načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sulek maluje - Pavel Kosatík

Sulek maluje

Elektronická kniha: Sulek maluje
Autor:

Známý autor životopisů Pavel Kosatík si za objekt své nové knihy vybral osobu svérázného malíře Svatopluka Sulka. Narozen v roce 1921, studoval po druhé světové válce na prestižní ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  279
+
-
9,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Dita Hradecká
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 242
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Známý autor životopisů Pavel Kosatík si za objekt své nové knihy vybral osobu svérázného malíře Svatopluka Sulka. Narozen v roce 1921, studoval po druhé světové válce na prestižní Akademii Montmartre v Paříži, v ateliéru Fernanda Légera. Doma směl poprvé vystavovat až v roce 1958, na přímluvu profesora Václava Černého. Později maloval především exotická témata: pobýval na Korsice, v Egyptě, Maroku, podnikl malířskou cestu lodí do Indie. Jeho biografie však není jen běžnou knihou „o malíři a jeho obrazech“. Směřuje k mnohem širšímu zamyšlení nad lidským životem, proměněným beze zbytku v tvorbu. Tématem této knihy je lidská svoboda.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

SULEK MALUJE

Pavel Kosatík

Text © 2005 Pavel Kosatík

Malby © Svatopluk Sulek, 2005

Obálka s použitím fotografie z archivu Svatopluka Sulka

1. vydání © 2016 Dita Hradecká,

Lublaňská 9, 120 00 Praha 2

www.kosatik.eu

ISBN ePub formátu: ISBN 978-80-88198-03-1

ISBN mobi formátu: ISBN 978-80-88198-04-8

ISBN PDF formátu: ISBN 978-80-88198-05-5

Konverze do elektronických formátů: Michal Drtina


PŘEDMLUVA

Toto je kniha o zvláštním malíři, který, jak se mi zdá, tvoří

z poněkud jiných pohnutek a dochází k jiným výsledkům

než ostatní. Myslím si, že je to člověk nezredukovatelný

do sloganu. Samozřejmě že byl vždy „umělec“ a „malíř“,

především však zůstal mužem celistvého životního příběhu,

který je srozumitelný, pouze když se vypravuje ve všechro

vinách.

Pro Sulka bylo malování od samého počátku jedinouoprav

dovou perspektivou jeho života, v pravém slova smyslu mu

hraničilo s posedlostí. Nezvolil si malování z vícesrovnatel

ných možností, které by připadaly v úvahu, ale chopil se ho,

tak jako se tonoucí chápe lana: měli doufat, že jeho život

bude mít smysl, nemohl dělat nic jiného.

Pokud se říká, že naše životy jsou lepší nebo horší podle

toho, nakolik jsme se přiblížili konkrétnímu, jen námurče

nému zadání, pak Sulek může sloužit za příklad člověka,kte

rý všechny své životní aktivity přesměroval v tvorbu. Jak žil,

nezanechával za sebou majetkové hodnoty a obyčejně ani

pevné mezilidské vztahy. Kreativitou se jeho život proměnil

v jeden nepřetržitý proces vznikání nových, do té dobyne

známých věcí.

Bylo to introvertní malování, všechno podstatné se dělo

v malířově nitru. Maloval pochopitelně, jako všichni, svě

domím, že nakonec vystaví své obrazy před publikem a to

si je bude kupovat, zároveň však takové povědomí nemělo

na jeho tvorbu vliv. Když jsem tuto knihu psal, často jsem si

ho v duchu představoval jako neolitického malíře, který též

maloval z vnitřní, rozhodně ne pozemské potřeby: z touhy


uctít to, o čem cítil, že ho přesahuje, a nikoli s pomyšlením

na současníky. Malby neolitického malíře také nakonecsko

ro nikdo neviděl; zůstaly ukryty v jeskyni ve skále, kamčas

to znal cestu jenom tvůrce sám.

Jsou tedy umělci, kteří komunikují hlavně s dobou, a pak ti,

pro které je práce způsobem, jak oslovit svého boha.Kdy

si snad oba typy malování splývaly v jedno. Uměníneby

lo odtržené od náboženství, tvůrce i kněz byl jedinouoso

bou a zabýval se činnostmi, jejichž smyslem bylo odpoutat

se ode všeho pozemského. Co víc: každý člověk tehdy byl

tak trochu umělcem i knězem v jedné osobě. Na tom, co je

objektivní, nezáleželo, protože život byl vyplněný intimním

a posvátným. Pro umění tehdy, před staletími, ani nebylo

zvláštní jméno: nemohlo být, protože neoznačovalo nicspe

cifického. Všechno, co lidé dělali, bylo zároveň posvátným

i uměleckým.

Jak šel vývoj, umění se vyčlenilo jako odlišná činnost,

ke které byl povolán zvláštní druh vyvolených, umělců. To,

co dělali, bylo možné přesně pojmenovat, ukázat na toprs

tem, a zároveň žádného jiného člověka, at už se živilruka

ma nebo hlavou, nenapadlo, aby se sám za umělce pokládal.

Vyrobit boty před třemi tisíci lety znamenalo odvést práci

vyplněnou od začátku do konce hlubokým duchovním, snad

až mystickým obsahem; hovořit o duchovním obsahuvýro

by bot ve dvacátém století by bylo čirým šílenstvím.

Dnes jsou kdysi sjednocené činnosti od sebe velmi daleko.

Umělci-specialisté využívají pomoci teoretiků-specialis

tů, kteří překládají obsahy jejich děl laickému publiku. To

o ně však často nestojí, mnozí na vztah k výtvarnému umění

rezignovali; co lidé dřív byli zvyklí brát si z obrazů, snaží


se dnes dávno hledat jinde. Přitom však nejsou ještězapo

menuty časy, kdy všechno bylo jinak a kdy se tvorba i její

recepce dotýkaly skoro v každém člověku.

Je-li v dnešní době možné o něčem podobném uvažovat, pak

se mi zdá, že Sulkovo malování je pozvánkou k obnověto

hoto sjednoceného bytí, ve kterém kreativita platí zaskuteč

ný smysl života. Když jsem ho poznal, zdálo se mi nejdřív,

že jsem konfrontován spíš s přírodním ůkazem než s lidskou

bytostí. Svému malování Sulek podřizoval všechno. Když

začínal práci, nikdy nekalkuloval s výsledkem. Nemyslel

dopředu, žil vždy jen tím okamžikem, ve kterém se právě

nacházel. Když bral štětec do ruky, netušil, jak jeho příštíob

raz „dopadne“. Nikdy se nezdálo, že by měl někde vpovědo

mí uloženou větu: Co děláš, musí nějak odpovídat potřebám

tvého reálného života.

Zdálo se, že v jeho chování, z hlediska dnešní civilizacene

možném a nepraktickém, lze vytušit kontury člověka, jakým

snad byl kdysi dávno, v dobrém i zlém. Soustředěný natran

scendenci, věnoval Sulek jen chabou pozornost konvencím

nebo rituálům okolního světa. Co mnozí považují zaskuteč

nost nejskutečnější, svět lidských vazeb a od nich odvinutých

pravidel, všechno to, co musí dodržovat každý, kdo chce být

při komunikaci vypočitatelný, Sulek často vůbec neviděl.

Typicky se to projevovalo třeba ve chvílích, kdy měl energii,

vtělenou do obrazů, odevzdat veřejnosti, kdy se měl o výsle

dek toho, nač přišel, s ostatními rozdělit. Několikrát v životě

se mu stalo, že stylem, jakým v oné době maloval, dosáhl

hranice svých možností, a zbývalo tedy „jen“ předat je dál

a vedle komunikace s publikem dosáhnout i zaslouženého

zhodnocení. V podstatě ve všech těchto uzlovýchokamžibr />

cích svého života se však Sulek zachoval jinak. Po „A“ni

kdy neřekl „B“. Jakmile se naučil zvládat určité téma nebo

styl, odhodil všechno, co tímto způsobem namaloval, a začal

pracovat na něčem novém, úplně jinak.

Nešlo jen o otázku nějaké tržní taktiky či strategie, alevů

bec o celkový malířův vztah k jeho obrazům. Završil se vždy

s jejich dokončením, o jejich „druhý život“ na cestě zalid

mi se Sulek nikdy nestaral. V tom ohledu byl ke svýmma

lířským „dětem“ zvlášť macešský, bylo to však v souladu

s transcendenční podstatou jeho díla: obraz byl pro nějdůle

žitý, dokud do něj vnášel, vmalovával energii. Jakmile jido

vnitř jednou zamkl, vztah k obrazu skončil. Proč by se měl

tvůrce středověkých obrazů, malíř ikon nebo gotickýchma

don po skončení práce dál mazlit s výsledkem? Podokonče

ní jednoho díla tvorba plynule pokračovala v jiném. Co bylo

jednou namalované, to pro tvůrce přestalo být úkolem – a co

není úkolem, to ve světě tvorby ztrácí důvod k existenci.

V zapadlých městech na Sicílii tráví místní starci podvečerní

siestu tím, že si vynesou židli před dům na chodník tak jako

všude jinde ve Středomoří, sednou si však zády do ulice.Ra

ději než do tváří chodců, známých i neznámých, se dívají

do rozprýskané malby před sebou; tam spíš než jinde podle

všeho nacházejí odpovědi na otázky, o jejichž zodpovězení

stojí. Sulek, zdá se, je člověkem podobného rodu. Vždycky

když měl vystoupit z tvůrčího procesu a věnovat se tomu, jak

jsou jeho díla přijímána, obrátil se k lidem zády jako starý

Sicilián.

Často ho popisovali jako malíře mořské nebo zámořské

exotiky, v zásadě romantika, který se prostřednictvímobra

zů pokouší evokovat zážitky třeba ze středomořské přírody.


Sulek s takovými výklady nepolemizoval. Bylo všakzřej

mé, že „krása“ přírody, kterou maluje, není na jeho obrazech

nikdy cílem, ale prostředkem, způsobem vyjádřenípodsta

ty věcí, která je na dalších stránkách této knihy nazývána

malířským předmětem. Své obrazy Sulek nekoncipoval

z hlavy. Byl z tvůrců, kteří spíš nechávají „ono“ v sobě, aby

za ně malovalo samo. Nesměřoval odněkud někam, naopak

se v tématech i způsobech jejich podání dost často vracel

zpět. Nakonec se však ukázalo, že „to“ malující v něm ho

vedlo k vyjádření nových vlastností skutečnosti, kterých si

při předchozím zobrazení nevšiml.

Sulkův životní příběh se mi zdá zajímavý konečně taképro

to, že umožňuje zamýšlet se nad ambivaletním obsahem

lidské svobody – a to obecně, i se zvláštním přihlédnutím

k dnešní době. Skončilo století, které si z ideálů někdejší

francouzské revoluce vyzdvihlo do štítu především rovnost

a snažilo se pak přežít její šíření. Dnes, zdá se, lidé přestávají

pošilhávat po tom, jak se vede druhým, a soutěžit s nimi, ale

uvědomují si víc cenu svého nitra; pokoušejí se dosáhnout

stavu, kdy člověk neodebírá vyrovnanost a spokojenostdru

hým, ale hledá ji sám v sobě. Sulek, zdá se mi, může sloužit

jako příklad, jak takové svobodné bytí, jehož mírou je jenom

člověk sám, vypadá.

A to opět v dobrém i zlém. Malování představovalo jen jednu,

i když pro Sulka určující rovinu jeho života. Tou druhou byla

rovina jeho vztahů k blízkým lidem, sourozencům,manžel

kám, dětem i přátelům, a zde se Sulkovo pojetíindividuál

ní svobody často dostávalo do tvrdých střetů se svobodou

ostatních. V důsledku „neolitického“ soustředění dovlastní

ho nitra malíř reálné vztahy k okolnímu světu v některých


dobách zcela pominul. Obrazy, které maloval, byly stálelep

ší, v jeho soukromém životě však za ním zůstávala spoušť.

Šel „si“ vždy za svým malováním, to ostatní bylo podružné

až bezvýznamné.

Co mi při práci na této knize ještě přišlo zvláštní: že tytéž

příběhy, které jsem slýchal vyprávět od Sulkových přátel

v Čechách a potom od jiných v jižní Francii, Sulkově druhé

vlasti, zněly zde i tam úplně jinak. Co v Praze někdy znělo

jako poněkud uondané vyprávění, zatížené nízkým, pod

mračeným českým nebem, se ve slunci francouzského jihu

rozzářilo v ohňostrojích faset. Potvrdilo se mi tím, že na Sul

kově malířském životním pojetí může být víc pravdy, než

se nám u nás může zdát. A představil jsem si, jak obtížný

to asi musel být život: promlouvat stále k uším nastaveným

na úplně jinou posluchačskou frekvenci.

Co zde vzniklo, je pochopitelně kniha o malíři, o jehoob

razech, o tom, jak tyto obrazy vznikaly a z jakého života

se zrodily. Především je to však, jak už bylo naznačeno,kni

ha o určitém životním konceptu, jehož tři hlavní kóty asi

tvoří svoboda, hrdost a kreativita. Dnešní svět na ně myslím

dost často rezignuje a pak se, zaskočen výsledkem, zděšeně

ohlíží zpět. Za Sulkem není třeba se ohlížet. Princip, podle

kterého maloval a maluje, je věčný.


Hospoda III, 1996, 100 x 70 cm, olej

TENKRÁT V KOŠICÍCH

Jak se z člověka stane malíř? V Sulkově rodině před ním

žádní nebyli. Rod byl ztělesněním domkářských (z otcovy

strany), případně buržoazních ctností (na straně matčině).

Děd z matčiny strany měl v Korutanech továrnu avelko

statek, jednoho krásného dne se však rozhodl obojí prodat

a odstěhoval se do jihočeského Tábora, kde pak řediteloval

v továrně na konzervy. Narodily se mu čtyři dcery; tři šly

v jeho měštanských stopách, jen Bedřiška (Frederika) seza

milovala do výpravčího u dráhy. Mladý pan Sulek naštěstí

věrohodně prohlašoval, že nemá v úmyslu strávit celý život

s červenou čepicí na hlavě. Zanedlouho po svatbě (brali


se v Praze v roce 1917), když se zrodil samostatný stát,při

šel dokonce s nápadem, jak zajistí své rodině kvalitníexis

tenci. Přidá se k ekipě českých státních úředníků, kteří mířili

na Slovensko a Podkarpatskou Rus tvořit tam novou státní

správu: v Košicích mu slíbili místo železničního inspektora,

tedy práci nejen prestižní, ale i dobře placenou.

Odjeli v roce 1921. V té době už byly na světě dvě děti: Mirek

(1918) a Svata (1921), v Košicích se narodila ještě Věra (1922).

Syn chalupníka z Bošovic u Písku na východě republikyproká

zal, že se umí otáčet, a tak se hmotný vzestup rodiny dostavil

rychleji, než tehdy bylo v české střední třídě pravidlem.

Byl to podivuhodný muž. Schopný tvrdé práce, ale zároveň

člověk vize. Často strávil celých šest dnů pracovníhotýd

ne někde „v terénu“, pečoval o strategickou trať z Čadce

do Košic a dále do Jasiny, tepnu spojující české země snej

východnějším cípem republiky. Přesto si stačil po večerech

přivydělávat ještě psaním do novin; v Praze nebylo mnoho

opravdových znalců Podkarpatské Rusi a otec Sulek nejenže

se jím záhy stal, ale dokázal vybavit své reportáže víc než

jen běžným slohem poctivého státního úředníka. Texty,kte

rými pravidelně přispíval do melantrišského tisku, se daly

číst jako slušná literatura, takže i jejich autor povýšil z„kra

jánka“, který bral dvacet haléřů za řádek, v respektovaného

dopisovatele, placeného paušálem dvanáct set korunměsíč

ně. S „železničním“ platem tři a půl tisíce to byly na první

republiku slušné peníze.

Zdědil Svata umělecké sklony po něm? V rodině se mělo

za to, že klíčový vliv měla spíš matka. Potrpěla si na dobrý

styl a pěkné věci. Hrála na klavír a studovala zpěv, i když

veřejně nikdy nevystupovala. Syn po ní získal i tvrdost azabr />

ťatost vůle. Byla to především matka, kdo držel rodinupo

hromadě ve zlých dobách, hlavně za protektorátu.

Přijeli do Košic plní étosu mladých budovatelů státu. Tehdy

ještě ani Ivan Olbracht, ani S. K. Neumann neměli napsané

knihy z Podkarpatské Rusi, takže se povědomí o východěre

publiky šířilo hlavně ústní cestou: ti, kteří tam už žili apraco

vali, si nenechávali dojmy pro sebe. Byli to lidé reálnéhoži

votního názoru; stát si vybíral hlavně takové, na které se mohl

ve službě spolehnout. A zároveň to musely být romantické

duše plné touhy, jinak by se k cestě do neznáma, mezi cizí lidi

mluvící často nesrozumitelným jazykem, neodhodlali. Hlavní

lákadla, kterými je východ republiky vábil, byla dvě: naděje

na rychlý pracovní postup a příroda. Na místě potom uspěl

každý jinak, podle svých schopností a štěstí – ale příroda tam

nadchla všechny beze zbytku.

I nejstarší Sulkovy dětské vzpomínky byly spojeny srodin

nými výlety do okolí Košic. Ven se vyráželo každou neděli.

Otec určoval trasu, na jejímž dodržení pak trval, i když děti

naříkaly, že je bolí nohy; v cíli jim nabízel kompenzaci vpo

době vlastnoručně vařené gulášovky z kotlíku. Tak všichni

nejdřív poznali údolí Hornádu, potom kopce Košickévrcho

viny, tyčící se nad městem, a později se vydávali dál a dál,

někdy i sami, bez rodičů.

Košice byly ve dvacátých a třicátých letech zvláštnímměs

tem. Už spletité národnostní poměry, které proměňovaly

tento kout země v skutečný Babylon, nutily lidi, abycviči

li sociální inteligenci: kdo zde chtěl obstát, ten musel vyjít

s ostatními jako všude jinde, ale dalo mu to tolik námahy,

o které se lidem ve vnitrozemí ani nesnilo. VětšinaKošiča

nů se domluvila německy, maďarsky a česky; město se tím


proměňovalo ve skutečný „tavicí kotel“ národností. Za první

republiky fungoval.

Čechů, kteří zde de facto přebírali moc, bylo paradoxněnej

méně. Ale ani Slováků zde až do vzniku republiky nežilo

mnoho – a pro řadu z nich, hlavně pro starší generace,ma

ďarština stále platila za lepší, panskou řeč. Za slovenštinu

se mnozí z nich styděli a Čechy nepřestali považovat zave

třelce. Říci někomu, že je Slovák, se zde až do roku 1918po

dobalo urážce; své pohrdání „horní uherskou zemí“ Maďaři

dali najevo i tím, že pro ni nikdy nevytvořili jednoslovné

pojmenování, vždycky to pro ně byla bezejmenná správní

provincie.

I po vzniku republiky tedy na východě dál převažovaloma

ďarské, židovské, případně německé obyvatelstvo. Kam

až sahal v městě židovský vliv, se nejlépe poznalo ošábe

su – kdy pravidelně zůstávaly ve městě otevřené dva (jediné

zbylé nežidovské) obchody. Většina košických židů však

patřila k chudině – peníze na obživu získávali většinou tak,

že se nechávali najímat jako průvodci a nosiči zavazadel

na turistických výpravách po „Podkarpandě“.

Sulek si košické židy oblíbil; miloval je pro jejich vnitřní

vážnost a opravdovost, se kterou si třeba židovský kupec

hleděl zákazníka.

Když se stalo, že někdo chtěl látku na kalhoty, proměnil

se obchod na hodinu v defilé všech možných i nemožných

štůčků, které měl majitel na skladě. Zákazník nakonecod

cházel omámený takovým přívalem péče – a také s průva

nem v peněžence.

Další malebnou skupinou obyvatel byli cikáni. Měli vKo

šicích svou vlastní čtvrť, Tábor, oddělenou od zbytku města


korytem Hornádu, a v žádném případě nebyli mezi válkami

problematickou lidskou sortou. To nejhorší, co se v souvis

losti s nimi mohlo vyprávět, byla občas hrůzostrašná zkazka

o tom, že někde zmizela slepice.

I mezi košickými cikány byli příslušníci nižší a vyšší kasty.

Chudší se obyčejně živili obchodem; na městských trzích

slavili úspěch s krámky, kde nabízeli svůj stálý sortiment:

citróny, písek na nádobí a gumy do spodního prádla. Ale

mezi cikány na Starém placu se dalo koupit úplněvšech

no – třeba tři staré rezavé hřebíky, zabalené v pěkném kusu

papíru (pokud by je tedy někdo potřeboval). „Lepší“ cikáni

se pyšnili účinkováním v některé z mnoha kapel, jež hrávaly

při různých příležitostech: na promenádě k tanci a poslechu

panstvu (tedy Čechům), při prvomájovém průvodu, neboje

nom tak někde na ulici – nikdy mimochodem za peníze, ale

vždycky pro radost.

Největší událostí cikánského roku a jedním z největšíchko

šických svátků vůbec býval cikánský ples, který se jednou

ročně, vždy na popeleční středu, konal v reprezentačním sále

městského „Šalkházu“. Bylo zvykem, že tuto událostpřichá

zela poctít svou přítomností celá místní honorace, v čele

s legionářským generálem Josefem Šnejdárkem, zemským

vojenským velitelem. Ale nejdůležitějšími návštěvníky byli

pochopitelně cikáni. Na každý ples se jich natlačilonesmír

né množství, ačkoliv podmínky vstupu byly přísné: ta hlavní

pravila, že všichni muži musí přijít ve fraku; kdo mělje

nom smoking, byl u vchodu požádán, aby se i se svýmne

vhodným šatem odebral laskavě domů. Kdo už vydal peníze

za půjčený frak, snažil se často ušetřit aspoň tím, že se poku

sil uniknout placení vstupného (pět tehdejších korun) – a tak


byli všichni návštěvníci včetně honorace u vchodu vybaveni

místo vstupenkou náramkem z provázku s navlečenýmkous

kem olova. Výsledkem všech těchto opatření bylo, že mnoha

návštěvníkům nezbyly vůbec žádné peníze, aby se uvnitřob

čerstvili alkoholem, a vybíjeli se tedy v tanci – na cikánském

plese se často tančilo do rána, některá čardášová čísla trvala

i hodinu a nejednou se stalo, že hudebníci nebo tanečníci

během takové společné produkce padli vyčerpáním.

Město bylo komponované kolem jediné osy: hlavní,Štefá

nikovy ulice, anebo takřečeného korza. Začínalo uhlavní

ho košického kostela, dómu svaté Alžběty, a vedlo kolem

městského divadla špalírem výstavných domů nejbohatších

košických měšťanů. Ve všední den si tam trhovci rozložili

krámky s masem, vejci nebo jižní zeleninou, v neděli sekor

zo proměnilo v defilé počestných Košičanů i mladých lidí

dychtících po spárování. V podstatě se jednalo o korza dvě:

tomu hlavnímu, kolem dómu, dominovali studenti, důstojníci

a mladí úředníci. Blíž městskému parku a železničnímuná

draží se procházeli příslušníci nižších vrstev. Protože Košice

sice byly městem, ale do přírody a na venkov to odtud bylo

kterýmkoli směrem pár kroků, mnoho lidí na korzepředvá

dělo lidové kroje. Život vesnický a městský se od sebe příliš

nelišily.

Před Mnichovem se korzo stalo místem střetů košických

Čechů, Slováků a Maďarů. Nebylo by správné představovat

si je jen jako nacionální rvačky. Princip většinou spočíval

v tom, že národnostní skupina, jejíchž členů přišlo toho dne

nejméně, se spojila s druhou nejslabší a obě se pak společně

vydaly zbít třetího, nejsilnějšího. Nejčastěji tedy proti sobě

stáli na jedné straně Češi a Slováci s trikolórami a na druhé


Maďaři s kossuthovskými vázankami. Boj obyčejně vrcholil

potupným vhazováním poražených přes plot do parku před

divadlem. Když se jednoho dne stalo, že se na korzodosta

vil chlapec v krátkých kožených kalhotách, s bílýmipodko

lenkami a hákovým křížem na klopě, zbili ho všichni bez

rozdílu.

V takovém multinacionálním světě malý Sulek vyrůstal. Ale

také ve světě vysoké kultury, kterou se mu snažilazprostřed

kovat matka. Její klavír s notami ho příliš neoslovil; nikdy jí

však nepřestal být vděčný za to, jak systematicky hosezna

movala s kulturním děním ve městě, hlavně v divadle – byt

se jednalo o provinční scénu. Syn si matku navždyzapa

matoval, jak spolu s ním sedí v divadelním hledišti aroz

dychtěná čeká, zatímco světla v sále pomalu hasnou, opona

se zvedá, scéna prosvěcuje a orchestr začíná hrát prvnítak

ty některé Bizetovy nebo Verdiho opery. Kvalita produkcí

v divadle kolísala; často tam vystupovali umělci z Bratislavy

nebo dokonce z českých zemí, ale někdy to na scéněvy

padalo, jako by dorazili spíš komedianti. V každém případě

Sulek na „košickou“ La Traviatu, Bohému, KavaleriiRusti

canu nebo Rusalku nikdy nezapomněl – a láska k opeře mu

pomáhala přežít i později doby, kdy jinak příliš kulturního

vyžití nebylo – například za války, kdy si zvykl chodit vPra

ze „na stojáka“, a tedy skoro zadarmo do Národního divadla

nebo do Obecního domu.

Z činoherních kusů slavily v Košicích úspěch zpochopitel

ných důvodů legionářské hry Langerovy, ale i dramataKar

la Čapka nebo G. B. Shawa. Na cestě z divadelního matiné

se pak slušelo zastavit na korze v Rohlenově české kavárně

a vypít kávu – i Sulkův otec tam trávil podvečerní siestu


alespoň jednou týdně. Jinou kapitolou byla městská kina: co

do obliby mezi nimi u košických kluků jasně vedlo BioRa

dio, protože tam dávali kovbojky s Tomem Mixem. Vnitřek

kina odpovídal repertoáru: za dlouhé týdny a měsíce, kdy

tam nikdo neuklízel, bylo na podlaze podestláno slupkami

od burských oříšků, jimiž se návštěvníci kdysi krmili –tak

že když se člověk rozhodl zaujmout své místo v sále, měl

pocit, že se tam prodírá spadaným listím. O místa v prvních

dvou řadách často vzplanul boj: když uvaděč vydal povel

a natěšené obecenstvo se vhrnulo do sálu, běžec, který byl

v čele, většinou zalehl celou první řadu a držel se potomla

vice rukama nohama, zatímco méně zdatní opozdilci se ho

pokoušeli odtrhnout. V této bojové strategii vynikalihlav

ně cikáni, někdy však mezi nimi uspěl i Sulek nebo některý

z jeho spolužáků.

Bio Radio bylo asi nejlepší z košických kin, nebylo všakje

diné. V Biu Elite, dalším z lidových, dávali němé filmy skla

sickým klavírním doprovodem, zatímco v biografu nahlav

ní ulici už běžely nejnovější americké zvukové filmy, třeba

Alexander’s Ragtime Band. Ale byly i další pamětihodnosti

– třeba Tabáková ulice, pojmenovaná podle továrny na tabák,

kam dojížděly za prací ženy z blízkých vesnic; vždycky když

taková novodobá Carmen, nastrojená v kroji, prošla kolem,

zavoněla sytou tabákovou vůní.

Řada dalších atrakcí se nacházela kousek za městem. Nane

daleký vrch Kalvárii se vyráželo v neděli s rodiči na výlet.

Pokud to některého mladého muže nebavilo, což bylo často,

omluvil se pro nemoc a dal přednost výpravě do míst, kde

se říkalo Na Furče a kde byly z války zachované zákopy.

V nich se pak daly svádět úžasné prakové bitvy, jejichžjebr />

dinou nevýhodou bylo, že učitelé ve škole druhý densnad

no zjistili, kdo se jich zúčastnil: podle otlučených kloubů

na levé ruce, která, nechráněná, držela prak a stala se sama

terčem nepřátelských zásahů.

Svata prožil v Košicích se sourozenci šťastné dětství.Na

dýchal se tam ještě zavčas, dokud to bylo možné, svobody.

A pokud byl „zlobivým dítětem“, bylo to hlavně z tohoto

důvodu: z potřeby využít, vybít nějak všechnunashromáž

děnou energii. Rodiče, zoufající si tu a tam nadněkterý

mi z jeho výstřelků, se obyčejně omezili na hrozbu, že ho

za trest uklidí do Komenského ústavu (městskéhosirotčin

ce); situace se vyvinula tak, že se tato hrozba stala jakýmsi

každodenním rituálem – a to bylo všechno.

Otec s matkou vychovávali své děti tak, aby rozhodujícím

prostředím, určujícím jejich životní postoje, byla rodina. Tak

se stalo; až daleko vzadu zůstávala škola, popřípadědal

ší instituce, které měly ambici ovlivňovat životy mladých

lidí. V místním sboru Československé církve husitské, kam

se otec s matkou po převratu přihlásili, sice kázal český farář,

věřící se mezi sebou znali a mnozí z nich se stýkali i mimo

pravidelné nedělní bohoslužby. Co to ale bylo platné, když

děti záhy poznaly, že jejich rodiče „kostel“ nebaví? Jediný,

kdo by tehdy snad měl z jejich víry radost, byla „táborská“

babička, která s nimi v Košicích bydlela. Její působenískon

čilo onoho dne, kdy všechny tři děti jenom pro ni uspořádaly

domácí „bohoslužbu“: zdála se probíhat v naprostémpořád

ku až do chvíle, kdy začalo kázání – v tom momentě babička

pochopila, že si z ní vnuci dělají legraci, žalovala to otci, ten

dodal povinný výprask – a po něm už bylo jasné, že od dal

ších náboženských povinností budou děti osvobozeny.


Všichni tři si byli věkově i povahově blízko, a tak pro ně

nebylo obtížné držet od začátku při sobě. Svatovi se doma

říkalo Cap (kozel) pro jeho tvrdohlavost, Věře Koza (zté

hož důvodu). Mirkovi, který byl starší a zdál se dospělejší,

přezdívali Kytička – pro jeho lásku k přírodě a snahu sbírat

a systematicky katalogizovat všechno, co se o ní dozvěděl.

Odjakživa si počínal metodicky. Jako by chtěl všechnozmě

řit, zvážit, označit, a tím dát do pořádku. Když se mu při

rodinných výpravách do hor někdy stalo, že objevil rostlinu,

kterou nenašel v žádném katalogu, poslal ji do Prahy dobo

tanického ústavu, a časem mezi ním, ještě skoro dítětem,

a pražskými badateli vznikla podivuhodná korespondence.

Už jako chlapec se začal zajímat o politiku. Jednou přišel

s fotografií zarostlého Karla Marxe a zkoušel bratra i sestru,

jestli vědí, kdo to je. Věra vystřelila nazdařbůh:„Čajkov

skij.“ Mirek jí vynadal a přednesl o duchovním vůdcisvěto

vého proletariátu krátkou přednášku.

Kdyby ho nechali, byl by jim oběma možná začal vládnout,

jak to dělávají skoro všichni starší sourozenci. Ale protože

se proti němu, bylo-li to třeba, dokázali spojit, nedali mu

šanci. Měli ho pro jeho vážnost a rozšafnost rádi, a zároveň

si z něj uměli udělat legraci, hlavně Svata. Jednou se s ním

vydal na výpravu do kopců okolo Košic. Cestou tam byl

samé „Ano Mirku, jasně Mirku“ – nebyl si totiž jistý, kudy

se dát, neznal cestu, protože v těchto místech ještě nebyl. Ale

při návratu, když už mu otrnulo, svého vážného bratra celou

cestu zlobil a dělal mu naschvály. Už mohl být zasesvobod

ný. Vůbec tehdy neměl moc rád vážné lidi: jako by v jejich

vážnosti viděl výsledek neupřímného postoje k druhýmli

dem a k životu. Ten byl podle něj životem jen tehdy, když


se nenechá připravit o jednu podstatnou vlastnost:prapůvod

ní dětskou hravost. Když malý Svata přivázal k babiččiněpe

řině kus provázku, za který pak tahal a nutil babičku (sekte

rou spal ve stejné místnosti), aby si lámala hlavu, co se s její

peřinou děje, dozvěděl se o ní, jaká je, když přestane být

babičkou-autoritou a musí se zabývat problémem, k jehož

vyřešení jí ani její věk, ani role v rodině nenabízejí žádnou

výhodu. Podobnou laboratoří jako rodina byla pochopitelně

i škola, po obecné hlavně reálné gymnázium na Rumanové

ulici. Převažovaly tam technické předměty, což se Sulkovou

povahou nešlo moc dohromady, a tak si život v lavicivy

lepšoval pozorováním spolužáků a hlavně učitelů.Vyučova

cím jazykem byla slovenština, ale až na dva kantory všichni

přišli z Čech – a jeden z těch dvou zbylých místních zůstal

navíc pravověrným Maďarem. Bylo zajímavé sledovatcho

vání učitelů například tehdy, když bylo třeba vyrazit „seško

lou“ za nějakou akcí ve městě. Skoro vždycky se pakstáva

lo, že učitelé, bez rozdílu věku nebo předmětu, který měli

na starosti, volili i s třídou cestu Varšanskou uličkou, podél

starých městských hradeb. Na tom by nebylo nic zvláštního,

nebýt skutečnosti, že šlo zároveň o místo, kde se Košičanům

tradičně nabízely rozkoše fyzické lásky. Zkraje uličky toješ

tě nikdo nehádal, stával tam cukrář, který nabízel levnéklu

kovské sladkosti po desetníku za kus – potom však užnásle

dovaly jeden za druhým domečky, kde v každém okně seděla

slečna a nabízela slovem i písmem pomyšlení, hodinu za pět

korun. Sulek by si sám do této uličky patrně netroufl, ale

podobně jako další spolužáci soudil, že s ostatními a hlavně

s učitelem je to něco jiného. Všichni si tak navzájemposky

tovali alibi, že jsou na vykřičeném místě v podstatě náhodou,


cestou za jiným, bohulibým cílem. Košičtí vojáci tutovýho

du mladým mužům z reálky záviděli: sami tam měli vstup

zakázaný a neměli ani žádného velitele, který by je zákazu

na chvíli zbavil.

Čeští úředníci bydleli v Košicích ve čtvrti, která dostalaná

zev Malá Praha. Šlo o dva velké bloky domů vybudované

ve dvacátých a třicátých letech a určené původně kubyto

vání dvou největších skupin státních zaměstnanců –bankov

ních a železničních úředníků. Nakonec zde však bydlelisko

ro všichni: učitelé, vojáci, lékaři, příslušníci policie a všichni

ostatní se svými rodinami. Navenek mezi nimi panovalarov

nost, jak to étos „budovatelů státu“ poroučel, ve skutečnosti

však šlo o vnitřně rozkastovanou společnost, kde se hlavně

zaměstnanci bank už vzhledem ke svým příjmůmpovažova

li za něco víc než ostatní.

Navzdory tomu se uvnitř tohoto světa pěstovaly bohaté styky.

Většina Čechů se snažila poznat co nejvíc z přírodních krás ará

zovitého života krajových obyvatel, takže například nedělnívý

lety se staly pravidelným rituálem. Solidarita platila i pro děti:

společně se chodila krást jablka do sousedního sadu, jenž patřil

košickým jeptiškám (dokud si nekoupily hlídacího psa), a často

se společně chodilo i do školy a ze školy, protože nejkratší cesta

vedla maďarskou čtvrtí, což pro osamělého poutníka s brašnou

na zádech obvykle zavánělo nebezpečím.

Sulek k této víceméně uzavřené komunitě patřil i nepatřil,

stejně jako celá rodina. Jak se totiž otci dařilo finančně stále

lépe, povedlo se mu najít domek se zahradou mimo Malou

Prahu, v Ladislavově ulici, a v polovině třicátých let se tam

rodina stěhovala. I Sulek se tím definitivně stal plnoprávným

členem košické společnosti, vyšlým z ghetta – i když jenom


do roku 1938.

Otec v druhé polovině třicátých let dávno platil zauznáva

ného korespondenta AZetu a ostatních tiskovin pražského

vydavatelství Melantrich. Čtenáři se o životě navýchod

ním Slovensku a na Podkarpatské Rusi dozvídali to, co jim

o nich on dokázal tlumočit – a bylo toho dost. Pojímal svůj

úkol jakostátněropagační – a tak popisoval východre

publiky jako důležitou surovinovou základnu; líčil třeba, jak

se v místních lesích rozvíjí těžba dřeva, která tím odpovídá

na rostoucí ekonomické nebo vojenské potřeby země. Aby

na východ přilákal české turisty, přibližoval jim každoročně,

jak na Podkarpatskou Rus přichází jaro: často se to děje už

začátkem března; sníh na poloninách obyčejně roztaje tak

rychle, že řeky ztratí schopnost odvádět vodu a ta se z je

jich koryt rozlije po krajině. Po pár dnech už se bělají jenom

vrcholky nejvyšších hor, na úbočích dokáže slunce rychle

zapracovat – a tak se horské louky zabělají znovu, tentokrát

už koberci bledulí. Vykvétá šafrán, hyacinty, ve vyššíchpo

lohách bílé narcisy, prvosenky a spousty lýkovce. Lidé si je

chodí kupovat do hlavní podkarpatské tržnice v Užhorodě,

ale správně by se za nimi měli vypravit nahoru na poloniny,

vábil otec Sulek; zatím se však na horské hřebeny vypravuje

málokdo.

Dobře se orientoval v místních dějinách, takže se s ohledem

na předpokládané (kusé) znalosti Čechů o Podkarpatské Rusi

rozepsal třeba o období, kdy v zemi vládl husitský hejtman

Jan Jiskra z Brandýsa. Chválil blahodárné účinkytokajské

ho vína, pěstovaného ve vinicích, které se táhly najihový

chod od Čopu. Líčil ubohé podmínky, v jakých žije mnoho

místních obyvatel – například uhlíři, kteří pálí v lesníchmibr />

lířích dřevěné uhlí, bačové, kteří na salaších ručně vyrábějí

brynzu, nebo místní Němci, přišlí na východní Slovensko

ve třináctém století, kteří stále zpracovávají železotechno

logií vynalezenou jejich předky před více než šesti sty lety.

I do takového, zdánlivě historického líčení dokázal vsunout

státněropagační podtext: „Medzevští Němci – zvaníMon

táci – dbali velice, aby se do jejich vesnic respektive města

nikdo nepřistěhoval. Každý nový občan byl nazýván ‚ein

hergelaufener Hund‘, přiběhlý pes, ovšem zapomenuliNěm

ci, že jejich předkové byli ‚sami přiběhlí psi‘. Nedovedli sice

zameziti, aby těch ‚psů‘ se sem vícero nepřistěhovalo, vždyť

okolí je ze severní strany slovenské a z jižní maďarské. Dnes

je v Nižném a Vyšném Medzevu na 3000 obyvatel, z nichž je

1000 Čechoslováků.“

Otcovy články odrážely skutečnost, kterou už několik let

žila celá rodina. Krásu východního Slovenska pro sebeob

jevili už před lety, ale „Podkarpanda“, jak jí děti říkaly, to

bylo něco jiného. V tamních hlubokých údolích a po táhlých

hřebenech se dalo putovat celé dny, aniž člověk potkalčlo

věka. Všechno se tam zdálo blíž počátku, prapůvodnímupří

rodnímu smyslu. Pokud se někde dalo zapomenout na chaos

lidské civilizace, bylo to zde.

Poznalo se to hlavně o letních prázdninách. Ty byli Sulkovi

až dosud zvyklí trávit u příbuzných v Čechách. Od třicátých

let však rodiče začali brát děti na Podkarpatskou Rus. Pouto

k staré vlasti, které původně pociťoval snad každý z českých

kolonistů, jako by se rozvolnilo: asi nemohlo být lepšíhodů

kazu, že úsilí českých „vyslanců“ se daří.

Když člověk vyrazil supícím parním vlakem z Košic dál

na východ, získal během pár hodin pocit, že se blížíOrienbr />

tu. Západ se definitivně proměňoval ve Východ právě zde,

jeden životní styl přímo před očima střídal druhý. Člověk

sedící ve vlakovém kupé mohl mít při pohledu z oknapo

cit, že čas lidí, kteří ho venku míjejí, uplývá stálepomale

ji, až se v nejvýchodnějším cípu republiky jakoby zastaví.

Bylo to jako vracet se ke svým vlastním, osobním kořenům.

Člověk se zde snadněji než jinde dozvěděl, jak na tom sám

se sebou je.

Sulkovým dětem se takové putování zpočátku mocnelíbi

lo, jako by se nejspíš nelíbilo žádným dětem. Byly zvyklé

na civilizaci, kamarády, a zde se jim nenabízelo skoro nic

jiného než samota. Zvlášť Svata by určitě dal přednost tomu

ležet natažený někde dole u Tiszy, opalovat se a sem tam si

skočit do třpytné vody zaplavat. Jenže tu byl, jako vždycky,

otec – a když ten rozhodl, nezbylo nic jiného než nastoupit

spolu s ním namáhavou cestu do dvoutisíci-metrovýchnad

mořských výšek.

Jako železničář si otec uměl vychutnat už trať, která vedla

z Užhorodu podél řeky Čopu až ke státní hranici na severu

a plynule celou tu dobu stoupala. V závěrečném, třináctki

lometrů dlouhém úseku z Volosianky do Užoku, nazývaném

„československým Semmeringem“, překonávalačtyřsetmet

rový výškový rozdíl, takže tam byly četné serpentiny, pět

velkých mostů a šest tunelů. V Užoku se trat vyšplhala knej

vyššímu bodu, který byl zároveň rozvodím – zpět dorepub

liky tekla řeka Uh a do Polska Stryj, jeden z přítoků Dněstru.

V téměř liduprázdné krajině žilo jenom pár Čechů,železničá

ři konající drážní službu a celní úředníci. Až nahoře v Užoku

se dalo trefit na Boudu na Sibiři s českou hospodou a od za

čátku třicátých let také na český turistický hotel. Užok byl


lázeňským městem; v turistických prospektech se chlubil

léčivými prameny a dřevěným kostelem, vzhledem kodleh

losti místa sem však jezdilo jen málo lidí. V zimě, kdy mráz

dosahoval minus třiceti stupňů Celsia, vůbec nikdo.

Za schůdnější vstup do nejvýchodnějších karpatských par

tií se považovala cesta přes Rachov, městečko ležící téměř

na hranici s Rumunskem. Bylo zde přece jenom živěji než

v Užoku, místní lidé si dávali záležet na tom, aby turisty

z Čech přesvědčili, že ač tak daleko od domova, přecezůstá

vají „ve svém“. Český Turistický dům a pár moderníchobcho

dů naznačovaly, že i sem, do horských údolí, se blíží moderní

doba, v níž třeba Batovy levné boty vytlačí dosavadní místní

obuv, „postole“. Z Rachova se zdálo nejvýhodnější popojet

kus cesty po železnici ve směru na Jasinu a vystoupit vKva

sech, proslulých lázních, kam za koupelemi v kádích seže

lezouhličitou vodou zajížděl leckterý slavný karpatský rabín,

nebo aspoň pražský politik.

Bylo však možné nastoupit horskou túru i přímo z Rachova.

Během pár hodin se odtamtud dalo vystoupat na vrcholŠešu

lu (1 726 metrů), odkud se daly přehlédnout všechny hlavní

vrcholy této zvlášť pohledné partie východních Karpat:Pie

troš, Hoverla (nejvyšší hora Podkarpatské Rusi, 2 058met

rů), Černá hora, dokonce i majestátní Pop Ivan, považovaný

za nejkrásnější (1 940 metrů). Člověk si tady snadnouvědo

mil odlišnost východních Karpat od centrální a západní části

pohoří. Zatímco ve „zbytku“ Karpat tvořily hřeben obtížně

přístupné horské štíty, zdejší hory zvaly i ve vysokýchnad

mořských výškách k celkem pohodlné procházce. I vrcholy

hor zde byly porostlé hustými koberci šťavnaté trávy a krajina,

kam oko dohlédlo, byla plná života.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist