načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Svět pravěku - Jan Sovák; Andrea Waldhauserová; Bořivoj Záruba; Bořivoj Záruba

Svět pravěku
-15%
sleva

Kniha: Svět pravěku
Autor: ; ; ;

Svět pravěku nabízí inspirující shrnutí autorových rozsáhlých znalostí a poznatků, podané navíc čtivým způsobem. Bořivoj Záruba v knize nás zavede do světa fosilií a fundovaně ... (celý popis)
Kniha teď bohužel není dostupná.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Albatros
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2014-02-01
Počet stran: 152
Rozměr: 200 x 290 mm
Úprava: 151 stran : ilustrace (převážně barev.), mapy
Vydání: 2. vyd.
Spolupracovali: ilustrace Jan Sovák
perokresby Andrea Waldhauserová
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788000020990
EAN: 9788000020990
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Svět pravěku nabízí inspirující shrnutí autorových rozsáhlých znalostí a poznatků, podané navíc čtivým způsobem. Bořivoj Záruba v knize nás zavede do světa fosilií a fundovaně provede přírodou velmi, velmi vzdálenou, záhadnou a odborníky stále zkoumanou. Svět pravěku nabízí čtenářům řadu pohledů na krajiny světů dávno zaniklých a představuje jejich podivuhodné obyvatele a zároveň mapuje cestu, po níž se ubíral vývoj života na naší planetě.

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Pravěké rekordy Pravěké rekordy
Burian Zdeněk, Záruba Bořivoj
Cena: 127 Kč
Otisky pravěku aneb Rukověť mladého badatele Otisky pravěku aneb Rukověť mladého badatele
Záruba Bořivoj, Burian Zdeněk
Cena: 195 Kč
Svet umenia Svet umenia

Cena: 155 Kč
Svet v praveku Svet v praveku

Cena: 144 Kč
Příklady z analytické chemie pro bakaláře Příklady z analytické chemie pro bakaláře
Volka Karel, Tkadlecová Marcela, Záruba Kamil
Cena: 403 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Druhohorní éra byla ve znamení obrovského

rozvoje plazů. Celá tato skupina, jejíž vznik jsme

sledovali již v závěru prvohor, plně využila všech

příležitostí, které jim tehdejší příroda nabízela.

V době jejích začátků ještě nebyly jednotlivékontinenty od sebe odděleny rozsáhlými vodnímiplochami oceánů, a proto se plazi při postupu do nitra

pevnin dostávali do krajinných celků, které se od

sebe mnohdy velmi výrazně lišily. Protože semuseli postupně přizpůsobovat těmto rozmanitýmživotním podmínkám, neboť to byl předpokladpřežití, vzniklo v poměrně krátké době mnoho nových

forem. Ty se od sebe lišily jak tělesnou stavbou, tak

i nejrůznějšími drobnými odchylkami avylepšeními, která se ukázala být pro život v dané oblasti

výhodná. Počáteční drobné formy plazů se začaly

postupně zvětšovat. Výsledkem byla robustní,většinou neohrabaná zvířata, která už nebylaschopna aktivně lovit potravu a ani se živit. Tehdymnozí z těchto monstrózních tvorů přešli na rostlinnou

potravu a stali se z nich býložravci. Někteřísoučasní plazi, patří k nim kupříkladu saharský trnorep

(Uromastix), procházejí touto změnou i během

svého života. Zatímco se v mládí živí hmyzem,

v dospělosti přecházejí na potravu rostlinnou. Zde

se naskýtá otázka příčiny a důsledku, neboťněkteří autoři soudí, že se rozměry plazů zvětšily teprve

v důsledku rostlinné potravy. Protože už na konci

karbonu dorůstali někteří plazi velikosti tří metrů,

zdá se být pravděpodobnější první hypotéza.Každopádně trvalá změna přijímané potravy seneobešla beze změn ve funkci trávicího systému. Hůře

stravitelná rostlinná potrava, a zejména její hlavní

složka, celulóza, mohla být zužitkována, teprve

když se prodloužila trávicí trubice. Změnit se ale

musely i čelisti a zuby. Hlavně proto, že jejichdo>74

2 500 570 510 439 408 362 290

ARCHAIKUM PROTEROZOIKUM KAMBRIUM ORDOVIK SILUR DEVON KARBON

14. VĚK PLAZŮ

Svrchnotriasový Eoraptorbyl nejprimitivnější ze všech

doposud známých dinosaurů. Fosilní kostra tohoto malého

dravce byla objevena v roce 1991 v severozápadní Argentině.


savadní tvar nebyl vhodný pro novou funkci,kterou musely plnit, totiž ukusovat a rozmělňovatpotravu. Všechny tyto změny byly odezvou na měnící

se klimatické podmínky na Zemi a s tím spojené

další změny.

Na úbytek vlhkosti reagovala jako vždy nejprve

vegetace. Rostlinstvo, které se v druhohorách stalo

pro některé skupiny plazů jejich jedinou potravou,

se nápadně změnilo. Na místě zanikajícíchrozsáhlých pralesních porostů kapraďorostů se otevřel

prostor pro rostlinstvo, kterému sušší podnebínevadilo. Nejednalo se pouze o přežití, ale zejména

o schopnost rozmnožovat se. Pro život v nových

podmínkách byly po všech stránkách nejlépevybaveny semenné rostliny. Ty

se také začaly hned nazačátku druhohor překotně

rozvíjet. Protože semena

těchto rostlin nejsouuzavřena v plodech, ale jsou

„nahá“, je označovánocelé toto rostlinnéspolečenstvo jako rostliny nahosemenné(Gymnospermophyta). V rámci vývojové posloupnosti všeho

rostlinstva stojí tyto rostliny mezi primitivními

kapraďorosty na jedné straně a kvetoucímirostlinami krytosemennými (Angiospermophyta) na

straně druhé. V období mezi triasem a spodníkřídou byla tato vegetace hlavní složkou rostlinného

pokryvu Země. Mnohé z druhohorníchnahosemenných rostlin se do značné míry podobaly

dnešním nahosemenným. Hojné byly zejména

rostliny cykasovité (Cycadopsida), ginkgovité

(Ginkgoopsida) a jehličnany (Coniferae).

Cykasovité rostliny se na Zemi objevily poprvé

na přelomu mezi karbonem a permem. Jejichfosilní zbytky byly nalezeny v Německu, Francii

a Anglii. Jejich hlavní rozvoj všaknastal v druhohorách, kdy vytvořilystatné dřeviny, někdy jen s nízkýmisoudečkovitými kmeny, jindy s kmeny

vyššími a s korunami vějířovitých,

jednoduše lichozpeřených listů. Tyto

typy byly podobné dnešním palmám.

Zvláštní skupinou byly rostlinybenetitové (Bennettitales). Ty se stalyspolu s jehličnany a ginkgovitýmirostlinami nejrozšířenější složkou druhohorní květeny.

V mnoha směrech byly dokonalejší než ostatnícykasovité rostliny, ale jejich přílišná specializace se

jim na konci druhohor stala osudnou. Tehdynedokázaly reagovat na měnící se přírodní podmínky

a zanikly.

Ginkgovité rostliny byly většinou statné dřeviny

s opadavými listy. Také tato skupinanahosemenných rostlin se významnou měrou podílela na

skladbě druhohorní květeny. Od druhé poloviny

křídového útvaru však začalo ginkgovitých rostlin

ubývat a v třetihorách už nacházíme jen jejich

zlomky. Dnešní jinan dvoulaločný (Ginkgobiloba), rostoucí divoce v jihovýchodní Asii aojediněle pěstovaný v okrasných parcích, je posledním

potomkem této, kdysi tak početné skupiny.

Jediné jehličnany, které neměly oproticykasovitým a ginkgovitými rostlinám začátkemdruhohor tak překotný nástup, se úspěšně rozvíjely iběhem svrchní křídy. I když i ony byly

na konci druhohor poznamenány

měnícími se přírodnímipodmínkami, jejich životní vitalita jim pomohla

přežít do současnosti. Smrk (Picea)

je znám od svrchní křídy a borovice

(Pinus) rostly už v období jury.

Největší událostí druhohorní éry,samozřejmě co se rostlinstva týče, byl

vznik krytosemenných rostlin(Angiospermophyta). Tento vývojový krok

považují mnozí botanici za nejvýznamnější událost v biologickýchdějinách naší planety. Objevily se nové

druhy stromů a příroda se rozzářila pestrýmibarvami květů. Ke konci druhohor, ve svrchní křídě,

bychom už objevili mnohé stromy, jejichžpotomky známe ze svého okolí. Vrba (Salix), topol(Poulus), olše (Alnus), buk (Fagus), dub(Quercus), platan (Platanus), fíkus (Ficus) a další jim

podobné stromy nepůsobily ve svrchnokřídové

krajině už nikterak cize.

Tak vypadal svět, který se stal domovem nově

nastupující a zároveň bouřlivě se rozvíjejícískupiny obratlovců – plazů. Ti se záhy stali jehohlavními a také nejpočetnějšími obyvateli.

Plazi (Reptilia) vytvořili během druhohorní éry

celou řadu nejrůznějších forem, které se dálvyvíjely ve zcela samostatných liniích.Některé končily slepě, jiné byly úspěšné

a pokračovaly dál. I ty úspěšné se však

od sebe lišily, a to hlavně tím, jakýměly vliv na další vývoj života na Zemi.

Vedle tolik populárních dinosaurů se

v druhohorách objevili i první ještěři,

hadi, želvy a krokodýli. Plazi se tak

rozčlenili na mnoho skupin, jejichž

příslušníci se od sebe lišili velikostí,

vzhledem, chováním a způsobemživota, ale i prostředím, ve kterém žili.

Některé skupiny plazů se totiž posléze

75

245 208 145 65 23,3 1,64 0,01

PERM TRIAS JURA KŘÍDA PALEOGÉN NEOGÉN PLEISTOCÉN HOLOCÉN

Lebka

apatosaura

(vlevo)

a diplodoka.

Neúplná kostra triasového plaza Nausticosaurus

pusillusz Německa.


vrátily do prostředí, ze kterého jejich předkové

kdysi vyšli – do vody, a jiné se dokonce pokusily

proniknout i do vzduchu. V okamžiku, kdy se jim

to podařilo, ovládli plazi souš, vodu i vzduch.

Z vývojového hlediska byli jednou znejvýznamnějších skupin druhohorních plazů tekodonti

(Thecodontia), též zvaní jamkozubí. Za svéjméno vděčí jamkám, v nichž bylyzasazeny jejich ostré zuby. Objevili se hned

v triasu, kdy vypadali jako nevelkéještěrky, ovšem s tím rozdílem, že byličástečně bipédní, což znamená, že se pohybovali

po zadních nohách. Byli to čilí dravci, kteří

při běhu udržovali rovnováhupomocí svalnatého ocasu.

Význam tekodontůspočívá v tom, že byli výchozí

linií, od které se později oddělilidinosauři, ptakoještěři a krokodýli, ale kterávedla i k předkům ptáků.

Jednou ze skupin druhohorních plazů, která již

léta budí pozornost i nejširší laické veřejnosti, jsou

dinosauři (Dinosauria). Poprvé na sebe titomonstrózní tvorové upozornili ve dvacátých letech

19. století, kdy anglický lékař Gideon Mantellobjevil nedaleko Londýna jejich první fosilní kosti

a zuby. Tyto překvapivé nálezy inspirovalyjednoho z největších vědců té doby, anatoma apaleontologa Richarda Owena, že pro tvory, kterým kdysi

tyto kosti patřily vymyslel jméno d i n o s a u ř ineboli „strašliví ještěři“ (z řeckých slov deinos =

hrozný, strašný a sauros = plaz, ještěr).

Skutečným nálezcem nebyl zmíněný

anglický lékař, ale jeho žena Mary

Ann. Ta svého manželapravidelně doprovázela napochůzkách za pacienty a při jednétakové návštěvě, bylo to na jaře

roku 1822, si během čekání

všimla lesklého předmětu,

který vyčníval z hromady

štěrku, připraveného na

opravu silnice. Tímto

předmětem nebylo nic

jiného než fosilní zub,

který však Mantellnedovedl přiřadit k žádnému známémuzvířeti. Potom už události nabyly rychlý

spád. Nebylo problémem zjistit,od>76

2 500 570 510 439 408 362 290

ARCHAIKUM PROTEROZOIKUM KAMBRIUM ORDOVIK SILUR DEVON KARBON

Primitivní teropod Staurikosaurus, který žil před 228 miliony

let na území dnešní Brazílie a Argentiny, patří spolu

s eoraptorem k nejstarším dinosaurům. Jeho štíhlá postava

a dlouhé nohy napovídají, že to byl rychlý běžec.

Rozdílné velikosti druhohorních dinosaurů:

nejmenší Compsognathus, středně velký

Gallimimusa obrovitý Allosaurus.


kud pochází navezený štěrk, a do lomu se vypravit.

Tam nalezl další zuby a úlomky kostí. Nicméně

ani s těmi si nikdo nevěděl rady. A to se Mantell

obrátil o pomoc i k takovým veličinám, jako byl

francouzský srovnávací anatom baron Georges

Cuvier nebo profesor geologie na oxfordskéuni

verzitě William Buckland. Cuvier se kupříkladu

domníval, že se jedná o fosilního nosorožce,pří

padně o hrocha. Teprve náhodné setkání Mantella

se znalcem středoamerických ještěrů, Samuelem

Stutchburym, naznačilo směr dalšího pátrání a na

konec i k přiřazení problematických nálezů kfo

silním, zatím neznámým plazům.

Dinosauři vytvořili v průběhu 180 milionů let

druhohorní éry velké množství typů.Paleontolo

gové je s přihlédnutím ke stavbě jejich pánevních

kostí rozdělili do dvou základních skupin:

1. dinosauři plazopánví (Saurischia), jejichž

třípaprsčitá pánev se rozbíhá do tří směrů, neboť

kost stydká (pubis) trčí dopředu. Plazopánví proto,

protože tato stavba pánve je typická pro plazy.Ji

ným jejich typickým znakem jsou prodloužené

krční obratle a zuby po celé délce čelistí. Byli to

masožravci i býložravci.

2. dinosauři ptakopánví (Ornithischia), kteří

mají kost stydkou téměř rovnoběžnou s kostí sedací

(ischium), což připomíná stavbu pánve ptáků.Kro

mě toho měli ptakopánví dinosauři předzubní kost

(praedentale) připojenu ke špičce bezzubé spodní

čelisti a často ji překrýval rohovitý zoban. Titodino

sauři se neproslavili velikostí svých postav, ale spíše

svou bizarností. Byli to výhradně býložravci. Tyto

dvě skupiny můžeme dále rozčlenit na:

......THEROPODA

řád: SAURISCHIA

[

......SAUROPODOMORPHA

......ORNITHOPODA

řád: ORNITHISCHIA

[

......THYREOPHORA

......CERATOPSIA

Gigantické formy, označované jako veleještěři,

patří mezi dinosaury plazopánvé. Právě ti se díky

své neobvyklé velikosti stali nejpopulárnějšími

tvory minulých geologických věků. Někteřípře

kvapují svými neuvěřitelnými rozměry ahmot

ností, jiní zase hrozivým vzhledem a bizarností

tvaru. Rekonstrukcemi koster těchto obrůohro

mují přední světová muzea své návštěvníky.Ilust

rátoři se předhánějí v krvelačnosti smyšlenýchvý

jevů a hrozivě vyhlížející dinosauři zaujali mnohé

filmové i televizní společnosti. Dinosauři se stali

dokonce i předlohou pro výrobce dětských hraček,

a mnohde jsou dokonce žádanými upomínkovými

předměty. Všichni dinosauři však nebyligigantic

kými obry. Bylo mezi nimi i mnoho drobnýchfo

rem, z nichž některé nedosahovaly ani velikosti

dnešního kohouta.

Za nejstaršími dinosaury se musíme vypravit na

jihoamerický subkontinent. Tam, v severozápadní

části Argentiny, byla v roce 1991 objevena kostra,

která patřila nejprimitivnějšímu ze všech dosud

známých dinosaurů. Objevitelem tohoto vzácného

nálezu byl dr. Paul Sereno z univerzity v Chicagu,

který také nález podrobně prostudoval a o dvaro

ky později popsal pod jménem Eoraptor.Mohut

né, dýkovitě zahnuté zuby a ostré drápy napřed

ních končetinách, které sloužily k přidržení

a usmrcení kořisti, napovídají, že Eoraptor byl

dravec. Přestože nebyl velký, umožňovaly mu

dlouhé zadní končetiny rychlý pohyb, což z něho

dělalo obávaného lovce. Mnohé primitivní

znaky, jako rovná spodní čelist nebo duté

kosti dlouhých končetin, staví eoraptora

mezi formy, které měly blízko kspo

lečnému předku jak plazopánvých, tak iptakopán

vých dinosaurů.

Jak musí odborníci měnit a postupně opravovat

své představy o posloupnosti vývoje, svědčí ipří

pad dalšího primitivního argentinskéhodinosau

ra, herrerasaura (Herrerasaurus). Ten žil stejně

jako Eoraptor v raném pozdním triasu a byldlou

ho pokládán za předka všech dinosaurů. Teprve

objev dalšího, lépe zachovaného jedince prokázal,

že Herrerasaurus byl vývojově pokročilejší nežje

ho současník, Eoraptor. Dokazuje to i stavba

a vzájemné uspořádání jednotlivých kosterních

elementů, které se nápadně podobají kostrám

mnohem vyspělejších dinosaurů.

Ve stejné době jako Eoraptor a Herrerasaurus žil

na území brazilského státu Rio Grande do Soulji

ný primitivní dinosaur, Staurikosaurus. Jehopo

zůstatky byly objeveny v říčních naplaveninách

formace Santa Maria, která každoročně, a to už od

roku 1929, láká paleontology z celého světa a i dnes

je cílem nejedné paleontologické expedice. Bohaté

nálezy fosilií umožnily rekonstruovat někdejší

živočišné společenstvo této oblasti. Podle svého

charakteru bývá tato fauna označována za„před

dinosauří“. Podobné společenstvo objevilipaleon

tologové i v Argentině, Spojených státech, Maroku,

Indii a ve Skotsku. Staurikosaurus byl středněvel

ký, bipédní plaz (i s dlouhým ocasem měřil okolo

dvou metrů) s poměrně krátkou lebkou a ostrými

zuby ve spodní čelisti. Dlouhé a vzpřímené zadní

končetiny spolu s délkou holeních kostícharakte

rizují rychle běhajícího dravce. Nedávný nález

kostry staurikosaura v národním parku Petrified

Forest v Arizoně dokazuje, že tito primitivnídino

sauři žili před 225 miliony let také naseveroame

rickém subkontinentu.

77

245 208 145 65 23,3 1,64 0,01

PERM TRIAS JURA KŘÍDA PALEOGÉN NEOGÉN PLEISTOCÉN HOLOCÉN

Triasový dinosaur Coelophysis vypadal

jako velký štíhlý pták.


Po mnoha rozpacích a pochybách, kteréprová

zely úvahy vědců studujících vzájemné vývojové

vztahy jednotlivých skupin dinosaurů, prokázaly

výsledky moderních, paleobiologických výzkumů

existenci jednoho společného předka, který stál

u zrodu obou výše zmíněných skupin dinosaurů.

Tyto dvě skupiny, které v klasifikačním žebříčku

stojí na úrovni řádů, můžeme dál rozdělit naněko

lik menších podskupin (podřádů). Mezi Sauri

schia patří jednak draví, po dvou běhající, hbitíte

ropodi (Theropoda), jednak býložraví, většinou

pomalí a po čtyřech se pohybující veleještěři

(Sauropodomorpha). V druhém řádu,Ornithis

chia, nalezneme ptákům podobné ornitopody

(Ornithopoda), opancéřované dinosaury(Thy

reophora) a rohaté dinosaury (Ceratopsia).

Každý z těchto podřádů se dál větví na mnohoče

ledí (jenom teropodi jich mají 31) a tyto čelediza

se dál na spoustu rodů a ty na jednotlivé druhy.Vz

hledem k tomu, že dinosauři jsou pouze jednou

z mnoha skupin živočichů představovaných v této

knize, není možno jim z důvodu omezenéhoroz

sahu věnovat pozornost, jakou by si zasloužili.

Charakteristika a popis základních systematických

jednotek (podřádů) spolu s ukázkami jejichtypic

kých představitelů však poskytne dostatečnýpro

stor k získání představy o rozmanitosti tétoskupi

ny obratlovců.

Theropoda představují velmi početnou skupinu

masožravých, vztyčeně po dvou zadníchkončeti

nách chodících dinosaurů, kteří žili téměř všichni

na souši. Přední končetiny měli krátké, mnohdy

jakoby zakrnělé, vhodné nejvýš k hrabání nebo

k přidržování kořisti. K čemu sloužily až směšně

malé přední končetiny největších dravců, jakými

byli Tyrannosaurus rex, Gorgosaurus libratus

nebo Tarbosaurus baatar, to se zatím vědci stále

jen domýšlejí.

Některé primitivní triasové typy jsme si užpřed

stavili. Z dalších pozdně triasových teropodůza

slouží zmínku evropský Procompsognathus,kte

rý dorůstal délky jednoho metru a byl nápadný

malou, pouhých 8 cm dlouhou lebkou. Jiným

svrchnotriasovým dinosaurem byla Coelophysis.

Ve vztyčeném postoji dosahoval tento dinosaur

výšky dospělého člověka. Měl štíhlou postavu

s esovitě prohnutým krkem, úzkou hlavou adlou

hýma zadníma nohama. Celkovým vzhledem

a některými vnitřními strukturami připomínal

ptáka. Měl duté, tenkostěnné kosti, pánev srostlou

s páteří a také kotníky pevně přirůstaly k zadní

části chodidla. Ozubené čelisti byly dlouzepro

tažené. Při běhu vyvažoval rovnováhu pomocí

dlouhého, ohebného ocasu. Tento druh žil před

225 miliony let na území dnešního NovéhoMexi

ka a Arizony. Z hlediska vývojového to byla velice

významná forma. Byla totiž předkem pozdějších

obrovitých dravých veleještěrů.

V roce 1947 bylo na lokalitě Ghost Ranch vNo

vém Mexiku vykopáno více než sto exemplářůdi

nosaurů rodu Coelophysis. Tento „hromadný

hrob“ se nejspíš vytvořil při nenadálém zatopení

vyschlého říčního koryta, v němž se celé stádo

utopilo. Kromě mnoha rozvlečených kostíobsaho

val nález i dvanáct kompletních koster, a co bylo

obzvláště cenné, byly objeveny i kostry několika

mláďat. Protože v útrobách některých dospělých

jedinců byly nalezeny kosti mláďat téhož druhu,

jsou na místě úvahy o možném kanibalismutěch

to dinosaurů.

Mezi ranými teropody však nebyly jen maléfor

my. Kupříkladu Liliensternus, blízký příbuznýro

du Coelophysis, dorůstal délky až pět a půl metru.

Žil koncem triasu na území dnešního jižního

Německa a patrně i na Slovensku. Alespoň fosilní

šlápoty, které byly nalezeny na vrstevní plošejem

ných sedimentů svrchnotriasového stáří, vědcipři

řadili tomuto plazu.

V následujících obdobích druhohorní éry, v juře

a křídě, se teropodům neobyčejně dařilo a na Zemi

se jich záhy objevilo obrovské množství. Jejich

utřídění a zařazení do příslušných vývojových linií

je stále komplikovanější a mění se a opravuje

s každým novým nálezem. Ještě v poměrněnedáv

né době vystačili paleontologové se dvěmazáklad

ními vývojovými liniemi. Jednou z nich byli lehce

stavění, bipédní dinosauři, kteří byli pokračovateli

triasové linie malých, mnohdy jen 50 cm dlouhých

teropodů a které vědci sdružili do samostatného

infrařádu jménem celurosauři (Coelurosauria).

Druhou skupinu tvořili velcí, silní masožravcizva

ní karnosauři (Carnosauria). Dnes je zřejmé, že

systém založený pouze na velikosti těla byl pohled

velice zjednodušený. Současná klasifikaceteropo

dů (která však už zítra nemusí platit) vychází zde

tailního anatomického studia stavby a uspořádání

kosterních elementů jednotlivých druhů, tyvzá

jemně srovnává a hledá mezi nimi souvislosti.Vý

sledkem je současných 31 čeledí, z nichž některé

vykazují určitou příbuznost. Ty se potom sdružují

do několika vyšších systematických jednotek(pod

skupin a infrařádů). Abychom nezabředli dotoho

to, ne právě jednoduchého klasifikačního členění,

přidržíme se výše zmíněného, byťzjednodušující

ho základního členění teropodů. Dříve než sipřed

stavíme některé ze zástupců velkých, silnýchma

sožravců, prohlédneme si ještě několik drobných,

lehce stavěných, bipédních dinosaurů.

Jedním z nejmenších známých dinosaurů byl

svrchnojurský Compsognathus, který svouleh

kostí a křehkou stavbou těla připomínal ptáka.

78

2 500 570 510 439 408 362 290

ARCHAIKUM PROTEROZOIKUM KAMBRIUM ORDOVIK SILUR DEVON KARBON

Rozměry dravého

tyrannosaura ve

srovnáni s postavou

člověka.


Tento, pouhých 60 cm vysokýterood měl úzce protáhlou, vpředu

zašpičatělou hlavu s úzkýmičelistmi, řídce osázenými malými,

ostrými zoubky. Pevný truppřecházel na jedné straně v ohebný

krk, na druhé straně bylzakončen dlouhým, bičovitým ocasem.

Také jeho dlouhé zadní nohybyly „ptačí“. Přední končetiny měl

velmi krátké a slabé, podobnějako uvidíme později u velkých

dravých karnosaurů.Kompsognatus žil v době před 156 až 150miliony let, takže byl současníkem slavného„opeřeného dinosaura“ archeopteryxe. Domovem obou

těchto tvorů byly zarostlé břehy mělkých mořských lagun, které se ve svrchní juře vytvořily na

území dnešního Bavorska.

Ve stejné době jako kompsognatus žil naseveroamerickém subkontinentu jiný malý celurosaur,

Ornitholestes. Dospělí jedinci sice dorůstali dvou

metrů, ale celou polovinu této délky tvořil bičovitý

ocas. Byli to lehcí, dvounozí masožravci sdlouhými drápy, které používali při lovu. Lebka bylasilnější i vyšší než u předchozího kompsognata anavíc nesla na nose kostěný hřeben. Pozůstatky

tohoto teropoda byly nalezeny v roce 1900 veWyomingu. Nálezcem nebyl nikdo jiný než samotný

ředitel Amerického přírodovědeckého muzea,paleontolog Henry Fairfield Osborn.

Do společenství nevelkých jurskýchcelurosaurů patří i Avimimus („imitátor ptáků“), kterýskutečně jako pták-běžec vypadal. Měl dlouhé zadní

končetiny, krátkou a vysokou hlavu s vysokopoloženými nozdrami a silným zobákem. Přestože

neměl zuby, umožňovaly mu vroubkované okraje

jeho zobáku pevně uchopit lovenou kořist. Navětšině rekonstrukcí je Avimimus znázorněn s peřím.

To se sice ve fosilním stavu nezachovalo, alezdrsnělý povrch jedné z předloketních kostí přivedlpaleontology k domněnce, že v těchto místech mohlo

stejně jako u dnešních ptáků peří vyrůstat. Jsou to

ovšem jen dohady, pro něž chybí to nejdůležitější –

důkaz. Proto i představy o tom, že by se Avimimus

mohl vznést do vzduchu a přeletět byť jen krátkou

vzdálenost, nebyly zatím ničím podloženy. Kdyby

tomu tak bylo, stal by se Avimimus představitelem

zvláštní linie létajících dinosaurů. Poprvé tohoto

tvora popsal v roce 1981 ruskýpaleontolog Sergej Kurzanov, a to zmongolského naleziště Ömnögov.

Oviraptor („zloděj vajec“) byl další

z menších teropodů. Postavou se odostatních celurosaurů příliš nelišil. I on bylnáadně podobný ptáku. Vynikal však svou

podivuhodně utvářenou lebkou, která byla

vysoká a lehká. Mnohé lebeční kosti byly

spíše jen příčkami, které od sebeoddělovaly dutiny očnic, nozder a prostory pročelistní svaly. Na nosní část lebky nasedalnáadný kostěný hřeben. Čelisti byly bezzubé

a byly zakončeny silným rohovitým zobákem. Hlavní potravou

oviraptorů byla vejce

jiných plazů (hlavně

rohatých dinosaurů).Skořápku proráželi pomocí

dvou špičatých kostěných

hrotů, které jim trčely do

ústní dutiny. Jedinýmmístem, kde byly zatím oviraptoři

objeveni, je mongolská poušť Gobi,

kde žili na sklonku druhohorní éry.

V samotném závěru křídového útvaru, před

73 až 65 miliony let, žil na severoamerickémsubkontinentu Troodon – dinosaur s velkýma,dopředu upřenýma očima, jejichž zorné pole se z části

překrývalo. To umožňovalo tomuto nevelkémuteropodu lépe odhadnout vzdálenost od kořisti,kterou lovil. Byly to nejenom drobné ještěrky,dinosauří novorozenci, ale i první savci, kteří se v té

době už na Zemi objevili. Troodon nebyl větší než

krocan, i když spolu s dlouhým ocasem mohldosahovat délky i dvou metrů. Poprvé byl popsán

v roce 1856, a to podle nálezu jediného zubu.Pozdější nálezy pomohly dokreslit podobu tohototvora. Prodloužené zadní končetiny z něhonepochybně dělaly stejně rychlého běžce, jakými byli

lehkonozí asijští avimimové.

Pracovníci Kanadského přírodovědeckéhomuzea, paleontolog Dale Russell a výtvarník A. R.Seguina, v roce 1982 ztvárnili svoji fantastickoumyšlenku o dinosauroidech či hominoidech, kteří by

mohli být potomky troodonů. Výchozím typem se

stali ptákům podobní, vzpřímeně po dvou chodící

dinosauři s velkou mozkovnou a obratnýmipředními končetinami zakončenými třemi prsty.

Během dalšího vývoje by se, podle představyautorů této smělé teorie, oči posunuly blíž k sobě atýlní otvor se přesunul na bázi lebky, čímž by sekrční páteř dostala do svislé polohy. Tito „jejich“

hominoidi by byli vysocí asi 140 cm a vážili by

okolo 42 kg.

Drobné formy dinosaurů byly v křídě již na

ústupu a valem jich ubývalo. Nahradily je všakněkteré zvláštní, podivuhodně specializovanéskupiny. Nejvýraznější z nich byli pštrosí dinosauři.

Největším z nich byl Gallimimus. V mongolské

poušti Gobi bylo objeveno několik kompletních

koster, které vědcům umožnily rekonstruovattohoto zvláštního tvora. Šestimetrovou výškou

výrazně převyšoval dnešního pštrosa,

ale také všechny lehce stavěné,

ptáky připomínající teropody

z Afriky, centrální Asie a západu

Severní Ameriky. Krátký trup s tenkýmkrkem, protáhlý, bezzubý zobák, tuhý ocas

79

245 208 145 65 23,3 1,64 0,01

PERM TRIAS JURA KŘÍDA PALEOGÉN NEOGÉN PLEISTOCÉN HOLOCÉN

Svrchnokřídový Gallimimusz mongolské pouště Gobi dostal přezdívku

pštrosí dinosaur.

Lebka druhohorního dravého dinosaura

druhu Tarbosaurus baatarz pouště Gobi.


a dlouhé, sice štíhlé, ale pevné zadní nohy opět

charakterizují rychlého běžce. Na přelomušedesátých a sedmdesátých let 20. století pracovala

v Mongolsku smíšená polsko-mongolskáexpedice, která z oblasti Altan Úlu přivezla bohatoupaleontologickou kořist. Její součástí bylo i mnoho

koster pštrosího dinosaura gallimima.

V téže době jako Gallimimus v Asii žil na území

dnešní Kanady (v Albertě) jiný pštrosí dinosaur,

Struthiomimus. Nebyl tak velký jako jeho asijský

příbuzný, ale pštrosa připomínal snad ještě víc než

Gallimimus. Měl malou hlavu s vyklenutoumozkovnou, velké očnice, bezzubý zobák, dlouhý krk,

krátký trup a opět velmi dlouhé zadní končetiny.

Poměr délky holenních a stehenních kostízadních končetin spolu s podrobným studiem stavby

celé kostry tohoto tvora přivedlo vědce k závěru,

že Struthiomimus musel být velmi rychlý běžec.

Jsou přesvědčeni, že dokázal vyvinout rychlost

až 80 km/hod. I kdyby tato rychlost byla nižší,stále by to s velkou rezervou stačilo i na dnešního

olympijského vítěze.

Velcí masožravci, z nichž někteří si zahráli i ve

Spielbergově Jurském parku, se na Zemi objevili až

v juře. Jejich společným znakem byla velká, často

přímo obrovská, tupě zakončená hlava s čelistmi

plnými dlouhých, špičatých, na ostří pilovitých

a obvykle dýkovitě nazad prohnutých zubů.Druhou a neméně účinnou zbraní byly hrozivězakřivené drápy na silných zadních i slabých předních

končetinách. Ostrými hroty na konci drápů párali

tito dravci své oběti. Krátký, mohutný krk přenášel

sílu potřebnou k vytrhávání kusů masa z tělulovených zvířat. Tím, že zmohutněly čelistní svaly ataké zesílil celý čelistní mechanismus, byl stiskčelistí těchto masožravců přímo drtivý. Je docela

pravděpodobné, že v rámci svého jídelníčkunepohrdli ani mršinami velkých dinosaurů. Chodili

vzpřímeně po dvou zadních nohách a dokázali

i rychle běhat (i když jistě ne tak rychle jako ve

zmíněném filmu, kde úspěšně pronásledovali, ne

právě pomalu, jedoucí automobil). Při běhu bylo

jejich tělo předkloněno dopředu, přičemž váhu

těžké hlavy vyrovnával vodorovně dozadu trčící

mohutný dlouhý ocas.

Mezi nejprimitivnější karnosaury patří jurský

Ceratosaurus. Přestože tento „rohatý ještěr“ žil

až na konci jurského období, nacházíme na jeho

kostře tolik primitivních znaků, že se nabízísrovnání s triasovou Coelophysis. Páteř mělCeratosaurus pevnou s výraznými hřbetními a bederními

obratli. Zakončena byla dlouhým, mohutným

a patrně dosti pohyblivým ocasem. Pánevní kosti

(kost kyčelní, sedací a stydkou) měl navzájemspolu spojené, i když ne srostlé. Na krátkém, silném

krku seděla velká, ale lehce stavěná lebka scharakteristickým rohem na čenichu a s nápadnými

tesáky v čelistech. Fosilní kostry ceratosaurů jsou

poměrně vzácné a vyskytují se samostatně, zčehož můžeme usuzovat, že to nebyla zvířata, která

by žila společensky a lovila ve smečce. I kdyžvelikostí nepatřili k největším, dorůstali okolo šesti

metrů, mohli být nebezpeční i velkýmdinosaurům. Žili před 150 miliony let v lesních porostech

a na savanách v západní části Severní Ameriky

(Colorado, Utah, Wyoming) a v podobných typech

krajiny ve východní Africe (jižní Tanzanie).

Jiným jurským karnosaurem byl obrovitýMegalosaurus. Byl to vůbec první popsaný dinosaur.

Objevil ho v roce 1824 anglický přírodovědec aduchovní William Buckland poblíž Oxfordu v Anglii.

80

2 500 570 510 439 408 362 290

ARCHAIKUM PROTEROZOIKUM KAMBRIUM ORDOVIK SILUR DEVON KARBON

Svrchnokřídový, lehce stavěný dinosaur Troodoninspiroval amerického

paleontologa D. Russela a ilustrátora A. R. Seguina k vytvoření

hypotetického „dinosauroida”, ke kterému by mohl dospět vývoj

podobných forem dinosaurů, kdyby nevyhynuli.

Gastoniapatří do rodiny velkých křídových ankylosaurů. Před

110 miliony let žila v oblasti dnešního amerického Středozápadu.


V nálezu, který tvořila polovina spodní čelisti azakřivené zuby, Buckland rozpoznal pozůstatkyvelkého plaza, a proto jej pojmenoval obrovský ještěr

(Megalosaurus). Byl to velký, robustní dravec,který mohl být 9 – 10 m dlouhý a jeho hmotnost jeodhadována na 4 tuny. Blízký příbuzný megalosaura,

Torvosaurus, nebyl o nic menší. Ten však žil na

severoamerickém kontinentu. Jeho fosilní kostra

byla nalezena spolu s kostrami obřích sauropodů

v proslaveném lomu Dry Mesa u městečka Delta

v Coloradu.

Z dalších megalosaurů stojí za zmínku rovněž

dvounohý, 9 m dlouhý Poekilopleurnon z Francie

a Macrodontophion z Ukrajiny. V jižní Číně byly

objeveny dokonale zachované lebky a kompletní

kostry rodů Szechuanosaurus aYangchuanosaurus. Tito dravci zde žili společně s obrovitými

sauropody, jako byl Mamenchisaurus, coždokazují nálezy jejich fosilních koster.

V minulosti byla většina nálezů velkýchteropodů, s nimiž si vědci nevěděli příliš rady, řazena krodu Megalosaurus. Některé tyto taxonomické omyly

přetrvaly i celé století. Kupříkladu v době, kdy se

ještě vědci domnívali, že na území dnešní západní

Evropy žil jenom jeden dravý dinosaur, byl i nález

z anglického Oxfordshiru označen jmenovkouMegalosaurus. Až teprve v roce 1964 rozpoznalbritský paleontolog Alick Walker, že se jedná o nový

taxon a nazval jej Eustreptospondylus. (Abychom

byli přesní, tak nejdříve mu dal jménoStreptospondylus, ale když zjistil, že takto byl už v minulostipojmenován jeden krokodýl, musel „svého“dinosaura přejmenovat a to učinil pomocí předpony Eu-.)

Paleontologové nemají zcela jasno ani v otázcevývojové pokročilosti megalosaura a jeho příbuzných. Dlouho se domnívali, že mohl být na úrovni

allosaura, a teprve nové nálezy příbuzných forem

v Číně, které se zachovaly v podobě kompletních

koster, ukazují, že megalosauři a jim podobní byli

přece jenom primitivnější.

V době, kdy ještě nežili tyranosauři (objevili se

až o 50 milionů let později), byli největšími dravci

a současně vývojově nejvyspělejšími karnosaury

na Zemi allosauři (Allosauridae). Jejich roli

v přírodě pozdně jurského a raně křídovéhoobdobí přirovnávají někteří autoři k roli dnešníchtygrů. Na rozdíl od nich však allosauři mohli být až

81

245 208 145 65 23,3 1,64 0,01

PERM TRIAS JURA KŘÍDA PALEOGÉN NEOGÉN PLEISTOCÉN HOLOCÉN

Rekonstrukce jednoho z dvaceti shunosaurů, jejichž téměř kompletní

kostry byly v nedávné době objeveny v čínské provincii S’- čchuan. Tito

primitivní jurští sauropodi měli na konci ocasu kostěný kyj, kterým se

bránili proti útočícím dravcům.


82

2 500 570 510 439 408 362 290

ARCHAIKUM PROTEROZOIKUM KAMBRIUM ORDOVIK SILUR DEVON KARBON

Obrněný Euoplocephalusse brání útoku dravého teropoda albertosaura.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist