načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Suši v duši - Denisa Ogino; Eva Urbaníková

Kniha: Suši v duši
Autor: ;

Příběh Slovenky, která se nejdřív zamilovala do Japonska a potom do Japonce Denisa měla ráda tanec, a tak když jí agentura nabídla, aby jela tancovat do Japonska, přijala. Netušila, že ...


Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  211
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  249 Kč
15%
naše sleva
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 86.8%hodnoceni - 86.8%hodnoceni - 86.8%hodnoceni - 86.8%hodnoceni - 86.8% 97%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Rok vydání: 2012-07-25
Počet stran: 296
Rozměr: 120 x 185 mm
Úprava: 294 stran
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Sushi v dushi
Spolupracovali: Denisa Ogino
přeložila Miluše Krejčová
Vazba: brožovaná lepená s chlopněmi
Doporučená novinka pro týden: 2012-31
Hodnocení: 294. nejlépe hodnocená kniha
ISBN: 9788072466870
EAN: 9788072466870
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběh Slovenky, která se nejdřív zamilovala do Japonska a potom do Japonce Denisa měla ráda tanec, a tak když jí agentura nabídla, aby jela tancovat do Japonska, přijala. Netušila, že se jedná o takzvaný hostesingový bar, kam Japonci přicházejí hledat zábavu a příjemnou společnost, a že tančit bude leda tak u tyče. Japonsko si záhy oblíbila, naučila se japonsky a nakonec se seznámila s Japoncem, do kterého se zamilovala. A protože city byly vzájemné, po nějaké době se vzali. Denisa toužila stát se „opravdovou“ Japonkou a ve všem se přizpůsobit zemi, kde se rozhodla žít. Ukázalo se však, že to vůbec nebude jednoduché.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Denisa Ogino; Eva Urbaníková - další tituly autora:
Měj mě rád Měj mě rád
Urbaníková, Eva
Cena: 84 Kč
Sex a jiné city Sex a jiné city
Urbaníková, Eva
Cena: 121 Kč
Ztracené Ztracené
Urbaníková, Eva
Cena: 169 Kč
S dušou Japonky S dušou Japonky
Ogino, Denisa; Kopcsányi, Katarína
Cena: 250 Kč
S dušou Japonky S dušou Japonky
Ogino, Denisa; Kopcsányi, Katarína
Cena: 168 Kč
Nakresli mi vítr Nakresli mi vítr
Urbaníková, Eva
Cena: 225 Kč
Naružovo -- Veselá aj motivačná kniha o Evite Naružovo
Urbaníková, Eva
Cena: 277 Kč
S duší Japonky S duší Japonky
Ogino, Denisa; Kopcsányi, Katarína
Cena: 194 Kč
Všechno nebo nic Všechno nebo nic
Urbaníková, Eva
Cena: 225 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Suši v duši" mají také často zájem o tyto tituly:
Vztahová níže Vztahová níže
Urbaníková, Eva
Cena: 194 Kč
Mnich, který prodal své ferrari Mnich, který prodal své ferrari
Sharma, Robin S.
Cena: 196 Kč
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
Jonasson, Jonas
Cena: 279 Kč
Levhart Levhart
Nesbo, Jo; Krištůfková, Kateřina
Cena: 339 Kč
Mami, vrať se - ponížená až na samé dno Mami, vrať se
Kalemi, Oxana
Cena: 221 Kč
Z lodiček do holin Z lodiček do holin
Mlynářová, Marcela
Cena: 239 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu



Pajina 2014-05-08 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Perfektni kniha!!!!! Doporuciji !
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

16
1. kapitola
Japonci říkají, že kdo z papíru poskládá tisíc
jeřábů a vytvoří z nich věnec, tomu se splní jeho
největší přání. Jeřáb je v Japonsku pták, který
představuje naději, a papírové origami, tedy
skládačky v jeho tvaru, se učí dělat už malé děti. Mě to
naučil dědeček. Tak jsem nazývala jednoho
stálého zákazníka v baru, v němž jsem pracovala,
který si mě jako hostesku velmi oblíbil. Vždy
přicházel už trochu pod parou, protože rád vysedával
u hracích automatů, kde dávali drinky zadarmo.
Zaplatil manažerovi baru za mou společnost, já
jsem mu nalévala další drinky a on mi vyprávěl
o japonských tradicích.
„Vím, proč ses vrátila,“ usmíval se poťouchle,
když jsem přijela do země vycházejícího slunce
podruhé, poté co jsem strávila několik měsíců doma
na Slovensku.
„Tak proč?“ usmála jsem se.
„Protože jsem složil senbazuru,“ usmál se i on
spokojeně, „tisíc jeřábů. Jenom abys byla zpátky.“
Druhý den mi přinesl tisíc malých ptáčků
složených z pozlátek, co bývají v cigaretových krabičkách,
a navlečených na dlouhé, silné zlaté niti. Ve světle
nočních barových lamp se lesklí jeřábi blýskali na





17
všechny strany a vypadali jako živí. Moje kolegyně
hostesky jen zvědavě koukaly a někteří hosté vstali
od stolů, aby se na jeho jeřáby mohli podívat zblíz -
ka. Věděli, že senbazura znamená přání, které se má
splnit. Vrozená zdvořilost jim nedovolila přímo se
zeptat, ale prohlíželi si nás s neskrývaným zájmem
a živě mezi sebou debatovali. O tom, kdo jsme, co
jsme, proč jsem dostala takový dar.
„Když jsem je skládal, přál jsem si, aby se moje
nejoblíbenější hosteska vrátila do Japonska,“
prohlásil dědeček, když mi podával zlatý věnec.
Po tvářích se mi tehdy kutálely slzy. Japonci jsou
štědří, dávají spoustu dárků, ale tenhle mi
připadal nejupřímnější a nejosobnější. Někdo si dal tolik
práce, aby složil tisíc papírků do tvaru jeřába...
Dědeček mě později vzal na výlet do Hirošimy k soše
dívky, která zemřela v jedenácti letech na leukemii.
Byly jí dva roky, když na město dopadla atomová
bomba, následky radiace se projevily o osm let
později. Ta dívka se jmenovala Sadako. Posledních
čtrnáct měsíců svého života prý Sadako strávila v
nemocnici, kde skládala jeřáby a přála si své
uzdravení. Jedni tvrdí, že jich složila asi tisíc tři sta, a stejně
se neuzdravila. Druzí, ti, co jsou přesvědčení, že
pověst o splněných snech je založená na pravdě, říkají,
že jí pomáhali kamarádi. Že sama je všechny
nesložila. Ale i socha, která ji zobrazuje s velkým jeřábem
v rukou, je obklopená senbazurami z celé země...





18
Kdybych o něčem takovém věděla ve svých tři -
nácti letech, určitě bych skládala origami od rána do
večera a myslela na to, jak vypadnout z domu.
Kdybych je skládala v patnácti, přála bych si, abych se
vzbudila a aby celý můj život byl jen hloupým snem,
kterému se společně s rodiči nebo s kamarády
pořádně zasmějeme. Protože hned potom, co jsem se
dostala na střední školu s internátem, hned potom,
co jsem se zbavila stresu z našeho „rodinného
života“ a prožívala ho jen o víkendech, jsem zjistila, že
můj otec vlastně není mým otcem.
Není můj biologický otec.
Docela slušná rána.
Na to, že jste v pubertě.
Bylo to tak, že moje matka si vzala mého
biologického otce, když zjistila, že je se mnou těhotná.
Můj biologický otec byl tehdy na vojně, myslím,
že na dva roky, přišel na obřad v uniformě a
poslušně se potom vrátil do kasáren. Mámě bylo
lehce přes dvacet, když jsem se narodila, a asi jí bylo
smutno, protože krátce poté si našla, no, řekněme,
přítele. S tím si užívala, užívala, užívala, až ji
jednou při tom užívání nachytal můj biologický otec.
Přímo v posteli. S mladým fakanem, kterému bylo
něco přes patnáct... Můj biologický otec se
rozzuřil, strhla se velká rvačka, která měla dohru i na
policii – prý bylo celé naše malé město tehdy na
nohou – a pak byl konec. Můj biologický otec odešel,





19
obě nás nechal být a máma donutila mladého, aby
nechal školy a staral se o nás. Protože na cestě byla
už moje mladší sestra ... To je verze, kterou mi
vyprávěla babička a potvrdil mi ji i on.
Můj biologický otec.
Vypravila jsem se za ním, když už bylo zřejmé, že
ho mám, že žije a že vypadá přesně jako já. Pomohla
mi k němu náhoda. Učitel na střední škole, kam jsem
chodila, si pamatoval matku i jeho. Protože tam oba
maturovali. Jednou, když byla ve třídě dobrá nálada,
myslím, že jsme uklízeli po nějakém večírku,
směrem ke mně zažertoval: „Doufám, že nebudu učit
ještě i tvoje děti, když jsem tady měl otce, matku i tebe.“
Zasmála jsem se.
„Jenom mámu, otce ne.“
„Jak to, že ne? Tak po mámě pokukoval, že když
byly školní turnaje v biatlonu, místo do terče střílel
do oken tělocvičny.“
Zamračila jsem se. Nechtěla jsem ho urazit, měla
jsem ho ráda, ale jeho slova mě trochu zaskočila.
„Můj otec nemá střední školu,“ řekla jsem potichu.
„Nemá?“
„Nemá,“ opakovala jsem znovu přesvědčivě.
Učitel se zarazil. Byl už šedivý, jeho vlasy vždycky
vypadaly zanedbané, neumyté, měl hluboké vrásky
a silné brýle. Asi pochopil, že prozradil, co neměl.
„To se mi nějak nezdá,“ odkašlal si a rukou přejel
po čele.





20
Pokrčila jsem rameny. Nechtělo se mi říkat, že
můj otec nás se sestrou zplodil jako puberťák, a tak
musel na školu zapomenout a upsat se dolům.
Učitel chvíli mlčel, mírnýma očima na mě hleděl
a pak mi potichoučku řekl:
„Denko, ty nevíš, že muž, se kterým tvoje máma
žije, není tvůj otec?“
Pokrčila jsem rameny. Nevěděla jsem to.
„Jak to, že není?“ Můj hlas zněl plaše a nejistě.
Učitel se ke mně naklonil ještě blíž.
„Tvůj pravý otec bydlí v tomhle městě, je to
dokonce můj soused, každý den se zdravíme. Vím,
že se s tvojí matkou rozvedli, ale netušil jsem, že ti
o tom neřekla.“
Musela jsem se nadechnout a vydechnout, ale v té
chvíli mi tak úplně nedocházel význam jeho slov.
„Chcete říct, že...“
„Chci říct, že tvůj otec chodil do téhle školy,
bydlí tady nedaleko a není to ten, který tě vychovával.“
Už jsem tady psala, že moje máma nikdy
nedávala odpovědi. Na mnohá má PROČ odvětila PROTO,
moje doplňující otázky zazněly do prázdna, ani se
nenadechla, aby něco řekla. Ale když jsem ji s
hysterií hodnou puberťačky postavila před hotovou věc,
když jsem plakala, křičela, vyčítala a rozdávala
otazníky v každém nádechu, nemávla rukou, odpověděla:
„Jak jsem ti to mohla povědět dřív, Denko,
myslíš, že bys to pochopila?“





21
V očích mě štípaly slzy, někde u srdce jsem cítila
fyzickou bolest.
„Pochopila, mami, vždyť je to můj táta!“
Máma vzdychla. Vím, že se asi styděla za to, jak
jsme o otce přišly, těžko se taková příhoda
vysvětluje vlastní dceři...
Z fotek naházených v hlubokém šuplíku starého
nábytku tehdy vyndala několik svatebních, kde
stála vedle chlápka v uniformě. Podala mi je.
„To je on?“ zeptala jsem se.
„On,“ přikývla. Ve tváři neměla žádnou emoci.
Opravdu žádnou.
„A proč už nejste spolu?“ ptala jsem se dál,
hledíc na blonďatého fešáka s plnými rty.
Ale matka už jen pokrčila rameny.
Můj biologický otec vypadal přesně jako já. Teda
já vypadám přesně jako on. Oba jsme byli trochu
nervózní, když jsme se sešli v malé kavárně
naproti paneláku, kde bydlel. Podali jsme si ruku a on to
potom zlehčil slovy, že podle toho, jak vypadám, by
mě nezapřel. Usmála jsem se. A když se usmál on,
měl stejné dolíčky ve tvářích.
Povídali jsme si dlouho. O mámě, o tom
megaprůseru, který vyvedla, o dárcích, které mi posílal
a které jsem já nikdy neviděla, o výživném, které
pravidelně platil a které nejspíš prolil hrdlem můj
otec. Ten, co mě vychovával. Mluvil potichu, pořád
si mě prohlížel a vyptával se, jak žiju. Bylo to zvlášt-





22
ní, vyprávět o sobě člověku, s nímž mám
společnou DNA, avšak žádný zážitek. Ale možná to bylo
i osvobozující. Žádný nános křivdy, nic. Bylo to fajn
odpoledne. Takové klidné, milosrdné k našim
pocitům, protože on si na život beze mě už dávno zvykl
a mně nechyběl, jelikož jsem o něm nevěděla...
Když jsme se loučili, řekl:
„Zastav se někdy, budu rád.“
A já jsem slíbila, že se někdy ukážu.
Ale už jsem za ním nešla. Nikdy jsme se už po -
tom nesetkali. Připadalo mi to nefér vůči mámě
i vůči otci, kterého budu v této knize stále nazývat
otcem, neboť jsem tak zvyklá.
A vlastně to tak i cítím...
Když mi bylo osmnáct, nastoupil otec na první
protialkoholní léčení. Vrátil se domů namol ožralý.
Šel i podruhé, to jsme ho tahali z potoka u
autobusové zastávky, když nám kdosi zavolal, že ho poznal
podle bundy. Třetí léčení zvládl a dodnes alkohol
nepije. Dlouhá léta jezdil na kole po Slovensku,
po Česku a po Polsku, radoval se ze života, dneska
mu to už zdravotní stav nedovolí, protože chlast
a důl udělaly své. Přežívá na morfiu a na lécích,
ale poté co jsem se z Japonska definitivně
vrátila, mi s malým Justinem pomáhá nejvíc ze všech.
A pomáhá mi i s jinými věcmi. To on se na
Shigeho, mého japonského manžela, díval
podezíravě, hned mu připadalo mnoho věcí divných. Já





23
jsem ty věci neviděla nebo jsem je vidět nechtě -
la, protože jsem byla zamilovaná až po uši. A to on
mi jako první naznačil, že mentalita je mentalita
a některé věci prostě nezvládne ani láska. Když vás
odmalička ovlivňuje kultura stará několik
tisíciletí, blondýna s modrýma očima ze Slovenska vámi
jen tak nepohne.
Pravda pravdoucí, věřte mi...
Vlastně kecám.
Otec nebyl úplně první, kdo mi to řekl.
Zmiňovaný dědeček, co mi daroval věnec z
tisícovky papírových jeřábů, se mnou ze dne na den
přerušil veškerý kontakt. Když jsem se mu jednou
večer v práci přiznala, že jsem se zamilovala do
Japonce, že s ním chci žít a že je to muž mých snů,
tvář mu strnula, prohlásil, že jsem baka, což
znamená hloupá, a že mi nepomůže ani tisíc jeřábů.
Neboť jiná žena než Japonka prý s Japoncem
nikdy šťastná nebude.







       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.