E-kniha: Supermodelka a krabice Brillo – Don Thompson

Don Thompson

Supermodelka a krabice Brillo

supermodelka

a krabice brillo

don thompson

ZÁKULISNÍ PŘÍBĚHY A PRAPODIVNÉ ZÁKONY

EKONOMIKY SOUČASNÉHO UMĚNÍ

Copyright © Don Thompson, 2014

By arrangement with Westwood Creative Artists Ltd.

Translation © Martina Neradová, 2014

Cover and layout © Lucie Mrázová, 2014

ISBN 978­80­7473­250­8 (PDF)

7

Stephanie

Velké umění se pozná podle toho, že jak ho člověk spatří, vyhrkne: „Co to,

do pr..., je?“

– Damien Hirst, umělec

Umění nám sděluje věci, o kterých jsme předtím nevěděli, že je potřebu

jeme vědět.

– Peter Schjeldahl, kritik umění

NEW YORK: V pondělí 8. listopadu 2010 v 18.43 odklepl dražebník Si

mon de Pury ve zbrusu novém sídle aukčního domu Phillips de Pury

na adrese Park Avenue 450 položku číslo 12. Šlo o realisticky vyhlí

žející voskovou plastiku nahé Stephanie Seymourové, bývalé herečky

a  supermodelky. Objekt je určen k  připevnění na zeď podobně jako

hlava jelena, a přestože se jmenuje Stephanie, v uměleckém světě pro

slul pod názvem Trophy Wife (Parádní úlovek). Seymourová se v tom

to pojetí stává úlovkem nejen přeneseně jako manželka, ale také do

slovně coby lovecká trofej: ze zdi trčí nahý, v zádech prohnutý trup,

ruce nepříliš důkladně zakrývají ňadra (viz obr. příloha uprostřed).

Předpokládalo se, že objekt  – jeden ze čtyř verzí vytvořených ital

ským umělcem Mauriziem Cattelanem – bude vydražen za částku me

zi 1,5 a 2,5 milionu dolarů. De Pury odhadoval, že by se cena mohla vy

šplhat až na 4 miliony. Nakonec se prodal po devíti nabídkách od šesti

dražitelů – z nichž dva přihazovali po telefonu – už za čtyřicet vteřin,

a  to za 2,4 milionu dolarů včetně kupní provize, kterou si k  odklep

nuté ceně připočítává aukční síň. Úspěšným dražitelem se stal new

yorský velkosběratel a soukromý obchodník s uměním Jose Mugrabi.

Pro nejvyšší patra trhu se současným uměním je totiž určující znač

ka (branding) či zorganizování prestižní události. Přesto je aukce

z  podzimu roku 2010 v  dějinách marketingu současného umění

8 pozoruhodná tím, jak dokázala propojit značku, prestižní událost, hvězdný status, zákulisní příběh a  ohromující cenovou výši. Prezentace Stephanie a pozadí aukce, během níž bylo toto dílo draženo, jsou vynikajícím příkladem marketingu prvotřídního současného umění.

Phillips de Pury je aukční síň střední velikosti působící především v New Yorku a Londýně. Co do počtu celebrit a prestiže se řadí s velkým odstupem za Christie’s a Sotheby’s, přičemž dosahuje asi desetiny jejich ročního obratu. V  těchto dvou aukčních domech se také prodá téměř 90 procent veškerých děl současného umění s  cenou přesahující 2 miliony dolarů. Phillips de Pury toužil po větším podílu v tomto drahém segmentu, protože se jedná o segment vysoce lukrativní. Získat do dražby dílo za 2 miliony dolarů a udělat mu reklamu je sice dvakrát nákladnější než u díla za 200 tisíc, ale zisk po odečtení nákladů je pět- až desetkrát vyšší. Ti, kteří zadávají aukčním síním k prodeji nejdražší díla, zpravidla volí Christie’s nebo Sotheby’s, protože předpokládají, že tyto domy přitáhnou vyšší nabídky.

V roce 2010 stála aukční síň Phillips de Pury po nevalném jarním prodeji v New Yorku, kdy se vydražilo pouze jediné dílo za víc než milion dolarů, před strategickým problémem, jak vyvolat rozruch před svou podzimní aukcí současného umění. Dražba se měla konat v nákladně zrenovované aukční síni na Park Avenue.

V  této situaci přišel Simon de Pury coby prezident a  také hlavní dražebník síně Phillips de Pury s nápadem na dražbu, kterou nazval Carte Blanche neboli „volná ruka“, a požádal Philippa Ségalota, aby se ujal role hostujícího kurátora, podobně jako muzea tu a tam pozvou nějakého externistu, aby připravil konkrétní výstavu. Ségalot jednu dobu pracoval jako ředitel sekce moderního umění v  Christie’s, kde zavedl tematické večírky – jeden se jmenoval Bubble Bash, jiný Think Pink  –, aby do aukčního domu přitáhl mladé kupce. Později se stal spolumajitelem firmy Giraud Pissarro Ségalot poskytující poradenství v oblasti nákupu umění. Významným Ségalotovým zákazníkem je francouzský miliardář François Pinault, který ovládá luxusní značky Gucci, Balenciaga a  Stella McCartney a  kromě toho vlastní aukční dům Christie’s. Pinaultova umělecká sbírka v hodnotě 2 miliardy dolarů obsahuje díla Jeffa Koonse, Damiena Hirsta, Cindy Shermanové a  Richarda Serry i  díla starších umělců jako Picasso, Braque nebo Mondrian.

Ségalot dostal příležitost uskutečnit dražbu svých snů: všechna díla vybíral sám, aniž by mu do toho mluvili lidé z Phillips de Pury. Sám tuto akci popsal jako „autoportrét mého vlastního vkusu“. Nakonec dal dohromady třiatřicet děl s  celkovou hodnotou mezi 80 až 110 miliony dolarů. Žádné z nich nepocházelo od pravidelných zadavatelů aukčního domu Phillips de Pury. Tři díla se do aukce dostala přímo od umělců, jiná byla součástí Ségalotovy osobní sbírky. Několik děl vlastnili jeho soukromí zákazníci: dvě, včetně Stephanie, patřila podle informací z týdeníku The Economist Pinaultovi. Představa, že majitel Christie’s dává dílo k prodeji jiné aukční síni, vzbuzovala údiv.

Šest děl se do kolekce dostalo, protože byla mediálně vděčná, což obvykle znamená vyhlášeného umělce nebo kontroverzní námět. V případě Stephanie platilo obojí. Přestože se v dražbě vyskytla i dražší díla, v inzerci a na obálce aukčního katalogu se objevila právě tato vosková figurína.

Aukční síň Phillips založil Harry Phillips roku 1796 v  Londýně. V roce 1999 zakoupil tuto společnost Bernard Arnault a jeho firma s  luxusním zbožím LVMH. Údajně za ni zaplatil 120 milionů dolarů. O rok později pověřil vedením společnosti obchodníky s uměním Simona de Puryho a  Daniellu Luxembourgovou, aby zpochybnili dominantní postavení dvojice aukčních síní Christie’s a  Sotheby’s. Strategie LVMH se ovšem začala hroutit, protože firma poskytovala zadavatelům ve snaze, aby získala díla k prodeji, přehnaně velkorysé záruky (slibovala vydražení díla za cílovou aukční cenu). Arnault poté přenechal majoritní podíl de Purymu a Luxembourgové ve dvou tranších – v roce 2002 a 2004 – a Luxembourgová v roce 2004 prodala svůj podíl de Purymu. V roce 2008 převedl de Pury majoritní podíl na ruskou skupinu Mercury obchodující s luxusním zbožím. Mercury zaplatila za transakci 80 milionů dolarů, z čehož polovina údajně padla na uhrazení dluhů společnosti, která čtrnáct dní po prodeji spadla na nejnižší bod ve své historii  – v  londýnské večerní dražbě současného umění se prodalo pouze 25 procent položek.

Větší mediální pozornosti než aukční dům se těšil sám Simon de Pury, kterého lidé znali, protože celé měsíce před aukcí vystupoval jako rádce a  kritik v  reality show World of Art televizního kanálu Bravo, v níž si měla „Amerika vybrat nového velkého umělce“ – každý týden byl vyloučen jeden z  mladých kandidátů, až zbyl pouze vítěz (Abdi Farah).

Za Puryho přestala být společnost Phillips aukčním domem poskytujícím kompletní služby a stala se butikem prodávajícím výhradně současné umění, design, šperky a  fotografii. A  protože současné umění bylo momentálně v kurzu, v průběhu čtyř let se objem prodeje zvedl ze 75 milionů na 300 milionů dolarů. Jenže potom přišel krizový rok 2008. V roce 2009 objem prodeje klesl na 85 milionů dolarů a společnost se propadla do červených čísel. Krize ji postihla o to víc, že vsadila na současné umění, jehož prodej a  cenová hladina se vyznačují větší nestabilitou a mohou podléhat prudkým změnám.

Carte Blanche pod Ségalotovým kurátorským vedením ovšem představovala nejzajímavější novinku v  dražbách uměleckých děl za poslední desetiletí. De Pury navíc načasoval aukci tak, aby zahajovala týden věnovaný dražbám současného umění a konala se dřív než aukce Christie’s a Sotheby’s.

Carte Blanche znamenala příležitost, ale také ohromné riziko. Minimální odhad ceny za třicet tři dražených děl činil 80 milionů dolarů, což se téměř rovnalo celkovému objemu prodeje uskutečněného společností Phillips za první pololetí roku 2010. Ségalot s de Purym chtěli získat díla, která by jinak putovala do Christie’s nebo Sotheby’s, a proto hráli vabank. Sedm z hlavních děl nabízených v aukci – včetně Stephanie – si pojistili tím, že zaručili zadavatelům vysokou minimální dražební cenu.

Pět ze sedmi záruk poskytla třetí strana, které společnost Phillips vykompenzovala podstoupené riziko. Podle všeho byla ručitelem ve většině případů samotná skupina Mercury. Sedm záruk činilo celkem 65 milionů dolarů, přičemž Phillips přišly patrně na 4,5 až 6 milionů dolarů. K tématu záruk se ještě vrátíme později.

Ségalot za své kurátorské služby obdržel jisté procento z  provize (ale především těžil z  publicity, které se aukci dostalo, protože se o něm veřejně mluvilo jako o významném soukromém obchodníkovi). Zadaná díla a platby neprocházely přes Phillips, ale přes jeho kancelář, takže aukční síň se nedozvěděla totožnost prodávajících ani některých kupujících. Ségalot tuto anonymitu posílil i tím, že osobně obsluhoval jedno z telefonních čísel vyhrazených dané aukci, což vyústilo v nezvyklou situaci, kdy na dílo získané od jednoho zákazníka přihazoval jménem jiného zákazníka. Na tiskové konferenci po dražbě jeden reportér poznamenal, že Ségalot v podstatě vyšachoval prostředníka, tedy společnost Phillips.

Když se sečetly prostředky vynaložené na záruky, Ségalotův honorář a vysoké náklady na podporu prodeje, bylo jasné, že má-li Phillips skončit na nule, aukce Carte Blanche musí vynést nejméně 95 milionů dolarů. To bylo bezmála dvakrát víc, než kolik kdy společnost vytěžila z jakékoli jiné aukce. Pokud by objem prodeje nedosáhl 95 milionů, znamenalo by to jednoznačnou ztrátu.

Dalším úkolem bylo vzbudit zájem médií, nejlépe novin The New York Times a The Wall Street Journal. V mezinárodním měřítku se obyčejně píše především o aukcích dvou hlavních domů, ale kurátorské pojetí aukce se osvědčilo na výbornou: o Carte Blanche informovaly s předstihem oba listy a v The New York Times dokonce vyšel dlouhý článek Carol Vogelové, novinářky píšící o umění.

Hazard se vyplatil. Celkový výnos, zahrnující kupní provizi, činil 117 milionů dolarů, přestože se tři díla neprodala. Po aukci novináři vyzdvihovali Puryho novátorský přístup a odvahu.

Tolik k popisu události, ale co zákulisní příběh Stephanie? Bývalé supermodelce Stephanii Seymourové, kolem níž se točila propagace celé akce, bylo v  době aukce jednačtyřicet let. V  průběhu kariéry se objevila na třech stech časopiseckých obálkách a  mohla se pochlubit fotkami ve Sports Illustrated (v číslech, která byla věnována plavkám), v katalozích Victoria’s Secret a dvou číslech Playboye. Než se provdala za milionáře a  průmyslníka Petera Branta, chodila se zpěvákem Guns N’ Roses Axlem Rosem a  zahrála si v  jejich klipu November Rain. A  ještě předtím se na veřejnosti hojně probíral její tehdejší vztah s Warrenem Beattym a posléze s Charliem Sheenem. V roce 1994 ji časopis People zařadil mezi 50 nejkrásnějších lidí světa. Aukční síň Phillips tato i  další fakta zveřejňovala v  tiskových zprávách a na brífincích pro novináře a dodávala, že Stephanie bude zvěčněná na obálce aukčního katalogu.

Manžel Stephanie Seymourové, tehdy třiašedesátiletý Peter Brant, je celebritou sám o sobě. Působí jako předseda správní rady a generální ředitel společnosti White Birch Paper, která patří k  největším papírnám specializovaným na novinový papír v  Severní Americe. Brant vydává obchodní časopis Art in America, vlastní tým póla a po léta se řadil mezi nejlepší amatérské hráče tohoto sportu v  Americe. Kromě toho byl vedoucím výroby při natáčení dokumentárního filmu televizní stanice PBS Andy Warhol: A Documentary, který získal v  roce 2006 cenu Emmy, a  při přípravě filmů Basquiat (1996) a Pollock  (2000). V  minulosti si objednal portrét své ženy u  Juliana Schnabela, Jeffa Koonse a Richarda Prince.

Brant je ovšem známý především jako sběratel umění. Vlastní jednu z  největších sbírek Andyho Warhola na světě plus další dva tisíce děl abstraktního expresionismu, pop-artu a  současného umění, včetně slavného Štěněte (Puppy) Jeffa Koonse, třináctimetrového westhighlandského bílého teriéra vytvořeného z různých květin, který byl předtím půl roku vystavený v  Rockefellerově centru a  před Guggenheimovým muzeem v Bilbau.

Jiný typ hvězdného lesku dodal aukci Maurizio Cattelan, tehdy třiapadesátiletý italský umělec a  autor Trophy Wife. V  roce 2002 Cattelan se Ségalotem navštívili sídlo Branta a Seymourové o rozloze dvacet jedna hektarů, které se nachází v Greenwichi ve státě Connecticut. Když Cattelan viděl, že na jedné stěně knihovny visí lovecké trofeje – hlava gazely a buvola, které Brant zastřelil v roce 1970 v Keni  –, napadlo ho, že by mohl Brantovu ženu ztvárnit podobně jako gazelu, tedy „ulovenou a připevněnou na zdi“ coby výsledek „domácího safari“.

Cattelan tvrdí, že se obával jít se svým nápadem přímo za Brantem, a  proto požádal Ségalota, aby to udělal za něj. A  Brant se Seymourovou souhlasili. Cattelan vyrobil celkem čtyři verze Stephanie: jednu pro Branta, jednu pro sebe a dvě na prodej. Brant navrhl, že by prodejní verze mohly být nejdříve zapůjčeny nějakému muzeu, „aby se jeho ženou pokochal celý svět“.

Cattelan se dlouhodobě zabývá tématy, jako je láska, strach nebo tragédie, takže Stephanie do jeho tvorby dobře zapadá. Prvním dílem, které prodal v aukci za vysokou částku, je jeho plastika papeže Jana Pavla II. sraženého k zemi meteoritem nazvaná La Nona Hora (Devátá hodina, viz obr. příloha) – dílo bylo vydražené v roce 2004 za 3 miliony dolarů. Amy Cappellazzová z Christie’s se podle The Economist vyjádřila, že „vlastnit Cattelanovu plastiku je známkou odvahy, jíž se vyznačují ambiciózní sběratelé“.

Ve skutečnosti ovšem Cattelan Stephanii nevyrobil. Jeho díla, podobně jako díla mnoha současných výtvarníků, vytvářejí asistenti. Stephanii stvořil Pařížan Daniel Druet pomocí téže metody, jakou používají tvůrci voskových figurín. Cattelanův přínos spočíval v  základní myšlence.

Stephanie je zakloněná, aby se její krk opravdu podobal krku gazely. Brant později prohlásil, že toto dílo nemá připomínat trofej, že jde spíš o objekt, který by staří Řekové mohli umístit na příď svého plavidla: elegantní ženská postava tyčící se na předku lodi, způsob, jak dát na odiv společenské postavení vlastníka. Vosk doplňuje barva na rty, skleněné oči a vlasy, které sahají bezmála do pasu a lze je aranžovat dle libosti do různých typů účesů vhodných do společnosti, pro neformální příležitosti nebo třeba ke svádění. Před dražbou Stephaniiny vlasy dokonale upravil vyhlášený newyorský kadeřník Frédéric Fekkai, který k tomu řekl: „Chtěli jsme, aby vypadala jako bohyně.“ Oči zírají strnule před sebe, což je pokus o napodobení výrazu, jaký mívají modelky při chůzi na molu. Při vernisáži aukce se lidé, kteří se před plastikou zastavili, tvářili buď vyjeveně, nebo užasle. Většina ovšem dílo nijak nekomentovala.

Později vyšlo najevo, že Cattelanův nápad nečekaně rozvinul Urs Fischer, který vytvořil Stephanii parafínového společníka v  životní velikosti: Petera Branta stojícího za křeslem. Své dílo z  roku 2010 pojmenoval Untitled (Standing) [Bez názvu (Stojící)]. Z parafínu trčí čtrnáct knotů a  vlastník tak může, bude-li chtít, proměnit plastiku v  obří svíci a  pana Branta ve voskovou kaluž. Ukázalo se, že Brant si toto dílo u Fischera objednal, aniž věděl, jak bude vypadat. Fischer vyrobil tři verze a  jedna z  nich se objevila v  květnu 2012 na aukci Christie’s zaměřené na poválečné a současné umění, kde byla vydražena za 1,3 milionu dolarů.

V  březnu 2009 ale ohrozila Brantovo jmění a  uměleckou sbírku sama Seymourová: podala totiž žádost o  rozvod. Manželé se vzali v roce 1993, aniž uzavřeli předmanželskou smlouvu. V žádosti stojí, že Brantův majetek má hodnotu nejméně 500 milionů dolarů. Uprostřed rozvodového řízení, v  prosinci 2009, se Seymourová nechala nafotit pro Vanity Fair oděná pouze do několika kapek vody, čímž odhalila, že Brant se bude muset vzdát i jiných věcí, než je majetek. Ani tento článek, který obsahoval mimo jiné informace o  probíhajícím rozvodu, neopomněli lidé z PR oddělení aukční síně Phillips zmínit ve své kampani.

V  září 2010 Seymourová s  Brantem náhle rozvod odvolali, ale Stephanie šla do aukce tak jako tak. Seymourová se dražby nezúčastnila, Brant ovšem ano, i když na dílo si nepřihodil.

Na aukci se mačkalo 660 lidí: 360 mělo lístky k sezení v hlavní síni, 150 stálo a dalších 150 přihlíželo v druhé síni, kde sledovali průběh dražby na televizní obrazovce. Dražební čísla mělo jen 90 přítomných a přihazovalo pouze 32 z nich. Ostatní přišli jenom na podívanou.

Co dalšího nabízela aukce Carte Blanche? Nejcennějším dílem byl Warhol z roku 1962 Men in Her Life (Muži v jejím životě), jehož hodnota se odhadovala na 40 až 50 milionů dolarů. Do dražby ho zadal Jose Mugrabi, tentýž sběratel, který si koupil Stephanii. Dílo Men in Her Life tvoří dva metry vysoký sítotisk obsahující tužkou kolorovanou fotografii z článku časopisu Life věnovaného šestadvacetileté herečce Elizabeth Taylorové. Tato fotografie zachycuje Taylorovou na dostizích v Epsomu. Vlevo vedle ní stojí její třetí manžel Mike Todd a vpravo její budoucí, čtvrtý manžel Eddie Fisher, který má po své pravici svou tehdejší manželku, herečku Debbie Reynoldsovou. Snímek je v díle reprodukován celkem osmatřicetkrát, rozmazané fotografie jsou seřazeny v sedmi řadách s různou mírou ostrosti. Obraz je nezřetelný – ze vzdálenosti větší než jeden metr lze stěží rozpoznat, na co se vlastně díváme. Dílo existuje ve čtyřech verzích.

K počáteční ceně Men in Her Life stanovené na 32 milionů dolarů se přihazovalo po milionu. Nakonec se obraz prodal za 63,4 milionu – za větší obnos se vydražilo pouze jedno jediné Warholovo dílo, Green Car Crash (Zelená havárie), které se prodalo roku 2007 v newyorské aukci Christie’s. Aukci uzavřel souboj dvou dražitelů po telefonu, kteří uskutečnili posledních deset příhozů ve výši jednoho milionu dolarů. Proslýchá se, že vydražitelem se stala katarská královská rodina. V uměleckém světě se sice běžně dějí nečekané věci, ale když se v jednom odstavci sejdou jména jako Taylorová, Fisher, Reynoldsová, Warhol a Katar, jistě to upoutá pozornost.

Velkému úspěchu u publika se těšilo i jiné konceptuální dílo Maurizia Cattelana s názvem Charlie (viz obr. příloha), které sestává z postavy čtyřletého chlapce (samotného Cattelana) jedoucího na tříkolce na dálkové ovládání. Dílo existuje ve čtyřech verzích. Chlapec koulí očima po vzoru animovaných postaviček. Charlie je příkladem toho, čemu Cattelan říká „moje miniverze“ a co označuje za své náhradníky ve fyzickém i emočním smyslu slova. Koncept díla pochází z hororu Stanleyho Kubricka Osvícení, kde se na tříkolce prohání velmi podobný chlapec.

Během aukce Charlie jezdil v  popředí aukční síně a  reagoval na aktivitu jednotlivých dražitelů. Cena díla se odhadovala na 2 až 4 miliony, nakonec se Charlie vydražil za 2,99 milionu dolarů. Když kladívko dopadlo naposledy, de Pury řekl: „Děkuji, Charlie, už můžeš jít,“ a Charlie pozpátku vycouval ze síně.

Nejpřekvapivější ze sedmi světových rekordů této aukce byla instalace Félixe Gonzáleze-Torrese z roku 1992 Untitled (Portrait of Marcel Brient) [Bez názvu (Portrét Marcela Brienta)], která se skládala z bonbonů zabalených v celofánu o hmotnosti 90 kg. Bonbony měly být nasypány do kouta místnosti, kde je mohli pojídat hosté (podobné dílo viz obr. příloha). V popisku stálo, že „rozměry díla se různí“. Instalace s bonbony jsou pro Gonzáleze-Torrese charakteristické.

Untitled je jedno ze dvou děl, pro něž umělec použil modré bonbony. González-Torres vytvářel svá díla pro bruselského obchodníka s  uměním Xaviera Hufkense, a  protože se chtěl vyhnout drahé přepravě bonbonů od svého obvyklého chicagského dodavatele, zakoupil je v  místním obchodě. Dílo vytvořené z  modrých bonbonů je tedy považováno za cennější vzhledem k tomu, že je vzácnější a na obalu stojí na rozdíl od jiných děl nápis „passion“ (vášeň). Instalace, jejíž hodnota se odhadovala na 4 až 6 milionů, se prodala za 4,4 milionu dolarů, což bylo podstatně víc než 1,65 milionu dolarů – do té doby nejvyšší částka, jakou González-Torres za své dílo utržil.

Miss ko2 (vyslov „ko-ko“) z roku 1997 je prvním rozměrným dílem Takašiho Murakamiho, které znázorňuje postavu ze světa fantasy, konkrétně ze světa japonské fantasy a subkultury otaku, anime a videoher (viz obr. příloha, zde v jiném kontextu). Tato postava představuje přeměnu tradiční kultury v Japonsku i po celém světě. Miss ko2 je sklolaminátová plastika vysoká 1,8 m zpodobňující servírku s velkými ňadry, která v  lodičkách na jehlách roznáší nápoje v  nočním podniku a zároveň působí jako tajná agentka – tuto postavu si umělec vypůjčil z  populárního japonského animovaného seriálu. Také Miss ko2 existuje ve čtyřech verzích a její hodnota byla odhadována na 4 až 6 milionů dolarů. Nakonec si dílo odnesl Jose Mugrabi, který za ně zaplatil 6,8 milionu. Další ze čtyř plastik se prodala v roce 2003 na newyorské aukci Christie’s za 567 tisíc dolarů, což byla v té době pro Murakamiho rekordní suma – Miss ko2 se objevila poprvé v roce 1997 v newyorské Feature Gallery, kde ji tehdy ocenili na pouhých 19,5 tisíce dolarů.

Velkým zklamáním se ukázalo dílo Paula McCarthyho z roku 2005 Mechanical Pig (Mechanická prasnice). Zvíře je v životní velikosti, rytmicky oddychuje a  pohybuje končetinami, jazykem a  očima. Podle odhadů se dílo mělo prodat za 2,5 až 3,5 milionu, ale nejvyšší nabídka činila jen 1,9 milionu dolarů, což bylo těsně pod rezervní cenou (tedy minimální cenou garantovanou prodejci). A tak se tato položka nevydražila.

Po každém klepnutí de Puryho kladívka se ozval zdvořilý potlesk, který zesílil při každém ze sedmi světových cenových rekordů. V takových případech není nikdy jasné, zda přítomní tleskají umělcovu úspěchu, kompetentnosti licitátora nebo odvaze úspěšného dražitele.

Jenže po této vysoce úspěšné, kurátorem sestavené aukci žádná další nenásledovala. De Pury původně oznámil, že se jedná o  první z plánované série každoročních aukcí, jejichž kurátory budou velikáni uměleckého světa. Všeobecně se předpokládalo, že v roce 2011 se tohoto úkolu ujme Jeff Koons, který v předchozím roce organizoval výstavu ze sbírky Dakise Joannoua v newyorském New Museum, nebo dokonce Peter Brant.

To se ovšem nestalo. Navzdory úspěchu de Puryho koncepce, která se osvědčila v aukci roku 2010, bylo zjevné, že ani Koons, ani nikdo jiný nehodlá pokoušet štěstí a opakovat, co už jednou předvedl Ségalot. A tak díla do prosincových aukcí let 2011 a 2012 vybíral a představoval opět samotný de Pury.

V  lednu 2013 de Pury ze společnosti odešel, údajně proto, že se nepohodl s ruskými majiteli. Od té doby je aukční síň známá pouze pod jménem Phillips.

Otázkou zůstává, proč by měl Jose Mugrabi nebo kdokoli jiný vynakládat 2,4 milionu dolarů za voskovou figurínu cizí manželky, když by si za tutéž sumu mohl pořídit méně významného Moneta nebo Picassa  – či případně podobně luxusní manželku. Lze to vysvětlit ochotou platit za značku? Výtečným zákulisním příběhem? Hvězdami uměleckého světa? Byl by někdo ochoten zaplatit takovou částku za stejně atraktivní voskovou plastiku Brooklyn Deckerové, manželky tenisové hvězdy Andyho Roddicka, která se v  roce 2010 objevila v plavkách na obálce Sports Illustrated, kdyby v katalogu stálo, že je jejím autorem Daniel Druet?

Coby ekonoma a  obdivovatele současného umění mě odjakživa udivovala kouzelná moc, která způsobuje, že Warhol stojí 63 milionů dolarů, ačkoli by zrovna tak mohl stát 5, nebo dokonce 100 milionů. Mnohá díla, včetně některých z  výše zmíněné aukce, se prodají za stonásobek ceny, kterou lze považovat za odpovídající. A tyto částky byly utrženy v dražbě, která se konala v druhém roce vážné hospodářské krize.

Tato kniha pojednává o  tématech, která krouží kolem samého vrcholu trhu s  uměním: o  sběratelích, umělcích, aukčních domech, obchodnících s uměním a cenách. Uvažujete-li o cenách, mějte na paměti, že v případě současného umění jde často nejen o současnost, ale především o dočasnost. Polovina galerií, které inzerovaly v patnáct let starém vydání časopisu Artforum, už neexistuje. Tři čtvrtiny umělců, o nichž se v časopise píše, už nezastupují hlavní galerie. Z tisíce umělců, kteří se v 90. letech 20. století dočkali významné výstavy v New Yorku nebo Londýně, bylo v roce 2013 na večerních aukcích Christie’s nebo Sotheby’s nabízeno pouhých pětadvacet. Zem se slehla také po polovině umělců, kteří se objevovali v aukcích 90. let. A polovina děl zakoupených v dražbě z roku 2013 se pravděpodobně za tak vysokou cenu už nikdy neprodá.

Až zde budete číst o různých uměleckých dílech a jejich cenách, zamyslete se nad tím, zda se investice do Stephanie nebo dalších kousků vyplatí. Neptejte se pouze, jestli bude tenhle druh umění něco znamenat ještě za pětadvacet let, ale zvažte i to, jestli se jeho cena za sedm či osm let zdvojnásobí, jak je tomu u průměrně riskantního portfolia

19

dluhopisů. Téměř ve všech případech si můžete odpovědět, že ne. Ale

je-li tomu tak, co to vypovídá o trhu s uměním?

Dovolte mi malé varování. V roce 2012 dosáhlo šest nejprestižněj

ších mezinárodních aukčních domů zabývajících se prodejem umění

celkového objemu prodeje ve výši 12 miliard dolarů, přičemž 58 pro-

cent pocházelo z prodeje nejdražších položek tvořících jedno procento

nabízených děl; 1825 položek se vydražilo za cenu přes milion dolarů.

Dalších 99 procent tvořilo zbývajících 42 procent. Prapodivný trh se

současným uměním popisovaný v  této knize nemá nic společného

s aukčním domem či obchodníkem s uměním na místní úrovni. Ne

týká se 99 procent děl, ale pouze jednoho procenta na samém vrcho

lu – a ve většině případů nikoli celého procenta, ale pouze jeho setiny. BARVY SOUČASNÉHO UMĚNÍ Svět současného umění Při první návštěvě Institutu výtvarného umění v Chicagu sedmiletá dívka spatřila obří plátno Georgie O’Keefeové Nebe nad mraky IV, dlouho na ně zírala, pak se otočila na matku a řekla: „Kdo to nakreslil? Musím s ní mluvit.“

– Quintana Roo, dcera novelistky Joany Didionové

Poměr dobrého a špatného umění je všude stejný a příliš se nemění. Asi 85 procent nestojí za nic, zbylých 15 je snad zdařilých. Z padesáti výstav, které uvidíte, vás nečekaně zasáhne jedna nebo dvě (a v tom, co na vás udělalo dojem, se budete rozcházet).

– Jerry Saltz, kritik umění

Neexistuje žádná univerzální definice, která by dokázala charakterizovat, co je a o čem je současné umění. V době od 18. století do začátku 20. století by většina umělců a sběratelů výtvarného umění řekla, že v umění jde o krásu. A o krásu lidé usilovali stejně jako o pravdu, poctivost či další hodnoty. Krása byla přítomna ve výtvarném umění stejně jako v literatuře, hudbě a architektuře. Umělci chápali, že součástí lidského života je určitá míra utrpení, ale věřili, že krása výtvarného díla je může zmírnit. Výtvarníci říkali, že se pokoušejí napodobit posvátný úžas, který pocítí každý, kdo vstoupí do baziliky sv. Petra a spatří Michelangelovu Pietu (1498–1499).

Ve 20. století přestalo být úkolem většiny výtvarných děl zobrazovat krásu; výtvarné umění mělo znepokojovat a  otevírat témata, která byla v souladu s tehdejšími mravy tabuizovaná. Současná díla měla spíše podnítit představivost než působit na smysly. Tatáž proměna se udála také v hudbě a architektuře.

Abychom byli spravedliví, někteří moderní výtvarníci stále tvrdili, že jejich úlohou je zachycovat krásu, ale s  tím rozdílem, že nyní mají přimět pozorovatele, aby viděli krásu i  tam, kde by ji dřív v žádném případě nehledali. Na jednom konci spektra byl Jeff Koons se svým králíkem z nerezové oceli a na druhém Martin Creed, který získal v roce 2001 Turnerovu cenu spojenou s částkou 20 tisíc liber za instalaci, která spočívala v  tom, že se v  jinak prázdné místnosti v  pětivteřinových intervalech rozsvěcovalo a  zase zhasínalo světlo. Dílo nazvané The Lights Going On and Off (Rozsvěcování a zhasínání světel) představovalo konzumní způsob života a přeplněnost moderního světa nepotřebnými věcmi. Ostatní umělci Creedovu dílu tleskali a prohlašovali, že vývoj současného umění jednoduše odráží vývoj naší konzumní společnosti.

Základní charakteristikou současného umění 21. století – ať krásného, nebo ne  – je skutečnost, že tradiční dovednosti, jako je kompozice a  barevné ladění, byly odsunuty na druhé místo, zatímco na první příčku se dostala originalita, novátorský přístup a  šokování publika – ať už je tohoto efektu dosaženo jakkoli. Najednou nezáleží na tom, jaký postup či materiál výtvarník zvolí. Jak prohlásil britský moderní umělec Grayson Perry: „Tohle je umění, protože to říkám já, umělec.“

Každý aukční dům definuje současné umění jinak. Aukce současného umění pořádané Sotheby’s jsou rozdělené na „rané současné umění“ let 1945–1970 a  „pozdní současné umění“ po roce 1970. Christie’s používá širšího pojmu „poválečné a současné umění“. Zařazení jednotlivých děl závisí spíš na jejich povaze než na datu vzniku. Abstraktnější práce Gerharda Richtera spadají do kategorie současného umění, zatímco jeho pozdější fotorealistická díla jsou zahrnuta do moderny a impresionismu. To odpovídá ideji, že současné umění je takové umění, které je progresivnější než umění předchozích dob.

Moje pracovní definice zní, že současné umění je umění vytvořené po roce 1970 nebo umění, které se podobá dílům, která hlavní aukční domy nabízejí jako současná. Z popisů a obrazové přílohy v této knize lze získat představu, co jsem do této kategorie zahrnul.

Budu se zabývat pouze dvojrozměrnými díly na plátně nebo papíře a plastikami, které definuji široce, aby do nich spadaly i takové instalace jako Stephanie. Jestliže je dílo založené na filmovém záznamu, sexuálním styku nebo něčem, co můžete sníst, může to být sice vizuální umění, ale já o něm na tomto místě hovořit nebudu.

Ani kdybych řekl, že do současného umění počítám „obrazy“, nebyla by to jasná definice. Definovat obraz by mělo být snadné: je to výsledek nanesení barev toho či onoho typu na rovnou plochu. Jenže některé obrazy jsou koláže, komiksy nebo graffiti. Damien Hirst rozlévá barvu po plátnech roztočených na hrnčířském kruhu  – výsledkem jsou rotační obrazy (spin painting). Čínský umělec Cchaj Kuo-čchiang vytváří kresby ze střelného prachu: obrazem je to, co zůstane po vzplanutí prachu.

Jsou-li na nějaké ploše namalovaná slova, je to ještě obraz? Aukční síň Phillips nabízela dílo Christophera Woola popsané jako obraz s černými písmeny na bílém pozadí namalované emailem na hliníkový podklad. Dílo Untitled (Bez názvu, 1990), 274 x 183 cm, obsahovalo následující nápis:

RUND

OGEA

TDOG

Důmyslné rozvržení nápisu (variace na idiom „dog eat dog“ neboli člověk člověku vlkem) zaujalo pět sběratelů, kteří vyhnali cenu díla až na 3,7 milionu dolarů.

Jestliže aukce Phillips z  podzimu 2010 nabídla letmý přehled o  trhu se současným uměním, mnohonásobně větší domy Sotheby’s a  Christie’s by snad mohly poskytnout reprezentativnější obrázek. Večer po aukci Carte Blanche bylo hlavním tahákem Sotheby’s Warholovo dílo Coca-Cola (4) [Velká Coca-Cola, 1962]. Před aukcí vířili sálem číšníci a  rozdávali plechovky s  Coca-Colou a  brčkem. Cenový odhad se pohyboval od 20 do 25 milionů dolarů. Nakonec se dílo vydražilo za 35,4 milionu a podle všeho připadlo vlastníku hedgeových fondů Stevenu Cohenovi, který prý přihazoval po telefonu ze společenské večeře, která právě probíhala v jeho connecticutském domě.

Následujícího večera se konala aukce Christie’s, která lákala především na Ohhh... Alright... (1964) Roye Lichtensteina, reprodukci komiksového okénka na plátně znázorňující rusovlásku se sluchátkem u ucha. Nezveřejněný cenový odhad prý činil 42 milionů dolarů, aukce začínala částkou 29 milionů a přihazovalo se po milionu. Nakonec se dílo vydražilo za 42,6 milionu dolarů; do té doby byla prodejním rekordem tohoto umělce suma 16,3 milionu utržená na aukci o šest let dříve.

Další hojně debatovanou prací byla plastika Jeffa Koonse nazvaná Balloon Flower (Blue) [Balonková květina (Modrá), 1995–2000], která je jednou z pěti obrovských plastik z nerezové oceli z jeho série Celebration (Oslava). Dílo se prodalo za 16,9 milionu dolarů, což bylo víc než cenový odhad (16 milionů), ale mnohem míň než umělcův rekordní prodej – 25,7 milionu dolarů, které mu vynesla dražba téže plastiky v purpurové verzi uskutečněná Christie’s v New Yorku v roce 2008.

Navzdory tomu, co by si člověk pomyslel, když slyší o  tak vysokých částkách, se žádné současné dílo neumístilo v  první dvacítce nejdražších obrazů. Nejmladším z  „nejdražších“ je dílo vytvořené v roce 1961. Čtyři nejdražší díla (s cenami přepočítanými k roku 2013 a skutečnými cenami) jsou následující: 1. Paul Cézanne, Hráči karet (Les joueurs de cartes, 1892–1893), cena

navýšená o inflaci 255 milionů dolarů (skutečná cena 250 milionů),

zakoupeno katarskou královskou rodinou, soukromý prodej z po

zůstalosti řeckého sběratele George Embiricose z roku 2011; 2. Jackson Pollock, Číslo 5 1948 (No. 5 1948, 1948), cena navýšená

o inflaci 160 milionů dolarů (skutečná cena 140 milionů), kupující

David Martinez, soukromý prodej Davida Geffena z roku 2006; 3. Willem de Kooning, Žena III (Woman III, 1953), cena navýšená

o inflaci 157 milionů dolarů (skutečná cena 138 milionů), kupující

Steven Cohen, soukromý prodej Davida Geffena z roku 2006; 4. Pablo Picasso, Sen (Le Rêve, 1932), cena navýšená o inflaci 150 mi

lionů dolarů (skutečná cena 150 milionů dolarů; původní částka

zveřejněná v médiích byla 155,5 milionu dolarů), kupující Steven

Cohen, soukromý prodej Steva Wynna, 2013. Tři nejdražší díla současného umění byla vydražena v  letech 2012 a 2013. Jedničkou je Náměstí Dómu, Milán (Domplatz Mailand, 1968), obraz Gerharda Richtera, který Sotheby’s prodala v  newyorské dražbě z  května 2013 za 37,1 milionu dolarů (24 milionů liber). Na druhém místě se ocitla Abstraktní malba (Abstraktes Bild, 1994) Gerharda Richtera, která se prodala na londýnské aukci Sotheby’s v říjnu 2012 za 21,4 milionu liber (34,2 milionu dolarů). A na třetí příčce skončily Tulipány (Tulips, 1995–2004) Jeffa Koonse, naleštěná plastika z  nerezové oceli, která se prodala o  měsíc později než druhý Richter na newyorské aukci Christie’s za 33,7 milionu dolarů (21,3 milionu liber).

Zamyslete se nad těmito cenami v  souvislosti se známým pravidlem Tobiase Meyera o  tvorbě cen v  umění. Meyer tvrdil, že ceny umění je třeba posuzovat ve vztahu k takovým cenám, jako je cena luxusního newyorského bytu. Jestliže byt stojí 30 milionů dolarů, potom Rothko visící nad krbem v  obývacím pokoji může mít stejnou hodnotu.

Poptávka po nejdražším umění je živena nejrůznějšími faktory. Jedním z  nich je růst soukromých sbírek. Za posledních dvacet let se počet multimilionářů (osob spadajících do kategorie „ultra high net worth“, zkráceně UHNW neboli těch nejbohatších z  bohatých), kteří sbírají umění, znásobil zhruba pětadvacetkrát; mnoho takových sbírek zůstane dlouhodobě v  rodinách nebo skončí v  muzeích a  na trh se vůbec nedostane. Dalším faktorem je celosvětový růst počtu muzeí. V  prvním desetiletí 21. století probíhala výstavba  – nebo se počítalo s jejím brzkým zahájením – dvou set nových muzeí současného umění.

Za nákupní horečku a prudce stoupající ceny mohou do jisté míry obavy z nedostatku. Kdykoli se na trhu objeví zásadní dílo, v soukromých sběratelích a muzejních kurátorech je vzbuzováno přesvědčení, že buď koupí teď, nebo budou mít smůlu. Ti se zaleknou, že už nemusí dostat další příležitost získat kvalitní dílo z toho či onoho období nebo od toho či onoho umělce, a tak nabízejí vysoké částky bez ohledu na to, jaká byla jeho cena v  minulosti. Jakmile je na prodej důležité dílo, rozpoutá se cenová exploze.

Mezi nejznámější sběratele 60. let 20. století patřili Robert a Ethel Scullovi, kteří koupili od obchodníka Sidneyho Janise dílo Willema de Kooninga Police Gazette (1955), které je považované za současné umění. Pořídili ho za 1900 dolarů a v roce 1973 ho prodali švýcarskému obchodníku Ernstu Beyelerovi za 180 tisíc dolarů. Později dílo koupil obchodník William Acquavella za 2,2 milionu dolarů, Steve Wynn za 12 milionů a  David Geffen údajně za 25 milionů dolarů. V roce 2006 Geffen prodal dílo znovu, tentokrát newyorskému správci hedgeových fondů Stevenu Cohenovi za 63,5 milionu. V roce 2013 by se cenový odhad tohoto díla vyšplhal na nějakých 70 až 80 milionů dolarů.

Dalším důvodem, proč je po současném umění velká poptávka, je skutečnost, že se tato díla lépe „hodí“ k designu, módě a architektuře 21. století. Současné umění odráží životní styl a individualitu sběratelů a vyjadřuje snahu vymanit se z vkusu rodičů takovým způsobem, jakým to starší umění nedokáže. Ostatně není náhodou, že součástí dramatického kulturního vývoje konce 20. století bylo masové přijetí avantgardního umění. Dnes už téměř nepadá v úvahu, že byste sběratele šokovali nebo pobouřili. Jedním z děl propagovaných v roce 2012 na veletrhu Art Basel Miami byl karavan nacpaný robertky. Zpráva o tomto díle se objevila v mnoha významných novinách – bez jakéhokoli redakčního komentáře. Návštěvníci komerčních galerií už se neptají recepční: „Kdo tohle kupuje?“ Nic nového už nešokuje.

A potom je tu globalizace trhu s uměním, sběratelé z rozvíjejících se ekonomik, kteří začínají vyhledávat díla populární v západním světě. V roce 2003 se kupci, kteří zaplatili za jedno dílo z aukce Sotheby’s víc než půl milionu dolarů, rekrutovali z 36 zemí. V roce 2007 už to bylo 58 zemí. A  v  roce 2012 pocházeli dražitelé, kteří si zakoupili jedno dílo za víc než za milion dolarů, z 63 zemí. V roce 2007 představovala Čína 4 až 5 procent z celkového prodeje Sotheby’s, v roce 2012 už to byla bezmála třetina prodeje.

Na to, jaké publicitě se těší, není ekonomika současného umění zas tak veliká. Na celém světě existuje okolo 10 tisíc muzeí, institucí výtvarného umění a  veřejných sbírek. Kromě toho jsou tu 3 tisíce aukčních domů (1600 z  nich v  Číně) a  každý rok se koná zhruba 425  uměleckých veletrhů slušné úrovně. Významných komerčních galerií je na světě asi 17 tisíc, z toho 60 procent sídlí v Severní Americe a západní Evropě. Přitom necelých 5 procent z nich vygeneruje celou polovinu obratu. Objem prodeje galerií činí okolo 15 miliard dolarů, z nichž dvě třetiny neboli 10 miliard připadá na prodej současného umění. V  roce 2012 prodalo šest nejpřednějších aukčních domů díla současného umění za 12 miliard dolarů. Další 3 miliardy vynese prodej na veletrzích.

Nejhůře se odhadují výnosy ze soukromého a  institucionálního prodeje (včetně soukromých transakcí aukčních domů). V  zemích, kde sběratelé trvají na utajení – zejména ve Francii, Německu, Švýcarsku, Itálii a Rusku –, jsou čísla ze soukromých prodejů mnohem vyšší než z prodejů v aukcích. Většina obchodníků se dohaduje, že celkový objem prodeje současného umění se blíží objemu prodeje z aukcí; tedy dejme tomu dalších 12 miliard dolarů. Tím se dostáváme na hrubý odhad objemu prodeje současného umění za rok 2012 na 42 miliard dolarů. To může vypadat jako hodně peněz, ale zkuste si to porovnat s celosvětovým objemem prodeje supermarketového řetězce Safeway nebo logistické společnosti FedEx. Ten se vyrovná hrubému domácímu produktu Etiopie nebo Jemenu.

Z  průzkumu z  roku 2010, který uskutečnila ekonomka Clare McAndrewová specializující se na uměleckou sféru, vyplývá, že roční obrat z prodeje umění činil 52 miliard dolarů, přičemž 48 procent pocházelo z aukcí a 52 procent od obchodníků, agentů nebo z prodeje přímo od umělce. Jestliže dvě třetiny z toho tvoří současné umění, blížíme se 34 miliardám dolarů. Když tuto částku aktualizujeme s ohledem na vývoj v dalších dvou letech, nejsme daleko od sumy, kterou uvádím já.

Tato prodejní čísla zahrnují nejrůznější umělecké objekty. Aukční síň Phillips, jíž jsme se věnovali už v předchozí kapitole, měla v nabídce ještě jedno dílo Gonzáleze-Torrese. To se skládalo ze dvou čtyřicetiwattových žárovek visících na dlouhých prodlužovacích šňůrách. V katalogu se uvádí, že dílo pochází z dvacetikusové série, kromě níž existují ještě dvě autorské verze. K instalaci nazvané Untitled (Bez názvu), která zobrazovala životní opuštěnost, náležel certifikát stvrzující její pravost. V katalogu se psalo, že „dílo Félixe Gonzáleze-Torrese je pomíjivě krásné a hlubokomyslné“. Žárovky s prodlužovačkami se prodaly za 507 tisíc dolarů.

V roce 2012 obdrželo Muzeum moderního umění (MoMA) dar od newyorského finančníka Henryho Kravise: nejstarší verzi díla Johna Cage 4’33’’, které sestává ze šesti stran tenkého papíru, na nichž není nic víc než dvě svislé černé linky. Jedná se o  partituru ke skladbě trvající čtyři minuty a třicet tři vteřin, během nichž hudebník nezahraje ani notu. Aby bylo jasné, kde končí jedna věta a  začíná další, hudebník třikrát otevře a zavře víko klavíru. Svislé linky odpovídají intervalům mezi otevřením víka; každých 2,5 cm (jeden palec) linky značí 8 vteřin. Zde se Cage nechal inspirovat Bílým obrazem (White Painting, 1951) Roberta Rauschenberga, který je jednoduše bílý. Christopher Cherix, hlavní kurátor grafik v MoMA, k tomu poznamenal: „Jak můžete uvažovat o  Rauschenbergovi a  opomenout Cage?“ Dílo bylo předáno muzeu na počest jeho prezidentky Marie-Josée Kravisové, dárcovy manželky. Muzeum oslavilo získání 4’33’’ výstavou z října 2013 nazvanou There Will Never Be Silence (Nikdy nebude ticho), na níž představilo mnoho různých způsobů, jakými umělci vzdali hold tomuto „zenovému“ dílu.

Potom tu máme zážitkové umění. Vzpomeňme na výstavu Rirkrita Tiravaniji v  newyorské Paula Allen Gallery z  roku 1990. Jmenovala se Untitled (pad thai) [Bez názvu (pad thai)] a byla založená na tom, že Tiravanija nabízel thajské jídlo zdarma všem (většinou kolegům z branže), kteří se dostavili na vernisáž. Jídlo tu bylo uměleckým vyjádřením. Následná výstava pak sestávala ze zbytků po večeři: kousky jídla, příbory, prázdné plechovky od piva, propanbutanový vařič. Galerie dílo nazvala „společenskou plastikou“. Neprodalo se.

V  roce 1993 se Tiravanija objevil v  sekci Aperto Benátského bienále. Svou účast pojal opět „zážitkově“: plavil se v  kánoi (již mělo publikum vnímat jako gondolu) po Velkém kanále a ze svého plavidla servíroval kolemjdoucím instantní nudle. Tato „instalace“ pojmenovaná Untitled 1993 (1271) [Bez názvu 1993 (1271)] odkazovala na Marca Pola a jeho cestu po Orientu, z níž přivezl do Itálie těstoviny. Uměleckým dílem tu byla kánoe. Ta se prodala: koupil si ji americký sběratel Andy Stillpass, cena ovšem nebyla zveřejněna. Stillpass si ji prý vystavil na dvoře, kde visí ze stromu coby konceptuální plastika. V roce 2004 získal Tiravanija za svou práci pojednávající o fenoménu družnosti v uměleckém kontextu Cenu Huga Bosse udělovanou Guggenheimovým muzeem.

Můj oblíbený příklad konceptuálního umění se týká Yvese Kleina. Když tenhle příběh vyprávím, publikum se tváří užasle a skepticky. Klein nabídl ke koupi multipl nazvaný Transfer of a Zone of Immaterial Pictorial Sensibility (Zóna nehmotné obrazové vnímavosti, 1959–1962). Prodával sběratelům „nehmotnou zónu“ a  oni souhlasili s tím, že mu za ni zaplatí zlatem. Polovina zlata měla být hozena do Seiny za přítomnosti kurátora, kupujícího a dvou dalších umělců. Z  této akce byla pořízena fotografie, kterou dostal sběratel spolu s certifikátem potvrzujícím, kolik zlata skončilo na dně Seiny. Velikost nehmotné zóny závisela na množství odevzdaného zlata.

Aby tuto zónu kupující skutečně vlastnil, musel okamžitě spálit převzatý certifikát. Klein prohlašoval, že tak vypadá vrcholná zkušenost majitele uměleckého díla. Sběratel si fotografii ponechal. Bylo to umělecké dílo, protože celý postup vymyslel uznávaný umělec. Zbylé zlato si ponechal Klein. Podle jeho tvrzení se prý našel „víc než jeden“ kupec.

Berlínský umělec Tino Sehgal vytváří díla, která „způsobují, že se na světě dějí divné věci“. Za 100 tisíc dolarů nabízí umělecká práva, která jejich vlastníka opravňují k  tomu, aby přiměl hlídače muzea k pomalému svléknutí do naha. Hlídače dodá kupující a Sehgal mu prodá práva na uskutečnění díla nebo je zapůjčí muzeu. Sehgal trvá na tom, aby transakce proběhla v  hotovosti, bez papírování, které by poskvrnilo čistotu díla. V roce 2011 v MoMA uspořádali výstavu tzv. nehmotného umění a  „vypůjčili“ si na ni také tohoto Sehgala. K žádnému výstupu ovšem nedošlo, možná se odbory muzejní ostrahy usnesly, že něco takového příliš překračuje smluvní povinnosti zaměstnance.

Potom je tu performativní umění, které má mnoho podob. Američanka Andrea Fraserová chtěla například podtrhnout „osobnost a přítomnost“ umělkyně a ukázat ji jako „zlobivou holku, co se s každým rychle sblíží“. Její videonahrávku nazvanou Untitled (2003) [Bez názvu (2003)] sjednal a  vyrobil newyorský obchodník s  uměním Friedrich Petzel. Video zachycuje Fraserovou, jak  – po přijetí honoráře – souloží v hotelovém pokoji se sběratelem. Sama o své performanci prohlásila, že „proměňuje ekonomickou výměnu, tedy prodej a koupi umění, ve velice osobní, mezilidskou výměnu, při níž se sběratel stává rovným partnerem“.

Petzel zdůrazňoval, že sběratel si nekupoval sex, ale šedesátiminutovou videonahrávku daného aktu. Untitled (2003) existuje v pěti verzích, jednu nahrávku dostal sběratel, který za ni zaplatil, a  čtyři další Petzel prodal. Dvě ze čtyř údajně zakoupila evropská muzea. Nepřestává mě překvapovat, že nikdo nezpochybňuje legálnost obchodníkova počínání, ať si ho ospravedlňuje jakkoli. Možná se v tom odráží povšechný přístup orgánů trestního řízení: snaha vyhnout se všemu, co se děje pod praporem „umění“, pokud to jen trochu jde.

Dalším příkladem performativního umění v  MoMA byla výstava Mariny Abramovićové z  roku 2010, která nesla název The Artist is Present (Umělkyně je přítomná) a skládala se z nahých mužů a žen – sedících, stojících, ležících. Několik návštěvníků muselo být z muzea vyvedeno pro nevhodné chování  – dotýkali se uměleckých objektů. Abramovićová uvedla, že pokračuje v  tradici současného umění, která začala v roce 1961, když Yves Klein (opět on!) pocákal nahé ženy barvou a  nechal je válet sudy na plátně před diváky. Obrazy z této série se vydražily za vysoké částky.

Umělci tvrdí, že k podobným formám vyjádření sahají proto, aby dali najevo odmítnutí trhu s  uměním. Zpochybňují představu, že umění je pouhý objekt k  prodeji a  nákupu, tedy zboží, které si lidé věší do obývacích pokojů, aby si potvrdili společenské postavení. A  tělo umělkyně nebo její performance jsou chápány jako něco, co v žádném případě nelze převést na komoditu.

Jaká je tedy hodnota nebo status díla, které nelze prodat na trhu, přinejmenším nechceme-li riskovat pobyt za mřížemi? Jednu odpověď jsme dostali v  roce 2007, kdy ve dvaadevadesáti letech zemřela legendární newyorská obchodnice s moderním uměním Ileana Sonnabendová.

V  její pozůstalosti nechyběla díla Andyho Warhola, Roye Lichtensteina, Cye Twomblyho ani Jeffa Koonse. Část sbírky musela být prodána na zaplacení dědické daně  – 331 milionů dolarů americké federální vládě a 140 milionů státu New York.

Jedním z  nejvyhlášenějších děl z  její kolekce byla koláž Roberta Rauschenberga Canyon (Kaňon), která obsahuje vycpaného orla bělohlavého. Jenže vlastnictví nebo obchodování s tímto národním symbolem zakazují hned dva americké zákony. V roce 1981 Sonnabendová získala povolení toto dílo vlastnit a půjčovat ho muzeím. (Orel totiž pošel a byl vycpán dřív, než vešly příslušné zákony v platnost.)

Do formuláře dědické daně uvedli Nina Sundellová a Antonio Homem, dcera a syn Sonnabendovi, že tržní hodnota koláže Canyon se rovná nule. Argumentovali tím, že toto dílo je na trhu bezcenné, protože jeho prodej, jak také vyplývalo z posudku jimi najatého odhadce, by byl porušením amerických zákonů. Jestliže tedy nebylo možné uvést dílo na trh, existovala pouze možnost darovat ho muzeu – a dědici ho v roce 2012 předali MoMA.

Americký finanční úřad ovšem nesouhlasil, což zdůvodnil tím, že Canyon má vysokou hodnotu „na černém trhu“. Dílo ocenil na 65 milionů dolarů a dědicům vyměřil dědickou daň ve výši 29,2 milionu plus dalších 11,7 milionu jako pokutu za podhodnocení koláže v daňovém přiznání. Ralph Lerner, právník zastupující rodinu v dědických záležitostech, namítl, že pro takové dílo neexistuje poptávka ani na černém trhu, ale finanční úřad byl jiného názoru. „Může se najít samotářský čínský miliardář, který projeví o dílo zájem a někde ho ukryje.“ Lerner odpověděl, že by to byla výtečná zápletka pro další bondovku. Dědicové žalovali finanční úřad u  daňového soudu a  finanční soud hledal možné svědky se zkušenostmi s „prodejem umění na černém trhu“.

Neuvěřitelná různorodost děl, která spadají do kategorie „současné umění“, přispívá ke skutečnosti, že většinu lidí zaujme pouze jedno dílo ze sta, kdežto zbytek se jim často hrubě nelíbí. Když se půjdete podívat na vernisáž před aukcí nebo na výstavu do galerie, projděte se sálem se svým partnerem a položte si otázku: „Kdybys tohle dílo vyhrál v tombole, kolik bys zaplatil, aby sis ho nemusel odnést domů?“ Pravidlo zní, že si obraz musíte pověsit nejméně na rok na zeď; nemůžete ho okamžitě prodat někomu jinému. Takhle vypadá negativní cena v praxi. Je to dotaz z podobného ranku jako: „Kolik bys dal, aby si tvoje dospívající, rebelující dcera nenechala vytetovat jméno svého chlapce Zekeho na levé ňadro?“

Ale vkus a  touhy jsou subjektivní. Dílo, které jste na vernisáži ohodnotili nejhůře, si obvykle najde vážné zájemce a sběratel, který ho vydraží, se jím bude chlubit a hrdě si ho vystaví. Jak poznamenal Jerry Saltz: „Každé umění se líbí někomu, žádné umění se nelíbí každému.“

Umělec Eric Fischl vysvětluje současné umění prostřednictvím svého psa a kočky. „Pojď sem, pejsku.“ Pes vyskočí a nastraží uši. Přiběhne, zavrtí ocasem, položí vám hlavu do klína, podívá se vám do očí a čeká na pokyn. Rozumět jednání psa je snadné. Se psem můžete komunikovat přímočaře.

A  teď zavolejte kočku. Kočka pomalu otočí hlavu, škubne sebou a vydá se k vám, ale ne přímo. Otře se o nohu židle, zamává ocasem, otočí se a  posadí se zády k  vám. Chcete-li porozumět kočce, musíte interpretovat nepřímočarý, nejasný, složitý, cizí jazyk.

Fischl tvrdí, že každý, kdo má doma kočku a zároveň miluje současné umění, chápe, že umění je kočka. Důvodem, proč je tak těžké pochopit, co současní umělci říkají, je právě tato nutnost nejprve si přeložit jejich nepřímočarý a někdy cizí jazyk – a proto se také může stát, že umělec, obchodník a  sběratel (a  jeho manžel či manželka) přijdou každý s jinou verzí překladu.

Věc se má tak, že autorovi díla připadá současné umění přímočaré. Pro něj je umění psem. Krach trhu s uměním v roce 2008 Z jasně zářícího trhu s uměním se stalo spáleniště. Na umění vydělávalo víc umělců než kdykoli předtím (ačkoli to ani tak pravděpodobně nebylo víc než zlomek jednoho procenta).

– Jerry Saltz, kritik umění

Moje předchozí kniha o  trhu se současným uměním, která se jmenovala Jak prodat vycpaného žraloka za 12 milionů dolarů, vyšla v polovině roku 2007, v jehož posledním čtvrtletí se projevil ekonomický pokles. Pro trh s uměním to znamenalo krach cen, který přišel v roce 2008. Tato kapitola pojednává o  tom, jak takový krach vypadá, a je varováním před jeho možným opakováním.

Prudký pokles cen umění v  letech 2008 a  2009 zbořil mýtus, že na trhu se současným uměním 21. století nemůže prasknout cenová bublina; do té doby převládal názor, že hodnota umění bude už navždy jenom šplhat nahoru. Tuto představu směle propagovali mnozí lidé pohybující se ve světě obchodu s  uměním, přičemž nejhlasitěji ze všech se ozýval Tobias Meyer, šéf světové sekce současného umění v Sotheby’s.

Svůj postoj Meyer jasně shrnul v hojně citovaném výroku z roku 2006: „Poprvé v  dějinách lidstva žijeme v  tržním prostředí, které nepodléhá obvyklým cyklům. Jenže lidem to nedochází. Jejich prognózy se opírají o  zkušenosti z  trhu, který kdysi existoval jen a pouze v Americe a Evropě. Ale dnes na trh neustále vstupují nové subjekty – z Ruska, z Číny, z Tchaj-peje, odevšad.“ Meyer počítal s tím, že jakoukoli americkou finanční krizi by vyrovnala poptávka ze strany nových sběratelů.

Takový závěr byl postavený na hodnověrném základě. V roce 2007 už byla Čína v oblasti aukcí současného umění třetím největším trhem a rychle narůstal také význam Blízkého východu a Ruska. Jenže před krizí i během ní se ukázalo, že většina Číňanů má zájem především o čínské umění, Indové kupovali indické umění a Rusové se pokoušeli o repatriaci svých historických děl.

Za druhé se předpokládalo, že cena umění na Západě je prakticky nezávislá na zahraničním trhu s  uměním či na cenách nemovitostí nebo burzovním trhu. Ani to se ovšem nepotvrdilo. V druhé polovině roku 2008 se propadla cenová hladina na všech aukcích současného umění v Hongkongu, Pekingu, Dubaji i Moskvě. A čínský trh se současným uměním zaznamenal v roce 2009 ještě prudší pokles než trh americký.

Cena umění na celém světě začala klesat, jen se to stalo pět až sedm měsíců po pádu cen akcií a nemovitostí. Ceny v aukcích se držely na vysoké úrovni, protože byly zaštítěné zárukami poskytnutými před několika měsíci. Zatímco ve Spojených státech se hospodářská recese projevila už v posledním čtvrtletí roku 2007, pokles aukčních cen bylo možné zaznamenat teprve po prvním čtvrtletí roku 2008.

Za třetí panovalo přesvědčení, že sběratelů z kategorie multimilionářů se výkyvy v ekonomice nedotknou. To byla sice víceméně pravda a někteří sběratelé nakupovali dál, jenže v aukcích se snažili získávat položky pod cenou a od oslabených, ohrožených obchodníků či soukromých prodejců požadovali výrazné slevy. Kromě toho si nechtěli pošramotit pověst a báli se, aby je někdo neobvinil z toho, že utrácejí obrovské sumy za umění v  době, kdy se v  jejich společnostech propouští. Sběratelům, které takové obavy netrápily, se dařilo výborně. Losangeleský Eli Broad popsal své nákupy u  Sotheby’s a  Christie’s z roku 2008 jako „výprodej za poloviční cenu“.

A stejn