načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stručné dějiny Říma - Rufius Festus; Eutropius

Stručné dějiny Říma
-11%
sleva

Elektronická kniha: Stručné dějiny Říma
Autor: ;

I když literární historie nepokládá čtvrté století ve vývoji římského písemnictví za zlaté období, přesto se v něm urodilo nemálo kvalitních děl. Zejména pro historickou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  120 Kč 107
+
-
3,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Baset
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 319
Rozměr: 21 cm
Úprava: geneal. tabulky
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-864-1055-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Překladatelka zvolila - podle vlastních slov - méně známá díla římského písemnictví 4. století, která jsou sestavena jako příručky nebo přehledy. Autoři prvních dvou spisů (týkajích se dějin Říma) byli vysoce postavení císařští úředníci a svá díla koncipovali jako poučení a současně jako soubor elementárních informací jak pro zadavatele (císaře Valenta), tak i pro níže postavené a méně vzdělané pracovníky římské státní správy. Eutropius popisuje dějiny Říma z hlediska obhajoby římské imperiální politiky, Festus se soustřeďuje na vnější expanzi Říma v provinciích a na válečné konflikty s Persií. Eutropius zvolil formu chronologického přehledu v deseti kapitolách, Festova příručka je stručnější, ale obsahuje mimo jiné nejstarší seznam římských provincií. Tyto informativní spisky doprovází příručka neznámého autora, která přináší přehled slavných osobností Říma se stručným popisem jejich zásluh o stát. Text knihy je doplněn obsáhlými poznámkami, přehledem římských císařů, jmenným rejstříkem a grafickým přehledem vybraných římských dynastií. Soubor tří drobných děl latinské historické literatury ze 4. stol. doprovází zasvěcená studie překladatelky o římské biograficko-historické literatuře.

Popis nakladatele

I když literární historie nepokládá čtvrté století ve vývoji římského písemnictví za zlaté období, přesto se v něm urodilo nemálo kvalitních děl. Zejména pro historickou prózu bylo toto století příznivé. K autorům, kteří přispěli do pokladnice tohoto žánru dobrou hřivnou, patří i dva císařští úředníci Eutropius a Rufius Festus.

Jeden jako druhý sepsal na popud císaře Valenta přehlednou dějepisnou příručku. Účel obou spisů byl praktický, měly sloužit základnímu vzdělání, resp. k rychlé informaci zadavatelově. Oba dva autoři se přitom opírali o své literární předchůdce a jejich výklady jsou vcelku spolehlivé. Liší se ovšem svým zaměřením: Eutropiovo dílo obzírá římské dějiny jako celek s cílem obhájit římskou imperiální převahu, zatímco Festovo se soustřeďuje na téma expanze římského impéria a východní konflikty s Persií.

Novinkou Festovou je pak nejstarší existující seznam římských provincií. Zároveň rozpětí pak v tomto svazku doplňuje dílko – biografické defilé slavných osobností až po císaře Augusta, jakési "Kdo byl kdo ve starém Římě", jehož autor zůstal neznámý. Stručnost v něm dosahuje vrcholu, přesto však obsahuje množství informací, jež se v jiných dílech nevyskytuje. Společně pak tato trojice historických spisů reprezentuje pestrý obraz pozdněřímské historické prózy.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ARISTA

BASET

MAITREA

***


Antická

knihovna

sv. 77

***


***


EUTROPIUS

A

FESTUS

Stručné římské

dějiny

SLAVNÉ OSOBNOSTI

MĚSTA ŘÍMA

Přeložila

Bohumila Mouchová

ANTICKÁ KNIHOVNA

ARISTA

BASET

MAITREA


Translation © Bohumila Mouchová, 2008

Preface © Bohumila Mouchová, 2008

Cover and Layout © Karel Kárász, 2008

Czech edition © Arista and Baset and Maitrea, 2008

ISBN Arista 978-80-86410-55-5

ISBN Baset 978-80-7340-113-9

ISBN Maitrea 978-80-903761-8-2


Tři rozdílné historické přehledy

ze čtvrtého století

Čtvrté století bylo pro římskou biograficko-historickou prózu malého formátu a jeho závěr i pro historickou prózu v plném slova smyslu příznivým obdobím. Vznikala díla jak tradičního římského zaměření, tak i v křesťanském prostředí, některá dnes dochovaná v úplnosti, jiná jen zčásti. Onedochovaných se dozvídáme z různých zpráv nebo k nim vedou stopy, které po nich zůstaly v dílech dochovaných dodnes.

Do první poloviny 4. století se klade Origo Constantini – (Původ císaře Konstantina) a s otazníkem i dílko De virisillustribus urbis Romae (Slavné osobnosti města Říma). Do téhož období nebo na začátek druhé poloviny 4. století se řadí torzovitě zachované Origo gentis Romanae (Počátky dějin římského národa), nedochované Císařské dějiny se datují buď ještě do první nebo na začátek druhé poloviny téhož století. Tato díla pro nás zůstávají anonymní. S jistotou patří dodruhé poloviny 4. století rozsahem nevelké, avšak zajímavé dílo Sexta Aurelia Victora nazývané v rukopisech Historiaeabbreviatae (Stručné dějiny) a vydávané jako Liber de Caesaribus (Kniha o císařích), Eutropiovo Breviarium ab urbe condita (Stručný přehled římských dějin od založení Města) aFestovo De breviario rerum gestarum populi Romani (Krátký přehled dějin římského národa). Pravděpodobně až na konci téhož století vznikl soubor biografií Historia Augusta (Dějiny císařů) životopisy římských císařů a vzdorocísařů od Hadriana po Cara, Carina a Numeriana – stejně jako Annales ViriaNicomacha Flaviana, které se však nedochovaly. Teprve závěr století se vyznačuje návratem k historické tvorbě většíhorozsahu, ale obsáhlé dílo Res gestae (Dějiny) vytvořil ŘekAmmianus Marcellinus. Z jeho původních jednatřiceti knih se dochovaly šestnáctá až jednatřicátá.

Předmluva

7


Některá díla se kladou do 4. století, aniž lze určit, dokteré jeho části, jako je tomu s Periochami (Souhrny) z Liviova díla. V souvislosti s dílkem Slavné osobnosti města Říma se lze zmínit také o velmi stručném výtahu z díla Valeria Maxima (Factorum ac dictorum memorabilium libri – Knihypamětihodných činů a výroků), autora 1. století, které nepatří do historické prózy, ale čerpá z ní látku k příběhům, na nichž ilustruje virtutes – ctnosti a vitia – nepravosti, a také oAmpeliově Liber memorabilis (Příručka znalostí vhodných k zapamatování), jejíž datace je navíc sporná – podle jedněch pochází dílko ze 4. století, jiní je datují už na konec 2. století.

Křesťansky zaměřená díla se v této oblasti také postupně rozmnožovala. Je tu Lactantiova kniha De mortibuspersecutorum (O smrti pronásledovatelů), v níž autor promítl dohodnocení císařů jejich vztah ke křesťanství. Na sklonku stoletívychází stručné shrnutí církevních dějin od počátku světa do konce 4. století, které představuje Chronica Sulpicia Severa, překlad Eusebiových Církevních dějin doplněný jejich překladatelem Tyranniem Rufinem a překlad Eusebiovy Kroniky z pera Hieronymova s jeho vlastními dodatky. Teprve vHieronymově Kronice jsou res Romanae vtěleny do křesťanskýchdějin spásy a podány v pojetí, které se také uplatňuje vOrosiových Dějinách proti pohanům – Historiae adversus paganos z počátku 5. století.

Krátké historické přehledy mají v římském písemnictví svou delší tradici a ve 4. století mají výraznou paralelu také v tvorbě jiných latinských příruček, zejména jazykových. Jako by se najednou objevil hlad po vzdělání, byť jen zcela elementárním, a po alespoň orientačních vědomostech v určitých oblastech. Zatímco latinské gramatické příručky sloužily k udržování a pěstování jazyka, některá krátká historickádíla chtěla kromě znalostí římských dějin uchovávat živépověSTRUČNÉ ŘÍMSKÉ DĚJINY

8


domí o historickém a kulturním poslání Říma i nastavovat

zrcadlo jednání a chování vládcům v římském impériu.

Autory některých z nich byli sice senátoři, avšak jiného než bývalého typu. Byli činní na vysokých místech v císařské správě a byli buď pověřeni sepsáním takových krátkých spisů anebo vedeni svým vlastním rozhodnutím, jak tomu bylo asi u Sexta Aurelia Victora. K tomuto druhu historiografické produkce patřila stručnost, protože při větším rozsahu by ji okruh čtenářů, jimž byla určena, vůbec neabsorboval, ať už proto, že dával přednost jiné činnosti anebo jí byl pohlcen, nebo pro nevelké vzdělání a nepříliš široký kulturní rozhled či pro nedostatek čtenářské trpělivosti. Množství zájemců o tato díla se zvětšilo zároveň s počtem úředních a vojenských činitelů v blízkém císařově okolí jak na Západě, tak na Východě, kteří při svém postavení potřebovali určité znalosti římské historie, protože mnozí z nich pocházeli z provincií a z takového sociálního prostředí, v němž je nezískali. Nevylučuje se ani, že některé příručky mohly sloužit jako školní učebnice.

Eutropiovo dílo má v rukopisech název Breviarium, Breviarius, ale – jak upozorňuje francouzský historik a editor pozdnělatinských historických děl Arnaud-Lindet – tentonázev nemusel být původní, protože dochovaný titul Eutroiova díla přetlumočeného ve 4. století do řečtiny je Paianiův překlad Eutropiových římských dějin. Avšak název Breviariumznámý z rukopisů je natolik vžitý, že se jej přidržíme.

Eutropius věnoval své dílo na konci roku 369 nebo nazačátku následujícího roku císaři Valentovi, kterého si jehostarší bratr Valentinianus provolaný císařem v únoru roku 364 přibral ještě v březnu téhož roku za spoluvladaře. Císař Valens Eutropia zřejmě požádal o výklad důležitých událostí římských dějin od počátku do tehdejší doby. Jak se zmiňuje Ammianus Marcellinus, nebyl tento vladař dotčen vzděláPředmluva

9


ním – nec liberalibus studiis eruditus (31,14,5) a potřeboval setedy, stejně asi jako další velká skupina lidí z jeho okolí, poučit o římských dějinách způsobem co možná nejrychlejším,

srozumitelným a snadným. Jak byl výsledek Eutropiovasnažení hodnocen současníky, jak příštími generacemi, sepokusíme nastínit dále.

Kdo byl a čím byl Eutropius? V krátkém věnováníBreviaria Valentovi je uvedena jeho hodnost vir clarissimus (v.c.). Tento titul byl po Diocletianových a Konstantinovýchreformách státní správy zprvu jediným pro vyšší císařskéúředníky, ale od roku 365 k němu přibyly dva prestižnější vir illustris a vir spectabilis. V dedikaci díla císaři se Eutropius takéoznačuje jako magister memoriae, tedy jako vysoký úředník císařské správy, který vedl rozsáhlou kancelář vyřizující písemnou agendu a archivující důležité císařské dokumenty. Pozice „magister memoriae“ byla před zmíněnými reformami velmi významná a je srovnávána s dnešní ministerskou, pozmíněných změnách však odpovídala již jen místu vysocepostaveného tajemníka. I když je údaj o tomto Eutropiově úřadě doložen pouze v jediném z dochovaných středověkých rukopisů jeho díla, kdežto ve všech ostatních chybí, zapadá uvedená funkce do Eutropiovy kariéry, která byla obdobná úřední dráze jiných osobností té doby. Dále Eutropius osobě ještě sděluje, že se osobně účastnil vojenské výpravycísaře Iuliana proti Peršanům (10,16).

To jsou veškeré informace, které autor o sobě poskytl. K nim ještě přistupují zprávy jiných autorů, jichž je poměrně hodně, ale o nichž nelze vždy s naprostou jistotou tvrdit, že se vztahují k tvůrci Breviaria, protože může jít jen onáhodnou shodu jmen dvou různých osobností. Všechny tytoúdaje hodnotila řada badatelů, v nové době pak zejména Ital Giorgio Bonamente, jehož názory jsou většinou přijímány a citovány.

10

STRUČNÉ ŘÍMSKÉ DĚJINY


V byzantském encyklopedickém slovníku Suda z 10. století je Eutropius charakterizován jako Italos a sofistés, tj. učitel rétoriky nebo dobrý znalec literatury, autor stručného výtahu římské historie psaného latinsky a jiných spisů. Tato zpráva se nepochybně vztahuje k našemu Eutropiovi. Avšak anivýraz Italos neznamená, že Itálie byla jeho rodnou zemí, ani z faktu, že Eutropius psal latinsky, nevyplývá, že latina byla jeho mateřštinou. Jazyk Breviaria souvisel nepochybně sadresátem díla císařem Valentem, který zřejmě neznal řečtinu, a dále s tím, že i jiná breviaria 4. století, ba dokonce i rozsáhlé historické dílo Ammiana Marcellina, jehož mateřštinou byla řečtina, jsou psána latinsky, a také se skutečností, že úředním jazykem té doby byla latina jak na Západě, tak na Východě.

Ostatní dochované zprávy o Eutropiovi však nejsou snaším autorem spojovány bez určitých pochyb. Podle nich je tento autor svázán s východním politickým a kulturnímprostředím, do něhož dobře zapadají údaje o jeho životě apůsobení v dílech řeckých a latinských či latinsky píšícíchautorů 4. století: řeckého rétora Libania, křesťanského teologa Řehoře Naziánského, Symmacha, římského řečníka, konsula, prefekta města Říma, i historika Ammiana Marcellina a také vzdělaného byzantského historika Grégora Níkéfora z konce 14. a začátku 15. století. Na základě těchto zpráv se soudí, že Eutropius byl synovcem a žákem řeckého rétora Akakia zpalestinského města Caesareie a pojily jej, stejně jako Akakia, přátelské vztahy s Libaniem. Na východě vlastnil pozemky a tam také zastával úřady. V syrské Antiochei se roku 362 zřejmě setkal s císařem Iulianem, s nímž se pak zúčastnil zmíněné války s Peršany. Libanios se podle svých slov také obrátil na rétora a učitele filozofie Themistia s prosbou opomoc Eutropiovi na začátku jeho úřední dráhy.

Eutropius byl patrně činný jako magister epistularum již na Constantiově dvoře a měl tehdy na starosti císařovu

Předmluva

11


úřední korespondenci se správci provincií týkající se soudní

agendy a záležitostí civilní i vojenské sféry. Poté zřejmě zůstal

i na dvoře císaře Iuliana. Za císaře Valenta se stal mezi lety

367 a 369 správcem provincie Kilikie, nato zastával roku

369/370 již zmíněný úřad magistra memoriae a pak ještěprokonsulát v provincii Asii roku 370 a 371. Tento plynulý

úspěšný vzestup se však najednou zastavil. Pravděpodobné

vysvětlení lze nalézt u Ammiana Marcellina, Libania aSymmacha. Symmachus se totiž na začátku dopisu datovaného

do roku 378 stručně zmiňuje o tom, že Eutropius byl vobdobí, kdy císař Gratianus usiloval po katastrofální porážce

a smrti císaře Valenta u Adrianopole roku 378 o stabilizaci

státu, zproštěn obvinění a může se cítit svobodným.

Ona vina zřejmě souvisela s nařčením, podle něhož se Eutropius měl podílet na spiknutí proti Valentovi organizovaném pohanskými intelektuálními kruhy, které měly v úmyslu navázat na Iulianův pokus o restauraci tradičního náboženského a filozofického myšlení a snažily se prosadit do čela římské říše podle nich jediného vhodného, byť jen v jejich okruhu známého Theodora, tajemníka na císařském dvoře, urozeného a vzdělaného muže původem zGallie. Z účasti na tomto spiknutí byl obviněn také Libanios, ale v procesu, který probíhal v souvislosti s odhalením tohoto spolčení za Valentovy přítomnosti v Antiochei, nebylažádná vina prokázána ani Libaniovi, ani Eutropiovi, který tehdy spravoval provincii Asii. Velmi aktivně se podle Libania i Ammiana Marcellina podílel na odhalování viníků jistý Festus či Festinus, o němž uslyšíme dále.

Další informace o Eutropiovi přinášejí jiné Symmachovy listy, které svědčí o společných kulturních zájmech těchto osobností i o tom, že Eutropius několikrát navštívil Řím.

Patrně už roku 379, tedy brzy poté, co byl zbaven nařčení, a zároveň od doby, kdy se stal ve východní části impériaau>12

STRUČNÉ ŘÍMSKÉ DĚJINY


gustem Theodosius, dohlíží Eutropius jako comes rerumprivatarum na správu císařova majetku a na císařskou pokladnu

a následujícího roku se stává praefectus praetorio, nejvyšším

správním úředníkem v Illyrské prefektuře. Během určitéčásti této prefektury je dosvědčena jeho přítomnost vKonstantinopoli. Vrcholem Eutropiovy úřední kariéry byl řádnýkonsulát, který zastával roku 387 spolu s císařem Valentinianem II.

Často se uvažuje o tom, jaký byl Eutropiův vztah kekřesťanství. Sám Eutropius se o křesťanech zmiňuje pouze jednou, při líčení vlády císaře Iuliana. Medailónek tohoto císaře má sice jisté panegyrické prvky, ale celkově je přece jenvyvážený. Když se v něm Eutropius dotkl Iulianova vztahu ke křesťanům, poznamenal, že císař „křesťany pronásledovaltvrdě, ne však krvavě“ (10,16). Tato slova vyznívají zčásti kriticky, ale obsahují i ohrazení vůči přílišné kritice na císařovu adresu. O ostatních pronásledováních křesťanů se Eutropius nezmiňuje. Mnohem výmluvnější je však celkovéEutropiovo mlčení o křesťanství, jako by to nebyl zásadní polarizující jev tehdejší společnosti, a je tedy zřejmé, že křesťanství bylo tématem stojícím mimo jeho vnitřní život, který byl postaven na tradičních základech. Zřejmě proto se Eutropius také vůbec nezmínil o Konstantinově náboženské politice. Je však také možné, že nechtěl vyostřovat tehdejší ideologické spory a konflikty. To, že Eutropius byl „pohan“, výslovně uvádí až zmíněný byzantský historik Grégoras Níkéforos.

Eutropiovo Breviarium obsahuje deset velmi krátkých knih a zahrnuje římské dějiny od legendárních počátků až kesmrti císaře Ioviana roku 364 a nástupu Valentiniana a Valenta, o nichž Eutropius již v souladu se zásadami antickéhistoriografie nepojednává, protože na žijící vladaře se podletehdejších zvyklostí píší panegyriky.

Již první slova Eutropiova vyprávění o římských dějinách nebyla zvolena náhodně a celá úvodní věta se může postavit

Předmluva

13


po bok úvodům mnohem významnějších historiků: „Roma

num imperium, quo neque ab exordio ullum fere minus nequeincre

mentis toto orbe amplius humana potest memoria recordari –Řím

ské impérium, nad něž, pokud sahá lidská paměť, v celém

světě nelze nalézt téměř nic menšího v počátcích

a většího v době rozmachu ...“ Celé dílo zahrnuje jedenáct

set osmnáct let římských dějin. V prvních šesti knihách seEu

tropius zabývá římskou královskou dobou a dějinami římské

republiky až do Caesarovy smrti. V této části předevšímza

ráží krátkost páté knihy věnované pouze dvaceti šesti letům

v dějinách republiky, zatímco ostatní knihy zahrnují delšíča

sové úseky římských dějin. Období císařství je věnovánased

má až desátá kniha, přičemž sedmá je vyhrazena císařům

julsko-klaudijské dynastie, císařům roku 69 a flaviovské dy

nastie, osmá až desátá následujícím císařům až k Iovianovi.

Nejprve je při líčení římských dějin pořádajícím prvkem

chronologická posloupnost vlády jednotlivých králů, v době

římské republiky jsou důležité události jejích dějinzazname

návány v rámci jednotlivých konsulátů, ale přitom se po

stupně čím dál více do popředí dostávají velké osobnosti,

jimž Eutropius věnuje stále větší místo a pozornost. Tak je

tomu s Pompeiovými válečnými akcemi, Caesarovými činy,

jeho diktaturou a zavražděním i s válkami, které se potéroz

poutaly a vedly až ke vzniku Augustova principátu. Období

císařů je pojato jako chronologicky řazený sled biografických

medailonů, odlišujících se rozsahem podle délky vládycísa

ře i podle jeho významu a obsahujících jak prvky popisné,

tak i narativní. V dějinném úseku počínajícím Diocletiano

vou tetrarchií Eutropius vzhledem k většímu počtu vladařů

již nepovažoval za vhodné a možné mechanicky dodržovat

chronologickou posloupnost portrétů, takže je propojuje.

Pro dobu královskou a dobu římské republiky Eutropius

zřejmě použil jako hlavní prameny Římské dějiny Tita Livia,

14

STRUČNÉ ŘÍMSKÉ DĚJINY


zčásti už ovšem ve výtazích, pro císařské období Suetoniovy

Životopisy dvanácti císařů a zejména pak nedochovanéCísař

ské dějiny. Na existenci tohoto pramene se usuzuje na základě

srovnání tří děl 4. století: Stručných dějin Sexta AureliaVicto

ra, Eutropiova Breviaria a souboru biografií císařů auzurpá

torů Historia Augusta. Zahrnoval, jak se předpokládá, římské

dějiny počínaje Augustem a konče buď smrtí císaře

Konstantina roku 337, nebo rokem 357, kdy císař Iulianuspo

razil Alamany u Štrasburku. Kromě těchto hlavních pramenů

Eutropius asi použil další doplňkové, mezi nimi Res Gestae

Divi Augusti (Činy božského Augusta).

Historické prameny posloužily Eutropiovi jako nezbytný

podklad, který však přejímal s určitým záměrem a cílem.

Jakkoli jsou jeho přehledné dějiny stručné, zdaleka nepřed

stavují jen souhrn faktů, nýbrž je to dílko poměrně ucelené

a má zřetelné zaměření. Vzniklo poté, když Valens skončil

vojenské tažení proti Gótům vedeným Athanarichem a po

triumfu nad nimi roku 369 přijal čestné označení Gótský,

v době, v níž se přiostřily vztahy na Východě s Persií kvůli

Arménii. Perský král Sapor II. napadl tento nárazníkový stát,

v němž se střetávaly zájmy římské a perské, ale nedostal jej

zcela pod svou kontrolu, protože Římané do uspořádáníta

mějších poměrů zasáhli, což Sapor pokládal za porušeníuza

vřeného míru, a proto pokračoval ve válečných akcích. Vna

pjaté situaci, kdy se aktivovalo protiperské smýšlení a sílila

římská touha zvrátit výsledky Iovianova ujednání z roku 363,

požádal císař Eutropia o napsání stručných římských dějin.

Eutropius nesl podmínky Iovianova míru velmi těžce a své

pocity dal otevřeně najevo, když je charakterizoval (10,17).

Že nejde jen o osobní Eutropiovo stanovisko, ukazuje izou

falá a rozhořčená reakce Ammiana Marcellina (25,9,9–11),

která je Eutropiově tak blízká, že je zřejmé, že takto bylten

to Římu krajně nepříznivý mír posuzován všeobecně. Není

Předmluva

15


tedy třeba ani pomýšlet na to, že Eutropiovo hodnocení

ovlivnilo Ammiana, i když ani to není vyloučeno.

Přesvědčení, že je nutné všemožně a stále udržovat římskou imperiální převahu, je zřetelné nejen v závěru Eutropiova díla, které se z principu zabývá více válečnými konflikty než životem v míru. Tento aspekt se promítá i do hodnocení římských císařů a je to jeden z úhlů pohledu, na jehož základě je mezi císaři vysoce hodnocen Augustus avynášen Traianus, za něhož dosáhlo římské impérium největší rozlohy.

Vedle obhajoby římského světa a jeho expanze je uEutroia zřetelná také výrazná prosenátní tendence. Přestože nevyrostl v tradiční senátorské rodině – jeho úřední dráha je kariérou jedince pocházejícího ze zámožnější střední vrstvy kuriálů, tj. členů městských rad – a zřejmě protože hodnosti senátora dosáhl svým postavením, hájil v celém svém díle přesvědčeně zájmy senátní aristokracie. Při líčení dějinřímské republiky se zmínil o senátu o něco více než třicetkrát, ale jen jednou v málo příznivém světle v souvislosti s hlubokou minulostí, se secesí lidu (1,13). Činnost bratří Grakchů apokusy dalších reformátorů zcela pominul, přál Sullovi aoproti Mariovi vyzdvihoval aristokrata Metella jako velitele veválce s Iugurthou a Catula ve válce s Kimbry. Ani Caesarneunikl jeho kritice ze senátorských pozic, takže jeho obraz není lichotivý vzhledem k Caesarově chování vůči senátu i proto, že rozpoutal občanskou válku, a Eutropius před ním dává přednost Pompeiovi a také Brutovi.

Rovněž u císařů si Eutropius všímal jejich vztahu k senátu, protože se – podobně jako autoři jiných děl – snažil uvládnoucího císaře Valenta vyvolat představu, že správný císař udržuje se senátem dobré vztahy. Důsledně věnoval přicharakteristice císaře pozornost konsekraci, tj. posmrtnémuprohlášení bohem, protože návrh na tento akt byl výsadousená>16

STRUČNÉ ŘÍMSKÉ DĚJINY


tu a odměnou dobrému císaři. Té se tudíž nedostalo Tiberiovi, Caligulovi, Neronovi, císařům roku 69 – Galbovi,Othonovi, Vitelliovi –, z Flaviovců Domitianovi, dále synu Marka

Aurelia Commodovi, ze Severovců Getovi, ale v tomto posledním případě se tak stalo nepochybně jen proto, že Geta

byl zavražděn svým bratrem a proti rozhodnutí Caracally se

senát za jeho života nemohl postavit. Hadrianovi senát tuto

poctu odmítal přiznat, ale její navrhovatel, Hadrianův nástupce Antoninus Pius, nakonec přes jednomyslný a výrazný

odpor senátorů dosáhl svého, protože na návrhu trval aneustoupil (8,7).

Eutropius se také snažil vzbudit v císaři Valentovi přesvědčení, že vždy byly žádoucí harmonické vztahy mezisenátem a armádou, zvláště pak co se týče volby císaře vojskem a jejího schvalování v senátě. Není však netendenční. Tvrdí totiž, že Maximinus byl roku 235 prvním císařem provolaným legiemi, aniž byl senátorem a aniž byl schválen senátem. Avšak tato zpráva je alespoň zčásti nepravdivá,protože už roku 218 provolalo vojsko císařem příslušníka jezdeckého stavu Macrina, který také nebyl v době provolánísenátorem. Eutropius u Maximina ještě nadto zřejmě záměrně zamlčel, že senát jeho výběr vojskem přece jen schválil,protože Sextus Aurelius Victor ve svých dějinách tento faktuvádí (24,11), takže i Eutropius jej v pramenech takénepochybně nalezl. V Eutropiových očích byl senát nejinak než v očích jiných významných příslušníků této instituce zcela jedinečný, byl spojen s římským impériem a jeho existencí, byl takjedinečný, že o ustavení druhého senátu v Konstantinopoli Eutropius pomlčel, protože už pouhá zmínka o založení Konstantinopole jako soupeře Říma byla pro něj dostatečně hořká, a proto je tak nepatrná.

Roli senátu v římské historii však Eutropius zdůrazňujetaké proto, že Valentův bratr Valentinianus senátorůmočividPředmluva

17


ně nepřál. Vždyť za jeho vlády byli vyznamenáni konsulátem

pouze dva senátoři, zato získali vliv vojenští velitelé, protože

sedmi z nich, z toho čtyřem barbarům, se této pocty dostalo. Valentinianus dokonce nařídil, že senátoři mohou být při

vyšetřování mučeni, a na jeho příkaz úřadoval v Římě místo

prefekta jeho rodák Maximinus, jemuž dal k ruce „jakéhosi

pannonského lotra vykrádajícího hroby, z jehož zvířecí tlamy

páchla ukrutnost a který jako šelma bažil po lidské krvi neméně než Maximinus“, jak píše Ammianus Marcellinus (28,

1,12). V takové atmosféře se senát cítil ohrožen, a právěproto Eutropius tolik vyzdvihoval jeho historickou úlohu vdějinách římského císařství. A Eutropius pocit ohrožení silněsdílel.

Vlastností, která podle Eutropia hraje u císaře ústředníroli, je civilitas. Toto hodnocení, jak ukázal francouzský badatel Stéphane Ratti, má u Eutropia nejen etický, ale takésociálněolitický rozměr, který je rozhodující. Princeps civilis se neuzavírá před veřejností maje na paměti, že i on byl privatus. Civilitas není jen pouhá vlídnost nebo laskavost, nýbrž vprvé řadě císařův respekt k okolí a ohleduplné, korektníchování k němu. Císař tudíž nedává najevo povýšenost v jednání, i když je jeho postavení mimořádné a nadřazené. Nelze ovšem zapomínat na to, že Eutropiovi jde v prvé řadě o vztah císaře k senátorům, v některých případech kblízkému okolí. Civilitas přisuzuje Eutropius řadě císařů:Augustovi, Titovi, Nervovi, Traianovi, Quintillovi, Probovi, Iulianovi i Iovianovi. U Marka Aurelia ji vyjadřuje tak, že říká, žetento císař „nikterak nedával najevo nadřazenost svéhocísařského postavení“ (8,12), a Claudiovi ji přiznává jen do určitémíry (7,13).

Opakem civilitas je nadřazenost, povýšenost, despotismus spojený s krutostí a jinými excesy, které Eutropius vidí u jiné řady císařů: Tiberia, Caliguly, Nerona, Vitellia, Domitiana,Lu>18

STRUČNÉ ŘÍMSKÉ DĚJINY


cia Vera, Caracally, Victorina, Aureliana, Maximiana,Nepotiana a Galla. Za nejhorší mezi císaři pokládá Eutropius Tiberia,

Caligulu a Domitiana pro jejich krutost, lakotu a mravní nevázanost. Toto hodnocení je však zřejmě ovlivněno iEutropiovým pramenem, Suetoniem, u něhož jsou tito tři císařové

hodnoceni podobně velmi nepříznivě. K dobrému císařipatří podle Eutropiových představ také umírněnost i štědrost

a ohleduplný vztah k přátelům a blízkému okolí. Je také nezbytné, aby jej provázelo štěstí – felicitas, které není náhodné,

nýbrž stojí při těch, kdo si je zaslouží. Mezi jednoznačnědobré, vzorové císaře patří Augustus a Traianus, jejichž rozsahem

delší medailony se vyznačují výraznými panegyrickými rysy.

Eutropius si však nevšímá pouze těchto zmíněných témat. V jeho dílku, zejména při líčení dějin římské republiky, nacházíme roztroušeny římské perličky a perly zdobící osobnosti rané či pozdější doby. A tak se dočítáme oCincinnatovi, který přijal svůj úkol, když oral svých několik jiter půdy, úspěšně jej vykonal a vrátil se k hospodaření, o zásadovém Regulovi, který neporušil dané slovo a vrátil se do Kartága na smrt, o Fabriciovi, o němž řekl král Pyrrhos: „Tak, to je ten Fabricius, který se dá svést ze správné cesty obtížněji nežsamo slunce“ (2,14), a zejména o výjimečnosti Scipiona, vítěze nad Hannibalem, o němž Eutropius napsal, když jej Římané v jeho čtyřiadvaceti letech vyslali do Hispánie: „Byl topatrně nejvýznamnější Říman jak své, tak i pozdější doby“ (3,15). Těmito zpravidla velmi kratičkými epizodami provázenými i hodnotícími poznámkami připomínal Eutropius jakobyletmým dotekem římské vzory, o nichž Římané věděli mnohem více z vyprávění, ze školy a z četby a které měly zapůsobit i na císaře.

Období římského císařství však bylo Eutropiovi bezesporu bližší, neboť jeho zájem se soustřeďoval na císaře –dobyvatele a udržovatele politické moci na území římské říše

Předmluva

19


v zděděných hranicích, korektního vůči všem a nejvíce vůči

senátorům a přátelům. Císaři a jeho okolí dává návod kjednání, i když to v úvodních slovech nemůže přiznat. Covedlo Eutropia k jeho názorům, se sice můžeme jen dohadovat,

ale nejspíše to bylo nezviklané, tradicí předávané vnitřnípřesvědčení, že římský svět, v němž žil, představuje jistotuprověřenou staletími, kterou je třeba chránit a uchovat.

Eutropiovi záleželo nejen na obsahu sdělení, ale i nazpůsobu, jak je podává. Celý text se vyznačuje přiměřenoupřehledností a uspořádaností a – jak si císař přál – stručností. Eutropius vytváří nepříliš rozsáhlé tematické celky, které jsou od sebe jasně a zřetelně oddělené. Zvolený postup jepřevážně, ne však výhradně informační. Eutropius dává přednost krátkým větám a kratším, nepříliš složitým souvětím.Věnujeli se otázce, faktu, zejména pak osobnosti, jejichž význam chce vyzvednout, dovede tak učinit také bohatší větnou a souvětnou stavbou a příslušnými stylistickými prostředky. Jeho snaze dosáhnout stručnosti vyhovují častá bezespoječná připojení větných členů a vět i častá apozice a, jak je tomu v latinské historické próze běžné, hojné participiální vazby. Avšak vzhledem k tomu, že Eutropius podává pouze přehled dějinných událostí, kupí často pasivní vazby, jichž je více v pasážích týkajících se období republiky než císařství, protože císař, na nějž Eutropius zaměřuje pozornost, vystupuje většinou v roli aktivního činitele.

Hodnotíme-li význam Eutropiova díla, lze připomenout, že o jeho užitečnosti a úspěšnosti svědčí překlady do řečtiny, z nichž jeden vznikl už za Eutropiova života a pořídil jej Paianios, rodák z Antiocheie, žák Akakia a Libania, snad i Eutropiův spolužák u Akakia, poté studující práv v Berytu, který se pak pohyboval na dvoře v Konstantinopoli. V době, kdy překládal Breviarium, působil jako právník v Palestině. Fragmenty dalšího, stylisticky propracovanějšího přetlumo>20

STRUČNÉ ŘÍMSKÉ DĚJINY


čení pocházejí ze 6. století a stopy třetího překladu jsouzachyceny v 8. století.

O tom, že se Eutropiovo dílo shledalo s odezvou, svědčí počet autorů, kteří z něho vydatně čerpali. Byli to Orosius, Hieronymus, styčné body existují mezi Eutropiem a Historií Augustou i Epitome de Caesaribus (Výtahem o císařích), který vznikl až na počátku 5. století. Znát je mohl i Augustinus, četli jej Polemius Silvius v 5. a Cassiodorus v 6. století,paralely s Eutropiem jsou v Isidorovi v 7. i v Bedovi v 7./8.století. O rozšíření Eutropia ve středověku částečně vypovídárelativně velké množství rukopisů, přičemž nejstaršídochovaný rukopis se datuje do 9. století.

Ve středověku byl Eutropius často čten jako součást díla pozdějšího autora, Lombarďana Paula Diacona, který v 9.století jeho dílo použil jako základu svých římských dějinHistoria Romana o šestnácti knihách. Impuls k jejich vzniku vzešel od Adalbergy z Beneventa, kterou neuspokojila četbaEutroiova díla. Když si tato vévodkyně Paulovi Diaconovipostěžovala, že Eutropiovo dílo je krátké a není v něm zmínky o křesťanství, rozhodl se, že Eutropia jednak doplní o údaje z Orosia, Hieronyma, Iordana a dalších autorů a jednak dovede římské dějiny až do roku 552. Později však potkal jeho dílo stejný osud, když je okolo roku 1000 Landolfus Sagaxdolnil, zvětšil počet knih z šestnácti na dvacet šest a dějinydotáhl až do 9. století.

V nové době se vyskytly názory, že Eutropiovo Breviarium je dílem dosvědčujícím úpadek tvůrčích sil doby, v níž bylo napsáno. Na toto hodnocení lze odpovědět tak, že Eutropius byl vyzván k napsání stručných dějin a ty mohou stěží být koncipovány jako průlomové dílo. Třebaže Breviariumnesvědčí o vysoké vzdělanostní úrovni zadavatele, tehdejšího vladaře římského impéria, ani o po výtce intelektuálním prostředí, v němž se uplatňovalo, podávalo a šířilo základní

Předmluva

21


informace spojené se srozumitelným poselstvím, zejména při

líčení císařského období, nadto podané způsobem odpovídajícím funkci, kterou mělo mít.

Knihtiskem vyšlo poprvé v Římě roku 1471 v podobě jiné než původní, a to jako součást zmíněného komplexuHistoria Romana, který vytvořil Paulus Diaconus. Takto je vydal i Řehoř Hrubý z Jelení v Basileji roku 1532 in officina Frobeniana, takže kniha v jeho edici je mnohem obsáhlejší než dnešní vydání. Teprve Egnatiovi v Benátkách (1516 a 1521) a Schonhovenovi v Basileji (1545 nebo 1546, 1552) je připisována zásadní zásluha o očištění Eutropiova textu od pozdějších dodatků. A. Schonhoven v předmluvě datované do roku 1545 napsal, že nechce čtenáři předkládat Paulina pro Eutropianis, a proto použil při edici rukopis obsahujícíEutroiův text nerozšířený o doplňky. Totéž učinil roku 1553 Elias Vinetus, který měl k dispozici dnes ztracený rukopis Burdigalensis. Snahy vydat originálního Eutropia však existovaly i na jiných místech v Evropě, jak o tom svědčí již edice z roku 1510 u J. Hallera v Krakově, kterou pořídil Michael Coccinius (Köchlin). Útlá knížka obsahuje méně pozdějších přídavků, takže například desátá, poslední Eutropiova kniha má ve srovnání s dnešními edicemi navíc asi jen deset řádků textu.

Rukopisy vlastního Eutropiova díla bez dodatků ve středověku stále existovaly, přičemž nejstarší z nich jedochovaný Gothanus I, 101 pocházející z 9. století. První vydavatelé původního Eutropia byli při srovnání s Paulovou verzí pro Adalbergu překvapeni jednoduchostí a kompaktnostíEutroiova dílka, která odpovídá jeho účelu, stejně tak, jako je i dnes příjemně překvapen každý, pokud provede totosrovnání, které vyznívá jednoznačně v Eutropiův prospěch.

V současné a nedávné době zaznamenal Eutropius větší zájem vydavatelů a překladatelů i komentátorů, jak o tom

22

STRUČNÉ ŘÍMSKÉ DĚJINY


svědčí výběr nejdůležitějších vydání a překladů v edičnípoznámce.

***

Autorem jiného, mnohem kratšího Breviaria než jeEutroiovo, je Rufus nebo Rufius Festus. V jednom z rukopisů má název jeho díla podobu De breviario rerum gestarum populi Romani (Krátký přehled dějin římského národa). Festus věnuje svůj Krátký přehled o rozšiřování římského impériataké císaři, jenže jeho jméno neuvádí ani v úvodu ani v závěru ani na dalších dvou místech, na nichž se k němu přímoobrací. Podle cíle, který tento spisek hlavně ve své druhépolovině sleduje, byl jeho adresátem císař Valens, jehož jméno se objevuje v explicitu jednoho ze středověkých rukopisů ze 7. století. O to, aby odpověď na otázku, kterému císaři byl přehled věnován, nebyla snadná, se postaralo pět dalších středověkých rukopisů, jež jsou však opisy rukopisu jednoho a v nichž je uvedeno jméno císaře Valentiniana, Valentova bratra a spoluvladaře. Poslední editor Festova dílkaArnaudLindet řeší tuto komplikaci tak, že mezi rukopisy rozeznává dvě skupiny, přičemž jedna byla opsána z rukopisuvěnovaného Valentovi, druhá Valentinianovi.

Breviarium bylo napsáno po červnu roku 363, tj. poté, co císař Iovianus uzavřel s Peršany mír, s nímž se Římané nechtěli smířit. Protože se Festus v závěru svého dílka zmiňuje o vítězství nad Góty, a to může být jen narážka na smlouvu mezi Valentem a gótským Athanarichem z roku 369, je tento rok považován za terminus post quem. Tento časový mezník podporuje okolnost, že ve výčtu římských teritorií v Británii není uvedena provincie Valentia, pojmenovaná takto po císaři Valentinianovi, kterou Římané znovu získali roku 369. Pro některé badatele není tento argument přesvědčivý aanglický badatel T. D. Barnes se snaží dokázat, že Festův přehled provincií zrcadlí jejich stav kolem roku 364.

Předmluva

23


Nesporné je pouze to, že Breviarium bylo sepsáno před Valentovým tažením na Východ. Císař, jak je známo, opustil své stanoviště v Marcianopoli v Dolní Moesii (dn. Reka Devnja západně od Varny v Bulharsku) na jaře 370 a vydal se přes syrskou Antiocheiu do Hierapole v Eufratské provincii. Na zimu se vrátil do Konstantinopole a následujícího roku se vypravilo římské vojsko proti perskému králi Saporovi II. A tak se terminus post quem 369 nebo rok 370 přece jendostává znovu do hry.

Ze závěru samotného Breviaria je zřejmé, že Festus sepokládá za staršího muže, než je Valens. Není však jasné, jaký věk naznačují Festova slova aevo gravior – postarší (kap. 30). Arnaud-Lindet má za to, že Festus je o generaci starší než Valens. Vzhledem k tomu, že se napsání Breviaria datuje do roku 369 nebo 370, pak by císař, narozený kolem roku 328, měl ve zmíněném roce asi 41 nebo 42 let. Je sicepravděpodobné, že Festus byl starší než Valens, že by však věkovýrozdíl obnášel jednu generaci, to z jeho slov zcela jednoznačně nevyplývá.

Festus si kromě toho v závěru svého přehledu troufáplánovat další literární činnost, takže slova aevo gravior nesvědčí o vysokém věku, i kdyby se tento plán pokládal za topos.

Méně skeptičtí badatelé, než jsou W. den Boer, M.–P. Arnaud-Lindet nebo B. Baldwin, ztotožňují autora tohoto Breviaria s Festem, o němž píší historik AmmianusMarcellinus, rétor Libanios, řecký filozof, rétor a historik Eunapios (asi 345–420) a historik Zósimos (2. polovina 5. a začátek 6.století). Byl nízkého původu z Tridentu v Raetii, stal se obhájcem, byl konsulárem v provincii Sýrii (368 nebo 365), později zastával u císaře Valenta úřad magistra memoriae a v létech 372 až 378 byl prokonsulem provincie Asie. Oba dva poslední úřady zastával po Eutropiovi. Po Valentově smrti však ztratil u císařského dvora veškerou přízeň a očistil se až u Theodosia.

24

STRUČNÉ ŘÍMSKÉ DĚJINY


Festův úřad magistra memoriae potvrzuje i incipitjednoho z rukopisů z 9. stol.: „Začíná Breviarium Festa,slovutného muže a magistra memoriae ...“. V tomto rukopise je také zaznamenáno věnování Eutropiova díla císaři Valentovi, aniž však následuje dílo samo. Protože je v dedikaci uvedena Eutropiova hodnost magister memoriae, domnívají se někteří badatelé, že opisovač Festova rukopisu se inspiroval právě zde a přisoudil Festovi tutéž hodnost, jakou měl Eutropius. Ať už tento závěr přijmeme nebo spíše považujeme zaponěkud vykonstruovaný, rukopisy Festova dílka dosvědčují, že Festus měl stejně jako Eutropius stavovský titul v(ir)c(larissimus).

Ten Festus, o němž se zmiňují výše uvedení antičtíspisovatelé, byl přítelem oné již zmíněné a nechvalně proslulépostavy, Maximina, prefekta zásobování, vikaria v Římě aprefekta Gallské prefektury v létech 371–376, který se v Římě dopustil mnoha krvavých excesů a byl nakonec zaValentianova nástupce císaře Gratiana popraven. A právě tentoMaximinus Festově kariéře napomohl. Podle AmmianaMarcellina měl sice Festus původně výhrady k nezákonné svévoli tohoto vysokého hodnostáře, ale když viděl jeho strmoukariéru, podlehl vidině podobného vzestupu.

Vystupoval více než horlivě při procesech v syrské Antiochei, o nichž byla zmínka v souvislosti s Eutropiem. Místem popravy v Antiochei odsouzeného filozofa Maxima, učitele císaře Iuliana, a jevištěm dalších procesů se pak stal Efesos, centrum Festem spravované provincie Malé Asie. Při těchto procesech šlo jednak o potrestání obviněných zúkladů o život císaře Valenta, jednak o stíhání takových magických praktik, jejichž cílem bylo zjišťování vůle bohů, itakových, které se týkaly každodenního života, jako zaháněnínemocí a neduhů nebo sestavování horoskopů.

Poněvadž se Festus podílel na likvidaci těch, kteří magické

Předmluva

25


praktiky prováděli, usuzuje se, že magii potíral jakorigoróz

ní křesťan. Do takové konstrukce však nezapadají zprávy

o závěru Festova života v roce 380. Podle Eunapia se toho

roku Festus rozhodl oslavit již zmíněné zproštění své viny

hostinou, na niž pozval významné hodnostáře a vysokou

společnost. Předtím se, jak líčí Eunapios, odebral do chrámu

bohyně Nemesis s úmyslem vykonat obřady, které by hozba

vily mučivých snů, v nichž ho pronásledovala jeho oběťfilo

zof Maximos. Při odchodu však padl na chrámových scho

dech mrtev. Tak alespoň s určitou dávkou zadostiučinění

popisuje Festův konec Eunapios. Na základě Ammianova

svědectví také víme o jiné Festově nedůslednosti, která sena

víc týká právě magie. Svolil totiž, jak píše Ammianus Mar

cellinus, k jejímu užití ve vlastní rodině k vyléčení své dcery,

ale vykonavatelku magie potrestal smrtí. Obě tyto epizody

z Festova života napovídají, že Festovo chování a jednáníby

lo rozporuplné a účelové.

Proti tomu, že autor Breviaria byl křesťan, se především

stavějí ti badatelé, kteří vycházejí z charakteru samotného

Festova dílka, protože křesťanský světový názor se v němni

kterak neprojevuje, naopak jsou zde formulace a náznaky,

které ukazují na Festovo zakotvení v tradičním myšlení.

Císař Severus Alexander byl podle Festa jakoby jakýmsiosu

dem zrozen k záhubě perského národa (kap. 22). Na osud se

Festus odvolává také u Valeriana (fortuna; kap. 23) a vítězství

císaře Cara bylo podle něho v božských očích příliš velké,vy

volávající závist a rozhořčení nebes (kap. 24), tedy typická

hybris. A není tedy divu, že jedna skupina rukopisů datova

ná do 9. –12. století tuto pasáž zkrátila tak, že z ní nakonec

zůstalo pouze konstatování, že „vítězství císaře Cara nad

Peršany bylo příliš velké“. Předmětem dohadů byla v této

souvislosti také závěrečná věta Festova Breviaria (kap. 30), ale

ta, jak ukázal B. Baldwin, nevypovídá ani o rozdílnénábo

26

STRUČNÉ ŘÍMSKÉ DĚJINY


ženské orientaci autorově a císařově, jak se dříve soudilo, ani

o jejich stejné víře.

Když tedy císař Valens Festa vyzval k napsání dílka, napsal je vyzvaný tradičním způsobem a císař je patrně přijal tak,jako přijal Eutropiovo dílo psané zcela v tradičním duchu.

I když vzdor všemu, co bylo řečeno, nelze tvrdit s úplnou jistotou, že autor Breviaria a vysoký úředník jsou jedna a táž osobnost, je míra pravděpodobnosti jejich ztotožnění dost vysoká a není málo významných badatelů, kteří tuto totožnost přijímají.

Zatímco identifikace Festa je spojena s pochybnostmi, cíl a funkce Breviaria jsou tak zřejmé, že nevyvolaly žádnédohady. Císař si přál stručné dílo a Festus, jak výslovnězdůraznil v úvodu, mu rád vyhověl (kap. 1). V úvodních kapitolách se zmiňuje o trvání římské říše, o periodizaci římských dějin (kap. 2) a podává v kostce shrnutí o chronologickémprůběhu římské expanze v době královské, republikánské a za císařství na Západě, na Balkáně a v Asii zčásti vskutku tak, jak ohlašoval, tj. téměř po způsobu účetních. Po tomto svého druhu registračním záznamu následuje blok kapitol (kap. 4–9) s popisem postupného rozšiřování římského impéria a vzniku jednotlivých provincií v západní části impéria. Úvod 4. kapitoly nemohl být stručnější: „Dále se popisuje, v jakém časovém pořadí římský stát nabýval jednotlivéprovincie.“ Od 10. kapitoly jsou na řadě provincie v Malé Asii a na Východě včetně Egypta. Popis této oblasti má takévlastní, tentokrát delší úvod, v němž se Festus obrací na císaře: „Nyní podám výklad o východní části a celém Orientu, o provinciích ležících v blízkosti vycházejícího slunce i o tom, kdo je dobyl, abys Ty nad nimi mohl vládnout, aby tak byla ještě více povzbuzena tvoje ušlechtilá snaha zvětšit jejich počet.“ Rozšiřování impéria ve východní části je sledováno zprvu chronologicky, ale po krátkém přechodu je tentoprinPředmluva

27


cip opuštěn a dána přednost geografickému (12,1). Zatímco

výčet západních provincií byl nutný proto, aby východníne

byly vytrženy z celkového kontextu římského dobývánísvě

ta, je Východ vlastním předmětem císařova i Festova zájmu,

který se v této oblasti soustřeďuje především na historii bojů

Římanů s Parthy a Peršany: „Slavný císaři, já vím, kam se teď

upíná Tvůj zájem. Nepochybně se tážeš, kolikrát se skřížily

zbraně Babylónie a Římanů a kolikrát proti sobě bojovalyší

py s kopími. Vypočítám tedy stručně výsledky těch válek.

Uvidíš, že nepřátelé se radovali z několika vítězství, kterádo

sáhli lstí, a potvrdíš, že Římané naproti tomu vždy zvítězili

skutečnou statečností.“ (kap. 15). Na konci Breviaria jekrát

ký závěr rovnocenný stručnému úvodu.

Kdežto anexe jednotlivých území v západní části impéria

probíhala ve Festově podání spíše hladce, v druhé části

Breviaria představuje Festus nejen úspěšná, ale i velmineús

pěšná východní tažení jak v době římské republiky, takpře

devším za římského císařství. Jeho cílem je přitom ukázat

rozmnožitele říše jako následováníhodné vzory a zatratit ty,

kteří vyklízeli pozice, couvali před nepřítelem a nesnažili

se případný nezdar odčinit. Z doby římské republiky jsou

vyzdviženy především východní úspěchy Gnaea Pompeia,

v císařské době urovnal poměry na Východě v souladu sma

jestátem římského národa Augustův vnuk Gaius Iulius, vá

lečné úspěchy sklízeli Traianus a Severus a později Gordia

nus III. Císař Severus Alexander se kvůli svému jménu stal

novým Alexandrem, který podle Festa svedl slavné boje (ve

skutečnosti tak slavné nebyly) s perským Ardašírem, kterého

Festus nazývá příznačně Xerxés, slávu sklidil i Aurelianus,

Carus a caesar Galerius. Festus však viděl a pojmenoval,od

soudil i vysvětlil také válečné nezdary a zabýval se jimistej

ně důkladně jako vítěznými taženími. Jako nebyl skoupý na

uznání, tak nešetřil kritikou, kterou odstupňoval tak, že

28

STRUČNÉ ŘÍMSKÉ DĚJINY


Nerona považoval za hanebnou skvrnu na pověsti římského

státu kvůli ztrátě Arménie a pro potupu římského vojska,kte

ré muselo projít pod jhem, císaře Valeriana považoval zastej

né neštěstí jako zlověstné znamení, když mu přidělil pří

vlastek infaustus, už Gallienus, ne až Aurelianus ztratil Dákii,

kritiku sklidil u Eutropia úspěšný Iulianus. Festus mu sicene

upřel vojenské úspěchy a přiznal i dobrý začátek východní

expedice, ale připomněl Iulianovu nedostatečnou obezřet

nost, která se projevila v rozhodujících chvílích, kdy přecenil

své schopnosti při posuzování situace a nedbal pokynůrád

ců, nezabezpečil ochranu vojska a sám svým málo opatrným

chováním vystavil svůj život nebezpečí.

Festus má svou představu o úloze každého císaře, i když

neodpovídá vždy historické skutečnosti a možnostem, které

císař měl, a klade důraz nejen na dobytí území, nýbrž i na je

ho udržení. Císaři Hadrianovi vytkl hned dvakrát, že se vzdal

území na Východě dobytých Traianem, i když jejich udržení

nebylo reálné, Nerona pohaněl za ztrátu Arménie, ačkoli

Suetonius zná jinou historickou skutečnost: „Británie aArmé

nie byly ztraceny a obě zase získány“ (Nero 40,2). Zmínky

o nezdařilých východních vojenských akcích mají být me

mentem nejen proto, že pohry zůstávají skvrnou na panov

níkově pověsti, ale i proto, že nebezpečí tamějších bojůnel

ze podceňovat a že každé neprozíravé jednání v této oblasti

mělo vždy velmi neblahé důsledky. V tomto směru je třeba

dát za pravdu Arnau-Lindetovi, který má za to, že Festusne

gativními zkušenostmi nabádá Valenta k mimořádné obe

zřetnosti. Také však – jak soudí americký historik antického

starověku Peachin – mohly zmínky o obtížích při vojenských

taženích na Východ posloužit jako eventuální alibistickévy

světlení, kdyby výsledek bojů v tak složité situaci nebyljed

noznačně příznivý. V každém případě jsou pro Festa stejně

jako pro Eutropia ideálními císaři rozmnožovatelé říše

Předmluva

29


Augustus a Traianus. Valens je má následovat v tom smyslu,

že má na Východě dosáhnout míru (palma pacis), zřejmě takového, který byl uzavřen za Diocletiana a který Festus pochválil (kap. 25).

Festus v sobě nezapře „Římana“ propagujícího nic než expanzi a udržení dobytých pozic. Je zajímavé sledovat, jak při svém popisu střídá pasivum (např. kap. 3 „V Illyriku byli podmaněni Histrové...“) a aktivum (tatáž 3. kap. „V Asii se Římané poprvé uchytili ...“) včetně sebevědomé formulace v 1. os. plurálu (kap. 7 „Do Illyrika jsme pronikali postupně od pobřeží“). V druhé části Breviaria, v níž Festus referuje o osobním přínosu jednotlivců za republiky a císařů, užívá 1. os. plurálu jedenkrát, příznačně o vítězství (kap. 27 „A v bitvě u Narasary, kde byl zabit Narseus, jsme dosáhli vítězství“). Chválu Římanů vkládá do úst i Peršanům (kap. 25 „Peršané s obdivem uznali, že Římané je předčí nejenvojensky, ale i morálně“) a dokonce i při uzavření onoho potupného míru roku 363 – nepochybně na zmírnění hořkosti, kterou tato porážka přinesla – se pokouší utěšovat sebe ičtenáře slovy: „Římané si přesto za několik dní získali takovou úctu ...“ (kap. 29). Na druhé straně lze ocenit, že Festusprokázal kritičnost, když nepřímo srovnal dvojí odlišný římský zábor, Pergamského království a Kypru: „Asii poznaliŘímané díky spojenectví s králem Attalem a do vlastnictví jsme ji získali po právu jako dědictví Attalovou závěť“ (kap. 10) – „Tak jsme nabyli tento ostrov spíše poháněni svou chamtivostí než po právu“ (kap. 13). Nesmíme se však nechat mýlit, jak upozorňuje den Boor, tato kritika byla zřejmě obecně rozšířená, protože podobně – dokonce místy i stejnýmivýrazy – posuzuje zábor Kypru Ammianus Marcellinus.

V tak stručném a takto zaměřeném přehledu nelzeočekávat výmluvnější narážky nebo poznámky mající vztah kcísaři Valentovi nebo k samotnému Festovi. Ale přesto tu nějaké

30

STRUČNÉ ŘÍMSKÉ DĚJINY


narážky najít lze. Tak je tomu, když se Festus zmiňuje orovnocenném postavení císařů Marka Aurelia a Lucia Vera – tu

není možné nepomyslet na podobnost s vládou Valenta

a Valentiniana. Zajímavá je také zmínka o Ulpianovi vsouvislosti se Severem Alexandrem („Tento Alexander mělhlavního vedoucího císařské kanceláře právníka Ulpiana“; kap.

22), která se v daném kontextu zdá sice zcela nemotivovaná,

není však vyloučeno, že tento fakt Festus zaznamenal právě

proto, že sám byl vedoucím jedné z císařských kanceláří.

Na zpracování tohoto stručného přehledu neměl asi jeho autor mnoho času a stačilo mu omezené množství pramenů. Mezi nimi mohl být seznam provincií, Epitome z Livia,císařské biografie – pravděpodobně Císařské dějiny – i Florova Epitome. Eutropius Festovým pramenem nebyl, a pokudexistují mezi oběma autory styčné body, pocházejí zřejmě zespolečného pramene.

Kompozici svého dílka autor promýšlel, rozvrhl je po úvodní části do tří celků, jimž v závěru věnoval větší zájem, a to jak po stránce obsahové, tak formální. Celé dílko sevyznačuje slohem odpovídajícím zadání – Festus byl požádán o stručnost, a proto registruje události a fakta jako úředník, místy, zejména na začátku, téměř jako by prováděl inventuru a podával hlášení. Ve větách jdoucích za sebou v textu dbá až úzkostlivě, aby identifikace osob nebo událostí a věcí byla zcela jednoznačná, takže pedantsky opakuje substantivum, než aby použil zájmeno. Věty samostatné i v souvětích jsou krátké, většinou připojené souřadně, často se obejdou bez spojek. V hlavní části se kromě registrace faktů objevuje i epizodické vyprávění a také krátká hodnotící charakteristika císaře. Od 25. kapitoly a zejména pak od 27. kapitoly jsou souvětí delší, přibývá složité parataxe a hypotaxe, protože Festus píše o událostech, které mají bližší vztah k jeho současnosti a o nichž byl zřejmě lépe informován, takže mohl

Předmluva

31


přesněji postihnout vztahy mezi nimi a vyjádřit je i formálně

explicitněji. Jeho sloh je převážně informační, jen místy

Festus sahá k vyprávění epizod, jejichž posláním je apel,varování, či výzva. Celkový styl tohoto přehledu je jednoduchý

a mnohem nenáročnější než Eutropiův. Ale ani Festusnenasal svůj spisek, aniž by užil všechny dostupné rétorické

ozdoby. Zejména dbal na rytmickou stránku vět i jejich částí.

Císaři Valentovi a jeho okolí tedy Festus poskytl stručný přehled o provinciích, zejména východních, a nejstarší seznam provincií, který je dnes k dispozici – snad to byla i Festova novinka. Jeho Breviarium je programově zcelajiného charakteru než Eutropiovy Stručné dějiny a císař jejpožadoval vedle dílka Eutropiova, nikoliv místo něj jako jeho zkrácenou verzi, jak se až donedávna soudilo. Dílko nebylo nepotřebné ani pro čtenáře v následujících staletích, neboť počet rukopisů, na nichž se dochovalo, není malý, i když ve srovnání s některými jinými antickými díly je pokládán za průměrný. První vydání tiskem v Římě je z roku 1468.

***

Do 4. století se klade, i když v poslední době už nikolivšeobecně, dílko De viris illustribus urbis Romae (Slavnéosobnosti města Říma), v němž se setkáváme s řadou postavřímského královského a republikánského období, které vystupujítaké v Eutropiově Breviariu a některé z nich i u Festa. A tak máme možnost sledovat jejich osud jak v řečišti římskéhistorie, tak i mimo ně v podobě miniportrétů.

Do nové doby se Slavné osobnosti města Říma dochovaly ve dvojí rukopisné tradici, která se označuje A a B. Toto jinak pro čtenáře zcela nezajímavé sdělení má význam pro úvahy o původním stavu tohoto textu i pro dohady o jeho osudu. Verze A se dochovala v rukopisech jako součást trojdílného komplexu, jehož první úsek představuje Origo gentis Romanae

32

STRUČNÉ ŘÍMSKÉ DĚJINY




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist