načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Svádění a láskominky -- Románek máčený v čokoládě – Tara Sivec

Svádění a láskominky -- Románek máčený v čokoládě

Elektronická kniha: Svádění a láskominky
Autor: Tara Sivec
Podnázev: Románek máčený v čokoládě

Claire je tak trochu smolařka, je jí něco přes dvacet, ze své jediné milostné zkušenosti má dnes již čtyřletého syna a aby si mohla splnit svůj sen, pracuje v sexshopu. Největší šok ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3% 60%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 247
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložila Jana Montorio Doležalová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4174-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Claire je tak trochu smolařka, je jí něco přes dvacet, ze své jediné milostné zkušenosti má dnes již čtyřletého syna a aby si mohla splnit svůj sen, pracuje v sexshopu. Největší šok ale zažije v momentě, kdy si kamarádce stěžuje na svůj ubohý sexuální život. Za jejími zády se totiž objeví postava Cartera, muže, kterého celých pět let hledala, aby mu sdělila, že je otcem. Carterovi se Claire líbí, ale stále myslí na dívku, již potkal před pěti lety a která voněla po čokoládě. Jak se vyrovná se situací, až zjistí, že tou dívkou je právě Claire a že s ní má syna? Vtipný román, nabitý sexuální tematikou, vyprávějící o vztahu dvou lidí, kteří se opětovně setkali po pěti letech.

Popis nakladatele

.


Svobodné mamince Claire je něco přes dvacet, a aby si vydělala na rozjetí vlastního podniku a svému hubatému, přesto neuvěřitelně rozkošnému (když spí) dítěti zařídila lepší život, pomáhá své nejlepší kamarádce prodávat erotické pomůcky.Když se v baru v jejím rodném městě objeví Carter, s nímž kdysi strávila noc, která navždycky změnila její život, a nepamatuje si z ní nic než jedinečnou čokoládovou vůni, Claire se postará o to, aby na ni tentokrát nezapomněl.Carterův šok z toho, že má čtyřletého syna, je sice velký, stejně jako Claiřin strach, že Carter kvůli jejím striím a téměř nulovým postelovým zkušenostem vezme nohy na ramena, přesto se oba pokusí udělat vše proto, aby dosáhli šťastného konce.Varování: obsahuje barvité líčení postelových radovánek, spoustu expresivních slov a tolik sarkasmu, že by porazil i koně.



 

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

A LÁSKOMINKY

TARA SIVECOVÁ

Mladá fronta

Svádění


Přeložila Jana Montorio Doležalová

Seductions and Snacks © Tara Sivec 2012

This work was negotiated by Bookcase Literary Agency

on behalf of Rebecca Friedman Literary Agency.

Translation © Jana Montorio Doležalová, 2017


Madelyn a Drewovi. Jste moje srdce, moje duše i můj důvod k životu.

Díky za  to, že mi poskytujete dost materiálu na  milion knih. Jsem

moc ráda, že jsem vás nikdy neprodala kolotočářům.



7

1.

Co takhle flákotu hovězího?

Ahoj, jmenuju se Claire Morganová a nikdy nechci mít děti.

Vy tam venku, kteří to máte podobně, povězte mi, jestli je to jen můj pocit, nebo platí pro všechny, že jakmile řeknete, že nechcete děti, najednou jako byste se ocitli uprostřed příšerného setkání anonymních alkoholiků. Měla bych snad vstát, představit se celé skupině a  vyzpovídat se z  toho, co mě přivádí do  sedmého kruhu pekla, ve  kterém se neustále nacházím? Jako bych byla v  domě hrůzy obklopená těhotnými ženami, jež po  mně chtějí, abych sahala na  jejich vystupující břicha a vedla s nimi hluboké rozhovory o dělohách. Tyhle ženy nikdy nepochopí, proč by se slova placenta a plodová voda neměla objevovat v žádné větě. Nikdy. Obzvlášť nad kávou uprostřed dne.

Víte, co mě přivedlo k  tomuhle rozhodnutí? Video, které nám pustili v šesté třídě v přírodopise. Pocházelo asi ze sedmdesátých let a nějaká ženská v  něm řvala, jako by ji na  nože brali, zatímco manžel jí ručníkem utíral pot, co jí stékal z čela do obličeje, a přitom jí říkal, jak skvěle si vede. Pak kamera zaostřila přímo na  místo činu mezi jejíma nohama: krev, sliz, krevní sraženiny a nechutná zarostlá vulva, ze které se právě tlačila ven drobná hlavička. Když se mimino rozvřeštělo a většina holek ve  třídě vydechla: „Aaaaaach!“, já jsem se na  ně podívala s  naprostým odporem a se slovy: „Co to s váma sakra je? Vy snad NEJSTE normální.“ Od toho okamžiku se mým mottem stalo: Nikdy nebudu mít děti.

„Takže, Claire, čím chceš být, až vyrosteš?“

„Nikdy nebudu mít děti.“

„Claire, už víš, co budeš studovat?“

„Nikdy nebudu mít děti.“

„Chcete k tomu hranolky?“

„Nikdy nebudu mít děti.“

V  životě samozřejmě potkáte lidi, kteří by vás rádi přiměli, abyste změnili názor. Nejdřív mají svatbu, pak dítě, potom vás pozvou na návštěvu a přitom očekávají, že při pohledu na jejich malý zázrak roztajete. Vy ale ve skutečnosti vidíte jen byt, který za šest týdnů neměli čas uklidit, cítíte jejich zápach, jelikož se za  dva týdny neměli čas umýt, a neujde vám potrhlý pohled v jejich očích, když se zeptáte, kdy naposledy se v noci pořádně vyspali. Sledujete, jak se rozplývají nad každým říhnutím, úsměvem a uprdnutím. Úplně každý rozhovor se jim podaří stočit ke kadění a vy se nestačíte divit, kdo z vás je tu vlastně šílený.

Pak jsou ti, kteří jsou přesvědčení, že vaše uštěpačnost pramení z  nějakého temného a  tajemného problému s  vaší dělohou, který se snažíte kompenzovat, a nahlížejí na vás a na vaši vaginu s opravdovou lítostí. Šuškají si za vašimi zády, až se z toho stane nechutná hra „na tichou poštu“, a vtom si celý svět myslí, že trpíte jakousi nemocí, která by vás v případě těhotenství ohrozila na životě, vaše děloha by přitom nejspíš vzplála a  pravděpodobně by vám odpadlo levé prso. Přestaňte magořit! Všechno nádobíčko mám v provozu, a pokud vím, netrpím žádným syndromem vybuchující vaginy.

Popravdě řečeno mi představa, že ze sebe vytlačím človíčka a  přitom si odrovnám vulvu do podoby rostbífu, na který se žádný chlap nebude chtít ani podívat, natož aby ho ojel, nikdy nepřipadala lákavá. Toť vše.

A přiznejme si to, lidi. Ohledně porodu vám nikdo neřekne úplnou pravdu. Dokonce ani vaše matka.

„Jakmile dostaneš svoje rozkošné děťátko do  náručí, na  všechnu bolest okamžitě zapomeneš.“

Kecy. KECY. Kdykoli vám nějaká kamarádka, sestřenice nebo šťoura v  potravinách řekne, že porod není tak strašný, lže, jako když tiskne. Aby se to stvoření prahnoucí po  životě, co v  sobě nosíte devět měsíců, prodralo na svět, musí se vaše číča, široká sotva jako obvod penisu, roztáhnout a přeměnit na obrovskou netopýří jeskyni. Která rozumná ženská by do toho šla ochotně? To vás jako jednoho dne jen tak zčistajasna napadne: „Heleď, myslím, že nastal čas, abych ze svý vaginy udělala flákotu hovězího a přinejmenším na osmnáct let si uvázala na krk někoho, kdo se na  mně bude přiživovat, aby z  té, kterou jsem bývala, nezbylo nic než skořápka a aby se mnou už nikdy nikdo nechtěl spát, a to ani za prachy.“

Proto je přece naprosto logické, že jsem po  všech těch letech, kdy jsem před celým svým okolím prohlašovala, že nikdy nebudu mít děti, byla nakonec první z mých kamarádek, která porodila – k jejich hrůze, což mě tedy opravdu urazilo. Vždyť vychovat dítě dokáže každý idiot. Zářný příklad: moje matka. V den, kdy se rozdával manuál pro rodiče, chyběla a  mou výchovu svěřila moudrému doktoru Philovi z  televize a  čínským koláčkům štěstí. A  jsem úplně normální. No, dobře, tohle možná není úplně nejlepší příklad. Sériový vrah ze mě ale není, takže v pohodě. O matce zase až později.

Těžko můžu říct, že nesnáším děti, když jsem teď sama matka, ne? Určitě to není tak, že bych nesnášela svoje vlastní dítě. Jen jsou mi prostě bytostně protivní všichni cizí ušpinění, usmrkaní, zapatlaní, vřeštící, zvracející, kadící, nespící, ukňouraní, otravní, brečící haranti. Než dítě, to radši kočku. Stačí otevřít pytel kočičího žrádla, plácnout s ním na  podlahu vedle kýble s  vodou, odjet si na  dovču, a  když se po  týdnu vrátíte domů, najdete zvíře, které je natolik zabrané do  olizování vlastního zadku, že si vaší nepřítomnosti ani nevšimne. Tohle s dítětem udělat nemůžete. Nebo možná by to šlo, ale jsem si jistá, že většina lidí by se na to netvářila. A kdyby si moje dítě umělo olízat zadek, ušetřila bych hromady peněz za plenky. To vám tedy povím.

Kdybych řekla, že jsem se mateřství, vzhledem ke  své averzi k  porodu a k dětem obecně, trochu obávala, bylo by to příliš slabé slovo. Slyšela jsem, že když se prý poprvé podíváte do  očí svému vlastnímu dítěti, okamžitě si ho zamilujete a okolní svět jako by přestal existovat. Taky na děcku prý nevidíte jedinou chybičku a milujete ho bezpodmínečně hned od první chvíle. No, každá ženská, která tohle tvrdí, by měla vážně ubrat na  cracku a  přestat plácat nesmysly, zatímco jí v  bombarďácích po babičce plandá hovězí flákota.

V den, kdy jsem dostala do náručí svého syna, jsem se na něj podívala se slovy: „Kdo sakra jsi? Nejsi mi vůbec podobnej.“

Někdy to není láska na  první pohled. Co čekat, když jste netušily, že vás na té párty na koleji někdo zbouchne a všechny jinak vševědoucí knihy o mateřství tuhle pasáž rády vynechávají? Někdy se musíte naučit milovat svoje příšerky i  kvůli něčemu jinému, než jsou daňové úlevy, které díky nim máte. Ne všechny děti jsou po  narození hezké a  je jedno, že se vás mnozí čerství rodiče snaží přesvědčit o  opaku. Jde jen o další lež, na kterou byste podle matek na cracku měli skočit. Některá miminka se podobají vrásčitým dědkům se stařeckými skvrnami a kouty ve vlasech.

Když jsem se narodila já a byla jsem s mámou ještě v porodnici, táta donesl ukázat mou fotku svému kamarádovi Timovi. Ten na  ni koukl se slovy: „Ježišmarjá, Georgi, teď doufej, že bude chytrá.“ S  mým synem Gavinem to bylo podobné. Vypadal divně. Jsem jeho matka, takže to můžu říct. Měl obrovskou hlavu, žádné vlasy a tak moc odstáté uši, že mě kolikrát napadlo, jestli by se nedaly použít jako odposlouchávací zařízení na rozhovory o ulici dál. Čtvrtý den v porodnici jsem při každém pohledu na  jeho velkou hlavu zacitovala se skotským přízvukem nějakou repliku Mikea Meyerse z filmu A tak jsem si vzal řeznici.

„V noci sám sebe uspí pláčem na ohromném polštáři.“

„Ta věc je jako Sputnik. Má svůj vlastní systém počasí.“

„To je jako pomeranč na párátku.“

Myslím, že když jsem o  něm mluvila s  dětskými sestřičkami, poslouchal a  spřádal plány na  pomstu. Jsem pevně přesvědčená o  tom, že v  noci s  ostatními miminy na  novorozeneckém oddělení připravoval revoluci. Vivat novorozenci!

Já vím, že jsem si ho měla nechávat u sebe po celou dobu, co jsem tam byla, ale lidi, fakticky jsem si potřebovala odpočinout. To byly poslední dny, kdy jsem se mohla normálně vyspat, takže jsem toho využila. Měla jsem ale lépe dohlédnout na to, které dítě dávají na noc vedle jeho postýlky. Věděla jsem, že ten spratek Zeno by na něj mohl mít špatný vliv. Slovo „anarchie“ měl napsané přímo na čele. A kdo vůbec pojmenuje svoje dítě Zeno? To si přímo říká o kopanec na hřišti.

V porodnici byl Gavin tichý, nikdy nemručel a pořád jen spal. Kamarádům, co nás tam přišli navštívit a říkali mi, že doma takový nebude, jsem se vysmála. V den našeho odchodu se Gavin zasmál a svým bratřím z  Národa novorozenců divoce zamával pěstičkou. Přísahám, že kdykoli mumlal ze sna, slyšela jsem v tom: „Miminkovská hrdost! Síla dětí!“

Ve chvíli, kdy jsem ho dostala do auta, abychom jeli domů, to vypuklo. Vřískal jako hejkal a nepřestal celé čtyři dny. Vlastně ani nevím, co přesně hejkal je a jestli vůbec existuje, ale pokud ano, tak vás ujišťuju, že ječí jako siréna. Jediná pozitivní věc na všech těch mukách byla to, že Gavin z mého těla odmítl odejít skrz ženské partie. Kdepak, žádný rostbífový bobr. Všechny autorky knih o  mateřství, které prožily nejdokonalejší porod na světě, radí, že máte na své dítě mluvit, ještě když je v bříšku. Tuhle jedinou radu jsem si z těch slátanin vzala k srdci a dennodenně jsem ho varovala, že jestli mi zničí vaginu, nechám jeho porod nahrát na  video a  každé jeho budoucí přítelkyni ukážu, co se po  sexu stane s její číčou, čímž se mu postarám o to, aby si v životě neužil. Pouštění Mozarta a  předčítání ze Shakespeara si strčte někam! Já jsem na  něj vytáhla rovnou zastrašovací metodu.

Výhrůžky do břicha se vyplatily. Dvanáct hodin si tam seděl se založenýma rukama a odmítal se hnout. Já jsem byla naprosto spokojená. Ave Caesar! Bez mrknutí oka bych se nechala klidně rozřezat znovu, jen abych celou tu část s dítětem přeskočila a abych získala čtyři dny ubytování all inclusive v zařízení, kde vám servírují snídani, oběd i večeři přímo do  postele, kde do  vás čtyřiadvacet hodin nechají kapat morfium a na rozloučenou vám věnují třicetidenní zásobu Vicodinu.

Než se nechám unést představou legálních narkotik bez novorozeneckého křiku, ze kterého krvácejí uši, možná bych se měla vrátit zpět k té noci, kdy jsem se do téhle šlamastyky dostala. Tehdy mě měl varovat už můj denní horoskop: „Získáte od svých sousedů kupu skvělých počítačových udělátek a šperků, když jim vlezete do domu, zastřelíte je a všechno jim seberete.“

Sice nevím, jak přesně mě to mělo varovat, ale no tak, lidi! Copak vy v tom nevidíte „špatné znamení“? Jediná noc v mém životě, kdy se rozhodnu, že půjdu do jednorázovky, abych se konečně zbavila panenství, a já otěhotním. Říkám vám, vesmír mě nenávidí.

Bylo mi dvacet a byla jsem ve druháku na vysoké, na cestě k diplomu z ekonomiky a podnikání. Až na to, že si mě moje nejlepší kamarádka Liz neustále dobírala kvůli tomu, že jsem ještě panna, mi v  životě všechno pěkně klapalo. Tedy v životě vysokoškolačky. Neměla jsem žádnou pohlavní chorobu, nikoho z mých kamarádů nezdrogovali a neznásilnili a na konci semestru jsem nemusela prodat vlastní orgány na vědecké účely, abych měla na jídlo a na trávu.

Tady bych ráda zdůraznila, že v  žádném případě nejsem pro užívání ilegálních drog. Pokud tedy nejde o naprosto přírodní bylinu, která mě zbaví pocitu viny za  to, že jsem při několikahodinovém sledování pořadu Radost z  malování s  Bobem Rossem snědla celou krabici křupek s arašídovým máslem. „Ó, zelená voda. Ó, to je hezké. A ten veselý stromeček tamhle.“ Navíc Liz se díky ní dokázala zklidnit ve zkouškovém období a  neječela a  nešplhala po  zdech jako pavián se vzteklinou.

12

Vzpomínáte na  všechny ty antidrogové slogany, které nám valili do  hla

vy na  střední škole? Tak na  ty jsme se vykašlaly. Nemusíte si vybrat.

Můžete mít klidně obojí a  přitom neumřít. Teď ale vážně, děti: Neberte

drogy.

Na tu noc vzpomínám s láskou. A tím myslím s hořkostí a odporem

vůči všemu, co se týká alkoholu a penisu.

2.

Pivní pong způsobuje těhotenství

Byl pátek večer a s Liz jsme ho trávily jako obvykle v domě jednoho z bratrstev s  bandou opilých členů a  ujetých členek studijních klubů. Opravdu nechápu, jak se Liz dařilo tahat mě na  tyhle večírky týden co týden. To nebyli naši lidi. Naši lidi byli na koleji a poslouchali Pink Floydy, The Dark Side of the Moon, koukali na Čaroděje ze země Oz a  přitom se dohadovali, jestli Dawsonův svět ztrácí na  kvalitě, nebo ne (Pacey a  Joey navždy!). Rozhodně jsme nepatřily mezi dcerušky a  synáčky ze zazobaných rodin, kteří si mysleli, že studentské půjčky souvisí jen se zahraničními studenty. Když jsme se prodraly k  přenosnému baru na  protější straně místnosti, slyšela jsem, jak se dvě naprosto ožralé kačeny hádají, která z nich zaplatila víc za  značkovou kabelku a  která se za  poslední týden vyspala s  více kluky. Jedna z nich prohlásila, že se stydí za to, že tu druhou vzala na párty s  sebou, protože na  sobě měla značkové džíny, co byly už „z  loňska“. Tohle jsou budoucí vůdkyně naší země, dámy a pánové. Ježišikriste, bylo mi, jako bych naživo sledovala scénu z  filmu Smrtící atrakce („Vzala jsem tě na  večírek k  Remingtonovým, a  co tvůj vděk? Válí se v  chodbě na  koberci. Odvděčila ses mi zvratky.“). Liz mě naštěstí zarazila ještě předtím, než jsem jedné z nich mohla podat kelímek vody ze záchodu.

„Jůůů, a co tamhleten? Hezkej. A má pěkný zuby,“ nadhodila s nadšením, přičemž kývla směrem ke klukovi v pletené vestičce, který narážel sudy s pivem.

„Ježiši, Liz, není to žádnej kůň,“ zaúpěla jsem s očima v sloup a napila se zvětralého piva.

„Pokud to na  něj ale dobře zahraješ, můžeš na  něm jezdit celou noc,“ řekla, mrkla na  mě až hrozivě jako prodavač ojetých aut a  dloubla do mě ramenem.

„Víš, Liz, dělám si o  tebe vážně starosti. Podle mě přemýšlíš o  mý panenský bláně trochu moc často. Že ty mě tajně miluješ?“

„Moc si nefandi,“ odpověděla nesoustředěně, zatímco skenovala další kluky. „Je fakt, že za  holčičí tým jsem si zahrála na  střední po  jedný z  pátečních párty u Toma Corryho. Akorát jsme se nedostaly na druhou metu, protože někdo zaklepal na dveře koupelny, ve který jsme zrovna byly. Tehdy mi došlo, že mám vlastně ráda penisy,“ vysvětlila.

Zůstala jsem na  ni zírat, jako by měla dvě hlavy. Nebo ruku v  něčí vagině. Jak je možné, že se o lesbické fázi své nejlepší kámošky dozvídám teprve teď? Kdykoli se na  ni ode dneška podívám, představím si vaginální ruku. Ručku připomínající číču, co mě bude pronásledovat po domě a dívat se na mě, až budu spát. Vaginální ruce nic neunikne. Vaginální ruka vás vidí.

Liz pohlédla za  mě a  natáhla se blíž. „Dva terče na  šestý hodině. Civí přímo na nás.“

Zakoulela jsem očima a  povzdychla si nad její snahou být nenápadná.

„Sázím pět babek, že nám zaplatí drinky, pokud to na  ně dobře zahrajem,“ zašeptala spiklenecky.

„Liz, všude kolem jsou sudy piva a  při vstupu jsme dostaly plastový kelímky. Řekla bych, že chlast zdarma už máme,“ pověděla jsem jí, přičemž jsem před její oči zvedla červený kelímek na připomenutí.

„Ale pšt! Kazíš to. Někde v normálním baru by za nás určitě zaplatili.“

„Kdyby nám bylo jednadvacet.“

„Drobnosti,“ ušklíbla se a  mávla svou zlověstnou vaginální rukou.

Načechrala si vlasy a  předek halenky si stáhla natolik, že do  výstřihu by jí viděl i slepý.

„Liz, jestli si pšíkneš, vyskočí ti bradavky. Schovej to, než někomu vypadnou oči.“

„Jdou sem!“ vyjekla a setřásla ze sebe moje ruce, kterýma jsem se jí pokoušela vytáhnout halenku zase nahoru a zakrýt dvojčata.

„Ježiši, máš mezi nima maják nebo co?“ zamumlala jsem a užasle jsem nad mocí jejích melounů zavrtěla hlavou. „Tvý prsa jsou jak mucholapka,“ zašeptala jsem, než jsem se konečně otočila za  sebe a podívala se, kdo že to k nám přichází. Vsadím se, že navenek jsem vypadala jako Elmer Fudd ve  chvíli, kdy spatřil Bugs Bunnyho převlečeného za  holku – oči mu vypadly z  důlků a  pod košilí se mu vydralo ven srdce. Kdyby hudba nehrála tak nahlas, určitě byste slyšeli: „ARRRUUUUUUGA!“

„Nazdar dámy.“

Sotva kluk, který vypadal jako obránce v  americkém fotbalu, promluvil, Liz do  mě ne zrovna nenápadně dloubla loktem. Při pohledu na jeho tričko mi nadskočilo obočí. Na látce natažené přes svaly na jeho hrudníku stálo: „Nejsem gynekolog, ale mrknu se.“ Okamžitě jsem přenesla pozornost na kluka, co stál vedle něj s rukama v kapsách. Dlouhé rukávy trička, které ho hezky obepínalo, měl vyhrnuté až k loktům. Pod ním byly svaly na  hrudníku a  na  pažích jen lehce znatelné a  s  panem Jedu na  steroidech hned vedle se nedaly srovnat, ale podle mě byly dokonalé. Zatoužila jsem, aby se otočil a ukázal mi, jak ty obnošené džíny, co má na  sobě, sluší jeho zadku. Na  rozdíl od  spousty vysokoškoláků, kteří si právě procházeli jakousi zvláštní fází účesů ve  stylu Justina Biebera, měl tenhle kluk světle hnědé vlasy nakrátko, nahoře dlouhé dost na to, aby se daly rozcuchat. Nebyl nejvyšší ani nejmenší, byl tak akorát. A  byl prostě... krásný. Za to, že jsem tohle řekla o nějakém klukovi, bych si nejradši jednu vrazila, ale byla to pravda. Byl tak hezký, že bych si ho zarámovala a  vystavila na  nočním stolku a  vůbec bych nebyla magor jako Hannibal Lecter, který nosil oblek z lidské kůže. Tvářil se, jako by byl radši kdekoli jinde než na téhle párty. Než jsem se mu stihla představit a říct mu, že je moje spřízněná duše, kdosi do mě zezadu vrazil tak drsně, že jsem se mu velice ladně nalepila na  hruď a  přitom jsem nám vylila pivo na nohy. Zatraceně, jak ten voněl! Jako chlap a skořice a  taky trochu kolínskou, z  čehož mě přepadla chuť zavrtat se mu nosem do  trika a  zhluboka se nadechnout. Dobře, to už bych doopravdy vypadala jako magor. Nechtěla jsem, aby mi začal říkat očichávačka triček. Některých přezdívek se dá zbavit jen těžko. Třeba vaginální ruky.

Ruce mu vyletěly z kapes a zachytily mě. Musela jsem se držet, abych mu pusou nezaprděla láskyplně do trička a v úděsu nezdrhla. Za sebou jsem uslyšela kdákavý smích, a  když jsem se otočila, zjistila jsem, že za  můj spanilý vstup do  života tohohle kluka může jedna z  kačen. Vyšlo najevo, že strkání do jiných je náramná zábava, a obě protivná dvojčata si na mě se smíchem ukazovala prstem.

Co to má být? Béčkový film pro puberťáky z devadesátek? To si jako myslí, že se rozbrečím a za velmi dramatické hudby uteču ze sálu?

„Ježiši, co máš za problém, Heather?“ ozval se podrážděný mužský hlas.

Holky se přestaly smát a  zmateně zamžouraly za  mě. Trhla jsem hlavou zpátky a  užasle zvedla oči ke  klukovi, kterému jsem se ještě stále lepila na hruď. Přes tenké tričko jsem cítila teplo jeho kůže.

„To je citát ze Smrtící atrakce?“ špitla jsem. „Můj nejoblíbenější film na světě.“

Shlédl na  mě a  usmál se. Pronikavýma modrýma očima do  mě vypálil díru.

„Kdysi jsem byl zabouchnutej do  Winony Ryderový. Ještě předtím, než začala krást v obchodech,“ pronesl a přitom pokrčil rameny. Pořád mi svíral nadloktí.

„Já se nejmenuju Heather,“ namítl ukňučený hlas za mnou.

„Týjo, do Winony.“ Přikývla jsem uznale hlavou.

Ježiši, byla jsem z něj úplně mimo. V blízkosti takhle sexy kluka se mi mozek roztekl na kaši. Chtěla jsem, aby řekl ještě něco. Kvůli jeho hlasu bych si sundala kalhotky.

„Mám tak trochu slabost pro originální, inteligentní, tmavovlasý kočky,“ vysvětlil s úsměvem.

„Proč mi říká Heather? Ví přece, že se jmenuju Niki,“ zazněl za mnou znovu pisklavý hlas.

Jsem originální, inteligentní, tmavovlasá kočka! Mě, mě, mě, vyber si mě! A kdo to tady sakra furt piští a kazí mou chvíli? Já tu krávu zabiju.

„Ehm, haloooo!“

Muž mých snů se mnou přerušil oční kontakt a  podíval se za  mě. „Niki, ten tvůj hlas mi trhá uši a kazí mi rozhovor.“

Slyšela jsem ji zafunět a  odejít. Teda aspoň myslím, že to udělala, protože já jsem nespouštěla oči z toho kluka a přemýšlela jsem, jak moc brzo by bylo brzo na to, abych ho odtáhla na nějaký volný pokoj. Shlédl zase na mě a prsty jedné ruky mi sčísl prameny z očí. Ten pohyb byl tak jednoduchý a přirozený, jako by ho dělal už po tisící. Chystala jsem se nenápadně zazubit na Liz a ukázat jí palec nahoru, jenže ta byla právě příliš zabraná do rozhovoru s jeho kámošem.

„Chceš si doplnit kelímek? Nebo si zahrát pivní pong?“

Chtěla jsem si sáhnout do kalhotek, vytáhnout svoje panenství, zabalit ho a převázat mašlí. Nebo ho strčit do dárkové tašky a dát mu ho s  věnováním: „Díky za  to, jaký jsi! Tady jsem si dovolila jen maličké panenství jako projev svého vděku!“

„Jasně,“ odpověděla jsem ležérně, předstírajíc naprostou pohodu. Nejlepší je pravděpodobně hrát si na  nedobytnou – přece nechcete vypadat moc náruživě. „Ó bože, nepřestávej,“ sténala jsem, zatímco mi cestičkou z polibků putoval dolů po  krku a  neobratně šátral po  knoflíku u  mých džín. Po  pěti kolech pivního pongu a  hodinách povídání, smíchu a  nenápadném tisknutí se na  sebe mi význam slova „nedobytná“ úplně vypadl z  hlavy. S  kuráží získanou jedině díky notné dávce alkoholu jsem ho po  posledním kole, které jsem prohrála, chytila za  zátylek, přitáhla si ho k  sobě a  políbila před všemi, co na  párty ještě zbyli a  neomdleli v  hromadě vlastních zvratků. Pak jsem ho popadla za  ruku, protáhla chodbou a  zapadla s  ním do  prvního pokoje, na  který jsme narazili. Doufala jsem, že Liz bude někde poblíž, aby mě ještě podpořila nebo mi dala poslední rady ohledně toho, co se chystám dělat, ale vypařila se potom, co jsem celému sálu oznámila, že po  skončení párty udělá svou zkušenou lesbickou rukou všem holkám stěr z děložního čípku úplně zdarma.

Jakmile jsme se ocitli v setmělém pokoji, vrhli jsme se na sebe. Zatímco jsme se horečnatě a  opilecky líbali a  osahávali, cestou k  posteli jsme naráželi do  různých kusů nábytku, klopýtali a  smáli se. Zakopla jsem o cosi na zemi, možná to byl člověk, možná ne, a spadla jsem pozadu na postel, přičemž jsem toho kluka stáhla s sebou. Dopadl na mě tak ztěžka, až mi málem vyrazil dech.

„Sakra, sssorry. Jsi v poho?“ zahuhlal a zvedl se na loktech, aby mě tolik netížil.

„Jo, v pohodě,“ zasýpala jsem. „Teď se svlíkni.“

Byla jsem tak opilá, že jsem se málem rozesmála, když ze mě slezl a svlékl si kalhoty i s boxerkami. Oknem do pokoje pronikalo tak akorát světla, abych viděla všechno, co dělá, ačkoli s  alkoholem proudícím v žilách jsem ho vnímala jako na kolotoči. Aniž by ohnul kolena, stáhl si všechno až ke kotníkům, pak se narovnal a dopajdal se zpátky do  postele. Malinká část mého mozku, které se pivo ani tequila nezmocnily, mi naštěstí připomněla, že smát se muži bez kalhot není vhodné. Bylo to ale k  popukání! Do  té doby jsem viděla už spoustu penisů, akorát nikdy ne naživo a pár centimetrů od mého těla. Ta věc trčela rovně do vzduchu a ukazovala přímo na mě. Přísahám, že v duchu jsem ji slyšela mluvit.

„Vrrrrrr, ahoj vespolek! Vagína šťabajzna na obzoru!“

Když jsem opilá, penisy mluví jako piráti. Možná proto, že Liz jim říká jednoocí hadi. A piráti přece nosí pásku přes oko a... doprčic, kapitán Hookpenis se blíží.

Asi bych se měla soustředit.

Zase mě zalehl, a zatímco mě líbal, jeho rošťák mi narážel do nohy. Tentokrát jsem se rozesmála. Odtáhla jsem se od  jeho úst a  hihňala se tak, až jsem chrochtala. Byla jsem totálně namol, představovala jsem si, jak postupuju po  prkně na  pirátské lodi směrem k  otevřenému moři, do stehna mě přitom šťouchal penis a na podlaze toho cizího pokoje ležela možná mrtvola. Jak byste se tomu nemohli nechechtat jako školačky? Kluk sice netušil, z čeho mám takový záchvat smíchu, ale nerušeně mě začal líbat na krku. A to mi ježíííííííši stačilo, abych vystřízlivěla a vnímala, jak je to příjemné.

„Óóó ano,“ zasténala jsem nahlas a  samotnou mě překvapilo, že jsem dokázala pronést slova, která se mi přesýpala sem a tam v pivem omámeném mozku.

Rty se mi přesunul za  jedno ucho, a  sotva se jazykem jemně dotkl kůže, k mému úžasu jako by mi zabrnělo přímo mezi nohama. Zajela jsem mu rukama do vlasů a přidržela jeho hlavu na místě. Opravdu mě nenapadlo, že by se mi to mohlo líbit. Chtěla jsem se hlavně zbavit té proklaté blány a fakt, že bych si to užila, byl jako nečekaný bonus navíc. Když se mu po  několika minutách šmátrání konečně povedlo rozepnout zip u mých džín, stáhl mi je z nohou i s kalhotkami. Dlaněmi mi postupoval po stranách těla nahoru, přičemž s sebou vzal i mou halenku, přetáhl mi ji přes hlavu a odhodil za džínami. Odvaha povzbuzená alkoholem mi vydržela dost dlouho na to, abych si sundala podprsenku a  mrštila jí stranou. Při zvuku látky narážející do  zdi jsem si uvědomila, že na  posteli ležím úplně nahá, mezi nohama mi klečí jakýsi kluk a  prohlíží si, co mu můžu nabídnout.

Panebože. Ono se to doopravdy děje. Jsem nahá před chlapem. Opravdu do toho půjdu?

„Ježiši, ty jsi tak krásná.“

Ano, odpověď zní ano! Jestli mi bude říkat takovýhle věci, může mi ho strčit klidně do ucha.

Očima mi putoval po  celém těle, pak ze sebe strhl tričko a  hodil ho na druhou stranu pokoje. Moje ruce se samovolně natáhly k jeho hrudi a on se ke mně zase sklonil. Hrudník měl tvrdý a kůži na něm hladkou. Dotýkala jsem se ho, kde se dalo. Přitáhla jsem si ho ke rtům a políbila. Chutnal jako tequila a  sluníčko. Ačkoli jsme byli oba silně podroušení, líbání jsem si užívala. Teď, když jsme byli už nazí a  v  posteli, přestali jsme spěchat. Jeho polibky byly tak hebké a  sladké, že jsem mu malinko sténala do  úst. Nadzvedl mi nohu až ke  svému pasu a  já jsem ucítila jeho žalud přímo u vstupu do mého těla.

Sakra, už je to tady. Doopravdy se to děje. A proč mluvím sama se sebou zrovna ve chvíli, kdy mám jazyk v puse někoho jinýho a kdy se ten někdo právě chystá zastrčit do mě svůj penis?

Panebože... Přestože jsem tehdy byla ožralá jako doga, pořád si pamatuju, co se odehrálo potom. Jen o dvě vteřiny nato byl ve mně a já jsem dala sbohem svému panenství. Přála jsem si, aby to trvalo věčně. Před očima jsem měla hvězdičky, vyvrcholila jsem celkem třikrát a  ta noc zůstala nejkrásnější zkušeností mého života.

Jo, jasně. To má být vtip? Přišly jste někdy v nedávný době o panenství? Bolí to jako prase, je to divný a špinavý. Kterákoli vám tvrdí, že se přitom jen přiblížila čemusi, co připomínalo orgasmus, lže, jako když tiskne. Hvězdičky jsem viděla jen proto, že zatímco jsem čekala, až bude po všem, tiskla jsem víčka vší silou k sobě.

Abych byla ale upřímná, musím přiznat, že přesně takové jsem to čekala. Nebyla jeho chyba, že to nebyl zážitek, kterým bych se mohla chlubit. I s ohledem na množství alkoholu, co jsme ten večer vypili, ke mně byl nejněžnější, jak dokázal. Přišla jsem s  ním o  panenství i  přesto, že jsem neznala jeho jméno, protože jsem to nechtěla komplikovat a  na  vztah jsem neměla čas. S  protrženou panenskou blánou jsem se mohla líp soustředit na  školu a  kariéru a  Liz mohla přestat brát každý večírek jako trh s  masem. Všechno bylo přesně podle plánu. Teda až do chvíle, kdy se mi o týden zpozdila menstruace, a zatímco jsem u kuchyňského stolu spořádala celý bochník chleba a  sedm copánků sýra, civěla jsem do kalendáře a přála si, abych na základce dávala větší pozor při matematice, protože nebylo doprdele možný, že to vycházelo zrovna takhle.

20

3.

Neviděli jste mýho dárce spermatu?

Někdy svůj nedostatek touhy po dětech dávám za vinu své matce. Jako

máma nebyla špatná, jenom prostě nevěděla, co dělá. Jednoho dne jí

došlo, že život na  malém venkovském městě není pro ni a  že posedá

vání doma den za dnem, koukání na telku s mým tátou a dohadování se

s drzou předpubertální holkou není všechno, co od života čeká. Chtě

la cestovat, chodit na  výstavy, koncerty a  do  kina, chtěla si dělat co

koli a  kdykoli se jí zlíbí, aniž by se za  to musela někomu zodpovídat.

Kdysi mi řekla, že tátu nepřestala nikdy milovat. Akorát chtěla víc, než

jí mohl nabídnout. Bylo mi dvanáct, když se rozvedli a máma se odstě

hovala do paneláku ve městě vzdáleném padesát kilometrů. Nikdy jsem

neměla pocit, že by mě opustila nebo tak něco, protože jsem ji pořád

vídala a každý den jsme si telefonovaly. Ne že by mi nenabídla, abych se

přestěhovala s ní. Nabídla, ale myslím, že to udělala jenom proto, že se

to od ní očekávalo. Všichni věděli, že si vyberu tátu. Vždycky jsem byla

a  budu jeho holčička. Mámu jsem měla sice hrozně ráda, ale s  tátou

jsem toho měla jaksi víc společného, takže bylo naprosto přirozené, že

zůstanu s ním.

Přestože s  námi nebydlela, i  nadále se mě snažila vychovávat, jak

nejlíp dovedla. Akorát že nikdy nebyla zrovna vzorná matka, a když se

odstěhovala, její rodičovské schopnosti se ještě zhoršily. Nehledě na  to,

co si lidi možná myslí, mě doopravdy milovala. Jen se ke  mně větši

nou chovala spíš jako kámoška než jako matka. Tři dny po svém od

chodu mi zavolala a  sdělila mi, že podle pořadu Oprah Winfreyové

bychom spolu měly udělat něco významného pro život, abychom tak

upevnily pouto mezi námi. Navrhla mi, že si necháme udělat stejné teto

vání. Musela jsem jí připomenout, že je mi dvanáct a  jsem nezletilá. Během několika let jsem od ní dostala tolik knih o vztahu dcery s matkou, že jsem si mohla otevřít vlastní knihkupectví, a  o tom, kolikrát mě na společných fotografiích na Facebooku označila jako „Já a  moje nej kámoška na světě!“, ani nemluvím.

Lidi na  celou tu situaci koukali dost rozpačitě, ale nám to tak klapalo. Táta nemusel poslouchat máminy věčné výčitky, že ji nikam nevezme, a  máma si mohla dělat, co se jí zlíbilo, přičemž s  námi zůstávala v  úzkém kontaktu. Někteří prostě nejsou na  život ve  společné domácnosti stavění. Od té doby, co od sebe dělilo mé rodiče pětadvacet minut jízdy autem, vycházeli spolu mnohem líp.

Máma ke  své rodičovské roli používala kromě mouder z  podřadných talkshow i knihu s názvem Výchova v ustálených spojeních. Kdykoli mi chtěla poradit, poskytla mi jednořádkovou větu z téhle knihy nebo výrok Pauly Deanové z televizního kanálu Food Network. K mé smůle nikdy nedávaly smysl a nezapadaly do kontextu. Když se jako šestiletí doma svěříte, že vás někdo ve škole rozbrečel, a matka vám na to odpoví: „Netvrď mi, že prší, když mi přitom čuráš na  záda“, brzy se naučíte řešit si svoje trable sami a o rady ji prostě přestanete žádat.

Potom, co jsem zjistila, že jsem těhotná, to nebylo tak, že bych se okamžitě viděla jako nezávislá feministka s  rovnocennými právy typu „nohy si neholím, jelikož se nepodřizuju muži“, naprosto spokojená, že si všechno udělám sama a  bez cizí pomoci. Nejsem žádná mučednice. Přestože jsem byla tvrdohlavá a  schopná postarat se sama o  sebe, bylo mi jasné, že bez pomoci se neobejdu.

Po  miliontém těhotenském testu, kvůli němuž jsem vypila hektolitr mléka, abych je mohla všechny počurat, mi došlo, že musím ulovit toho kluka. Samozřejmě až potom, co jsem si vygooglila „mléko a těhotenský test“, abych se ujistila, že jsem nestrávila třicet sedm minut života zděšeným civěním na  pozitivní těhotenské testy roztroušené po  celé koupelně, které mohly či nemusely být správné, jen kvůli tomu, že mi pasterizace rozhodila hormony v těle a způsobila falešný poplach.

Tak to ale nefunguje, pokud vás to zajímá.

Byla jsem dvacetiletá vysokoškolačka na denním studiu a podle mé matky „jsem neměla vindru ani na to, abych si koupila kostelní myš“. Táta, George, měl od  svých osmnácti stejné zaměstnání a  vydělával tak akorát na  složenky a  na  to, aby mi přispěl trochu na  kolej a  jídlo. Jeho kamarád Tim měl před mnoha lety naštěstí pravdu a  já jsem byla chytřejší, než jsem vypadala. Na  univerzitě v  Ohiu jsem obdržela plné stipendium, takže jsem neměla na  krku žádnou studentskou půjčku. To ovšem znamenalo, že jsem byla ve škole od rána do večera, makala jsem jak šroub a  měla jsem dvakrát víc přednášek než ostatní studenti, čili nezbýval mi čas na výdělečnou práci a neměla jsem nic našetřeno.

V  jistém směru jsem byla po  matce. Chtěla jsem od  života víc než dělat servírku ve  Fosterovic baru a  grilu, kde jsem pracovala po  celou střední školu. Chtěla jsem cestovat, tvrdě pracovat a  jednoho dne si otevřít svůj vlastní podnik. Bohužel, člověk míní, život mění. Když to nejméně čekáte, vrazí vám do rukou mimino o třech kilech a šesti stech padesáti sedmi gramech. Život je pomstychtivá mrcha. Byla jsem dost chytrá na to, abych věděla, že sama to nezvládnu a že bude lepší, když následek své chyby utajím před tátou co možná nejdéle. Kterákoli jiná holka by pravděpodobně zavolala mámě, brečela by jí do telefonu a prosila o  pomoc, sotva by se jí testovací tyčinka zbarvila dorůžova, jenže já jsem v  té chvíli na  matčino „Řím nepostavili s  holubem na  střeše“ neměla náladu. Zbývala mi jedině osoba, která mi do téhle situace pomohla. Bohužel jsem neměla ponětí, kdo ten kluk, se kterým jsem spala, vlastně je. Moje činy té noci mě natolik vyděsily, že jsem je už nikdy nezopakovala, tudíž nebylo pochyb o tom, že otcem je pan Pivní Pong. Potřebovala jsem ho najít. Jaká holka sakra věnuje svoje panenství někomu, koho se ani nezeptá na jméno?

No jo, to jsem celá já.

První den, co jsem se rozhodla, že ho zkusím najít, jsem mluvila s každým tupým svalovcem ubytovaným v domě bratrstva, u kterého se párty konala. Ač jsem se při popisu kluka i jeho kamaráda snažila sebevíc, nikdo netušil, o kom to mluvím. Možná za to mohla skutečnost, že všichni páchli jako pivovar a během mého vyslýchání mi čučeli na prsa. Nebo byl problém v tom, že neumím plynně blbštinu. Opravdu, všechno je možné. Cestou zpátky na  kolej, kde jsem bydlela s  Liz, jsem si po své lovecké výpravě měla chuť nakopat zadek.

Když jsem se ráno po  té noci vzbudila, neochotně jsem si musela přiznat, že mi bylo v  objetí toho kluka dobře. Měla jsem zůstat. Měla jsem počkat, až se probere, poděkovat mu za  fajn společnost a  vzít si na něj číslo. Jenže ačkoli bych mu nejradši zajela rukou do vlasů nebo ho pohladila po tváři, věděla jsem, že nesmím. Tehdy jsem si nemohla dovolit žádné rozptýlení a  on by jím rozhodně byl. Kdybychom spolu pobyli docela střízliví, určitě bych se do  něj zamilovala a  všechno, na čem jsem v životě makala, bych odsunula stranou. Smést to ze stolu a  hodit to na  fakt, že jsem byla opilá, bylo mnohem snazší než uznat vlastní chybu. Chyba nebyla to, že jsem se s ním vyspala, ale to, jak jsem se zachovala ráno poté. Místo toho, abych u něj zůstala, jsem opatrně vyklouzla zpod jeho ruky a  pryč od  tepla jeho těla. Přitom mě napadlo, jak strašné by bylo, kdybych se probudila vedle nějakého ošklivého trolla. Ještěže byl zatraceně sexy i na denním světle a já jsem si nemusela uhryzat paži, abych se zpod něj dostala. Spěšně jsem se oblékla a  nechala ho nahého a  tvrdě spícího na  posteli. Když jsem překračovala všechna ta bezvládná těla rozesetá po  celém domě, nikdo se ani nepohnul. Uličkou hanby jsem tak prošla bez povšimnutí a  pak už ven ze dveří do jasného rána.

Celkem šestkrát jsem se otočila s úmyslem vrátit se a počkat, až se probudí. A  pokaždé jsem se přemluvila, ať to nedělám, přičemž argument byl stále stejný. Jen jsem ho využila k  tomu, abych se konečně zbavila svého stupidního panenství. Chci doopravdy vědět, jaký k tomu měl důvod on? Na té párty jsem rozhodně nebyla nejhezčí holka. Říká se o mně, že jsem pěkná, a nejspíš asi jsem, ale co přesně ve mně viděl on? Možná prostě poznal, že budu snadná kořist. Radši si ho budu pamatovat jako něžného, opilého, sexy kluka, který mě zbavil panenství a  taky mě dokázal rozesmát. Nechtěla jsem vědět, jestli je to nějaký oplzlý děvkař, co spí s  holkama podle seznamu studentů, a  já jsem měla akorát štěstí, že se konečně propracoval až k M.

Když jsem se tehdy vrátila na pokoj, Liz mě donutila, abych jí svou noc několikrát převyprávěla. Ječela u toho a řekla mi, že je za mě strašně šťastná. Jí to prý s jeho nabušeným kamarádem nevyšlo, což ale vůbec nevadilo, protože potkala jakéhosi Jima, který tam byl sám, a s ním šlo o lásku na první pohled.

Ječela a plácala mě do zad ještě dalších pět týdnů, dokud se jednou nevrátila z  přednášky a  nenašla mě, jak sedím v  koupelně na  podlaze obklopená bílými umělohmotnými tyčinkami hlásajícími „těhotná“ a s nudlí u nosu hystericky brečím a plácám cosi o mléku a krávách, co si dělají těhotenské testy.

Další dva měsíce mi pomáhala v  křížové výpravě a  společně jsme se snažily najít toho kluka. Jméno jeho kamaráda se nikdy nedozvěděla, protože v okamžiku, kdy se její oči střetly s Jimem, „okolní svět se rázem vytratil“ a  podobné nechutné kecy. Zkontaktovaly jsme i  studijní oddělení a  v  naději, že ho poznáme na  fotce, jsme prošly snad tucet ročenek. Dokonce jsme se pokusily najít tu otřesnou mrchu Niki, která do mě vrazila, ale neměly jsme štěstí.

Copak tihle všichni na tu párty spadli z Měsíce nebo co? Jak to, že ve škole o nich neexistuje jediný podělaný záznam?

Liz si zkusila osobně promluvit i s kluky z bratrstva a vzala si k tomu s sebou Jima, ale měla stejnou smůlu jako já. Navíc se odtud vrátila namol, protože každý, s kým mluvila, je oba přesvědčil, aby do sebe kopli panáka pokaždé, když vysloví „kozlí varlata“. Upřímně, vážně netuším, jak mohli na  tohle spojení při řeči narazit tolikrát. Umíte si představit, jak protivní jsou opilci v  momentě, kdy vy musíte být střízliví? Obzvlášť ti zamilovaní, kteří jsou celí rozněžnění, navzájem se dotýkají a citují si verše Walta Witmana, zatímco vy máte zarudlé opuchlé oči od  pláče, čtyři dny jste se nesprchovali a  právě jste dozvraceli obsah svého žaludku, protože jste viděli reklamu na  zlaté rybky – na  ty krekry, ne opravdové rybky. Ty ovšem vypadaly tak věrně jako opravdové rybky, že jsem si představila, jak se jednu z  nich, živou a  slizkou, chystám polknout, a zatímco si ji pokládám na jazyk, ona se na mě dívá svýma korálkovýma očima.

Bylo jasné, že šance najít toho kluka je prakticky nulová. Jen těžko jsem se mohla přestěhovat do  domu bratrstva a  stát se jejich malou těhotnou spolubydlící v  naději, že se tam jednoho dne vrátí – možná ještě předtím, než se dítě, které nosím, dostane taky na vysokou a bude v tom domě bydlet už samo za sebe.

Už jsem to taky nemohla dál zamlčovat tátovi. To ráno jsem byla u školní zdravotnice, která mi těhotenství podle krevního testu potvrdila, a opírajíc se o první a jedinou noc, kdy jsem měla sex, jsme vypočítaly, že jsem ve třináctém týdnu.

Tady bych chtěla zdůraznit, že jsem zastánkyně názoru, že rozhodovací právo má žena. Je to vaše tělo a dělejte si s ním, co chcete, a bla, bla, bla. Přes tohle prohlášení a i přes skutečnost, že ty zakrslé lidské tvorečky zrovna moc nemusím, bych nikdy nebyla schopná zbavit se své vlastní krve a  masa, ať už potratem, či adopcí. S  tím jsem se jaksi nemohla smířit. Takže zatímco jsem držela Liz pevně za ruku, vybalila jsem to na tátu do telefonu.

Teď vám musím povědět něco o  tátovi. Je vysoký přes sto devadesát centimetrů a váží víc než sto deset kilo. Na obou předloktích má vytetované hady, lebky a další strašlivé věci a tváří se, jako by byl věčně nasraný na celý svět. Na střední škole vyděsil k smrti několik kluků, kteří u nás zaklepali na dveře a on jim otevřel. Když jsem pak přišla ke dveřím já a oni se mi svěřili se svou obavou, že je můj táta zabije, musela jsem je ujistit, že ne, a vysvětlit jim, že on takhle vypadá prostě pořád.

Ve  vší upřímnosti, táta byl vždycky hodný chlap. Ta tetování měl z mládí, kdy byl v armádě, a zamračený výraz v obličeji měl proto, že byl neustále vyčerpaný. Tehdy pracoval měsíce dvanáct hodin denně, sedm dní v týdnu, než dostal den či dva volno. Svoje city dávat najevo moc neuměl, ale já jsem věděla, že mě miluje a že by pro mě udělal cokoli. Byl skvělý, ale pořád byl kus chlapa a bůh chraň toho, kdo by ublížil jeho holčičce. Liz se na střední bavila tím, že chrlila citáty Chucka Norrise, přičemž Chuckovo jméno nahrazovala jménem mého táty. Dělala to tak často, že jsem u toho občas přistihla i sebe. Táta na mou novinu ohledně těhotenství reagoval, jak jsem předpokládala.

„Tak já ti připravím pokoj, aby ses, až skončí semestr, mohla vrátit domů. A dej vědět, jestli toho kluka do tý doby najdeš, abych mu vytrhl koule z těla a nacpal mu je do chřtánu,“ pronesl svým obvyklým hlubokým, monotónním hlasem.

Pokud do  vyhledávače Googlu zadáte špatně jméno George Morgan, nezeptá se vás „Měli jste na mysli George Morgan?“, ale jednoduše vám napoví: „Utíkejte, dokud máte ještě šanci.“

Po  skončení semestru jsem si ve  škole zažádala o  přerušení studia, aby mi zůstalo stipendium. Toho jsem mohla využít jen na rok a po roce bych musela požádat znovu. Opustit školu na  tak dlouho jsem nikdy neměla v úmyslu, ale v úmyslu jsem neměla nikdy ani dítě, co mi totálně podělá život. Ehm, chci říct, co mi přinese roky a  roky velikánské radosti.

Následujících šest a půl měsíce jsem pracovala, jak mi jen rostoucí břicho a otékající kotníky dovolily, abych si naspořila co nejvíc peněz na  dobu, až se mi to narodí. Bohužel v  malém městě, jako je Butler, není zrovna moc pracovních příležitostí, za  které byste dostali dobře zaplaceno. Pokud teda samozřejmě nechcete dělat striptérku u Stříbrné tyče, totiž v  jediném tamějším strip klubu. Když jsem byla v  sedmém měsíci, v potravinách ke mně přistoupil jeho majitel a uprostřed uličky s cereáliemi mi řekl, že spoustě z jeho štamgastů se těhotná těla líbí. Kdyby kolem zrovna nebyly děti, poslala bych ho někam. Ale co to kecám? I  kdyby vedle mě stál samotný Ježíš, řekla bych tomu volovi, že jestli se ke mně ještě někdy přiblíží, utrhnu mu péro a zadávím ho s ním. A než bych odešla, tak bych se Ježíšovi samozřejmě omluvila.

Jenže nedaleko od  nás stála ředitelka základní školy i  se svou šestiletou dcerou a slyšela každé slovo. Proto jsem radši mlčela, jenže mlčení znamená souhlas, co? Do pytle. Kde mám teď vzít vůli žít?

Moje kariéra striptérky teda skončila ještě dřív, než začala, a  já jsem se s příslovečným staženým ocasem doplazila do Fosterovic baru a grilu, kde jsem během střední dělala servírku. Naštěstí stále patřil Fosterovým a ti byli víc než šťastní, že mi v mojí situaci můžou pomoct.

Lidi z  maloměsta s  vámi o  vás mluví tak, že určitá slova šeptají, jako by snad mohla někoho, kdo třeba poslouchá, urazit. Jako by říkali „šukat“, „anál“ nebo „Slyšelas, že Billyho Chucka načapali s kalhotama u kotníků v sámošce s jeho fenou Buffy?“ No, jaký má smysl šeptat slovo „situace“? Od té doby jsem jim šeptala kdeco, jen abych si je dobírala.

„Paní Fosterová, na záchodku došel toaletní papír.“

„Pane Fostere, dneska potřebuju odejít dřív kvůli kontrole u doktora.“

S Liz, která ve volném čase pokračovala v pátrání po pohřešovaném dárci spermií, jsem od svého návratu domů mluvila každý den. I její rodina byla z Butleru, takže mě navštěvovala, kdykoli to šlo, ale ke konci mého těhotenství už třiapůlhodinovou jízdu autem tak často nezvládala. Profesoři ji přesvědčili, aby si toho ke  studiu přibrala ještě víc, a  mohla tak odpromovat o  rok dřív. Vedle učení, stáže v  poradenské firmě a  kvetoucího vztahu s  Jimem toho už moc stíhat nemohla a  já jsem jí všechny úspěchy a štěstí jedině přála. Taky jsem byla dost velká na  to, abych přiznala, že jí malinko závidím. Vždycky jsme si plánovaly, že budeme podnikat spolu. Že si pronajmeme prostory v  jedné budově, do které se bude vstupovat stejnými dveřmi, budeme bydlet v loftu v nejvyšším patře a tam budeme každý víkend pořádat úžasné večírky. Taky jsme snily o  tom, že se každá vdáme za  jednoho z  členů N’Sync a s naší novou kapelou N’Love si budeme užívat polygamní život.

V tomhle nám ještě pořád držím pěsti.

Liz bylo při všech těch našich řečech o  budoucnosti celkem jedno, jaký druh podniku povede. Hlavně aby byl její a  aby ho řídila. Zato já jsem si chtěla odjakživa otevřít cukrárnu.

Co si pamatuju, už jako malá jsem se věčně motala v kuchyni a namáčela něco do čokolády nebo pekla nějaké sušenky. Táta si mě dobíral, že bych se k  němu nikdy nedokázala nepozorovaně připlížit, protože by mou čokoládovou vůni cítil na kilometr daleko. Tehdy mi čokoláda vycházela nejspíš i z pórů. Byla jsem vážně ráda, že se mojí kamarádce plní sen, a u myšlenky na to, že můj vlastní sen se na bůhvíjak dlouho odsunuje na zadní kolej, jsem se radši moc dlouho nezastavovala.

Liz mi od  té doby, co jsem se přestěhovala zpátky domů, strašně chyběla a  odklad všech mých budoucích plánů mě taky trápil, ale nic z toho nebylo tak hrozné, jako když jsem začala rodit v den svých jednadvacátých narozenin. Zatímco všichni moji kamarádi oslavili své jednadvacetiny tím, že vypili úplně každý alkoholický nápoj z nabídky, seděli na podlaze veřejných záchodků a hlasitým zpěvem doprovázeli hudbu puštěnou z mobilu a cestou domů pak z okénka spolujezdce hulákali: „JSEM OPILEJ, SRÁČI!“, já jsem trčela v porodnici a měla jsem co dělat, abych nepraštila do  ksichtu každou pojebanou sestru, která mi opakovala, že na epidurál je ještě brzy.

Tehdy jsem se rozhodla, že se stanu porodní poradkyní. Budu stát u  každé rodičky, a  kdykoli jí nějaká sestra, doktor nebo třeba i  její manžel poradí nějakou blbost jako „Tak tu bolest rozdýchej,“ mým úkolem bude zmáčknout jim reprodukční orgány tak mocně, dokud se nezkroutí do fetální pozice a nebudou volat svou maminku, načež jim řeknu: „Tak tu bolest rozdýchej, ne?!“ A kdo se jen špatně podívá na novopečenou maminku, které z břicha vyřízli tři a půl kila krvavé, slizké a  vřeštící lidské hroudy, když požádá svého otce, aby jí z  tašky vytáhl láhev vodky, protože „morfium a  vodka zní jako super způsob, jak oslavit narození svého plodu“, tomu ten jeho odsuzovačný pohled vymažu jednou ranou z obličeje.

No a tímto moje vyprávění nabírá větší spád.

Následující čtyři roky jsem dennodenně makala jako šroub, abych si mohla dávat stranou peníze na svůj budoucí podnik, přičemž jsem vychovávala svého syna a snažila se ho neprodat kolotočářům.

Život utíkal dál a  pátrání po  panu Odpaňovači ustalo. Ne že bych si na  něj nikdy nevzpomněla. Naopak, myslela jsem na  něj při každém pohledu na  svého syna. Od  začátku mi všichni tvrdili, že Gavin vypadá přesně jako já, a do určité míry to tak nejspíš bude. Má můj nos, moje rty, moje dolíčky a  můj postoj. Ovšem jeho oči patří někomu úplně jinému. Kdykoli jsem se podívala do  křišťálově modrých bazénků v  očích svého syna, viděla jsem jeho otce. Vrásky v  jejich koutcích, když jsem ho něčím rozesmála, jiskření, když mi vzrušeně vyprávěl nějakou veselou historku, a  upřímnou něhu, kdykoli mi večer v  postýlce shrnul vlasy z očí. Byla jsem zvědavá, kam se pan Neznámý poděl, co dělá a  jestli je Smrtící atrakce pořád jeden z  jeho nejoblíbenějších filmů. Stejně často mě přepadal nepříjemný pocit viny ze skutečnosti, že tenhle muž nikdy nepotká svého syna. Ne že bych se ho ale nepokusila najít. Udělala jsem, co se dalo. Rozhodně jsem nemínila napsat do novin inzerát ve  stylu: „Haló světě! Tenkrát na  jedný párty jsem byla za  naprostou couru a  jakýhosi cizáka jsem pustila tam, kde ještě nikdo před ním nebyl. Teď mám malýho kluka. Mohli byste mi laskavě pomoct najít taťuldu mýho dítěte?“

Stejně jako Liz se v  mém životě usadil natrvalo i  Jim. Po  telefonu jsem s ním mluvila nejspíš tak často jako s ní. Bylo tedy logické, že Gavinovými kmotry budou oni dva. Příšerně ho rozmazlili a z jeho prostořekosti viním hlavně Liz. Myslím, že ještě nikdo nikdy nekřičel tak hlasitě jako já, když jsem se dozvěděla, že Jim požádal Liz o ruku a že se chystají přestěhovat do  Butleru, aby byli nablízku její rodině a  mně. Hned po  návratu se Liz pustila do  neúnavné práce na  svém vlastním podnikatelském plánu a  svou firmu budovala několik let. Před pár měsíci mi řekla, že konečně přišla na to, co chce prodávat, ale neprozradí mi to, dokud si nebude jistá, že to vyjde. Po  onom telefonátu jsem ji nějaký čas vídala jen v  podobě šmouhy přebíhající z  jedné schůzky na  druhou. Byla neustále na  telefonu s  realitními makléři a  bankami, běhala tam a  zpět ke  svému právníkovi, u  kterého podepisovala štosy papírů, a  denně navštěvovala okresní úřady, aby měla všechny formuláře správně vyplněné. Během jedné dívčí jízdy a po pěti přehnaně špinavých martini jsem jí neochotně slíbila, že u ní budu dělat na půl úvazku. Myslím, že moje přesná slova zněla: „Miluju tě, Liz. A miluju i vodku. Asi tě obejmu a stisknu a budu ti říkat Lizdko.“ A Liz to vzala jako souhlas.

O  té práci mi řekla jenom to, že půjde o  prodej a  že mě to bude náramně bavit. Jakožto barmanka jsem se považovala za zatraceně šikovnou prodavačku.

„Cože? Říkáte mi tu, že vás manželka pustila k  vodě kvůli nějaký ženský v literárním kroužku? Tady, zkuste láhev Patrónu.“

„Ach ne, psa bývalý manželky souseda vašeho nejlepšího kámoše srazilo auto? Tu máte, Johnnie Walker ví, co s tím.“

Liz strašně ráda napínala i  s  těmi nejobyčejnějšími věcmi a  zamlčela mi, co budu vlastně prodávat. Měla to pro mě jako překvapení. A jelikož jsem byla tehdy opilá, souhlasila bych i  s  prodejem samoobslužných klystýrů, což Liz dobře věděla. Téměř každou noc, když Gavin už spal, jsem pracovala pár hodin v  baru a  k  tomu jsem si přivydělávala pečením cukroví na oslavy různě po městě. Nicméně nějaké peníze navíc se mi vždycky hodily, takže jsem byla připravená Liz pomoct. Samozřejmě pod podmínkou, že mi práce u  ní nebude příliš zasahovat do času s Gavinem.

Dnes večer jsem se byla takzvaně „zaučit“. Přidala jsem se k  Liz na jedné z jejích pracovních schůzek, abych se trochu vpravila do byznysu. Gavina měl hlídat Jim, tak jsem se nabídla, že je oba vyzvednu a jeho vysadím u nás.

Když jsem přijížděla k jejich domu, už na mě čekali venku. Liz za sebou táhla největší kufr, který jsem kdy viděla, a Jima, který se jí snažil pomoct naložit ho ke mně do korby, odháněla rukou. Měl mě varovat už ten jeho vševědoucí úšklebek. Prostě mě to nenapadlo. Myslela jsem si, že budeme prodávat svíčky, nádobí nebo kosmetiku – všechno, co má Liz ráda. Mělo mi to dojít. Nebo jsem aspoň měla věnovat větší pozornost samolepce na  kufru popsané růžovým elegantním písmem „Postelové hrátky“.

4.

Sex a čokoláda

„Byl to můj nejoblíbenější strejda. Starej dobrej strejda Willie. Bude mi hrozně chybět.“

Zakoulel jsem očima a  dopil zbytek piva ve  sklenici, zatímco jsem poslouchal svého nejlepšího kamaráda Drewa, který seděl na  barové stoličce vedle mě, jak se snaží sbalit jednu ze servírek.

„Óóó, chudáčku malej. Musíš být fakt smutnej,“ řekla mu a pohladila ho po vlasech. Spolkla mu to i s navijákem.

„Jsem zničenej. Zármutkem jsem úplně nadrženej.“

„Co jsi říkal? Přes hudbu jsem tě neslyšela!“ zakřičela.

Uchechtl jsem se a  přes její rameno jsem Drewovi věnoval výraz, který jasně říkal: „Nevěřím svým uším, co ti to z huby leze za bláboly.“

Dostal pusu na tvář, plácl ji po zadku, a sotva ho opustila, otočil se na stoličce a chopil se svého piva.

„Tvůj strejda Willie umřel před dvěma lety. A ty jsi ho nesnášel,“ připomněl jsem mu.

Bouchl sklenicí na bar a obrátil se na mě.

„Ty si nepamatuješ na Nesvatbovi, Cartere? Zármutek je v  přírodě nejmocnější afrodiziakum, příteli.“

S Drewem jsme se kamarádili už od školky, a přesto mě některé jeho řeči stále dokázaly udivit. Jen proto, že byl dobrý kamarád a  vždycky mi pomohl, jsem přehlížel jeho vulgární a děvkařské chování.

Mávl na  barmana a  objednal dva panáky tequily. Tímhle tempem mě domů ponesou na  nosítkách. Kvůli tomu, že mi v  žilách koloval místo krve alkohol, mi začínaly selhávat orgány a vím určitě, že jakýsi človíček v mém mozku šeptal slova z písničky Ice Ice Baby a pohrával si s mým zrakem.

Drew a  já jsme pracovali pro stejnou automobilku, která se nedávno přestěhovala z  Toleda do  průmyslové zóny jen pár hodin od  Butleru. V  Toledu jsme spolu i  bydleli, ale po  dvou letech mě už omrzelo poslouchat, jak se prošoustává telefonními seznamy a  firemními katalogy v okruhu dvaceti kilometrů, a tak jsem došel k názoru, že se s ním nepotřebuju mačkat v jednom bytě. V malém rančerském domku, který jsem si pronajal, na mě ještě pořád čekaly neotevřené krabice a začínal jsem litovat, že jsem se nechal přesvědčit, abych svůj smutek utopil na dně láhve. Drew mě znal příliš dobře, takže věděl, že kdybych dneska večer zůstal doma, stejně bych nevybaloval. Seděl bych tam o  samotě, civěl na  fotku svojí bejvalky a  hloubal nad tím, proč jsem s  ní sakra ztratil tolik let.

Barman nám naplnil panáky až po okraj, Drew si je přitáhl k sobě, jeden mi podal a  ten svůj pozvedl k  přípitku. Neochotně jsem ho napodobil, přičemž jsem se snažil udržet svou ruku v  klidu, když vtom místnost upadla do strany.

Drew mě popadl volnou rukou za ra



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist