načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Světlo pulsaru - Aleš Pitzmos

Elektronická kniha: Světlo pulsaru
Autor:

Edice "Evropská space opera" V roce 2217 skončily Koloniální války, největší a nejničivější konflikt, který kdy lidstvo poznalo. Obě znepřátelené strany, jak pozemské ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  140
+
-
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 331
Rozměr: 18 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6244-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Edice "Evropská space opera" V roce 2217 skončily Koloniální války, největší a nejničivější konflikt, který kdy lidstvo poznalo. Obě znepřátelené strany, jak pozemské megakorporace, zastoupené Vesmírnou asociací, tak Extrasolární společenství, sdružující svobodně smýšlející lidské kolonie, utrpěly velké ztráty a uzavření mírové smlouvy bylo poslední možností, jak se vyhnout vzájemnému zničení. Ani o deset let později staré vášně nevychládají a dávné křivdy jsou stále živé…
V této nejisté době se Desmond Sommers vydává se svou osmiletou dcerou na stanici Lighthouse, nacházející se v planetárním systému pulsaru PSR 1257+12, aby na ní převzal velení a začal nový život bez rizika a napětí, které tak často zažíval coby velitel záchranného týmu. Ihned po příletu jej však začínají sužovat zvláštní vize, na stanici dojde k sabotáži a navíc se dozvídá nečekané věci o své manželce, která zemřela při nehodě reaktoru na neptunské stanici Stormcloud a s jejíž smrtí se dosud nevyrovnal.
Když na stanici zaútočí lodě Extrasolárního společenství, spustí se řetězec událostí, který Desmonda dovede nejenom na Eridanus, první loď schopnou cestovat hyperprostorovými koridory, ale dostane se i na stopu utajovaného a nebezpečného konsorcia OROS. A zjišťuje, že má s událostmi, které se dějí, společného víc, než by si kdy přál... Samostatný román.

Zařazeno v kategoriích
Aleš Pitzmos - další tituly autora:
Vesmírná asociace 1 - Světlo pulsaru Vesmírná asociace 1
Pitzmos, Aleš
Cena: 239 Kč
Vesmírná asociace 2 - Záře supernovy Vesmírná asociace 2
Pitzmos, Aleš
Cena: 256 Kč
Záře supernovy Záře supernovy
Pitzmos, Aleš
Cena: 140 Kč
Vesmírná asociace 3 - Jas kvasaru Vesmírná asociace 3
Pitzmos, Aleš
Cena: 256 Kč
Jas kvasaru Jas kvasaru
Pitzmos, Aleš
Cena: 140 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Aleš Pitzmos
SVĚTLO PULSAR U
Copyright © 2015 by Aleš Pitzmos
Cover © 2015 by David Hess
For Czech Edition © 2015 by Robert Pilch – Brokilon
ISBN 978­80­7456­245­7 (PDF)





Nakladatelství BROKILON
PRAHA
2015
ˇ

Aleš Pitzmos
Svetlo
pulsaru






http://www.brokilon.cz
https://www.facebook.com/brokilon
Edice
„Evropská space opera“
v nakladatelství Brokilon
Jan Hlávka, Jana Vybíralová: Algor
1. Mráz a hry
2. Tenký led
3. Pomníky zimy *
Julie Nováková: Blíženci
1. Prstenec prozření
2. Elysium *
3. Hvězdoměnci *
Pavel Obluk: Kra
Robert Pilch (ed.): Capricorn 70
Aleš Pitzmos: Světlo pulsaru
Jaga Rydzewska: Atalaya
1. Válečníci *
2. Hvězdný oceán *
3. Ušlechtilé příměří *
* připravujeme





5
Prolog
Io
těžební stanice Vulcano II / vesmírná loď Tristan
23. května 2227
Vznášel jsem se v nicotě.
Prostor, hmota i čas – to vše pozbylo smyslu. Existovala
jenom energie, která byla mnou. Energie, jež nemá tělo.
Neměl bych nic cítit – ale přesto jsem zaznamenal jakýsi
vjem. Soustředil jsem se na něj. Bylo to teplo? Či chlad? Závan
neexistujícího vánku na neexistující kůži?
Nevěděl jsem.
Já?
Jsem ještě vůbec sám sebou? Jsem snad mrtvý? Je tohle
posmrtný život? Tahle nicota? Věčnost?
Potom se všechno kolem začalo rozjasňovat a společně s tím
vizuálním vjemem přišel i pocit tělesnosti. Začal jsem si
pomalu uvědomovat, kdo jsem.





6
Jsem... Desmond Sommers.
Cítil jsem, že ležím na něčem měkkém. Na lůžku? Na rukou
jsem vnímal zvláštní tlak. Jsem k němu snad připoutaný?
Zvuk.
Nejdřív se podobal šepotání větru v korunách stromů, pak
zintenzivněl na nepříjemné bzučení, jako by byl někde poblíž
roj vos. A potom... potom se změnil v něco důvěrně známého.
V hlas. Mužský hlas. Zdálo se mi, že přichází z velké dálky. Snad
z druhé strany vesmíru – pokud tedy vesmír nějaké strany má...
„Víte, jaké bude mít tohle selhání pro konsorcium
následky?! Ksakru! Vysvětlíte mi, jak se to stalo?“
Zněl rozčileně. A autoritativně.
Poté jsem zaslechl druhý hlas. Patřil nějaké ženě. „Já...
nevím.“
„Jak... nevíte?! Máte patřičnou odbornost?! Anebo snad
ne?!“
„Není to tak snadné! Po té nehodě jsme téměř o vše přišli.
Vím jen jedno: s tímhle nikdo nepočítal.“ Pak začala mluvit tak
tiše, že jsem jí téměř nerozuměl. Ani muži, když jí odpovídal.
Zachytil jsem jenom pár slov. Někdy patřila muži, jindy ženě.
„Problém... tak... spustit... podle plánu... nemělo...
vědomí...“
Pokusil jsem se podívat na ty lidi, dát jim najevo, že jsem
vzhůru. Po vyčerpávajícím úsilí jsem otočil hlavu a krátce
zahlédl vysokou tmavovlasou ženu a statného muže v šedé
kombinéze. Stálo mě to zřejmě příliš mnoho sil, protože se mi zrak
začal opět zakalovat. Mysl se mi však naopak stále více
projasňovala.
A přišly otázky.
Kde to jsem? A co se to se mnou děje?
Pokusil jsem si vzpomenout, vybavit si události, které se
staly předtím, než jsem se probudil tady.





7
Byl jsem v pekle. Anebo to místo peklo alespoň připomínalo.
Stál jsem ve výsadkové sekci záchranného transportéru typu
Nereida a sledoval změť aktivních sopek ostře kontrastující
s umrzlými žlutočervenými pláněmi, tvořícími povrch měsíce
Io. Jak jsme klesali, nabývaly na majestátnosti a hrozivosti.
Skutečný král tohoto světa se však vyjímal v řídké atmosféře
těsně nad obzorem. Jupiter. Dvě obří rudé atmosférické bouře,
které se vytvořily v průběhu dvaadvacátého století na jeho
severní polokouli, až znepokojivě připomínaly oči.
Neměl jsem tam být. Věděl jsem, že neměl.
V tu chvíli jsem se měl na Zemi vítat se svou osmiletou
dcerkou Florou, plánovat, co společně podnikneme, a připravovat
se na nový život – ne evakuovat těžební stanici vybudovanou
na jednom z nejvražednějších míst ve Sluneční soustavě. Ale
osud a kapitán naší lodi rozhodli, že si mám odchod od
záchranářů pořádně užít na téhle misi.
„Io je každou vteřinou bombardovaný miliardama nabitejch
částic z jupiterovejch radiačních pásů,“ zvedal právě
Boccaccio „Bok“ Tripleman, můj přítel a kolega, morálku týmu
stejně jako obvykle. „Kdyby transportéru selhal EM štít, schytali
bysme smrtelnou dávku záření dřív, než byste řekli doprdele.“
„Doprdele!“ ulevil si Sergej, kterého jsem vytušil někde po
své levici. „Drž už, sakra, hubu!“
Poblíž náhle zaduněla silná exploze a mrštila transportérem
na bok. Gravitační stabilizátory dokázaly pohyb kompenzovat,
takže jsem zůstal stát, ale i tak se mi zvedl žaludek.
Transportér se vzápětí dostal na stabilní dráhu.
Aktivoval jsem mikrovysílačku. „Co to, ksakru, bylo,
pilote?“
„Promiňte, veliteli Sommersi, ale lízla nás erupce oxidu
siřičitého z blízkého vulkánu.“
„Poškození?“





8
„No, podruhé bych do toho vletět nechtěl.“ Odmlčel se.
„Těžební stanice sto kilometrů od naší současné pozice. Stále
neodpovídají na volání. A ještě něco: nefunguje jim EM štít.“
„Beru na vědomí.“ Ukončil jsem spojení a zamyslel se nad
tím. Stanice má masivní plášť ze slitiny olova, niklu, titanu
a ultraželeza, takže dokáže být po nějakou dobu nouzově
stíněná. I tak to však celou situaci ještě více komplikovalo.
„Neměl by z  Tristanu vodstartovat další transportér
s druhym týmem?“ zeptal se Bok.
„To jsem řekl po brífinku kapitánovi. Nesouhlasil. Podle jeho
slov na to prý bez problémů stačíme.“
Bok se zašklebil. „No jasně – my z Brava vydáme za dalších
deset záchrannejch týmů.“
Někdy jsem měl taky ten pocit.
Před námi se náhle objevila oblast Tvashtar Paterae,
rozsáhlá, tři sta kilometrů dlouhá prohlubeň, lemovaná horami
a posetá menšími i většími sopečnými kalderami. Několik
z nich chrlilo do neuvěřitelné výšky sloupce plynů
a v nesčetných trhlinách mezi nimi žhnulo magma. Opatrně jsme
proletěli nebezpečnou oblastí a pak jsem zahlédl centrální kalderu
se zatuhlou černou krustou na povrchu. Sto metrů od ní, na
mohutných adaptabilních pilotech, stála stanice Vulcano II.
Transportér doklouzal až k přistávací rampě a potom na ni
hladce dosedl.
Povzbudivě jsem se usmál na své lidi, nervózní trojici
oblečenou v ultraodolných skafandrech nejnovějšího typu.
„Nemějte obavy. Zvládneme to. Stejně jako vždycky.“
„Protože my jsme Vesmírná asociace!“ zahalekal Sergej.
„No jasně! Zapněte EM štíty skafandrů a magnetické boty!
Jdeme na to!“
Otevřel jsem boční průlez a seskočil na rampu. Rozhlédl
jsem se: byly tu dva velké nákladní raketoplány a transportér





9
s protáhlým trupem a dvěma výkyvnými iontovými motory.
Byl to typ Defender od General Spaceship, který za
Koloniálních válek využívaly obě znepřátelené strany k přepravě
munice a vojáků. Pochyboval jsem, že patří ke standardnímu
vybavení stanice. Tak kde se tady, ksakru, vzal? To však nebyla
jediná věc, která mě zarazila. Všechny lodě se zdály
nepoškozené a personál stanice by se do nich v pohodě vešel. Tak proč
už dávno neodletěli do bezpečí na základnu na Callisto?
Bok se zastavil vedle mě a kývl k lodím. Taky mu to došlo.
Vytáhl z pouzdra na opasku skafandru ruční skener a chvíli
s ním pracoval. „Zaznamenávám rozsáhlý trhliny na plášti
motorů u vobou nákladních raketoplánů,“ konstatoval
nakonec. „Pokud by je někdo spustil...“
Tak by tu byl pěkný ohňostroj... Vysvětlovalo by to, proč je
nevyužili k evakuaci. Na druhou stranu: to byli takoví
lemplové, že si poškozené lodě nedokázali opravit?
Pokrčil jsem rameny a pokynul týmu. Společně jsme se
rozběhli podél dopravního pásu k masivním vratům do staničního
skladu; vedle nich se nacházel vchod pro údržbu, jímž jsme se
chtěli dostat dovnitř.
Jakmile jsme k němu dorazili, začal Bok pracovat
s terminálem. Po chvíli to vzdal. „Nejde to, šéfiku. Počítač hlásí, že je
vobjekt uzamčenej.“
„Zkus přístupové kódy, které nám poskytl kapitán.“
„Ty sem použil, chytráku. Ani ťuk.“
Tiše jsem zaklel a kopl do dveří. Bylo to marné gesto, já vím,
ale nemohl jsem si pomoci. „Chci slyšet možnosti. Co takhle
plazmový hořák?“
Bok si změřil dveře pohledem. „To by mohlo vyjít.“
„Skvěle!“ Kývl jsem na člena týmu, který měl obdobné věci
na starost. „Teď je to na tobě, Raule.“
O několik vteřin později už začal prořezávat dveře. I když





10
jsem mlčky sledoval jeho práci, nepřestával jsem pozorovat
okolí. Krusta kaldery se začínala lámat a ve spárách mezi
jednotlivými krami to nepříjemně žhnulo, navíc vzdálené sloupce
rozžhavených plynů nabyly na mohutnosti. Všechno se to
odehrávalo v nepřirozeném tichu, protože zvuk se ve slabé
atmosféře měsíce téměř nešířil – o to však to bylo děsivější.
Za tu dobu, co jsem tuhle práci dělal, jsem si skutečně užil
svoje: evakuoval jsem několik orbitálních stanic, které se
dostaly do problémů ať už díky poklesu oběžné dráhy či selhání
hlavního reaktoru, bitevník, co ztroskotal v atmosféře hnědého
trpaslíka u hvězdy Nu Ophiuchi, a před dvěma měsíci dokonce
nákladní loď patřící pomatené sektě, jež uvízla v gravitačním
poli černé díry. Jenže nic z toho mě nemohlo připravit na to,
co se dělo tady...
„Jak dlouho ještě?“ zeptal jsem se Raula – čím dřív budeme
uvnitř, tím lépe.
„Ještě pár vteřin, šéfe... a je to!“
Ve stejném okamžiku přestal plazmový hořák pracovat
a prořezaná část dveří vpadla dovnitř.
„Tak do toho!“ Pokynul jsem mužům, kteří začali jeden po
druhém prolézat do přechodové komory. Než jsem se tam
protáhl i já, ještě jsem se rychle rozhlédl po pekle, které panovalo
tam venku. Snad se nám podaří zachránit ty lidi předtím, než
to tady celé vybuchne...
K prořezanému otvoru mezitím Raul zevnitř připevnil dva
nouzové emitory silového pole. Jakmile je aktivoval, otevřel
Bok hermeticky uzavřené vnitřní dveře.
Ocitli jsme se v přístupovém koridoru vedoucím ke
zpracovatelským halám na ultraželezo a vrtné soupravě. Byl potemnělý,
fungovala tu pouze slabá záložní světla. Moje helma se tomu
ihned přizpůsobila tím, že aktivovala noční režim – všechno
kolem zezelenalo a zjasnilo – a na hledí se zároveň zobrazily





11
údaje o stanici, které si mikropočítač skafandru vytáhl přímo ze
souboru s jejími plány.
Rozhlédl jsem se. Nebylo tu ani živáčka.
„Kde, kruci, sou?“ zamrmlal Bok. „Čekal bych, že budou
celý nažhavený, až vodsaď vypadnou, a vono prd.“ Pozvedl
skener a aktivoval širokopásmový paprsek pro pátrání po
biologických signálech. Výsledky se mu zobrazily téměř
okamžitě. „Údaje sou neprůkazný. Zřejmě je něco ruší – možná vrtná
souprava anebo radiace.“
Přišel jsem k nedaleké 3D obrazovce, na níž rotovalo logo
First Mine Company s nápisem: Těžba je pro nás radostí.
A zjistil jsem, že je terminál zablokovaný. Bylo to čím dál podivnější.
Vyrazili jsme k bezpečnostním dveřím na konci koridoru,
opatřeným varovnými nápisy. Neušlo mi, že má Sergej celou
dobu položenou ruku na pouzdře s elektrickým paralyzérem.
„Děje se něco?“ zeptal jsem se ho.
Zavrtěl hlavou. „Jen... tušení. Nic víc.“
V duchu jsem se pousmál. Bývalý voják se nezapře – Sergej
totiž dřív sloužil ve speciálním komandu Ozbrojených složek
Vesmírné asociace nazvaném Serpents a aktivně se účastnil
Koloniálních válek.
Aktivoval jsem mechanismus dveří. Vzápětí se
rozevřely – i když trochu neochotně.
Vstoupili jsme do rozlehlých zpracovatelských hal.
Následoval jsem Sergeje do uličky mezi masivními stroji, zvedajícími
se ke stropu deset metrů nade mnou. Přemýšlel jsem, k čemu
můžou sloužit. Vypadaly skoro jako generátory, které se
používají k vytvoření magnetického pole v šachtách nákladních
turbokapslí na vesmírných stanicích a lodích. Jenže tyhle – znovu
jsem pohlédl ke stropu haly – byly obrovské.
Ultraželezo!
To jsem tak zakrněl?





12
Jakmile jednou ztuhlo, nikdo s ním nic nesvedl. A pokud
se ho snad podařilo znovu natavit, ztratilo mnoho ze svých
unikátních vlastností. Proto se uchovávalo v surovém
rozžhaveném stavu. A tyhle obrovské generátory vytvářely tak silné
magnetické pole, že dokázalo tekuté ultraželezo udržet
v potrubí a ochránit i samotnou vrtnou hlavici, nacházející se více
než kilometr pod centrální kalderou oblasti Tvashtar.
Všiml jsem si, že je Sergej ještě mnohem nervóznější než
obvykle a snaží se kontrolovat všechny spojovací můstky,
nacházející se nad námi. Pro bývalého vojáka muselo tohle být
hotové peklo. Mohla se tu skrývat klidně celá armáda...
Náhle se zastavil a něco v jeho postoji se změnilo. Přistoupil
jsem k němu a položil mu ruku na rameno. „Sergeji?“
Ukázal na podlahu. „Vidíte to taky?“
Nejdřív jsem netušil, co má na mysli, ale potom jsem si
všiml, že přes ni přebíhá zčernalá rýha. O kus dál byla další.
Vysvětlení bylo jasné: někdo tu střílel. Ale podle rozsahu
poškození to nebylo z obyčejné laserové pistole.
Otočil jsem se k Bokovi. „Můžou tady mít pušky?“
Pokrčil rameny. „Pochybuju, že mají vůbec pistole. Není to
vojenská základna, ale těžební stanice. Na to nezapomínej.“
Sergej mezitím pomalu zamířil k centrální části
zpracovatelských hal, kruhové vyvýšené platformě chráněné supersklem.
Na chvíli ztuhl – a potom se rozběhl.
„Sergeji!“ křikl jsem na něj, ale ani ho to nezpomalilo.
„Do hajzlu!“ ulevil jsem si a vyběhl za ním. Zdolal jsem jen
pár metrů, když jsem zjistil, co ho upoutalo: za posuvnými
prosklenými dveřmi ležela lidská postava. Vpadl jsem dovnitř.
Proboha!
Mezi počítačovými stanovišti leželo deset lidí. Nejdřív jsem
si myslel, že jsou v bezvědomí, ale pak jsem si všiml, že má
každý v týlu zčernalou skvrnu.





13
Došlo mi to dřív, než to Sergej řekl nahlas. „Někdo je
popravil.“
Udělalo se mi zle. Odvrávoral jsem, opřel se o stěnu ze
superskla a zavrtěl hlavou.
Náhle mi bylo jasné, co se tady stalo. Uzamčený objekt,
vojenský transportér, který tu podle všeho neměl co dělat, stopy
po střelbě, popravení lidé... znamenalo to jedinou věc: někdo
na stanici zaútočil.
Ale kdo to mohl, proboha, udělat?
Dalo by se předpokládat, že to mohla mít na svědomí
nějaká organizovaná zločinecká skupina, která se chtěla zmocnit
několika magnetických nádob s ultraželezem, například Černí
Mingové z čínské části Marsu, ale chladnokrevná poprava... té
se nedopouštěli ani oni.
Vzápětí dorazili i ostatní.
„Doprdele!“ ulevil si Bok. Přistoupil k jednomu z mrtvých
a převrátil ho. Byla to mladá žena, oči vytřeštěné děsem
v posledních vteřinách života. Přečetl jmenovku na její kombinéze:
„Jane Simonsová, geofyzikální úsek.“ Pomalu otáčel další těla
a brzy se k němu přidal i Raul.
„Někteří byli vědci, jiní těžaři,“ řekl mi pochmurně Bok,
když tu nepříjemnou práci dokončili.
Vzápětí mi v uchu pípla mikrovysílačka.
„Ano?“
„Tady Sergej, pane.“
Rozhlédl jsem se. Vůbec mi nedošlo, že už tu s námi není.
„Mám odpovědi na naše otázky,“ pokračoval. „Jsem o kus
dál v hale.“
Pokynul jsem ostatním a společně jsme se vydali za Ser -
gejem, který na nás už čekal poblíž antigravitačního pásu
s magnetickými nádobami. Před ním leželo další tělo. Patřilo
muži středního věku, oblečenému v prostém černém skafan-





14
dru, který nenesl označení. Křečovitě svíral útočnou pušku
exotického tvaru. Ihned jsem ji identifikoval – X37
Dragonfire.
Sergej ji podle výrazu ve tváři také poznal. „Tuhle zbraň jsem
viděl naposledy v rukou nepřátelských komand během
posledních dní Koloniálních válek.“ Špičkou boty šťouchl do muže.
„Je to jasné. Je to Kolonista. Znovu zaútočili.“
Jeho slova zůstala viset ve vzduchu jako gilotina.
Nechtěl jsem tomu uvěřit. Nechtěl, anebo nemohl?
Bok byl na tom podobně – odpotácel se stranou a zavrtěl
hlavou. „To ne...“ zašeptal.
Zhluboka jsem se nadechl.
Koloniální války, největší konflikt, který kdy lidstvo poznalo,
byl už deset let starou minulostí, na niž jsme se všichni snažili
zapomenout. Obě znepřátelené strany, jak Vesmírná asociace,
sdružující pozemské megakorporace, tak Extrasolární
společenství, svazek bývalých kolonií, utrpěly velké ztráty a mírová
smlouva, uzavřená na neutrální půdě v čínské části Marsu,
byla poslední možností, jak se vyhnout vzájemnému zničení.
Asociace přislíbila vzbouřeným Kolonistům, že její
megakorporace nebudou zasahovat do jejich svrchovanosti a práva na
sebeurčení, a oni jim na oplátku navrátili výrobní podniky,
které obsadili na neutrálních planetách, a propustili řadu
rukojmí, jež věznili přes patnáct let.
A teď se podle všeho Kolonisti rozhodli křehké příměří
porušit. Nejhorší však bylo, že mi útok na Vulcano II nedával
smysl – vždyť je to jen obyčejná těžební stanice a First Mine
zdaleka nepatří k hlavním pozemským megakorporacím,
proti nimž Kolonisti tak brojili. Pokud bych byl jejich vojenským
velitelem, nařídil bych strategický úder proti Stormcloudu,
neptunské orbitální stanici. Tam by útočníci získali množství
informací o technologiích a lécích, které megakorporace vyví-





15
její, navíc se tam nachází důležité retranslační centrum
Komunikační sekce.
„Zasraný svině,“ vyrušil mě z myšlenek Raul.
„Lidé na stanici se bránili!“ vykřikl Sergej a hmátl po pušce,
kterou mrtvý křečovitě svíral v prstech. „Měli bychom jim
pomoci. Možná ještě není pozdě.“
Chvíli jsem na něj zíral. Nikdy jsem neprošel vojenským
výcvikem, i když si to můj otec, hrdý na to, co Asociace
v uplynulém století dokázala, velice přál. Chtěl, abych se jednou přidal
k Útočným jednotkám stejně jako můj starší bratr Nathaniel,
který narukoval krátce před Koloniálními válkami, a poslal
Extrasolární společenství do patřičných mezí. A ten tlak na mě
paradoxně zesílil v době, kdy bratr za Asociaci položil život.
Jenže já jsem nechtěl kráčet v jeho šlépějích. A to otec nemohl
pochopit. Možná proto jsme se stále hádali. Možná proto jsem
v sedmnácti utekl z domova a po mnoha peripetiích se
nakonec přidal k záchranářům, abych život dával, a ne ho bral.
A nikdy jsem nelitoval. Až doteď.
„Kolikrát ti mám opakovat, že nejsme vojáci!“ zavrčel jsem
a setkal se se Sergejovým odhodlaným pohledem. „Neměli
bychom do toho zasahovat víc, než je nutné. Vrátíme se
k transportéru. Ať si s tím poradí bezpečnost anebo mariňáci ze
stanice Ring II.“
To že jsem řekl? Nemluvila ze mě jenom zbabělost?
Pomyslel jsem na svou dceru. Možná ji mrzelo, že jsem s ní nebyl tak
často, jak si přála, zároveň mě však považovala za hrdinu. Měl
bych se tak chovat.
S povzdechem jsem aktivoval mikropočítač a zobrazil si na
displeji potřebné údaje. „Tak dobrá. Prohlédneme to tu
a pokusíme se zjistit, zda někdo nepřežil.“
„Anebo co tu mají Kolonisti za lubem,“ přerušil mě Sergej.
„S prominutím, pane.“





16
„Nebo tak. Rozdělíme se: Sergeji, půjdeš se mnou do obyt -
ných a vědeckých prostor stanice, Boku, Raule, vy běžte do věže
s technickou a velitelskou sekcí. Nemusím vám snad
připomínat, abyste byli opatrní. Pokud nastanou potíže, ohlaste se.“
„Jasně, šéfiku.“
Ještě jsem se krátce spojil s pilotem našeho transportéru
a přikázal mu, aby kontaktoval Tristan a požádal kapitána
Makeleho o raketoplán s bezpečáky. Pak jsme se Sergejem
zamířili podél soustavy potrubí a robotických manipulátorů
k postranním dveřím, vedoucím do zázemí pro těžaře, spleti
temných chodeb a místností. Po dvaceti metrech jsme narazili
na spuštěnou bezpečností přepážku – ve které zel velký otvor
s rozšklebenými okraji.
Rozhlédl jsem se po zčernalých stěnách chodby – a v krku se
mi usadil velký knedlík. Koukl jsem na Sergeje, který poklekl
u otvoru a začal jej kriticky zkoumat. „Vypadá to na směrovou
nálož LMS,“ řekl po chvíli. Sehnul se a opatrně se otvorem
protáhl. „V pořádku, veliteli!“
Opatrně jsem ho následoval – když se všechno kolem začalo
otřásat. Někde nade mnou praskl elektrický vodič a sršely z něj
jiskry. Stanice skřípala a sténala.
„Stabilizátory přestávají fungovat,“ poznamenal Sergej,
přikrčený vedle mě. „Měli bychom máknout.“
Mluvil mi úplně z duše. Co všechno tahle stanice vydrží?
Pak otřesy náhle ustaly.
Rozhlédl jsem se a na hledí helmy se mi díky rozšířenému
rozhraní objevilo několik nových navigačních popisků. Před
námi byly šatny. Sergej se přitiskl k poškrábané ocelové
stěně a namířil do otevřených dveří pušku. Potom zaklel a zbraň
mu poklesla v rukou. Nahlédl jsem mu přes rameno. Bylo tam
několik mrtvých. Zřejmě šli na směnu a byli překvapeni
a zastřeleni zezadu, takže se ani nezmohli na odpor.





17
Můj strach se stupňoval. Stejně jako hněv.
Měla to být moje poslední mise... Najednou mě napadlo, že
jí může být i v jiném slova smyslu.
Doprdele!
Potřebuju mít čistou hlavu, abych nedělal chyby, a ne se
vyděšeně třást a řešit kraviny. Zkusil jsem Zlatý dech, uklidňující
relaxační cvičení, které nás učili na psychologických
seminářích. Ale ať jsem chroptěl sebevíc, stejně to nepomohlo.
Když jsme místnost opustili a zahnuli do další temné
chodby, zatočila se mi hlava a nohy mě přestaly poslouchat.
Zhroutil jsem se na zem a marně lapal po dechu, tělo sevřené
prudkou nevolností.
Co se to se mnou, ksakru, děje?
Vzápětí to začalo odeznívat: stejně rychle, jako to přišlo.
Snažil jsem se postavit; bez Sergejovy pomoci bych to
však nezvládl. Měřil si mě ustaraným pohledem. „V pořádku,
pane?“
„Jo. Zřejmě jsem se ještě úplně neoklepal z té exploze.“
Sergej přikývl, ale stále mě držel.
„Jak říkám, je to v pohodě,“ zavrčel jsem, setřásl mu ruku
a vyrazil do chodby. Ještě jsem byl trochu rozklepaný, ale
snažil jsem se to rozchodit – naštěstí to šlo dobře.
Pokračovali jsme.
V jedné z místností, která sloužila jako kantýna, jsme
narazili na další mrtvé; byl mezi nimi i jeden Kolonista. A já si
začínal uvědomovat, že tu možná nikoho živého nenajdeme.
I Sergej byl stále nervóznější. Zřejmě mu to příliš
připomínalo Koloniální války. Uměl jsem si představit, jaké hrůzy viděl
na vlastní oči. To, čeho jsem byl před jedenácti lety svědkem
v kolonii Pyrrha, mě nepřestalo děsit dodnes. Jakmile jsem si
na to vzpomněl, ucítil jsem prudkou bolest v pravé noze. Věděl
jsem, že tam ve skutečnosti není, že je to jenom přízrak dávné





18
bolesti, ale na okamžik byla tak opravdová... Zaťal jsem zuby
a vyhnal ty myšlenky z hlavy, právě když se před námi objevily
velké superskleněné dveře vedoucí do vědecké sekce. Sergej je
chtěl otevřít, ale najednou se zarazil.
Všiml jsem si toho, co ho překvapilo. Supersklo bylo
orosené, takže dovnitř nebylo vůbec vidět. Přišel jsem blíž a otřel
ho rukávem skafandru: naskytl se mi pohled na chodbu plnou
našedlého plynu.
Sergej začal pracovat se skenerem. „Je to nějaká extrémně
toxická směs. Dominantní jsou kyanovodík a sulfan.“
Zamračil jsem se. Tak to je pěkné svinstvo: kdybychom tam
vešli bez skafandru, plyn by nám způsobil smrtelný edém plic.
„Jaká je koncentrace?“
„Deset tisíc částic na milion. Navíc vůbec nedokážu
identifikovat ostatní složky – ale podle všeho budou také dost
jedovaté.“
„Zvládnou to naše skafandry?“
Chvíli o tom přemýšlel. „U jiných bych to nedoporučil, ale
T-Shirt 3 jsou ty nejlepší. Dokážeme to.“
Chtěl jsem dveře otevřít – ani se nepohnuly. To je snad zlej
sen... Zkusil jsem to znovu. Opět bezúspěšně.
„Odstupte!“ zavrčel Sergej.
Otočil jsem se a zjistil, že si zapřel pažbu dragonfireu
o rameno. Když jsem se mu odklidil z cesty, odstřelil dveře
soustředěným paprskem z pušky.
Do chodby ihned vtrhla směsice agresivních plynů a začala ji
zaplňovat. Na nic jsme nečekali a protáhli se dovnitř. Koridor
se několikrát větvil, po mé pravici i levici se nacházely
nejrůznější laboratoře a kanceláře. I tady jsem spatřil spáleniny na
stěnách a poničené dveře, vedoucí do jedné pracovny.
Bojovalo se tu. Ale nebyli tu žádní mrtví.
Pak se před námi objevily dveře vedoucí k počítačovému





19
jádru stanice. Automaticky se otevřely a Sergej vrazil dovnitř;
vzápětí se odtud ozvaly zvuky střelby a výkřiky.
Aniž bych tušil, co vůbec dělám, vyrazil jsem mu na po -
moc. Sergej ležel bezvládně na podlaze a skafandr měl
připečený k hrudníku. Tohle nemohl přežít. O kus dál pak ležel
nějaký neznámý muž v pracovní kombinéze, v ochablé ruce
svíral laserovou pistoli. Zřejmě se se Sergejem zabili
navzájem.
Chtěl jsem se sehnout pro pušku, kterou můj mrtvý kolega
stále držel v ruce, když jsem zjistil, že na mě někdo míří
zbraní. Předtím jsem si toho druhého muže nevšiml, protože se
skrýval za počítačovými stanovišti. Tisíckrát jsem se proklel
za svou neopatrnost a každou chvílí jsem čekal smrtící výstřel.
Ten však nepřišel.
Pozorně jsem si prohlédl muže, který na mě mířil: byl to
rozcuchaný plavovlasý chlapík v bílém plášti, jemuž se čelo
perlilo potem a pod vytřeštěnýma očima mu tmavly kruhy únavy.
A pistole se mu v ruce pěkně třásla. Nevypadal na Kolonistu.
Vlastně ani ten muž, který zabil Sergeje...
V tom okamžiku jsem si uvědomil, k jakému tady došlo
šílenému nedorozumění.
Podíval jsem se na jmenovku na mužově plášti – byl to jistý
Peter McQueen, vedoucí geofyzikálního úseku.
„Nemusíte na mě mířit, doktore McQueene,“ řekl jsem co
možná nejklidnějším hlasem. „Nejsem Kolonista. Jmenuji se
Desmond Sommers a...“
McQueen vytřeštil oči, ustoupil a vrazil do půlkruhu
stanovišť obepínajícího oválnou místnost, která skrývala samotné
počítačové jádro stanice. Tentokrát se roztřásl po celém těle
a rozkašlal se. Když si otřel ústa hřbetem ruky, všiml jsem si,
že na ní má krev. Trpěl vážnou otravou radiací.
„Dostali jsme varování, ale já...“ pronesl – jeho hlas byl sot-





20
va slyšitelným šepotem. „Nechtěl. Nechtěl uvěřit... byl jsem...
příliš zaslepený. A když jsem konečně prozřel, chtěl jsem své
výzkumy zničit...“ Chytil se za hlavu, v očích měl takovou
bolest, až to mnou otřáslo. Pak zagestikuloval k počítačovému
jádru. „Datové úložiště však bylo náhle nepřístupné. Potom
následoval útok... ale my... my se nakonec ubránili. Ale tušil
jsem, že jenom na chvíli.“ Upřel na mě zvláštní pohled. „Já
vím, proč jste tu. Poslal vás OROS, abyste... abyste dokončil
jejich dílo.“
OROS? Co je to OROS? To slovo mi přišlo povědomé, jen
jsem nevěděl, kam ho mám zařadit. Pak jsem to vyhnal
z hlavy – ten chlap byl evidentně mimo.
„Pracuji pro Avalon Rescue Company, člena Zdravotní
a záchranné sekce Vesmírné asociace,“ zkusil jsem to znovu. „Vím,
že se na stanici staly hrozné věci, viděl jsem tu mrtvé lidi, vaše
kolegy, ale věřte mi, že teď už je po všem. Skloňte tu zbraň a já
vám vstříknu protiradiační vakcínu.“
Zachechtal se. „Tomu mám věřit? Vždyť jste... vtrhli jste
na ošetřovnu a všechno jste zni... zničili... stejně jako
komunikační soupravu a vyvíječe staničního EM štítu. Vím, co jste
chtěli udělat. Po tom, co byste odvedli svou práci, jste tu chtěli
nechat ty... ty, které jste hned nezabili, aby zemřeli na nemoc
z ozáření.“
„Znovu opakuji, že nemám s útočníky nic společného. Tam
venku máme transportér – spojím se s ním a pilot vám potvrdí
mou totožnost.“
McQueen se znovu zachechtal. Nechal mě na mušce,
přiblížil se k jednomu z počítačových stanovišť a poslepu zadal
několik příkazů. Zhmotnila se nad ním velká holoobrazovka,
znázorňující rotující model stanice se zvláštním zařízením,
umístěným ve spodní části přistávací rampy. V dolním rohu se
lesklo odpočítávání...





21
1:29
1:28
1:27
Kruci.
Nevěděl jsem, co to znamená, ale nelíbilo se mi to.
„Snažil jsem se dostat do jádra,“ vyblekotal McQueen
a potom potřásl hlavou. „Já... snažil jsem se... ale... nyní mi
nedáváte na vybranou. Musím to dokončit. Až... až odpočet dospěje
k nule, bude vypuštěna poslední ge... geosonda přímo do jícnu
centrální kaldery a donutí ji k explozi. A stanice!“ Znovu se
chytil za hlavu. „Stanice zanikne! A vy... vy neuspějete! OROS
neuspěje!“
Zamrkal jsem. Ta zvýšená sopečná aktivita – to nebyla
náhoda. McQueen musel celou oblast destabilizovat pomocí
geosond už před naším příletem. Vzpomněl jsem si na to, jak byla
stanice uzavřená, a na toxickou směsici plynů v přístupovém
koridoru.
Ježíši.
K tomu nedorozumění nedošlo jenom teď! Oni nás celou
dobu považovali za vetřelce, spletli si nás s druhou vlnou
útočníků. V tom případě – proč to chce McQueen dokončit až teď?
Proč to neudělal už v okamžiku, kdy jsme přistáli na rampě?
A pak mi to došlo – společně se zamrazením v žaludku.
„Nemůžete to udělat,“ řekl jsem mu tak klidným hlasem, jak
jsem při pohledu na vteřiny ubíhající na časomíře jenom
dokázal. „Nemůžete zabít ty, co útok přežili...“
Vytřeštil oči. „Jak o nich víte! Snad už...“
„Intuice. Kde jsou – předpokládám, že se schovali
v reaktorovém sálu. Ten je dostatečně stíněný na to, aby je to tam na
několik hodin ochránilo před radiací.“
„Udělám to!“ zaječel. „Tak jako tak byste je zabili! Oni vědí,
proč zemřou!“





22
V té chvíli začaly stanicí opět zmítat otřesy a někde nad námi
explodoval vodič.
Udělal jsem krok vpřed.
McQueen nevystřelil. Pouze na mě hleděl vědoucím
pohledem. „Co uděláte, Desmonde Sommersi?!“ Hystericky se
zasmál. „Zabijete mě... jako... jako jste zabil svou ženu?! Jako
jste zabil Sáru?!“
Chvíli jsem nemohl uvěřit tomu, co řekl. Do mysli mi vtrhly
vzpomínky, kterých jsem se děsil a snažil se je zapomenout. Už
to bylo tak dávno. Skoro čtyři roky.
Vybavila se mi neptunská stanice Stormcloud. Úsměv mé
ženy... její oči... hlas...
„Desi...“
Ne!
Okamžik, kdy jsem sevřel její mrtvé tělo...
„Zabijete mě... jako... jako jste zabil svou ženu?! Jako jste
zabil Sáru?!“
„Jak víte, že se moje žena jmenovala Sarah?!“ vykřikl jsem.
„Jak to víte?!“
0:19
„Jak to, kurva, víte?!“
Prázdný pohled jeho očí.
Otřesy.
Namířená laserová pistole.
0:15
Skočil jsem.
Vyšlehl paprsek.
A pak všechno skončilo... rozplynulo se v temnotě černější
než samotný vesmír...
Zalapal jsem po dechu. Jako plavec, který se snaží dostat na
hladinu.





23
Jak vzpomínky pomalu odeznívaly, začal jsem opět vnímat
místo, kde jsem se probudil. Žádný hovor už jsem neslyšel,
někde po mé pravici snad pouze něco podivně syčelo.
Zhluboka jsem se nadechl. Ve vzduchu byla cítit dezinfekce.
Snažil jsem se pohnout, ale tělo mě skoro neposlouchalo.
Potom se nade mnou někdo naklonil – rozeznal jsem lidský
obličej rámovaný dlouhými vlasy. „Víte, kde jste?“
„Já...“ Můj hlas zněl zvláštně. Cize. Takhle doopravdy
mluvím?
Zamrkal jsem, jak jsem se snažil zaostřit. Spatřil jsem
tmavovlasou ženu s ledově modrýma očima. Pokoušel jsem se
rozhlédnout, ale jenom pohnout hlavou mi dalo velkou práci.
To místo jsem znal. Byla to ošetřovna na Tristanu. Ta žena ale
nepatřila do našeho lékařského týmu...
„Kdo jste?“
Zamračila se. „Doktorka Briantová. Přiletěla jsem kvůli vám
z Newyorského neurologického institutu.“
„Jsme na obě... oběžné dráze Země?“
„Ne. V docích u Měsíce. Převezeme vás do nemocnice na
Lunární základně.“
Pak se ozvalo zahučení otevírajících se dveří. A známý hlas.
„Už si s nim můžu pokecat, doktorko?“
To byl Bok.
Podívala se na mě. A pak na Boka. „Nemyslím si, že je to
vhodné.“
Ztěžka jsem jí položil ruku na paži. „To... to zvládnu...“
Ušklíbla se. „Tak dobrá. Ale jenom na pár vteřin.“
Pak se nade mnou objevil Bok. „Jak je, šéfiku? To se zas
někdo má, co. Ležíš si tu jak lazar, a máš tady pěknou šťabajznu,
která vo tebe pečuje vod rána do večera.“
Uslyšel jsem, jak si doktorka Briantová odfrkla. Chtěl jsem
se zasmát, ale místo toho jsem se rozkašlal.





24
Briantová byla ihned u mě, ale já ji ignoroval. „Co... co se
stalo, Boku? Poslední, na co si pamatuji, je, jak jsem měl na
Vulcano II roz... rozepři s jedním trhlým vědcem. Mířil na mě
las... laserovou pistolí.“
„Když ste se se Sergejem nevozejvali, zamířil sem po
vašich stopách. Tebe sem našel u počítačovýho jádra
v bezvědomí.“
„Utrpěl jste zásah elektrickým proudem a masivní
neurologický šok,“ vložila se do hovoru Briantová. „Ten muž, o němž
mluvíte, po vás zřejmě vystřelil, ale naštěstí vás jenom těsně
minul. Mezi paprskem a vaším skafandrem však přeskočil
výboj a on zkratoval.“ Odmlčela se. „Ale nebojte. Budete
v pořádku. O to se postarám.“
„Ta stanice... geosonda... chtěl pomocí ní donutit centrální
kalderu k výbuchu.“
Bokovi po tváři přelétl stín. „Byla deaktivovaná. Jo a ten
chlápek... spáchal sebevraždu. Našel sem ho s hlavou
prostřelenou laserovou pistolí. Ne všechno ale bylo tak zlý.
Nakonec sme v reaktorovym sálu našli pár živejch lidí. Byli
pěkně vyděšený a zmatený.“ Uchechtl se. „Jo, abych
nezapomněl, předsednictvo Avalonu kvůli Io doslova šílí a právě
maj kapitána Makeleho na koberečku. A i my máme vo čem
vyprávět. Za pár hodin na Tristan přiletí agenti z AIA a budou
mě a Raula vyslýchat. Předpokládám, že si tajná služba udělá
čas i na tebe, až budeš v nemocnici.“ Zalétl pohledem někam
stranou a potom se znovu uchechtl. „Doprdele, Desi, škoda,
že ležíš a nemůžeš vidět nohy paní doktorky. To je
dokonalej...“
„Tak to by stačilo,“ přerušila ho Briantová a když se nade
mě naklonila, tváře jí hořely. „Přidala jsem vám do infúze
nějaká sedativa, pane Sommersi. Potřebujete se prospat a nabrat
síly.“ Otočila se k Bokovi. „A vás bych poprosila...“





25
Znovu mě pohlcovala temnota. Snažil jsem se jí vzpouzet.
„Moje dcera... čeká na mě.“
Tvář Briantové se pomalu rozplývala. „Nebojte, dáme vaší
rodině vědět.“
Její slova mě alespoň částečně uklidnila. Poté jsem se znovu
propadl do nicoty – doprovázen Bokovými posledními slovy.
„Dobrou noc, šéfiku.“










27
Část první
Transport
kolonie Terra de la Luz / vesmírná loď Procyon
26. července 2227 (o dva měsíce později)
1
„Vohol se!“
Cože?
Překvapeně jsem se zahleděl na Boka. „Proč?“
„Prostě ti říkám: vohol se.“
Pokrčil jsem rameny. „To víš – nový život, nová image.
A navíc to vypadá pekelně sexy.“
„Jak pro koho – ty vousy na tvářích... to je humus.“
„Ještě dobře, že tobě se líbit nemusím,“ kontroval jsem a sjel
ho pohledem od hlavy k patě – před pár dny se mi pochlubil,
že podstoupil důkladnou laserovou depilaci celého těla, aby
se nemusel několik let otravovat s chlupy. „Víš, že by tě před





28
dvěma sty lety považovali za zženštilého?“ Naklonil jsem se
k němu. „Nebo hůř – za pornoherce.“
Koukl na mě a zašklebil se. „Když myslíš...“
Nechal jsem ho raději být a poklekl před drobnou dívenkou
s plavými vlasy a chrpově modrýma očima, která se během
našeho rozhovoru uvelebila na vedlejším křesle a klátila nohama
ve vzduchu. „Nechceš něco na pití, zlatíčko?“
Zavrtěla hlavou.
„Nebo k snědku?“ Předstíral jsem, že prohledávám kapsy
své vesty, a pak jsem odtud vytáhl čokoládovou tyčinku, na
které byla moje osmiletá dcerka Flora doslova závislá. „To je
ale náhoda – na tohle určitě budeš mít chuť.“
Znovu zavrtěla hlavou a přitáhla k sobě svého
oblíbeného plyšového medvídka, kterého nedala od našeho odletu ze
Země z ruky.
Věnoval jsem jí ten nejpovzbudivější úsměv, jaký jsem v té
chvíli vůbec dokázal vykouzlit, a znovu jsem se postavil.
„Zůstaň se strejdou Bokem. Hned jsem zpátky.“
Vykročil jsem rozlehlou odbavovací halou Vesmírného
centra Gerarda le Compa k obslužným terminálům a snažil
se najít co možná nejefektivnější cestu mezi davy lidí, které
jí proudily. Někteří mířili k celní kontrole, pro další – stejně
jako pro nás – byla Terra de la Luz, jak se tahle planeta
oficiálně jmenuje, jen přestupní stanicí.
Přelétl jsem pohledem beznadějně přeplněné terminály.
Jenom jeden byl prázdný – a mladá žena, která jej obsluhovala,
ho právě uzavírala. „Slečno, mohl bych vás zdržet?!“
Zastavila se a blýskla po mně očima. „Promiňte, ale už jsem
skončila.“ Přesto však stále zůstávala.
No vida, napadlo mě. Že by za to mohly ty vousy?
„Omlouvám se, ale bude to jenom chvilka – jsem Desmond
Sommers a mířím na stanici Lighthouse. Sekce pro vývoj





29
a výzkum mi sdělila, že nám tu bude přistavena prioritní pře -
pravní loď a dostal jsem pokyn, že se mám informovat
u personálu o podrobnostech.“
Chvíli na mě zírala a pak její tvář roztála. „Myslím, že si
najdu čas, pane Sommersi!“ Začala pracovat s terminálem. Na
okamžik vzhlédla, a když jsme se setkali očima, rychle uhnula
pohledem. „Nejste vy ten záchranář, který se účastnil
Incidentu na Io?“
Takže odtud vítr vane...
„Ne, ale jsem mu hodně podobný.“
Zatvářila se zklamaně.
To bude dobrý, holka. Příště sem třeba přijede na dovolenou
Bradley Depp, to bude jiný kafe, vzpomněl jsem si na
momentálně populárního hollywoodského herce ze slavné herecké
dynastie.
„Opravdu to nejste vy?“ nevzdávala se.
„Ne, skutečně ne.“
Sakra, už mi to začínalo lézt krkem. Jen co jsem se ocitl
v nemocnici na Lunární základně, strhl se o mě jako o přímého
aktéra Incidentu na Io – tak vzletně se začalo útoku na
těžební stanici říkat – velký zájem médií. Já však všechny žádosti
o rozhovor tvrdošíjně odmítal. Když mě konečně propustili
z nemocnice a na Tristanu proběhla moje rozlučka s posádkou,
pronásledovali mě reportéři i u mých rodičů v Yorku. Nakonec
to vygradovalo natolik, že mi zbývaly jen dvě možnosti: hodit
na zahradu sonický granát, anebo se podvolit. Před třemi
týdny jsem tedy kývl Asociation News a udělal s nimi rozhovor. Ani
nevím, kolikrát to od té doby vysílali...
„Mám vás v databázi,“ vyrušila mě z myšlenek operátorka.
„Vás a další dva spolucestující.“
„To souhlasí.“
„Až projdete sekundární bezpečnostní kontrolou, půjdete ke





30
zdviži dvanáct, která vás dopraví na Kosmoport dva. Je vám
přidělena loď VA 536 Procyon. Vaše zapsaná zavazadla budou
automaticky přemístěna. Přiložte prosím svůj mikropočítač
ke čtečce, abych vám do něj nahrála přístupové kódy.“ Když
jsem udělal, co po mně chtěla, věnovala mi široký úsměv. „Fly
High Megacorporation vám jako předsedající člen konsorcia
dopravních megakorporací přeje příjemnou cestu,
a nezapomeňte se o nás zmínit dalším spotřebitelům. A... až budete mít
zase někdy cestu na Luz, zastavte se, pane Sommersi.“
Pousmál jsem se – takže přece jenom vousy zabodovaly.
„S radostí.“ Vykročil jsem k Bokovi s Florou a promnul si str -
niště na bradě. No páni...
Bok se netvářil zrovna slavnostně. „Hotovo, šéfiku?“ zeptal
se netrpělivě. „Už bych byl nejradši na lodi.“
„Já jsem myslel, že ti to tady připomíná domov.“
„Tohle není Trója,“ zavrčel. „Každá kolonie je jiná – ať už ji
ovládá Asociace, anebo se přidružila k Extrasolárnímu
společenství. To bys měl vědět.“
Ušklíbl jsem se – Bok měl dneska skutečně mizernou
náladu.
Hodil jsem si na rameno bágl, který jsem si předtím odložil
na křeslo, a nabídl Floře ruku. Zase ten pohled a našpulená
pusa. Na okamžik mě napadlo, jestli není špatná nálada
nakažlivá.
Když jsem přijel ke svým rodičům, kteří ji vychovávali, měla
radost, že mě po více než osmi měsících znovu vidí, a musím
říct, že jsme spolu strávili bezvadných šest týdnů. Ale od
chvíle, co jsme před dvěma dny opustili Zemi, se mnou prakticky
nepromluvila ani slovo. A to se přitom na cestu tak těšila...
Flora vstala a vzala za ruku Boka.
Fajn...
Prošli jsme sekundární bezpečnostní kontrolou a pokračo-





31
vali koridorem lemovaným nejrůznějšími obchody k soustavě
zdviží, když jsem uslyšel známý hlas.
„Stanici nefungoval elektromagnetický štít ani hlavní
osvětlení. Všude ticho jako v hrobě – a byl to skutečně hrob, protože pak
jsme našli těla...“
To ne, jen to ne , zaúpěl jsem v duchu.
Holovize, která tvořila jeden ze segmentů pravé stěny
koridoru, zobrazovala sestřih událostí, které se staly od Incidentu
na Io, včetně rozhovoru se mnou.
Ihned jsem zaregistroval pohledy několika lidí, kteří nás
míjeli. Dva se po mně otočili...
Poznávají mě!
Vytrhl jsem Floře medvídka a přitiskl si ho k obličeji.
„Tati!“ vypískla. „Co to děláš?!“
Ona se mnou mluví?!
„Měřím mu teplotu,“ zalhal jsem. „Možná dostal cestovní
horečku.“
„Tati!“ začala do mě bušit pěstičkou. „Vrať mi Brumlu! Vždyť
mu ublížíš!“
„Kolonisti by měli zaplatit!“ ozvalo se někde za námi.
„Hanba Extrasolárnímu společenství! Hanba! Musíme bojovat za
náš korporátní světonárod!“
„Tady se to ale začíná rozjíždět,“ neodpustil si Bok.
Vrátil jsem dotírající Floře medvídka. „Měli bychom zmizet,
dokud je ještě čas.“
„Tak to byl Desmond Sommers, bývalý velitel týmu bravo na
záchranné lodi Tristan a zaměstnanec Avalon Rescue
Company,“ zaslechl jsem vzdalující se hlas moderátorky. „A ještě něco,
spotřebitelé: nezapomeňte kupovat biomáslo od Food Free,
člena Potravinové sekce. Přispíváte tím na výživu a lékařskou
pomoc pro nepřizpůsobivé. Protože my jsme Vesmírná asociace.“
Rychle jsme nastoupili do jedné ze zdviží. Za několik vteřin





32
jsme opustili vesmírné centrum – ve skutečnosti stanici na
nízké oběžné dráze planety – a zamířili k jednomu ze dvou
externích kosmoportů o dobrých osm set metrů výš. Zatajil jsem
dech nad výhledem, který se nám naskytl. Terra de la Luz,
nacházející se patnáct set kilometrů pod námi, byla zvláštní
planeta: jedna její polokoule byla hlubokou příkopovou
propadlinou, kde se rozprostírala jezera, lesy a hlavní koloniální
osídlení, druhá naopak nehostinnou náhorní plošinou, která
se zvedala osm kilometrů nad střední výškou povrchu
a nerostla tu žádná vegetace. Neoficiálně se Luz také říkalo
Planeta dvou tváří – což vystihovalo vše.
„Jé, podívejte!“ vykřikla Flora a ukazovala nahoru.
Vzhlédl jsem a superskleněným stropem zdviže spatřil
přibližující se kosmoport ve tvaru prstence, u něhož kotvilo
několik lodí. Byly povětšinou nákladní či dopravní, ale zaznamenal
jsem mezi nimi i jeden lehký asociační bitevník. Na superskle
ihned vyskočily popisky. Vyhledal jsem Procyon a překvapením
hvízdl. Byla to nová loď typu Starwind, univerzální
transportér, který díky přídavným modulům přepravoval jak pasažéry,
tak i tuny nákladu, přičemž se poměr obojího mohl libovolně
kombinovat. V současné modifikaci Procyon sestával
z několika sekcí: mohutné hlavní, v níž se nacházela centrála
a prostory pro cestující a posádku, menší nákladní uprostřed trupu
a nakonec technické s iontovými motory.
Kosmoport dva se rychle přibližoval – a pak kabina vstoupila
dovnitř. Ozvalo se jemné drcnutí a dveře se otevřely.
Vystoupil jsem ven, a než jsem se stačil rozhlédnout,
srazil jsem se s nějakou ženou, která procházela kolem. Vychrlil
jsem proud omluv, sehnul se pro tašku, která jí vypadla z ruky,
vzhlédl a...
Ta žena byla překrásná. Alabastrová pleť, dokonalé lícní
kosti, vodopád rusých vlasů, modré oči...





33
Usmála se a převzala ode mě tašku. „Omlouvám se. Příště se
nebudu ochomýtat kolem zdviží.“
„To já se...“
Nepočkala, až dokončím větu – prostě se otočila na
podpatku a odešla; rudé vlasy za ní zavlály jako plameny ohně.
„A jéje,“ uslyšel jsem Boka. „Tatínek se ti právě zamiloval,
Floro.“
„Nemluv hlouposti,“ zavrčel jsem a vykročil k terminálu na
stěně, abych našel cestu k  Procyonu.
„Stejně si myslim, že seš šťastlivec,“ nedal se zastavit Bok
a opřel se o panel. Vypadal uvolněněji než dole v odbavovací
hale – že by se konečně vracel do normálu? „Můj strejda čekal
celej život, že do někoho takhle vrazí a...“
„Boku?“
„Co, šéfiku?“
„Sklapni!“
Znovu jsem se soustředil na diagram na obrazovce.
Kosmoport dva byl hotovým labyrintem. I přes to, že jsem vytipoval
nejkratší trasu, jsem musel naši polohu ještě nejméně třikrát
ověřit, takže když jsme konečně dorazili k přechodové komoře
Procyonu, moje nervy už hrály Mozarta.
Samotná loď byla tou nejluxusnější, jakou jsem kdy viděl.
Nebyl to obyčejný Starwind, ale značně modifikovaný pro
potřeby nejvybranější klientely. Stevardka s neuvadajícím
hollywoodským úsměvem na tváři nás dovedla chodbami, kde by
se dalo jíst i z podlahy, do prostorného salónku s polohovacími
křesly; jednu z jeho stěn tvořil velký superskleněný průzor.
„Nacházíme se v rekreační místnosti,“ oznámila nám.
Dřepla si k Floře a už nejméně posté se usmála.
Všiml jsem si, jak se Bok naklonil – zřejmě se jí snažil
nenápadně zahlédnout kalhotky. Podle toho, jak se začal culit, se
mu to zřejmě povedlo.





34
„Je tu krásný výhled na vesmír,“ prohodila stevardka
k Floře jakoby mimochodem. Poté vstala a opsala rukou půlkruh.
„Máte tu k dispozici minibar. Pokud budete cokoli potřebovat,
neváhejte mne kontaktovat lodním interkomem. Cesta potrvá
jen několik hodin, ale pokud se budete chtít prospat, můžu
vám nabídnout kajutu...“
„Velice vám děkujeme,“ uťal jsem ji, protože mě ten její
přesně naučený přednes začínal unavovat, a rozhlédl jsem se.
„Neměla tu s námi být i doktorka St. Pierre?“
„Obávám se, že dosud...“
„Už jsem myslela, že to nestihnu! Kdo tenhle zatracený
kosmoport vlastně konstruoval?“
Otočil jsem se po tom novém hlasu a... v ten okamžik jsem
musel vypadat hloupě, ale nemohl jsem si pomoci. Do salónku
totiž v doprovodu další stevardky vešla ta zrzka, do níž jsem
předtím vrazil.
Takže to je doktorka St. Pierre... Nenápadně jsem zvedl oči
ke stropu. Díky, Bože...
I zrzka nás okamžitě poznala. „To je ale náhoda,“ pronesla
a blýskla po mně očima. Poté se zastavila, na tváři náznak
poznání. „Vy musíte být...“
„Desmond Sommers,“ vykoktal jsem.
Přikývla. „Můj nadřízený. Nový velitel vesmírné stanice
Lighthouse.“
Sakra... Znělo to skvěle – a já si na to pořád nezvykl.
Když jsem opouštěl Avalon Rescue Company, myslel jsem
si, že zůstanu s Florou v Yorku a budu pracovat pro
megakorporaci Earth Communication Research, součást Komunikační
sekce Vesmírné asociace, kde mi otec sehnal vcelku dobré
místo. Jasně, nebylo to žádné vzrůšo, ale toho jsem si během čtyř
let na Tristanu užil až až. A pak přišla jako blesk z čistého nebe
tahle nabídka. Nabídka, která se neodmítá, nabídka, která mě





35
znovu vyhnala do vesmíru. To, že budu velet stanici
Lighthouse nacházející se v soustavě pulsaru s poetickým názvem PSR
1257+12 – obvykle se pro něj používal lidovější název
Dvanáctka – byl můj splněný sen.
Někdo do mě strčil. Trhl jsem sebou a zjistil, že je to Bok.
Nenápadně naznačil očima, abych se podíval před sebe.
Doktorka St. Pierre mi nabízela ruku – a kdovíjak dlouho.
„Promiňte,“ odkašlal jsem si a napravil to. Její stisk byl
překvapivě pevný na ženu její konstituce. „Trochu jsem se zasnil.“
„To vidím,“ pronesla chladně. „Ráda vás poznávám.“
„Nápodobně.“ Ještě chvíli jsem jí oplácel pohled. „Víte, jsem
trochu na rozpacích. O vašem přidělení na Lighthouse jsem se
dozvěděl těsně před odletem ze Země. Ani jsem nedostal vaši
složku.“
„Vlastně to byla nabídka na poslední chvíli. Jak jistě víte,
profesor Isacson dokáže být velice přesvědčivý.“
Jo, to je pravda – Isacson, vedoucí Sekce pro vývoj a výzkum
a prezident megakorporace Genus, provozující Lighthouse, byl
velké zvíře. Navíc věděl, jak lidi správně motivovat.
„Vážení cestující,“ ozvalo se najednou z interkomu. „Jsem
kapitán Conchita Dominguezová a jménem Galaxy Expressu
vás vítám na Procyonu...“
Zakoulel jsem očima – pletou si to tu všichni s výletní lodí,
anebo se mi to jenom zdá? I když – on vlastně Procyon výletní
lodí je...
Poté, co nám kapitán oznámila trasu lodi a připravila nás na
záludnosti cestování hyperprostorovými koridory –
nezapomněla se zvláště zmínit o umístění pytlíků na zvracení, protože
přechod přes prostorovou bariéru vyvolává silné turbulence,
které stabilizátory nemusejí vždy úplně utlumit – jsme
konečně seděli připásaní v křeslech a loď se odpoutala od
Kosmoportu dva. Rozhlédl jsem se: Bok začínal klimbat, Flora houpala





36
medvídka na klíně a byla ze všeho pěkně vykulená a doktorka
St. Pierre – Natálie, to znělo mnohem lépe – si něco pročítala
v datafólii. Když si zastrčila neposednou kadeř rudých vlasů za
ucho, dostal jsem pocit, že vyskočím do stropu a křeslo díky
tomu urvu od podlahy.
Poté následovalo důvěrně známé bzučení.
„Otevíráme vstup do hyperprostorového koridoru,“
zahlásila kapitán. „Připravte se!“
Jistě, madam...
Zadíval jsem se z průzoru – část prostoru před čumákem
lodi se začala čeřit a jeho barva se proměňovala z černé na
šedou až po žlutou; v té chvíli se okraje útvaru roztáhly
a vytvořily směsici paprsků. Dva z nich se natáhly k lodi a koridor
ji – podobně jako masožravá rostlina mouchu – vtáhl dovnitř.
Při přechodu prostorovou bariérou to s lodí nepříjemně hodilo
a žaludek se mi při tom obrátil naruby.
Kde říkala kapitán, že jsou ty pytlíky?
Začal jsem se po nich pídit, ale nikde jsem je nemohl najít,
útroby se mi vzdouvaly čím dál víc. Rychle jsem si zakryl ústa
rukou, ale věděl jsem, že je to jenom dočasné řešení.
„Tu máte!“ křikla na mě Natálie a hodila po mně vlastní
pytlík. Chytil jsem ho a pak do něj vyklopil obsah svého žaludku;
Natálii jsem přitom ukázal zdvižený prst, což kvitovala nakr -
čením obočí.
Tiše jsem zasténal. Jen tak dál, Desmonde. Jeden trapas za
druhým.
Ozvalo se zasyčení, jak se otevřely dveře do salónku –
stevardka k nám přijela s antigravitačním vozíkem a úsměvem od
ucha k uchu. Zastavila se u mě. „Mohu vám nabídnout kávu,
džus anebo minerálku?“
„Ne, děkuji, slečno. Zato já bych vám rád nabídl tohle.“
Podal jsem jí pytlík.





37
„Ach... jistě.“ Její úsměv poprvé trošku pobledl. „Vyhodím
to.“
„Díky!“
Když obsloužila ostatní a byla na odchodu, ještě se otočila.
„Veliteli Sommersi, abych nezapomněla, kapitán
Dominguezová s vámi chce mluvit.“
„Jo... díky.“ Co ode mě může chtít? „Zavedete mě k ní?
Nerad bych bloudil.“
„Samozřejmě.“
Odpoutal jsem se a následoval stevardku spletí prázdných
chodeb do kapitánovy pracovny.
Dominguezová byla hrubý člověk. Ne že by měla nějakou
drsnou či sprostou mluvu, ale prostě vypadala, jako by byla
vytesaná ze skály. Navíc se zdálo, že je spíš širší než vyšší, a to
mohla měřit metr devadesát.
„Veliteli Sommersi,“ oslovila mě a změřila si mě
mandlovýma očima zapadlýma v kávové tváři. „Abych k vám byla
upřímná, nemám z cesty Procyonu na Lighthouse radost. Zvlášť když
je celá kapacita mé lodi při letu na stanici rezervována pouze
pro vás a vaše společníky.“
Překvapeně jsem vykulil oči. Byla to příjemná změna oproti
jejímu personálu, ze kterého mi bylo na zvracení. Při té
myšlence jsem se pousmál.
„Vidím, že to berete s humorem,“ sjela mě Dominguezová,
která si můj úsměv vyložila úplně jinak, „ale mně do smíchu
moc není. I když jsem vlastníkem dvaceti procent akcií Galaxy
Expressu s velkým vlivem na ostatní akcionáře, stále nemůžu
rozhodovat o vlastním životě – když si totiž Představenstvo
Asociace něco přeje, není volby.“
Její slova mě vyvedla z míry. „Rozkaz o naší přepravě
vydalo Představenstvo? Myslel jsem, že Sekce pro vývoj a výzkum.
Celou dobu jsem jednal s profesorem Isacsonem.“





38
Chvíli na mě zírala a zdálo se, že mě studuje. Jako by
nevěřila, zda svá slova myslím upřímně. „Je to tak, jak jsem řekla.
Rozkaz sice oficiálně přišel od Sekce, ale já mám své zdroje.
Musíte mít někde tam nahoře vlivné zastánce, Sommersi.“
Nabyl jsem dojmu, že Dominguezová si už o mně obrázek
udělala. Neměl jsem sílu ani náladu se nějak obhajovat. Ať si
klidně myslí, že někomu vysoce postavenému lezu do zadku.
Na druhou stranu jsem už několikrát předtím přemýšlel, proč
mi bylo velení stanice svěřeno. Jasně, vždycky jsem po něčem
podobném toužil, ale zároveň jsem si uvědomoval, že jsem
jenom obyčejný záchranář a nemám s něčím podobným
zkušenosti. Navíc ke mně byla Sekce pro vývoj a výzkum překvapivě
vstřícná. Když se Bok dozvěděl, že budu velet Lighthousu, řekl
mi, že by byl rád, kdybych mu tam sehnal místo. Nebyl jsem
si jistý, jestli Isacson vyhoví požadavku, aby byl mým přímým
zástupcem – zvlášť když předchozí velitel žádného oficiálně
jmenovaného neměl – ale k mému velkému překvapení na to
kývl. A teď jsem si začínal říkat, co za tím vším vězí...
„Vystupujeme z hyperprostorového koridoru u uzlového
bodu 125!“ ozval se náhle z interkomu mužský hlas.
„Připravte se!“
Vzápětí to s lodí trhlo, jak se vrátila do normálního prostoru.
„Splním svou povinnost,“ řekla suše Dominguezová. „I když
se mi to vůbec nelíbí. Vás ale určitě nezajímají moje názory.“
Jo, uhádlas.
„Přejděme raději k věci,“ pokračovala. „Krátce před vaším
naloděním vystoupila z koridoru kurýrní sonda se vzkazem
určeným vám.“ Natáhla se přes stůl a podala mi datafólii.
„Zobrazí se po zadání vašeho osobního kódu.“
Překvapeně jsem ji přijal a zastrčil do kapsy u kalhot. „Dí..


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist