načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stvoření temnoty - Steven Erikson

Stvoření temnoty

Elektronická kniha: Stvoření temnoty
Autor:

V Kurald Galain nastaly těžké časy. Ona prastará země, říše noci, v níž vládne Matka noc, se stala domovem řady mocných bytostí a dokonce ani smrt zde není věčná. Vathu Urusandera, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  329
+
-
11
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 726
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7596-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V Kurald Galain nastaly těžké časy. Ona prastará země, říše noci, v níž vládne Matka noc, se stala domovem řady mocných bytostí a dokonce ani smrt zde není věčná. Vathu Urusandera, hrdinu prostého lidu, jeho stoupenci nutí, aby se s Matkou nocí oženil, jenomže v cestě takové ctižádostivosti stojí její choť pán Draconus. Nadcházející střet trhá celou říši, a jak se všichni chystají na občanskou válku, vychází z dávno mrtvého moře prastará magie. A První synové noci – Anomander, Andarist a Silchas Zmar jsou lapeni přímo uprostřed… Steven Erikson se vrací s prvním dílem trilogie odehrávající se tisíce let před událostmi Malazské knihy Padlých. Nový výpravný příběh líčí události z říše Kurald Galain, které sehrály klíčovou roli v historii světa Malazské knihy Padlých. Bude mír. Po krvavých bojích s Forulkany se tistejské civilizaci dostává vytouženého oddechu. Návrat ke starým pořádkům však není možný, válka uvolnila pouta tistejského feudálního systému a svět se mění. Přichází čas nových bohů, hrdinů a magie. Čas pro Stvoření temnoty. Ještě než v roce 2011 dokončil Steven Erikson práci na své sáze, přislíbil fanouškům dvě nové trilogie z Malazského světa: Toblakai uzavírající osud Karsy Orlonga, barbarského válečníka usilujícího o zničení veškeré civilizace coby zdroje absolutního zla. a Charkanas , vracející se do vzdálené minulosti k okolnostem pádu rasy Tiste. Právě ta přišla na řadu jako první, a v Čechách se na pultech knihkupectví objevuje úvodní svazek . Samotný název – Stvoření temnoty – přitom naráží stejně dobře na zrození nového kultu jako na pomalu se rodící občanskou válku, která změní… všechno. Ocitnout se v Eriksonově světě tisíce let před událostmi Malazské knihy padlých znamená vidět ho ve zcela novém úhlu pohledu. Jaghutská civilizace se rozpadla sotva před několika lety, o Tʼlan Imassech nikdo nikdy neslyšel, magické chodby a na ně navázaný princip kouzel se teprve začíná formovat. Ze stínů skrytě vládnou tajemní Azathanai, lid, který se nikdy nezrodil . A Tiste Andii – místo Tiste Andii tu máme mocnou říši Kurald Galain, jejíž sláva se dotýká hvězd. Ale ačkoli právě zvítězila v totální válce s Forkrul Assaily, mír přináší místo pokoje jen cenu za vítězství. Zdroje se prakticky vyčerpaly. Země je téměř vyplundrovaná, lesy vykácené, zvěř vybita, největší řeka se změnila v mrtvou stoku. Léta bojů a relativní rovnost v prolévání krve a umírání narušila křehkou rovnováhu striktního chápání společenských tříd. Zatím, co se šlechta snaží o návrat ke starým pořádkům, váleční veteráni zjišťují, že zásluhy jsou jen prachem ve větru a dělicí čára mezi hrdinou a vyvrhelem může být v Kurald Galain tenká jak vlas. Jejich utrpení i zklamání jsou pro některé lákavým žebříkem na cestu k moci. Před kulisami říše neschopné překonat vlastní triumf se z nejmocnější tistejské čarodějky stává nová bohyně – Matka noc.  Její ruka i srdce jsou další kameny ve hře, svým chováním je přitom často záhadou i pro svého adoptivního Prvního syna Anomandera. To vše se slévá do stále mohutnějšího proudu událostí a žene se kupředu s dravostí horské řeky. Na konci však nečeká oceán, ale válka ze všech nejhorších: občanská. Válka, kdy soused zabíjí souseda, přítel přítele, bratr bratra. Erikson má dost odvahy předhodit čtenáři vizi, že nejhorší konflikty nepramení z nudy temných pánů trůnících v zemi, kde se snoubí šero se šerem, ale z  obyčejné sociální nespravedlnosti. Na rozdíl od Martina, vzhlížejícího při hře o trůny k hráčům, vidí především jejich oběti – mrtvé, kteří v životě nepoznali nic než bídu, vojáky se šrámy na těle a hlavně na duši, znásilněné ženy, umučené děti. Slovy malíře Kadaspaly to, co odpadá z cesty při vašem vítězném pochodu. Od čeho většina autorů odvrací zrak a snaží se zatajit, že by mohlo v jejich uspořádaném, černobílém světě vůbec existovat, vytahuje na světlo s nelítostnou otevřeností. Nešetří nikoho. Oddíl kaprála Bursy v sobě spojuje bratrství, loajalitu, přátelství… a fašistickou poslušnost, ve stejnou chvíli a na stejném místě. Nejupřímnějším citem velekněžek Matky noci je láska ke své bohyni… a vzájemná nenávist. Dobro a zlo se často vedou ruku v ruce, tak těsně, až je skoro nemožné je oddělit, akce vyvolávají reakce a rozbíhají se nezřídka do zcela protichůdných stran. Přitom nejde o morální relativismus – takhle prostě život funguje.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Steven Erikson

STVOŘENÍ

TEMNOTY

První kniha

Charkanaské trilogie

TALPRESS


Copyright © Steven Erikson 2012

Maps copyright © Neil Gower 2012

Translation © Dana Krejčová 2015

Cover © Steve Stone 2012

First published in Great Britain in 2012 b yBantam Press an imprint

of Transworld Publishers.

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-596-0


Clare Thomasové, s láskou


Poděkování

Děkuju vám, mí zkušební čtenáři: Aidane Paule Canavane,

Sharon Sasaki, Darrene Turpine, Williame a Hazel Hunterovi

a Bario Ahmede.





........ -' ........

~/SE TDELA{-Al

JAGJJUTfl a TISTEb


Osoby

PÚRACKÁ DRŽBA

Anomander

Andarist

Silchas Zmar

Kellaras

Prazek

Dathenar

DRACONSKÁ DRŽBA

Draconus

Ivis

ZášJ, ž.

Závist, ž.

Zloba, ž.

Arathan

Raskan

Sagander

TULLSKÁ DRŽBA

Hiš Tulla, ž.

Rancept

Sukul Anchadu (rukojmí), ž.

DŮM ENES

Jaen Enes

Enesdie, ž.

Kadaspala

Cryl Durav (rukojmí)

12


DŮM DURAV

Spinnok Durav

Faror Hend, ž.

HUSTSKÁ DRŽBA (a legie)

Hust Henarald

Calad Hustain

Finarra Pecka, ž.

Toras Redona, ž.

Galar Baras

ABARA DELAK

Korya Delat, ž.

Nerys Drukorlat, ž.

Sandalat Drukorlat, ž.

Orfantal

Vranek

NERET SORR

Vatha Urusander

Osserk

Hunn Raal

Risp, ž.

Sevegg, ž.

Serap, ž.

Renarr

Gurren

DŮSTOJNÍCI URUSANDEROVY LEGIE

Skara Bandaris

Ilgast Rend

Hallyd Bahann

Eštala, ž.

Kagamandra Tulas

Šarenas Anchadu, ž.

Tathe Lorat, ž.

Infayen Menand

13


VLASTISTRÁŽCI

Rint

Ville

Feren, ž.

Galak

Lahanis, ž.

Traj

CITADELA

Syntara, ž.

Emral Lanear, ž.

Endest Silann

Cedorpul

Povejš Herat

Legyl Behust

Matka noc, ž.

TŘASOVÉ

Šekkanto Derran, ž.

Zaklínač Reš

Kaplo Drím

Skelenal

čarodějka Ruvera, ž.

AZATHANAI

Grizzin Farl

Kilmandaros, ž.

Sechul Lath

Errastas

Caladan Chmur

T’riss, ž.

Kmet

JAGHUTI

Mistr Kápě

Gothos

Haut

14


Varandas

Korya Delath (rukojmí), ž.

OSTATNÍ

Gripp Galas

Haral

Narad

Bursa

Olar Ethil, ž.

15


Sestra Syntara

EndeSilann

Cedorpul

TISTEOVÉ: DRŽBY,

VĚTŠÍ A MENŠÍ RODY, KNĚŽSTVO A DVŮR

Matka noc (s Chotěm)

Dcera noc ------~------ Kláštery

sestra Emra!

klqšter Yannis

Sekkanto

zaklínač Reš

Kapl o

Vysoce urozené rodiny

I

Držby

klášter Yedan

Skelenal

čarodějka Ruvera

Drím

Púrak

Anomander

Andarist

Silchas Zmar

Tulia

Hiš

Ven es

Hust

Henarald

Finarra

Dreth Vanuth Haran Mišarn Dracons

Drethdenan Degalla

Horult Chiv Syl Lebanas

Enes

Jaen

Kadaspala

Enesdie

Manaleth

Manalle

Větší domy

Drukorlas

Nerys

Orfantal

Sandalat

KoryaDclat

I

Durav Hellad

Spinnok

FarorHend

Cryl

(nejrůznější menší domy)

(obyčejný lid a rolníci)

I

Urusanderova legie

(důstojníci na odpočinku)

I

Vatha Urusander

(syn: Osserk)

I

Velitelé kohort

Sengara

Skara Ilgast Hallyd Eštala Tulas Šarcnas Infaycn Tathc

Bandaris Rend Bahann Odtržený Anchadu Lorat


PŘEDEHRA

...a tak jsem konečně tu a ty chceš slyšet ten příběh. Mluví-li básník

s jiným básníkem o pravdě, jakou naději pravda má? Zeptám se tě

tedy. Nalezneš vzpomínku ve smyšlence? Nebo spíš smyšlenku ve

vzpomínce? Co se sklání v poddanství před tím druhým? Má být

velikost poměřována pouze podrobnostmi? Možná, pokudpodrobnosti vytvoří úplný útek světa, pokud nejsou témata ničím víc než

složeninou seznamů dokonale uspořádaných a bezchybně podaných.

A pokud bych poklekl před smyšlenkou, jako by to byla vzpomínka

proměněná v dokonalost.

Vypadám snad jako muž, který by poklekal?

Neexistují žádné výjimečné příběhy. Nic, co je jedinečné, nestojí za vidění. Ale to my dva, ty a já, přece víme. My bychom mohli zaplnit tisícovku svitků líčením životů těch, kdo věří, že jsou zároveňzačátkem i koncem, těch, kdo vměstnávají souhrn vesmíru do dřevěných krabiček, které si pak strčí pod ruku – určitě jste je viděli procházet kolem. Mají někam namířeno, a a1 je to kdekoliv, určitě jsou tam zapotřebí, a pokud by se jim nepodařil dramatický příchod, určitě by to místo přestalo existovat.

Je můj smích cynický? Opovržlivý? Vzdychám a připomínám si opět, že pravdy jsou jako semínka skrytá v zemi, a pokud o ně budete pečovat, kdo ví, jaký divoký život z nich vyraší? Předpovídání jepošetilé, bojechtivé tvrzení dojemné. Ale všechny tyto důvody jsou již minulostí. Pokud jsme je vůbec kdy vyslovili, bylo to dávno, v jiném věku, kdy jsme my oba byli mladší, než jsme si mysleli.

Tento příběh bude jako sama Tiam, stvoření s mnoha hlavami. Je v mé povaze nosit masky a hovořit množstvím hlasů, i když nevlastními ústy. Když jsem ještě měl zrak, dívat se jediným párem očí bylo utrpením, protože jsem věděl – cítil jsem v hloubi duše – že my s naším jednoduchým viděním si necháváme ujít většinu světa. Nemůžeme si

17


pomoct. Je to naše překážka v chápání. Možná pouze básník nelibě

nese tento způsob života. Ale na tom nezáleží, to, nač sinevzpomínám, si vymyslím.

Neexistují žádné výjimečné příběhy. Život v osamění je životem spěchajícím ke smrti. Ale slepec nikdy nespěchá. On si cestunahmatává, jak se patří na nejistý svět. Považuj mě tedy za metaforuučiněnou skutečností.

Jsem básník Gallan a má slova budou žít věčně. Není to chvástání. Je to prokletí. Můj odkaz je budoucí zdechlinou, kterou budou obírat, dokud vše nepohltí prach. Až bude můj poslední dech dávno pryč, uvidíte, že tělo se stále hýbe, že se cuká.

Když jsem začínal, nepředstavoval jsem si, že svou poslední chvíli najdu tady na oltáři pod napřaženým nožem. Nevěřil jsem, že můj život je obětí; obětí pro nějakou větší věc, nebo platbou do rukou slávy a úcty. Nemyslel jsem si, že je nějaká obě1 vůbec nutná.

Nikdo nenechá mrtvé básníky ležet v klidu. Jsme jako staré maso na jídelním stole. Přichází další chod, který se přetlačuje s tím, co z nás zbylo, a dokonce i bohové si zoufají, zda se jim podaří tu spouš1 uklidit. Nicméně mezi básníky jsou pravdy, a my oba dobře známe jejich cenu. Jsou to chrupavky, které donekonečna přežvykujeme.

Anomandarida. Jak smělý titul. Ale vezmi si tohle: nebyl jsemvždycky slepý. Není to jenom Anomanderův příběh. Můj příběh se nevejde do malé krabičky. Vlastně, on je v tom možná až úplně poslední. Muž postrkovaný zezadu tolika rukama půjde jen jedním směrem bez ohledu na to, co si sám přeje.

Také je možné, že mu nedělám dostatečnou čest. Mám k tomu své důvody.

Ptáš se: kde je v celém příběhu moje místo? Není nikde. Přij; doCharkanas, sem do mých vzpomínek, do mého výtvoru. Projdi sePortrétovým sálem, mou tvář nespatříš. Takové to je, být ztracený vsamotném světě, který tě stvořil, který uchovává tvoje tělo? Sdílíš ve svém světě můj úděl? Bloudíš a žasneš? Lekáš se vlastního stínu, či seprobouzíš do otřásající nevíry, nechceš se smířit s tím, že to je všechno, co jsi, s neradostnými vyhlídkami, oloupený o svou ctižádost?

Nebo projdeš kolem, s jistotou dodávanou zamračeným výrazem, a neseš opravdu moc pěknou krabičku...

Jsem snad jediná ztracená duše na světě?

Neměj mi ten úsměv za zlé. Ani já se nevejdu do té malé krabičky, jakkoliv to budou mnozí zkoušet. Ne, lepší bude mě rovnou vyhodit, pokud toužíš po klidu v duši.

Stůl je přeplněný, hostina nekonečná. Připoj se ke mně meziubohý>18


mi zbytky a přebytky. Obecenstvo je hladové a jeho hlad nemá konce.

A za to jsme vděční. A jestli jsem mluvil o obětech, lhal jsem.

Dobře si zapamatuj příběh, který vyprávím, Rybáři kel Tate. Pokud

pochybíš, tvůrci seznamů tě snědí zaživa.

19


ČÁST JEDNA

V těchto darech se podoba

zbožného obdivu nabízí


K A P I T O L A J E D N A

B

ude mír.

Slova byla vytesána do kamenného překladu ve starobylém

jazyce Azathanai. Otesané hrany vypadaly čerstvé, nedotčené

větrem či deštěm, a dík ytomu mohl yv ypadat stejně svěže a nevinně

jako prohlášení samotné. Svědek postrádající gramotnost b yviděl

pouze vášnivost kameníkov yruk y, ale je jistě spravedlivé říct, ženevzdělanci postrádají smysl pro ironii. A přece, jako domácí pes, který

čichem pozná pravou povahu hosta, nechápající svědek neprozradí

nic, když přijde na jemné pravdy. Proto surové poškození přední

stran yčedičového překladu zůstávalo působivým a výmluvným pro

neznalé, zatímco čerstvost tesaných slov přiměla k zastavení ty, kdo

jim porozuměli.

Bude mír. Přesvědčení je kamennou pěstí v jádru všech věcí. Jeho podobu vytvářejí jisté ruce, odpad je rychle smetem z dohledu. Je budováno tak, ab yv ydrželo, ab yodolalo výzvám, a kd yž je zahnáno do kouta, bojuje beze cti. Neexistuje nic strašnějšího než přesvědčení.

Všeobecně se věřilo, že v Draconské držbě se nenajde nikdo zazathanajskou krví. Vlastně městský stát Kurald Galain s výjimkoukameníků a stavitelů, povolaných k nějakému úkolu či troufalémupodniku, navštívilo za celou dobu jen pár těchto znuděných tvorů ze zemí za Rozlehlskou samotou. Pán držb yvšak neb yl muž vítající otázk y ohledně osobních zálib. Pokud azathanajské ruce vytesaly na práh velkého domu držb ynejasná slova – jako kd yb yměla ohlašovat nový věk s příslibem nebo naopak hrozbou – byla to čistě věc pánaDracona, chotě Matk ynoci.

V každém případě bývala držba poslední dobou jen zřídkadomovem svého pána, když nyní stál po boku Matky noci v Charkanaské citadele, a tak se jeho nečekaný návrat po rychlé noční jízdě okamžitě stal zdrojem znepokojení i šeptem šířených klepů.

23


Dusot koňských kopyt se blížil slabým světlem vycházejícíhoslunce – světlem v držbě vžd ytlumeným blízkostí srdce moci Matk y noci – a ten zvuk sílil, až produněl bránou na nádvoří, kderozsyal rudý jíl ze silnice. Válečný oř Calaras, krk prohnutý, otěže pevně držené v pánově pěsti, se zastavil. HruV se mu dmula a po hladké černé šíji a prsou mu stékala pěna. Při tom pohledu se přibíhající podkoní zarazili.

Mohutný muž ovládající toto pozoruhodné zvíře sesedl, otěže nechal viset a beze slova zamířil do domu. ČeleV mu utíkala z cesty jako vyplašené slepice.

Na pánově tváři se nezračil ani náznak emocí, ale to byla věcznámá, a nikoliv nečekaná. Draconus na sobě nikd ynedával nic znát, a právě tato tajemnost v jeho tak tmavých očích byla zdrojem jeho síly. Jeho podobizna, namalovaná vynikajícím malířem Kadaspalou z rodu Enes, visela na čestném místě v Portrétovém sále Citadely, a byla to vskutku ruka génia, když se jí podařilo zachytit Draconůvneoznatelný vzhled, náznak čehosi pod dokonalostí tistejských rysů, prohlubující se pod důkazem jeho čisté krve. Byl to obraz muže, jenž je králem ve všem kromě jména.

Arathan stál u okna Staré věže od chvíle, kd yzvon ohlásil otcův předčasný návrat. Díval se, jak Draconus vjíždí na nádvoří. Jeho očím nic neuniklo a ruku měl zvednutou, jak si okusoval kůžičku a neht y– špičk yprstů měl zarudlé a znecitlivělé, opuchlé od věčných slin, a občas mu krvácel ya v noci zašpinil ypovlečení. Studoval Draconov ypohyby, když obr sesedl, lhostejně přenechal Calarase štolbům a zamířil ke vstupním dveřím.

DvouposchoVová věž ovládala severozápadní nároží velkéhodomu. Hlavní vchod byl napravo a z horního poschodí nebyl vidět. V takovýchto chvílích byl Arathan napjatý, zadržoval dech a všemi smysly se připravoval na to, kdy jeho otec překročí práh a došlápne na kamennou dlažbu vstupní haly. Čekal na změnu atmosféry, na chvění v prastarých zdech stavby, dunění hromu vyvolané pánovou přítomností.

Jako vžd yse nestalo nic. A Arathan nevěděl, jestli je to selhání z jeho strany, nebo je otcova moc uzavřená v působivém těle a zaneomylnýma očima, ovládaná vůlí hraničící s dokonalostí.Předpokládal, že správná je první možnost – často viděl, jak reagují ostatní, vysoce urození mhouřili oči, níže postavení couvali a občas se jedna a tatáž osoba pokoušela o obojí zároveň. Dracona se všichni báli z důvodů, které Arathan nechápal.

24


Popravdě, nečekal od sebe v této věci víc. Nakonec byl syn zlevého boku, dítě zrozené z matky, kterou nepoznal a ani neznal jejíjméno. Za celých svých sedmnáct let pobýval v jedné místnosti se svým otcem asi tak dvacetkrát, určitě ne častěji, a Draconus ho ani jednou neoslovil. Neměl výsadu jídat v hlavním sále. Měl soukromé učitele a šermovat se učil spolu s domovojskými rekruty. Dokonce ve dnech a nocích poté, co se málem utopil, když o své deváté zimě propadl ledem, se o něj staral léčitel stráží a nenavštívil ho nikdo kromě jeho tří mladších polosester – trojice kulatých, vykulených obličejíků – které vzápětí s pištěním utekly.

Celá léta vedla jejich reakce při jeho spatření Arathana k názoru, že je nevysvětlitelně ošklivý, a z tohoto přesvědčení si začal nejdřív zakrývat rukama obličej a brz ymu líbání konečků vlastních prstůposloužilo jako veškerá doteková útěcha, jakou potřeboval. Už seneovažoval za ošklivého. Byl prostě... obyčejný, nikomu nestál za povšimnutí.

I když o jeho matce nikdy nikdo nemluvil, on přesto věděl, že mu dala jméno. Otcův vkus v takovýchto věcech byl mnohem krutější. Myslel si, že si pamatuje matku svých nevlastních sester, zádumčivou, mohutnou ženu se zvláštním obličejem, která krátce po odstavení děvčat, jež porodila, buV zemřela, nebo odešla, ale pozdějšípoznámka učitele Sagandera naznačovala, že žena, na niž si pamatoval, byla kojná, čarodějka Psích běžců, žijících za Samotou. Přesto ji rádpovažoval za matku dívek, příliš laskavou, než ab yjim dala jména, jaká nyní nosila – jména, která podle něj poutala každou sestru jako kletba.

Záš1. Závist. Zloba. Byly jeho nepravidelnými návštěvnicemi.Přelétavé jako ptáčci, které zahlédl koutkem oka. Šeptal ysi v koutech na chodbách a za dveřmi, když tudy procházel. Očividně hopovažoval yza zdroj skvělé zábav y.

Nyní, v prvních letech dospělosti, se Arathan považoval za vězně

nebo možná rukojmí tradičního způsobu uzavírání spojenectví mezi

většími dom ya držbami. Nepatřil k rodině Dracons. I kd yž se nikdo

nikd ynenamáhal jeho původ skrývat, samotný fakt, že je všemlhostejný, jen zdůrazňoval jeho bezvýznamnost. Sémě se může rozlít,

kam se mu zachce, ale otec se musí podívat dítěti do očí, ab yho uznal

za vlastní. A to Draconus udělat nehodlal. Kromě toho v sobě měl

málo tistejské krve – neměl světlou pleJ ani výšku a jeho oči, i když

tmavé, postrádal yrtuJovitou nev yhraněnost čistokrevných. V těchto

ohledech na tom byl stejně jako sestry. Kde tedy byla krev jejich otce?

Skrývá se. Nějak se ukrývá hluboko v nás.

25


Draconus ho neuznal, ale podle Arathana to nebyl důvod k lítosti.

Jakmile pomine dětství, je třeba se setkat s vnějším světem a vůlí cele

závislou na vlastních zdrojích si v něm vydobýt místo. Tvarovánísvěta, jeho osnov ya útku, odpovídá síle té vůle. Takto je kuraldgalainská

společnost skutečnou mapou nadání a způsobilosti. Alespoň tak mu

to skoro denně opakoval Sagander.

Ani na nádvoří Citadely, ani ve vesnicích marky nemohlo dojít

k žádnému přetvařování. Nevýrazní a neschopní neměli kde schovat

svá selhání.„Tohle je přirozená spravedlnost, Arathane, a tak je vkaždém ohledu nadřazená spravedlnosti, řekněme, Forulkanů neboJaghutů.“ Arathan neměl důvod mu nevěřit. Tento svět, tak působivě

mu vnucovaný učitelem, byl jediný, jaký kdy poznal.

A přece... pochyboval.

Na točitém schodišti za ním zapleskal ysandál ya Arathan sepřekvapeně otočil. Tuto věž si dávno zabral pro sebe a ustanovil sepánem jejích zaprášených pavučin, stínů a ozvěn. Pouze tad ymohl být

sám sebou, nikdo mu neodstrkoval ruku od úst a nevysmíval se

poraněným prstům. Nikdo ho tu nenavštěvoval. Když se blížil čas

jídla či výuky, zavolal ho zvon. Dny a noci odměřovalo jeho tlumené

odbíjení.

Kroky se blížily. Arathanovi se rozbušilo srdce. Odtrhl si ruku od

úst, otřel si prsty do haleny a zadíval se na ústí schodiště.

Postava, která se objevila, ho polekala. Jedna z jeho sester, ta

nejmenší – poslední z lůna – s tváří zrudlou námahou, lapající po

dechu. Upřela na něj tmavé oči. „Arathane.“

Ještě nikdy ho neoslovila. Nevěděl, jak reagovat.

„To jsem já,“ upřesnila a vykulila oči jakoby v hněvu. „Zloba.

Tvoje sestra Zloba.“

„Jména b yneměla být kletbou,“ opáčil Arathan bez přemýšlení.

Pokud ji jeho slova ohromila, jedinou známkou toho byla mírně

nakloněná hlava, když si ho prohlížela. „Takže nejsi takovýprosJáček, jak tvrdí Závist. Dobře. Otci se... uleví.“

„Otci?“

„Jsi povolán, Arathane. Hned – mám tě za ním přivést.“

„Za otcem?“

Zamračila se. „Ona věděla, že se budeš schovávat tad yjakoruducha v díře. Prý jsi jenom natvrdlý. Jsi? Má pravdu? Jsi ruducha? Ona

má vždycky pravdu – nebo ti to tak aspoň řekne.“ Přiskočila blíž,

popadla ho za levé zápěstí, vydala se ke schodům a jeho táhla s sebou.

Nevzpíral se.

Zavolal si ho otec. Nenapadal ho pro to jediný důvod.

26


Chystá se mě vyhnat.

Cestou po schodišti kolem nich vířil prach, a klid tohoto místa jako b yb yl narušen. Ale prach se brz yznovu usadí a prázdnota se vrátí jako vyhoštěný král na svůj trůn. Arathan věděl, že tuto říši už nikd yvíc nenaruší. B yla to hloupá domýšlivost, dětinská hra.

„Podle přirozené spravedlnosti, Arathane, se slaboši nemůžouskrývat, pokud jim tuto výsadu nepovolíme. Pochop, je to výsada, za niž by slaboši měli být navěky vděční. Silní můžou kdykoliv mávnout mečem a ukončit slabochův život. Toto bude dnešní lekce. Trpělivost.“

Ruducha v díře – život zvířete je trpěn, dokud jeho přítomnostnezačne být na obtíž, a pak jsou do podzemního tunelu vypuštěni psi, do doupěte, a někde pod zemí je ruducha roztrhána na kusy. Nebo vyhnána ven, před čekající oštěpy a meče dychtící vzít jí život.

V každém případě si zvíře očividně neuvědomuje výsady, jakých se mu dostává.

Všechn ylekce, které Sagander používal, kroužil yjako vlci kolem slabosti a správného místa těch, kdo jsou jí postižení. Ne, Arathan nebyl prosJáček. Chápal to až příliš dobře.

A jednoho dne ještě Dracona zraní nějakým prozatímnepředstavitelným způsobem. Otče, myslím, že jsem tvou slabinou.

Zatímco spěchal za Zlobou, která ho pevně držela za ruku, tu druhou zvedl a kousal.

Správce zbraní Ivis čekal přede dveřmi a otíral si pot z čela.Povolání přišlo, když byl ještě v kovárně, kde železný mistr učil, jak brousit překládané ostří. Ti s hustskou krví prý znají železo, jako b yjeho roztavený proud sáli z matčina prsu, a Ivis o tom nepochyboval –kovář byl zručný, skvělý zbrojíř, ale Ivisovi kolovala v žilách hustská krev z otcovy strany, a i když se považoval skrz naskrz za vojáka, vadné ostří slyšel, když teprve čepel vyjížděla z pochvy.

Železný mistr Gilal to vzal dobře, i když se to pochopitelně nedalo poznat. Sklonil hlavu a mumlal omluvy, jak se slušelo na jeho nižší hodnost, a když Ivis odcházel, slyšel, jak huláká na své tovaryše – nikdo z nich nebyl za to vadné ostří v žádném případě zodpovědný, protože konečná stadia příprav yčepele b yla vžd yvýhradně v rukou železného mistra. Ivis podle jeho tirád ypoznal, že od železného mistra k němu žádný jed nepoteče.

Zatímco čekal před pánovou Taktickou komnatou, říkal si, že pot v očích je dědictvím čtyř výhní v kovárně, kde byl vzduch zkažený žárem a kovem, uhelným prachem a kouřem a zoufalou snahoukovářů potýkajících se s každodenními úkoly.

27


Propast ví, že kovárna nebyla žádná manufaktura, a přecedokázala poslední dva měsíce působivě rychle vyrábět zboží, takže žádný z nových rekrutů, kteří přicházeli do velkého domu, nezůstal beze zbraně a zbroje dlouho. O to byl jeho úkol snazší.

Nyní se ale pán nečekaně vrátil a Ivis v duchu pátral po možné příčině. Draconus byl uvážlivý, ne náchylný k ukvapenému jednání. Měl trpělivost jako kámen, ale všichni věděli, jak je nebezpečné mu zkřížit cestu. Něco ho přivedlo zpátk ydo velkého domu a pocelonoční jízdě nebude právě v nejlepší náladě.

A nyní to povolání, načež ho nechali čekat za dveřmi. Ne, nic z toho nebylo normální.

Po chvíli zaslechl krok ya dveře se otevřel y. Ivis před sebou uviděl domácího učitele Sagandera. Starý učenec vypadal jako někdo, kdo se vyděsil a stále ještě se to snaží překonat. Podíval se Ivisovi do očí a kývl. „Kapitáne, pán tě teV přijme.“

To, a nic víc. Sagander se protáhl kolem něj na chodbu. Pohyboval se, jako kdyby během chvilky zestárl o půl tuctu let. Při té představě si Ivis vynadal. Učitele, který každé ráno zaspal a často chodil pozdě spát, vídal zřídka – nebyl důvod si myslet cokoliv jiného, než že je Sagander jen znepokojený časnou schůzkou a pochopitelně je ztuhlý, jak už starci brz yráno bývají.

Ivis se nadechl, ab yse uklidnil, a vstoupil do komnat y.

Starý titul místnosti získal nový význam, jenomže tažení zminulých desetiletí byla vedena proti cizozemskému nepříteli a tentokrát byly jediným nepřítelem vzájemně se vylučující ctižádosti držeb avětších domů. Pánova kovárna v kostnici byla v dnešní době pouzerozumným opatřením. Kromě toho nebylo nic neobvyklého na tom, že jako ChoJ Matk ynoci posílil stav ysvých domovojů natolik, že se mu vyrovnala pouze Matka noc sama. Z nějakého důvodu nebyly ostatní držb yvojenskou expanzí domu Dracons právě nadšené.

Politika Ivise nezajímala. Jeho úkolem bylo skromnou armáduvycvičit.

Kulatý stůl vévodící místnosti byl vyřezaný z kmene tři tisíce let starého černodřevu. Pod silnou vrstvou jantarového laku byly vidět černočervené letorosty. Stůl sem před půl tisíciletím umístilazakladatelka domu jako připomínku neobyčejného vzestupu mezi větší domy. Po jejím náhlém skonu před deseti let yse správ yrodinných držav ujal její adoptivní syn Draconus. Pokud byla Srelina ctižádostpůsobivá, nebyla ničím ve srovnání s ambicemi jejího vyvoleného syna.

Na zdech nevisel yportrét ya těžké vlněné závěs yb yl yneobarvené. Byly tu pouze kvůli teplu, stejně jako vysoký běhoun na podlaze.

28


Draconus u stolu jedl chleba a zapíjel ho vinným střikem. Kolem cínového talíře před ním se válelo několik svitků.

Když to vypadalo, že si jeho příchodu nevšiml, Ivis promluvil. „Pane.“

„Podej mi zprávu o jeho pokrocích, kapitáne.“

Ivis se zamračil a odolal nutkání znovu si otřít čelo. Kdyby se nad tím zamyslel, věděl by, co přijde. Nakonec, chlapec měl svůj rok. „Je přirozeně šikovný, můj pane, jak se sluší na syna svého otce. Ale zatím má slabé ruce – kvůli tomu zvyku hryzat si nehty má měkká bříška prstů, snadno zranitelná.“

„Je pilný?“

Draconus stále nevzhlédl, dál se věnoval jídlu.

„Při cvičení, pane? Těžko říct. Má v sobě jistou lehkost. Přesvšechno, co s ním dělám, nebo když proti němu postavím nejlepší rekruty, on zůstává... nevzrušený.“

Draconus zabručel. „A tebe to rozčiluje, kapitáne?“

„Že jsem ho ještě pořádně nevyzkoušel? Ano, pane, to měrozčiluje. Nemůžu s ním trávit tolik času, kolik bych rád, i když chápu nezbytnost vyššího vzdělání. Nicméně je toho hodně, co lze na jeho vyrovnanosti obdivovat, přestože je jako šermíř tak mladý.“

Pán konečně vzhlédl. „Opravdu?“ Narovnal se a odstrčil talíř s drobk ya kapkami vína. „Najdi mu slušný meč, nějakou lehkou drátěnou košili, rukavice a chrániče. A přilbici. Pak přikaž štolbům, aJ mu připraví slušného válečného oře – vím, ještě se nenaučil jezdit na válečných ořích, tak aJ není příliš svévolný.“

Ivis zamrkal. „Pane, pod nejistým jezdcem je svévolný každý kůň.“

Draconus pokračoval, jako by ho neslyšel. „Myslím, že klisnu, mladou, dychtivou upoutat Calarasovu pozornost.“

Dychtivou? Spíš vyděšenou.

Ivisovi se možná objevilo něco z jeho myšlenek ve tváři, protože pán se usmál. „Myslíš, že nezvládnu svého koně? Ach, a takynáhradního koně kromě válečného. Jednoho z chodců. AJ je to valach.“

Aha, takže se do Charkanas nevrátí. „Pane, bude to dlouhá cesta?“

Draconus vstal, a teprve teV si Ivis všiml stínů pod jeho očima. „Ano,“ a pak, jako b yodpovídal na otázku, již Ivis nev yslovil, „atentokrát pojedu se svým synem.“

Zloba ho za sebou táhla chodbou vedoucí k Taktické komnatě. Arathan ji znal pouze podle jména. Do otcov yoblíbené místnosti nikd ynezavítal. Odtáhl se, napjal spojení mezi sebou a svou sestrou.

Ta se otočila, tvář jí potemněla – a pak se najednou uvolnila

29


a pustila jeho ruku. „Jsi jako zajíc na podzim. Myslíš, že tohle chce

vidět?“

„Ale já nevím, co chce vidět,“ ohradil se Arathan. „Jak bych mohl?“

„Copak jsi neviděl odcházet Zjizvence Ivise? Byl před námi – šel průchodem na nádvoří. Podal o tobě zprávu. Mluvil o tobě. A teV otec čeká. Ab yse přesvědčil na vlastní oči.“

„Zjizvence?“

„To kvůli těm jeho jizvám –“

„To nejsou jizvy,“ namítl Arathan, „to je věk. Ivis Yerrthust bojoval ve forulkanské válce. Na ústupu hladověli – všichni. Od toho má ty vrásky.“

Zírala na něj, jako kdyby přišel o rozum. „Co se podle tebe stane, Arathane?“

„S čím?“

„Pokud se mu nebude líbit, co uvidí.“

Arathan pokrčil rameny. Ani takhle blízko otci – třicet kroků širokou chodbou a za dveřmi – pořád nic necítil. Vzduch se nezměnil, jako kdyby moc byla pouhou iluzí. Ta představa ho polekala, ale zatím se jí nehodlal věnovat. Tohle nebyla vhodná chvíle, aby zjistil, kam ho dovede.

„On tě zabije,“ prohlásila Zloba.

Zadíval se na ni a zachytil pobavený záblesk, nepatrný náznak úsměvu. „Jména b yneměla být prokletím,“ řekl.

Ukázala do chodby. „On čeká. Nejspíš tě už nikdy neuvidíme, pokud nezajdeme za kuchyň – pod skluz, odkud padají okrájené kosti a vnitřnosti. Skončíš naporcovaný na Vraní hromadě. Nechám si pramínek tvých vlasů. Zavázaný. Ani z nich nevyperu krev.“

Protlačila se kolem něj a spěchala pryč.

Zjizvenec je kruté jméno. Zajímalo by mě, jaké jméno daly mně.

Upřel oči na dveře a vykročil. Jeho kroky vyvolávaly ozvěnu. Otec ho nezabije. To mohl udělat už dávno, a dnes k tomu nebyl žádný důvod. Žádné z Arathanových selhání nevrhalo špatné světlo na jeho otce. To mu Sagander opakoval pořád dokola. Nešlo o stín, protože sluneční světlo, jakkoliv bledé či slabé, nemohlo rozeznat pokrevní pouta a místo světla nebyla pronesena žádná slova, která by to změnila.

Přede dveřmi Arathan zaváhal, otřel si prst ya zaklepal železným kroužkem pod klikou. Tlumený hlas ho vyzval, aJ vstoupí. Podivil se, že nemá strach, a s tím otevřel dveře a vstoupil do komnaty.

Ze všeho nejdřív ho zasáhl silný pach lanolinu a pak světlo, ostré a jasné, pronikající východním oknem, na němž byly otevřené okenice. Vzduch byl chladný, ale s postupujícím dopolednem se rychle ohříval.

30


Zbytky snídaně na obrovském stole mu připomněly, že ještě nejedl.

Když konečně zvedl zrak k otci, zjistil, že ten ho upřeně pozoruje.

„Je možné,“ začal Draconus, „že si myslíš, že tě nechtěla. Celýživot žiješ bez odpovědí na své otázk y– ale za to se nebudu omlouvat. Ona věděla, že tě její rozhodnutí raní. Můžu ti jen říct, že ji to bolelo taky. Doufám, že jednou to pochopíš a že jí dokážeš odpustit.“

Arathan neříkal nic, protože ho nenapadlo nic, co b yříct mohl. Díval se, jak jeho otec vstává ze židle, a teprve teV – když byl tak blízko – konečně ucítil sílu, jež z něj vyzařovala. Draconus byl vysoký a svalnatý, stavěný jako válečník, a přece v sobě měl půvab, který byl možná ze všeho nejpůsobivější.

„To, po čem toužíme, Arathane, a to, co musí být... no, je to vzácné objetí, tak vzácné, že ho nejspíš nikd ynepoznáš. Tu pravdu jsi žil. Nemůžu ti nic slíbit. Nemůžu říct, co tě čeká, ale teV máš svůj rok a přišel čas, ab yses ujal svého života.“ Na chvíli se odmlčel. Dál si Arathana prohlížel, ale tmavýma očima zalétl k jeho rukám jenjednou – Arathan se silou vůle snažil je neschovávat, nechal je u boků, tenké dlouhé prsty, s rudými špičkami. „PosaV se,“ přikázal Draconus.

Arathan se rozhlédl kolem a našel u zdi nalevo ode dveří židli s vysokým opěradlem. Došel k ní. Vypadala starobyle, oslabenávěkem. Rozhodl se špatně – jenomže jediná další židle byla ta, na níž předtím seděl za stolem otec, a tím b yse k němu otočil zád y. Po chvíli se posadil, znepokojený tou starobylostí.

Jeho otec zabručel. „Přiznávám, že s kamenem si vedou lépe,“ prohlásil. „Nehodlám tě brát do Citadely, Arathane – a ne, moje rozhodnutí neřídí stud. V Kurald Galain roste napětí. Udělám, co bude v mé moci, abych usmířil truchlící skupinky mezi většími domy a držbami, ale moje postavení je mnohem vratší, než si asi myslíš. Dokonce i větší dom ymě stále považují za cizáka a příliš minedůvěřují.“ Narovnal se a střelil po Arathanovi pohledem. „Ale t yo tom moc nevíš, viV?“

„Jsi choJ Matk ynoci,“ poznamenal Arathan.

„Víš, co to znamená?“

„Jenom to, že si tě vyvolila, abys stál po jejím boku.“

Otec nepatrně přimhouřil oči, ale jinak jen kývl. „Toto rozhodnutí mě zjevně postavilo mezi ni a vysoce urozené držby – v nichž se všichni honosí titul ys ynů a dcer Matk ynoci.“

„Synů a dcer – ale ne rodem?“

Draconus kývl. „Přetvářka? Či prosazování neotřesitelné věrnosti? S každým žadatelem se vážk yposunou.“

„Jsem pro tebe takový syn, pane?“

31


OtázkaDraconaočividně zastihla nepřipraveného. Zapátral vArathanově obličeji. „Ne,“ odpověděl nakonec, ale dál to nerozváděl. „Nemůžu zaručit tvoje bezpečí v Kurald Galain – dokonce ani vsamotné Citadele. A nemůžeš ani očekávat nějakou věrnost od Matky noci.“

„To chápu, pane můj.“

„Musím se vydat na západ a ty mě doprovodíš.“

„Ano, pane.“

„Musím ji na chvíli opustit – dobře znám nebezpečí – a tak nebudu mít trpělivost, pokud cestou ztratíš odvahu.“

„Ovšem, pane můj.“

Draconus chvíli mlčel, jako b yArathanovu uvolněnou odpověV zvažoval. „Doprovodí nás Sagander,“ prohlásil nakonec, „budepokračovat s tvým vzděláváním. Ale v této věci ti ho musím dát nastarost – i když polovinu života toužil navštívit Azathanai a Jaghuty, příležitost zřejmě přišla skoro pozdě. Nemyslím si, že je tak slabý, jak si myslí. Ty mu budeš v každém případě k ruce.“

„Rozumím. Pane, bude správce zbraní Ivis –“

„Ne – jeho je zapotřebí jinde. Doprovodí nás branský seržant Raskand a čtyři vlastistrážci. Nebude to procházka. Pojedeme rychle s náhradními koňmi. Rozlehlá samota je nehostinná bez ohledu na roční dobu.“

„Pane můj, kd yodjíždíme?“

„Pozítří.“

„Pane, hodláš mě nechat u Azathanai?“

Draconus přistoupil k otevřenému oknu. „Je možné,“ začal spohledem upřeným na cosi na nádvoří, „že si myslíš, že tě nechci,Arathane.“

„Pane můj, není třeba se omlouvat.“

„Toho jsem si vědom. TeV běž za Saganderem, pomoz mu sbalením.“

„Ano, pane.“ Arathan vstal, uklonil se otcovým zádům a vyšel z komnaty.

Cestou se mu podlamovaly nohy. Nevedl si dobře, ne při prvním setkání s otcem. Působil hloupě, naivně, zklamal muže, jenž hozplodil. Možná se stejně cítí všichni synové před svými otci. Ale čas buV běží, nebo stojí. A on nemohl změnit to, co se už stalo.

Sagander často mluvil o budování na tom, co tu již bylo předtím, a že je třeba dávat pozor neustále, při každém rozhodování. Dokonce i chyby něco málo nabízejí, říkal si Arathan. V případě potřeby mohl stavět ze zlomených klacků a omšelých kostí. Takové konstrukt yjsou

32


možná slabé, ale on jim stejně mohl naložit jen málo. Byl syn z levého

boku po neznámé matce a jeho otec ho posílal pryč.

Led je slabý. Těžko se na něm zachytit. Chodit tudy je nebezpečné.

Sagander si dobře pamatoval den, kd ychlapec málem utonul.Strašilo ho to, ale zvláštním způsobem. Kdykoliv se v jeho životě vyskytlo příliš mnoho otázek, kdykoliv se kolem něj stahovala tajemství světa, vzpomínal na ten led. Narušený zespodu ohavnými plynystoupajícími ze silné vrstv ykravského odpadu pokrývajícího neživý rum starého lomu pod třiceti sáhy tmavé vody, po dnech nezvyklého tepla a následně třeskutého mrazu však led vypadal na první pohled dost pevný, avšak oči jsou slabé, nedokážou odlišit pravdu od lží. A i když se chlapec na hladký povrch vydal sám, Sagander cítil zrádnost pod svýma nohama – ne těma Arathanovýma, tehd yto chladné, svěží ráno, ale sám pod sebou. A slyšel praskání a pak strašlivé zapraštění, a málem se sám zřítil, propadl se, když svět pod ním povolil.

Bylo to směšné. Měl být nadšený. Čekala ho tak pozdě v jehoživotě cesta mezi Azathanai a dál k Jaghutům. Kde jeho otázk ynajdou odpovědi, kde se záhad yv yjasní, všechn ypravd ybudou odhalen y a jeho duše konečně najde klid. A přece pokaždé, když v myšlenkách dobruslil k onomu hrozícímu požehnání věděním, myslel na led. Vždycky se ho zmocnil strach, jak čekal, až to zapraští.

Věci b yměl ydávat sm ysl. Od jednoho konce k druhému, bez ohledu na to, z které stran yse jeden rozhodne začít cestu, b ymělo všechno pasovat. Úhledné pasování je dar řádu, důkaz řízení anásledně mistrovského ovládání. Nesmířil b yse s nepoznatelnýmsvětem. Záhady je třeba odchytat. Jako zuřivé vrašany, kteří se kdysi potulovali Černolesem: všechna jejich temná doupata byla odhalena, až se šelmy neměly kde schovat, a zabíjení bylo dokonáno. Nyní bylo možné procházet velkým hvozdem bezpečně, jeho neškodné ticho nenarušilo žádné vytí. Černoles byl poznaný. Bezpečný.

Pojedou k Azathanai a dál na jaghutskou odhan a možná dokonce do samotné Omtose Phellack, do Prázdného Města. Ale nejlepší ze všeho bude, že konečně uvidí první azathský dóm a možná si dokonce ipromluví se staviteli, kteří mu slouží. A do Kurald Galain se vrátíověnčen slávou, se vším, co potřebuje jako palivo pro planoucí vzkříšení své pověsti učence, a všichni ti, kdo se od něj s opovržením odvrátili, se přiženou zpátk yjako štěňata a on je moc rád přivítá – svou botou.

Ne, jeho život ještě zdaleka neskončil.

Žádný led není. Svět pode mnou je pevný a bezpečný. Poslouchej! Nic tam není.

33


Kdosi zaklepal na dveře a Sagander na chvíli zavřel oči. Arathan. Jak mohl muž jako Draconus zplodit takové dítě? Ano, Arathan byl dost bystrý a podle všeho už Ivis neměl, co by ho ještě mohl naučit ohledně šermu. Jenomže takové dovednosti mají pramalou cenu. Zbraně jsou rychlým východiskem těch, kterým selže rozum nebo se bojí pravdy. Sagander dělal, co mohl, ale bylo zjevné, že přes svou chytrost je chlapec odsouzený k průměrnosti. Jaká jiná budoucnost se dá čekat u nechtěného dítěte? Zaklepání se ozvalo znovu.Sagander s povzdechem pozval Arathana dál. Slyšel, jak se dveře otevírají, ale neotočil se, dál si prohlížel předmět ynaskládané na stole.

Arathan k němu přistoupil a mlčk yse díval na sbírku na stolepotřísněném inkoustem. „Pán řekl, že musíme cestovat nalehko, pane.“

„Vím velmi dobře, co budu potřebovat, a tohle je naprostéminimum. Co vlastně chceš? Jak vidíš, mám plno práce – v ideálním případě bych potřeboval na přípravu tři dny, ale pán Draconus velí a já to musím zvládnout.“

„Pomůžu ti balit, pane.“

„A co tvoje věci?“

„Hotovo.“

Sagander frkl. „Budeš litovat své nedbalosti, Arathane. Příprav yje nutné důkladně promyslet.“

„Ano, pane.“

Sagander mávl rukou nad stolem. „Jak vidíš, dokončil jsempředběžný výběr. Vždycky měj na paměti, že mě nejspíš teprve na poslední chvíli před odjezdem napadne, co ještě přidat, a proto bude nutné ponechat v truhlicích volné místo. Předpokládám také, že se vrátím s mnoha artefakty a spisy. Upřímně, nevím, jak bys mi mohl pomoct, kromě toho, že t ytruhlice odneseš dolů, a s tím budeš potřebovat pomoc. Nejlepší bude, když to udělají sluhové.“

Chlapec stále váhal. „Můžu pomoct udělat víc místa v truhlicích, pane,“ navrhl nakonec.

„Opravdu? A jak to uděláš?“

„Vidím tu pět lahviček s inkoustem, pane. Jelikož pojedemerychle, nebude cestou moc času na psaní –“

„A co až dorazíme mezi Azathanai?“

„Oni budou jistě mít inkoust, pane, a budou velkorysí, zvlášJ když půjde o tak vyhlášeného učence. Vlastně předpokládám, že budou stejně velkorysí, co se svitků, jehnětiny a vosku týče, stejně jako rámů, střívek a brků.“ Než mohl Sagander odpovědět, Arathanpokračoval: „A tyhle mapy – Kurald Galain – předpokládám, že to mají být dary?“

34


„Je zvykem –“

„I když mezi Azathanai a Tisteji panuje už delší dobu mír,takovéto map yb ymohl ymít cenu pro další návštěvník ymezi Azathanai, ovšem z nesprávných důvodů. Pane, jsem toho názoru, že pánDraconus zakáže darovat mapy.“

„Výměna mezi učenci v zájmu vzdělávání nemá žádný důležitý vztah k obyčejným politickým záležitostem – odkud pochází ta tvoje nadutost?“

„Omlouvám se, pane. Asi bych se měl vrátit za naším pánem a zeptat se ho.“

„Zeptat se ho na co? NebuV hlupák. Navíc nepředpokládej náhlé pozvednutí svého postavení jen proto, že jsi strávil chvíli s naším pánem. V každém případě jsem již došel k závěru, že map ybrát nebudu – zabírají příliš mnoho místa. Kromě toho, tyto kopie jsi dělal minulý rok ty, a provedení je přinejlepším podezřelé a v některých případech trestuhodné. Vlastně by to byly velice pochybné dary, neb jsou bezpochyby plné chyb. Chceš mi pomáhat, žáku? Nuže dobrá, zamysli se nad tím, co by byl vhodný dar.“

„Pro jednoho příjemce, či pro více, pane?“

Sagander se nad otázkou zamyslel a kývl. „Čtyři dary slušné ceny a jeden velmi cenný.“

„Ten velmi cenný bude určený pro Pána nenávisti, pane?“

„Samozřejmě! A teV běž, ale vraJ se před zvoněním k večernímu jídlu.“

Když Arathan zamířil ke dveřím, Sagander se obrátil. „Ještěchvilku. Rozhodl jsem se omezit počet truhlic na dvě a jedna budepolorázdná. Měj to na paměti s ohledem na dary.“

„Budu, pane.“

Vrzl ydveře, jak je za sebou Arathan zavíral.

Sagander, podrážděný tím zvukem, opět upřel pozornost navýstroj na stole. Map yodsunul stranou, jak mu překážel y.

Nemyslel si, že má chlapec velkou naději najít vhodný dar pro Pána nenávisti, ale takhle se mu aspoň nebude plést pod nohy. Sagander si u něj všiml nového zvyku, i když měl problém ho přesně popsat. Něco ve způsobu, jakým Arathan mluvil, v otázkách, které kladl, a v masce nevinnosti na jeho tváři, když se ptal. Nejen nevinnosti, ale opravdovosti. Něco na tom bylo podezřelé, jako kdyby to nebylo skutečné.

Pro to, že se Sagander poslední dobou po každém rozhovoru sArathanem cítil podrážděný, musel existovat nějaký důvod.

V každém případě tahle cesta vrátí kluka zpátk yna jeho místo –

35


zase bude vykulený a vyděšený. Svět mimo dům a jeho pozemky je

obrovský, nesmírný. Od té nehod yve starém lomu měl Arathanzakázáno vydávat se na venkov, a dokonce i při krátkých návštěvách

dole ve vsi na něj někdo dohlížel.

Arathana čeká šok a to mu jenom prospěje.

Branský seržant Raskan si stáhl holínku a prohlížel si podrážku. Chodil tak, že si vždycky sešlapal podpatek zezadu, a právě tam se začaly slepené vrstv ykůže třepit. Kd yž si všiml prvních známek, tiše zaklel. „Tyhle vydržely sotva půl roku. Dneska je už prostě nešijou jako dřív.“

Rint, vlastistrážce sloužícísedmtěžkých let, se opodál opíral ohradbu tvrze. S rukama založenýma na prsou vypadal jako kanecchystající se zahnat bachyni do lesa. Raskan si mrzutě povšiml, že má na nohou ošlapané mokasín yze silné, tuhé henenové kůže. VeletRintovi a dalším třem vlastistrážcům nebude snadné, pomyslel si branský seržant. A vysloužit si jejich úctu bude nejspíš ještě těžší. Pravda, jedno závisí na druhém, ale bez úct yjsou povel yplněn yzdráhavě, přičemž obráceně to platit nemusí. Důkaz, že titul ya hodnosti, které kdysi bývaly zasloužené, jsou dnes mincemi na cinknutých vážkách, a on dokonce i za svou nízkou hodnost vděčil tomu, že byl Ivis jeho bratranec, a sám ani pořádně nevěděl, jestli na to má.

„To t ykočičí hlav y, co po nich chodíš,“ prohodil Ville, sedícíklidně nad schodištěm klesajícím dolů do zákopu vedle ramp yvedoucí k bráně. „Na měkký půdě si je tolik neošlapeš. Tehdá v pohraničních válkách sem viděl spoustu vojáků pochodovat po silnicích, dorazili se zničenejma kolenama a holeněma v dlahách. Kdybysme mělichodit po kamení, měli bysme paznehty jako horský kozy.“

„Na to ale jsou bot ys tvrdou podrážkou,“ poznamenal Galakvedle Villeho. „Kopyta na silnice. Prostě si ty škrpály podbij nebo okovej, jako se kovaj koně.“

„Cvok yničej dláždění,“ namítl Raskan, „a moje povinnosti mě každou chvíli zavedou do domu.“

„Tu cestu b yměl yv ydržet,“ poznamenal Rint a na vrásčitémobličeji se mu vyloupl úsměv.

Raskan si ho chvíli prohlížel. „Takže ty jsi byl na západě, jo?“

„Ne moc daleko. Nikdo z nás. Tam v Samotě nic není, aspoň ne na týhle straně předělu.“

Čtvrtá a poslední z jemu přidělených vlastistrážců konečnědorazila. Feren byla Rintova sestra, možná o pár let starší. Byla šlachovitá, kdežto její bratr byl tvrdý, a taky byla o něco vyšší. Měla lučištnická zápěstí s měděným chráničem na levé ruce, který nikdynesundáva>36


la – aspoň se to povídalo – a chůzí připomínala napůl kočku a napůl

vlka, jako kdyby neustále měla těsně pod povrchem představu lovu

či stopování. Oči měla zešikmené, což ukazovalo na krev odněkud na

východ za Černolesem, ale musela být hodně řídká, protože u bratra

nebylo skoro nic vidět.

Raskan se pokoušel představit si, jak tato žena vstupuje kdekoliv v říši do velkého sálu, aniž b yurazila hostitele, ale nedokázal to. Patřila do divočiny. Ostatně její společníci taky. Byli drsní anecivilizovaní, ale jakkoliv působili kolem domu nepatřičně, Raskan dobře věděl, že jakmile nechají civilizaci za zády, situace se obrátí.

U vlastistrážců neměli žádné hodnosti. Místo toho tu fungovala jakási tajemná a záhadná hierarchie, a byla tak proměnlivá, jako by v každé chvíli okolnosti diktovaly, kdo bude velet. Na této cestě však budou okolnosti prosté: Raskan povelí všem čtyřem a společněbudou zodpovědní nejen za bezpečí pána Dracona, ale i učitele a kluka.

Vlastistrážci budou vařit, spravovat, lovit, chystat a bourat tábor a starat se o koně. Tyto jejich sektě vlastní dovednosti bude pánvyužívat, protože chtěl jet rychle a bez trénu. Raskanovi dělalo starosti pouze to, že válečníci nepřísahali věrnost domu Dracons. Pokud měli v plánu zradu... ale zase, vlastistrážci byli vyhlášení svou věrností. Drželi se stranou od politiky, a právě díky své neutralitě byli takspolehliví.

Přesto, napětí v říši nikdy nebylo tak velké jako nyní, a zdálo se, že pán je v samém středu dění, aJ si to přál, či nikoliv.

Raskan zamyšleně odvrátil zrak. Natáhl si botu a vstal. „Musím vybrat koně,“ prohlásil.

„Utáboříme se mimo pozemek,“ oznámil Rint, narovnal se apodíval se na sestru. Ta lehce přikývla, jako b yodpovídala na nevyslovenou otázku.

„Ale ne na cvičišti,“ upozorňoval Raskan. „Potřebuju odpoledne posadit kluka na válečnýho oře.“

„Půjdeme na druhý konec,“ navrhl Rint a zvedl husté obočí.

„No dobře, i když Arathan nemá rád, když ho vidí moc očí.“

Feren prudce vzhlédla. „Myslíš, že se budeme posmívat pánovu synovi, seržante?“

„Parchantovi –“

„Jestli kluk nedostojí očekáváním svýho otce,“ odsekla, „je to čistě pánova věc.“

Raskan se zamračil. Promyslel si její slova a zaškaredil se.„Arathana je nutný považovat za obyčejnýho rekruta, stejně jako vždycky. Pokud si zaslouží výsměch, proč ho šetřit? Ne, já se akorát bojím, že

37


b yse mohl zranit, jak bude nervózní, a vzhledem k tomu, že v yrážíme

už zítra, bych nerad pánovi hlásil, že kluk nemůže cestovat.“

Feren na něj ještě chvíli upírala své zvláštní oči, než se odvrátila.

Raskan promluvil tvrdším tónem. „OdteV berou všichni navědomí, že já nemusím nikomu nic vysvětlovat. Kluka mám na starosti já, a jak to budu zvládat, do toho nikomu nic není. Jasný?“

Rint se usmál. „Naprosto, seržante.“

„Omlouvám se, seržante,“ dodala jeho sestra.

Raskan zamířil ke stájím a podpatk ytahal po dláždění.

Bylo už pozdě odpoledne, když branský seržant nechal chlapce vyvést válečného oře ven z hlavní brány ke cvičišti. Trávník bylnenapravitelně rozdupaný od chvíle, kd ytad yzačali kopiníci cvičit obrat yve formaci s novou várkou koní. Plac b yl podmáčený a pod drny byl jíl, takže půda byla zrádná – stejně jako by byla v bitvě. Každý rok ztratili dva až tři koně a stejně tolik vojáků, ale mnoho větších domů a držeb bylo podle jejich pána špatně vycvičených a vybavených, co se jízdního boje týče, a Draconus hodlal být vpostavení, kd ybude tuto slabost moct v yužít, pokud b ydošlo naobčanskou válku.

Občanská válka. Ta dvě slova se nikdo neodvážil vyslovit nahlas, přestože se na ni všichni připravovali. Bylo to šílené. Podle Raskana nebylo v celé té polízanici nic, co by se nedalo překonat. Co je vlastně ta moc, kterou se kdekdo snaží uchvátit? Kdo mezi všemi těmi hlupák ypoletujícími po říšských dvorech b yb yl tak smělý a takčestný, ab yřekl ano, tohle chci? Moc nad životem a smrtí tolika z vás, kolik jen bude možné. Copak si to nezasloužím? Nemám na to právo? Nemám si to tedy vzít?

Ale Raskan byl jenom branský seržant. Neměl rafinovanou mysl Sagandera či pánů, dam a vysokých služebníků Kurald Galain.Očividně mu tad yněco unikalo a hlavou se mu honil yjen samé hloupé myšlenky. Na moci toho bylo víc, než chápal. On jenom věděl, že jeho život je opravdu v cizích rukou a že sice má nějakou možnost volby, ale nebyl dost chytrý ani moudrý, aby ji rozpoznal.

Chlapec jako obvykle mlčel, když vedl zdánlivě klidné zvíře po měkké, rozdupané půdě.

„Všimni si tý vysoký zadní rozsochy, Arathane,“ vykládal Raskan. „Je vyšší, než na co jsi zvyklý, ale není tak vysoká, aby ti zlomila bederní páteř jako větvičku, když na ni narazíš. Lepší bude, když spadneš, než tohle. Pak aspoň budeš mít šanci, pokud přežiješ ten pád. Ne moc velkou, ale aspoň nějakou. S tím si teV ale nemusíš dělat

38


těžkou hlavu. Já ti to vysvětlím jasně: tohle je válečný oř a má jinou

výstroj. Třmen je uzavřený, hruška ohnutá. V každém případěnebudeš v plný zbroji: pán má o tom jinou představu, a pokud bychom

se mezi rodinami někd ysrazili s nepřítelem na koni, objedeme je

širokým obloukem. A navíc nejspíš přežijeme, když sesedneme,nebudeme tam ležet s polámanýma kostma, připravení, až nás rozpářou

jako dobytek.“

Arathan během Raskanov yřeči sklouzl pohledem za něj na čt yři vlastistrážce sedící v řadě na jedné z klád, které ohraničoval ycvičiště. Seržant se ohlédl přes rameno, ale pak zase obrátil pozornost kchlapci. „Zapomeň na ně. Potřebuju a očekávám tvou plnou pozornost.“

„Ano, pane. Ale proč si postavili t ystan y? Copak nejsou vítaní v domě?“

„Tohle si sami vybrali, to je všechno. Jsou polodivocí. Nejspíš se už rok ynekoupali. TeV se podívej na mě, Arathane. Tihle koně jsou ze zvláštního chovu. Nejde jen o velikost, ale tak yo temperament. Většina koní se radši zabije, než b yněkoho z nás zranila – teda,nemyslím kousnutí nebo kopnutí nebo když se splašeně vzpínají a tak. To je jenom neúmyslný anebo špatná nálada. To si musíšzapamatovat. Tahle zvířata jsou ve srovnání s náma obrovská. Samotnou svou váhou nás můžou rozmačkat, rozdupat nás na kaši, na rudý maso a kousíčk ykostí. Ale oni to nedělají. Místo toho se nám podvolí.Nezkrocenej kůň je vyděšenej kůň, teda vyděšenej z nás. U zkrocenýho nahradí strach důvěra. Občas slepá důvěra. Pitomá důvěra. Tak to prostě chodí.

Ale válečnej oř je jinej. Ano, pořád jsi jeho pán, ale v bitvě bojujete oba a bojujete jako partneři. Tohle zvíře je chovaný k tomu, abynenávidělo nepřítele, a ten nepřítel vypadá úplně jako ty nebo já. Takže jak má v pranici poznat rozdíl mezi přítelem a nepřítelem?“ Čekal. Všiml si, že Arathan zamrkal, když mu došlo, že otázka nebyla řečnická.

„Nevím.“

Raskan zabručel. „Dobrá, upřímná odpověV. Jde o to, že tovlastně nikdo neví. Ale t yzatracený zvířata se nikd ynezmýlej. Prozradí jim napětí v jezdcových svalech, odkud přichází nebezpečí? Možná. Někdo si to myslí. Nebo mají možná pravdu Psí běžci, když říkají, že si duše vyměňujou slova – duše jezdce a duše zvířete. Jsou spojený krví nebo tak něco. Nezáleží na tom. Ty musíš pochopit, že si spolu něco vytvoříte a nakonec budete potřebovat jenom instinkty. Poznáš, kam zvíře půjde, a ono pozná,kamchceš,abyšlo. Tak to prostě chodí.“

„Jak dlouho to trvá, seržante?“

Raskan viděl, jak se chlapci do očí vkrádá chladný výraz. „No, je

39


to skutečná výzva. Pro vás pro oba. Nemáme čas, kterej na topotřebujeme. Takže po dnešku uvidíme, jak to vypadá, jenom nečekej, že

na tomhle koni pojedeš denně víc než lígu, dvě. Ale budeš ho víst

a starat se o něj. Spousta lidí tvrdí, že z kobyly nemůže být dobrej

válečnej kůň. Pán si myslí něco jinýho. Vlastně u nich spolíhá napřirozenej stádní pud. Draconus pojede na hřebci, pánovi stáda.Cháeš, kam tím mířím?“

Arathan přikývl.

„Tak dobře, povol lonž. Je čas pracovat.“

Chlapec a zvíře dřeli celé odpoledne na lonži a pak bez ní, a Feren, sedící stranou na kládě s koleg yvlastistrážci, viděla vrstvu potu na černé srsti klisny. Když konečně branský seržant nařídil pánovu synovi, aby se obrátil zády, a klisna k němu z vlastní vůle došla, Galak zabručel: „Dobrá práce.“

„Neochotný přiznání,“ poznamenal Ville. „Měl jsem dojem, že slyším, jak v tobě něco prasklo, když jsi to říkal, Galaku.“

„Uniform ya bot ys tvrdým podpatkem. Přiznávám, že tihle obyvatelé domů na mě moc velkej dojem neudělali.“

„Je to jinej způsob,“ utrousil Rint. „Ani lepší, ani horší, akorát jinej.“

„V dobách, kd yb yli v lese pořád ještě divočáci –“

„Když ještě byl les,“ přerušil ho Ville.

Galak pokračoval. „Při velkých honech mívali nadháněče a psy. V kusu lesa, kterej bys objel ani ne za tři zvonění. Jako kdyby měl kanec kam jít. Jako kdyby se nestaral jen o svoje věci, nesnažil se vyčenichat družku nebo tak něco.“

„Kam tím míříš?“ zeptal se Rint lakonick yjako vžd y.

„Říkáš ani lepší, ani horší, akorát jiný. Já říkám, že seš velkorysej, možná dokonce falešnej. Jestli jim chceš připravit koberec, ab ysi mohli zatančit, posluž si. Viděl jsem, jak se teret přišla napít k potoku v ranním oparu, a po tvářích mi tekly slzy, protože byla poslední na celý líg ykolem. Neměla druha, jenom osamělej život a ještěosamělejší smrt, zatímco kolem se dál kácel ystrom y.“

Feren si odkašlala. Stále studovala chlapce, který nyní odcházel a klisna ho následovala jako věrný pes. „Válk ypo sobě zanechávají pustinu. Viděli jsme to na hranici a tad yto není jiný. Žár se přižene jako požár rašeliniště. Nikdo si ho nevšimne, dokud není pozdě. A potom už není kam utéct.“

Branský seržant kulhal za svými svěřenci zpátk yk domu.

„Má milence,“ zavrčel Galak a ani nemusel dodávat no a co?

„Magie kolemní je teVprýneproniknutelná,“ přemítal Rint.„Odo>40


lává vůči veškerýmu světlu. Obklopuje ji, kamkoliv vstoupí. Máme

královnu, kterou už nikdo nevidí, hádám možná kromě Dracona.“

„Proč myslíš?“ chtěl vědět Galak.

Feren frkla a ostatní se připojili tichým, suchým smíchem,dokonce i Galak.

Feren se po chvíli vzpamatovala. „Kluk je uzlíček nervů, a je se čemu divit? Z toho, co jsem slyšela, pro něj byl vlastní otec stejně neviditelný jako jeho nová milenka teV ve svý Citadele.“

„Nedává to žádnej smysl,“ potřásal Galak hlavou.

Feren se na něj překvapeně podívala. „Dokonalý smysl,“ opáčila. „Trestá chlapcovu matku.“

Její bratr zvedl obočí. „T yvíš, kdo to je?“

„Vím, kdo to není, a to stačí.“

„TeV tě nechápu,“ přiznal Ville rozpačitě.

„Galakova teret, Ville, chlemtá vodu z potoka, když se rodí den. Jenomže den se už vůbec nerodí, ne pro ni. Víš, že je vyřízená, víš, že ta laňka s něžnýma očima skončila. Kdo zabil jejího druha? Šípem, či okem? Někdo to udělal.“

„A pokud se ten vrah bude navěky svíjet v objetí chaosu,“ zasyčel Galak, „tak si to plně zaslouží.“

Ville se mračil. „To je dobrý, Galaku. Každých pár dní lovíme. Zabíjíme, když musíme, abysme přežili. Nijak se nelišíme od jestřába nebo vlka.“

„Jenomže m yse od těch jestřábů a vlků lišíme, Ville. M yznáme následk ysvých činů, a to z nás dělá... ach, neznám to slovo...“

„Provinilce?“ navrhl Rint.

„Ano, to je to správný slovo.“

„Nespolíhej se na svědomí,“ pronesla Feren. Slyšela ve svém hlase hořkost a bylo jí to jedno. „To vždy pokleká před nezbytností.“

„A nezbytnost je často lží,“ dodal Rint a kývl.

Feren upírala oči na rozdupaný a rozbahněný trávník. Hmyz ve slábnoucím světle kroužil a tančil nad loužičkami, které po sobě zanechala kopyta. Z mlází za cvičištěm se ozývala večerní ptačí píseň a zněla podivně tklivě. Feren bylo trochu špatně.

„Neproniknutelná temnota, říkáš?“ ozval se Ville a potřásl hlavou. „To je divná věc.“

„Proč ne,“ opáčila Feren, „když je krása mrtvá?“

Území většího domu Dracons, rozdělené na polovin yřekouDorssan Ryl, tvořila řada odlesněných kopců, desítky starých šachet, tři lesíky, které kdysi tvořily menší polesí, jediná vesnice s robotnými

41


rodinami, skromné pruh ypolíček ohraničené kamennými zídkami

a několik hlubokých, zatopených lomů, kde se dařilo různýmdruhům ryb. Na občině se pásly ahmrydy s černou vlnou a dobytek,

i když byla pastva chudá.

Tyto země vyznačovaly severozápadní hranici Kurald Galain avedla sem jediná, špatně udržovaná, rozježděná silnice a jediný mohutný azathanajský most, protože většina doprav yvedla po Dorssan R yl, kde ji zajišJovala řada tažných lan a rumpálů. Dokonce i tyto voly poháněné stroje během jarních záplav zahálel ya hukot řek yb yl sl yšet i na tisíc kroků v každém pokoji většího domu.

Kopce přímo na západě a na severu tvořila hlavně žula vysoce ceněného druhu tmavé barv ys jemným zrnem, což b yl jediný zdroj příjmů pro dům Dracons. Pánovým největším triumfem však – amožná největším zdrojem závisti a neklidu, než získal titul ChoJ Matky noci – byly jeho tajemné vazby na Azathanai. Jak byla původní galainská architektura smělá a vyzývavá a Citadela jejímnejkrásnějším klenotem, azathanajští kameníci neměli sobě rovna a nový Velký most v Charkanas toho byl dostatečným důkazem. Most daroval městu sám pán Draconus.

Myslitelům u dvora, tedy těm, kteří byli schopni rafinovanějších úvah, neuniklo symbolické gesto, jaké most představoval. Ale i to bylo dostatečnou záminkou k hořkosti, roztrpčení a ostouzení za jeho zády. Dívat se na výměnu darů bude chutnat trpce, když divák není ani dávajícím, ani obdarovaným. Tímto se poměřuje postavení, avšak žádné vymezení nevydrží dlouho a vděčnost odteče jako déšJ na kamení z jediného mráčku ve slunný den.

Pokud byla na masivních kamenech Velkého mostu vytesanánějaká slova, byla dobře schovaná. Možná kdyby pod jeho obloukem zakotvila bárka a lodník použil jeden z mohutných kamennýchkruhů, tak chytře zapuštěných, a pozvedl lucernu, mohl by najít řady a řad yazathanajských písmen. Ale to je nejspíš jen představa a nic víc. Ti, kdo žili a pracovali na řece v Charkanas, se nemísili surozenými ani s umělci, malíři a básníky, a to, co viděli, byla pouze jejich věc.

Snili o míru, ti ušmudlaní muži a žen ys podivným přízvukem, když ve svých plavidlech proplouvali nad hlubokými černýmivodami? A když se vydávali za město tam, kde byly břehy ohlazené a bahno podél něj černé, uctívali ten polibek země a vod ya báli se toho, co přij



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist