načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Svět, ve které jsem žil - Stanislav Sousedík

Svět, ve které jsem žil

Elektronická kniha: Svět, ve které jsem žil
Autor: Stanislav Sousedík

Klasická memoárová literatura, kdy syn připravil k vydání vzpomínky svého otce, rakousko-uherského a později československého důstojníka. Seznamujeme se s rodinnými kořeny budoucího ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 259
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace, portréty, 1 mapa, faksim.
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Triton, 2014
ISBN: 978-80-738-7748-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Klasická memoárová literatura, kdy syn připravil k vydání vzpomínky svého otce, rakousko-uherského a později československého důstojníka. Seznamujeme se s rodinnými kořeny budoucího štábního kapitána, sledujeme jeho vojenskou přípravu, účast v první světové válce zejména na ruské, později italské frontě, formování a život naší předválečné armády až do chvíle odchodu kapitána z aktivní služby, tedy do listopadu 1933. Syn slibuje vydat další díl pamětí svého otce, který zemřel v roce 1973. Dílo je pozoruhodné jako očité svědectví jednoho z příslušníků naší armády, který prožil v jejích řadách onu pohnutou dobu, kdy se v důsledku porážky na frontách první světové války rozpadla monarchie a z jejích trosek vznikla naše republika a její ozbrojené síly. Vzpomínky jednoho z důstojníků rakousko-uherské a později československé armády od kadetky přes zákopy první světové války až do roku 1933.

Popis nakladatele

Autor, rakousko-uherský a později československý důstojník, líčí v prvním díle svých memoárů část svých bohatých životních vzpomínek. Vrací se nejprve do dětství, které prožil v české rodině usilující o hospodářský a společenský vzestup, zpočátku ve východní části staré monarchie a později v Plzni. Dále popisuje svá studia na dělostřelecké kadetní škole v Traiskirchenu a pohnuté zážitky z první světové války, v níž se zúčastnil bojů zčásti na ruské, hlavně však na italské frontě. Nyní zveřejněná část jeho vzpomínek přibližuje čtenáři poměry v československé armádě v prvních patnácti letech její existence a nově se ustavující životní způsob slovenské a české, zejména pražské, společnosti tehdejší doby.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Stanislav Sousedík - další tituly autora:
Identitní teorie predikace Identitní teorie predikace
Pojetí člověka v dějinách a současnosti filozofie II. -- Od Kanta po současnost Pojetí člověka v dějinách a současnosti filozofie II.
O co šlo? O co šlo?
Učení o eucharistii v díle M. Jana Husa Učení o eucharistii v díle M. Jana Husa
Svět, ve kterém jsem žil Svět, ve kterém jsem žil
 (e-book)
Svoboda a lidská práva Svoboda a lidská práva
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

škpt. Stanislav Sousedík

Stanislav Juhaňák – TRITON

Svět,

ve kterém

jsem žil


škpt. Stanislav Sousedík

Stanislav Juhaňák – TRITON

Svět,

ve kterém

jsem žil


© PhDr. Stanislav Sousedík, 2014

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2014

Photos © Stanislav Sousedík, 2014

Cover © Renata Brtnická, 2014

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7387-748-4


5

Úvodní slovo

Vydávám první díl memoárů svého otce, štábního kapitána Stanislava Sousedíka (1897–1974), nazvaných „Svět ve kterém jsem žil“. Otec začal psát své paměti na mou prosbu asi r. 1964. Pracoval na nich zprvu rychle, později zpomalil a ukončil svou práci (proměňující se mu pod rukama čím dále více v kroniku právě či nedávno prožívaného) rok před svou smrtí, v r. 1973. Stačil ještě nechat svůj objemný rukopis přepsat na stroji, strojopis s několika kopiemi zběžně opravit a nechat svázat.

Z jedné takové kopie jsem pořídil i tuto edici. Provedl jsem v textu jen několik drobných úprav, text však prošel v nakladatelství Triton obvyklou jazykovou úpravou. Ta byla provedena citlivě, takže v textu zůstaly pietně zachovány otcovy stylistické zvláštnosti, občasné germanismy a další různé odchylky od dnes platné spisovné normy (i ony jsou svým způsobem svědectvím o „světě, v němž žil“). Čtenář při četbě často narazí na odkazy na přílohy. Jedná se o dokumenty, jež lze snadno dohledat v archivu, který je prozatím ve vlastnictví rodiny. Povzbuzen nakladatelstvím připojil jsem k edici určitý počet dobových fotografií. Jejich úkolem je zpřítomnit čtenáři podoby (příp. vývoj podob) osob dnes již vesměs dávno zesnulých, o nichž se v memoárech jedná, a předvést někdy, nakolik to bylo možné, i dějiště, na němž se naplňovaly jejich osudy. Otec se ve svém vyprávění obešel bez poznámek pod čarou. Veškeré takto umístěné vysvětlivky pocházejí ode mne.

Rád bych připojil několik poznámek o kulturně-historickém významu otcových memoárů, o otcově vypravěčském a spisovatelském umění, v jeho schopnosti výstižné charakterizovat osoby a události atd. Upouštím však od toho, protože vím, že toto není úkolem editora, obzvláště v případě, kdy je jím milující syn. Nechť tedy tyto memoáry svědčí o osobě svého autora i o světě, v němž žil, samy. 7. května 2013 PhDr. Stanislav Sousedík


6

K druhému vydání

První vydání části memoárů mého otce, škpt. Stanislava Sousedíka, vyšlo jako soukromý tisk v počtu několika desítek exemplářů. Čtenáři, jimž se tyto vzpomínky dostaly do rukou, byli jejich četbou vesměs pozitivně zaujati. Za této situace se na mne obrátil MUDr. Stanislav Juhaňák, majitel nakladatelství Triton, s návrhem na vydání otcových memoárů běžným způsobem. Jeho nabídku jsem rád přijal.

Toto druhé vydání se co do podstaty nijak neliší od prvního. Text prošel pečlivou redakční korekturou, kterou provedla paní dr. Olga Baranová: její zásluhou byla z textu vymýcena řada drobných pochybení. Nepatrnými úpravami (hlavně vypuštěním plynulou četbu rušících odkazů na listinné doklady) se text více přiblížil zájmům a potřebám běžného čtenáře. Druhé vydání bylo rovněž doplněno řadou fotografických a jiných příloh, jejichž zdařilou reprodukci provedla firma Koršach – Vladimír Vyskočil.

Děkuji všem výše jmenovaným a spolu s nimi i čtenářům prvního vydání, neboť svým zájmem a doporučeními přispěli k této jeho reedici. 28. 11. 2013 PhDr. Stanislav Sousedík


7

Obsah

Úvodní slovo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5

K druhému vydání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6

Moji předkové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10

Sousedíci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10

Kollorosové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12

Limanowa a sourozenci mojí maminky . . . . . . . . . . . 15

Můj otec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

Moje první souvislé vzpomínky . . . . . . . . . . . . . . . 17

Leszczków . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19

Varšava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

Opět Limanowa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26

Plzeň . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27

Náš dům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29

Otec a jeho práce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31

Obecná škola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39

Motýli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40

Astronomie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44

Naše krajina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45

Gymnázium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46

Kadetka, K.u.K. Artillerie – Kadetten-Schule . . . . . . . 49

Pan Demeček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52

Tak a zase kadetka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54

Kollorosové – rodiče mojí maminky . . . . . . . . . . . . . 56

Náš dům v Hradišti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60

Definitivně kadetka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61

Duch kadetní výchovy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66

Můj vnitřní život v kadetce . . . . . . . . . . . . . . . . . 73

Tak nám zabili Ferdinanda . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77

Pevnostní dělostřelec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81

Moje politická aféra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82

Jak jsem se dostal poprvé do arestu . . . . . . . . . . . . . 85

Ausmusterung . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90

Dovolená před nástupem do života . . . . . . . . . . . . . 95


8

Jedu bojovat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97

Italské tažení a 12. bitva na Soči . . . . . . . . . . . . . . . 99

Jde do tuhého . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103

Postup do Friaulska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110

Akce Col Moschin a bílá tabule . . . . . . . . . . . . . . 123

Porážka – ústup – rozklad . . . . . . . . . . . . . . . . . 126

Československá republika . . . . . . . . . . . . . . . . 14 3

Příjezd domů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 3

Osvobozenecká legenda . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 5

Nastupuji k dělostřelectvu v Plzni . . . . . . . . . . . . . 14 6

Jedu bojovat na Slovensko . . . . . . . . . . . . . . . . . 150

Byl jsem hostem hraběte Palugyaie . . . . . . . . . . . . 153

Armáda se začíná organizovat . . . . . . . . . . . . . . . 156

Zvolen – čardáš a Maďaróni . . . . . . . . . . . . . . . . 157

Rozvinul jsem budovatelskou činnost . . . . . . . . . . . 159

Velitelem pancéřového vlaku . . . . . . . . . . . . . . . 163

Banská Bystrica – Plzeň – Bratislava . . . . . . . . . . . . 163

První nováčci naší republiky . . . . . . . . . . . . . . . . 166

Dělostřelecké měřičství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167

Litoměřice – kurz dělostřeleckého měřičství . . . . . . . 169

Mobilizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172

Můj bratr Albín . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183

Olomouc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186

Francie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187

Důstojník pro zvláštní úkoly . . . . . . . . . . . . . . . . 192

Moje maminka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 196

1927 – naposledy Olomouc . . . . . . . . . . . . . . . . . 198

V Praze ve Vojenském technickém ústavu (VTÚ) . . . 206

Moji představení a přátelé . . . . . . . . . . . . . . . . . 207

Další pokračování mé práce ve Vojenském technickém

ústavu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211

Rodina Zedníků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 218

Svatba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 225

T. G. M. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228

Dopustil jsem se vojenské velezrady . . . . . . . . . . . 231

Fotopříloha. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 240


Škpt. Stanislav Sousedík kolem r. 1930.


10

Moji předkové

Sousedíci

Můj dědeček Josef Sousedík se narodil roku 1829 a zemřel ve vysokém věku 86 let. Žil ve Zlíně jako zámožný a všemi vážený měšťan ve velkém vlastním domě na náměstí. Měl rozsáhlé zemědělské hospodářství, velký, desetihektarový sad na břehu Dřevnice – Cigánov a zabýval se též živnostenskou výrobou povidel a pálením slivovice. Než se rozšířily železnice, přilepšoval si v zimních měsících i povoznictvím a vozil do Vídně sůl dobývanou ve Veličce u Krakova. Ve Vídni si našel odbytiště i pro povidla, která se tam dobře zavedla a těšila výborné pověsti. O všestranné podnikavosti stařečka svědčí i to, že když se některý rok na Vizovicku švestky neurodily, tak dokupoval sušené švestky v Bosně, a ty pak rozvařoval na povidla. A to jen proto, aby vyhověl svým zákazníkům.

Moje babička, stařenka Kateřina, rozená Minaříková, zemřela asi v sedmdesáti letech na obyčejnou, ale špatně ošetřovanou kýlu, kterou si uhnala při zabíjačce, když pomáhala zvednout necky s vypařeným prasetem.

Po její smrti dědeček žil ještě mnoho let jako vdovec na dobře zajištěném výměnku. Ponechal si mimo jiné užitek z Cigánova, který připadl po jeho smrti mému otci. Náš staříček zažil začátky přerodu idylicky klidného venkovského valašského městečka Zlína na velké moderní průmyslové město. Nepatrně k tomuto neštěstí Zlína přispěl sám tím, že Tomáši Baťovi, zakladateli zlínského velkoprůmyslu, půjčil nějakou částku do začátků. Když v roce 1915, tedy za první světové války, staříček zemřel, tu nad jeho hrobem řekl pan


11

farář, že vlastně pochovává posledního zlínského měšťana. A byla to pravda. Po skončení první světové války v roce 1918 převzal již správu Zlína finanční kapitál, reprezentovaný starostou Baťou, a Zlín rychle spěl cestou pokroku k proletarizaci.

Můj otec Karel byl druhorozeným synem. Josef, jeho bratr, byl starší a převzal podstatnou část dědictví. Karel se sestrou Ludmilou byli vyvěněni, tzn. že dostali nějaké peníze jako odbytné, jak se tehdy říkalo. Josef měl čtyři syny: Lumíra, Slavoje, Josefa a Stanislava. Všichni za války skoro současně narukovali a byli právě na frontě, když jim zemřela matka Tereza, rozená Kašpaříková. Dědictví upadalo, Josef se prý rozpil a po válce synové celý majetek rozprodali a o výnos se rozdělili. Lumír si zařídil velký koloniální obchod ve Zlíně na náměstí, Slavoj byl učitelem na měšťance, Josef si koupil na Slovensku zbytkový statek (vznikaly při pozemkové reformě) a Stanislav, můj jmenovec – ani nevím, čím vlastně byl. Zemřel jako první, poměrně mlád. Celá tahle větev neměla vyvinutý rodinný smysl, neudržovali mezi sebou, tím méně s námi, styk, a proto toho o nich víme velmi málo. Pravnuk staříčka, můj syn Staša navštívil jednou, krátce před jeho smrtí svého strýce Lumíra ve Zlíně. Návštěva se uskutečnila u bývalého nakladatele a tiskaře Siegla, který měl za ženu Lumírovu dceru. Siegl byl pravým opakem všech potomků Josefovy rodinné větve. Sbíral rodinné památky, vypracoval rodokmen rodiny a píše prý také paměti.

Můj otec studoval gymnázium v Přerově. Myslím, že to tam však nedotáhl až k maturitě a že někdy v septimě přešel na Zemský pomologický ústav v Tróji.

1

Speciální pomologic

ké vzdělání ho mělo nasměrovat k tomu, aby jednou ve Zlíně převzal Cigánov, hlavně však obor zpracování ovoce. Než život často jde jinými kolejemi, než které plánují rodiče starající se o zabezpečení svých dětí. Otec se spřátelil v Přerově se svým spolužákem Karolem Kollorosem, synem českého 1) Tento ústav měl sídlo v zámečku v Tróji u Prahy. Studium na něm trvalo

11 měsíců.


12

pivovarníka v Haliči.

2

Kolloros otce jednou pozval na prázd

niny k rodičům do Radiszówa v Haliči. A právě tam se otec poznal s jeho sestrou Marií. Mladí lidé se do sebe zamilovali, no a byla z toho po čase svatba.

Kollorosové

Tatínek mé maminky Marie – Albín Kolloros – byl vyučený český sládek, pocházející z Dobrovic u Mladé Boleslavi, kde jeho otec také vedl pivovar. Albín, jak tehdy bylo zvykem, šel po vyučení na vandr, na zkušenou do světa. Přišel do Haliče, kde začal časem pracovat jako sládek na panském pivovaře v Jasczórowé. Dařilo se mu tam výborně, inu kde se pivo vaří, tam se dobře daří – a tam se mu také narodila dceruška Marie, moje pozdější maminka (1874–1954). Albín Kolloros měl šest dětí, nejstarší byl syn Karol, po něm se pak narodila maminka, Albín, Rudolf, Anna, které se po polsku říkalo Andzia, a nakonec Adélka. Vypisuji je zúmyslně, neb osudy všech byly velmi zajímavé a staly se předmětem mnoha hovorů a úvah mých rodičů, které jsem se zájmem sdílel. Ba sdílel jsem nejen hovory, ale částečně i osudy, tragické osudy těchto mých tet a strýců.

Dziadzin (čte se polsky džacin), tedy dědeček Kolloros,

byl muž neobyčejně kultivovaný, vysokých mravních zásad, bezvadného společenského vystupování, byl pravým mužem viktoriánské doby. Poněvadž byl výborným odborníkem a vařil všude, kam přišel, výtečné pivo, měl úspěch a vbrzku si sám mohl pronajmout pivovar v Radiszówě. Zde začal postupně shromažďovat majetek, který se časem měl stát základem odvážného kroku směřujícího k vybudování vlast- 2) Halič (rozkládající se dnes na území Polska a Ukrajiny) byla po rozdělení

Polska na sklonku 18. století součástí rakousko-uherské říše (tvořila sever

ní, resp. severovýchodní část tzv. Předlitavska). Kollorosové žili tedy v pro

středí národnostně převážně polském, ovšem stále ještě v hranicích říše,

z níž pocházeli.


13

ního, moderního pivovaru. K uskutečnění toho plánu došlo

ovšem o něco dříve, než si dědeček přál. Nájem v Radiszówě

mu byl kvůli intrikám tamějšího plebána (faráře), se kterým

babcia (čte se polsky babča), tedy babička, dobře nevychá

zela, odňat. Dziadzin, třebaže kapitálově ještě ne dostatečně

připraven, se pustil ve Skawině do výstavby velkého, moder

ního parního pivovaru. Musel však pracovat s úvěrem, a to

se stalo jeho zkázou. Největší polský, lépe haličský, pivovar

v Okocimě totiž s nelibostí pozoroval vzrůst české konku

rence, které nemohl dost dobře jakostí své produkce čelit,

a ve vhodném okamžiku skoupil od polských Židů všechny

směnky, zablokoval úvěr a přivedl pivovar do konkurzu. Ten

dopadl nakonec velmi čestně. Díky přispění celé rodiny byla

pasiva zcela pokryta aktivy. Pivovar ale nebylo možné udr

žet a přešel do rukou konkurence.

U pivovaru, který se nacházel blízko Krakova, byla vybu

dována také dobře prosperující pekárna, která zásobovala

Krakov českými rohlíky a houskami, tehdy tam vůbec nezná

mými. Můj otec se vlastně přiženil do tohoto podniku, který

byl předvídavě zřízen právě pro něho jakožto nastávajícího

zetě a do kterého také otec vložil veškeré peníze, které dostal

od staříčka jako odbytné. Přirozeně, po likvidaci pivovaru,

Parní pivovar Albína Kollorose ve Skawině u Krakova v 90. letech

19. století. Obytný dům vlevo je rodištěm autora memoárů. Budova

pivovaru dosud stojí, dnes je však obklopena městskou zástavbou.


14

k němuž pekárna patřila, o svůj vklad přišel a byl se svými dětmi, které se narodily ve Skawině, odkázán sám na sebe.

Dziadzin Kolloros zůstal i v Polsku uvědomělým Čechem. Byl starostou českého Sokola v Krakově

3

a svoje děti posílal

do Čech na studie. Moje maminka byla dána na výchovu do kláštera Uršulinek na Národní třídě v Praze, Andzia do Petingen v Olomouci, Karol studoval gymnázium v Přerově, atd. Nejmladší děti se však již těmto snahám odcizovaly, polonizovaly se a začínaly podléhat polskému prostředí, jehož společenskou úroveň přeceňovaly tak, že se na přirozené zdravé české poměry, nenadnášené fantazií, nýbrž nesené zdravým životním realismem, dívaly spatra.

Opominul jsem se snad zmínit, že babcia Kollorosová, křtěná Klaudya, pocházela také ze Zlína, kde její rodiče Sajbrtovi vlastnili Horní mlýn. Jak a kdy se seznámila s dědečkem nevím, ale jistě to byl i její vztah ke Zlínu, který byl mj. popudem k pozvání studenta Karla Sousedíka na prázdniny do Polska.

Polský život se podstatně lišil od onoho skromného, pracovitého a šetrného způsobu života ve Zlíně a v Čechách vůbec. Poláci té doby byli nesmírně pohostinní, velmi často až nad své hospodářské možnosti, navštěvovali se, tvořili „tovaryšstva“ (společnosti), svátky slavili s procovskou okázalostí, a když nebyly peníze, tož na dluh, Žid vždy ochotně půjčil. Pejzatými Židy v černých usmolených kaftanech, kteří všechno obstarali, všechno zařídili, každému nabízeli kdeco, byla Halič zaplavena. Bylo jich tam snad víc než samotných Poláků.

4

Můj otec měl dva syny. Nejprve se narodil Albín (= Binek) a o dva roky později, přesně 25. srpna 1897, jsem se ve Skawině narodil já, tedy Stanislav. 3) S působením A. Kollorosa ve Skawině souvisí i vznik zdejšího Sokola, jenž

existuje dodnes a jehož členové hráli mj. důležitou úlohu v protinacistic

kém odboji za druhé světové války.

4) To je ovšem silná nadsázka. Podle dobových statistických údajů tvořili

Židé zhruba 10 % haličského obyvatelstva.


15

Skawina, neblahá Skawina s blízkým Krakovem, který prý

měl svými společenskými nároky, jimž měla hlavně babcia

nějak zvláště vycházet vstříc, neblahý vliv na o novou exis

tenci bojujícího pivovarníka, podnikatele začátečníka, ona

Skawina, ke které se pojí moje první životní vzpomínka. Šel

jsem jako sotva žvatlající mrně z pekárny přes pivovarský

dvůr k babičce. A tu se proti mně vyřítil beran, kus živého

inventáře babičky, který měl povolení volného pohybu. Be

ran mne porazil a začal mne rohy převalovat v prachu dvora.

Na můj srdcervoucí jekot se ovšem ihned sběhlo půl pivova

ru a já byl těžce zboulovaný přenesen domů. Beran byl téhož

dne popraven, ale já se na to dodnes pamatuji, vím, že jsem

měl červenou zástěru a že jsem při tom beraním kutálení po

dvoře najednou přestal řvát, přestal jsem všechno vnímat

a ztratil jsem vědomí.

Limanowa a sourozenci mojí maminky

Tož po skawinské slávě šel dědeček zase jako sládek do

panské služby, tentokrát k šlechtici Mars-Noga do Lima

nowé.

5

Měl tam na tehdejší časy velmi pěkné příjmy – šede

sát zlatých měsíčně, navíc z každého vystaveného hektolit

ru deset krejcarů a jako deputát byt, zahradu, pivo, mláto,

brambory, petrolej, svíčky a nějaké obilí. Záhy se mu poda

řilo zvednout výstav piva z několika málo tisíc hektolitrů

na osmnáct až dvaadvacet tisíc hektolitrů ročně. A tak se

mu pěkně žilo, chovali si hodně drůbeže, dvě prasata, měli

pětipokojový byt – krásně (viktoriánsky) zařízený, kde v sa

lonu Andzia hrávala až virtuózně na fortepiano. Syn Ka

rol byl již z domu, Albín také, oba někde sládkovali, Marie

byla vdaná. S Rudolfem však byly potíže a Adélky více ne

měli. Nejmladší dceruška zemřela, když jí bylo asi deset let.

Měla ráda mléko a dostala darem od rodičů – myslím, že

to bylo ještě v Radiszówě, tedy před Skawinou, svoji krávu.

5) Limanowa je dnes okresní město ležící vzdušnou čarou asi 80 km severně

od nejvyššího pásma Vysokých Tater.


16

První nadojené mléko vždy ráno pila k snídani ještě ne

převařené, kráva však byla želbohu tuberkulózní a Adélka

podlehla nákaze. Když umírala, žádala, aby z peněz strže

ných za její krávu byly zakoupeny zlaté hodinky a aby je

tatínek, tedy můj děd Kolloros, stále nosil. To se také stalo

a ty hodinky zdědil pak můj bratr Binek, který je dodnes

uchovává jako rodinnou relikvii.

S Rudolfem si možno říci osud zahrál ještě hůře. Po ma

turitě na krakovské reálce byl odveden k vojsku a nastoupil

do jednoroční důstojnické školy v Krakově. Maturanti tehdy

sloužili pouze jeden rok – tzv. jednoročáci – a ze školy vy

cházeli s nejvyšší poddůstojnickou nebo nejnižší důstojnic

kou hodností (kadetaspiranti). Jinak trvala prezenční, jak se

teď říká základní, služba tři roky. Při nějakém cvičení Rudol

fův kůň uklouzl na náledí a svalil se. Rudolf už nestačil se

skočit a dostal se pod koně, který, když se vzepjal, přišlápl

Rudolfovi nohu kopytem v kotníku a zle mu ho pohmoždil.

Rudolf se dostal do vojenské nemocnice, kde mu chtěli dol

ní část nohy amputovat. Rudolf to nepřipustil a prohlásil,

že stane-li se to, skončí sebevraždou. Dziadzin ho od vojá

ků převzal a dal ho do civilní krakovské nemocnice, kde sice

operace – jedna dražší druhé – stíhala operaci, ale nakonec

Rudolfa jen s povrchově zahojenou nohou propustili domů,

to již do Limanowé. Nákladné ambulantní léčení pokračo

valo mnoho a mnoho let, pomoc se hledala všude a nakonec

ho léčil vesnický přírodní bylinkář. Rána však stále hnisala

a zůstávala otevřená. Rudolf sice mohl se zvláštní ortope

dickou botou a o holi trochu chodit, ovšem jen málo, aby

se zesláblá noha příliš nenamáhala. Celou dobu žil u svých

rodičů v Limanowé. Po jejich smrti byl však již odkázán jen

sám na sebe, a nastoupil tedy na místo bankovního úředníka

v Krakově. Ovšem stále slábl a do nohy dostal kostižer, tu

berkulózu kostí. Tuberkulóza pak pozvolna začala zachvaco

vat celý marným bojem vyčerpaný organismus a Rudolf na

konec přijel umřít k mým rodičům do Plzně. Byl jsem tehdy

tercián, ale o tom všem budu ještě později vyprávět. Rudolf

byl ohromný fešák, elegán každým coulem, hezký, vtipný


17

chlapík, velmi společenský a mne, kdykoliv jsem byl v Limanowé, jako malého chlapce moc a moc škádlil a dopaloval. Jinak nám oběma klukům byl vzorem „kavalera“. Můj otec 1902 Můj otec se po různých trampotách, jež ho potkaly po odchodu ze Skawiny, v roce 1900 stal ředitelem továrny na zpracování ovoce ve Třebenicích v Čechách. Tam jsme žili až do roku 1902, kdy otec z důvodů mi neznámých toto místo opustil. Po krátkém přechodném pobytu v Praze, kde jsme bydleli v Jablonského ulici na Vinohradech a kde jsme také v roce 1902 strávili vánoční svátky, se naše rodina rozdělila. Otec přijal místo, opět jako ředitel továrny na zpracování ovoce, v Leszczkówie (čte se polsky Leščkově) u Sandoměře v ruském Polsku.

6

Poněvadž tam jel vlastně do neznáma, bylo rozhodnuto,

že maminka s námi dětmi pojede zprvu k bábi do Limanowé, než otec uvidí, co a jak, a zahnízdí se v Leszczkówie. Moje první souvislé vzpomínky 1903 V Limanowé jsem začal chodit do školy. U Kollorosů se mluvilo polsky, a tak jsem si polštinu dobře osvojil ještě dříve, než jsem vstoupil do první třídy. Mojí nejmilejší zábavou tehdy bylo vystřihovat si z archů, které tehdy stály 1 krejcar kus, vojáky, podlepovat je a zhotovovat jim podstavečky. Vojáky jsem seřazoval do útvarů, sváděl s nimi bitvy a konal přehlídky. Sotva jsem se jakžtakž naučil psát, což bylo již během první třídy, psával jsem raporty, ve kterých jsem zaznamenával číselné stavy svých bojovníků. Bylo to hlavně snad moje okolí, které moje vojenské záliby podporovalo, neboť v té době vypukla rusko-japonská válka a o ničem jiném se nemluvilo. 6) Tj. v té části bývalého Polského království, která se při dělení Polska na

sklonku 18. století stala součástí ruské říše. Na rozdíl od Kollorosů, kteří

žili v Rakousko-Uhersku, pracoval nyní Karel Sousedík v „Rusku“.


18

Prarodiče škpt. S. Sousedíka, Josef (1829–1915) a Kateřina

(1829–1900) Sousedíkovi. Byla to velká senzace, někteří, ale těch bylo jen málo, drželi palec Rusům, jiní zase Japoncům, kterým však bylo mezi lidmi mnohem více přáno a obecně se těšili velkým sympatiím Poláků. Projevoval se v tom starý polsko-ruský antagonismus, neboť Poláci měli mnohé závažné důvody pro to, aby Rusy nenáviděli. Wojek (strýc) Rudolf, který uměl dobře rýsovat, nám maloval válečné lodi. Vydával se také za velkého dělostřeleckého odborníka, ač ho k tomu jeho vojenské zkušenosti příliš neopravňovaly. Prožil jsem tehdy kus příjemného vesnického dětství, s proháněčkami po sladovnách, spilkách, po


19

dvoře a panském parku, a já byl tehdy velký uličník. Ale je

nom venku! Doma ne! Tam panoval přísný, až škrobený mrav

společenského styku, bezvadného stolničení. Bylo to prostře

dí „einer sehr guten Kinderstube“. V domácnosti Kollorosů

pracovala kuchařka a panská, byly najímány i jiné občasné

výpomoci a vůbec se žilo na vysoké noze. Přicházelo mnoho

návštěv, často byly pořádány společenské večeře a dům Kollo

rosů býval středem setkávání limanowské honorace. Jak se ale

dodatečně ukázalo, neukládaly se žádné úspory a na zabez

pečení ve stáří se vůbec nemyslelo.

Leszczków

1904

Mezitím otec již zakotvil v Leszczkówie a mohl povolat ma

minku k sobě. Bylo rozhodnuto, že já pojedu s ní, zatímco

můj starší bratr Binek, který se stal po překonání těžké cho

roby hýčkaným vnoučetem a oblíbencem Kollorosů, zůstane

v Limanowé. Já jsem změnu prostředí vítal hlavně proto, že

jsem se těšil na cestování – ještě i dnes jako starý chlap velmi

rád jezdím vlakem. A tak jsem s maminkou o prázdninách,

coby absolvent první třídy obecné školy, nastoupil pouť do

Ruska. Zařízení bytu, uskladněné dosud někde u speditéra,

nastoupilo cestu s námi. Měli jsme několik košů spoluzava

zadel, ve kterých bylo šatstvo, kuchyňské náčiní, ale i por

celán, vše pečlivě poskládané a zabalené. Na hranicích nás

sice rakouští celníci hladce odbavili, avšak běda, čekali nás

ještě celníci ruští! Rusové si nechali všechny naše koše ote

vřít a začali všechno vyhazovat ven. Maminka byla zoufalá.

Stála se mnou nešťastně u narůstající hromady věcí z první

ho koše, když vtom jí nějaký občan, který vše pozoroval, dal

znamení a něco jí po straně pošeptal. Maminka potom chvíli

vlídně hovořila s celníkem a již za okamžik bylo vše odba

veno, další koše se vůbec neprohlížely, vše bylo „charašó“

a překvapivě hladce vyřízeno. Maminky jsem se pak ptal, co

to bylo za vysoce postaveného hodnostáře, který v náš pro

spěch zakročil. Maminka se usmála a řekla: „Kdepak, to byl


20

cizí člověk, viděl ale, že se nevyznám, tak mi poradil, jak se

to dělá. Ptal se, jestli jsem dala bakšiš (úplatek)? ,Ne.‘ ,Tak

honem dejte, jinak nepojedete ani zítra.‘“ Tak jsme přišli po

prvé s našimi pobratinci do styku.

Konečně jsme pak dorazili do Opatowa, kde na nás již

otec čekal s kočárem a žebřiňákem na zavazadla a dovezl nás

do pěkného bytu u továrničky v Leszczkówie. Tam nás hned

po příjezdu uvítal majitel velkostatku a továrny na zpraco

vání ovoce, pan hrabě Pomorski, a dále pak milý krajan, ha

nácký správce dvorů Lukeš. Oba se od počátku snažili nám

náš pobyt v Leszczkówie zpříjemnit. Lukeš, starý mládenec,

býval u nás velmi častým, ba pravidelným hostem a věru,

že jsme nepostrádali ničeho z toho, co se urodilo na polích

pana hraběte Pomorského. Jeho zahrady zvelebil – jako ve

dlejší úkon – můj otec. Tchánem pana hraběte byl starý feu

dál Ossoliński, který mne měl velmi rád. Já byl vůbec s ce

lou hraběcí rodinou v častém a úzkém styku. Pomorski měl

jedinou dcerušku, asi tak v mém věku, a když poznal moje

vychování a perfektní taktní chování, býval jsem k nim vel

mi často zván a mnohé dny jsem dělal malé komtese, ovšem

vždy za skrytého dohledu guvernantky, společníka. Rodi

na Pomorských byla sice přísně patriarchální, ale zároveň

i velmi liberální. Až do našeho příjezdu stolovali otec i Lu

keš společně s celou hraběcí rodinou. Vařil tam francouzský

kuchař, který ve volných odpoledních vypomáhal jako mistr

a koštér i v továrně, kde byl otec ředitelem. Otec mi vyklá

dal, jak jednoho pátku, kdy byl postní oběd, neb půsty se

u Pomorských přísně dodržovaly, Lukeš zle na všechny za

hlížel a nic si nebral k jídlu. Ossoliński si toho povšiml a Lu

keš mu na jeho dotaz odpověděl, že pro něj oběd bez masa

není jídlem. Ossoliński poté ihned nařídil sluhům, aby Lu

kešovi přinesli uzené, a zvolal: „Ten člověk těžce pracuje,

a chce proto maso. Nechť ho má. Toho přeci ještě nikdy ne

bylo, aby někdo měl u polskiego šlachtica glód (hlad)!“ Tato

poslední věta se pak stala v naší rodině okřídlenou a často

používanou frází, zvláště když jsme měli hosty, kteří rozu

měli špásu.


21

Nejbližší škola byla přímo na státní silnici v Lipníku, dob

ré 2 kilometry od nás. Jediné spojení tvořila málo udržovaná

polní cesta. Škola měla jedinou velkou třídu, ve které sedě

lo asi šedesát žáků, rozdělených na čtyři třídy. Vyučovalo se

celý den, střídavě po skupinách. Zatímco jedna skupina pra

covala s učitelem, druhé dělaly úkoly. Vládla tam příklad

ná čistota, pořádek a kázeň. Učitel byl neobyčejně svědomi

tý a cele se nám věnoval. Byl jsem tam zařazen do 2. třídy,

a když jsem po našem návratu do Limanowé nastoupil do

3. třídy, byli všichni tamní učitelé překvapeni mými znalost

mi, očekávajíce, že jsem již zcela zapomněl to, co mne oni

sami naučili v 1. třídě. Obědy, tj. svačiny, si děti nosily s se

bou, a ač škola stála na obvodu Lipníka, nesměl ji během vy

učování nikdo opustit. Byl jsem jediné „panské“ dítě a o po

lední hodinové přestávce jsem docházel do zvláštního poko

jíku, kam mi paní učitelová, aniž se mnou kdy promluvila,

vždy přinášela sklenici horkého čaje. Do školy mne vozili, tj.

Lukeš přistavoval někdy bryčku, někdy žebřiňák, který pak

z okolních polí něco svážel. Lukeš vždy zařídil tyto jízdy tak,

že nebyly samoúčelné. Mám na školu v Lipníku jen ty nej

lepší vzpomínky a chodil jsem do ní rád. Hlavně jsem měl

rád přísného a spravedlivého učitele, který byl vzácně objek

tivní a který například nikdy ani mrknutím oka nedal znát,

že se zná s mými rodiči či že jsem jediným nevesničanem ve

škole. Již první den, kdy mne přijal do třídy, jsem se musel,

ač vyučování jinak probíhalo jen v polštině a ruštině se vů

bec neučilo, rusky naučit malý a velký titul cara. Pamatuji se

dodnes z něho jen první slova: „Jevo gasudarskoje Veličen

stvo, car Nikolaj vtaroj ...“ Prý kdyby přišel pan inspektor

a někdo to neuměl, bylo by zle. Škola stála, jak jsem se již

zmínil, na silnici, která ze Sandoměře směřovala někam na

sever. Silnice byla široká, tvrdá, dobře udržovaná a téměř

vůbec nevyužívaná. Přímo z ní čišelo povědomí mobilizační

přináležitosti a vojenské důležitosti. Neznal jsem tehdy při

rozeně ještě nic z dějin, ale když jsem se na tu silnici posta

vil, tak se mne zmocňovalo zvláštní povědomí, že tato silnice

souvisí s pochodujícími armádami, že je pro ně stavěna, že


22

mohu být každou chvíli odstrčen, že vede někam daleko do neznáma, do nitra Ruska, kde na jejím konci sedí gasudar, car, pán všech Rusů, jeho Veličenstvo Nikolaj vtaroj, který se mužicky podmračeně dívá na západ.

Někdy jsme si zajeli do Opatowa, nejbližšího městečka, kde bylo podle mých dojmů vše k dostání. I dobrý uzenář tam byl. Ovšem všechen obchod byl v rukou Židů. Ve vesnicích na venkově nebylo kromě krčmářů a podomních kramářů Židy vidět vůbec, zato v tržních centrech jich bylo mnoho. Nejznámější v celém kraji bylo židovské městečko Klimontów, starozákonní, pejzaté, špinavé, které mělo svého chasidistického Wunderrebeho a kde kromě černých kaftanů nebylo možno vidět nic jiného. Žili tam výlučně Židé. O nedělích jsme také někdy jezdili kočárem do Sandoměře, kde jsme bývali hosty u českého sládka v tamějším pivovaře. Tam jsem byl také s otcem poprvé na pravoslavných bohoslužbách, jejichž bohatý ceremoniál mi imponoval a budil můj údiv.

V Leszczkówie jsem žil jako kluk dost osamoceně. Dědina byla od továrničky, zámku i statku odloučena a já mimo svojí aristokratické přítelkyně neměl žádnou společnost svého věku. Když přišly Vánoce, Pomorští si moc přáli, abych Štědrý večer strávil u nich. Naši ale také nechtěli být sami, tak jsme doma dříve večeřeli a já přišel k Pomorským až po večeři. Pod stromečkem jsem měl dárek, knížku: „Srdce“ od Edmonda d’Amicis. Je ještě v naší knihovně. Na ty Vánoce mám ostatně ještě jednu zajímavou vzpomínku. Věřil jsem neochvějně na Ježíška, který hodným dětem přinese přistrojený stromeček a dárečky. Několik dnů před Vánoci jsem potřeboval kapesník a maminka, která v kuchyni již něco svátečního pekla, mi řekla, abych si ho sám vzal. V prádelníku, však víš, kde jsou. Já šel do pokoje, ale prádelník, jinak vždy volně přístupný, byl zavřený na klíč. Maminka mi v kuchyni klíč bezděky dala, a když jsem prádelník otevřel, tu se mým očím naskytl nečekaný pohled. V krabicích ležely ozdoby na stromeček, byly tam i nějaké hračky a ještě mnoho dalších věcí, laskomin i balíčků, o kterých jsem vycítil, že nějak souvisejí se Svatvečerem. Ulekl jsem se, nic neprohlížel, vycítil


23

jsem, že je to něco, co jsem neměl spatřit, a že se tak stalo nedopatřením – buď ze strany maminky, nebo Ježíška. Určitě Ježíška, maminka by mi jinak klíč nedala. Rychle jsem prádelník zavřel, bez kapesníku se obešel a nikomu nic ne řekl. Nesmím o tom přemýšlet a hloubat, nesmím kazit radost ani sobě, ani mamince. Vypudil jsem tu příhodu ze své mysli a nakonec jsem sám sebe přesvědčil, že se mi to všechno asi jen zdálo. Ztratil jsem jistotu o viděném.

Otec v Leszczkówie příliš spokojen nebyl. Bylo to v tom zapadákově pro něj příliš malé pole působnosti, a našel si tedy místo ředitele v podobné, ale velké továrně ve Varšavě, přesněji řečeno na předměstí Varšavy, v Levinově. Jeho odchod urychlilo i to, že hrabě Pomorski utekl za hranice v obavě, aby nebyl odveden do právě začínající rusko-japonské války. Varšava 1905 Aby se přemístění pro otce snadno odbylo, bylo rozhodnuto, že maminka mne zase odveze do Limanowé. Ale poměry v Rusku byly v té době pochmurné a nejisté a hranice byly uzavřené. Otec nás tedy dopravil kočárem do Sandoměře, a odtud pak do nějaké židovské krčmy na břehu Visly, která v těch místech tvořila hranici. V noci jsme pak s maminkou jeli na loďce na druhou stranu. Pamatuji se na to dobře, bylo to velmi dramatické, ani ne tak kvůli stísněnosti, vyvolávané možným zásahem ruské pohraniční stráže, jako spíše náladou, ponurostí černé vody, nutností zachovat ticho a neosobním poměrem členů posádky člunu k nám. Měl jsem pocit, že jsme pro ně jen zaplacené zboží, a že kdyby se cokoliv šustlo, že by se nás chladnokrevně zbavili a jednoduše nás strčili do vody.

I přes tento dramatický zážitek jsme se šťastně dostali do Limanowé, maminka hned odjela za otcem a já jsem čtvrtý kvartál druhé třídy absolvoval opět v limanowské škole, která stála na náměstí poblíž kostela. Společná rodinná rada se tehdy usnesla, že když se otec velmi pěkně (přikoupil i nábytek do salonu) zařídil, že prázdniny strávím s Binkem u rodi


24

čů ve Varšavě – a teprve pak se uvidí, kde v našich vysokých studiích na obecné škole budeme po prázdninách pokračovat. Snad jste poněkud překvapeni rozkolísaností v rozhodnutích, ale je třeba mít na paměti, že poměry byly v Rusku velmi nejisté, a jak ještě uvidíte dále, obavy byly oprávněné. Rusko stanulo na prahu bolševické revoluce, která se tam zrodila nikoli z přemíry kapitalismu a jeho útlaku, nýbrž z ubohosti ruského mužika.

A tak se v létě 1905, na počátku prázdnin a po ruské porážce na japonském východě, kdy se ruský stát zachvíval v samých svých základech, jasně ukázala jeho slabost, jeho chatrná vnitřní organizace a velká nespokojenost lidu, který byl soustavně poštváván ruskou emigrací, naváděn k atentátům, stávkám a neposlušnosti. Tehdy docházelo najmě v Petrohradě k velkým pouličním demonstracím, vojskem a policií krutě a krvavě potlačovaným. Ruské samoděržaví, napevno provázané se svým absolutismem, se jen těžko bránilo konfrontaci s liberalistickými idejemi západu, který měl již více jak sto let Francouzskou revoluci za sebou. Pokusy o zavedení konstituce v Rusku byly neúspěšné, hlavně díky přičinění anarchistů, a lid začal zvedat hlavu. Emigrace přitom nenapájela lid liberalistickými, nýbrž socialistickými, marxistickými myšlenkami. Zkrátka, rok 1905 se stal první vážnou předzvěstí bolševické říjnové revoluce v roce 1917. A do tohoto kotle, kdy záležitosti v Rusku kulminovaly, jsme my jedné letní soboty přijeli za otcem na prázdniny. Ve Varšavě v té době již docházelo k přestřelkám, všude hlídkovalo vojsko a v továrnách již tu a tam docházelo k násilným likvidacím vedení.

V neděli, tj. hned druhý den po našem příjezdu, přinesla služka zprávu, že v sousední továrně zabili Čecha, inženýra. Cizinci prý vyžírají zemi a berou místním lidem chleba. No, my kluci jsme spali dobře, nevím ovšem, jak spali otec s matkou. Asi špatně, a oprávněně. V pondělí časně ráno nás probudilo bouchání a lomcování s domovními dveřmi. Dostavili se „delegáti“, kteří odvedli otce s sebou. V továrně byla vyhlášena stávka a otec byl odveden do kanceláře k „dalšímu řízení“. Na závěr odborového jednání – tak


25

bychom to shromáždění nejspíše nazvali dnes – otce vyvlek

li z kanceláře ven, posadili ho na trakař a v průvodu všeho

dělnictva, které zpívalo nějakou bolševickou píseň, ho vy

váželi za továrnu na popravu. V jiných továrnách, jak jsme

se později dozvěděli, nacpávali majitele či vedoucí do pyt

lů a také je vyváželi na trakařích za rohy továren, po cestě

je však již ubodali. V našem případě k tomu nedošlo, snad

proto, že většinu dělnictva v průvodu tvořily ženy. My s ma

minkou jsme se na tento demonstrační a revoluční průvod

dívali z okna. Matka klečela, hlasitě plakala a přerývaně se

modlila. Otce vyvezli za továrnu a chystali se k exekuci. Měl

být pověšen. Ale tu se na scéně objevila naše služka, kterou

asi pohnul pohled na naše zoufalství, a Bohem zaklínala lidi,

aby měli rozum, že zrovna tomu člověku přijela žena a děti,

že ničí celou rodinu a že otec stejně odjede z Ruska pryč.

Naléhala na ně, že zabitím ničeho nedocílí, a prosila je, aby

ho pustili. Byl to snad zázrak, který způsobila vroucnost na

šich modliteb, že jí dělníci vyhověli. Otce vyklopili z trakaře

a musel se jim zapřisáhnout, že již nikdy nepřekročí práh to

várny. Navíc mu pohrozili, že objeví-li se ještě někdy v Levi

nově, že ho zastřelí. Pak ho nechali běžet. Otec se v prvních

okamžicích přechodně ukryl v obchodě, kde jsme nakupo

vali, a až večer se odtamtud se štěstím dostal do Varšavy.

Z onoho obchodu jsme dostali zprávu, že žije a je v pořádku.

V poledne přijela eskadra kozáků a obsadila továrnu a okolí.

Pak se vůbec objevilo mnoho vojska a konečně byl zjednán

pořádek a klid. Mamka zavřela byt a odjela s námi tramva

jí – přes Vislu a předměstí Praga – do Varšavy, kde jsme se

setkali s otcem a ubytovali jsme se v hotelu.

My vyděšení a na nic více zvědaví jsme hned příští den

odjeli s maminkou do Limanowé, ale otec musel ještě něko

lik dnů zůstat ve Varšavě, aby vše zlikvidoval. Ač ho majitelé

závodu prosili a žádali, aby setrval v místě, že pořádek už

je obnoven, přece jen se otec rozhodl, jsa již ruských pomě

rů syt, k odjezdu za námi do Limanowé. Zařízení bytu zčás

ti odprodal, ostatní dal špeditérem zaslat do Haliče. Když

byl asi za týden konečně se vším hotov a chtěl odjet, tu byla


26

právě téhož dne vyhlášena generální stávka a v celém Rusku

přestaly jezdit vlaky. Otci se ještě se štěstím podařilo dostat

na německý parník, který jako poslední odplouval po Visle

do Gdaňska. Do Německa se šťastně dostal, ač ještě na pa

lubě ve Varšavě zažil i se svými spolucestujícími jednu chví

li hrůzy. Když vypluli, rozneslo se pojednou po parníku, že

až loď podjede pod železným mostem, spojujícím předměstí

Praga s Varšavou, bude na parník, jakožto na jediný stávko

kazecký spoj, svržena z mostu puma. Díky Bohu propluli

však klidně a nerušeně.

Otec byl již tehdy v Polsku známým odborníkem, a to

i v ovocném školkařství, které na několika místech zakládal.

Těsně před výše vylíčenými událostmi mu ruská vláda na

bídla místo ředitele státních statků a plantáží, až někde na

perských hranicích. Otce tehdy, jak se mi zdálo, přese všech

no dosti mrzelo, že vzhledem k revolučním příhodám musel

mamince vyhovět a dodržet slib, který jí dal, totiž že se vrá

tí do Evropy. Ale po letech myslím už určitě nelitoval. Bože,

jak by se byly asi naše osudy utvářely, kdyby byl býval tehdy

nabídku ruské vlády přijal!

Opět Limanowa

1905–1906

V Limanowé, kde se leccos o událostech v Rusku dočetli

v novinách, nás přijali jak z rudého pekla zachráněné troseč

níky. Spadli jsme sice všichni tchánovi zase do klína (otec jel

do Zlína), jenže on sám měl ještě od Skawiny víc než jeden

důvod ke shovívavosti.

Otec, tehdy v plné mužné síle a již s velkou životní zkuše

ností, neztratil ani teď svůj optimismus. On byl vždy zásad

ní optimista, vždy s nedělí v duši a s úsměvem na rtech –

tehdy jsem ho teprve začal poznávat a vážit si jeho nesmír

ně zdravého poměru k životu. Brzy, již počátkem roku 1906,

získal v ostré soutěži místo okresního zahradníka, okresní

ho pomologa v Plzni. Otec chtěl do Čech – a to se mu díky

tomuto úspěchu podařilo. Začaly se mu totiž už protivit


27

nejen ruské, ale i nereálné polské poměry. A tak jsme konečně došli klidu a stanuli na prahu nejkrásnější doby celé naší užší rodiny. V Plzni se otci dostalo příležitosti uplatnit svoje schopnosti, rozvinout svůj organizační a propagační talent a sytě se vyžít.

N.B.: Zrovna v této chvíli, když přikračuji k vylíčení našich nejkrásnějších let, jsme dostali radostnou zprávu, kterou ihned jako vložku zaznamenávám: Dnes, v sobotu 18. dubna 1964, o půl sedmé ráno nám volal Staša, že se jim v krčské porodnici narodil kluk 3,9 kg těžký, první pravnuk Karla Sousedíka, prapravnuk Josefa Sousedíka, doposud jediný pokračovatel našeho rodu. Vždyť především pro něj zaznamenávám tyto paměti, historii naší rodiny. Jeho prapraděd, kterého jsem dobře znal, se narodil po napoleonských válkách, já sám jsem pamětník dvou světových válek – a o tom všem se dnes

7

zrozený hoch bude již učit v hodinách dějepi

su. Dopřeje mi Pán Bůh se dočkat, abych mu o tom sám někdy vypravoval nebo aby mne poznal ve věku, kdy mu zůstanu aspoň vzpomínkou? Tak pro Tebe, Prokope Sousedíku, píši dál. Plzeň 1906–1913 Skončil jsem předtím své vyprávění u otce, který se roz hodl, že se usadí v Plzni. My děti jsme prozatím zase zůstaly s maminkou v Limanowé, dokud otec neuvidí co a jak, nenajde byt a vše pro nás nepřipraví. Já jsem začal opět chodit do svojí „staré školy“, do třetí třídy. V únoru 1906 jsme pak dostali výzvu k odjezdu za tatínkem.

Ona naše léta v Plzni, ke kterým se ve vzpomínkách stále s Binkem vracíme jako k slunnému ráji dávno ztracenému, začala ponuře, příkře, ale bylo tomu tak jen v ty prvé dny, než vše rozehřálo jarní slunce a rozjásaly skřivánčí písně, 7) Prokop Sousedík se ve skutečnosti narodil o jeden kalendářní den dříve,

pozdě v noci 17. 4. 1964.


28

Rodiče škpt. S. Sousedíka, Karel (1869–1927) a Marie (1874–1954)

Sousedíkovi.


29

které od té doby mám tak rád, ze všeho zpěvu a hudby nej

raději. Ba bývalo jich tam na tisíce. Obávám se však, že můj

sloh, vytvářený stálou excerpcí knih o přírodních vědách,

geodezii, fotogrametrii, geologii, jež můj život přinášel s se

bou, a tříbený na konceptu vojensko-technických článků

mne přivedl k přílišnému zestručňování a zbavil mne po

třebného rozletu a schopnosti líčit cituplně a sytě šťastnou

éru našeho mládí a krásy Plzně.

Dne 1. března 1906, zrovna na Binkův svátek, jsme za

pozdního sychravého, studeného mlžného a již se stmívající

ho odpoledne dorazili na plzeňské nádraží. To bylo rozkopa

né, neboť staré nádraží se rušilo a nové, velké a reprezenta

tivní se teprve budovalo. Vystoupili jsme tedy na boční ko

leji u nějaké kůlny, přičemž první dojem z okolí nebyl nijak

příznivý. Otec nás srdečně přivítal a řekl nám, že před sebou

máme dost dalekou cestu. Marně jsme se rozhlíželi po něja

kém kočáru. Ne že by tam nebyly drožky, ale otec řekl, že se

musí šetřit a že půjdeme pěšky, že stejně za půl hodiny do

jdeme. Chyba lávky. Šli jsme hodinu, ucabrtaní a skleslí, zpr

vu předměstím Plzně Petrohradem, kde nám otec ukázal ně

jaký palác a řekl, že to je škola, do které budeme chodit. Pak

jsme dlouho šli blátivou silnicí mezi poli, až jsme konečně

dorazili do našeho nového vigvamu. Byl to o samotě stojící

přízemní dům, skoro novostavba, dost rozlehlé to bylo, s vel

kým dvorem a nějakými přístavbami. Bývalá hospoda, pat

řící k obci Hradiště, která čítala 14 čísel a ležela ještě o 20 mi

nut cesty dále v rozkošném zákrutu řeky Úhlavy.

Náš dům

Hospodu s přilehlými pozemky na Homolce koupil na do

žádání otce okresní výbor v Plzni jako prostor vhodný pro

budoucí ovocné školky a byt pana zahradníka. Bylo prý to

to nejlepší, co otec v okolí Plzně mohl sehnat volného. Hos

poda, nedávno před tím postavená, byla k mání, poněvadž

vůbec neměla hostů, a tak ji po velmi krátké době majitel

musel zavřít. Dorazili jsme tam promočeni, ustydlí, za tmy.


30

Vítr hvízdal a skučel, točil se a lomozil mezi nějakými zdmi a my kluci jsme se báli. Dům měl tři pokoje a kuchyň, vše sice velmi prostorné, avšak nevlídné a vlhké. V největším pokoji byly již složeny všechny naše krámy, naše zařízení, které dovezli speditéři, vše však neurovnané na jedné velké hromadě. V jednom pokoji (pak jsme mu říkali „zadní“) byly nouzově sesazené postele, na nich nepovlečené peřiny a zima. Máma, ač byla na otce silně nabručená za to, že nás nechal jít pěšky (dodatečně se až po dlouhých měsících přiznal, že to udělal schválně, aby nás konfrontoval s novým, nepolským způsobem života), se okamžitě s vervou pustila do práce a za chvíli bylo zatopeno, byla rozsvícena petrolejka, postele povlečeny a my jakžtakž nasyceni a uloženi ke spánku.

Druhý den – opět bylo ošklivo a fičel studený a vlhký vítr – jsme se s Binkem vydali na průzkum okolí. Náš dům stál stranou od říšské silnice vedoucí z Plzně do Vídně. V jeho bezprostřední blízkosti se rozkládaly bažinaté, po jaru rozbředlé štěrkopískové palouky (miocenní terasy řeky Úhlavy). Dům byl vlastně vystavěn na svahu eruptivního spilitového kopce Homolky, který byl dominantou nejbližší krajiny. Na vrcholku tohoto zčásti mladě zalesněného kopce byl zbudován rozsáhlý vodovodní rezervoár, z něhož bylo město Plzeň samospádem zásobováno dobrou šumavskou vodou. Tu do vodojemu čerpala z řeky Úhlavy vodárna, jejíž stroje také vodu čistily a upravenou pak hnaly a do rezervoáru na vrcholu Homolky. Hned u vodojemu stál domek, ve kterém bydlel hlídač, zaměstnanec vodárny jménem Mašek. Měl syna, kluka Rudolfa, a tři holky o několik roků starší než my. V prvních dnech našeho pobytu nám holky ze sousedské ochoty obstarávaly nákupy a seznamovaly maminku s možnostmi okolí. Maminka jim za to byla vděčná, vždyť Maškovi byli naši nejbližší a zároveň jediní sousedi, k jejich domku se od nás dalo dojít asi za 8 minut.

A přišel třetí, čtvrtý a pátý den a při otcově energii šlo vše ráz na ráz. Začala se oplocovat velká plocha na svazích Homolky, budoucí školka, kam to od nás bylo jen pár kro


31

ků přes cestu. Do práce ve školce nastoupila celá řada lidí z Černic a z Doudlevce a otec se rozjel na plné obrátky. Jeden pokoj v domě si vyhradil pro svou kancelář. Největší pokoj, bývalou šenkovnu, jsme si zařídili jako společnou ložnici a jídelnu (tedy, jak se dnes říká, obývací pokoj), po čase jsme ho pak rozdělili na dvě samostatné místnosti. Přišla nová služka, dovezli nábytek, udělalo se teplo, začalo svítit slunce. Plzeňské slunce, pro nás stejně slavné jako pro Napoleona to slavkovské. Matka měla celou řadu návrhů na bytové úpravy, když však otci říkala, „co by okres měl zařídit“, tak ji rázně odbyl, že dokud se on sám neprokáže vykonanou prací, nemůže vznášet žádné požadavky.

A snad než se vrátím k sobě, zůstanu ještě chvíli u otce a dokreslím jeho dílo. Otec a jeho práce Otec ovocné školky na svazích Homolky založil a vybudoval tak, že se staly vzorem podobných zařízení v celých Čechách. Časem dal do školek zavést vodovod, který se k radosti naší maminky protáhl i do našeho domu. Všude také nechal natáhnout elektrické vedení. Nechal přikoupit a arondovat pozemky, na kterých se prostíraly palouky okolo našeho domu, a založil na nich takzvanou „vzornou zahradu“ s veřejně vedenou evidencí příjmů a vydání. V celém okrese, který obepínal 49 obcí, otec rozvinul intenzivní ovocnářsko-osvětovou činnost.

Získal si postupně plnou důvěru představenstva okresního výboru, který každému jeho požadavku vyhověl a každé jeho přání vyplnil. Okresní výbor, poslední zbytek české státní samosprávy, byl totiž v Plzni bohatý. Svoje příjmy čerpal z povolených daňových přirážek, které byly v bohatém průmyslovém okrese velmi vysoké. Plzeňská samospráva tak měla opravdu hodně peněz. Stačí připomenout Škodovku, pivovary, železárny, papírnu a vím já co ještě. Všechny tyto podniky odváděly daňové přirážky do pokladny okresního zastupitelství. Jak k tomu došlo?


32

Rakousko-Uhersko Čechy v té době svým tuhým vídeňským centralismem zcela zbavilo charakteru svobodného státu. Nadále měly mít dle tehdejšího státního práva jen status federativního člena v habsburské státní unii. Uhrům se podařilo si svá práva uchovat, proto se rakouský císař musel dát v Budapešti korunovat i na maďarského krále, zatímco v Praze bylo od korunovace na českého krále již zcela upuštěno. Rakousko mělo k vykonávání své moci ve Vídni ustanovena ministerstva a v jednotlivých zemích pak místodržitelstva coby zemská hejtmanství. Okresy spravovala okresní hejtmanství, která vykonávala správu v oblasti politické, policejní, sociální a mnoha dalších. V čele obcí stáli starostové s voleným obecním představenstvem.

Ze státní administrativní oblasti se teprve po dlouhých bojích podařilo vyjmout záležitosti zemědělské, lékařské, advokátní, obchodní, živnostenské a další jim podobné, které byly řízeny samosprávou, soustředěnou v takzvaných okresních zastupitelstvích a v zemském výboru. Tyto samosprávné instituce byly svobodně voleny. Jednotlivé obory pak měly i svá oborová vrchnostenská ústředí (podřízená okresním zastupitelstvím), ke kterým patřily například advokátní, lékařská či obchodně-živnostenská komora, zemědělská rada ap. Otec byl tedy úředníkem okresního zastupitelství, jehož povinností bylo spravovat ovocnářské



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist