načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Švábi - Kateřina Krištůfková; Jo Nesbo

Kniha: Švábi
Autor: ;

2. díl krimi série o detektivu Harrym Holeovi. V jednom bangkockém nevěstinci je nalezen norský velvyslanec v Thajsku. V zádech má nůž a v aktovce pedofilní pornosnímky. V Oslu vypuká na ...
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  313
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  369 Kč
15%
naše sleva
10,4
bo za nákup

hodnoceni - 72.7%hodnoceni - 72.7%hodnoceni - 72.7%hodnoceni - 72.7%hodnoceni - 72.7% 70%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Rok vydání: 2017-02-01
Počet stran: 396
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 392 stran
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Kakerlakkene
Spolupracovali: z norského originálu ... přeložila Kateřina Krištůfková
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2013-24
ISBN: 9788074730849
EAN: 9788074730849
Ukázka: » zobrazit ukázku
Literární ceny
Kniha byla nominována na literární cenu "Cena Český Bestseller - 2013 - Překladová beletrie pro dospělé".
Více informací o prestižních literárních oceněních lze nalézt na stránce » literární ceny.
Popis

2. díl krimi série o detektivu Harrym Holeovi. V jednom bangkockém nevěstinci je nalezen norský velvyslanec v Thajsku. V zádech má nůž a v aktovce pedofilní pornosnímky. V Oslu vypuká na ministerstvu zahraničí panika, neboť velvyslanec měl úzké vazby na norského premiéra. Je bezpodmínečně nutné zabránit politickému skandálu. Opilý Harry Hole se zásobou vitamínu B12 nasedá do letadla, aby sehrál roli užitečného idiota. Jeho úkolem je případ vyřešit, ale přitom se do celé záležitosti co nejméně míchat. Harry se však do takové role vmanipulovat nenechá, a tak se hned po příletu do Bangkoku pouští spolu se svou thajskou kolegyní do vyšetřování. Brzy se ukazuje, že nejde jen o jednu náhodnou vraždu – za zdmi se cosi hemží a šramotí. Cosi, co nesnese denní světlo.

Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Švábi" mají také často zájem o tyto tituly:
Levhart Levhart
Krištůfková, Kateřina; Nesbo, Jo
Cena: 339 Kč
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
Jonasson, Jonas
Cena: 279 Kč
Nemesis Nemesis
Nesbo, Jo; Krištůfková, Kateřina
Cena: 335 Kč
Msta písecké panny Msta písecké panny
Vondruška, Vlastimil
Cena: 239 Kč
Červenka Červenka
Nesbo, Jo; Krištůfková, Kateřina
Cena: 313 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

JO NESBØ
švábi





Copyright © Jo Nesbø 1998
Published by agreement with Salomonsson Agency
Translation © Kateřina Krištůfková 2013
ISBN 978-80-7473-084-9
This translation has been published with the financial
support of NORLA.





9
Kapitola 1
Na semaforu naskočila zelená. Řev aut, motorek a
tuk-tuků zesílil natolik, až Dim zahlédla, jak se roztřásly
okenní tabulky v Robertson Department Store. Pak se
vozidla rozjela a výkladní skříň s dlouhými červenými
hedvábnými šaty zmizela ve tmě za nimi.
Seděla v taxíku. Ne v přeplněném autobuse nebo ve
zrezivělém tuk-tuku, nýbrž v taxíku s klimatizací a se
šoférem, který drží pusu. Položila si hlavu na opěrku,
snažila se vychutnávat si to. Žádný problém. Kolem se
prosmykl moped, dívka objímající zezadu řidiče v
červeném tričku a s helmou se sklápěcím hledím jim věnovala
prázdný pohled. Pořádně se drž, pomyslela si Dim.
Na Rama IV se taxikář zařadil za nákladní
automobil, který vyplivoval tak hustý černý dieselový kouř, že
nebyla vidět registrační značka vozu. Exhalace byly po
průchodu klimatizací zchlazené a téměř bez zápachu.
Ovšem jenom téměř. Dim diskrétně zamávala rukou,
aby naznačila, co si o tom myslí, řidič mrkl do
zpětného zrcátka a přejel jinam. Žádný problém.
Nebývalo to vždycky takové. V hospodářství, kde
Dim vyrostla, jich bylo šest dívek. Podle otce šest navíc.
Když bylo Dim sedm, stáli všichni na cestě ve žlutém
prachu a mávali nejstarší sestře odjíždějící na káře po
okresní silničce podél hnědého kanálu. Sestra dostala
na cestu čisté oblečení, jízdenku na vlak do Bangkoku
plus adresu v Patpongu napsanou na rubu vizitky.
Brečela jako želva, ačkoli Dim jí mávala tak zuřivě, až měla
dojem, že jí snad ruka upadne. Matka hladila Dim po
vlasech, vysvětlovala jí, že to není lehké, ale tak hrozné





10
to také není. Sestra přinejmenším nebude muset jezdit
od statku ke statku coby kwai, jako to dělávala
matka, než se provdala. Navíc miss Wong slíbila, že na ni
dohlédne. Otec kýval, vyplivoval mezerami v černých
zubech betel a dodal, že farangové v barech dobře platí
za čerstvé zboží.
Dim nechápala to s tou kwai, nechtěla se však
vyptávat. Samozřejmě věděla, že kwai je býk. Její rodina,
podobně jako většina rodin z okolních hospodářství, si
nemohla dovolit mít vlastního býka, proto si na dobu,
kdy se měla orat rýžová políčka, najímala některého
z „putovních“ býků. Až později se dozvěděla, že dívka,
která s putovním býkem chodí, se nazývá také kwai a že
její služby jsou součástí pronájmu. Taková byla tradice
a dívka, pokud měla štěstí, natrefila na sedláka, který ji
chtěl, ještě než příliš zestárla.
Když bylo Dim patnáct, zavolal jednoho dne otec
její jméno. Brodil se k ní přitom rýžovým polem, slunce
v zádech a klobouk v ruce. Neodpověděla okamžitě,
napřímila se však, dobře se rozhlédla po zelených stráních
kolem maličkého hospodářství, zavřela oči,
naslouchala zvuku trubače agami v listí a nasávala vůni eukalyptů
a gumovníků. Věděla, že nyní je na řadě ona.
V prvním roce bydlela v jedné místnosti společně se
třemi dalšími dívkami. Sdílela s nimi všechno: postel,
jídlo i oblečení. Zvláště to poslední bylo důležité,
protože bez pěkného oblečení se nedali získat nejlepší
zákazníci. Naučila se tančit, naučila se usmívat, naučila
se rozlišovat, kdo si chce kupovat jenom pití a kdo si
chce kupovat sex. Otec předem dohodl s miss Wong,
že peníze se budou posílat domů, takže z výdělku toho
během prvních let moc neviděla, avšak miss Wong byla
spokojená a postupně Dim stále více stranila.
Miss Wong měla ke spokojenosti důvod. Dim
pracovala tvrdě a zákazníci si kupovali drinky. Miss Wong





11
mohla být ráda, že u ní Dim nadále zůstává, protože
několikrát už to bylo jen tak tak. Jednou se s Dim chtěl
oženit jistý Japonec, avšak couvl, když si mu řekla
o peníze na letenku. Jeden Američan ji vzal do
Phúketu, odložil návrat domů a koupil jí diamantový prsten.
Den po jeho odjezdu se sesypala.
Někteří platili mizerně a posílali ji do hajzlu,
jestliže si stěžovala, ostatní žalovali miss Wong, pokud jim
nechtěla splnit to, co po ní žádali. Nechápali, že
jakmile ji u baru „vykoupí“, má už miss Wong svůj podíl
v kapse a Dim je svou vlastní paní. Svou vlastní
paní. Myslela na červené šaty ve výkladní skříni. Matka
měla pravdu – není to snadné, ale tak hrozné to také
není.
Dim si dokázala udržet nevinný úsměv a veselý smích.
To se jim líbilo. Možná právě proto dostala nabídku na
práci, kterou Wang Li inzeroval v Thai Rath pod
značkou G. R. O. neboli Guest Relation Officer. Wang Li byl
malý Číňan velmi tmavé pleti, který provozoval motel
ve vzdálenější části Thanon Sukhumvit, a jeho
zákazníky tvořili povětšinou cizinci se specifickými přáními,
avšak ne natolik specifickými, aby je Dim nedokázala
uspokojit. Popravdě řečeno jí tahle práce vyhovovala
lépe než věčné tančení v baru. Navíc Wang Li dobře
platil. Jedinou nevýhodou bylo, že cesta do motelu
z jejího bytu v Banglamphu trvala tak dlouho.
Ten zatracený provoz! Fronta vozidel se nehýbala
a Dim taxikáři řekla, že si vystoupí, ačkoli to
znamenalo, že bude muset přeběhnout šest pruhů, aby se
dostala do motelu na opačné straně silnice. Jakmile opustila
taxík, vzduch ji objal jako teplý, vlhký ručník.
Vyhlížela mezeru mezi vozy a přitom si přidržovala ruku před
ústy, přestože jí bylo jasné, že to nepomůže, v
Bangkoku se prostě vzduch dýchat nedá. Přinejmenším však
necítila zápach.





12
Proklouzla mezi vozidly, musela uskočit před
pick-upem s korbou plně obsazenou pískajícími chlapci,
jedna zběsilá toyota jí málem přejela paty, ale pak už
byla na druhé straně.
Vstoupila do prázdné recepce. Wang Li vzhlédl.
„Klidný večer?“ zeptala se.
Nevraživě přikývl. V posledním roce bývalo
klidných večerů příliš.
„Jedla jsi?“
„Ano,“ zalhala. Wang Li to myslel dobře, Dim však
neměla chuť na rozvařené nudle, které připravoval v zadní
místnosti.
„Budeš muset chvíli čekat,“ informoval ji. „Farang se
chce nejdřív vyspat, zavolá, až bude připravený.“
Povzdechla si.
„Víš dobře, Wangu, že se musím vrátit zpátky do
baru do půlnoci.“
Pohlédl na hodinky.
„Dej mu hodinu.“
Pokrčila rameny a posadila se. Před rokem by ji
možná za takovéhle řeči vyhodil, nyní však zoufale
potřeboval alespoň nějaký výdělek. Dim by samozřejmě
mohla vypadnout, jenže pak by byla celá ta dlouhá
cesta zbytečná. Navíc Wangovi leccos dlužila, nebyl
nejhorší pasák, pro jakého kdy pracovala.
Poté, co típla třetí cigaretu, si vypláchla ústa
Wangovým hořkým čínským čajem a vstala, aby si naposledy
v zrcadle nad recepčním pultem překontrolovala
nalíčení.
„Půjdu ho vzbudit,“ prohlásila.
„Hm. Máš brusle?“
Zvedla kabelu.
Kráčela přes otevřené prázdné prostranství před
nízkou budovou s pokoji a její podpatky skřípaly po štěr-





13
ku. Pokoj 120 se nacházel úplně vzadu, neviděla před
ním žádné auto, ale v okně se svítilo. Tak už je možná
vzhůru. Slabý vánek jí nadzdvihl krátkou sukničku,
nijak ji ovšem neochladil. Stýskalo se jí po monzunu, po
dešti. Stejně tak jako se jí po několika týdnech záplav,
rozbahněných ulic a komárů v prádle stýskalo po
suchých, bezvětrných měsících.
Lehce zaťukala na dveře a nasadila plachý úsměv. Na
špičce jazyka už měla připravenou otázku What’s your
name?. Na ťukání nikdo neodpověděl. Zaklepala ještě
jednou a podívala se na hodinky. Určitě by dokázala
ty šaty usmlouvat o pár stovek bahtů, ačkoli je to u
Robertsona. Zmáčkla kliku a ke svému překvapení zjistila,
že dveře jsou otevřené.
Ležel v posteli na břiše a ji ze všeho nejdřív napadlo,
že spí. Pak však zahlédla odlesk modrého skla ve
střence nože trčícího z jasně žlutého saka. Těžko říct, jaká
myšlenka jí prolétla hlavou jako první, jednou z nich
však v každém případě byla ta, že cesta z Banglamphu
byla přece jenom zbytečná. Potom se jí konečně
podařilo rozvibrovat hlasivky. Její výkřik ovšem přehlušil
troubící klakson kamionu, který se musel vyhnout
nepozornému tuk-tuku na Thanon Sukhumvit.





14
Kapitola 2
„Národní divadlo,“ ohlásil nosový a ospalý hlas z
reproduktorů, než se dveře tramvaje rozlétly a Dagfinn
Torhus vystoupil do syrového, studeného a stále ještě
šedivého zimního rána. Vzduch ho štípal do čerstvě
oholených tváří a v záři chabého osloského neonového
osvětlení viděl, jak mu od úst stoupá pára.
Byl první lednový týden a Dagfinn Torhus věděl, že
s postupující zimou se počasí zlepší, že fjord zamrzne
a vzduch bude sušší. Vydal se vzhůru po Drammenské
ulici k ministerstvu zahraničních věcí. Kolem něj
projelo několik osamělých taxíků, jinak byly ulice téměř
prázdné. Však také hodiny na budově pojišťovací
společnosti Gjensidige, které před ním zářily červeně na
černém zimním nebi, ukazovaly teprve šest.
Přede dveřmi vytáhl vstupní kartu. „Pozice: ředitel
odboru“ stálo nad fotografií, na které byl o deset let
mladší a zíral do aparátu s vysunutou bradou a
cílevědomým pohledem přes skla brýlí s ocelovými
obroučkami. Protáhl kartičku čtečkou, naťukal kód a odsunul
těžké skleněné dveře budovy Victoria Terrasse.
Když sem coby pětadvacetiletý před takřka třiceti
lety přišel, nedaly se všechny dveře otevřít stejně
snadno. Na Diplomatické akademii, v aspirantském
kurzu ministerstva zahraničí, se nedokázal příliš začlenit
do kolektivu kvůli svému širokému østerdalskému
dialektu a „vidláckému chování“, jak poukázal jeden
z mnoha kluků v ročníku pocházejících z Bærumu,
okresu s nejvyšší průměrnou výší platů a vzdělanosti
v zemi. Ostatní aspiranti byli politologové, ekonomo-





15
vé a právníci a jejich rodiče byli akademici, politici
nebo sami náleželi ke „šlechtě“ na ministerstvu,
mezi niž se nováčci toužili také zařadit. Dagfinn Torhus
byl synem sedláka a měl diplom z Vysoké
zemědělské školy v Åsu. Ne že by ho to nějak výrazně trápilo,
věděl však, že pro další kariérní postup jsou důležité
správné konexe. Svou snahu naučit se sociální kódy
proto doplňoval velice tvrdou prací. Bez ohledu na
společenské rozdíly měli všichni aspiranti společné
pouze nejasné představy o svém budoucím směřování
v životě. Věděli jediné – že se musejí držet jediného
směru: vzhůru.
Dagfinn Torhus vzdychl a pokývl pracovníkovi
bezpečnostní agentury, který mu přisunul pod skleněnou
přepážkou noviny a obálku.
„Už tu někdo...?“
Strážný zavrtěl hlavou.
„Jste tu jako obvykle první, pane Torhusi. Ta obálka
je z odboru centrálních systémů a technologií, dodali
ji dneska v noci.“
Dagfinn Torhus ve výtahu, který ho vyvážel vzhůru
budovou, sledoval, jak se rozsvěcují a zhasínají
jednotlivé číslice. Kdysi ho napadla myšlenka, že každé patro
symbolizuje určité období jeho kariéry, a každé ráno si
ji tedy promítal.
Přízemí představovalo první dva roky v kurzu
základní diplomatické přípravy na Diplomatické
akademii, ty dlouhé nezávazné diskuze o politice a historii
a hodiny francouzštiny, jimiž se protrpěl.
První poschodí, to byl personální odbor. Na první
dva roky byl vyslán do Canberry, potom na tři roky
do Mexika. Celkem pěkná města, ano, nemohl si
stěžovat. Sice jako svou preferenci uvedl Londýn a New
York, jenže to byla prestižní místa, o která se ucházeli





16
i všichni ostatní, a proto se rozhodl, že není nutné
považovat to za porážku.
Ve druhém patře se vrátil zpátky do Norska, bez
štědrých diet a příspěvků na bydlení, které mu
předtím umožňovaly žít v jistém nadbytku. Potkal Berit, ta
otěhotněla, a když bylo načase začít usilovat o
vyslání na další zastupitelský úřad, byl na cestě už druhý
potomek. Berit pocházela ze stejného kraje jako on
sám a denně si telefonovala s matkou. Rozhodl se, že
chvíli počká, a místo toho pracoval jako šílený, psal
sáhodlouhé rozbory o bilaterálním obchodu s
rozvojovými zeměmi, sepisoval projevy ministrovi zahraničí a ve
vyšších patrech sklízel uznání. V žádném jiném státním
úřadě není konkurence natolik vyhraněná jako právě
v zahraničních službách, kde je hierarchie tak očividná.
Dagfinn Torhus chodil každý den do kanceláře jako
voják na frontu, klopil hlavu a nechával si otevřená zadní
vrátka, avšak uměl pěkně vystrčit růžky, jestliže se mu
naskytla příležitost někoho si podat. Dostalo se mu
několika poplácání po rameni, věděl, že „si ho všimli“,
a snažil se Berit vysvětlit, že by pravděpodobně mohl
dostat Paříž nebo Londýn, avšak ona se poprvé v jejich
doposud nedramatickém manželství postavila na
zadní. Vzdal se.
Pak přišlo třetí patro a další rozbory, funkce
tajemníka a zvýšení platu, než se jen tak na otočku dostal do
personální rady v jedničce.
Získat práci v personální radě bylo mimochodem na
ministerstvu zahraničí něčím zvláštním, zpravidla to
býval signál, že cesta vzhůru je otevřená. Něco se však
přihodilo. Ve spolupráci s personálním odborem rada
navrhovala žadatele na různé zahraniční posty a tato
práce přímo ovlivňovala kariéru ostatních. Možná
napsal své jméno na špatný zastupitelský úřad, ukázal
palec dolů člověku, který se nakonec přece jen prosadil





17
a nyní sedí kdesi nad ním a tahá za neviditelné nitky,
jež řídí život Dagfinna Torhuse i ostatních na
ministerstvu.
Protože ambice se téměř nepozorovaně vytratily,
uviděl náhle jednoho rána v zrcadle v koupelně „pěkně
usazeného“ ředitele odboru, průměrně vlivného
byrokrata, který už nikdy nedokáže postoupit do čtvrtého
poschodí, neboť do penze mu zbývá necelých deset let.
Pokud by tedy samozřejmě neudělal nějaký
pozoruhodný čin. Ovšem nevýhodou tohoto typu činů bylo
to, že někdy vedly k povýšení a jindy k vyhazovu.
Přesto pokračoval v práci stejně jako předtím,
snažil se být o koňskou délku před ostatními. Každé ráno
chodíval do kanceláře jako první, aby si mohl v klidu
pročíst noviny a faxové zprávy a mít už připravené
závěry, zatímco si ostatní budou na ranních poradách
teprve vytírat z očí ospalky. Jako by mu snaživost
přešla do krve.
Odemkl dveře své kanceláře, a než rozsvítil, na
okamžik zaváhal. I tohle zaváhání mělo svůj důvod –
příběh o čelové svítilně. Bohužel ta historka pronikla na
veřejnost a Dagfinn Torhus věděl, že se na ministerstvu
traduje. Před mnoha lety pobýval tehdejší velvyslanec
v USA určitou dobu v Oslu a jednoho rána velice časně
zavolal Dagfinnu Torhusovi a zeptal se ho, co si
myslí o nočních prohlášeních prezidenta Cartera. Torhus
právě vešel do kanceláře, ještě neměl přečtené noviny
ani faxy a zůstal mu dlužen odpověď. To mu
samozřejmě otrávilo den. A mělo být ještě hůř. Následujícího
rána mu velvyslanec zavolal ve chvíli, kdy si rozložil
noviny, a zeptal se ho, jak noční události ovlivní situaci
na Středním východě. Dalšího rána se opakovalo něco
podobného. Dagfinn Torhus vždy vykoktal
nicneříkající odpověď plnou obecných frází, obtěžkanou
nedostatkem informací.





18
Začal chodit do práce ještě dříve, avšak velvyslanec
měl snad nějaký šestý smysl, protože každého rána
Dagfinnu Torhusovi zazvonil telefon ve chvíli, kdy usedl
v kanceláři na židli.
Až v okamžiku, kdy se náhodou dozvěděl, že
velvyslanec bydlí v hotýlku Aker přímo naproti budově
ministerstva zahraničí, pochopil souvislosti. Velvyslanec,
který sám s oblibou vstával brzy, si samozřejmě všiml,
že v Torhusově kanceláři se rozsvěcí dříve než v
kancelářích ostatních, a trochu si z puntičkářského
zaměstnance vystřelil. Torhus si došel koupit čelovou svítilnu
a následujícího rána si nejprve přečetl všechny noviny
a faxové zprávy a teprve poté v kanceláři rozsvítil. Tak
pokračoval téměř tři týdny, dokud to velvyslanec
nevzdal.
Právě v této chvíli však byl Dagfinnu Torhusovi
vtipný velvyslanec ukradený. Torhus otevřel obálku z
odboru centrálních systémů a technologií a na
dešifrované kopii listu z kryptovaného faxu s razítkem PŘÍSNĚ
TAJNÉ si přečetl zprávu, kvůli níž si kávou polil
poznámky rozeseté po celém psacím stole. Stručný text
ponechával značný prostor pro fantazii, avšak podstata
byla přibližně následující: Norský velvyslanec v
Thajsku Atle Molnes byl nalezen v jednom bangkockém
nevěstinci s nožem v zádech.
Torhus si tu zprávu přečetl ještě jednou a teprve pak
ji odložil.
Atle Molnes, někdejší člen Křesťanské demokratické
strany, bývalý předseda finančního výboru parlamentu,
byl nyní bývalý i ve všech ostatních ohledech. Ta zpráva
byla natolik neuvěřitelná, že Dagfinn Torhus mimoděk
pohlédl směrem k hotelu Aker, aby se ujistil, že se za
záclonami nic nehýbe. Odesilatelem bylo se vší
pravděpodobností norské velvyslanectví v Bangkoku. Dagfinn
Torhus zaklel. Proč se tohle muselo stát právě teď, prá-





19
vě v Bangkoku? Má nejdřív zpravit Askildsena? Ne, ten
se to dozví včas. Torhus vrhl pohled na hodinky a zvedl
sluchátko, aby zavolal ministrovi zahraničí.
Bjarne Møller opatrně zaklepal na dveře a otevřel. Hlasy
v zasedací místnosti umlkly a obličeje se otočily k
němu.
„Tohle je Bjarne Møller, šéf oddělení vražd
kriminální policie,“ představila Møllera vrchní policejní
náčelnice a naznačila mu, že se má posadit.
„A tohle je státní tajemník Bjørn Askildsen z
kabinetu premiéra a ředitel odboru Dagfinn Torhus z
ministerstva zahraničních věcí,“ prezentovala Møllerovi
přítomné muže.
Møller přikývl, přitáhl si židli a snažil se složit pod
velký oválný dubový stůl své neuvěřitelně dlouhé nohy.
Měl dojem, že mladou hladkou tvář Bjørna Askildsena
viděl v televizi. Kabinet premiéra? Musí jít o malér
obřích rozměrů.
„Jsme rádi, že jste dokázal přijít tak narychlo,“
zaráčkoval státní tajemník a prsty přitom netrpělivě
bubnoval do desky stolu. „Hanne, shrň mu stručně, o čem
jsme tady mluvili.“
Møllerovi zavolala vrchní policejní náčelnice před
dvaceti minutami a dala mu bez bližšího vysvětlení čtvrt
hodiny na to, aby dorazil na ministerstvo zahraničních
věcí.
„V Bangkoku byl nalezen mrtev Atle Molnes,
pravděpodobně byl zavražděn,“ spustila vrchní policejní
náčelnice.
Møller zahlédl, jak ředitel odboru za brýlemi s
ocelovými obroučkami obrátil oči v sloup, a když si
vyposlechl zbytek příběhu, pochopil jeho reakci.
Člověk patrně musí být policista, aby dokázal tvrdit, že
muž, který byl nalezen s nožem v zádech zabodnutým





20
nalevo od páteře, jenž pronikl levou plící do srdce, byl
„pravděpodobně“ zavražděn.
„V hotelovém pokoji ho našla jistá žena...“
„V bordelu,“ přerušil ji muž s ocelovými obroučkami
brýlí. „A našla ho kurva.“
„Mluvila jsem s jedním svým bangkockým kolegou,“
pokračovala vrchní policejní náčelnice. „Je to rozumný
člověk. Slíbil mi, že tu záležitost udrží chvíli pod
pokličkou.“
Møller se v prvotním popudu chtěl zeptat, proč by
se mělo se zveřejněním informace o vraždě čekat,
často rychlé uveřejnění v tisku pomáhá policii získat tipy,
protože lidé si ještě všechno pamatují a také stopy jsou
čerstvé. Něco mu však napovídalo, že ta otázka by byla
považována za velice naivní. Místo toho se zeptal, jak
dlouho počítají, že se jim podaří něco takového tutlat.
„Doufejme, že dost dlouho na to, abychom zatím
stihli vytvořit přijatelnou verzi celé události,“
odpověděl Askildsen. „Ta momentální totiž nedostačuje.“
Ta momentální? Møller se musel pousmát.
Pravdivá verze tedy byla vyhodnocena a zavržena. Protože
Møller se stal vedoucím oddělení vražd relativně
nedávno, byl prozatím ušetřen přílišného styku s politiky,
věděl však, že čím výše se člověk ve státní správě
dostane, tím horší je udržet si politiky od těla.
„Chápu, že momentální verze je nepříjemná, ale co
míníte tím, že není dostačující?“
Vrchní policejní náčelnice upřela na Møllera
varovný pohled. Státní tajemník se pousmál.
„Máme málo času, pane Møllere, přesto mi dovolte,
abych vás bleskově zasvětil do praktické politiky.
Všechno, co nyní řeknu, je samozřejmě přísně důvěrné.“
Automaticky si urovnal uzel na kravatě, Møller měl
dojem, že si ten pohyb vybavuje z televizních
rozhovorů.





21
„Takže máme poprvé v poválečné historii středovou
vládu s jistou šancí na přežití. Ne proto, že by měla
podporu v parlamentu, nýbrž proto, že premiér má
náhodou nakročeno k tomu, stát se nejméně
nepopulárním politikem v zemi.“
Vrchní policejní náčelnice a ředitel odboru se
maličko pousmáli.
„Jeho obliba ovšem spočívá na základech, které jsou
stejně křehké jako kapitál všech politiků: na důvěře.
Nejdůležitější není být sympatický nebo charismatický,
nejdůležitější je mít důvěru. Víte, proč byla Gro
Harlem Brundtlandová tak populární, pane Møllere?“
Møller neměl tušení.
„Ne proto, že by byla natolik šaramantní, nýbrž
proto, že lidé věřili tomu, co reprezentovala. Důvěra, to je
klíčové slovo.“
Všichni kolem stolu pokyvovali. Tohle byly očividně
základní informace.
„Atle Molnes a premiér byli vzájemně velice
provázáni, nejen proto, že byli blízcí přátelé, nýbrž i proto, že
absolvovali podobnou politickou dráhu. Studovali
spolu, společně stoupali ve straně, prosadili modernizaci
mládežnické organizace strany, a dokonce spolu bydleli,
když byli oba v mládí zvoleni do parlamentu. Ve chvíli,
kdy se oba stali ve straně rovnocennými korunními
princi, stáhl se Molnes dobrovolně o krok zpátky a premiéra
plně podpořil. Díky tomu nedošlo ve straně k
trýznivému osobnostnímu souboji. Právě z těchto důvodů je
premiér Molnesovi samozřejmě za mnohé vděčný.“
Askildsen si olízl rty a vyhlédl z okna.
„Abych tak řekl, Molnes neabsolvoval kurz
základní diplomatické přípravy ministerstva zahraničí a sotva
by se dostal do Bangkoku, pokud by premiér nezatáhl
za správné nitky. Možná to zní jako přátelská
výpomoc, ale je to forma akceptované protekce, která byla





22
zavedena a všeobecně se rozšířila za vlády sociální
demokracie. Reiulf Steen se také stal velvyslancem v
Chile, aniž kdy působil na ministerstvu zahraničí.“
Askildsen obrátil pohled zpět k Møllerovi, kdesi
vzadu v očích se mu roztančily živé plamínky.
„Nemusím snad zdůrazňovat, že kdyby vyšlo
najevo, že premiérův přítel a spolustraník, kterého premiér
sám instaloval na takový post, byl nalezen in flagranti,
a ke všemu ještě zavražděný, mohlo by to poškodit
premiérovu důvěryhodnost.“
Státní tajemník pohybem ruky naznačil, že opět
předává slovo vrchní policejní náčelnici, avšak Møller se
nechtěl dát:
„Kdo má kamaráda, který nikdy nebyl v bordelu?“
Askildsenovi poněkud ztuhl úsměv na tváři a ředitel
odboru s ocelovými obroučkami brýlí si odkašlal a
prohlásil:
„Dozvěděl jste se vše zásadní, pane Møllere.
Hodnocení přenechte laskavě nám. My potřebujeme, abyste
zajistil, že vyšetřování tohoto případu nevezme...
nešťastný obrat. Samozřejmě si všichni přejeme, aby byl
vrah nebo vrahové dopaden či dopadeni, avšak
okolnosti vraždy musí být prozatím udržovány v tajnosti.
Pro dobro země. Rozumíte?“
Møller pohlédl na své ruce. Pro dobro země.
Sklapni. V jeho rodině nikdy moc neuměli snášet
napomínání. Jeho otec to nikdy nedotáhl dál než na strážníka.
„Zkušenosti ukazují, že pravda se dá často těžko
skrývat, pane Torhusi.“
„To je fakt. Jménem ministerstva zahraničí ponesu
odpovědnost za tuto operaci já. Jak jistě chápete, jde
o velice delikátní záležitost, která vyžaduje
spolupráci ze strany thajské policie. Vzhledem k tomu, že je do
případu zapleten premiér, získáme v Thajsku do jisté
míry volnou ruku, diplomatickou imunitu a tak dále,
ale doma se budeme muset držet pěkně při zemi. Pro-





23
to si přejeme, abyste tam vyslal někoho, kdo bude mít
ve vyšetřování značné pravomoci, kdo má zkušenosti
s mezinárodní policejní spoluprací a kdo dokáže
zajistit výsledky.“
Odmlčel se a zadíval se na Møllera, který
zauvažoval o tom, proč instinktivně cítí nevoli vůči byrokratům
s agresivně vytrčenou bradou.
„Mohli bychom sestavit tým...“
„Žádný tým, pane Møllere. Čím méně halasu, tím
lépe. Navíc nám vaše vrchní policejní náčelnice vysvětlila,
že spolupráci s tamní policií nám sotva ulehčí, pokud
tam vtrhneme s celým oddílem. Pojede tam jeden
člověk.“
„Jeden člověk?“
„Vrchní policejní náčelnice už nám předložila jedno
jméno a nám připadá, že to je dobrý návrh. Je to jeden
z vašich podřízených, a proto jsme vás pozvali,
abychom si poslechli, jak ho hodnotíte vy. Podle rozhovoru,
který vedla vrchní policejní náčelnice se svým kolegou
v Sydney, se tam prý loni pozoruhodně dobře uplatnil
v souvislosti s případem vyšetřování vraždy Inger
Holterové.“
„Četl jsem o tom případu loni v zimě v novinách,“
vložil se do hovoru Askildsen. „Impozantní záležitost.
To snad musí být náš člověk, ne?“
Bjarne Møller polkl. Vrchní policejní náčelnice
tedy navrhla, aby do Bangkoku vyslali Harryho Holea,
a předvolala Møllera, aby je ubezpečil, že Harry Hole
je nejlepší člověk, jakého může jejich úřad nabídnout,
ideální kandidát na tuto práci.
Møller se rozhlédl po osobách u stolu. Politika, moc
a vliv. Téhle hře nerozumí ani za mák, je mu však jasné,
že svým způsobem v ní jde i o jeho vlastní dobro. Právě
mu došlo, že to, co teď řekne, ovlivní jeho další
kariéru. Vrchní policejní náčelnice položila hlavu na špalek
tím, že navrhla jedno jméno. A jeden z těch dvou mužů





24
ji patrně požádal, aby někdo z Holeových nejbližších
nadřízených jeho kvalifikaci potvrdil. Møller pohlédl
na vrchní policejní náčelnici a pokusil se interpretovat
její pohled. Samozřejmě může být, že to s Holem půjde
dobře. A jestliže by jim ho vymlouval, nepostavilo by to
vrchní policejní náčelnici do špatného světla? Jeho by
požádali, aby navrhl někoho jiného, a pak by na špalku
ležela jeho vlastní hlava, pokud by to dotyčný zvoral.
Møller pozvedl zrak k obrazu visícímu nad vrchní
policejní náčelnicí, z něhož na něj prosebně shlížel
Trygve Lie, generální sekretář OSN. I on byl politik. Okny
viděl Møller mlhu nad domy v mdlém zimním světle,
pevnost Akershus a korouhev točící se na vrcholu
hotelu Continental v poryvech ledového větru.
Bjarne Møller věděl, že je zdatný policista, jenže
tohle bylo něco jiného, pravidla téhle hry neznal. Co by
mu poradil jeho otec? Hm, strážník Møller nikdy
nemusel zaujmout k politice žádné stanovisko. Pochopil
však, co všechno je vůbec nutné vzít v potaz, a
zakázal synovi jít na policejní akademii, dokud nedokončí
základní právnická studia. Zbytek následoval posléze.
Bjarne uposlechl otcův příkaz a během promoce pak
otec neustále pokašlával a poplácával syna po zádech,
až ho Bjarne musel požádat, aby toho nechal.
„Dobrý návrh,“ uslyšel Bjarne Møller svůj vlastní
jasný vysoký hlas.
„Dobře,“ přikývl Torhus. „Potřebovali jsme tak
rychlé vyjádření proto, že to samozřejmě spěchá. Váš člověk
musí okamžitě nechat všeho, na čem pracuje. Poletí
zítra.“
No, možná Harry právě takovouhle práci zrovna teď
potřebuje, pokusil se Møller utěšit v duchu sám sebe.
„Omlouváme se, že vás připravíme o tak důležitého
muže,“ pronesl Askildsen.
Šéf oddělení vražd se musel držet, aby nepropukl
v smích.





25
Kapitola 3
Našli ho v restauraci U Schrøderů v ulici Waldemara
Thraneho, ve staré ctihodné nálevně stojící u
křižovatky, kde se střetávají chudší východní a bohatá západní
část Osla. Spíš staré než ctihodné, má-li být upřímnosti
učiněno zadost. Ctihodnost místa spočívala převážně
v tom, že místním památkářům připadalo dobré
uvalit ochranu na zdejší hnědé, zakouřené místnosti. Tato
ochrana se však nevztahovala na klientelu: štvaný typ
starých pijáků na pokraji vyhubení, věčných studentů
selského původu a ztrhaných donchuanů, jimž už
dávno vypršelo datum spotřeby.
Oba policisté spatřili napřímenou postavu, jak sedí
pod starým obrazem Akerského kostela, ve chvíli, kdy
průvan ode dveří vytvořil v kouřové cloně dočasnou
škvíru. Muž měl světlé vlasy ostříhané tak nakrátko, že
mu trčely vzhůru, a třídenní strniště ve vyzáblém,
zbrázděném obličeji neslo náznak šedin, ačkoli dotyčnému
sotva mohlo být víc než pětatřicet. Seděl sám, záda
držel zpříma, na sobě kabát, jako by se každým
okamžikem chystal k odchodu. Jako by pro něj půllitr, jenž stál
před ním na stole, nebyl potěšením, nýbrž prací, kterou
je nutné odvést.
„Povídali, že vás najdeme tady,“ oslovil muže starší
z obou policistů a posadil se na židli naproti němu. „Já
jsem inspektor Waaler.“
„Vidíte támhletoho chlápka u rohového stolu?“
zeptal se Hole, aniž vzhlédl.
Waaler se otočil a spatřil starého vyzáblého muže
hledícího do sklenky červeného vína a pohupujícího se
tam a zpět. Vypadalo to, že je mu zima.





26
„Říkají mu Poslední mohykán.“
Hole k nim pozvedl hlavu a zeširoka se usmál. Oči
měl jako modrobílé kuličky za sítí červených žilek a
pohled upřel kamsi dolů na Waalerovu hruď.
„Mariňák,“ pronesl s přepečlivou výslovností.
„Před mnoha lety jich tu byla nejspíš spousta, ale
teď už jich moc nezbývá. Za války ho dvakrát
torpédovali. Myslí si, že je nesmrtelný. Minulý týden jsem
ho našel po zavírací době, jak spí ve sněhové
závěji dole v Glückstadské ulici. Nikde nikdo, tma jako
v pytli a minus osmnáct. Když se mi ho podařilo
probrat k životu, jenom se na mě podíval a poslal mě do
hajzlu.“
Hole se hlasitě zasmál.
„Poslyšte, Hole...“
„Došel jsem včera večer k jeho stolu a zeptal jsem se
ho, jestli si tu událost pamatuje, chci tím říct, že jsem
ho vlastně zachránil před umrznutím. Víte, co mi
odpověděl?“
„Hole, Møller vás shání.“
„Odpověděl mi, že je nesmrtelný. ‚Dokážu žít s tím,
že jsem v týhle svinský zemi nežádoucí mariňák, ale
je děsný, když se mnou nechce mít nic společnýho ani
svatej Petr,‘ prohlásil. Slyšeli jste? Ani svatej Petr...“
„Dostali jsme rozkaz přivést vás na ředitelství.“
Na stole před Holem přistál se zaduněním další
půllitr.
„Zaplatím, Věro,“ pronesl Hole.
„Dvě stě osmdesát,“ odpověděla Věra, ani se
nemusela dívat na lístek.
„Proboha,“ zamumlal mladší z obou policistů.
„To je v pořádku, Věro.“
„Jasně. Díky.“ Zmizela.
„Nejlepší obsluha ve městě,“ vysvětlil jim Hole.
„Někdy vás vidí, aniž byste museli mávat oběma rukama.“





27
Waaler si přitiskl dlaně na uši tak, až se mu posunuly
vzad, takže kůže na čele se mu napjala a vystoupila mu
na ní žíla jako modrý klikatící se had.
„Nemáme čas poslouchat tady vaše opilecké historky,
Hole. Navrhuji, abyste ten poslední půllitr nechal...“
Hole opatrně přiložil půllitr k ústům a pil.
Waaler se naklonil přes stůl a snažil se udržet hlas
v klidu: „Já vás znám, Hole. A nemám vás rád. Podle
mého názoru vás už měli od policie dávno vyhodit.
Právě kvůli takovým týpkům, jako jste vy, ztrácí policie
u lidí respekt. Jenže kvůli tomu tady teď nejsme. Přišli
jsme pro vás. Šéf je hodný chlap, možná vám dá ještě
jednu šanci.“
Hole si odříhl. Waaler sebou trhl a opřel se opět do
židle.
„Jakou šanci?“
„Ukázat, co ve vás je,“ dodal mladší policista a
pokusil se o chlapecký úsměv.
„Tady vám ukážu, co ve mně je,“ usmál se Hole,
přiložil půllitr opět k ústům a zaklonil hlavu.
„Vyserte se na to, Hole!“ Waaler zrudl kolem kořene
nosu a spolu s kolegou sledoval, jak Holeovi na
neoholeném krku stoupá a klesá ohryzek.
„Spokojený?“ zeptal se Hole a odložil prázdný
půllitr.
„Naším úkolem...“
„Na váš úkol vám kašlu.“ Hole si zapnul kabát.
„Jestli mi Møller něco chce, může mi zavolat nebo počkat,
až přijdu ráno do práce. Já chci teď jít domů a doufám,
že během příštích dvanácti hodin vaše ksichty
neuvidím. Pánové...“
Hole zdvihl svých sto devadesát pět centimetrů a
téměř nepatrně se zapotácel.
„Vy arogantní hajzle,“ sykl Waaler a zhoupl se na
židli vzad. „Vy svinskej ubožáku. Kdyby ti novináři, co





28
o vás psali po té australské záležitosti, věděli, že nemá -
te koule...“
„Co to znamená mít koule, Waalere?“ Hole se
nadále usmíval. „Mlátit opilé šestnáctileté puberťáky v cele,
protože mají na hlavě číro?“
Mladší kolega rychle pohlédl na Waalera. Loni
kolovaly po policejní akademii fámy o několika mladých
levicových radikálech, které zabásli za pití piva na
veřejnosti a které v cele zmlátili pomeranči zabalenými
do mokrých ručníků.
„Loajalita vůči sboru vám nikdy nic neříkala, Hole,“
ušklíbl se Waaler. „Myslíte jenom sám na sebe. Všichni
vědí, kdo řídil to auto nahoře na Vinderen a proč si
jeden dobrý policajt rozčísl lebku vedví o sloup. Protože
jste ožrala a řídil jste opilý, Hole. Můžete být zatraceně
rád, že se ve sboru zametla fakta pod koberec. Kdyby
nechtěli brát ohledy na rodinu toho kluka a pověst
policie...“
Mladší policista byl nový a každý den se učil nové
věci. Tohoto odpoledne se například naučil, že je
velká hloupost houpat se na židli, pokud někoho urážíte,
protože jste pak absolutně bezbranný, jestliže dotyčný
najednou poskočí vpřed a zasadí vám pravačkou direkt
přímo mezi oči. Protože lidi se kácejí u Schrøderů k
zemi celkem často, rozhostilo se v lokále ticho jen na
několik vteřin a poté to tu opět začalo hučet hovory.
Kolega pomohl Waalerovi na nohy. Z Holea stihl
zahlédnout už jen šosy kabátu vlající ve dveřích.
„No, po osmi pivech to nebylo špatné, co?“ podotkl,
ale bleskově sklapl, když se střetl s Waalerovým
pohledem.
Harryho nohy rázovaly nedbale po náledí v Dovreské
ulici. Klouby na ruce ho nebolely, jak bolest, tak lítost
měly návštěvní hodiny až od zítřejšího rána.





29
Nepil v pracovní době. Zatím ne. Ačkoli dřív tomu
tak bývalo a doktor Aune tvrdil, že každý nový relaps
začíná tam, kde skončil ten předchozí.
Ten bělovlasý otylý klon Petera Ustinova se smál tak,
až se mu třásla dvojitá brada, když mu Harry vysvětlil,
že se vyhýbá svému starému nepříteli Jimu Beamovi
a pije jenom pivo. Protože pivo nemá moc rád.
„Už jsi byl na dně a ve chvíli, kdy otevřeš láhev, tam
budeš znovu. Neexistuje nic mezi tím, Harry.“
V každém případě chodíval domů po svých, zpravidla
se dokázal svléknout a dostat se pak do práce. Vždycky
to tak nebývalo. Harry tomu říkal mezistupeň.
Potřeboval jen maličko otupit, aby usnul, to bylo vše.
Minul dívku v černé kožešinové čepici, která ho
pozdravila. Někdo známý? Loni na jaře ho zdravilo víc
lidí, zvlášť po tom rozhovoru v pořadu Jedenadvacítka,
kde se ho Anne Grosvoldová zeptala, jaké to je,
zastřelit sériového vraha.
„No, lepší než sedět tady a odpovídat na takovéhle
otázky,“ ušklíbl se a ta věta se stala jarním hitem,
nejcitovanějším výrokem, který předčil i výroky mnoha
politiků.
Harry zastrčil klíč do zámku u vrat. Sofiina ulice.
Nebylo mu úplně jasné, proč se letos na podzim
přestěhoval do čtvrti Bislet. Možná proto, že sousedé na
Tøyenu na něj začali hledět úkosem, začali si od něj
udržovat odstup, který on sám zpočátku považoval za
respekt.
Tady ho sousedé sice nechávali na pokoji, ale
vycházeli na chodbu a kontrolovali, zda je všechno v
pořádku, jestliže někdy večer výjimečně minul na schodišti
jeden stupeň a po zádech se skutálel na nejbližší
podestu.
To kutálení pozadu začalo až v říjnu, poté, co v
souvislosti s případem Ses ustrnul na mrtvém bodě. V té





30
chvíli mu jaksi došel vzduch a opět se mu začaly zdát
sny. A on znal jenom jeden způsob, jak si je udržet od
těla.
Snažil se dát se do kupy, vzal Ses na chatu do
Raulandu, ale ta byla po tom hrozném znásilnění uzavřená
a nesmála se stejně lehce jako předtím. Zavolal proto
několikrát tátovi, nebyly to dlouhé hovory, stačily však
na to, aby Harry pochopil, že otec chce mít pokoj.
Harry za sebou zavřel dveře od bytu, zavolal, že je
doma, a spokojeně pokývl, když mu nikdo
neodpověděl. Přízraky přicházejí ve všech podobách, avšak
dokud ho neočekávají v kuchyni už při návratu domů,
existuje šance, že se v noci klidně vyspí.





31
Kapitola 4
Harry vykročil ze dveří a mráz ho udeřil do tváře tak
prudce, až mimoděk zalapal po dechu. Vzhlédl k
červenajícímu nebi mezi domy a otevřel ústa, aby mu z nich
vyvanula pachuť žluči a zubní pasty Colgate.
Na Holbergově náměstí stihl tramvaj, která právě
přirachotila Welhavenovou ulicí. Našel si volné
sedadlo a rozložil si deník Aftenposten. Další pedofilní
případ. Během posledních tří měsíců je to už třetí a
všechno Norové přistižení při činu v Thajsku.
Úvodník připomínal premiérův slib z volební
kampaně, že se zintenzivní vyšetřování sexuálně motivovaných
trestných činů, a to i v zahraničí, a rozvíjel úvahy o tom,
kdy se v tomto ohledu dočkáme nějakých výsledků.
V komentáři tvrdil státní tajemník Bjørn Askildsen
z kanceláře premiéra, že se nadále pracuje na
uzavření dohody s Thajskem o místním vyšetřování norských
pedofilů a že lze počítat s rychlými výsledky, jakmile
tato dohoda vznikne.
„Spěchá to!“ zněl závěr redaktora Aftenposten. „Lidé
čekají, že se něco stane. Křesťanský premiér nemůže
přece přihlížet pokračování takového svinstva.“
„Vstupte!“
Harry otevřel a pohlédl přímo do zívajících úst
Bjarneho Møllera, který se právě protahoval na židli, až mu
dlouhé nohy trčely zpod psacího stolu.
„Podívejme se. Čekal jsem vás včera, Harry.“
„Dostal jsem zprávu.“ Harry se posadil. „Nechodím
do práce, když piju. A obráceně. Taková zásada, kterou
jsem si stanovil.“ Mělo to vyznít ironicky.





32
„Policista je policistou dvacet čtyři hodin denně,
Harry, ať už střízlivý, nebo opilý. Musel jsem přemluvit
Waalera, aby na vás nesepsal hlášení, chápete?“
Harry pokrčil rameny, aby tím naznačil, že k té
záležitosti už nemá co dodat.
„Dobře, Harry, nebudeme to teď dál rozmazávat.
Mám pro vás práci. Práci, o které si myslím, že si ji
nezasloužíte, ale kterou mám přesto v úmyslu vám
svěřit.“
„Potěší vás, jestliže vám řeknu, že o ni nestojím?“
zeptal se Harry.
„Nechte si tohle marlowovské číslo, Harry, nehodí
se to k vám,“ odtušil Møller bryskně. Harry se ušklíbl.
Věděl, že ho má šéf rád.
„Ještě jsem vám ani nepověděl, oč jde.“
„Vzhledem k tomu, že pro mě v mém volnu posíláte
kolegy, aby mě přivedli, mi je jasné, že nejspíš nepůjde
o řízení dopravy.“
„Přesně tak. Proč mě tedy nenecháte domluvit?“
Harry se krátce a suše zasmál a naklonil se na židli
vpřed.
„Řekneme si to pěkně od plic, šéfe?“
Od kterých plic, od těch vašich prohulených? málem
se zeptal Møller, ale nakonec jen přikývl.
„Nejsem zrovna teď člověk vhodný pro velké úkoly,
šéfe. Předpokládám, že sám vidíte, jak to momentálně
funguje. Že to nefunguje. Nebo jen tak tak. Dělám
svoji práci, ty rutinní věci, snažím se ostatním nepřekážet
a do kanceláře a z kanceláře chodím střízlivý. Být na
vašem místě, svěřil bych ten případ někomu jinému.“
Møller vzdychl, přitáhl s námahou kolena k tělu
a vstal.
„Pěkně od plic, Harry? Kdyby to záleželo na mně,
dostal by ten případ někdo jiný. Jenže oni chtěli vás.
Proto by mi dost pomohlo, kdybyste...“





33
Harry pozorně vzhlédl. Bjarne Møller mu během
posledního roku pomohl z několika malérů a Harry
věděl, že je jen otázkou času, kdy bude muset začít dluhy
splácet.
„Počkejte! Jací oni?“
„Lidi na vyšších postech. Lidi, kteří by mi ze života
dokázali udělat peklo, kdyby nedostali, co chtějí.“
„A co dostanu já, pokud vyhovím?“
Møller svraštil obočí, jak nejvíc dokázal, jenže vždyc -
ky mu činilo problémy zařídit to tak, aby jeho upřímný
chlapecký obličej vypadal dostatečně nesmlouvavě.
„Co dostanete vy? Budete dostávat výplatu. Po tu
dobu... Co dostanete vy, krucinál!“
„Mně už to začíná docházet, šéfe. Někdo z těch lidí,
o kterých jste mluvil, je toho názoru, že tenhleten
Hole, co to tak pěkně loni vyřídil v Sydney, musí být ale
bedna, a vaším úkolem je jenom ho přemluvit, aby tu
práci vzal. Mýlím se?“
„Harry, buďte tak hodný a nepřehánějte příliš.“
„Nemýlím se. Nemýlil jsem se ani včera, když jsem
viděl ten Waalerův rypák. Proto jsem si to přes noc dobře
promyslel a tady je můj návrh: Budu hodnej kluk,
postavím se na startovní čáru, a až skončím, dáte mi na dva
měsíce dva vyšetřovatele na plný úvazek a neomezený
přístup ke všem informacím a do všech databází.“
„O čem to mluvíte?“
„Vy víte, o čem mluvím.“
„Jestli jde pořád o to znásilnění vaší sestry, lituju,
Harry. Předpokládám, že si pamatujete, že ten případ
byl odložen.“
„Pamatuju si to, šéfe. Pamatuju si to hlášení, ve
kterém stálo, že má Downův syndrom, a že proto není
nepředstavitelné, že si to znásilnění mohla vymyslet, aby
tím zakryla skutečnost, že otěhotněla s náhodnou
známostí. Jo, díky, to si pamatuju.“





34
„Neexistovaly žádné stopy...“
„Měla v úmyslu to udržet v tajnosti. Proboha, byl
jsem v jejím bytě na Sognu a náhodou jsem našel
v koupelně v koši na špinavé prádlo její podprsenku
nasáklou krví. Musel jsem ji donutit, aby mi ukázala
ňadro. Pachatel jí uřízl bradavku a ona víc než týden
krvácela. Moje sestra si myslí, že všichni lidi jsou jako
ona, a když jí tenhleten chlápek v obleku zaplatil večeři
a pak se jí zeptal, jestli by se s ním nechtěla podívat
v jeho hotelovém pokoji na film, říkala si jenom, že je
moc hodný. A i kdyby si pamatovala číslo toho
hotelového pokoje, už by tam stejně od té doby bylo stokrát
vyluxováno, vytřeno a převlečeno. Pak těžko hledat
nějaké stopy...“
„Nikdo si nevzpomíná na zakrvácená prostěradla...“
„Já jsem v jednom hotelu pracoval, šéfe. Překvapilo
by vás, kolik zakrvácených prostěradel převléknete za
pár týdnů. Kurva, lidi furt krvácejí.“
Møller zavrtěl energicky hlavou.
„Je mi líto. Dostal jste šanci to dokázat, Harry.“
„Ne dostatečnou, šéfe. Nestačilo to.“
„Nikdy to nestačí. Jenže jednou je potřeba to utnout.
S našimi možnostmi...“
„Dejte aspoň mně osobně volnou ruku. Na měsíc.“
Møller náhle zvedl hlavu a přimhouřil oko. Harry
věděl, že ho prokoukl.
„Vy jeden mizero, vy jste ten případ chtěl celou
dobu, je to tak? Jenom jste potřeboval nejdřív trochu
vyjednávat!“
Harry vystrčil spodní ret a pokýval hlavou ze strany
na stranu. Møller vyhlédl z okna. Potom vzdychl.
„Dobrá, Harry. Uvidíme, co zmůžu. Ale jestli to
zpackáte, budu nucen přijmout pár rozhodnutí, o kterých
se několik lidí tady ve sboru domnívá, že jsem je měl
přijmout už dávno. Víte, co to znamená?“





35
„Až moc dobře, šéfe,“ usmál se Harry. „Co je to za
práci?“
„Doufám, že máte vyčištěný letní oblek a že si
pamatujete, kde máte uložený pas. Váš spoj odlétá za
dvanáct hodin a poletíte daleko.“
„Čím dál, tím líp, šéfe.“
Harry seděl na židli u dveří mrňavého chráněného bytu
na Sognu. Jeho sestra seděla u okna a hleděla na
sněhové vločky v kuželu světla pod lampou veřejného
osvětlení. Několikrát popotáhla. Protože byla obrácená zády,
nedokázal Harry odhadnout, jestli popotahuje kvůli
nachlazení nebo kvůli loučení. Bydlí tu teď už druhým
rokem a celkem se jí tu daří. Přímo po tom znásilnění
a potratu si Harry sbalil trochu oblečení a toaletní
potřeby a nastěhoval se k ní, avšak po pouhých několika
dnech mu řekla, že to stačilo. Že už je velká holka.
„Vrátím se brzy, Ses.“
„Kdy?“
Seděla tak blízko u okenní tabulky, že se sklo
zamžilo, kdykoli promluvila.
Harry se posadil za ni a položil jí ruku na záda.
Podle slabého chvění poznal, že se brzy rozpláče.
„Až chytnu ty mizery. Pak se okamžitě vrátím domů.“
„Je to ten...“
„Ne, ten to není. Toho lapnu potom. Mluvila jsi
dneska s tátou?“
Zavrtěla hlavou. Harry vzdychl.
„Jestli ti nezavolá, chci, abys zavolala ty jemu.
Uděláš to pro mě, Ses?“
„Táta nikdy nic neříká,“ zašeptala.
„Táta je smutný, protože máma umřela, Ses.“
„Vždyť je to už dávno.“
„Právě proto je načase, abychom ho zase rozmluvili,
Ses, a s tím mi musíš pomoct. Chceš? Chceš, Ses?“





36
Beze slova se otočila, položila mu ruce kolem krku
a zabořila mu hlavu do krční jamky.
Hladil ji po vlasech a cítil, jak mu vlhne límec trička.
Kufr byl sbalený. Harry zatelefonoval Aunemu a
sdělil mu, že letí služebně do Bangkoku. Aune tak úplně
nevěděl, co by na to měl říct, a Harry netušil, proč mu
to vlastně volal. Možná proto, že je fajn dát vědět
někomu, o němž si člověk myslí, že by ho mohl shánět? Volat
obsluze u Schrøderů by asi zrovna nebyl dobrý nápad.
„Vezmi si s sebou vitamin B v injekcích,“ poradil mu
Aune.
„Proč?“
„Pokud bys měl chuť zůstat střízlivý, usnadníš si
to tím. Nové prostředí, Harry, to je dobrá příležitost,
víš?“
„Promyslím to.“
„Promýšlení nestačí, Harry.“
„Já vím. Proto s sebou žádné injekce nepotřebuju.“
Aune zabručel. To byl jeho způsob smíchu.
„Harry, tys měl být komik.“
„Jsem na dobré cestě.“
Když Harry nakládal kufr do zavazadlového prostoru
taxíku, stál u domovní zdi ubytovny o kus výš v ulici
jeden z jejích obyvatel, třásl se zimou v obepnuté
džínové bundě a přitom pobafával ze špačku cigarety.
„Někam jedete?“ zeptal se Harryho.
„Jistě.“
„Na jih nebo kam?“
„Do Bangkoku.“
„Sám?“
„Jo.“
„Say no more...“
Ukázal Harrymu zdvižený palec a mrkl.





37
Harry si od ženy za odbavovací přepážkou vzal leten -
ku a otočil se.
„Harry Hole?“ Muž za ním měl brýle s ocelovými
obroučkami a hleděl na Harryho se smutným úsměvem.
„A vy jste kdo?“
„Dagfinn Torhus z ministerstva zahraničí. Chceme
vám jen popřát hodně štěstí. A zároveň se ujistit, že jste
pochopil delikátní povahu toho... poslání. Celé se to
přece jenom seběhlo dost narychlo.“
„Děkuju za starostlivost. Pochopil jsem, že mým
úkolem je najít vraha, a přitom příliš nedělat vlny. Møller
mi dal instrukce.“
„Dobře. Diskrétnost je důležitá. Nikomu nevěřte. Ani
lidem, kteří se budou vydávat za pracovníky
ministerstva zahraničí. Může se ukázat, že jsou například..., no
třeba z Dagbladet.“
Torhus otevřel ústa, jako by se chtěl zasmát, Harry
však pochopil, že to míní vážně.
„Novináři z Dagbladet snad nenosí v klopě
identifikační visačku ministerstva zahraničí, pane Torhusi. Ani
na sobě v lednu nemívají pršipláště. Mimochodem,
z papírů jsem vyčetl, že jste na ministerstvu mojí
kontaktní osobou.“
Torhus přikývl, spíš pro sebe. Pak vysunul bradu
vpřed a o půltón poklesl hlasem.
„Vaše linka za chvíli odlétá, nebudu vás dlouho
zdržovat. Jen si poslechněte to málo, co mám na srdci.“
Vytáhl ruce z kapes kabátu a sepjal je před sebou.
„Kolik vám je, pane Hole? Dvaatřicet? Čtyřiatřicet?
Máte před sebou ještě stále možnost kariérního
postupu. Trochu jsem se na vás totiž poptal. Jste talentovaný
a v systému jsou nad vámi lidé, kteří vás očividně mají
rádi. A chrání vás. Tak to může dál pokračovat, pokud
všechno půjde, jak má. Stačí ale nepříliš velké šlápnutí
vedle a poletíte – a pak byste s sebou strhl i toho svého





38
ochránce. A najednou byste zjistil, že ti takzvaní
přátelé jsou daleko za horami. Takže jestli tohle nechcete,
snažte se v každém případě udržet se na nohou, pane
Hole. Kvůli všem. To je dobře míněná rada od starého
bruslaře.“
Jeho ústa se usmála, avšak oči hleděly na Harryho
pátravě.
„Víte co, pane Hole? Tady na Fornebu mě vždycky
přepadne takový deprimující pocit zániku. Zániku a
odchodu.“
„Vážně?“ odtušil Harry a zauvažoval, jestli si stihne
dát v baru pivo, než bude ukončen nástup do letadla.
„Fajn. Občas to může být k užitku. Změna, myslím.“
„Doufejme,“ přikývl Torhus. „Doufejme.“





39
Kapitola 5
Harry si posunul sluneční brýle a rozhlédl se po
řadě taxíků stojících před mezinárodním letištěm Don
Muang. Měl pocit, že právě vstoupil do koupelny, kde
někdo před chviličkou vypnul horkou sprchu. Věděl,
že tajemství toho, jak se dá snášet vysoká vlhkost
vzduchu, zní vykašlat se na ni. Pot se prostě musí nechat
stékat a člověk musí myslet na něco jiného. Horší to
bylo se světlem. Pronikalo mu levnými zatmavenými
plastovými brýlemi přímo do očí zastřených
alkoholem a způsobovalo mu bolest hlavy, která doposud jen
doutnala ve spáncích.
„250 baht ol metel taxi, sil?“
Harry se snažil soustředit se na to, co mu taxikář sto -
jící před ním říká. Let byl utrpením. V knihkupectví
na letišti v Curychu prodávali jenom německé knížky
a v letadle promítali během cesty Zachraňte Willyho 2.
„Klidně zapněte taxametr,“ odvětil Harry.
Mnohomluvný Dán, který v letadle seděl vedle něj, se
rozhodl přehlížet skutečnost, že je Harry našrot, a
zahrnoval ho radami, jak se člověk nemá nechat v
Thajsku napálit – očividně nevyčerpatelné téma. Nejspíš
byl toho názoru, že Norové jsou okouzlující naivové
a že je povinností každého Dána zachraňovat je před
podvodníky.
„U všeho musíte smlouvat,“ vnucoval Harrymu.
„O to jde, chápete?“
„A když nebudu?“
„Pak tím uškodíte nám ostatním.“
„Co prosím?“





40
„Přispějete tím ke zvýšení cen, což Thajsko prodraží
pro ty, kteří tam přijedou po vás.“
Harry si taxikáře blíže prohlédl. Měl na sobě béžo -
vou košili značky Marlboro a nové kožené sandály. Je
třeba rychle sehnat další alkohol.
„Surasak Road 111,“ uvedl Harry a řidič se usmál,
naložil kufr do zavazadlového prostoru a přidržel
Harrymu dveře. Ten se vsoukal dovnitř a konstatoval, že
volant je napravo.
„V Norsku nadáváme na to, že Britové trvají na jízdě
vlevo,“ okomentoval to ve chvíli, kdy najížděli na
dálnici. „Ale nedávno jsem slyšel, že na světě jezdí víc lidí
vlevo než vpravo,“ dodal. „Víte proč?“
Řidič mrkl do zpětného zrcátka a úsměv se mu ještě
víc rozšířil.
„Surasak Road, yes?“
„Protože se vlevo jezdí v Číně,“ zamumlal Harry
a byl rád, že dálnice prochází tou poněkud mlžnou
mrakodrapovou krajinou jako rovná šedá šipka. Cítil,
že by mu stačilo jen pár prudkých zatáček, aby vyhodil
na sedadlo vaječnou omeletu společnosti Swissair.
„Proč nemáte zapnutý taxametr?“
„Surasak Road, 500 baht, yes?“
Harry se opět pohodlně opřel a vzhlédl k nebi. Tedy
vlastně jen vzhlédl, protože nebe vidět nebylo, pouze
mlhavá klenba prosvěcovaná sluncem, které také
nezahlédl. Bangkok, město andělů. Andělé tu nosí roušky,
krájejí vzduch nožem a snaží se vzpomenout si, jakou
barvu kdysi nebe mívalo.
Musel usnout, protože když otevřel oči, stáli.
Narovnal se a spatřil, že jsou obklopeni automobily.
Podél chodníků se těsnaly malé otevřené krámky a dílny
a všude se to hemžilo lidmi, kteří do jednoho vypadali,
že vědí, kam mají namířeno, a spěchají, aby se tam
dostali. Řidič stáhl okénko a s hudbou z rádia se smísila





41
kakofonie městských zvuků. V autě to zavanulo
exhalacemi a potem.
„Dopravní zácpa?“
Řidič zavrtěl s úsměvem hlavou.
Harrymu zakřupalo mezi zuby. Cože to jenom četl?
Že veškeré olovo, které člověk vdechne, se dříve nebo
později dostane do mozku? A člověk pak kvůli tomu
začne zapomínat. Nebo ho postihne psychóza?
Jako zázrakem se najednou fronta vozidel
pohnula. Motocykly a mopedy kolem nich probzučely jako
vzteklý hmyz a vrhly se do křižovatek pohrdajíce
smrtí. Harry napočítal čtyři téměř jednoznačné potenciální
dopravní nehody.
„Neuvěřitelné, že to nedopadne špatně,“ pronesl, aby
něco řekl.
Řidič pohlédl znovu do zpětného zrcátka a zeširoka
se usmál. „Dopadne to špatně. V mnoha případech.“
Když konečně zastavili před policejní stanicí na
Thanon Surasak, byl už Harry rozhodnutý: tohle město se
mu nelíbí. Zadrží dech, vyřídí ten úkol a poletí prvním
a ne nutně nejlepším spojem zpátky do Osla.
„Vítejte v Bangkoku, Hally.“
Policejní ředitel byl malý a snědý a očividně se
rozhodl předvést, že i v Thajsku umějí zdravit západním
způsobem. Stiskl Harrymu


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist