načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sukulenty - Petr Pasečný; Jaroslav Ullmann

Sukulenty

Elektronická kniha: Sukulenty
Autor: Petr Pasečný; Jaroslav Ullmann

Na stránkách této publikace se seznámíte s více než 100 druhů sukulentů, tj. rostlin, které mají vyvinutou schopnost hromadit vodu pro přežití v období sucha. Zkušení pěstitelé, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  101
+
-
3,4
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2005
Počet stran: 73
Rozměr: 21 cm
Úprava: 24 stran barevné obrazové přílohy: barevné ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2005
ISBN: 80-247-1183-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Na stránkách této publikace se seznámíte s více než 100 druhů sukulentů, tj. rostlin, které mají vyvinutou schopnost hromadit vodu pro přežití v období sucha. Zkušení pěstitelé, Petr Pasečný a Jaroslav Ullmann, vybrali z bohatého sortimentu nejkrásnější, nejčastěji pěstované a nejzajímavější druhy vhodné pro naše interiéry, případně pro lodžie a balkony. Představeny jsou druhy nenáročné, vhodné pro začátečníky a do jakýchkoli podmínek, stejně tak i druhy určené pouze velmi zkušeným pěstitelům. Většina z nich se k nám začala dovážet a šířit se mezi běžné pěstitele až po otevření hranic a konkrétní informace týkající se jejich pěstování dosud chyběly. Tuto mezeru vyplňuje právě naše kniha.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Petr Pasečný; Jaroslav Ullmann - další tituly autora:
Připravujeme zahradu na zimu Připravujeme zahradu na zimu
Připravujeme zahradu na jaro a léto Připravujeme zahradu na jaro a léto
 (e-book)
Připravujeme zahradu na jaro a léto Připravujeme zahradu na jaro a léto
 (e-book)
Připravujeme zahradu na zimu Připravujeme zahradu na zimu
 (e-book)
Jehličnany pro zahrady a skalky -- 2., přepracované vydání Jehličnany pro zahrady a skalky
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Obsah Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 1. Charakteristika sukulentů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 2. Historie pěstování a botanického třídění sukulentů . . . . . . . . 13 3. Rozšíření sukulentů ve světě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 4. Hlavní zásady pro správné pěstování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21

4.1 Umístění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21

4.2 Teplota a světlo v létě a v zimě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22

4.3 Půda, zálivka a hnojení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

4.4 Rozmnožování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25

4.4.1 Vegetativní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25

4.4.2 Generativní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26

5. Choroby a škůdci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 6. Nejzajímavější druhy pro naše interiéry . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 Rejstřík latinských názvů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72

5Obsah



Úvod

Psát o sukulentních rostlinách není vůbec jednoduché. Na celém svě

tě se jich vyskytuje asi deset tisíc druhů. Některé mají nápadně zduž

natělý stonek, některé listy a jiné kořeny. Společných znaků je velmi

málo, sukulenty jsou charakteristické obrovskou tvarovou i funkční

rozmanitostí. Rovněž příbuzensky mají málo společného, protože

v této různorodé společnosti jsou zástupci několika desítek čeledí

a stovek rodů, rostoucích po celém světě v různých podmínkách.

Sukulentními rostlinami jsou i kaktusy, jejichž pěstování má u nás

více než stoletou tradici. Ostatní, nekaktusovité, sukulenty byly více

méně opomíjeny, i když za okny našich babiček se často nějaká ta agá

ve, aloe nebo tlustice našla. K velkému rozmachu a zájmu o pěstování

těchto nekaktusovitých sukulentů dochází až koncem 80. let 20. stole

tí, a to především díky otevření hranic a s tím spojenému dovozu sto

vek krásných druhů z holandských, francouzských, německých a dal

ších pěstíren. Ne že by se tyto druhy u nás dříve nepěstovaly, ale

vyskytovaly se jenom ve sbírkách botanických zahrad nebo pěstitelů

specialistů.

Jelikož tvarová a barevná rozmanitost nekaktusovitých sukulentů je

mnohem větší než u kaktusů, dochází k tomu, že i někteří „skalní“

kaktusáři začínají ve svých sbírkách pěstovat různé ostatní sukulenty

na úkor kaktusů. Tím ovšem nechceme říct, že by tyto rostliny byly

vhodné jen pro specialisty. Naopak, jsou stovky druhů, jejichž pěsto

vání doma za oknem nebo v kanceláři zvládne úplně každý, kdo má

alespoň trochu vztah k přírodě, k rostlinám. Jsou to rostliny většinou

nenáročné, vyžadující pouze (ve zkratce) hodně slunce, málo vody

a suchý vzduch.

Různé druhy v podobě řízků, odnoží nebo semen si vozí naši turisté

ze Středomoří, kde se mnoho druhů přirozeně vyskytuje. Kromě toho

se v tamních zahradnictvích pěstují tyto rostliny ve velkém a slouží

k výsadbám do parků i soukromých zahrad. Výhodou je, že díky míst

nímu teplému klimatu může být celá řada druhů pěstována trvale

venku. My se ovšem budeme zabývat pěstováním těchto rostlin v kul

tuře u nás, v našich středoevropských podmínkách.

Botanické názvosloví (nomenklatura) vychází ze současných platných

názvů, používaných v celé Evropě (a ve vědeckých kruzích botaniků

celého světa), a je především latinské. České názvy (pokud vůbec exis

tují) se u těchto rostlin vůbec nepoužívají.

Ing. Petr Pasečný a Jaroslav Ullmann

7Úvod



1. Charakteristika sukulentů Názvem sukulent označujeme takovou rostlinu, která dokáže ve svých zdužnatělých orgánech hromadit a udržet značné množství vody. Tuto vodu si rostlina šetří pro přežití více či méně dlouhého období sucha. Zdužnatělými orgány mohou být listy, stonky i kořeny, proto se těmto rostlinám říká také rostliny tučnolisté. Pojem sukulent pochází z latinského termínu succus = šťáva. Sukulence je tedy velmi účelné přizpůsobení se životu v suchých podmínkách. Sucho může v oblastech původního výskytu (v domovině) těchto rostlin trvat různě dlouho. Může to být jen několik týdnů, ale také měsíců nebo dokonce let. Orientačně můžeme sukulenty rozdělit do tří velkých skupin podle toho, která část (nebo které orgány) jsou zdužnatělé. 1. Nejčastěji jsou zdužnatělé asimilační orgány, tzn. listy. Těmto

sukulentům pak říkáme listové. Stonky většinou zakrňují a listy

jsou hustě nahloučeny např. v růžicích, spirálách apod. Klasickým

příkladem mohou být agáve, aloe, netřesky a další. U některých

kosmatcovitých je počet listů redukován jen na jeden pár. 2. Druhou, rovněž početnou skupinou jsou sukulenty stonkové. Tyto

stonky někdy částečně dřevnatí a tím pádem může rostlina dosáh

nout i několika metrů výšky. Mohou být zelené nebo typicky dřev

naté, listy jsou většinou zakrnělé. Příkladem této skupiny jsou

pryšce, řadíme sem i vzrůstné, keřovitě rostoucí druhy s listy velký

mi a neopadavými. Jsou však i druhy, které listy v době vegetační

ho klidu ztrácejí. 3. Třetí skupinou jsou sukulenty tzv. kaudiciformní. Kaudexem se

nazývá více či méně ztloustlá bazální (spodní) část kmene nebo

kořenů, která slouží jako zásobárna vody a živin pro suchá období.

Podobně bychom mohli definovat termín pachykaul, což je zesí

lený stonek, známý u mnoha suchomilných (xerofytních) druhů

z polopouštních oblastí. V typickém případě jsou u těchto rostlin

zřetelně odlišeny nesukulentní asimilační orgány (listy nebo ston

ky) od zásobárny (kaudexu). Zelené části v období sucha zasychají

a opadávají a rostlina přežívá jenom díky kaudexu. Jsou ovšem

i druhy, které mají silně vyvinutý kaudex v podobě velké nadzem

ní „cibule“, a přitom jsou stálezelené, neopadávají. Těm pomáhá

9Charakteristika sukulentů


kaudex přežít abnormální sucho spojené s vysokými teplotami

(např. Nolina).

Toto jednoduché členění je opravdu jenom hrubě orientační, protože mezi jednotlivými skupinami jsou druhy přechodné, vykazující znaky více skupin. Dužnaté části umožňují rostlinám přežít dlouhá období sucha, ale jsou také součástí potravinového řetězce, a tak se musí chránit před býložravci. Chrání se několika způsoby. Jedním je obrana mechanická – sukulenty se chrání trny, ostny, zdřevnatělými řapíky listů nebo květenství. Jiným způsobem je ochrana chemická – rostliny jsou jedovaté (Euphorbia, Tylecodon), silně aromatické, což způsobuje jejich nepoživatelnost (Pelargonium, Plectranthus), nebo mají hořké nepoživatelné šťávy (Aloe, Haworthia). Jiné druhy vytvářejí

růstové formy, které se podobají jedovatým nebo nepoživatelným

druhům. Jiné zase rostou na nepřístupných místech.

Květy sukulentů jsou běžně opylovány hmyzem, ale květy některých

rodů jsou specializovány na konkrétní opylovače. Květy stapélií

mohou opylovat jen mouchy, pachypodia zase jen motýli s velmi

dlouhým sosákem, květy aloí ptáci ze skupiny astrildovitých. Zralá

semena se rozšiřují větrem (prachová semena tlusticovitých, ochmý

řená semena hvězdicovitých, klejichovitých či toješťovitých), vodou

(drobná semena kosmatcovitých), pryšce svá semena ze zralých plodů

vystřelují do vzdálenosti několika metrů. Dužnaté plody zase tvoří

důležitou součást potravy a semena se šíří trusem (révovité, tykvovi

té). Semena musí zapadnout na vhodné místo, aby mohla vyklíčit

a aby především mladé semenáčky byly chráněny před spalujícím

sluncem. Buď musí klíčit ve stínu keřů, nebo mezi balvany. Ne všech

na semena se dostanou na to správné místo, proto ve volné přírodě

nacházíme jen velmi málo mladých rostlin.

Dříve žili lidé vždy v těsném vztahu k přírodě, nebyli však jejími

ochránci a nechránili kdejakou rostlinku či živočicha. Naopak, plně

využívali darů přírody pro svoji potřebu, ale doopravdy jen pro svoji

potřebu. Takže i sukulenty se staly nedílnou součástí jejich života.

Sloužily jim jako potrava, lidé je využívali pro svou každodenní čin

nost. Květy juk byly považovány za pochoutku, dužnaté kaudexy

zachránily před smrtí hladem a žízní nejednoho Křováka. Trnité pryš

ce byly vhodným materiálem na živé ploty chránící stáda dobytka,

vlákna z Agave sisalana byla výchozí surovinou pro výrobu provazů.

Z jedovatých rostlin se získávaly šípové jedy. Již dávno před výrobci

kosmetiky a léčiv znali domorodci blahodárný vliv aloí na člověka

SUKULENTY10


a jeho zdraví. Některé halucinogenní kosmatce zase sloužily, podobně

jako v Mexiku pejotl (také halucinogenní rostlina), k navození správ

né rovnováhy šamanů při různých obřadech. S postupující civilizací

začaly sukulenty sloužit i méně vznešeným cílům. Z Agave tequilana se

začala pálit kořalka, která postupně decimovala původní obyvatele.

11Charakteristika sukulentů



2. Historie pěstování

a botanického třídění sukulentů

Jak již bylo řečeno v úvodu, pěstování kaktusů má u nás více než sto

letou tradici. Kaktusářství se u nás začalo rozvíjet pod vlivem A. V. Friče,

který na svých cestách po obou Amerikách dosáhl mnoha jedineč

ných objevů. Jeho sběratelské úspěchy udávaly trend v pěstování kak

tusů v celé tehdejší Evropě.

V Africe, kde se nachází většina ostatních sukulentů (o kterých pojed

nává tato publikace), bohužel žádný náš sběratel v minulosti nepůsobil.

V počátcích botanické taxonomie byly sukulenty považovány za jed

nu samostatnou skupinu – Succulentae (viz Bauhin 1619, Linné 1751

a 1764). Ovšem i Linné, který je autorem mnoha botanických popisů

a je zakladatelem novodobého názvosloví (tzv. binomická nomen

klatura), si brzo uvědomil, že z taxonomického hlediska znak suku

lence nemá vůbec žádnou cenu. Tučnolisté neboli sukulentní rostliny

si mohou být tvarově sebevíce podobné, ale příbuzensky mohou být

někdy hodně vzdálené.

První kniha, která byla věnována pouze sukulentům („History of

Succulent Plants“) vyšla v roce 1716 v Anglii. Napsal ji R. Broadley,

pozdější profesor botaniky na univerzitě v Cambridgi. V 1. polovině

19. století se výzkumem sukulentních rostlin intenzivně zabýval opět

Angličan, A. H. Haworth. Napsal řadu knih i článků o afrických suku

lentech, na jeho počest byl například jeden rod afrických sukulentů

nazván Haworthia.

V té době se v Německu sukulenty zabýval kníže Salm – Dyck, který

také vydal řadu knih o sukulentech („Monographia Generum Aloes“,

„Mesembryanthemi“ atd.).

Koncem 19. a začátkem 20. století vynikl v oblasti jak pěstitelské, tak

vědecké další německý odborník, A. Berger. Napsal několik knih, které

se zabývají jednotlivými skupinami sukulentů (např. agáve, pryšce,

stapélie a další). Přesto, že je to už sto let, mnohé jeho poznatky jsou

dodnes aktuální.

K. von Poellnitz v té době detailně zpracoval několik rodů sukulentů

(Anacampseros, Cotyledon, Echeveria, Gasteria, Haworthia). Ve 30. letech

napsali dokonalé monografie především o pryšcovitých sukulentech

A.White, B. L. Sloane a R. A. Dyer. Velice širokou čeleď kosmatcovitých

13Historie pěstování a botanického třídění sukulentů


(Mesembryanthemaceae) začali kolem roku 1920 třídit do menších rodů

další odborníci jako např. N. E. Brown, G. Schwantes, L. Bolus, K. Din

ter, H. Herre a další.

Jména těchto odborníků se často objevují v druhových i rodových

názvech mnoha sukulentů. V polovině 20. století se zabývá hlubším

studiem sukulentů několik dalších botaniků, z nichž je třeba na prv

ním místě jmenovat vynikajícího odborníka H. Jacobsena. Hodně stu

doval v terénu a posléze napsal dvě doposud nepřekonané publikace

o sukulentech, ze kterých čerpáme vědomosti doposud. Jsou to třídíl

ná publikace „Handbuch der Sukkulenten Pflanzen“ a „Das Sukkulentenlexikon“. Ten jako samostatná kniha obsahuje obrovské množství údajů o všech sukulentních rostlinách (s výjimkou kaktusů). Lexikon je doplněn mnoha černobílými a barevnými fotografiemi a pro každého zaníceného pěstitele je nepostradatelný. V posledních desetiletích se nebývalou měrou zapsal do povědomí všech pěstitelů sukulentů prof. W. Rauh. Z mnoha expedic, především do Afriky a Jižní Ameriky, přivezl velké množství sukulentů, které jsou dnes základem unikátní sbírky sukulentů v univerzitní botanické zahradě v Heidelbergu. Napsal rovněž mnoho vědeckých prací i několik krásných knih o sukulentech určených nejširší veřejnosti. Významnou osobností v oblasti taxonomie a pěstování sukulentních rostlin je také G. D. Rowley z univerzity v Readingu (Anglie). Kromě vědeckých prací napsal také několik populárních knih o pěstování sukulentů pro širokou veřejnost. Největším znalcem rostlin na jih od rovníku je také J. Lavranos. V českých zemích byla situace trochu odlišná. První sbírky sukulentů vznikaly ve šlechtických zahradách až v 19. století. V Praze to byly zahrady Salmovská a Desfourská, na Moravě především zahrada Lichtenštejnská (v Lednici na Moravě). V 70. letech 19. století je prokazatelně největší evropskou sbírkou sukulentů sbírka F. Seitze v Praze (alespoň podle dochovaných katalogů). K masovému rozšíření zájmu o pěstování sukulentů (i když se to týkalo především kaktusů ) však u nás došlo až ve 20. letech minulého století. Zásluhu na tom měl především sběratel, cestovatel a etnograf A. V. Frič. Z mnoha expedic do Severní a Jižní Ameriky přivezl nespočet krásných rostlin. Je pravda, že většina beden s rostlinami skončila u německých, holandských a belgických velkopěstitelů, protože se finančně podíleli na Fričových objevných cestách, všechny důležité novinky však měl Frič ve svých sbírkách ve vile „Božínce“ v Praze na

SUKULENTY14


Smíchově. Je velká škoda, že většina těchto rostlin během 2. světové

války zmrzla z důvodu nedostatku paliva k vytápění skleníků.

K popularizaci pěstování sukulentů v té době přispěli také mnozí naši

profesionální pěstitelé jako například L. Kozelský, O. Smrž, A. Záruba

a další. Konkrétně O. Smrž napsal už v roce 1929 první významnou

česky psanou publikaci o této problematice s názvem „Kaktusy a jiné

sukulenty“. V 60. a 70. letech minulého století (což je v podstatě

nedávno) se na propagaci pěstování sukulentů u nás podíleli význam

ní odborníci a pěstitelé jako byli například R. Šubík, J. Valníček,

F. Pažout, B. Schütz, Z. Fleischer a další.

Masové pěstování sukulentů vedlo zákonitě i k zakládání různých

spolků a organizací, zpočátku samostatných, později začleněných do

Svazu českých kaktusářů, poté pod hlavičkou Českého zahrádkářské

ho svazu a nyní opět v samostatné zájmové Společnosti českých a slo

venských pěstitelů kaktusů a sukulentů. První kaktusářský klub byl

založen v Praze v roce 1922, o dva roky později v Brně. Pak vznikaly

další a další kluby a dnes jich pracuje více než stovka. V Čechách

vychází čtvrtletník „Kaktusy“, na Slovensku „Cactaceae etc.“.

Pro propagaci pěstování sukulentů jsou pořádány každoročně výstavy

těchto rostlin, většinou pod záštitou botanických zahrad. Zájemci

o pěstování nekaktusovitých sukulentů jsou sdruženi v Sekci pěstitelů

sukulentů. Sekce vydává i specializovanou ročenku Adenium věnova

nou pouze ostatním sukulentům. V posledních patnácti letech se

o rozvoj pěstování nekaktusovitých sukulentů zasloužilo mnoho

Čechů i v mezinárodním měřítku. Šlo nejen o skvělé pěstitele, ale

i odborníky na taxonomii a nomenklaturu. Z nich je třeba jmenovat

P. Pavelku, z pěstitelů se „zelenými prsty“ jsou to J. Zeman, V. Richter,

krásná sbírka je v Dymokurech u pana J. Bittmana atd. Sekci pěstitelů

sukulentů výborně vede např. J. Gratias a donedávna i K. Sokol. Ostat

ní, které jsme nejmenovali, nám jistě prominou.

Zajímavé kolekce ostatních sukulentů jsou i v botanických zahradách,

dvě největší sbírky jsou v Botanické zahradě Univerzity Karlovy v Pra

ze a v Zoologické a botanické zahradě v Plzni. K dalšímu rozmachu

zájmu o pěstování kaktusů a ostatních sukulentů přispívají i odborně

společenské akce, jako je otevírání sezony ve Dvoře Králové nad

Labem, setkání v Beskydech nebo zavírání sezony v Chrudimi. Pro

vážné zájemce doporučujeme kontaktovat některý z klubů kaktusářů,

které existují v každém větším městě. Bližší informace najdete na

internetových stránkách na adrese www.cs-kaktusy.cz nebo v inter

netových novinách www.cact.cz/noviny.

15Historie pěstování a botanického třídění sukulentů

+


Z důvodu lepší koordinace studia sukulentů v různých zemích světa

byla v roce 1949 založena Mezinárodní organizace pro studium suku

lentů (IOS), která je součástí Mezinárodní unie biologických věd při

UNESCO. V posledních letech vyšlo kromě už zmíněných periodik

(našich, slovenských, německých, holandských, francouzských, ital

ských, mexických, jihoafrických a amerických) také několik velmi

zdařilých monografií o sukulentech, ve kterých jsou dopodrobna

zpracovány jednotlivé rody.

SUKULENTY16


3. Rozšíření sukulentů ve světě

Na světě roste kolem 10 000 druhů sukulentů, z toho asi čtvrtina kak

tusů patří do čeledi Cactaceae, druhou čtvrtinu tvoří rostliny kosmat

covité (Mesembryanthemaceae), rostoucí na relativně malé ploše na

jihu afrického kontinentu. Zbývající polovinu druhů najdeme v asi 30

až 35 čeledích. Rostou jak na jihu Afriky, tak i v dalších suchých

oblastech východní a severní Afriky, na přilehlých ostrovech, ojedině

le i v jižní Evropě, samozřejmě také v obou Amerikách, Asii a velmi

vzácně i v Austrálii. Počty druhů, rodů i čeledí se neustále mění, to

podle toho, který profesionální, ale i amatérský botanik se chce zapsat

„zlatým“ písmem do historie. Ne všechny změny jsou kvalitní a celá

situace nahrává spíše obchodníkům.

Sukulentní rostliny jsou rozšířeny po celé zeměkouli, ovšem jen v kli

maticky příznivých oblastech. Rostou tedy i v mírném pásmu, u nás

např. známé rozchodníky (Sedum) a netřesky (Sempervivum), dále

Jovibarba, v Asii Orostachys a Rhodiola. Vyskytují se především na

skalách a suchých stráních a běžně se u nás pěstují na skalkách.

O těchto druzích však naše publikace pojednávat nebude, protože to

je záležitost spíše skalničkářská. My se budeme věnovat druhům z tep

lých (subtropických) oblastí, které mráz nesnášejí, i když krátkodobě

některé druhy v suchu poklesy teplot pod 0 °C snesou.

Nejbohatší oblastí výskytu sukulentů na zeměkouli jsou polopouště

jižní Afriky, Madagaskaru a Severní Ameriky, částečně i Jižní Ameriky

(Chile, Peru). Řada druhů roste zplaněle i ve Středomoří, Austrálii, na

Novém Zélandu i jinde, ale to je rozšíření už druhotné (sekundární),

způsobené člověkem a jeho pěstitelskou činností.

V samotné jižní Africe se nachází více než 3700 druhů sukulentů, což

je víc než jedna třetina sukulentů (včetně kaktusů) na celém světě. Je

to tedy světově nejbohatší naleziště. Nejrozsáhlejší čeledí jsou rostliny

kosmatcovité (Mesembryanthemaceae, zhruba 2500 druhů), potom

tlusticovité (Crassulaceae), liliovité (Liliaceae), pryšcovité (Euphorbi

aceae), klejichovité (Asclepiadaceae) a další. Jenom samotný rod Aloe

čítá asi 400 druhů. Mnoho druhů, ale i rodů a dokonce i několik čeledí

je endemických na jihu kontinentu.

V jižní Africe panuje velmi různorodé klima. Na malém území, při

bližně mezi 20 a 35° jižní šířky, jsou velmi rozdílné teploty i srážky.

Východní část je vlhčí, protože srážky přináší vlhký vzduch z Indické

17Rozšíření sukulentů ve světě


ho oceánu, východní část je také celoročně teplejší než západní (v létě

se průměrné teploty pohybují kolem 25 °C, v zimě kolem 15 °C).

Nejvýraznější sukulenty této oblasti jsou velké, stromovité druhy

Euphorbia (pryšec) a Aloe (aloe).

Z malých druhů se zde vyskytují druhy rodů Gasteria, Haworthia,

Faucaria, Lampranthus a další. Směrem do vnitrozemí (k západu) je už chladněji a v horách se vyskytují občas i slabší mrazíky. Na západní pobřeží jižní Afriky působí studené mořské proudy. Je zde chladněji (v létě kolem 30 °C, v zimě kolem 10 °C s častými ranními mrazíky) a navíc velké sucho. Například poušť Namib, která se rozkládá v pásmu 1500 km dlouhém a jen 70–100 km širokém přímo u moře, má roční úhrn srážek jen asi 15–30 mm. Rostliny zde žijící čerpají vláhu pouze kondenzací vodních par z četných mlh. Vnitrozemské pouště a polopouště Kalahari jsou na sukulenty také poměrně

chudé, což je způsobeno především velmi vysokými teplotami v létě.

Vyskytují se zde různé druhy rodů Stapelia, Caralluma, Euphorbia,

Hoodia, Ruschia, Delosperma, Conophytum apod.

Největším rájem sukulentů je oblast jižně od řeky Oranje směrem ke

Kapskému Městu, známá pod názvem Namaqualand a Richtersveld.

Roční srážky se pohybují mezi 150–250 mm a vyskytují se převážně

v zimním období. Geologicky je oblast tvořena vyvřelými horninami

(žula, křemen), které místy tvoří velká štěrková pole mezi skalami. Ros

tou zde stovky druhů, především nízkých keříčkovitých a polštářovi

tých (kobercovitých) sukulentů. Z nich jsou pěstitelsky oblíbené rody

Lithops, Conophytum, Tylecodon, Crassula a další. Z vyšších stromo

vitých druhů se občas vzácně vyskytuje Pachypodium a Aloe.

Stejně bohatou oblastí na výskyt sukulentů jsou Velké a Malé Karoo.

Turisté sem z Kapského Města jezdí v září, kdy začínají na nekoneč

ných kamenitých pláních kvést tisíce keříků kosmatců (Ruschia,

Delosperma, Lampranthus, Drosanthemum a další). Je to úchvatný

zážitek. Úplně na samém jihu Afriky (zvlášť v okolí Kapského Města)

je srážek nejvíce. Dosahují celoročně až 600 mm, převážně v zimním

období. Floristicky je to oblast velice bohatá, ale s převahou různých

listnatých kvetoucích keřů, stálezelených keřů, jehličnanů i květin. Ze

sukulentů se zde vyskytují druhy rodů Aloe, Cotyledon, Tylecodon,

Gasteria, Haworthia, Adromischus, Crassula apod. V uvedených

oblastech roste mnoho endemických druhů, ale i rodů.

Madagaskar má zcela svéráznou flóru i faunu. I když je vzdálen od

Afriky jen asi 400 km, přece jen díky dlouhodobé izolaci od kontinen

SUKULENTY18


tu šel vývoj flóry a fauny vlastní cestou. Rostou tam druhy dokonce

osmi endemických čeledí rostlin (endemit znamená, že rostlina se

vyskytuje volně v přírodě jenom na jedné jediné lokalitě nebo relativ

ně malém území na světě). V xerofytní (suchomilné) vegetaci se

vyskytuje mnoho naprosto unikátních sukulentů. Klimaticky je

Madagaskar velmi rozmanitý, za což mohou vysoké hory, táhnoucí se

středem ostrova ve směru sever–jih. Východní část (návětrná) je skrá

pěna dešti téměř neustále, a proto se zde vyskytují rostlinné formace

nazývané deštné lesy. Západní část, která je ve srážkovém stínu, je

mnohem sušší a v zimě suchá téměř úplně. Zde je vegetace tvořena

opadavým lesem xerofytních (suchomilných) dřevin a květin. Na

xerofyty a sukulenty je nejbohatší především jihozápadní část ostro

va. Srážky (kolem 300–400 mm ročně) jsou rozloženy během roku

velice nepravidelně, avšak stále vysoká vlhkost vzduchu (včetně mlh)

sukulentům bohatě stačí. Rostou zde hlavně druhy rodů Aloe, Cerope

gia, Cyphostemma, Euphorbia, Kalanchoe, Pachypodium, Xerosicyos

apod. Vyskytuje se tu i endemická čeleď Didiereaceae, najít zde

můžeme také největší sukulenty světa – baobaby (Adansonia).

Po celém ostrově však původní vegetace velmi trpí a je často úplně

zdevastována buď pastvou dobytka, nebo obděláváním půdy k země

dělskému využití (jako ostatně ve všech rozvojových zemích).

Stejně tak unikátní je sukulentní flóra Kanárských ostrovů. Rostou

zde endemitní rody Aeonium, Monanthes, endemitní druhy rodů

Euphorbia či Ceropegia. Většina z nich je pěstitelsky zajímavých.

V Severní Americe jsou nejsušší (aridní) oblasti na jihu USA. Je to pře

devším Sonorská poušť na hranicích USA a Mexika, která se rozkládá

mezi 23 a 35° severní šířky. Na území USA je přece jen větší vlhkost,

neboť tam za rok spadne 100–200 mm srážek, které jsou rozloženy

hlavně na léto a zimu, jinak je totální sucho. Teploty v létě dosahují

40 °C (i více), zimní se pohybují kolem 10 °C. Typickou rostlinou pro

tuto oblast je známý kandelábrovitý kaktus (Carnegia gigantea),

dosahující výšky až 20 m. Z ostatních sukulentů roste stromovitě

např. Idria columnaris (roste naprosto rovně bez jakéhokoliv větve

ní, čili sloupovitě), dosahující výšky 7–10 m. Stromovitých rozměrů

dosahují také některé druhy rodu Yucca (5–8 m), Dasylirion a Nolina

(3–4 m). Tyto tři rody mají v oblasti mnoho druhů, většinou ale niž

ších (0,5–1 m). Všechny vytvářejí typické růžice (rozety) víceméně

úzkých, řemenovitých, šedozelených až namodralých listů a svým

množstvím dávají typický ráz celé krajině. Vše doplňují pachykaulní

keře či nízké stromy rodů Bursera a Pachycormus. Jsou zde rozšířeny

19Rozšíření sukulentů ve světě




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist