načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Svatební Benátky s bengálem - Josef Pavlovický

Svatební Benátky s bengálem

Elektronická kniha: Svatební Benátky s bengálem
Autor: Josef Pavlovický

Povídkový výbor z díla moravského prozaika a fejetonisty Josefa Pavlovického (vl. jm. Josefa Blažka), následníka Kosmákova. Nejvíce se mu dařily obrázky z lidového života (podané ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  70
+
-
2,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » CARPE DIEM
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 101
Rozměr: 19 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: vybral, uspořádal ... Michal Huvar
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Brumovicích, Carpe diem, 2008
ISBN: 978-80-863-6285-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Sbírka drobných próz venovského kněze (1871-1940), kterými oslavuje moravskou přírodu a krajinu. Popisuje i vztah ke svým farníkům. Autor s porozuměním a láskou, ale i s humorem líčí různé příhody a obrázky z venkovského života.

Popis nakladatele

Povídkový výbor z díla moravského prozaika a fejetonisty Josefa Pavlovického (vl. jm. Josefa Blažka), následníka Kosmákova. Nejvíce se mu dařily obrázky z lidového života (podané někdy v nářečí) se zachycením svérázných venkovských figurek. V tomto jako by byl dávným předchůdcem Zdeňka Galušky. Pavlovického humor byl laskavý, jadrný, proniknutý láskou k prostým lidem. Ilustroval Přemek Horáček.

Zařazeno v kategoriích
Josef Pavlovický - další tituly autora:
Svatební benátky s bengálem Svatební benátky s bengálem
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření je zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takového sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.

JOSEF PAVLOVICKÝ

SVATEBNÍ BENÁTKY

S BENGÁLEM

2011

Editor © Michal Huvar, 2011

Illustrations © Přemek Horáček, 2011

© Carpe diem, 2011

www.carpe.cz

Made in Moravia, Czech Republic, EU

ISBN 978-80-87195-26-0

JARO

D

o spící přírody nastěhoval se zase nový život a roz

proudil se lesními potůčky, zajásal ptačí písní, ro

zesmál se žárem slunce a pestrostí květů zasypal celou zemi.

„Ven, jen ven do omládlé přírody!“ volá skřivan z oblak od božího rána do noci.

Poslechl jsem a ve společnosti starého mopslíka zapadl jsem do lesního úvalu. Chvíli pocházíme po zeleném břehu potůčku, který zurčí kaskádami, ševelí kaménkům svou tklivou píseň a zase tiše se plazí pod mechem a kupami suchého listu, aby vyskočil k novým skokům, k novému jásotu.

Je tu tak útulno, tak milo a sladko, že člověk mimovolně a rád zapomíná prachu a hřmotu života, zapomíná na strádání, zloby lidské a na všechny ty jedy, kterými se otravuje každodenní život, tu cítí, jak šíří se srdce k nadšení, jak čerství se krev k nové práci i ke vzdoru v boji.

Konečně, znaven silným dechem jara, usedl jsem na kmen zkácené borovice, smekl klobouk a hodil ho do bujných trsů trávy. Při prvních doušcích sladkého farniente politoval jsem těch, kteří nemají takového lesního úvalu, aby se alespoň na chvíli stulili do klínu omládlé přírody, kteří den ze dne táhnou za kus chleba jho svých povinností na vykázané líše, až padnou na jejím konci – dojdou-li ho –, pak jsem se zahleděl nad a před sebe, a vjelo do mne vědomí boháče.

To vše jest moje... Modrý pruh vysokého nebe stěsnaný ve vrcholky zelených stromů vroubících křivolaký tok ručeje jest můj, mou jest hradba lesních velikánů podrostlých bujnou chamradí, mým jest koberec zeleně protkaný protěží, nezabudkami a svazky petrklíčů, mým jest ticho lesa i jeho sílící dech, pro mne ladí kos svou píšťalku, sedmihlásek trylkuje, kukavice kuká, pro mne i ty mušky tančí ve světelných pásech.

Hoj, je to ale balet v těch světelných pásech! Slunce prodírá se skulinami stromů, stříbrné pásy jeho paprsků visí k zemi, na níž kreslí malá sluníčka poskakující po trávě dle hudby větérku, a roj mušek a much mihá se a kolotá nahoru dolů v stříbrném tom jasu, noří se ze stínu, poskočí jasnem a teplem a zase zapadá do polostínu, aby se opět vynořil...

Či nevrátí se již některá na výsluní? Ohřála se snad

jen na chvíli, padla v stín a stín ji pohltil, nenalezla již cesty k světlu, teplu, k životu, zatím co jiné skotačí a vyhřívají se do sytosti? Snad. Ani mezi lidmi není tomu jinak.

Podepřel jsem si bradu do dlaní a hleděl k světelnému

pásu, který i s vykresleným sluníčkem postupem slunce blížil se k mým očím, jakoby vybízel: prohlédni do toho mušího života a jeho tajů, je to, pravda, jen muší život a rej, muší zápasy a umírání, veselé a směšné, muší skoky, ale...

Vím, vím.

A již berou na sebe ty mouchy a mušky podoby mých milých bližních, vidím se ve shonu a pachtění, v jejich vášních, trampotách i směšnostech, čímž se lidé mnohdy navzájem liší, jako mouchy svou velikostí, barvou a mušími choutkami...

Je to věru zajímavé, nač a na koho ledajaká muška a moucha člověka neupamatuje! – – –

KÓPILI SI MOCHE

P

amatojete se ešče na stréčka Křópka, co só o nás

podmistrem? Že han!

Dneska, jako hóřad, dbajó jož na česť a dobrý chování, obzvlášť o jinéch, ale za mlada beli oni kujón. Žádnýho veražení nepokazili a sami se naveváděli kóskó, že be na ně nestačil ani kalendář.

Nejaké sem po nich zerbuval. Kdo chce, ať poslóchá, a kdo ne, ať počká na lepší.

Tož belo to před párma rokama, co bel takové hic jako vluni. Ledi trpěli žižňó a hópalem, jak za ejypskych ran, a k temo belo ešče toli moch, že stréček Křópek radili pantátovi Břečkovi, hospodskýmo na Pinduli, abe si namaluvali na svó holó lebko pabóka, že mo tam žádná ani nepáchne, anebo abe si jo namazali kolomazó, že kerá be přeci, tož jož neholítne.

Víš, pindulské, rozváděli stréček svó rado, moche só jak te slote (děti; pozn. edit.) na klózačko, celý pryč, a tož boď ich tam nepóščé, alebo ich cheté, jedno z vobojího, a nemosíš klet. – Oni totiž pantáta Břečka, co belo toli moch, prachteremtili vod rána do noci...

Jednó v pondělí odpoledňa mrvili se stréček za dědinó v jablóškách. Ale jaká práca v pondělí a za takovýho hópalo?

„Každé osmolené švec má fraj,“ povídali stréček na hótěcho tym jablóškám a sekli prácó. Na Pinduli bode chladňéš, otěšuvali zas sebe, a tož nasmekli moteko na rameno a šli na Pindulu.

Belo temo akurát tak. Na Pinduli chládeček toze milé a posedění, no! Enom nebét tých moch. Snad bele z celý dědine slezlý. O každý kalužinke piva napájelo se ich hned stádo.

Stréček sedli ze široka za stůl, dali moteko vedli sebe na lavico a čekali. Hospodské nikde. Tož pískli, až se moche plašile. Pindulské leze ze sklípko.

„Kdes bel, te lisé?“

„Ve sklípko.“

„A co tam?“

„Řekni mně, kam mám před tó žóželó utýct?“

„Jako před mochama?“

„No bať!“

„Jož sem ti kolikrát radil, abes si namaluval...

„Neplké darebnosti, dež nevíš nic lepšího. Ví rohaté, že je ta žóžel na to pivo tak zteklá.“

„Máš teda nepít. Seš potom nasáklé tým troňkem jak bečka a moche se za tebó táhnó jak za dobetkem. Teďka ale neché moche mochama a nalé. Ať je stodený! To ti povídám: venko je hic a ve mně jak v peci.“

„To je vékladó,“ brončel hospodské toče pivo.

„Víš, pindulské, já můžu vekládat, já pro fištrón do hapatyke nemosím, dé sem to holbo, až se napijo, tož ti dopovím.“

A stréček si zavdale s takovó chotí, že debe belo dno ešče o píď dál, tak be ho beli oviděli, potem si otřeli nos od pěne, krkli nahlas a pochválili: „Jako křen!“

„Tož, abech teda dopověděl, poslóché: já ti nando na všecko rado a nápad. A to néni každýmo daný, o tebe je to kupříklado zrovna naopak: spíš bode mět zednická koza mladý, než tobě něco chetrýho napadne.“

„No, tak hlópé přeci snad néso,“ bránil se pindulské.

„O hlópým není řeči. Ale nápadité nési, to je dvojí. Abes vědil, já ti aj mó staró přivedo k mlčení, a to cosi znamená. Příkladně včerá, nebo meslim, že to belo jož dneska, jak sem přišil od tebe z hospode, stará se zbodí a povídá: že jož deš!“

„Jářko, celó noc tam přeci nebodo.“

Že pré moc nechebí. Je jož jedna.

„Jož?“ povídám.

„No, nedělé se tak hlópé.“

„Jářko, a meslíš, stará, že debech bel duma, že be ich belo míň?“

„S tebó néni řeči,“ odsekla jak širočinó.

„Deť sem nezačal. Jo, tobě be se to řečňovalo, povídám laskavě, dež seš vespaná...“

Ani nemokla. Tak sem hneď pokojně osnol.

„Dež seš teda tak nápadité, poraď mně, ale neco chetrýho – na ty moche.“

„Na ty moche? E co be ne. Ale napřed mně nalé, mosím si nabrósit nápade, na toli moch s jednó holbó nevezrám.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist