načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Svět na předělu - Milan Valach Ph. D.

Svět na předělu

Elektronická kniha: Svět na předělu
Autor:

Autor zkoumá krizové jevy současné kapitalistické společnosti a jejich zdroje. Na základě rozboru klíčových historických událostí nachází překvapivou shodu mezi krutostí evropského ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grimmus
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 406
Rozměr: 21 cm
Vydání: 2., podstatně rozš. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-902831-5-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Cílem autora je upozornit na nebezpečí, kterým bude naše společnost v budoucnu čelit (finanční krize, válka o zdroje nerostných surovin atd.). Na základě rozboru historických událostí nachází shodu v krutostech evropského kolonialismu, kapitalismu, nacismu a komunismu. Ve své práci věnuje rovněž pozornost komunistickému režimu v Československu, příčinám jeho pádu a následně vývoji kapitalismu v ČR. Rozborem příčin nynější ekologické krize autor nachází řešení: východiskem ze současné krizové situace může být nalezení nové podoby splečenského systému (např. zavedení přímé demokracie nebo změny chování vůči životnímu prostředí). Zkoumání zdrojů a příčin krizových jevů současné společnosti - negativních vlivů globalizace, totalitních ideologií a režimů či ekologických problémů a katastrof.

Popis nakladatele

Autor zkoumá krizové jevy současné kapitalistické společnosti a jejich zdroje. Na základě rozboru klíčových historických událostí nachází překvapivou shodu mezi krutostí evropského kolonialismu, podstatou kapitalismu a nacistickou a komunistickou totalitou. Polemizuje s pojetím totalitní společnosti u H. Arendtové, stejně jako s její kritikou u F. Lyotarda. V základech všech těchto historických jevů objevuje stejné ideové a hodnotové stereotypy, jež ukazuje jako ideový a emocionální výraz mocenské hierarchie. K pochopení této skutečnosti je ovšem nutné vyrovnat se s vlastní totalitní zkušeností. Zvláštní pozornost proto věnuje české verzi komunistického režimu. Odhaluje jeho podstatu, příčiny pádu i nečekanou souvislost s následujícím vývojem ke kapitalismu v naší zemi. Ten a jej provázející konzumní kultura jsou v knize představeny jako logické pokračování vývoje systému komunistického. Ale i analýza názorů dnešních odpůrců konzumní společnosti – především z řad environmentálních myslitelů – ukazuje, že ani oni neopouštějí základní totalizující východiska evropské kultury, která se proto jako celek ocitá v krizi a je nucena čelit hrozbě nového fašismu. Řešení této krize spatřuje autor v radikální demokratizaci stávajícího ekonomického a politického systému i našeho myšlení. Svět na předělu je zásadním příspěvkem do debaty o naší komunistické minulosti a jejím dědictví. Čtenářům nabízí její převratnou až šokující interpretaci, která však otevírá cestu k překonání této historické zátěže.

Předmětná hesla
* 21. století
Sociální změna -- 21. století
Kapitalismus -- 21. století
Globální problémy -- 21. století
Udržitelný rozvoj -- 21. století
Zařazeno v kategoriích
Milan Valach Ph. D. - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

GRIMMUS Politika | Filozofie

SVĚT NA PŘEDĚLU



MILAN VALACH

SVĚT NA PŘEDĚLU

O POLITICKÉ A MORÁLNÍ KRIZI KAPITALISMU

[ GRIMMUS ]


KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Valach, Milan

Svět na předělu : o politické a morální krizi kapitalismu / Milan Valach. -- 2., podstatně rozš.

vyd. -- Všeň : Grimmus, 2009. -- 416 s.

ISBN 978-80-902831-5-2

316.42 * 316.323.6 * 316.423 * 502.131.1

- sociální změna -- 21. stol.

- kapitalismus -- 21. stol.

- globální problémy -- 21. stol.

- trvale udržitelný rozvoj -- 21. stol.

- studie

316.4 - Sociální procesy [18]

Copyright © by Milan Valach 2009

Copyright © by Grimmus 2009

Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo kopírována v podobě mechanické či

elektronické anebo šířena jakýmkoli jiným informačním systémem bez předchozího souhlasu

držitelů autorských práv. (Děkujeme.)

Nakladatelství Grimmus, CZ-512 65 Všeň 138, grimmus@grimmus.cz, http://grimmus.cz

Nakladatel: Roman Schmidt

Návrh obálky a sazba: DTP Grimmus

Reprodukce na obálce: Gustave Boulanger, Trh s otroky

Tisk a vazba: Ekon, Jihlava

Druhé, podstatně rozšířené vydání.

Printed in the Czech Republic.

ISBN 978-80-902831-5-2


OBSAH

I. PŘÍTOMNOST JAKO VÝZVA KE ZMĚNĚ 7

1. Na prahu budoucí války 7

1.1. Historická odbočka 8

1.2. Válka a logika dějin kapitalismu 11

2. Krize kapitalismu 15

2.1. Krize kapitalismu, nebo kapitalistická krize? 18

2.2. Vliv globalizace 21

2.3. Další vývoj 23

3. Jsme svou nadějí 24

4. Svět na předělu – nutnost nové vize 29

5. Hippies – pokus o morální revoluci 56

6. Pád totality a krize lidskosti 81

6.1. Fašistický mrak na obzoru 81

6.2. Zrod 87

6.3. Podstata komunismu 119

6.3.1. Komunismus jako ideál ve své marxovské podobě 122


6.3.2. Komunistická praxe 134

6.3.2.1. Mocenský systém 136

6.3.2.2. Podstata tzv. socialistického vlastnictví 141

6.3.3. Závěr 144

6.4. Zrání a pád 146

6.4.1. Rozpory totalitní ideologie 149

6.4.2. Svět mocných 157

6.4.3. Život dole 169

6.5. Konec totality a otázka kolektivní viny 177

6.6. Zhroucení totality – a co dál? 193

II. EKOLOGICKÁ VÝZVA KE ZMĚNĚ 213

1. Trvale udržitelný stav, či rozvoj? 213

2. Příčiny ekologické krize a co s ní 221

2.1. Biocentrické hledisko – dobro jako totalita 223

2. 2. Zelený fašismus 238

2.2.1. Mentální kořeny neantropocentrických teorií 238

2.2.2. Revitalizace totalitarismu v době krize 247

2.2.3. Hřích technologie – emancipace 250

2.2.4. Staré paradigma v nové situaci 254

2.3. Antropocentrický přístup 255

2.3.1. Co je antropocentrismus 257

2.3.2. Člověk jako ohnisko vztahů 293

2.3.3. Nástin humanistického pojetí morálky 310

III. PRAKTICKÁ PODOBA ZMĚNY 339

1. Na cestě od despotické k demokratické a humánní ekonomice 339 2. Od vlády nad lidmi ke společnému řešení problémů 351 2.1. Krize demokracie 351 2.2. Přímá demokracie jako řešení 353

2.3. Význam přímé demokracie ve vztahu k životnímu prostředí 361 IV. ZÁVĚR 365 PŘÍLOHA 375 LITERATURA 379 POZNÁMKY 388 REJSTŘÍK 401

7Milan Valach

I.

Přítomnost jako výzva ke změně

Cílem této knihy je upozornit na nebezpečí, jimž budeme muset všich

ni společně již záhy čelit. Nejsme na ně připraveni. Finanční krize, války

o ropné zdroje v globálním měřítku, opětovné vytváření nepřátelských

bloků, s tím vším jsme nepočítali. Po pádu Sovětského svazu mnozínaiv

ně očekávali konec dějin, mnozí v tom veřejnost falešně utvrzovali. A tak

jsme se ke svému překvapení ocitli tam, kde jsme to neočekávali.

1. NA PRAHU BUDOUCÍ VÁLKY

Do velké politiky globálních konfliktů jsme byli zataženi dříve, než jsme

si toho stačili všimnout. Byly to případy bombardování území bývalé

Jugoslávie, války proti Iráku a invaze do Afghánistánu. Bylo tomu tak

i v souvislosti s plány na výstavbu americké radarové základny na území

našeho státu. Po jistou dobu pak vládlo ve veřejné rozpravě přesvědčení,

že budoucí válka je neodvratná. Je-li tomu tak, není technicky možné, aby

naše země zůstala mimo tento konflikt. Celý problém pak spočíval již jen

v otázce, jak se na tuto budoucí světovou válku připravit. To, že rakety SVĚT NA PŘEDĚLU neměly chránit nás, ale území USA, nebylo v této souvislosti podstatné. Podstatné nebylo dokonce ani to, že budoucí globální konflikt, a kžádnému jinému nebyly tyto zbraně určeny, nemusel být chápán jako nutný, ale jen natolik pravděpodobný, aby se vyplatilo investovat nemalé prostředky do vybudování a provozu základny. Musíme jej ale také považovat zanatolik pravděpodobný, abychom byli ochotni podstoupit další kolo závodů ve zbrojení, které tyto aktivity vyvolají. A ovšem nikoliv závodů mezi Íránem a USA, na to je Írán příliš malý a technicky zaostalý, ale mezi USA,Ruskem, Čínou a následně nevyhnutelně i Evropskou unií, která měla být do tohoto dalšího globálního měření sil zatažena. V této souvislosti je nutné si uvědomit, že samotná raketová základna byla jen jedním prvkem celého protiraketového systému a ten byl zase součástí celkové vojenské strategie USA. Přijímáme-li tedy jednu technickou část této strategie, přijímáme svůj podíl na ní jako celku a akceptujeme její cíle i metody.

Ale bylo tomu skutečně tak? Skutečně jsme se chtěli podílet na úsilíamerických jestřábů v Bushově administrativě o globální vojenskou hegemonii USA, a to i za cenu zostřování světového napětí a hrozby světového konfliktu?

Toto řinčení zbraněmi bylo zvláště překvapivé po pádu SSSR, hlavní říše zla. Ale jedna říše zla zmizela, jiné se vynořily. Nenápadně se nás tak zmocňuje představa, že zlo, a to dokonce v podobě světové války, jeneodstranitelné a bude se vracet stále znovu a znovu. 1.1. HISTORICKÁ ODBOČKA Podivuhodné na tomto vývoji je, že skutečně ekonomicky a vojenskyvýznamné státy jsou všechny kapitalistické, příp. se kapitalistickýmistávají tak rychle, jak je to jen možné. To se týká především Číny a Ruska. Přetrvávající autoritativní prvky v jejich politickém systému nebudoupřekvapovat nikoho, kdo se jen trochu blíže seznámil s vývojem kapitalismu v Evropě. Nejen že prakticky všude, s výjimkou Švédska, vznikl cestou násilných revolucí, ale také všude byl jeho vznik provázen potlačováním lidských a občanských práv, a to jak v mateřských zemích, tak ještě více v koloniích založených částečně za předcházejícího feudálního režimu, ale rozkvétajících v tzv. zlatém věku kolonialismu v druhé polovině 19. století. Současný stav lidských a občanských práv byl ve vyspělých kapitalistických zemích dosažen až v průběhu 60. let dvacátého století.Milan Valach

Logika tohoto vývoje dějin spočívá, velmi stručně řečeno, v síle a povaze sociálních skupin, jejichž vzájemný boj o podíl na společenském bohatství a politické moci jako prostředku k získávání tohoto podílu určoval aurčuje charakter společnosti jako celku. Vznik samotného kapitalistického systému je důsledkem vzniku a rozvoje průmyslu a s ním spjaté třídyvlastníků průmyslových podniků, bank a obchodů – kapitalistů. Ti se uvnitř ještě feudálního systému formují ve skupinu se společnými zájmy, zahajují ozbrojený boj proti dosavadnímu sytému a vítězí v něm. Při tomto boji neváhají využívat ve svůj prospěch státní moci. Anglický filozof John Gray popsal rozvoj kapitalismu v Anglii 19. století jako proces, který by nemohl probíhat bez rozsáhlé intervence státu, bez zákonů, které převáděly obecné – společné pozemky do soukromého vlastnictví, což byl proces, kterýprobíhal jako tzv. ohrazování již od 17. století

1

. Ještě markantnější je tento fakt

v případě koloniálních výbojů, kde byla půda, majetek, svoboda a velmi

často i životy místním obyvatelům odnímány vojenskou silou, aniž bynějaký obhájce volného trhu a posvátnosti soukromého vlastnictvíprotestoval. Samotná myšlenka volného trhu, přijatá ve Velké Británii v 19. století,

byla opřena o výhodu, kterou jako první industrializovaná země v té době

měla

2

. Otevření trhů je pak ve skutečnosti otevřením odbytišť a zdrojůsurovin pro podnikatele, které v dané situaci nemůže ohrozit žádná vážnější

zahraniční konkurence. Prioritním byla opět maximalizace soukromého

zisku britských kapitalistů, volný trh jen jejím ideologickýmospravedlněním, jen nástrojem k tomuto cíli.

Ideologicky ovšem představují všichni kapitalisté své cíle jako cílevšelidské, neboť sami sebe považuji za představitele člověka vůbec. Kdo pak není jako oni, není člověkem a nemá nárok na lidská a občanská práva, která požadovali jen sami pro sebe. Určujícím znakem lidství se tak stal určující znak kapitalisty, tj. vlastnictví kapitálu. A jen takový člověk měl nárok na volební právo a slušné zacházení, což bylo vyjádřeno v mnoha zákonech od volebního censu, až po zákony rasistické.

Podle Graye, vznikl volný trh jen díky tomu, že Velká Británie nebyla v té době demokratickou zemí a velká většina obyvatel byla z rozhodování vyloučena. Jak ukazuje historie: „Nespoutaný trh je neslučitelný sdemokratickou vládou.“

3

Tento fakt můžeme ještě zdůraznit při zkoumanímocenské struktury uvnitř soukromě vlastněného podniku, kde zaměstnanci

jsou v podřízeném postavení vůči majiteli, resp. majitelům. Cožvlastnicbr />

10 SVĚT NA PŘEDĚLU

ké elity velice dobře vědí. Jak to vyjádřil jeden z nich: „Společnost náleží

lidem, kteří do ní investují.“ Což také znamená, že zaměstnanci,dodavatelé a příslušníci místních komunit nemají co mluvit do jejich rozhodování.

4

Svoboda podnikání se nám tak ukazuje v celé své nahotě jako svoboda jen

pro ty a jen těch, kteří vlastní kapitál.

Ovšem kapitalista nemůže být sám sebou bez svých zaměstnanců, bez dělníků. Ale jejich vzájemný vztah je velmi nerovnoprávný. Každý si umí představit, že firma, redakce apod. se lehce obejde bez toho či onoho dělníka či redaktora. Avšak tito dělníci a zaměstnanci se se ztrátou zaměstnání dostávají do velkých problémů a jsou vystaveni značnémupsychickému stresu. Bránit se mohou jen společně, každý sám je prakticky bezmocný. Proto se velmi záhy začínají organizovat. Ale také protoideologové kapitalismu zdůrazňují individualismus, s pomocí např.překroucených výsledků evoluční biologie se snaží dokazovat, že sobectví je člověku přirozené, kdežto solidarita a spolupráce nepřirozená a vlastně nemožná. Jedna z cest k maximalizaci kapitalistova zisku vede totiž přes snižování mzdových nákladů, prodlužování pracovní doby apod. Atomizovaná masa zaměstnanců je tomuto tlaku vystavena na milost a nemilost.Organizovaní odboráři mohou klást účinný odpor.

Rozvoj průmyslu tak vytváří v zásadě dvě nové sociální skupiny:kapitalisty a dělníky. Obě tyto skupiny se koncentrují v centrechprůmyslového rozvoje. Jejich zájmy jsou ovšem protikladné a jak dokazoval K. Marx dokonce antagonistické. Velmi záhy proto dochází k jejich vzájemnému boji, opět i ozbrojenému.

Materiálně i mentálně měli ovšem náskok kapitalisté. Mělifinanční prostředky, které dělníkům chyběly, ovládali státní a soudní aparát (o vliv na něj dělníci teprve usilovali), byli sebevědomí, zvyklírozhodovat a velmi dobře si uvědomovali svoje zájmy. Dělníci, původně venkovské obyvatelstvo náhle přesazené do měst a podmínek tovární výroby, se teprve učili pravidlům nového prostředí a jen zvolna dospívali k poznání sebe sama jako třídy se společnými zájmy. S tím jak přece jen sílil jejich vliv ve společnosti, dařilo se jim prosadit rozšíření volebního práva na všechny občany i prosadit celou řadu sociálníchpožadavků (nemocenské a důchodové pojištění, osmihodinová pracovní doba, zákaz práce dětí, právo se odborově organizovat atd.). Výsledkem tohoto boje je pak stát všeobecného blahobytu, jak se utváří v Evropě Milan Valach na konci 60. a v průběhu 70. let dvacátého století spojený s rozsáhlou agendou lidských práv.

Rusko, Čínu a o něco později Indii (resp. i všechny postkomunistické

země, ale rovněž Vietnam a další) pak můžeme vidět jako zeměprocházející obdobným vývojem, jejichž situace odpovídá velmi přibližněřečeno tomu, co se odehrávalo v Evropě v 19. a v první polovině 20. století.

Avšak vývoj Číny a Ruska je mnohem rychlejší, než jak tomu bylo dříve,

a tak lze v poměrně krátké době očekávat, že se z nich stanou klasické

kapitalistické země, jaké vidíme všude kolem sebe. Kapitalistický systém

se tím stane skutečně světovým a těch několik málo zemí, které tohoto

stupně vývoje dosud nedosáhly, je budou jednak velmi brzy následovat,

jednak budou velmi málo mocensky i ekonomicky významné. To se týká

i Severní Koreje, která by bez masivní čínské pomoci v době Korejské

války sama ani nevznikla. Tím by se naplnila Marxova vize, kterouspolečně s Engelsem vyslovil v Komunistickém manifestu, případně později

ve svých textech „Britské panství v Indii“ a „Budoucí výsledky Britského

panství v Indii“ o kapitalismu jako světovém systému, který všude na

světě, kam přijde, proměňuje dosavadní zaostalé společenské struktury

k obrazu svému.

Je však ve světle diskutované otázky velmi sporné, jestli se uskuteční již revidovaná vize F. Fukuyamy o konci dějin a věčné vládě kapitalismu na této planetě nebo spíše Marxovo a Engelsovo přesvědčení onevyhnutelnosti konfliktů mezi jednotlivými kapitalistickými státy.

Pokud bychom však sdíleli Fukuyamovo přesvědčení založené nanaivní moralistní iluzi o podstatě kapitalistického systému, očekávali bychom vznik mírového a vzkvétajícího světa. K čemu ale pak protiraketovázákladna a vůbec všechno to zbrojení a válčení? 1.2. VÁLKA A LOGIKA DĚJIN KAPITALISMU Mohli bychom ovšem vznést další námitku. Mír skutečně nastane, ale teprve tehdy, až budou všechny státy kapitalistické. Nyní je nutné se vypořádat s tzv. darebáckými státy. Pokud chceme mít svět bezpečnější, což je velice těsně spojeno s šířením demokracie a jejím prohlubováním, je nutné podporovat vlastní vývoj těch zemí, v nichž dosud přetrvávají různé utlačovatelské režimy. A to je možné dělat zase několika způsoby. SVĚT NA PŘEDĚLU Tím nejsnadnějším je podporovat místní opoziční skupiny a vykonávat na příslušné vlády nátlak ve směru dodržování lidských a občanských práv. Ale podstata tohoto vývoje, jeho nezbytné předpoklady se utvářejí jinde. Jak vlastní zkušenost evropských zemí, tak i jiných ukazuje, že demokracie vzniká až jako následek rozvoje průmyslové společnosti a přílivuobyvatel do měst. Demokracie je tedy důsledkem industrializace a urbanizace. K jejímu vzniku a vývoji přispívá stabilní a mírové mezinárodní prostředí, otevřené hranice a efektivní mezinárodní obchod. Škodí jí vnější ohrožení a válka.

Tento vývoj není však v zájmu současných vyspělých kapitalistických zemí, neboť vede k zostřování konkurence na světových trzích. Globální monopoly nemají zájem na konkurenci, ale na maximalizaci svých zisků. Vyhovuje jim tedy stav, kdy z pozice své ekonomické síly a technickévyspělosti mohou ovládat trhy a zdroje surovin zemí na předkapitalistické úrovni vývoje. Aby však byly tyto trhy pro ně využitelné, přece jen musejí přispívat k rozvoji jejich infrastruktury a stavět tam třebas i jen montážní závody.

Stejně jako si kapitalismus vytvořil své hrobaře ( Marx) v podobě svých zaměstnanců, aniž by o to vědomě usiloval, stejně tak vytváří globální konkurenci, o níž přitom vůbec nestojí. Stačí si jen všimnout energie, s níž se všichni snaží proniknout na čínský trh a postavit tam pobočky svýchzávodů. Tím urychlují přechod Číny ke kapitalismu se vším, co s tím souvisí, a to od záplavy levného zboží z Číny, až po příchod dalšího gigantického spotřebitele na světový trh surovin. To vše si západní kapitalistické firmy nepřejí, a přesto k tomu přispívají a v logice konkurenčního boje omaximalizaci zisků ani nemohou jinak.

Vrátím-li se k mému doporučení na podporu rozvoje modernizacestátů jako je Írán, Severní Korea a podobných, je zde rovněž obsaženoněkolik rozporů. V této souvislosti je možné namítnout zkušenost s nacismem, vznikajícím ve vyspělé zemi. Odpověď na tuto námitku spočívá vuvědomění si, že kapitalismus je systém, který se vyvíjí, má tedy svůj vznik, zralou fázi rozvoje a, jak jsem přesvědčen, i zánik.

Ve fázi vzniku, tj. přechodu od feudalismu ke kapitalismu, zpravidla prochází počátečním obdobím diktatury, jak jsem o tom psal již výše. Vznik totalitních režimů (nacismu, fašismu, sovětského komunismu) je pak extrémním projevem této zákonitosti přechodu z jednoho systému do Milan Valach druhého. Zralé fázi pak odpovídá to, co známe z Evropy od konce 60. let dvacátého století: relativní rovnováha sil ve společnosti, všeobecné volební právo, rozsáhlá sociální práva, ideologie všeobecného usmíření atolerování rozdílů vyjádřená i v postmoderní filozofii apod.

Velmi významnou měrou k tomuto světu sdíleného blahobytu ovšem přispěla existence konkurenčního sovětského systému, který přes svoutotalitní povahu nutil kapitalistickou třídu k větším ústupkům, než k jakým by byla jinak ochotna.

5

Tato výzva nyní zmizela. Kapitalismus sám se pak

nachází na počátku přechodu do své třetí, závěrečné fáze.

Podstatná je logika samotného systému. Ta spočívá v úsilí omaximalizaci zisku kapitalistického podniku. Cílem tedy není v žádném případě konkurence. A je-li ji možné obejít prostřednictvím kartelových dohod, využitím politické a vojenské moci státního aparátu apod., což všekoneckonců zvyšuje právě onen zisk, kapitalisté neváhají. Jestliže dřívedocházelo k uzavírání těchto koalic na národní úrovni, tj. národní kapitalisté využívali národní stát k prosazování svých zájmů, a to i vojenskou silou, nyní často tyto hranice překračují a utvářejí nadnárodní koalice např. typu Evropské unie.

Kapitalistický systém je ovšem systémem dynamickým, v němžvzájemná konkurence nutí jeho jednotlivé ekonomické subjekty k vyhledávání příležitostí pro uspokojení své nekonečné potřeby zisku nejen v hranicích národního státu, ale dnes již i v globálním měřítku. Přitom narážejí na zájmy jiných kapitalistů. Válka je tak jen pokračováním konkurencejinými prostředky. Tento střet národních skupin kapitalistů vedl v minulosti k řadě lokálních válek i ke dvěma válkám světovým. Jestliže při současné míře integrace evropských kapitalistů není válka mezi nimipravděpodobná, neplatí to již v globálním měřítku, a to především ve vztahu k novým kapitalistickým hráčům, tj. především Číně a Rusku. Při přípravě natento budoucí střet se každá strana snaží zajistit si co nejvýhodnější výchozí pozice, a to včetně kontroly nad důležitými zdroji strategických surovin, především ropy a plynu. Všechny ty války v prostoru bývalých sovětských republik, boje v Afghánistánu, válka proti Iráku i napětí mezi USA aÍránem jsou pak součástí této globální strategie.

Uvnitř tohoto konfliktu se však s vysokou pravděpodobností začne rozvíjet ještě jiný a možná podstatnější konflikt. Šíření kapitalismu po celé planetě velmi záhy vyčerpá možnosti dosahování mimořádnýchzisSVĚT NA PŘEDĚLU ků využíváním levné pracovní síly v rozvojových zemích, které přestanou být rozvojovými, i levného využívání jejich zdrojů surovin. S rozvojem demokracie v těchto zemích se zvýší míra národní kontroly nadnárodními zdroji, a tím i jejich cena na světových trzích. Vedle rostoucípoptávky a z hlediska současných metod těžby klesajících využitelných zásob surovin, se zde takto objevuje další faktor zostřující rozpory systému.

Prvním pravděpodobným výsledkem tohoto kapitalistického dělení světa bude opětný vznik zájmových a vzájemně nepřátelských bloků. Katastrofický scénář dalších událostí předpokládá rostoucí napětí až po vypuknutí třetí světové války. Domnívám se však, že je možné jej vyloučit, a to ze stejných důvodů, z jakých tato válka nevypukla již dříve. Konkurenční strany si jsou schopny vzájemně zaručit zničení.Nejpravděpodobněji nás proto čeká návrat do dob studené války se vším, co k tomu patří, a to včetně omezování občanských práv a svobod. Ovšem i během studené války se válčilo, a to na periferiích mocenských bloků. To je i současná situace. Tyto lokální konflikty s nesouměřitelnýmsoueřem vyvolají a již vyvolávají jeho asymetrickou reakci v podoběpartyzánských – teroristických útoků. Ty zase vyvolají atmosféru strachu a nenávisti (viz atmosféru v USA po 11. září a většinový souhlas sválkou proti Iráku, který s tímto činem neměl nic společného) a usnadňují zavádění zákonů omezujících lidská a občanská práva, jakým je např. Vlastenecký zákon v USA.

Oproti předcházejícímu období však již nebudou proti sobě stát bloky s rozdílným společenským zřízením, ale se systémem v podstatě totožným, kapitalistickým. Ospravedlnění konfliktu a zbrojení bude tedy muset na sebe vzít podobu náboženskou, jak se o to již pokusil S. Hunntington, jistě nacionalistickou a potenciálně i rasovou. Toto zdůvodnění však bude vyžadovat omezení svobody projevu, příp. vyvolání odpovídajících nálad veřejnosti (nábožensky fundamentalistických, nacionalistických arasistických) k němu samo povede.

Zmizení systémového konkurenta sníží míru ochoty kapitalistů kprogresivnímu zdanění svých zisků a povede, vedle již zmíněných faktorů zdražení surovin a zmizení levné pracovní síly, k poklesu reálné mzdy. K němu přispějí i zvýšené výdaje na zbrojení. To vyvolá rostoucí sociální napětí a zvýšenou potřebu represe ze strany státní moci. Tato represe pak bude usnadněna již výše uvedenými faktory. Milan Valach

Na druhé straně nutnost vyrovnat se s růstem vstupních nákladů bude impulsem k intenzivnějšímu rozvoji technologií. Od něj lze zase očekávat růst nároků na kvalifikaci zaměstnanců a s tím spojenou změnou jejich role v procesu pracovní činnosti směrem k větší míře osobní autonomie, ale i vzájemné kooperace. To dále povede k růstu sebevědomí a zvýšení schopnosti boje za vlastní zájmy u této sociální skupiny.

Dostáváme tak navzájem protikladné síly, kde na jedné straně logika kapitalistického systému vede k opětovnému rozdělení světa nanepřátelské a totalitní bloky popsané již Orwellem v jeho románu 1984. Na druhé straně přežití systému bude možné jen za cenu rozsáhlých technologických inovací. Pokud měl pravdu Marx, a já si myslím, že ano, pak každý takový technologický skok vedl v dějinách nutně ke vzniku nového společenského systému. Vrcholný rozvoj kapitalismu a jeho konečné vítězství jakosvětového systému tak bude současně začátkem jeho konce. EmmanuelWallerstein se domnívá, že tento konec bude výsledkem boje na život a na smrt a změní charakter světa na několik následujících století.

6

2. KRIZE KAPITALISMU

Zejména v tzv. postkomunistických zemích dominoval po jistý čas velmi

přitažlivý model společnosti, který byl postaven na představě spontánního

řádu tvořeného v procesu svobodné konkurence na zcela svobodném trhu.

Půvab tohoto modelu spočíval v náhlém osvobození individua od dosavadního všudypřítomného šikanování ze strany státní moci. Podzáminkou společenské angažovanosti, práce ve prospěch společnosti apod. byli

lidé nuceni přijímat účast na vyprázdněných rituálech, v nichždemonstrovali svou sounáležitost se systémem, stranou a ideologií, jež je jejich vlastní

praxe naučila nenávidět. Starat se jen sám o sebe a své soukromé zájmy se

proto jevilo jako vrchol svobody, zdůrazněný ještě růstem materiálního

komfortu, k němuž v průběhu 90. let 20. století u nás nakonec došlo.

Pochopitelně byla tato ideologie velmi přitažlivou pro vznikající ekonomické elity, utvářející se z bývalých nomenklaturních kádrů, často cestou tunelování dosud státních podniků. A byla přitažlivou i pro nové elity mocenské, jež utvářely svou moc nad občany pod hesly svobody, demokracie a občanství. Obě tyto skupiny těžily z nezájmu občanů o věci veřejné, z občanské nedůvěry ve velké ideály a z pevného SVĚT NA PŘEDĚLU přesvědčení, že tyto ideály nejsou a nemohou být nic jiného než lež a podvod.

Ideologie volného trhu takto vyhovovala všem rozhodujícím částem společnosti na vrcholu i na dně společenské hierarchie. V tomto kontextu se občanský zájem o věci veřejné jevil jako pozůstatek doby minulé a jako nepříjemné obtěžování.

Náhle se vše změnilo. Přesněji, volný trh zničil sám sebe.

Světem nyní a opět obchází strašidlo, strašidlo krize. Po splasknutí různých investičních bublin došlo na samotné investory. Padají investiční fondy, banky a problémy začínají mít i vlády. Sdělovací prostředky, alespoň ty serioznější, jsou plné jmen těchto krachujících velkých hráčů kapitalistického světa. Kupodivu však chybějí jména statisíců obyčejných lidí, kteří přišli o své domy a kteří v rostoucím počtu přicházejí o svézaměstnání. Vysvětlení je ovšem prosté. Jak již kdysi napsal Adam Smith, lidé soucítí především s příslušníky své vlastní sociální vrstvy a jak později dodal Karel Marx, „ideologie vládnoucí třídy se stává ideologií vládnoucí ve společnosti“. Touto ideologií je dnes ideologie kapitalistická. To ona se zmocňuje myšlení veřejnosti, ovládá ji a přesvědčuje i tu absolutnívětšinu na spodních příčkách společenského žebříčku, že zájmy kapitálu jsou i jejich zájmy. A možná, že jednou, někdy v budoucnosti se z globalizací ohroženého středostavovského úředníka, učitele atd. stane příslušník světa lesklých limuzín a mediálních reflektorů. Každý voják má přece v torně maršálskou hůl, tak proč by tam nemohl mít i miliony, až je vydělá. Je-li ohroženo horních deset tisíc, je pak ohrožen sen mnoha z oněchzbývajících dolních 90%, že se jednou i oni stanou kapitalisty, či se tak alespoň budou tvářit. A jestliže je tato dětsky naivní iluze masově opouštěna zaměstnanci, oněmi novodobými proletáři, kteří jsou ovšem také voliči, jak ukázaly poslední prezidentské volby v USA (2008), je stále ještě sdílena mnohými redaktory sdělovacích prostředků, především však majiteli jejich novin a stanic, kteří jsou sami velkými kapitalisty. Dojímají je prototragédie příslušníků jejich světa, nikoliv těch ubožáků dole, kteří nemají ani na to, aby si koupili pořádné auto a bydleli v trochu lepší čtvrti.

Kapitalisté nejsou odpůrci tohoto třídního myšlení, právě naopak.Jako třída existují nejen o sobě, ale především také pro sebe, jak by napsal starý Hegel. Srozumitelněji řečeno, jsou si velice dobře vědomi svýchspolečných zájmů, uvědomují si sami sebe jako zvláštní, všem ostatnímmaMilan Valach jetkově a tudíž i mocensky nadřazenou třídu. Co však v žádném případě nechtějí, a dělají proti tomu vše, co mohou, je, aby ke stejnému uvědomění svých společných zájmů dospěli i jejich zaměstnanci. Ti by pak totižkonečně pochopili, že přes všechen vzrůst životní úrovně nejsou pořád nic jiného než ovládaný a vykořisťovaný proletariát. Možná, že by se pakrozomněli, že všechna lidská a občanská práva, jimiž se dnešní státy tolik pyšní, si jejich předkové museli na kapitalistech tvrdě vybojovat, a todoslova. Cožpak již dnes někdo ví, jak se to stalo, že máme všeobecné volební právo, důchodové a zdravotní pojištění atd. atd.?

Historická paměť byla u nás důkladně vymazána, zkušenosti generací prarodičů a starších zapomenuty a překryty pamětí generace „husákových dětí“. A tak může dojít k absurditě dějin, kdy dnešní mladí lidé věří, že svá práva mají díky kapitalismu. Nikoliv, máte je navzdory kapitalismu. To my jsme se jen po historicky krátké odbočce do slepé uličkykomunistického totalitarismu vrátili zpět na trajektorii vývoje kapitalistické společnosti. Jen díky předcházejícímu boji neprivilegovaných tříd proti odporu třídy vládnoucí máme dnes všeobecné volební právo a stávající úroveň právobčanských, lidských a sociálních. Husákovi pohrobci se tak vysmívají těm, kterým vděčí za to, že jsou občany a nikoliv jen bezprávnými proletáři. Aniž si to uvědomují, směřují k popření všeho toho, čeho bylo dosaženo. A to dokonce i občanských práv. V pyšné sebeiluzi se řadí, spíše však lísají ke společenské elitě a děsí se faktu všeobecného volebního práva, podleněhož mohou „socky z ulice“ rozhodovat o tom, kdo bude vládnout v tomto státě. Ještě, že máme zastupitelskou demokracii, a „skutečně důležití lidé“ si to nakonec mohou domluvit sami mezi sebou, bez ohledu na tuto ulici. Alespoň prozatím to tak fungovalo. Ale bude tomu tak i nadále? Bude tomu tak i za časů krize?

Iluzi o tom, že bohatnutí milionářů je ve prospěch lidí s průměrnými platy, krize rozbila. Žádná ideologie nevydrží střet s každodennízkušeností, která ji usvědčuje ze lži.

Jak se však v krizi zachovají oni výše zmínění Husákovi pohrobci? V běžných dobách vystupují jako arogantní egoisti, držitelé jediné pravdy dějin, kterým je vše jasné. V tom jsou velmi podobní svým předchůdcům, svazákům z padesátých let. Shoda je i v jejich elitářství a autoritářském přesvědčení, že davy z ulice jsou zde od toho, aby je oni vedli. Je zde však i jeden důležitý rozdíl. V padesátých létech, alespoň z počátku, mnozí SVĚT NA PŘEDĚLU z protagonistů komunistického totalitarismu věřili, či sami sebe alespoň přesvědčili, že to vše skutečně dělají v zájmu budování spravedlivějšíspolečnosti, společnosti založené na rovnosti, svobodě a bratrství všech lidí. Tyto humanistické ideály připadají dnešním potomkům normalizačního režimu směšné. Již uznávají jen ono jádro, onu skutečnost komunistického totalitarismu spočívající v bezohledné moci mocenských a předevšímmajetkových elit nad „zbytkem společnosti“. V čase krize a zostřenýchspolečenských rozporů, kdy bude tento jejich ideál ohrožen „vzpourou davů“, představují základnu budoucího fašistického hnutí usilujícího brutální silou o obnovení společenské hierarchie a poslušnosti méněcenné, a proto jim samým přirozeně podřízené mase obyčejných lidí. Do popředí takvystupuje ještě jiná jejich podobnost, podobnost s příslušníky oddílů SA.

Zdá se tedy, že máme dobrý důvod k zamyšlení nad podstatnou nynější krize a jejími možnými důsledky. 2.1. KRIZE KAPITALISMU, NEBO KAPITALISTICKÁ KRIZE? Příčiny pádu investičních fondů a bank byly popsány již mnohokrát. Běžně se uvádí, že počátkem všeho byl krach na trhu hypotéčních úvěrů a ten byl zase způsobem snahou bank poskytovat úvěry i subjektům, jejichžschopnost splácet byla více než pochybná. Bankéři ovšem mohli předpokládat, že právě na této platební neschopnosti vydělají, pokud ceny nemovitostí porostou. Dlužníkům, neschopným splácet poskytnuté hypotéky budou domy zabaveny a prodány v dražbě. Pokud by jejich cena ve srovnání scenou v době jejich nákupu vzrostla, inkasuje banka zisk. S čím se nepočítalo, byl reálný propad ceny a následné ztráty, které banky utrpěly. Avšakvzhledem k množství těchto subprime hypoték a následnému počtu dražebních prodejů byl pokles cen více než pravděpodobný. Když roste nabídka, klesá zákonitě cena, pokud ještě více než nabídka neroste poptávka. Ale pokud se podíváme na vývoj HDP v USA (Graf 1), vidíme cyklický, v podstatě sinusový vývoj. Obdobný obrázek dostaneme i v případě vývojenezaměstnanosti (viz v absolutních číslech Tabulka 1 a v procentech Graf 2).

Poslední data pak ukazují dramatický růst nezaměstnanosti. Podle stejného zdroje za poslední tři měsíce ztratilo práci (mimo zemědělství) 1 350 000 zaměstnanců, za posledních dvanáct měsíců pak 5 975 milionu

7

, celkový počet nezaměstnaných tak dosáhl v květnu 2009 výše


19Milan Valach

14,5 milionu. Tato data již ilustrují průběh krize samotné. Z cyklického

vývoje však jasně vyplývá periodicky se opakující nutnost poklesupoptáv

ky a tedy propadu cen nemovitostí ještě zdůrazněná o něco opožděnou

křivkou nezaměstnanosti, jež za posledních deset let sleduje rovněž vpod

statě sinusový průběh.

Tento vývoj byl ještě zdůrazněn narůstáním nerovností v příjmech

a dlouhodobá stagnace reálných příjmů dolních 95 % americké společnosti

střídaná v roce 2005 jejich poklesem o 0,8 %.

8

Avšak zisky jak vefinanč

ním, tak i nefinančním sektoru od roku 1970 až do počátku krize na konci

léta 2007 rostly.

9

V důsledku růstu produktivity práce a rovněž finančních

spekulací při praktické stagnaci mezd, rostlo bohatství nejvyšších sociálních

vrstev, tj. asi 1 % obyvatel, přímo zázračným tempem. V roce 2001 vlastnilo

1 % nejbohatších více než dvojnásobek toho, co vlastnilo dolních 80 % (!)

obyvatel.

10

Na horních příčkách společenské hierarchie se tak hromadilobo

hatství, na spodních rostlo pracovní vypětí společně se zadlužením.

-7

-6

-5

-4

-3

-2

-1

1

2

3

4

5

6

7

8

-7

-6

-5

-4

-3

-2

-1

1

2

3

4

5

6

7

8

data

IIIIVIIIIIIIVIIIIIIIVIIIIIIIVIIIIIIIVIIIIIIIVIIIIIIIVIIIIIIIVIIIIIIIVIIIIII

2000 2001 200720062005200420032002 2008 2009

Graf 1: Hrubý domácí produkt USA (změna v %; podle fixních cen 2005)

Zdroj: Úřad pro ekonomickou analýzu USA (http://www.bea.gov)


20 SVĚT NA PŘEDĚLU

Bylo možné finanční krizi předvídat? Zdá se mi, že záporná odpověď

přichází v úvahu jen stěží. Ale proč pak banky nepřizpůsobily tétoskutečnosti své chování?

Možná je řešení této otázky překvapivě jednoduché: protože nemohly.

Podstatou kapitalistické ekonomiky je úsilí jednotlivých ekonomických

subjektů o maximalizaci jejich soukromého zisku. Tento svůj cíl dosahují

ve vzájemné konkurenci na trhu. Každý subjekt se snaží na trhu uplatnit

maximum svého zboží či služeb (při určitém zjednodušení, neboť nejde ani

o zboží, ani o služby, ale o zisk), a to i tehdy, když ví, že nakonec bude trh

přesycen a zhroutí se. Kdy přesně ke zhroucení trhu dojde, totiž nikdo

neví. Ale do té doby ti úspěšní budou bohatnout.

Je to princip, který z jiného hlediska analyzuji dále v knize na příkladu

černých pasažérů v kap. 2.3.3.

Ten, kdo není dostatečně agresivní v tomto závodě o maximalizaci prodeje

svého zboží či služby, směřuje ke krachu či je ještě před ním pohlcen –vykoupen schopnějšími konkurenty, a to dávno před krachem trhu samotného.

Krizi na trhu hypotečních úvěrů bychom potom mohli chápat jako obdobu

klasické krize z nadvýroby, popsané již např. Marxem, jen oním nadvýrobkem

není fyzické zboží, ale finanční produkty. Chování kapitalistickýchpodnikatelských subjektů takto není dáno individuálními vlastnostmi jejichmanažerů, a již vůbec ne morálními, ale je determinováno systémově. Tedy je určeno

povahou jejich vzájemných vztahů, které jsou ovšem na jejich individuální vůli

Tabulka 1: Nezaměstnanost v USA (v tis. osob)

led úno bře dub kvě čen čec srp zář říj lis pro

1999 5976 6111 5783 6004 5796 5951 6025 5838 5915 5778 5716 5653

2000 5708 5858 5733 5481 5758 5651 5747 5853 5625 5534 5639 5634

2001 6023 6089 6141 6271 6226 6484 6583 7042 7142 7694 8003 8258

2002 8182 8215 8304 8599 8399 8393 8390 8304 8251 8307 8520 8640

2003 8520 8618 8588 8842 8957 9266 9011 8896 8921 8732 8576 8317

2004 8370 8167 8491 8170 8212 8286 8136 7990 7927 8061 7932 7934

2005 7759 7972 7740 7683 7672 7551 7415 7360 7570 7457 7541 7219

2006 7020 7176 7080 7142 7028 7039 7167 7118 6874 6738 6837 6688

2007 7029 6887 6737 6874 6844 7028 7128 7123 7221 7295 7212 7541

2008 7555 7423 7820 7675 8536 8662 8910 9550 9592 10221 10476 11108

2009 11616 12467 13161 13724 14511 Zdroj: Úřad statistiky práce USA (http://data.bls.gov)Milan Valach nezávislé. Kapitalistické výrobní síly prostě produkují kapitalistické výrobní vztahy. Kdo by se chtěl chovat v rozporu s jejich zákonitostmi, ten přestává být velice rychle kapitalistou a stává se sám zaměstnancem jiných kapitalistů, v ještě hroším případě nezaměstnaným.

Nekoordinované úsilí jednotlivých subjektů o maximalizacisoukromého zisku proto vede zákonitě k cyklickým výkyvům, kdy je konjunktura

střídána krizí. Oproti 19. století a první polovině století dvacátého se jejich

průběh v druhé polovině minulého století, a to až do současné doby,zmírnil. Jak hluboká krize nás čeká nyní, si ale málokdo troufne odhadnout.

Pokud je výše uvedená úvaha alespoň v zásadě správná, nejedná se

o žádnou krizi kapitalismu, ale o klasickou kapitalistickou krizi, jež je

dána samou podstatou tohoto systému. Po delším či kratším čase bude

následovat další oživení a v budoucnu opět krize.

2.2. VLIV GLOBALIZACE

Na vznik současné situace měla ale vliv celá řada zvláštních faktorůspojených se současnou fází globalizace a světového politického vývoje.

2

4

6

8

10

2

4

6

8

10

data

20092008200720062005200420032002200120001999

Graf 2: Nezaměstnanost v USA (v procentech)

Zdroj: Úřad statistiky práce USA (http://data.bls.gov)


22 SVĚT NA PŘEDĚLU

Především s pádem východního bloku zmizel kapitalismu ideovýsvětový konkurent a otevřely se nové trhy. To má několik důsledků.

Kapitalisté obecně nejsou ochotni přispívat do solidárních fondůspolečnosti, pokud k tomu nejsou vnějšími okolnostmi nuceni. Pokud se zdálo, že sovětský model představuje alternativu ke kapitalismu, jakkoliv bylo toto zdání iluzorní, představovalo samo o sobě ideu, která se mohla v podmínkách sociální nouze stát motivem společenských nepokojů. Již z toho důvodu byli kapitalisté ochotni k určitým ústupkům. Tato nutnost nyní padla. Země bývalého sovětského bloku, a rovněž Čína, se stalykaitalistickými.

V ideové rovině a rovině praktických politických opatření tato situace usnadňuje či přímo provokuje k odstranění všech omezení, které dosud ze strany státu brzdila kapitalistickou akumulaci – maximalizacisoukromých zisků. Myslím, že právě o tomto jevu píše M. Chossudovsky ve svém článku „Who are the Architects of Economic Collapse?“ (Kdo jsouarchitekti ekonomického zhroucení?).

11

Praktické kroky k odstranění státních

regulací finančních trhů, jsou ovšem vždy dílem konkrétních lidí –politiků a jejich finančních poradců, jak zdůrazňuje Chossudovsky. Ale tato

jednání mají hlubší, systémové motivy, jež jsem se pokusil ukázat výše.

Otevření nových trhů, spojené s pádem tzv. komunistických států,poskytlo neuvěřitelné možnosti v maximalizaci zisků cestou přesunu výrob do zemí s podstatně nižšími výrobními náklady, včetně mzdových, než jaké byly ve vyspělých kapitalistických zemích západní Evropy a USA. Což ovšem vystavilo tlaku jak reálnou výši mezd zaměstnanců vevyspělých zemích, tak i jejich vlastní pracovní místa. Přesun výrob do méně rozvinutých zemí nebyl z hlediska výše uvedeného principu maximalizace soukromého zisku v podmínkách konkurence důsledkem neprozíravosti, ale nutnosti. Kapitalisté totiž nejednají s ohledem na prospěch celku, např. USA, ale vždy jen s ohledem na svůj vlastní soukromý prospěch. Tento proces samotný vedl k oné mzdové deflaci (stagnace, příp. pokles mezd). Američtí a západoevropští zaměstnanci se totiž ocitají v konkurenčním vztahu se zaměstnanci a výrobními podmínkami v těchto prokapitalistické podnikání nově otevřených zemích.

Vedlejším a nikým neplánovaným efektem tohoto přesouvání výrob je ovšem ztráta dominantního postavení USA. K tomu dochází nejen vdůsledku přesunu vlastní výrobní základny do zahraničí, ale také proto, že Milan Valach se země, kam byla tato výroba přesunuta, rychle modernizují a vyrůstají v nové konkurenty. Je podivuhodné, že tyto následky šíření kapitalistické výroby po světě předpověděl již Marx ve svých analýzách britskéhopanství v Indii. S jistou modifikací to platí především o Číně. Modifikacečínského příkladu spočívá v tom, že tamní zdroje růstu jsou především místní a zahraniční investice představují jen dodatečný, nikoliv hlavní zdroj. 2.3. DALŠÍ VÝVOJ Přechodná víra ve všemocnost tzv. neviditelné ruky trhu je nyní těžceotřesena. Po této, ale možná že po ještě další krizi, dojde k návratu regulační role státu ve vztahu k trhu, zvláště finančnímu. Tento požadavek jižvznášejí někteří politici a také odbory ve své Londýnské deklaraci přijaté 27. září 2008.

12

Samotná role státu je ale v kapitalistické společnosti rozporná.

Není žádným tajemství, že v podmínkách zastupitelské demokracie mají rozhodující vliv na fungování politického systému silné kapitálové skupiny financující kampaně politiků a politických stran a propojené snimi i mnoha dalšími vazbami. Ti budou souhlasit s omezením svéneomezené touhy po zisku jen potud, pokud to bude pro ně výhodné. Výhodné to bude především tehdy, když se budou obávat politické radikalizacespolečnosti. Ovšem nikoliv každá radikalizace ohrožuje kapitalistický systém. Jak nám ukazují nesčetné příklady pravicových diktatur, i vřelá podpora A. Hitlera ze strany mnoha průmyslníků a bankéřů, její pravicové formy jsou naopak vítány. Na toto znovu aktualizované nebezpečí jsem jižupozorňoval výše.

Jak bude tato regulační role státu tedy ve skutečnosti vypadat, hodně záleží na veřejnosti, na neprivilegovaných zaměstnancích a jejich schopnosti prosadit jejich společné zájmy proti společným zájmům kapitalistů.

Že je takový pokus v hranicích jednotlivého státu naprosto beznadějný, je v globalizované společnosti zřejmé. Naději na úspěch mají jen taková pravidla, která postihnou i globálně se přelévající spekulativní kapitál azabrání únikům firem do různých daňových rájů.

V tomto nepřetržitém zápase práce a kapitálu mají ovšem držitelékaitálu na své straně řadu výhod, od ovládání sdělovacích prostředků, až po nejrůznější metody ovládání politiků, třebas zvolenými za tak zvané levicové strany. SVĚT NA PŘEDĚLU

V úsilí o překonávání důsledků kapitalistického systému je proto nutné posílit přímou kontrolu občanů – zaměstnanců nad výkonem politické moci pomocí nástrojů přímé demokracie.

V dalším kroku by mělo být podporováno družstevní podnikání apodniky, jejichž vlastnictví se nachází či přechází do rukou jejichzaměstnanců. Ale to jsou témata jimž se věnuji více na jiných místech knihy.

Jak bude tato krize hluboká a kdy skončí, zatím nikdo neví. Jedno je však již dnes jisté. Víra v „trh bez přívlastků“ je definitivně mrtvá. Přesněji: toto dosud platí na západ od našich hranic. Na konci první poloviny roku 2009, kdy píši tyto řádky, jsme, jako ostatně často v dějinách, v tomto vývoji poněkud opožděni.

Jaké ideologické ospravedlnění hierarchického kapitalistickéhovlastnictví bude přijato, když se dosavadní samo zdiskreditovalo? Pokud dojde po krizi k opětovnému oživení (velmi pravděpodobný vývoj) a nebudeeskalovat mezinárodní napětí (méně pravděpodobná podmínka) niczvláštního se v krátkodobém horizontu nestane. Pokud ale nebude jedna nebo obě z těchto podmínek splněny, bude situace mnohem vážnější. Zdlouhodobějšího hlediska, tj. v horizontu desetiletí, bude vážná zcela určitě, jak jsem zde již psal a jak ještě ukazuji dále v této knize. Pak je ovšemnejravděpodobnější vznik nějaké formy autoritářské ideologie. V nejhorším scénáři nás čeká nějaká forma nového fašismu. 3. JSME SVOU NADĚJÍ V těchto analýzách byl ale záměrně pominut jeden faktor. Jeho absence pak vedla k celkově pochmurnějšímu vyznění této futurologické úvahy. Tím faktorem je aktivní odpor občanské společnosti, který čím dřívepřijde a čím bude masovější, tím více vychýlí dosavadní katastrofickésměřování světového vývoje k mírovější a optimističtější budoucnosti. Tento odpor může přinutit politiky a vlivné skupiny ve společnosti, aby hledali jiná řešení svých rozporů a vyhýbali se řešením militaristickým.

Dosud ale nepočítáme s tím, že bychom se měli my osobně angažovat. Po staletí jsme vedeni k víře, že rozhodování a řešení problémů, s nimiž se lidská společnost setkává, je věcí vlády, tvořené několika málo vyvolenými osobami. Mohli bychom tedy vznést námitku, že ať již se v budoucnostisetkáme s jakýmikoliv problémy, nás se to příliš týkat nebude. Žijeme abu

25Milan Valach

deme i nadále žít především svým běžným životem a jeho starostmi. To je

jistě pravda, ale je to pravda celá? „Velcí“ vojevůdci mohli sice rozhodovat

o vítězstvích či porážkách svých armád, velcí objevitelé mohli přinášetpo

znání nových zemí či převratné vědecké objevy, ale pokud se jejich činy

nesetkaly se společností na ně již připravenou, ztratily se v toku lidských

dějin. Proto můžeme žasnout nad zapomenutými dovednostmi starých

kultur či pracně shledávat střípky informací o dávných bitvách a kdysi

slavných lidech, o nichž dnes již nikdo nic neví. Zdá se, že v hlubinách

lidských dějin se pohybuje spodní proud rozhodující o tom, jestli ta či ona

událost skutečně ovlivní jejich chod, anebo jestli bude odsunuta bokem

a zapomenuta bez většího vlivu na následující osudy lidského rodu. Tímto

hlubinným proudem stále přítomným pod pomíjivou pěnou politických

událostí je každodenní život milionů prostých lidí. To oni jsou mohutným

zástupem, jenž na svém dlouhém pochodu určuje směr dějin, i když se

z hlediska krátkodobých cílů politiků a vojáků jeví jako víceméně pasivní

terén, v němž a na němž se odehrává jejich zápas o moc a materiální zisk.

Tyto miliony lidí nacházející se v hlubinách, v samotném jádruhisto

rie, mají samozřejmě také své touhy, naděje a cíle. I ony mají představy, co

je správné, zaujímají postoje k sobě samým, k těm, co jim vládnou, i k těm

druhým. Čím více se ony samy stávají aktivními účastníky dějin, tím více

se stává důležitým, čemu věří, co milují a co nenávidí. Mnohé z toho, co

se naučili naši předkové a co se po nich opět učíme my, bylo nutné a často

i správné v těch dřívějších dobách, kdy většina z nás byla skutečně spíše

jen terénem pro hry vládnoucích elit. Jenže nyní se dostáváme do zcela

nové situace, v níž nás může zachránit jen naše vlastní aktivní úsilí ozmě

nu. Budu dále dokazovat, že podmínkou našeho přežití je komplexní,

hlubinná změna samotného základu dosavadní lidské civilizace. Taková

změna nemůže být prosazena shora. Může se stát skutečností, jen když

bude vyrůstat zdola. O změně toku řeky nerozhoduje pěna na povrchu,

ani jednotlivý vír, ale jen změna směru hlavního proudu. To znamená, že

musí být nejen změněny podmínky života těchto milionů lidí, ale že musí

být změněno také mnoho hluboce zakořeněných postojů a hodnot, které

si v sobě neseme, aniž si to často uvědomujeme. Změna, o niž jde, je totiž

něco mnohem významnějšího a obtížnějšího než byla nějaká bitva, je to

změna společenského systému, a to je něco, co musí být uskutečněno právě

těmito miliony – právě námi. SVĚT NA PŘEDĚLU

Je však možné něco lepšího, než je kapitalismus? Odpovíme-li na tuto otázku záporně, souhlasíme vlastně s tezí, že na světě, jaký nyní je, není třeba nic podstatného měnit. Abychom mohli takto pohlížet na našipřítomnost, museli bychom být přesvědčeni, že po tisíciletích a milionech let vývoje života a lidstva na naší planetě jsme dospěli ke konci. Tomu se dá jen velmi těžko věřit. A jestliže tak přece jen někdo smýšlí, vystavuje se riziku, že ho další změny zastihnou nepřipraveného, že budou pro něj spíše šokem s pravděpodobně velmi katastrofálními následky.

Existují opravdu dobré důvody pro to, abychom víru v „tisíciletétrvání nejlepšího z možných světů“ nesdíleli. Po pádu totalitních systémů se sice nějakou dobu zdálo, že všechny zásadní problémy jsou vyřešeny. Jenže zánik polarity mezi dvěma bloky jen otevřel prostor pro projevení a růst jednotlivých krizí, a to ať již v zemích tak zvaného vyspěléhokaitalismu, či v zemích ještě nedávno socialistických, stejně jako v celku planetární civilizace. Nakonec se ukazuje, že my všichni společně seocitáme na prahu krize globální. I krize ekologická, které je v knize věnováno více pozornosti, je chápána jen jako jedno z mnoha znamení, jichž se nám dostává a v nichž se projevuje narůstající globální krize. „Hlavnímproblémem není totiž náš vliv na životní prostředí, ale [...] vztah mezi ním anámi. Proto také jakékoliv řešení [...] bude vyžadovat pečlivou analýzu [...] složitých vazeb mezi jednotlivými faktory působícími uvnitř civilizace“.

13

A z opačného hlediska můžeme říci, že pokud se nepodaří vyřešitnarůstající krizové momenty uvnitř lidské civilizace, nemůže být ani nejmenší

naděje na řešení problémů ekologických. Hlavním tématem knihy proto

není ekologická krize, ale nejvážnější problém ve vztazích mezi lidmi –vláda člověka nad člověkem.

Cílem knihy je ukázat, že každý vztah, v němž je člověk nesvobodnou, zotročenou bytostí, má pro něj hluboce demoralizující účinky. Lhostejnost člověka vůči člověku, nenávist a agresivita mezi lidmi, pokud se stávají masovými jevy, mají kořeny právě v této ponižující nesvobodě. Vdosavadních dějinách nebylo možné se tomuto vyhnout. Avšak vyslovujeme pevné přesvědčení, že nesvoboda či jakákoliv forma útlaku představuje nyní pro člověka smrtelné nebezpečí. Dokonce i tehdy, když má na první pohled neviditelnou podobu, když si navléká „hedvábné rukavičky“ nebo se lidé své svobody vzdávají „dobrovolně“. Jestliže v dřívějších dobách jednali lidé často pod tlakem nouze a životní nezbytnosti, v současnosti narůstá paleta Milan Valach možností, z nichž si můžeme volit. A co více! Právě v tomto stoletídostáváme do rukou prostředky, jejichž ohromující síla na jedné straně umožňuje vyřešit mnoho z dřívějších problémů lidstva, ale na druhé straně nebývale zvětšuje nebezpečí plynoucí z jejich použití pro krátkodobé sobecké cíle malých mocenských skupin. Tím, že člověk má díky těmto prostředkům poprvé ve své historii možnost ohrozit přežití lidského rodu, dostávázcela nový význam požadavek demokratické kontroly jejich používání. Ta je však neuskutečnitelná bez současného růstu mravních kvalit širokých vrstev občanů, kteří jediní mohou tuto kontrolu vykonávat. Pro tovšechno je hierarchie ve společnosti, to jest takové uspořádání, v němž menšina ovládá většinu, největším nebezpečím, s nímž se dnes střetáváme.

Negativní důsledky hierarchického uspořádání společnosti majímnoho podob. Ty které dnes poutají nejvíce pozornosti, jsou znovu obnovené nebezpečí válek, sociální nespravedlnost a ekologická krize. A také naopak. Konkrétní analýza jejich příčin nám zpětně ukazuje na svůj základ, najejich hlubinnou příčinu, kterou je právě nesvoboda. Z ní potom vyplývá jak bezohlednost člověka vůči člověku, tak i jeho bezohlednost k podmínkám života druhých lidí.

Vztahu mezi ekologickou krizí a lidskou svobodou je v knize věnována značná pozornost. Skutečností je, že na tyto souvislosti již bylomnohokrát poukázáno. Úvodem si zkusme vyslechnout některá z těchto tvrzení. Autoři světově proslulého Římského klubu hodnotí fungování demokracií jako docela vyhovující po více než dvě stě let, „ale teď se ukazují být ve fázi samolibé stagnace s chabými projevy skutečného vedení a obnovy“.

14

„Mizení hodnotových systémů, zpochybnění tradic, zhroucení ideologií,

absence globální vize a meze běžných demokratických praktik potvrzují

prázdnotu, staví proti sobě společnosti a jedince. Nutí je, aby se cítilibezmocnými, jakoby sevřenými mezi vzestup dříve neznámých nebezpečí na

straně jedné, a neschopnost společnosti reagovat na problémy přinášené

dobou či napadat kořeny zla a nejen jeho důsledky na straně druhé“.

15

Jeví

se proto pravděpodobným, že svět „bude hnán rostoucí sociální frustrací

a bude snadno zranitelný obrovskou nestabilitou a násilím jak v rovině

politického řízení, tak v rovině aplikovaných politických hodnot,nenastane-li zjevný pokrok směrem k stále kooperativnějšímu a spravedlivějšímu

globálnímu systému. Pak by se zřejmě projevila nová křeč politickéiracionality“.

16

Vzhledem k tomu, že jsme dosud nepřekonali příčiny válek


28 SVĚT NA PŘEDĚLU

a zbraně hromadného ničení se dále nebezpečně šíří, lze oprávněněpředokládat, že „nukleární světová válka v našem století [či ve velmi blízké

budoucnosti, rok či deset zde nerozhoduje – MV] je možná, bapravděpodobná“.

17

Krize politických systémů je ve zřejmém vzájemném vztahu s krizímorální. „Demokracie bez morálního konsenzu upadá do legitimační krize. Svobodný demokratický stát musí sice být světonázorově neutrální, ale přesto je odkázaný na minimální základní konsenzus v ohledu na určité hodnoty, normy a postoje, protože bez tohoto základního morálního konsenzu není možné lidsky důstojné soužití. [...] Lidská společnostneřežije bez étosu, konkrétně: není vnitřního míru bez obecného souhlasu v tom, že společenské konflikty budou řešeny nenásilně; neníhospodářského a právního řádu bez vůle držet se určitého řádu a určitých zákonů; není institucí bez přinejmenším mlčenlivého souhlasu občanů a občanek, jichž se instituce týkají.“

18

Jenže právě tento obecný étos nemáme. Místo

něj se nám nabízí partikularismus, jako osvobození od teroru jediné pravdy

(víry) povinné pro všechny, což je pro lidstvo, poučené dějinami totality,

jistě žádoucí, ale ve své jednostrannosti nás vrhá do světa individuálního a skupinového egoismu, do světa nového barbarství. A barbarství se

nakonec zmocnilo i kultury. „Ve stínu tohoto velkého slova [barbarství]

roste intolerance současně s infantilismem.“

19

Na druhé straně v globálním světě jednotlivé oblasti života ( životní prostředí, ekonomika, sociální

sféra) ztrácejí své hranice, stejně jako ztrácejí na významu hranice státní,

národní a jiné. Různé formy globální krize nejsou tedy izolované.„Všechny dohromady jsou krizí jednou.“

20

Potřebujeme proto společné hodnoty,

„světový étos“ (Küng), který bychom měli hledat a bez něhož je společné

úsilí o řešení globální krize nemožné.

Beze sporu je takovou lidsky univerzální hodnotou touha po životě. Chci v knize dokázat, že tato touha může být v současném globálním světě naplněna jen na základě rostoucí celosvětové spolupráce asolidarity. Nesoustředím se proto na řešení konkrétních technických problémů souvisejících ať již s ekologickou krizí, nebo jinými globálními problémy současného světa. Každý problém vyžaduje specializované znalostivysoce kvalifikovaných odborníků: techniků, ekonomů, architektů a mnoha jiných. O co nyní jde, je takové přetvoření společenského systému, aby rozhodujícími ve společnosti již nadále nebyly egoistické zájmyprivilegoMilan Valach vaných skupin, ale zájem širokých vrstev obyvatel na životě v lidskydůstojných podmínkách. Což v neposlední řadě znamená život v krásném a zdravém životním prostředí. Pokud budeme ve snaze o změnu úspěšní, lze s jistotou očekávat mnohem vyšší zájem celé společnosti o podporu, motivování a oceňování práce odborníků při hledání řešení toho či onoho konkrétního problému. A to ať již se jedná o dehumanizující podobuměstských sídlišť, nebo ekologické dopady automobilové dopravy a podobně. 4. SVĚT NA PŘEDĚLU – NUTNOST NOVÉ VIZE Na první pohled připomíná dnešní svět řeku na jaře. Po dlouhém období nehybnosti, kdy se veškeré změny odehrávaly spíše nepozorovaně, jakoby pod krunýřem ledu, najednou tento krunýř praská. Zdá se, že až podezřele snadno mizí, spíše se vytrácí v celkovém pohybu, kter



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist