načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Svatý František Saleský -- Patron salesiánů, novinářů, spisovatelů a Ženevy - Karel Kýr

Svatý František Saleský -- Patron salesiánů, novinářů, spisovatelů a Ženevy

Elektronická kniha: Svatý František Saleský -- Patron salesiánů, novinářů, spisovatelů a Ženevy
Autor:

František Saleský byl katolický teolog, spisovatel, mystik, ženevský biskup a Učitel církve. Jeho spisy o duchovním životě patří ke klasice francouzské mystiky a literatury 17. století a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 280
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

František Saleský byl katolický teolog, spisovatel, mystik, ženevský biskup a Učitel církve. Jeho spisy o duchovním životě patří ke klasice francouzské mystiky a literatury 17. století a měly velký vliv na katolickou spiritualitu nové doby.
I když má autor ke katolické církvi mnohé výhrady, život tohoto světce ho zaujal. Autor se snažil být objektivní a vžít se do doby, v níž František Saleský žil. Zda se mu to podařilo, posoudí čtenáři.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

Karel Kýr

SVATÝ FRANTIŠEK SALESKÝ

Patron salesiánů, novinářů, spisovatelů a Ženevy


3

COPYRIGHT

Autor: Karel Kýr

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2013

ISBN:

978-80-87856-27-7 (epub)

978-80-87856-28-4 (mobi)

978-80-87856-29-1 (pdf)


4

SVATÝ FRANTIŠEK SALESKÝ 2

COPYRIGHT 3

PŘEDMLUVA 5

PRVNÍ KAPITOLA 8

DRUHÁ KAPITOLA 50

TŘETÍ KAPITOLA 114

EPILOG 187

DOPORUČENÁ ČETBA 188


5

PŘEDMLUVA

František Saleský byl katolický teolog, spisovatel, mystik, ženevský biskup a

Učitel církve. Jeho spisy o duchovním životě (Úvod do zbožného života čili

Filothea, Duchovní rozhovory, Pojednání o Boží lásce) patří ke klasice

francouzské mystiky a literatury 17. století a měly velký vliv na katolickou

spiritualitu nové doby. Jeho svátek se slaví 24. ledna.

Podle sv. Ambrože je život svatých pro ostatní pravidlem chování. Jakub

Procházka v životopise sv. Františka Saleského (1879), zakladatele řádu

Navštívení Panny Marie, píše:

,,Proto jsme obdrželi úplněji sepsanou řadu Písem, abychom Abrahama, Izáka,

Jakuba i jiné spravedlivé čtením poznavše takořka jakousi cestou nevinnosti,

kterážto nám ctnostmi jejich ukázána byla, za nimi se brali a příkladu jejich

následovali.“

V Novém zákoně mimo popisu života Ježíše Krista také najdeme stručné

životopisy některých svatých apoštolů a jiných věrných vyznavačů Kristova

učení. Tyto spisy se četly ve shromážděních prvních křesťanů. K jejich

povzbuzení a vzdělávání. K tomuto čtení po čase přibyly příběhy o skutcích a

utrpení svatých mučedníků a věrných vyznavačů víry – věřící tím byli

povzbuzováni, aby následovali příkladu těchto světců. Popisy života a skutků

některých svatých již zanechali sv. Athanasius, Basillius, Ambrož, Jeroným a

jiní.

Jeden z prostředků, který přivedl např. Augustina k víře, bylo rozjímání

o životě svatého poustevníka Antonína. Když před svým obrácením jednoho

dne rozmlouval se svým přítelem Alypiem, přišel k němu zbožný a horlivý

Pontitian. Vyprávěl mu o životě výše zmíněného poustevníka a nakonec řekl:

,,Představ si, že před časem jeden úředník po přečtení životopisu tohoto světce

byl tak dojat, že hned -i se svým novým přítelem- začali žít ctnostným

životem.“


6

Toto vypravování zapůsobilo i na sv. Augustina a nemálo se zasloužilo o jeho

obrácení k víře.

František Saleský svým příkladným životem a mírnou povahou brzy nalezl své

životopisce. Mezi prvními byl kněz z řádu takzvaných minimů, Ludvík de la

Rivière. Za Františkova biskupování v Annecy měl tento řeholník jeden rok

postní kázání. Při této příležitosti se častěji setkával s biskupem. Když se

v posledním kázání loučil se svými posluchači, prohlásil ke konci své řeči:

,,Zanechávám vám vašeho nejdůstojnějšího biskupa jako vzor všelikých

ctností, buďte jeho následovníky a ctěme v něm světce.“

Ale z mnoha životopisců Františka Saleského, pozdějšího ženevského biskupa,

nám podal nejdůkladnější popis tohoto světce Karel August Saleský. Byl to syn

Františkova bratra Ludvíka. Karel August Saleský píše:

,,Sám jsem býval očitým svědkem svatého života Františkova.“

Karel August totiž studoval gymnázium v Annecy -od roku 1615 do roku

1623. Po těchto studiích odešel na pět let do Lyonu, kde studoval bohosloví.

Ale pak žil stále v Annecy a měl příležitost se setkávat se svědky příkladného

života ženevského biskupa. Mohl také bez problémů využít Františkovu

korespondenci a měl také volný přístup k archivům kapituly, biskupského

úřadu a rodiny Saleských. Měl také možnost nahlédnout do rukopisů a

úředních listin uložených v archivu města Annecy a tamějšího kláštera

Navštívení Panny Marie. A navíc mohl využít poznámek Filipa Busata,

důvěrného světcova přítele. Mnoho hodnověrných zpráv získal také od svého

otce Ludvíka, stejně tak od věrného Rolanda, který byl mnoho let ve

Františkových službách a který ho doprovázel na cestách. A nakonec se ptal na

mnohé okolnosti světcova života i jiných lidí – starousedlíků, známých, stejně

tak kanovníků, kteří za biskupa Františka byli členy jeho kapituly a ještě žili.

Na základě těchto materiálů napsal Karel August Saleský životopis svého

strýce Františka Saleského, ženevského biskupa. Vyšel roku 1634 v Lyonu.

Latinsky, později také ve francouzštině. Na základě těchto a ještě některých

jiných pramenů psali spisovatelé životopisy svatého Františka Saleského.

Například:

Histoire de Saint Francois de Sales. Par L’ abbé T. Boulangé. Paris 1833.

Vie de Saint Francois de Sales. Par M. De Marsollier. Tournai 1853.

Leben des heil Franz von Sales. Von Lud. Clarus. Schaffhausen 1860.


7

Leben des heil Franz von Sales. Wien 1866.

Vie de Mme. de Charmoisy.. Par Jules Vuz. Paris 1878.Die Lehre des heil Franz

von Sales von der wahren Frömmigkeit. Von P. Jakob Brucker S. J. Freiburg im

Breisgau 1879.

U nás vydal roku 1879 v Brně dvojdílný životopis sv. Františka Saleského

Jakub Procházka.


8

PRVNÍ KAPITOLA

1567 – 1594

Narození a dětství sv. Františka Saleského. Jeho studie na vysokých školách

v Paříži a v Padově, cesty po Itálii a povolání k duchovnímu stavu.

V šestnáctém století, v kterém se sv. František narodil, se katolická církev

nacházela v žalostném stavu. I když od svého počátku přežila mnohé těžké a

smutné chvíle, neocitla se dosud v takovém kritickém stavu jako ve výše

jmenovaném století. Byla tehdy zaplavena povodní různých reforem, které

Luther, Kalvín, Zwingli a jiní hlásali a zaváděli. V té době se i v katolické církvi

uvolnily mravy. Zvláště Francie a některé sousední krajiny, jmenovitě

Švýcarsko a Savojsko, se z hlediska katolické církve nalézaly v neutěšeném

stavu. Panovaly tu zmatky, různice, rozbroje... Vraždilo se, páchaly se

svatokrádeže... Všude bylo vidět rozdělané ohně, v kterých byly páleny

kostelní ozdoby, spisy svatých otců a jiné náboženské knihy, kříže, obrazy,

ostatky svatých...

Biskupové byli vyháněni ze svých sídel, někde dokonce vězněni, kostely byly

bořeny, posvátná místa byla zneuctívána. Katolická církev byla otřesena

v základech. Přesto všechno nevzdávala. Objevil se značný počet nadšených

mužů (dnes bychom je považovali za fanatiky), kteří se s neobyčejnou

horlivostí a neúnavnou vytrvalostí zasazovali o to, aby byly reformátorské


9

snahy vyhlazovány, katolická víra znovu prosazována a znovu uváděny v život

předpisy Tridentského sněmu. Mezi těmito horlivými muži v té době vynikal

sv. František Saleský. Dle katolické církve se tento svatý stal v rukou božské

prozřetelnosti nástrojem, jímž mnoho tisíc duší bylo přivedeno zpět do lůna

katolické církve.

,,On to byl, jenž s neohroženou srdnatostí bludy kacířské porážel a horlivým

poučováním a příkladným životem lid ku pravé víře a zbožnosti vzbuzoval.“

(Jakub Procházka: Život sv. Františka Saleského).

František Saleský se narodil 21. srpna 1567 v Savojsku, v zámku Sales. Jeho

otcem byl František hrabě Saleský, matka Františka pocházela z rodu Sionazů.

Dlužno dodat, že někteří historikové tvrdí, že otec sv. Františka byl svobodným

pánem, a že teprve jeho syn Ludvík, mladší Františkův bratr, byl povýšen na

hraběte.

Františkovi rodiče byli majetní, ale velmi zbožní, hlásili se ke katolickému

náboženství. Což je hodno obdivu, protože tehdy ,,zrození“ Kalvíni měli své

sídlo v kraji, v kterém rodina žila. Františkův otec sloužil dříve několik let

v armádě jako mnozí jeho předkové, ale později se vojenské kariéry vzdal a

oženil se. Chtěl, vzdálen válečné vřavy, prožívat slasti rodinného života. Padla

zmínka o zbožnosti. Tou oplývala zvláště hraběnka. Dřívější životopisci

zdůrazňují, že oba manželé štědře udělovali almužny, maje prý na paměti

slova Písma:

,,Ze statku svého dávej almužnu a neodvracej svou tvář od žádného chudého;

nebo tak se stane, že ani od tebe nebude odvrácena tvář Páně; kterak budeš

moci, tak buď milosrdný.“

Proto svým bližním pomáhali, kde se dalo. Zvláště hraběnka měla vždy nějaké

peníze pro chudé a útěchu pro zkormoucené. Pomáhali zvláště katolíkům.

Saleský zámek se nacházel v sousedství Švýcarska, kde se obzvláště uchytilo

Kalvínovo učení. Takže k takovému milosrdenství bylo potřeba odvahy.

Asi tři hodiny cesty od Saleského zámku leží město Annecy, jedno z ústředních

měst tehdejšího Savojska. Toto město bylo také od roku 1533 sídlem

ženevského biskupa. Biskup byl totiž od kalvinistů z Ženevy vypuzen, a proto

přesídlil do Annecy. A toto město se později díky Františku Saleskému

proslavilo. A právě do Annecy se vypravila hraběnka Saleská v prvním měsíci

těhotenství, chtěje vzdát úctu mladé savojské vévodkyni, která tam v té době

pobývala v doprovodu dvou kardinálů a velkého množství vzácných pánů a

paní z Francie.


10

Na žádost vévodkyně bylo do Annecy dovezeno posvátné plátno, do kterého

bylo kdysi zavinuto Josefem z Arimatie tělo Ježíše Krista a které se tehdy

nacházelo v Chambery. Dlužno dodat, že Chambery bylo tehdy hlavní město

Savojska. Posvátné plátno bylo později převezeno do Turína, kde je dodnes.

Když hraběnka Saleská toto plátno spatřila, byla roznícena vroucí zbožností,

setrvala delší dobu v kapli, v které bylo posvátné plátno vystaveno a vylévala

své srdce jako kdysi Anna, Samuelova matka. Ta prosila Boha, aby dítě, které

měla porodit, přijal jako oběť a ochránil ho od všech svodů světa. Jakub

Procházka v životopise sv. Františka Saleského napsal:

,,Bůh vyslyšel vroucí modlitby zbožné hraběnky a vylil napotom na syna jejího

hojnost svého požehnání a oněch milostí, jimiž během času povznesl se na

onen vysoký stupeň křesťanské dokonalosti a svatosti, na němžto se mu svět

obdivoval a posud obdivuje.“

Z Annecy se hraběnka Saleská vrátila domů plná naděje, že Bůh přijal oběť,

kterou mu dala. Od té doby považovala své dítě za drahý poklad, který jí Bůh

svěřil a z kterého, jak říkávala, jednou bude žádat účet.

Za nějaký čas po svém návratu porodila hraběnka syna, který se později stal

chloubou saleského domu, oslavou Savojska a novým světlem katolické církve.

Světnice, ve které se dítě narodilo, se později jmenovala světnice svatého

Františka. Ale v první polovině 17. století, kdy savojští vévodové válčili

s Francií, byl na rozkaz Ludvíka XIII. Saleský zámek rozbořen.

Hrabě Saleský dal syna ihned pokřtít v Thorenském farním chrámu a protože

chtěl, aby jeho radost s ním sdíleli i jiní, dal vystrojit hostinu a pozval na ni

všechny příbuzné a šlechtice, kteří se sešli z širokého okolí, aby dle tehdejšího

zvyku doprovodili dítě ke křtu. A chudým, kteří se na zámku shromáždili

v hojném počtu, nařídil od svítání až do noci rozdělovat almužny.

Ale radost zbožných rodičů z narození syna byla brzy zkažena starostmi o jeho

zdraví a dokonce i o život. František byl totiž velmi slabý, tak tak že dýchal.

Rodiče dělali, co mohli, ale lékaři byli přesvědčeni, že dítě nebude dlouho žít.

Ale stal se zázrak. Po čtvrtém měsíci od narození bylo vidět, že chlapec nabývá

sil. Nebezpečí každým dnem ubývalo a brzy bylo zjevné, že se František

navzdory všem předpovědím uzdravuje. Jeho životopisci o něm později

napsali:

,,Brzy se na něm jevila spanilost a jemnost, vlastnosti, které později každý

miloval. Jeho příjemný zevnějšek byl spojen s výbornou povahou; byl tichý,

oddaný rodičům, poslušný vůči učitelům a nadán určitou stydlivostí, která mu

mnoho pomohla při zachování čistoty duše.“


11

,,Bůh a matka mě milují!“ byla první slova, která se František naučil mluvit.

Byla to významná slova, v kterých se jako ze zárodku odvíjí jeho další život.

Samozřejmě, že ani jeden z Františkových životopisců tato slova nepřešel bez

povšimnutí. Jeden z nich napsal:

,,Větší část slavných mužů a spisovatelů křesťanských čerpali z prsou

mateřských onen posvátný oheň, který rozněcoval ducha i srdce jejich. Zdá se,

že zbožnost a lásku vsáli již s mateřským mlékem. A kdo by se tomu také divil?

Vždyť již v prvním pohledu, jenž na nás spočíval, již v prvním hlasu, který se

rozléval v uších našich, jevila se láska a jakási mocnost, jižto duše nezkažená

odolati nemůže. Slzy sv. Moniky smyly z čela Augustinova ony skvrny, jimiž ho

byl svět zohyzdil; těmito slzami býval smáčen již v kolébce svojí. Příkrá slova

Blanky: ,Milý synu, přála bych si, abys raději umřel, nežli abys poskvrnil duši

svou nějakým hříchem,’ učinila z Ludvíka IX. korunovaného světce; slýchávalť

slova tato již dříve, nežli byl s to, aby jim porozuměl.“

František měl štěstí na matku. Byla jeho prvním učitelem a vychovatelkou.

Jakmile začal mluvit, nespouštěla ho z očí a horlivě odstraňovala vše, co by ho

mohlo ,,poskvrnit“. Sama ho vodila do kostela a vštěpovala mu do srdce

hlubokou úctu k domu Páně, stejně jako k modlitbě, k naslouchání božího

slova a k různým náboženským cvičením. A sama mu šla příkladem. Od ní se

František naučil, že všechno dobré pochází od Boha, který je naším nejlepším

otcem a původcem našich radostí. Tato poučení se Františkovi vryla hluboce

do srdce.

Když dosáhl pěti let, začala ho matka brát s sebou do příbytků chudiny, kam

sama potají chodívala. Tam se měl na vlastní oči přesvědčit, kolik lidí žije

v bídě; pohledem na chudobu a lidské strasti měl být povzbuzen

k podporování chudých. Tímto způsobem vedla nábožná hraběnka svého syna

ke zbožnosti a dobročinnosti a navíc šla sama příkladem. Přitom se neustále

modlila k Bohu, aby této její činnosti žehnal. Svého syna ale nikterak

nerozmazlovala, aby nezchoulostivěl. Matka se zasazovala o to, aby si její syn

již v útlém věku přivykal zimě, horku, práci... Měla ho k tomu, aby chodil po

horách, skalách a různých neschůdných cestách. Učila ho přitom chovat se

opatrně, aby se vyvaroval nebezpečí. Nikdy také nestrpěla, aby se mu

vypravovaly příběhy, které by jeho mysl naplňovaly bázní a pověrčivostí.

Ale o dobré vychování syna pečoval i jeho otec. Všemožně se snažil, aby byl

chráněn před špatnostmi světa a aby se v něm vzmáhala láska ke všemu

dobrému. Užíval k tomu někdy tak přísné prostředky, že by mu to mohl mít

někdo za zlé, kdyby nebyl dosáhl tak dobrých výsledků. O této přísnosti podal

zprávu jeden z nejstarších Františkových životopisců La Rivière:

,,Jednoho dne, kdy bylo Františkovi asi pět let, pracoval v zámku tesař.

František zpozoroval na kazajce, kterou dělník při práci svlékl, hedvábnou


12

stužku rozličných barev. Zalíbila se mu natolik, že si ji přivlastnil. Tesař před

odchodem zpozoroval, že se stužka ztratila. Poptával se po ní. Když se o tom

dověděl hrabě Saleský, zeptal se Františka, zda ji nevzal. František se upřímně

přiznal a proniknut lítostí, padl k otcovým nohám, prosil o odpuštění a

proléval přitom hojné slzy, takže se všichni přítomní nad ním rozplakali. Otec

jej dal v přítomnosti všech pokárat metličkou a řekl, že jej nepotrestal přísněji

proto, protože to bylo poprvé a ke svému provinění se upřímně přiznal.“

Matce, s kterou nejčastěji pobýval -jak už to u dětí bývá- nezadal nikdy příčinu

k nějaké nespokojenosti a býval vždy její útěchou. Byla-li sklíčena nějakým

zármutkem, říkával ji srdečně:

,,Obraťme se k Pánu Bohu, on nám jistě pomůže.“

Tak, jak býval již v útlém věku těšitelem své matky, tak se stal později

utěšitelem všech zarmoucených, s kterými se setkal.

Již v dětství projevoval ve všelijakém jednání a svém projevu podivuhodnou

skromnost a upřímnost. Již jako dítě vynikal neobyčejnou zbožností, chodil rád

do kostela, modlil se s vroucí pobožností, která je v dětství vzácná. Jedinou a

největší jeho radostí bylo, když si mohl stavět kostelík nebo kapličku,

napodobovat některé církevní obřady anebo s matkou navštěvovat chudé a

nemocné. Později chodíval také sám, nosil jim různé potřebné věci, které od

matky k tomu účelu obdržel. Někdy také prosil příbuzné, aby mu něco darovali

pro tyto nešťastné lidi. Dostal-li sám něco pro sebe, rozdal to chudým a často

si prý odtrhl i jídlo od úst, neměl-li nic jiného, co mohl chudým dát. Hrál-li si se

svými spolužáky, vodil je po skončené hře do farního kostela – pokud se v něm

nekonaly bohoslužby. Rozestavil je kolem křtitelnice a řekl jim:

,,Toto místo by nám mělo být na světě nejmilejší, neboť zde jsme se stali

božími syny. Zapějme tedy společně Gloria Patri!“

Mimo zbožnost a dobročinnost bylo možné na Františkovi pozorovat

neobyčejnou vytrvalost, od započatého díla se nedal odradit žádnými

překážkami. Když František dosáhl šesti let, rozhodli se rodiče, že je vhodný

čas, aby se začal vzdělávat. Kdyby to záviselo na matce, nikdy by nedala své

dítě z domu, nejraději by najala domácí učitele, kteří by Františka naučili vše

potřebné. Byla by nejraději, kdyby byl František méně učeným nežli aby se stal

méně ctnostným; znala poměry v tehdejší škole a mravy žáků. Byla by raději,

aby se František ještě více upevňoval ve zbožnosti.


13

Ale otec, co se týkalo vzdělání jeho syna, byl veden více světskými důvody a

navíc se domníval, že řevnivost ve veřejných školách pobádá žáky k pilnějšímu

studiu, trval na tom, aby jeho syn navštěvoval veřejné školy. František byl tedy

poslán do Rocheville (městečko Rocheville leží na skalnatém vrchu a nazývá se

také Roche=skála neboli La Roche), městečka ležícího nedaleko zámku Sales.

Byt a stravu tu měl u jednoho z učitelů, otec za ním jezdil každý týden a

poptával se po prospěchu a chování svého syna. František tady vynikal pilností

a dobrým chováním a v krátké době si získal oblibu u všech pedagogů.

Tak uběhly dva roky. Hrabě Saleský se z politických důvodů přestěhoval ze

Saleského zámku na Brenský hrad v krajině Chablais. Protože tady hodlal se

svou rodinou bydlet několik let, vzal s sebou i Františka, protože tento hrad

byl od Rocheville více vzdálen. František se tak v útlém věku dostal do kraje,

který se později stal dějištěm a svědkem jeho zápasů a vítězství.

Ale hrabě Františka na hradě dlouho nedržel, ale poslal ho po několika

měsících do Annecy, kde již studovali tři synové jeho bratra. Zde František

pobyl pět let. Již při těchto studiích se u něho projevoval pevný úsudek,

výborná paměť, řečnický talent, vkus při volbě spisovatelů a jiné výborné

schopnosti a vlastnosti, díky nimž se stal učeným biskupem. Během pobytu

v Annecy František také přijal svátost biřmování, které tam uděloval kníže –

biskup Justinian Ženevský. Posilněn touto svátostí plnil ještě horlivěji

náboženské předpisy. Sám sobě ustanovil jisté modlitby, které pak vykonával

svědomitě každý den; určil si také dobu na čtení duchovních knih a návštěvu

kostela. V létě po západu slunce již nevycházel z domu, ale četl životopisy

svatých. Ve dnech volna chodil někdy s několika kolegy na blízký ostrůvek, kde

kleče ve stínu stromů se modlil litanie a povzbuzoval k tomu i své kolegy. Říkal

při tom:

,,Učme se již záhy sloužit Pánu a modlit se, pokud máme chvíli volna.“

Tímto způsobem František brzy prospíval v umění a mnohých ctnostech.

Hrabě Saleský pozoroval tyto pokroky s velkou radostí a předsevzal si, že

pošle svého syna do Paříže, aby tam dále studoval v Navarské koleji, kde

získávali v té době slušné vzdělání mnozí šlechtici. Domluvil se o tom i se svou

chotí, která souhlasila, ale s podmínkou, aby syn před svým odjezdem u ní

pobyl několik měsíců. Zamýšlela totiž během té doby upevnit a zdokonalit

syna v nábožnosti, aby byl zcela ozbrojen proti tisícerým nebezpečím, která ho

čekala v tak velkém městě

mezi množstvím rozpustilých mladíků.

Nedlouho po návratu z Annecy se František dověděl, že v Klermontu, městě

v Ženevském kraji, bude biskup světit kněze. Proto prosil svého otce, zda by

tam mohlo odjet a přijmout tonzuru. Dlužno dodat, že tonzura byl obřad,

kterým byl ten, který se mínil stát duchovní osobou, přijat do duchovního

řádu. Při tomto obřadu mu biskup odstřihl část vlasů na znamení, že jeho vlasy


14

jsou lhostejnou a nepatrnou částí lidského těla, takže má i ten, který se rozhodl

sloužit Bohu, být lhostejný k vezdejším věcem a že má pozemské věci oželet

také tak ochotně, jako oželel část svých vlasů. Ti, kteří přijímali tonzuru, říkali

po biskupovi:

,,Hospodin díl dědictví mého a kalicha mého; ty jsi, jenž navrátíš mi dědictví

mé.“

Tím potvrzoval, že volí Boha za svůj podíl a za své dědictví, doufaje, že se jim

za to někdy dostane lepší podíl v nebesích.

Otec neměl v úmyslu dát Františkovi svolení, protože se obával, aby se syn,

u kterého pozoroval zvláštní náklonnost k nábožným cvičením, nestal

řeholníkem nebo knězem. František byl jeho prvorozeným synem a byl

všestranně nadaný. Mimořádně nadaný. Otec si vždy přál, aby si zvolil nějaký

jiný stav, v kterém by mohl dosáhnout proslulosti a stal se tak ozdobou

saleského rodu. Ale protože byl moudrý a opatrný, nechtěl syna do ničeho

nutit, věděl, že by tím dosáhl opaku. Navíc byl také zbožný, a věděl, že by

marně bránil synovi v jeho úmyslu, pokud je v tom vůle Boží, aby opustil svět a

vstoupil do duchovního stavu. Vyhověl tedy synově žádosti a František přijal

tonzuru v září roku 1579.

Když se František vrátil z Klermontu, dověděl se od své matky, že dle otcovy

vůle má odjet do Paříže, aby tam navštěvoval Navarskou kolej. Tato novinka

Františka nenadchla. Měl být odloučen od své matky, měl opustit příjemné

savojské podnebí a hory tohoto kraje, které si velmi oblíbil. Ale nechtěl se

protivit otcově vůli. Poprosil matku, aby se u otce přimluvila, aby místo

Navarské koleje mohl navštěvovat jezuitskou kolej, která byla v Paříži

nedávno zřízena. Jezuité si Františka vážili pro jeho učenost a zbožnost, proto

chtěl studovat u nich. I matka se doslechla, že na Navarské koleji se mnoho

nedbá na kázeň a že v jezuitské koleji se neklade důraz jen na učení, ale

mládež je přidržována i ke zbožnosti a tak se ráda u svého manžela přimluvila,

takže hrabě Saleský svůj úmysl změnil. Byl přesvědčen o tom, že synovy

sympatie vůči jezuitskému řádu ho bude pobádat k ještě větší pilnosti a

horlivosti v učení. Konaly se tedy přípravy na cestu a byl hledán doprovod,

který ho měl dle přání rodičů doprovázet do Paříže a tam bdít nad jeho

chováním a studiem.

Hraběnka se snažila využít každého okamžiku ke vzdělání a poučení svého

syna. Věděla, že bude od něho dlouho odloučena. Snažila se vštípit do srdce

milovaného syna lásku k Bohu a důvěru v jeho svatou prozřetelnost.

Napomínala ho, aby Boha vždy považoval za svého pravého otce. Často mu

říkala:


15

,,Já jsem ti život nedala. Stala jsem se tvou matkou, protože se Pánu Bohu líbilo,

abys na svět přišel skrze mne. Je pravdou, že jsi byl utvořen v mém životě, ale

já jsem ti nedala tyto údy, ani krev, která obíhá v tvých žilách, tím méně jsem ti

mohla dát nesmrtelnou duši... Bůh je to, milý synu, který tě učiní, čím jsi. On je

ten, který tě zachovává, od něho můžeš očekávat všechno.“

Podobným způsobem využila zbožná matka každou vhodnou příležitost

k tomu, aby mohla svému synovi vložit do srdce nějaké dobré ponaučení.

Potkala-li nějakého chudého, říkala Františkovi.

,,I tento chudý je tvým bratrem. Je sice mezi vámi rozdíl, ale přesto se nikdy

nechovej k chudým povýšeně a nemilosrdně.“

Procházela-li se někdy se synem po polích, obracela synovu pozornost k lidem,

kteří na nich pracovali. Říkala:

,,Povídá se, že tito lidé nás živí, ale i když sebesnažněji pracují, trochu více

deště nebo sucha postačí zmařit jejich práci. To všechno závisí na Bohu, bez

božího požehnání lidé nic nedokáží.“

Těmito a často opakovanými zásadami vzdělávala hraběnka srdce svého syna

v horoucí lásce k Bohu a bližnímu. I hrabě podporoval snahy své choti, ale

s tím rozdílem, že hraběnka dbala, aby se jejich syn stal hodným a dokonalým

křesťanem, ale hrabě -i když k tomu přihlížel- dbal o to, aby byl František

vzdělán ve vědách a uměních. Vyzýval ho často k pilnosti, ale upozorňoval ho

také, že studie mají být prostředkem k dokonalejšímu životu. Často mu říkával:

,,Nepravosti obzvláště šlechtice hyzdí, proto mají nad jiné vynikat ctnostmi a

šlechetným životem.“

Snaha rodičů se dočkala úspěchu. František prospíval ve ctnostech, při studiu

a získával lásku Boha i lidí. Když se blížil čas Františkova odjezdu, loučila se

s ním matka dojemným způsobem. Vzala ho s sebou na jeden kopec, na kterém

ho často učila velebit Boha a jeho dílo. Odtud mu ukazovala vzdálenou věž

chrámu, v kterém byl pokřtěn, a řekla:

,,Křest, který jsi tam obdržel, pokládej vždy za svoji největší slávu. Oči matky

nad tebou nebudou moci již bdít, jen na tobě samém bude záležet, aby


16

semínko, které jsem ti zasela do srdce, přinášelo ovoce ctnosti. Nezapomínej,

že Boží bázeň je počátkem moudrosti. Vyhýbej se zahálčivým lidem, protože

jejich řeči zabíjejí duši. Budeš-li během svého studia pociťovat jakousi

suchopárnost, pospěš do kostela a tam u oltáře hleď občerstvit své srdce...

Tam jistě najdeš útěchu. Svým stavem a nadějí, kterou do tebe vkládáme, se

nikdy nedej pohnout k pýše; v očích Ježíše Krista nebudeš ničím, nebudou-li tě

zdobit křesťanské ctnosti; vše ostatní je pouhým stínem. Nikdy nezapomeň

navštěvovat příbytky chudých a vdov... Oni se za tebe budou modlit v tomto

životě a stanou se tvými orodovníky na onom světě. Věř mi, milý synu, že tě

miluji láskou, jakou jen matka může milovat. Jsi můj prvorozený syn, ale přála

bych si i já, jako kdysi matka svatého krále Ludvíka, abys raději umřel, než aby

sis poskvrnil duši nějakým hříchem.“

František si tato slova uložil do svého srdce. A po celý svůj život děkoval Bohu,

že mu dal tak dobrou matku. Není tedy divu, že byl zarmoucen, když si

vzpomněl, že se od ní bude muset na delší dobu odloučit.

Konečně nastal den, kdy musel opustit dům rodičů a vydat se do Paříže.

Z vychovatele mu byl určen Déage (vyslov Deáž), ctnostný, moudrý a opatrný

kněz, ale poněkud cholerický. Hraběnka byla několikrát svědkyní jeho prchlivé

povahy. Jednou viděla, že Františka pro nepatrný poklesek přísně pokáral.

Ačkoliv svého syna nevychovávala v rukavičkách, byla přece jen přílišnou

přísností vychovatele nemálo překvapena a naléhala, aby byl Františkovi

ustanoven jiný vychovatel. Když se o tom František dověděl, šel za matkou a

naléhavě ji prosil, aby ze svého úmyslu ustoupila.

,,Milá matko,“ řekl, ,,já sám jsem vinen, že se můj vychovatel tak rozzlobil, já

jsem mu sám zavdal příčinu k jeho hněvu. Nebylo by se to stalo, kdybych byl

mírnější a nedával mu příčinu k netrpělivosti. Můj hrdý a vzpurný duch zajisté

potřebuje uzdu a kázeň.“

Matka se dala uprosit a Déage zůstal Františkovým vychovatelem. Dlužno

dodat, že vychovatelova prchlivost se pravděpodobně nemálo zasloužila na

tom, že se František stal tak jemným, klidným a mírným – těmito vlastnostmi

si vždy snadno vydobyl lásku a důvěru.

S tímto mužem se tedy František vydal na cestu. S požehnáním rodičů. Francie,

do které se vydal, se nalézala -jak jsme se již zmínili- v politováníhodném

stavu. Kamkoli se obrátili, viděli všude vydrancovaná města, zbořené kostely,

zpustošené krajiny, srocený lid, prolévání krve a jiné stopy domácí a

náboženské nesnášenlivosti. Ale František nebyl tímto hrůzným divadlem

příliš překvapen, protože díky náboženským rozbrojům se něco podobného

dělo i v Savojsku, kde se narodil a bydlel. Jeho vychovatel neopomenul

k poučení svého svěřence využít každé příležitosti... Hodil se mu tedy i tento

bídný stav francouzské říše, v které dříve křesťanská víra vzkvétala. Sám byl


17

nemálo dojat obrazy, které se jim naskýtaly po cestě, připomínal Františkovi,

že nábožnost a spravedlnost jsou nejpevnějšími základy států a nejvydatnější

podporou říší. Dokazoval, jak je nebezpečné napadat náboženství a spoléhat se

na lidský rozum. Připomínal, že tam, kde byl zrušen svazek s Bohem, klesá

v záhubu i lidská společnost.

Jakmile se dostali do Paříže, František pospíchal do koleje Tovaryšstva

Ježíšova, kde jej přijali velmi laskavě. Nedopřál si ani odpočinek potřebný po

cestě a oddal se pilně studiu. A snažil se, aby při tom prospíval v ctnosti a

zbožnosti. Často říkal:

,,Málo by mi prospěly vědomosti, kdybych nehleděl zároveň ke zbožnosti.“

Proto vždy hledal příležitost, aby se mohl stýkat s moudrými a zbožnými muži.

Značný počet takových mužů nacházel mezi jezuity. Tovaryšstvo tohoto řádu

mělo ve svých řadách mnoho věhlasných a velmi vzdělaných mužů a navíc se

nacházelo na vrcholu své činnosti. Členové jezuitského řádu se chovali

k mládeži velmi vlídně a laskavě a své vědomosti předávali tak podmanivě, že

jim nebylo možné odolat. František oplýval blažeností, když kněží tohoto řádu

mluvili v jeho přítomnosti o svých záměrech ohledně obracení duší. Od nich se

také učil vzdalovat se zahálky, která byla podle nich příčinou duchovní zkázy.

Světskou společnost František nevyhledával, nenalézal v jejich planých

rozmluvách žádné zalíbení. Měl-li chvilku volného času, zabýval se raději

čtením řeckého básníka Homéra, Písma svatého, spisů sv. Jana Zlatoústého,

Tomáše Akvinského nebo jiných náboženských knih. Když se vzdělal

v rétorice, filozofii, hebrejštině a řečtině, začal studovat bohosloví. Mimo jiné

byl v této disciplíně jeho učitelem Maldonat, kněz Tovaryšstva Ježíšova, který

byl tehdy jako pedagog oblíbený na pařížských školách.

Když František absolvoval filozofická studia, na otcovo výslovné přání

navštěvoval akademii, kde se cvičil v jízdě na koni, šermování, tanci a

podobných disciplínách, které šlechtic musel ovládat. Mladý hrabě, který chtěl

již v té době vstoupit do kněžského stavu, se oddával těmto cvičením s nechutí,

domnívaje se, že je v duchovním stavu nebude potřebovat. Protože vůli rodičů

pokládal za posvátnou, byl i v této činnosti úspěšný; během té doby získal onu

jemnost a nenucenost ve způsobech, které na něm při vší skromnosti byly

zjevné a které se shodovaly s jeho životním krédem:

,,Všem všechno činiti, aby všichni získáni byli.“

Během šesti let, která František strávil v Paříži, získal nemalé znalosti

v různých vědách a rozličných uměních. Nemalého úspěchu dosáhl v ctnosti a

zbožnosti. Mnoho času věnoval duchovním cvičením, které pokládal za

nejdůležitější zaměstnání. Hned po příchodu do Paříže si vybral zvláštního


18

duchovního učitele, kterému se oddal s úplnou důvěrou a bez jehož rady nic

důležitého nepodnikal. Byl přesvědčen, že máme-li zapotřebí vůdce na cestě

do neznámé krajiny, o to více ho potřebujeme na cestě k nebesům, protože

tato cesta je mnohem obtížnější a nebezpečnější, potkáváme se na ní s většími

a četnějšími překážkami, protože máme sami v sobě nepřítele, který nás láká

na falešné cesty a kterého není snadné jen tak odbýt. Kvůli tomu se František

ve všem řídil radami svého duchovního učitele. Na jeho doporučení co

nejpilněji četl Písmo svaté. Tato čtení patřila k jeho nejoblíbenějším

zaměstnáním. Oblíbil si také knihu Vavřince Skupiliho ,,Duchovní zápas“. Často

navštěvoval pobožnosti a každý týden chodil ke zpovědi. Doporučoval to vřele

i svým kolegům.

Mezi řeholníky, které František znal a v pařížských klášterech navštěvoval, byl

i Jindřich, bývalý vévoda, který se zřekl nejvyšších úřadů u dvora

francouzského krále Jindřicha III. a vstoupil do kapucínského řádu pod

jménem Angelus. S tímto vzdělaným a zbožným řeholníkem se František velmi

rád setkával a často obdivoval jeho mimořádnou nábožnost. Jednou jej

František navštívil s jedním ze svých přátel, a když odcházeli, řekl:

,,Podívej se, jaký krásný příklad nám dává tento řeholník! Pochází z knížecího

rodu, v mládí žil mezi knížaty, v odlesku slávy a volnosti. Potom vykonal

mnoho slavných činů, kterými si získal chválu a lásku panovníků... Přesto

opovrhnul světem a jeho marností. Vzdal se vznešených úřadů a poct, zřekl se

pozemských statků a všelijakých rozkoší, kterých si mohl ve světě užít,

vyměnil jemný a skvostný oděv za hrubé a drsné roucho kapucínské řehole.

Můžeme tedy pravdivě zvolat s žalmistou: ,Zvolil jsem sobě raději opovrženým

v domě Boha svého, nežli přebývati ve stáncích hříšníků.' „

Tento zbožný kapucín říkával: ,,Největším nepřítelem ctnostného a zbožného

života je zahálka a choulostivost. Proto je třeba, aby se člověk vždy zabýval

nějakou užitečnou prací a zaměstnával se a neustále cvičil v umrtvování sebe

samého. Kajícným životem můžeme za předešlé poklesky učinit zadost,

zúčastnit se zásluh Kristova utrpení a zároveň krotit i bujnost těla a díky tomu

se snadněji vyvarovat hříchů a tím de facto vést ctnostný život. Zkažená lidská

vůle často zneužívá své svobody. Je tedy dobré, aby člověk, který chce

v křesťanském životě prospívat a dojít větší dokonalosti, se této svobody zřekl

a tak se úplně vzdal světa. Proto jsem tak učinil, abych se do něho nemohl více

vrátit.“

František často rozjímal nad tuhým životem a slovy zbožného řeholníka

Angela a tímto rozjímáním byl povzbuzen k následování jeho příkladu. Třikrát

týdně se oblékal do řeholního žíněného roucha a různým způsobem se cvičil

v kajícnosti.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist