E-kniha: Šumavská odysea - Václav Jiřík

Šumavská

odysea

Šumavská

odysea

Václav Jiřík

Nakladatelství EPOCHA

Copyright © Václav Jiřík, 2014

Cover © Josef Kroupa, 2014

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2014

ISBN 978-80-7425-198-6

Na místě je poděkování těm, kteří se zasloužili o vydání této

knihy. Na čelném místě to jsou Lázně Františkovy Lázně, a. s.,

a Stavoplast kl, spol. s r. o. Všem patří nejen autorův dík,

ale také následující stránky...

Obsah

Úvod 7

Hranice 19

Studená hodina 161

Použitá literatura 305

7

Úvod

Únorový zvrat v  roce 1948 značně zaskočil část české společnosti,

i když bylo nad slunce jasné, kterým směrem se poválečný vývoj bude

ubírat. Přes všechny varovné signály si veřejnost nedovedla připustit,

že se za tím skrývá zásadní destrukce dosavadních společenských a so

ciálních struktur, které byly budovány po dlouhá desetiletí. V tomto

směru, alespoň zpočátku, neměli jasno ani komunisté. Mluvili o jaké

si specifické, vlastní cestě k socialismu. Otázkou bylo, co mínili vážně

a  co patřilo k  matení veřejnosti. Tyto úvahy zmizely bezprostředně

po jejich vítězství. I když flirtování tímto směrem si zcela neodpusti

li. Tak například nový ministerský předseda Antonín Zápotocký ještě

v červenci 1948 mluvil o přípravě zákona o dobrovolném vystěhování.

Surovost, s jakou komunisté přistoupili k realizaci vlastních cílů, ne

mohla nechat nikoho na pochybách. Teprve tehdy, když už bylo poz

dě, některým postiženým konečně svitlo. To se ale již ocitli na jakési

ošklivé skluzavce, záleželo čistě na nich, jak se zachovají. Zda budou

pokračovat samospádem, či se postaví na odpor. Obě řešení s sebou

nesla specifická rizika.

Ani na  okamžik nesmíme zapomenout na  jednu důležitou okol

nost. Poválečná generace žila v  sevření ocelových obručí vlastních

zkušeností. Kapitolou sama pro sebe byly obavy malých států a  ná

rodů z  dalšího vývoje. Staly se hříčkou v  rukou velmocí, což nejvíce

vyhovovalo Stalinovu Sovětskému svazu. Něco podobného existovalo

i v minulosti, tentokrát bylo ohrožení vlastní identity daleko větší. Za

pomnělo se na to, že v dějinách sice existují jisté zákonitosti, ale v žád

ném případě se neopakují. Po  mnichovském traumatu z  roku 1938

8

Václav Jiřík: Šumavská odysea

a březnové okupaci 1939 se český národ ocitl na periferii evropského společenství. Dvě stanná práva, vyvražděné Lidice a Ležáky, gilotina nejen na Pankráci, ale v řadě velkých německých měst a koncentrační tábory byly symptomy vyhlazovací politiky. Šlo o  samu národnostní podstatu. Konec války vše napravil, Československo se vrátilo tam, kam po právu patřilo.

Poučení bylo nasnadě – zlo nemůže nikdy trvale zvítězit nad dobrem. Jak se vzápětí ukáže, byla to iluze, nebezpečná iluze. V případě nacistického Německa k  této zásadě skutečně došlo. To však nebylo jediné tehdy existující zlo. Stalinův Sovětský svaz pronikl do  Evropy a při tom bezostyšně exportoval princip vlády jedné strany. Něco podobného, co zde již jednou bylo. Žádný prostředek mu přitom nebyl cizí. Podmínkou úspěchu bylo, že vítězné státy si „rozporcovaly“ svět do sfér vlastního vlivu. Byl za tím v nejodpudivějším slova smyslu skrytý velmocenský cynismus. Skutečné zájmy porobených národů a států šly stranou – z osvobozených se tak rázem stali ujařmení. S  tímto danajským darem měla žít střední a  východní Evropa dlouhých padesát let. Pokud někde něco zaskřípělo, byl použit osvědčený lék – tanky. Stalo se tak v Berlíně 1953, Budapešti 1956 a v Praze 1968. Vznikla tak bezútěšná situace, zdálo se, že neexistuje síla, která by tomu mohla zabránit.

Nelze přehlédnout ještě jednu podstatnou skutečnost. Českoslovenští komunisté byli na rozdíl od ostatních satelitních států nejsilnější politickou stranou v zemi. I když lze mít k volbám v roce 1946 řadu výhrad, nelze jim upřít jistou věrohodnost. Byly svědectvím o tom, že společnost byla zásadním způsobem rozdělena. Komunisté to dokázali mimo jiné na úkor neobratnosti politických protivníků. A přitom se nemuseli – na rozdíl od jiných satelitních států – opírat o přítomnost sovětských okupačních jednotek. I když na druhé straně by jejich násilný příchod z východního Německa nebo Maďarska nebyl žádným složitým problémem. Dobře si to uvědomoval prezident Beneš, Stalin to později Gottwaldovi vytýkal jako jistou bezstarostnost. Byl to další důkaz toho, že si komunisté byli svými pozicemi

9

Úvod dostatečně jistí. Ostatně průběh únorových dnů jim dal – bohužel – plně za pravdu.

Důsledkem „únorového vítězství pracujícího lidu“ byly dosud nevídané společenské, sociální a majetkové změny. S něčím obdobným se v našich dějinách nesetkáváme. Jisté podobenství lze nalézt jedině v Obnoveném zřízení zemském z roku 1627, kdy došlo k frontálnímu útoku proti nekatolíkům. Byl jim sice zabaven majetek, ale na druhé straně mohli volně odejít ze země. O něčem podobném si jejich potomci z poloviny 20. století mohli nechat tiše zdát. Za své s definitivní platností vzala nedokonalá poválečná demokracie, kterou nahradila „lidová demokracie“. Což ve skutečnosti nebylo nic jiného než kopie totality sovětského typu. Ze světa zmizela základní lidská práva a nahradilo je mnohomluvné vysvětlování nevysvětlitelného. Republika – vykořeněna ze své podstaty – opustila evropskou civilizaci a ocitla se za Uralem.

Hranice odjakživa patřily k  zásadním atributům státní existence, stát si tak chránil svou ekonomickou a politickou suverenitu. Na druhé straně to, jak s nimi zacházel, vypovídalo o jeho charakteru. V těch rozumnějších byl pohyb přes hranice plynulý, zbloudilí houbaři byli bez problému navráceni domů. Občané z  obou stran si ani pořádně neuvědomovali, kde vlastně žijí. Ovšem i zde existovaly různé zákazy a omezení. Vesměs se jednalo o zboží, které vykazovalo značné cenové rozdíly, a tak se na něm dalo vydělat. Aby se zabránilo podobným spekulacím, byli hříšníci na řídce střežené hranici odchytáváni. Trestem jim byly citelné pokuty, v horším případě několik dnů vězení. Obě strany – jak strážci, tak pašeráci – dobře znaly pravidla hry a  podle toho se také chovaly. Někteří z pašeráků tak činili ze sociálních důvodů, protože kolem hranic již tehdy nebylo příliš šancí na zaměstnání. U  jiných šlo o  příjemné šimrání bránice, při každém „ošulení“ státu o clo a daně cítili slastný pocit.

Tento způsob ochrany státních hranic převzatý z  habsburské monarchie pokračoval i po vzniku samostatné republiky. Jejími monopolními strážci byli členové Finanční stráže. Nic se na tom nezměnilo ani v kritickém roce 1938, kdy hlavně oni nesli tíhu bojů s henleinovským

10

Václav Jiřík: Šumavská odysea

Freikorpsem, což někteří z nich zaplatili svými životy. V září 1938 se stali svědky dobrovolného exodu sudetoněmeckého obyvatelstva z pohraničního území do  nacistického Německa. Po  mnichovské dohodě přestala historická hranice existovat a přesunula se spolu se svými strážci hluboko do českého vnitrozemí. Jak se vzápětí ukázalo, žádný vděk za  věrnost demokratickému státu nesklidili. Nehledě na  to, že finančníci se v  květnu 1945 jako první na  základě vládní výzvy vraceli do pohraničí na svá původní místa, která museli opustit. Obvykle zde narazili na  pseudopartyzány, odbojáře z  revolučních gard a  podobných organizací, kteří terorizovali své okolí. To byl první konflikt s nimi, další na sebe nenechal dlouho čekat.

Na únorovou porážku bylo zaděláno dávno předtím, mimo jiné při jednání v Košicích. Komunistům byl v nové vládě svěřen veledůležitý rezort vnitra, prvním poválečným ministrem se stal Václav Nosek. Na  rozdíl od  svých politických protivníků byli na  jednání perfektně připraveni. Podařilo se jim prosadit jednak to, že bude „podchycena ozbrojená masa občanstva a  do  bezpečnostní služby budou zařazeni mladí a  vhodní lidé“, a  jednak to, že „budou utvořeny zvláštní pohotovostní jednotky jako zálohy do  pohraničí“. Zabili tak dvě mouchy jednou ranou. Navenek se tvářili vůči nové republice loajálně, ale ve skutečnosti si přihřáli svou stranickou „polívčičku“. Tak v létě 1945 vznikl 1. Pohotovostní pluk NB, složený z  již zmíněných pseudoodbojářů. Strana si je tak zavázala, neboť za normálních okolností by nemohli projít řádným prověřovacím sítem, vesměs postrádali základní profesní i morální schopnosti. V krátké době se z nich stala partajní pretoriánská garda. V únoru 1948 byli nasazeni v Praze a z jejich řad vzešla řada pozdějších estébáků.

Pohotovostní pluk byl umístěn v  severních a  západních Čechách a měl být použit v případě jakékoliv sudetoněmecké rezistence. K něčemu podobnému, jak známo, nedošlo ani v okupovaném Německu a  až na  několik drobných případů – jež byly navíc značně politicky nafouknuty – ani v Československu. Vznikla tak nebezpečná situace, několik tisíc mužů leželo ladem, což v sobě skrývalo nečekané problémy. Proto bylo nezbytně nutné najít jim odpovídající místo. Nejvíce to

11

Úvod hořelo při ostraze na hranicích s Bavorskem, tj. americkou okupační zónou. Finanční stráž na vše nestačila, proto musela občas přijít na pomoc armáda. Rozhodovalo přitom několik okolností – nejdůležitější bylo, že do  jejich řad nebyly přijímány nové síly. Ti finančníci, kteří přišli z Podkarpatské Rusi, však rozhodně nepatřili k obdivovatelům Sovětského svazu a ideologie, kterou ztělesňoval. Jim nikdo nemusel blíže vysvětlovat to, co zažili na  vlastní kůži. To ještě více podpořilo kritický postoj sboru vůči tomu, co se v republice dělo. Nejpodstatnější však bylo, že za této situace Finanční stráž stárla jako celek.

Hranice s  poraženým Německem, přesněji řečeno s  americkou a  sovětskou zónou, nedoznala žádných změn. Nechyběly však tendence, nutno zdůraznit soukromého rázu, připojit část německého území a  jeho obyvatelstva k  republice. Konkrétně se jednalo o  Lužice, Lužické Srby a Kladsko, výrazně se přitom exponoval nestor českých archivářů, pozdější akademik Václav Vojtíšek. Kuriozity tohoto typu neměly naděje na  sebemenší úspěch. Hranice se nezměnily, co se však zásadním způsobem změnilo, byla realita a atmosféra kolem jejich střežení. Delikty ilegálních přechodů mnohonásobně narostly. Jejich motivace byla ve většině případů sociální, jednalo se o samé dno. Přes hranice byl leckdy přenášen suchý chléb (!), životní úroveň v obou zónách byla podstatně horší než v republice. Obzvláště krutá byla v  sovětské. Důsledkem specifické situace bylo to, že na  pašování se ve zvýšené míře podílely ženy, zatímco muži se stali oběťmi válečného běsu, v lepším případě skončili v zajetí. Dělaly to hlavně pro své hladovějící děti. Finančníci je nestačili chytat, tresty byly směšné – několik dnů vězení či pokuty a v případě cizích státních příslušníků vyhoštění.

Pochopitelně, že staří pašeráci z obou stran hranice, pokud přežili válečné hrůzy, neodešli do penze. V ještě větší míře obnovili svoji činnost a na rozdíl od své amatérské konkurence byli podstatně úspěšnější. Finančníci o nich věděli, mohli si však být jistí tím, že při vzájemných setkáních proti nim nepoužijí zbraně. Nepsané zákony z  časů předválečné republiky ještě zcela nezmizely ze světa. To byla další změna k horšímu, k níž na hranicích došlo. Mladí a později odsunutí sudetští

12

Václav Jiřík: Šumavská odysea

Němci se v tomto směru nežinýrovali. Zbraní, od pistolí po samopaly, se v okolí povaloval dostatek, většina mužů navíc měla za sebou vojenský výcvik a leckdy bohaté frontové zkušenosti. Cena, váha a respekt k  lidskému životu z  hranic postupně mizely. Často šlo, jak na  jedné, tak i  druhé straně, o  holé životy. Na  české straně si odnesli v  tomto směru smutný primát mladí vojáci a esenbáci. Na rozdíl od finančníků jim nikdo nevštěpoval do hlavy, že bez lidských ohledů se střežení hranice neobejde. Na  druhé straně by proti zkušeným „fronťákům“ v glazé rukavičkách stěží obstáli.

Prvním poválečným šéfem ministerstva financí, pod které Finanční stráž spadala, byl slovenský lékař dr. Vavro Šrobár. Byl to již starší muž, Benešův člověk, přestože byl zřejmý nedostatek finančníků, doplňování sboru však neinicioval. Po květnových volbách v roce 1946 se rezortním ministrem stal člen vítězné strany komunista dr.  Jaromír Dolanský. Od  něho se něco podobného nedalo očekávat. Místo toho ale došlo v červenci 1946 – bezprostředně po vítězných volbách komunistů – ke  vzniku Pohraničních útvarů SNB. Policie tak byla oficiálně pověřena střežením hranic. Vznikla absurdní situace, v pohraničních obcích od té doby existovaly tři stanice ozbrojených složek – Finanční stráže, běžné exekutivy SNB a Pohraničních útvarů. Ty se musely od samých začátků seznamovat se střežením hranic jak po teoretické, tak praktické stránce. Jednoznačně šlo o politické rozhodnutí, jinak by plně postačilo doplnění stávající Finanční stráže. Ta však byla od samého počátku pro komunisty nedůvěryhodná.

A tady začíná dlouhé období, které definitivně skončilo až se společenskými změnami po roce 1989. V žádném případě ho nelze chápat bez širšího kontextu. Bylo součástí politického systému, který se chopil moci. Řečeno značně zjednodušeně, řadový občan byl sevřen obručemi různých zákazů a omezení, jejichž nedodržení s sebou neslo riziko vysokých trestů včetně toho nejvyššího – smrti. Lidé se ocitli v situaci, v níž česká společnost nikdy nebyla, nepočítáme-li nacistickou okupaci. Proto se zcela zákonitě musel dostavit odpor. Jeho opakem bylo přitvrzování moci. V praxi to potom vypadalo tak, že světlo světa spatřila řada zákonů, které měly budit zdání právní legalizace.

13

Úvod Netřeba příliš zdůrazňovat, že byly v zásadním rozporu nejen s historickými tradicemi, ale hlavně s obecným chápáním demokracie a hum an it y.

Listování v  třiačtyřicetileté historii tohoto typu ochrany státních hranic není nikterak povzbudivé čtení. Jsou za ní skryty stovky, možná tisíce zničených lidských osudů, dlouhá léta vězení, pobytu v táborech nucených prací a na nejzazším místě tragicky ukončené lidské životy. Na  rozdíl od  životní úrovně kvalita ostrahy hranic neustále stoupala. Za  pomoci různých „technických pomůcek“ dosáhla téměř dokonalosti. Což se o  již zmiňované životní úrovni nedalo říci ani v náznacích. I to charakterizovalo tehdejší politický model. Doprovázela jej demagogie nejhrubšího zrna, kde se z  černého dělalo bílé a naopak. Cena lidského života poklesla na nejnižší úroveň. Podobně jako při monstrprocesech se každému „úspěšnému“ zásahu na hranicích veřejně aplaudovalo. Byť v tomto případě to platilo spíše v přeneseném slova smyslu. Tato krvežíznivost je dalším flagrantním důkazem totálního úpadku lidské morálky a sounáležitosti. Bez nepřítele se prostě nedalo žít, a pokud nebyl po ruce, bylo nutné si ho rychle „vyrobit“.

Důležitým dnem únorové krize byl 23. únor 1948. Tehdy byly zrušeny dosud platné cestovní pasy, přesněji řečeno platily se zvláštním potvrzením. Jejich majitelům, kteří neměli naději získat podobný certifikát, nezbylo než místo legální zvolit ilegální cestu. Naděje na  její úspěch byla zpočátku poměrně vysoká, straně věrní esenbáci byli z hranic staženi do hlavního města, kde sehráli neslavnou roli. Alespoň okrajově je nutné rovněž zmínit organizaci Pohraničních útvarů SNB. Jejich velitelství se nacházelo v  Praze (SNB útvar 9600) a  skládalo se ze tří pluků, jejichž velitelství byla umístěna v  Liberci, Plzni a  Brně. To však netrvalo dlouho, v  březnu 1948 byly pluky zrušeny a nahradily je prapory. Protože hlavní důraz této publikace je kladen na jihozápadní a jižní hranici s americkou zónou v Bavorsku, je třeba zmínit alespoň ty nejdůležitější – Plzeň, Písek či České Budějovice. Na úloze Útvaru 9600 se nic nezměnilo, to nejpodstatnější však ještě mělo přijít.

14

Václav Jiřík: Šumavská odysea

Tuto skutečnost potvrzuje i  druhá strana, konkrétně prorežimní publicista Ota Holub, kterému nelze upřít jistou věrohodnost a publikování dosud utajených informací. Potvrzuje, že situace v  inkriminovaných únorových dnech na  bavorských hranicích byla kritická. V  té době se začal enormně zvyšovat počet uprchlíků jako reakce na politický zvrat. Doslova uvádí, že většina jejích strážců byla odvelena do Prahy a dalších měst ve vnitrozemí. K určitému zlepšení došlo koncem února po jejich návratu. „Počátkem března 1948,“ uvedl ve své knize Smrt ze zálohy, „každé oblastní velitelství ve vnitrozemí odesílalo 15–17 příslušníků jako posilu k útvarům na bavorské hranici. Každý měl mít pistoli, samopal a dva zásobníky. Události posledních hodin ukázaly, že toto rozhodnutí není zbytečné...“ Vznikly však jiné problémy, nucení strážci hranic s tímto převelením nesouhlasili. Nemluvě o tom, že jejich nasazení bylo značně omezené, protože jim hrozilo, že v hlubokých pohraničních lesních masivech fatálním způsobem zabloudí.

Nutno doplnit, že v  té době sloužilo na  hranici 6272 esenbáků a 3165 finančníků (údaj pochází z počátku roku 1949). Klíčovým dokumentem, který s definitivní platností rozhodl tuto schizoidní skutečnost, byl Zákon číslo 275 z 2. prosince1948. S platností od příštího roku byla Finanční stráž zrušena a  jediným monopolním strážcem hranic se stala Pohraniční stráž SNB. Proti finančníkům bylo vedeno intenzivní tažení již od  února téhož roku. Část jich byla propuštěna do civilu a část přeložena na jiná, nedůležitá místa ve vnitrozemí. Pouze zlomek, pokud splňoval kádrová a  politická kritéria, byl přeřazen k esenbákům. Pravdou bylo, že část finančníků – ať již v civilu, nebo v uniformě – se podílela na převádění přes hranice. Ostatně k něčemu podobnému docházelo, byť v menší míře, i u esenbáků. Rozhodovaly přitom sympatie k předválečnému demokratickému státu a antipatie k nastupující totalitě.

Jádro sporu nespočívalo pouze v  tom, že vnitro mělo při střežení hranic dominantní postavení. V prvé řadě šlo o totalitní praktiky, které nezaměnitelným způsobem doprovázely jeho činnost. V této souvislosti se ještě na  okamžik vrátíme k  nedůstojné likvidaci Finanční

15

Úvod stráže. Jedno bylo od  samého počátku zřejmé, nestalo se tak ze dne na den, celá akce byla dlouhodobě a pečlivě připravována. Flagrantním důkazem jsou dokumenty uložené v Archivu bezpečnostních složek v Brně-Kanicích. První z nich není datován, z textu je však zřejmé, že k  prověrce došlo bezprostředně po  únorovém převratu. V  hlášení je blíže komentována situace Finanční stráže v Karlovarském kraji. Úvodem jsou vypsána jména deseti členů, kteří byli nuceni odejít do civilu, anebo byli přeloženi. Většinou se jednalo o starší finančníky v  hodnostech respicientů, respektive inspektorů. Najdeme zde i  bývalé legionáře, většina z nich v kritickém roce 1938 bojovala v řadách SOS (Stráž Obrany Státu) proti henleinovcům.

Proto se cítili oprávněně rozhořčeni. Jako důvod odvolání byla u některých z nich uvedena nic neříkající „předcházející politická činnost“. Zasáhly také místní a okresní akční výbory, zlověstné likvidační instituce. U  dalších z  nich nebylo uvedeno nic, ostatně i  to charakterizuje dobu a její aktéry. U dvou je poznámka, že byli zatčeni „pro podezření ze zneužití úřední moci“. V závěrečném komentáři jim kupodivu nebyla vytýkána závadná politická činnost. Místo toho se zde objevuje poznámka, že prověrka byla vůči té, která proběhla v policejních řadách, nedostatečná, doslova až „směšná“. To nevěstilo, jak se vzápětí ukázalo, příjemnou budoucnost. Na své si také přišla obvyklá demagogie. Jako obecný nedostatek bylo shledáno to, že finančníci měli nedostatek přímých telefonních linek. Proto museli používat ty, jež měly k dispozici pohraniční útvary SNB. Na místě je otázka – kdo z nich byl preferován a na čí úkor se tak stalo?

Nyní k  druhému dokumentu z  kanického archivu. Nutno předeslat, že finančníci si dobře uvědomovali nebezpečí, které jim hrozilo, a odkud vzešlo. Podle toho se také chovali. Na počátku roku 1947 vypracovali obsáhlou zprávu, v níž pečlivě zdokumentovali nejen drobné prohřešky, ale také vážné nedostatky svých „nových kolegů“. Byla označena jako Pamětní spis o situaci ve Finanční stráži a k vyřízení ji dostal vysoký úředník ministerstva vnitra Jindřich Veselý. U  tohoto muže se na  okamžik zastavíme. Již před válkou byl vyšším funkcionářem KSČ, za války byl vězněn v koncentračním táboře Buchenwald

16

Václav Jiřík: Šumavská odysea

a po skončení světového konfliktu ho čekala závratná kariéra na ministerstvu vnitra, úzká spolupráce se sovětskými poradci, krátký čas stál dokonce v  čele Státní bezpečnosti. Jeho sebevražda v  roce 1964 – tehdy byl ředitelem Ústavu dějin KSČ – značně zčeřila hladinu v zasvěcených kruzích. Byl přítomen u  celé řady akcí, které jsou dodnes obestřeny tajemstvím.

Na  desítkách případů – byly číslovány – se poukazovalo na  to, že noví strážci hranic postrádali nejen služební, ale hlavně morální kvalifikaci. Tak například v  Kryštofových Hamrech si vyrazili dva esenbáci ilegálně do  Saska, sovětské okupační zóny. Byli polapeni a  přes Vejprty vráceni do Československa. Za údajným důvodem stálo něžné pohlaví. Tento druh turistiky byl ve vysokém kurzu. O něco podobného se pokusila další dvojice esenbáků z Českého Wiesenthalu, dnešní Lužná. Jednomu z nich se při zatýkání podařilo uprchnout, druhý z nich se vrátil domů v doprovodu sovětské eskorty. Ve spise dále stojí, že esenbáci zneužívali svého služebního postavení k pašování různého zboží. V Libé na Chebsku, tentokrát se jednalo o americkou zónu, přenášela další dvojice přes hranice tvrdý alkohol a zpátky se vracela s cigaretami. Jinými slovy činila přesně to, proti čemu měla na hranicích zasahovat.

V  již zmiňovaných Vejprtech se dal na  pašování prostřednictvím zdejšího Němce jeden strážmistr SNB. Ve zprávě je uvedeno, že se jednalo o potraviny v množství 10 kg mouky, 2 kg cukru, 2 pytle brambor a  5000 říšských marek, které zde stále platily. Nečinil tak zadarmo, zpátky se mu vrátily dvě osobní auta a jeden motocykl. Tento do očí bijící nepoměr byl důkazem toho, jak zoufalá situace v  zásobování obyvatelstva vládla v sovětské zóně.

Všeobecně bylo známo, že v Plesné na Chebsku zuřil mezi komunisty a nekomunisty nevybíravý politický boj. Pozdější vítězové si to s  poraženými tvrdě vyřídili. Vraťme se však k  našemu pamětnímu spisu, v  němž se objevily tři případy z  Plesné. Vyšetřováním krádeže u  zdejšího řezníka se kupříkladu zjistilo, že jeho prostřednictvím sovětští vojáci z Brambachu propašovali do republiky dvě harmoniky a  gramofon. Finanční stráži však nebylo nic nahlášeno, přišla na  to

17

Úvod víceméně náhodou a  inkriminované předměty zabavila. Finančníci zadrželi při pašování hudebních nástrojů jednoho odsunutého Němce a předali ho SNB. Ten byl však bez sebemenšího trestu příští den propuštěn na svobodu. V dalším případu finanční strážci zabavili u jednoho pašeráka větší množství cigaret, nenahlásili to a ponechali si je pro vlastní potřebu.

Americké cigarety, byť značně předražené, byly kýženým artiklem. V  Československu dále platil přídělový systém, který byl vůči kuřákům značně skoupý, tuzemské značky navíc nevynikaly přílišnou kvalitou. Na této skutečnosti postavili svůj plán dva strážmistři SNB z Aše. U jednoho národního správce v Mokřinách si ukryli své cigarety. O  tom, kde je získali, nepadla žádná zmínka (celkem jich bylo patnáct tisíc!). Postupně je po částech odebírali a předávali do oběhu. Celá záležitost praskla poté, když u našeho trojlístku došlo k obchodním nesrovnalostem. Také v Kraslicích, konkrétně v Hraničné, došlo k  pašování hudebních nástrojů. Jednalo se o  jednu basovou a  deset foukacích harmonik. Prostřednictvím jedné ženy je dodali sovětští vojáci z Brambachu, kontraband byl určen jistému strážmistrovi SNB. Existovaly však případy daleko závažnější. V lednu 1946 byl v Mikulovášicích na Šumpersku zatčen svobodník SNB Josef Skalický, neboť spáchal loupežnou vraždu, za niž byl odsouzen k trestu smrti a popraven. Jednalo se o další důkaz toho, že výběr k Pohotovostnímu pluku a následně k SNB byl prováděn krajně nezodpovědně.

Jak již bylo řečeno, zadržení na hranici se negativně promítlo do života postižených. Někdy to trvalo dlouhá desetiletí. Perzekučním zásahům se nevyhnulo ani jejich bezprostřední okolí. Postupně se vytvářela hraniční pásma, do kterých byl vstup buď omezen, nebo úplně zakázán, a  ta se neustále rozšiřovala. Vzaly zde za  své nejen samoty, ale leckdy i celé osady. Důvod byl celkem zřejmý – mohly sloužit „narušitelům“ jako úkryt. Ze stejných příčin byla zlikvidována řada komunikací. Nedělo se tak ze dne na  den, ale postupně v  toku měsíců a  roků. Vytvořil se jakýsi hluchý prostor bez lidského života, do  něhož se mohlo jedině na  propustky. Jediným kladem tak paradoxně bylo, že příroda zůstala chráněna před neomalenými zásahy. Podél

18

Václav Jiřík: Šumavská odysea

celé hranice se táhnul vykácený pruh, na  kterém se experimentova

lo s tím, jak co nejvíce ztížit jeho přechod. Všechny prostředky byly

dobré, včetně smrti uprchlíků, nic jiného si přeci – slovy tehdejší pro

pagandy – nezasloužili. Absurdita tak byla naplněna, zvířata a ptáci si

mohli dělat, co chtěli...

19

Hranice

Na  československých hranicích panovala jasná pravidla, jež byla

po  únoru 1948 zčásti převzata a  částečně doplněna o  nová, odpo

vídající obrazu nové státní moci. Po  svém zadržení byli neúspěšní

uprchlíci eskortováni na nejbližší policejní stanici, kde s nimi byl se

psán krátký, víceméně orientační protokol. Byly v  něm uvedeny je

jich osobní údaje, motivy útěku, den a hodina zadržení atd. Do jaké

míry byl věrohodný, ukázalo následující vyšetřování. Odtud putovali

do  věznice a  před soud na  okresní úrovni, zajímavější případy byly

předávány nejbližším služebnám Státní bezpečnosti. V počáteční fázi

– do října 1948 –, pokud se nejednalo o souběh trestných činů, jim ne

hrozil nikterak vysoký trest. Maximálně šlo o několik týdnů vězení, to

se však změnilo po vydání Zákona 231/1948. Týdny nahradily měsíce,

k tomu ještě navíc přistoupil trest v táboře nucených prací vynášený

politickými komisemi na krajské úrovni. Jeho délku, včetně soudního

rozsudku, ovlivňoval třídní původ emigrantů. Prchajícího proletáře

čekal podstatně nižší trest než polapeného továrníka nebo advokáta.

Pochopitelně, že vedle trestů se k  horšímu měnila atmosféra a  okol

nosti s ní spojené, hlídkující esenbáci stále častěji sahali po zbraních.

První útěky, máme na mysli konec února a první březnovou deká

du roku 1948, byly živelné. O  pozdějších různých odbojových sítích

a jejich propojení na převáděče zde není ještě ani stopa, čas musel te

prve nazrát. Zcela výjimečně se v tomto období setkáváme se skupi

nami uprchlíků větší než pět osob. Vesměs převažovaly dvojice nebo

trojice, málokdy to byli jednotlivci. Člověk je tvor společenský, bylo

tedy proti jeho podstatě vypravit se do hlubokých hraničních hvozdů

20

Václav Jiřík: Šumavská odysea

osamocen. V naprosté většině případů šlo o přátele, krajany, spolužáky, kolegy atd. Ženy, nebylo jich příliš, většinou doprovázely manžele, snoubence, popřípadě milence. Převažovaly osoby ze všech možných koutů republiky. Na  rozdíl od  Chebska a  Ašska se Slováci objevovali na jižních hranicích výjimečně. Odlišná pravidla platila u místních obyvatel, tam to však lze vysvětlit tím, že pokud chtěli uprchnout, nebyl to velký problém. Znali dobře místní podmínky, počínaje přírodou a konče samotnými esenbáky. Na jejich úspěšné útěky se obvykle přišlo po kratší či delší nepřítomnosti v místě bydliště.

Zprávy se jmény zadržených uprchlíků putovaly k  nadřízeným na úrovni pluku (po reorganizaci praporů), kteří je zpracovali do svodek. Dělo se tak prostřednictvím telefonů a  dálnopisů – záleželo na  tom, která z  těchto forem komunikace byla k  dispozici. Tak se dalo poměrně rychle zjistit, zda mezi nimi nebyly z  bezpečnostních hledisek „zajímavé osoby“. Dalším protivníkem uprchlíků byly klimatické podmínky. Po horkém a suchém létě 1947 přišla tuhá zima. Pohyb v  terénu byl ztížen mimořádným množstvím sněhu, netřeba připomínat, že zanechané stopy byly spojenci strážců hranic. Proto i  v  pozdějších letech počet útěků v  zimě výrazně poklesl. V  šumavských podmínkách měli jistý náskok zdatní lyžaři. Takovýto způsob přechodu se ale neobešel bez vynikající znalosti místa přechodu, což byl značný problém. Ani dobré čtení podrobných map nezaručovalo úspěch. Proto se záhy objevují na scéně převáděči vesměs z řad zdejšího obyvatelstva, perfektní znalci regionálních podmínek. K jejich činnosti se ještě blíže vrátíme.

První námi sledovanou skupinou jsou překvapivě sudetští Němci. V  roce 1946 proběhl hromadný odsun a  v  republice jich zůstalo necelých čtvrt milionu. Zčásti se jednalo o antifašisty, smíšená manželství a jednak o tzv. specialisty. Výklad tohoto termínu je široký, vešli se sem kvalifikovaní skláři stejně jako zemědělští nádeníci. Přestože jim byl zabaven veškerý majetek a  nevztahovala se na  ně občanská práva, považovali své setrvání v republice za malé vítězství. Netýkala se jich existenční nejistota odsunutých a  nehrozil jim bezprostředně hlad. Nic z toho se o jejich krajanech v Německu rozhodně říci nedalo.

21

Hranice Obzvláště smutné zkušenosti získali ti, kteří byli odsunuti do sovětské zóny. Tím ovšem není řečeno, že ti, kteří zůstali v Československu, republiku milovali, pouze považovali tento způsob řešení za menší zlo a podle toho se chovali. Pokud však vzaly tyto okolnosti za své, bylo jasné, že s jejich perspektivami je to na pováženou. Nutno si však uvědomit, že se jednalo pouze o okrajový jev.

Po komunistickém převratu vzalo mnoho neodsunutých Němců hranice doslova útokem. Například útvar SNB Prenet na domažlickém okrese ohlásil, že 5. března 1948 uprchl do  Bavorska z  osady Trachmos Michal Breiz s  celou rodinou, celkem se jednalo o  šest osob. Do  pohybu se dala dílem úspěšná a  dílem neúspěšná lavina. Následujícího dne (6. března) dorazila z hranic další Jobova zpráva. Z obcí Nový Losintál, Stará Knížecí Huť a Zadní Valdheim v soudním okresu Tachov uprchlo 42 osob německé národnosti, z  toho 18  mužů, 22  žen a  2 děti. Pro strážce hranic z  útvaru SNB Přimda to byla mimořádná blamáž. To nebyl útěk, ale manifestační odchod! Donutil je, aby věnovali zdejším Němcům zvýšenou pozornost. Vše naznačovalo, že se jednalo o plánovanou akci. Následujícího dne zaúřadoval útvar SNB Nechanice v okrese Domažlice. Podařilo se mu zadržet na  útěku dvě německé rodiny z  Novosedelské Huti poblíž Poběžovic. Jednalo se o 7 osob, jež byly následujícího dne na příkaz okresního bezpečnostního referenta propuštěny na  svobodu. Rozhodně to nebyla dobrá vůle, spíše skutečnost, že jejich práce byla nenahraditelná.

V  dnes již neexistující  obci Mýtnice bylo téhož dne útvarem SNB Grafenried u Poběžovic zadrženo 13 osob. Jednalo se o tři rodiny, které se podle hlášení připravovaly na  útěk. Jedním dechem je k  tomu ve zprávě dodáno, že v prostoru útvaru SNB Nemanice uprchlo devatenáct osob, celkem čtyři rodiny. V hlášení ale nebylo uvedeno, odkud byly. S sebou si vzaly pouze nejnutnější věci jako například šatstvo. Je zde také zaznamenáno, že po  jejich útěku vznikla kolem ošetřování dobytka kritická situace. O  dva dny později (9.  března) podle informací SNB Tachov uprchla z Pavlova Studence rodina Němce Keima, tři dospělé osoby a jedno dítě. Měli to jednodušší než ostatní uprchlíci,

22

Václav Jiřík: Šumavská odysea

žili na  samotě padesát metrů od  hranic. Proto si s  sebou mimo šatstva mohli vzít i peřiny. Ve stejný den však byli strážci hranic úspěšní. Jednalo se o SNB Bělá nad Radbuzou, v půl desáté večer zadrželi na  hranicích dvě německé rodiny, celkem sedm osob z  obcí Erazim a Korytany. Nutno doplnit, že k něčemu podobnému docházelo také v západních Čechách. V Hranicích v Čechách se dali do pohybu zdejší němečtí textilníci, i když jich bylo podstatně méně.

Mimo hromadných pokračovaly i  individuální útěky sudetských Němců. Byla to však labutí píseň, stále rostoucí rizika – počínaje vyššími tresty a konče střelbou – je odrazovala od podobného počínání. Nakonec zůstali ve  hře staří, zkušení pašeráci ještě z  časů první republiky. I k nim nás zavede následující vyprávění. Pro bližší informaci si uvedeme ty útěky, které proběhly v první březnové dekádě 1948 v teritoriu plzeňského pluku a později praporu. Dne 4. března strážci hranic z útvaru SNB v Eisendorfu (Železná) v okrese Domažlice zadrželi Bedřicha Feldmanna z Mnichova při pokusu o přechod do Bavorska. To již se vracel ze svého dobrodružného výletu. Podstatné bylo, že u  něho nalezli valuty a  skvosty v  ceně půl milionu korun. I když to zde nebylo výslovně řečeno, jednalo se o ukrytý poklad odsunutých Němců. Sedmého března vojenská hlídka u Horní Vltavice zajistila dvojici mladých Němců, Viléma Vrbu z Kieshüblu a Arnošta Schindhauera z Ústí nad Labem, u nich však nebylo nalezeno nic mimořádného.

O  den později (8. března) byla v  Železné Rudě zdejšími esenbáky zadržena Terezie Kufnerová, místní rodačka odsunutá po  druhé světové válce, jež se sem vracela z  Bavorska. Téhož dne opět zaúřadovali vojáci u  Bělé nad Radbuzou a  zajistili dvojici prchající opačným směrem. Jednalo se o  J. Brichtla a  A. Rackovou, která z  těchto končin pocházela. Prchali z internačního tábora pro Němce v Kunčicích u  Ostravy. O  dva dny později hajný přivedl na  stanici SNB v Horní Vltavici Rudolfa Sturma z Heidelbergu. To byl do jisté míry charakteristický případ, s velkou pravděpodobností se jednalo o bývalého zajatce. Těm většinou nebyl povolen vstup na území republiky. Sturm tak proto učinil ilegálně, konkrétně na Šumavě. Dostal se

23

Hranice do Vimperka a odtud vlakem odcestoval do Bílé Třemošné u Vrchlabí, kde se setkal s rodiči. Vracel se po stejné trase, cestou do Strážného ho však štěstí opustilo.

Ještě k jedné okolnosti, která není příliš známá. Také na tomto úseku hranice se opakuje to, co se dělo v  její západní části. Pohraniční strážci dávali do  svých hlášení i  svá setkání s  německými protějšky. Nutno si uvědomit, že Německo bylo okupovaným státem a okupanti nebývají obecně příliš milováni. Němečtí strážci hranic, ostatně i oni byli policisté, si museli být dobře vědomi toho, jak závažné informace svým českým kolegům poskytují. Nedá se zcela vyloučit, že mezi pravdivými informacemi, jak bývá za podobných okolností zvykem, si přišla na své dezinformace. Co vlastně bylo obsahem těchto informací, které se ocitly v hlášeních? Touto cestou dorazila 5. března k útvaru SNB v Přimdě zpráva o tom, že americké hlídky mají rozkaz zadržovat uprchlé Čechy a  chránit je před útoky ze strany Němců. I  když zde není uveden zdroj, je více než pravděpodobné, odkud foukal vítr. V tomto případě šlo víceméně o informaci obecného charakteru, běžně ale převládala konkrétní fakta, podle nichž se československá strana zařídila.

Tak útvar SNB Nové Údolí na  okrese Prachatice v  nedatovaném hlášení z  druhé poloviny první březnové dekády oznamoval, že se od  svých německých protějšků dozvěděl, že v  posledním čase prošlo na  jejich úseku deset ozbrojených osob. K  něčemu podobnému také došlo u  útvaru SNB Tachov, tentokráte jsou k  dispozici přesná data, stalo se tak 5. března. Podle bavorských kolegů přešlo během 3. a 4. března hranice devětadvacet osob (!). Nebylo však blíže uvedeno kde konkrétně. Všechny se okamžitě ohlásily u německých úřadů, jeden z  uprchlíků byl ozbrojen pistolí. Hlášení útvaru SNB v  Eisendorfu z 9. března upřesňuje místo, kde k setkání došlo – na Pleši. Podle Němců přešlo hranice v noci z 9. na 10. března pět osob české národnosti, které zadrželi Američané a mezi nimiž byl dokonce jeden strážmistr SNB. Tyto informace potvrdil jeden finančník s  tím rozdílem, že ve  skutečnosti se jednalo o  vrchního strážmistra SNB, jejž navíc doprovázela manželka.

24

Václav Jiřík: Šumavská odysea

K tomu, aby si čtenář udělal lepší představu o tom, co se na jižních hranicích s Bavorskem dělo, slouží následující chronologie. Je sestavena z archivních materiálů, které jsou uloženy v Archivu bezpečnostních složek v  Brně-Kanicích. Nyní – po  bezmála pětašedesátiletém časovém odstupu – mohou budit dojem suchých a nezáživných faktů. Ostatně při podobném přístupu bude stejné platit s podobným odstupem i o nás, generaci let 1968 a 1989. Ani v jednom a ani v druhém případě to není spravedlivé. Protože i tehdy žili plnokrevní lidé se svými láskami a nenávistmi, iluzemi a deziluzemi, nadějemi a prohrami. Vše násobilo drama na politické scéně, politika byla všudypřítomná. Neutralita se většinou nepěstovala, nebylo pro ni místo. Konfrontace se přestěhovala z  ulic velkých měst a  ocitla se v  lesích na  hranicích, kde kulminovala. Svědčí o tom uzlíky lidských příběhů včleněné do širšího dějinného proudu. A ještě na jednu věc nelze zapomenout – bez února 1948 by přirozeně nedošlo k událostem let 1968 a 1989.

Prvním neúspěšným uprchlíkem zadrženým na  jižní části hranice byl Karel Čekan, kterého v  osadě Mlýnce zadrželi 27. února strážci z  útvaru SNB Studánky v  okrese Domažlice. O  dva dny později (29.  února – shodou okolností byl přestupný rok) byla zajištěna na stejném místě Jana Čekanová. Vše bylo na počátku strašidelné hry, do které nedobrovolně nastupovali polapení kopečkáři. Jedině tak se dá vysvětlit, že u zajištěných nebyl uveden žádný další údaj. Proto nevíme, zda se jednalo o  manžele či odkud vlastně přišli. Postupně dojde v  tomto směru k  jistému zlepšení, nicméně ještě dlouho budou mít tyto informace daleko k dokonalosti. Téhož dne byla v teritoriu útvaru SNB Nechanice, konkrétně u  Wastlova mlýna, zatčena šestičlenná skupina. Převažovali v ní vysokoškoláci, u R. Tylečka bylo výslovně podotknuto, že studoval na vysoké škole obchodní. Dalšími studenty byli M. Doseděl, V. Hivnar, V. Opřátko a H. Svobodová. Jedině u V. Sochy bylo uvedeno jako zaměstnání modelář, všichni pocházeli z Prahy. To, že byli předáni Státní bezpečnosti v Klatovech, pro ně nevěstilo nic dobrého.

U  Plešného jezera v  okrese Prachatice zadrželi strážci hranic z útvaru SNB Nová Pec 1. března Josefa Vágnera. Také oni byli skoupí

25

Hranice na  slovo, není zde uveden žádný identifikační údaj. Téhož dne byla zat čena další vícečlenná skupina, tentokráte „zapracovali“ strážci z útvaru SNB Kyselov v okrese Český Krumlov, stalo se tak na Zlatém Vrchu. Opět byla uvedena pouze jména bez jakýchkoli bližších údajů. Jednalo se o  Z. Drápala, A. Krznara, Z. Zítka, Š. Baxu, J. Viciána a K. Štreicnera. Jediné, co bylo úplně jasné, byl směr jejich pochodu.

• • •

Prvního března uvízl v  esenbáckých sítích poblíž hranic národně socialistický poslanec Bohuslav Deči. Stalo se tak v  obvodu útvaru SNB Železná Ruda. V  hlášení se objevil i  jeho doprovod, konkrétně byla uvedena krajská tajemnice R. Pacejková a „pět neznámých osob“. V dubnu téhož roku ho zglajchšaltované Národní shromáždění zbavilo poslanecké imunity. Protože se jedná o případ, o kterém se až dosud mlčelo, budeme se mu věnovat podrobněji. Deči nebyl zdaleka jediným polapeným poslancem u hranic. Stále měl podobně jako zmínění kolegové zákonodárný mandát nemluvě o poslanecké imunitě, což se nehodilo do  krámu novému režimu. Bez ohledu na  tuto skutečnost, šly veškeré zábrany stranou. Nikdo si nemohl být jistý tím, co bude následovat. Dvojnásob to platilo o těch, kteří byli vůči novým mocipánům nějakým způsobem kritičtí. Z Dečiho polemik odcházeli jeho komunističtí protivníci značně pošramoceni – teď přišla jejich chvíle.

Na místě je blíže si představit Růženu Pacejkovou, národně socialistickou tajemnici pro ženy v Královehradeckém a Pardubickém kraji. V  té době to byla čtyřiadvacetiletá svobodná žena, čehož se později komunistická justice pokusila zneužít, ale k tomu se ještě dostaneme. Z  titulu tajemnice se zúčastnila těch schůzí, na  které byla vedením strany delegována. Při výslechu, ze kterého čerpáme, zcela odmítla, že by se její strana připravovala na vládní krizi. O tom, že k ní došlo, se dozvěděla z novin a rozhlasu. Porážku brala jako přechodnou s tím, že časem se vše uklidní. Rozhodně nepočítala s uzavřením sekretariátu v Hradci Králové. I po pádu vlády dále pokračovaly naplánované schůze. Dvaadvacátého února se osobně zúčastnila setkání v  Lovčicích a Sendražicích. Byla také přítomna policejní prohlídce sekretariátu, ale ani tehdy ještě neztratila naději, že se věci nějak urovnají.

26

Václav Jiřík: Šumavská odysea

Naděje však začaly brát za své 27. února, kdy byl sekretariát zapečetěn. Zaměstnanci se sešli v Národní kavárně, kde jim poreferoval zástupce z ústředí. Na schůzi byl také přítomen poslanec Bohuslav Deči, který byl po celou dobu v Praze. Vraťme se ještě na okamžik k naší tajemnici. Pozdější soud zjišťoval, zda při posledních schůzích nedošlo k  „pobuřování proti republice“. Svědkem u  přelíčení ale nemohl být kdokoliv, ti byli vybíráni z nejspolehlivějších komunistů. V již zmíněných Lovčicích byl jedním takovým předseda MNV František Mrňák, protokol s  ním byl sepsán už 26. února (!) na  SNB v  Chlumci nad Cidlinou. Hlavním řečníkem byla Pacejková, jež úvodem promluvila o obecné situaci. Řekla, že důvodem ministerské demise bylo odvolání pražských nekomunistických důstojníků SNB. Komunisté dělali prezidentu Benešovi odjakživa problémy, psal o  tom ve  svých knihách. Tehdejší ministr informací Václav Kopecký chtěl dokonce v roce 1937 pro sudetské Němce autonomii.

Tajemnice dále kritizovala znárodněný průmysl a organizování třiceti milionů brigádnických hodin. Na vlastní oči viděla práci ve Škodových závodech a  uznala, že je špatně honorovaná. Kdyby prý tam byli poctiví vedoucí, nebyly by ztráty tak velké. Kritizovala také pozemkovou reformu, protože státní statky neprosperovaly. Naopak prosperovala půda přidělená soukromým zemědělcům, ta jim ale měla být odebrána. Mávala přitom Tvorbou se slovy: „Tam je to napsáno.“ Z  této půdy se prý budou tvořit kolchozy. Živnostníkům oznámila, že jejich majetek bude združstevněn. Komunisté se solidarizují s Maďary, našimi úhlavními nepřáteli! Sídlo KSČ nesídlí v  Praze, nýbrž v Bělehradě! A pokračovala dále. Podle svědkových slov většina přítomných zesměšňovala nejen ministry vnitra a informací, ale i ostatní vládní činitele. U  přítomných komunistů to vyvolalo pobouření. K  dobovým praktikám patřilo, že úplně stejné svědectví podepsali také tři další soudruzi. Státní soud, před kterým tajemnice a poslanec o rok později stanuli, přijal toto svědectví bez sebemenších rozpaků.

To jsme ještě značně vzdáleni od  inkriminovaného činu, za  který byla později naše dvojice nejen obžalována, ale také odsouzena. Nutno doplnit, že mimořádný čas s sebou nese iracionální lidské počínání.

27

Hranice Podepisoval se nejen na euforii vítězů, ale v opačném slova smyslu nevynechal ani poražené. Během vládní krize Pacejková uvedla, že se 23. února s Dečim dohodli, že ať již to skončí jakkoliv, oba se odjedou rekreovat. Podmínkou bylo, že tam neuslyší nic o  věcech veřejných, měli všeho nad hlavu. Museli tak učinit telefonicky, neboť, jak dobře víme, tajemnice byla v Hradci Králové a poslanec v Praze. O místě rekreace nebylo rozhodnuto, původně se uvažovalo o  Velké Úpě. Ta však vypadla z výběru, jelikož nebyla dostatečně vzdálená od Hradce Králové. I tady by se jim, jako osobám obecně známým, pletla politika pod nohy. Podle jejich názorů to měly být končiny, kde je nikdo neznal. Proto se na scéně zčistajasna objevila Železná Ruda z opačného konce Čech.

Při vyšetřování nebylo blíže objasněno, kdo z nich na to přišel, ani jeden dosud nebyl přítomen. Nepřišlo se také na  to, kdo začal mluvit o zdejším jezeře. Navíc to zkomplikovalo situaci, protože tam jsou totiž dvě – Černé a Čertovo. Byli však do té míry mobilní, že si nad podobnými maličkostmi nelámali hlavy. Žádná překážka pro ně nebyla nepřekonatelná. Na svůj velký výlet vyrazili v podvečer 28. února. Poslanec si nejprve v  Praze vyzvedl plat, potom povečeřeli ve  známé jídelně, popovídali si a  do  Dečiho služebního bytu se dostali až po půlnoci. Příštího dne, jak jim velela jejich profese, pokračovali až po poledni. Poobědvali, vyrazili na Wilsonovo nádraží a odtud odjeli do Plzně. Tam se zdrželi hledáním jedné Pacejkové přítelkyně, protože však měli neúplnou adresu, neuspěli. Takže se opět vrátili na nádraží a  pokračovali ve  své pouti, tentokráte osobním vlakem do  Klatov. Tady se stala tajemnici nepříjemná věc, ztratila lístek a musela si koupit nový.

V Klatovech zjistili, že nejbližší vlak do Železné Rudy jede až příštího rána. Čekala je nevábná noc v  nádražní  čekárně. Státní soud si z toho vydedukoval, že se jednalo o další z triků obviněných. Kdyby se totiž skutečně jednalo o cestu na rekreaci, ubytovali by se v hotelu. Protože však šlo o útěk za hranice, ukryli se na nádraží. Což byla logika hodná známého četnického strážmistra z Putimi, jak o něm svého času psal Jaroslav Hašek. Policejní perlustrace obvykle začínaly nebo

28

Václav Jiřík: Šumavská odysea

končily na podobných místech, jako byla nádraží. Námitku naší dvojice, že Klatovy neznali, byli zde poprvé v životě, a navíc byla noc, smetl soud pod stůl – mohli se prý zeptat! Daleko závažnější byla skutečnost, že oba měli u sebe celoživotní úspory. V Dečiho případě to činilo kolem devatenácti u Pacejkové to bylo dvanáct tisíc korun. Podle soudu se jednalo o další důkaz toho, že chtěli uprchnout za hranice. Oba však namítali, že podobnou částku měli obvykle u sebe. V čase, kdy ještě neexistovaly bankovní karty a podobné vymoženosti, to bylo značně neobvyklé. Ale usuzovat z toho, že se jedná o další indicii jejich útěku za hranice, bylo značně přitažené za vlasy.

Po trudné noci odjela naše dvojice prvním ranním vlakem do Železné Rudy. V  této souvislosti se proti nim v  rozsudku objevil další argument. Ve  vlaku jela lyžařská výprava a  oni nevyužili příležitosti se jich zeptat, jak se dostanou k jezeru. Na nádraží, pokračoval rozsudek, jak by se dalo očekávat, si nedali snídani. Stejně tak nevyhledali „úřední místa“, aby se blíže informovali, jaká situace vládne na  hranici. K tomu lze dodat jediné, kde se chtěli nasnídat, byla čistě jejich záležitost. Kvůli poměrům na hranici sem nepřijeli, kdyby tak skutečně učinili, vzbudili by nevítanou pozornost a  oprávněné podezření. A to byl přesně opak toho, proč zde byli. Úzká faktická základna nutila soud ke směšné argumentaci, neboť se neměl čeho pořádně chytit. Tihle obvinění neměli vyklouznout bez trestu, popřípadě jen s malým postihem! Navíc je bylo nutno zdiskreditovat nejen v politickém, ale také v lidském slova smyslu. Nepředbíhejme však, čekají nás ještě tři rozsudky.

Podle svědectví Pacejkové si to z nádraží namířili do městečka, rovnou na jeho náměstí. Zde odešla do obchodu, aby nakoupila housky, salám, cukrovinky a pohledy, zatímco Deči se dal do hovoru s jedním z místních. Požádal jej, aby je doprovodil k jezeru, a hned mu také zaplatil. Dal mu svazek sedmi až deseti stokorunových bankovek, které měl v kapse. Což byl pro soud další důkaz, že dvojice chtěla uprchnout za hranice. Rozsudek se přitom odvolával na svědectví onoho domorodce, které však není k dispozici. Rehabilitační soud poukázal na to, že s ním bylo manipulováno. V té době již byl neznámý mimo území

29

Hranice republiky. Leccos naznačuje stanovisko Pacejkové, jež se vůči svědectví ohradila. Nemohla být přítomna jejich domluvě, protože v té době nakupovala v obchodě. Celá záležitost byla notně zašmodrchaná. Deči k jejímu objasnění nepřispěl ani tvrzením, že se spletl a chtěl dát domorodci pouze dvě stě korun. Co se však neměnilo, byl cíl jejich cesty. Neustále hovořili o jezeře a komfortní chatě, nikoliv o hranici, jak se pokoušel dokázat soud.

Jejich cesta k jezeru netrvala dlouho. Opět si v této souvislosti přijde na své svědectví Rúženy Pacejkové. U Poštovního penzionu uslyšeli střelbu, která přicházela od hranic, znepokojeně se zastavili, načež je dohnal esenbák, jenž šel za nimi. Vyzval je, aby se vrátili nazpět, a se zbraní v ruce je doprovodil na policejní stanici. Zde po pravdě uvedli, za jakých okolností se sem dostali. Esenbáci okamžitě zbystřili pozornost, když zjistili, že mezi zadrženými je poslanec zákonodárného sboru. Telefonicky informovali své nadřízené a naše dvojice byla zatím odsouzena k nepříjemnému čekání. Nakonec si pro ně přijeli estébáci z Klatov, tam také strávili první noc ve vězení. Příštího dne byli převezeni do  Prahy a  odtud po  několika dnech do  Hradce Králové. Byl to důkaz, jak velký význam byl přičítán jejich zadržení. Od samého počátku bylo zřejmé, že jim bude věnována mimořádná pozornost. Obvyklý způsob nakládání s neúspěšnými uprchlíky byl předem vyloučen. Na druhé straně je nutné zdůraznit skutečnost, že dvojice se k útěku za hranice nikdy nepřiznala.

Nenasvědčovala tomu ani dostupná fakta. Obvyklou zprávu o  zatčení nesepsali železnorudští esenbáci, kteří je zadrželi, vznikla se značným zpožděním až 12. března 1948 v Hradci Králové, zcela zjevně v rozporu s tehdy platnými zákony. Z jejího obsahu bylo zřejmé autorství Státní bezpečnosti. Jednoznačně směřovala k žalobě za daleko závažnější delikty, než byl nepodařený útěk. Pro zadržené to nevěstilo nic dobrého, místo obvyklých týdnů se daly očekávat roky věznění. Pro ilustraci stačí z  tohoto dokumentu ocitovat: „Bohuslav Deči a Růžena Pacejková se pokusili 29. února 1948 překročit státní hranici u Železné Rudy do americké zóny v Německu a je důvodné podezření, že tak chtěli učinit za tím účelem, aby vešli ve styk přímý s cizí

30

Václav Jiřík: Šumavská odysea

mocí nebo s cizími činiteli zejména vojenskými nebo finančními, aby se s nimi s ohledem na stávající vládní krizi a politickou situaci spolčili k úkladům o republiku.“ Na tomto úryvku si lze rovněž povšimnout schopností, respektive neschopnosti, autorů zprávy, neboť ke skutečnému zatčení došlo až 1. března 1948.

Věznitelům se kolem jejich osobní diskreditace nabízela jedinečná možnost udělat z  nich milenecký pár. Třináctiletý rozdíl mezi nimi nebyl v tomto záměru překážkou. Dal by se z toho vytřískat zajímavý politický kapitál o jejich amorálním životě, poslanec byl ženatý. Vyšetřovatelé a soudci však narazili na jejich tvrdý odpor. Odmítli se s nimi o  podobném tématu vůbec bavit. Opačná strana se nenechala tímto neúspěchem odradit a  zkusila to jinak. Pozvali si k  výslechu Vlastu Michalovou, bytnou z Hradce Králové, u které Pacejková od září 1946 bydlela. Tady však narazili ještě tvrději, rázná žena se nechala slyšet, že o tajemnici nemůže říct nic špatného. Ve volném čase si prý četla, studovala nebo dělala ruční práce. Nenavštěvovaly ji pánské návštěvy pochybného rázu a poslanec Deči u ní doma nikdy nebyl. Na útěk se nepřipravovala, protože by to údajně okamžitě poznala. V  poslední době, hlavně kolem vládní krize, byla značně unavená. Mluvila dokonce o tom, že si musí vzít pár dnů dovolené. K podobnému svědectví byla nezbytně nutná notná dávka odvahy.

Přelíčení s  Bohuslavem Dečim a  Růženou Pacejkovou bylo zahájeno 15. března 1949 před Státním soudem v  Praze. Ve  vyšetřovací vazbě byli drženi více než rok. Rozhodně to nebyla náhoda, i  tímto způsobem se daly vyrovnat nevyřízené účty. Byl to cílený útok na jejich psychiku a snaha zlomit jejich odpor. V přeplněných věznicích se však minul svým účinkem. Rychle pochopili, že nejde pouze o ně, ale o desítky a stovky dalších obětí, které se ocitly v mlýnici třídního teroru. V jejich případě se navíc jednalo o poměrně komplikovanou právní záležitost. Nevztahoval se na ně zlověstný Zákon 231/48 na obranu lidově demokratické republiky z 6. října 1948. Byli souzeni podle Zákona 50/23 na ochranu republiky. Ironií osudu byl tento zákon v době svého vzniku hlavně zaměřen proti německé iredentě a  komunistickému rozbíjení republiky. I  přesto, že k  němu byly postupem času

31

Hranice přidávány různé dodatky, patřil k  mírnějším. Proto byl nahrazen již zmíněným Zákonem 231/48.

Rovněž výběr předsedy soudu nebyl žádnou náhodou – stal se jím čtyřiapadesátiletý dr.  Hugo Richter. K  pochopení tehdejšího děje je nutno si ho blíže představit. Před krátkým časem, stalo se tak v říjnu 1948, byl na  návrh ministra spravedlnosti dr.  A. Čepičky jmenován a vládou potvrzen jako prezident Státního soudu. Kvalifikoval se tím, že se „vynikajícím způsobem uplatnil jako veřejný žalobce u  Mimořádného lidového soudu v Praze“. Před tím a krátce poté se živil jako řadový advokát. Nebyla to nikterak oslnivá kariéra, nicméně naděje do  něho vkládané splnil. Zůstal prezidentem až do  konce existence Státních soudů na sklonku roku 1952. Po celou dobu roztáčel kola této ďábelské instituce, která měla na svědomí tisíce politických odpůrců. Stal se jedním z nejčelnějších představitelů stalinské justice v Československu. Již při prvních nesmělých pokusech o rehabilitace byl jmenován mezi hlavními viníky deformací. Tento proces měl evidentně upevnit jeho dosavadní pozici.

Dr.  Richter udělal všechno proto, aby nové mocipány nezklamal. Bez ohledu na to, že obžalovaní se k ničemu nepřiznali, je shledal vinnými: „... dne 1. března 1948