načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stručně a jasně – Cyril Höschl

Stručně a jasně

Elektronická kniha: Stručně a jasně
Autor: Cyril Höschl

Stručně a jasně! Jaké asi tak odpovědi na své otázky si může našinec v dnešní zrychlené době přát více než ty stručné a jasné? Sloupky-odpovědi profesora Cyrila Höschla takové jsou. Nezapře v nich svoji profesi psychiatra, pomůže a pohladí ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  170
+
-
5,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Galén
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 335
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-000-8785-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Stručně a jasně! Jaké asi tak odpovědi na své otázky si může našinec v dnešní zrychlené době přát více než ty stručné a jasné? Sloupky-odpovědi profesora Cyrila Höschla takové jsou. Nezapře v nich svoji profesi psychiatra, pomůže a pohladí po duši. Navíc je zkušený pedagog a nabízí nadhled a přesné formulace s darem srozumitelnosti. Jako člověk se smyslem pro humor ho pak čtenáři v potřebném množství dávkuje, má pochopení pro lidské slabosti a přidává přesně vybrané příklady ze života. Kniha Stručně a jasně nabízí více než tři stovky krátkých sloupků Cyrila Höschla z let 2003 až 2011, které mají zároveň komentující a výkladový charakter a vznikaly jako odpovědi na otázky čtenářů časopisu Reflex.

Zařazeno v kategoriích
Cyril Höschl - další tituly autora:
Emoce v medicíně II a III Emoce v medicíně II a III
Bolest a regenerace v medicíně Bolest a regenerace v medicíně
Odpovědi bez konce -- aneb Sloupky z Reflexu 2002 Odpovědi bez konce
To nejlepší ze současné české medicíny To nejlepší ze současné české medicíny
České kružítko České kružítko
Reflexe Reflexe
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Cyril HösCHl

stručně a jasně

sloupky z časopisu



galén

Cyril HösCHl

stručně a jasně


© Cyril Höschl, 2013

Typography © Bedřich Vémola, 2013

© Galén, 2013

ISBN 978-80-7492-084-4 (PDF)

ISBN 978-80-7492-085-1 (PDF pro čtečky)

Všechna práva vyhrazena. Tato publikace ani žádná její část nesmí být reprodukovány,

uchovávány v rešeršním systému nebo přenášeny jakýmkoli způsobem (včetně mechanického,

elektronického, fotografického či jiného záznamu) bez písemného souhlasu nakladatelství.


7

stěŽOVÁnÍ Víte o  tom, že většina pacientů se bojí stěžovat si na lékaře, aby nebyla označena za  kverulanty? Popřípadě se poukazuje na jejich „osobnost“... Na  všech třecích plochách mezi občanem a  společenským systémem je to těžké. Když odpůrci globalizace zdemolují město, je policie neschopná. Když ho nezdemolují, je policie brutální a  patří pohnat k  zodpovědnosti. Když je učitel laskavý, nic nenaučí. Když naučí, je to ras. Když je lékař arogantní a bere úplatky, pacient se ho bojí a platí. Když je lékař laskavý a úslužný, pacient ho rozseká mačetou. Jedni se podle vás bojí si stěžovat, aby nebyli označeni za  kverulanty, druzí podle mne kverulanty doopravdy jsou a  stěžují si. A  soudy za  vaše a  moje peníze se těm hovadinám věnují a  studují ty spisy, zadávají znalecké posudky a odkládají důležité věci. Setkal jsem se kdysi s  případem muže, který žaloval tehdy Československou socialistickou republiku, že zavinila nedostatečný vývoj jeho penisu. Než se prokázalo, že to republika nemohla zavinit a nemusí tedy zaplatit odškodné několik milionů tuzexových korun, promrhalo se mnoho kilogramů papíru, hodin lidské

práce a reputace soudních znalců. Vaší

otázce však rozumím, byť z obou stran:

jako mediálně vystupující lékař dostá

vám hromady dopisů od občanů, kteří

narazili na  obludnost našeho zdravot

nického systému a doufají, že to mohu

vyřešit jako nějaký ombudsman, tatí

ček všech nevyléčených, poškozených

a  trpících, a  to až do  pátého kolene.

A  v  té spoustě dopisů je také mnoho

mašíblů, kverulantů a psychopatů. Ně

kteří jsou tak zbabělí, že se ani nepode

píší (to nečtu a házím do koše rovnou).

Jiní píší třeba desetkrát, každý dopis má

mnoho stránek nečitelného rukopisu,

přikládá známku a  vyžaduje odpověď.

Mapuji si tak zemi, ve které žiji. Druhý

můj pohled je váš: já i moje rodina jsme

občas také pacienty a  také se tu a  tam

zkusíme nechat ošetřit bez protekce.

A  nebýt to my, tak si také stěžujeme

a  žalujeme ty neosobní, neochotné,

přihlouplé, do sebe zamilované nadut

ce, aby s  tím proboha už někdo něco

udělal. A víme, že nemůžeme, protože

by se to „kolegiálně vyřešilo“, nic by

se nestalo, pouze by se mnou nikdo

v branži už nemluvil. Ale přesto: mým

tajným snem je, aby se někde, na  dů

stojném a poctivém místě, shromažďo

vala doložená svědectví těch, kteří byli

zdravotnickou péčí poškozeni, a  toto

autoritativní místo by pak anonymitu

postižených ochránilo, ale potrefeným by tu důležitou informaci  – zpětnou vazbu  – poskytlo. Ať se chytí za  nos. Ale vraťme se k  vašemu dotazu: ještě je zde možnost dát se zastupovat nějakým právníkem. Ve  svých důsledcích to může vést k  tomu, že zatímco naši právníci do  sebe budou tepat v  lítém klání, my spolu mezitím v  klidu poobědváme a  probereme celou záležitost při jemné Chopinově Mazurce, kverulant nekverulant. DOjEtÍ Proč pláčeme, když jsme velmi šťastni? Co je vlastně dojetí – má pro nás nějaký praktický význam? Zdá se mi totiž velmi nepraktické ve chvílích velikého štěstí (například když pozoruji svou malou dceru) maskovat slzy. Dojímají se muži stejně jako ženy? Rovnou si řekněme, že emoce význam mají  – a  velký. Bez nich bychom byli na  úrovni stolního počítače a  zřejmě bychom ani být nemohli, protože bychom se nereprodukovali (počítače na  rozdíl od  nás musejí čekat, až je někdo vyrobí, místo aby si našly partnera z  vlastní iniciativy). Při emoci se také lépe pamatuje. Každý, komu je nad 50 let, ví, co dělal v  den, kdy zastřelili

Kennedyho. Ale nikdo neví, co dělal

čtyři dny předtím nebo potom. To silná

emoce zakolíkuje událost do  paměti!

Nebýt emocí, tedy strachu, úleku, zkla

mání, radosti, děsu a lásky, nevěděli by

chom skoro nic. I ve škole se buď mu

síme učitele bát, nebo se z něj radovat,

abychom si vůbec něco zapamatovali.

Je-li neutrální, mdlý a lhostejný, zavalí

nás nekonečnou nudou a pocitem zby

tečnosti. Takže  – dojímat se musíme.

A teď k druhé věci: proč tak činíme při

smutku i  radosti. Jedno z  přírodověd

ných vysvětlení se týká vývoje složitých

struktur a systémů v našem světě. Zdá

se totiž, že příroda nehýří stále nový

mi a novými prvky ve stavbě těla nebo

v  chování, ale je spíše variací na  dané

téma, orchestrací poměrně omezené

ho množství daných prvků a  struktur,

které používá v různém kontextu a ko

optuje je do nové role, jsou-li momen

tálně volné nebo nedosti využité. Tak

třeba močení slouží nejenom k  vylu

čování zplodin látkové přeměny ven

z  organismu, ale u  mnoha zvířat, na

příklad psů, i k přenosu informací. Ta

kový podvraťáček, než občuchá na ran

ní vycházce všechna kolegy občuraná

nároží a  patníky, toho ví víc než my

po  přečtení ranního tisku. Jeden hor

mon, tyreoliberin, spouští u  člověka

výdej tyreotropinu, který zase zvyšuje

činnost štítné žlázy. Jenže tyreoliberin se vyskytuje i  u  živočichů, kteří štítnou žlázu vůbec nemají! U takové žáby bučivé spouští přednostně výdej jiného hormonu, prolaktinu. U některých ryb a  obojživelníků má skoro opačný vliv na  tyreotropin než u  člověka. A  tak je to téměř se vším. Jednotlivé prvky chování, například rozšíření ústní štěrbiny, byly také použity v  různém kontextu: jako projev strachu, žalu, smíchu, radosti, úsilí, bolesti a  mnoha dalších stavů. Příroda neplýtvá, pouze orchestruje. A  tak máme smích a  pláč v  jednom uzlíčku. Každý ten prvek slouží několika pánům a jen z příběhu poznáme, o koho (a o co) jde. Co se pohlavních rozdílů týče, ženy jsou asi čtyřikrát depresivnější než muži a  zřejmě i plačtivější. To však neznamená, že by se muži nedojímali, neplakali při filmu a neměli často „slabé nervy“. Své dojetí skrývají pod společenským tlakem. Ale vězte, že se dojímají podobně jako ženy, i když v trochu jiném provedení. OBsEDantně-KOMPuLzIVnÍ POruCHa Časté a  přehnané mytí rukou a  také ritualizované chování (stoupání pouze na  světlé dlaždičky, vykročení vždy levou nohou atd.) prý může být projevem

neurózy. Celé dětství jsem měl k podob

nému chování sklony, a proto by mě za

jímalo, čím je to způsobeno a  jaké jsou

motivy a následky takového chování.

Všichni svou životní dráhu klestíme

na  rozhraní vyčerpávající pečlivos

ti a  lehkomyslné tvořivosti. Na  jednu

stranu musíme věci zkoumat, promýš

let, dávat jim řád, na druhou stranu se

často vyplatí něco jen tak zkusit, třeba

to vyjde. To první připomíná zodpo

vědnou práci, která zdržuje a  nepři

náší žádný velký zisk, to druhé loterii,

kdy lze mnoho získat, ale také mnoho

ztratit. Obojí se za  určitých okolností

jako strategie vyplácí, na  obojí máme

ve  svém repertoáru chování zaděláno,

i  když v  různém poměru. A  z  obojího

se může vyklubat porucha. To tehdy,

uplatňuje-li se ta která strategie neú

měrně a  nevhodně i  tam, kde přestá

vá plnit svou adaptivní funkci a  za

čne naopak při zvládání nároků okolí

překážet. Je zajímavé, jak se tyto prv

ky chování projevují při vývoji dítěte.

V takzvané první pubertě, někdy mezi

třetím a pátým rokem života, se u dětí

objevuje ve  zvýšené míře až úzkostné

lpění na  detailu. Představte si, že bys

te takovému dítěti najednou řekli, že

Karkulka měla modrou čepičku! Jaké

koli odchýlení od  zavedeného rituálu,

od  naučeného příběhu, od  místa, kam se dávají botičky nebo panenka, vede k zoufalství. Zde je položen první základ obsedantní strategie, zodpovědnosti a  nerozhodnosti. Za  normálních okolností je toto období úspěšně překonáno a zanechá po sobě brázdu pouze přiměřeně hlubokou. Ti, u  kterých je hlubší, stanou se třeba účetními, ti, u  kterých je mělčí, mají věčný problém s  papíry, doklady a formuláři – nejraději by si vše nadešli úspornou zkratkou, však ono to nějak dopadne. Chorobnou podobou obsesí (vtíravých myšlenek, například říci sprosté slovo při mši nebo nutkání skočit z  rozhledny) a  kompulzí (rituálů, například opakovaných kontrol, zda je zamčeno, zda mám klíče a  kapesník, zda jsem zavřel plyn) je tzv. obsedantně-kompulzivní porucha (OCD), která je v  dnešním pojetí samostatnou jednotkou, nikoli neurózou. Její rozvoj se vysvětluje jak psychoanalyticky (ulpění libida v  anální fázi, která je charakterizována zadržováním stolice a  souvisí věkově právě s  onou první pubertou), tak dnes spíše neurobiologicky. Ukazuje se, že OCD má genetický a  biologický základ. Pomocí zobrazovacích metod můžeme u této poruchy pozorovat změny v  činnosti mozku. Příznaky OCD do  jisté míry ustupují po  lécích proti depresi (antidepresivech), avšak pouze po  některých a  ne vždy. Hlavní metodou léčby je kognitivně-behaviorální

psychoterapie. Jeden příklad za  všech

ny: představte si, že si v  obavách z  in

fekce musíte nutkavě stokrát za  den

mýt ruce, pomalu až do  sedření kůže.

Terapeut vás přiměje, abyste vlastníma

rukama bez rukavic vysmýčil záchodo

vou mísu a pak na vás dohlédne, že si je

nesmíte celý den umýt (tzv. STOP). Po

dobnými triky lze dosáhnout toho, že už

jedno dvě umytí vám nakonec přinesou

kýženou úlevu.

tCHÝně

Co říkáte fenoménu „tchýně“? Jestliže

panuje v  rodině zásadní neshoda, je

chyba vždy na  obou stranách, nebo je

možno hledat u tchýní nějaký atavistic

ký mechanismus?

Jak moc je důležitý otec pro 32měsíční

holčičku? Řeším problém, zda dát vý

pověď v  zaměstnání daleko od  rodiny

a  volit nejistotu, nebo nechat dcerku

na  starost jen nemocné manželce a  její

mamince a  v  práci zůstat (ironií osudu

a doby samozřejmě také v nejistotě).

Rodinní terapeuti se setkávají s  něko

lika stále se opakujícími faktory, které

jsou pro manželství rizikové. Soužití

či příliš častý kontakt s  tchýní mezi

ně patří. Je zajímavé, že takové riziko pro manželství zdaleka nepředstavují tchánové, i  když právě ti mohou být pěknými morousy. Příliš riskantní zřejmě nejsou ani vícegenerační rodinná uspořádání, jak se s  nimi setkáváme v některých zemích třetího světa nebo u  nás mnohdy na  vesnici („mladí“ si postaví a  nechají v  domku či na  „vejminku“ rodiče, popřípadě prarodiče). Fenomén „tchýně“ má hluboké psychologické kořeny. Současný způsob života, kdy ve  většině zemí ženy žijí déle než muži, a je tedy více vdov, kdy rodiny žijí převážně v  malých jednogeneračních bytech a  kdy muž neuživí rodinu, takže žena potřebuje matku jako námezdní sílu k dítěti, zesílil jeho patologii. Ta je dána mimo jiné prastarou soutěživostí mezi matkou a  dcerou na  jedné straně a  vazbou matky na  syna na  straně druhé („žádná pro něho není dost dobrá“). Matka, která ztrácí na  významu a  přitažlivosti, zvyšuje svou potřebnost tím, že do  všeho mluví, neboť jen ona ví, jak se dělá džem, kolik mouky přijde do knedlíků a  co dát vnukovi k  snídani. Neustálé intervence a  komentáře na  adresu vlastního dítěte i jeho partnera vytvoří nakonec napjatou atmosféru, ve  které se emoce přenášejí na  nepodstatné problémy, jež se pak stávají předmětem výbušných konfliktů (kdo nechal zkysnout mléko, kdo nedovřel lednici,

kdo načal dvě másla apod.). Ve vyšším

věku se navíc stupňují některé povaho

vé rysy jako podezřívavost při součas

ně nižším výkonu logického úsudku,

novopaměti a  rychlosti rozhodování.

Důsledkem může být narušování sou

kromí („hrabe se nám ve  skříni“, dělá

zeťovi čárky na lahvi s rumem) a další

zvyšování napětí, neboť okolí se stává

na dotyčnou osobu přecitlivělé asi jako

při ponorkové nemoci. V takové situaci

je zásadně důležitý postoj dcery nebo

syna oné tchýně: za  každou cenu stát

na straně partnera, jinak se manželství

nezachrání. K vaší druhé otázce: právě

ve  věku dvou až tří let začíná být otec

pro dceru zásadně důležitý. Pro vaše

správné rozhodnutí je však podstatné,

jak se k  tomu všemu staví vaše žena

a jakou roli je ochotna a schopna v té či

oné situaci hrát.

tarDIVnÍ DYsKInEzE

Ráda bych se něco dozvěděla o  nemoci

zvané tardivní dyskineze. Údajně vzni

ká při dlouhodobém působení některých

psychiatrických léků nebo při užívání

drog. Jak se léčí? Dá se vyléčit?

Tardivní dyskineze (skloňovat prý po

dle vzoru duše) není nemoc, ale skupina příznaků, které se mohou vyskytnout za  různých okolností a  u  různých nemocí, a  to v  důsledku podávání antipsychotik (léků proti projevům šílenství) jakožto nežádoucí účinek těchto léků. Jsou to pohybové poruchy, nejčastěji masivní škuby obličejového svalstva kolem úst a očí, pohyby čelistí, které ničí zuby, a  polykacího svalstva, které mohou vést až k zadávení obyčejným soustem. Celkově se dělí na  projevy podobné parkinsonismu (šouravá chůze, ohnuté horní končetiny aj.), dystonie (kroutivé pohyby a  nepřirozené postoje), akatize (neposednost, nepokoj, neustálé nutkání k  pohybu), dyskineze (neobvyklé a  bezděčné stereotypní, jakoby taneční pohyby, narušená normální pohybová činnost), myoklonus (prudké křečovité záškuby prostřídané ochabnutím) a  jiné. Tardivní zamená pozdní, objevující se až za  delší čas během podávání té které látky. Řadí se k nim také psychické projevy a  paradoxně až psychóza (bludy, halucinace), tedy to, co původně mělo být léky odstraněno. Na rozdíl od akutních dyskinezí, které se projevují hodiny až týdny po začátku podávání léku, se tardivní dyskineze projeví za  měsíce až roky. Mají vleklý průběh a  jsou obtížně léčitelné. Kupodivu se aktuálně zlepší dalším přidáním antipsychotika, které je způsobuje. Je to jako

s alkoholem: dát si panáka uleví, ale al

koholismus se tím zhorší. Panák je cosi

jako akutní podání, závislost na  alko

holu je příměrem chronického podává

ní. Tardivní dyskineze se léčí výměnou

antipsychotika za  jiné (moderní, tzv.

druhé generace nebo „atypické“), úpl

ným vysazením léku, někdy přidáním

léků ovlivňujících pohybovou složku

(tzv. antiparkinsonik, ale jen z rozhod

nutí věci znalého odborníka, protože

některé podtypy dyskinezí se po  nich

naopak horší) a ve výjimečných přípa

dech elektrokonvulzemi. Ačkoliv toto

vše zní hrozivě, útěchou nám může

být, že výskyt těchto poruch není příliš

častý, že jejich znalost pomáhá psychi

atrům v rozhodování při léčbě tak, aby

riziko jejich výskytu bylo co nejmenší,

a  že léky nových generací (atypická

antipsychotika) nejen, že je téměř ne

vyvolávají (resp. podstatně méně než

klasická neuroleptika), ale dokonce se

používají k  jejich léčebnému zvládá

ní. Záměrně je zde nejmenuji, protože

jsou mezi nimi rozdíly a o jejich podání

musí vždy rozhodnout lékař. Pokud jde

o prognózu, je velmi nejistá, ale nikdy

neztrácejme naději, úprava je možná. nOOtrOPIKa Jaký je váš názor na  nootropika (tzv. chytré drogy)? Název této skupiny léků poukazuje na  poznávací (noetické) funkce a  jejich příznivé ovlivnění (trofé = výživa). U  nás se léky tohoto typu rozšířily v 70. letech 20. století a patří mezi ně například piracetam, pyritinol a  meclofenoxát. Tyto látky jsou u  nás předepisovány pod různými obchodními názvy, které zde záměrně neuvádím, protože o  správné indikaci by měl rozhodnout lékař. Navíc mimoodborná média s  sebou přinášejí nebezpečí více či méně skryté reklamy, která může být zkreslující co do  objektivity poskytnuté informace  – už proto, že tato informace nikdy nemůže být úplná. Nootropika podporují metabolismus nervových buněk, zlepšují přestup kyslíku a  glukózy z  krve do  mozkových buněk, zvyšují efektivitu využití energie neurony a některá z nich navíc působí příznivě i  na  prokrvení mozku, například tím, že zvyšují pružnost a snižují srážlivost červených krvinek v drobných cévách mozku. Většinou také chrání neurony proti nadměrné zátěži a toxickému působení hypoxie (nedostatek kyslíku),

chemických látek a  důsledkům pora

nění. Piracetam také chrání buněčnou

membránu neuronů. Pyritinol, který

je chemicky odvozeninou vitaminu

B

6

  – pyridoxinu, má nadto ještě pří

datné účinky ve zcela jiné oblasti – pů

sobí protirevmaticky, zřejmě prostřed

nictvím 5-thiopyridoxinu, na který se

v těle částečně mění. Určitým zklamá

ním pro ty, kdož si od jejich podávání

slibují zázračné zlepšení paměti či in

teligence, je zejména to, že subjektivně

není okamžitý účinek prakticky cítit.

To má na  druhou stranu tu výhodu,

že nebezpečí závislosti je u  nich nižší

než třeba u  stimulancií amfetamino

vého typu. Navíc v klinických studiích

se jejich příznivý vliv na  poznávací

funkce prokázal jenom za  určitých

okolností (po  úrazech, při nedosta

tečném prokrvení mozku), zatímco

v  jiných případech (demence) nebo

u  zdravých lidí jsou účinné buď pou

ze v kombinaci s jinými léky nebo vů

bec ne. Ačkoliv v rukou lékaře mohou

v  některých případech velmi pomoci,

zejména ve  vysokých dávkách, jejich

paušální předepisování v  běžných

dávkách je zlozvykem, který pouze za

těžuje výdaje na zdravotnictví, aniž by

mělo jakýkoli prokazatelný efekt, který

by se významně lišil od účinku place

ba. Proto bych je rozhodně nenazý

val „chytrými drogami“. Pro pořádek poznamenejme, že nootropika bychom měli odlišovat od  stimulancií, která naopak subjektivně působí velmi výrazně, zrychlují duševní pochody (většinou na  úkor kvality a  za  cenu následného útlumu), mohou zvyšovat úzkost, vyvolat i  psychózu a  jsou více návyková, a  od  tzv. kognitiv, což jsou léky podávané ke  zmírnění postupu demence, například Alzheimerovy nemoci. Tyto léky působí odlišným mechanismem a neměli bychom je ani na laické úrovni paušálně zaměňovat. LHanÍ Jedna z  mých známých (dospělá osoba s  dětmi) často lže a  upravuje si realitu a fakta tak, aby vyhovovaly její potřebě. Podle informací z  rodiny lže a  nečestně jedná s  lidmi (pomlouvání jednoho s  druhým a  druhého s  prvním atd.) již od dětství. Její chování v současnosti nasvědčuje tomu, že svým výmyslům skutečně věří a je o nich přesvědčena (tudíž podle sebe vlastně nelže). Je možné, že dotyčná není schopna reflektovat realitu takovou, jaká je, a přebírá si ji mimovolně rovnou „posunutou“, tedy tak jak se jí to hodí? Nebo je to chyba v interpretaci dobře uložených informací? Co je toho příčinou a co se s tím dá dělat?

Lež je vědomé a  záměrné překruco

vání skutečnosti. Tím se liší od  omylu

a od bludu, kdy dotyčný rozdílnost své

výpovědi od skutečnosti není schopen

plně nahlédnout. V  případě omylu je

názor pod vlivem dalších informací

opravitelný, u  bludu nikoli, ledaže by

byl vyléčen. Zvláštním zdrojem nedo

rozumění může být významový posun

pojmu pravdivosti v  různých kultu

rách. Tak u některých Romů je pravdi

vé vyprávění spíše takové, které je krás

né, dobře vymyšlené a  působivé, spíše

než takové, kde se fakta shodují s  ne

stranným pozorováním. Gádžo pak ne

spravedlivě obviňuje vypravěče ze lži.

Podobně v dětství jsou kritéria pravdi

vosti velmi posunuta – dítě fantazíruje

s  Harrym Potterem, Boženou Něm

covou či Karlem Jaromírem Erbenem

o  závod a  nikdo je neobviňuje ze lži.

Vždyť přísně vzato, co pohádka, to lež,

ale všichni víme, že pohádky plní v na

šich životech úplně jinou funkci než

policejní protokol. Někde na  pomezí

těchto množin se nachází lhavost hys

terických nebo jinak psychopatických

osob. Jedním takovým typem je lhaní

naučené jakožto technika vyrovnávání

s náročnými životními situacemi. Roz

víjí se v  dětství prožívaném v  nepří

znivých podmínkách, s  pochybnými

rodičovskými vzory nebo bez rodičů,

v  náhradním prostředí, popřípadě v  kriminální subkultuře, kde se jako taktika dobře osvědčuje („zapírání ztěžuje přiznání a  naopak“). Dotyční takovou techniku pak vinou chybného sociálního učení uplatňují i  tam, kde by nemuseli nebo kde je to dokonce poškozuje. Psychiatrie zná také pojem „bájivé lhavosti“ (pseudologia fantastica, mýtománie), která je projevem patologického lhaní a  podvádění, jež ani nemívá účel a  nepřináší dotyčnému zisk. Ona patologičnost připomíná nutkání, obsesi, ale někdy je spíše projevem nadměrné potřeby upoutávat pozornost. Léčba je vždy obtížná a liší se podle typu základní poruchy. PrŮKaz LÉčBY Dostala jsem kontakt na  jednoho lékaře v Chomutově, že prý mi pomůže odnaučit se kouřit. Objednací lhůta byla skoro rok, takže jsem si libovala, že svoji závislost můžu ještě dlouho nerušeně živit. Rok však uběhl jako voda a já už přes týden nekouřím (kouřila jsem krabičku denně přes deset let). Léčba probíhala na bázi jakési „elektropunktury“, při níž mi lékař do  (asi jemu přesně známých) bodů na  uchu pouštěl pár voltíků a  za  pár dnů, ejhle, jsem nekuřačka. Jsem z  toho taková překvapená

a opravdu přemýšlím, jestli to není „věř

a víra tvá tě uzdraví“. Ne, že by to ve fi

nále nebylo jedno, ale říkám si, že když

to nebylo ani tak finančně náročné a je

to tak účinné, proč už to nedělají v každé

ordinaci praktického lékaře. Víte o  tom

něco?

Vaše otázka mi přihrála na  poznámku

o průkaznosti léčby vůbec. Nechme teď

stranou, že nekouříte teprve týden a že

to svede skoro každý i bez akupunktu

ry. Také ponechme stranou účinnost

právě této léčby při odvykání. Její me

chanismy mohu pouze tušit, ale jsem

otevřen nechat se jakýmkoli výsledkem

přesvědčit. Důležitá je však vaše otázka

proč, „když to nebylo ani tak finančně

náročné a je to tak účinné, to už neděla

jí v každé ordinaci praktického lékaře?“

Problém je v  tom, že dobrý výsledek

u jedné pacientky po jednom týdnu je

z hlediska velkých čísel naprosto nicot

ný. Vím, je to kruté, krev ve  vás kypí,

ale je to tak. Když včela přiletí do  úlu

a hlásí, že tam a tam je potrava, ostatní

zůstanou klidné. „Svědectví“ musí totiž

být mnohonásobné, aby to za akci stá

lo. V  případě průkazu účinnosti léčby

se dnes vyžaduje porovnání s „kontro

lou“, tedy s  placebem, nebo s  neúčin

nou variantou téže metody, například

vpichem do  jiného, neutrálního bodu

či pouštěním zanedbatelných „voltíků“. Takové klinické studie musejí zahrnovat stovky až tisíce jedinců. Také stojí za to podchytit a porovnat ty, kdo hlásí úspěch, s  těmi, kterým to nepomohlo: kolik jich je? Ozývají se, nebo mlčí? Sleduje to někdo? Medicíně založené na  důkazech se říká „evidence-based medicine“. V  dobách velkých charismatických profesorů, jako byli u  nás třeba Mysliveček, Vondráček či Charvát, se pěstovala „eminence-based medicine“ typu „kolego, za  život jsem viděl nejméně pět lidí, kterým mé pilulky pomohly, proto je budete dávat“. To už dnes nestačí, natožpak vaše svědectví. Ale jsem přesvědčen, že dobrá metoda se nakonec prosadí, podobně jako včelí pastva, i kdyby to byla jen sugesce. ÚčInnOst MOzKu Je pravda, že mozek využíváme jen na 10 %? Dá se to nějak změnit? Jaké by to bylo, kdybychom „jeli naplno“? Tento paradox se netýká jen mozku. Zdá se, že jde o  jakousi univerzální nadbytečnost, redundanci, která je charakteristická pro přírodu vůbec. Na stovky vajíček zmarněných ve „zbytečných“ menstruacích a  na  miliony promrhaných spermií přijde zrod

jednoho člověka. Jak neekonomické.

Zápis genetické informace obsahuje

nepatrný zlomek toho, co dává smysl,

zbytek je záhadným balastem, který

připomíná softwarové smetí, jež vám

chtě nechtě bobtná v  počítači, když

léta používáte Windows a  brousíte

po  internetu. Jako by všechno v  pří

rodě bylo využito jen na  10 % nebo

i méně. U mozku nevíme, k čemu jsou

jeho klinicky němé části dobré: když je

neurochirurg uřízne, nestane se buď

nic, nebo dojde jen k  neurčitým změ

nám povahy, iniciativy a  vůle. My ale

nemůžeme na  účelnost neuronů po

hlížet pouze v  prvním plánu toho, co

od  mozku bezprostředně očekáváme

a co redukujeme na schopnost mluvit,

číst, psát, počítat, pamatovat si a  řídit

pohyby těla. Je možné, že obrovské části

mozku, které jsou z  tohoto úzkého po

hledu zbytečné, slouží něčemu, čemu

zatím nerozumíme a  co může souviset

s  minulostí, s  vývojem, s  budoucností,

s  transpersonálními vztahy apod. Na

víc redundance, kterou máte zřejmě

na  mysli, se týká paralelního zapojení

výkonných struktur (jakýchsi výpočet

ních modulů) v  mozku, takže dráhy,

které jsou používány, se znásobují, je

jich spoje rostou a  košatí, jiné naopak

zanikají. Část takového „plýtvání“ spoji

jde na  vrub plasticitě, přizpůsobivos

ti mozku, optimalizaci a  dolaďování jeho činnosti v  interakci s  prostředím. Z  dlouhodobější perspektivy to tedy není plýtvání. A na závěr z jiné ošatky: to, že pouhá část mozku obstará to, co bychom očekávali od celku, připomíná magický princip, který formuloval pro lidskou společnost sociolog Vilfredo Pareto už v  19. století: 20 % obyvatelstva vlastní 80 % majetku; 20 % zákazníků přinese 80 % obratu; 20 % časopisů obsahuje 80 % informací; 20 % trvání porady přinese 80 % závěrů; 20 % tvůrčí práce přinese 80 % úspěchů; 20 % výrobních chyb přinese 80 % zmetků; 20 % investovaného času přinese 80 % výsledků. Zobecnit si jej pro zábavu můžete dál sám. PsYCHIatrOVY OtÁzKY Odpovídáte v této rubrice tak, jako byste sám neměl žádné otázky. Je něco, co vás pálí a  rád byste se na  to zeptal? Třeba někdo z čtenářů odpoví. To je na první pohled lákavá příležitost, ale po kratším rozmýšlení bych si ji raději nechal ujít. Zeptám-li se na  něco takto veřejně, buď nedostanu žádnou odpověď, jak se mi stalo, když jsem žádal o  poradu ve  věci právní kontinuity před rozpadem státu a  po  něm

(prezidentům se vykonávání úřadu

před rozpadem státu do  jejich období

nezapočítávalo, děkanům a  rektorům

vysokých škol ano), nebo se strhne

taková smršť, že lituji, že jsem vůbec

něco řekl. Přesto jsou situace, kdy mne

jazyk svrbí, ale snažím se ovládat, ne

boť shledávám, že to není zase tak dů

ležité. Proč třeba došlo na  spoluúčast

pacienta či doplatek na recept až po tři

nácti letech tahanic, když jsme to mno

zí hlasitě navrhovali už v  roce 1990

a byli jsme vysmíváni? Kde jsme moh

li dneska být, kdyby se udělalo hned

všechno už tehdy? A  přitom už tehdy

bylo jasné, že to tak být musí! Totéž se

školným na vysokých školách. Co bylo

diskusí! A  k  ničemu, stejně se zavede,

jenže pozdě. Nebo v  lékárnách: oneh

dy jsem si chtěl koupit stomiligramový

Anopyrin. Paní mi vlídně řekla, že je

jen na  recept (recepty jsem u  sebe ne

měl). Pak mi ale poradila, že čtyřista

miligramový je volně prodejný, tak ať si

ho koupím a  čtvrtím. Idioti, řekl jsem

si, ale nevěděl jsem přesně kdo. Také

mne těší, že vznikají veřejně prospěš

né instituce, které nejsou státní, třeba

vysoké školy. V  podobném duchu se

chystají výzkumné instituce, abychom

srovnali krok s EU. To je slávy a záko

nů! Proč až teď? Vždyť jsme to navr

hovali už dávno – jako do dubu. Totéž

s  univerzitními nemocnicemi. Začali jsme s tím už v prvních letech po revoluci, mnozí zapomenutí náměstci ministrů zdravotnictví i školství si na to jistě vzpomenou. Donedávna se diskuse o  nich jen „chystala“. A  takových věcí jsou stovky, stačí jen na  chvíli vypadnout z každodenního shonu a připustit paměť, aby se tlačila do  vědomí. No, netrefil by vás z toho šlak? Je lepší odpovídat než se ptát, to ví každý filozof, který se celý život jen ptá  – taky jako do dubu... nÁBOŽEnstVÍ? Má skutečně téměř každý Američan svého psychiatra a  nevzniká tak nový typ závislosti? Neškodí zbytečné vyhledávání psychiatrů vlastní osobnosti a  samostatnosti? Nevzniká tak nové náboženství? Nevyhledávají psychiatra ateisté častěji než věřící (ti mají svého zpovědníka)? Lapidární odpověď zní: nemá, nevzniká, neškodí, nevzniká, nevyhledávají. Dojem, že téměř každý Američan má svého psychiatra, vznikl zhruba v  60. letech 20. století, kdy prototypem psychiatra v  USA byl psychoanalytik a  mnoho slavných osobností zvyšovalo svou zajímavost tím, že se k analýze

veřejně hlásilo. Nezapomínejme, že

Freudova disciplína je méně stigma

tizující než mříže, prášky a  šoky kla

sických léčeben. Analyzovaný člověk

je vlastně svým způsobem trénovaný,

aktivně do  nápravy svého osudu vklá

dá nemalé úsilí, stává se postupně také

expertem na  dynamické pochody lid

ské duše a zkušenost vlastní analýzy ho

i  v  očích veřejnosti jaksi zhodnocuje.

Této módě do  značné míry vděčíme

za  částečnou destigmatizaci oboru

v USA. Od těch dob se však i tam mno

ho změnilo. Zatímco typický ředitel

psychiatrického zařízení v  USA byl

v 60. letech psychoanalytik, v 80. letech

už to byl daleko spíše biologický psy

chiatr („práškař“) a  dnes je to nejspíš

manažer-ekonom. Počet psychiatrů

u  nás a  v  USA v  přepočtu na  100  000

obyvatel je zhruba stejný (okolo 10).

Zvážíme-li, že den má jen 24 hodin a že

prevalence hlavních duševních poruch

(tj. výskyt v  přepočtu na  100  000 oby

vatel za určité období) je v USA a u nás

podobná, pak rozhodně není možné,

aby „téměř každý Američan“ měl své

ho psychiatra. Rovněž závislosti a  je

jich proporce jsou po  světě podobné,

přičemž závislost na psychiatrovi mezi

nimi tvoří jen zanedbatelné procento

a oproti jiným závislostem je poměrně

neškodná. U mnohých lidí vyhledávání

psychiatra (nebo psychologa) skutečně může být projevem nebo i zdrojem určité nesamostatnosti, ale ta si své terče najde i  bez psychiatra, často s  horším dopadem. Nová náboženství samozřejmě vznikají, nejčastěji na bázi sekt, nikoli psychiatrie, ale zde doporučuji pojem náboženství co možná zúžit, protože jinak dojdeme k  závěru, že vše, co člověk potřebuje, uznává nebo po  čem baží, je svým způsobem náboženství. Mluví se pak o  náboženství konzumu, jídla, peněz, ideologií. A na konec: nenašel jsem údaje o tom, že by ateisté vyhledávali psychiatry častěji než věřící, protože to bychom v každé oblasti museli znát kromě počtu návštěv u psychiatra a jejich náboženské orientace také přesné počty tam žijících věřících a  ateistů a  kontakty s  psychiatrem na  ně přepočítat. Když můj kolega, který je psychiatrem v  Izraeli, přijme ateistu, který znenáhla v  rámci rozvoje psychózy nábožensky zfanatičtí, ortodoxní oponenti ho napadnou a  obviní ze zneužití psychiatrie. Když ale jejich ortodoxní souvěrec v  rámci podobného procesu najednou začne jíst vepřovou a  vysmívat se všemu, co dodržoval, hned téhož psychiatra volají, aby odpadlíka hospitalizoval, neb to jistě musí být šílenec...

PsYCHOanaLÝza I DnEs?

Můj dotaz se týká psychoanalýzy, o  níž

se občas v článcích zmiňujete. Váš kole

ga, František Koukolík, ji však považuje

za teorii překonanou a na Západě hojně

opouštěnou. Kdo má tedy pravdu?

Některé části svého těla můžeme ovlá

dat (příčně pruhované svaly), jiné ni

koli (většinou hladké svaly). Nemůže

me si například na požádání posouvat

potravu tenkým střevem nebo ovládat

funkci jater. Podobně část naší psychi

ky je běžně přístupná našemu vědomí

a vůli a část nikoli (nevědomí). Zakla

datel psychoanalýzy, Sigmund Freud,

správně předpokládal, že nevědomí

může být zdrojem mnoha potíží, ale

náprava není dost dobře možná, je

-li zdroj našemu náhledu nepřístup

ný. Proto se pokoušel nacvičit přístup

k nevědomým obsahům psychiky. Jako

první se nabízela hypnóza, ale ta ho

zklamala, protože její využití k  tomu

to účelu bylo omezené a  nespolehlivé.

Všiml si, že nevědomé obsahy někdy

„prosakují“ do  vědomí při chybných

úkonech (přeřeknutí, přeslechnutí, pře

psání, opomenutí) a  ve  snech, jejichž

výkladu věnoval zasvěcenou pozor

nost. Vypracoval tedy metodu volných

asociací, což jsou vlastně nácvikem do  extrému dovedené chybné úkony (myšlení bez cenzury), které obsahují materiál pocházející z  nevědomí, jejž je možno dále zpracovat a  interpretovat. Tento postup je ovšem z  hlediska běžné medicínské praxe příliš pracný a  zdlouhavý. Navíc je omezen pouze na  problémy, které skutečně spočívají v  nevyřešených traumatech a  nevědomých konfliktech, jež se kdesi na pozadí naší duše shromažďují asi jako skryté soubory ve Windows po létech užívání, a není použitelný u jasně biologických poruch „hardware“, mezi něž patří většina velkých duševních onemocnění. Proto má oproti farmakům velmi omezené použití, podobně jako jóga při léčbě průjmu nebo poruše jater. Psychoanalýza přesto znamenala v  psychologii a  v  medicíně veliký přínos, neboť obrátila pozornost k  mechanismům vývoje osobnosti, k povaze mezilidských vztahů, k cestám sebepoznání a  zasloužila se o  liberalizaci ve  vztahu k  sexualitě a  nepřímo i  o  humanizaci psychiatrie. Její největší dopad byl však v  oblasti filozofické a  kulturní. Spoluurčila tón dvacátého století, ovlivnila meziválečnou literaturu (existencialismus, surrealismus) i  výtvarné umění. Její využití v  praktické psychiatrii ve  světě i  u  nás je však až na  výjimky (Argentina) vskutku mizivé. Jde totiž o  odlišné problémové oblasti, které

mají překvapivě malý průnik. Zkrátka

řečeno, pravdu máme s  kolegou Kou

kolíkem oba.

čErVI a PaMěŤ

Četl jsem o pokusech s červy, u nichž si

i část bez hlavy, která dorostla po jejich

rozpůlení, pamatovala reflexy naučené

při pokusech. Mohlo by to znamenat, že

každá buňka může mít svoji paměť?

Rozumíme-li pamětí schopnost ucho

vávat informace, pak má paměť prak

ticky všechno, od  molekuly až po  lidi.

V souvislosti s lidskou a zvířecí pamětí

se nejčastěji uvažuje o  paměti, kterou

zajišťuje mozek, o  paměti genetické

a  paměti imunitní. Genetickou paměť

zajišťují molekuly DNA. Tato kyselina

obsahuje 4 báze: adenin, guanin, cyto

sin a thymin (A, G, C, T). Trojice kom

binací resp. variací z  těchto písmen

kódují vždy jednu aminokyselinu. Kó

dovaných aminokyselin je na 20. Sklá

dají se z nich peptidy a proteiny (bílko

viny). Peptidy a  proteiny jsou součástí

stavby organismů, mohou mít povahu

hormonální, enzymatickou, protilát

kovou aj. Paměť o  stavebním plánu

celého těla je uložena v  každé buňce.

Set „písmen“, která se spolu přenášejí z  generace na  generaci a  kódují nějakou smysluplnou strukturu, funkci nebo znak, se nazývá gen.  Genetická paměť sahá hluboko do  historie přírody a  funguje prakticky bez našeho vědomí. Imunitní (obranný) systém má také paměť. Často si pamatuje infekci, se kterou se organismus setkal, což umožňuje při dalším setkání lepší obranu. Ta je zajištěna mimo jiné tím, že paměťové buňky (z bílé krevní řady) se při opakovaném kontaktu s  týmiž antigeny namnoží a  promění. Část z  nich pak začne produkovat protilátky. Vy jste ale asi měl ve  svém dotazu na  mysli pokusy, které v  70. letech 20. století dělal ve  své laboratoři v  Tennessee dr.  Georges Ungar. Ten například nacvičil zlaté rybky vyhledávat nebo odmítat určitou barvu (modrou nebo zelenou). Z  jejich mozku pak izoloval peptid o  13 aminokyselinách, který vedl k  upřednostňování modré, respektive zelené. Má název chromdiopsin. Podobně ameletin je peptid o  6 aminokyselinách získaný z mozků potkanů natrénovaných na určitý tón tak, aby na něj nereagovali únikovou reakcí. Když se ameletin injikoval do mozku nenatrénovaných potkanů, vyvolal u  nich zmírnění únikové reakce. Ukázalo se, že byl specifický pro určitou frekvenci a  nevyskytoval se u  zvířat trénovaných na frekvenci jinou. Ačkoli

dnes víme, že mechanismy paměti jsou

mnohem složitější, tyto pokusy – včet

ně těch s červy – poukázaly na skuteč

nost, že mnoho informací je uchovává

no v bílkovinách a že blokádou tvorby

bílkovin lze také blokovat zapisování

do dlouhodobé paměti.

KOMPLEX

Kam se řadí komplexy? Samostatně,

nebo do neuróz? A kolik jich vlastně je?

Obávám se, že na  druhou část dotazu

nelze odpovědět. Původně byl v  du

šezpytu komplex chápán jako soubor

myšlenek a  představ. Významný před

stavitel hlubinné psychologie, Carl

Gustav Jung, užil na počátku 20. století

výrazu „gefühlsbetonter Komplex“ pro

soubor citově nabitých představ vy

tlačených zčásti nebo zcela z  vědomí.

Přestože jsou tyto představy do  znač

né míry nevědomé, působí na  způsob

myšlení, cítění, prožívání a chování da

ného jedince. Košatost Jungova výrazu

i jeho obsah se časem scvrkly na „kom

plexy“ a  „mindráky“, jak je chápeme

dnes v  hovorové řeči. Podobně jako

Jung používal výrazu komplex i Freud.

Komplex, zvláště patologický, se pro

jevuje jako přecitlivělost zaměřená na  určitou oblast, jako „parazit“ duševní, sexuální a  společenské činnosti. Je vždy nevědomý nebo přinejmenším odvozuje svůj význam od  těch prvků, které zůstávají vědomí skryty. Vytváří nepříjemné duševní napětí, nepohodu, má vliv na  rozhodování a  mezilidské vztahy. Sytí například pocity méněcennosti, nejistoty a  vztahovačnosti a  působí přílišnou zranitelnost v  určité oblasti. Jedním z  postupů, jak se komplexům dostat na  kloub a  vyrovnat se s  nimi, je právě psychoanalýza a  jí ovlivněné psychoterapeutické školy. Z  uvedeného ale plyne, že chápání pojmu je natolik rozmazané, že nelze komplexy vypočítat a  utřídit, nemluvě o  dalších významech toho slova. Jako komplexy jsou například také označovány druhé úrovně znakových struktur: jedinec totiž nespojuje vnímané předměty pouze na  základě smyslové zkušenosti, ale též podle skutečných souvislostí mezi nimi. Tohoto „významového“ pospojování nejsou schopny děti v předškolním věku, proto neumějí překročit hranice názornosti, která je nutná, aby něco pochopily. Nejběžnější formou komplexního myšlení dítěte je tedy v této fázi vývoje vlastně pseudopojem. Obecně se komplexem myslí spojení, sada předmětů nebo prvků vytvářející nějaký celek. Chemie zná například „komplexní sloučeniny“,

matematika „komplexní čísla“. Zaml

žovači a  mluvkové si pletou komplex

nost se složitostí či uceleností a hovoří

o  komplexních problémech, komplex

ních řešeních a komplexních návrzích.

Kdybyste i  toto měl na  mysli, pak je

druhá část odpovědi ovšem snadná: je

jich nekonečně.

IntuICE

Co je z psychiatrického hlediska intuice?

Intuice není z  psychiatrického hledis

ka nijak zvlášť studována. Nejde totiž

o  chorobu a  ani s  poruchami intuice

se pacienti na  lékaře neobracejí. Je to

problém spíše psychologický a  filozo

fický. Pojem pochází z  latinského in

tuere neboli „dívat se do“. Je to nazírá

ní, náhled, postižení pravdy bez logic

ké úvahy či analýzy. Je to z  velké části

mimovědomá, iracionální pomoc při

řešení problému, který se zdál neře

šitelný logickým uvažováním. Lidově

se tomu říká čuch, nos, instinkt (to je

nota bene nesprávné, avšak vžité užití

toho slova). Jde o  úsudek, jehož vývo

jový proces není uvědomován, který

ale přesto pracuje s  výsledky předchá

zejících logických úvah. Intuice tedy

sice neprochází jasným vědomím, ale zanechává v něm stopy. Jejím základem je předchozí nahromaděná zkušenost a  dříve získané poznatky, které jsou mimovědomě zpracovány. O intuici se hovoří v  psychologii, matematice, logice, estetice a  filozofii, ale nikde není pojem uspokojivě definován. Intuici lze zhruba rozdělit na  racionální (intelektovou) a  iracionální (mystickou). Před lety (1968) vyšla v  New Yorku o intuici přehledná práce Malcolma R. Westcotta, shrnující nejen koncepce, ale i  výzkum intuice (Psychology of intuition. A historical, theoretical, and empirical inquiry  – Psychologie intuice. Historické, teoretické a  empirické zkoumání). V  její teoretické části je hojně citován Carl Gustav Jung, který řadil intuici ke  čtyřem základním duševním procesům. Chápal ji jako vnímání možností a  objektů jako celku bez ohledu na  detaily. Jiní vyjadřovali prakticky totéž jinými slovy a  popisovali intuici jako bezprostřední poznání (De Sanctis, 1928), chápání podle klíčů, které nelze definovat ani určit (Hathaway, 1955), tušení v nejistých situacích, cosi jako víru (Baldwin, 1966). Všem těmto pojetím je společné jedno: intuice dosahuje výsledků, aniž se ví jak. Je to nadběhnutí si pracné analýzy úspornou zkratkou. Aby však výsledek intuice byl co platný, stejně se musí k  jeho ověření a  využití použít rozum

ve smyslu vědomé logické rozvahy. In

tuitivně cítím, že takto odborně bych

do  Reflexu neměl psát, ale protože se

na to ptáte už dva, rozum mi velí, abych

vyhověl.

stuD

Včera jsem se začetla do  populariza

ční knihy nějakého amerického psy

choterapeuta. Zaujala mě jeho teorie

o „nestoudném chování“, které definoval

přebytkem a  zároveň i  deficitem studu

a  zdrženlivosti v  lidském jednání. Po

vrchně analyzoval a porovnával chování

přehnaně stydlivého jedince a  vedle něj

toho, kdo „nezná meze“, dejme tomu

společenské konvence nebo hranice sou

kromí. Překvapilo mě, že v  obou přípa

dech našel styčné plochy: „Máme pocit,

že celé naše bytí je špatné a zkažené a že

musíme tajit vše, co je v  našem životě

autentické.“ Myslím, že pojem „stud“

tak jak ho chápe autor knihy, je mimo

řádně aktuální. Stejně tak fungování zá

bran v  společenském životě, autenticita

prožívání života. (Nechci zevšeobecňo

vat, ale pozoruji, že mnoho lidí v  mém

okolí „se už nedokáže červenat“, obraz

ně řečeno.) Nemám konkrétní otázku,

spíše by mne potěšilo několik fundova

ných vět z vašeho pera. Na  „fundované věty“ je tu málo místa. Když se pokusíme vybavit si pojmy, které nás při slově stud napadají, spatříme sémantické (významové, jazykové) pole zahrnující ostudu, nestoudnost, svědomí, zodpovědnost, cudnost, zahanbení, ohledy k  sobě i  druhým, výčitky a  mnoho dalšího. Prvotně je na pozadí této emoce potřeba uplatnění, ocenění, určité pozice ve společnosti. Je-li tato potřeba ohrožena (pokořena, odepřena, zesměšněna, zpochybněna), může se rozvinout komplexní emoční stav spojený s  negativním sebehodnocením a  nepříjemnými pocity méněcennosti. Tento stav je blízký studu. Představme si tu situaci. Mladá, krásná, úspěšná a  energická žena  – a najednou z ní horda opilých chasníků strhne šaty a pobaveně se chechtá. Ji zavalí pocit ponížení, zhrzení a pokoření, červená se nebo i  rozpláče, neboť její sebevědomí (self-esteem) dostalo smrtelnou ránu. V menším se tak děje i v jiných situacích, kdy se rozvíjí pocit studu většinou jako důsledek selhání, vypadnutí z  kýžené role. Do  jaké míry tento mechanismus funguje a  kdy se spouští, je dáno výchovou a  kulturou, do  které vrůstáme. Naše svědomí je utvářeno rodičovskou autoritou, společností, náboženstvím. To určuje ony „kýžené role“, vůči kterým pak poměřujeme svůj výkon a  svá selhání, jež jsou na  pozadí

studu. Všimněte si ale, že stydět se zřej

mě dokážou trošičku i zvířata (jde však

spíše o  pocity provinilosti než studu)

a že stud se často promítá do osob, kte

rých se selhání přímo netýká. To vyjad

řuje výrok „stydět se za někoho“. Selhání

je v  tom případě zástupné, přenesené,

nepřímé. Šel jsem jednou nočním Mad

ridem se slovenským krajanem, mým

přítelem. Na kapotách aut se předváděly

polonahé prostitutky. Můj přítel pravil:

„Vieš, ja sa za tie dievčatá tak hanbím!“

Neobvyklá mužská reakce, ale důležitá.

Ač vzácná, určuje měřítko, které si mu

síme zachovat, aby se vůbec někdo ještě

zastydět dokázal.

MOC

Dá se nějak bojovat proti „zblbnutí

z  moci“? Myslím, že tato nemoc posti

huje poměrně často ty, kdo se k  nějaké

moci dostali, a  to i  na  té nejnižší úrov

ni (třeba starosty). Takový postižený

ztrácí soudnost, zdravý rozum, dostává

se do  jakési izolace, drží se svého postu

jako klíště. Může třeba manželka nějak

takovému postiženému, dříve normální

mu člověku pomoci?

Předně si řekněme, že nejde o  nemoc.

Degenerace moci je psychologický fenomén starý jako lidstvo samo: Honores mutant mores. To, že se člověk v  mocenském postavení chová jinak než v  podřízeném, je normální a  tak je svět utvořen. Výhodou demokracie (bez ohledu na všechny její slabosti) je právě to, že je ze své podstaty samočisticím mechanismem, který dříve nebo později vyměňuje ty zdegenerované za  čerstvější. Tím problém sice neodstraňuje, ale řeší. To je například rozdíl mezi Castrovou Kubou a  nynější Českou republikou. Společnost je uspořádána v  sobě podobných strukturách, a tak to, co platí pro stát, platí pro kraj, obec, pracoviště. Sám jsem na sobě pozoroval, jak se mění můj entuziasmus a  kritéria rozhodování s  postupujícím trváním mé funkce děkana lékařské fakulty. Proto jsem nakonec uvítal to, že jsem musel ze zákona skončit a předat pádlo jiným. Stal bych se dříve nebo později chtě nechtě obětí stereotypů, poklonkování servilním a  ignorování kritických. Moc je zvláštním způsobem provázena opuštěností, která se zdá paradoxní: jste zván na  recepce, koncerty, návštěvy a  rauty, ale jste nakonec čím dál tím izolovanější, začínáte mít dojem, že nikomu nemůžete pořádně věřit, že jste na  všechno důležité sám. Nikdo jiný nemá na  hladkém výkonu vaší funkce takový zájem jako vy. To vytváří obranné reakce, podezřívavostí

počínaje a  zneužíváním pravomocí

konče. Je pravda, že mnoho politiků

přestala bavit poctivá práce a už se k ní

nikdy nechtějí vrátit. Nejde o geny, jde

o  vývoj. Jsou ale výjimky, jako napří

klad bývalý ministr zdravotnictví Bo

jar, který vám dnes ve  své ambulanci

ochotně vyšetří bolavá záda. Pomoc

zde nemůže přijít od  manželky (ty

naopak většinou stav zhoršují), ale

od správně nastaveného systému: dva

krát a dost. A jste-li přednosta kliniky,

tak v  pětašedesáti uvolníte místo dal

ším. Demokracie je to, co léčí neduhy

mocných. Jediné, co můžete udělat vy,

je vzít to v potaz, až půjdete zase někdy

někde k volbám.

OsOBnOst

Doslechl jsem se něco o  autoregula

ci osobnosti. V  čem vlastně spočívá

a k čemu je dobrá?

Upřímně řečeno nevím, co máte

na  mysli. Vaše otázka je však příleži

tostí k  poukazu na  smysl psychotera

pie, neboť právě v  procesu utváření

osobnosti je to metoda účinnější než

kterákoli jiná. Během svého vrůstání

do společnosti si každý osvojí nejenom

role, které „hraje“ ve  styku s  okolím, ale také tzv. kognitivní styly, prizmata, jakými hodnotí skutečnost. Jsou-li tato schémata zavádějící, tzn. vedou-li k  poruchám přizpůsobení a  činí život jedince obtížným, popřípadě vedou k  duševním poruchám, lze je „přecvičovat“ s  využitím kognitivně-behaviorální terapie, což je jeden z  důležitých psychoterapeutických směrů. Vychází z toho, že emoce jsou výsledkem toho, jak interpretujeme události a jaký mají pro nás význam. Záleží na  kontextu, ve  kterém k  události dojde, na  náladě, v jaké nás zastihne, a na naší předchozí zkušenosti. Jinými slovy táž událost vyvolá různou emoci u různých lidí či u téže osoby při různých příležitostech. Představme si takovou situaci: Když jsem vyšel dnes ráno z  domu, tři další muži se také vydali do práce. Náhodou se každému z  nich přihodilo totéž  – šlápli do  psího hovínka. U  prvního převládala depresivní schémata: „To jsem celý já, to se může stát jen mně, jsem absolutně nemožný, ani si nezasloužím pobývat na tomhle světě, na co sáhnu, to je malér, je to typická ukázka toho, jaký celý dnešní den bude.“ Druhý muž měl spíše sklon k úzkosti: „Teď se vrátím domů, abych si očistil boty, ujede mi autobus, přijdu pozdě do práce a  nakonec mne třeba vyhodí. Když to neudělám, lidi budou mít pocit, že mám problémy s hygienou, to se rychle

roznese a stejně mě vyhodí.“ Třetí muž

má problémy se zvládáním vzteku:

„Čí to byl pes?! Kolikrát to mám sou

sedům opakovat, ať ho nenechají cou

rat před mým domem, ale copak mě

někdo poslouchá? Až je nachytám, to

uviděj!“ Sklon k  depresi vede k  myš

lenkám na  ztrátu, sklon k  úzkosti je

spojen s představou nebezpečí či hroz

by a  pocit vzteku je provázen myšlen

kami na  něčí nesprávné chování nebo

překračování pravidel. Pak je ale ještě

další možnost  – postoj trénovaného

kognitivního psychoterapeuta: Podívá

se na  své boty a  řekne si: „No není to

skvělé, že jsem si zrovna dneska ráno

nezapomněl vzít boty?“ Kognitivní

terapie si nezakládá na  tom, že naučí

někoho myslet více rozumově nebo že

je vždy nutné myslet pozitivně. Základ

ní myšlenka je, že vždy existují různé

možnosti pohledu na tutéž věc či situa

ci. Cílem psychoterapie v tomto přípa

dě je objevit nové možn



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.