načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stvoření - Eugen Ovidiu Liška

Stvoření

Elektronická kniha: Stvoření
Autor:

Kronika soukromé apokalypsy.   Čmelák je na světě už skoro deset let, a přece si tu pořádně nezvykl. Snad je to tím prostředím uplácaným ze sídlištní šedi, snad ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 222
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7054-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Existenciální tíživý příběh, ve kterém si desetiletý Čmelák čím dál více uvědomuje nefungující rodinné zázemí a nevábné životní prostředí bez harmonie, kreativity a naděje, které společně deformují jeho duši. Chlapec se proto čím dál častěji uchyluje do vlastních představ, vysněné reality a svých projekcí, ze kterých se vrací s notnou dávkou krutosti a rozhodnutím, že sněním a pasivním přijímáním nežádoucí reality nic kolem sebe nezmění. Románový debut mladého ceněného scénáristy je ponurou psychologickou sondou do duše a života malého chlapce Čmeláka. Ten živoří v odcizeném bizarním sídlištním světě plném neporozumění a tíživosti, aby ožíval prostřednictvím svých snů a představ.

Popis nakladatele

Kronika soukromé apokalypsy.   Čmelák je na světě už skoro deset let, a přece si tu pořádně nezvykl. Snad je to tím prostředím uplácaným ze sídlištní šedi, snad lidmi, kteří tu uvízli na mělčině svých snů. Ať je to tak či tak, svět podle Čmeláka směřuje ke svému konci a jde jen o to bezbolestně přetrpět tu bohapustou nudu, které se říká život. Ten ale Čmelákovi od základů změní jedno překvapivé setkání. Pes Pocem, týraný ve sklepě domu vyšinutým sousedem, by jistě brzy pošel, kdyby se ho chlapci nezželelo. Aby ho však mohl zachránit, musí si osvojit některé nové vlastnosti, které mají dospělí. Mlčet, dívat se stranou, předstírat, krást, lhát, to vše bude muset udělat pro svého nového kamaráda. A ještě cosi navíc. To když se ukáže, že Pocema může při životě udržet pouze lidské maso. Aliance ne-mrtvého zvířete s dítětem nadaným nezkrotnou představivostí záhy překročí rovinu běžného přátelství chlapce a psa a stane se nečekanou hrozbou nejbližšímu okolí…   Eugen Liška (nar. 1981) vystudoval komparatistiku na FF UK a scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Je autorem scénářů k televizním filmům  Daleko do Nashvillu  (2008),  Herbert v ringu  (2009),  Nevinné lži: Hra  (2014). Kromě první ceny ve scenáristické soutěži České televize První dobrá v roce 2006 získal mj. cenu Filmové nadace RWE & Barrandov Studia za scénář  Půlnoční míle  (2010).

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Stvoření



(příběh)

Brno 2017

Eugen Liška

Stvoření


Vychází s finanční podporou

Ministerstva kultury ČR

© Eugen Liška jr., 2017

Cover art & illustrations © Daniel Pitín, 2017

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-213-8 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-214-5 (Formát ePUB)

ISBN 978-80-7577-215-2 (Formát MobiPocket)


Hle, přichází ten den hořící jako pec.

(Malachiáš 3,19)

Vrán se usmíval a křičel: „Tohle je moje Stvoření,“

mávaje černou vlajkou sebe sama.

(Ted Hughes, Jeskynní ptáci)



Stvoření 9

I

Bylo půl páté. Kurvafix, proč tak brzo? Tělo ho přinutilo. To

zvíře. Chtělo ven. Vylo a kňučelo, drápalo, škrábalo, bylo to

k nesnesení. Zavrčelo a chňaplo čelistmi naprázdno. Cvaklo

to jako pastička na myši. Bestie. Taky by občas mohlo dát

pokoj, zlobil se, když ještě poloslepý hledal v temném pokoji

zbytky své včerejší kůže. Takhle to přece nejde pořád, člověk,

to je přece taky něco jiného. Člověk, to je přece večírek, sláva

a spánek. Člověk, to je přece možnost na všechno se zvysoka

vysrat. Bručel. Ale vstal. Věděl, že on už tuhle možnost nej­

spíš nadobro ztratil. Že si vybral něco jiného. Tělo. Kdepak,

rozmazlil jsem ho, pomyslel si mrzutě.

Ostrý ranní vzduch mu sekl po bradě. Uskočil. Chňapl

po svém těle a zachumlal se do něj. Teď mu bylo dobré. To

bylo o fous, zašklebil se. A najednou zatoužil po pohybu.

Ucítil ten slaný vlhký oblak, jak se zvedl z konopných lan,

která se náhle napnula jak struny. Sáhl si pod triko. Byli tam.

Předklonil se a dotkl se lýtek a špiček prstů. Byli i tam. Čekali

na něj. Sartorius, rectus femoris, pectoralis maior, femur, ta­

lus, Brutus, Marcus Aurelius, Athos, Porthos, Uncas... stará

parta, soukmenovci, junáci širokoplecí, Sparťani. Tak pojďte,

zašeptal. A oni šli. A on šel. A oni běželi. A on běžel. Ne tak

rychle, bratři, ne tak rychle, sakra, už máme taky nějakej věk,

nepospíchejte, už nám to beztak všechno uteklo. Neposlou­

chali ho. Vítr zanedlouho odvál jeho úzkostlivost. Běžel, žil,

běžel. Všechno bylo v pořádku. Dokud běžím, do té doby

jsem člověkem. Sparťanem. Dus, dus, dus, jeho kroky mláti­

ly do ospalých fasád domů. Kola se pohnula, pára zasyčela,

loď se zhoupla na přílivové vlně radosti, která jej zaplavila

a milosrdně přikryla čerstvě vyhřezlou jizvu surového rána.

Dus, dus, dus, tadam, tadam, tadam, pamparam, pampa­

ram... Co naplat, měl rytmus ve svých Achillových patách.


Liška 10

A ten rytmus ho vzdaloval městu a noci. Tam, do země křoví

a červů, tam dnes poběží. Udělá tělu radost. Snad ho potom

nechá chvíli na pokoji. Musel se ještě připravit do školy.

Vzpomněl si, že od včerejška už ví, jak mu potajmu říkají. Za­

slechl to na chodbě. Někdo to tam polohlasem špitl. Usmál

se a vzduch mu s kvílením zasvištěl mezi zuby. Kruťas. Tak

mu říkají. Kruťas. Nadechl se a bylo to, jako by nasál vůni

samotného podsvětí. Zmizel za rohem a ozvěna jeho kroků

ho udýchaně následovala.

Ticho se však do ulice už nevrátilo, brána noci zůstala

vyvrácená a tou trhlinou přicházel z opačné strany neklid

čerstvého rána. To před sebou roztržitě strkalo opilou Miku­

láškovou, která se vracela ze svého nekonečného tahu. Bylo

to pochopitelné, nikdo nechce být sám poslem špatných

zpráv. Zdálo se však, že ta ženská si z toho nic nedělá. Tohle

byl prostě její den. Ostatně kterýkoliv jiný den, kterékoliv

ráno, na tomhle místě, kde se světlo pořád ještě krčí mezi

betonovými stíny domů, jejichž okna jsou vyhaslá, byl její.

„Hovno! Hovno! Hovno!“

Chodila od konce ke konci sídliště. Křičela. Oznamo­

vala své smutné proroctví, tak jak to už od pradávna dělaly

její prabáby na mlhavých blatech keltského severu. Neznali

místo, odkud přišla, ani příběh, jehož tíseň přinesla s sebou.

Ale dost možná to byla jejich vlastní tíseň, tíseň utištěných

v prokletých zdech. Pořád si ještě nezvykli.

Její chraplavý vykřičený hlas se odrážel od temných

oken a poskakoval třaskavě ulicí. Zněla spíš jako lešenářská

trubka, když spadne na zem, než jako člověk. Už toho taky

měla za ty roky dost. Ale nedopřáli jí odpočinek.

Často se našel někdo, kdo to nevydržel. Nasraný spáč.

Viselec na svých vlastních nervech: „Běž do prdele!“ Nevydržel,

než projde kolem něj, než ji udusí ranní opilecká ospalost,


Stvoření 11

a spustil tak přízračný stroj proklínání a lamentací znovu na

plné obrátky.

Nadechla se:

„Ty běž do prdele, máš tam blíž! Ty píčo! Píčo zasraná,

píčo zkurvená, píčo zmrdaná, píčo všema vojebaná...“

Čmelák ležel v posteli a úporně tiskl víčka k sobě. Spát,

ještě spát! Bylo totiž velmi brzké ráno a on měl ještě mini­

málně hodinu času, než bude muset vstávat do školy. V noci

mu bylo horko, spal špatně. A taky ty sny! Nesnášel tyhle

turistický sny! Vždycky se po nich budil vyčerpaný. Copak

se toho dost nenachodí přes den? Někomu se prý v noci zdá,

že lítá. Šťastlivec, pomyslel si závistivě. A on, Čmelák, se musí

i ve snech plahočit pěšky přes pláně k nekonečnému krva­

vému obzoru... Toužil ještě po chvilce spánku, věděl ale, že

jak se jednou ty pekelné litanie pod jeho okny spustí, nejdou

tak snadno zastavit.

Do Čmelákova pokoje vešla matka. Postavila se k oknu

a kradmo zpoza lemu záclony pozorovala ulici.

„Proč to ta ženská dělá...“ povzdechla si.

Podívala se na chlapce. Spal.

Ráno probíhá tak, jak je Čmelák zvyklý. Rodina má svůj pra­

videlný rytmus. Přesný rytmus příchodů a odchodů. Přesný

rytmus práce i nicnedělání. Přesného nicnedělání. Vstává. Ješ­

tě poloslepý klopýtá do koupelny. Oplachuje rovnátka pod te­

koucí vodou, smývá z nich slizký povlak svých slin. Snídá. Otec

už spí. Matka se chystá ven se Čmelákem. Jí v chvatu a beze

slova. Polovina stolu je plná vyvalených vnitřností velkých ná­

stěnných hodin, které se jeho otec už několik měsíců pokouší

opravit. Jde mu to zoufale pomalu, a to především z jednoho

zásadního důvodu. Hrozně se mu totiž třesou ruce a ty zatra­

cený kolečka jsou tak malý. Je s tím víc trápení než radosti, ale


Liška 12

jednou to bude paráda, až budou tikat na stěně. Vždy když se

ho potom žena zeptá, kdykoliv si zamane, tak jak má ve zvyku,

kolik je hodin, už nebude muset nikdy odpovídat. Vždy jen

letmým gestem ukáže na stěnu, na místo, kde to bude tikat.

Na druhé polovině stolu právě Čmelák otvírá další kra­

bici kukuřičných lupínků. Vytáhne z ní umělohmotnou figur­

ku. Rozbalí ji z igelitového obalu a postaví na konec dlouhé

řady stejných figurek, která se vine na polici mezi hrnky. Snědl

už hodně kukuřičných lupínků. Už mu nechutnají. Poslušně

je ale cpe do úst, zapíjí mlékem, nečeká, až změknou, je z nich

pak taková „sračka“. Jednou to řekl před matkou a dostal po­

hlavek. Od té doby je beze slova drtí zuby.

Sestra je taky pryč, ale ta je pryč už dlouho, a zatímco

otec, matka a Čmelák se večer shledají u toho samého stolu

v tom samém bytě, nikdo z nich netuší, kde v ten samý večer

bude sestra. Čmelák jen ztěžka hledal ve své paměti její po­

dobu. Mlhavě tušil, že nezemřela.

Dolů chodí po schodech. A jelikož bydlí až úplně v te­

meni té betonové příšery, tak je to vždycky procházka. Pou ze

v doprovodu dospělého smí použít výtahovou kabinu. Mat­

ka se při nástupu do výtahu zaklíná všemi svatými. Výtah

přisupí se skřípěním a  vzdycháním. Dveře v  tomto patře

špatně doléhají, musí je zavírat na třikrát. Výtah sebou trhne,

zaúpí, zaskřípe a pak se pomalu začne spouštět centimetr

po centimetru do propasti výtahové šachty. Cestou dolů ne­

přetržitě vyje.

Čmelák se prsty dotýká kreseb vyrytých do plechu ka­

biny. Sní o tom, že tam také jednou něco vyryje, svoji vlastní

kresbu. Ale to není možné s matkou. A sám jezdit výtahem

nesmí. Tiskne v kapse kalhot malý červený zavírací nožík.

Nenápadně, aby si matka nevšimla. Otevře a prstem zkouší

hrot. Čmelák umí dobře kreslit, jistě má talent. Rytectví ještě


Stvoření 13

nezkoušel, ale jistě si i tuhle techniku rychle osvojí. Pro lid­

stvo to bude přínos.

Dveře v přízemí nejdou otevřít. Matka panikaří, ale

Čmelák se nebojí. Vyjedou tedy do prvního patra a pak opa­

trně, zkoumajíce všechny schody, sejdou dolů. Pohled na

zhroucené ležící zavalité tělo, které celou svou vahou zata­

rasilo výtahové dveře, nakonec nepřekvapí ani matku. Když

prochází kolem něj, zacpe si nos. Čmelák si všimne louže

moči, do které se opilý Novák zhroutil. Každý ho zná, každý

jím pohrdá. Málokdo ví, že Novák byl prvním nájemníkem

v tomhle domě. Novák je invalida a je mu všechno jedno. Ač­

koliv žije prakticky jenom v noci a málokdo ho v domě po­

tkává, jeho přítomnost visí v pravdě ve vzduchu a uniknout

jí může jen člověk s poruchou čichu.

Všichni v domě ho nesnáší.

Všechny v domě by udivilo, kdyby viděli, v jakém úz­

kostlivém pořádku je udržován jeho byt.

Čmelák s matkou vyjdou na ulici. Čmelák se otočí a ješ­

tě jed nou se podívá na dům. Je skutečně tak starý, jak vypadá?

Matka se zastaví. Odchytne ji Bláhová, která vystavuje svoje

nemohoucí velrybí tělo ulici, opřená o francouzskou hůl,

nedočkavě vyhlíží kohokoliv, kdo projde kolem a ke komu

ještě nepronikl význam slova koriandr. Čmelák se také za­

staví. Čeká na matku, až ji Bláhová propustí ze svých ploutví.

Rozhlíží se kolem sebe, až jej konečně uvidí, vždy o několik

kroků dál, než kam dojde Bláhová. Přece jen v něm zůstalo

ještě něco ze zvířecí duše, když musí jít vždycky o těch ně­

kolik kroků dál než jeho tlustá panička. I když mu to musí

působit námahu. Těch pár kroků, co dělí člověka od zvířete.

Čmelák se na něj usměje a podle svého zvyku jej potichu

pozdraví. Dobrý den, zamumlá si pod vousy, tak aby to nesly­

šela jeho matka. Bláhové pes zvedne hlavu a odpoví mu na


Liška 14

pozdrav úklonou tak hlubokou, jak mu to jen jeho prakticky

neexistující krk dovolí. Čmelák ho má rád, spojuje je zdvořilý

sousedský vztah. I když je toho hodně, co o sobě navzájem

nevědí. Třeba svá jména. Čmelák ví jen, že Bláhová na psa

vždycky volá: Pojď sem! Poďsem! Pocem! To když jeho čtyři

válečky, které s námahou nesou tlusté tělo s dlouhými urou­

sanými chlupy, udělají o několik kroků navíc. Když se Bláhové

zdá, že chce být víc zvířetem, než na kolik má podle ní nárok.

Pocem! Pocem!

A on jde.

Matka ještě naposledy zkontroluje, zda má Čmelák

všechno, pak se zeptá, zda ví všechno, a případně mu ještě

udělí poučení, to kdyby náhodou nevěděl. Ale Čmelák už

dávno všechno ví. Jenom to, proč musí chodit každý den

do školy, mu je záhadou. A taky proč Země, když je kulatá,

vypadá jako placka. A proč prdy nehoří. A ještě pár obdob­

ných maličkostí. Rozloučí se s matkou a jde. Za jeho zády

zarachotí plechová roleta obchůdku jeho matky. Cesta do

školy vede skrz tuny šedi, několik podchodů, prachu, seškva­

řených popelnic, nápisů na zdech, pokácených prolézaček —

rozbitých kulis země nezemě.

Zavřený ve třídě tráví den ve škole nejvíce tím, že si kreslí.

Kreslí si do sešitů, do učebnic, na obálky, na penál, a když se

nikdo nedívá, i po lavici. Snaží se nebýt nápadný, nezlobit.

Když vstoupí o přestávce do třídy jejich třídní, instinktivně se

přikrčí. Celá třída ztichne, strne, kradmo se po sobě rozhlíží.

Čmelák zaryje hrot tužky do papíru. Tříďas, kruťas. I on bude

jednou muset jít s ním na záchod. Jeho metody byly přímoča­

ré. Sportovec. Zůstal mu i v pokročilém věku ten spartánský

duch rovnosti bolavých těl. Chuť věci řešit rychle a bez řečí.

Kruťas si změří přísným pohledem třídu, která se klepe u jeho


Stvoření 15

nohou jako hejno kuřat. Z jeho očí nelze vyčíst, zda si to uží­

vá. Čmelák přemýšlí: Dělá to nerad. Kruťasova autorita tím

u něj získá. Mučedník pořádku. Dělá to nerad, dělat to musí.

Toho dne to vyjde na Holečka. Nikdy nikdo neví, kdy

to přijde. Během vyučování není na Kruťasovi znát, že si tě

vybral, že se mu nelíbíš, že jsi ho naštval. Pak najednou o pře­

stávce, třeba o dvě tři hodiny později, přijde do třídy a řekne:

„Holečku, pojď ven.“

A Holeček jde stejně, jako by šel každý jiný. Ušklíbne

se na ostatní, než zmizí za dveřmi. Čmelák zavře oči. V duchu

vidí Holečka, jak stojí na kachličkované podlaze záchodu,

který Kruťas za nimi zamkl. Jak zrychlí dech, když kolem

něj Kruťas přechází ze strany na stranu, jak to trvá dlouho,

neúměrně dlouho, jak se dech začíná špinit zadržovaným

pláčem, který se dere ven z jeho hlavy vybičovaný tím ne­

úměrným napětím naloženým na dítě jeho věku. Někdy se

krev zastaví, jindy se žene zběsile vpřed. Kruťasovy kožené

podpatky vržou na kachlících. Ještě chvíli ho dusí, ještě ně­

kolik drásavých vteřin, během kterých zestárne chlapcovo

tělo o několik let. Pak se zastaví. Holečkovým tělem otřese

vlna, jak se ho dotkne Kruťasova ruka. Jako kobra. Z očí mu

vytrysknou slzy a z nosu krev a je rád, že to už přišlo.

Je to vždycky jenom jedna rána. Pak se Kruťas k němu

sehne, kluk (protože holky Kruťas nebije, to je snad jasný!) od

něj dostane kapesník a poučení, čím si to vysloužil a co má příš­

tě dělat, aby se tomuto setkání vyhnul. Pak si podají ruce a tím

to končí. Žádné poznámky, žádné žalování rodičům. Holeček

odchází s krvácejícím nosem a cítí ke Kruťasovi nesmírnou

vděčnost. Je to vlastně fér chlap. Nenávidí ho tiše a podvědomě.

„Se neposer, Brundibáre,“ říká Slavíček, když mu na

je ho opakovanou žádost vrací zapůjčené pastelky. Čmelák

není na takové jednání zvyklý. Doma se tak nemluví. Doma


Liška 16

se celkově moc nemluví. Čmelák se snaží rozpomenout, kde

se vzala jeho přezdívka. Nemůže si vzpomenout, jako na tolik

jiných věcí. Někde v jeho hlavě je místo, kam všechno mizí. To

místo zeje černotou a to, co tam uvízne, Čmelák dost často

už nikdy znovu nenajde. Určitě se k tomu váže nějaký dávný

příběh. A možná to souvisí i s tím, že ačkoliv může čmelák

vypadat hrozivě, nemá žihadlo.

Sedí ve třídě a kradmo se rozhlíží kolem sebe. Dívá se

po svých spolužácích a přemýšlí, proč si tu vlastně nemůže

najít kamaráda. Proč na něj někdo nezamával a nepřisedl si

a nezačali se spolu bavit o tom, co by je oba nejvíc zajímalo.

Třeba o nožích. A třeba si už někdo přisedl, ale s ním se roz­

hodně Čmelák bavit nechtěl. A tak teď, bezmála jako každý

jiný den, svoji třídu pátravě pozoruje a přemýšlí, jaké jsou

tady vyhlídky na nějaké to přátelství na život a na smrt. Měl

smůlu, že tu bylo vždycky o dost víc holek, a holky jsou pořád

ještě blbý (s jedinou čestnou výjimkou, a tou je Saša, jenže ta

je starší, do třídy s ním nechodí a dá se s ní bavit o nožích).

A kluci tu jsou prý padavky, takže tak jako tak měl co do čině­

ní s dívčí třídou, jak vždy s oblibou říkává Kruťas. Kruťas byl

chlap, to je jasné, pořádný chlap. Já jsem stará škola, hlasitě

pronáší, tehdy ještě slovo chlap mělo nějaký význam, ne jako

dnes, kdy se z něj stala pouhá vycpávka slipů manekýnů v ča­

sopisech! No, Kruťas sice chlap určitě je, ale je příliš krutý na

to, aby bylo možné k němu cítit skutečný obdiv. Až jednou

odejde, jejich nový tříďas bude učitelka. To pak budou dívčí

třída úplně! A jak si ve třídě plné bab vybrat toho správného

parťáka? To Čmelák neví.

V lavici s ním sedí Slavíček, který mluví stejně sprostě

jako jeho otec, kterého Čmelák nedávno potkal před vstu­

pem do panelákového paradísa, herny Rio, kde Slavíčkův

otec za zalepenými okny zoufale a marně hledá lepší život.


Stvoření 17

„Ta píča,“ projevil se jednou přímo před Čmelákem a od­

plivl si. Myslel tím Mikuláškovou. „Jednou ji zabiju!“

Čmelák mu to věří a pospíchá, aby byl rychle z dosahu

jeho tetovaných paží.

„Ta píča,“ říká Slavíček junior a naznačí, že si jako od­

plivne. Myslí tím jejich učitelku na přírodopis. „Jednou ji

zabiju!“ dodává. Čmelák si ho měří skeptickým pohledem.

Ale nekomentuje to. Vždy si připomene tetované paže Slavíč­

ka staršího a s vědomím toho, že jeho vlastní otec tetované

paže nemá, se snaží se Slavíčkem mladším udržovat korektní

vztahy. Kdo ví, co všechno doma Slavíček svému otci vykládá.

Čmelák neví, že Slavíček doma svému otci neříká nic. Kdopak

je tam dál? Tlučka, co pořád prdí. Holeček, blonďák, který

běhá jako baletka. Imr, co si na Čmeláka dovoluje, ale nikdy

si úplně netroufne mu nařezat, protože ví, že Čmelák sedí

v lavici se Slavíčkem. Imr totiž stejně jako Čmelák netuší, že

Slavíček doma otci neříká nic. Pak je tu ještě Kaprálek, zrzavý

pihatý kluk po rozštěpu, nemotorný a pomalý. Možná by to

mohl být svým způsobem vlastně docela fajn kámoš, ale Čme­

lák jej už kdysi odmítl. Nechtěl slevit ze svých požadavků. Ne

že by Čmelák byl kdovíjaký frajer, ale přeci jen nebyl k smíchu

hned na první pohled. Spíš až na ten druhý.

Řinčení zvonku trhá jeho ušní bubínky. Běží s ostatními

ven, probíhají zadrátovanými místnostmi, zvonek přechází

v jekot sirény, strkají do něj z každé strany, řev a jekot, ti, co

běželi vepředu, se zastavili, zadní na ně tlačí, zmáčknuté

plíce sotva lapají po dechu... Je venku. Otočí se, odplivne si.

Ze školy zřídka chodí rovnou domů. Daleko častěji se vydá

větší či menší oklikou.

Saša byla dítě sídliště. „Můj otec byl netopýr,“ říkávala,

když visela na klandru hlavou dolů. Ale stejně tak ji mohl


Liška 18

zplodit šedivý beton tmavých podchodů. Na třinácti místech

svého těla měla žiletkou vyřezáno do kůže slovo „fuck“. Za

každý posraný rok jejího posraného života. Protože Čmelák

ještě nevěděl, co to je „fuck“, mohla být Saša jeho kamarád­

kou. A protože Čmelák nikdy po Saše nechtěl, aby se s ním

o něco dělila, mohla se kamarádit ona s ním. Scházeli se

u zkrouceného sušáku v horním rohu sídliště. Saša se pově­

sila na klandr za nohy a spustila se hlavou dolů. Tričko jí sje­

lo až k bradě a ona vystavovala příšerám domů svoji poezii

žiletek a bolesti z osamění spolu s černou krajkovou podpr­

senkou velikosti aa. Mluvila dlouho a Čmelák ji vždy vydržel

dlouho poslouchat. Stejně tak však dovedla i dlouho mlčet.

Zkouší kreslit to, o čem Saša mluví. Spoustě věcem ne­

rozumí, a tak si je aspoň nějak snaží představit. Během po­

vídání jí nabídne zbytek své svačiny. Saša ji sní, aniž by se

přestala houpat hlavou dolů.

Má černé krátce střižené vlasy. Je vyhublá a bledá. Je

zmalovaná jako pádlo. Čmelák se uchichtne. Jako pádlo! Už

vyrostl z věku, kdy u něj za nejvtipnější slovo platil „záchod“.

Teď se směje hloupým přirovnáním. Zmalovaná jako pád­

lo. Namachrovanej jak tvaroh. Blbej jako drát. Nakvadrát.

Tlustej jako... tlustej jako záchod!

Čmelák si zkouší představit, jak asi vypadá Sašin otec

netopýr. Nakreslí muže s velkými černými křídly, dlouhým

vousem, velkýma špičatýma ušima a  kulatými leteckými

brýlemi, jak se vznáší nad střechami domů. Saša se jej drží

za mohutné vousy a směje se. Otec se vznáší nahoru a pak

letí střemhlav dolů, těsně míjí okna domů, odkud po něm

chňapají velké ruce, ale on jim vždy uletí a jen se jim vysmívá.

Proletí nad hlavami dětí jdoucích do školy a k smrti je vyděsí.

Saša na ně dělá dlouhý nos a pak se schová do otcova vousu

a ten zvolní let a jen tak ji chová. A náhle domy a ulice zmizí


Stvoření 19

a oni letí nad zelenou krajinou, nad loukami, lesy, horami

a lesy, nad hrady a vodotrysky, nad silnicemi, po kterých pro­

jíždí vyslanci exotických princů, nad loukami, kde se pasou

moudří mluvící koně, nad lesy, kde se schovávají hodní i zlí

obři, které nelze od sebe na pohled odlišit, nad studnou, kde

je uvězněno sedm démonů, a je to právě Sašin otec, kterému

bylo svěřeno je hlídat, a tak musí být pořád pryč a jen zřídka

se může se Sašou shledat a tehdy ji bere s sebou do té země,

k jejímž branám pouze oni znají tajné heslo, které si Saša

musela vyrýt do těla, aby na něj nikdy nezapomněla. Čáry

máry fuck.

Cestou domů ještě pár divných lidí potká. Třeba Magora.

Doma mu říkají, že se mu nemá posmívat, ale ani na něj mlu­

vit. Rychle přejde na druhou stranu ulice. „Dobrý den.“ Vy­

střelí naprázdno do vzduchu a pádí pryč. Magor jen zakoulí

očima. Povrch jeho těla je neklidný, zbrázděný vystouplými

nervy. Fakt je, že Magor je divnej. To musí Čmelák uznat.

Divnej, nemocnej, zanedbanej. Nechali to s ním dojít pěkně

daleko, říkává matka a starostlivě pokyvuje hlavou. Bydlí

u nich v domě, spolu s nenápadnou paní, o které nikdo neví,

jestli je jeho příbuzná. Ráno ho vypustí ven z bytu a večer ho

zase zavolá zpátky. Přiběhne vyčerpaný a unavený z neustá­

lého pobíhání sem a tam po sídlišti. Honí se za blbostmi. Ige­

litovým pytlíkem, odrazem zrcátkového prasátka, lesklou

sponou na brašně anebo jen tak za mraky. A ještě nikomu

neublížil. Je skoro jako pes. Jednou ho třeba venku přejede

auto, myslí si možná jeho nedobrovolná opatrovnice, když

ho každé ráno vypouští do betonového bludiště. Bylo by to

pro ni vlastně požehnání, myslí si Čmelákova matka. Ale

vzápětí se za tu myšlenku pokárá. Magor se zatím ale každý

večer vrátil domů. Unavený a zaprášený, vychlemtá svoji


Liška 20

misku a padne na matraci. Nejsem pes, myslí si možná Ma­

gor, když usíná. Nejsem pes, nejsem pes, možná jsem zvíře,

ale nejsem pes. On totiž Magor nemá psy vůbec rád. A oni

ho přímo nenávidí.

Na dalším rohu se Čmelák schovává před partou cikáňat.

Je jich hodně. Není jim víc než osm let. Vlezou všude a jsou

strašně otravní. Většinou doprovází skupiny starších cikán­

ských kluků, pobíhají kolem nich, lísají se, nechají se hladit

či nakopávat, žebrají o kosti a příležitostně žalují. Nedělají si

z ničeho nic a ve smečce mohou být nebezpeční. Jako toulaví

psi; a stejně jako psy je lze zahnat jedině kamením. Čmelák

ale neumí moc házet a navíc se jich bojí. Jsou totiž ozbrojení,

ví to. Už několikrát je viděl.

Procházejí se po ulicích s pistolemi a puškami v rukou,

nebo zastrčenými za gumičky špinavých trenýrek. Jednou

dokonce stanul čelem k ústí hlavně. Ten cikánek byl o dvě hla­

vy menší než Čmelák a v očích měl tmu. Čmelák neváhal a vy­

střelil ruce k oblakům. Školní brašna žuchla o zem. Přiskočili

další dva desperáti, a zatímco se Čmelák držel nebe, prošaco­

vali mu kapsy. Nic moc toho nenašli, tenkrát ještě neměl svůj

nůž, který by mu jistojistě vzali. Přišel o žlutou pastelku, ka­

pesník a několik bonbónů. Od té doby se jim vždycky vyhýbá.

Komu se ale nevyhne, je dvojice na krátko ostříhaných mužů

s košilemi upnutými u krku, ale bez vázanky a s krátkými

rukávy, kteří stojí přede dveřmi domu a čekají, až je někdo

pustí dovnitř. Jsou dva. Ten starší má na ramenou pověšený

kabát. Ten mladší z nich vítá Čmelákův příchod s nadšením.

S úsměvem mu uvolní cestu ke dveřím. Proklouznou za Čme­

lákovými zády do domu jako dva úhoři. Sledují ho, vždy

o krok za ním. Zastaví se před výtahem. Mladší se vyptává,


Stvoření 21

starší mlčí. Do jakého patra máš, chlapče, namířeno? Čme­

lák říká, že do sedmého, což je jako úplně až tam nahoře,

ale že výtahem sám jezdit nemůže. Mladší se směje a chválí

Čme láka, jak je vychovaný a poslušný a že takový chlapec

jistě svým rodičům dělá radost.

Dělá? Čmelák si musí přiznat, že vlastně neví.

Ale jestli chce, pokračuje ten holobrádek košilatý, teď

může bez obav nastoupit do kabiny, protože oni jsou dospělí,

výtah ovládat umějí a moc rádi ho doprovodí až do sedmého

patra, byť mají namířeno pouze do pátého za paní Slaměnou,

vdovou, které prý pomáhají poznat Stvořitele.

Čmelák chvíli váhá, ale nakonec lenost vyhraje, konec­

konců, kdo nikdy nešlapal den co den do sedmého patra,

neví, nemůže pochopit, a tak ať nesoudí.

Výtah se zničehonic zastaví mezi pátým a šestým pa­

trem. Čmelák se vyleká. Chlapíci na sobě nedají nic znát.

Mladší z nich s úsměvem stiskne znovu několikrát tlačítko

sedmého patra, druhý jen pokrčí rameny a nakonec se taky

usměje a oba se otočí na Čmeláka.

„Prý se to občas stane, ale zase... to pojede... prý...“ leze

ze Čmeláka potichu, po částech. A už si začíná vyčítat, že

sem vůbec lezl, teď se ozývá svědomí hezky nahlas a dává

o sobě vědět, zatímco dole před výtahem mlčelo a dělalo,

jako že nic. Nicméně, kdo nikdy nešlapal den co den do sed­

mého patra, neví, nemůže pochopit, a tak ať se teď nesměje.

A protože se pořád nic neděje, a buď že si snad chce ukrá­

tit chvíli, anebo spíš že tomu, jak náhle výtah zaskočil domu

v jeho betonovém chřtánu, porozuměl jako nebeskému zna­

mení, znovu se obrací ten mladší z obou kandidátů na věčnou

vládu spravedlivých nad zbytkem země ke Čmelákovi a spustí:

„Víš přece, že všechno musí jednou skončit. Škola končí,

prázdniny končí, víkendy končí, tak i tenhle svět, to všechno,


Liška 22

co známe, musí jednou skončit. Přijdou jeho poslední dny

a v těch posledních dnech tu budou hrozné časy. Lidé totiž

budou milovat sami sebe, budou milovat peníze, budou ne­

poslušní rodičů, nevděční, nevěrní, bez přirozené náklonnos­

ti, suroví, bez lásky k dobru, zrádci, svéhlaví, nadutí pýchou.

Nepřipomíná ti to něco? Ano, jistě. Zřejmě budeš souhlasit se

mnou, že toto biblické proroctví je přesným popisem pomě­

rů v dnešní době. Kniha učí, že poslední dny jsou zvláštním

obdobím, které bude předcházet konci tohoto světa. Navíc

se z ní dozvídáme, že už jednou došlo k tomu, že svět zanikl.

Starověký svět bezbožných lidí, který existoval za dnů Noema.

A tak dopadne i dnešní svět — skončí.“

Čmelákovi tluče krev zběsile ve spáncích. Bojí se, že se

ten výtah už nikdy nerozjede, že tam zůstane zavřený navěky,

anebo hůř, do té doby, než ho tam objeví rodiče, ve výtahu se

dvěma cizími chlapy, že se nebude moct jít vyčůrat a praskne

mu močák, že se výtah nakonec urve a kabina poletí dolů jak

kamínek, co hází Čmelák z okna na zaparkovaná auta, a že se

dole rozbijí na cimprcampr a ti dva se přitom budou pořád

usmívat... Každé slovo vycházející z těch mužských šklebí­

cích se úst je jako rána palicí do ubohé Čmeláčí hlavičky. Co

se jeho týče, konec světa probíhá právě teď a Čmelákovi se

to zatraceně vůbec nelíbí, a jestli to má trvat ještě další chvíli,

tak mu nezbude nic jiného než se rozbrečet...

„Nenechme se proto oklamat. Každého, kdo přehlíží

mravní měřítka, postihnou katastrofální následky. Lidé ne­

chápou, že Stvořitel jim morální vedení poskytuje z lásky —

ne proto, že by chtěl, aby náš život byl nudný, ale proto, aby

nás chránil. Přeje si, abychom se vyhnuli těžkostem a byli

v životě šťastní. Kniha říká, že až tento svět skončí, ničemný

již nebude. Země bude očištěna od veškeré nemorálnosti

a budou z ní odstraněni všichni, kdo se prospěšnými radami


Stvoření 23

našeho Stvořitele řídit nechtěli. Představ si, jak bude příjem­

né žít na nádherné, očištěné zemi!“

Čmelák chce vykřiknout, ale v tu chvíli se výtah konečně

zase pohne. A nepadá dolů, ale pokračuje ve své původní trase.

Díky, díky, díky, mumlá si Čmelák a děkuje výtahu,

že to protentokrát ještě nevzdal. Když zpocený a chvějící

se vystupuje v sedmém patře, vrazí mu ten hladký protiva

do ruky barevnou brožurku s titulem Může tento svět přežít?

a pak za nimi zapadnou dveře kabiny. Čmelák ještě chvilku

s napětím poslouchá a trochu si přeje, aby si to výtah ještě

rozmyslel a vzal to přímou čarou dolů do tmy i s oběma

nesnesitelnými vymydlenci. Nic takového se však nestane.

Ohromený ještě chvíli stojí před zavřenými dveřmi výtahu,

který s úpěním tlačí to dvojité andělské břímě do nebes.

Cože to vlastně ten chlápek říkal? Svět už jednou skončil?

Konec byl už na začátku? Nebo vlastně teprv bude? A kdy?

A proč? Stihne ještě postoupit do páté třídy? Že by se teda

vykašlal na to doučování z matiky?

Brožurku schová do tašky.

Dlouhou část odpolední tráví Čmelák sám doma. Nejdříve

si dělá úkoly a pak sedí u stolu, před sebou sklenku vody,

z které čas od času upije. Kromě středy, kdy jej matka vodí

do hudební školy na hodinu hraní na flétničku, a pátku, kdy

se u nich doma schází kroužek doučování z matematiky. Ji­

nak nikam nesmí, nikam nemusí. Nikoho nezná, nikdo ho

nepotřebuje. Večeří s rodiči. Večeře probíhá v tichosti stejně

jako vše ostatní v této rodině. Čmelák si vzpomíná, že takhle

to dřív nebylo. Dřív se u nich mluvilo hodně, křičelo se, řvalo,

nadávalo a plakalo. Dřív, když tu byla sestra.

Aby se zabavil, začne si zase kreslit. Ústřední postavou

jeho kreseb není nikdo jiný než proslulý Ervín Dobrodruh,


Liška 24

což je, jak by Čmelák neopomněl zdůraznit, pravý a ne falšo­

vaný dobrodruh a hrdina, kterého on sám vymyslel. Série

výkresů jeho neuvěřitelných dobrodružství už čítala něko­

lik stovek kusů. Ervín Dobrodruh ve vesmíru dobývá měsíc,

zcela v rohu se šklebí poražený Gagarin s černou páskou

s rudou hvězdou přes oko. Ervín Dobrodruh zápasí na dně

oceánu s  dvanáctichapadlovou chobotnicí. Ervín Dobro­

druh odvážně uniká před otravnou princeznou, která se

s ním chce stůj co stůj oženit. Ervín Dobrodruh pláče na

hrobě svého nejlepšího přítele, ohaře Reka, který obětoval

svůj život při ultimativní akci na záchranu světa... Ervín

Dobrodruh sice s největší pravděpodobností pocházel ze

střední Evropy, ale doma byl prakticky kdekoliv na světě.

Jeho národnost oscilovala mezi českou, americkou, čecho­

americkou, ale taky třeba francouzskou či španělskou, to

aby mu mohlo ve vypjatých momentech uniknout „sakrb­

lé“ nebo „ďáblos“. Zatím poslední exploze Čmelákovy fan­

tazie vyslala Ervína Dobrodruha do Mexika pátrat po ztra­

cené říši aztéckých králů. Nápady mu došly právě ve chvíli,

kdy nebohý dobrodruh uvízl v údolí suchých kostí, a byl

tak nucen bloudit na tomhle Bohem zapomenutém místě,

do kud Čmelák nepřekoná svůj autorský blok. A dneska to

ne bude. Sorry, Ervíne, dneska si můžeš dát pohov, zalez do

stínu toho sedla, co pořád táhneš s sebou, sundej si svoje

zálesácké škorně a vyvětrej si svoje platfusy, počítej cvrčky

anebo mraky a hlavně se snaž neumřít nudou. Dneska totiž

nejde Čmelákovi z hlavy ten muž netopýr. Zalíbila se mu ta

jeho blanitá černá křídla. Vousy možná udělá trochu kratší,

minule to přece jen trochu přehnal. Taky uši přistřihne, aby

nevypadal tak elfskej. Elfskej jako kulich! Ale ty brýle se mu

líbí. A přidá mu ještě nápis na triko pod bundu. A přes ná­

pis kulometný pás s náboji. Nohy trochu odflákne. Netopýr


Stvoření 25

se snáší velkou rychlostí z nebe, křídla rozepjatá, pod ním

jsou domy a lidé, kteří ve strachu utíkají na všechny strany.

A mají proč se bát. Netopýří muž má v ruce samopal. Zbraně

kreslil Čmelák vždycky rád a přidával je, kam to jenom šlo.

Stejně jako tygry, příšery a ponorky. Doprovází ho houf ma­

lých tmavých cikánských dětiček se zbraněmi a meči a bla­

nitými černými křídly, víc ďáblíci než andělíčci, následují

svého mistra. Kosí všechno živé kolem sebe. Na umírajících

lidech si dal Čmelák záležet. Střely zasahují různá místa na

jejich tělech, tžžž, tžžž, tžžž. Kreslená tělíčka se potácejí

a rozpadají. Tomu upadne hlava, tomu ruka, ten chytá do

náruče svá střeva, támhle stříká krev vodotryskem, červená

pastelka řádí na papíru jako pominutá. Tatatatata. Tu máš!

Nikdo se neschová! Tento svět nemůže přežít!

A pak pochopí smysl své kresby a hned se mu to zalíbí.

Sašin otec je Stvořitel, který přišel očistit svět od lidí, kteří

se nechtěli řídit jeho prospěšnými radami. A co na to Ervín

Dobrodruh?

Plechová roleta vrčí. Matka zavírá krám. Jde nahoru připravit

večeři. Otec se pomalu chystá do práce. O tři patra níž se s na­

teklýma očima a hrdlem ještě doutnajícím po včerejším po­

žáru probouzí Novák z opileckého deliria. Ty krávo, mumlá si,

když ohmatává svoje vláčné gumové tělo. To bylo o fous. O je­

den hlt víc a třeba by se už dneska ani neprobral. Jenže Novák

ví, jak zemře, a tak se nebojí a chlastá. Anebo chlastá, protože

se bojí? Kdo ví lépe než on, že dům, ve kterém všichni spo­

lečně žijí, stárne a spěje ke smrti? Že už je vlastně de facto po

něm? Kdo jiný, nežli on, ženich podvedený o svatební noci?!

Ten dům opravdu stárl. Mnohem rychleji než lidé. V tichos­

ti se pomalu a  jistě rozkládal, roztékal, drolil se, opadal.


Liška 26

V němotě a osamění přestávaly hlína, kamení, železo být

domem a braly na sebe svoji původní podobu. Novák, který

pracoval na jeho stavbě, tvrdil, že dům zemřel hned ten den,

kdy byl dokončen. A Novák byl u toho, v ten den a hlavně v tu

noc. Nastěhoval se jako první nájemník, hned jak to bylo

možné. Měl tu slíbený byt. Proto sem každou svou volnou

chvíli chodil od začátku stavby a víc než rok zadarmo pra­

coval. Úzkostlivě dohlížel na celý proces stavby a hlavně pak

na budování třetího patra, o kterém věděl, že tam jednou

bude žít. Proto ho také tak moc trápilo to děsivé lajdáctví

a všechny nešvary, diletantismus, lenost a ke všemu ještě ta

všudypřítomná zlodějna, která celou stavbu provázela. Prý

tohle byla ta hlavní pohnutka, proč se dal na pití.

Byl u toho tu noc, co tu spal, první ze všech nájemníků

a sám v prázdném bytě a domě, s vydřeným právem první

noci za všechny ty hodiny, co tu zdarma (a nadarmo, jak často

hořce říkával své tehdejší ženě, k níž se vracíval pozdě večer

zpocený, unavený, špinavý a přiopilý) nádeničil a snažil se

aspoň částečně napravit křivdy, které se na jeho domě děly

od okamžiku jeho stvoření na umaštěném kreslicím prkně

oportunistického architekta diletanta. Když Novák viděl, jak

ostatní dělníci kradou cement, skřípal zuby, a když se mu vy­

smáli, nezbylo mu nic jiného, než aby šel na sousední stavbu

nakrást cement a maltu aspoň pro to svoje třetí patro. A bylo

to prý právě v tenhle okamžik, kdy se jeho záda prohýbala

pod pytli kradeného cementu, kdy pití propadl úplně.

Tu noc, tu první noc, kdy v ještě neobydleném domě spal

jako jediný nájemník, byl také opilý. Vzduch kolem jeho úst

těžkl alkoholovým dechem, dýchal chrochtavě a s námahou,

sliny mu tekly po strništi na bradě, říhl si a usnul dřív, než se

mohly naplnit nejhorší představy mladičké bílé nevěsty po

jeho boku.


Stvoření 27

Probudil se uprostřed noci. Slyšel prý nářek a úpění.

A protože té noci byl v domě pouze jeden jediný člověk, a tím

byl on, Novák, a on už dávno nenaříkal, nýbrž místo toho pil,

muselo to vzdychání vycházet z domu samotného. Vyšel na

chodbu, světlo v domě tehdy svítilo jen ve třetím patře. Nahoře

nad i dole pod byla tma. A zatímco tma nahoře byla už mrtvá,

dole, tam někde snad v samotných základech se třáslo v křeči

samotné umírající srdce domu. Bylo už v agonii a Novákova

opilá mysl v tu chvíli pochopila, že přese všechnu péči, kterou

domu Novák věnoval, kterou věnovat mohl, tohle dítě nebude

živo déle než jen několik bolestivých hodin po svém porodu.

Temnotou do světla třetího patra dál pronikalo tísnivé

vzdychání umírajícího ošizeného betonu a naplňovalo No­

vákovu duši nikoliv snad smutkem, ale hlubokým pocitem

zmaru, který byl prý tak svíravý a mocný, že se Novákovi prý

zdálo, jako by se topil v hustém černém oleji.

Nejspíš v tu chvíli, kdy proklínal sebe a všechny, kteří

z něj úplně zbytečně udělali zloděje, a vztekle dupal do podla­

hy, se pod ním ulomil kus schodu, na kterém Novák stál (fakt,

je to pravda, pořád tam ten rozbitý schod na cestě do třetího

patra je!), a on se, opilý, nemotorný, zřítil do temnoty pod

sebou. Ošklivě si polámal nohu, musel do invalidního dů­

chodu, pil už naprosto nezřízeně, žena od něj utekla. Zůstal

sám ve svém třetím patře domu, jehož smrtelnému chrapotu

naslouchal s roztříštěnou nohou pod schody třetího patra do

posledního zoufalého vzdechu. Toho večera prý dům zemřel

a vše, co od té doby následovalo, bylo už jen a jen tlení.

Matka vypne televizi, vzdychne si a vstane. Čmelák zavře oči.

Končí první den jeho příběhu. Příběhu, který přese všechna

protivenství bude mít přece jen šťastný konec. Ne však pro

všechny.


Liška 28

II

Bláhová nebyla takhle tlustá odjakživa. Její současná velrybí

postava, byť na pohled odpudivá a nestvůrná, byla ve sku­

tečnosti projevem její upřímné touhy po životě. Stalo se jí

to až na té posteli, o které jí prorokovali, že se z ní už nikdy

nezvedne. Že to nakonec dokázala, nebylo dílem ničeho ji­

ného než její nezměrné lásky k jídlu. Protože jen ta jediná ji

ani v těch nejčernějších hodinách úzkostné samoty a palčivé

bolesti neopustila.

Ta nehoda se stala už před několika lety. Bláhové tělo

tehdy v časných ranních hodinách rozdrtil autobus číslo 168.

Byla námraza, první uklouzla ona přebíhajíc silnici, pak on,

rozespalý řidič, nedokázal zabrzdit. Odvezli ji do nemocnice

v jednom krvavém uzlíku kostí a masa. Nezemřela, ale její

boj o přežití tím ještě zdaleka nebyl u konce, měl pokračovat

dál mezi stěnami jejího bytu. Samotná, rozmlácená na tisíce

úlomků poslepovaných dohromady, jak to jen šlo, upoutaná

na lůžko, ponechaná svému osudu, kterým ani podle těch

nejoptimističtějších odborníků nemělo být nic jiného než

pomalé a bolestivé umírání.

Jak dlouhá vlastně byla ta řada dlouhých, předlouhých

hodin a dní, skrápěných slzami a přerušovaných úpěnlivým

voláním po smrti, než si Bláhová s náhlou jasnozřivostí bož­

ského osvícení uvědomila, že pokud teď skutečně zemře, už

nikdy nic nesní? Nepochutná si na jatýrkách, telecích řízcích,

frankfurtských párcích, smaženém lilku, hranolcích, chle­

bu se sádlem, Sachrově dortu ani tiramisu? A pak se náhle

v temnotě vynořilo malé mihotavé světlo, snad mělo podobu

kulatého bílého talíře se zlatým okrajem, a Bláhová pochopi­

la, že seznam toho, co ještě musí v tomto životě sníst, zdaleka

není u konce. A rozhodla se, že nezemře. Tedy alespoň do té

doby, dokud jí nepřestane chutnat.


Stvoření 29

Obědy, co jí vozila sociálka, poslala rychle k čertu. Ksa­

kru, ženská! Křičela. Já chci žít! Po tý vaší šlichtě by pošlo

i prase! Už dřív věnovala jídlu a jeho přípravě velkou pozor­

nost. Teď se z ní však stal zarytý fundamentalistický gurmán.

Kochala se nekonečnými orgiastickými představami přípra­

vy vybraných jídel, která si, dokud nemohla vstát z postele,

nechávala posílat z restaurací. Četla jen kuchařky, a to jen ty

v pevné vazbě. Sledovala zahraniční pořady o vaření. Jedla

pořád, kromě času vyhrazeného na spánek, to si nechávala

o jídle zdát. Bylo to také jídlo, které ji nakonec přivedlo na

ten experiment se sebou samou, jehož cílem bylo donutit

své pomalu se hojící, ovšem stejně tak rychle těžknoucí tělo

vstát z proleželé matrace.

Plán to byl rafinovaný a pokus vyžadoval značnou sílu

vůle. Železné, ocelové vůle svěráku.

Podstatou plánu byl opulentní oběd o několika cho­

dech a háčkem, na který se mělo Bláhové tělo chytit, byla

podmínka, že tentokrát si to jídlo připraví sama. Nechala

si tedy nakoupit všechny potřebné suroviny a ty si nechala

doručit do své nevětrané kuchyně na stůl hned vedle naplno

jedoucího topení a tak, aby na ně měla ze své postele dobrý

výhled a jasně mohla pozorovat, co s nimi budou provádět

teplo a čas.

Seděla, opřená o desatero polštářů, a dívala se.

Jako první se roztekla luxusní karamelová zmrzlina.

Protekla kartónovou krabicí a kapala na podlahu.

A Bláhová se dívala a počítala kapku za kapkou.

Ve velmi podobném rytmu kapaly její sliny hrdlem do

jejího prázdného a zoufajícího si žaludku.

Druhý den nic nepozorovala, jen dobře věděla, že ital­

ská focaccia s cibulí, olivami a rajčaty ztratila svoji nadýcha­

nou křehkost.


Liška 30

Třetí den začaly intenzivně smrdět ústřice a rajčatům

z Francie seschla a zkrabatila se kůžička.

A Bláhová se dívala.

Čtvrtý den se zkazily ryby a smrděly svorně s ústřicemi.

Bláhová se dívala. A dobře to cítila.

Šestý den zkyslo otevřené mléko a zkazilo se maso.

Drahá argentinská panenka a klokaní steaky.

Sedmý den už pravděpodobně mohlo být po křepel­

čích vajíčkách a ušlechtilá plíseň na francouzském sýru ob­

jevila svoji prapůvodní surovou dimenzi.

Osmý den naplnil celý byt beze zbytku oblak intenziv­

ního puchu zkažených, zbytečně úplně zničených drahých

potravin.

Seschlá skvrna po zmrzlině zezelenala a obrostla chmý­

řím, které ve slunečních paprscích hrálo všemi barvami, a klo­

kaní steaky byly už jen kousek od toho, aby začaly poskakovat

po místnosti.

Bláhová se pořád na to jen dívala.

A v tu chvíli její žaludek zešílel. Úplně a s konečnou

platností. Roztekl se, pronikl celým tím mohutným zmuče­

ným tělem a pohltil vše kromě srdce.

A devátého dne Bláhová vstala z postele a šla do kuchyně.

Jediné, co z té tlející hromady mohla v tu chvíli bez

obav sníst, byla 99procentní černá hořká čokoláda De Luxe.

Tenká jako hranice mezi životem a smrtí, po které se Bláhová

tak dlouho pohybovala.

Přibrala 30 kilo. Naučila se znovu chodit, s holí, ale i to

byl prý zázrak. Stala se z ní v sousedství uznávaná kulinářská

odbornice a začala sepisovat vlastní kuchařku. Jídlo naplno

pohltilo její duši a ona mu ji odevzdala klidně a s vděčností.

Jednoho dne našla v popelnici jezevčíka. Štěně, které

bylo odsouzeno k smrti, odnesla k sobě domů a začala ho


Stvoření 31

krmit. Pes vděčný za nový život, který pro něj jídlo předsta­

vovalo, ho stejně jako Bláhová pokorně přijímal v jakémkoliv

množství.

Měla ho ráda — a asi by ho měla ráda i tehdy, kdyby

věděla, že to bude právě on, kdo ji nakonec znovu přivede

k prahu smrti.

K ránu budí Čmeláka křik. Už zase. Mikulášková ječí jak si­

réna oznamující pracujícím, že nastal konec nočního klidu

a je opět zapotřebí naplňovat odvěký lidský úděl. V potu

tváře. Jen pro několik lidí znamená tahle siréna přesný opak.

Jedním z nich je Čmelákův otec, jenž spěchá domů a jemuž

se noční šichty obtiskly tak hluboko do kůže po očima, že se

jich už nikdy nezbaví, navždy mu budou připomínat ani ne

tak ty noci, kdy pracoval, ale všechny ty dny, které prospal,

ztratil, neprožil.

Mine Mikuláškovou, pro jistotu jde po druhé straně

ulice. Ta darebná ženská sedí na kraji chodníku u popelnic, ve­

dle sebe zbytek červeného vína v krabici, ušmudlané a zmač­

kané, jak ji celou noc žmoulala v dlaních, a čas od času poplive

šedivá ranní okna křikem a sprosťárnami.

Když mu ta pekelná fontána zabublá za zády, Čmelá­

kův otec jen zakoulí unavenýma očima. Přechází k domu

v uctivém oblouku od Mikuláškové. Jen velmi neochotně

vzpomíná na to, co se stalo, když se jí jednou jedinkrát podle

přání své ženy pokusil „něco“ říct. Podívala se na něj tehdy

svým zakaleným pohledem a s výsměšnou drzostí jej pře­

hlídla od hlavy k patě. On přitom nechtěl být agresivní, začal

přátelsky. Mikulášková s nevypočitatelností sobě vlastní si

místo jakékoliv odpovědi stáhla své děravé špinavé legíny

a naprosto bezostyšně na konsternovaného Čmelákova otce

vyvalila svůj temný pocuchaný klín a drze čekala. Proboha,


Liška 32

snad si nemyslí, že..., proběhlo Čmelákovu otci hlavou a udě­

lalo se mu nevolno, něco tak trapného ve svém životě nezažil.

Samozřejmě, že se hned otočil a rudý až za ušima spěšným

krokem odcházel. Mikuláškové řinčivý smích ho švihal do

uší a nápadně se to podobalo smotanému mokrému ručníku

jeho staršího bratra, který mu svého času připomínal, kde je

na světě jeho místo.

Čmelákův otec se dusil tichým vztekem a zfackované

uši ho pálily až do sedmého patra. Bože, snad to nikdo nevi­

děl, ještě by si mysleli...

A on přitom nechtěl být agresivní, začal přátelsky. Je­

nom se zeptal, co jí vlastně schází.

To však nebyla ta správná otázka.

Dnes si už dává pozor a k domu přechází v uctivém

oblouku. Když vytahuje klíče, objeví se v kalném závoji od­

cházející noci další strašidlo. Těžce a kolísavě si na druhém

konci ulice proráží cestu novým dnem. Spoře oděné mohutné

tělo se třese zimou, holí jako nemocným pařátem ohmatává

asfalt před sebou.

A jako nářek umírající velryby, která leží na písku a ten

písek jí s každým dalším pohybem rozdírá kůži a stále hlou­

běji proniká do jejího těla, se nese ulicí Bláhové volání:

„Kdeeeesiiiiii? Kdeeeesiiii? Pocééééém! Poooocéééééé...“

Čmelákův otec si promne unavené oči. Ještě ty začínej!

pomyslí si se smíšenými pocity pohrdání a rezignace.

Čmelák nedává ve škole vůbec pozor. Nikdy ostatně moc ne­

poslouchá, co se mu učitelé snaží napovídat, má svoji hlavu,

ale dneska to je moc, moc. Dneska dokonce přestává dávat

pozor na to, aby si nikdo nevšiml, že pozor nedává. A tak je

napomínán. Při každém napomenutí v něm hrkne, do háje,

ještě jednou nebo dvakrát a Kruťas si ho zapamatuje. A pak už


Stvoření 33

mu nikdo a nic nepomůže. Jenže ty jeho myšlenky pořád ně­

jak nejdou srovnat v hlavě, a tak to nakonec dopadne tak, že si

Čmelák kreslí na lavici akorát ve chvíli, kdy Kruťas vstupuje do

třídy na dnešní závěrečnou hodinu vlastivědy. Všichni ostatní

si stoupají, jenom Čmelák nic. Slavíček do něj drkne, čímž

však způsobí to, že Čmelákovi ujede ruka a velký medvěd

vystupující z mořských vln s rozšklebenou tlamou je náhle

rozpůlený na dvě části dlouhou tlustou jizvou. Čmelákovi

v tom dnešním rozpoložení trochu hrábne, rozčilí se, osopí se

na Slavíčka a disciplína a pořádek ve třídě jsou zbaběle napa­

deny a ohroženy přímo před zraky třídního učitele. Jakmile si

to uvědomí, projede mu po páteři jak užovka záchvěv strachu.

Pitomče, pitomče, říká si v duchu a už tím nemyslí

Slavíčka, ale jen sám sebe. Tohle už muselo být moc. I když

je Čmelák spíš nenápadný žák. Tohle by už jistě překročilo

meze benevolence i tý mladý Kramplový, učitelky prváků,

natož Kruťase, pověstného krotitele divé zvěře.

Celou vyučovací hodinu se už jen klepe bojácně na

své židličce, zapisuje si a očima hltá výklad, snad aby nějak

zmírnil svůj osud. Přihlásit se neodváží. Jednak se bojí, aby

na sebe víc neupozorňoval, a jednak bohužel nezná odpověď

skoro na žádnou položenou otázku.

Za celou dobu výkladu nedá na sobě Kruťas znát, že ho

má v merku. Ale to je běžné, tohle by Čmeláka nemělo zmást.

Zmate ho až nečekaný Kruťasův manévr na konci hodiny.

Sotva zazvoní, sebere Kruťas svoje věci a prkenně vypocho­

duje z třídy. Čmelákem, který nemůže uvěřit svému štěstí,

projede slastná vlna úlevy. Takže přeci jen mu to prošlo? Ani

omylem. Slastná vlna v druhé fázi krutě a odporně zhořkne.

Dveře se zase otevřou, zase v nich stojí Kruťas a tentokrát

naprosto přesně míří svým pronikavým pohledem do třetí

lavice u okna.


Toto je pouze náhled elektronické knihy.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist