načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Svět jiné hudby II. - Zdeněk K. Slabý; Petr Slabý

Svět jiné hudby II.

Elektronická kniha: Svět jiné hudby II.
Autor: ;

Po prvním dílu této úspěšné encyklopedie vychází i díl druhý, který by měl přinést nejen pokračování, ale i doplnění svazku předešlého. Autoři se tu široce soustřeďují na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  659
+
-
22
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 2
Rozměr: 21 cm
Úprava: v. (961, 690 stran) : ilustrace , portréty
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-720-7661-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Po prvním dílu této úspěšné encyklopedie vychází i díl druhý, který by měl přinést nejen pokračování, ale i doplnění svazku předešlého. Autoři se tu široce soustřeďují na oblast progresivní, improvizované i alternativní hudby. V uplynulých letech nového století vzniklo mnoho pozoruhodných děl, stabilizovala se situace ve vydávání nekomerční hudby a překvapili noví tvůrci, kteří si zasluhují, aby se s nimi čtenáři a posluchači seznámili; česká scéna je vtělena zcela samozřejmě do světového kontextu a tentokrát jí autoři věnují mnohem více prostoru než ve svazku prvním. (průhledy do hudby alternativní, avantgardní, improvizované, nové, opoziční, progresivní, experimentální, postmoderní, aktuální, free, klezmeru atd.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Zdeněk K. Slabý; Petr Slabý - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zdeněk K. Slabý, Petr Slabý

Kniha vychází s laskavou podporou a za finančního přispění

Ministerstva kultury České republiky

© Zdeněk K. Slabý, Petr Slabý, 2007

© VOLVOX GLOBATOR, 2007

ISBN 978-80-7511-183-8

Vydalo nakladatelství & vydavatelství Volvox Globator

Štítného 17, 130 00 Praha 3

www.volvox.cz

jako svou 781. publikaci

Obálka a grafická úprava Karel Haloun

Odpovědný redaktor Ondřej Sýkora

E-knihahttps://purehtml.cz

Vydání první, Praha 2007

Adresa knihkupectví Volvox Globator:

Štítného 16, 13000 Praha 3-Žižkov


Předmluva

aneb Alternativní verze doslovu

Na počátku mé práce na tomto dílu Světa jiné hudby byla dvě

slova. A ta slova byla Sun Ra. O něm jsem místopřísežně v

nejrůznějších médiích slíbil, že ve druhém dílu napíšu stěžejní

článek, a vrátilo se mi to jako bumerang. Toho jsem tedy dosáhl,

i když by si tento zcela zásadní muzikant zasloužil celou knihu o

několika tisících stránek. Přesto studium jeho odkazu pro mě

znamenalo otevření dalších dimenzí pro další bádání a

pochopení zcela nových věcí.

Řada textů vznikla díky možnosti navštívit některé věhlasné

světové festivaly, které se věnují alternativní hudbě a neberou ji


jako okrajovou záležitost, ale šanci pro poznávání současných

trendů. Byla to příležitost blíže poznat řadu umělců a v

neposlední řadě pochopit fakt, že takzvaná „alternativa“ je

otevřena každé vstřícné duši. A věřte, že na tyto akce v

Rakousku či Francii chodí číratí punkáči i zasloužilí důchodci v

oblecích a vytváří společnou komunitu lidí, kteří v jakémkoliv

věku hledají nové impulsy a mají mnoho společného - totiž

právě ono hledání. Tímto bych chtěl poděkovat jejich

organizátorům.

Opět se čtenáři i kritici budou ptát, proč zde to a tohle zrovna

chybí, i když je to trendy nebo klasika nos plus ultra, a proč jsou

zde zastoupeni relativně marginální muzikanti či soubory a proč

zde relativně malý prostor dostala tentokrát domácí scéna. Ale

snad není všem dnům konec a třetí díl alespoň část těchto

„dluhu" splatí. Nicméně jsem nesmírně rád. že díky nejrůznějším

nově nabytým kontaktům jsme mohli nabídnout poměrně

obsažný průhled například do australské scény, která ve

světovém kontextu rozhodně není nepodstatná. U některých

umělců sice „chybí" samostatné heslo, ale dílčí informace o

jejich tvorbě je roztroušena po celé knize (za všechny uveďme

třeba Le Quan Ninha). Zkrátka naše práce je permanentním

„work in progress", a tím zůstane navždy. K některým heslům by

bylo potřeba se vracet, u některých by to bylo velmi záslužné,

ale bud zatím nezbyl čas, nebo místo. Žádná kapitola nemusí

být uzavřena, byť třeba daný umělec odešel z tohoto světa. Tak

se prosím nechte unášet průniky do našeho současného

výzkumu na poli „jiné hudby".

Petr Slabý


A


Susanne Abbuehl

aneb Křehká vokalistka s vnitřní

přesvědčivostí Zpěváků obvykle přibývá jako na běžícím pásu: objeví se, delší či kratší čas setrvají díky nebo navzdory posluchačské přízni, jsou nebo nejsou přirovnáváni ke svým předchůdcům, vzruší nebo nevzruší. Většinou však se jejich příchod na domácí nebo zahraniční scénu obejde bez větších emocí (pokud je nesimuluje vydavatelská reklamní kampaň). Právě proto se vtírá otázka: proč švýcarsko-holandská zpěvačka a skladatelka Susanne Abbuehl vyvolala takový zájem kritiky? Proč se i mezi posluchači

šíří šeptanda, že tuhle vokalistku byste si měli poslechnout?

Pokusme se najít odpověď. Nejdříve však několik základních

faktů.

Narodila se ve švýcarském Bernu 30. července 1970. V sedmi

letech se učila hrát na cembalo, v sedmnácti odcestovala do Los

Angeles, aby studovala zpěv. Už tam se stala členkou jazzové

skupiny a vystupovala s ní jak v USA. tak v Kanadě. Když se

vrátila do Evropy, rozhodla se prohloubit své vzdělání na Royal

Conservatory v Hagu. Věnovala se tam jazzovému i klasickému

zpěvu a její bezprostřední učitelkou byla Jeanne Lee („Velice mi

chybí.“ řekla po její smrti. „Ještě v šedesáti se zajímala o to, aby

se nadále rozvíjela, byla hodně zvědavá na všechno nové. Velmi

na mě působila."). Vystudovala s oceněním Masters Degree

cum laude. To jí nestačilo: pronikala pod vedením Dr. Induramy

Srivastavy v Amsterodamu do tajemství indického klasického

zpěvu a pokračovala v tom i později u vokalisty Dr. Prabhy Atra

v Bombaji (jeho kompozici Maněna ve svém aranžmá zařadila

na své první CD u ECM). Ani to se jí nezdálo dostatečné, a tudíž

se obrátila na nizozemského skladatele Diderika Wagenaara,

aby ji vyučoval kompozici.

Prvotina I Am Rose, kterou nahrála v roce 1997 pro vlastní

Evoke Records, žádný větší ohlas nevyvolala, jenže to je u

malých a téměř neznámých labelů víc než obvyklé. Ale už na

tomto debutu - a to je podstatné - si vytvořila základ svého

souboru. Christof May tu hrál na sopránsaxofon (který posléze

zaměnil za klarinet) a basklarinet, Wolfert Brederode na piano (k

čemuž pak přidal harmonium a melodiku). Ti dva jí zůstali věrni i

na obou dosavadních albech u ECM; k nim napřed přibyl u

bicích Samuel Rohrer a toho následovně vystřídal Lucas Niggli.

Proti kompaktu Jsem růže zpěvačka naopak obsazení své

doprovodné skupiny zúžila, vyloučila kontrabas a rozhodla se,

že nepotřebuje hosty (až na klarinetistu Michela Portala na

třetím CD).

Když ji objevil Manfred Eicher a vydal jí na své značce ECM

album April, záhy si získala mezinárodní renomé. V roce 2002

se dokonce jako jediná neamerická zpěvačka objevila v anketě

kritiků v Downbeatu v kategorii Best Female Vocalist/Talent

Deserving Wider Recognition a o rok později zaujala v tomtéž

žebříčku šestou pozici jako Rising Star Female Vocalist a April

se umístil mezi nejlepšími v kategorii Beyond Album. Ocenění za

toto album získala i v Evropě: byla jí přiřčena Edison Music

Award, což je vlastně holandská Grammy.

Hned se rozjel kolotoč zájezdů a účastí na festivalech. Se svojí

skupinou procestovala Francii, Itálii, samozřejmě Holandsko a

Švýcarsko, Portugalsko, Norsko, Německo, Anglii, Španělsko,

Belgii, Slovinsko, Rakousko a Polsko. Pak se svět rozšířil: po

Evropě vystupovala i v Severní Americe, v Asii a v Africe. Její

koncerty vysílaly rozhlasové stanice ve Francii, Itálii, Norsku,

Holandsku a Švýcarsku, sama začala skládat hudbu pro divadlo

a vyučovat na univerzitách v Baselu a Lucernu, v roce 2005 byla

jmenována profesorkou.

Potud vnější faktografie. Kde však pramení její (v posledních

letech dosti strmý) úspěch? Odpověď můžeme částečně najít i

ve zmíněných údajích. Předcházela mu touha vědět víc, naučit

se víc, dobrat se merita věcí. Samo o sobě by to pochopitelně

nestačilo, jenomže se snahou se pojila vnitřní síla, samozřejmost

vokálního podání. Abbuehl se nemusela stavět na kothurny,

necítila nutnost předvádět se nebo nadsazovat. Její zpěv plynul

z niterné jistoty, z prožitku, je až hypnoticky tichý,

koncentrovaný, vyvážený. Navíc má její hlas fascinující

zabarvení, které si vás podmaní, cítíte, že vám své hudební

poselství sděluje někdo, kdo je vám blízko, komu stačí pošeptat

něco do ucha v pasážích, které by jiný musel vykřičet.

Navíc: Susanne Abbuehl není vyloženě jazzová zpěvačka, i když

v jejím repertoáru najdeme písně Carly Bleylonia Monka, Chicka

Corey nebo dokonce od Sun Ra, její projev má mnohem blíže

komornímu ladění a právě to, že citově nepřehání, ji činí

chápavější, srozumitelnější, naléhavější. A magičtější. Není

hlasová akrobatka, nýbrž básnířka. Snad i její indické kontakty

tu vykonaly své. ale musím myslet i na pedagogické vedení

Jeanne Lee, jejíž moderní projev si Abbuehl zřetelně vtiskla do

paměti. Ostatně sama se i v přejatých skladbách realizuje jako

autorka lyrických textu a jako skladatelka má na svých albech

základní podíl, ve dvou případech dokonce bazírující na

předlohách Luciana Beria. „Pro mne jsou slova jako hmatatelné

obrazy v akustickém prostoru.“ vyznala se (viz Jazzthetik,

listopad 2001).

To už ovšem hovořím o druhém albu, pojmenovaném Compass

a vydaném opětovně na ECM Records v roce 2006. Právě na

ně se s napětím čekalo, protože nebylo jasné, zda příznivý ohlas

Aprilu nezůstane jednorázový. Abbuehl však svůj debut předčila:

tento kompakt je ještě ucelenější (už rámcovým zaměřením na

tematickou oblast moře), niternější, i když možná rozmanitější.

Zůstává věrna svým zásadám, k nimž patří nejen originalita a

vysoká úroveň hudby, ale i textů. Pokud je nepíše sama, volí

poezii mistrů. V Aprilu jsou to především verše E. E.

Cummingse, v Compassu pak báseň Williama Carlose Williamse

a texty Jamese Joyce. Všechny texty podává tak. že vystihují

určitou náladu i pocity. Abbuehl je nejenom sděluje, vypráví, ona

se s tématy svých písní svěřuje, je přesvědčivá, ostýchavá,

humorná, její zdánlivá jednoduchost vyvěrá z procítění, a v tom

je právě tajemství její působivosti. I tam, kde přejímá pěveckou

štafetu po svých předchůdkyních, jako je tomu v případě Black

is the Colour.... interpretované před ní Cathy Berberian, Patty

Waters nebo Ninou Simone, je jiná. osobitá a svému podání

přizpůsobuje i aranžmá skladby.

Jak už to tak bývá, kritici po vydání Aprilu hledali její filiaci a

nabízeli jména takových zpěvaček, jako je Sheila Jordan,

Annette Peacock. Helen Merrill a samozřejmě její mentorka

Jeanne Lee, ale ani to nesedí: Abbuehl je svá. Jistě se

mnohému z minulosti jazzového (ale i komorního) zpěvu přiučila,

avšak z eventuálních vlivu se dokázala vyvázat a najít si svoji

platformu.

Když se zpěvačky zeptal reportér Bubblehouse.zda dává ze

svých dvou vlastí přednost Švýcarsku, či Holandsku,

odpověděla: „Jsou to spíše vnitrozemské krajiny, které mě

zajímají a jsou mi blízké. Ale když mám volit mezi horami a

mořem, pak volím otevřené nebe Holandska, dálku a drsnost

severního moře, vítr, majáky, duny. V Holandsku mohu v klidu

pracovat, a to pro mě znamená mnoho.“

Christian Rentsch v Tages-Anzeiger postihl výstižně přínos

Susanne Abbuehl, když psal o jejím „křehkém, neuvěřitelně

ohebném, vřelém altovém hlase, dívčím a zároveň zralém. Je to

tichá, navýsost intimní, éterická hudba, která je ovlivněna

jazzem právě tak jako klasickým zpěvem nebo folkem, aniž

setrvává na některém z těchto pojmu.“ Což doplňuje výrok Antje

Rossler v Jazzpodiu: „V oblasti mezi jazzem, klasikou a

avantgardou kráčí umělkyně naprosto vlastní cestou.“

A právě v tom spočívá i její perspektiva.

[D]

Susanne Abbuehl Group: I Am Rose (1997 Evoke Records)

Susanne Abbuehl: April (2001 ECM)

Susanne Abbuehl: Compass (2003-2004, 2006 ECM)

[S]

Peter Marsh: Susanne Abbuehl - April (BBC 22. 10. 2001)

Roland Spiegel: Susanne Abbuehl (Jazzthetik 1. 11. 2001 Mark

Keresman: Susanne Abbuehl - April (Jazz Review 2002)

Thomas Conrad: Susanne Abbuehl - April (Down Beat. June

2002)

- Susanne Abbuehl - and if a look should april me (Bubblehouse

Juni 2002)

- Susanne Abbuehl - Compass (JazzEcho 19. 4. 2006)

Susanne Abbuehl - Křehká vokalistka s vnitřní přesvědčivostí

(Hudba 3/2006)

http://www.susanneabbuehl.com

e-mail: SusanneAbbuehl@aol.com

Eryck Abecassis

aneb Hudební architektury až pro 250

hudebníků Stalo se to 9. května 2007. Ve francouzském městě Marseille. Konkrétně na bulváru Saint-Ferréol, kde se v rozmezí 450 metrů shromáždilo 250 hudebníků, flétnistů, klarinetistů, saxofonistů, trumpetistů, kytaristů, kontrabasistů, hráčů na smyčcové nástroje, vokalistů, bubeníků a perkusistů, ale také elektroniků a muzikantů s laptopy, gongy a sirénami. Ti všichni (včetně žáků z místní hudební školy, konzervatoristů, tanečníků a dramatických umělců) tu uspořádali veliký promenádní koncert (ano, promenádní, neboť obecenstvo se mezi hloučky hudebníků skutečně promenovalo): hudební kreaci Waves, dílo skladatele Erycka Abecassise pod záštitou Národního střediska umění na ulici, Národního střediska hudební tvorby a Hudebního města Marseille. Nebylo to poprvé, kdy Abecassis předváděl své

hudební artefakty na ulicích, můžeme jmenovat Récif z roku

1998, Tempete z roku 2003 nebo Le Monde a l’envers z roku

2005, Waves však vešly do povědomí jako záležitost, zdá se,

nejmasovější - alespoň z jeho pera.

Tento skladatel se narodil v Alžíru (jak v Alžíru jako zemi, tak v

Alžíru-městě) roku 1956 a v Paříži se ocitl až roku 1976, aby tu

studoval na filmové konzervatoři. Film a fotografie - tak měla

vypadat jeho budoucí umělecká dráha. Jenomže o tři roky

později propadl přitažlivosti hudby (do té doby hrával pouze na

elektrickou kytaru jako samouk) a rozhodl se tomuto očarování

vtisknout určitý řád. Studoval tudíž u Juliena Falka harmonii a u

Derryla Halla jazzovou orchestraci, což doplnil stážemi na

IRCAMu (Institutu hudebně akustického bádáni a koordinace),

kde se věnoval nejenom kompozici a hudební informatice, ale i

kurzu počítačové hudby.

Velice záhy si u něho skladby objednával francouzský rozhlas a

další instituce, věnoval se nejenom komorní hudbě, ale také

opeře, skládal hudbu pro filmy i televizní pořady a výraznou

položku v jeho díle tvoří díla elektroakustická a multimediální.

Právě fakt, že propojuje hudbu s divadlem, tancem a filmem,

tvoří jeho osobitost i přitažlivost pro značně široké publikum,

protože se většinou snaží toto propojení ozvláštnit něčím

neočekávaným. Významné místo v jeho tvorbě zaujímá Straps z

roku 2002. dílo pro flétnu, klarinet, lesní roh, housle, violu,

violoncello, klávesový nástroj a živou elektroniku. Předcházela

mu sice díla rovněž využívající elektroniku (Kobe in Venezia z

roku 1996 pro osm violoncell, flétnu a elektroniku či Précautions

d’emploi z roku 2000 pro soprán, flétnu, klavír, klávesový nástroj

a elektroniku), nicméně tato kompozice má přímo

architektonické řešení, což dokládají nejenom eseje kritiků

(například Lau renta Pottiera), ale i grafy a vizuální schémata,

dokládající, jak přesné a směrodatné je rozvržení posloupnosti

hudebních postupu, zvukových transformací a modulací, jak na

syntetické pasáže navazuje resyntéza a podobně. Zní to učeně,

avšak výsledkem je dílo nejenom s pevným řádem, ale i s

vysokým stupněm poslouchatelnosti. O čemž svědčí i

Abecassisovo muzikantské putování (s laptopem) po řadě zemí

včetně Španělska. Itálie, Německa, Rakouska, Anglie, Švédská,

Brazílie, Jižní Koreje atd.

Svůj architektonický přístup mají ovšem i zmíněné skladby

komorní, které pozoruhodně pro-střídávají jemnou melodičnost,

naléhavou zamyšlenost a zvukovou dvojpólovost, plynulost i

útržkovitost, jsou vzdáleny jakékoli podbízivosti a podmaňují si

posluchače leckdy i tím, jak se hudba vynořuje z jakéhosi

bezhlasí a jak dokáže překvapit promísením zdánlivě

nesourodých zvuků, které skladatel umí nápaditě

zharmonizovat. Taková hudba si ovšem vyžaduje obdobně

naladěné soubory i jednotlivé hráče a v tomto ohledu musím

vyzdvihnout zejména Ensemble FA, který řídí Dominique My, trio

Aller-retour a Diotima quartet.

Komorní cirkus - tak pojmenoval Abecassis skladbu pro

sedmnáct hráčů z roku 1996. Jestliže však v jeho tvorbě zůstaly

některé cirkusové stopy, jsou oním řádem nápaditě

zorganizovány. Nikoli vymýceny, neboť bez onoho nadhledu

jemného vylehčení nebo i zlehčení by neměla takzvaná vážná

hudba svoji působivost. A různorodost - od kapesní opery Le

Cage po divertimento Psychomuz, kde zvukům ulice vévodí

pouze tři trubky, tři trombóny a městské sirény.

[Dílo]

Tzin-Tzoum (4 vents, électronique live, 1983)

Les carnets de Junko (5 comédiens, marimba, violoncelle, 1989)

Les fleurs du désert (quatuor a cordes, 1992)

Ile (vents et percussions, 1992)

Bâtisseurs (soprano et ténor, 1992)

Masques (flute, violoncelle, 1993)

Calendar I (voix de femme, clarinette basse, violoncelle, 1993)

Calendar II (voix de femme, clarinette basse, violoncelle, 1994)

Si peu noires sont nos nuits (voix de femme et petit ensemble,

1994)

Buzzy hands (harpe solo, 1995)

Kammerzirkus (pour ensemble, 1996)

Horde (8 guitares électriques, 1996)

Kobe in Venezia (8 violoncelles et flute amplifiée, 1997)

La nuit ou les poissons sortirent de l'eau (clarinette basse,

percussions, 1998)

El Jargongora (soprano, clarinette, 1998)

Blind (2 voix de femme, clarinette, violoncelle, percussion, 1998)

Fugitive auscultée (flute, trompette, violon, alto, violoncelle,

contrebasse, 1998)

Monde de nés (mezzo-soprano, clarinette, percussions, 1998)

Zeitlupe (flute, alto, guitare, 1999)

Le vol de Lilith (clavecin amplifié, flute, hautbois, basson,

trompette, percussions, harpe, violon, contrebasse, 1999)

La cage (opéra avec Christophe Tarkos et Thierry Aue -

comédien, mezzo-soprano et 6 instruments, 1999)

Duo (clarinette et percussions, 2000)

Précautions d’emploi (voix, flute, piano-claviers midi + bande,

2000)

Creux (trio pour accordéon, violon, violoncelle, 2000-2001)

Hudba k filmům:

Inch Allah (J. P. Lenoir, 1988)

Les masques de W. Strub (J. Blanc, 1993)

Caravaggio (M. Quinejure, 1994)

Souhaitez-moi bonne chance (J. Boivin, 1995)

Le paradis de Dante (Giovanni Pettine, 1996)

En quete d’art (M. Quinejure, 1997)

La course de l’escargot (J. Boivin, 1997)

Les Africanistes peintres voyageurs (M. Quinejure, 19989)

Quatre artistes sur les traces de 14-18 (M. Quinejure, 1999)

Stress (J. Boivin, 1999)

Renzo Piano (Marc Petitjean, 1999)

Série de 100 films documentaires sur l’architecture de l’habitat

(2000)

Jusqu'au bout de la route (Jérome Boivin, 2000)

Shigeru Ban, architecte de l’urgence (M. Quinejure, 2000)

http://www.eryckabecassis.com

e-mail: eryck.abecassis@free.fr

Eryck Abecassis, 4, rue Bretonneau, 750 20 Paris, France

Rakouský skladatel Peter Ablinger

a jeho elektroakustické kvadratury,

litanie a zvuková básnění Hudební skladatel Peter Ablinger se narodil 15. března 1959 v rakouském Schwanenstadtu, původně však studoval v Linzi grafiku. Pak ho okouzlil free jazz a oddal se v Grazu studiu klavírní hry a komponování. Tuto proměnu bral zcela samozřejmě: „Můj zájem se prostě ubíral od optického faktoru ke zvukovému.“ Když však začal skládat, kreslil na papír grafické partitury. V centru jeho zájmu byl zvuk a zvuk pro něj znamenal (a zřejmě i nadále znamená) víc než hudba. Jako na albu Voices and Piano, kde hudebně reaguje na hlasy Bertolta Brechta, Guillauma Apollinaira, Mortona Feldmana, Hanny Schygully, Lecha Walqsy a Mao Ce-tunga. Ablinger ovšem upřesnil: „Mým materiálem není zvuk. Mým materiálem je slyšitelnost. Jako jiní pracují se zvukem, třeba uplatní zvuk a potom přestávku, tak já uplatňuji slyšitelnost a neslyšitelnost. Neslyšitelnost muže vznikat různě. Ztišením, ale také hlasitostí. Hlubokými tóny a vysokými tóny. Pomalostí ale také rychlostí. Tím, že se děje příliš málo, ale také tím. že se děje příliš mnoho. Přílišnou blízkostí, ale i přílišnou vzdáleností. Příliš krátkým trváním a příliš dlouhým trváním. Prázdnotou i přeplněním.“ Tyto myšlenky stojí za úvahu. Skladatel je uplatňuje třeba v sérii cyklů, nazývaných Quadraturen.

Třetí cyklus těchto Kvadratur se jmenuje Wirklichkeit

(Skutečnost - Studie pro mechanický klavír, 1996) a ze

skutečnosti také pocházejí záznamy ze světa, který nás

obklopuje, jak je Ablinger seskupil do několika alb,

pojmenovaných Das Buch der Gesänge. Jednotlivé „zpěvy“ (jak

jim autor nadneseně říká) mají pak lokální upřesnění. Například:

84. Gesang, vorbeifahrende Züge (84. zpěv, kolemjedoucí

vlaky), 85. Gesang, Strasse, Bremsen (Ulice, brzdění), 89.

Gesang, Autofahrt mit Regen (Jízda autem v dešti) nebo 100.

Gesang, Strasse und Park, nachts (Ulice a park v noci).

Jsou to skutečně drobná zachycení reality (kolem dvou minut,

někdy méně, někdy více, tak třeba v šesté knize obnáší

nejkratší nahrávka 56 vteřin, nejdelší, onen zmíněný noční park,

sedm minut a 37 vteřin). Nepřipadá mi však, že by Peter

Ablinger bral podobné záznamy pouze jako předběžný materiál

pro další práci, zdá se, že jsou mu artefaktem i samy o sobě.

Neulpívá samozřejmě pouze na nich, vedle zvukového

rekognoskování skutečnosti vytváří hudebnější formy

odhalování tajů zmíněné slyšitelnosti. Tak je tomu například na

kompaktu Orgel und Rauschen (Varhany a šelesty), vydaném v

roce 2003 na Los Angeles River Records v Americe. A

dododává k němu: „Používám všech tónů - a protože je všechny

miluji, neodstraňuji z nich žádný.“

Album, které vyšlo na rakouské progresivní značce Durian

rovněž v roce 2003. má na titulní straně na první pohled

nesrozumitelný titul: IEAOV. Což však není obtížné dešifrovat -

jsou to počáteční písmena označení toho, co se v osmi

kompozicích na desce děje: Instrumente und ElektroAkustisch

Ortsbezogene Verdichtung, což znamená Nástroje a

elektroakustické zbásnění. vztahující se k určitému místu. A

doprovodný text připomíná, že Ablingerovi nejde o symbolický

význam zvuku, tedy o chaos, energii, nepořádek, protest nebo

destrukci, nýbrž o zvukovou přirozenost, o čas a prostor. Hráči,

kteří se na tomto zvukovém odhalování podílejí, jsou flétnistka

Gisela Mashayekhi-Beer, perkusista Berndt Thurner a Wolfgang

Musil s elektronikou.

Tento přístup Ablinger nevyužívá pouze pro jednotlivé nástroje -

v díle Quadraturen l/ s názvem Musik jeho předlohu hraje

rozhlasový orchestr Baden Baden und Freiburg, který řídí Silvain

Cambreling. Osmnáctiminutová extravagance je tu rozdělena do

deseti drobných oddílu a je zajímavé sledovat jejich

souvztažnosti. Nedosti na tom: dalším pozoruhodným dílkem je

kompozice Weisse Litanei, určená pro sedm ženských hlasu ze

souboru Belcanto, ta čítá plných osmadvacet minut a my si při

jejím poslechu můžeme připomenout ono zmíněné střídání

slyšitelnosti a neslyšitelnosti.

Tím se Ablingerovo zvukové hledačství zdaleka nevyčerpalo.

Téměř padesátiminutový opus, který najdeme na albu Grisailles

(1-100) für drei Klaviere, vydaném na švýcarské značce Hat

Hut, má připomenout proměny světla, pronikajícího do chrámu

barevnými okny, a má v sobě snad i jakousi gotickou inspiraci.

Na zmíněné tři klavíry tu hraje Hildegard Kleeb a každý nástroj

má své časové určení a strukturu - z jejich prokombinování pak

vyplyne konečné vyznění.

Od roku 1982 žije Ablinger v Berlíně. Tady vyučoval na hudební

škole Kreuzberg, od roku 1990 se však soustředil pouze na

komponování. Založil tu soubor Zwischentöne, který vzešel z

posluchačů jeho semináře experimentální hudby a improvizace.

Spolupracuje však i s mezinárodně osvědčenými orchestry, jako

je Klangforum Wien, jehož pětadvacet instrumentalistů pod

taktovkou Silvaina Cambrelinga nahrálo například kompozici Der

Regen, das Glas, das Lachen (Déšť, sklenka, smích).

I když tento nástin může být pouze letmým průhledem do dnes

už dosti rozlehlého skladatelova díla, i z něho je zřejmé, že jde o

umělce zcela osobitého, který si volí vlastní přístupy do

hájemství soudobého zvukového bádání a ztvárňování.

[Dílo]

Weiss / Weisslich 1 (Klavier solo, 1980)

Weiss / Weisslich 11 Prosa (1984-1986, 1994-2005)

Weiss / Weisslich 9 Wege (gehen und den Wind oder das

Wasser hören, 1986, 1993)

Weiss / Weisslich 22 CD (1986, 1996)

Ohne Titel / 3 Flöten I - III (1989-1991)

Weiss / Weisslich 2 (Klavier solo, 1990)

Weiss / Weisslich 3 (Ensemble - variable Besetzung, mindestens

6 Spieler, 1990)

Verkündigung (für Flöte, Saxophon und Klavier, 1990)

La Fleur de Terezín / Monolith I und II (für Posaune und 12

Kassettenrekorder, 1990-1991)

Weiss / Weisslich 4 (Klavier und Ensemble - variable Besetzung,

mindestens 5 Spieler, 1990, 1992)

Weisse Litanei (für 7 Frauenstimmen, 1991)

Anfängen (Aufhören) (für Violine in Bratschenstimmung, 1991)

Ohne Titel /14 Instrumentalisten (1992)

Ohne Titel / 3 Klaviere (1992)

Grisailles 1-100 (für 3 Klaviere, 1991-1993)

Weiss / Weisslich 5 für St. Anna in Zepernick (3 Ensemble

gruppen in 3 angrenzenden Räumen, 1992, 1994)

Weiss / Weisslich 20 ein oder mehrere Becken (1992, 1995)

Weiss / Weisslich 6 konzertante Installation (12

Kassettenrekorder, 1992-1996)

Weiss / Weisslich 18 CD für Robert Ranke-Graves (1992, 1996)

8 Vitrinen, Pigmentstaub (für Schlagzeug, 1992-2000)

Ohne Titel / 2 Klarinetten (1993)

Regenstück 1-6 / 6 (3) Schlagzeuger (1993)

Ohne Titel / 3 ^ 3 Instrumentalisten (Der Mantel des heiligen

Jakob) (1993-1994)

Weiss / Weisslich 33 Die Farbe der Nähe (1993-1999)

Der Regen, das Glas, das Lachen (für 25 Instrumentalisten,

1994)

Weiss / Weisslich 7 a Rauschempfänger (ein Radio zwischen

zwei Sendern eingestellt oder ein Fernseher ohne Antenne,

1994)

Weiss / Weisslich 8 Schneckengehäuse (Schneckengehäuse

and Ohr halten, 1994)

Weiss / Weisslich 10 Orte (seit 1994)

Weiss / Weisslich 12 CD (1994-1995)

Weiss / Weisslich 24 CD Kirchen von st. Lambrecht (1994-1998)

Weiss / Weisslich 21 Becken und Instrumente (1994-1999)

Sehen und hören (1994-2004)

Weiss / Weisslich 17 Instrument und Rauschen (1994-2007)

Weiss / Weisslich 13 Schallplatte (verschiedene

Abspielgeschwindigkeiten, 1995)

Weiss / Weisslich 14 Sitzen und hören (1995)

Weiss / Weisslich 15 Installation und Hinweis (1995)

Weiss / Weisslich 16 Raumfolge (1995)

Weiss / Weisslich 19 Hand hinters Ohr halten / wegnehmen - für

Sven Ake Johansson (1995)

Weiss / Weisslich 23 Kunstkopf / Kopfhörer (1995)

Läuterung des Eisens (für Saxophon, Klavier und Schlagzeug,

1995)

Portraits (für 2 Violinen, 1995-1996)

Violine und Rauschen - Veronica (1995-1996)

Instrumente und Rauschen - 24 Short Pieces (1995-1996)

Das Blaue vom Himmel (für Violoncello, 1995-1997)

Für Johann Michael Fischer (für 2 Posaunen und 2 Violoncelli,

1995-1997)

Quadraturen I (1995-1997)

Quadraturen IV- Selbstportrait mit Berlin (für Ensemble und

Zuspiel-CD. 1995-1998)

Homage to the Square (für Flöte, Klarinette, Schlagzeug,

Klavier, Violine und Violoncello, 1995-1999)

Red on Maroon (für Flöte, 1995-1999)

Weiss / Weisslich 27 komplementäres Rauschen (1995-2001)

Studien nach der Natur (10 kleine Stücke für 6 Stimmen, 1995,

2002)

Weiss / Weisslich 25 Mund, Augen, Ohren zu (1996)

Weiss / Weisslich 26 Skizzen für ein Arboretum (seit 1996)

Weiss / Weisslich 28 Gehen Aufnehmen (1996)

Weiss / Weisslich 29 6 Stühle auf winterlichem Feld (1996)

Weiss / Weisslich 30 Schilf in Töpfen, Wind (1996)

Quadraturen III - Wirklichkeit (Studien für mechanisches Klavier,

seit 1996)

Stühle. Bambus, Sonnenaufgang, Sonnenuntergang (1996-

1997)

Piccolo und Rauschen (1996-1997)

Weiss / Weisslich 31 Membrane, Regen (1996-2002)

Exercitium 1-6 (für Gitarre, 1997)

Übersetzungen 1-8 (1997)

Grundierungen 1-6 (für Fuss-Orgel gesampelt und Bleigewichte,

1997)

Akkordeon und Rauschen (1997-1999)

Das Buch der Gesänge (Installation, 1997-1999)

Quadraturen V - Musik (für Orchester, 1997-2000)

14 Stationen (für Violine - auch Bratsche, 1997-2001)

Weiss / Weisslich 32 akustische Unterbrechung, 1997-2002)

Quadraturen II - Raum der Erkenntnis / Vertreibung (1997-2002)

Weiss / Weisslich 7 b Rauschen (jede Form des Rauschens

künstlich oder natürlich, 1998)

Weiss / Weisslich 34 Wiener Durchgangsstücke (1998)

Nerz und Campari (variable Versionen, 1998)

Voices and Piano (seit 1998)

Orgel und Rauschen - Diaphanie 3 (1998-2000)

Weiss / Weisslich 35 Schilderungen (1998-2002)

Weiss / Weisslich 36 Kopfhörer (1999)

Orgel und Weltempfänger (1999)

Klänge auf Papier (seit 1999)

4 türkische Becken (Flöte und Schlagzeug(er), 1999-2001)

Tuba und Rauschen (1999-2001)

Kleine Trommel und UKW-Rauschen - Conceptio (2000)

Hotel Deutsches Haus (2000-2001)

Opera/Werke (2000-2005)

Listening Piece in Four Parts (2001)

2 Stationen (für Violine - auch Bratsche, 2001)

California Score (2001 )

Orte (seit 2001)

1-127 (für E-Gitarre und CD, 2002)

Altar (2002-2003)

Akt / Rückenansicht (für viele Akteure und CD, 2003)

Fläche. Punkt. Musik (2003)

3 Easy Pieces (Hör-Installation, 2003-2004)

Orchester und Rauschen (2003-2006)

Two Strings and Noise (für Violone, Violoncello und

Lautsprecher, 2004)

6 Linien (für Klavier, 2004)

From Inside Out (für Schaufenster, Mikrofon und Lautsprecher,

2004, 2006)

Listening Piece in 2 Parts (2005)

Kein Konzert (für Flöte, Klavier, Schlagzeug, Sprecher, Mikrofon,

Lautsprecher, Objekte, Abwesendes, Imaginäres, 2006)

Regenstück (für Flöte, Klavier, Schlagzeug, Wasser und

Membrane, 2006)

16 Stücke (für Instrumente und Stimmen, 2006-2007)

Gehörgang (eine architektonische, schallabsorbierende

Intervention, 2007)

Echtzeit (für separiertes Cello und Dewlay, 2007)

Gehörgang (eine architektonische, schallabsorbierende

Interventiuon, 2007)

[D]

Weiss / Weisslich 13 (LP beze zvuku, náklad 7 kusu)

Weisse Litanei (in: Beicanto Ensemble, Koch 1996)

La fleur de Terezín / Monolith I und II / Annahme 2 /

Anfängen (:Aufhören) (in: Klangschnitte 4, Grazer Etikett

1996)

Weiss/Weisslich 22 (in: Elektronischer Frühling 1992-96, GEM

1997)

Weiss /Weisslich 22 (in: Moderne in Österreich 1968-97, ORF

1997)

Das Blaue vom Himmel (in: Michael Moser, Durian 1998)

Verkündigung (in: Double Image, Extraplatte 1998)

Für Johann Michael Fischer (in: Donaueschinger Musiktage

1997, Col Legno 1998)

Exercitium 1-6 (in: Verwegene Wege, UE Records 1999)

Der Regen, das Glas, das Lachen / Ohne Titel / Quadraturen

IV (Selbstportrait mit Berlin) (Kairos 2000)

Grisailles (1-100) (2000 hat (now) ART)

Quadraturen V (Musik) (in: Donaueschinger Musiktage 2000,

Col Legno 2002)

Weiss/Weisslich 18 (Nerz und Campari) (World Edition 2002)

B-A-C-H - little trash music (in: Opera Aperta Ensemble,

MI/OF 2003)

Weiss / Weisslich 31 (Membrane, Regen 31 d: Gläser,

Regen) (in: Reine Gegenwart. ORF 2003)

Orgel und Rauschen (Diaphanie 3) (Los Angeles River

Records 2003)

I.E.A.O.V. - Instrumente und ElektroAkustich Ortsbezogene

Verdichtung (Red on Maroon /8 Vitrinen, Pigmentstaub)

(Durian 2003)

Verkündigung (Kairos 2003)

Quadraturen III (Wirklichkeit) (Tonto Records 2003)

Das Buch der Gesänge (1997/99) (Demo)

Voices and Piano (Demo)

[S]

Z. K. Slabý: Rakouský skladatel Peter Ablinger a jeho

elektroakustické kvadratury, litanie a zvuková básnění (UNI

1/2005)

http://ablinger.mur.at/bio.html

e-mail: ablinger@mur.at

Peter Ablinger, Koloniestrasse 40, D-13359 Berlin, BRD

Abon

aneb Jiný elektronický pop zpěváka na

invalidním vozíku Věru neznám jiného mladého muzikanta, který se zasvětil popu, byť netradičnímu, a který pochází z Evropy (v tomto případě z Norska) a motto jehož vyznání je převzato z Buddhy. Jenomže to, co v onom citátu Buddha praví, by kolegové tohoto muzikanta (a nemuseli by nutně pocházet pouze z Norska) možná rádi spolupodepsali. Říká se tu, že nemáme prostě věřit něčemu jenom proto, že jsme to zaslechli. A nemáme prostě věřit něčemu jenom proto, že to tvrdí a šíří mnoho lidí. A

nemáme prostě věřit něčemu jenom proto, že jsme si to přečetli

v náboženských knihách. A nemáme věřit něčemu pouze kvůli

autoritě učitelů a starších lidí. A nemáme věřit tradici jenom

proto, že jí podléhaly generace před námi. Jestliže však sami

něco vypozorujeme a podrobíme analýze a zjistíme, že to

odpovídá našemu zdravému rozumu a vede to k dobrému a je

to k užitku nám i ostatním, pak to přijměme a žijme podle toho.

Muzikant, který zřejmě přijal tuto výzvu, se jmenuje Abon (což je

vlastně i pojmenování jeho souboru jednoho muže) a pochází z

Osla; když mu byly tři roky, byl paralyzován těžkou chorobou a

skončil na invalidním vozíku. Když mu však bylo asi sedm let,

pocítil pojednou zcela naléhavě, že by se chtěl věnovat básním,

hudbě, zvukům. A svůj sen uskutečňuje. Skládá, nahrává desky,

založil vlastní značku Abon Records i nahrávací studio, kam zve

i další zájemce a slibuje příjemnou atmosféru, klidné prostředí a

profesionální přístup.

Katalogu Abon Records dominuje pochopitelně on sám - na

kompaktech i videu. Jeho alba a poloalba se vyznačují určitou

rafinovaností používání elektroniky, slyšíme v nich názvuky trip

hopu, ale i jazzu či industriálního pojetí, vycifujeme jejich temnou

atmosféru i hypnotický rytmus, který prostřídá monotónnější

pasáže, kytara je tu důsledně elektronicky profiltrována a

hlasově byl Abonovi vzorem asi David Bowie. Co je však

nejpodstatnější: zdá se, jako by se Abon každou novou deskou

vykupoval, vymaňoval z potemnělých nálad, hledal ono kýžené

světlo na konci tunelu. Tak vyznívá jak Electric Poem, tak Silver.

Působivý je i kontrast zpěváka na vozíku a rozfázovaného běhu

na DVD One Direction. Nejnovější CD This Is New Music působí

razantněji, snad i démoničtěji a výtvarná podoba je dává do

souvislosti s dějinnými okamžiky -zobrazením galerie osobností

od Lenina a Stalina přes Kennedyho a Churchilla po Fidela

Castra a Usámu bin Ládina. Nechybí tu však ani zpodobení

obětí koncentračního tábora a hřbitovních křížů. Jde o vývoj od

osobní tragédie k postižení světového marasmu? Proč se

trápím - tak zní titul jednoho songu.

Stálejší Abonovou partnerkou (mezi občasnými hosty, jako je na

albu z roku 2005 basista Ronni Le Tekro či vokalisti Fredrik

Myhre a Rune Morkved) je Japonka Sienná, která žije v Norsku

a pomáhá vytvářet experimentálnější přístupy jak v nahrávkách

Abonu, tak ve vlastním projektu Ambience.

Jak říká sám Abon: „Vychutnávám si senzačnost hudby.“ K

čemuž dodávám s názvem poslední písně na This Is New

Music: When Stars Keep Falling...

[D]

ABN 0001 Electric Poem (2002 - EP, Beat Heaven Records)

ABN 0002 Silver (2004 - EP)

ABN 0003 I See You (2003 - DVD)

ABN 0004 Sienna: Ambience (2005)

ABN 0005 One Direction (2005 - DVD)

ABN 0006 This Is New Music (2005)

http://www.abon.info e-mail: Records@abon.info

Juan Manuel Abras

aneb Jak lze mezi Argentinou a Evropou

vzpomínat na hudbu Juan Manuel Abras se narodil roku 1975 ve Švédsku a žil postupně i na přeskáčku ve Švýcarsku, Španělsku, Itálii, Rakousku a Polsku. Je však dítě argentinských rodičů (jeho otec byl diplomat a novinář), a tak se cítí zároveň Argentincem i Evropanem. A jeho harco-vání po Evropě? Předcházelo mu studium hry na klavír a housle na hudební konzervatoři Carlose

Lopeze Bucharda v Buenos Aires, na něž navázal na

konzervatoři Benedetta Marcella v Benátkách a zakončil je ve

španělském San Sebastianu. Pokračoval studiem kompozice u

Roberta Garcii Morilla na konzervatoři Manuela de Fally

opětovně v Buenos Aires, k čemuž přidal i dirigování a oba

obory absolvoval cum laude. Což ho ještě neuspokojilo, a proto

se vydal na postgraduální studium do Vídně, kde byli jeho učiteli

Kurt Schwertsik a Leopold Hager na akademii hudby a

koncertního umění. Těch kurzů a seminářů bylo povícero,

jmenujme z pedagogů tedy alespoň Karlheinze Stockhausena a

Helmuta Lachenmanna. A vlastně ještě jednoho. Abras se při

jedné příležitosti ve Vídni setkal s Krzysztofem Pendereckim a

svěřil se mu, že by se rád stal jeho studentem. Penderecki si

prohlédl jeho partitury a souhlasil, takže se tento „věčný

student“ nakonec ocitl na hudební akademii v Krakově.

Přitom Abras vyznává platónskou ideu o existujících předlohách,

které vlastně pouze naplňujeme, a tudíž skládání je do jisté míry

zapisováním toho, nač si „vzpomínáme“, lépe řečeno, co si

vybavujeme. Vybavuje si toho hodně a za svá díla byl

bezpočtukrát oceněn jak v Argentině (zlaté medaile za

komponování i řízení orchestru), tak v Rakousku i jinde. Jeho

inspirací je do značné míry literatura a výtvarné umění, ale také

teologie a náboženství, biologie, psychoanalýza, antropologie či

archeologie. Tomu odpovídá i různorodost stylů a technik, jaké

používá. Chce totiž vést dialog nejenom s minulostí, k níž patří

nejrůznější ismy, jak je přinášelo dvacáté století, ale i s

budoucností. Nemíní přijímat vše, co předcházelo, chce si z

bohaté palety stylů a přístupů vybírat a některé slepé uličky

naopak zavrhnout, avšak - a to je asi nejdůležitější - to, co

přijme, chce modifikovat a přidat k tomu vlastní barevnost.

Buďme konkrétnější a spolehněme se na to, co sám přiznává:

„Moje hudba může znít atonálně. hlukově (experimentálně),

seriálně. tonálně, aleatoricky, minimalisticky nebo algorytmicky,

muže být chápána ve spojitosti s novou jednoduchostí (včetně

neoklasicismu a neoromantismu), se sonorismem, novou

komplexností nebo world music (včetně argentinského folklóru a

tanga). Avšak styl, který volím pro novou skladbu, je obvykle

determinován „vnitřní vizí“. která se často dostavuje, nežli začne

proces komponování: nežli napíšu první notu, mohu slyšet

pasáže z díla, které teprve napíšu, mohu vidět obrazy, které

teprve budou zrealizovány.“ Ano, předpoklad platónského

konceptu se nám tu vrací, sám skladatel toto tvoření srovnává s

tím, jak Michelangelo odkrývá sochu, která je skryta v kameni

samotném.

Abras zároveň odmítá, že by jeho dílo bylo roztříštěné. Naopak:

je v něm jednota v rozmanitosti nebo rozmanitost v jednotě.

Hovoříte-li různými jazyky, dokládá, můžete se přece

rozhodnout, který z nich použijete při určité příležitosti, aniž

změníte základ nebo poselství sdělení. O hudbě (a o umění

vůbec) má vysoké mínění, protože nejenom něco sděluje, ale

zároveň nás přivádí k nazírání Absolutna.

Abrasovo dílo, ať už jde o rozlehlé kompozice pro symfonické

orchestry, o komorní skladby včetně vypravěče a

přednatočeného pásku nebo o kratší útvary pro sólové nástroje

anebo seskupení několika nástrojů, osciluje mezi spontaneitou a

využitím nejrůznějších zdrojů, které mu předkládá jeho vzdělání.

Svědčí o tom i některé názvy skladeb jako Dialogos between

Moses, Demosthenes. Virgil and Turing nebo Kleriodapsis (a

butterfly's life). Svědčí o tom ostatně i rozhovor, který s ním vedl

Frans Waltmans na svých hudebních stránkách a ve kterém

osvědčuje perfektní znalosti nejenom hudební historie, ale i

jiných oborů. Toto dílo však osciluje i mezi „světovostí" nebo

alespoň evropanstvím, tedy navázáním na evropskou moderní

tradici, a odezvou zdrojů argentinské provenience (viz dvě

varianty Suite Argentina - pro komorní a symfonický orchestr z

roku 2001 nebo Missa ad tempus, duodecim tonis, et rythmis a

populis argentinae traditis composita s vracením 2000).

Premiérová uvedení rovněž střídají většinou Buenos Aires (Ave

Maria, Trio de Sondika-Abasto -s Abrasem u klavíru, Sueňo y

chacarera) a Evropu, tedy Vídeň (Drunken Fugue v provedení

Wiener Saxophon-Quartettu 2003. Suite Argentina - Tonkünstler

Ensemble, řízený Wernerem Hacklem 2002), Salzburg

(Ricercare 1999), Amsterodam (The Song of Anna O. -

Ensemble Aleph 2006), Varšava (Muchos rostros, una Madre

2006) a Krakov (Pésame - Actus contritionis 2007).

K tomu je třeba připojit Abrasovu dirigentskou činnost a

organizování koncertů zejména v Argentině.

Chce sám Juan Manuel Abras podle otázky v citovaném

interviewu ke svému profilu něco zásadního dodat? „Já myslím,

že ponechám svému dílu, aby hovořilo samo za sebe. Zvu vás

všechny, abyste si je poslechli!"

[Dílo]

Magia Azurra (tor violin, violoncello and piano, 1995)

Pequeňa ingrata (for flute and string quintet, 1996)

Suite barroca (for piano solo, 1996)

Ave Maria (for soprano and piano, 1997)

De princesas y caqstillos (for tenor and piano, 1997)

La última batalla (for soprano and piano, 1997)

Seriallemande (for piano 4 hands, 1997)

Suite del Castillo de Arteaga (for symphony orchestra, 1997)

Třes micropiezas contemporáneas (for symphony orchestra,

1997)

Sonata Medina (for piano solo, 1997, 1999)

Magnificat (for soprano, chorus and chamber orchestra, 1997-

1998)

Elegfa (for double bass and piano, 1998)

Preludio macabro (for flute, violoncello and piano, 1998)

Sonata (for violoncello and piano, 1998)

Variaciones sobre una Tonteria cromâtica de 1995 (for flute,

clarinet, horn and piano, 1998)

Veni. Sancte Spiritus (for chorus and string orchestra, 1998)

Seis piezas neobarrocas (for two, three and four instruments,

1998-1999)

Esencia de Duende (for symphony orchestra, 1999)

La Chacayalera (text Miguel A. Camino, for children’s chorus,

1999)

La Luga de Valentino - Grosse Fugal a 6 (for symphony

orchestra, 1999, for piano 6 hands, 2000)

Libertas? 47 (for keyboard instrument solo, 1999)

Quatuor pour un petite soldat du plomb (for string quartet, or for

string orchestra, 1999)

Ricercare (for flute, clarinet, violin and violoncello, 1999)

Thetesis (forstring quartet/string orchestra, 1999)

Trio de Sondika-Abasto (for flute, clarinet and piano, 1999)

Drunken Fugue (for saxophone trio, 1999. 2003)

Humane Vitae (for tape, or for soprano saxophone and tape,

2000)

Missa ad tempus, duodecim tonis, et rythmis a populis

argentinae traditis composita (for solo voices, chorus and

symphony orchestra, 2000)

Sedekte - Quinteto dodecatánguico (for bandoneon and string

quartet/string orchestra, 2000-2001)

Sueňo y chacarera (for flute and clarinet, 2001)

Harmonie - Alpha et Omega (text Otto Vicenzi, for soprano and

piano, 2001, 2002)

Suite Argentina (for chamber orchestra/symphony orchestra,

2001, 2002)

De coelesti hierarchia (for male chorus, vibraphone, organ,

violoncello and tape, 2002)

Freneticango (for piano solo, 2002)

Kleriodapsis (a butterfly life) (for violin, violoncello and chamber

orchestra, 2002)

Noches para olvidar (chamber opera, libretto JMA on a text by

Neli Marche, 2002)

Telesita - Klavierkonzert (for piano and symphony orchestra,

2002)

Estelango (for piano solo, 2002, 2003, for piano four hands

2003-2004, 2005)

Flumen Dei, Ager Arkanus (for chamber orchestra, 2003-2004)

Dialoghi fra Mose, Demostene, Virgilio e Turing (for flute,

clarinet, violin and violoncello, or for string quartet, 2004)

Chacarera meets the Puna (for violin solo, 2005)

Conceptio, gestatio et partis (for symphony orchestra, 2005)

The Song of Anna 0. (text Josef Breuer, for soprano and

chamber ensemble, 2005, 2006)

Muchos rostros, una Madre (for solo voices, chorus and

chamber orchestra, 2006)

Pésame (Actus contritionis) (for narrator, chorus, chamber

ensemble and tape, 2006, 2007)

http://www.juanmanuelabras.com e-mail: wkhd@hotmail.com

Prof. Mag. Juan Manuel Abras, Franz-Josefs-Kai 29/413, 1010-

Wien, Österreich

Accretions Records

aneb Hudebníci mohou riskovat

Napřed - v roce 1985 - existoval v kalifornském San Diegu

časopis Accretions, věnovaný umění a kultuře vůbec. Obsah se

záhy přesunul převážně k hudbě a časopis přinášel ukázky z

této hudby na flexi-disku. Avšak neminul ani celý rok a vznikly

Accretions Records, věnované experimentální, improvizační a

zvukové tvorbě. Program byl od počátku jasný: značka by měla

poskytnout hudebníkům a skupinám prostor, ve kterém by se

mohli cítit svobodně, kde by mohli riskovat. Na rozdíl od

oficiálních labelů tu měla mít své místo hudba inovativní,

kreativní a zajímavá. První vlaštovkou bylo eponymní LP

souboru Burning Bridges, ale po zkusmém mapování situace

(zejména na kompilacích Trummer-flora) se kolem zakladatelů

Accretions vytvořil značně pevný kolektiv muzikantů, kteří

osvědčili svůj vlastní přístup a poskytovali záruky dalšího vývoje

i výbojů a získávali postupně rostoucí okruh posluchačů.

Patří k nim především perkusista-improvizátor Marcos

Fernandes, klávesista a elektronický průzkumník Hans

Fjellestad, multiimprovizátor a skladatel Eric Glick Rieman,

multiinstrumentalista a výtvarník Marcelo Radulovich a další.

Dovolme si namísto obsáhlých charakteristik několik citátů z

tisku k jejich deskám.

„V čase ode dneška velice vzdáleném budou děti dětí našich

dětí hrát tohle album na jakémkoli formátu, který přinese

budoucnost, a budou si říkat: Tohle je ta nejsenzačnější věc,

jakou jsme kdy slyšeli!“ (Tobias Fischer vTokafi o CD Marcose

Fernandese, Hanse Fjellestada, Haco a Jakoba Riise Haco

Hans Jacob Marcos)

„Nádherný potenciál vzájemného porozumění tu vznikl hned od

počátku.“ (François Couture v All Music Guide o CD Dalaba Frith

Glick Rieman Kihlsted, na kterém se potkala trumpetistka Lesli

Dalaba s dalšími improvizátory, s kytaristou Fredem Frithem,

klávesistou Ericem Glickem Riemanem a houslistkou Carlou

Kihlstedt)

„Právě v okamžiku, kdy se zdá, že hudba narazila na zátaras,

který omezil její originalitu, se objeví takový hudebník, jako je

Marcelo Radulovich.“ (Recenzent The Scene o Radulovichově

CD Case of the Missing THUMB)

„Red Sauce Baby je cvičení v nespoutané zvukové svobodě...“

(Paul Sullivan v XLR8R o CD Hanse Fjellestada)

Ustávám, protože nechci být podezírán, že tu chci dělat reklamu

labelu nebo jeho protagonistům. Jisté je, že zmínění hudebníci

se objevují i v jednotlivých skupinách, soustředěných pod

hlavičkou Accretions (například Fjellestad v Donkey, Fernandes

ve Wormhole, Rieman v Dodecaphonic a podobně), přicházejí

však další, známí (jako Haco) nebo zbrusu noví, a tak se zdá,

že budoucnost tohoto labelu je zajištěna - alespoň pokud jde o

zajímavé hudební zázemí.

[D]

CDALP 001 Burning Bridges

CDALP 002 Burning Bridges: From Benny’s Tiki Room and

Ammo Dump

CDALP 003 - Marcelo Radulovich CDALP 004 - Trummerflora

1

CDALP 005 - Barefoot Hockey Goalie: Darius - A Rock

Opera

CDALP 006 - Z. 0. Voider: Travelogue

CDALP 007 - Marcelo Radulovich: To Liliput & Back volume

one

CDALP 008-Go Van Gogh

CDALP 009 - Burning Bridges: Feast of Fools

CDALP 010-Wormhole Effect

CDALP 011 - Barefoot Hockey Goalie: Fediks Butcher Shop

CDALP 012 - Trummerflora 2

CDALP 013 - Wormhole Effect: The Bastard Musicians of

Mesmer

CDALP 014 - Upsilon Acrux: In the Acrux of the Upsilon

King

CDALP 015-5/5/2000: Fin

CDALP 016 - ...and the reindeer you rode in on

CDALP 017 - Marcelo Radulovich: 2 Brains

CDALP 018 - Marcelo Radulovich / Marcos Fernandes: The

Whisper Chipper

CDALP 019 - Hans Fjellestad: Red Sauce Baby

CDALP 020 - Donkey: Show

CDALP 021 - Eric Glick Rieman: Ten to the Googolplex

CDALP 022 - Trummerflora Collective: No Stars Please

CDALP 023 - Marcelo Radulovich: (case of the missing)

Thumb

CDALP 024 - Scott Fields Ensemble: this that

CDALP 025 - Jason Robinson: Tandem

CDALP 026-Joscha Oetz: Vieles ist Eins

CDALP 027 - Marcos Fernandes: Hybrid Vigor

CDALP 028 - Donkey: Big Sur

CDALP 029 - Marcelo Radulovich: Hello

CDALP 030 - Dalaba Frith Glick Rieman Kihlstedt

CDALP 031 - Frontier Life: Banda Sonora

CDALP 032-Hans Fjellestad: 33

CDALP 033 - The Phonographers Union: Live on Sonarchy

Radio

CDALP 034 - Bill Horist: Lyric/Suite

CDALP 035 - Damon Holzborn: Adams & Bancroft

CDALP 036 - Robert Montoya: Robert M

CDALP 037-Joscha Oetz /Andreas Wagner / Greg Stuart:

Permanent Flow

CDALP 038 - Hans Fjellestad: Kobe Live House

CDALP 039 - Santo Subito: Xavier

CDALP 040 - Marcos Fernandes, Hans Fjellestad, Haco,

Jacob Riis: Haco Hans Jakob Marcos

CDALP 041 - Hans Fjellestad: Snails R Sexy

CDALP 042 - Marcos Fernandes / Mike Pride: A Mountain is

a Mammal

CDALP 043 - Donkey: Stone

CDALP 045 - Less Pain Forever: I Know What It’s Like to

Want to Dance A/C 201 - Trummerflora: Rubble 1 A/C 202 -

Trummerflora: Rubble 2

http://www.accretions.com e-mail: sounds@accretions.com

Accretions Records, P.O.Box 81973 San Diego CA 92138 USA

Acid Mothers Temple & the melting

paraiso U. F. O. (underground freak out)

aneb Kolektiv bez skrupulí

Jsou hudební skupiny, které se dávají dohromady pozvolna, s

překážkami, a teprve po dlouhé době získají (nebo také

nezískají) určitý věhlas. Acid Mothers Temple k nim nepatří.

Jsou skupiny, které jsou určitou (nepříliš dlouhou) dobu na

výsluní posluchačské přízně, jenomže za čas zapadnou do

zapomnění. Acid Mother Temple k takovým skupinám rozhodně

nepatří.

A jsou skupiny, ze kterých se stanou stálice, nicméně své nové

opusy natolik oddávkovávají. aby své posluchače nezahltily. A

stejně tak omezují své proměny, aby se stálému kádru svého

publika neznelíbily. Ani k těm skupinám Add Mothers Temple

nenáleží. Jaký tedy je (plným titulem) soubor Acid Mothers

Temple & The Melting Paraiso U. F. O. (underground freak out)?

Bezprecedenční. Bez skrupulí. Nevypočitatelný. Od samého

počátku, kdy ho Makoto Kawabata v roce 1995 založil, slyne

svou výstředností, nedělá si starost s tím, co se nosí nebo

nenosí, hraje nebo nehraje, protože si už tehdy dal do vínku, že

bude zaměřen na hudbu 21. století. Debutové album (pouze s

názvem souboru) vyšlo v listopadu 1997 na japonské značce

PSF Records a odstartovalo téměř raketově kariéru tohoto

kolektivu (včetně začlenění mezi padesát nejlepších alb roku


podle britského časopisu The Wire).

Nezdálo se, že to členy skupiny nějak dojalo. Hned v lednu 1998

založili vlastní label a rozhodli se, že na ní budou mapovat

(téměř) všechny své aktivity. Což činili a činí, takže jejich

diskografie je až nepřehledná - stejně jako jejich koncertní

aktivita, započatá v širším měřítku v červnu 1998 v San

Francisku. A teď by mohl (nebo měl) následovat výčet zemí,

které soubor sjezdil, a festivalů, na kterých hrál. A výpis desek,

které vydal nejen na své domácí značce, ale i na jiných labelech

(ten najdete v připojené diskografii).

Namísto toho se soustřeďme pouze na některá zajímavá fakta.

Na druhém albu Pataphysical Freak Out MU! hostovala Haco,

známá širší veřejnosti především z průkopnické formace After

Dinner. Po turné po Americe a Evropě, které probíhalo od dubna

do června 1999, se k souboru připojil známý kytarista a basista

Atsushi Tsuyama. Záznam z tohoto turné najdeme na dvojalbu

Live in Occident.

Acid Mothers Temple jsou ve svém zenitu: při jejich turné po

Anglii a Irsku v roce 2001 jsou zcela vyprodány všechny jejich

koncerty. V rámci turné Festivalu japonské nové hudby se

seskupilo trio Makoto Kawabata, Atsushi Tsuyama a Tatsuya

Yoshida (z Ruins) a v říjnu a listopadu 2003 projezdili Norsko,

Švédsko, Polsko, Rakousko, Německo, Anglii, Holandsko, Belgii,

Francii, Španělsko, Švýcarsko, Řecko a Itálii. Kawabata a jeho

souputníci se sblížili s Gongem Daevida Allena a vystupovali v

dubnu 2004 v Japonsku jako Acid Mothers Gong. Ale ještě jsme

neprozradili, jaká je základní sestava souboru v letech 2006 až

2007. Tak tedy - je to kytarista a vokalista Makoto Kawabata,

takřečený rychlý guru, kolosální basista a vokalista Atsushi


Tsuyama, kosmický šprýmař, tančící king Hiroshi Higashi se

syntezátorem, elektrickou kytarou a vokálem, bubeník Kóji

Shimura, jižanský úžasňák, a Hao Kitagawa, uplatňující vedle

thereminu i vokál a okořeňující projev souboru. V průběhu

hudební anabáze se v něm ovšem prostřídali další hráči jako

Hajime Koizumi nebo Yoshimitsu Ichiraku s bubny nebo Noriko

Terukina s vibrafonem a zvonkohrou. Nedosti na tom: Acid

Mothers Temple se dělí a proměňuje v řadě variant, jak už bylo

naznačeno, a tak posloupně i vedle sebe existují v tomto

společenství spřízněných duší formace Acid Mothers Temple &

The Cosmic Inferno s Kawabatou, Higashim a Shimurou, k nimž

se tu připojuje basista a vokalista Mitsuru Tabata (známý z

Boredoms a Zeni Geva) a bubeník Futoshi Okano. S tímto

přídomkem nahráli v roce 2005 německými Can inspirované

album Demons From Nipples či signifikantně nazvaný opus

Starless And Bible

Black Sabbath, který je pochopitelně v noisovém oparu

střiženým průnikem crimsonovského artrocku a soundu prvotní

fáze Ozzyho Itardrockové partičky, což podtrhuje i vtipná a

zároveň patřičně temná parafráze obalu sabbathovské jedničky

na titulní straně, a v neposlední řadě i gongovsky psychedelický

„satanistický“ živák z evropského turné (CosmicFuneral)

Route666. V červenci 2007 vyšel také kompletní záznam na

DVD ze záhřebského koncertu z 20. 6. 2005 v režii

chorvatského režiséra a střihače Niko Potocnjaka pod názvem

Hardcore Uncle Meat a v době vydání této knihy by už mělo být

na světě i jeho retrospektivní 2DVD History Of Acid Mothers

Temple.

Acid Mothers Afrirampo zase zabydleli vedle Kawabaty.

H



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist