načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Svár – Saša Stojanovic

Svár

Elektronická kniha: Svár
Autor: Saša Stojanovic

Célinovský řev, obludné lamento touhy, šeptané litanie za zbytky lidskosti v kulisách balkánské války. Hnusné postavy žijí hnusné životy v hnusném světě. – V drsném, nesentimentálním pandánu Skupinového snímku s dámou se evangelijní postavy ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  121
+
-
4
bo za nákup

hodnoceni - 41.6%hodnoceni - 41.6%hodnoceni - 41.6%hodnoceni - 41.6%hodnoceni - 41.6% 51%   celkové hodnocení
7 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: DAUPHIN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 376
Rozměr: 20 cm
Název originálu: Var
Spolupracovali: ze srbského originálu ... přeložil Jan Doležal
Skupina třídění: Jihoslovanské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Praze, Dauphin, 2010
ISBN: 978-80-727-2235-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis
Célinovský řev, obludné lamento touhy, šeptané litanie za zbytky lidskosti v kulisách balkánské války. Hnusné postavy žijí hnusné životy v hnusném světě.

V drsném, nesentimentálním pandánu Skupinového snímku s dámou se evangelijní postavy vydávají na začátku 21. století do Srbska zjistit pravdu o kosovské válce. Tři desítky zpovědí aktérů z nejrůznějších sociálních a profesních vrstev odkrývají nejen hrůzy a nesmyslnost války, nýbrž i neradostné poměry obyčejného života. Autentický příběh, moderní forma, vysoká erudice a vyprávěcí talent autora, který na kosovském bojišti působil jako ošetřovatel, charakterizují jeden z vrcholů současného evropského románu.

Předmětná hesla
válka v Kosovu, 1998-199
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Saša Stojanović

S vá r

Dauphin


Saša Stojanović (1965) – veterinář, spi

sovatel, šéfredaktor kulturního časopisu,

organizátor festivalů. válku v Kosovu

strávil u 175 pěchotní brigády. Po návratu

zamířil do vojenské kliniky, kde mu dia

gnostikovali posttraumatickou stresovou

poruchu. vydal tři romány: Krvoslednici (Barváři, 2003), Manchester City Blues (2006), Var (Svár, 2008). Žije v Leskovaci. .

Celinovský řev, obludné lamento touhy,

šeptané litanie za zbytky lidskosti v kulisách balkánské války. Hnusné postavy žijí hnusné životy v hnusném světě.

v drsném, nesentimentálním pandánu Sku

pinového sním ku s dámou se evangelijní postavy vydávají na začátku 21.století do Srbska zjistit pravdu o kosovské válce. Tři desítky zpovědí aktérů z nejrůznějších sociálních a profesních vrstev odkrývají nejen hrůzy a nesmyslnost války, nýbrž i neradostné poměry obyčejného života. Autentický příběh, moderní forma, vysoká erudice a vyprávěcí talent autora, který na kosovském bojišti působil jako ošetřovatel, charakterizují jeden z vrcholů současného evropského románu.

S vá r

Saša Stojanović

Dauphin

Copyright © Saša Stojanović, 2008

Translation © Jan Doležal, 2010

Photography © Jan Horáček, 2010

Design © radka Konvičková, 2010

ISBN 978-80-7272-235-8

Edice Slova

Ova knjiga je objavljena uz pomoć Ministarstva kulture

republike Srbije

Tato kniha vyšla s podporou Ministerstva kultury

republiky Srbsko Přeložil Jan Doležal

With the support of the Culture 2000 Programme

of the Euro pean Union

Tato kniha se těší podpoře programu Culture 2000

Toto praví Hospodin zástupů:

...

Nyní jdi a pobij Amáleka,

jako klaté zničíte vše, co mu patří;

nebudeš ho šetřit, ale usmrtíš muže

i ženu, pachole i kojence,

býka i ovci, velblouda i osla.

První Samuelova, 15; 2-3 MATOUš Může nastat smrt po smrti? ptal jsem se Tě. Do brašny jsem balil plášť s andělem vyšitým na prsou na cestu neznámo kam a kdoví dokdy. Skončí někdy království nebeské? ptal jsem se jindy. Do čího ucha mám tedy zakřičet, že i nesmrtelnost je prokletí, když ani Ty mě nechceš slyšet? šeptal jsem bez ustání otázku, na kterou jsem nečekal odpověď a strkal nekvašený chléb do vaků. Přesně takový, jaký jsme měli onehdy k večeři. Před tím svátkem, i když možná se už slavilo, nemohu si vzpomenout. Jan má lepší paměť; on se aspoň dožil vysokého věku.

Pravda je pro jeden hřbet přetěžká. Když ji bereš jenom pro sebe, nezůstane nikdo, komu bys ji mohl vrátit. Jestliže ji někomu věnuješ, stane se tvůj dar těžkým břemenem. Proto je zapomnění požehnáním. v něm nejsou ani nevděční panovníci, ani mrtvé tělo olizované ohnivými jazyky, ani železná rakev, v níž mě hodili na mořské dno, ale příliv mě odnesl do chrámu, který jsem postavil... Chci, aby jednou provždy svařili kovové hrany mé rakve. Dávno jsem už mrtvý, Otče, a nesejde na tom, jestli to uznáváš nebo ne! – vycházím na ulici nechávaje se vést světelnou stopou.

Znám každou píď země, kterou procházím. Já jsem dával císaři, ale všichni platili mně. vím, jakého výnosu dosahuje ta která rostlina i která ovce slehla, pamatuji si, kolik obilí mně má odevzdat každý kafarnaumský dům jako daň, jak moc mi lže každý židovský obchodník, když listujeme aramejskými knihami o zboží a tržbách, i jak mě upřímně nenávidí i ten nejhorší farizej, když mlčky dává peníze mně, vyvrženci, se kterým nesmí promluvit. Jako kdyby moc a chamtivost nepřebývaly pod jejich střechami; jako kdyby se pýcha a faleš neusadily u jejich svátečních stolů a v jejich domech. Služebník Boží je připraven na shovívavost ke všemu kromě přetvářky – hlasitě uvažuji a svými kroky polykám nažloutlou prašnou cestu.

Měl jsem všechno, jenom sny mě opustily. Nemusel jsi mi dvakrát říkat: pojď a následuj mě! Pohostil jsem Tě ve svém domě, kde jsi seděl s námi proklatci – s drzými celníky i zpupnými výběrčími daní, s nenasytnými lichváři i bezcitnými obchodníky; s hříšníky. Moje cesty – křičel jsem do ulic, když se konal trh, a vracel peníze všem, které jsem kdy ošidil, pálil jsem knihy svých dlužníků a štědře rozdával své bohatství ubohým a nešťastným – moje bezesné cesty pramení ze snů o bezcestí!

Dobře víš, že jsem mezi prvními v Tobě poznal Mesiáše; věřil jsem tomu víc než Ty sám. vyčítám Ti snad něco? Ech... Místo do galilejských vesnic ses vydal rovnou do hlavního města; na oslu, přesně podle proroctví starozákonního Zachariáše o vjezdu syna Božího do Jeruzaléma. A nevadily Ti hrdelní zvuky opojné slávy, když myriády nešťastníků jásaly: „Hosana synu Davidovu“ a přály Tobě, Spasiteli, abys místo nich okusil slast vítězství. Myslím, že Tě teprve teď chápu... Pakliže ses i Ty nechal opít medem, co ho pýcha vydatně stáčí ze svých květů, proč bys nám věřil? Nám, kteří své rouhačské pochybnosti necháváme podél cest, jimiž jsme procházeli, když hříchy tohoto světa padaly jen na Tebe.

Je strašně těžké, Otče, kázat to, o čem dávno

pochybuješ. Ano. Proto nás i posíláš, abychom znovu poslouchali a zase zapisovali. Ano. Stane se podle Tvého slova. Ano, opět. Jsme Tvoje oči i Tvoje uši, byť by se mi marným zdálo naše putování.

Nečekal jsem, že mě znovu povoláš; věřil

jsem, že svatyně, kterou jsem postavil v africké pustině, a obrácený etiopský tyran jsou dostatečným vykoupením za můj věčný klid. Proč opět všichni čtyři, proč zrovna ona a kam nás to vedeš – chtěl jsem se zeptat, když jsem si vázal kolem lýtek mastným potem rozleptané řemínky potrhaných sandál. voda – řekl jsem,

když jsem se posilnil z pramene vedle cesty

– jenom voda a pochybnost si vždycky najdou

svou cestu! Neboť na počátku bylo...

Už jsem tu – nechal jsem vyletět slova k ran

nímu slunci, které ozařovalo dům, k němuž

jsem šel – už jsem tu...

Jestli si myslíš, že jsem moudřejší – řekl jsem

tak hlasitě, až jsem probudil ptáky v koruně

stromu nad domovními vraty – šeredně ses

zmýlil, Neomylný! Ne, věčnost mě ničemu ne

naučila. A... Já jsem neztrácel čas. Čas se ztrá

cel ve mně – zašeptal jsem a položil hlavu na

práh Markova domu.

Jsem unavený, Otče...


16

Zdá se mi...

Zdá se mi o koních, co se cvalem ženou po širokých

císařských cestách; z rozšířených nozder se jim valí

bílý kouř. Slyším, jako ve skutečnosti, dusot kopyt

s pronikavým, do daleka se rozléhajícím zvukem

svátečních podkov na cestách z tesaného kamene.

Vidím vídeňského důstojníka, jak v sobolím koži

chu na nahém těle prchá z ložnice smyslné a popr

vé neuspokojené maďarské hraběnky a do zběsilého

tempa pobízí dva vraníky táhnoucí ukradený kočár

ozdobený hraběcím erbem. Člověk, jenž divoce šlehá

rychlé hřebce, se jmenuje Djura Horvatović a je to

můj předek. Veškerý majetek si nese na dlouhých,

pohledných prstech: zlaté prsteny s drahokamy

– dary šlechtičen, které ho zbožňovaly. Ve velké

brašně veze pár anglických pointerů narychlo sebra

ných z malého podnájmu poblíž kasáren císařské

gardy: dar pro dvůr Obrenovićů, novou dynastii,

která lákala rakouskouherské důstojníky srbského

původu, aby doplnili řady srbské armády. Jednou

rukou pevně drží připravenou šavli i pistoli polo

ženou na sedadle vedle kočího; kolem druhé ruky si

omotal uzdy, udidla se krvavě zarývají do tlam

zdivočelých hřebců, a on proto nemůže usnout.

A zatímco mu v zimním větru tuhnou tváře, je mu

jasné jen jedno: klidné časy jsou navždy pryč.

*


17

Ve snech putuji až ke Stojanu Deninovi, leskovackému boháči, tupě hledícímu do požáru, který polyká všechny jeho obchody i hostince u řeky; ti, co by měli hasit oheň, ho ještě rozněcují; dobře mu tak – čte z jejich tváří a ze zpomalených pohybů, jimiž líně pumpují vodu z hasicího vozu – ani za pohled jsme mu nestáli. Nač tedy spěchat?

- Věděl jsem – říká hospodář a otírá si čelo, na němž čas píše vlastní seznam dlužníků a schovává si všechny účty – že půjdu od neštěstí k neštěstí, už od té chvíle, co pod tlakem vůní a chutí mých odrůd prasknul největší sud s objemem sta hektolitrů a víno se rozlilo po podlaze; když popraskaly dva prsty tlusté železné obruče a dužiny se rozletěly jako kousky nakrojeného melounu, když ti spadne na slavnostně prostřený stůl; už tenkrát, když vozy plné hroznů ze sedmnácti mých vesnic a sedmdesáti dalších, propachtovaných, nemohly vjet do sklepa, který se kdysi rozkládal pod půlkou města a teď je zatopený božským nektarem.

Ale něco důležitého můj předek nevěděl: dálku, do které sahají závist a žárlivost, a hloubku, kterou může vykopat nenávist. Ani ve snu by ho nenapadla reforma konkurenční dynastie, která půdu všech statkářů sympatizujících s Obrenovići daruje chátře. Verbeži, která zničí všechny jeho vinohrady do posledního keře; všechno, opravdu všechno, co připomínalo nadutého Stojana, muselo být vyrváno i s kořeny.

*


18 Pak se mi zdá o Londýně a o soudní síni, ve které barristeři v talárech a s parukami míří ukazováky do stropu ozdobeného královským erbem a mávají papíry na soudce. Mihajlo Bunić, představený soudu Jeho veličenstva jako Michael de Bon, dubrovnický obchodník, se snaží vysoudit peníze za loď plnou jemných tkanin, koupenou na Východě a předanou anglickému obchodníkovi výměnou za hrubé ostrovní látky, které nikdy nevpluly do dubrovnického přístavu. Anglicky mluví výborně, ale je si vědom staré pravdy, že kdo má sebe jako advokáta, má hloupého klienta. Proto před několika měsíci — na doporučení obchodníků, kteří na vlastní kůži pocítili imperiální „fair play“ – zašel s nezbytnými dokumenty do londýnské City a zaklepal na dveře jednoho z nejlepších právníků. V tom okamžiku Thomas More dokončoval svoji knihu a přemýšlel nad jejím názvem.

- Co jsou to za písmena? – zeptal se právní zástupce budoucího klienta, když přebíral papíry popsané neobvyklým jazykem.

- Cyrilice, sire.

- Mohl byste mě naučit to písmo? – zněla druhá otázka na Buniće.

- S radostí, pane – usmál se klient – jen doufám, že mezi hodinami pro vás cizího a exotického jazyka budeme mít čas i na moje finanční zájmy!

- Bude to honorář za moje služby – vytrhnul se aristokrat z pózy umělce a znovu nasadil tvář váženého advokáta – smím teď znát pravý důvod vaší návštěvy?

Zatímco se Mihajlo rozpomínal na data slibů a detaily dohody, na slovo gentlemana a přísahání na čest – levné to předkrmy na menu každého dobrého podvodu – anglický šlechtic si pečlivě prohlížel smlouvy, zkoumal podpisy na stvrzenkách a potvrzeních, porovnával věrohodnost směnek a záruk, nejdřív však rychle uklidil ze stolu hromadu inkoustem nakrmených papírů, na jejíž první straně bylo zdobným písmem hrdě napsáno pouze jedno slovo: „Utopie“.

*

Teď už si ani já nejsem jistý, jestli sen může být tak temný: noc bez měsíce, řehtání koně a zvuk podkovaných kopyt na hercegovských skalách, po zuby ozbrojení Tanovićové, kteří jsou v sedle už od soumraku. Na drsných tvářích není vidět zhola nic kromě únavy, která prohlubuje vrásky připomínající zářezy nože; tyhle skály nechápou bolest, smutek, hrdost ani čest.

Rozednívalo se, když v dálce uviděli dům Hidovićů, cíl jejich výpravy. Osm bratrů zůstalo bez jediné sestry; zlé jazyky jim prozradily, kde ji mají hledat. Jestli utekla, bude stačit jedna kulka – pro ni; pokud ji unesli, nezůstane kámen na kameni z domu těch, co se opovážili ponížit nejslavnější rodinu v celém Gacku. Nabíjejí se zbraně, koně cítí nervozitu jezdců, okny jsou vidět lidé, jak pobíhají po domě a vkládají dlouhé hlavně do střílen. Čekalo se na první výstřel.

- Dost bylo krve! – najednou zvolal nejstarší bratr a otočil se k ostatním jezdcům. Přiložil dlaně k ústům a zařval – sestrooo!

- Mluv, bratře! – odpověděl ženský hlas.

- Ukradli tě, nebo jsi šla za ním sama?

- Sama! A zůstanu tady!

Ticho trvá celou věčnost; koně jsou stále neklidní stejně jako špičky pušek v oknech a ve věži namířených na příchozí.

Tak ať jsi šťastná! – řekli jezdci, vystříleli pušky do vzduchu, otočili hřebce zpátky a naučili se odpouštět.

*

Stojí za to jít za svými sny – váhala Kaja nad horou rukopisů svého zesnulého manžela Simy Buniće – nebo je lepší nechat sny, ať kulhají za tebou? Ode dneška, kdy pohřbila svého muže, ji žádná pozitivní emoce neváže k divadlu. Otravné kodrcání od menších městeček do větších vesnic, perné dohadování s majitelem největšího a často i jediného místního hostince kolem ceny pronájmu za odehrání představení, tisíckrát zopakované popisování a vybarvování plakátů, spěšné lepení po zdech obchodů a holičství, pár měďáků pro děti, aby po provinčních ulicích neúnavně pokřikovaly, že divadlo „přijelo do vašeho města“ – všechno to teď vypadá nesmyslně před skutečností, že už zapomněla, jaké to je dosyta se najíst a mít střechu nad hlavou. Bez dřevěných kol i bez deště, který vytrvale stéká z improvizované stříšky nápadně pomalovaného koňského povozu s nápisem „Potulné divadlo“.

„Prkna, která znamenají svět“ se dávno změnila v živoření na ztrouchnivělých fošnách, které oddě

21

lují – kdysi věřila, že spojují – divadlo a život.

V reálném světě, kde role rozdává někdo jiný, to

znamenalo namáhavé tahání a spojování hospod

ských i kuchyňských stolů, aby se narychlo připravi

lo jeviště, přibíjení hřebíků, na které se natáhne

provaz a pověsí zaprášená opona, praní a zašívání

kostýmů před i po manželových diktátech nové dra

matizace „Zony Zamfirovy od S. Sremace“, přilepo

vání odchlíplých knírů a vousů před výstupem na

scénu, kde hrávala malé role... „Převlečte se“ – od

říkávala Shakespeara, přitom se upřeně dívala do

jednoho bodu a usilovně svírala bílý papír na

vždycky ocejchovaný inkoustem – „Přicházejí pře

vlečeni!“

Spokojeně sledovala oheň, jak polyká list za lis

tem – každý důkladně zmačkaný – nemohla však

vědět, že syn manželovy sestry Persidy ukradl první

rukopis, který se mu dostal do rukou, svinul ho

a strčil pod kabátek. Zatímco se Kaja hystericky

smála, jako mantru opakovala větu: „Sire, herci

přijeli!“ a házela poslední stránky do chřtánu ohně,

malý Voja, schovaný v kůlně, hladil desky textu

s názvem „Strejda Jovan“.

*

Voja, známější spíše jako Beba podle přezdívky jeho

manželky Sofie Horvatovićové, se znenadání pro

budil z tvrdého spánku v propocené noční košili.

Jako obvykle si vstříknul do úst sprej proti astmatu

a nakapal si několik baldriánových kapek na kost

ku cukru z tácku na nočním stolku; potom vstal, sundal si noční čepičku i ponožky na spaní a vyšel na verandu jednoho z nejhezčích domů v Leskovaci, srbském Manchesteru. Nedělal si starosti kvůli nepřátelskému chování své matky Persidy z šlechtického rodu Bunićů vůči snaše, která se přistěhovala z Nového Sadu. Jednoho sremského večera beztak šel na důstojnický bál, aby se seznámil s její sestrou Kristýnou, ale náhoda tomu chtěla, že se Beba stala jeho ženou. Neprobudily ho ani vzpomínky na dotěrné vši a vojenské boty s kartónovou podrážkou, dvě hlavní příčiny válečného utrpení, kvůli kterým stěží přežil tyfus a přišel o obě paty při přechodu Albánie; vedle komisárku, tvrdého jako kámen, jsou to jediné „vzpomínky“ z té golgoty.

Něco jiného nedávalo spát Vojislavu Stojanovićovi, řediteli pošty: ruka Marie, která ho hned vzala s sebou, jakmile v soluňském přístavu vystoupil z lodě plující z Korfu; káva a tsipouro, které po přidání několika kapek vody zbělalo jako mléko; kozí sýr, olivy a musaka k nedělnímu obědu; překrásná černovláska, vedle níž se probouzel každé ráno, dokud ho jednoho večera, zrovna když šel k jejímu domu, kde na něj čekal čerstvě ulovený mořský okoun, nezastavili u východu z vojenského tábora. Nastal čas velkých jatek, dalších v řadě, kterou šťastně přežil.

Sobě daný slib, jeden z těch, kvůli nimž má život smysl, že se pro ni vrátí hned po skončení války, nikdy nesplnil. Možná proto se mu až do smrti zdálo o řeckém pobřeží.

*


23

Zatímco s ní jdou starší bratři a sestry na procházku podél Neretvy a centrem města, Kika – sedmá z osmi dětí Hidovićů — sní o tom, jak letí ve větru v šatečkách, které zahlédla ve výloze jednoho známého a v písních opěvovaného mostarského obchodu. V těch letech – válečných i pozdějších – byly v módě jen dvě věci: život a široké pestrobarevné sukničky.

Byla velice překvapená, když jednoho dne našla svůj sen na posteli; ale byla ještě překvapenější, když téhož dne večer, oblečená do dárku, odjela s otcem k moři. Šatečky byly pro ni jako stvořené: kanýry rozprostřené na sedadle ukryly deset kilo jemně řezaného hercegovského tabáku, který její otec vezl jadranským rybářům. Stejně tolik soli, tehdy cennější než zlato, pašoval zpátky do Mostaru, kde ji měnil za mouku, olej a maso, aby uživil deset krků...

Kika věděla, co má na dlouhé cestě dělat, respektive nedělat, což je někdy důležitější: má předstírat, že spí, než karabiniéři a vojáci s bažantími péry na kloboukách, později vystřídaní podivnými lidmi s hvězdami na čepicích, prohledají zavazadla cestujících ve vlaku. I když měli uniformy, pušky a na tvářích přísné výrazy, nechtěl žádný kontrolor probudit a posunout dívenku spící v rohu dřevěné lavice, opřenou o kovový rám okna druhé třídy.

Nic lepšího si nemohla přát: obklopena vůní kouře z lokomotivy a jarními barvami, navěky zkrocenými na jejích šatečkách, mohla mlčet a mít při tom pevně zavřené oči.

*


24

Tomica chtěl věřit, že je to všechno jenom sen: díry od bomb i domy v plamenech, rozčtvrcená zvířata i rozpůlení lidé, letadla, která sypou smrt na město přetvořené v obří ruinu. Nejhorší bylo, že už nedokázal poznat ani svou ulici, takže – v dlouhých kalhotách ušitých z vojenské deky a v botách, které pouze přemíra štěstí a ševcovského klihu držela pohromadě – několik hodin kroužil kolem ve snaze najít alespoň něco, co by mu připomnělo dům Stojanovićů.

Třebaže mu bylo teprve dvanáct let, uvědomoval si zvláštnost celé situace: viděl německé vojáky, jak vytahují zraněné zpod vrstev sutin a cihel, a anglická letadla, jak znovu útočí, aby dokončila načatou práci. Chtěl se zeptat otce, proč tedy každý večer poslouchali Rádio Londýn a proč dostal tolik výprasků kvůli čokoládám od důstojníků, kteří každý den nadutě korzovali po hlavní ulici ve společnosti slečen s perleťově bílými zuby, jejichž bezstarostný smích se odrážel od leskovacké dlažby. Kdyby tak jen mohl najít studnu, ořech, balkón...

Unavený z přeskakování mrtvol se schoval pod první, aspoň částečně zachovalou střechu a usnul spánkem, jímž spí jen děti a spravedliví. Probudilo ho pevné objetí a pohlavek matky Beby, která ho, celá uplakaná, i dále hystericky bila. Po každém, stále slabším pohlavku následoval stále silnější polibek. Toho večera se navždy – a naštěstí předčasně – rozloučila se svým jediným synem.

*


25

Beba, dcera novosadského obchodníka Alexandra Horvatoviće, si ani ve snu nedokázala představit, že její bývalá snacha nechá na stěhovací vůz naložit doslova všechno, dokonce i tchýnin nočník, který měla Beba pod postelí kvůli problémům s močovým měchýřem. Ještě více ji udivovalo chování jejího muže Voji Stojanoviće, který pomáhal stěhovákům, aby co nejrychleji naložili všechny věci z domu a nabízel jim kávu i pálenku. Na užaslý pohled manželky jen prohodil: „Od chvíle, co můj syn prodal ovce, mě psi už nezajímají“ a dál skoro až vnucoval pohoštění nosičům, které unavilo stěhování rozložených železných postelí i skříní z masivního dřeva.

Pěkná ženská – řekl synovi, když mu Toma před několika dny ukázal fotku nové vyvolené – hned ji přiveď! Tomu, který se posledních deset let bezvýsledně pokoušel o potomky, nemusel dvakrát pobízet. Vlastně, i jednou to úplně stačilo – jeho přítel lékař ho tehdy vzal stranou, do rohu nemocniční čekárny, a zašeptal mu, že problém bezdětnosti není v něm; že nesouhlasí s mlčením svých kolegů, kteří mu — ve jménu gentlemanství, té staré falše pro čerstvé naivky – odmítají sdělit, že je zdravý jako ryba; že prohlídky, zaříkávání, lázně a léčení jeho ženy jsou jen projevem naděje, která nikdy nepřinese ovoce. Cestou domů brečel a mluvil si pro sebe; pak své manželce oznámil, že je bývalá manželka, pomohl jí sbalit tolik věcí, kolik se vejde do jednoho kufru, a vyprovodil ji k domu jejích rodičů.

Na nic už nechtěl vzpomínat; zatímco vůz naložený po okraj konečně opouštěl dvůr Stojanovićů, ležel šťastný Toma vedle své těhotné ženy Kiky z ro - du mostarských Hidovićů a rozhodně neměl v úmyslu ani pohledem se rozloučit s relikviemi někdejšího života.

*

Ke konci se chýlila další noc, ve které Toma a Kika Stojanovićovi oka nezamhouřili; od té doby, co je jejich starší syn ve vazbě, vždycky od pátečního večera do sobotního rána nespí ani minutu. Místo toho už poosmé za dva měsíce – tak dlouho už to trvá – chystají jídlo a věci, které mohou předat zatčenému: slipy, trička a ručníky; několik kartónů cigaret, z nichž se jenom jeden dostane tam, kam má; mléko, kefír a džusy, které bachaři otevřou dříve, než je odevzdají trestanci s rukama za zády, kalhotami bez pásku a s botami bez tkaniček.

Zatímco matka připravuje tašky, otec nožem odděluje maso od kostí; poprvé musel všechno vzít zpátky, protože se vězňům nesmí nosit nic ostrého. Jeho pokus přemluvit tehdejšího ředitele věznice, který mu nosil míče a botasky, když Toma táhl klub svého města do první házenkářské ligy, skončil otočením ředitelovy hlavy na druhou stranu. Otcova ruka, podaná k pozdravu, zůstala viset ve vzduchu...

Vypili kávu; potom matku přepadl ten pláč, který třese celým tělem, ale tvář nechává suchou, bez slz. Počkali, až se rozední, potom odnesli věci do auta a vyrazili k instituci, které jejich syn v legraci říkal „jesle pro dospělé“.

Fronta, do které se spěchali postavit, jistě nebyla z těch, v nichž byste chtěli čekat kvůli svým dětem.

*

Co se stane, když se ti zdá o tvých snech – ptala se Kika, které se zdálo, že nemůže vstát a uvařit synovi ranní kávu ani za ním rozlít hrnec s vodou na šťastnou cestu. Byl to – nerada si to přiznávala – pohanský rituál, kterým všechny matky u Stojanovićů vyprovázely své muže na cestu; za prací nebo za zábavou, to je jedno: většina z nich uměla spojovat obchodnický talent s Epikúrovou filozofií uměřenosti. Avšak teď ruce a nohy vypověděly poslušnost: ležela a dívala se na břicho své snachy, jak se zvedá a klesá s každým novým nádechem a výdechem.

Sen, který – zcela a bezvýhradně – patřil snu, byl velice zvláštní: nějaká podivuhodná řada pravidelně se střídajícího štěstí a strachu. Přepychový měšťácký nábytek letěl nad střechami a svítil v potemnělých ulicích, svatební hudbu provázel zvuk sirén, jednolité nebo přerušované tóny, první pláč dítěte navazoval na nářek a kvílení žen v černém...

Nejdřív povolily nohy a přistály na pantoflích vedle postele; pak ruce, které se hned chytly za noční stolek vedle polštáře a židli u postele; hlava byla nejúpornější.

Hlava, které se nikdo na nic neptal. Když se zvedala z postele, zdálo se jí, že vidí kouzelnické prsty Jeronýma Buniće, dubrovnického diplomata, jak nese dary správci mostarského sandžaku, kvůli

28

nimž se džezva sama postavila na plotýnku, i hezky

vymodelovanou dlaň novosadské malířky Kristýny

Horvatovićové, jak zapíná sporák, ohnutého Jova

na Buniće, jak – s drobnou pomocí Nikoly de Bo

na, vlastníka prvního ze třinácti domů v leskovac

ké kolonii Dubrovničanů — pouští z kohoutku

proud vody do velkého červeného hrnce s bílými

puntíky...

Zatímco otec odklízel šálky s lógrem od narychlo

vypité kávy, stihla se ještě podívat na oblak prachu

a výfukových plynů auta, jehož z válců napájení

koně se – stejně jako hřebci generála Horvatoviće

ze začátku tohoto příběhu – vzpínali na cestě, vedle

které jako pomníky zkušenosti ležely odhozené zbyt

ky snů...

29

rozum kraluje...

Přestal jsem sledovat cestu, která se na hori

zontu mění v tečku; přestože jsem očním víč

kům dával jasné pokyny, aby mi zkrátila muka,

stále jsem měl pohled přikovaný k jedné ze

skloněných stopařek: křiklavý karmín na rtech,

které pomalu líbají neméně červený otvor na

vrcholu a stahují předkožku dolů – až ke koře

nu – s jasným záměrem udělat z modelu „šar

pej“ kabriolet, vlhký jazyk spirálovitě krouží

kolem lesklého žaludu, který si vpadlé tváře

vrážejí až do krku; černě nabarvené nehty hla

dí varlata, druhá ruka je přiložená k zarostlé

hrudi a ponořená do kudrnatých chloupků;

bujné temné vlasy mi občas zakrývají pohled,

dokud je požitkář nepřehodí na opačnou stra

nu, svou druhou tlapou přitom drtí zadek ne

šťastnice. A prst – ach, ten prst osudu – poma

lu sjíždí mezi rozkošnými půlkami k holému

venušinu pahorku; krátká bílá sukně, hrubě

přehozená přes záda, a kalhotky stažené ke

kolenům otřásly – přiznávám – i mými morál

ními zásadami. Její pohled, po dlouhém a lí

ném zvedání řas hustých jako záclony – mohl

znamenat všechno, kromě přání, aby už pře

stal – se na okamžik zastřel, zdivočel a zkrás

něl. No, a tak to začalo! Ještě? Ale řekli jste...

No dobře, když to musí být...

Ne, on opravdu není normální. Nejdřív mě

nacpal C

2

H

5

OH, až mě bolely všechny závity,

30

pak mě nutil, abych sledoval nechutnou neřest

i na předním sedadle – kvůli ní se zkřížení

pyramidových drah v medulle oblongatě roz

pálilo na maximum, apage, Satanas, a teď ještě

čeká, že mu vysvětlím jeho fixovanost na naro

zeniny, jako by to někoho zajímalo. Někdy

skutečně zatoužím po tom, elegantně se vytra

tit ze své kostěné klece, která už dávno nehledá

ptáčka, a z parnasovských výšek i z akademic

ké lóže pozorovat, co by ten magor dělal beze

mne. Nedával by mi nepěkné přezdívky „ro

zumbrada“ a „sketa etická“ a nechoval by se ke

mně, jako bych byl jeho majordomus uzavřený

v milostném románu z osmnáctého století. Ale

co můžu dělat? Akorát tak zmlknout, zachum

lat se do mozkových blan a statečně vše skous

nout: nejdřív nátělník a spodky z pavučnice,

pak pyžamo, ponožky a čepička na spaní

z omozečnice a nakonec deka z nejtvrdší pleny,

pro kretény. A zatímco dolní sněmovna neob

lomně trvá na ambiciózní a vulgární expozici,

cituji: „všude a na každém místě“, a dokonce

mu to připomíná idiotskými songy narychlo

složenými ad hoc, mně absolvované semestry

a doktorský diplom, zděděný talent, získané

dovednosti i vrozená – ten spodní, narudlý

debil by řekl: „skromnost v každém směru“ –

nedovolují takovou drzost. Ach...

v obou hemisférách mě nepříjemně píchá,

když se pokouší vymyslet něco chytrého – po

kud jde o něj, skončí to vždycky u sexu, in-out,

strč-vytáhni, u bizarních pohybů, které k niče

31

mu nevedou, což ví každé zvíře; žádný opeře

nec ale nevřeští z okna auta jako někteří, a ni

kdo s chlupatým ocasem nezvrací mezi dveřmi

a tapecírunkem jako titíž někteří, zatímco se

nervové spoje sotva drží při životě.

Takže ačkoliv jsem od něho čekal hrdelní

zvuky spánku jednoho vyhlášeného opilce, ob

nažená a plnoštíhlá dáma – kterou v komuni

kaci neslušně nazýval „prasnicí“ – mě nemile

překvapila vyluzováním tónů podobné barvy

a výšky, jež měly k harmonii daleko. Dělal

jsem, že neslyším tu kakofonickou torturu

a poslechl si pana řidiče a tu druhou, štíhlou

slečnu, jak spřádají plány, mluví o světlé bu

doucnosti a zmiňují Ahtisaariho. v tom oka

mžiku se ochlasta probouzí a s námahou arti

kuluje: „zasranej Jarmusch a Noc na zemi“, krká

a pokračuje v tirádě – spiknutí se musí odhalit

hned v zárodku, remember Spartak and robe

spierre – narovnává se, nevybíravě štípe usína

jící holku do hýždí a ptá se – ach, Bože, odva

žuje se ptát: Hele, hrdličky, není mi jasný,

jestli svoboda ohrožuje člověka víc zevnitř ne

bo zvenčí – protírá si rozespalé oči obklopené

nevábnými ospalky a současně se zíváním po

kračuje v nesouvislé exklamaci – ják touu je

– slintá a zase sahá po flašce. Potom skleně

ným pohledem notorika civí do moře, které se

rozléhá před námi, anglicky se ptá, jestli velké

modré hlubiny budou někdy umět zpívat tak,

jak suchozemci zpívají o nich, nebo tak nějak,

bere do ruky pěkné, velké ňadro nešťastnice,

32

tiskne ho na špinavou, tři dny neholenou tvář

a ospalá víčka otáčí k slunci.

Musím přiznat, že je mi i někdy sympatický;

pod podmínkou, že není opilý, vulgární nebo

zhulený, a to se stává zřídka. Moje hrdinské

bitky s jeho záchvaty vzteku, historické bitvy

proti jedovatým oblakům nikotinu, námořní

souboje s přívaly etanolu a odrážení tatar

ských vpádů konopí – a Pyrrhova vítězství –

snížily moji toleranci i přání udělat z něj po

řádného člověka. Bohužel tentokrát jsem se

styděl, protože mu z koutku úst viselo hodně

tenké vlákno sliny délky 55-60 centimetrů,

navíc po dalším náhlém probuzení dokonce

vyběhl před tavernu, bez trička a s rozepnutý

mi kalhotami, zatímco si dámy upravovaly

nalíčení a skrývaly modřiny. Zakopnul o žar

diniéru s vytesanou postavou Hérakla prová

dějícího lvovi krajně nehumánní eutanazii,

a uklouznul na dlaždičkách zobrazujících an

tickou historii; podařilo se mu strhnout ubrus

přehnaně potištěný Afroditou, společně s ním

šly k zemi i stojánek s olivovým olejem a jab

lečným octem ozdobený vždy připitým Dioný

sem, talíře s Ikarem letícím bez povolení,

ošatka s neposedným Diem a chlebem, těžké

příbory zabalené do ubrousků s kouskem Po

seidona, i modrobílá váza s květinami... Nikdy

jsem se za něj nestyděl tak, jako ten den.

A místo aby ho po zásluze vyhodili, ještě k ně

mu běží majitel taverny, haleká – pende chta

podi – a chválí, ó bože, jeho apetit při posledním obědě – souboji s pěti chobotnicemi. Mám se i já křižovat nebo...?

Stačilo několik okamžiků a útulná řecká restaurace se změnila v jeviště antických orgií: hudba hraje na plný pecky, číšníci se jen kmitají, znova prostírají ubrusy a připevňují je kolíky k narychlo spojeným stolům, jídelní lístky lítají vzduchem, až jejich listy vypadávají z kožených desek. Ola, file mu – říká kníratému majiteli, na což dotyčný reaguje neskrývanými sympatiemi, nové talíře a příbory, dívky skáčou na stoly, Mariaaa metaaa kitrinaaa – křičí, co mu hlasivky dovolí, slečny svlékají trička i podprsenky, ňadra jim poskakují nejdřív nahoru-dolů, dolů-nahoru, pak ve směru ručiček na Big Benu, jenom bradavky jsou neustále otočené k nebi, v té chvíli nestyda nečekaně klopí pohled k zemi, haló – upomínám ho – hlavu vzhůru, ztratíme jak sukcesi, tak kontinuitu, ale kdepak, je to jen náhlá změna rytmu, mii monis matjaa muu, a padá ze židle...

A proč bych se měl vracet na začátek. Každý je přece těžký... Dobře, dobře! Hned, jen co si dám něco na uklidnění, nevadí? Málem jsem mu poděkoval, když stopařky lezly do auta a bez váhání strkaly svůj hudební vkus do autorádia. Chvála bohu, že už nebudu muset poslouchat monotónní zvuk motoru a otravné otázky; „kam jedete a proč“, „co máte k proclení“, „kolik peněz vezete“, „zaparkujte si vedle celnice“; otevírání okénka u fízlovských budek, listování každou stránkou pasu, téměř neslyš

34

né zvedače oken a otevírání řidičových dveří,

víko, kufr a ruka prohrabující tašky až do dna;

kroky do služebny, šustění zmačkaných banko

vek položených na stůl státního úředníka,

cinkání klíčů a třísknutí zapalovače o laminá

tovou dřevotřísku; rozepínání kalhot a jejich

pád ke kotníkům, — i slipy, i slipy – slyším v ro

zespalosti — že jsi nikdy neviděl takovýho mac

ka, no řekni – odpověď na sebe nenechá dlou

ho čekat: sklapni a zmiz, ať už tě nevidim

– hlas cezený skrz zuby proniká k bubínkům,

je slyšet natahování džín a háček pásku naráže

jící do spony, a pantofle, ve kterých se táhnou

nohy po dlaždičkách, zpátky k autu, v hrobo

vém tichu. Zastav tady – zdá se mi, že mluví

žaludkem a dvanácterníkem – z ponižování

vždycky vyhládnu. Stačí? Tam, kde jsem skon

čil před chvílí? Když chcete...

Takovou žravost, podporovanou životním

sloganem „odtrhoval jsem si od úst, abych

jedl“, jste dlouho neviděli. Takovou averzi ke

všemu vegetariánskému, kromě estetického

ozdobení masové mísy s cholesterolem a tri

glyceridem, těžko můžete pochopit. Stejně ja

ko dobře vykrmenou nenávist ke všemu

makrobio tickému s výjimkou „vepříka, celé

ho, krmeného integrální rýží“, stejně jako

osudovou lásku k vínům Hatzimichalis, ob

zvlášť k páté láhvi. všemožně jsem se snažil,

aby přestal, ale... Odnikud se objevil jeho

přítel vangelis, políbili se, objednal ještě jed

nu láhev a při tom ho napadlo, že by bylo dobré vyřídit antické pozdravy doma. Domove, sladký domove!

No, vydržel jsem dost, ale pak to přišlo. Pořádně opilý a jen zdánlivě uvolněný, začal dotyčný zapínat svědomí a způsobil takový zkrat mezi kůrou a jádry – formou a podstatou – že jsem se sotva vzchopil. – A že je největší hajzl – souhlasím, tohle uložím do paměťového centra – že má holku v osmém měsíci – i to se musí zaznamenat, je to obrovská ostuda – která žije u něj, ačkoli nejsou sezdáni; navíc ještě zapnul výčitky – s touhle oblastí nejsem v nejlepších vztazích, přiznávám – že se neozval, když dojel – jako by to někoho zajímalo.

vstává, vrávorá k východu, vidí budku naproti restauraci a leze k ní po čtyřech. Jedno auto opilého pitomce málem přejelo, další auto troubí a objíždí ho širokým obloukem, co je, ksakru, abstinenti – plácá takhle zpitý – člověk si od vás nemůže zavolat ani vlastní famílii – dodává, další ostuda, hrůza a děs.... Neskrývá překvapení, že automat funguje, říká – kde to žiju, já se na to vykašlu – tenkrát mě bodnul do jader, přiznávám, a ani kůra mu to jen tak nezapomene – a otáčí čísla, byť má problémy trefit se do ciferníku. Ozvala se matka. Dodnes mi není jasné, že tak báječní rodiče vychovali takového ubožáka. Nejdřív si sám sobě gratuluje k narozeninám, a taky Einsteinovi, protože se narodili ve stejný den, potom umožňuje „obyčejným smrtelníkům“, aby se svým přáním připojili k oslavě, bratrovi, který se dostal ke sluchátku, deformovaným hlasem vysvětluje, že mezi Einsteinovou teorií relativity s kontrakcí délky a elongací času, a Čárlího diletantskou teorií promiskuity s roztažením času i délky před „dobrou buchtou“, fuj, a smrštěním obou veličin před „obludou“, dvakrát fuj, není podstatný rozdíl, avšak podobnosti jsou zjevné, bla bla bla, „obě jsou geniální“.

Zvláštní je, že ho i rodina nechává plácat nesmysly, ptají se ho, jestli nenastydnul, dotázaný odpovídá kladně, jaká lež, myslíte, že se zastyděl, cha, ještě dodává, tak arogantně, cha, cha, že se obtížně adaptuje na časový posun, aj, celá jedna hodina, tak to je pravá pásmová nemoc, cha, cha, cha! v tom okamžiku bere sluchátko jeho otec. Dokonce i já cítím předstíranou veselost a snahu minimalizovat problém. Říká, že ho povolali na vojenské cvičení. Opilý idiot se ho ptá, jestli zase koukal na zprávy a zblbnul z nich, nebo jestli je rád, že jako kapitán v záloze, po tolika letech cvičení na pečených selátkách a tolika nelítostných bitvách s filckami, dárečky od místních umělkyň, konečně může válčit, ale naostro.

Potom řve do sluchátka, ptá se otce, jestli opravdu věří tomu, co říká, nutí ho, aby to zopakoval, otec znovu čte povolávací rozkaz, v němž se mísí strach a hrdost, hloupě... tu-tůů, přerušuje spojení, mlátí do automatu, kope do něj a v slzách vřeští – fotříku, ach fotříku...

Celou dobu se vás chci zeptat, ale nemůžu se

37

dostat ke slovu... Proč jste tak divně oblečený?

Ta křídla, sundáváte si je před spaním? Máte

pravdu, nic mi do toho není... Jedno malé an

tidepresivum, okamžik, ještě na paměť přiva

řím olfactorius, ták, a teď jsem jako nový! Při

pravený vybavit si všechny vůně ze začátku

tohoto příběhu: nafta během celé cesty, horký

asfalt a gumy jedoucí po něm. vřes a oleandr

podél silnice od řecké hranice k moři; dámské

parfémy vdechující duši našemu putování, as

poň na chvíli; ženské rty a uši; bradavky a špič

ky prstů; chuť kapky potu stékající po krku

krasavice, než ji vsaje špička jazyka, a aroma

koktejlu připraveného z břišní pleti nalehlé na

zadní část hezké ženy. Že s tím mám přestat?

Jak chcete...

Od budky do restaurace poskakoval, smál

se, naříkal, padal. Když se pokoušel vstát, tak

si odřel koleno i loket; nakonec dovrávoral ke

stolu. Nevzpomínám si na otázky, které mu

kladly ctěné slečny, „slepice“ v jeho verzi – při

tom by měl vědět, že hrdé majitelky stehýnek

a bílého masa jsou vzácnými potomky půvab

ných dinosaurů; řidič se na nic neptal, nebo

nesměl, pravděpodobnější je druhá možnost,

rezervista prohlásil hédonistické hry za zaháje

né, ze sebe udělal kapitána reprezentace a na

vrhnul, cituji, neolympijské disciplíny – skok

do whisky a skok o tyči dlouhé 22 cm – překva

pil mě jednomyslný souhlas, zvlášť ze strany

dam, které do té doby byly aspoň verbálně

zdrženlivé, a také mě udivila moudrost řidiče, který mu vyrval peněženku a bez zbytečných řečí zaplatil účet.

Ale adept vojenského cvičení začal uvažovat o použití pro něj typického polemického stylu proti řidiči – filozofovi a humanistovi ve volném čase – takže jsem nasadil všechny argumenty, abych odvrátil vládu argumentů síly a exces motivovaný politickou netolerancí. Přiznávám, byl jsem skvělý demagog, kladl jsem mu pragmatické otázky – kdo ho odveze zpátky domů, když nemá řidičák, kde ho zakope, jak velkou pěticípou dá řidiči na pomník a jestli ví, kolik to stojí, a ještě jednou, kdo ho odveze domů a kolik to bude stát. Měl jsem takticky důmyslnou podporu hezkých slečen, kterým došlo, že se děje něco hrozného, přestaly se smát, políbily ho i řidiče na dobrou noc, chtivě a lačně, držely ho za kolegu pod pupkem, kterého si tiskly k místu, kde záda ztrácejí své důstojné označení, a odvedly do pokoje.

Avšak samota, místo aby působila jako lék, měla účinky nejhoršího jedu. Nejvíc jsem se bál, když bouchnul hlavou o stůl – i my mozky máme svoje slabiny. Bušil do stolu stále silněji a ještě silněji, takže jsem sotva vydržel tu nucenou procházku od jednoho do druhého konce lebeční dutiny a prosil jsem boha, abych neutrpěl contre-coup, náhle mi přestalo být směšné přirovnání „jak rumuni na kolotoči“, mozkomíšní mok zběsile zaplňoval všechny moje otvory, nevypadalo to dobře... Zlo kolující celým

39

tělem připomíná, že je život hloupý žert, když,

cituji — blázen nejen že vosírá zmatenýho, ale

ještě ho nutí, aby říkal, že je rád, a ten řidič,

ten má určitě dobrej sklep – jenom vypočítá

vám jeho argumenty, protože otec předstírá

hrdost, že mu syna posílají na jatka; protože se

vrátí domů, ačkoli má vízum na šest měsíců,

a proč – to neví ani on sám, ale je mu jasné, že

ho nemine nějaká neobvyklá turistická desti

nace, protože... Spi – poradil jsem mu moudře

a krajně sobecky – spi...

Na doktora se chováte trochu divně, to vám

musím říct... Sandály a ten plášť, ale proč když

mluvím, spínáte ruce, jako kdybyste se modlil?

Ne, už nechci na hali-gali, mám toho dost

ještě z minula, musím se trochu šetřit na dok

torát, víte, jak to chodí... vlastně, zapomeňte

na mou otázku... I já jsem myslel, že spím, do

kud jsem nepochopil, že jsme v tunelu a máme

všechny čtyři blikače zapnuté; že dobytek osa

hává zadek slečny, aby se dostal tam, kam chce;

že špičky prstů pomalu nacházejí kouzelný

prsten, do kterého – po několika kapkách sliny

– pomalu zajíždí nejdřív ukazovák a pak i ten

jednooký; že druhá ruka něžně hladí pochvu

a občas do ní vnikne. Že cítím, jak se tělo pode

mnou třese, jako v horečce, s přáním, aby to

nikdy neskončilo, zatímco světlomety střílejí

po nás a sirény nesnesitelně troubí. Ano...

vždyť vidíte, že jsem už skončil! všechno jste

slyšel, dodržíte slib? Hlavně ne ty dráty ani koš

na hlavu, žádné EEG, moc vás prosím, úplně mě vyřídí! Slibuji, ode dneška se i já budu křižovat! Prosím vás! všechno jsem už řekl! Díky, děkuji...

Uznávám, je to příliš mnoho absurdit na pouhý jeden život. Proto jsem i mlčel, když vstal, vzal láhev ze stolu a deku z auta, dovalil se na pláž, lehl si a otevřel oči k nebi. Nadával na Pascala kvůli „hvězdnému nebi nad námi“ a hrozil, že ho poštve na Miljkoviće a jeho „noc příliš velkou pro moje hvězdné čelo“, že navždy někam odjede, za devatery hory, kde začíná život, za sedm moří, kde oceán hasí hořící kolo...

Do nějaký pěkný prdele.

41

O sole mio

I ty jsi přišel ode mě zjišťovat pravdu, to pří

zračné „spojení zdánlivého a žádoucího“? Tak

pojď a schovej ta křídla, abych se na ně nemu

sel dívat. Nepřibližuj se ke mně, slyšíš, co ti

říkám, a pryč s tím kondomem! Tím mastkem

mi chceš nasadit masku mlynáře nebo bys byl

radši, kdybych se udusil latexem? Povídej, co tě

zajímá? On? Tenkrát? OK, netopýre, ale scho

vej ty fáráky. rychle!

Tak to fakt přehnal! Ano, zpíval jsem z pl

ných plic, i když po mně chtěl, abych zmlknul,

ale to přece není důvod, aby mě tak drsně rval

do výfuku té stopařky. Odpouštím, ale nezapo

mínám: byl jsem sevřený ze všech stran, uvnitř

tma, ticho. Hrůza, fuj! Myslel jsem, že umřu

z těch bočních tlaků a frontální nejistoty.

A zrovna když jsem si myslel, že s tím mania

kem mám to nejhorší za sebou, svlíknul se ten

ubožák donaha, pokryl se prořídlou dekou

a strčil mě do písku vedle moře. Marně jsem

ho proklínal kvůli škrábání při každém pohy

bu, dostal na to chuť, takže nářky na vlhko

a zimu neměly šanci na úspěch. Opilej mizera

neví, že od té noci je ve výrazu „promrznul až

na kost“ hlavním protagonistou mužský po

hlavní orgán, samozřejmě se všemi přitěžující

mi okolnostmi. Jeho probuzení je slabší částí

tohoto příběhu, který málem sklouznul do ro

mantiky na pláži. Písek v nosu, uších, v inter

42

gluteálním prostoru, mezi mnou a prepuciem,

plný měchýř – jako burák, a on ztuhlý na pláži

v šest ráno à la nováček u výsadkové pěchoty;

chyběla už jen hymna a vztyčování vlajky. Ule

vilo se mi, když vstal, z polohy zapíchnutí do

písku – blázniví matematici by ji považovali za

normální – jsem přešel do pozice paralelní

s matičkou Zemí. Oddechnul jsem si, přizná

vám, nevadilo mi, že potoky moči tečou skrze

mě ve fázi ničím nevyvolané erekce, dlouho

a ve slabých, přerušovaných proudech...

Mamlas se kolébá do pokoje, já se procházím

od stehna ke stehnu jako kyvadlo švýcarských

kukaček, zima mě zpevnila, takže se mi vrátil

tonus, situs i habitus, dveře odemčené, vidí ři

diče, kterého zjevně nevzrušuje odjezd na „vo

jenské cvičení“, zdroj informací – jeho fotr

a ministerstvo obrany, a vím, o čem přemýšlí.

vždyť už to spolu táhneme dvacet let, jsem si

jistý, že ho irituje řidičův falešný soucit „ach,

proč zrovna tebe“, jako kdyby měl on sám vál

čit proti NATO, šoférova filozofie „snad tě

netrefí, střely často minou cíl“ a jiné nesmysly.

A co, vlastně si ani nic lepšího nezasloužil. vy

tahuje z tašky ručník a ještě jednou se koukne

na řidiče, který minulou noc dementoval Bis

marckovu floskuli o válce na dvou frontách:

jedna mu spí na břiše, druhá trochu níž. Po

malu otevírá dveře od koupelny a tiše si stoupá

pod sprchu. Nejrozumnější čin toho rána: sta

huje mi rolák dolů a odstraňuje ze mě písek.

Otevřel jsem to svoje jedno oko a vrátil se mezi živé. Právě včas na to, abych zareagoval na neohlášený, ale očekávaný příchod těch dvou kurviček, z nichž jedna mě hned vzala do pusy. Už dost, děvčata, ptá se mě snad někdo na něco? Co to teď bylo, proč se mračíš? Chceš, abych vyprávěl, nebo si radši budeš mručet pod vousy, jako bys měl kudrlinky jenom ty?

Zrovna, když jsem si navyknul na jazyk a na patro, mě dotyčná štafetově a velmi ochotně předává druhé pacientce, zase seznamování, dávej ksakru pozor na zuby, kdybych byl z ocele, už bych byl ve šrotu, na co vůbec myslíte, když nemyslíte na ptáka – to mě fakt zajímá, to se líže a saje, žádné okusování, kam jdeš, zase mě vracíš té první, tak už se jednou rozhodněte!

Marné bylo moje úpění. Nepouštějí mě, on si pod sprchou prozpěvuje neapolský hit, a já, poškrábaný od písku, bojuji jako lev s 63 kly, slonici chybí pětka dole, postupně mě odře fušerská plomba i protetikova chyba, v tiebreaku prohrávám s oběma jazyky, v tom okamžiku kretén mění rytmus a začíná mumlat, ale co: dětskou písničku plnou urážek a pomluv, jeden malý kačer, la la la, s malým tátou kráčel, ne se mnou, a dostal za úkol, asi ze služební povinnosti, políbit kachničku, udělalo se mi špatně, tak jsem začal střílet po zákaznicích, tlustou jsem trefil do nosu, pohublou přímo do oka, yes, give me five, prase dál huláká, na sladkou hlavičku, na slad-kou hla-vi-čku, na sladkouhlavičku...

Dávno jsem věděl, že je maniak, ale to, co jsem tehdy slyšel, patří do učebnice psychopatologie. Nejenže mě nenechal vydýchat, ale ještě se sexuálním údernicím snažil vysvětlit, že by teď měly empiricky zpochybnit axiom o neuskutečnitelnosti největší mužské lži „jednu šoustám a druhá mi ho kouří“, jak – jen on ví, kam je to lepší – toť otázka, mě se samozřejmě na nic neptal, ale všechno je určitě lepší, než pořád tahat zadek při zdi s obavou, aby mu nějaký naváděný zázrak nevletěl do prdele ve jménu světového míru a řízené tolerance. Abys tomu rozuměl, křídláči, prostě chtěl, aby si pořádně zašukali – ve jménu šoustání, které nemá žádný cíl. Dixi!

To je tak, nejdřív ztuhnu od hlavy ke kořenu, začne to krátkým seznamováním u dveří těch velkých, táákhle velkých, jako odbarvené tety na svatbě, jak se máte, pak přicházejí na řadu ty malé, které tě ozdobí u vchodu do dvora. A když se já i klitoris zaregistrujeme, je to vždycky láska na první pohled, věř mi. Ty jsi asi už dlouho nic nevopíchnul, co? Pááni! Odkud máš, Petře Pane, ty fotky? Hm, Zvoněnka pro dospělé; jen pro galantní pány? Nekecej.... Kamarádka? No, kdo jiný by ti měl věřit než já... Poslouchej, Batmane, kdybych neměl kamarádky a nešťastné dětství, moc bych toho nenašoustal. Takže i ty mě určitě taháš za nos, prolhaný křídláči! Uf, to je masíčko, jak já bych... Hele, dohodneme se takhle: Já budu vyprávět a ty mi dáš její číslo? Platí, pane netopýre? Proč jsi rovnou neřekl...

45

Asi jenom on si nevšimnul kyselých úsměvů

a užaslých pohledů nymfomanek, když žvanil

o přednostech análního sexu, cpal do nich

řeckou tradici, jak Zeus drží Ganyméda na

koleně a nad kolenem, a jak bylo ve filozofic

kých školách běžné, že ano, že Učitel občas

prošťoural výfuk nejmilejším studentům, aby

zajistil nerušený průtok šťáv života – jako kdy

bychom to už neabsolvovali na nějakém z toli

ka parkovišť, to i ono. Ptačím mozkům ale

spadla čelist, když začal opruzovat s teorií Dr.

Čárlího, která teprve bude uveřejněna, jaký

lhář, s detailním popisem ušního orgasmu, po

terapii už nebudou muset poslouchat žádné

nesmysly, možná se dostanou do učebnic medi

cíny, a bez vlastního přičinění se tak stanou

součástí dějin – jako ti dva pacienti s heliko

bakterem; jen k bubínku a zpátky, opravdu,

neslyšely náhodou – dokud ještě mohou po

slouchat – o DeBakeym a té ceně, po této sean

ci už nikdy nebudou potřebovat tampony do

uší, není velký rozdíl mezi boltci a blánami,

vidím, že se něco děje a snažím se ho upozor

nit – haló tam nahoře, co žvaníš, vždyť jsme to

nikdy nedělali, slyšíme se, utečou nám, zase

mě vlastnoručně vyřídíš – kretén nic neslyší

a dál deklamuje. ve spěchu, na pomezí s pani

kou, sebraly ručníky, narychlo se sbalily, polo

nahé vyběhly na chodbu a upalovaly, jako

kdyby je honil sám ďábel.

Ještě víc mě překvapila jeho reakce. Místo

aby se je pokusil přemluvit, zavřel dveře od koupelny, pustil horkou vodu na maximum, chvála bohu jsem se bezpečně schoval pod stříškou z pupku, takže jsem ucítil jen pár horkých kapek, a v dost bídném stavu začal komunikovat sám se sebou, série partyzánských pochodů, pak zase trochu italských kanzón, pak něco o osvícení, Siddhártho, vrať se, vše je ti odpuštěno, potom něco o nadčlověku a Leni riefenstahlové, s takovým panděrem jsou všechny atletické atributy vážně ohroženy, nakonec teze o světobolu a lásce k celému lidstvu. vroucí voda mu stéká po vlasech, padá na ramena a na břicho, on gestikuluje a drsně se drhne, až mu pleť úplně zrudne. Obličej zvedá nahoru, zavírá oči a pevně zatíná zuby i čelisti. Zatímco mu proud vody dopadá na oči, nos a lícní kosti, mumlá si něco pod vousy. Zavírá vodu. Oči má pořád zavřené...

Ať tě to nenapadne ani náhodou! Nejdřív hrozíš kondomem a teď mě lekáš manu propria. Už dost! Představ si, že bych ti přehazoval ten andělský hábit non-stop přes hlavu, nahoru-dolů, a chtěl od tebe, abys nonšalantně plival na svět kolem sebe! Uznej, lítači, že to nejde... Nech mě ještě mrknout na tu zkušenou kočku, a všechno ti řeknu, ještě chviličku.... Jó, to je kus!

Ačkoli má ve zvyku mě vyřídit, když mu nevyjde sex, asi aby nevyšel ze cviku, tentokrát to schytal řidič. Nevybíravě ho vyhodil z postele, řekl mu, že jestli chce chrápat a brát diety ve valutách, musí řezat pilou v cizím jazyce; probuzená oběť nic nechápe, ale já jo, a jak. Hlavní problém naší komunikace je ten, že se mě většinou nikdo na nic neptá. Bylo mi ho líto; jeho, ne řidiče; lidský odpad se všemi těmi slabostmi taxativně uvedenými v životě a neobyčejných dobrodružstvích jednoho tesaře. Potom to systematizovali, lektorovali, redaktorsky upravili a dali tomu název, jak se to jenom jmenuje... vím, že to víš, věřím ti, a přestaň mi mávat tím křížem před okem! Bylo by lepší, kdybys nahodil ty vrtule na zádech, abychom se pořádně ochladili. Když si trochu zalítáš po pokoji, hned se nám uleví...

Poznal jsem závist, žárlivost i vztek, všechny pozměňovací návrhy věčného Zákona; věta, že ho nevzal jako investičního poradce, ale jako odborníka na volant a spojku, potvrdila moji břitkou analýzu; dodal, že je lepší pospíšit si s balením věcí teď, než pak pospíchat na pracák. Pocítil přitom jakousi perverzní radost. Perverzní? A radost? Chvála bohu, už je zase normální.

Svou nenormálnost potvrdil během snídaně; samozřejmě, zase si dal maso, maso a jenom maso. Cynismus, pěstovaný už od puberty, ho nutí provokovat všechny kolem sebe; lidi jsou jako makaróny: s vejcema nebo bez nich – to je jeho krédo. Těšil se na stoupence režimu a jeho otázku, jak vidí tu válku; řidič neví, že on, po zkušenostech z vězení, ani vlastnímu otci neříká, co si opravdu myslí; poslouchám a nemůžu věřit tomu, co slyším, cituji: „politika našeho prezidenta je moudrá, o tom nemám nejmenší pochybnosti“, stahuji předkožku dolů, abych lépe slyšel, a otvírám to svoje jedno ospalé a vyděšené oko, člověk mluví, jako kdyby diktoval do policejního kazeťáku, je totiž přesvědčen, že řidič tráví jen polovinu pracovní doby v jeho firmě a v té druhé polovině s potěšením práská; buď dostal rozum, nebo se zbláznil, jedno z toho. Exkomunista se ptá, co by měl dělat, kdyby i jeho povolali, okamžik ticha, přemýšlí, jestli mu má rozbít ciferník hned, nebo to skousnout a odpustit si poznámku, cynickou poznámku, že je přece do války neposílají – aby uchránili trust řidičských mozků, a zase slyším něco neuvěřitelného: „obrana státu je svatá povinnost. I Dante zařadil zrádce do devátého kruhu“, vlastní bratr by se ho zřekl, kdyby slyšel, jak plácá, moje řeč – přitakává řidič. Už nechci poslouchat, jak ho opíjí rohlíkem, ale kde



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.