůbec dělám, vyrazil jsem mu napomoc. Sergej ležel bezvládně na podlaze a skafandr mělpřiečený k hrudníku. Tohle nemohl přežít. O kus dál pak ležel nějaký neznámý muž v pracovní kombinéze, v ochablé ruce svíral laserovou pistoli. Zřejmě se se Sergejem zabilinavzájem.

Chtěl jsem se sehnout pro pušku, kterou můj mrtvý kolega stále držel v ruce, když jsem zjistil, že na mě někdo mířízbraní. Předtím jsem si toho druhého muže nevšiml, protože se skrýval za počítačovými stanovišti. Tisíckrát jsem se proklel za svou neopatrnost a každou chvílí jsem čekal smrtící výstřel. Ten však nepřišel.

Pozorně jsem si prohlédl muže, který na mě mířil: byl torozcuchaný plavovlasý chlapík v bílém plášti, jemuž se čeloperlilo potem a pod vytřeštěnýma očima mu tmavly kruhy únavy. A pistole se mu v ruce pěkně třásla. Nevypadal na Kolonistu. Vlastně ani ten muž, který zabil Sergeje...

V tom okamžiku jsem si uvědomil, k jakému tady došlošílenému nedorozumění.

Podíval jsem se na jmenovku na mužově plášti – byl to jistý Peter McQueen, vedoucí geofyzikálního úseku.

„Nemusíte na mě mířit, doktore McQueene,“ řekl jsem co možná nejklidnějším hlasem. „Nejsem Kolonista. Jmenuji se Desmond Sommers a...“

McQueen vytřeštil oči, ustoupil a vrazil do půlkruhustanovišť obepínajícího oválnou místnost, která skrývala samotné počítačové jádro stanice. Tentokrát se roztřásl po celém těle a rozkašlal se. Když si otřel ústa hřbetem ruky, všiml jsem si, že na ní má krev. Trpěl vážnou otravou radiací.

„Dostali jsme varování, ale já...“ pronesl – jeho hlas bylsotva slyšitelným šepotem. „Nechtěl. Nechtěl uvěřit... byl jsem... příliš zaslepený. A když jsem konečně prozřel, chtěl jsem své výzkumy zničit...“ Chytil se za hlavu, v očích měl takovoubolest, až to mnou otřáslo. Pak zagestikuloval k počítačovému jádru. „Datové úložiště však bylo náhle nepřístupné. Potom následoval útok... ale my... my se nakonec ubránili. Ale tušil jsem, že jenom na chvíli.“ Upřel na mě zvláštní pohled. „Já vím, proč jste tu. Poslal vás OROS, abyste... abyste dokončil jejich dílo.“

OROS? Co je to OROS? To slovo mi přišlo povědomé, jen jsem nevěděl, kam ho mám zařadit. Pak jsem to vyhnalz hlavy – ten chlap byl evidentně mimo.

„Pracuji pro Avalon Rescue Company, člena Zdravotnía záchranné sekce Vesmírné asociace,“ zkusil jsem to znovu. „Vím, že se na stanici staly hrozné věci, viděl jsem tu mrtvé lidi, vaše kolegy, ale věřte mi, že teď už je po všem. Skloňte tu zbraň a já vám vstříknu protiradiační vakcínu.“

Zachechtal se. „Tomu mám věřit? Vždyť jste... vtrhli jste na ošetřovnu a všechno jste zni... zničili... stejně jakokomunikační soupravu a vyvíječe staničního EM štítu. Vím, co jste chtěli udělat. Po tom, co byste odvedli svou práci, jste tu chtěli nechat ty... ty, které jste hned nezabili, aby zemřeli na nemoc z ozáření.“

„Znovu opakuji, že nemám s útočníky nic společného. Tam venku máme transportér – spojím se s ním a pilot vám potvrdí mou totožnost.“

McQueen se znovu zachechtal. Nechal mě na mušce,přiblížil se k jednomu z počítačových stanovišť a poslepu zadal několik příkazů. Zhmotnila se nad ním velká holoobrazovka, znázorňující rotující model stanice se zvláštním zařízením, umístěným ve spodní části přistávací rampy. V dolním rohu se lesklo odpočítávání...

1:29

1:28

1:27

Kruci.

Nevěděl jsem, co to znamená, ale nelíbilo se mi to.

„Snažil jsem se dostat do jádra,“ vyblekotal McQueena potom potřásl hlavou. „Já... snažil jsem se... ale... nyní minedáváte na vybranou. Musím to dokončit. Až... až odpočet dospěje k nule, bude vypuštěna poslední ge... geosonda přímo do jícnu centrální kaldery a donutí ji k explozi. A stanice!“ Znovu se chytil za hlavu. „Stanice zanikne! A vy... vy neuspějete! OROS neuspěje!“

Zamrkal jsem. Ta zvýšená sopečná aktivita – to nebylanáhoda. McQueen musel celou oblast destabilizovat pomocígeosond už před naším příletem. Vzpomněl jsem si na to, jak byla stanice uzavřená, a na toxickou směsici plynů v přístupovém koridoru.

Ježíši.

K tomu nedorozumění nedošlo jenom teď! Oni nás celou dobu považovali za vetřelce, spletli si nás s druhou vlnouútočníků. V tom případě – proč to chce McQueen dokončit až teď? Proč to neudělal už v okamžiku, kdy jsme přistáli na rampě? A pak mi to došlo – společně se zamrazením v žaludku.

„Nemůžete to udělat,“ řekl jsem mu tak klidným hlasem, jak jsem při pohledu na vteřiny ubíhající na časomíře jenomdokázal. „Nemůžete zabít ty, co útok přežili...“

Vytřeštil oči. „Jak o nich víte! Snad už...“

„Intuice. Kde jsou – předpokládám, že se schovaliv reaktorovém sálu. Ten je dostatečně stíněný na to, aby je to tam na několik hodin ochránilo před radiací.“

„Udělám to!“ zaječel. „Tak jako tak byste je zabili! Oni vědí, proč zemřou!“

V té chvíli začaly stanicí opět zmítat otřesy a někde nad námi explodoval vodič.

Udělal jsem krok vpřed.

McQueen nevystřelil. Pouze na mě hleděl vědoucímpohledem. „Co uděláte, Desmonde Sommersi?!“ Hystericky sezasmál. „Zabijete mě... jako... jako jste zabil svou ženu?! Jako jste zabil Sáru?!“

Chvíli jsem nemohl uvěřit tomu, co řekl. Do mysli mi vtrhly vzpomínky, kterých jsem se děsil a snažil se je zapomenout. Už to bylo tak dávno. Skoro čtyři roky.

Vybavila se mi neptunská stanice Stormcloud. Úsměv mé ženy... její oči... hlas...

„Desi...“

Ne!

Okamžik, kdy jsem sevřel její mrtvé tělo...

„Zabijete mě... jako... jako jste zabil svou ženu?! Jako jstezabil Sáru?!“

„Jak víte, že se moje žena jmenovala Sarah?!“ vykřikl jsem. „Jak to víte?!“

0:19

„Jak to, kurva, víte?!“

Prázdný pohled jeho očí.

Otřesy.

Namířená laserová pistole.

0:15

Skočil jsem.

Vyšlehl paprsek.

A pak všechno skončilo... rozplynulo se v temnotě černější než samotný vesmír... Zalapal jsem po dechu. Jako plavec, který se snaží dostat na hladinu.

Jak vzpomínky pomalu odeznívaly, začal jsem opět vnímat místo, kde jsem se probudil. Žádný hovor už jsem neslyšel,někde po mé pravici snad pouze něco podivně syčelo.

Zhluboka jsem se nadechl. Ve vzduchu byla cítit dezinfekce. Snažil jsem se pohnout, ale tělo mě skoro neposlouchalo.

Potom se nade mnou někdo naklonil – rozeznal jsem lidský obličej rámovaný dlouhými vlasy. „Víte, kde jste?“

„Já...“ Můj hlas zněl zvláštně. Cize. Takhle doopravdymluvím?

Zamrkal jsem, jak jsem se snažil zaostřit. Spatřil jsemtmavovlasou ženu s ledově modrýma očima. Pokoušel jsem se rozhlédnout, ale jenom pohnout hlavou mi dalo velkou práci. To místo jsem znal. Byla to ošetřovna na Tristanu. Ta žena ale nepatřila do našeho lékařského týmu...

„Kdo jste?“

Zamračila se. „Doktorka Briantová. Přiletěla jsem kvůli vám z Newyorského neurologického institutu.“

„Jsme na obě... oběžné dráze Země?“

„Ne. V docích u Měsíce. Převezeme vás do nemocnice na Lunární základně.“

Pak se ozvalo zahučení otevírajících se dveří. A známý hlas. „Už si s nim můžu pokecat, doktorko?“

To byl Bok.

Podívala se na mě. A pak na Boka. „Nemyslím si, že je to vhodné.“

Ztěžka jsem jí položil ruku na paži. „To... to zvládnu...“

Ušklíbla se. „Tak dobrá. Ale jenom na pár vteřin.“

Pak se nade mnou objevil Bok. „Jak je, šéfiku? To se zasněkdo má, co. Ležíš si tu jak lazar, a máš tady pěknou šťabajznu, která vo tebe pečuje vod rána do večera.“

Uslyšel jsem, jak si doktorka Briantová odfrkla. Chtěl jsem se zasmát, ale místo toho jsem se rozkašlal.

Briantová byla ihned u mě, ale já ji ignoroval. „Co... co se stalo, Boku? Poslední, na co si pamatuji, je, jak jsem měl na Vulcano II roz... rozepři s jedním trhlým vědcem. Mířil na mě las... laserovou pistolí.“

„Když ste se se Sergejem nevozejvali, zamířil sem povašich stopách. Tebe sem našel u počítačovýho jádrav bezvědomí.“

„Utrpěl jste zásah elektrickým proudem a masivníneurologický šok,“ vložila se do hovoru Briantová. „Ten muž, o němž mluvíte, po vás zřejmě vystřelil, ale naštěstí vás jenom těsně minul. Mezi paprskem a vaším skafandrem však přeskočilvýboj a on zkratoval.“ Odmlčela se. „Ale nebojte. Budetev pořádku. O to se postarám.“

„Ta stanice... geosonda... chtěl pomocí ní donutit centrální kalderu k výbuchu.“

Bokovi po tváři přelétl stín. „Byla deaktivovaná. Jo a ten chlápek... spáchal sebevraždu. Našel sem ho s hlavouprostřelenou laserovou pistolí. Ne všechno ale bylo tak zlý. Nakonec sme v reaktorovym sálu našli pár živejch lidí. Byli pěkně vyděšený a zmatený.“ Uchechtl se. „Jo, abychnezaomněl, předsednictvo Avalonu kvůli Io doslova šílí a právě maj kapitána Makeleho na koberečku. A i my máme vo čem vyprávět. Za pár hodin na Tristan přiletí agenti z AIA a budou mě a Raula vyslýchat. Předpokládám, že si tajná služba udělá čas i na tebe, až budeš v nemocnici.“ Zalétl pohledem někam stranou a potom se znovu uchechtl. „Doprdele, Desi, škoda, že ležíš a nemůžeš vidět nohy paní doktorky. To jedokonalej...“

„Tak to by stačilo,“ přerušila ho Briantová a když se nade mě naklonila, tváře jí hořely. „Přidala jsem vám do infúzenějaká sedativa, pane Sommersi. Potřebujete se prospat a nabrat síly.“ Otočila se k Bokovi. „A vás bych poprosila...“

Znovu mě pohlcovala temnota. Snažil jsem se jí vzpouzet. „Moje dcera... čeká na mě.“

Tvář Briantové se pomalu rozplývala. „Nebojte, dáme vaší rodině vědět.“

Její slova mě alespoň částečně uklidnila. Poté jsem se znovu propadl do nicoty – doprovázen Bokovými posledními slovy. „Dobrou noc, šéfiku.“

Část první

Transport

kolonie Terra de la Luz / vesmírná loď Procyon

26. července 2227 (o dva měsíce později)

1

„Vohol se!“

Cože?

Překvapeně jsem se zahleděl na Boka. „Proč?“

„Prostě ti říkám: vohol se.“

Pokrčil jsem rameny. „To víš – nový život, nová image.A navíc to vypadá pekelně sexy.“

„Jak pro koho – ty vousy na tvářích... to je humus.“

„Ještě dobře, že tobě se líbit nemusím,“ kontroval jsem a sjel ho pohledem od hlavy k patě – před pár dny se mi pochlubil, že podstoupil důkladnou laserovou depilaci celého těla, aby se nemusel několik let otravovat s chlupy. „Víš, že by tě před dvěma sty lety považovali za zženštilého?“ Naklonil jsem se k němu. „Nebo hůř – za pornoherce.“

Koukl na mě a zašklebil se. „Když myslíš...“

Nechal jsem ho raději být a poklekl před drobnou dívenkou s plavými vlasy a chrpově modrýma očima, která se běhemnašeho rozhovoru uvelebila na vedlejším křesle a klátila nohama ve vzduchu. „Nechceš něco na pití, zlatíčko?“

Zavrtěla hlavou.

„Nebo k snědku?“ Předstíral jsem, že prohledávám kapsy své vesty, a pak jsem odtud vytáhl čokoládovou tyčinku, na které byla moje osmiletá dcerka Flora doslova závislá. „To je ale náhoda – na tohle určitě budeš mít chuť.“

Znovu zavrtěla hlavou a přitáhla k sobě svéhooblíbeného plyšového medvídka, kterého nedala od našeho odletu ze Země z ruky.

Věnoval jsem jí ten nejpovzbudivější úsměv, jaký jsem v té chvíli vůbec dokázal vykouzlit, a znovu jsem se postavil.„Zůstaň se strejdou Bokem. Hned jsem zpátky.“

Vykročil jsem rozlehlou odbavovací halou Vesmírného centra Gerarda le Compa k obslužným terminálům a snažil se najít co možná nejefektivnější cestu mezi davy lidí, které jí proudily. Někteří mířili k celní kontrole, pro další – stejně jako pro nás – byla Terra de la Luz, jak se tahle planetaoficiálně jmenuje, jen přestupní stanicí.

Přelétl jsem pohledem beznadějně přeplněné terminály.Jenom jeden byl prázdný – a mladá žena, která jej obsluhovala, ho právě uzavírala. „Slečno, mohl bych vás zdržet?!“

Zastavila se a blýskla po mně očima. „Promiňte, ale už jsem skončila.“ Přesto však stále zůstávala.

No vida, napadlo mě. Že by za to mohly ty vousy?

„Omlouvám se, ale bude to jenom chvilka – jsem Desmond Sommers a mířím na stanici Lighthouse. Sekce pro vývoj a výzkum mi sdělila, že nám tu bude přistavena prioritnípřeravní loď a dostal jsem pokyn, že se mám informovatu personálu o podrobnostech.“

Chvíli na mě zírala a pak její tvář roztála. „Myslím, že sinajdu čas, pane Sommersi!“ Začala pracovat s terminálem. Na okamžik vzhlédla, a když jsme se setkali očima, rychle uhnula pohledem. „Nejste vy ten záchranář, který se účastnilIncidentu na Io?“

Takže odtud vítr vane...

„Ne, ale jsem mu hodně podobný.“

Zatvářila se zklamaně.

To bude dobrý, holka. Příště sem třeba přijede na dovolenou Bradley Depp, to bude jiný kafe, vzpomněl jsem si namomentálně populárního hollywoodského herce ze slavné herecké dynastie.

„Opravdu to nejste vy?“ nevzdávala se.

„Ne, skutečně ne.“

Sakra, už mi to začínalo lézt krkem. Jen co jsem se ocitlv nemocnici na Lunární základně, strhl se o mě jako o přímého aktéra Incidentu na Io – tak vzletně se začalo útoku natěžební stanici říkat – velký zájem médií. Já však všechny žádosti o rozhovor tvrdošíjně odmítal. Když mě konečně propustili z nemocnice a na Tristanu proběhla moje rozlučka s posádkou, pronásledovali mě reportéři i u mých rodičů v Yorku. Nakonec to vygradovalo natolik, že mi zbývaly jen dvě možnosti: hodit na zahradu sonický granát, anebo se podvolit. Před třemitýdny jsem tedy kývl Asociation News a udělal s nimi rozhovor. Ani nevím, kolikrát to od té doby vysílali...

„Mám vás v databázi,“ vyrušila mě z myšlenek operátorka. „Vás a další dva spolucestující.“

„To souhlasí.“

„Až projdete sekundární bezpečnostní kontrolou, půjdete ke zdviži dvanáct, která vás dopraví na Kosmoport dva. Je vám přidělena loď VA 536 Procyon. Vaše zapsaná zavazadla budou automaticky přemístěna. Přiložte prosím svůj mikropočítač ke čtečce, abych vám do něj nahrála přístupové kódy.“ Když jsem udělal, co po mně chtěla, věnovala mi široký úsměv. „Fly High Megacorporation vám jako předsedající člen konsorcia dopravních megakorporací přeje příjemnou cestu,a nezapomeňte se o nás zmínit dalším spotřebitelům. A... až budete mít zase někdy cestu na Luz, zastavte se, pane Sommersi.“

Pousmál jsem se – takže přece jenom vousy zabodovaly. „S radostí.“ Vykročil jsem k Bokovi s Florou a promnul sistrniště na bradě. No páni...

Bok se netvářil zrovna slavnostně. „Hotovo, šéfiku?“ zeptal se netrpělivě. „Už bych byl nejradši na lodi.“

„Já jsem myslel, že ti to tady připomíná domov.“

„Tohle není Trója,“ zavrčel. „Každá kolonie je jiná – ať už ji ovládá Asociace, anebo se přidružila k Extrasolárnímuspolečenství. To bys měl vědět.“

Ušklíbl jsem se – Bok měl dneska skutečně mizernounáladu.

Hodil jsem si na rameno bágl, který jsem si předtím odložil na křeslo, a nabídl Floře ruku. Zase ten pohled a našpulená pusa. Na okamžik mě napadlo, jestli není špatná náladanakažlivá.

Když jsem přijel ke svým rodičům, kteří ji vychovávali, měla radost, že mě po více než osmi měsících znovu vidí, a musím říct, že jsme spolu strávili bezvadných šest týdnů. Ale odchvíle, co jsme před dvěma dny opustili Zemi, se mnou prakticky nepromluvila ani slovo. A to se přitom na cestu tak těšila...

Flora vstala a vzala za ruku Boka.

Fajn...

Prošli jsme sekundární bezpečnostní kontroloua pokračovali koridorem lemovaným nejrůznějšími obchody k soustavě zdviží, když jsem uslyšel známý hlas.

„Stanici nefungoval elektromagnetický štít ani hlavníosvětlení. Všude ticho jako v hrobě – a byl to skutečně hrob, protože pak jsme našli těla...“

To ne, jen to ne, zaúpěl jsem v duchu.

Holovize, která tvořila jeden ze segmentů pravé stěnykoridoru, zobrazovala sestřih událostí, které se staly od Incidentu na Io, včetně rozhovoru se mnou.

Ihned jsem zaregistroval pohledy několika lidí, kteří násmíjeli. Dva se po mně otočili...

Poznávají mě!

Vytrhl jsem Floře medvídka a přitiskl si ho k obličeji.

„Tati!“ vypískla. „Co to děláš?!“

Ona se mnou mluví?!

„Měřím mu teplotu,“ zalhal jsem. „Možná dostal cestovní horečku.“

„Tati!“ začala do mě bušit pěstičkou. „Vrať mi Brumlu! Vždyť mu ublížíš!“

„Kolonisti by měli zaplatit!“ ozvalo se někde za námi.„Hanba Extrasolárnímu společenství! Hanba! Musíme bojovat za náš korporátní světonárod!“

„Tady se to ale začíná rozjíždět,“ neodpustil si Bok.

Vrátil jsem dotírající Floře medvídka. „Měli bychom zmizet, dokud je ještě čas.“

„Tak to byl Desmond Sommers, bývalý velitel týmu bravo na záchranné lodi Tristan a zaměstnanec Avalon RescueCompany,“ zaslechl jsem vzdalující se hlas moderátorky. „A ještě něco, spotřebitelé: nezapomeňte kupovat biomáslo od Food Free,člena Potravinové sekce. Přispíváte tím na výživu a lékařskoupomoc pro nepřizpůsobivé. Protože my jsme Vesmírná asociace.“

Rychle jsme nastoupili do jedné ze zdviží. Za několik vteřin jsme opustili vesmírné centrum – ve skutečnosti stanici na nízké oběžné dráze planety – a zamířili k jednomu ze dvouexterních kosmoportů o dobrých osm set metrů výš. Zatajil jsem dech nad výhledem, který se nám naskytl. Terra de la Luz, nacházející se patnáct set kilometrů pod námi, byla zvláštní planeta: jedna její polokoule byla hlubokou příkopovouproadlinou, kde se rozprostírala jezera, lesy a hlavní koloniální osídlení, druhá naopak nehostinnou náhorní plošinou, která se zvedala osm kilometrů nad střední výškou povrchua nerostla tu žádná vegetace. Neoficiálně se Luz také říkaloPlaneta dvou tváří – což vystihovalo vše.

„Jé, podívejte!“ vykřikla Flora a ukazovala nahoru.

Vzhlédl jsem a superskleněným stropem zdviže spatřilpřibližující se kosmoport ve tvaru prstence, u něhož kotviloněkolik lodí. Byly povětšinou nákladní či dopravní, ale zaznamenal

jsem mezi nimi i jeden lehký asociační bitevník. Na superskle

ihned vyskočily popisky. Vyhledal jsem Procyon a překvapením

hvízdl. Byla to nová loď typu Starwind, univerzálnítransportér, který díky přídavným modulům přepravoval jak pasažéry,

tak i tuny nákladu, přičemž se poměr obojího mohl libovolně

kombinovat. V současné modifikaci Procyon sestávalz několika sekcí: mohutné hlavní, v níž se nacházela centrálaa prostory pro cestující a posádku, menší nákladní uprostřed trupu

a nakonec technické s iontovými motory.

Kosmoport dva se rychle přibližoval – a pak kabina vstoupila

dovnitř. Ozvalo se jemné drcnutí a dveře se otevřely.

Vystoupil jsem ven, a než jsem se stačil rozhlédnout,srazil jsem se s nějakou ženou, která procházela kolem. Vychrlil

jsem proud omluv, sehnul se pro tašku, která jí vypadla z ruky,

vzhlédl a...

Ta žena byla překrásná. Alabastrová pleť, dokonalé lícníkosti, vodopád rusých vlasů, modré oči...

Usmála se a převzala ode mě tašku. „Omlouvám se. Příště se nebudu ochomýtat kolem zdviží.“

„To já se...“

Nepočkala, až dokončím větu – prostě se otočila napodpatku a odešla; rudé vlasy za ní zavlály jako plameny ohně.

„A jéje,“ uslyšel jsem Boka. „Tatínek se ti právě zamiloval, Floro.“

„Nemluv hlouposti,“ zavrčel jsem a vykročil k terminálu na stěně, abych našel cestu k Procyonu.

„Stejně si myslim, že seš šťastlivec,“ nedal se zastavit Bok a opřel se o panel. Vypadal uvolněněji než dole v odbavovací hale – že by se konečně vracel do normálu? „Můj strejda čekal celej život, že do někoho takhle vrazí a...“

„Boku?“

„Co, šéfiku?“

„Sklapni!“

Znovu jsem se soustředil na diagram na obrazovce.Kosmoort dva byl hotovým labyrintem. I přes to, že jsem vytipoval nejkratší trasu, jsem musel naši polohu ještě nejméně třikrát ověřit, takže když jsme konečně dorazili k přechodové komoře Procyonu, moje nervy už hrály Mozarta.

Samotná loď byla tou nejluxusnější, jakou jsem kdy viděl. Nebyl to obyčejný Starwind, ale značně modifikovaný pro potřeby nejvybranější klientely. Stevardka s neuvadajícímhollywoodským úsměvem na tváři nás dovedla chodbami, kde by se dalo jíst i z podlahy, do prostorného salónku s polohovacími křesly; jednu z jeho stěn tvořil velký superskleněný průzor.

„Nacházíme se v rekreační místnosti,“ oznámila nám.Dřepla si k Floře a už nejméně posté se usmála.

Všiml jsem si, jak se Bok naklonil – zřejmě se jí snažilnenáadně zahlédnout kalhotky. Podle toho, jak se začal culit, se mu to zřejmě povedlo.

„Je tu krásný výhled na vesmír,“ prohodila stevardkak Floře jakoby mimochodem. Poté vstala a opsala rukou půlkruh. „Máte tu k dispozici minibar. Pokud budete cokoli potřebovat, neváhejte mne kontaktovat lodním interkomem. Cesta potrvá jen několik hodin, ale pokud se budete chtít prospat, můžu vám nabídnout kajutu...“

„Velice vám děkujeme,“ uťal jsem ji, protože mě ten jejípřesně naučený přednes začínal unavovat, a rozhlédl jsem se.„Neměla tu s námi být i doktorka St. Pierre?“

„Obávám se, že dosud...“

„Už jsem myslela, že to nestihnu! Kdo tenhle zatracenýkosmoport vlastně konstruoval?“

Otočil jsem se po tom novém hlasu a... v ten okamžik jsem musel vypadat hloupě, ale nemohl jsem si pomoci. Do salónku totiž v doprovodu další stevardky vešla ta zrzka, do níž jsem předtím vrazil.

Takže to je doktorka St. Pierre... Nenápadně jsem zvedl oči ke stropu. Díky, Bože...

I zrzka nás okamžitě poznala. „To je ale náhoda,“ pronesla a blýskla po mně očima. Poté se zastavila, na tváři náznakpoznání. „Vy musíte být...“

„Desmond Sommers,“ vykoktal jsem.

Přikývla. „Můj nadřízený. Nový velitel vesmírné stanice Lighthouse.“

Sakra... Znělo to skvěle – a já si na to pořád nezvykl.

Když jsem opouštěl Avalon Rescue Company, myslel jsem si, že zůstanu s Florou v Yorku a budu pracovat promegakororaci Earth Communication Research, součást Komunikační sekce Vesmírné asociace, kde mi otec sehnal vcelku dobrémísto. Jasně, nebylo to žádné vzrůšo, ale toho jsem si během čtyř let na Tristanu užil až až. A pak přišla jako blesk z čistého nebe tahle nabídka. Nabídka, která se neodmítá, nabídka, která mě znovu vyhnala do vesmíru. To, že budu velet staniciLighthouse nacházející se v soustavě pulsaru s poetickým názvem PSR 1257+12 – obvykle se pro něj používal lidovější názevDvanáctka – byl můj splněný sen.

Někdo do mě strčil. Trhl jsem sebou a zjistil, že je to Bok. Nenápadně naznačil očima, abych se podíval před sebe.Doktorka St. Pierre mi nabízela ruku – a kdovíjak dlouho.

„Promiňte,“ odkašlal jsem si a napravil to. Její stisk bylpřekvapivě pevný na ženu její konstituce. „Trochu jsem se zasnil.“

„To vidím,“ pronesla chladně. „Ráda vás poznávám.“

„Nápodobně.“ Ještě chvíli jsem jí oplácel pohled. „Víte, jsem trochu na rozpacích. O vašem přidělení na Lighthouse jsem se dozvěděl těsně před odletem ze Země. Ani jsem nedostal vaši složku.“

„Vlastně to byla nabídka na poslední chvíli. Jak jistě víte, profesor Isacson dokáže být velice přesvědčivý.“

Jo, to je pravda – Isacson, vedoucí Sekce pro vývoj a výzkum a prezident megakorporace Genus, provozující Lighthouse, byl velké zvíře. Navíc věděl, jak lidi správně motivovat.

„Vážení cestující,“ ozvalo se najednou z interkomu. „Jsem kapitán Conchita Dominguezová a jménem Galaxy Expressu vás vítám na Procyonu...“

Zakoulel jsem očima – pletou si to tu všichni s výletní lodí, anebo se mi to jenom zdá? I když – on vlastně Procyon výletní lodí je...

Poté, co nám kapitán oznámila trasu lodi a připravila nás na záludnosti cestování hyperprostorovými koridory –nezapomněla se zvláště zmínit o umístění pytlíků na zvracení, protože přechod přes prostorovou bariéru vyvolává silné turbulence, které stabilizátory nemusejí vždy úplně utlumit – jsmekonečně seděli připásaní v křeslech a loď se odpoutala odKosmoportu dva. Rozhlédl jsem se: Bok začínal klimbat, Flora houpala medvídka na klíně a byla ze všeho pěkně vykulená a doktorka St. Pierre – Natálie, to znělo mnohem lépe – si něco pročítala v datafólii. Když si zastrčila neposednou kadeř rudých vlasů za ucho, dostal jsem pocit, že vyskočím do stropu a křeslo díky tomu urvu od podlahy.

Poté následovalo důvěrně známé bzučení.

„Otevíráme vstup do hyperprostorového koridoru,“zahlásila kapitán. „Připravte se!“

Jistě, madam...

Zadíval jsem se z průzoru – část prostoru před čumákem lodi se začala čeřit a jeho barva se proměňovala z černé na šedou až po žlutou; v té chvíli se okraje útvaru roztáhlya vytvořily směsici paprsků. Dva z nich se natáhly k lodi a koridor ji – podobně jako masožravá rostlina mouchu – vtáhl dovnitř. Při přechodu prostorovou bariérou to s lodí nepříjemně hodilo a žaludek se mi při tom obrátil naruby.

Kde říkala kapitán, že jsou ty pytlíky?

Začal jsem se po nich pídit, ale nikde jsem je nemohl najít, útroby se mi vzdouvaly čím dál víc. Rychle jsem si zakryl ústa rukou, ale věděl jsem, že je to jenom dočasné řešení.

„Tu máte!“ křikla na mě Natálie a hodila po mně vlastnípytlík. Chytil jsem ho a pak do něj vyklopil obsah svého žaludku; Natálii jsem přitom ukázal zdvižený prst, což kvitovalanakrčením obočí.

Tiše jsem zasténal. Jen tak dál, Desmonde. Jeden trapas za

druhým.

Ozvalo se zasyčení, jak se otevřely dveře do salónku –stevardka k nám přijela s antigravitačním vozíkem a úsměvem od

ucha k uchu. Zastavila se u mě. „Mohu vám nabídnout kávu,

džus anebo minerálku?“

„Ne, děkuji, slečno. Zato já bych vám rád nabídl tohle.“Podal jsem jí pytlík.


37

„Ach... jistě.“ Její úsměv poprvé trošku pobledl. „Vyhodím to.“

„Díky!“

Když obsloužila ostatní a byla na odchodu, ještě se otočila. „Veliteli Sommersi, abych nezapomněla, kapitánDominguezová s vámi chce mluvit.“

„Jo... díky.“ Co ode mě může chtít? „Zavedete mě k ní?Nerad bych bloudil.“

„Samozřejmě.“

Odpoutal jsem se a následoval stevardku spletí prázdných chodeb do kapitánovy pracovny.

Dominguezová byla hrubý člověk. Ne že by měla nějakou drsnou či sprostou mluvu, ale prostě vypadala, jako by byla vytesaná ze skály. Navíc se zdálo, že je spíš širší než vyšší, a to mohla měřit metr devadesát.

„Veliteli Sommersi,“ oslovila mě a změřila si měmandlovýma očima zapadlýma v kávové tváři. „Abych k vám bylaupřímná, nemám z cesty Procyonu na Lighthouse radost. Zvlášť když je celá kapacita mé lodi při letu na stanici rezervována pouze pro vás a vaše společníky.“

Překvapeně jsem vykulil oči. Byla to příjemná změna oproti jejímu personálu, ze kterého mi bylo na zvracení. Při témyšlence jsem se pousmál.

„Vidím, že to berete s humorem,“ sjela mě Dominguezová, která si můj úsměv vyložila úplně jinak, „ale mně do smíchu moc není. I když jsem vlastníkem dvaceti procent akcií Galaxy Expressu s velkým vlivem na ostatní akcionáře, stále nemůžu rozhodovat o vlastním životě – když si totiž Představenstvo Asociace něco přeje, není volby.“

Její slova mě vyvedla z míry. „Rozkaz o naší přepravěvydalo Představenstvo? Myslel jsem, že Sekce pro vývoj a výzkum. Celou dobu jsem jednal s profesorem Isacsonem.“

Chvíli na mě zírala a zdálo se, že mě studuje. Jako bynevěřila, zda svá slova myslím upřímně. „Je to tak, jak jsem řekla. Rozkaz sice oficiálně přišel od Sekce, ale já mám své zdroje. Musíte mít někde tam nahoře vlivné zastánce, Sommersi.“

Nabyl jsem dojmu, že Dominguezová si už o mně obrázek udělala. Neměl jsem sílu ani náladu se nějak obhajovat. Ať si klidně myslí, že někomu vysoce postavenému lezu do zadku. Na druhou stranu jsem už několikrát předtím přemýšlel, proč mi bylo velení stanice svěřeno. Jasně, vždycky jsem po něčem podobném toužil, ale zároveň jsem si uvědomoval, že jsemjenom obyčejný záchranář a nemám s něčím podobnýmzkušenosti. Navíc ke mně byla Sekce pro vývoj a výzkum překvapivě vstřícná. Když se Bok dozvěděl, že budu velet Lighthousu, řekl mi, že by byl rád, kdybych mu tam sehnal místo. Nebyl jsem si jistý, jestli Isacson vyhoví požadavku, aby byl mým přímým zástupcem – zvlášť když předchozí velitel žádného oficiálně jmenovaného neměl – ale k mému velkému překvapení na to kývl. A teď jsem si začínal říkat, co za tím vším vězí...

„Vystupujeme z hyperprostorového koridoru u uzlového bodu 125!“ ozval se náhle z interkomu mužský hlas.„Připravte se!“

Vzápětí to s lodí trhlo, jak se vrátila do normálního prostoru.

„Splním svou povinnost,“ řekla suše Dominguezová. „I když se mi to vůbec nelíbí. Vás ale určitě nezajímají moje názory.“

Jo, uhádlas.

„Přejděme raději k věci,“ pokračovala. „Krátce před vaším naloděním vystoupila z koridoru kurýrní sonda se vzkazemurčeným vám.“ Natáhla se přes stůl a podala mi datafólii.„Zobrazí se po zadání vašeho osobního kódu.“

Překvapeně jsem ji přijal a zastrčil do kapsy u kalhot. „Dí...“

Podlaha se pode mnou náhle zhoupla a loď se začala otřásat. Osvětlení na okamžik pohaslo. Potom se spustil poplach.

Vyměnil jsem si s Dominguezovou pohled. A pak jsmezamířili do centrály, pod nohama otřásající se palubu...

2

Dveře se rozevřely a já v závěsu za Dominguezovou vrazildovnitř.

Centrála Procyonu se nacházela ve stavu naprostého chaosu.

Žena usazená v pilotní sféře se marně potýkala s řízením lodi

a několik lidí usilovně pracovalo u operačních stanovišť.Kaitán Dominguezová začala ihned probíhat centrálou z jedné

strany na druhou a překvapivě si při tom nezadala s kdejakým

sprinterem.

Sestoupil jsem mezi půlkruh počítačových stanovišť. „Co se děje?!“ zařval jsem, jak jsem se snažil překřičet skřípěnílodních přepážek a hlasy lidí v centrále.

Všichni mě ignorovali.

Vyrazil jsem přímo k Dominguezové, která právě dokončila další oběh kolem centrály. Chytil jsem ji za rameno.„Kapitáne...“

Prudce mi setřásla ruku. „Zmizte odsud! Tady nejsmev mateřské školce!“

„Ani se odsud ne...“

„Připravte se na nouzové odstavení motorů!“ vykřikl muž pracující u technického stanoviště. „Teď!“

Vzápětí mi podlaha ujela pod nohama. A stejně taki Dominguezové – těžce dopadla na zem a já skončil na ní. Alespoň to byl dopad do měkkého...

„Richardsi!“ ozval se mi její hlas nepříjemně blízko ucha. „Nastavte odpočítávání! Šedesát minut!“

„Rozkaz!“ potvrdil muž u technického.

„A vy ze mě slezte, Sommersi!“

„Pardon,“ zamumlal jsem a postavil se. Chtěl jsem jínabídnout ruku, ale když jsem uviděl její výraz, raději jsem si torozmyslel. „Kapitáne, já...“

„Krátce poté, co jsme opustili koridor, došlo k přetíženímotorů!“ vyštěkla a těžce se přitom zvedala ze země. „Mí lidé se pokoušejí zjistit proč. To však není náš jediný problém.“

„Prosím?“

„V téhle soustavě je několik výstupních bodů. Většina je jich bezpečná. Až na jeden – nachází se patnáct milionů kilometrů od centra systému, horké bílé hvězdy spektrálního typu A. Je jenom malá šance, zhruba dvouprocentní, že budekonfigurace objektů v soustavě taková, abychom působením jejich gravitačních sil opustili koridor právě v tomto bodě. Ale stalo se.“ Na okamžik se odmlčela. „Teplota venku je skoro třitisíce stupňů Celsia. Procyon není vojenská ani záchranná loď. Jsme téměř bez pancéřování.“ Povzdechla si. „Máme siceještě nějaký hybný impuls, ale ten je pouze zanedbatelný. Pokud nezprovozníme motory, začne se nám za hodinu tavit svrchní vrstva pláště. Mohli bychom ten čas zdvojnásobit, pokudbychom se pomocí trysek obrátili a vystavili hvězdě pancéřování na opačné straně lodi. Pak...“ Dominguezová potřásla hlavou ve výmluvném gestu.

„Kapitáne!“ zakřičel muž z technického – Richards. „Něco mám!“

Dominguezová k němu přispěchala a já ji následoval.Richards mě sjel pohledem od hlavy k patě. Potom pohlédl na Dominguezovou. „Madam, dovolte mi, abych protestoval proti přítomnosti pasažérů v centrále. Zvlášť za této krizové situace.“

Kapitán otevřela ústa, ale já ji přerušil. Znal jsem typy jako Richards. A věděl jsem, jak s nimi jednat. „Tak za prvé,pracoval jsem dlouhá léta jako záchranář, a za druhé, nejsem jenom obyčejný pasažér, ale velitel stanice. Mám plné právo tady být.“

Zahlédl jsem v jeho očích záblesk zlosti. Pak rezignoval. „Dobrá.“ Zadal do panelu několik pokynů a na jednéz holoobrazovek se objevil průřez Procyonem. Richards zvětšil obraz technické sekce a iontových motorů – část pravého červeně blikala. „Zde!“ ukázal na místo. „Provedl jsem automatickou diagnostiku a počítač hlásí, že je v plášti motoru trhlina.Zřejmě nás něco zasáhlo, když jsme vystupovali z koridoru.Nejspíš meteoroid. Jinak si to neum



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist