Rosalie Hamová
ŠVADLENA
Rosalie Hamová
MLADÁ FRONTA
ŠVADLENA
Přeložil Milan Lžička
Copyright © Rosalie Ham 2000
Translation © Milan Lžička, 2016
Citáty z děl W. Shakespeara pocházejí z překladů J. Vrchlického,
J. J. Kolára, J. V. Sládka a E. A. Saudka.
ISBN (pdf ) 978-80-204-4098-3
Je-li člověk dobře ustrojen, přináší mu to pocit
niterného klidu, jaký náboženství není s to poskytnout.
C. F. Forbesová
citována Ralphem Waldem Emersonem
ve stati Společenské cíle
7
Cestující, kteří mířili pšeničně žlutavými rovinami do Dun -
gataru, si vždy nejprve povšimli temné kaňky pableskující při
okraji pláně. O kus dál po asfaltce už se z toho tvaru vyklubal
Kopec. A na Kopci stál zchátralý hnědý dům pobitý deštěním,
jenž se na travnatém návrší provokativně nakláněl. Zdálo se,
jako by se měl každou chvíli zbortit, byl ovšem silnými větvemi
vistárie připoutaný k pevnému komínu. Když pasažéři blížící
se k Dungataru vlakem ucítili, jak vagon opisuje táhlou jižní
zákrutu, zvedli zrak a polorozpadlý hnědý dům za okénkem
spatřili. Za nocí se dalo jeho světlo zahlédnout i z okolních plání
– chvějivý maják v širém černém moři, pomrkávající z domova
Potrhlé Molly. Při západu slunce vrhal Kopec na městečko stín,
jenž se táhl až k silům.
Jednoho zimního večera pátrala Myrtle Dunnageová po záři
z matčina domu přes čelní sklo dálkového autobusu.
Přednedávnem matce napsala, ale když nedostala odpověď, sebrala
odvahu a zvedla sluchátko. Úsečný hlas v telefonní ústředně
pravil: „Molly Dunnageová nemá telefon už léta zapojený, ani
by nevěděla, co to telefon je.“
„Psala jsem jí,“ řekla Tilly, „ale neodpověděla. Je možné, že
můj dopis nedostala?“
„Stará Potrhlá Molly by ani nevěděla, co si počít s dopisem,“
ozvalo se.
A tak se Tilly rozhodla, že se do Dungataru vrátí.
I
Gingham
Bavlněná tkanina rozličné jakosti, odvislé od druhu příze, stálosti
barev a gramáže. Lze ji utkat do celé škály vzorů. Při náležité péči
látka velmi odolná. Rozmanité využití, pytli na obilí počínaje
a závěsy, domácími šaty a různými oděvy konče .
Látky na šití
9
1
Seržant Farrat si narovnal policejní čepici, z klopy si ometl nitku
a zasalutoval vlastnímu úpravnému odrazu. Zamířil k nablýs -
kanému hlídkovému vozu a vydal se na večerní objížďku, i když
věděl, že je vše v pořádku. Mezi místními už byl klid a chlapi
spali, neboť se rýsovala možnost, že nazítří se bude
na fotbalovém hřišti slavit vítězství.
Zastavil na hlavní a zahleděl se na budovy, z jejichž stříbřitých
střech stoupal kouř. Kolem nich se po špičkách kradla mlha,
válela se u sloupků vrat a zdí, stála mezi stromy jako průsvitné
plachty stanů. Z hotelu U Nádraží k němu zalétla tlumená
konverzace. Prohlížel si vozidla parkující před hospodou: obvyklé
minory a austiny, dodávka, wolseley starosty Pettymana
a Beaumontovic impozantní, leč unavený Triumph Gloria.
Vtom za burácení motoru a sykotu brzd zastavil před poštou
dálkový autobus, jehož světlomety ozářily seržantovu bledou
tvář.
„Že by pasažér?“ prohodil nahlas.
Dveře autobusu se otevřely a ven se vylila zář vnitřního
osvětlení. Do mlhy křepce vystoupila štíhlá mladá žena. Na ramena
jí spadala bujná kštice, na hlavě měla baret a na sobě nezvykle
střižený svrchník. „Velice apartní,“ pomyslel si seržant.
Šofér vytáhl ze zavazadlového prostoru kufr, donesl ho
na verandu pošty a nechal ho stát v tmavém koutě. Poté se vrátil pro
další a pak ještě pro jeden a nakonec vylovil ještě něco jiného –
cosi s klenutým krytem a nápisem „Singer“ vyvedeným zlatými
písmeny na boku.
Pasažérka zůstala s předmětem v ruce stát na ulici, zadívala
se k potoku a pak se rozhlédla na všechny strany.
10
„Pro pět ran do čepice,“ vykřikl seržant Farrat a vyskočil z auta.
Zaslechla, jak se zabouchly dveře vozu, a tak se otočila na pod -
patku a vydala se na západ, ke Kopci. Autobus s rachotem
odsupěl, koncová světla mizela v dálce, ona však uslyšela, že se
k ní blíží kroky.
„Myrtle Dunnageová, to se podívejme.“
Myrtle přidala do kroku. Stejně tak seržant Farrat. Prohlížel
si její kvalitní botky – italské? dumal v duchu – i kalhoty,
rozhodně ne seržové.
„Myrtle, ukaž, pomůžu ti.“
Ona však kráčela dál, a tak k ní seržant přiskočil a vyškubl jí
baňaté zavazadlo z ruky, až ji tím k sobě otočil. Zůstali stát
a dívali se na sebe, kolem nich vířil bělostný vzduch. Tilly už dospěla
v ženu, zatímco seržant Farrat zestárl. Rozpačitě si zvedl k ústům
bledou ruku, pak pokrčil rameny a zamířil i s bednou ke svému
autu. Když hodil na zadní sedadlo poslední z Myrtliných kufrů,
otevřel jí dveře u spolujezdce a čekal. Jakmile si nastoupila, otočil
vůz a zamířil k východu. „Vezmeme to oklikou,“ prohlásil. Tilly
se ještě víc sevřel žaludek.
Proplouvali mlhou, a když objížděli fotbalový ovál,
poznamenal: „Letos jsme v tabulce třetí odshora.“
Tilly mlčela.
„Přijela jsi z Melbourne, viď?“
„Ano,“ odtušila bezvýrazně.
„Zdržíš se dlouho?“
„Ještě nevím.“
Vrátili se na hlavní třídu. Když míjeli budovu školy, zaslechla
povyk dětí hrávajících v pátek odpoledne softbalové zápasy
a také vřískot a cákání z plaveckých radovánek u potoka. Když
vůz zahýbal kolem nároží knihovny ke Kopci, ucítila z ní pach
navoskovaného linolea a na suché trávě před ní zahlédla záblesk
vlhké krve. Vzedmuly se v ní vzpomínky na chvíle před mnoha
lety, kdy ji tentýž muž vezl na autobusovou zastávku, a opět se
jí sevřel žaludek.
11
Nakonec se policejní vůz vyštrachal až na vrcholek Kopce
a zastavil. Zůstala sedět a dívala se na svůj bývalý domov, zatímco
se seržant Farrat díval na ni. Malá Myrtle Dunnageová měla
alabastrovou pleť a oči i vlasy po mámě. Působila jako silná, ale
poznamenaná osobnost.
„Ví někdo, že máš přijet, Myrtle?“ vyzvídal.
„Jmenuju se Tilly,“ odvětila. „Co nevidět se to dozvědí všichni.“
Otočila hlavu a v mlhavé záři měsíce pohlédla seržantu Far -
ratovi do dychtivé tváře. „Jak se má moje máma?“ zeptala se.
Otevřel dveře auta. „Tvoje máma... už poslední dobou
nevychází,“ řekl a vystoupil z vozu. Mlha povalující se kolem verandy
se vlnila jako kanýry na sukni, když skrz ni s Tillyinými kufry
v rukou procházel. Pak uchopil těžký zaoblený kryt. „Máš krásný
šicí stroj, Tilly,“ poznamenal.
„Jsem švadlena a šiju šaty, seržante Farrate.“ Otevřela zadní
vchod.
Spráskl ruce. „Výborně!“
„Díky za svezení,“ řekla a zadní vchod před ním zabouchla.
Když odjížděl, snažil se rozpomenout, kdy naposledy Po -
trhlou Molly navštívil. Neviděl ji přinejmenším rok, věděl
však, že na ni dohlíží Mae McSwineyová. Usmál se. „Takže
švadlena!“
Mollyin domek byl zatuchlý a páchlo to v něm močí vačice. Tilly
šmátrala po zaprášené stěně, až našla vypínač, otočila jím, prošla
kuchyní do obýváku a kolem staré zpuchřelé sedací soupravy
zamířila ke krbu. Sáhla do popela. Byl úplně studený. Vydala se
tedy ke dveřím matčiny ložnice, vzala za kliku a zatlačila. V koutě
u postele mdle blikala lampička.
„Mami?“
Pod naskládanými dekami se pohnulo tělo. Na ušmudlaném
kapokovém polštáři se pootočila kostnatá hlava s přikrývkou
na čajník naraženou do čela. Ústa zela dokořán jako uhel černá
díra a nad nimi zíraly na Tilly vpadlé oči.
12
Molly Dunnageová, bláznivá stará čarodějnice, k dceři utrou -
sila: „Přišlas kvůli tomu psisku, co? Nedostaneš ho. Chceme si
ho nechat.“
Pokynula k davu neviditelných lidí kolem lože. „Že jo?“
kývala na ně.
„Takhle jsi kvůli nim dopadla,“ ucedila Tilly.
Zpod deky se vynořila ruka ve ztuhlé a umolousané rukavici.
Molly se zadívala na vyzáblé zápěstí. „Půl pátý,“ prohodila.
Tilly vybalila láhev brandy, kterou matce koupila, posadila se
na zadní verandu a hleděla dolů na kalné obrysy dřímajícího
Dungataru. Přemýšlela, co všechno svého času opustila a k čemu
se vrátila.
Za úsvitu si povzdychla, připila šedavému městečku pod
sebou a odebrala se dovnitř. Z úkrytu mezi ručníky v prádelníku
vystěhovala z pelíšků myší rodinky a z krajkových příbytků pod
stínidly vystrnadila pavouky. Z vany vymetla prach, špínu,
větévky i mrtvého vrabce, pustila kohoutky a jala se ji čistit. Voda
tekla studená a hnědá, a jakmile už byla čistá a horká, napustila
vanu a přihodila do vody snítky levandule ze zahrady. Vytáhla
matku ze zpuchřelé postele a klopýtavě ji vlekla k vaně. Potrhlá
Molly klela, škrábala a pavoučími údy Tilly tloukla, záhy se však
unavila a odevzdaně klesla do vody.
„Buď jak buď, každej ví, že červenej rosol vydrží tužší dýl,“
zaskřehotala na Tilly nazelenalými dásněmi a měřila si ji
šílenýma očima.
„Dej mi svoje zuby,“ zavelela Tilly. Molly pevně sevřela ústa.
Tilly jí přitlačila předloktí na prsa, celou ji zmáčkla a pak jí
skřípla i nosní dírky, takže Molly nakonec ústa otevřela, aby se
nadechla. Dcera jí protézu vypáčila lžící a hodila ji do nádobky
s čpavkem. Molly ječela a házela sebou, až se nakonec unavila
a špína se z ní sloupla. Zatímco ležela ve vaně, svlékla Tilly
povlečení. A když stálo slunce vysoko, vytáhla ven na trávu
matrace, aby vyschly.
13
Nakonec Mollyino vychrtlé tělo uložila znovu na lůžko,
po lžičkách ji napájela sladkým černým čajem a celou dobu si
s ní povídala. Molly odpovídala maniakálně, hněvivě, ale aspoň
odpovídala. Brzy usnula, a tak Tilly vyčistila kamna, na zahradě
nasbírala dříví na podpal a rozdělala oheň. Z komína se vyvalil
dým a po trámech pod střechou dusala vačice. Tilly otevřela
všechny dveře i okna dokořán a začala vyhazovat ven krámy –
prastarý šicí stroj a od molů prožranou krejčovskou pannu,
kostru ruční ždímačky, staré noviny a krabice, ukoptěné záclony
a ztvrdlé kusy koberce, gauč a poničená křesílka, rozbité stolky,
prázdné plechovky i skleněné láhve. Netrvalo dlouho a domek
obklopovala záplava haraburdí.
Když Molly procitla, odvedla ji Tilly až do kadibudky, kde ji
s podvlékačkami staženými ke kotníkům a vykasanou noční
košilí posadila na mísu. Páskem županu jí ke dveřím latríny
přivázala ruce, aby se někam nezatoulala. Molly hulákala zplna
svého starého hrdla, až z toho ochraptěla. Posléze Tilly ohřála
rajskou polévku z konzervy, usadila matku na sluníčko – vy -
prázdněnou, umytou a zachumlanou do svetrů, rukavic, čepice,
ponožek, trepek a přikrývek – a nakrmila ji. Potrhlá Molly celou
dobu žvatlala.
Tilly matce otřela ústa červená od polévky. „Chutnalo?“
Máti způsobně odvětila: „Ano, děkuju, nám vždycky chutná,“
a vlídně se usmála na ostatní účastníky hostiny, načež tu
podivnou ženu, kterou podezírala, že jí podává jed, celou pozvracela.
Tilly znovu stála na verandě a vánek jí tiskl kalhoty ke štíhlým
nohám. Dole na dvoře McSwineyových při úpatí Kopce vedle
skládky se zpod kotle linul kouř. Cizí lidé se domnívali, že
pokroucené železniční vagony a otlučené maringotky jsou její
součástí, bydlela tam však rodina McSwineyových. Edward
McSwiney v Dungataru po nocích svážel fekálie. Dokázal objet
všechny kadibudky, všechny přeplněné latríny v Dungataru –
a to i za nejtmavších, největrnějších nocí –, aniž by vylil jedinou
14
kapku. Přes den navíc doručoval nejrůznější věci, jezdil sem
a tam s prostředním synem Barneym a houfem dětí zavěšeným
vzadu na povozu.
Malá Myrtle se dívávala, jak si děti McSwineyových hrají:
nejstarší hoch, o pár let mladší než ona, pak tři dívenky a Barney,
který byl „tak trochu nedomrlý“. Byl celý zkroucený, k tomu měl
hruškovitou hlavu a koňskou nohu.
Městečko ještě odpočívalo v ostré záři jitřního slunce. Nádraží
i hranaté šedivé silo stály u železniční trati, jejíž oblouk zatla -
čil budovy k ohbí dungatarského potoka, vypadaly jako pihy
na nose. Potok byl odjakživa mělký, porostlý vrbami
a orobincem, s líným tokem a hejny komárů nad vodou. Pionýrští
zakladatelé Dungataru ponechali podél jeho vnitřní křivky záplavové
území, jež se nyní proměnilo v jakýsi park s obecním sálem
uprostřed, nízkým vlhkým domkem manželů Almanakových
na východním cípu naproti jejich lékárně a školou
na západním konci, kde už snad odnepaměti učila dungatarské dítky
Prudence Dimmová. Křivku parku kopírovala hlavní silnice, jež
ho oddělovala od shluku obchodů. Dál po silnici k východu se
nacházela policejní stanice, napůl cesty mezi hřbitovem
a hranicí městečka. Silnice to nebyla nijak rušná a lemovala ji jen
hrstka krámů, lékárna, pak hotel U Nádraží a také krám A. a M.
Prattových se smíšeným zbožím – tam se dalo pořídit všechno,
co kdo potřeboval. Ve vedlejším domě společně sídlila pošta,
banka a telefonní ústředna, poslední, nejzápadnější budova
pak v sobě snoubila obecní úřad s knihovnou. Dungatarské
domy, rozeseté za obchodní třídou, rozdělovala úzká štěrková
cesta, která se táhla až k fotbalovému oválu.
Zelené oko oválu k Tilly vzhlíželo, auta parkující kolem něj
připomínala řasy. Její matka sebou uvnitř škubla a vykřikla a ze
stropu se opět ozval dusot vačice.
Tilly zamířila ke krejčovské panně, která ležela v trávě.
Postavila ji, opláchla hadicí a nechala na sluníčku uschnout.
15
2
Každou sobotu ráno se dungatarskou hlavní třídou neslo supění
farmářských náklaďáků i solidních britských automobilů při -
vážejících elegantní rodinky chovatelů dobytka. Mladší děti se
předávaly do péče starších sourozenců a posílaly do parku, aby
matky mohly nakupovat a klevetit. Muži postávali v hloučcích
a s pohledem upřeným k nebi rozebírali počasí a za selskými stoly
seděly ženy s tenkou pletí a silnými kostmi, oděné v květovaných
šatech a plstěných kloboucích, jež prodávaly lístky do tomboly.
Seržant Farrat prošel kolem mladíka nahrbeného za volantem
zaprášeného Triumphu Gloria a zamířil přes ulici k Prattům.
Na chodníku před obchodem potkal Monu Beaumontovou.
„Dobrýtro, Mono,“ zahlaholil, „koukám, že se ti bratříček
vrátil živý a zdravý.“
„Máma říkalááá, že prý už toho děsného nádeníka můžem
propustit. Toho McSwineyhóóó...“ Mona měla ve zvyku
vyslovovat vše protáhle a jednotvárně, proto když s ní seržant Farrat
mluvil, vždy nasazoval co nejmelodičtější samohlásky. „Ne tak
zhurta, Mono, nedá se vyloučit, že než se nadějete, chňapne
po Williamovi některá z našich vdavekchtivých starých panen,“
usmál se potměšile. „Abyste pak nezjistily, že má napilno jinde.“
Mona maličko ucouvla a začala si obírat žmolky na manžetě
svetru. „Máma říkalááá, že zdejším holkááám chybí vytříbenost.“
Seržant Farrat se zadíval na tvídový baret, který Moně spočíval
na hlavě jak mrtvá kočka, držení těla měla neladné a toporné.
„Právě naopak, Mono, dějiny nám všem darovaly nezávislost,
žijeme v pokrokových dobách – vyznat se v tlačenici je výhoda,
zvlášť u něžnějšího pohlaví...“
Slůvku pohlaví se Mona uchichtla.
16
„... vezmi si kupříkladu Prattovic ženské: rozumí všemu mož -
nému, počínaje prostředky na zahubení muších larev v srsti ovcí,
krmením pro dobytek a léčbou cizopasníků u slepic a galanterií,
zavařováním ovoce a ženským spodním prádlem konče. A to se
sakra hodí.“
„Ale máma říkalááá, že to postrádá vytříbenost...“
„Ano, vím, že tvá máma se pokládá za mimořádně
vytříbenou.“
Usmál se, nadzvedl čepici a vešel do krámu. Mona vytáhla
z manžety pomuchlaný kapesník, přiložila si ho k otevřeným
ústům a zaraženě se rozhlížela.
Alvin Pratt, jeho žena Muriel, dcera Gertruda a řezník
Reginald Blood zvesela a přičinlivě pracovali každý za svým
pultem. Gertruda měla na starost potraviny a sypké zboží. Každý
balíček zavázala provázkem, který vždy přetrhla holými prsty:
přesvědčivá schopnost, říkal si v duchu seržant. Muriel Prattová
vedla galanterii a železářství. Lidé si šeptali, že se hodí spíš
do železářství. V zadním koutě prodejny se nacházelo řeznictví
a uzenářství, kde Reginald Blood sekal a řezal mrtvá zvířata
a plnil mletým masem ovčí střívka, načež své jitrničky úhledně
aranžoval na prstence očištěných kotlet. Alvin Pratt měl zdvořilé
vystupování, jinak to byl ale skrblík. Třikrát denně si u pultu
vyzvedával pokladní stvrzenky a ve své prosklené kanceláři si
do abecední evidence zanášel soupis dluhů. Když Gertruda vážila
zákazníkům ovesné vločky nebo jim šla pro aspirin, zpravidla
se k němu otáčeli zády, neboť zatímco čekali, on vždy vytahoval
z mohutných dřevěných šuplat své šanony a pomaličku otáčel
modře linkované stránky.
Seržant Farrat se přitočil ke Gertrudě, hřmotné dívce
v praktických tmavomodrých květovaných šatech, jež stála za pultem
se sypkým zbožím rovně jako svíce. Její matka, tuctová a všední,
se opírala o přepážku vedle ní.
„Máte se, Gertrudo? Muriel?“
„Velmi dobře, děkujeme, seržante.“
17
„Doufám, že se odpoledne půjdete podívat, jak dnes naši
fotbalisti vyhrajou to finále.“
„Musíme tu ještě dodělat spoustu práce, než si dopřejem
odpočinek, seržante Farrate,“ prohlásila Gertruda.
Seržant se s Gertrudou na okamžik setkal pohledem. „Ba ba,
Gertrudo,“ pravil, „dobrá mula vždy táhne pořádný náklad.“ Pak
se otočil k Muriel a usmál se. „Mohl bych prosit kus ginghamu
s modrým kárem a odpovídající lemovku? Chci si spíchnout
závěsy do koupelny.“ Na seržantovy staromládenecké způsoby
už byly obě ženy zvyklé; často si kupoval látky na ubrusy a zá -
věsy. Muriel o něm tvrdila, že má nejspíš nejlepší prádlo v celém
městečku.
Zatímco si seržant Farrat u galanterního pultu prohlížel
vystavené knoflíky, Muriel mu naměřila a ustřihla pět yardů
ginghamu. Když si ho od ní bral, přiložil si ho k uniformě,
skládal ho a vdechoval přitom jeho naškrobenou novotu. Muriel
mezitím na přepážku rozložila balicí papír.
Gertruda se podívala pod pult, kde měla položený výtisk
Ženského žurnálu. „NAVRHNĚTE SI VLASTNÍ KOVBOJSKOU
SUKNI,“ hlásala obálka, na níž se nakrucovala půvabná dívka
v zářivé ginghamové sukni šikmého střihu s modrobílým kárem
a ozdobnými mašlemi z lemovky. Potutelně, potajmu se usmála
a sledovala, jak seržant Farrat – tělnatá postava nesoucí si hnědý
balíček pod paží – vychází hlavním vchodem a míří přes ulici
k triumphu. Vůz Beaumontových parkoval vedle parku.
Na sedadle řidiče kdosi seděl. Popošla ke dveřím, Alvin Pratt však
z kouta krámu houkl: „GERtrudo, zákaznice u řezanky!“ A tak
chvátala mezi regály pod línými stropními větráky dozadu, kde
v ostrém světle vedle štěrkové uličky za obchodem stály slečna
Mona a paní Elsbeth Beaumontovy z Vichrného vrchu. Paní
Beaumontová byla „důležitost sama“. Byla dcerou farmáře, která
se provdala za zámožného syna chovatele dobytka, byť nebyl
zas tak zámožný, jak si Elsbeth při zásnubách představovala.
Byla to pomenší, řízná, jak lunt hubená žena s dlouhým nosem
18
a povýšeným výrazem v očích. Na sobě měla jako vždy tmavo -
modré lněné vycházkové šaty a svou liščí kožešinu. Na prsteníku
se skvrnkami od slunce se jí blyštěl shluk drobných diamantů
na tenkém zlatém kroužku. Dcera stála mlčky vedle ní
a žmoulala kapesník.
S Elsbeth právě hovořila Muriel, lakonická a v umolousané
zástěře neupravená. „Naše Gerta je pohledné, šikovné děvče.
Kdy že se to William vrátil?“
„Jé,“ hlesla Gertruda a zaculila se. „Tak on se William vrátil?“
Mona odtušila: „Ano, a je –“
„Já čekám,“ štěkla paní Beaumontová.
„Paní Beaumontová potřebuje řezanku, zlato,“ pravila Muriel.
Gertruda si ji představila s pytlem řezanky visícím jí na krku.
„Je libo řezanku smíchanou s ovsem, paní Beaumontová?“
Elsbeth se nadechla, až se jí mrtvá liška kolem ramen
nadzdvihla. „Williamův kůň,“ opáčila, „má rád řezanku čistou.“
„Vsadím se, že nejste jediná žena, kterou těší, že se vám syn
vrátil,“ utrousila Muriel a šťouchla do ní.
Elsbeth se úkosem podívala na dívku sklánějící se nad
zásobníkem a nabírající řezanku do jutového pytle a hlasitě
opáčila: „Williama čeká na statku mnoho těžké dřiny. Chvíli mu
potrvá, než vše dožene, a poté může začít skutečně pracovat
na naší budoucnosti. Grunt však nebude pro Williama vším. Je
zcestovalý, společensky otrkaný, stihl již poznat svět. Bude se
muset porozhlédnout někde úplně jinde než zde, chce-li nalézt
odpovídající... protějšek.“
Muriel souhlasně přikyvovala. Gertruda, která stála vedle žen,
pytel s řezankou opřený o kolena, se naklonila těsně k Elsbeth
a cosi jí ometla z ramene. Liščí kožešina se zavlnila. „Připadalo mi,
že vám něco ulpělo na té staré chuděře lišce, paní Beaumontová.“
„Nejspíš řezanka,“ odtušila Elsbeth a ohrnula nad smíšeným
zbožím nos.
„Kdepak,“ usmála se Gertruda nevinně. „Už vidím, co to je.
Zřejmě by se vám hodila krabička naftalínu. Nemám vám pro ni
19
skočit?“ A znovu natáhla ruku, uchopila pár chlupů liščí kožky
prožrané od molů a nechala je před nimi vznášet ve vzduchu.
Bystré zraky žen okolo Elsbeth Beaumontové se zaostřily na lysá
místa pelichající srsti. Paní Beaumontová otevřela ústa a chys -
tala se něco říct, ale Muriel netečně prohodila: „Připíšem vám
tu řezanku na účet, jako obvykle.“
William Beaumont junior se do Dungataru vrátil předešlého
večera, jen o pár hodin dřív než Tilly Dunnageová.
V Armidaleu, malém vnitrozemském městečku, navštěvoval vysokou
zemědělskou školu. Když vystoupil z vlaku, vrhla se mu matka
do náručí a stiskla mu tváře mezi dlaněmi. „Synáčku můj, vrátil
ses domů ke své budoucnosti – a k mamince!“ volala.
Teď na ni i na sestru čekal v rodinném voze, na klíně
pomuchlaný Spojený novinový věstník Winyerpu a Dungataru. Hlavní
ulicí hleděl na chatrč na Kopci, sledoval, jak se z komína line
dým. Chatrč postavil kdysi dávno muž, jenž chtěl údajně vyhlížet
blížící se bandity. Nedlouho po jejím dokončení umřel, a tak ji
i s okolním pozemkem získala městská rada, která pod návrším
nechala vyhloubit skládku. Když Kopec i s obydlím prodala,
prodala je levně. William si na chvíli představil, jak by bylo hezké
tam nahoře na Kopci bydlet, v ústraní, ale s výhledem na veškeré
dění. Povzdechl si a zahleděl se k širým pláním na východě,
ke hřbitovu a zemědělskému kraji za policejní stanicí při okraji
městečka, kamsi za drolící se fasády krámů s cihlovým vzorem
a pokroucené deštění s olupující se barvou.
„Moje budoucnost,“ zamumlal William odhodlaně,
„vynasnažím se, aby život tady stál za to.“ Pak se ho zmocnily pochyby
o sobě samém a s rozechvělou bradou se zadíval do klína.
Vtom se otevřely dveře vozu a William sebou trhl. Na zadní
sedadlo se způsobně posadila Mona. „Prý máš pro mámu přijet,“
oznámila mu.
Zajel tedy zezadu k Prattům, a zatímco do kufru nakládal
řezanku, z obrovského otevřeného vchodu se na něj smála
20
mohutná dívka: dychtivě se uculující děvče stojící po boku
tuctové matky na pozadí rybářských prutů a vlasců, sekaček,
provazů, automobilových a traktorových pneumatik, zahradních
hadic a koňských uzd, smaltovaných kbelíků a vidlí uprostřed
obilného prachu.
Když odjeli, Mona se vysmrkala a řekla: „Vždycky když při -
jedeme do města, chytnu sennou rýmu.“
„Ani mně to nedělá dobře,“ přitakala Elsbeth s pohledem
upřeným na místní obyvatele. Ženy z pouličního stánku,
zákazníci i majitelé postávali v hloučcích na chodníku a hleděli
nahoru ke Kopci.
„Kdo teď bydlí u Potrhlé Molly?“ zeptal se William.
„Potrhlá Molly,“ odpověděla Elsbeth, „pokud tedy nezemřela.“
„Někdo tam naživu je – zatopil jí v kamnech,“ konstatoval.
Elsbeth se prudce otočila a zadním oknem se upřeně zadívala
ven. „Zastav!“ zvolala.
Seržant Farrat zůstal stát před obecním úřadem, pohlédl směrem
ke Kopci a poté obrátil zrak do ulice. Před lékárnou se opírala
o omšelý smeták Nancy Pickettová, z hospody právě vycházeli
Fred a Purl Bundleovi a zamířili za sestrami Ruth a Prudence
Dimmovými stojícími před budovou pošty. Ve své kanceláři
v patře uchopil Evan Pettyman šálek s kávou, otočil se na kožené
starostovské židli a zadíval se z okna ven. Vzápětí vyskočil, kávu
rozlil a zaklel.
V bočních uličkách pobíhala Beula Harrideneová mezi
hospodyňkami postávajícími na předzahrádkách v županech
a natáčkách. „Vrátila se,“ syčela. „Vrátila se Myrtle Dunnageová.“
U skládky sledovala Mae McSwineyová syna Teddyho – stál
na dvorku a zíral na štíhlou dívku v kalhotách stojící na verandě,
jíž ve vánku povlávaly vlasy. Mae si založila paže a zachmuřila se.
21
Téhož odpoledne stál seržant Farrat soustředěně u stolu a jazy -
kem se snažil dosáhnout na špičku nosu. Palcem znalecky přejel
po ostrých zubech entlovacích nůžek a poté se jimi zakousl
do ginghamu. Jako dítě bydlel malý Horatio Farrat s matkou
v Melbourne nad kloboučnictvím. Když vyrostl, dal se k policii.
Záhy po promoci oslovil Horatio nadřízené s výkresy a střihy.
Navrhl podobu nových policejních stejnokrojů.
Konstábla Farrata okamžitě přeložili do Dungataru, kde nalezl
jak mimořádné výkyvy počasí, tak klid a mír. Místní s potěšením
kvitovali, že je nový strážník zároveň smírčí soudce a že
na rozdíl od dosavadního seržanta nevstoupil do fotbalového oddílu
ani nevyžadoval pivo zdarma. Seržant si dokázal navrhovat
i šít vlastní oděvy a pokrývky hlavy do každého počasí. Modely
jeho postavě ne vždy lichotily, byly však jedinečné. Jejich účin
si mohl naplno užít o každoroční dovolené, v Dungataru je však
nosil pouze doma. Seržant si s oblibou vybíral volno zjara, kdy
po dva týdny obrážel v Melbourne krámy, vychutnával si módní
přehlídky v obchodních domech Myer a David Jones a chodil
do divadla, pokaždé se však s chutí vracel domů. Jeho zahrada
bez něj trpěla a on měl své městečko, domov i úřad rád. Usadil
se k singrovce, nohama v punčochách šlapal na pedál
a popotahoval švy sukně pod kmitající jehlou.
Od fotbalového oválu, na jehož hlavní tribuně postávali
mladíci a pili pivo, se neslo troubení klaksonů a burcující
skandování. U šaten se za mocného povyku shlukli muži v kloboucích
a šedých svrchnících a dnes dokonce i jejich manželky odložily
pletení, aby sledovaly každičkou akci obou družstev.
V opuštěném stánku s občerstvením se v ohřívací troubě spékaly na uhel
slané koláče a za ohřívačem na párky seděly na bobku děti
a oždibovaly polevu z dortíků. Dav zařval a znovu zatroubily klaksony.
Dungatar vyhrával.
Zvuky nesoucí se šedavým odpolednem postřehl i Fred Bundle
v hotelu U Nádraží a přinesl ze zahrádky další stoličky. Svého času
bylo Fredovo tělo doslova naložené v lihu a jeho pleť strukturou
22
připomínala nasáklou utěrku výčepního. Jednoho dne obsluhoval
za barem a otevřel poklop, aby narazil další sud. Natáhl se po ba -
terce, udělal krok dozadu a zmizel. Zřítil se do sklepa – třímetrový
pád na cihly. Narazil sud, dokončil šichtu a zavřel jako obvykle.
Když druhý den ráno nesešel do přízemí na slaninu s vejci, vydala
se Purl za ním. Odhrnula peřinu a spatřila, že její někdejší střední
záložník má nohy úplně fialové a nateklé jak kmeny blahovičníku.
Doktor prohlásil, že si způsobil dvojnásobnou frakturu obou
stehenních kostí. Od té doby byl Fred Bundle abstinent.
Vedle v kuchyni si broukala Purl a oplachovala salát,
krájela rajčata a mazala máslem plátky bílého chleba na sendviče.
Jakožto hostinská a manželka hoteliéra měla Purl za to, že je
nezbytné, aby byla přitažlivá. Svou na blond odbarvenou kštici
si každý večer natáčela, nehty i rty si malovala narudo
a nosila barevně sladěné stuhy do vlasů. V oblibě měla tříčtvrteční
kalhoty a pantoflíčky na jehlovém podpatku s umělohmotnými
kytičkami. Pijani v její přítomnosti smekali a farmáři jí nosili
čerstvě stažené králíky či tykve z vlastní zahrádky. Obyčejné
ženské z Dungataru ohrnovaly horní ret a ošklíbaly se. „Ty si
vlasy natáčíš sama, viď, Purl – to já si za slušnou ondulaci klidně
zaplatím.“
„Jenom žárlí,“ říkával Fred a štípl přitom manželku
do zadnice, a tak Purl každé ráno stanula před toaletním stolkem,
usmála se na svůj rudo-plavý odraz a prohlásila: „Ohavná je
žárlivost, ještě horší ošklivost.“
Zazněla závěrečná siréna a od oválu se začala stále ryčněji
rozléhat klubová hymna. Fred s Purl se za výčepem objali a seržant
Farrat ustal v práci a řekl: „Hurá.“
K panu Almanakovi do jeho lékárny siréna nedolehla. Právě
se totiž zaujatě probíral balíčky snímků, které zrovna
dorazily z fotolaboratoře ve Winyerpu. Prohlížel si černobílé záběry
ve světle z otevřené ledničky, v níž se ukrývala řada tajemství:
Crooksův olej z platýse, pasty, barevné pilulky ve skleničkách
23
ucpaných vatičkou, mastičky, lektvary a projímadla, dávidla,
glomerulární inhibitory, vodičky do všemožných koutů a zá -
hybů, kelímky, insekticidní olejíčky na zavšivené vlasy,
vitrážové sklenice a láhve obsahující kvasinky na ženskou periodu
či zvířecí výtažky na podráždění u mužů, oxid cínatý na nežity,
vředy, akné, ječná zrna, obklady a tuby na výtoky z dutin,
chloroformy a soli, mazání a roztoky, minerály a barviva, kameny,
vosky a brusivo, protijedy i smrtící oxidanty, hydroxid hořečnatý
a kyseliny na likvidaci rakovin, skalpely a jehly a rozpustná nit,
bylinky a látky na vyvolání potratu, antiemetika a antipyretika,
pryskyřice a ušní ucpávky, maziva i pomůcky na odstranění
předmětů uvízlých v tělesných otvorech. Pan Almanac obsahem své
lednice léčil obyvatelstvo městečka a pouze pan Almanac věděl,
co kdo potřebuje a proč. (Nejbližší doktor byl vzdálený třicet
mil.) Nyní zkoumal čtvercové šedobílé momentky patřící Faith
O’Brienové... Faith stojí na nádraží po boku manžela Hamishe
a usmívá se; Faith O’Brienová leží na dece vedle černého Fordu
Prefect Reginalda Blooda, má rozepnutou blůzku, vykasanou
sukni a vykukuje jí spodnička.
Pan Almanac zabručel. „Hříšníci,“ ucedil a zastrčil snímky
zpět do modrobílé obálky. Topornou zkroucenou paží sáhl
dozadu do lednice pro dózičku s bílou pastou. Faith se u pana
Almanaka prve zastavila a pošeptala mu, že „má svědění... tam
dole“, a on nyní zjistil, že jí tyto obtíže nezpůsobil vilný
manžel. Pan Almanac odšrouboval víčko, přičichl si a pak se natáhl
po otevřené plechovce pískového čističe White Lily stojícího
na dřezu u lokte. Trochu si nabral na prsty, ponořil je
do mazání, promíchal, opět víčko zašrouboval a postavil dózu do čela
na horní polici.
Zavřel dveře, natáhl obě paže k okraji lednice a přidržel se jí.
S lehkým heknutím nachýlil svůj strnulý shrbený trup mírně
doleva, pak doprava a kýváním ze strany na stranu sbíral
v neohebném těle pohybovou energii, až se mu zvedla jedna noha,
po ní i druhá a nato se pan Almanac otočil, proklopýtal apatykou
24
a zastavil se, teprve když narazil do prodejního pultu. Všechny
regály i police v lékárně pana Almanaka zely prázdnotou. Veškeré
vystavené zboží se nacházelo buďto ve vitrínách s drátěným sklem,
anebo na stolech se zvýšenými okraji, podobných kulečníkovým,
aby nic nespadlo a nerozbilo se, když se o ně pan Almanac zarazil.
Postupující Parkinsonova choroba jej proměnila v pokroucený
mumlající otazník, jenž s tváří stále otočenou k zemi drobnými
krůčky škobrtal obchodem a poté přes ulici do svého nízkého za -
vlhlého domku. Když nebyla v lékárně přítomna jeho pomocnice
Nancy, byla mu srážka se stoly jedinou záchranou a zákazníci si
už zvykli zdravit jen temeno jeho olysalé hlavy, vykukující zpoza
cinkající pokladny zdobené mědí. Spolu s nemocí se prohluboval
i jeho hněv na stav dungatarských chodníků, a tak si písemně
postěžoval starostovi Evanu Pettymanovi.
Zaklíněný za pultem teď pan Almanac čekal, až přijde Nancy.
„Haló... Jsem tady, šéfe.“ Vlídně ho za předloktí odvedla
ke vstupním dveřím, na skloněnou hlavu mu narazila klobouk, kolem
krku mu omotala šál a zavázala jej na uzel v týle, v místech, kde
mu kdysi trůnila hlava. Pak se před ním přikrčila a podívala se
mu do tváře. „Dneska byl zápas vyrovnaný, šéfe, vyhráli jsme
jenom o osm a dva! Asi bude pár drobnějších zranění, řekla jsem
jim ale, že masti i obinadel máte fůru.“
Popleskala ho po vyčnívajícím krčním obratli, jenž mu
napínal bílý plášť, a šourala se s ním k obrubníku. Paní Almanaková
seděla na invalidním vozíku v brance naproti. Nancy se chvatně
rozhlédla ulicí doprava a doleva, postrčila šéfa vpřed a ten se
přímo přes hrbol vprostřed asfaltky odkodrcal k paní
Almanakové, která před sebou v natažených pažích třímala polštář.
Páně Almanakův klobouk se měkce zabořil do hlubin polštáře
a apatykář byl ve zdraví doma.
Na usedlosti Vichrný vrch stála Elsbeth Beaumontová u kamen
v kuchyni a láskyplně podlévala šťávou pečící se vepřovou kýtu
– její syn ten praskot zbožňoval. William Beaumont junior byl
25
na hřišti, chechtal se s chlapy v šatnách a postával v mlžném
oparu s nahými borci v pachu potu a zatuchlých ponožek, vůni
mýdla Palmolive a masti. Tváří v tvář příjemně škaredé důvěr -
nosti kolen se zadřenou trávou, popěvků a vulgarit si připadal
uvolněně, neohroženě a sebevědomě. Vedle Williama se uculoval
Scotty Pullit, upíjel z placatice a pohupoval se na špičkách. Scotty
byl křehký a ruměný, měl baňatý nos s modrou špičkou a vlhce,
chraplavě kašlal, jelikož kouřil balíček capstanek denně. Jako
manžel i jako žokej selhal, dočkal se však štěstí a přízně, když
začal pálit prvotřídní kořalku z melounů. Palírnu měl zřízenou
na tajném místě kdesi u břehu potoka. Většinu vypil sám, část
však prodával nebo ji věnoval Purl za stravu, podnájem a cigarety.
„A ten první gól ve třetí čtvrtině! To už jsme to měli natuty
v kapse, kámo, stačilo si počkat na sirénu, bylo to ložený...“
Zachechtal se a pak se rozkašlal tak, až z toho celý zbrunátněl.
Fred Bundle s obratností hostinského odšpuntoval láhev
a naklonil do sklenice její hrdlo, z nějž hustě vyhřezla tmavá tekutina.
Sklenici postavil na pult před Hamishe O’Briena a probíral se
mincemi, které vlhce přilnuly k barové utěrce. Hamish se díval
na svůj guinness a čekal, až mu klesne pěna.
Blížila se první vlna fotbalových flamendrů, jejich zpěv se už
nesl ulicí, načež se do hospody nahrnuli s ochlazeným
vzduchem a vítězstvím v patách, v sále bylo pojednou plno a hlučno.
„Kluci moji!“ zvolala Purl, rozevřela jim svou náruč a tvář jí ožila
jejich úsměvy. Zaujal ji profil jistého mladíka – jako ve většině
případů –, toto však byl obličej z její minulosti, a Fred jí pomohl
minulost pohřbít. Stála s rozpaženýma rukama, sledovala, jak
mladík hltá pivo z půllitru, a fotbalisté se kolem ní mačkali
a zpívali. Otočil se a pohlédl na ni, na nose šmouhu od pěny.
Purl ucítila, jak se jí stáhlo pánevní dno, a raději se přidržela
barpultu, obočí svraštělé a ústa sevřená. „Bill?“ hlesla. Přitočil
se k ní Fred. „Spíš než matce se William podobá otci, nemám
pravdu, Purl?“ A uchopil ji za loket.
26
„Jo, William,“ prohlásil mladík a otřel si pěnu z nosu, „žádný
duch.“ Nasadil otcův úsměv. Vedle něj si k baru přisedl Teddy
McSwiney. „A můžem aspoň v duchu doufat, že dostanem pivko,
Purl?“
Purl se dlouze, nejistě nadechla. „Á, Teddy, náš neocenitelný
centrforvard – vyhráli jste nám to dneska?“ zeptala se. Teddy
spustil klubovou hymnu. William se k němu přidal a celé osa -
zenstvo se znovu dalo do zpěvu. Purl mladého Williama po očku
sledovala – ochotně se smál a poroučel rundy, i když na něm
nebyla řada, snažil se zapadnout. Fred zase po očku sledoval
svou Purly.
Z konce baru zachytil Fredův pohled seržant Farrat a ukázal
si na hodinky. Bylo už dávno po šesté večerní. Fred seržantovi
ukázal zdvižený palec. Purl seržanta odchytila u dveří, když se
zastavil a nasazoval si čepici. „Koukala jsem, že se vrátila mladá
Myrtle Dunnageová.“
Seržant přikývl a měl se k odchodu.
„Snad tady nezůstane?“
„To nevím,“ odvětil. Už odcházel a fotbalisté se jali
na skleněné dveře a okna připevňovat kryty z dřevotřísky – zbyly
tu z války, kdy se používaly k zatemnění při nočních
náletech. Purl se vrátila za výčep, natočila řádně napěněný
žejdlík piva, zručně jej postavila před Williama a láskyplně se
na něj usmála.
U auta se seržant Farrat na hospodu ohlédl. Stála tam v mlze
jako elektrické rádio a kolem okrajů zatemňovacích desek se
dralo ven světlo i hlahol sportovců, vítězů a pijanů, kteří uvnitř
zpívali. Nebylo pravděpodobné, že by měl kolem cestu oblastní
inspektor. Se zapnutými stěrači, jež mu po čelním skle
rozmazávaly rosu, se seržant Farrat vydal na cestu, nejprve k potoku,
aby zkontroloval, zda Scottyho palírnu nenavštívili zloději, a pak
přes železniční trať ke hřbitovu. Za náhrobními kameny tam
stál Ford Prefect Reginalda Blooda, měl orosená okénka a lehce
se pohupoval. Ve voze zvedl Reginald pohled od kyprých ňader
27
Faith O’Brienové a pravil: „Jsi jemné a něžné stvoření, Faith,“
a políbil měkký béžový dvorec kolem zduřelé bradavky, zatímco
její choť Hamish seděl na baru hotelu U Nádraží a ucucával
béžovou pěnu ze své pinty guinnessu.
28
3
Po Barneym zela mezi McSwineyovic dětmi mezera, pauza,
časem si na něj však zvykli, usoudili, že se vlastně nic tak hroz -
ného nestalo, a poměrně záhy se do toho pustili znovu. Suma
sumárum teď měli McSwineyovi jedenáct potomků. Teddy byl
Maein prvorozený, její šikula – troufalý, bystrý a práskaný. Každý
čtvrtek pořádal v hospodě karbanický večer, pátky patřily hře
two-up s mincemi, o sobotách organizoval tancovačky, dělal
bookmakera, při Melbournském poháru měl pod palcem všechny
sázky na bank a jako první věnoval do tomboly slepici, pokud
kdokoli na cokoli potřeboval peníze, založil ho. Říkalo se, že
Teddy McSwiney by dokázal prodat i slanou vodu námořníkovi.
V Dungataru byl vysoce ceněným středním útočníkem, měl šarm
a líbil se hezkým holkám, byl však McSwiney. Beula Harrideneová
o něm říkala, že je to jen povaleč a zloděj.
Seděl před svou maringotkou na staré autobusové sedačce,
stříhal si nehty u nohou a čas od času vzhlédl k dýmu, jenž se
linul z komína u Potrhlé Molly. Jeho sestřičky zrovna uprostřed
dvorku drhly v houpavém předklonu namydlené lůžkoviny
ve staré vaně, která sloužila i jako koupelna, koryto na pití pro
koně a v létě, kdy byl potok skoro bez vody a samá pijavice, též
jako bazének pro nejmenší. Mae McSwineyová pleskla několik
nasáklých cích přes telegrafní drát natažený mezi maringotkami,
rozprostřela je a odsunula přitom stranou kakadua, kterého
chovali. Byla to praktická žena, která nosila volné květované hábity
a za uchem umělohmotný kvítek, kyprá a vzhledná, s vydrhnutou
pihovatou pletí. Vytáhla si z úst kolíčky a nejstaršímu synovi
řekla: „Pamatuješ na Myrtle Dunnageovou? Odjela z města ještě
jako malá, když –“
29
„Pamatuju,“ odtušil Teddy.
„Včera jsem ji zahlídla, jak vyváží na skládku kolečka plný
haraburdí,“ pravila Mae.
„Ty jsi s ní mluvila?“
„Nechce se s nikým bavit.“ Mae se vrátila k prádlu.
„To chápu.“ Teddy se zadíval na Kopec.
„Je z ní hezká holka,“ navázala Mae, „ale jak jsem řekla, za -
chovává si odstup.“
„Slyším, co říkáš, Mae. Šplouchá jí na maják?“
„Kdepak.“
„A její matce?“
„Ještěže už jí tam nemusím nosit jídlo, už takhle mám práce
až nad hlavu. A teď bys nám mohl jít schrastit králíka k večeři,
viď, Tedíku?“
Teddy se zvedl, strčil si palce do šedých keprových poutek
na opasek a maličko se ohnul v pase, jako by se chystal odejít.
Mae věděla, že takhle zůstane stát, když osnuje plány.
Elizabeth s Mary ždímaly prostěradlo, kroutily je mezi sebou
jako tlustou karamelu. Margaret si ho od nich vzala a pleskla
vlhké prostěradlo do proutěného koše. „Králičí frikasé už ne,
mami!“
„No tak dobrá, princezno Margaret, třeba nám tvůj bráška
Teddy sežene někde v pustině bažanta a pár lanýžů – anebo by
sis snad dala pěkný kousek zvěřiny?“
„Popravdě docela jo,“ připustila Margaret.
Teddy vyšel z maringotky s dvaadvacítkou přes rameno.
Zamířil na dvorek za políčkem se zeleninou, popadl dvě hbité
zlaté fretky, strčil je do klece a se třemi maličkými jack russelly
v patách vyrazil.
Molly Dunnageová procitla za zvuku ohně praskajícího opodál
a dusotu vačice kdesi ve stropě nad sebou. Šourala se do kuchyně
30
a přidržovala se přitom stěny. Ta štíhlá dívka znovu stála u spo -
ráku, míchala v hrnci jed. Posadila se na starou židli vedle kamen
a dívka jí podala misku ovesné kaše. Odvrátila hlavu.
„Není otrávená,“ řekla dívka, „všichni ostatní už si dali.“ Molly
se rozhlédla po místnosti. Nikdo jiný tam nebyl.
„Cos provedla se všemi mými přáteli?“
„Najedli se a odešli,“ odvětila Tilly a věnovala Molly úsměv.
„Zbyly jsme tu už jenom ty a já, mami.“
„Jak dlouho tady zůstaneš?“
„Dokud se nerozhodnu odjet.“
„Tady nic není,“ prohlásila Molly.
„To není nikde.“ Tilly položila misku před máti.
Molly si nabrala lžíci kaše a zeptala se: „Tak co tady hledáš?“
„Klid a pokoj,“ odpověděla dívka.
„To určitě,“ ucedila Molly a obsah lžíce po ní mrskla. Kaše se
přilípla Tilly na ruku jako horký tér a spálila jí kůži.
Tilly si přes nos a ústa uvázala kapesník, přes velký slamák si
přetáhla prázdný pytel od cibule a pak si ho kolem krku stáhla
kouskem provázku. Nohavice kalhot si zastrčila do ponožek
a s prázdným kolečkem se vydala dolů na skládku. Sestoupila
do jámy a mezi hejny much, která se kolem ní hemžila, se
prohrabávala promáčenými papíry a smrdutými zbytky jídla. Právě
zápolila se zpola zaštrachaným invalidním vozíkem, když
zaslechla mužský hlas.
„Jeden takovej máme doma, plně funkční. Můžeš si ho vzít.“
Tilly zvedla k mladíkovi zrak. Po jeho boku seděli tři
hnědobílí psíčci a naslouchali. V ruce třímal klec se zmítajícími
se fretkami, na ramenou se mu pohupovala puška a tři mrtví
králíci. Byl šlachovitý, nijak mohutný a klobouk měl naražený
do týla.
„Jsem Ted McSwiney a ty jsi Myrtle Dunnageová.“ Usmál se.
Měl rovné bílé zuby.
„Jak to víš?“
31
„Vím toho spoustu.“
„Tvoje máma Mae, jestli se nepletu, se čas od času za Molly
zastavila, viď?“ zeptala se Tilly.
„Čas od času.“
„Tak že jí děkuju.“ Tilly se jala hrabat ještě hlouběji a odha -
zovala bokem konzervy od ovoce, hlavičky panenek a zohýbané
ráfky bicyklů.
„Poděkuj jí sama, až se stavíš pro ten vozejk,“ houkl.
Hrabala dál.
„Takže už tamodtud můžeš vylézt. Pokud teda chceš,“ dodal.
Postavila se a s povzdechem odehnala od pytle na cibuli
mouchy. Teddy sledoval, jak se smetím na opačné straně skládky
drápe vzhůru, na straně, která se nacházela nejblíž příkopu, kam
jeho tatík v noci vyvážel fekálie. Vzal to tedy okolo a na vrchol
náspu došel právě ve chvíli, kdy se tam doštrachala i ona.
Napřímila se, pohlédla mu do obličeje a ztratila balanc. Teddy ji
zachytil a přidržel. Oba se zadívali do klokotající hnědavé jímky.
Vysmekla se mu. „Vyděsil jsi mě,“ řekla.
„To spíš já bych se měl děsit tebe, nebo ne?“ Mrkl na ni, otočil
se a s hvízdotem po náspu odešel.
Doma ze sebe Tilly strhala všechny šaty, naházela je
do plápolajících kamen a pak se nadlouho ponořila do horké lázně.
Myslela na Teddyho McSwineyho a přemítala, zda se stejně
přátelsky bude chovat i zbytek městečka. Právě si u ohně sušila
vlasy, když se ze svého pokoje připotácela Molly a prohodila:
„Už ses vrátila. Dáš si čaj?“
„Moc ráda,“ odvětila Tilly.
„Tak udělej i mně,“ řekla Molly a posadila se. Uchopila
pohrabáč a rýpla do hořícího dříví. „Potkalas na skládce někoho
známýho?“ uchichtla se.
Tilly přelila vařící vodu z konvice do čajníku a z kredence
vytáhla dva hrnky.
„Tady se nic neutají,“ pokračovala stařena, „všichni vědí
všechno o všech, ale nikdo nic nevyslepičí, protože jinej by pak
32
zas prásknul něco na ně. Ale u tebe je to jinak – na vyděděnce se
může kydat, jak je libo.“
„To máš asi pravdu,“ přitakala Tilly a nalila oběma sladký
černý čaj.
Ráno měla Tilly před zadním vchodem přistavený stařičký
vozík z otlučeného rákosu, popraskané kůže a řinčících ocelo -
vých kol. Byl čerstvě vydrbaný a čpěl dezinfekcí.
33
4
Příští sobotu se konal zápas mezi Ithekou a Winyerpem. Vítěz
se měl týden nato utkat ve velkém finále s Dungatarem.
Tilly Dunnageová vytrvala v bojovné činorodosti, až dům ko -
nečně zářil čistotou a kredence zely prázdnotou, všechny konzervy
byly snědené, a Molly teď seděla na vozíku v kropenaté sluneční
záři na konci verandy a za jejími zády právě začínala pučet vistárie.
Tilly matce přikryla kolena kostkovaným plédem z Onkaparingy.
„Takový jako ty já znám,“ přikyvovala Molly a udělala
z průsvitných prstů věžičku. Jelikož ji strava posílila na těle, a tedy
i na duchu, částečně opět přišla k rozumu. Uvědomovala si, že
bude muset být rafinovaná, uchylovat se k zatvrzelému odporu
i důmyslnému násilí vůči této silnější ženě, jež byla odhodlaná
zůstat. Tilly matce uhladila neposlušné šedivé vlasy, přes
rameno si přehodila slaměnou kabelu, na hlavu si narazila slamák
se širokou krempou a nasadila si černé brýle, vytlačila vozík
z verandy a rozjela se s ním přes trsy trávy a žluté pampelišky.
U vrátek se zastavily a zadívaly se dolů. Po hlavní ulici chodili
sem a tam sobotní nakupující, případně postávali v hloučcích.
Tilly se nadechla a tlačila dál. Molly se držela proutěných
područek a celou cestu k úpatí kopce halekala. „Takže ty mě opravdu
chceš zabít,“ volala.
„Ne,“ namítla Tilly a otřela si o kalhoty upocené dlaně. „To
ostatní tě klidně nechali umírat, já tě zachránila. A teď se budou
snažit zabít mě.“
Když zabočily za roh na hlavní, znovu se zastavily.
V pouličním stánku seděla to sobotní dopoledne otylá a uhrovitá Lois
Pickettová a s ní vyzáblá a zlá Beula Harrideneová.
„Co to je?“ podivila se Lois.
34
„Kolečkové křeslo!“ odvětila Beula.
„A někdo ho tlačí...“
Před vedlejším domem přestala Nancy zametat chodník a za -
dívala se na postavy, jež se k nim pomalu sunuly.
„To je ona. To je ta Myrtle Dunnageová – taková drzost,“
ucedila Beula.
„Ale!“
„Ale, ale...
„A Potrhlá Molly!“
„Ví o tom Marigold?“
„NE!“ vyhrkla Beula, „Marigold neví nic!“
„Skoro jsem zapomněla.“
„Jak jsi mohla?!“
„Ta holka má ale drzost.“
„Tohle bude něco.“
„Ty vlasy...“
„Takový od přírody nemá...“
„Už se blíží...“
„A ty šaty!“
„No teda...“
„Šššš...“
Když k nim obě vyvrženky dojely, sáhla Lois po pletení a Beula
se jala urovnávat domácí zavařeniny. Tilly zastavila, přitiskla
k sobě kolena, aby se jí netřásla, a počastovala dámy v elastických
punčochách a propínacích svetřících úsměvem. „Dobrý den.“
„Vy jste nás ale vylekaly,“ pravila Lois.
„Není to Molly, a tohle bude mladá Myrtle, co se vrátila...
kam jsi to vlastně odjela, Myrtle?“ otázala se Beula s pohledem
upřeným na Tillyiny tmavé brýle.
„Pryč.“
„Jakpak se vůbec vede, Molly?“ vyzvídala Lois.
„Nestěžuju si,“ odvětila Molly.
Molly si prohlížela dortíky a Tilly se zadívala na obsah dár -
kového koše: konzervovaná šunka, lančmít, ananas, broskve,
35
balíček sušenek Tic Toc, vánoční pudink, nápoj v prášku Milo,
drožďová pasta Vegemite a Rawleighova hojivá mast – to vše se
skrývalo v proutěném košíku pod červeným celofánem. Ženy si
prohlížely Tilly.
„To je hlavní výhra v tombole,“ vysvětlovala Lois, „od pana Pratta
ve prospěch fotbalovýho klubu. Lístky jsou po šesti pencích.“
„Dám si jen dortík, díky, ten čokoládový piškot s kokosem,“
nechala se slyšet Tilly.
„Ani nápad – ten ne, ještě chytnem otravu krve,“ prohlásila
Molly.
Lois si založila paže na prsou. „No teda!“
Beula zkřivila rty a povytáhla obočí.
„A co tenhle?“ navrhla Tilly a musela se kousnout do horního
rtu, aby se neusmívala.
Molly zvedla oči k zářivým slunečním paprskům, jež se jak
žhoucí ocelové tyče zavrtávaly do děr ve stříšce verandy z vlni -
tého plechu: „Krém bude žluklej, nejbezpečnější bude ta roláda.“
„Kolik?“ zeptala se Tilly.
„Dva –“
„Tři šilinky!“ řekla Lois, jež upekla onen čokoládový piškot,
a počastovala Molly pohledem, který by dokázal zažehnout
stepní požár. Tilly zaplatila tři šilinky, Lois dortík přišoupla
k Molly a pak se odtáhla. Tilly postrkovala mámu k Prattům.
„Taková zlodějina,“ ulevila si Molly. „Ta Lois Pickettová si
drbe strupy a uhry, a to, co jí uvízne pod nehtama, pak sní
a kokosem dort zdobí jenom kvůli vlastním lupům, a to si
říká uklízečka, gruntuje barák Irmě Almanakový, a od Beuly
Harrideneový by si člověk nic nekoupil už z principu, když
uváží, jaká je...“
Když Tilly vjela s Molly do dveří, Muriel, Gertruda i Reg strnuli.
Jen přihlíželi, jak se probírá žalostnou nabídkou ovoce a zeleniny,
bere si z regálů obiloviny a dává je matce podržet. Když se obě
ženy přesunuly do galanterie, přispěchal ze své kanceláře i Alvin
Pratt. Tilly požádala o tři yardy zeleného žoržetu a Alvin řekl:
36
„Zajisté,“ a tak Muriel látku ustřihla a zabalila a Alvin si balíček
v hnědém papíru přiložil k hrudi a věnoval Tilly široký úsměv.
Měl hnědé zuby. „Taková neobvyklá zeleň – proto je taky ve slevě.
Ale pokud si dáš záležet, jistě z ní něco spíchneš. Třeba ubrus?“
Tilly otevřela peněženku.
„Nejdřív bude třeba vyrovnat nesplacené dluhy paní matky.“
Úsměv se vytratil a muž natáhl dlaň.
Molly si prohlížela nehty. Tilly zaplatila.
Venku Molly trhla palcem za sebe a prohlásila: „Kramář jeden
falešná.“
Mířily do lékárny. Purl, jež bosky ostřikovala hadicí chod -
ník, se za nimi otočila, když ji míjely. Fred byl zrovna ve sklepě,
a když hadice šplíchla do otevřeného poklopu, zařval a vystrčil
hlavu na úroveň ulice. I on sledoval, jak jdou ženy kolem. Nancy
přestala zametat a zírala.
Pan Almanac seděl za svou pokladnou. „Dobré ráno,“ oslovila
Tilly jeho kulatou růžovou hlavu.
„Dobrý den,“ zamumlal do podlahy.
„Potřebuju sérum nebo projímadlo, snaží se mě otrávit,“
zvolala Molly.
Páně Almanakova lysá lebka se mírným pohybem zkrabatila.
„To jsem já, Molly Dunnageová, jsem furt naživu. Co ta vaše
nebohá žena?“
„Irma se má dle očekávání dobře,“ odtušil pan Almanac. „Čím
posloužím?“
Do dveří vstoupila Nancy Pickettová se smetákem v ruce.
Byla to žena s hranatou tváří, širokými rameny a chlapeckou
chůzí. Ve škole sedávala za Tilly, pošťuchovala ji, namáčela jí
cop do kalamáře a chodila za ní domů, aby ostatním dětem
pomohla dát jí nakládačku. Nancy se odjakživa uměla dobře prát
a s potěšením uzemnila každého, kdo si dobíral jejího staršího
brášku Bobbyho. Zpříma se na Tilly zadívala. „Co potřebujete?“
„Mám to v jídle,“ špitla Molly hlasitě. Nancy se k ní sehnula.
„Dává mi to do jídla.“
37
Nancy chápavě přikyvovala. „Jasně.“ Z nedalekého stolu vzala
De Wittův antacid a podržela jej panu Almanakovi před obliče -
jem. Pan Almanac zvedl žilnatou ruku, konečky prstů polaskal
tlačítka pokladny a silně stiskl. Ozvalo se cink, břink a vžum
a pan Almanac zasípal: „Bude to šest pencí.“
Tilly panu Almanakovi zaplatila, a když míjela Nancy,
tlumeným hlasem zašeptala: „Pokud se ji opravdu rozhodnu zabít,
nejspíš jí zlámu vaz.“
Purl, Fred, Alvin, Muriel, Gertruda, Beula a Lois a s nimi všichni
ti, co se v sobotu ráno vydali na nákupy nebo dorazili z venkova,
sledovali, jak nemanželská dcera tlačí bláznivou matku – tu
lehkou ženštinu a dnes už babiznu – přes silnici do parku.
„Něco mě pálí do zad,“ utrousila Molly.
„Už bys na to měla být zvyklá,“ děla Tilly.
Vydaly se k potoku, kde se zastavily a pozorovaly káčata
usilovně plující za matkou proti mírnému proudu a flotile větévek.
Minuly Irmu Almanakovou, orámovanou jejími růžemi, která
si na sluníčku u přední branky nahřívala staré kosti, strnulou,
povadlou postavu s křiklavou dekou přes kolena a klouby jako
kořeny zázvoru. Nemocí, která paní Almanakovou ochromovala,
byla revmatoidní artritida. Tvář měla od bolesti samou vrásku –
byly dny, kdy jí o sebe vyschlé kosti dřely i při pouhém dýchání
a svaly jí prostupoval oheň. Dokázala předpovídat, kdy bude
pršet, někdy i týden dopředu, a tak pro farmáře představovala
užitečný barometr – často si u Irmy potvrzovali, co jim
naznačovala kuří oka na vlastních nohou. Její manžel odmítal chemické
látky. Jsou návykové, tvrdil. „Tím jediným, čeho je nám třeba, je
boží odpuštění, čistá mysl a zdravá strava, množství červeného
masa a dobře uvařená zelenina.“
Irma snila o tom, že by klouzala časem jako olej po vodě.
Toužila po životě bez bolesti a svízele v podobě shrbeného manžela,
jenž buď uvízl někde v koutě, nebo ji v jednom kuse poučoval <