načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Stropy - Zuzana Brabcová

Elektronická kniha: Stropy
Autor:

Další román autorky bestselleru "Rok perel". Vnitřní drama prózy se odehrává v psychiatrické léčebně; "detox" se stává místem exponovaných mezilidských vztahů, místem trýznivých ...


Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost

hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2% 90%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Druhé město
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI
Počet stran: 198
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788072276264
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Další román autorky bestselleru "Rok perel". Vnitřní drama prózy se odehrává v psychiatrické léčebně; "detox" se stává místem exponovaných mezilidských vztahů, místem trýznivých otázek i odpovědí na životní traumata, do nichž vstupuje vnější svět jako znepokojivý nebo utišující element. Od zdí a stropů, jakoby se otvírajících do jiného neznámého prostoru, se také odvíjí autorčino silné téma, jímž je "zkoumání" našeho odhodlání či neschopnosti vyjít ze sebe sama a uznat převahu druhého; stejnou závažnost má i kritický pohled na společností vyžadovanou schopnost jedince obstát v nejednoznačném dialogu s mnohotvárností světa.V místy až fantaskním vyprávění se stírá rozdíl mezi takzvaně skutečným a snovým světem, mezi vnitřním prožíváním postav a jejich zdánlivě objektivním obrazem. Sled mnohdy sarkastických scén, v nichž se otevírají bolestná zákoutí lidské touhy po svobodě, znova a znova omezované, lámané, limitované (viz název Stropy), je jakýmsi imaginativním průzkumem lidských možností i "nemožností".

Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











zuzana brabcová / stropy





druhé město / brno 2012





stropy
zuzana brabcová





© Zuzana Brabcová, 2012
© Druhé město — Martin Reiner, 2012
ISBN 978-80-7227-326-3





Sáře










...nad prázdnem strop a v hrudi kra ledu
hranou o hranu skřípe.
Ivan Diviš










11
Teď už to víš: některé skutečnosti roky a  roky povlávají
městem, zmítajíce se sem a tam, jiné však prudce
a okamžitě přilnou k omítce, kůře stromu či kůži cizího člověka
ve zcela určitém bodu. Dnes už to víš, ale tenkrát sis
myslela, že všechny nenávratně ztuhnou a  zmizí v  hlubině
nad stropem, kde zeje rozklenutý vesmír.
Skřet tě však důvěrně, vždyť to tys vězela v bubnu, do
kterého bušil, obejme kolem ramen. Kdyby alespoň uměl
vyslovovat „z“! „Ne-ze-je, ne-ze-je, tam-vůbec-nic-ne-ze-je!“
A protože máš hlad jako zvíře, které se týdny a měsíce
krčilo v sežehnutých prohlubních ostrova, nemohouc
pochopit jeho idealizovaný obrys, ještě ráda vezmeš zavděk
ztvrdlou patkou toho, co jsi prožila, prošlou scénou
a holou kostí obrazu.
*
Dva saniťáci v  oranžovém ji přikurtují k  lehátku a 
zabouchnou dveře. „Jsem jako ta žába,“ osloví úzký prostor,
v  nějž se smrštilo několik let. „Ta žába ze studně, které,
když poprvé spatřila moře, pukla lebka.“ Vyrážejí na
cestu městem, brzdí a  rozjíždějí se na křižovatkách, ona
nadskakuje na lehátku s dlaní opřenou o strop a dívá se
vzhůru, tam, kde je nad ním nebe plné mraků, únorových,





12
větrem zdivočelých a ujíždějících v protisměru;
s praskotem a hřměním se kry mraků rvou z masy ledu
a vyplouvají do nějakého úplně jiného nebe, než je toto; z pohybu
vyvře něco, co má jméno, jen si vzpomenout jaké.
„Pít... prosím vás, dejte mi napít...“ Už ví. Jméno žízeň.
V životě takovou neměla.
Zrzavá hlava se k ní otáčí, nahá slečna vytetovaná na
tučném zátylku se zkroutí do abstrakce.
„Nemam, pani... klídek, jo? Už tam budem, a tam vam
určitě dajó napít...“
„Jenom trochu vody...“ zaprosí znovu, když si zrzek
vepředu přihne z pet lahve.
Ať už mě dovezou, kam dovezou, jediné, co teď mám, je
tenhle chlebník. Jestlipak Rybka ví, co je to chlebník?
Nebo tornistra? Nebo mošna? Až se vrátím... A  k 
mrakům, na něž zírá, přidávají se ploché střechy výškových
budov, símens májkrosoft hjůlit pakárd.
Cloumá popruhem v touze po vodě. Hltu jediném. Rtů
popraskaných svlažením. A  pokouší se rozpomenout na
nějakou nadávku. Jenomže za ta léta s Daliborem všechny
zapomněla. Vějíř hrubostí sklapl.
„Šak sa dočkáte, paní! Včil tam budem! Na mňa sa
nezlobte, já su malej pán, vodu vám musejó naordinovat
jiní...“
Co je to proboha za nářečí? Možná se jenom smolně
zaklínila ve vtipu, do něhož se právě zrzek zamotává ne a ne
dobabrat se k pointě, a až ho ten nešťastník konečně
šoférovi dovypráví, vyklouzne mu z úst v té chvíli trapného
ticha a namíří si to rovnou domů.
Včil tam budem. Ale kde? Papír, který někdo zapálil,
aby smazal důkaz, pomalu dohořívá v umyvadle. A rty
suchými, zatímco staré listí a suché větve praskají pod
nohama, jen tak suše a rozpraskaně a potichu nechá unikat





13
slabiky a nebe zastře žízeň a veliká mocnost skryje
cokoli na dohled: už není cesta a sanitka odněkud někam, už
není chlebník u  boku a  vzpomínka na Rybku: malíčky
zkroutila žízeň a játra proklála, celou bytost vyždímala do
sucha a hadr pohodila do pouště.
Rybko, ty nevíš, co všechno muselo být v  chlebníku,
když jsme šli na pochoďák, do Šárky, do Prokopského
údolí nebo podél Berounky po žluté kolem chatových
osad, na nohách botasky. Mezi sebe a ten dávný
rozcestník, mezi sebe a tebe navršila jsem závěj lží, kterou se mi
nikdy nepodaří odhrabat. Vyrábějí se vůbec ještě?
Botasky?
Teď ale nemám v mošně náplast, očkovací průkaz ani
chleba s  trvanlivým salámem, jímž vždycky všechno
načichlo; měla bych ti napsat esemesku, dokud je čas, abys
neměla starost, abys zítra v hrůze neobvolávala
nemocnice a všechny urgentní příjmy a márnice, ale přikurtované
tělo mi zkamenělo v  monument. Zkouším nadzvednout
paži: je z  pískovce, ze žuly, z  mramoru. Nepatří mi. Leží
nehybně podél cizího těla jako tlapa sfi ngy.
Jedou věčnost. Na střeše prosklené budovy, kterou
míjejí, spatří dělníky, instalují tam světelnou reklamu.
Vznese se k ní, k Staropramenu složenému z barevných
žárovek. Plachtí a  pije tu hořkou, studenou, blyštivou rez,
zatímco upírá pohled na své pantofl e trčící k mrakům nad
sanitkou, náhle je jimi fascinovaná, jsou fi alové
a chlupaté a určitě od Vietnamců, dostala je od mámy pod
stromeček; zrzoun se udiveně ohlédne, ženská se teď směje jak
blázen, neboť jí připadá, že něco tak příšerného jako tyhle
bačkory, co má na nohou, musí nutně být garancí
šťastného rozuzlení.
Utéct. Vzít roha. Vyletět, jen co sanitka pukne jak bílá
larva.





14
„Kam mě vezete?“
Ženský akt, rozvalený v zrzavém porostu, se ani
nepohne, člověk spolkl nářečí a  zas němě zírá na ulici před
sebe. Teď se ale rozzíval tak, že si dosud ležící slečna
zprudka sedla a trochu zezelenala. Možná to bude tím, že
zvolna upíjí ledové mojito. Ale tohle pití si přece
objednala ona! Vždyť sedí s mámou v kubistické kavárně a číšník
před ně právě staví dvě sklenice a  talířek s  věnečkem.
Samozřejmě je věneček do čtverce, jsou přece v 
kubistické kavárně. Za křídlo si sedá pianista, až sem je
slyšet, jak mu praskají všechny klouby, unaveně hrábne do
kláves.
„Chtěla jsem s tebou mluvit, a teď tohle...“ řekne máma
do prvních hřmotných akordů. To já, ne vytetovaná,
usrkávám mojito a  směju se, neboť: „Mami, slyšíš, co to
hraje?“ A opotřebované pianistovy hlasivky se
sentimentálně rozskřehotají:
Oči čornyje, oči strastnyje,
oči čornyje, i prekrasnyje,
kak lublju ja vas,
kak bajus ja vas,
v něudobnyj čas
ja uznala vas...
A  máma nevěří, že je to náhoda, že jsem tu písničku
u pianisty neobjednala, a spokojeně zaboří lžičku do
kubistického věnečku —
„Kam mě vezete?“ Nekřičí. Osedlá řev. Zkrotí tón tak,
aby umožnil zcela běžnou, věcnou, víceméně slušnou
mezilidskou konverzaci. Ale zátylek oněměl. Už ani
nevyprávěl svému kolegovi za volantem vtipy o  cikánech a 
teplouších.
Zničehonic sanitka zastaví. Bouchla dvířka. Dlouho se
nic neděje.





15
Sním a  ne snad o  mojitu, to bych si nedovolila: jdou
prostě pro vodu, dají mi napít. Přece nevezou věc. Kus
pískovce v  pantofl ích. Někde na záchodku u  pumpy natočí
vodu do pet lahve a koupí si kafe z automatu, řidič
s cukrem a saniťák bez, a obloženou bagetu a krekry
s příchutí slaniny. Vždyť i z vozovky před autem teď tryská gejzír.
Mrak nad městem puká a proud vody mi míří rovnou do
úst. Dole na Můstku se tři staré obtloustlé rozesmáté
brebentící Italky sklánějí k pítku v horkém letním dni, 16.
července ve 13.15 roku 2008. Nebo jindy? Záleží na tom?
Nastavuji dlaně pod pramen vyvěrající kdesi vysoko
v  horách, jsi se mnou; následuji tvoje sehnutá holčičí
křehká záda a tvůj rázný neholčičí krok, který praví:
Sakra neválej se furt s  těma svejma depkama v  posteli
a vstaň a choď, jdi, štráduj, kráčej, rázuj, mašíruj si to
krajinou a drápej se do kopce a z kopce seběhni, dýchej
zhluboka, jak ti to říkávala máma, když jsi byla malá holka,
ježiš, vždyť ty dejcháš jak při porodu, musíš zhluboka!,
nasávej vůně, koukej, co se kde šustne za strom, zvíře či
kámen, támhle zborcený posed a pod ním hřib, kdys
naposledy našla pravej bílej hřib?, a vítr v korunách a mezi
prsty pavučina, na tvém rameni v krůpěji tvé krve sedí
komár.
A dáváš mi pít z dlaní, moc to nejde, mám akorát
mokrou tvář. Před sebou máme ještě deset kilometrů a nohy
samej puchejř. Náhle se dole v  údolí pod námi rozklene
krajina, ozářená zapadajícím sluncem. Obejmu tě, jako
kdyby to mělo být naposled. Kde je ta chvíle? Kdo by ji
našel v mém těle, strnulém teď v sochu? Kde je ta chvíle...
kdo by ji našel... a tvůj jazyk v mých ústech, chuť
ostružin, tvoje sliny, život.
Konečně. Zrzoun otevřel dveře a  zase je prudce
přibouchl. Na sedadlo vedle ní se sesunul člověk v koženém





16
sáčku, z obličeje mu trčely hranaté plastové brýle.
Vypadal trochu jako Andy Warhol.
„Nemáte něco k  pití? Mám děsnou žízeň,“ zašeptala,
když se zase rozjeli.
Sotva o  ni zavadil pohledem. Nejspíš jen s  nezájmem
zaregistroval přikurtovaný monument s fi alovými
pantoflemi, kterému ležel na břiše chlebník z  roku raz dva.
V tom spěchu v krabici od Popela nic jiného nenašla.
Odvrátil zrak a neřekl ani slovo.
Kamkoli se nechám odvézt, Rybko, abych odčinila, co
jsem ti způsobila; budu brázdit nemocniční chodby,
nechám si vrazit do útrob hadice a v noci se přikryju
mumláním nemocných stařen a  jejich potomků u  proleželých
postelí, potomků otrávených z času promarněného
v hnusném nemocničním smradu, vpustím si do hlavy jako
pokání bezedné blábolení světa a skřehotavý skřek skřetů.
Pohleď, jen se podívej, jak mdle a unaveně vycházím na
vězeňský dvůr a  cintám si na mikinu omáčku z  ešusu
a jak mě po nocích osahávají hladové ruce zlodějek;
vrhnu se do modliteb, ledových jak Vltava v lednu, anebo
navždy znehybním v  bublině mlčení; a  pak, přískoky, leh
a vztyk, vztyk a leh, obejdu horu Kailás, nad kterou
krouží supi a na jejímž úpatí si tvůj dědeček přál být rozsekán,
až umře.
Kamkoli, jen ne do Zahrady.
A zase drncají městem po kočičích hlavách, po asfaltu,
zastavují na semaforech. V  jednu chvíli se Ema otočí na
bok, pokud jí to popruhy dovolí, a zvrací. Zvrací Andymu
Warholovi pod nohy. Na podlaze sanitky se zaleskne
docela malá medúza, bublina komiksu, do které zapomněli
napsat text.
„Nechcete si se mnou zahrát tichou poštu?“ zeptá se.
Ale Andy nerozumí. Jak by mohl. Tichá pošta se přece





17
ve dvou hrát nedá. A tak ji začne hrát sama se sebou,
šeptá si a drmolí, koktá a posílá dál, až ji náhle napadne, co
kdyby to aspoň jednou v  té hře bylo naopak: co kdyby
se na konci z  prvotního blábolu zrodilo zřetelné slovo:
třeba —
Zahrada. Vidí ji, jak divoce pulzuje, jako kdyby ji
stvořili před vteřinou, ten výsměch symetrii, obludný kosmos
rozťatý v triptych. Kolem studny, do níž v trsech prší
mrtví ptáci, cválají v temné krajině protkané záblesky světla
nazí jezdci na prasatech; papež-ďábel na honosném stolci
požírá a  vzápětí zas vyvrhuje zatracence a  vtom kolem
přetančí pekelná muzika a  skřet s  bubnem, v  němž je
uvězněno batole, a  tady škorpioni a  muž ukřižovaný na
harfě a  tam zas dvě uši spojené jehlou, ze kterých trčí
střenka nože.
„Papež-ďábel tam požírá...“ Brýle se k ní tázavě obrátí.
„Nevíte, kam nás vezou? Nemáte něco k  pití?“ A  Andy
Warhol kupodivu promluví. „Netuším. Asi je vám zima.“
A Andy Warhol si sundá kožené sako a přikryje ji tím
sakem až po bradu.
Saniťák něco hlásí do vysílačky. Teprve teď si
uvědomila, že není zapnutá siréna. Naštěstí tedy ani ona, ani
Warhol nejsou vůbec důležití. Žádné akutní případy. Měla
zkusit odejít z pohotovosti v Motole po svých a nechat jim
tam místo sebe jen prázdný neopren, doplavat domů
a  usnout, bez prášků konečně, spát čtyřiadvacet hodin
a  pak se vzbudit, vytáhnout žaluzie a  jít do práce a  na
oběd s Rybkou a večer zapálit svíčky a pustit si Nico
a čekat, až zazvoní Dita... A povídat si s ní a smát se a pak
promilovat noc. Vzbudit se. Vytáhnout žaluzie. Jít do práce.
Zavolat Rybce, pozvat mámu na mojito a  kubistickej
věneček do kavárny. Pohnout se prostě v  bezpečném břiše
kaž do dennosti.





18
Spát, dlouho, ještě se nenarodit, usnout konečně, po
těch letech, bez prášků. Ale dokáže to vůbec ještě její
tělo?
„Léčila jste se někdy na psychiatrii?“
Už třetí hodinu ležela na příjmu v  Motole a  do žíly jí
stékal další jed. Další k  tomu, co spolykala během dne
a  noci. Vedle za zástěnou doktor hlasitě přivolával
nějakou ženu z  glykemického šoku: „Paní Voráčková, slyšíte
mě? Mrkněte, jestli mě slyšíte!“
Zas a znovu slyšela Ema jeho pevný hlas, stoupající ke
stropu a vracející se zas k podlaze, šamanský hopík
probouzející mrtvé. Mezitím třikrát poprosila o  mísu a 
milionkrát zatoužila vstát, poděkovat za péči a  odejít. Ale
jakmile se nadzdvihla, prostor se divoce rozpohyboval,
roztočil a vyrazil v kruzích po spirále.
A  tak to vzdala. „Už víc jak rok... jenom po těchhle
prášcích spím a nic mě nebolí.“
„Tak sakra paní Voráčková! Teď už se přece vracíte!
Slyšíte mě?“
„Kolik jste si jich dneska vzala?“
Nazdařbůh plácla nějaké číslo, tak jako tak bude ten
příklad za pět. Výraz v  doktorčině tváři se nezměnil ani
v  nejmenším. Všechno věděla, viděla, předpokládala, se
vším se už setkala.
„Musíte počkat na převoz.“
A  pak, za hodinu, za dvě, za věčnost, ji dva saniťáci
v  oranžovém přikurtují k  lehátku a  zabouchnou dveře.
Vyrážejí na cestu městem, nebe je plné mraků,
únorových, zdivočelých a ujíždějících v protisměru a ty mraky
pukají a těžknou jako kry.
A ještě něco spatřila tam nahoře nad Prahou:
s neobyčejnou elegancí, mizejíce a zase se vynořujíce
z temnějících mraků, jak dva čápi tam plachtily a kroužily dva bílé





19
sandály. Nemohla od toho výjevu odtrhnout oči. Napjatě
sledovala jejich plavné dráhy, které se křižovaly a  zas
vzdalovaly, zatímco po nich zůstávala na nebi jak po
letadlech stále složitější spleť čar. V jednu chvíli jí zmizely ze
zorného pole, ale brzy se tam zase objevily, hrály si na
babu a honily se v závějích nebe. A přece bylo v té
úchvatné sandálí hře něco zneklidňujícího a skličujícího, nějaká
tříska uvízlá pod kůží. A najednou jí to došlo: v tanci,
který mátl, se jeden nenávratně vzdaloval od druhého.
Byl to jejich poslední den v  Limni Keri. Kufry už měli
naskládané v  autobusu a  čekali na řidiče. „Pojď ještě na
skály, rozloučit se. Bůhví kdy zase uvidíme moře... a řidič
se asi hned tak neobjeví, v téhle zemi je čas veličina defi -
novaná dosti odlišně.“ Tím chtěl Dalibor prostě říct, že se
zase řidič zapovídal s  tou výřečnou pokladní z  místního
marketu.
Rychle se vydrápali na skaliska, která tu prudce spadala
do zátoky. Každá třetí, pátá, sedmá vlna se roztříštila
o kamennou masu a celé je zmáčela. „Podívej, už zase plave!“
V  moři, v  neuvěřitelné dálce od břehu spatřila malou
černou tečku. Nepatrnou, sotva postřehnutelnou hlavu
„jejich“ plavce. Každé ráno a každý večer se ten vytrvalec
ztrácel kdesi v oceánu a oni ho znali jen jako bod
vynořující se a zase mizející v nesmírnosti — nikdy ho neviděli,
jak do moře vstupuje nebo jak z něj vylézá, netušili, kdo
to je a jak vypadá. Kdyby se teď ten člověk, žena či muž,
ponořil nadobro, kdyby se stali svědky jeho utonutí tam
v  té nepředstavitelné dálce, nemohli by dělat vůbec nic.
Smrt, titěrná jak špendlíková hlavička, byla by zcela
nepodstatnou, okrajovou událostí v širé modři lhostejného,
odvěkého pohybu, jen další vlnou z bezpočtu vln. Prostě
by slezli ze skal, nastoupili do autobusu, koupili si na
letišti poslední řecké pivo Mythos a odletěli do Prahy.





20
Raději vytrvalce přestala pozorovat. V náhlém popudu
se vyzula z korkových sandálů, rozpřáhla se a mrštila jimi
do moře. Zmizely v pěně, zapochybovala, jestli vyplavou.
Chtěla se už otočit a jít, ale Dalibor jí stiskl zápěstí. Bílé
sandály se vynořily a teď divoce tančily na vlnách, ale
zatímco jeden byl smýkán ke břehu, druhý zamířil na širé
moře. Občas je sice nějaká vlna přiblížila k sobě, sled
dalších však nevyhnutelně vzdaloval jeden od druhého.
„Proč jsi to udělala?“
Překvapeně na Dalibora pohlédla. Slamák, tmavé brýle,
zarostlá brada. Nedíval se na ni, sledoval tanec
vzdalujících se bílých sandálů. Spálený nos jako by se chtěl
osvobodit z obličeje a... a co? Snad se za nimi vrhnout ze skal.
Zdálo se jí... ale ne. Dalibor by přece... kvůli nějakejm
botám... Jistě jen sprška vody.
„Co blbneš? Vždyť víš, že si stejně potřebuju koupit
nový... Byly sešmajdaný a u levý byl utrženej pásek a...“
Slyšela se, jak plácá, drmolila a mlela dál v náhlé
panické hrůze z ticha, které by mezi nimi zazelo jak
nepřeskočitelná trhlina. Blbý proud řeči se z ní řinul a řinul, už ani
nevěděla, co žvaní, zamotala do toho snad i nové trendy
v  letním obouvání a  že se hned po návratu poohlédne...
opravdu je potřebuje... má několik vytipovaných obchodů...
A zatímco sebou s bolestným znechucením
opovrhovala jako už dávno ne, zatímco jeden bílý sandál znepatrněl
v zátoce a druhý už nadobro zmizel, Dalibor, její manžel,
který přece nikdy nezvyšoval hlas, ji okřikl. Popravdě
zařval.
„Ztichni! Copak to nechápeš? Mělas je spojit! Přivázat
k sobě!“
Ano, slyšela dobře. Opravdu zařval „ztichni“. Mohl říct
„drž klapačku“, „sklapni“ nebo „zavři zobák“, ale ani
nejvyšší rozhořčení nebylo s to nabourat mu slovník.





21
Za tři čtvrtě roku podal Dalibor žádost o  rozvod.
Kupodivu v  ní o  bílých korkových sandálech nebyla ani
zmínka.
Zdá se, že Ema teď vezme zavděk čímkoli, jakoukoli
vzpomínkou, třeba do starejch bot se zahryzne, jen aby
nemusela být tady a teď, jen aby aspoň na zlomek vteřiny
unikla ze sanitky. Ale sanitka je hermeticky uzavřená
jako batyskaf: od téhle chvíle už nic nepronikne ani ven,
ani dovnitř.
Věděla jistě a bez iluzí: kdyby teď v chlebníku, v nějaké
postranní kapse plné drobků, kterou přece jen
zapomněla prošátrat, nahmátla ještě nějaký zapadlý hypnogen,
nezaváhala by ani na okamžik. Rybko, nedívej se, co to tropí
tvoje máma, pluješ jí krví k srdci a ze srdce vyplouváš na
vratké loďce z borovicové kůry, nedívej se, zavři oči,
zhasnout a  spát, dočtena dávno ta o  Kostěji Nesmrtelném
i všechny Grimmovy, jen jeden, poslední stilnox, jen ještě
aspoň hodinu nevědět, nebýt.
Ale nebyla žádná zapomenutá kapsa: všechny
a všechno, každý kout prohledala milionkrát, v šíleném třasu
vytřepala sedmnáct svazků antické knihovny svazek po
svazku a  bezpočet dalších knih, které jí padly pod ruku
a do nichž si po léta byla zvyklá schovávat plata,
zastřižená manikurními nůžkami na minimum, už dávno knihy
nečetla, a přece je otvírala s takovou dychtivostí, až si
občas o ostré hrany těch plat pořezala prsty, zejména tlusté
romány si oblíbila, kdo by měl trpělivost důkladně
prolistovat druhý díl Muže bez vlastností.
Nikde nic. Ani v  balíčku vložek. Během dnešního dne
spolykala patnáct posledních prášků a to je konec. Šlus.
Utrum. Finito a pak už jen bezduchý kokon, ubohý hmyz,
zpackaná metamorfóza na koberci. Nemyslet, spát. Spát
a hlavně nemyslet na to, jak ti bude, až se probudíš.





22
A  náhle rozťal prázdnotu, v  níž užuž mizela její mysl,
oslnivě bílý blesk. Čekala, že se v ní vzápětí ztratí, ponoří
se znovu do tmy, ale znehybněl a  chvěl se tam dál jako
třpytivá kanoucí slina, ozařující vůkolní nicotu. Rohožka!
Zapomněla na rohožku! Byl tu přece ještě jeden úkryt, na
který byla velice pyšná. Prášky — jako by jí ani nepatřily,
když byly na chodbě! — bylo ovšem nutné ponechat
v krabičce, jinak by plato podezřele chřestilo a  obsah se
proměnil v  bílou drť. Otevřela dveře od bytu a  v  podivném,
horkém víru klesla na čtyři: pod rohožkou byly jen vrstvy
prachu.
A tak ji tam ráno objevila sousedka.
Teď už spi, Rybko. Možná se všechno zase zrodí z tvého
jména, tak jako z  jediného semene rozkvete hladina
zázračnou spletí vodních rostlin, a já se k tobě zase skloním,
k  vůni tvých vlasů, až budeš spát. Když jsi byla malá,
tvrdilas přesvědčeně, že spíš s  otevřenýma očima jako
ryby.
Uvědomila si, že Warhol ji pozoruje. Pokusila se usmát.
Za tu koženou bundu. Najednou se rozškytal, tak
legračně, jako dítě, nezastavitelně, až mu brýle začaly
poskakovat na nose. Nechtěla se na něj dívat, aby ho neuváděla do
rozpaků, otočila se: a tam venku, na zdi, běžící písmena...
slova... v  duchu si je stále opakovala, aby jim přišla na
kloub, „ústa v  ní“... snad zlomek verše nějaké milostné
básně nebo... „ústa v ní“, „ústa v ní“, „ústa-v-ní“ —
konečně jí to došlo: tohle nebyla ani náhodou báseň, nýbrž
název ulice: „ÚSTAVNÍ.“
Byli v Zahradě.
Z přijímacího pavilonu vyšla doktorka a podala
zrzavému nějaké papíry. Pomalu jeli po asfaltových cestách
a  Ema zapomněla na žízeň. Zastavili. Detox, léčebna
závislostí. Tak odtud se dostanu nejdřív za tři měsíce. Mož-





23
né vedlejší účinky: snížené libido, vypadávání vlasů,
abnormální sny.
„Tož, paninko, už sme tu!“
Bodrý zrzek trhnutím otevřel dvířka a rozepnul mi
popruhy. Podávám Andymu sako, jakoby nic beru chlebník...
Nečekal to, od takové trosky: zničehonic jsem mu
zaťala dráp přímo do zátylku, až nahá slečna vyjekla bolestí;
využila jsem toho a v náhlém poryvu síly do něj vrazila, až
se zapotácel, a dala se na úprk.
„Zdrheeej!“ zavyl za mnou Warhol s  šílenou bujarostí
v hlase, po škytavce ani stopy.
A tak jsem zdrhala. Věděla jsem dobře, kterým směrem
je východ: v létě jsem tu byla s Ditou na akci Mezi ploty
a  koupila si proutěný košík na šití. I  tam byly schované,
pod jehlami, v kulaté krabičce od antiperlí. A pak, kdysi
dávno za Daliborem, když se sem uchýlil, aby dostal
modrou knížku a nemusel na vojnu.
Samozřejmě se hnali za tebou. V  běhu jsi vytáhla
z chlebníku mobil. „Rybko!“ — „Co je, mami? Co se děje?
Kde jsi? Proč tak strašně dejcháš?“ — „Neměj strach,
vrátím se... seberou mi mobil... ústa v ní... Detox!“
Nějaký blázen, celý ovinutý pásem šály, takže se
podobal mumii, která se vyštrachala z nějaké zasuté štěrbiny
času, si stoupl na lavičku a začal divoce fandit, máchal
rukama a řval „do toho! do toho!“, nebylo ovšem jasné, komu
patří jeho sympatie, zda saniťákům, nebo ženské v 
pantofl ích. Co na tom, že díky těm nemožným bačkorám,
které dostala od mámy pod stromeček, vzala akčnost celé
scény za své. Co na tom, že se ti jedna ta papuče vyzula —
periferním zrakem zahlédneš, jak mumie skáče z lavičky
a vrhá se k té trofeji, ukořistí ji jako fanoušek odhozený
ručník borce a s vítězným výrazem ve tváři ji rychle
souká pod šálu — co na tom: ta zbylá se promění v  raft , na





24
němž se vyřítíš z peřejí Zahrady rovnou do klidné,
konejšivé náruče Dity. Do máminy kuchyně, voda na kávu už
vře. Dvě kostky cukru a výdech: „Teda mami, já měla ale
dneska opravdu hodně blbej sen!“
Ještě to nevzdávala. Jestli se jí podaří doběhnout támhle
k  té telefonní budce, proběhnout hlavní budovou kolem
vrátnice a  pak bránou na schodiště, octne se na druhé
straně, kde bude, bůhví proč si to myslela, nedotknutelná.
A  Ema v  běhu, v  tom směšně kulhavém úprku přísahá:
jestli se mi to podaří, začnu znovu. Vykašlu se jednou
provždy na to svinstvo. Dokážu to. Byla přece období, kdy
jsem to vůbec nepotřebovala. Třeba... ale nedařilo se jí
teď rozpomenout na žádné. Prostě na ten čas, kdy to
nepotřebovala, nedosáhla: byl příliš daleko, někde za
obzorem pukl jak vejce a beztvárně se rozlil po Zahradě.
Chytit tak mrak a škrtit ho tak dlouho, až z něj
vytryskne řeka.
Zrzek ji zezadu chytil do kravaty a řidič jí zkroutil
zápěstí. „Ženská, nevyvádějte!“ řekl smířlivě.
„Ty pičo zasratá,“ neodpustil si zrzek, nejspíš za to
rozlité mojito na zátylku.
„Mam jenom jednu bačkoru,“ vzlykla, jako kdyby to
byla okolnost, která jednoznačně znemožňuje
nedobrovolnou hospitalizaci na uzavřeném oddělení.
Ale nebyla to už pravda. Neboť i ta druhá, raft , v nějž
skládala poslední naději, se při té potyčce převrátil
a zmizel kdesi ve víru za ní.
Muži ji podpírali z obou stran a vlekli ji, jak to šlo, a jí
se zdálo, jako by se ztrátou pantofl í přišla i o nohy, jako by
se její tělo od pasu dolů proměnilo v nemohoucí ploutev
obří ryby. Byla tedy rybou a kolem právě proběhlo stádo
prasat osedlané nahými jezdci. Proč ne. V Zahradě přece
bylo možné vše.





25
A zatímco Zrzek stiskl zvonek na dveřích pavilonu
číslo 8, před nímž se to podivné procesí zastavilo, vzhlédla
Ema naposledy, s  bušícím srdcem na nebe nad sebou.
Mraky, šeď, nic moc. A  přece: náhle se kus mraku urval
jak kra a  s  děsivým praskotem a  skrze prostor ztuhlý
v led se vydal na cestu.
Vypij je, zhltni ty mraky a vsrkni vší silou: protože teď
už tě čekají jenom stropy.
Chodbou zničehonic zavyl hlas: „Příjééém!“ Prásknutí
dveří. Trčí tu bezradně před sesternou v ponožkách.
Naproti sesterně je kuchyně, zahlédne obrovský hrnec plný
špenátu, řadu židlí pod telefonním aparátem a dveře do
jídelny. Začínají se odtud trousit ženské, zprvu líně
a apaticky, ale když ji spatří, oči jim zazáří, rty se pootevřou
a barva se vrací do bledých tváří. Aspoň něco se děje. A to něco
navíc vypadá mnohem zbědovaněji než ony, což je samo
sebou potěšující. Oživlé mátohy se nenápadně, jakoby nic
přibližují a vzdalují, mizejí v jídelně a zase se z ní vynořují,
některým chybí trup; nohy jim vyrůstají přímo z hlavy jako
těm hlavonožcům, které kreslila Rybka, když byla malá;
chodba se začne rozpadat ve  změť detailů: úsměv bez
zubů, turban z  ručníku, chtivě vytřeštěné oko a  hranatý
šepot: „Máš cigáro? Na horním se stejně nesmí kouřit.“
Nestačí odpovědět — ohromná ženská s rozpuštěnými
vlasy po pás ji obejme kolem ramen: „Toxo, nebo alko?“
Ema nerozumí. Netuší, že tuhle otázku, používanou
tady místo pozdravu, uslyší ještě tisíckrát. Nerozumí
a žízeň jí znovu zatlačí hlavu hluboko do písečné duny.
V transu polospánku se kymácí ze strany sem a  tam, s  tupou
pravidelností metronomu, který stával Rybce na piáně.
Náhle se k ní přitočí jakási bytost, v bílém obličeji samý
piercing, prudce ji políbí na rty a  pak divoce zašeptá:
„Chaimo margiz duz!“





26
Možná špatně porozuměla, nepodařilo by se jí určitě
zopakovat, co právě zaslechla, ale přesto jí ty zvuky
připadaly povědomé, jako by kdysi dávno věděla, co zname nají,
jako by to byl v nějakém předešlém životě její rodný jazyk;
povědomá, rozhodně povědomější než teď její vlastní řeč,
věty, které ji už měsíce a roky těsně ovíjejí a zavinují
v mumii jak ta bláznova šála.
Bílá bytost má stále tvář těsně u  její, měsíční krajina
plná kráterů, ještě chvíli a  Ema se v  ní nadobro ztratí.
Čeká na další zaklínadlo; namísto toho jí holka mohutně
krkne přímo do obličeje a  nepříčetně se rozřehtá. Emu
smete vlna smradu. Co je to jenom za smrad? Ach ano, jak
mohla zapochybovat o špenátu! Mámo, tady se zbláznim,
přijď si pro mě, vyzvedni mě hned po o, nenechávej mě tu!
A  zničehonic do ní ten zelený smrad jak vrah prudce
strčí na vrcholu schodiště a ona padá, řítí se dolů, drkotá
schod po schodu a každý ten schod se rozezní jak
klávesa piána, až tím svým pádem vytvoří Ema falešný akord,
akord k akordu v nepříčetné ohlušující atonální skladbě,
letí po hlavě, v níž praskají kry, a z jedné té pukliny vyleze
Rybka, bože, ještě že jsem ti stačila zavolat, najdeš mě
a jednou mi třeba odpustíš, najdeš mě tam dole pod
betonovým schodištěm a chaos úlomků složíš v nový tvar,
dokážeme to spolu; ale padala už tak dlouho, v uších jí
skučel vítr, povětří vůkol kvičelo jak gumové zvířátko, padala
věky, a právě ve chvíli, kdy ji napadlo, co když je to
schodiště nekonečné, co když v  Zahradě to, co začne, nikdy
neskončí, zahlédla hluboko dole pod sebou dno. Ještě
několik zakrvácených kláves, přemetů, úderů, vyplivnutých
zubů, akordů, slz a kleteb, než se konečně, jak dlouhá tak
široká, rozplácla na linoleu, než se zřítila do kuchyně
jejich smíchovského bytu, než přistála rovnou u matčiných
nohou.





27
*
„Emičko, neválej se tady a hraj si s něčím! Za chvíli bude
oběd.“
Pomalu se sbírá z podlahy; pár boulí a modřin, nestojí
to za řeč. Ještě vzhlédne tam nahoru, k rozeznělému
schodišti, ale místo něj spatří jen tichý strop jejich kuchyně.
Zaslechne zvláštní ránu, jako když někdo nafoukne pytlík
a praští do něj: budoucnost sklapla schodiště jak vějíř.
„Mami, mluv za něj!“ podávala mamince Myšáka.
Obvykle se maminka hned vpravila do role, někdy se
dokonce v Myšáka proměnila, ale teď se jen obrátila ke sporáku,
kde míchala cosi zeleného, co se jí jistojistě nepodaří
spolknout.
„Teď ne, Emičko, až potom.“
Zauvažovala o „potom“. Bylo to divné, ale „potom“ bylo
v budoucnosti. Až jí dá maminka jídlo na talíř, zkusí říct:
„Teď ne, až potom.“
Když se dost napřemýšlela o  „potom“ a  vystoupala po
každém „potom“ jak po schodu zas nahoru na schodiště,
spatřila zvláštní bytost, nějaké strašidlo se k ní důvěrně
přitočilo a  zamumlalo divná, nesrozumitelná slova. Po
klouzačce, která byla naštěstí hned vedle schodiště, sjela
raději rychle dolů zpátky do kuchyně.
Všimla si, že se Myšák na břiše páře. Situace
vyžadovala okamžitou anestezi. Ořezala tužku v ořezávátku, až
byla tenká jak jehla, a vbodla ji plyšákovi do místa vedle
otevřené rány. Operace mohla začít. Soustředěně,
centimetr po centimetru vytahovala na světlo Myšákovy
útroby, špinavou vatu —
„A mami, to všichni umřou?“ ta otázka z ní vylétla jen
tak mimoděk, nebyla si totiž tak zcela jistá, že pacienta
zas přivede k životu.





28
„Ano,“ houkla maminka roztržitě od plotny.
Chtělo to asi bleskový zásah — Ema prudce roztrhla
celé Myšákovo břicho, zatoužila mu vpravit do útrob, co
zeleného bylo navařeno, ale Myšák už nebyl, ztratil tvar
a z vnitřností se mu vyvalila umělotina a tvář se mu
zkřivila k nepoznání.
„Já ne.“ Já ne! Rychle, aby nikdo nepostřehl její
zpackanou operaci, narvala torzo do odpadkového koše.
Chvíli čmárala na papír, jako že píše důležitý dopis,
snad Myšákovo úmrtní oznámení, ale pak neohroženě
namířila rapír tužky znovu na matku, aby jí dala ještě jednu
šanci.
„Všichni možná umřou, to je jasný, ale já ne.“
„Ty taky.“
Ty-taki, ty-taki, ty-taki — začala si prozpěvovat
a představovala si přitom Eskymáka na odplouvající kře.
Tytakitytaki — a náhle si vzpomněla, jak jim chcípla želva a jak
ji chvíli úporně postrkovala na podlaze vařečkou,
dostrkala ji až ke stolu, ale nebylo to nic platné.
Až teď k ní doputoval smysl matčiných slov.
Jejich oči se setkaly.
„Já ne!“ poskytla matce poslední možnost k opravě.
„Ty taky, Emičko, já taky. Všichni umřou, tak je to na
světě zařízený.“ Asi se maminka špatně vyspala.
Holčička se rozvřískala: „Já ne! Nelži! Lhát se nemá!“
Pokoušela se matku udeřit, přece proto, aby se
vzpamatovala a přestala říkat nesmysly, ale tam, kam
napřáhla pěstičku, bylo jen prázdno, matka se jí začala prudce
vzdalovat, přestože zůstávala na místě, stála u  plotny,
a přesto mizela do husté, zelené bažiny, kde ji Ema už
nepoznávala.
Nic už nebylo bezpečné. A když na ni maminka chrstla
studenou vodu, aby přestala řvát, spatřila Ema jakousi





29
fantastickou chásku, postavy a předměty pěkně
vymalované jak ze své knížky angličtiny pro předškolní děti, psa
a  kočku, tygra a  beránka, kluka a  holčičku a  pošťáka
s  brašnou a  námořníka v  pruhovaném triku, houpacího
koně a kolíbku a bačkory a nepromokavou bundu
a čerstvě upečený chleba a  svazek mrkve a  tramvaj, která to
všechno s cinkáním vezla městem, a navrch dědka a bábu
a  tolik povědomých bytostí, fronta se táhla a  kroutila
a menšila do nedohledna a jeden se držel druhého, kočka
pejska, pejsek holčičky, holčička dědka, dědek báby
a táhli a  táhli, a  přestože jich byl bezpočet, přesto se jim tu
tíhu, přehluboko tkvící kořeny v zemi, nedařilo vyrvat.
*
A vůkol ruce, nadmíru pohyblivé, ruce kmitající
a poletující místností příliš malou pro jejich rozlet, malou a ještě
se zmenšující, pokud nevyváznou včas, stěny je sevřou
a rozdrtí ji i ty tři cizí ženy, které si jsou podobné jako
vejce vejci, je i ruce konající sice spěšně, ale vědomě
a účelně, všechny ty ruce mají něco na práci, přetahují jí svetr
přes hlavu a sundávají tepláky a paži omotávají gumou —
„Helejte se, pani Černá, nespěte nám tady a pěkně si
zapumpujte!“ Co je to za hloupost, jak by mohla spát, usnout
v tom hlučném rukou hemžení! Neboť náramky na jejich
zápěstích kvílí jak motorové pily a  hodinky rachotí jak
horská bouře.
Doklady, cigarety, zapalovač, mobil, ještě že jsem
stačila... klíče od bytu... Rybce... mizí ve skříňce. Tlusté
prsty jedné z rukou se jí marně snaží rozepnout náušnice.
Má čtyři, jde to pomalu. Konečně. Stojí tu nahá, jen
v ponožkách a  spodních kalhotkách. Vejde se do ní ještě
vůbec údiv? Vejde: to když jí hbitá ruka, posetá očima





30
podobajícíma se bradavicím, zkušeně nahlédne do
ponožek a hmátne do rozkroku. Dobrý? Dobrý. Nic.
Ve dveřích sesterny se klátí přízrak v  tenké seprané
košilce jen taktak pod zadek, přesně takovou jí právě
navlékají. Přízrak zvědavě zírá, ve tváři nic než oči. „Mazej
na pokoj, Gizelo!“
„Ale já potřebuju...“ zarazí se. „Sestři... já mám
psychózu.“
Saň na okamžik zlidští šklebem. „Jo, milá zlatá, to tu
máme všichni.“
Na stěně za Gizelou, kdysi byla ta stěna obzorem,
náhle jakési zavíření, tanec, dusot: pekelná muzika se tam
přehnala, zvesela zahrála a  vzápětí zmizela v  obrovské
studni.
„Ale já mám...“ Gizela se nevzdává. Zvedne jednu
bosou nohu, zapře se chodidlem o koleno a trčí přede
dveřmi jak vyzáblý plameňák. „Vidiny!“ vyrazí vítězně.
Jedny z rukou se vymaní z prostoru, chytnou Gizelu za
ramena, až se zapotácí, a odvádějí ji na pokoj. „Vidinýýý!“
Ne, teď už to nezní ani trochu vítězně. Děsný, děsnější,
nejděsnější řev se nese chodbou a  Ema zahlédne, jak
z masa toho řevu vyrašily drápy, vidí, jak se ty drápy
pokoušejí vbít do zdí jak skoby, ano, sem tam se to podaří,
ale většinou se smeknou, nevzdávají to však a  umanutě
pokračují v díle, konečně se ten řev vyšplhá po stěně až
ke stropu a tam zůstane viset hlavou dolů jak netopýr.
Sleze z  váhy. „Čtyřicet sedm, paní Černá, jste strašně
hubená! Copak vy nejíte?“
Ještě tu není. Ještě je s řevem na stropě. Samozřejmě že
ano! Jí a  pije, a  s  jakou chutí! Už téměř rok jeden banán
a jeden nutridrink denně. A tam, kde před chvílí křepčila
pekelná muzika, visí na skobě Gizelina řevu nástěnka,
korková nástěnka s přišpendlenými rozzářenými celebri-






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.