načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Světlo na konci tunelu č. 23 - Jindřich Malšínský

Světlo na konci tunelu č. 23

Elektronická kniha: Světlo na konci tunelu č. 23
Autor:

Děj knihy se odehrává v azylovém domě, kde si své krátké a někdy až neuvěřitelné životní příběhy vypráví dvacet tři žen. Například Teodora, jejíž manžel zahyne při ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  100
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: ŽÁR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 189
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-5018-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Děj knihy se odehrává v azylovém domě, kde si své krátké a někdy až neuvěřitelné životní příběhy vypráví dvacet tři žen. Například Teodora, jejíž manžel zahyne při předávání peněz vyděračům, Olme, kterou dostala na dno vypočítavá sestra, či Uršula, kterou přivedla na scestí despotická matka. Říká se, že každý svého štěstí strůjcem. Charlotta na konci svého příběhu konstatuje, že tomuto přísloví nelze věřit, a ostatní potvrzují, že v životě každé z těchto žen se vyskytl někdo další, kdo jejich osud krutě změnil. Další ženy naletěly krásným slovům mužů-podvodníků, některé ke svým špinavým plánům zneužil nadřízený, nebo i někdo z blízkých. Všechny tyto nešťastné ženy však mají jedno společné: I v temnotě tunelu, v němž se právě ocitly, vidí na jeho konci světlo naděje, které je přivede zpět na výsluní.

Zařazeno v kategoriích
Jindřich Malšínský - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2017

JINDŘICH MALŠÍNSKÝ

SVĚTLO

NA KONCI

TUNELU

č. 23


Veškerá práva vyhrazena.

Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky šířena

bez předchozího písemného souhlasu majitele práv.

Jindřich Malšínský

SVĚTLO NA KONCI TUNELU č. 23

Text © Jindřich Malšínský

Korektura: Petra Nestávalová

Sazba a obálka: Dušan Žárský

Vydání první

Vydal Dušan Žárský – ŽÁR, www.zar.cz

v srpnu 2017

ISBN 978-80-86725-99-4


VĚNUJI SVÉ MILOVANÉ DCEŘI

ŠÁRCE NESTÁVALOVÉ



NA KONCI KAŽDÉHO TUNELU

JE VIDĚT I PŘES TMAVÉ BRÝLE ZÁBLESK SVĚTLA

Jindřich Malšínský



ÁGNES

Proboha, kde se ta voda bere? Toho roku od konce srpna pršelo a zdálo se, že nikdy nepřestane. V  ulicích kaluže, na chodnících z okapů crčela voda čůrkem a lidé pro jistotu po­ řád chodili v gumových galoších dávno vyšlých z módy. Kdo nemusel, ten nevytáhl paty z domova, kdo musel, pospíchal s  deštníkem nad hlavou, se kterým klátil vítr ze strany na stranu. Bezdomovci bloumali bez cíle městem a hledali, kde by se mohli, nejlépe zadarmo, najíst, schoulit do kabátu a mít od všeho a všech pokoj.

V domě s oprýskanou omítkou na rohu Klimentské a Dob­ rovodské ulice označené  velkým nápisem AZYLOVÝ DŮM ARPA DI LAURA sedělo u stolu několik žen s hrníčky čaje. Některé si u prasklého zrcadla natáčely vlasy, jiné se v pro­ storné koupelně sprchovaly nebo v  umyvadle praly spodní prádlo. Jedna se  pokoušela pustit televizi, a když zjistila, že stále stávkuje, od plic si ulevila několika sprostými slovy a přisedla si ke stolu k ostatním.

Dříve zde byl sklad velkoobchodu s  konfekčním zbožím, dnes azylový dům s velkou místností pro kulturní vyžití, sto­ lování a nicnedělání. V  rohu byl televizor, v  současné době mimo provoz, starší rozhlasový přijímač s gramofonem a pře hrávač s  nahrávkami dechovek, populární hudby z  dru­ hé poloviny minulého století a několik ječáků v  anglickém Jindřich Malšínský jazyce. V jednom rohu byl fíkus, odkvetlý durman, přerostlý tchynin jazyk, oleandr a v obrovských modrých květináčích datlovník a palma rajská, ve druhém rohu okénko pro výdej stravy. Ráno dostali bezdomovci chléb s taveným sýrem nebo rohlíky ze supermarketu z předešlého dne, v poledne a večer polévku. Strava se podávala pouze v zimném období za třes­ kutých mrazů. Vedle dveří byla skříň s policemi na darované knihy a společenské hry a vpravo od ní skříňka s  hrníčky, talíři, příbory a kastrůlky, každý pes jiná ves. V  patře bylo několik železných postelí se slamníky, pravděpodobně vyřa­ zených ze zrušených kasáren.

Stmívalo se, a co s načatým večerem.

„Holky, já mám hlad jako herec. Snědla bych i psí konzer­ vu,“ ozvala se žena středního věku.

„Náhodou psí konzerva, když ji ochutíš, osolíš, přidáš tro­ chu pepře a česneku, tak to je pochoutka přímo pro gurmány. Mňam!“ Odpověděla mladší a olízla se.

„Zahrajeme si Pexeso?“ Zeptala se kráska s  centimetro­ vým porostem černých vlasů a výstavním poprsím.

„To mě nebaví. Na to musíš mít pamatováka.“

„Tak Prší?“

„Dej pokoj! Venku chčije a my to ještě budeme podporo­ vat!“

„Tak já nevím, holky. Když budeme na sebe celý večer ču­ čet, tak se unudíme.“

„Budeme každý večer jedna po druhé vyprávět své životní příběhy, co vy na to?“

„A víš, že to není tak špatný nápad!“

„Kdo začne?“

„Ágnes si to vyvzpomněla, tak ať začne ona.“

„No dobře, ale předem vám říkám, že to nebude nic veselý­ ho. Život je pes a ten můj je přímo bernardýn.“ SVĚTLO NA KONCI TUNELU č. 23 11

Krátkovláska zatleskala a poznamenala, že takové příběhy má nejradši.

„Moje máma vždycky říkala, že život je těžký, jeden z nej­ těžších. Tragedie to je moje, slzy jako hrachy....“ A pro jistotu si připravila do ruky kapesník.

„Holky, tak já začnu od Adama.“ Dala se do vyprávění Ágnes.

„Moje máma se hned jak vyšla školu, zakoukala do kluka o dva roky staršího. Kudrnaté vlasy, štíhlý jako proutek, při úsměvu s dolíčky na tváři, co vám mám povídat, každá holka se na něj culila a bylo vidět, že by nebyla proti.“

„Proti čemu?“ Přerušila ji sousedka a tvářila se, jakoby skutečně nevěděla, o co jde.

„No, to ti povím. Na tancovačce si mladík vybral moji mámu a hned že se mu líbí, a o přestávce, že se spolu půjdou projít na čerstvý vzduch. Když měli toho vzduchu dost, zatáhl ji do křoví a tam, že jí ukáže něco, co ještě v životě neviděla. Máma byla zvědavá jako každá holka, a tak netuše nic zlého tam s ním šla. Frajer nejen že jí to ukázal, ale také předvedl, jak se s tím pracuje.

Po čase si její máma všimla, že se zakulacuje, a tak na ni vyjela. „Holka nešťastná, ty jsi v tom!“

„V čem?“ tázala se nešťastnice nevinně.

„V  čem. Ty huso pitomá! Jsi samodruhá, chodíš s  outěž­ kem, no prostě budeš mít parchanta.

Na přerušení bylo pozdě, a tak jsem skoro před čtyřiceti lety spatřila světlo v porodnici v Podolí. Frajer utekl do Ně­ mecka, máma mě šoupla do kojeňáku a ve třech letech sou­ hlasila s adopcí. Od té doby jsem svou biologickou mámu ne­ viděla“ „Což takhle napsat do televize. Tam by ji určitě pošťák Ondra našel, padly byste si do náruče, ty bys měla mámu, máma dceru a bylo by všechno ó ká.“ Přerušila vyprávění ta Jindřich Malšínský s hustým strništěm na hlavě, utřela si zaslzené oči a usrkla trochu čaje.

„Ani nápad!“ Důrazně se ohradila Ágnes. „Ona mě odloží a já se s ní budu objímat. Tůdle!“ A ukázala dlouhý nos.

„Ale abych popojela.“

Potom si to rozmyslela, vstala a podala vedle sedící dívce kastrol. „Beáto, zajdi vedle do hotelu za Kájínkem, jestli jim nezbyly od večeře nějaké odpadky. Když se na něho usměješ, tak se určitě něco najde. On na tebe drží.“

„Holky, ale počkejte na mě! Já to chci taky slyšet.“

„Nic se  neboj, zajdeme se vyčůrat, trochu si protáhneme kostru a až se napapáme, budeme svěží jako rybičky. No řek­ něte, co člověk potřebuje k  tomu, aby byl spokojenej? Ně­ jakej ten žvanec, postel, v ní pěknýho chlapa s trochou lásky a je nám blaze.“

Beáta se vrátila s pokrčenými rameny a smutným výrazem v obličeji. Hned všechny věděly, že je konec všem nadějím na pohlazení ozývajících se vnitřností.

Jaké bylo překvapení, když žalostný pohled vystřídal úsměv a po odklopení pokličky následovala otázka.

„Tak jaká je Beátka?

„Šikovná,“ ozvalo se sborově od stolu.

„A jaká ještě?“

„Zlatá, báječná, poklad na stříbrném jezeře.....“

Claudie kastrolový poklad zamíchala, nic nevadilo, že knedlíky se přátelily s bramborovým salátem a kousky řízku se zbytkem dukátových buchtiček.

Ágnes si odkrkla, pohladila bříško a na výzvu zrzky z Po­ čáplic pokračovala ve svém vyprávění.

„Moje adoptivní máma byla nějaká profesorka. O hlavu vyšší než její muž, řidič kamionu, taky dřív učitel, který s tím praštil, protože učit parchanty za pár šupek bylo pod jeho SVĚTLO NA KONCI TUNELU č. 23 13 úroveň. Ona brejlatá žíla, sportovní typ, žehlicí prkno oba­ lené hadry ze sekáče, on veselý chlap s potrhanými džínami, v tílku a kožené, místy vybledlé bundě.

„Máma mě nikdy nepohladila. Kolikrát mi bylo divné, proč si mě vlastně pořídila. Úkoly podepsala, aniž by je zkontrolo­ vala, asi si časem uvědomila, že ze mě Einstein nikdy nebude. Po velkém zvonění jsem začala studovat na servírku. To je jeden z výdobytků nové doby, že můžete mít maturitu, když třeba studujete v Žabovřeskách, jak se z prdu udělá kulička. Práce se mi líbila, bylo tam veselo, někdy až moc.“

„Jednou mě vzal táta s  sebou do Německa a už jsem se s ním zpátky nevrátila. On s tím souhlasil, jen kývl hlavou, že doma mě růže stejně nepokvetou a tady že můžu bejt v balí­ ku. Začala jsem taky v hospodě. Němci mě říkali Mariechen, já jsem se kolem nich točila v krátké sukničce a bohatém vý­ střihu a brzy jsem byla jejich. Majitel se jen usmíval, nikomu se domů nechtělo, což se projevilo na tržbě. Dostala jsem při­ dáno a mohla jsem si koupit, na co jsem se podívala.“

„Po pěti letech jsem dostala od otce zprávu, abych přijela na pohřeb, že matka zemřela. Po pohřbu jsme spolu seděli na gauči, otec mě k sobě přivinul a dlouhé hodiny jsme mlčeli. Není nic hroznějšího než ticho odměřované hlasitým tikáním hodin. Nakonec mě políbil, odestlal a popřál dobrou noc.

Druhý den se nabídl, že mě doveze zpět do Německa. Jede do Frankfurtu, a tak to bude mít jen s malou objížďkou. Ces­ tou se mi svěřil, že se svou ženou se seznámil na fakultě, kde oba studovali tělesnou výchovu a úspěšně reprezentovali re­ publiku na mezinárodních závodech. Ona skákala o tyči a on byl členem štafety na 4 x 100 metrů.

Byla to docela pěkná žena, a i když byla postavou větší, nakonec z  toho byla svatba. On skončil se závoděním dřív, Jindřich Malšínský ona v  reprezentaci pokračovala. Děti mít nechtěla, protože by byly překážkou v úspěšně rozjeté kariéře a potom už bylo pozdě. Vyřešili to adopcí, ale jeho žena nikdy k dítěti nenašla správnou cestu.

Poslouchali jsme muziku, já jsem chvilkami pospávala a v duchu jsem litovala, že naše putování co nevidět skončí.

Skončilo nečekaně!

Stačil jeden feťák, který nás předjížděl a aby se  vyhnul protijedoucímu karavanu prudce zabočil doprava. Otec chtěl zabránit srážce a strhnul volant na druhou stranu do svodi­ del. Kamion se převrátil a víc jsem se dověděla až za několik dní ve špitále. Milosrdná sestra mě místo Anežka začala říkat Ágnes a mimo úsměv pro mne nic nemohla udělat.

Otec po třech dnech v Karlsruhe zemřel a já se zlomenou nohou a mnoha odřeninami po celém těle hledala místo v re­ stauracích, ale při pohledu na ztrhanou tvář jen pokrčili ra­ meny.

S nadějemi jsem se vrátila domů. Už víc než dva roky mar­ ně hledám práci. Týden, dva, jsem za nepřítomné ženy myla nádobí, uklízela v nemocnicích, na ulici sbírala vajgly, na ná­ draží nosila balíky, až jsem skončila tady v Lauře.

„Holky,“ poprvé se usmála: „až zítra potkám kominíka, tak se chytnu za knoflík a budu mít hned štěstí.“

Každý tunel má na konci světlo.

BEATRIX

Večer se osazenstvo azylového domu scházelo jako švábi na pivo. Poslední přišla Beáta. Bez jediného slova položila na stůl pekáč, z tašky vytáhla půlku veky a na všechny se kou­ zelně usmála.

„Milé dámy, Kájínek vás všechny pozdravuje a posílá čoč­ ku na kyselo se zbytky na grilu připálených špekáčků a přeje dobrou chuť bez následných zvukových efektů.“

„Doufám, že vše proběhlo ve vší počestnosti.“

„To si piš! Kájínek byl vždy k ženám galantní. Do zakáza­ ných míst se jen ctnostně zadíval, aniž by jeho ruka šmátral­ ka, se chtěla přesvědčit, jestli mám podprsenku nebo necho­ dím naostro. On je totiž gay!“

„Pane bože!“ spráskla ruce Ágnes. „Nekecej! Vlastně poví­ dej, jsem jedno velký ucho.“

„Dnes jsem pomáhala na place, protože tam byla na oběd nějaká sešlost bílých límečků, a když odešli, tak jsme chvíli poseděli. Kájínek nalil sklenku červenýho a rozčileným hla­ sem se mi začal svěřovat.

„Představ si, že oni si o mně myslí, že půjdu do průvodu manifestovat, že jsem gay. Co je komu do toho! Je mi úplně putna, jestli tam bude nějaký Putna o sobě prohlašovat, že je katolická buzna. Nenávidím průvody, ať jsou jakékoliv barvy, Jindřich Malšínský oranžové nebo duhové. Proč zrovna homosexuálové by měli veřejně ukazovat svoji sexuální orientaci.

Pohladila jsem ho a řekla, že ho chápu a on mi naložil pe­ káč týhle dobroty.“

„Já stejně homouše nemusím,“ prohlásila Denisa a nabrala si plnou lžíci čočky.

Ať – žije – Kájínek! S  rukama nad hlavou tleskala zrzka a k ní se připojily ostatní.

Toho dne se Kájínek stal v  azylovém domě hrdinou žen a vůbec jim nevadilo, že je gay a nechce se v duhovém prů­ vodu producírovat městem a všem s hrdostí oznamovat, že je teplej.

„Kdo nás dnes bude bavit?“ zeptala se Ágnes, když pekáč byl čistý jako duše hříšníka po svaté zpovědi. Nečekala na odpověď a rozhodla, že podle abecedy je na řadě Beáta.

Ta si dlaní utřela mastné rty, a aniž by se bránila, prohlási­ la: „Uvolněte se, pohodlně se posaďte, právě začínáme!“

„Moje máma zpívala ve skupině, kde můj táta hrál na klá­ vesy. Oba byli tak trochu padlí na hlavu, prostě umělci! Věčně byli na cestách, a tak se o mě starala babička. Do sedmdesáti jí moc nechybělo, ale při pohledu do zrcadla se chválila, že vy­ padá o dobrých dvacet let mladší. Já jsem mlčela, ale pomys­ lela jsem si své. Jmenovala se Horová, ale při každé vhodné příležitosti o sobě tvrdila, že je ze starého bavorského šlech­ tického rodu von Lichtenberg. Každý týden chodila na masáž a do salónu krásy, prostě nóbl žena, stejně jako moje máma. Já jsem byla v tu dobu samá noha, samá ruka, klátila jsem se se žvýkačkou v hubě ze strany na stranu, hlavně že jsem měla vysoké podpatky, na kterých jsem se mohla přizabít.“

„Pamatuju se, že jsem se jednou v noci probudila hlukem z obýváku a šla se napít. Na to, co jsem viděla, dodnes neza­ SVĚTLO NA KONCI TUNELU č. 23 17 pomenu. Máma se objímala s  nějakým cizím chlapem a tá­ ta se líbal s cizí ženou napolo svlečenou. Na stole rozlité ví­ no, všude plno kouře, vše za doprovodu nějakýho zpěváka s chraplavým hlasem a kytarou. Rychle jsem se otočila, v po­ koji padla na postel a s polštářem na obličeji hlasitě plakala. Když jsem se  svěřila babičce, mávla rukou a řekla, abych si toho nevšímala.“

„Po základce mi vybrali studijní obor potravinářské výro­ by, protože lidi budou žrát, i kdyby na sůl nebylo. Rok před údajnou maturitou jsem se rozhodla, že už toho věčnýho ke­ cání o ničem mám dost a společně s holkou z pasťáku jsme se vydaly do světa. Zatím jen do Prahy a pak se uvidí.“

„Neuvažovaly jsme, co budeme jíst, kde budeme bydlet, makat se nám taky nechtělo, a tak jsme bloumaly ulicemi a prohlížely výlohy s představou, že nejlepší by bylo stát se modelkou, procházet se po molu a s  úsměvem se dívat na lačné oči pánů a ledové pohledy jejich doprovodu. Peníze se pomalu ale jistě rozkutálely, za posledních pár korun jsme si koupily hotdog a velkou petku koly.“

„Moje kámoška byla snědé pleti, ale tvrdila, že její máma byla z Bolívie a táta Španěl. Aby mohli dostudovat, dali ji na doporučení úřadu na přechodnou dobu do kojeňáku a pak si ji zapomněli vyzvednout. Věra byla krásná holka, postavu měla jako Lolobrigida, dlouhé černé vlasy a uhrančivý pohled jako Carmen.“

„Já už jsem dávno nebyla samá ruka, samá noha, na učňá­ ku nebylo kluka, který by se kolem mě netočil. Hledání místa modelky jsme odložily na ráno, které je moudřejší večera.“

„Spaly jsme na nádraží v Holešovicích v polorozpadlé bou­ dě, a když jsme se v  noci třásly zimou, našly jsme si odsta­ vený vagon, kde jsme spaly až do svítání. Ráno s námi začali popojíždět z místa na místo, až konečně se podařilo sestavit Jindřich Malšínský vlak, do kterého na nástupišti začali nastupovat lidi do práce. Ve druhý stanici jsme vystoupily a přemýšlely co dál.“

„Teď se musíme najíst,“ rozhodla moje průvodkyně. Věra měla zkušenosti z předešlých výletů, a tak navrhla, že se pů­ jde nakupovat za pět prstů, a hned mě proškolila, jak na to. Chce to zručnost a trochu odvahy. Nejdříve se mám soustře­ dit na menší věci a časem budu krást jako profesionál.Moc se mi do toho nechtělo.

Když jsme se sešly před prodejnou, Věra měla několik paš­ tik, rybičky, hermelín a pět nebo šest čokoládových tyčinek. Na otázku, co jsem ukořistila já, jsem jen pokrčila rameny. Dostalo se mi „pochvaly,“ že jsem budižkničemu, pitomá a ja­ ko parťačka naprosto nemožná. Kdyby to takhle pokračovalo, tak se budeme muset rozloučit.

„Potřebujeme prachy,“ oznámila stručně a dodala, že ná­ vštěva supermarketu se pro dnešek odkládá. V duchu jsem se zaradovala a čekala, co vymyslela.

Navštívili jsme několik agentur, a i když jsme vešly a tvá­ řily se, že svět patří nám a upozornily na několikaletou praxi v oboru, vždycky následoval slib, že se máme zeptat za měsíc nebo na podzim.

Odpoledne jsme na tržnici v Holešovicích pomáhaly Viet­ namcům vykládat zboží a večer jsme si mohly vybrat něco na sebe. Toho se ujala Věra s tím, že má v plánu akci, na kterou potřebujeme stejné oblečení. Vybrala dvě žlutá trička s krát­ kým rukávkem a jakýmsi nesrozumitelným nápisem a dvě červené čepice s kšiltem.

Nocovali jsme opět v opuštěném vagoně a ráno nadávaly, když se dal opět do pohybu. Včas jsme vystoupily a u řezníka si daly párek s hořčicí a dva rohlíky. V parku jsme se posadily a lavičku a snažily se pokračovat ve sebevzdělávání.

Na tržnici jsme u našich dobrých známých vyžebraly kra­ SVĚTLO NA KONCI TUNELU č. 23 19 bici od bot, obalily ji barevným papírem a na víku udělaly otvor pro vhazování peněz. Krabici jsme omotaly žlutou stu­ hou a na koncích daly jako pečeť žvýkačku. Procházely jsme ulicemi, a co nejzdvořileji se smutnýma očima prosily kolem­ jdoucí o jakýkoliv příspěvek na zakoupení vodícího psa pro nevidomého přítele, který nás za stovku v  tmavých brýlích a bílou hůlkou v  ruce doprovázel. Večer jsme opravdu byly v balíku. Na dobrou věc přispěli mladí, staří i děti, někdo jen několika korunkami, jiný stovkou se slovy, že vykonat dobrý skutek není milodar ale povinnost.

Nějaký čas jsme žily na vysoké noze, po týdnu jsme akci rozjely znova na druhém konci Prahy. Poté Věra rozhodla, že v nejlepším je třeba přestat a tak jsme s charitativní činností skončily.

Nastaly sychravé podzimní dny a bylo třeba se porozhléd­ nout po lepším ubytování. Jednoho dne Věra usoudila, že na­ stal čas se někde usadit. Brzy ráno jsme nasedly do tramvaje a jely až na konečnou. Při vystoupení se chvíli rozhlížela a pak mlčky ukázala směr našeho dalšího putování. Patrové domy vystřídaly domky s oplocenou předzahrádkou, na jakžtakž udržovanou silnici navazovala polní cesta. Asi po půlhodině jsme dorazily k ruině zarostlé keři. Kdysi prý to byl záme­ ček s jezírkem a anglickou zahradou. Stavení bylo zastřešené s opraveným komínem, okna byla od vandalů rozmlácena a ucpána zčásti papírovými obaly nebo dřevěnými krabice­ mi od ovoce. Dveře byly polovyvrácené a na jednom pantu držely jen silou vůle. Uvnitř nikdo a teprve na zavolání se odněkud ozval hlas ženy. Chvíli počkejte, právě kojím. Když se objevila, padly si s Věrou do náruče.

„Tebe už jsem neviděla, neseděla jsi?“

„To zrovna ne, ale tvrdla jsem v pasťáku, což není taky to pravé ořechové.“ Jindřich Malšínský

„To ti věřím. Člověk potřebuje svobodu, kterou nelze pro­ klamovat stále omílanými slovy, svobodně žít a rozhodovat o sobě je moje heslo.“

Mara byla původně studentka teologie a později se jí to v palici pomotalo a od té doby hledá svobodu.

Teprve k večeru se scházeli další obyvatelé squotu. Bývalý učitel, medik, malíř nebo jen ti, co hledali střechu nad hlavou, stejně jako my. Musely jsme počkat až nás vedoucí squotu vyzpovídá, poučí o pravidlech ubytování a ohleduplném cho­ vání jednoho k druhému, založeném na vzájemném respektu a pomoci. Ubytoval nás společně v malé místnosti, později se svobodně rozhodneme, s kým bychom chtěli nejen bydlet, ale i žít. Podivil se mému jménu a ještě víc, když se od kámošky dověděl, že nejsem nějaký nahý zadek, ale že moje babička je ze starého šlechtického rodu se zámkem v Bavorsku a něko­ lika menšími zpustlými objekty v Čechách, na jejichž údržbu nemá dostatek finančních prostředků. Lhala, jako když tiskne a bylo vidět, že ho její vyprávění zaujalo.

Začala jsem pracovat jako uklízečka v  metru, Věra také, ale o stanici blíž k  městu. Den byl stejný jeden jako druhý. Mohly jsme jezdit metrem zadarmo, ale kdo by měl chuť po celodenní šichtě se někde producírovat. Byla jsem ráda, že jsem se natáhla, abych byla druhý den zase fit. Minul rok, dva, nic se nedělo, co by stálo za zmínku.

Třetím rokem, bylo to těsně po Vánocích, přišel za mnou Teofil, to byl vedoucí skvotu, abych podepsala za celé osa­ zenstvo dopis magistrátu, který chce odprodat ruinu zámeč­ ku nějakému švýcarskému podnikateli. Kámoška podepsala předložené lejstro jako svědek a jelo se dál.

Holky, to byla největší chyba mého života. Pokud by se vám chtělo spát nebo byste chtěly přestávku na kafe a podob­ ně, tak řekněte.“ SVĚTLO NA KONCI TUNELU č. 23 21

„Ty ses zbláznila. Já poslouchám napjatá jak struna a na­ jednou přestávka?“ ozvala se Henrieta, nejstarší z poslucha­ ček.Nezbylo nic jiného než pokračovat.

Teofil byl nedostudovaný právník a zařizoval veškeré for­ mality při jednání s úřady i práci pro squotery.

Z  jara zničehonic začali přijíždět ke skvotu řemeslníci. Jedni vysekávali křoviny, pokácené stromy a upravovali oko­ lí, elektrikáři měnili zastaralou elektroinstalaci a osvětlení v místnostech a na chodbách, a vše nasvědčovalo tomu, že se tady bude něco dít.

A taky jo. Jednoho dne Teofil svolal všechny skvotery a oznámil, že zámek odkoupil podnikatel ze Švýcarska a my se budeme muset do měsíce vystěhovat. První, kdo squot opus­ til, byl on se svojí přítelkyni.

Koncem března, už se stmívalo, zastavilo před vchodem do budovy policejní auto a dva policajti svolali všechny ubyto­ vané, a že hledají slečny Beatu Kolmanovou a Věru Černou. Oblečte se, pojedete s námi!

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Na kamarádčinu otázku, co se děje, odpověděli, že se dočkáme. Přespali jsme v cele předběžného zadržení a ráno mě služba předvedla do kanceláře.

Posaďte se, zatím se nic neděje, vypovídat pravdu bude pro vás polehčující okolností. Kde máte peníze za prodej usedlos­ ti v lesoparku, kde jste do této doby byla ubytována.

Vytřeštila jsem oči, chvěla se po celém těle a byla na om­ dlení. Slyšela jsem jeho hlas, jak nařizuje, aby mi podali skle nici vody. Tak já vám to řeknu jinak. Ruinu zámku jste neoprávněně prodala podnikateli do Švýcarska a tím jste se dopustila podvodu, za který můžete dostat deset let natvrdo. Nekoukejte na mě, jako když jste spadla z měsíce. Tady je váš Jindřich Malšínský podpis a prodejní smlouva opatřená všemi právními náleži­ tostmi s výkresy a odhadem znalce o prodeji nemovitosti.

Je to váš podpis? Zde je podpis vaší přítelkyně slečny Čer­ né, že všechny uvedené údaje jsou pravdivé.“

„A co bylo dál?“ vyhrkla nedočkavě Agáta. „Mluv nebo z tebe dostanu infarkt.“

„Tak abych to zkrátila. Byla jsem obviněna z prodeje ruiny bývalého zámečku za dva a půl miliónů korun. Na prodejní smlouvě byl můj podpis, smlouvu vypracoval nějaký advokát Petr Neubauer a svědkyní byla Věra Černá, moje kámoška z pasťáku. Ta taky o ničem nevěděla a tak nás odvedli do cely, tentokrát na dobu neurčitou. Přivítat nás přišly dvě ženy v uniformě, s pistolí a frajersky nasazenou lodičkou.

Jak se jmenujete, otočila se ta tlustá na mě.

Beáta Kolmanaová, pípla jsem, div jsem se nepočůrala.

Beáta, pro Krista, něco tak pitomýho se hned tak neslyší.

Snažila jsem se své jméno vylepšit a tak jsem tiše dodala, že se vlastně jmenuju Beatrix.

To jsem tomu teprve dala!

Ty si ze mě děláš prdel? Otočila se na svoji průvodkyni. Slyšela jsi to? Beatrix jako vodotrysk! Hi hi hi!

A jak se jmenujete vy?

Věra Černá. Pohrdlivě odpověděla kámoška.

To mi nemusíš říkat. To je na tobě hned vidět, že seš cí­ goška. Viděla jsem, že ta druhá do ní nepozorovaně loktem strčila. Promiň, chtěla jsem říct Rómka. I když ono to vyjde nastejno. Je to všechno jedna verbež.

Opět následovalo strčení loktem.

No jo, vždyť já to tak nemyslím. Myslím tím jen tu většinu tý menšiny.

Ubytovaly nás každou samostatně do  cely s  jedním lůž­ kem, skříní, stolkem a stoličkou. Potom nás přestěhovali do vězení, ale rozdíl mezi celami nebyl skoro žádný. SVĚTLO NA KONCI TUNELU č. 23 23

Následoval výslech za výslechem, výhůžky střídala vlídná slova a pořád nic.

Nevzpomínáte si na toho advokáta nebo na někoho, kdo by vám něco podstrčil k podpisu? Zeptal se mě nadporučík, který podle mě z nich byl nejinteligentnější.

Vzpomínám, vykřikla jsem. Hned po Vánocích jsme obě podepisovaly nějaký lejstro, že nesouhlasíme s  prodejem skvotu nějakému podnikateli ze Švýcarska.

Přečetla jste si to?

Ne, jen jsme to podepsaly.

Nevzpomínáte si, jak dotyčný vypadal a jak se jmenoval?

Prvně jsem viděla na jeho tváři letmý úsměv a poškrabání na kštici.

Teofil. Měl tmavé husté vlasy, štíhlý, vždy pečlivě oholený, v sáčku a slušivé kravatě.

Teofil, kdo by se dnes jmenoval Teofil! Nadporučík se na okamžik zamyslel a pak dodal: Leda by to byla jeho přezdív­ ka.

Počkejte, vykřikla jsem. Ta jeho přítelkyně ho oslovovala Petře, ano, vždycky jenom Petře. Nadporučík vstal, tentokrát se smál od ucha k uchu a zvolal: „Beáto, vy máte víc štěstí než rozumu.“

Netrvalo dlouho a Petr Neubauer nás za mřížemi vystřídal.

Na podvod se přišlo teprve, když se potomci skutečného majitele zámečku dověděli, že v  restituci zdědili ruinu a jeli se tam podívat. Na místě jim stavbyvedoucí sdělil, že polo­ rozpadlé stavení koupil nějaký Švýcar a dal se do její opravy.

A to je všechno. Od té doby hledám práci. Moc růžově to nevidím, ale naše vychovatelka v učňáku říkávala, když jsme nevěděly jak dál, dočkej času jako husa klasu a naděje, že umírá naposled. Třeba zítra taky potkám kominíka. Ono tro­ chu toho pokakanýho štěstíčka by nevadilo.

CLAUDIE

Řekla jen: Zabila jsem člověka!

A odešla.

V místnosti bylo ticho, že by špendlík na zem spadlý byl slyšet.

Řekla, že zabila člověka. A co dál? Špitla Beáta.

Agáta pokrčila rameny a palci sepjatých rukou točila mlý­ nek.

Počkáme.

Jsou slyšet kroky...

Do dveří vešla Claudie v černých šatech upnutých ke krku stříbrnou sponou a černým šátkem na hlavě.

V ruce oschlou růži položila ke kříži vzadu na stěně a po­ křižovala se. Dívala se do tmy a monotónním hlasem, poma­ lu, jako když nožem krájí, opakovala tři slova:

ZABILA – JSEM – ČLOVĚKA...

Pak zrakem přejela mlčky sedící ženy a opakovala:

Ano, zabila jsem člověka, kterého jsem milovala víc než sama sebe.

Beáta se hlasitě rozplakala. Claudie k ní přistoupila, pohla­ dila ji po tváři a prohodila tichým hlasem: Nebreč! Ty za to přece nemůžeš.

Do sklenice od hořčice si nalila z  krabice trochu vína a posadila se. SVĚTLO NA KONCI TUNELU č. 23 25

Studovala jsem posledním rokem akádu, když se do mého života připletl místní krasavec, idol všech dívek. Vysoký, urostlý chlapec, o něco starší než já, s hustými, zdánlivě ne­ uspořádanými vlasy, uměleckého vzezření. Děvčata si o něm špitala, že se jmenuje Marek a studuje v  Praze nějakou vý­ tvarně uměleckou školu a že má nakročeno stát se úspěšným malířem.

Jednou čekal před školou s  rudou růží a holky se třásly blahem, která bude tou květinou obdarována. Uculovaly se, a když ho míjely kroutily zadkem, posléze se zastavily a po­ hrdlivě vydaly posměšný zvuk – tsss. Kytku podal beze slova mně. Holky se mnou nemluvily, protože závist nezná mezí, a když jde o lásku, tak teprve ne.

Za několik dní se situace opakovala. Holky už zadkem ne­ točily a dívaly se na druhou stranu. Já jsem se usmála, a když jsem natáhla ruku, on podal růži kamarádce, která šla vedle mne.

Při polední přestávce jsme stály s  několika kluky na ná­ městí u kašny a popíjely brčkem z  kelímku limetku, proto­ že nic levnějšího neměli. Povídaly jsme si, chechtaly, kluci ob divovali bílou limuzínu, ze které vystoupil holohlavý muž středních let s  tmavými brýlemi a osmnáctka se sukničkou, která sotva zakryla to, co nemělo být vidět.

K naší skupině se přitočil náš idol, podíval se na mě a polo­ zavřenými ústy utrousil: „Tebe budu malovat nahou. Připrav se na to. Čau!“

Kluci se přestali obdivovat nekonečně dlouhému automo­ bilu, jeden z nich do něho strčil se slovy: Moc se tady nevy­ sírej, debile!, mohl bys přijít k  úrazu. Adonis nehnul brvou a jistým krokem odešel na protější chodník.

Měla jsem po maturitě a netrpělivě čekala v městském par­ ku v nadýchaných růžových šatičkách s poodhaleným hrud­ Jindřich Malšínský níkem a velkým bílým límcem na kamarádku. Popocházela jsem sem a tam, když se ke mně připotácel budoucí umělec s  vlajícími rozcuchanými vlasy. Motal se, a na první pohled bylo poznat, že je nalitej, jak zákon káže. Než jsem se nadála, přimotal se ke mně, držel se mně za rameno a strhl mi horní část šatů.

Kolenem jsem ho kopla mezi nohy, tak jak jsme se to učili v  kursu sebeobrany a vší silou do něj vrazila. Odpotácel se, oběma rukama si držel rozkrok a řval jako smyslů zbavený. Odešla jsem směrem ke škole, na chodníku se zastavila a po­ hlédla směrem k parku. Viděla jsem sanitku, jak dva záchra­ náři nakládají na nosítkách opilce, kterého mi, věřte nevěřte, nebylo ani trochu líto.

Bodejť by ti ho bylo líto, hajzla namyšlenýho! Svěřila se se svými pocity nejmladší z žen Beáta.

A s  tím hajzlem vymachrovaným jsem se znova setkala až... až... až, ale to si budete muset počkat.

Po maturitě jsem odjela na rok do Států zdokonalit se v an­ gličtině a zůstala jsem tam pět let. Začala jsem pracovat v to­ várně v  Detroitu, abych si vydělala nějaké peníze a přitom studovala ekonomiku se zaměřením na management a vztahy s veřejností. Po této době jsem dostala nabídku reprezentovat továrnu v Německu, což znamenalo organizovat konference, různá setkání papalášů a jejich načančaného dámského do­ provodu a následné večírky, což znamenalo jíst a pít, tančit a postupně se vytrácet na přepychové pokoje k intimním ra­ dovánkám.

Ředitelem továrny byl obtloustlý Ind s  pleší, na každé straně lebky se zbytky obarvených, tmavých vlasů, který se neustále usmíval a ukazoval krásný bílý chrup. Nosil černý nedopnutý frak s fialovou vestou a s ležérně rozepnutým lí­ mečkem u košile. Na saku kapesníček nepatrně světlejší bar­ SVĚTLO NA KONCI TUNELU č. 23 27 vy, manžetové knoflíčky s diamanty a na prostředním prstě levé ruky dva silné hladké prsteny lišící se barvou zlata.

Ve své práci ředitelky pro styk s veřejností jsem měla vol­ nou ruku a Ind neměl k mé práci nejmenších připomínek.

Konference a další obchodní setkání jsem zabezpečovala po celé Evropě, v Japonsku, Kanadě, v Severní i Jižní Americe, vyjma protinožců a Afriky. Po obchodním jednání byl pro­ gram všude stejný. V osvětleném sále se podávalo jídlo typic­ ké pro hostitelskou zemi, u švédského stolu nepředstavitelný výběr ovoce, ovocných a zeleninových salátů, mořské plody, zákusky, prostě vše, na co člověk pomyslí.

Po jídle debatovali páni v  hloučcích o politice, později si vyprávěli vtipy a pikantní historky o ženách. Dámy se nudily, pozorovaly cvrkot a já jsem postávala, dívala se a nenápadně jsem představila dámu pánovi, který po ní neustále pokuko­ val nebo naopak. Tu jsem si přiťukla s jedním, tu s druhým, nastavila ruku k polibku, omluvila se, že musím ještě cosi za­ řídit a ráda se vrátím, abychom započatý rozhovor dokončili.

O půlnoci světla v sále pohasla a v přítmí při kvílení saxo­ fonů se v tanci dvojice nebezpečně tiskly k sobě, on jí do ouš­ ka šeptal příjemná slova o kráse, načež nepozorovaně jeden po druhém sál opustili, aby se po hodince zase vrátili.

Musím se, děvčata, přiznat, že jsem horké noci neprožíva­ la sama. Ono se to ani nedá. Život se má žít a lásku plnými doušky pít.

V Bolivii se do mě zamiloval jeden z nejbohatších podni­ katelů a když jsem ho odmítla, tak vytáhl pistoli a chtěl se za střelit. Bylo to jen gesto, ale jak se motal, vyšla skutečně rána, štěstí, že nenašla svůj cíl. Nikoho to nevyvedlo z míry, za chvíli se jedlo, pilo, hodovalo, prostě jiný kraj, jiný mrav.

V  Japonsku jeden „samuraj“ chtěl zase spáchat harakiri, ale pak si to rozmyslel. Jindřich Malšínský

Od přiťukávání s hosty jsem si časem uvědomovala, že ví­ no mé tělo potřebuje, že po něm touží a omlouvala jsem to tím, že jen ten, kdo víno pije, ten žije, a proto jsem ho pila pl­ nými doušky. Často jsem odcházela mezi posledními za pod­ pory elegána s příslibem kouzelné noci.

Po patnácti letech odcházel můj nadřízený do výslužby s  tím, že chce prožít zbytek života v rodné Indii. Připravila jsem rozlučkový večer s plnou parádou. Druhý den mi přinesl kytici růží a diamantový prsten. Poděkoval mi za práci a po přiťuknutí červeným vínem zcela nečekaně pronesl: Claudie, ve víně je pravda a my Indové připojujeme, že pravda je často krutá a nemá daleko od lži.

Ani nevíte, jakou měl pravdu.

Na jeho místo nastoupil mladý německý inženýr, který mě oslovoval Frau Jungmann a do mé kanceláře ubytoval mladou atraktivní blondýnu, prý budoucí sekretářku, abych jí zaučo­ vala a věnovala jí mimořádnou pozornost. Chodili spolu na oběd, vodili se za ručičky a brzy mi blondýna dala najevo, že nebude trvat dlouho a stane se mojí nástupkyní. Byla aro­ gantní, a když jsem jí něco vysvětlovala, upravovala si nehty, aniž by projevila nejmenší zájem o to, co jí povídám.

Špatnou náladu jsem léčila alkoholem.

Na Vánoce jsem zajišťovala večírek pro  naše odběratele v pětihvězdičkovém hotelu v Drážďanech. Dala jsem si zále­ žet, protože na závěr roku byli pozváni hosté z celé Evropy. Mimo obvyklé pohoštění, vystoupení umělců a tanec s hud­ bou, by dostala každá dáma francouzský parfém a muž vánoč­ ní balení koňaku Hennessy. Firma se opravdu praštila přes kapsu. Uložila jsem navoněné blondýně, aby včas odeslala podle seznamu pozvánky s vánočním motivem Santa Clause a zkontrolovala, zda naše požadavky, včetně ozdobeného vá­ nočního stromu byly splněny.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist