načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Světlo a temno, velebte pána! -- Svědectví o uzdravení na přímluvu zavražděného kněze MUDr. Ladislava Kubíčka - Lenka Kateřina Tetivová

Světlo a temno, velebte pána! -- Svědectví o uzdravení na přímluvu zavražděného kněze MUDr. Ladislava Kubíčka

Elektronická kniha: Světlo a temno, velebte pána! -- Svědectví o uzdravení na přímluvu zavražděného kněze MUDr. Ladislava Kubíčka
Autor:

Autobiografický příběh o konverzi k víře, hledání duchovní cesty, zápasech s překážkami, nemocemi a krizemi, na němž by nebylo nic zvláštního, kdyby do něho nevstoupil známý ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 235
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Autobiografický příběh o konverzi k víře, hledání duchovní cesty, zápasech s překážkami, nemocemi a krizemi, na němž by nebylo nic zvláštního, kdyby do něho nevstoupil známý katolický kněz a lékař Ladislav Kubíček, brutálně zavražděný 11. 9. 2004 na faře v Třebenicích u Litoměřic. Autorka prožila s jeho pomocí nečekané a podivuhodné duchovní, duševní i tělesné uzdravení. Příběh se odehrává na pozadí pestrých událostí v litoměřické diecézi v letech 2003–2010, kdy byl za podivných, dodnes nevysvětlených okolností odvolán biskup Pavel Posád, kterého věřící milovali.

Zařazeno v kategoriích
Lenka Kateřina Tetivová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

Lenka Kateřina Tetivová

SVĚTLO A TEMNO, VELEBTE PÁNA!

Svědectví o uzdravení

na přímluvu zavražděného kněze

MUDr. Ladislava Kubíčka

E-knihy jedou 2015


2

Copyright

Autorka: Lenka Kateřina Tetivová

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2015

ISBN:

978-80-7512-259-9 (ePub)

978-80-7512-260-5 (mobipocket)

978-80-7512-261-2 (pdf)


3

Spravedlnost jsem zvěstoval

ve velkém shromáždění,

svým rtům jsem nebránil,

ty to víš, Hospodine!

Nenechal jsem si pro sebe

tvou spravedlnost,

o tvé věrnosti a pomoci

jsem mluvil, nezatajil jsem

tvou lásku a tvou věrnost

před velkým shromážděním.

(Žalm 40,10-11)

Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo,

národ svatý, lid náležející Bohu,

abyste hlásali mocné skutky toho,

kdo vás povolal ze tmy

do svého podivuhodného světla.

(1. list Petrův 2,9)


4

LÉKAŘE NEPOTŘEBUJÍ ZDRAVÍ

Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží,

aby Syn Boží byl skrze ni oslaven (Jan 4,11).

V noci 11. září 2004 byl v Třebenicích u Litoměřicbru

tálně zavražděn katolický kněz a lékař MUDr. Ladislav

Kubíček, kterého jsem znala osobně. Setkala jsem se

s ním v těžkém životním období, když jsem ztratilaprá

ci, jež mě naplňovala. Navíc jsem zápasila s vážnými

zdravotními problémy. Tak se zrodila moje první kniha

Listy božské útěchy krví podepsané, koncipovaná jako

můj životní příběh, do něhož vstoupil P. Kubíček svými

dopisy a duchovními radami.

Netušila jsem, že o něm budu psát ještě druhou knihu.

V té první jsem uvedla vše, co jsem věděla a na co jsem

si vzpomněla. Další zážitky však měly následovat

a zvláštním způsobem se stupňovat.

Když jsem jako dospělá uvěřila v Boha a přijala křest,

pocítila jsem povolání k zasvěcenému životu. To však

vyžaduje dobrý zdravotní stav. Od dětství jsem trpěla

opakovanými záněty průdušek a záchvaty suchéhokaš

le, přestože jsem nikdy nekouřila a nekouřili ani rodiče.

Vyčerpávalo mě to fyzicky i duševně a vrhalo dodepre

sí a úzkostných stavů.

Doufala jsem, že po křtu se můj zdravotní stav zlepší.

Bylo mi však čím dál hůř. Sužovaly mě časté virózy,

kašel se stupňoval a prodlužoval, přidaly se i jinézdra

votní problémy. Pak mi diagnostikovali nebezpečný

zhoubný nádor, o něco později středně těžkou klinickou

depresi. Kvůli tomu mě propustili ještě před složením

prvního slibu ze společnosti zasvěceného života.


5

Mnohokrát jsem kladla Bohu otázku – podobně jako

starozákonní Jób – proč to vše na mě sesílá, proč mě

v tom nechává a jaký to má smysl.

Což nejsou svízele

údělem člověka na zemi,

dni jeho jako dni nádeníka?

Jak otrok touží po stínu,

jak nádeník čeká na svou výplatu,

tak jsem dostal v úděl měsíce bídy

a noci soužení byly mně přiděleny.

Když uléhám, říkám si:

Kdy asi vstanu?

Když končí večer, sytím se

neklidem do úsvitu.

Mé dny jsou rychlejší

než tkalcovský člunek,

plynou bez naděje.


6

Pamatuj, že můj život je jako dech,

mé oko již nikdy neuzří štěstí.

(Z knihy Jób 7,1-4.6-7)

Z onkologického onemocnění i z deprese jsem senako

nec dostala. Uzdravení proběhlo přirozenou cestou –

v prvním případě mě zachránila včasná diagnóza aod

stranění nádoru, v druhém případě pomohly léky. Přesto

jsem obě uzdravení prožívala jako zázrak. Božípůsobe

ní je skryto v každém uzdravení, i když navenekpřeva

žují přirozené procesy posílené vhodnou léčbou.

Stále se mi však vracel kašel, který mě sužoval už od

dětství. Nezabíraly žádné léky, ani volně prodejné ani

předepsané. Nakonec přešel do chronického stavu.Za

čala jsem se léčit na plicním oddělení, kde mi nasadili

inhalační antiastmatika. Ta však zabírala jen sestřída

vým úspěchem. Komplikovalo to nejen mou učitelskou

profesi, ale i cestu k zasvěcenému životu. Prožívala

jsem bezmoc a vyčerpání.

11. září 2009 – v den pátého výročí zavraždění P.Ku

bíčka – jsem se vydala do Kunštátu, kde je pohřben.

Napadlo mě poprosit u jeho hrobu o pomoc a přímluvu.

Otec Ladislav zemřel v pověsti svatosti, uvažuje se oje

ho zařazení mezi kandidáty blahořečení. Součástíkato

lické víry je víra ve společenství svatých – spojení

církve vítězné, trpící a putující.

Uzdravení však nenastalo. Kašel se zhoršoval, přidaly

se úzkostné stavy. Vypukla u mně generalizovanáúz

kostná porucha, doprovázená těžkou krizí víry, jakou

jsem za celých dvacet pět let uplynulých od mékonver

ze nezažila.

O rok později – 11. září 2010 – skleslá na těle i nadu

chu jsem vyrazila do Třebenic na zádušní mši. Navečer

mi ujel poslední autobus, musela jsem jít pěšky. Po se

tmění jsem zabloudila mezi kopci Českého středohoří,

nedaleko rozestavěné dálnice D8. Tam jsem prožilařabr />

7

du dobrodružných a nebezpečných situací, kterévyvrcholily podivuhodným uzdravením ve všech rovinách –

duchovní, psychické i tělesné. O tom vypráví tato kniha.

Zápis Chizkijáše, krále judského, o jeho nemoci,

a jak se ze své nemoci navrátil k životu:

Již jsem si říkal: „Uprostřed svých dnů

se do bran podsvětí odeberu,

je mi odečten zbytek mých let.“

Říkal jsem si: „Nikdy už nespatřím Hospodina,

Hospodina v zemi živých,

člověka už nikdy nezahlédnu,

přiřadím se k obyvatelům té říše zapomnění.

Moje obydlí je strženo

a stěhuje se ode mne jak pastýřský stan.

Svinul jsem svůj život jako tkadlec dílo.

On sám odřízl mě od osnovy.

Do dnešního večera jsi se mnou hotov!

Stavěl jsem si před oči až do jitra,

že mi jako lev rozdrtí všechny kosti.

Do dnešního večera jsi se mnou hotov.

Jako rorejs a jeřáb, tak sípám,

kvílím jako holubice,

zemdlely mé oči upírající se na výšinu.

Panovníku, jsem v tísni,

zasaď se o mne!

Proč bych dále mluvil?

Vždyť to, co mi řekl, učiní bezpochyby.

Doputuji veškerá svá léta s hořkostí své duše.

Panovníku, kvůli tomuhle se žije?

Žil můj duch pro tohle vše, co zažil?

Uzdrav mě a zachovej mi život!

Hle, ta hořkost přehořká mi byla ku pokoji.

Ty sám vytrhl jsi z jámy zániku mou duši,

za sebe jsi odhodil všechny mé hříchy.

Vždyť podsvětí nevzdává ti chválu,

smrt tě nedovede chválit,

ti, kdo sestoupili do jámy,

už nevyhlížejí tvou věrnost.

Živý, jenom živý, vzdá ti chválu jako já dnes,

otec seznámí s tvou věrností své syny.

Hospodine, buď mou spásou!

Budeme hrát na strunné nástroje

po všechny dny svého žití v Hospodinově domě.“

(Prorok Izajáš 38,10-20) Uprostřed nemocí a utrpení se asi málokdo dokážeintenzívně radovat. Ale s odstupem času můžeme i v těch absurdních, těžkých a temných momentech objevit Boží pomoc a světlo. Zesnulý teolog Jan Evangelista Urban v knize Velkáobnova o kontemplaci upozorňuje, že se na svůj životdíváme jakoby po kousku, vidíme a cítíme přítomnýokamžik, chvíli a situaci, která na nás působí různě –tísnivě, smutně, depresívně, jindy naopak radostně. V oněch smutných a těžkých chvílích máme „dojem jakésibeznadějnosti, snad i zbytečnosti, snad i zklamání, prostě jakési temné, chladné prázdnoty“. Vidíme v tommomentu jen určitý, přítomný výsek života, pouze jeho část. „Tedy ne všechno, ne celý život, ne celouskutečnost kontemplativně, tj. názorem, patřením na celek.“ Pokud se naučíme vidět kontemplativně, tyto chvíle se naplní proto, že „temnota a smutek přítomný jepřesvícen, přemožen jásavými, jasnými, zářivými pohledy

9

před a potom, které překlopují přítomný okamžik“.

„Zadívej se kontemplativně na den, na situaci a vlož do

ní všechno, ne pouze smutek a důvody k němu, nýbrž

spatřuj tam Ježíše! A spatřuj jej celého v jeho utrpení

z lásky k tobě, ale i s jeho vítězstvím, s jeho věčnouslá

vou. Pak pocítíš, co řekl: ,Blažené oči, které vidí, co vy

vidíte!‘ “

Můj život byl vyplněn nemocemi, ale viděno zpětně,

mnohem více v něm byla přítomna Boží milost auzdra

vení. Nebýt těch nemocí, nikdy bych neprožila ona

úžasná uzdravení, zvláště ne to třetí. Můj život je jedno

velké uzdravení.

Ježíš říká: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.“

Ve velikonočním chvalozpěvu Exsultet stojí: Ó šťastná

vina, pro kterou přišel Vykupitel tak veliký a vznešený!

Za sebe mohu dodat: „Ó šťastná nemoc...“

10

NUŽE, MĚJ SI HO V MOCI

Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý.Je

ho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že

se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jehorodi

če?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jehorodi

če; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“

(Janovo evangelium 9,1-3)

Pocházím z prostředí nábožensky neutrálního, vdospí

vání mě zaujal „vědecký“ ateismus a dialektickýmate

rialismus. Roku 1983 jsem přijela do Bratislavystudo

vat farmacii, s odhodláním tyto bludy dál hlásat a šířit.

Když jsem chodila bratislavskými uličkami, jako kdyby

mi z mysli padal nějaký těžký, tmavý závoj. Vnímala

jsem intenzívněji, jasněji, barevněji. Hlas zvonů mipro

nikal hluboko do nitra, z kostelů a chrámů vycházela

zvláštní magnetická síla. Měla jsem z ní strach jako

z každého neznáma, snažila jsem se jí klást odpor.Zá

roveň mě přitahovala a vábila.

Jednou večer jsem seděla se spolubydlící na pokoji,uči

ly jsme se na písemku z botaniky. Někdo zaťukal. Přišla

kolegyně z vedlejšího pokoje, měla nešťastný výraz,ná

ruč plnou učebnic a skript. Nerozuměla vzniku buněčné

stěny u rostlinné buňky. Je to opravdu komplikovaný

proces složený z několika fází.

Zatímco se obě dohadovaly, růst buněčné stěny se mi

začal odvíjet v hlavě plasticky a barevně jako film.

Vnitřním zrakem jsem viděla zřetelně každou fázi jejího

růstu. Moje myšlení bylo v té chvíli jasné a průzračné

jako křišťál.

Náhle se mi vynořila otázka. Jak je možné, že všechno

tak perfektně funguje a zapadá do sebe. Kdo to uvedl do

pohybu? Co bylo před tím, než ten pohyb nastal? Coby

11

lo úplně na počátku a co bylo před tím počátkem?

V hlavě se mi zablesklo a rozsvítilo. Jako kdyby někdo

náhle škrtl ve tmě zápalkou, nebo otočil vypínačem

v temné místnosti. Těžký a černý závoj, který mi dosud

zahaloval mysl, spadl. Jako kdyby vyletěla vzhůruněja

ká temná opona a z potemnělého jeviště se rozlil proud

světla.

Najednou jsem vnímala intenzívně Boží přítomnost –

v jednom okamžiku jsem uvěřila v Boha. Můj rozum

naplnilo světlo, smysly a city zaplavila radost.

Později jsem přijala svatý křest, odumřela jsem svémi

nulosti i hříchům. Stala jsem se novým stvořením,při

pojeným ke Kristovu tělu.

Brzy jsem zaslechla první volání k zasvěcenému životu.

Stalo se to jednoho časného rána na přelomu jara a léta,

když jsem vyšla z kostela. Nad chrámovou kupolívy

plulo slunce. Okolní kopce a lesy se vynořily z šera,

krajina se rozzářila, nastala hra světel a stínů. V trávě,

na listech a květech se třpytily kapky rosy. Paprskypro

12

tínaly svěží a průzračný vzduch jako ohnivé šípy.

Tajemný vnitřní hlas každým dnem sílil. Vstoupit do

kláštera však tenkrát nebylo možné, leda tajně, což jsem

netušila. Vládla dosud hluboká totalita.

Za několik let komunistický režim padl. Na mou mysl

zaútočily rozmanité vjemy, ne vždy jsem je dokázala

správně vyhodnotit. Bůh mě stále přitahoval, ale sestej

nou silou mě přitahoval svět. Dlouho jsem si s tímto

vnitřním, i když jen zdánlivým rozporem nevěděla rady.

Když mi bylo třicet let, ovládl mě intenzívní pocit, že

jsem se zmýlila a upadla do sebeklamu, že mě Bůh kta

kovému životu nevolá. Touha po manželství a dětech

vyplula na povrch, stravovala mě jako oheň. Zmocnila

se mě panika, že mi už nezbývá mnoho času, pokud chci

něco změnit.

Navázala jsem několik známostí, které jsem zase brzy

ukončila. Zanechaly ve mně jen pocit prázdnoty.Po

chopila jsem, že jsem se zmýlila podruhé, tentokrát

mnohem víc. Ale netušila jsem žádnou třetí cestu.Zača

la jsem se propadat do duchovní apatie.

Časem ke mně pronikly informace, že existuje možnost

zasvětit se Bohu a zůstat ve světě. Ale tou dobou mě už

duchovní věci přestaly zajímat. Nebyla jsem schopna se

ani pomodlit, vydolovat ze sebe aspoň kapku zbožnosti.

Vrhala jsem se zmateně do všech stran, pokoj jsemne

našla nikde. Bůh se skryl, lidé a tvorové mi nemohli

pomoci. Navíc se mi začal zhoršovat zdravotní stav.

Satan řekl Hospodinu: „Kůži za kůži! Za sebe samého

dá člověk všechno, co má. Ale jen vztáhni ruku a dotkni

se jeho kostí a jeho masa, hned ti bude do očí zlořečit.“

Hospodin na to satanovi odvětil: „Nuže, měj si ho vmo

ci, avšak ušetři jeho život.“ (Z knihy Jób 2,4-6)

13

Roku 1996 mě propustili z redakce Katolickéhotýdení

ku. Ztráta práce, k níž jsem měla všechny předpoklady

a která mě naplňovala, k tomu nutnost hledat rychle ji

nou, mému již tak zhoršenému zdraví neprospěly.

O dva roky později mi diagnostikovali zhoubný nádor,

který může v pokročilém stádiu metastázovat do všech

orgánů a během několika týdnů a měsíců zabít. Podobá

se to vnitřní explozi. Od té chvíle jsem se cítila, jako

kdybych v sobě nosila načasovanou bombu, o nížnetu

ším, kdy vybuchne. Recidivy tohoto onemocnění bývají

časté, někdy ještě deset patnáct let po odstranění nádoru.

V tom období jsem neustále zápasila s těžkou fyzickou

a duševní únavou. Považovala jsem to za počátekumí

rání. Co jiného si má myslet onkologický pacient, když

je mu denně a dlouhodobě špatně. Lidé v mém okolí mě

vyzývali k optimismu a pozitivnímu přístupu, ale těm,

kterým zrovna nic není, se dobře radí. Něco podobného

zakusil od svých milých přátel také výše uvedený Jób.

V nemoci je to často jako s Jobem ve StarémZáko

ně, když člověk chodí a pracuje, tak je to všechno

dobré a pěkné, ale když Bůh sešle nemoc, je těch

přátel nějak méně. – Ale přesto jsou. Zajímají se

14

o naše bolesti a tak dále, ale když Bůh dopouští delší

nemoc, pomalu nás začínají opouštět i ti věrnípřáte

lé. Navštěvují nás řidčeji a jejich návštěvy častopů

sobí bolest. Místo aby nás potěšili, vyčítají námně

které věci, které působí hodně utrpení, a tak je duše

sama jako onen Job...

(Z Deníčku Faustyny Kowalské - čl. 1509)

Je to opravdu požitek klesat pod tíhou nemocí a mít

před očima osoby kypící zdravím, energií a duchovním

sebevědomím, které vás se vztyčeným ukazovákempo

učují a napomínají. Zatím jsem neslyšela, že by seněja

ká nemoc vyléčila napomínáním a vztyčovánímukazo

váku.

V tomto těžkém životním období jsem poznala P.Ku

bíčka. Během kontaktu s ním moje již dávno potlačená

touha po zasvěceném životě začala vyplouvat z nitra.

Zvláštní na tom je, že jsem s ním o tom zpočátku vůbec

nemluvila – nemohl tedy tušit, že jsem o takovémzpů

sobu života někdy uvažovala.

Koncem roku 1999 jsem se rozhodla svoje dlouholeté

váhání a přešlapování ukončit. Vstoupila jsem doseku

lárního institutu. Jednalo se o společnost zasvěceného

života, jejíž členky žijí a působí ve světě. Doporučil mi

ji P. Ladislav, který znal několik členek osobně z doby

společných vysokoškolských studií. Tak jsem zahájila

tříletou duchovní formaci.

Současně jsem začala učit na střední zdravotnické škole.

Hned první rok mi přidělili pět odborných předmětů,

musela jsem se připravovat do noci a o víkendech. Žáci

mou nezkušenost, slabost a nejistotu brzy vycítili, začali

rušit a dělat nepříjemnosti. Pak napsali vedení školy

stížnost na nekvalitu mé výuky. Následovalo několik

hospitací, ale kromě běžných začátečnických chyb se

žádné nedostatky nenašly. Vedení označilo stížnost za

15

bezpředmětnou. Žáci však nadále zkoušeli, co vydržím.

Vzala jsem si naráz velké sousto – změnu profese

a vstup do sekulárního institutu. Toto rozhodnutíurych

lila onkologická diagnóza doprovázená silným pocitem,

že mi už nezbývá mnoho času.

Jednoho dne se mi při modlitbě před svatostánkemvy

nořilo evangelium o ženě s krvácením, která sepřiblíži

la s vírou ke Kristu: „Dotknu-li se jenom jeho šatu,bu

du zachráněna!“ A rázem jí ustalo krvácení a ucítila

v těle, že je vyléčena ze svého trápení. Ježíš hnedpo

znal, že z něho vyšla síla. (Marek 5,28-30)

Napadlo mě, proč by stejná síla nemohla z Krista vyjít

také nyní. I když to asi nepoznám, pokud k tomu dojde.

Žena z evangelia to poznala podle zástavy krvácení.

Onkologický pacient však nemůže tušit, jestli seuzdra

vil úplně, nebo jen prochází remisí, tedy obdobím bez

příznaků. Smířila jsem se s tím, že své případnéuzdra

vení subjektivně asi nepocítím.

Znamení o uzdravení však přišlo. A ucítila v těle, že je

vyléčena ze svého trápení. Popisuji to v první knize.

Hrozba smrti se vzdálila, zdravotní problémy všakpo

kračovaly. Každý měsíc mě sužovaly virózy, záněty

průdušek, záchvaty suchého kašle, výpadky hlasu,mi

grény a zvracení. Přidaly se intenzívní bolesti v kříži,

které se při každém kroku stupňovaly. Obvodní lékař mi

naměřil vysoký krevní tlak, následovalo několikzáchva

tů ledvinové koliky a operace močového kamene.

Duchovní společnost, do níž jsem vstoupila, sídlila na

Moravě, což obnášelo náročné cestování. Z tohotodů

vodu jsem svůj vstup nějakou dobu zvažovala. Vedení

společnosti mě ujistilo, že zahraniční členky dělí odse

be ještě větší vzdálenosti, ale přijatelné řešení se vždy

najde.

Přijatelné řešení se našlo i v mém případě. Přesnějiře

čeno, řešení přijatelné pro společnost, pro mne už méně.

16

Původně padl návrh, že bychom se mohly aspoň některé

sejít občas v Praze. Všechny oslovené však odmítly.

Uznávám, že měly objektivní důvody – vyšší věk,zdra

votní problémy, péči o starší rodiče, povinnosti vefar

nosti. Vedení nakonec rozhodlo, že budu dojíždět každý

měsíc za nimi na Moravu. Tím hodili celé břemeno na

mě. Nezbývalo mi než to přijmout, když jsem k nim

chtěla patřit.

Tak jsem každý měsíc už ve středu večer balila batoh.

Ve čtvrtek jsem musela mít sbaleno, protože toho dne

jsem měla odpolední výuku a na pátek mnoho příprav.

Po vyčerpávajícím pracovním týdnu jsem klopýtala

rovnou ze školy na nádraží, pak přeplněným vlakem

přes celou republiku a v neděli odpoledne přeplněným

vlakem zase zpátky. Vzhledem k proměnlivému zdra

votnímu stavu jsem dost riskovala.

Spolusestry to braly jako samozřejmost. Netušily, kolik

musím vynaložit času a sil. Společenství tvořily pře

vážně starší dámy důchodového věku, které si častostě

žovaly na zdravotní problémy. Že někdo mnohemmlad

ší může být vážně nemocen, to je vůbec nenapadlo.

Kdykoliv jsem se jen stručně zmínila o svých nemocech

nebo strastech cestování, vypnuly sluch a opakovaly

dokolečka: „Ty jsi ještě mladá!“

Tak jsem zápasila tři roky. Během formace mi byladia

gnostikována středně těžká klinická deprese. Překvapilo

mě to, ale byl to i počátek vysvobození. Když jepro

blém odhalen a pojmenován, lze proti němu účinněbo

jovat. Léčba zabrala překvapivě rychle. Dodnes žasnu,

kolik let jsem se s tímto neviditelným a trýznivýmbře

menem zbytečně vláčela.

Deprese není klasická duševní nemoc ani špatná nálada

nebo slabá vůle, ale nemoc celého organismu, vyvolaná

nerovnováhou mozkového metabolismu. Divím se,ko

lik předsudků, pověr a mýtů o této nemoci existuje,

17

zvláště v církevním prostředí. Postižení jsou znevažo

váni, někdy až démonizováni, jejich utrpení se naopak

bagatelizuje. Okolí jim vytýká, že si to zavinili sami,

protože mají slabou vůli, chybí jim víra, nežijí kvalitním

křesťanským a duchovním životem, málo nebo špatně

se modlí, dokonce se u nich hledá nějaký skrytý morální

deficit. Jsou zahrnováni výčitkami a kritikou, kterým

nemají sílu se bránit, nebo se brání neadekvátně – což

na ně vrhne další stín. Mnozí lidé depresi za nemoc ani

nepovažují a postiženého podezírají, že potíže jenpřed

stírá, snad aby získal nějaké výhody nebo pozornost.

Moje formace se chýlila ke konci. Vedení institutu mělo

rozhodnout, jestli budu připuštěna k prvnímu slibu,pří

padně mi bude prodloužena formace. Skončilo topro

puštěním.

Sestra, která měla nade mnou patronát, mě už předem

upozornila, že se moje záležitost nevyvíjí nejlépe. Ale

rozhodnutí o propuštění překvapilo i ji. Čekala, že mi

vedení doporučí dokončit léčbu a po uzdravení zahájit

formaci znovu.

Vedení institutu ale tvořily členky, které mě osobněne

znaly, nebo mě zahlédly jen z dálky. Společenstvísestá

valo z několika menších skupin, jež se scházely narůz

ných místech, každoroční exercicie probíhaly ve dvou

turnusech. Tak jsem se ani při snaze o maximální účast

s některými členkami vedení osobně ani jednounesetka

la.

Veškerá jednání probíhala v mé nepřítomnosti. Po třech

letech těžkých zápasů mi přišla jen stručná zpráva, že

jsem propuštěna. Zastihla mě uprostřed depresívníata

ky, navíc v záchvatech kašle a zvracení, protože jsem se

v těch dnech opět potýkala s virózou.

Důvody propuštění uvedené ve zprávě byly nejasné

a mlhavé, jednalo se spíše o subjektivní postřehy.Kdy

by uvedly jako důvod můj špatný zdravotní stav, byla

18

by to pravda, kterou bych musela byť s bolestí přijmout.

Místo toho však uvedly „nedostatek horlivosti vmodlit

bě a svátostném životě a nezájem o spolupráci snej

bližším okolím“. Jaké okolí měly na mysli, dodnesne

chápu. Zůstalo mi též záhadou, jak to zjistily z druhého

konce republiky. Email nepoužívaly, většina z nich

s ním ani neuměla zacházet. Možná někomuzatelefono

valy a zeptaly se na mě, ale nevím komu. Jediný, kdo by

mohl poskytnout objektivnější informace, byl místní

duchovní správce. Ten mě však ujistil, že ho žádnýse

kulární institut nekontaktoval, ani nikdo jiný se na mě

neptal.

Tehdy jsem nebyla schopna účastnit se pravidelnělitur

gie a farních aktivit a denně rozjímat. Bránily mi v tom

zdravotní problémy. Kontakt s Bohem jsem všaknepře

rušila. Co bych si bez tohoto kontaktu zvláště v taktěž

ké situaci počala.

Některé členky na tom byly podobně, omlouval je však

vyšší věk. Zdravotní problémy v mém relativně mladém

věku nebyly považovány za objektivní překážky, ale za

výmluvy.

Jak jsem už zmínila, moje drahé spolusestry mi často

a rády opakovaly: „Ty jsi ještě mladá!“

Rada institutu dospěla k závěru – bez jediného osobního

rozhovoru se mnou – že se modlím podle nálady, do

kostela chodím, jen když se mi chce, a nezúčastňuji se

farních aktivit ani života sekulárního institutu.

Že jsem za nimi dojížděla každý měsíc s maximálním

vypětím přes celou republiku, to jim úplně uniklo.Ne

vynechala jsem ani jedny exercicie. Pokud mi zdravotní

stav dovolil, pomáhala jsem místním kněžím véstbib

lické hodiny. Na vlastní náklady jsem vydávala farníča

sopis s liturgickými, duchovními a literárními texty, což

obnášelo hodiny práce.

Mám však normální pud sebezáchovy, zdraví mi bylo

19

přednější než hromadění zbožných úkonů. Svatý Ignác

z Loyoly vyzýval spolubratry, ať jsou radši méněhorli

ví, ale zdraví, než naopak. Doporučení institutu být

v kostele denně jsem nebrala vážně, považovala jsem to

za soukromou věc. Společnost chtěla mít pod kontrolou,

jak se modlím a jak často chodím na mši. Nechápala

jsem, proč by mě v tom měl někdo začít kontrolovat.

Jako dospělý člověk umím posoudit své možnosti,limi

ty i osobní situaci. Svatý křest jsem přijala v pozdějším

věku a na základě vlastního rozhodnutí, navíc zatotali

ty, kdy účast na mši obnášela jisté riziko. Od toho dne

jsem praktikovala křesťanskou víru skoro dvacet let,

aniž jsem potřebovala mít nad sebou nějakou kontrolu –

kromě pravidelné zpovědi a duchovního vedení. Vždyť

se modlíme a účastníme liturgie, abychom oslaviliBo

ha, ne proto, abychom vyhověli nějaké kontrole.

Protože jsem introvert, vnímala jsem to jako nepatřičné

vnikání do mého niterného života. Netušila jsem, žein

stitut můj postoj posuzuje jako nerespektování autority

a absenci pokory.

Nebyl to však institut, ale já, kdo se zmítal v záchvatech

kašle a zvracení při sebemenším nachlazení. Byla jsem

to já, nikoliv institut, kdo měl na pracovišti problémy

kvůli časté pracovní neschopnosti. Ty ženy za mne moje

záchvaty neprotrpěly a moje problémy za mne neřešily,

ostatně o nich ani nevěděly.

Svatá Faustyna Kowalská, polská řeholnice a mystička,

vypráví v Deníčku, jak se jí prvního dne roku 1938udě

lalo tak zle, že nebyla schopna vstát na mši, na kterou

toužila jít. Způsobilo jí to těžké duševní utrpení. Nějaká

sestra se ptala zvýšeným hlasem, jaktože nešla na mši.

Pak pronesla s despektem: „Takový svátek, a nejdete na

mši.“ Po těch slovech odkráčela.

Člověk může být někdy horlivý až nad meze vlastních

možností, přesto se může okolí jevit jako líný neboapa

20

tický. I když jsem se radami institutu neřídila – nikoliv

z neúcty k autoritě, ale z pudu sebezáchovy – a boho

služby jsem navštěvovala, jen pokud mi to zdravotní

stav dovolil, kašel se mi neustále vracel a přecházel do

chronické formy. Nedokážu si představit, jak bychdo

padla, kdybych se jejich radami řídila. Jednou věcí jsem

si však mohla být jistá – že by mi institut v případěváž

né nemoci nepomohl.

Dnes jsem na tom mnohem lépe, také díkypodivuhod

nému Božímu zásahu skrze P. Ladislava, o němž budu

vyprávět. Přesto odmítám zbožnost založenou nakvan

titě, duchovních výkonech a recitování množstvímodli

teb. Připadá mi to jako „mnohomluvnost pohanů“.Po

kud mám málo času, jsem ve stresu neboindisponova

ná, pomodlím se krátce, ale v klidu a soustředěně.

Mohla bych sice duchovní tempo zrychlit, přibrat sidal

ší modlitby, absolvovat více mší. Ale proč bych toděla

la, jaký smysl by to mělo? Copak je duchovní život

zrychlený film a věřící jen perfektně fungující stroj?

Nemáme snad dost stresů v práci a během dne? Proč si

vyrábět stresy ještě v duchovním životě? Ale i kdybych

byla schopna rychlejšího tempa bez následnéhovyčer

pání a zhroucení, kam by se při tom recitování kvanta

modliteb a běhání z jedné mše na druhou poděloprav

dový vnitřní vztah k Bohu?

Bůh nehledí na délku modlitby, ale na její opravdovost.

„Jediné slovo pronesené ze srdce prospívá duším

v očistci více než mnoho žalmů a modliteb roztržitě

odříkávaných,“ řekl Ježíš svaté Gertrudě.

Svatá Terezie píše: „Modlitba je úkon lásky. Nenízá

ležitostí mnoha slov, ale mnohého milování.“

Dodnes žasnu, jak si může někdo dovolit – kromězpo

vědníka a duchovního rádce – posuzovat duchovní život

jiného člověka, kterého navíc ani osobně nezná. Ty ženy

zřejmě nečetly spisy známých katolických mystiků.Jinak by věděly, že existují různé způsoby a stupněmodlitby, že kontemplativní duše nejsou schopny dlouho rozjímat a duchovní život prochází rozmanitými fázemi a krizemi, zvláště v době nemoci. Když mi tenkrát přišla zpráva o propuštění, křičela jsem na Boha, k čemu mě vlastně povolal. Aby mě vyhodili ze sekulárního institutu, abych se zmítala mezi čtyřmi stěnami v depresích, záchvatech kašle, bolestech azvracení? Byl to jeden z nejtemnějších momentů méhoduchovního života.

K čemu je ti dobré, že mě týráš?

Zprotivil se ti výtvor tvých rukou?

Tvé ruce mě ztvárnily

a udělaly se vším všudy,

a teď najednou mě hubíš.

Na duchu jsem zlomen,

mé dny dohasly,

jen hrob mi zbývá.

22

Mé dny pomíjejí,

moje záměry se hatí,

přání mého srdce ztroskotala.

Mou cestu zahradil zdí,

že nemohu projít,

mé stezky obestřel temnem.

(Z knihy Jób 10,3.8;17,11;19,8)

Během několika dní nastal zvrat. Léky zabraly, deprese

odezněla. Probouzela jsem se jako ze zlého snu. Vracela

jsem se do normálního života, i když jsem muselapři

jmout fakt, že mám k tomuto onemocnění sklony.Po

dobně jako apoštol Pavel, jemuž byl vložen do tělaja

kýsi záhadný osten. Vyplývala z toho nutnost dodržovat

duchovní a tělesný režim, ale na to mě upozorňoval už

před lety P. Ladislav.

Vedení institutu jsem o zlepšení zdravotního stavuin

formovala, ale neodpověděli. Zřejmě se rozhodli se

mnou již dál nekomunikovat. Jestliže nebrali vážněmo

23

je nemoci, nemohla jsem čekat, že vezmou vážně moje

uzdravení.

Později jsem se dozvěděla, že několik členek, kteréLa

dislava osobně znaly, mu zatelefonovalo. Informovaly

ho o mém propuštění a zeptaly se ho, co si o tom myslí.

Bylo to několik měsíců před jeho zavražděním. Údajně

prohlásil, že je to škoda, že on by mou formaci nechal

běžet. Byl to ostatně Ladislav, kdo mi tuto společnost

doporučil. Kdyby mě považoval za nezpůsobilou, proč

by mi ji doporučoval?

Tou dobou však byly ve vedení institutu členky, které

ho neznaly, nic jim neříkalo ani jeho jméno.

Že je to škoda, v tom měl pravdu až prorockou. Dnes

mohly mít mezi sebou duchovní spisovatelku a členskou

základnu také v Čechách. O dalším pokračování této

společnosti už nemám informace.

Plyne však z toho něco důležitého. Ladislav sepřimlou

val za druhé již v době svého pozemského života. Tím

spíše se za nás přimlouvá v nebi. O síle jeho přímluv

jsem se ostatně přesvědčila, když jsem později znovu

onemocněla.

O Ladislavovi bylo známo, že neměřil všem stejným

metrem. K těm, u nichž pozoroval nějaké dary, schop

nosti a hřivny, byl vysoce náročný, zatímco vůčisla

bým, nemocným a různě postiženým projevovalshoví

vavost a velkorysost. Měla jsem smůlu, že mě zařadil do

té první skupiny.

Existuje tzv. dvojí výjimečnost – nadání spojené sně

jakou neschopností, zdravotním problémem nebohandi

capem.

24

Myslím, že otec Ladislav mou skutečnou situaci v nebi

nahlédl a z Božího rozhodnutí a Boží mocí zasáhl.Pro

tože i při svých vysokých nárocích viděl, že můjzdra

votní stav je opravdu komplikovaný a tohle už nemohu

vlastními silami zvládnout. Že tento zásah proběhne

originálním způsobem, to se dalo zrovna od něho čekat.

Právě o tom vypráví tato kniha.

25

TAJEMSTVÍ KRÁLE A BOŽÍ SKUTKY

Duchovní rádce mi doporučil hodit posudek odsekulár

ního institutu do ohně a udělat za tím tečku. „Jediný,

kdo vás může a bude soudit, je Bůh,“ prohlásil.

Přestože jsem se snažila tuto životní epizodu uzavřít,

vnitřní klid nenastal. Naopak ve mně rostl nepokoj.Při

šlo mi to absurdní. Tři roky jsem zápasila s nemocemi

a z posledních sil jsem se snažila plnit povinnostizasvě

ceného stavu. Měsíc co měsíc jsem cestovala pod tíhou

zdravotních problémů přes celou republiku, jen abych

mohla být členkou oné společnosti. Když jsem se

uzdravila a síly se mi vrátily, octla jsem se mimo, za

branou institutu, vyrvaná ze všech duchovních vazeb.

Najednou nebylo o co zápasit.

Utěšovala jsem se, k čemu by mi byla duchovníspoleč

nost, která jen kontroluje, klasifikuje, požaduje skládání

účtů, ale v nemocech a těžkostech mě necháváopuště

nou. Není pak lepší zápasit sama, bez té kontroly,klasi

fikace a skládání nějakých účtů?

Přesto jsem to prožívala jako těžkou ztrátu. Dimenze

zasvěceného života se rozplynula, něco cenného a hod

notného zmizelo, přede mnou se rozprostřelo velké

prázdno. Připadala jsem si jako osamělý meteor,bloudí

cí v nekonečném

vesmíru, jako tě

leso vznášející se

v hloubce oceánu,

obklopené rozma

zanými tvary ji

ných těles, moř

ských rostlin aži

vočichů.

Copak se za tím

26

prázdnem neskrývá nějaká nová cesta?

„Žij dál spiritualitu, která tě zaujala,“ doporučila mi

členka, která se mnou zůstala ještě nějakou dobu

v soukromém písemném kontaktu.

To se snadno řekne, ale hůře uskuteční, když se člověk

octne sám, bez podkladů, materiálů a jiných záchytných

bodů. Nějakou spiritualitu jsem se snažila žít už dvacet

let, ale v těchto třech letech jsem si zvykla na konkrétní

způsob.

Začala jsem usilovně pátrat po jiné cestě. Cítila jsem, že

mimo zasvěcený stav nejsem schopna existovat. Jako

další možnost připadalo v úvahu zasvěcené panenství,

které patřilo do kompetence diecézního biskupa.

Nastalo jaro roku 2004. Litoměřický biskup Josef Koukl

byl již emeritním biskupem, o těchto věcechnerozho

doval. Koncem února přijal biskupské svěcení PavelPo

sád, spirituál Arcibiskupského kněžského semináře

v Olomouci, který však brzy po vysvěcení onemocněl.

Od toho dne jsme o něm neměli žádné zprávy. To musel

onemocnět zrovna ve chvíli, kdy jsem se uzdravila?

Nejdřív mi zmizela dimenze zasvěceného života – ana

konec si zmizí i otec biskup.

Zpovědník se mě snažil brzdit. Namítal, že jsem se

sotva vymotala z jedné problematiky, a už se chystám

vrhnout do nové. „Nechte tu duši vydechnout,“apelo

val.

Přes všechny zápasy, nemoci a zkoušky, jimiž jsempro

šla, jsem necítila žádnou únavu ani potřebu odpočinku.

Připadala jsem si spíše jako dlouhodobě stlačenýbaló

nek, který se začal rozpínat.

Se svým uzdravením jsem si občas nevěděla rady. Kdo

se zmítal většinu života v nemocech, musí se nauzdra

vení adaptovat. Ještě nějakou dobu zůstává naprogra

movaný na prožívání nemocného a jako nemocný občas

zareaguje. Zotavování z nemoci bývá někdykompliko

27

vanější než vlastní nemoc. Hrozí stav podobnýKesono

vě dekompresní nemoci, postihující potápěče, kteří se

po delším pobytu pod hladinou příliš rychle vynoří.Po

dobný stav se objevil i u lidí propuštěných zkoncen

tračního tábora nebo z vězení. Konečně dosáhli vysněné

svobody, načež zjistili, že si s novým prostorem, který

se před nimi otevřel, nevědí rady, cítili se v němztrace

ni.

Připadala jsem si jako člověk, jemuž se přehnala přes

dům velká voda. Nyní sedí mezi troskami, sicezachrá

něn, ale zároveň bezradný. Občas ho přemůže vztek,

vyskočí a začne do těch trosek kopat.

Tak se ve mně střídala euforie s hněvem a pocitemkřiv

dy, že mi nemoci zničily většinu života, připravily mě

o práci v Katolickém týdeníku a později o členství ve

společnosti zasvěceného života.

Fyzicky jsem se zotavila překvapivě rychle. Psychické

uzdravování trvalo déle, traumatické vzpomínky azá

žitky se mi neustále vracely. Nejdelší a nejtěžší je však

resocializace neboli znovuzačlenění, které se nemusí

vždy zdařit. Nemoc lidské vztahy ničí. Možná je to tím,

že zdraví posuzují nemocné svou optikou. Všimla jsem

si toho také u některých čtenářů mé předchozí knihy.

Dodnes se ptám, jak někdo může od nemocnýchvyža

dovat trpělivost, sebeovládání a heroické ctnosti, když

se neumí chovat a ovládat ani ti zdraví a plní sil.

Je pravda, že právě toto ode mě požadoval P. Ladislav.

Ten však na to měl – na rozdíl od ostatních – morální

právo, neboť nejvyšší nároky kladl sám na sebe.

11. září 2004. Den byl jasný a průzračný, prosycený

slunečními paprsky, nezkalený jediným mráčkem. Jako

blesk z čistého nebe náhle přišla a letěla diecézemi ne

uvěřitelná zpráva o brutálním zavraždění třebenického

28

faráře MUDr. Ladislava Kubíčka. Zatímco mě přemohly

emoce a zděšení, hluboko v nitru klíčilo poznání, že

jsem se setkávala a dopisovala si se svatým knězem.To

to poznání mě zasáhlo jako druhý blesk.

Telefonovala jsem jedné starší paní, která znalaLadi

slava osobně, jestli už tu strašnou zprávu slyšela. Jen

okrajově jsem se zmínila o jeho dopisech, pohozených

někde v zásuvce mého psacího stolu.

„Nevyhazuj je, o takové materiály může být jednouzá

jem,“ naléhala ta žena. „Teď se modlíme za něho,jed

nou se možná budeme modlit k němu.“

Náhle mnou projel jako třetí blesk silný vnitřní impuls.

Proč sedět nečinně u zásuvky s Ladislavovými dopisy

a čekat, až o ně někdo projeví zájem? Proč to neurychlit,

proč je nevynést na světlo? Tak se zrodila myšlenkana

psat o Ladislavovi knihu. V té chvíli se ve mně rozjel

intenzívní proces.

Když jsem té paní svůj úmysl později sdělila,zareago

vala zvláštně. Mého nápadu se poněkud ulekla, začala

mě přemlouvat, ať to nedělám. Namítala, že existujeta

jemství – secretum secretorum. Všechno, co se mezi

mnou a P. Ladislavem odehrálo, by mělo zůstat mezi

námi dvěma a Bohem. Snažila se mě různými způsoby

odradit, ale proces ve mně již spuštěný se rozjížděl na

plné obrátky.

Nebyla to ovšem ona, kdo ten proces spustil. Jezajíma

vé, jak nás stejná osoba může inspirovat a zároveňbrz

dit. Ten, kdo v nás skutečně působí, je Bůh – lidé jsou

jen jeho nástroje.

„Je dobré zachovávat královo tajemství, ale Boží skutky

je třeba odhalovat a s úctou vzdávat chválu,“ řeklTobi

ášovi archanděl Rafael po jeho zázračném uzdravení ze

slepoty.

Prozrazení královského tajemství může být vážnýmpře

stupkem, ale ještě větším zlem a ztrátou pro duše jeza

29

mlčení a utajení Božích skutků. Nechtěla jsem se stát

služebníkem, který zakopal svěřenou hřivnu do země.

Kromě toho jsem neměla v úmyslu zveřejňovat něconi

terného, ale vynést na světlo Ladislavovy myšlenky

a rady, které by mohly povzbudit také druhé.

Byl to zřejmě strážný anděl, kdo mi bránil házetLadi

slavovy dopisy do koše – jako kdybych už tenkrát tušila,

že jejich čas jednou nastane. Za celé roky jsemnevyho

dila jediný dopis. Je také zvláštní, že jsem je celou dobu

házela do stejné zásuvky. Kdybych je házela do vícezá

suvek přeplněných různými papíry a materiály, nikdy

bych je už nedohledala.

22. září 2004. V přeplněné katedrále svatého Štěpána

v Litoměřicích se konalo poslední rozloučení s P.Ladi

slavem. Rakev s ostatky tonula v záplavě květin avěn

ců. V průvodu církevních hodnostářů kráčel biskupPa

vel Posád, kterého jsem už dlouho neviděla. Nevypadal

dobře. Při každém jeho kroku jsem trnula, že padne.

„Tak to jsem trnul taky,“ přiznal o tři roky později

s úsměvem, když jsem s ním o tom mluvila.

Jakmile však stanul za ambonem a začal kázat, nastala

nečekaná změna. Náhle se celý rozzářil – jako kdyby

v něm vzplálo nějaké vnitřní světlo. Nebo jako kdyby

mezi ním a Ladislavem, jehož ostatky ležely nedaleko,

přeskočila neviditelná jiskra.

S odstupem času potvrdil, že se po Ladislavově pohřbu

začal cítit lépe. Když se mi později naskytla možnost

svůj postřeh v katedrále s ním probrat a porovnat své

vnější pozorování s jeho vnitřním prožitkem, nestačila

jsem žasnout. Přesně to, co jsem pozorovala zevně, zažil

vnitřně. Možná právě v této chvíli započalo Ladislavovo

tajuplné působení.

30

Další zajímavý zážitek následoval několik měsíců po

jeho smrti. Ke vstupu do přípravy na zasvěcený život

jsem potřebovala doporučení duchovního správce. Ten

začal namítat, že v diecézi není dobrá situace, nemám tu

zázemí ani duchovní vedení a hlavně tu není žádnáspo

lusestra, s níž bych se mohla setkávat a sdílet.

Poslední námitku jsem nechápala. Někdo přece musí

začít. Když budeme říkat, že nemá cenu něco začínat,

protože tam nikdo není, tak nebude nikdy nikde nic.

Nakonec jsme se dostali do sporu. Prohodil, že mě zto

ho sekulárního institutu propustili možná oprávněně.

Vypadal naštvaně, neméně naštvaná jsem byla i já.

Druhý den se stalo něco zvláštního. Náhle se mi vynořil

v mysli otec Ladislav. A hned se do mě pustil. Ať se

nedivím, že je ten kněz naštvaný, když se takhlecho

vám. Pak mi vyjmenoval všechny moje reakce.

Ohradila jsem se. Ten kněz brání dobré věci, a ještě má

osobní narážky. Ladislava vůbec nezajímalo, jak se

choval kněz. Upozornil mě, že mám v první řadězkou

mat svoje vlastní chování. Ti, kdo ho znali, vědí, že tak

mluvil vždy, když si mu někdo na někoho druhéhostě

žoval.

31

Nakonec jsem musela uznat, že mě ovládla netrpělivost

a emoce. Mohla jsem to řešit pokojněji. Nejde přece

o nějaký papír s razítkem, ale o život v co nejhlubším

spojení s Kristem.

Možná to zní jako nějaká subjektivní fantazie – také mě

to tenkrát napadlo. Asi bych ten zážitek pustila rychle

z hlavy, a už vůbec bych si netroufla o něm psát, kdyby

se vzápětí nepotvrdil přes třetí osobu, dokonce přes

kněze.

Za několik dní jsem se vypravila ke svátosti smíření –

shodou okolností k tomu knězi, s nímž jsem se dostala

do sporu. Na konci vyznání jsem uvedla, že jsem sebě

hem našeho minulého rozhovoru chovala neadekvátně.

Vyjmenovala jsem všechny reakce, na něž mě Ladislav

upozornil.

Zpovědník na mě hleděl s úžasem. Nechápala jsem

proč. Že by ho překvapila upřímnost mého vyznání?

Snad nejsem první penitent, který se u něho upřímně

vyznal. Takových upřímných vyznání přece muselvy

slechnout už mnoho. Nemluvě o tom, že stupeň jeho

úžasu byl opravdu vysoký.

Vysvětlil mi, že si s mou záležitostí nevěděl rady. Tak

se obrátil s prosbou na Ladislava, i když si od toho příliš

nesliboval. Přesně to, na co si Ladislavovi stěžoval,

jsem tady právě vyznala.

„Ladislav dál působí a vy s ním máte společenství!“

konstatoval s radostí.

Tenkrát jsem usoudila, že jde o něco výjimečného

a ojedinělého, co bude rozumnější nechat si pro sebe –

uchovávat to v srdci jako Panna Maria.

Z toho důvodu jsem tuto příhodu už nezařadila do své

první knihy, kterou jsem v té době dokončovala. Dotkla

jsem se jí jen okrajovou poznámkou v závěru, že otec

Ladislav je „strašný jako vojsko pod praporcem“.Čte

nář ovšem nemohl tušit, co tím myslím.

32

Ani ve snu mě nenapadlo, že další zážitky budounásle

dovat a zvláštním způsobem gradovat, až vykrystalizují

do druhé knihy, koncipované podobně jako předchozí

kniha – můj životní příběh, do něhož opět vstoupí

P. Ladislav, ale již po své smrti a jinak.

Kněz, o němž jsem se zmínila, mi jako duchovní rádce

zpočátku nevyhovoval. Dlouho jsem uvažovala ozmě

ně. Nemohla jsem se ale zbavit tušení, které postupem

času sílilo, že mi ho vybral a přidělil P. Ladislav.

V mnoha věcech jsem se s ním neshodla. Kdykoliv však

nastaly těžkosti, byl vždy neokázale k dispozici. Tím se

velmi podobal P. Ladislavovi.

Jednoho dne jsem pochopila, že převzal jeho poslání,

osobně i písemně. Pouze s tím rozdílem, že nešlo okla

sické dopisy, ale emaily.

Poslední dobou se mi vynořuje analogie s prorokemElí

šou, na němž spočinul duch jeho učitele Eliáše, když

vystupoval na ohnivém voze taženým ohnivými koňmi

do nebe.

Počátek června roku 2005 byl nezvykle studený adešti

vý. Ozval se mi kašel, který každým dnem sílil.Nasadi

la jsem si všechny dostupné léky, ale nic nezabralo.

Vzápětí se prudce oteplilo. Teploty vyletěly nad třicet

stupňů, slunce intenzívně pražilo. Uprostřed tropických

veder jsem zápasila se záchvaty kašle. Lidé se po mně

udiveně a zděšeně ohlíželi. Kdosi poznamenal, že by to

chtělo méně kouřit. Paní v kostelní lavici za mnouváha

la s pozdravením pokoje – asi se bála, že mám nějakou

ošklivou a nakažlivou nemoc.

Brzy jsem nemohla do kostela ani dojít, kašel měvyčer

pával fyzicky i duševně. Navíc jsem měla nepříjemný

pocit, že tam tím kašlem ruším. Znovu jsem sepropada

la do izolace.

33

Při každém záchvatu jsem myslela, že se mi roztrhne

hruď a mozek vyletí z hlavy. Kašel doprovázely ostré

bolesti, které mnou pronikaly jako nůž a vyvolávalysil

nou úzkost. Moje nitro i vnějšek se převracely naruby,

duše byla celá rozbitá, nevěděla jsem, jak z tohotrýzni

vého stavu uniknout.

V bezradnosti jsem začala prosit Ladislava, aby mině

jak pomohl. Vzápětí jsem objevila nové kapky protisu

chému kašli. Byly volně prodejné, ale účinkovaly stejně

silně jako kodeinové přípravky, zabíraly i na záchvaty

neztišitelného kašle.

Nazvala jsem je Ladislavovy kapky. Měla jsem silný

pocit, že mi je přihrál P. Ladislav. Byl přece profesílé

kař, tak proč by nemohl ordinovat dál z nebe.

Možná to vypadá stejně úsměvně jako předchozípřího

da. Ani s tímto bych se nikdy nesvěřila, nebýtbudou

cích událostí. V této chvíli jsem ještě netušila, že miLa

dislav chystá další kapky, které budou mimořádně silné

a účinné.

V těch letech si u mně nemoci a různé diagnózypodáva

ly dveře. Skoro každý rok jsem se mohla chlubit novou

diagnózou. Jak stojí v knize Zjevení: První ,běda‘po

minulo, a hle, už jsou tu dvě další! (Zj 9,12)

Ale právě díky těmto bolestem a křížům jsem později

poznala, že Ladislav Kubíček jako lékař z nebe skutečně

působí.

Těsně před dokončením první knihy jsem vyrazila na

exercicie zasvěcených osob a kandidátek, které sekona

ly v premonstrátském klášteře Teplá u Mariánských

Lázní. Byl srpen roku 2005.

Když jsem vyšla z nádraží, můj pohled upoutalakostel

ní věž na protějším kopci, tyčící se nad střechami

a stromy. Vydala jsem se tím směrem. Chůze sezava

34

zadlem do kopce byla delší a namáhavější, než jsemče

kala. Při pohledu z nádraží jsem měla dojem, že to musí

být na dosah. Povzbuzovala jsem se, že tam brzydora

zím.

Na vrcholu mě čekalo překvapení. Uprostředpoklidné

ho náměstí stál osamělý kostelík – po nějakémrozsáh

lém klášterním areálu ani vidu ani slechu. Mohlo mě

hned napadnout, že premonstrátský klášter se nebude

nacházet na nějakém frekventovaném sídlišti.Nezbýva

lo mi než sejít dolů a hledat správnou cestu.

Klopýtala jsem podél silnice vedoucí z města mezilou

kami, poli a lesy. Nade mnou visela těžká černá mračna.

Schylovalo se k dešti.

V dálce se konečně vynořily dvě vysoké, štíhlé věže

chrámu Zvěstování Panny Marie. Dorazila jsem k cíli.

V té chvíli jsem ještě netušila, že další fáze méhoklopý

tání, hledání a bloudění právě začala.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist