

Elektronická kniha:
Stručně a jasně
Autor:
Cyril Höschl
Nakladatelství: | » Galén |
Dostupné formáty ke stažení: | PDF, EPUB, MOBI, PDF |
Upozornění: | většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování |
Médium: | e-book |
Rok vydání: | 2013 |
Počet stran: | 335 |
Jazyk: | česky |
ADOBE DRM: | bez |
ISBN: | 999-00-000-8785-3 |
Ukázka: | » zobrazit ukázku |
Stručně a jasně! Jaké asi tak odpovědi na své otázky si může našinec v dnešní zrychlené době přát více než ty stručné a jasné? Sloupky-odpovědi profesora Cyrila Höschla takové jsou. Nezapře v nich svoji profesi psychiatra, pomůže a pohladí po duši. Navíc je zkušený pedagog a nabízí nadhled a přesné formulace s darem srozumitelnosti. Jako člověk se smyslem pro humor ho pak čtenáři v potřebném množství dávkuje, má pochopení pro lidské slabosti a přidává přesně vybrané příklady ze života. Kniha Stručně a jasně nabízí více než tři stovky krátkých sloupků Cyrila Höschla z let 2003 až 2011, které mají zároveň komentující a výkladový charakter a vznikaly jako odpovědi na otázky čtenářů časopisu Reflex.
Katalog vybraných autorů > H > Höschl – Cyril Höschl
Katalog nakladatelství > G > Galén
Elektronické knihy > Ostatní > Nezařazeno
Cyril HösCHl
stručně a jasně
sloupky z časopisu
galén
Cyril HösCHl
stručně a jasně
© Cyril Höschl, 2013
Typography © Bedřich Vémola, 2013
© Galén, 2013
ISBN 978-80-7492-084-4 (PDF)
ISBN 978-80-7492-085-1 (PDF pro čtečky)
Všechna práva vyhrazena. Tato publikace ani žádná její část nesmí být reprodukovány,
uchovávány v rešeršním systému nebo přenášeny jakýmkoli způsobem (včetně mechanického,
elektronického, fotografického či jiného záznamu) bez písemného souhlasu nakladatelství.
7
stěŽOVÁnÍ Víte o tom, že většina pacientů se bojí stěžovat si na lékaře, aby nebyla označena za kverulanty? Popřípadě se poukazuje na jejich „osobnost“... Na všech třecích plochách mezi občanem a společenským systémem je to těžké. Když odpůrci globalizace zdemolují město, je policie neschopná. Když ho nezdemolují, je policie brutální a patří pohnat k zodpovědnosti. Když je učitel laskavý, nic nenaučí. Když naučí, je to ras. Když je lékař arogantní a bere úplatky, pacient se ho bojí a platí. Když je lékař laskavý a úslužný, pacient ho rozseká mačetou. Jedni se podle vás bojí si stěžovat, aby nebyli označeni za kverulanty, druzí podle mne kverulanty doopravdy jsou a stěžují si. A soudy za vaše a moje peníze se těm hovadinám věnují a studují ty spisy, zadávají znalecké posudky a odkládají důležité věci. Setkal jsem se kdysi s případem muže, který žaloval tehdy Československou socialistickou republiku, že zavinila nedostatečný vývoj jeho penisu. Než se prokázalo, že to republika nemohla zavinit a nemusí tedy zaplatit odškodné několik milionů tuzexových korun, promrhalo se mnoho kilogramů papíru, hodin lidské
práce a reputace soudních znalců. Vaší
otázce však rozumím, byť z obou stran:
jako mediálně vystupující lékař dostá
vám hromady dopisů od občanů, kteří
narazili na obludnost našeho zdravot
nického systému a doufají, že to mohu
vyřešit jako nějaký ombudsman, tatí
ček všech nevyléčených, poškozených
a trpících, a to až do pátého kolene.
A v té spoustě dopisů je také mnoho
mašíblů, kverulantů a psychopatů. Ně
kteří jsou tak zbabělí, že se ani nepode
píší (to nečtu a házím do koše rovnou).
Jiní píší třeba desetkrát, každý dopis má
mnoho stránek nečitelného rukopisu,
přikládá známku a vyžaduje odpověď.
Mapuji si tak zemi, ve které žiji. Druhý
můj pohled je váš: já i moje rodina jsme
občas také pacienty a také se tu a tam
zkusíme nechat ošetřit bez protekce.
A nebýt to my, tak si také stěžujeme
a žalujeme ty neosobní, neochotné,
přihlouplé, do sebe zamilované nadut
ce, aby s tím proboha už někdo něco
udělal. A víme, že nemůžeme, protože
by se to „kolegiálně vyřešilo“, nic by
se nestalo, pouze by se mnou nikdo
v branži už nemluvil. Ale přesto: mým
tajným snem je, aby se někde, na dů
stojném a poctivém místě, shromažďo
vala doložená svědectví těch, kteří byli
zdravotnickou péčí poškozeni, a toto
autoritativní místo by pak anonymitu
postižených ochránilo, ale potrefeným by tu důležitou informaci – zpětnou vazbu – poskytlo. Ať se chytí za nos. Ale vraťme se k vašemu dotazu: ještě je zde možnost dát se zastupovat nějakým právníkem. Ve svých důsledcích to může vést k tomu, že zatímco naši právníci do sebe budou tepat v lítém klání, my spolu mezitím v klidu poobědváme a probereme celou záležitost při jemné Chopinově Mazurce, kverulant nekverulant. DOjEtÍ Proč pláčeme, když jsme velmi šťastni? Co je vlastně dojetí – má pro nás nějaký praktický význam? Zdá se mi totiž velmi nepraktické ve chvílích velikého štěstí (například když pozoruji svou malou dceru) maskovat slzy. Dojímají se muži stejně jako ženy? Rovnou si řekněme, že emoce význam mají – a velký. Bez nich bychom byli na úrovni stolního počítače a zřejmě bychom ani být nemohli, protože bychom se nereprodukovali (počítače na rozdíl od nás musejí čekat, až je někdo vyrobí, místo aby si našly partnera z vlastní iniciativy). Při emoci se také lépe pamatuje. Každý, komu je nad 50 let, ví, co dělal v den, kdy zastřelili
Kennedyho. Ale nikdo neví, co dělal
čtyři dny předtím nebo potom. To silná
emoce zakolíkuje událost do paměti!
Nebýt emocí, tedy strachu, úleku, zkla
mání, radosti, děsu a lásky, nevěděli by
chom skoro nic. I ve škole se buď mu
síme učitele bát, nebo se z něj radovat,
abychom si vůbec něco zapamatovali.
Je-li neutrální, mdlý a lhostejný, zavalí
nás nekonečnou nudou a pocitem zby
tečnosti. Takže – dojímat se musíme.
A teď k druhé věci: proč tak činíme při
smutku i radosti. Jedno z přírodověd
ných vysvětlení se týká vývoje složitých
struktur a systémů v našem světě. Zdá
se totiž, že příroda nehýří stále nový
mi a novými prvky ve stavbě těla nebo
v chování, ale je spíše variací na dané
téma, orchestrací poměrně omezené
ho množství daných prvků a struktur,
které používá v různém kontextu a ko
optuje je do nové role, jsou-li momen
tálně volné nebo nedosti využité. Tak
třeba močení slouží nejenom k vylu
čování zplodin látkové přeměny ven
z organismu, ale u mnoha zvířat, na
příklad psů, i k přenosu informací. Ta
kový podvraťáček, než občuchá na ran
ní vycházce všechna kolegy občuraná
nároží a patníky, toho ví víc než my
po přečtení ranního tisku. Jeden hor
mon, tyreoliberin, spouští u člověka
výdej tyreotropinu, který zase zvyšuje
činnost štítné žlázy. Jenže tyreoliberin se vyskytuje i u živočichů, kteří štítnou žlázu vůbec nemají! U takové žáby bučivé spouští přednostně výdej jiného hormonu, prolaktinu. U některých ryb a obojživelníků má skoro opačný vliv na tyreotropin než u člověka. A tak je to téměř se vším. Jednotlivé prvky chování, například rozšíření ústní štěrbiny, byly také použity v různém kontextu: jako projev strachu, žalu, smíchu, radosti, úsilí, bolesti a mnoha dalších stavů. Příroda neplýtvá, pouze orchestruje. A tak máme smích a pláč v jednom uzlíčku. Každý ten prvek slouží několika pánům a jen z příběhu poznáme, o koho (a o co) jde. Co se pohlavních rozdílů týče, ženy jsou asi čtyřikrát depresivnější než muži a zřejmě i plačtivější. To však neznamená, že by se muži nedojímali, neplakali při filmu a neměli často „slabé nervy“. Své dojetí skrývají pod společenským tlakem. Ale vězte, že se dojímají podobně jako ženy, i když v trochu jiném provedení. OBsEDantně-KOMPuLzIVnÍ POruCHa Časté a přehnané mytí rukou a také ritualizované chování (stoupání pouze na světlé dlaždičky, vykročení vždy levou nohou atd.) prý může být projevem
neurózy. Celé dětství jsem měl k podob
nému chování sklony, a proto by mě za
jímalo, čím je to způsobeno a jaké jsou
motivy a následky takového chování.
Všichni svou životní dráhu klestíme
na rozhraní vyčerpávající pečlivos
ti a lehkomyslné tvořivosti. Na jednu
stranu musíme věci zkoumat, promýš
let, dávat jim řád, na druhou stranu se
často vyplatí něco jen tak zkusit, třeba
to vyjde. To první připomíná zodpo
vědnou práci, která zdržuje a nepři
náší žádný velký zisk, to druhé loterii,
kdy lze mnoho získat, ale také mnoho
ztratit. Obojí se za určitých okolností
jako strategie vyplácí, na obojí máme
ve svém repertoáru chování zaděláno,
i když v různém poměru. A z obojího
se může vyklubat porucha. To tehdy,
uplatňuje-li se ta která strategie neú
měrně a nevhodně i tam, kde přestá
vá plnit svou adaptivní funkci a za
čne naopak při zvládání nároků okolí
překážet. Je zajímavé, jak se tyto prv
ky chování projevují při vývoji dítěte.
V takzvané první pubertě, někdy mezi
třetím a pátým rokem života, se u dětí
objevuje ve zvýšené míře až úzkostné
lpění na detailu. Představte si, že bys
te takovému dítěti najednou řekli, že
Karkulka měla modrou čepičku! Jaké
koli odchýlení od zavedeného rituálu,
od naučeného příběhu, od místa, kam se dávají botičky nebo panenka, vede k zoufalství. Zde je položen první základ obsedantní strategie, zodpovědnosti a nerozhodnosti. Za normálních okolností je toto období úspěšně překonáno a zanechá po sobě brázdu pouze přiměřeně hlubokou. Ti, u kterých je hlubší, stanou se třeba účetními, ti, u kterých je mělčí, mají věčný problém s papíry, doklady a formuláři – nejraději by si vše nadešli úspornou zkratkou, však ono to nějak dopadne. Chorobnou podobou obsesí (vtíravých myšlenek, například říci sprosté slovo při mši nebo nutkání skočit z rozhledny) a kompulzí (rituálů, například opakovaných kontrol, zda je zamčeno, zda mám klíče a kapesník, zda jsem zavřel plyn) je tzv. obsedantně-kompulzivní porucha (OCD), která je v dnešním pojetí samostatnou jednotkou, nikoli neurózou. Její rozvoj se vysvětluje jak psychoanalyticky (ulpění libida v anální fázi, která je charakterizována zadržováním stolice a souvisí věkově právě s onou první pubertou), tak dnes spíše neurobiologicky. Ukazuje se, že OCD má genetický a biologický základ. Pomocí zobrazovacích metod můžeme u této poruchy pozorovat změny v činnosti mozku. Příznaky OCD do jisté míry ustupují po lécích proti depresi (antidepresivech), avšak pouze po některých a ne vždy. Hlavní metodou léčby je kognitivně-behaviorální
psychoterapie. Jeden příklad za všech
ny: představte si, že si v obavách z in
fekce musíte nutkavě stokrát za den
mýt ruce, pomalu až do sedření kůže.
Terapeut vás přiměje, abyste vlastníma
rukama bez rukavic vysmýčil záchodo
vou mísu a pak na vás dohlédne, že si je
nesmíte celý den umýt (tzv. STOP). Po
dobnými triky lze dosáhnout toho, že už
jedno dvě umytí vám nakonec přinesou
kýženou úlevu.
tCHÝně
Co říkáte fenoménu „tchýně“? Jestliže
panuje v rodině zásadní neshoda, je
chyba vždy na obou stranách, nebo je
možno hledat u tchýní nějaký atavistic
ký mechanismus?
Jak moc je důležitý otec pro 32měsíční
holčičku? Řeším problém, zda dát vý
pověď v zaměstnání daleko od rodiny
a volit nejistotu, nebo nechat dcerku
na starost jen nemocné manželce a její
mamince a v práci zůstat (ironií osudu
a doby samozřejmě také v nejistotě).
Rodinní terapeuti se setkávají s něko
lika stále se opakujícími faktory, které
jsou pro manželství rizikové. Soužití
či příliš častý kontakt s tchýní mezi
ně patří. Je zajímavé, že takové riziko pro manželství zdaleka nepředstavují tchánové, i když právě ti mohou být pěknými morousy. Příliš riskantní zřejmě nejsou ani vícegenerační rodinná uspořádání, jak se s nimi setkáváme v některých zemích třetího světa nebo u nás mnohdy na vesnici („mladí“ si postaví a nechají v domku či na „vejminku“ rodiče, popřípadě prarodiče). Fenomén „tchýně“ má hluboké psychologické kořeny. Současný způsob života, kdy ve většině zemí ženy žijí déle než muži, a je tedy více vdov, kdy rodiny žijí převážně v malých jednogeneračních bytech a kdy muž neuživí rodinu, takže žena potřebuje matku jako námezdní sílu k dítěti, zesílil jeho patologii. Ta je dána mimo jiné prastarou soutěživostí mezi matkou a dcerou na jedné straně a vazbou matky na syna na straně druhé („žádná pro něho není dost dobrá“). Matka, která ztrácí na významu a přitažlivosti, zvyšuje svou potřebnost tím, že do všeho mluví, neboť jen ona ví, jak se dělá džem, kolik mouky přijde do knedlíků a co dát vnukovi k snídani. Neustálé intervence a komentáře na adresu vlastního dítěte i jeho partnera vytvoří nakonec napjatou atmosféru, ve které se emoce přenášejí na nepodstatné problémy, jež se pak stávají předmětem výbušných konfliktů (kdo nechal zkysnout mléko, kdo nedovřel lednici,
kdo načal dvě másla apod.). Ve vyšším
věku se navíc stupňují některé povaho
vé rysy jako podezřívavost při součas
ně nižším výkonu logického úsudku,
novopaměti a rychlosti rozhodování.
Důsledkem může být narušování sou
kromí („hrabe se nám ve skříni“, dělá
zeťovi čárky na lahvi s rumem) a další
zvyšování napětí, neboť okolí se stává
na dotyčnou osobu přecitlivělé asi jako
při ponorkové nemoci. V takové situaci
je zásadně důležitý postoj dcery nebo
syna oné tchýně: za každou cenu stát
na straně partnera, jinak se manželství
nezachrání. K vaší druhé otázce: právě
ve věku dvou až tří let začíná být otec
pro dceru zásadně důležitý. Pro vaše
správné rozhodnutí je však podstatné,
jak se k tomu všemu staví vaše žena
a jakou roli je ochotna a schopna v té či
oné situaci hrát.
tarDIVnÍ DYsKInEzE
Ráda bych se něco dozvěděla o nemoci
zvané tardivní dyskineze. Údajně vzni
ká při dlouhodobém působení některých
psychiatrických léků nebo při užívání
drog. Jak se léčí? Dá se vyléčit?
Tardivní dyskineze (skloňovat prý po
dle vzoru duše) není nemoc, ale skupina příznaků, které se mohou vyskytnout za různých okolností a u různých nemocí, a to v důsledku podávání antipsychotik (léků proti projevům šílenství) jakožto nežádoucí účinek těchto léků. Jsou to pohybové poruchy, nejčastěji masivní škuby obličejového svalstva kolem úst a očí, pohyby čelistí, které ničí zuby, a polykacího svalstva, které mohou vést až k zadávení obyčejným soustem. Celkově se dělí na projevy podobné parkinsonismu (šouravá chůze, ohnuté horní končetiny aj.), dystonie (kroutivé pohyby a nepřirozené postoje), akatize (neposednost, nepokoj, neustálé nutkání k pohybu), dyskineze (neobvyklé a bezděčné stereotypní, jakoby taneční pohyby, narušená normální pohybová činnost), myoklonus (prudké křečovité záškuby prostřídané ochabnutím) a jiné. Tardivní zamená pozdní, objevující se až za delší čas během podávání té které látky. Řadí se k nim také psychické projevy a paradoxně až psychóza (bludy, halucinace), tedy to, co původně mělo být léky odstraněno. Na rozdíl od akutních dyskinezí, které se projevují hodiny až týdny po začátku podávání léku, se tardivní dyskineze projeví za měsíce až roky. Mají vleklý průběh a jsou obtížně léčitelné. Kupodivu se aktuálně zlepší dalším přidáním antipsychotika, které je způsobuje. Je to jako
s alkoholem: dát si panáka uleví, ale al
koholismus se tím zhorší. Panák je cosi
jako akutní podání, závislost na alko
holu je příměrem chronického podává
ní. Tardivní dyskineze se léčí výměnou
antipsychotika za jiné (moderní, tzv.
druhé generace nebo „atypické“), úpl
ným vysazením léku, někdy přidáním
léků ovlivňujících pohybovou složku
(tzv. antiparkinsonik, ale jen z rozhod
nutí věci znalého odborníka, protože
některé podtypy dyskinezí se po nich
naopak horší) a ve výjimečných přípa
dech elektrokonvulzemi. Ačkoliv toto
vše zní hrozivě, útěchou nám může
být, že výskyt těchto poruch není příliš
častý, že jejich znalost pomáhá psychi
atrům v rozhodování při léčbě tak, aby
riziko jejich výskytu bylo co nejmenší,
a že léky nových generací (atypická
antipsychotika) nejen, že je téměř ne
vyvolávají (resp. podstatně méně než
klasická neuroleptika), ale dokonce se
používají k jejich léčebnému zvládá
ní. Záměrně je zde nejmenuji, protože
jsou mezi nimi rozdíly a o jejich podání
musí vždy rozhodnout lékař. Pokud jde
o prognózu, je velmi nejistá, ale nikdy
neztrácejme naději, úprava je možná. nOOtrOPIKa Jaký je váš názor na nootropika (tzv. chytré drogy)? Název této skupiny léků poukazuje na poznávací (noetické) funkce a jejich příznivé ovlivnění (trofé = výživa). U nás se léky tohoto typu rozšířily v 70. letech 20. století a patří mezi ně například piracetam, pyritinol a meclofenoxát. Tyto látky jsou u nás předepisovány pod různými obchodními názvy, které zde záměrně neuvádím, protože o správné indikaci by měl rozhodnout lékař. Navíc mimoodborná média s sebou přinášejí nebezpečí více či méně skryté reklamy, která může být zkreslující co do objektivity poskytnuté informace – už proto, že tato informace nikdy nemůže být úplná. Nootropika podporují metabolismus nervových buněk, zlepšují přestup kyslíku a glukózy z krve do mozkových buněk, zvyšují efektivitu využití energie neurony a některá z nich navíc působí příznivě i na prokrvení mozku, například tím, že zvyšují pružnost a snižují srážlivost červených krvinek v drobných cévách mozku. Většinou také chrání neurony proti nadměrné zátěži a toxickému působení hypoxie (nedostatek kyslíku),
chemických látek a důsledkům pora
nění. Piracetam také chrání buněčnou
membránu neuronů. Pyritinol, který
je chemicky odvozeninou vitaminu
B
6
– pyridoxinu, má nadto ještě pří
datné účinky ve zcela jiné oblasti – pů
sobí protirevmaticky, zřejmě prostřed
nictvím 5-thiopyridoxinu, na který se
v těle částečně mění. Určitým zklamá
ním pro ty, kdož si od jejich podávání
slibují zázračné zlepšení paměti či in
teligence, je zejména to, že subjektivně
není okamžitý účinek prakticky cítit.
To má na druhou stranu tu výhodu,
že nebezpečí závislosti je u nich nižší
než třeba u stimulancií amfetamino
vého typu. Navíc v klinických studiích
se jejich příznivý vliv na poznávací
funkce prokázal jenom za určitých
okolností (po úrazech, při nedosta
tečném prokrvení mozku), zatímco
v jiných případech (demence) nebo
u zdravých lidí jsou účinné buď pou
ze v kombinaci s jinými léky nebo vů
bec ne. Ačkoliv v rukou lékaře mohou
v některých případech velmi pomoci,
zejména ve vysokých dávkách, jejich
paušální předepisování v běžných
dávkách je zlozvykem, který pouze za
těžuje výdaje na zdravotnictví, aniž by
mělo jakýkoli prokazatelný efekt, který
by se významně lišil od účinku place
ba. Proto bych je rozhodně nenazý
val „chytrými drogami“. Pro pořádek poznamenejme, že nootropika bychom měli odlišovat od stimulancií, která naopak subjektivně působí velmi výrazně, zrychlují duševní pochody (většinou na úkor kvality a za cenu následného útlumu), mohou zvyšovat úzkost, vyvolat i psychózu a jsou více návyková, a od tzv. kognitiv, což jsou léky podávané ke zmírnění postupu demence, například Alzheimerovy nemoci. Tyto léky působí odlišným mechanismem a neměli bychom je ani na laické úrovni paušálně zaměňovat. LHanÍ Jedna z mých známých (dospělá osoba s dětmi) často lže a upravuje si realitu a fakta tak, aby vyhovovaly její potřebě. Podle informací z rodiny lže a nečestně jedná s lidmi (pomlouvání jednoho s druhým a druhého s prvním atd.) již od dětství. Její chování v současnosti nasvědčuje tomu, že svým výmyslům skutečně věří a je o nich přesvědčena (tudíž podle sebe vlastně nelže). Je možné, že dotyčná není schopna reflektovat realitu takovou, jaká je, a přebírá si ji mimovolně rovnou „posunutou“, tedy tak jak se jí to hodí? Nebo je to chyba v interpretaci dobře uložených informací? Co je toho příčinou a co se s tím dá dělat?
Lež je vědomé a záměrné překruco
vání skutečnosti. Tím se liší od omylu
a od bludu, kdy dotyčný rozdílnost své
výpovědi od skutečnosti není schopen
plně nahlédnout. V případě omylu je
názor pod vlivem dalších informací
opravitelný, u bludu nikoli, ledaže by
byl vyléčen. Zvláštním zdrojem nedo
rozumění může být významový posun
pojmu pravdivosti v různých kultu
rách. Tak u některých Romů je pravdi
vé vyprávění spíše takové, které je krás
né, dobře vymyšlené a působivé, spíše
než takové, kde se fakta shodují s ne
stranným pozorováním. Gádžo pak ne
spravedlivě obviňuje vypravěče ze lži.
Podobně v dětství jsou kritéria pravdi
vosti velmi posunuta – dítě fantazíruje
s Harrym Potterem, Boženou Něm
covou či Karlem Jaromírem Erbenem
o závod a nikdo je neobviňuje ze lži.
Vždyť přísně vzato, co pohádka, to lež,
ale všichni víme, že pohádky plní v na
šich životech úplně jinou funkci než
policejní protokol. Někde na pomezí
těchto množin se nachází lhavost hys
terických nebo jinak psychopatických
osob. Jedním takovým typem je lhaní
naučené jakožto technika vyrovnávání
s náročnými životními situacemi. Roz
víjí se v dětství prožívaném v nepří
znivých podmínkách, s pochybnými
rodičovskými vzory nebo bez rodičů,
v náhradním prostředí, popřípadě v kriminální subkultuře, kde se jako taktika dobře osvědčuje („zapírání ztěžuje přiznání a naopak“). Dotyční takovou techniku pak vinou chybného sociálního učení uplatňují i tam, kde by nemuseli nebo kde je to dokonce poškozuje. Psychiatrie zná také pojem „bájivé lhavosti“ (pseudologia fantastica, mýtománie), která je projevem patologického lhaní a podvádění, jež ani nemívá účel a nepřináší dotyčnému zisk. Ona patologičnost připomíná nutkání, obsesi, ale někdy je spíše projevem nadměrné potřeby upoutávat pozornost. Léčba je vždy obtížná a liší se podle typu základní poruchy. PrŮKaz LÉčBY Dostala jsem kontakt na jednoho lékaře v Chomutově, že prý mi pomůže odnaučit se kouřit. Objednací lhůta byla skoro rok, takže jsem si libovala, že svoji závislost můžu ještě dlouho nerušeně živit. Rok však uběhl jako voda a já už přes týden nekouřím (kouřila jsem krabičku denně přes deset let). Léčba probíhala na bázi jakési „elektropunktury“, při níž mi lékař do (asi jemu přesně známých) bodů na uchu pouštěl pár voltíků a za pár dnů, ejhle, jsem nekuřačka. Jsem z toho taková překvapená
a opravdu přemýšlím, jestli to není „věř
a víra tvá tě uzdraví“. Ne, že by to ve fi
nále nebylo jedno, ale říkám si, že když
to nebylo ani tak finančně náročné a je
to tak účinné, proč už to nedělají v každé
ordinaci praktického lékaře. Víte o tom
něco?
Vaše otázka mi přihrála na poznámku
o průkaznosti léčby vůbec. Nechme teď
stranou, že nekouříte teprve týden a že
to svede skoro každý i bez akupunktu
ry. Také ponechme stranou účinnost
právě této léčby při odvykání. Její me
chanismy mohu pouze tušit, ale jsem
otevřen nechat se jakýmkoli výsledkem
přesvědčit. Důležitá je však vaše otázka
proč, „když to nebylo ani tak finančně
náročné a je to tak účinné, to už neděla
jí v každé ordinaci praktického lékaře?“
Problém je v tom, že dobrý výsledek
u jedné pacientky po jednom týdnu je
z hlediska velkých čísel naprosto nicot
ný. Vím, je to kruté, krev ve vás kypí,
ale je to tak. Když včela přiletí do úlu
a hlásí, že tam a tam je potrava, ostatní
zůstanou klidné. „Svědectví“ musí totiž
být mnohonásobné, aby to za akci stá
lo. V případě průkazu účinnosti léčby
se dnes vyžaduje porovnání s „kontro
lou“, tedy s placebem, nebo s neúčin
nou variantou téže metody, například
vpichem do jiného, neutrálního bodu
či pouštěním zanedbatelných „voltíků“. Takové klinické studie musejí zahrnovat stovky až tisíce jedinců. Také stojí za to podchytit a porovnat ty, kdo hlásí úspěch, s těmi, kterým to nepomohlo: kolik jich je? Ozývají se, nebo mlčí? Sleduje to někdo? Medicíně založené na důkazech se říká „evidence-based medicine“. V dobách velkých charismatických profesorů, jako byli u nás třeba Mysliveček, Vondráček či Charvát, se pěstovala „eminence-based medicine“ typu „kolego, za život jsem viděl nejméně pět lidí, kterým mé pilulky pomohly, proto je budete dávat“. To už dnes nestačí, natožpak vaše svědectví. Ale jsem přesvědčen, že dobrá metoda se nakonec prosadí, podobně jako včelí pastva, i kdyby to byla jen sugesce. ÚčInnOst MOzKu Je pravda, že mozek využíváme jen na 10 %? Dá se to nějak změnit? Jaké by to bylo, kdybychom „jeli naplno“? Tento paradox se netýká jen mozku. Zdá se, že jde o jakousi univerzální nadbytečnost, redundanci, která je charakteristická pro přírodu vůbec. Na stovky vajíček zmarněných ve „zbytečných“ menstruacích a na miliony promrhaných spermií přijde zrod
jednoho člověka. Jak neekonomické.
Zápis genetické informace obsahuje
nepatrný zlomek toho, co dává smysl,
zbytek je záhadným balastem, který
připomíná softwarové smetí, jež vám
chtě nechtě bobtná v počítači, když
léta používáte Windows a brousíte
po internetu. Jako by všechno v pří
rodě bylo využito jen na 10 % nebo
i méně. U mozku nevíme, k čemu jsou
jeho klinicky němé části dobré: když je
neurochirurg uřízne, nestane se buď
nic, nebo dojde jen k neurčitým změ
nám povahy, iniciativy a vůle. My ale
nemůžeme na účelnost neuronů po
hlížet pouze v prvním plánu toho, co
od mozku bezprostředně očekáváme
a co redukujeme na schopnost mluvit,
číst, psát, počítat, pamatovat si a řídit
pohyby těla. Je možné, že obrovské části
mozku, které jsou z tohoto úzkého po
hledu zbytečné, slouží něčemu, čemu
zatím nerozumíme a co může souviset
s minulostí, s vývojem, s budoucností,
s transpersonálními vztahy apod. Na
víc redundance, kterou máte zřejmě
na mysli, se týká paralelního zapojení
výkonných struktur (jakýchsi výpočet
ních modulů) v mozku, takže dráhy,
které jsou používány, se znásobují, je
jich spoje rostou a košatí, jiné naopak
zanikají. Část takového „plýtvání“ spoji
jde na vrub plasticitě, přizpůsobivos
ti mozku, optimalizaci a dolaďování jeho činnosti v interakci s prostředím. Z dlouhodobější perspektivy to tedy není plýtvání. A na závěr z jiné ošatky: to, že pouhá část mozku obstará to, co bychom očekávali od celku, připomíná magický princip, který formuloval pro lidskou společnost sociolog Vilfredo Pareto už v 19. století: 20 % obyvatelstva vlastní 80 % majetku; 20 % zákazníků přinese 80 % obratu; 20 % časopisů obsahuje 80 % informací; 20 % trvání porady přinese 80 % závěrů; 20 % tvůrčí práce přinese 80 % úspěchů; 20 % výrobních chyb přinese 80 % zmetků; 20 % investovaného času přinese 80 % výsledků. Zobecnit si jej pro zábavu můžete dál sám. PsYCHIatrOVY OtÁzKY Odpovídáte v této rubrice tak, jako byste sám neměl žádné otázky. Je něco, co vás pálí a rád byste se na to zeptal? Třeba někdo z čtenářů odpoví. To je na první pohled lákavá příležitost, ale po kratším rozmýšlení bych si ji raději nechal ujít. Zeptám-li se na něco takto veřejně, buď nedostanu žádnou odpověď, jak se mi stalo, když jsem žádal o poradu ve věci právní kontinuity před rozpadem státu a po něm
(prezidentům se vykonávání úřadu
před rozpadem státu do jejich období
nezapočítávalo, děkanům a rektorům
vysokých škol ano), nebo se strhne
taková smršť, že lituji, že jsem vůbec
něco řekl. Přesto jsou situace, kdy mne
jazyk svrbí, ale snažím se ovládat, ne
boť shledávám, že to není zase tak dů
ležité. Proč třeba došlo na spoluúčast
pacienta či doplatek na recept až po tři
nácti letech tahanic, když jsme to mno
zí hlasitě navrhovali už v roce 1990
a byli jsme vysmíváni? Kde jsme moh
li dneska být, kdyby se udělalo hned
všechno už tehdy? A přitom už tehdy
bylo jasné, že to tak být musí! Totéž se
školným na vysokých školách. Co bylo
diskusí! A k ničemu, stejně se zavede,
jenže pozdě. Nebo v lékárnách: oneh
dy jsem si chtěl koupit stomiligramový
Anopyrin. Paní mi vlídně řekla, že je
jen na recept (recepty jsem u sebe ne
měl). Pak mi ale poradila, že čtyřista
miligramový je volně prodejný, tak ať si
ho koupím a čtvrtím. Idioti, řekl jsem
si, ale nevěděl jsem přesně kdo. Také
mne těší, že vznikají veřejně prospěš
né instituce, které nejsou státní, třeba
vysoké školy. V podobném duchu se
chystají výzkumné instituce, abychom
srovnali krok s EU. To je slávy a záko
nů! Proč až teď? Vždyť jsme to navr
hovali už dávno – jako do dubu. Totéž
s univerzitními nemocnicemi. Začali jsme s tím už v prvních letech po revoluci, mnozí zapomenutí náměstci ministrů zdravotnictví i školství si na to jistě vzpomenou. Donedávna se diskuse o nich jen „chystala“. A takových věcí jsou stovky, stačí jen na chvíli vypadnout z každodenního shonu a připustit paměť, aby se tlačila do vědomí. No, netrefil by vás z toho šlak? Je lepší odpovídat než se ptát, to ví každý filozof, který se celý život jen ptá – taky jako do dubu... nÁBOŽEnstVÍ? Má skutečně téměř každý Američan svého psychiatra a nevzniká tak nový typ závislosti? Neškodí zbytečné vyhledávání psychiatrů vlastní osobnosti a samostatnosti? Nevzniká tak nové náboženství? Nevyhledávají psychiatra ateisté častěji než věřící (ti mají svého zpovědníka)? Lapidární odpověď zní: nemá, nevzniká, neškodí, nevzniká, nevyhledávají. Dojem, že téměř každý Američan má svého psychiatra, vznikl zhruba v 60. letech 20. století, kdy prototypem psychiatra v USA byl psychoanalytik a mnoho slavných osobností zvyšovalo svou zajímavost tím, že se k analýze
veřejně hlásilo. Nezapomínejme, že
Freudova disciplína je méně stigma
tizující než mříže, prášky a šoky kla
sických léčeben. Analyzovaný člověk
je vlastně svým způsobem trénovaný,
aktivně do nápravy svého osudu vklá
dá nemalé úsilí, stává se postupně také
expertem na dynamické pochody lid
ské duše a zkušenost vlastní analýzy ho
i v očích veřejnosti jaksi zhodnocuje.
Této módě do značné míry vděčíme
za částečnou destigmatizaci oboru
v USA. Od těch dob se však i tam mno
ho změnilo. Zatímco typický ředitel
psychiatrického zařízení v USA byl
v 60. letech psychoanalytik, v 80. letech
už to byl daleko spíše biologický psy
chiatr („práškař“) a dnes je to nejspíš
manažer-ekonom. Počet psychiatrů
u nás a v USA v přepočtu na 100 000
obyvatel je zhruba stejný (okolo 10).
Zvážíme-li, že den má jen 24 hodin a že
prevalence hlavních duševních poruch
(tj. výskyt v přepočtu na 100 000 oby
vatel za určité období) je v USA a u nás
podobná, pak rozhodně není možné,
aby „téměř každý Američan“ měl své
ho psychiatra. Rovněž závislosti a je
jich proporce jsou po světě podobné,
přičemž závislost na psychiatrovi mezi
nimi tvoří jen zanedbatelné procento
a oproti jiným závislostem je poměrně
neškodná. U mnohých lidí vyhledávání
psychiatra (nebo psychologa) skutečně může být projevem nebo i zdrojem určité nesamostatnosti, ale ta si své terče najde i bez psychiatra, často s horším dopadem. Nová náboženství samozřejmě vznikají, nejčastěji na bázi sekt, nikoli psychiatrie, ale zde doporučuji pojem náboženství co možná zúžit, protože jinak dojdeme k závěru, že vše, co člověk potřebuje, uznává nebo po čem baží, je svým způsobem náboženství. Mluví se pak o náboženství konzumu, jídla, peněz, ideologií. A na konec: nenašel jsem údaje o tom, že by ateisté vyhledávali psychiatry častěji než věřící, protože to bychom v každé oblasti museli znát kromě počtu návštěv u psychiatra a jejich náboženské orientace také přesné počty tam žijících věřících a ateistů a kontakty s psychiatrem na ně přepočítat. Když můj kolega, který je psychiatrem v Izraeli, přijme ateistu, který znenáhla v rámci rozvoje psychózy nábožensky zfanatičtí, ortodoxní oponenti ho napadnou a obviní ze zneužití psychiatrie. Když ale jejich ortodoxní souvěrec v rámci podobného procesu najednou začne jíst vepřovou a vysmívat se všemu, co dodržoval, hned téhož psychiatra volají, aby odpadlíka hospitalizoval, neb to jistě musí být šílenec...
PsYCHOanaLÝza I DnEs?
Můj dotaz se týká psychoanalýzy, o níž
se občas v článcích zmiňujete. Váš kole
ga, František Koukolík, ji však považuje
za teorii překonanou a na Západě hojně
opouštěnou. Kdo má tedy pravdu?
Některé části svého těla můžeme ovlá
dat (příčně pruhované svaly), jiné ni
koli (většinou hladké svaly). Nemůže
me si například na požádání posouvat
potravu tenkým střevem nebo ovládat
funkci jater. Podobně část naší psychi
ky je běžně přístupná našemu vědomí
a vůli a část nikoli (nevědomí). Zakla
datel psychoanalýzy, Sigmund Freud,
správně předpokládal, že nevědomí
může být zdrojem mnoha potíží, ale
náprava není dost dobře možná, je
-li zdroj našemu náhledu nepřístup
ný. Proto se pokoušel nacvičit přístup
k nevědomým obsahům psychiky. Jako
první se nabízela hypnóza, ale ta ho
zklamala, protože její využití k tomu
to účelu bylo omezené a nespolehlivé.
Všiml si, že nevědomé obsahy někdy
„prosakují“ do vědomí při chybných
úkonech (přeřeknutí, přeslechnutí, pře
psání, opomenutí) a ve snech, jejichž
výkladu věnoval zasvěcenou pozor
nost. Vypracoval tedy metodu volných
asociací, což jsou vlastně nácvikem do extrému dovedené chybné úkony (myšlení bez cenzury), které obsahují materiál pocházející z nevědomí, jejž je možno dále zpracovat a interpretovat. Tento postup je ovšem z hlediska běžné medicínské praxe příliš pracný a zdlouhavý. Navíc je omezen pouze na problémy, které skutečně spočívají v nevyřešených traumatech a nevědomých konfliktech, jež se kdesi na pozadí naší duše shromažďují asi jako skryté soubory ve Windows po létech užívání, a není použitelný u jasně biologických poruch „hardware“, mezi něž patří většina velkých duševních onemocnění. Proto má oproti farmakům velmi omezené použití, podobně jako jóga při léčbě průjmu nebo poruše jater. Psychoanalýza přesto znamenala v psychologii a v medicíně veliký přínos, neboť obrátila pozornost k mechanismům vývoje osobnosti, k povaze mezilidských vztahů, k cestám sebepoznání a zasloužila se o liberalizaci ve vztahu k sexualitě a nepřímo i o humanizaci psychiatrie. Její největší dopad byl však v oblasti filozofické a kulturní. Spoluurčila tón dvacátého století, ovlivnila meziválečnou literaturu (existencialismus, surrealismus) i výtvarné umění. Její využití v praktické psychiatrii ve světě i u nás je však až na výjimky (Argentina) vskutku mizivé. Jde totiž o odlišné problémové oblasti, které
mají překvapivě malý průnik. Zkrátka
řečeno, pravdu máme s kolegou Kou
kolíkem oba.
čErVI a PaMěŤ
Četl jsem o pokusech s červy, u nichž si
i část bez hlavy, která dorostla po jejich
rozpůlení, pamatovala reflexy naučené
při pokusech. Mohlo by to znamenat, že
každá buňka může mít svoji paměť?
Rozumíme-li pamětí schopnost ucho
vávat informace, pak má paměť prak
ticky všechno, od molekuly až po lidi.
V souvislosti s lidskou a zvířecí pamětí
se nejčastěji uvažuje o paměti, kterou
zajišťuje mozek, o paměti genetické
a paměti imunitní. Genetickou paměť
zajišťují molekuly DNA. Tato kyselina
obsahuje 4 báze: adenin, guanin, cyto
sin a thymin (A, G, C, T). Trojice kom
binací resp. variací z těchto písmen
kódují vždy jednu aminokyselinu. Kó
dovaných aminokyselin je na 20. Sklá
dají se z nich peptidy a proteiny (bílko
viny). Peptidy a proteiny jsou součástí
stavby organismů, mohou mít povahu
hormonální, enzymatickou, protilát
kovou aj. Paměť o stavebním plánu
celého těla je uložena v každé buňce.
Set „písmen“, která se spolu přenášejí z generace na generaci a kódují nějakou smysluplnou strukturu, funkci nebo znak, se nazývá gen. Genetická paměť sahá hluboko do historie přírody a funguje prakticky bez našeho vědomí. Imunitní (obranný) systém má také paměť. Často si pamatuje infekci, se kterou se organismus setkal, což umožňuje při dalším setkání lepší obranu. Ta je zajištěna mimo jiné tím, že paměťové buňky (z bílé krevní řady) se při opakovaném kontaktu s týmiž antigeny namnoží a promění. Část z nich pak začne produkovat protilátky. Vy jste ale asi měl ve svém dotazu na mysli pokusy, které v 70. letech 20. století dělal ve své laboratoři v Tennessee dr. Georges Ungar. Ten například nacvičil zlaté rybky vyhledávat nebo odmítat určitou barvu (modrou nebo zelenou). Z jejich mozku pak izoloval peptid o 13 aminokyselinách, který vedl k upřednostňování modré, respektive zelené. Má název chromdiopsin. Podobně ameletin je peptid o 6 aminokyselinách získaný z mozků potkanů natrénovaných na určitý tón tak, aby na něj nereagovali únikovou reakcí. Když se ameletin injikoval do mozku nenatrénovaných potkanů, vyvolal u nich zmírnění únikové reakce. Ukázalo se, že byl specifický pro určitou frekvenci a nevyskytoval se u zvířat trénovaných na frekvenci jinou. Ačkoli
dnes víme, že mechanismy paměti jsou
mnohem složitější, tyto pokusy – včet
ně těch s červy – poukázaly na skuteč
nost, že mnoho informací je uchovává
no v bílkovinách a že blokádou tvorby
bílkovin lze také blokovat zapisování
do dlouhodobé paměti.
KOMPLEX
Kam se řadí komplexy? Samostatně,
nebo do neuróz? A kolik jich vlastně je?
Obávám se, že na druhou část dotazu
nelze odpovědět. Původně byl v du
šezpytu komplex chápán jako soubor
myšlenek a představ. Významný před
stavitel hlubinné psychologie, Carl
Gustav Jung, užil na počátku 20. století
výrazu „gefühlsbetonter Komplex“ pro
soubor citově nabitých představ vy
tlačených zčásti nebo zcela z vědomí.
Přestože jsou tyto představy do znač
né míry nevědomé, působí na způsob
myšlení, cítění, prožívání a chování da
ného jedince. Košatost Jungova výrazu
i jeho obsah se časem scvrkly na „kom
plexy“ a „mindráky“, jak je chápeme
dnes v hovorové řeči. Podobně jako
Jung používal výrazu komplex i Freud.
Komplex, zvláště patologický, se pro
jevuje jako přecitlivělost zaměřená na určitou oblast, jako „parazit“ duševní, sexuální a společenské činnosti. Je vždy nevědomý nebo přinejmenším odvozuje svůj význam od těch prvků, které zůstávají vědomí skryty. Vytváří nepříjemné duševní napětí, nepohodu, má vliv na rozhodování a mezilidské vztahy. Sytí například pocity méněcennosti, nejistoty a vztahovačnosti a působí přílišnou zranitelnost v určité oblasti. Jedním z postupů, jak se komplexům dostat na kloub a vyrovnat se s nimi, je právě psychoanalýza a jí ovlivněné psychoterapeutické školy. Z uvedeného ale plyne, že chápání pojmu je natolik rozmazané, že nelze komplexy vypočítat a utřídit, nemluvě o dalších významech toho slova. Jako komplexy jsou například také označovány druhé úrovně znakových struktur: jedinec totiž nespojuje vnímané předměty pouze na základě smyslové zkušenosti, ale též podle skutečných souvislostí mezi nimi. Tohoto „významového“ pospojování nejsou schopny děti v předškolním věku, proto neumějí překročit hranice názornosti, která je nutná, aby něco pochopily. Nejběžnější formou komplexního myšlení dítěte je tedy v této fázi vývoje vlastně pseudopojem. Obecně se komplexem myslí spojení, sada předmětů nebo prvků vytvářející nějaký celek. Chemie zná například „komplexní sloučeniny“,
matematika „komplexní čísla“. Zaml
žovači a mluvkové si pletou komplex
nost se složitostí či uceleností a hovoří
o komplexních problémech, komplex
ních řešeních a komplexních návrzích.
Kdybyste i toto měl na mysli, pak je
druhá část odpovědi ovšem snadná: je
jich nekonečně.
IntuICE
Co je z psychiatrického hlediska intuice?
Intuice není z psychiatrického hledis
ka nijak zvlášť studována. Nejde totiž
o chorobu a ani s poruchami intuice
se pacienti na lékaře neobracejí. Je to
problém spíše psychologický a filozo
fický. Pojem pochází z latinského in
tuere neboli „dívat se do“. Je to nazírá
ní, náhled, postižení pravdy bez logic
ké úvahy či analýzy. Je to z velké části
mimovědomá, iracionální pomoc při
řešení problému, který se zdál neře
šitelný logickým uvažováním. Lidově
se tomu říká čuch, nos, instinkt (to je
nota bene nesprávné, avšak vžité užití
toho slova). Jde o úsudek, jehož vývo
jový proces není uvědomován, který
ale přesto pracuje s výsledky předchá
zejících logických úvah. Intuice tedy
sice neprochází jasným vědomím, ale zanechává v něm stopy. Jejím základem je předchozí nahromaděná zkušenost a dříve získané poznatky, které jsou mimovědomě zpracovány. O intuici se hovoří v psychologii, matematice, logice, estetice a filozofii, ale nikde není pojem uspokojivě definován. Intuici lze zhruba rozdělit na racionální (intelektovou) a iracionální (mystickou). Před lety (1968) vyšla v New Yorku o intuici přehledná práce Malcolma R. Westcotta, shrnující nejen koncepce, ale i výzkum intuice (Psychology of intuition. A historical, theoretical, and empirical inquiry – Psychologie intuice. Historické, teoretické a empirické zkoumání). V její teoretické části je hojně citován Carl Gustav Jung, který řadil intuici ke čtyřem základním duševním procesům. Chápal ji jako vnímání možností a objektů jako celku bez ohledu na detaily. Jiní vyjadřovali prakticky totéž jinými slovy a popisovali intuici jako bezprostřední poznání (De Sanctis, 1928), chápání podle klíčů, které nelze definovat ani určit (Hathaway, 1955), tušení v nejistých situacích, cosi jako víru (Baldwin, 1966). Všem těmto pojetím je společné jedno: intuice dosahuje výsledků, aniž se ví jak. Je to nadběhnutí si pracné analýzy úspornou zkratkou. Aby však výsledek intuice byl co platný, stejně se musí k jeho ověření a využití použít rozum
ve smyslu vědomé logické rozvahy. In
tuitivně cítím, že takto odborně bych
do Reflexu neměl psát, ale protože se
na to ptáte už dva, rozum mi velí, abych
vyhověl.
stuD
Včera jsem se začetla do populariza
ční knihy nějakého amerického psy
choterapeuta. Zaujala mě jeho teorie
o „nestoudném chování“, které definoval
přebytkem a zároveň i deficitem studu
a zdrženlivosti v lidském jednání. Po
vrchně analyzoval a porovnával chování
přehnaně stydlivého jedince a vedle něj
toho, kdo „nezná meze“, dejme tomu
společenské konvence nebo hranice sou
kromí. Překvapilo mě, že v obou přípa
dech našel styčné plochy: „Máme pocit,
že celé naše bytí je špatné a zkažené a že
musíme tajit vše, co je v našem životě
autentické.“ Myslím, že pojem „stud“
tak jak ho chápe autor knihy, je mimo
řádně aktuální. Stejně tak fungování zá
bran v společenském životě, autenticita
prožívání života. (Nechci zevšeobecňo
vat, ale pozoruji, že mnoho lidí v mém
okolí „se už nedokáže červenat“, obraz
ně řečeno.) Nemám konkrétní otázku,
spíše by mne potěšilo několik fundova
ných vět z vašeho pera. Na „fundované věty“ je tu málo místa. Když se pokusíme vybavit si pojmy, které nás při slově stud napadají, spatříme sémantické (významové, jazykové) pole zahrnující ostudu, nestoudnost, svědomí, zodpovědnost, cudnost, zahanbení, ohledy k sobě i druhým, výčitky a mnoho dalšího. Prvotně je na pozadí této emoce potřeba uplatnění, ocenění, určité pozice ve společnosti. Je-li tato potřeba ohrožena (pokořena, odepřena, zesměšněna, zpochybněna), může se rozvinout komplexní emoční stav spojený s negativním sebehodnocením a nepříjemnými pocity méněcennosti. Tento stav je blízký studu. Představme si tu situaci. Mladá, krásná, úspěšná a energická žena – a najednou z ní horda opilých chasníků strhne šaty a pobaveně se chechtá. Ji zavalí pocit ponížení, zhrzení a pokoření, červená se nebo i rozpláče, neboť její sebevědomí (self-esteem) dostalo smrtelnou ránu. V menším se tak děje i v jiných situacích, kdy se rozvíjí pocit studu většinou jako důsledek selhání, vypadnutí z kýžené role. Do jaké míry tento mechanismus funguje a kdy se spouští, je dáno výchovou a kulturou, do které vrůstáme. Naše svědomí je utvářeno rodičovskou autoritou, společností, náboženstvím. To určuje ony „kýžené role“, vůči kterým pak poměřujeme svůj výkon a svá selhání, jež jsou na pozadí
studu. Všimněte si ale, že stydět se zřej
mě dokážou trošičku i zvířata (jde však
spíše o pocity provinilosti než studu)
a že stud se často promítá do osob, kte
rých se selhání přímo netýká. To vyjad
řuje výrok „stydět se za někoho“. Selhání
je v tom případě zástupné, přenesené,
nepřímé. Šel jsem jednou nočním Mad
ridem se slovenským krajanem, mým
přítelem. Na kapotách aut se předváděly
polonahé prostitutky. Můj přítel pravil:
„Vieš, ja sa za tie dievčatá tak hanbím!“
Neobvyklá mužská reakce, ale důležitá.
Ač vzácná, určuje měřítko, které si mu
síme zachovat, aby se vůbec někdo ještě
zastydět dokázal.
MOC
Dá se nějak bojovat proti „zblbnutí
z moci“? Myslím, že tato nemoc posti
huje poměrně často ty, kdo se k nějaké
moci dostali, a to i na té nejnižší úrov
ni (třeba starosty). Takový postižený
ztrácí soudnost, zdravý rozum, dostává
se do jakési izolace, drží se svého postu
jako klíště. Může třeba manželka nějak
takovému postiženému, dříve normální
mu člověku pomoci?
Předně si řekněme, že nejde o nemoc.
Degenerace moci je psychologický fenomén starý jako lidstvo samo: Honores mutant mores. To, že se člověk v mocenském postavení chová jinak než v podřízeném, je normální a tak je svět utvořen. Výhodou demokracie (bez ohledu na všechny její slabosti) je právě to, že je ze své podstaty samočisticím mechanismem, který dříve nebo později vyměňuje ty zdegenerované za čerstvější. Tím problém sice neodstraňuje, ale řeší. To je například rozdíl mezi Castrovou Kubou a nynější Českou republikou. Společnost je uspořádána v sobě podobných strukturách, a tak to, co platí pro stát, platí pro kraj, obec, pracoviště. Sám jsem na sobě pozoroval, jak se mění můj entuziasmus a kritéria rozhodování s postupujícím trváním mé funkce děkana lékařské fakulty. Proto jsem nakonec uvítal to, že jsem musel ze zákona skončit a předat pádlo jiným. Stal bych se dříve nebo později chtě nechtě obětí stereotypů, poklonkování servilním a ignorování kritických. Moc je zvláštním způsobem provázena opuštěností, která se zdá paradoxní: jste zván na recepce, koncerty, návštěvy a rauty, ale jste nakonec čím dál tím izolovanější, začínáte mít dojem, že nikomu nemůžete pořádně věřit, že jste na všechno důležité sám. Nikdo jiný nemá na hladkém výkonu vaší funkce takový zájem jako vy. To vytváří obranné reakce, podezřívavostí
počínaje a zneužíváním pravomocí
konče. Je pravda, že mnoho politiků
přestala bavit poctivá práce a už se k ní
nikdy nechtějí vrátit. Nejde o geny, jde
o vývoj. Jsou ale výjimky, jako napří
klad bývalý ministr zdravotnictví Bo
jar, který vám dnes ve své ambulanci
ochotně vyšetří bolavá záda. Pomoc
zde nemůže přijít od manželky (ty
naopak většinou stav zhoršují), ale
od správně nastaveného systému: dva
krát a dost. A jste-li přednosta kliniky,
tak v pětašedesáti uvolníte místo dal
ším. Demokracie je to, co léčí neduhy
mocných. Jediné, co můžete udělat vy,
je vzít to v potaz, až půjdete zase někdy
někde k volbám.
OsOBnOst
Doslechl jsem se něco o autoregula
ci osobnosti. V čem vlastně spočívá
a k čemu je dobrá?
Upřímně řečeno nevím, co máte
na mysli. Vaše otázka je však příleži
tostí k poukazu na smysl psychotera
pie, neboť právě v procesu utváření
osobnosti je to metoda účinnější než
kterákoli jiná. Během svého vrůstání
do společnosti si každý osvojí nejenom
role, které „hraje“ ve styku s okolím, ale také tzv. kognitivní styly, prizmata, jakými hodnotí skutečnost. Jsou-li tato schémata zavádějící, tzn. vedou-li k poruchám přizpůsobení a činí život jedince obtížným, popřípadě vedou k duševním poruchám, lze je „přecvičovat“ s využitím kognitivně-behaviorální terapie, což je jeden z důležitých psychoterapeutických směrů. Vychází z toho, že emoce jsou výsledkem toho, jak interpretujeme události a jaký mají pro nás význam. Záleží na kontextu, ve kterém k události dojde, na náladě, v jaké nás zastihne, a na naší předchozí zkušenosti. Jinými slovy táž událost vyvolá různou emoci u různých lidí či u téže osoby při různých příležitostech. Představme si takovou situaci: Když jsem vyšel dnes ráno z domu, tři další muži se také vydali do práce. Náhodou se každému z nich přihodilo totéž – šlápli do psího hovínka. U prvního převládala depresivní schémata: „To jsem celý já, to se může stát jen mně, jsem absolutně nemožný, ani si nezasloužím pobývat na tomhle světě, na co sáhnu, to je malér, je to typická ukázka toho, jaký celý dnešní den bude.“ Druhý muž měl spíše sklon k úzkosti: „Teď se vrátím domů, abych si očistil boty, ujede mi autobus, přijdu pozdě do práce a nakonec mne třeba vyhodí. Když to neudělám, lidi budou mít pocit, že mám problémy s hygienou, to se rychle
roznese a stejně mě vyhodí.“ Třetí muž
má problémy se zvládáním vzteku:
„Čí to byl pes?! Kolikrát to mám sou
sedům opakovat, ať ho nenechají cou
rat před mým domem, ale copak mě
někdo poslouchá? Až je nachytám, to
uviděj!“ Sklon k depresi vede k myš
lenkám na ztrátu, sklon k úzkosti je
spojen s představou nebezpečí či hroz
by a pocit vzteku je provázen myšlen
kami na něčí nesprávné chování nebo
překračování pravidel. Pak je ale ještě
další možnost – postoj trénovaného
kognitivního psychoterapeuta: Podívá
se na své boty a řekne si: „No není to
skvělé, že jsem si zrovna dneska ráno
nezapomněl vzít boty?“ Kognitivní
terapie si nezakládá na tom, že naučí
někoho myslet více rozumově nebo že
je vždy nutné myslet pozitivně. Základ
ní myšlenka je, že vždy existují různé
možnosti pohledu na tutéž věc či situa
ci. Cílem psychoterapie v tomto přípa
dě je objevit nové možn