načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Svět podle Norma 5: Může být nakažlivé – Jonathan Meres

Svět podle Norma 5: Může být nakažlivé

Elektronická kniha: Svět podle Norma 5: Může být nakažlivé
Autor: Jonathan Meres

Když se ráno probudíte a zjistíte, že máte v uchu kus cukrové kukuřice, hned je vám jasné, že před vámi je další den blbec. Ne že by to Normovi nebylo jasné i bez kukuřice, protože ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 191
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložil Richard Podaný
Skupina třídění: Anglická próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7652-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Když se ráno probudíte a zjistíte, že máte v uchu kus cukrové kukuřice, hned je vám jasné, že před vámi je další den blbec. Ne že by to Normovi nebylo jasné i bez kukuřice, protože poslední dobou si u něj takové dny podávají dveře. Takže není nijak zvlášť překvapivé, že sotva vylezete z pelechu, tak si nejdřív málem vymknete ruku v zápěstí a krátce nato navíc zjistíte, že váš nejlepší kamarád se nejspíš chce místo vás kamarádit s tím nejpoblbanějším mamlasem v širokém okolí. A teď zásadní otázka: je možné, že smůla je nakažlivá? Páté pokračování humorných příhod třináctiletého kluka Norma. Je možné, že smůla je nakažlivá? Pro starší děti.

Popis nakladatele

Když se ráno probudíte a zjistíte, že máte v uchu kus cukrové kukuřice, hned je vám jasné, že před vámi je další den blbec. Ne že by to Normovi nebylo jasné i bez kukuřice, protože poslední dobou si u něj takové dny podávají dveře. Takže není nijak zvlášť překvapivé, že sotva vylezete z pelechu, tak si nejdřív málem vymknete ruku v zápěstí a krátce nato navíc zjistíte, že váš nejlepší kamarád se nejspíš chce místo vás kamarádit s tím nejpoblbanějším mamlasem v širokém okolí. A teď zásadní otázka: je možné, že smůla je nakažlivá? Jonathan Meres je anglický herec a autor knížek pro děti, kterému jeho série vtipných a trefných příběhů o Normovi získala spoustu ocenění a chvály a hlavně hodně čtenářů. SVĚT PODLE NORMA je prudce srandovní knižní série o příhodách třináctiletého kluka, proti kterému se očividně spikl celý svět. Určitě se zalíbí všem, kdo mají rádi „malého poseroutku“ od Jeffa Kinneyho. Kniha je určena pro děti a mládež od jedenácti let, které jistě bude bavit i prohlížení černobílých obrázků, které perfektně ztvárňují řadu humorných situací. U mnohých jsou dopsány různé výkřiky a citoslovce.

Zařazeno v kategoriích
Jonathan Meres - další tituly autora:
Svět podle Norma 6 - Může potřebovat restart Svět podle Norma 6
 (e-book)
Svět podle Norma: Může vyvolat plynatost Svět podle Norma: Může vyvolat plynatost
 (e-book)
Svět podle Norma: Může potřebovat restart -- Může potřebovat restart Svět podle Norma: Může potřebovat restart
Svět podle Norma 7 - Musí se prát odděleně Svět podle Norma 7
 (e-book)
Svět podle Norma: Musí se prát odděleně Svět podle Norma: Musí se prát odděleně
 (e-book)
Svět podle Norma: Může vyžadovat baterie Svět podle Norma: Může vyžadovat baterie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přeložil Richard Podaný


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2016

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2013 Jonathan Meres

Illustrations © 2013 Donough O’Malley

All rights reserved.

Z anglického originálu The World of Norm: May be Contagious

(Published by Orchard Books, London, 2013)

přeložil © 2016 Richard Podaný

Redakce: Viktor Janiš

Jazyková korektura: Ivo Podskalský

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-877-3 (pdf)


Mému staršímu bratrovi –

který není otravný ani v nejmenším.



KAPITOLA 1

Že ho čeká den blbec, to Normovi došlo, když se pro

budil a našel si v uchu kousek sladké kukuřice. Až tak

by mu to nevadilo, jenže on sladkou kukuřici vlastně

nerad. Co se to děje? říkal si Norm. A proč je tak

děsné ticho? Copak se zbytek rodinky zase přestěhoval

do jiného domu, ale jemu se nic neřeklo? To by od nich

bylo krucitrdlo dost typický.

7


Ale místo aby to šel prozkoumat – a zjistit, jestli se zbytek rodinky opravdu neodstěhoval, aniž by mu něco řekli –, radši jenom shodil to zrnko kukuřice na koberec, natáhl se a četl si kolařský časák. Nakonec, vždyť je sobota. Na vstávání není nijak zvlášť spěch. Ne že by kdykoli jindy na vstávání zvlášť spěch byl, aspoň kdybyste se zeptali na názor Norma. Ale v sobotu je ještě míň spěch než jindy. Kromě toho má Norm na dnešek v plánu jenom jedinou věc, a to jít si zajezdit na kole se svým nejlepším kámošem Mikeym. Ale na to dojde až po obědě. A na oběd dojde až po snídani. A na snídani dojde, teprve až se Norm vyloupne z pelechu. Teda, ledaže by mu někdo přinesl snídani do postele.

Norm odložil časopis o horských kolech a na chvilku se zaposlouchal. V domě je vážně hodně ticho. Rozhodně to vypadá, jako kdyby byl sám – a v tom případě

se snídaně do postele jeví ještě ne

pravděpodobněji.

Vzdychl si. Někteří lidi jsou

krucitrdlo tak děsně bezohlední.

No dobře, ale kde přesně jsou

jeho máma a táta a dva mladší

bratři? napadlo Norma. A kdy

přijedou zpátky? Pokud tedy sa

mozřejmě předpokládáme, že

se vůbec někdy vrátí domů,

protože taky je mohli unést mi

8


mozemšťani nebo tak. Ne že by

Norma přímo děsilo, že je doma

sám. Vlastně to měl docela rád, být

doma sám. Ale dřív nebo později

to přestane být nové

a zábavné. Obyčejně

zhruba tou dobou, kdy Norm potřebuje něco sníst. Nebo čisté prádlo. Nebo oboje.

Pokud se Norma týká, tak nejlepší na

tom, když je sám doma, je ta možnost dělat, jako že je zase jedináček, jako kdysi dávno býval. Jo, tehdy byl život fajn a celý svět se točil kolem něj a nikoho jiného. Jenže pak se

máma sebrala a všechno to zničila

tím, že měla Briana – známého jako

nejotravnější brácha na celé pobl

bané planetě. A to jí nestačilo, pár

let po tom to dorazila tím, že si

pořídila Dava, známého zase jako

druhý nejotravnější brácha na celé poblbané planetě. A od té doby už to pro Norma nebylo jako dřív. Jediná útěcha je, že teď už jsou rodiče moc velcí starci, než aby měli další děti. Anebo přinejmenším Norm krucitrdlo doufal, že už na to jsou moc staří. Už samo


pomyšlení na to, jak se jeho máma s tátou líbají, je nechutnost sama – natožpak představa, že dělají ještě něco víc.

V přízemí zazvonil telefon. Norm si znovu vzdychl. Kdo to v tuhle hodinu může být? I když, ne že by Norm měl sebemenší ponětí, kolik je hodin. To už by bylo pravděpodobnější, že se naučí baletit, než aby doopravdy vylezl z postele a šel to vzít. Proč by to on měl brát? Pro něj to stejně nebude.

Ježíšku na poblbaným křížku, pomyslel si Norm, když telefon zvonil pořád dál a dál a dál. Copak teď už není naprosto jasný, že nikdo není doma?

„SKLAPNI!“ rozkřikl se čím dál naštvanější Norm.

To zabralo. Telefon najednou přestal zvonit. Norm se vrátil ke čtení.

„Haló?“ zavolal nějaký hlas chvíli nato.

Co to? zděsil se Norm. Kdo to je? Rozhodně ne rodiče a ani jeden z bráchů taky ne!

„Je někdo doma?“ zajímal se ten hlas o něco hlasitěji.

Ne, to ne, pomyslel si Norm. Nebo snad jo? To by si krucitrdlo nedovolila! Nebo snad jo?

„Ahoj Normane,“ řekla Chelsea, která už stála ve dveřích. „Co bys tak tipnul, kolik je hodin?“ 10


„Nevím, ale určitě udeřila tvoje

hodina, abys vysmahla z mýho po

koje!“ zařval Norm.

„Ty jsi ale nevděčník,“ povídá

Chelsea.

Norm nevěřil vlastním uším. Tak

ona si bez pozvání nakráčí k němu

domů – a pak od něj čeká vděk?

„Volám policajty!“

Chelsea se ušklíbla. „A kterým

pádem je voláš?“

„Ee?“ nepochopil Norm.

„Mimochodem, pěkný negližé,“

ucedila Chelsea.

„Cože?“

„Pyžamo, neasi.“

Norm se podíval dolů. No jasně,

zrovna dneska musí mít to, co jsou na

něm mrňaví dinosauři, jak jinak! To

nepůsobí dobře, když je vám skoro tři

náct.

„Mám ho jenom proto, že ty ostatní

jsou v prádle.“

„Vždyť se nic neděje, Normane,“

pokrčila rameny. „Dinosauři jsou boží.“

„Jako fakt?“ prohodil Norm pochybo

vačně. „Myslíš?“

11


„Určitě,“ přikývla Chelsea. „Když je ti pět let!“

A rozesmála se na celé kolo.

„Hele, vypadni a hotovo,“ shrnul to Norm.

„Ty ani nechceš vědět, co tady dělám?“ povídá Chelsea.

No jo vlastně, pomyslel si Norm, když o tom tak mluví, nakonec by mě docela zajímalo, co dělá u mě v pokoji.

„Tak povídej.“

„Dole bylo otevřeno.“

„Cože?“

„No domovní dveře,“ vysvětlovala Chelsea. „Byly dokořán.“

„Copak to snad znamená, že se můžeš sebrat a jít si dovnitř?“

Chelsea pokrčila rameny. „Viděla jsem, jak všichni vyběhli ven a naskákali do auta.“

„Všichni?“ podivil se Norm.

Chelsea přikývla. „Dokonce

i se psem!“

„A kdy?“

„Před chvílí. To se di -

vím, že jsi nic neslyšel.“

Norm se taky divil,

že nic neslyšel, ale

pak si vzpomněl na

ten kus sladké ku

kuřice v uchu.


„Jenom jsem se šla přesvědčit, jestli je všechno v pohodě a jestli se tu nestalo nějaké neštěstí nebo tak,“ pokračovala Chelsea. „Prostě se chovám pěkně po sousedsku, Normane!“

Spíš jako pěkně vlezlá zvědavá potvora, pomyslel si Norm. Kdyby se chtěla doopravdy zachovat po sousedsku, tak se odstěhuje. Je příšerně otravná.

„Pšššt!“ sykl Norm najednou.

Chelsea nasadila nechápavý výraz. „Ale já nic neřekla.“

„Pššššššššt!!!“ zopakoval Norm ještě naléhavěji. „Po - slouchej!“

Poslouchali. Někde nedaleko vyzváněl mobil – slabě a tlumeně.

„Ty to nepůjdeš vzít?“ nadhodila Chelsea.

„Copak vím, kde to je?“

Chelsea vešla dál do pokoje a rozhlédla se. „Jak bys to taky věděl... jen se podívej, jak to tu vypadá.“

13


Norm netušil, o co jí jde. „Co to?“

„To je síla, Normane. Už jsem viděla skládky, kde je uklizeno líp.“

Norm se nemohl rozhodnout, co ho štve víc, jestli to, jak Chelsea pořád přehnaně zdůrazňuje jeho jméno, jako kdyby to bylo to nejsrandovnější slovo na světě, anebo to, že má tu drzost kritizovat pořádek v jeho pokoji. Ale každopádně věděl, že se od ní nesmí nechat vytočit. Musí najít ten mobil, a honem. Co kdyby volal Mikey?

Vyskočil z postele a vyrazil za zdrojem zvuku. Nebo aspoň zhruba do míst, kde ho tušil. K smrti nerad to uznával, ale Chelsea má svým způsobem pravdu. V jeho pokoji by se krapet uklidit mohlo. Nebo spíš hodně než krapet.

Po několika neúspěšných pokusech konečně našel mo -

bil pod hromadou šatů na podlaze

a vzal to.

„Haló?“

Podíval se po Chelsea. To

tady bude celý den stát a ču -

mět na něj, nebo jak?

„Aha. Ahoj mami.“

Chelsea se uchechtla.

„Sklapni!“

Norm chvíli poslouchal. „Ne, ne

ty, mami! To jsem říkal Chelsea.“

„Čaučík!“ vypískla Chelsea. 14


„Co, mami?“ chtěl vědět Norm. „Ale ne, to ne, dole bylo otevřeno. Myslela si, jestli se tu něco nestalo.“

Chelsea se zazubila.

Norm si vzdychl. „A to vážně musím, mami?“

„Cože?“ zajímala se Chelsea.

„Máma říká, ať ti povím, že jsi dobrá sousedka,“ vymáčkl ze sebe Norm skrz zaťaté zuby.

„Vidíš?“ ucedila Chelsea.

„Kde jste?“ vyzvídal Norm.

Pak chvíli ticho.

„U veterináře? Proč jako, něco se stalo Brianovi?“

Zase chvíli ticho.

„Cože?“ povídá Norm. „Ne, to byl jenom vtip, mami!“

Norm poslouchal.

„’Kjo, mami. Brzy nashle, mami. Měj se, mami.“

Ukončil hovor. Chelsea se na něj s tázavým výrazem dívala.

„Tak co je?“

„Pes je nemocnej.“

„Překvapující informace.“

„Proč?“ podivil se Norm.

„Ale ne, já chci vědět, co přesně s ním je!“

„Aha, tak,“ přikývl Norm. „Chyt nějakej menší...“

„Co menšího?“ šklebila se Chelsea.

15


„Virus,“ vysvětlil Norm.

„Ale to je škoda,“ povídá Chelsea. „Chudinka malá.“

Norm se ušklíbl. „Chudinka malá?“

„Je takový miloučký,“ dodala Chelsea pisklavým dětským hláskem.

„Miloučkej?“ zopakoval Norm. „Je nechutnej!“

„To teda není,“ odsekla Chelsea.

„To teda krucitrdlo je. Pořád jenom žere a spí a olizuje si...“

Najednou se Norm zarazil. Proč se do takového hovoru vůbec pouští?

„Co?“ zeptala se Chelsea.

Norm pokrčil rameny. „Co myslíš tím co?“

„Co myslíš tím, co myslím tím co?“

„Nemohla bys prostě jít pryč? Prosím?“

„No dovol?“ dělala Chelsea, že nerozumí.

„Padej!“ řekl Norm trochu hlasitěji.

„Co to říkáš?“ šklebila se Chelsea.

„Okamžitě!“ zahulákal Norm.

„No dobře, Normane! Aby ti vzteky neuletěly vlasy z hlavy!“ prohlásila Chelsea, ale už mizela z pokoje směrem ke schodům.

No konečně, řekl si Norm. Klid a mír, krucitrdlo.

„Nemusíš mě vyprovázet, 16


dveře najdu sama!“ křikla Chelsea. Ale Norm neposlou

chal. Něco ho totiž napadlo. Kdyby zdvořile poprosil,

tak by třeba Chelsea...

Najednou práskly domovní dveře. Pozdě. Vypadá to,

že si Norm bude muset fakt nachystat snídani sám.

17

To je krucitrdlo typický.


KAPITOLA 2

O tom, že v koupelně je na zemi nazvraceno od psa, se

Norm dozvěděl tak, že po tom uklouzl. Až do toho oka

mžiku postupoval správným směrem sice zvolna, ale

stejnoměrně – ostatně za těch pár měsíců od doby, co se

do tohohle domu přestěhovali, urazil cestu na záchod

a do koupelny víc než stokrát. Tehdy to Norma štvalo.

A po pravdě řečeno ho to štve pořád, jenže tak nějak

se otráveně smířil s tím, že tady už zůstanou trčet a on

s tím nic moc nenadělá. Tohle je životní realita, ne ně

jaká poblbaná knížka – se spoustou trapných postav

a ještě trapnějších příběhů. Ale to není to hlavní. To

hlavní je, že trasu na záchod a zpátky Norm důvěrně

znal. Rozhodně na ní zatím nezažil žádné příhody ani

nehody – až na ten případ, když se málem omylem vy

čural tátovi v šatní skříni. A neočekával žádné příhody

a nehody ani v budoucnu. Jenomže on nečekal ani se

tkání s Chelsea. Holt jeden nikdy neví.

18


Pak se to stalo a stalo se to bleskově. Dokonce až moc bleskově, takže Norm vůbec nezaznamenal, že se to děje. To až potom, až když seděl na podlaze a držel se za bolavé zápěstí... až tehdy mu došlo, že tam muselo být něco, co tam obyčejně není. Něco, co by tam v první řadě vůbec být nemělo.

„Au,“ řekl Norm, i když v zásadě nebylo komu. Pokud věděl, je pořád doma úplně sám.

Nejdřív si všiml smradu. Byl to jiný smrad než všechny smrady, co Normovi zasmrděly pod nos kdy předtím – a dost nerad by se s ním setkal kdy znovu, když jsme u toho. Norm byl se smrady důvěrně obeznámen. Nakonec má dva mladší bratry. A navíc Mikey má ty

19


hormony. Ale tohle je

něco jiného. Tohle

není jenom nepří

jemný smrad – je na

prosto pekelný. Jako

kdyby tu něco umřelo

a několik měsíců si

toho nikdo nevšiml.

Jako druhé věci

v pořadí si všiml toho, že

cítí na zadku vlhkost – ta zatím neurčená hmota, po

které uklouzl a následně na ni spadl, mu prosakuje do

kalhot od pyžama.

„Neee,“ zaskučel Norm, protože

teď už měl poměrně slušnou před

stavu, na čem to uklouzl. „Poblba

nej pes!“

Zrovna když se pokusil vyštrachat

na nohy, venku práskly dveře auta.

Pořád se ještě úplně nezvedl, když

uslyšel i prásknutí domovními

dveř mi a po něm kroky na schodech.

„Potřebuju na záchod,“ prohlásil

Brian, když se pár vteřin nato objevil

ve dveřích.

„Tak to pecháček,“ povídá Norm.

„Cože?“

20


„Slyšels dobře,“ odsekl Norm.

Brian si ho chvíli prohlížel. „Co to tu děláš?“

Norm si vzdychl. „Co bys asi tak řek, že dělám?“

Brian pokrčil rameny. „Snažíš se vstát?“

„No tak proč se krucitrdlo ptáš, Briane, ty zrůdičko mrňavá?“

„Ale já...“

„Ale ty co?“ vyjel na něj Norm.

„Proč jsi tady vůbec seděl na zemi?“ vyzvídal Brian. „Zrovna v koupelně?“

„Ježíšku na poblbaným křížku,“ zadrmolil Norm. „Já si tady ne - seděl.“

„C-co?“ nechápal Brian. „No tak co jsi tu dělal?“

„Nedělal jsem tu nic, ty moulo!“ utrhl se Norm. „Uklouz jsem, jasný?“

„Proč?“

Norm se na prostředního brášku podíval. Už mu položil hodně pitomých otázek, ale tahle je z nich ze všech rozhodně nejpitomější. „Proč?“

Brian přikývl.

„Proč jsem uklouz?“

Brian znovu přikývl.

„Zrovna ty bys to měl krucitrdlo vědět.“

„Že bych měl?“ Brian nasadil nechápavý výraz. „A proč jako?“

21


„Protože je to tvůj pes,

krucitrdlo!“ zakřičel Norm.

Brian se zakabonil. „Co má

s tímhle společnýho John?“

Norm se zhluboka nadechl.

„Pozvracel tady podlahu. Na

tom jsem uklouz.“

„A jo tak,“ pochopil Brian. „Nej

spíš se snažil to stihnout na mísu.“

„Cože?“

„Nejspíš se snažil to stihnout na

mísu, ale nestih.“

Norm se skoro usmál. „Tohle ne

myslíš vážně, že ne?“

„John je inteligentnější, než si myslíš, Normane!“ pravil

Brian pohoršeně.

„Jakože fakt?“ odsekl

Norm. „Jestli je teda tak

inteligentní, proč si kru

citrdlo nesedne na zá

chod, když si potřebuje

ulevit?“

„Nebuď směšnej.“

Cože? pomyslel si Norm.

Já že jsem směšnej? Na

jaký poblbaný planetě to

Brian žije, jestli si vážně

22


myslel, že se John pozvracel, než se stihl dostat k míse?

To spíš šel na záchod, protože měl žízeň. Psi jsou kru

citrdlo tak nechutný.

„A stejně to není moje chyba,“ dodal Brian.

„No moje chyba to není na

tuty!“ vybafl Norm.

„Co není tvoje chyba?“ ze -

ptala se máma, která se

zrovna objevila ve dveřích.

„Že jsem uklouz,“ vy

světlil Norm.

Máma se zatvářila

nechápavě. „Není tvoje

chyba, že jsi uklouzl?“

Norm si vzdychl.

Copak úplně nebije do

očí, že on má vážné

bolesti? No, přinejmen -

ším střední bolesti. Nebo úplně přesně, že mu trochu

není dobře. Ale i tak...

„Uklouz jsem po nějakým blití.“

„Co tam nablil John,“ dovysvětlil Brian.

„Aha, už chápu,“ přikývla máma. „A není ti nic, zlato?“

„No, něco mi vlastně je,“ povídá Norm. „Bolí mě ruka.“

„Ukaž.“

Norm natáhl ruku, aby se máma mohla podívat.

„Hmmm.“

23


„Co je?“ chtěl vědět Norm.

„Je maličko napuchlá,“ uznala máma. „Takže dneska žádné jezdění na kole, broučku.“

„Cože?“

„Měl jsi přece jít s Mikeym jezdit na kole, ne?“

„Jo, ale...“

„Bohužel žádné ale, zlato,“ povídá máma.

„Ale...“

„Cs-cs,“ sykla a zamávala ukazováčkem. „Naprosto vyloučeno. Musel bys držet řídítka jednou rukou!“

„Ale to je brnkačka, mami!“ namítl Norm. „To dělám v jednom kuse!“

„Mně je jedno, jestli to je lehké nebo těžké, Normane,“ prohlásila máma. „Dneska tě na kolo nepustím a hotovo. Už tak máš tu ruku zraněnou, tak přece nedovolím, aby sis ublížil ještě víc, no ne?“

Norm se strašlivě zamračil na Briana. Když jsme u toho ubližování ještě víc...

„Co je?“ řekl Brian nevinně. „Já za to nemůžu!“

Norm cítil, jak to v něm začíná vřít a bublat. Jezdění na kole, to pro Norma bylo něco jako jídlo a pití a chození na záchod. Prostě něco, co se musí. Bylo mu ale 24


jasné, že nemá cenu se

hádat. Máma se určitě

pevně rozhodla. Takže

dneska žádné kolo a ho

tovo, krucitrdlo.

„A to víš, že máš zadě

laný pyžamo?“ prohodil

Brian.

„Jo, díky, to vím,“ odpo

věděl nakvašeně Norm.

„Vypadá to úplně, jako kdy -

by ses...“

„Já vím, jak to vypadá, Briane,

jasný?“

„No dobře,“ přikývl Brian. „Já jsem chtěl jenom...“

„Pšššt!“ sykl Norm. „Poslouchej.“

Poslouchali. Někde zvonil mobil. Někde zvonil Nor

mův mobil.

„Asi bych to měl jít vzít,“ prohlásil Norm.

„Ne, vezmu to já,“ rozhodla se máma a už mizela na

chodbě. „Ty si svlíkni to špinavé pyžamo a umyj se,

zlato.“

Norm se otočil, schválně pomalu, a zadíval se na Briana.

„Pořád musíš na záchod?“

„Počkej na mě, mami!“ křikl Brian a vypadl ze dveří.

25


KAPITOLA 3

Norm se točil jako čamrda a snažil se podívat, jak má ten zadek zamazaný. Co to jenom ten John sežral? Ať to bylo, co to bylo, vypadá to pěkně nechutně. Nebo aspoň teď. Ale upřímně řečeno, cokoli, co pes sežere a potom zase vyzvrací, bude vždycky vypadat dost nechutně.

Tak moment, řekl si Norm, když se na zadek podíval důkladněji. Je tohle fakt to, co si myslí, že to je? Sladká kukuřice? Co se to tu děje?

„Normane?“ zavolala máma.

„Jo?“

„Okamžitě k sobě do pokoje!“

Ježíšku na poblbaným křížku, řekl si Norm, ale vyrazil. Tak buď chce, aby se umyl, anebo chce, aby šel k sobě! Oboje udělat nemůže. Aspoň ne najednou. 26


„Řekla jsem okamžitě, Normane!“

„No co zas je?“ zeptal se Norm.

Máma se otočila a až teď zjistila, že už stojí ve dveřích.

„Co zas je?“

Norm přikývl.

„Co bys asi tak řekl?“

Norm pokrčil rameny. „Nevím, mami.“

„A mám ti napovědět?“

Paráda, řekl si Norm, nic není lepšího než si krucitrdlo

hned po ránu hrát na hádanky. Co přijde potom? Cho

zení kolem židlí? Uhodni, co je v balíčku?

„Nemohli jsme najít tvůj mobil,“ povídá Brian.

„No a má bejt?“ řekl

Norm.

„Má bejt, že je nej

vyšší čas, aby sis tu ukli

dil!“ prohlásila máma.

„Jasně, mami, já to

pak udělám.“

„Neuděláš to až pak,

Normane!“

Norm to nějak ne

chápal. „No a kdy to

teda udělám?“

„Hned!“

Norm si vzdychl.

Zrovna když si myslel,

27




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist