načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Štvanice na orly - Ben Kane

Štvanice na orly

Elektronická kniha: Štvanice na orly
Autor:

Píše se rok 14. Germánským kmenům pod vedením náčelníka Cherusků Arminia se podařilo vlákat do pasti a zmasakrovat více než čtrnáct tisíc mužů ze tří římských legií, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  210
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 345
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Hunting the eagles ... přeložila Jaroslava Hromadová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9890-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Píše se rok 14. Germánským kmenům pod vedením náčelníka Cherusků Arminia se podařilo vlákat do pasti a zmasakrovat více než čtrnáct tisíc mužů ze tří římských legií, jimž velel Publius Quinctilius Varus. Byla to největší porážka, jakou kdy Římané utrpěli, a aby byla zkáza dokonána, přišli také o tři drahocenné symboly legií – zlaté orly. Římané se s porážkou nehodlají smířit, touží po odplatě a doufají, že získají vzácné zástavy zpět. Pomstít by se chtěl i centurion Tullus, který s hrstkou svých legionářů tehdejší útok Germánů jako zázrakem přežil. Tullus a jeho druhové se tedy znovu vracejí na místo činu a otvírá se před nimi možnost pomstít se Germánům a získat orly zpět. Dobře vědí, že to bude lítý boj, protože i tentokrát se proti nim postaví nebezpečný a proradný Arminius v čele tisíců nenávistných Germánů, odhodlaných rozdrtit římskou armádu i podruhé. Podaří se Tullovi a jeho druhům přežít kruté boje s germánskými kmeny i tentokrát a vrátí římské legii její chloubu? 

Zařazeno v kategoriích
Ben Kane - další tituly autora:
Zapomenutá legie Zapomenutá legie
Stříbrný orel Stříbrný orel
Orlové ve válce Orlové ve válce
Štvanice na orly Štvanice na orly
Orlové v bouři Orlové v bouři
 (e-book)
Orlové v bouři Orlové v bouři
 
K elektronické knize "Štvanice na orly" doporučujeme také:
 (e-book)
Strážce nádrže Strážce nádrže
 (e-book)
Mlýn -- Fascinující příběh podle skutečné události Mlýn
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ŠTVANICE 

NA ORLY


BEN KANE

VYŠEHRAD

Š TVA N I C E

NA O R LY


Z anglického originálu Hunting the Eagles

vydaného nakladatelstvím Preface Publishing 2016

přeložila Jaroslava Hromadová

Ilustrace na obálce Michal Houba

Typografie Vladimír Verner

Odpovědná redaktorka Marie Válková

E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2017 jako svou 1701. publikaci

Vydání v elektronickém formátu první

(podle prvního vydání v tištěné podobě)

Doporučená cena E-knihy 210 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., 

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz 

www.ivysehrad.cz

Copyright © 2016 by Ben Kane

First published as Hunting the Eagles by Preface Publishing,  

an imprint of Cornerstone Publishing. 

Cornerstone Publishing is a part 

of the Penguin Random House group of companies

Translation © Jaroslava Hromadová, 2017

ISBN 978-80-7429-918-6

Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz


S díky věnuji

skvělé redaktorce

Selině Walkerové


7

POSTAVY

(jména označená hvězdičkou patří historickým osobám)

Římané a jejich spojenci

Lucius Cominius Tullus, vrchní centurion, původně z osm-

nácté legie, nyní z páté Marcus Crassus Fenestela, Tullův optio neboli zástupce* Marcus Piso, Tullův voják Vitellius, další Tullův voják a Pisův kamarád Saxa, též Tullův voják a Pisův kamarád Metilius, Tullův voják a Pisův kamarád Ambiorix, Gal, Tullův sluha Degmar, náčelník kmene Marsů a Tullův sluha Lucius Seius Tubero, římský šlechtic, nyní legát v legii a Tullův 

nepřítel* Septimius, nižší centurion sedmé kohorty páté legie a Tullův 

velitel* Flavoleius Cordus, vrchní centurion, druhá kohorta páté legie Castricius Victor, vrchní centurion, třetí kohorta páté legie Proculinus, vrchní centurion, šestá kohorta páté legie Germanicus Julius Caesar, nevlastní vnuk Augusta a synovec 

Tiberia, guvernér provincie Germánie a Tres Galliae* Tiberius Claudius Nero, císař a nástupce Augusta* Augustus, původně Gaius Octavius; měl i další jména; nástupce 

Julia Caesara a první římský císař; zemřel koncem roku 14 

po víc než čtyřiceti letech u moci* Aulus Caecina Severus, vojenský velitel Dolní Germánie* Lucius Stertinius, jeden z Germanikových generálů* Calusidius, prostý voják, který napadl Germanika* Bassius, primus pilus páté legie Gaius a Marcus, vzbouření vojáci Aemilius, Benignus, Gaius, vojáci, se kterými hrál Piso kostky Publius Quinctilius Varus, mrtvý guvernér Germánie, který 

se roku 9 nechal i s celou armádou vlákat do pasti*

Germáni a ostatní

Arminius, náčelník germánského kmene Cherusků; strůjce 

přepadení Varových legií a zapřisáhlý nepřítel Říma* Maelo, Arminiův oddaný zástupce Thusnelda, Arminiova manželka* Osbert, Arminiův bojovník Flavus, Arminiův bratr* Inguiomerus, Arminiův strýc a spojenec, náčelník velké části 

kmene Cherusků* Segestes, otec Thusneldy, spojenec Říma a náčelník části 

kmene Cherusků*  Segimundus, Segestův syn a Thusneldin bratr* Artio, osiřelá dívka, kterou zachránil Tullus v předchozím díle 

Orlové ve válce Sirona, galská žena, která se Artio ujala Scylax, pes Artio

Předmluva

Podzim roku 12

ŘÍM

C

enturion Lucius Cominius Tullus zaklel. Od masakru 

v Teutoburském lese před třemi lety se život změnil. Byl 

nemilosrdnější. Sebemenší podnět mu připomněl neuvě- řitelný chaos těch krvavých dnů, kdy je na rozbahněné pěšině vlákaly do léčky tisíce Germánů a vymazaly z povrchu zemského tři legie, včetně té jeho. Tentokrát za to mohl hustý déšť  bičující Řím a bahno na nedlážděných ulicích, které mu stří- kalo na lýtka a čvachtalo mu v sandálech.

Zavřel oči a znovu slyšel zvučný barritus germánských bojov

níků, při němž tuhla krev v žilách. HÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚ! HÚÚÚÚ­ ÚÚÚÚÚÚ! Bojový pokřik, který vydávali muži ukrytí hluboko  mezi stromy, srážel odvahu jeho lidí jako polední slunce mléko.  To skandování by se dalo ještě snést, jenže v uších mu také  znělo bolestné naříkání vojáků, kteří volali matky a vydecho- vali naposledy. Nad hlavami jim svištěly celé roje kopí a zabo- dávaly se jim do štítů i do těl. Mrzačily je, zohavovaly a zabíjely.  Na přilbice jim s rachotem dopadaly kameny z praků a ozývalo  se hýkání vystrašených mul. Vybavil si i vlastní hlas, ochrap- tělý námahou, jak vykřikuje rozkazy.

Zamrkal, ale neviděl před sebou hlučnou ulici, ale blátivou 

pěšinu. Vedla dál a dál, mnoho mil, mezi řadami nekonečných  stromů a močály, kde se bořily nohy. Všude se válela odhozená  výstroj a těla lidí. Legionářů. Jeho legionářů. Před tím překva- pivým útokem by se Tullus pohádal do krve s každým, kdo by  tvrdil, že kohortu o síle čtyři sta mužů dokáže zničit nepřítel  vyzbrojený pouze kopími. A toho, kdo si myslel, že stejným způ- sobem lze porazit tři legie, by považoval za šílence.

Teď už byl moudřejší a pokornější.

Ta krutá zkušenost a její důsledky Tulla poznamenaly. Vzhle- dem k tomu, že jeho osmnáctá legie přišla o orla, byla rozpuš- těna. Stejně jako sedmnáctá a devatenáctá. Jeho i ostatní, co  přežili, zařadili do legií sloužících u řeky Rhenus a jeho navíc  ponížili tím, že ho degradovali z vrchního na obyčejného centu- riona. Protože měl jít brzy na odpočinek, byla to smrtelná rána  jeho vojenské kariéře. A zasadil mu ji Lucius Seius Tubero, jeho  nepřítel a zároveň tribun v senátu. Nebýt Tubera, mohl jsem  ještě velet kohortě, pomyslel si.

„TULLE!“

Lekl se a hlavou mu blesklo, kdo by ho mohl poznat tady,  stovky mil od místa, kde teď měl správně být.

„TULLE!“ I když ulice byla plná lidí a kolem panoval běžný  ruch – překřikující se kupci, dva potulní psi peroucí se o kou-sek masa a žertování kolemjdoucích – zřetelně byl slyšet pronikavý ženský hlas. „TULLE!“

Musel se hodně ovládat, aby nezareagoval. V Římě mě ne- zná živá duše, pomyslel si už asi posté toho dne. Vlastně mě  zná jen pár lidí a šance, že potkám někoho z nich, se blíží nule.  Jsem obyčejný člověk v moři dalších, kteří si hledí svého. Císař- ští úředníci mě neznají a nestarají se o to, co dělám ve městě.  I kdyby mě zastavili, můžu něco zalhat. Jsem vysloužilec, teď  obchodník, a tady v Římě jsem s dávným kamarádem, abych  se podíval na Tiberiovu triumfální jízdu. Nic víc.

Tullus byl urostlý muž pozdního středního věku s úzkou zjizvenou tváří a nakrátko střiženými vlasy a pořád ještě pohledný. Na sobě měl zašedlou tuniku, která pamatovala lepší  časy. Kovový opasek napovídal, že je voják nebo, jak si přál,  bývalý voják. Jeho ryšavý druh Marcus Crassus Fenestela byl  ošklivější, hubenější a šlachovitější než on a také jeho opasek  prozrazoval, že prodělal vojenský výcvik.

„Tady jsi, Tulle,“ řekla ta žena. „Kde jsi sakra byl?“

Tullus se nenápadně ohlédl a přejel pohledem po lidech kolem  sebe. Tullus, kterého zřejmě volala jeho manželka, byl zavalitý,  o polovinu mladší než on, ale menší a dvakrát tlustší v pase.  Jeho žena nebyla o moc lepší. Tahle růžolící špindíra s velkými  prsy stála u pultu hostince. Tullovi se ulevilo a Fenestela mu  pošeptal do ucha: „Škoda že nevolala tebe. Najedl by ses a při  troše štěstí si i užil.“

„Odprejskni, ty pse.“ Tullus optia odstrčil, ale usmíval se. Rozdíly v jejich postavení se za ty dlouhé společné roky a potom, co všechno spolu prožili, setřely. Fenestela mu vykal a ří- kal pane, jen když u toho byli další vojáci nebo když se na Tulla  zlobil.

Oba muži pokračovali do středu města. Ač bylo časně ráno,  úzké ulice byly plné. Zjistili, že v Římě je rušno ve dne v noci,  ale vyhlídka na dnešní triumfální jízdu na počest císařského  dědice sem přivábila každého, kdo chodil nebo aspoň kulhal.  Mladí i staří, bohatí i chudí, zdraví i nemocní, chromí i chu- raví, všichni chtěli vidět vojenskou přehlídku a zadarmo se na- jíst a napít.

Prošli ulicí s pekařskými krámky, kde si vychutnávali svůd- nou vůni pečeného chleba, pokračovali po ulici s dílnami te- sařů, odkud se ozývaly pily a kladiva. V ulici s kovárnami se  Tullus zastavil u zbrojíře a dychtivě si prohlížel vystavené meče.  Moc se mu líbily. Nabídek písařů před soudem si nevšímali.  Zato si prohlíželi pěkně rostlé ženy v lepších nevěstincích, ale  nezastavili se.

„Byla pitomost vydat se sem,“ ozval se Fenestela a zavrtěl  údivem hlavou před výstavným vchodem do velkých veřejných  lázní a obrovskou malovanou sochou Augusta. „Přesto jsem  rád, že jsme to udělali. Je to tu skvělé.“

„Kašlu na úřední zákaz,“ odpověděl Tullus a mrkl na něj.  „Pokud člověk může, musí aspoň jednou za život navštívit  město z mramoru – a triumfální jízdu. Po tom, co jsme oba za- žili, máme právo vidět obojí.“ Mluvil potichu, jak to ostatně dě- lali od doby, co svévolně opustili místo, kde měli za úkol hledat  odvedence do nové legie, páté Alaudae, v provincii Narbonská  Galie, stovky mil na severu. Když několik dní v různých měs- tech bezvýsledně vyvolávali, až z toho málem ochraptěli, navrhl  Tullus, ať se vydají do Říma na Tiberiovu triumfální jízdu, již  mu uspořádali jako odměnu za vítězství v Illyriku před pár lety.

Tím krokem nejenže na přechodnou dobu přestali plnit své  poslání, ale navíc porušili císařské nařízení, podle něhož ti,  co přežili tu hrozivou porážku, měli po zbytek života zakázaný  vstup do Itálie. Jak však Tullus řekl, kdo by se o tom dověděl?  Během měsíce by mohli být zpátky v Galii a pak můžou potřebné  odvedence hledat ve dne v noci. Jestliže se vrátí na základnu  ve Veteře u řeky Rhenus s požadovaným počtem mužů, nikdo  se jich nebude na nic ptát.

Nedalo mu velkou práci přesvědčit o tom Fenestelu. Ani on  dosud nebyl v hlavním městě říše a neviděl žádnou triumfální  jízdu.

„Ochutnejte nejlepší víno v Římě!“ ozvalo se zleva. „Pojďte  připít Tiberiovi, našemu slavnému hrdinovi!“ Tullus se tam  podíval. Na sudu u vchodu stál majitel hostince nebo spíš jeho  sluha a mával na kolemjdoucí, ať jdou dovnitř.

„Máš chuť se napít?“ zeptal se Fenestela a prohrábl si prošedivělé ryšavé vousy.

„Ne,“ odmítl Tullus rázně. „Bude jako ocet a znáš to. Ještě  bychom se opili a pak by na nás nezbyla dobrá místa.“

Fenestela zesmutněl. „A ještě ke všemu bychom pořád mu- seli chodit na záchod.“

Majitel nevábného hostince pod Aventinem, kde se ubytovali,  jim popsal, jak se dostanou na Circus Maximus. A tam se prý  můžou rozhodnout, odkud se chtějí dívat na přehlídku. Dobrý  výhled na triumfální průvod by měli na Martově poli na kraji  města, ale nebyla by tam taková atmosféra jako uvnitř hra- deb. Na hlavním dobytčím trhu je spousta stánků, ale museli  by se tam dostat před svítáním, aby si zabrali místa k sezení.  Na Cirku Maximu je to v tomhle ohledu mnohem lepší, jenže je  to moc daleko od vyvrcholení přehlídky, a mohlo by tam dojít  k výtržnictví. Nejlepší místa jsou na Foru Romanu nebo Kapi- tolu, ale na tom prvním už bylo nebezpečně moc lidí a na Ka- pitol směli jen pozvaní. „Neříkám, že nevypadáte slušně, ale  mohli by vás tam ušlapat, a taky by vás mohli okrást kapsáři,“  dodal rychle hostinský.

Tullus i Fenestela chtěli průvod vidět z nejlepšího možného  místa, a tak se rozhodli pro Forum Romanum, které si prohlédli  včera a úplně je nadchlo. Zanedlouho však pochopili, že je davy  lidí a úředníci, co zablokovali ulice podél trasy průvodu, nepustí  nikam poblíž, než projede kolem Tiberius. Potřebovali průvodce.

Tullus luskl prsty na chytře vypadajícího kluka, který postá- val na rohu ulice. „Hej ty tam! Chceš si vydělat?“

***

Když byl Tullus mladší, hledal na druhých to nejlepší. Teď už  ne. Po šokujícím zjištění, že Arminius je zrádce, po barbarském  přepadení Varových legií a po tom, jak s ním i jeho druhy po- tupně zacházeli jeho vlastní lidé, se díval na svět se záští. Ni- komu se nedá věřit, dokud neprokáže, že je čestný. Proto když  šel Tullus za klukem, celou cestu se připravoval na to, že na ně  zaútočí nějací darebáci. 

Tentokrát je jejich průvodce nezradil a vedl je rychle a spolehlivě bludištěm průchodů a postranních uliček, až se vyno- řili na ulici, která, jak řekl, vede přímo k východní části Fora.  Důkazem toho, že je dovedl na správné místo právě včas, byl  ohromující hluk – provolávání slávy, fanfáry a v dálce racho- cení kol vozů a dusot tisíců nohou. Vítězoslavně se na ně podí- val a natáhl ruku. „Chci svoje peníze.“

Tullus mu podal domluvenou částku a nevrle mu poděkoval,  ale to už kluk zmizel. 

„Zná to tady,“ řekl Fenestela.

„Ten denár se vyplatil.“ Tullus šel první. „Nejdřív zjistíme,  kde bude přehlídka, a pak se rozhodneme, kam si stoupneme.“

Jakmile se dostali na Forum Romanum, byla tlačenice čím  dál větší. Tullus a Fenestela byli zvyklí na boj zblízka, a tak  se prodírali davem. Když to bylo třeba, ani jeden se nezdráhal  dupnout překážejícímu člověku pořádně na nohu. Jen málokdo  se odvážil postěžovat si. Ti, co se toho opovážili, se brzy stáhli,  když uviděli Tullův nesmiřitelný výraz. Brzy se procpali dost  daleko, aby slušně viděli doleva a ke vchodu na Forum, k ně- muž se právě blížilo čelo průvodu, a také doprava na Forum až  k patě Kapitolu. Nahoře se tyčil nádherný Jupiterův chrám se  zlatou střechou, kam mířil Tiberius.

Všude byli vidět císařští úředníci. Seřadili se po obou stra- nách Fora, ale i jinde, a zadržovali dav pomocí holí. Občas mezi  nimi proklouzli kluci podobní tomu Tullovu a Fenestelovu, po-bíhali po ulici a vykřikovali „Tiberius! Tiberius!“ Když se úředníci pokoušeli tyto otrhané vetřelce lapit, diváci se tomu smáli.  Kluky nakonec chytili a po výprasku už dali pokoj.

Průvod se blížil a všichni přítomní, včetně Tulla a Fenestely,  zpozorněli. Kromě provolávání slávy se ozývaly nadšené výkřiky.  „Vždycky jsem chtěl zažít takovou slávu!“ „Nevidím přes vás!“  „Tak se posuň, ty křikloune. Stál jsem tady před tebou.“ „Co je  v prvním voze?“ „Zbraně a zbroj.“ „Kde je zlato a stříbro? Kvůli  tomu jsem přišel.“ „A kde jsou zajatci?“ „A co Tiberius. Ukažte  nám Tiberia!“

Tulla překvapilo a zároveň nepřekvapilo, že se ho zmocňuje  vzrušení. Po životě stráveném v armádě by pro něj bylo vyvr- cholení kariéry, kdyby na takové slávě pochodoval. To, že by se  toho s Fenestelou mohli zúčastnit, nebylo úplně vyloučené. Bě- hem války v Illyriku mu krátce velel Augustův nevlastní vnuk  Germanicus, ale brzy se jeho situace neustále zhoršovala. De- gradovali ho, sloužil v jiné legii, a tím ztratil naději, že se ně- kdy triumfálního pochodu zúčastní. Jak hluboko klesl od bitvy  v Germánii před třemi lety. Nesmím se litovat. Zapomeň na to,  co se stalo, nabádal se. A užij si tu parádu.

Stovky let předváděli generálové vracející se z války římskému lidu triumfální jízdy, ale za Augustovy vlády upadly  v nemilost. Pořádná oslava se nekonala víc než třicet let, a tak  i kdyby Tullus navštívil Řím předtím, žádnou by nezažil. Důvod  byl prostý – v hlavním městě směla zářit pouze jedna hvězda,  a to císařova.

Nebyla náhoda, že když Augustus konečně dovolil uspořá- dat triumfální jízdu, mělo to být na počest jeho dědice Tiberia.  Ne že by Tullus měl něco proti Augustovu výběru následníka.  Sloužil pod Tiberiem v Germánii skoro deset let a byl to dobrý  velitel, který se staral o své vojáky. Co víc by si člověk mohl  přát, uvažoval Tullus, ale pak si vzpomněl na Augusta a ten  nelítostný verdikt, který zakazoval jemu i Fenestelovi vstup  do Itálie, a dostal vztek.

Hlasitý rachot ohlašoval příjezd desítek vozů tažených voly,  plných zbraní a zbroje illyrických kmenů, které Tiberius pora- zil. Mezi nimi tisíce kopí, seker, mečů a bezpočet šestihranných  štítů a přilbic. Zprvu je vítal nadšený pokřik, ale brzy ustal.  Všechny vozy vypadaly stejně. Jásot znovu propukl, když se  naskytla další podívaná – vozy s postavenými mapami oblastí,  které Tiberius dobyl, a trojrozměrné modely pevností kmenů, co  zabral, a obrazy znázorňující nejdramatičtější momenty tažení.

Největší ohlas samozřejmě vzbudily vozy plné stříbrných  mincí a šperků. Velké pozornosti se těšili i kněží vedoucí řady  obětních zvířat, dobytka, ovcí a prasat. Snášela se na ně chvála  a prosby, ať bohové žehnají Tiberiovi. Tulla pobavily tiché po- známky vtipálků o tom, kolik porcí masa by spořádali, až zví- řata porazí.

Nadšení lidí dosáhlo vrcholu, když se objevili první za- jatci. Ze záhybů tunik vytáhli přihlížející shnilou zeleninu,  kousky střešních tašek a rozbitého nádobí a dokonce i částečně  uschlých psích výkalů, a jakmile se zajatci přiblížili, začali to  po nich házet. Tulla to znechutilo. „Jsou to lidi, ne zvířata,“ řekl  Fenestelovi. „A jsou stateční.“

„Jak bych mohl zapomenout?“ Fenestela si stáhl límec tuniky a ukázal se rudý šrám přes celý krk.

„Moc dobře si ten den pamatuju. Bylo to kopí, viď?“

„Jo.“ Fenestela se podíval nevrle na bojovníky na nejbližších  vozech. Ač na ně ty věci dopadaly, stáli vzpřímeně a tvářili se  hrdě, až pohrdavě. „Ty krysy si nic lepšího nezaslouží.“

Přihlížející si přestali všímat zajatých mužů, jakmile se při- blížily vozy s ženami a plačícími dětmi. Lidé odvraceli oči, prosili  o shovívavé zacházení a potichu se modlili. Tullus jimi z duše  opovrhoval. Zajali je kvůli válce, která se vede vaším jménem,  pomyslel si. Tak se na to dívejte.

Přestal si dělat starosti, když šli kolem zajatci s nejvyšším  postavením. Mezi nimi Bato, jeden z vůdců tři roky trvajícího  povstání. Náčelník se širokými rameny, vysoký a v plné bojové  zbroji, si vysloužil potlesk lidí tím, že zvedl zaťaté pěsti, až mu  řetězy, které je spojovaly, zachrastily.

„Chystají se ho popravit?“ zeptal se Tullus muže vedle sebe,  který vypadal jako dobře situovaný kupec.

„Tiberius rozkázal, že by měl žít, protože nechal naše vojsko  uniknout v Andretiu a čestně se vzdal.“

Tullus nedal najevo, jak ho to překvapilo. „To je od Tiberia  velkorysé.“

„Ať mu bohové žehnají a chrání ho. Rozhodl, že Bato má žít  v Ravenně a má tam mít veškeré pohodlí.“

„Slyšíš to?“ pošeptal Tullus Fenestelovi, když se kupec podí- val jinam. „Pitomej barbar má lepší zacházení než my.“

„Mě už nic nepřekvapí,“ ušklíbl se Fenestela.

Navzdory tomuto zjištění Tullus volal ze všech sil, stejně jako  všichni kolem, když se na voze taženém čtyřmi nádhernými  bílými hřebci objevil Tiberius. Všude se rozléhalo provolávání  slávy, křik a troubení. Tiberius, zářící v rudé tunice a tóze ví- tězného generála a s tváří nabarvenou načerveno, držel v jedné  ruce žezlo a v druhé vavřínovou ratolest. Nebyl moc hezký, pro- tože měl tlustou bradu a dlouhý nos, ale přesto působil v tento  den, nejdůležitější v jeho životě, majestátně. Za ním stál otrok, který měl za úkol držet mu po celou dobu nad hlavou vavřínový věnec.

„TI-BE-RI-US! TI-BE-RI-US! TI-BE-RI-US!“ skandoval dav.

Možnost, že Tiberius Tulla pozná a zařadí si ho do souvis- lostí, byla mizivá – setkali se jen jednou – ale když kolem něj cí- sařův dědic projížděl, raději sklopil zrak. Nečekal však, že hned  za Tiberiovým vozem pojede jeho synovec Germanicus, s nímž  se Tullus také setkal. Byl vysoký, statný se souměrnými rysy,  měl silnou čelist a husté hnědé vlasy. I za normálních okol-ností to byl velice pohledný muž a v zářivé zlacené zbroji připomínal boha.

Když Tullus zvedl hlavu, hleděl přímo na něj. Germanicus  zamrkal, zamračil se a naznačil rty: „Poznal jsem tě.“

Tullus se lekl, jako když na nováčka zařve centurion. S hrů- zou si uvědomil, že právě nastala chvíle, kdy průvod zpomalí,  a Germanicus tam zůstane. Chtěl se skrčit, otočit se a utéct, ale  opustily ho síly. Germanika si všiml i Fenestela. Otočil hlavu  a zatáhl Tulla za ruku. „Zmizme odtud!“

Ten dotek Tulla probral. Jenže v tu chvíli Germanicus zvo- lal: „Ty tam! Centurione!“

Tullus rychle přemýšlel. Patřilo to jemu, tím si byl jistý. Mohl  by předstírat, že neslyší, dívat se jinam a doufat, že se průvod  pohne, než bude mít Germanicus čas nechat ho zatknout. Mohl  utéct jako krysa, kterou překvapí, když se otevře víko kanálu,  jenže pak by ho pronásledovali, nebo se mohl zachovat jako  chlap a Germanikovi odpovědět.

Nevšímal si Fenestelova nespokojeného zasyčení, postavil se  do pozoru a pohlédl na Germanika. „Myslíte mě, pane?“

„Myslím. Sloužil jsi u řeky Rhenus, viď?“

„Máte dobrou paměť, pane,“ odpověděl Tullus a přál si, aby  se země otevřela a pohltila ho. Jestli si Germanicus vzpomene,  o čem spolu hovořili – o Arminiově přepadení a zničení Varovy  armády – je mrtvý. Porušení císařského zákazu je těžký zločin.

„Utečme,“ pošeptal mu Fenestela naléhavě.

„Setkali jsme se tam loni,“ řekl Germanicus.

„Ano, pane. Je pro mě čest, že jste si to vybavil.“ Tullus kout- kem oka zahlédl, že se Tiberiův vůz rozjel. Nech mě, modlil se.  Nejsem nikdo důležitý.

„Přijď za mnou, až skončí oběti. Před Senát.“

„Dobře, pane.“

Nápad, že by mohl do té doby utéct, zavrhl, protože Germani- cus pokývl a hned se k nim začali prodírat dva strážci. Sakra,  zaklel v duchu. On ví, že nemám být v Itálii ani v Římě. „Uteč,“  rozkázal Fenestelovi. „Tebe neviděl.“

„Nebudu před těmi nafoukanci utíkat,“ odsekl Fenestela a za- díval se na nablýskanou zbroj a přilbice strážců.

„Fenestelo...“

Ten jen vystrčil útočně bradu. „Patřím k vám, pane.“

Jsem hlupák, pomyslel si Tullus. Pyšný hlupák. Stejně jako  Fenestela. Přežili jsme všechno, co na nás Arminius a ti jeho  prašiví psi nachystali, jen proto, aby nás chytil jeden z našich.

V duchu slyšel, jak jim čtou rozsudky smrti.

***

Čekání před Senátem, trvalo možná dvě hodiny, Tullovi připa- dalo jako věčnost. Všechno, co se odehrávalo – odvádění zajatců,  kteří měli být popraveni pod Kapitolem, příjezd Tiberia k Ju- piterovu chrámu, pokřik lidí a rozdávání chleba a vína – měl  jako v mlze. Náladu mu nezvedl ani příchod vojáků pochodují- cích za Tiberiem, což byla část průvodu, kterou si moc přál vi- dět. Byl zoufalý a vyčítal si, že zničil Fenestelovi život, a přitom  chodil kolem Senátu a sledoval neproniknutelné tváře strážců.

V jednu chvíli uvažoval, že vojáky zabije, aby mohli utéct. Naštěstí se s tím svěřil Fenestelovi a ten ho od toho rychle odradil. „To není dobrý nápad. I kdyby se nám to podařilo, což je  nepravděpodobné, protože nemáme zbraně, měli bychom v pa- tách posádku z celého města. Nedal bych tomu velké šance. Seď  klidně a modli se. To je naše největší naděje.“

Fenestela se nikdy moc nemodlil, a tak bylo jasné, co si myslí,  že s nimi udělá Germanicus. Tullus neochotně poslechl a uklid- nil se. Připadal si jako vrah, co čeká na popravu.

Když Germanicus potichu dorazil, zaskočilo ho to. Doprová- zel ho jenom jeden jezdec, ale ta nádherná zbroj nenechala ni- koho na pochybách, jaké je jeho postavení. Takhle zblízka byla  jeho nadřazenost, zdůrazněná vysokou postavou a kouzlem  osobnosti, ještě patrnější. Tullus se postavil do pozoru, záda  rovná, ramena co nejvíc zatažená. „Pane!“

„Pane!“ Fenestela připomínal jeho odraz v zrcadle.

„Jméno?“ zeptal se Germanicus.

„Centurion Lucius Cominius Tullus, pane. Ze sedmé kohorty  páté legie.“

„Kdo je tohle?“ Podíval se na Fenestelu a s lehkostí seskočil.  Průvodce si od něj vzal otěže a odvedl koně k nejbližšímu žlabu. 

„Můj optio, pane. Jmenuje se Fenestela.“

Germanicus se na Fenestelu zběžně podíval. „To je ale ošk- livý chlap.“

Já mu to můžu říkat, ale ty ne, pomyslel si Tullus rozzlo- beně. „To je, pane, ale je oddaný a statečný. Nepotkal jsem lep- šího vojáka.“

„Velká chvála od důstojníka... Kolik let jsi ve službě?“

„Třicet, pane.“ A kvůli dnešku je to všechno k ničemu, blesklo  Tullovi hlavou.

Germanicus povytáhl obočí. „Proč ses nenechal propustit?“

„Víte, jak to je, pane. Armáda je můj život.“ Germanikův  vlídný tón dával Tullovi naději. Je možné, že si nepamatuje po- drobnosti jejich rozhovoru, třeba zapomněl, že se Tullus účast- nil bitvy, kde Varus ztratil tři legie.

„Jistě.“ Germanicus přecházel sem tam a mlčel.

Tullus znovu znejistěl.

„Pokud vím, vojáci, co sloužili u sedmnácté, osmnácté a de- vatenácté legie, mají zakázanou celou Itálii.“

Řekl to potichu, ale před Tullem se znovu otevřela propast.  I když řekl, že slouží v páté, Germanicus věděl své. „To... ano.  To mají, pane.“

„Ale oba dva jste tady,“ prohlásil Germanicus přísně a tyčil  se nad Tullem.

„Ano, pane.“ I když to bylo těžké, Tullus hleděl na Germa- nika zpříma. 

„Propadli jste životy.“

„Ano, pane,“ ucedil Tullus skrz zuby.

„Proč jste v Římě?“

„Chtěli jsme vidět hlavní město, pane, ale ze všeho nejvíc být  svědkem Tiberiovy triumfální jízdy. Oba jsme sloužili v Illyriku,  pane – sice jenom rok, ale byli jsme tam.“

„Sláva triumfální jízdy by smyla hanbu z toho, co se stalo  v Germánii.“

„Něco takového, pane,“ zamumlal Tullus, který si předtím  neuvědomil, že tohle byl jeden z důvodů. 

„Znovu mi pověz, jak to přepadení dopadlo pro tebe a tvé  muže.“

Vzpomínky, jichž se zbavil teprve nedávno, byly pořád živé.  Znovu vyplul na povrch žal nad padlými vojáky, který se po- koušel od té katastrofy pohřbít co nejhlouběji. Kromě toho se  strašně styděl, že neuchránili orla legie. A teď o tom všem mu- sel mluvit znovu. Neměl však jinou možnost než poslechnout.  Vždyť Germanicus je jeden z nejmocnějších lidí v říši.

Tullus tedy poslušně vylíčil, jak podezíral Arminia kvůli  tomu, co vyslechl jeho sluha Degmar. Bylo to smutné vyprávění.  Jak mu Varus neuvěřil – dvakrát – jak Arminius lhal, že An- grivariové povstali proti Římu, jak se Varus rozhodl proti nim  zasáhnout, a proto nařídil, ať armáda sejde ze silnice do Vetery  a vydá se po úzké lesní cestě, o prvním útoku a o nepopsatelné  hrůze, která se odehrávala v následujících dnech.

Tullus popsal časté výpady Germánů. Stále rostoucí počet  římských obětí. Děsivý barritus nepřítele. Nepřestávající déšť.  Všudypřítomné bláto. Jak morálka legionářů postupně ocha- bovala. Ztrátu prvního orla a potom druhého – ten byl osm- nácté legie, kde sloužil Tullus. Jak si uvědomili, že nikdo z nich  neunikne.

V tu chvíli se Tullovi sevřelo hrdlo. S velkým úsilím vyprávěl  dál, jak se mu nakonec snad zázrakem podařilo vyvést z té kr- vavé bažiny patnáct vojáků. S Degmarovou pomocí se dostali  do bezpečí římské pevnosti v Alisu. Společně s jeho posádkou se vydali na základnu legií ve Veteře a nepřítel je pronásledoval, ale přesto se tam dostali. Když domluvil, přerývaně dý- chal. Ty dny, nejhorší v jeho životě, se mu nesmazatelně vryly  do paměti.

Germanicus celou dobu mlčel. Po chvíli se zeptal: „Kolik lidí  přežilo?“

Tullus se poškrábal na hlavě. „Myslím, že necelé dvě stovky,  pane. Nepočítám v to ty, co Germáni zajali.“

Germanicus se podíval na Fenestelu, který zůstával vážný.  „Stalo se to tak, jak říká tvůj centurion?“

„Jo, pane, jenže to bylo ještě horší,“ přikývl Fenestela. „Da- leko horší.“

Zase nastalo ticho a Tullus ani Fenestela se neodvážili promluvit.

Tullus se podíval vděčně na Fenestelu a znovu zalitoval, že  optio neposlechl jeho rozkaz a neutekl. Hluboko v srdci však  byl rád, že ho má po boku. Svého optia, nejvěrnějšího přítele,  měl vedle sebe za všech okolností. Teď spolu vybojují poslední  bitvu, až se postaví svým katům.

Výslech ještě neskončil. „Pokud si vybavuji, byl jsi vrchní  centurion?“ zeptal se Germanicus.

„Ano, pane. Ve druhé kohortě osmnácté legie.“

„Tu hodnost už nemáš.“

„Ne, pane. Po přepadení mě degradovali.“ Nezmínil se o Tu- berovi, který se o to zasloužil. Nemělo to smysl.

„Kolik falér jsi získal?“ zeptal se Germanicus a Tullovi se ulevilo, že generál změnil téma.

Zmínka o vyznamenáních za statečnost byla Tullovi nepříjemná. „Devět deset, pane, tak nějak.“

„Jedenáct, pane,“ upřesnil Fenestela. „A každou z nich si  zasloužil.“

„Děkuji, optio,“ řekl Germanicus nevrle.

Fenestela se začervenal a odvrátil hlavu. Germanicus studo- val dlouze Tullovu tvář, až taky zrudl a podíval se jinam. Tak  vynes rozsudek smrti, ať je to za námi, chtělo se Tullovi říct.

„Zdá se mi...,“ Germanicus se zarazil.

Tullovi se rozbušilo srdce. Zarytě hleděl do země.

„Podle mě by to, co jsi udělal ty, dokázal málokdo.“

Zmatený Tullus zvedl hlavu a pohlédl Germanikovi do očí.  „Prosím, pane?“ zeptal se.

„Když najdu správné muže, beru si je k sobě, centurione.  A vypadá to, že ty prostě takový jsi. A taky statečný a dobrý  důstojník. Tvému vyprávění věřím. Kdybych tě nechal popra- vit, bylo by to plýtvání a připravilo by to říši o správného syna.“

„Já...,“ vypravil ze sebe Tullus.

Germanicus se usmál. „Nenechám tě popravit ani potrestat  za neuposlechnutí zákazu, centurione. Ani tvého optia. Na tvém  místě bych možná taky přišel do Říma, abych viděl takovou po- dívanou, jakou je Tiberiova triumfální jízda, která se koná po- prvé po třiceti letech.“

„Ano, pane. Dě-děkuju, pane,“ vykoktal Tullus.

„Moje rozhodnutí není vůbec nezištné. Císař, ať mu požeh- nají bohové, mě brzy jmenuje guvernérem provincie Tres Gal- liae a Germánie. Budu potřebovat dobré vojáky. A schopné  důstojníky jako ty.“ Zatímco se Tullus snažil nedat najevo pře- kvapení a radost, Germanicus pokračoval: „Ponížení od Armi- nia samozřejmě nebylo zapomenuto. Mám v úmyslu vést legie  přes řeku a získat zpátky všechno, o co jsme přišli. Nemyslím  tím jen území a bohatství, ale také tři orly. Pomůžeš mi v tom?  Dohlédneš na to, aby byl Řím pomstěn?“

„Bylo by mi ctí, pane.“ Tullus zaslechl, jak Fenestela sou- hlasně zavrčel.

„Dobrá.“ Germanicus ho poplácal po rameni. „Vyhledám tě,  až dorazím na hranice. Není skvělé tak brzy se vrátit ke svým  povinnostem?“

„To rozhodně je, pane.“ Tullus sledoval s úžasem, jak si Ger- manicus nechal přivést koně a odjel. Oba strážci za ním.

Tullovi se třásla kolena. Sedl si na schod u obchodu a Fe- nestela před ním radostně poskakoval. „Kdo by to čekal, co?“

„Jo,“ řekl Tullus a uvažoval, jak mu v jednu chvíli hrozila  potupná smrt, ale vzápětí ho pochválil císařův nevlastní vnuk  a umožnil mu získat zpátky svou čest.

Toho dne se na něj usmívali bohové a doufal, že v tom bu- dou pokračovat, až se pokusí pomstít a ulovit zpět zlatého orla  jeho bývalé legie.

ČÁST PRVNÍ

Konec léta roku 14

Hranice Germánie

Kapitola první

K

oncem léta se na hranicích Germánie shromáždily ve vel

kém přechodném táboře nedaleko města Ara Ubiorum 

čtyři z místních legií – první, pátá, dvacátá a jedenadva-

cátá. Tullus nejdřív strávil odpoledne se svými muži na větrném  cvičišti před táborem a pak zamířil do oblíbené nálevny U Sítě  a trojzubce v nedalekém stanovém městečku. Polovina legií  z této provincie se sešla tady, kousek od pohraničního města  Ara Ubiorum, aby si nacvičila taktiku pro nadcházející rok.  Jak bylo zvykem, brzy za nimi dorazila spousta civilistů – ob- chodníci všeho druhu, hostinští, hokynáři, prostitutky, věštci  a další. Všechny přilákala vidina obchodu s víc než šestnácti  tisíci legionářů.

Když žíznivý a unavený Tullus dorazil do oblíbeného hostince, bylo tam plno. Nedělal žádné cavyky, vždyť stůl vzadu  nebyl jeho majetek, a vybral si místo kousek dál. Tahle „hos- poda“ se mu líbila, protože stan, kde se nacházela, byl malý,  zastrčený a blízko dobrého nevěstince. Majitel byl vysloužilý vo- ják a bývalý optio. Nepřevzal drsné chování opilých zákazníků,  ale zachoval si přisprostlý smysl pro humor. Víno měl docela  dobré a i jídlo ušlo.

Ceny byly vyšší, než si mohli dovolit obyčejní vojáci, a tak  sem chodili hlavně důstojníci. Po dlouhé službě v legiích mu to  dokonale vyhovovalo. Měl své muže rád, dokonce i ty největší  zvrhlíky v centurii, jimž velel posledních pět let, ale když měl  po práci, rád si od nich odpočinul. Taky tady mohl říkat to, co  nemohl, když byli poblíž obyčejní legionáři.

Nejdřív seděl sám, a tak se zamyslel. Nebylo to stejné jako  dřív v osmnácté. Jak by taky mohlo. Tullus v ní sloužil patnáct  let, stal se velitelem druhé kohorty a patřil k nejvyšším cen- turionům v celé legii. Znal každého centuriona a většinu niž- ších důstojníků osmnácté jménem. Vážili si mě, přemítal, a teď  jsem jen obyčejný centurion v sedmé kohortě legie, kterou sotva  znám. Zasraná sedmá! Většina centurionů této legie byla při- nejmenším o deset let mladší než on. Nejvíc mu vadilo, že ještě  ke všemu měli ti mladíci vyšší hodnost.

Mnozí se chovali zdvořile, ale asi deset z nich bylo od začátku  proti němu. Neunikly mu jejich přezíravé pohledy ani ironické  poznámky. Bylo to sice proti jeho přirozenosti, ale pokud to bylo  možné, do přímého sporu s nimi nešel. Už neměl tolik sil jako  dřív a radši si je šetřil na boj s těmi, kterým se chtěl pomstít –  skutečnému nepříteli Arminiovi a germánským kmenům.

Budoucnost vypadala v tomto ohledu slibně. Germanicus se  opravdu stal guvernérem. Nejdřív sice musel v tak obrovské pro- vincii dohlédnout na provedení soupisu obyvatel podle majetku,  a tak v tomto roce tažení do Germánie neplánoval, ale na jaře  se situace změní. Tullus se doslechl, že vojsko, které překročí  Rhenus, by mělo být velké – až osm legií – a že s nepřáteli říše  nebude mít žádné slitování.

Víno vypil jedním douškem a vychutnával si, jak mu pří- jemně zahřívá útroby. Prázdný byl i džbán, co si koupil, a tak  se rozhlížel po obsluze.

Nejdřív kolem prošla hubená žena se zkaženými zuby, jejíž  jméno si nedokázal vybavit. „Ještě víno,“ objednal si.

„Ano, pane.“ Vzala si džbán, ani se nezastavila.

Radši zvolním, řekl si, když zmizela směrem k nálevnímu  pultu. Možná to bude dlouhý večer. „Nařeď to vodou, čtyři ku  jedné,“ zavolal za ní.

Otočila se, povytáhla obočí, ale přinesla ředěné víno.

Čas ubíhal. Přišlo několik centurionů a optiů ze šesté kohorty  a pozvali Tulla k jejich stolu. Po hodině příjemného rozhovoru  zapomněl na předsevzetí omezit pití. Dal si ještě jeden džbánek  a uvažoval, že je načase objednat si další. Fenestela se objevil  v pravou chvíli. „To je na mě,“ navrhl.

Tullus zvedl ruce. „Zvu tě.“

Fenestela se vrátil se třemi džbánky. „Už je tady dost plno,“  vysvětlil. „Aspoň nemusím stát ve frontě.“ Jeden posunul k dal- ším důstojníkům a zbývající dva postavil mezi sebe a Tulla.

Ťukli si a napili se. „Ať nás Germanicus dovede k vítězství  a ať najdeme ztracené orly,“ řekl Tullus a ještě jednou si s Fene- stelou přiťukl. „A ať zabijeme nebo zajmeme Arminia.“

„Jo. Na jarní tažení.“

Znovu se napili.

„S chlapy všechno v pořádku?“ zeptal se Tullus. Poslal Fene- stelu, ať odvede vojáky zpátky do tábora a dohlédne na splnění  posledních povinností.

„V pořádku. Stěžovali si na moc dlouhé cvičení a že by chtěli  horkou koupel, a ne se mýt ve studené řece. Jako vždycky. Nej- víc reptali odvedenci.“

„Nic nového,“ zasmál se Tullus.

„Piso se zase přihlásil na hlídku.“

„Díky bohům, že jsme ho u nás udrželi. A taky Vitellia.“ Ti dva  jsou trochu jako on a Fenestela, uvědomil si Tullus. Naprostý  opak, co se týče vzhledu. Zatímco Piso byl vysoký a dobrosr- dečný, Vitellius byl malý a zatrpklý. Přesto byli nejlepší kama- rádi a výborní vojáci.

„Jsou to správný chlapi.“

„To je pravda.“ Po přepadení by si Tullus nejraději podržel  všechny legionáře z původní jednotky, jenže takhle to v armádě  nechodí. Nebýt Caedicia, bývalého prefekta tábora Alisa, který  je teď jeho dobrý přítel, z původních podřízených by si neudr- žel nikoho. Ani Fenestelu. Rychle tu myšlenku zaplašil. Měl  Fenestelu a Pisa i Vitellia. To je důležitější než jeho degradace.

Ostatní vojáci nebyli špatní, i když někteří z nich – hlavně  odvedenci – se pro vojenský život moc nehodili. Odvedence na- verbovali násilím v měsících po Arminiově přepadení, kdy pa-noval všeobecný strach a císařův původní požadavek na dobrovolníky se nesetkal s velkým pochopením. Augustův nucený  nábor skončil tím, že se tisíce lidí připojily k legiím u řeky Rhe- nus proti své vůli. V každé jednotce se takoví našli a v některých  jich bylo víc než v jiných. Tullus byl moc rád, že ve své centurii  jich má jen asi pětadvacet.

Ozval se močový měchýř. „Za chvilku jsem zpátky,“ řekl  Fenestelovi. „Drž mi místo.“

Po návratu s nevolí zjistil, že o dva stoly dál sedí čtyři centu- rioni z druhé kohorty a dva z první spolu s nižšími důstojníky  z jejich jednotek. Nedalo se říct, že jsou zrovna nepřátelé – neměl  mezi sebou zas tak špatné vztahy – ale spíš sokové. Sedl si na- proti Fenestelovi, který k nim byl otočený zády. „Viděl jsi...,“  začal.

„Jo,“ zamračil se Fenestela. „Ty nafoukanci si mě nevšimli.“

„Mě taky ne.“ Tak je to nejlepší, pomyslel si Tullus a sklonil  hlavu. Nemohli se s Fenestelou postavit deseti chlapům, nehledě  na to, že takové chování bylo pro centuriony nepřípustné. Netou- žil ukončit kariéru v podřadnější kohortě nebo mezi mužstvem.

„Poslouchej, co říkají.“

Tullus nastražil uši. Jako vždycky tam byl dost velký hluk.  Chlapi se hlasitě bavili, zpívali a občas se nahlas smáli. Naštěstí dva nižší důstojníci mezi jejich stolem a stolem se skupinou centurionů hovořili šeptem. Nejspíš si povídají o tom, do kterého  nevěstince zajdou, napadlo Tulla.

Centurioni probírali tažení v příštím roce. „Už se těším, až  vypadneme z tábora a dáme germánským děvkám lekci. Dlouho  se z toho nevzpamatujou,“ prohlásil Flavoleius Cordus, tlustý  muž se zapadlýma očima. Byl to vrchní centurion druhé ko- horty, tedy na stejné úrovni jako Tullus tehdy v osmnácté. Už  to stačilo, a navíc byl Cordus dobrý důstojník, oblíbený v legii.  Taky s potěšením připomínal Tullovi, že – aspoň podle něj – není správné nechávat některé Varovy potupené vojáky sloužit v páté legii.

„Zvládneme to líp než Varus,“ chvástal se Castricius Victor,  služebně nejstarší centurion z třetí kohorty a Cordova pravá  ruka. Měl postavu vola a povahu divokého býka a báli se ho  vojáci i nižší důstojníci. Navíc to byl nafoukaný velkohubý ne- otesanec. Tullus se domníval, že centurionem se stal díky ob- rovské postavě a odvaze. „Ne že by to bylo těžké,“ zavrčel Victor.

Nižší důstojníci u stolu – optiové, signifeři a tessariové – sou- hlasně zamručeli.

„To bych chtěl vidět, jak se nás kmeny snaží překvapit,“ řekl  Cordus. „Sedmnáctá, osmnáctá a devatenáctá musely jít jako  ovce, když je takhle přepadli.“

Z jejich řečí bylo jasné, že vůbec nechápou masakr v tom lese.  Tullus přemohl vztek. Kdyby ztropil scénu, nebylo by to k ni- čemu. „Jako kdyby jim se to stát nemohlo,“ zamumlal.

„Já vím,“ mračil se Fenestela.

Tullus dál poslouchal, co si vedle povídají. Zanedlouho změ- nili téma a přešli na nedávné nepokoje mezi legionáři. Někteří  důstojníci tvrdili, že existuje skutečný důvod k obavám, ale  Cordus a Victor je okřikli.

Tullus už to taky slyšel, ale u svých mužů nic takového ne- pozoroval. „Dověděl ses něco?“ zeptal se Fenestely.

Fenestela byl čím dál opatrnější.

Tullus praštil pěstí do stolu. „Tak mluv!“

„Uklidni se.“

Kdyby mu tohle řekl někdo jiný, vrazil by mu jednu mezi oči.  Jenže s Fenestelou už toho tolik zažil. „Tak mi to řekni,“ poručil.

„Několikrát se sešli. Byli tam i někteří od nás. Já ne,“ dodal  Fenestela.

„Kvůli čemu?“

„Jak jsem vyrozuměl, chtějí vyšší žold a aby starší vojáci měli  zaručený odchod do výslužby. Valná většina z těch, co tam byli,  jsou obyčejní legionáři. A jak si umíš představit, spousta odve- denců. Proslýchá se, že jsou do toho zapletený i chlapi z jeden- advacátý, ale to nemusí být pravda.“

„Proč jsi mi to sakra neřekl?“

„Ta setkání nic neznamenají. Je to jako horký vzduch nad  hromadou výkalů v zimním ránu. Zasmrdí, ale nic za tím není.“

„To posoudím sám. O kolika našich tady mluvíme?“

„O několika odvedencích,“ připustil Fenestela. „O šesti, mož- ná deseti.“

„U všech bohů, Fenestelo!“ zasyčel Tullus.

Fenestela nešťastně rozhodil rukama. „Možná jsem se ti  o tom měl zmínit.“

„To jsi sakra měl. Odteď chci slyšet o všem, je to jasný?“

„To sedí od člověka, co mi řekl o svém podezření ohledně Ar- minia až večer předtím, než jsme se vydali do Vetery,“ ohradil  se Fenestela. Zvedl ruku, když Tullus znovu zaklel. „Jen klid.  Budu ti říkat všechno, co se dovím.“

„Tak dobře,“ řekl Tullus, napil se a napadlo ho, jestli už ne- ztrácí obezřetnost. Před pěti lety by něco takového jeho pozor- nosti neuniklo. Určitě to je proto, že se teď straní společnosti  vojáků. Důvod byl prostý. Odvedenci byli jako osina v zadku a další povinnosti – schůze na velitelství a podobně – mu zabíraly veškerý čas. Avšak moc dobře věděl, že to je kvůli ně- čemu jinému.

Dával si velký pozor, aby mu podřízení nepřirostli k srdci.  Smrt, kterou našla během přepadení skoro celá jeho kohorta  a samozřejmě i jeho legie, mu v duši zanechala hlubokou ránu  a ta se hojila jen velice pomalu. Kdykoli se objevily náznaky  zlepšení, musel pomyslet na zmasakrované vojáky a ztraceného  orla a ten původní bolestný stav byl zase tady.

Pevně sevřel pohár s vínem. Jednou své muže a svou legii  pomstím, přísahal si. Všechno bude v pořádku, až Arminius  zemře, jeho bojovníci padnou a orel osmnácté legie bude zpátky.  Germanicus nás dovede k vítězství. Vím to.

„No není tohle Tullus, ten hrdina z Teutoburského lesa?“

Na Tulla padla rudá mlha. Zvedl hlavu a uviděl, jak se nad  ním šklebí tlustá Cordova tvář. „Nejsem žádný hrdina,“ bránil  se Tullus a strašně si přál vrazit mu zuby až do krku.

„Dělám si legraci.“ Cordus zavolal na své druhy: „Je tady  Tullus. Centurion, co zachránil z celé kohorty deset vojáků.“

Fenestela natáhl ruku, aby Tullovi zabránil vstát, ale ne- stihl to.

„Bylo jich patnáct,“ řekl Tullus a přistoupil ke Cordovi tak  blízko, že ten bezděčně couvl. „Patnáct.“

Cordus zrudl. „Uhni, Tulle. Zapomínáš, že mám vyšší hod- nost.“

„Promiňte, pane,“ opravil se Tullus sebevědomě.

„Ty drzý pse!“

Tullus se naklonil a zašeptal Cordovi do ucha: „Rád se mi posmíváš, ale vsadím roční gáži, že ty bys lesem neprošel. Posral  by ses a utekl do bažiny, jak to udělala spousta vojáků, nebo  by ses zabil, protože by ses nedokázal postavit smrti v boji.“

„Jak se opovažuješ?“ zasyčel rozzuřený Cordus.

Tullus se rychle rozhlédl. Všichni se na něj dívali. Tak jo,  pomyslel si. „Těším se na vaše velení, pane, až se příští rok vy- dáme na tažení. Ostatně jako každý důstojník z legie.“ Zazna- menal, že hlavy kolem přikyvují a pár lidí zvedlo pohár. Kromě  Fenestely, Victora a ostatních u jeho stolu nikdo z přítomných  neměl tušení, jak se s Cordem nenávidí. Tullus zvedl džbánek.  „Na našeho generála Germanika a na vítězství nad divochy.“

Většina hostů vstala a hlasitě skandovala. „Germanicus!  Germanicus!“

Cordus se k nim neochotně přidal. Když Tullus zamířil na la- trínu, zle se na něj podíval, ale Tullovi to bylo jedno. „Myslím,  že tahle runda je na mně,“ zamumlal, když si znovu sedl. Pak  jim prozradil, co Cordovi řekl, a Fenestela se zasmál. „Tohle ti  jen tak nezapomene.“

„Možná ne,“ odpověděl Tullus klidně. „Ale nenechám se  takhle urážet. Dostat se z toho lesa s tebou a dalšími bylo to  nejtěžší, co jsem kdy udělal. A taky jsem na to nejvíc hrdý, i když  jsem jich měl zachránit víc.“

Fenestela mu stiskl ruku. „Nikdo by nedokázal udělat víc než  ty. Nikdo. Každý, kdo tam byl s námi, by řekl to samé. Slyšíš?“

Fenestelova slova nedokázala Tulla přesvědčit, že nezkla- mal, ale přikývl.

Jako kdyby optio vycítil Tullova muka, nalil mu plný pohár  a přistrčil mu ho. „Na padlé kamarády. Snad se s nima jednou  setkáme.“

„Jednou,“ řekl Tullus nešťastně a napil se.

***

Před stanem se ozval dusot cválajícího koně, který zamířil  po silnici na sever. Takový spěch byl neobvyklý, takže se všichni  otočili a zajímali se, kdo to byl. Optio, který seděl u vchodu, vy- koukl ven. „Vypadá jako úřední posel,“ hlásil.

Zanedlouho se hluk uvnitř vrátil na předchozí úroveň a muži  teď rozebírali důvody, proč posel jel tak rychle. Až později Tullus  zjistil, že nikdo neuhádl, jak neblahou zprávu nesl.

Krátce potom, co jezdec odjel, byl zvenku slyšet křik a pláč.  Tentokrát se šel podívat, co se děje, jeden centurion. Když se asi  po dvaceti vteřinách vrátil, všiml si ho jenom Tullus. Muž byl  bledý jako nová tóga senátora. Tullus umlčel Fenestelu a uká- zal hlavou na centuriona, který se zhluboka nadechl a pravil:  „Augustus je mrtvý.“

Tullovi se udělalo slabo. Fenestelu to tak šokovalo, až vypa- dal směšně. Moc lidí to však neslyšelo.

„AUGUSTUS JE MRTVÝ,“ zařval centurion. „CÍSAŘ ZE- MŘEL.“

Všichni ztichli. Nejeden pohár spadl na zem. Hudebník, který  hrál na flétnu, svou skladbu nelibozvučně utnul.

„Jak to víš?“ zavolal Tullus a přidali se i ostatní.

„Ta zpráva prý právě dorazila z Říma,“ odpověděl centurion.  „Poslové se pak rozjeli z hlavního města do všech koutů říše.  Jezdili prý ve dne v noci.“

Nastal zmatek podobný tomu venku. Důstojníci ztěžka do- sedli na místa a sevřeli si hlavy v dlaních. Někdo plakal. Jiný  se modlil. Někteří dokonce mrtvému císaři připíjeli.

„Sakra,“ zaklel Tullus a připadal si unavený jako po dvaceti- mílovém pochodu. Augustus mu zakázal přístup do Itálie, ale  byl to vcelku dobrý panovník. „Vládl pětačtyřicet let. Na jednu  stranu jsem si myslel, že to tak bude navěky.“

„To většina z nás,“ řekl Fenestela.

Tullus vykoukl ze stanu. Venku stála skupina legionářů. Ni- kdo si toho nevšiml, ale tihle muži nesdíleli smutek, který byl  patrný všude kolem. Stáli tak těsně u sebe, že se málem dotý- kali hlavami.

Tullovi přeběhl mráz po zádech. Za roky ve funkci centuri- ona získal zvláštní schopnost rozpoznat problém. „Něco chys- tají,“ pošeptal Fenestelovi.

A ten, místo aby mu řekl, že si jen něco namlouvá, odpově- děl: „Taky si myslím.“

Vyhlídka na příjemný večer se vypařila jako jinovatka na vycházejícím slunci. Nastanou problémy. Cítil to v kostech.

Kvůli smrti císaře.

Kapitola druhá

V

ečer druhého dne po děsivé zprávě o Augustově smrti 

odpočíval legionář Marcus Piso ve stanu, který sdílel se 

sedmi dalšími muži. Byl unavený – postaral se o to je-

jich centurion Tullus nekonečným pochodováním – ale nemohl  usnout. Chápal by to, kdyby nevstával ráno tak časně. Teplá  vlněná deka pod ním, mihotavé světlo olejových lamp na zemi  a tichý hovor jeho druhů se spojilo do důvěrně známé směsice,  při které se krásně usíná.

Chrápání mu prozradilo, že alespoň jeden voják spí. Rychle  se rozhlédl a ujistil se, že to je pravda. Dva nejblíž od něj leželi  s hlavami u sebe a něco si šeptali a popíjeli z měchu víno. Tro- chu se nadzvedl, aby viděl na muže na opačné straně stanu.  Jeho nejbližší kamarád Vitellius měl oči zavřené. Další dva hráli  latrunculi. Poslední voják, další Pisův kamarád, v posteli nebyl.  Může být kdekoli, pomyslel si Piso – na latríně, v jiném stanu  nebo někde žebrá o víno nebo jídlo. Jedinou naději, že najde  další hráče, vkládal do Vitellia.

„Chce si někdo zahrát kostky?“ zeptal se Piso, jako vždycky  natěšeně.

Žádná odezva.

„Kdo si chce zahrát kostky?“ řekl hlasitěji.

Chrápání muže naproti ustalo. Několikrát zachrochtal a oto- čil se k Pisovi zády.

Piso si povzdechl a podíval se na ty dva, co popíjeli. „Máte  zájem?“

„Znáš mě. Nemám peníze,“ odpověděl jeden.

„Ani náhodou. Vždycky vyhraješ,“ řekl druhý.

Piso si prohlížel dvojici, která hrála latrunculi. „Má někdo  z vás zájem?“

„Tahle hra nás začíná bavit,“ dostalo se mu odpovědi. „Možná  později.“

Zklamaný Piso se zadíval na Vitellia. „Slyšíš, Tellie?“

„Hmmm...“

„Vstávej!“

Vitellius se zamračil, protřel si oči a podíval se rozzlobeně  na Pisa. „Doufám, že máš něco důležitého. Zrovna se mi zdálo,  jak si to rozdávám s tou ryšavou děvkou v Bacchově háji.“

„Nemáš na ni peníze,“ zavrčel Piso. Bacchův háj byl jeden  z lepších nevěstinců ve stanové vesnici před táborem a ryšavá  byla jedna z nejhezčích tamních prostitutek. Všichni v legii s ní  chtěli spát, ale jen málokdo na to měl peníze.

„Ve snu můžu, ty hlupáku,“ odsekl Vitellius. „Ale tys mě pro- budil. Co chceš?“

„Zahrát si kostky. Ale ne tady s těmi. S někým z jiného con- tubernia nebo z jiné centurie.“

„Pamatuju si jistou noc, kdy jsi začal hrát kostky,“ řekl Vi- tellius a nepříjemně se zasmál. „A nedopadlo to dobře.“

„To už je dávno,“ odbyl ho Piso a vzpomněl si, jak obehrál  o všechny peníze jednoho vojáka krátce před Arminiovým  přepadením. Toho to tak rozzuřilo, že si potom na Pisa, Vi- tellia a dalšího kamaráda přivedl kumpány. Kdyby nešel ko- lem Tullus, možná by je utloukli k smrti. Takhle z toho vyšli  jen s modřinami. „Od té doby se nic takového přece nestalo.“

„Asi ne.“

„Tak půjdeš?“ naléhal Piso. „Přestav si, že bys vyhrál a mohl  si dovolit tu ryšavou. A jestli nevyhraješ dost, rozdíl ti doplatím.  Co bych neudělal pro kamaráda.“ Mrkl na něj.

„Tak dobře.“ Vitellius se s námahou posadil.

Piso se narovnal, pod nízkou střechou se shýbl a cestou ven  se vyhnul hráčům latrunculi. Se zadrženým dechem se pře- hraboval v páchnoucí hromadě sandálů u vchodu, až našel ty  své. Když si je zavázal, zkontroloval si měšec. Byly tam kostky  vyrobené z ocasních kostí ovce, co vážily tak akorát, hrst asů  a menších mincí a pár sesterciů. Z jediného stříbrného dináru  se na něj díval Tiberiův otylý profil. To musí stačit, pomyslel  si Piso. Kostka neukáže pokaždé šestku, protože hody nelze  přesně nacvičit, a další žold bude brát až asi tak za dva měsíce.  „Jsi připravený?“

„To jsem od chvíle, cos mě probudil,“ mračil se Vitellius, když  se k němu venku přidal. „Kam jdeme?“

„Nejdřív zkusíme naši řadu stanů.“

„Proč se nedáme rovnou ke stanům druhé centurie?“ zeptal  se Vitellius potichu. „Má tam být nějaká sešlost.“

Piso se na něj podíval a pokrčil rameny. Oba moc dobře vě- děli, že po Augustově náhlé smrti vybublá dlouhotrvající ne- spokojenost kvůli penězům a špatným životním podmínkám.  Nedovolené shromáždění není zrovna nejvhodnější místo, kde  hledat partnery pro hru, ale vzhledem k tomu, že dosud obehrál  vojáky ze všech contubernií jejich legie, nemělo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist