načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Strom života - Susan Wiggsová

Strom života
-11%
sleva

Elektronická kniha: Strom života
Autor:

Láska, úspěšná kariéra, hezký manžel a krásný domov – Annie Rushová to má všechno. Jenže pak se v jediném okamžiku celý její život náhle ocitne v troskách a Annie se musí ... (celý popis)

Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169 Kč 150
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 366
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Irmgard Kolínská
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0979-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Láska, úspěšná kariéra, hezký manžel a krásný domov – Annie Rushová to má všechno. Jenže pak se v jediném okamžiku celý její život náhle ocitne v troskách a Annie se musí vyrovnat s obrovskou ztrátou a znovu se postavit na vlastní nohy. Odjíždí se zotavit domů do malebného, poklidného Vermontu, kde její rodina už po celé generace vyrábí javorový sirup, a v krajině svého dětství a mládí stojí tváří v tvář své minulosti. Vzpomíná na svou první lásku a na milovanou babičku, přehodnocuje svá dávná rozhodnutí. Jak by teď vypadal její život, kdyby tehdy zůstala v rodném městečku se svým prvním přítelem Fletcherem? Zvolí si tentokrát tu správnou cestu? A bude mít po bolestné zkušenosti vůbec sílu začínat znovu? Silný a dojemný příběh ze života, který pobaví a zahřeje u srdce. „Lidský a mnohovrstevnatý příběh“ – Nora Roberts „Susan Wiggs vykresluje detaily lidských vztahů s dovedností mistra.“ – Jodi Picoultová

Zařazeno v kategoriích
K elektronické knize "Strom života" doporučujeme také:
 (e-book)
Letuška Letuška
 (e-book)
Velká kniha o čakrách -- úplný návod k použití vašeho systému čaker Velká kniha o čakrách
 (e-book)
37 sekúnd 37 sekúnd
 (e-book)
V jadre V jadre
 (e-book)
Eminy slzy Eminy slzy
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Strom života

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Susan Wiggs

Strom života – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


P r a h a 2 017


Přeložila Irmgard Kolinská


Památce mého táty

Nicka Klista

s hlubokým vděkem za veškerou lásku, odvahu, smích

a celoživotní moudrost.

Žije v srdcích těch, kdo ho milovali.



1

Teď

„Nechce se mi věřit, že se dohadujeme kvůli vodnímu buvolo­ vi.“ Annie Rushová natáhla ruku a pečlivě urovnala manželo­ vi límeček.

„Tak se přestaňme hádat,“ řekl. „Je to hotová věc.“ Sedl si a obul si nejdřív jednu, pak druhou kovbojskou holínku – byly to nesmyslně drahé boty, které mu dala minulý rok k Váno­ cům. Ale nikdy své rozhazovačnosti nelitovala, protože mu tol i k slušely.

„Není to hotová věc. Ještě pořád to můžeme zrušit. Rozpo­ čet už máme tak dost napjatý. A vodní buvol? To bude půl tuny tvrdohlavého zvířete.“

„Ale no tak, broučku.“ Martin se postavil a modré oči mu jis­ křily jako odlesky slunce na vodní hladině. „Pracovat při show s živým zvířetem bude vzrušující. Lidem se to bude určitě líbit, uvidíš.“

Annie podrážděně vydechla. Manželé se dokážou hádat kvůli největším hloupostem. Kdo nechal nezavřenou zubní pastu. Je rychlejší jet po téhle silnici, či po tamté. Kolik je slabik ve slo­ vě brokolice. Jaké je optimální nastavení termostatu. Proč po sobě z umyvadla neuklidí oholené vousy.

A teď tohle. Vodní buvol.

„Kde mám ve smlouvě jako náplň práce napsáno krotitelka buvolů?“ zoufala si.

„Buvol je neodmyslitelnou součástí show.“ Martin sebral klí­ če a aktovku a s klapáním podpatků svých kovbojských bot odkráčel po dřevěných schodech do přízemí.

„Je to bláznivé zneužití rozpočtu produkce,“ konstatovala Susan Wiggs Annie a vydala se za ním. „Tohle je kulinářská show, a ne Království divočiny.“

„Show se jmenuje Klíčová ingredience,“ oponoval. „A když je klíčovou ingrediencí buvolí mozzarella, potřebujeme buvola.“

Annie stiskla zuby, aby spor neprodlužovala. Připomněla si, že v pozadí hádky je jejich manželství. I s váhou přes půl tuny byl buvol pořád maličkost. Doopravdy důležité byly jen velké věci – lehkost, s jakou krájel česnek a pažitku, když pro ni vařil. Jeho oddanost pořadu, který byl jejich společným dílem. Vče­ rejší úžasný sex ve sprše.

„Bude to skvělé,“ ujistil ji. „Věř mi.“ Jednou rukou ji objal v pase a krátce ji políbil.

Annie zvedla ruku a dotkla se jeho čerstvě oholené tváře. To poslední, co potřebovala, byla hádka s Martinem. Vůbec neměl představu o tom, jak výstřední je jeho nápad. Od začátku byl přesvědčený, že show je tak úspěšná díky své extravaganci. Annie byla stejně přesvědčená, že zdrojem úspěchu show je její autentičnost. Ta a talentovaný kuchař, jehož vizáž a charisma dokáže týden co týden celou hodinu udržet fascinované obe­ censtvo v napětí.

„Věřím ti,“ zašeptala a stoupla si na špičky, aby ji mohl znovu políbit. Hvězdou show byl koneckonců on. Měl důvěru výkon­ ného producenta a byl zvyklý se prosadit. Detaily nechával na Annie – své manželce, partnerce a zároveň produkční. Na ní bylo, aby všechno klapalo.

S dozvuky hádky ještě v hlavě se Annie opřela o parapet okna s výhledem do zahrady jejich městského domu. Měla dnes­ ka před sebou milion věcí, počínaje rozhovorem pro časopis People, což měla být reportáž o zákulisí jejich show.

U vedlejšího domu se umývač oken chystal vylézt na lešení, aby se dal do práce. Martin se cestou do garáže zastavil a pro­ hodil s ním pár slov. Pracovník se usmál a přikývl. Šarmantní Martin.

STROM ŽIVOTA 9

O chvíli později jeho stříbrný roadster BMW vystřelil z par­ kovací garáže. Annie nevěděla, proč tak spěchá. Na obvyklou pondělní zkušební projekci měl ještě několik hodin času.

S povzdechem se otočila od okna a pokoušela se setřást emo­ cionální dopady hádky. Její babička říkávala, že hádka se nikdy netýká toho, co ji vyvolalo. Vůbec nešlo o vodního buvola. Jád­ rem všech hádek je koneckonců boj o moc. Kdo ji má. Kdo ji chce. Kdo se poddá. Kdo se prosadí.

V jejich případě nebylo pochyb. Annie se poddávala, Mar­ tin se prosazoval. Takhle to fungovalo. Protože to dopustila? Nebo proto, že byla týmovým hráčem? Ano, byli tým. Úspěš­ ný tým s vlastním pořadem v nově vznikající televizní stanici. Kompromisy, které dělala, byly prospěšné pro oba. Prospěšné pro jejich manželství.

Další věc, kterou říkávala její babička a kterou Annie ucho­ vávala v srdci – vzpomeň si na lásku. Když přijdou zlé časy a začneš přemýšlet, proč ses vůbec vdávala, vzpomeň si na lásku.

Tohle naštěstí pro Annie nebylo nic těžkého. Martin byl vý­ hra. Byl to typ pohledného muže, před nímž ženy zůstávají v úžasu stát. Jeho skromně se tvářící šarm se neomezoval pouze na show. Věděl, jak ji rozesmát. Když společně přišli na nějaký nápad, vzal ji do náruče a tancoval s ní po kuchyni. Když mluvil o rodině, kterou budou jednou mít, o jejich společných dětech, roztávala touhou. Byl její manžel, její partner, nenahraditelná součást jejího života. Tak dobře, pomyslela si. Tak dobře. Ať se děje, co se děje.

Annie si zkontrolovala čas a podívala se na svůj pracov­ ní e­mail – ostatně veškerá její korespondence se týkala prá­ ce – a zjistila, že se vyskytly nějaké technické problémy s vyso­ kozdvižnou plošinou, kterou si pronajali pro instalaci vrchního osvětlení ve studiu.

Výborně. Další věc, se kterou si musí dělat starosti.

Zazvonil telefon a na monitoru se rozsvítil obrázek kočky. Susan Wiggs „Melisso,“ Annie si zapnula telefon na hlasitý poslech. „Co se děje?“

„Jen jsem se chtěla ohlásit,“ odpověděla Melissa. Poslední dobou se ohlašovala nějak podezřele často. „Už jsi viděla ten e­mail o té krávě?“

„O buvolu,“ opravila ji Annie. „Ano, viděla. A taky tu mám zprávu o tom, že nefunguje plošina. Ale kromě toho za mnou dneska přijde redaktorka z časopisu People. Takže asi dora­ zím pozdě. A tím myslím opravdu pozdě. Řekni všem, aby tam vydrželi do odpoledne.“ Kousla se do rtu a odmlčela se. „Pro­ miň. Dneska ráno nějak nejsem ve své kůži. Zapomněla jsem se na snídat.“

„No, to se běž honem něčeho najíst. Takže ahoj, kočko,“ řek­ la Melissa rozjařeně. „Musím běžet.“

Annie se vrátila k počítači, aby si zkontrolovala čas schůzky s redaktorkou. C. J. Morrisová plánovala podrobnou reportáž o jejich pořadu – nejen o jeho hvězdách Martinu Harlowovi a Melisse Juddové, ale o celé produkci, počínaje jeho debutem coby menší kabelový program až po hit, kterým se od té doby stal. Morrisová už dřív zpovídala Martina a Melissu. Dneska ráno měla přijít za Annie, tvůrkyní pořadu. Pro článek v časo­ pise to bylo neobvyklé zaměření; běžní čtenáři většinou dychtí po drbech o hvězdách se spoustou jejich fotografií. Annie dou­ fala, že této příležitosti dokáže co nejlépe využít.

Zatímco čekala na redaktorku, zabývala se tím, čím se pro­ dukční obvykle zabývá – využívá každou minutu na zařizování nejrůznějších věcí. Teď se dala do studování smlouvy o proná­ jmu vysokozdvižné plošiny a hledání příslušného telefonního čísla. Vlastně i kvůli tomuhle zařízení se dohadovali s Marti­ nem. Cena za pronájem plošiny s nejlepšími bezpečnostními parametry byla mnohem vyšší než cena za hydraulickou plo­ šinu. Martin trval na té levnější – navzdory jejím námitkám. Jako obvykle se podřídila a Martin se prosadil. Jelikož sáhli

STROM ŽIVOTA 11

hluboko do rozpočtu kvůli buvolovi, musela ušetřit na něčem jiném. A teď hydraulická plošina nefungovala a na Annie bylo, aby situaci nějak vyřešila.

Tak dost, řekla si. Znovu si vzpomněla na snídani a otevřela ledničku. Bulharský jogurt s javorovou granolou? Ne, prázdný žaludek odmítal pomyšlení na jogurt. Také francouzské snída­ ňové ředkvičky, které vypadaly tak lákavě na farmářském trhu, už nebyly nejčerstvější. Ani na toust jaksi neměla chuť. Tak dob­ ře, bude bez snídaně. Všechno má svůj čas.

Zašla do koupelny a hřebenem projela dlouhé tmavé vla­ sy, které si včera nechala žehličkou uhladit. Zkontrolovala si rtěnku a manikúru. Obojí třešňově červené a dokonale sladě­ né. Úzká černá sukně, sandály na platformách a splývavý bílý top – všechno působilo chladivě a ležérně, vhodně vybrané pro současnou vlnu veder. Chtěla při interview vypadat elegantně, i když to tentokrát bude bez fotografa.

Když se ozval bzučák, rozběhla se k domácímu telefonu. Pane jo, ta redaktorka si pospíšila.

„Dodávka pro Annie Rushovou,“ ozval se hlas na druhém konci.

Dodávka? „Ach... ano, pojďte nahoru.“ Bzučákem otevřela dveře.

Po schodech se nahoru šinul obrovský pugét přepycho­ vých tropických květin. „Dávejte, prosím, pozor,“ řekla Annie a držela otevřené dveře. „Stačí, když to dáte tady na pult.“

Červené lilie a bílé tuberózy vydechovaly svou kořeněnou vůni do celé místnosti. Aranžmá jako krajkoví doplňovaly hvoz­ díky. Doručovatelka postavila vázu na pult a rukou si z čela odhrnula pramen černých vlasů. „Užijte si to, paní,“ popřála. Byla mladá a na zcela nevhodných místech měla tetování a pier­ cing. Kruhy pod očima svědčily o probdělé noci a na tváři měla vytrácející se žlutou modřinu. Takových věcí si Annie zpravi­ dla bezděky všímala. Susan Wiggs

„Všechno v pořádku?“

„Hm, jasně.“ Dívka pokývla směrem ke kytici. „Vypadá to, že někdo je s vámi opravdu šťastný.“

Annie jí podala lahev vody z ledničky a dvacetidolarovou bankovku. „Dávejte na sebe pozor,“ řekla.

„To budu.“ Dívka vyklouzla a spěchala dolů po schodech.

Annie ze záplavy květin vytáhla malou obálku z květinářství. Kartička obsahovala jednoduchý vzkaz: Promiň. Miláčku, musíme si o tom ještě promluvit.

Á, Martin. To gesto pro něj bylo typické – přehnaně okáza­ lé... neodolatelné. Pravděpodobně zadal objednávku telefonic­ ky cestou do práce. Zavalila ji vlna náklonnosti a rozmrzelost vyprchala. Jeho vzkaz byl přesně to, co potřebovala. A vzápětí pocítila znepokojivý záblesk provinilosti. Někdy si vyčítala, že mu dost nevěří, že nedůvěřuje rozhodnutím, která dělá. Možná že s tím vodním buvolem má nakonec pravdu. Možná to bude jedna z jejich nejpopulárnějších epizod.

Bezpečnostní bzučák u vchodu znovu zazněl a tentokrát ohlašoval příchod novinářky.

Annie otevřela dveře a udeřila ji vlna intenzivního horka. „Pojďte dovnitř, než se úplně roztečete,“ přivítala ji.

„Díky. To počasí je šílené. Slyšela jsem v rádiu, že dneska zase bude skoro třicet osm stupňů. A to je teprve začátek léta.“

Annie ustoupila stranou a pokynula C. J. Morrisové, aby šla dovnitř. Dala si záležet s domácími pracemi a teď byla vděčná za Martinovy květiny, které domu dodaly punc elegance. „Buď­ te tu jako doma. Můžu vám dát něco k pití? Mám v ledničce džbán ledového čaje.“

„To zní dobře. Je bez kofeinu? Kofein nesnáším. A taky mi vadí tanin. Je bez taninu?“

„Bohužel ne.“ Navzdory tomu, jak dlouho už tu žila, Annie si nikdy nezvykla na miliony dietetických vrtochů lidí v jižní Kalifornii.

STROM ŽIVOTA 13

„Snad jenom trochu vody. Jestli máte balenou. Přišla jsem moc brzy,“ omlouvala se. „Doprava je tak nevypočitatelná, že jsem si radši nechala velkou časovou rezervu.“

„Žádný problém,“ ujistila ji Annie. „Moje babička vždycky říkávala, že když člověk nemůže přijít načas, ať raději přijde dřív.“ Zatímco si redaktorka odložila věci a usadila se na pohov­ ce, Annie přešla k ledničce.

Naštěstí mohla udělat dojem alespoň vodou. Nějaký sponzor jim poslal vzorky své minerálky, pocházející ze spodních vod kdesi v Andách a plněné do lahví dřív, než se jí dotkl vzduch, která stála čtrnáct dolarů za lahev.

„Máte úžasnou kuchyni,“ obdivně se rozhlížela novinářka.

„Díky. Tady vznikají všechny ty úžasné delikatesy,“ odpově­ děla Annie a podala jí vychlazenou lahev.

„Dovedu si to představit. Takže, vaše babička,“ prohlížela si starou kuchařskou knihu, která ležela na konferenčním stolku. „Ta, která napsala tuhle knihu, je to tak?“ Nastavila mobil na nahrávání a položila ho na stolek. „Pojďte si o ní povídat.“

Annie ráda vyprávěla o své babičce. Denně cítila, jak jí chy­ bí, ale ve vzpomínkách žila dál v jejím srdci. „Babička ji vyda­ la někdy v šedesátých letech. Jmenovala se Anastasia Carnaby Rushová. Můj děda jí říkal Sugar podle rodinné značky javoro­ vého sirupu Sugar Rush.“

„Je krásná,“ listovala novinářka knihou.

„Celá léta byla ve Vermontu a v Nové Anglii na seznamu bestsellerů. Teď už se netiskne, ale můžu vám poslat digitál­ n í k o p i i .“

„Výborně. Byla vyučenou kuchařkou?“

„Byla samouk,“ vysvětlovala Annie. „Měla titul z anglické lite­ ratury, ale její největší láskou bylo vaření.“ I teď, dlouho potom, co babička zemřela, si Annie vybavovala prosluněnou farmář­ skou kuchyni, kde babička každý den radostně připravovala jíd­ lo pro celou rodinu. „Babička měla zvláštní dar pro přípravu Susan Wiggs jídla,“ pokračovala Annie. „Říkala, že každý recept má jednu klíčovou ingredienci. To je ingredience, která jídlo definuje.“

„Chápu. Tak proto je každá epizoda vaší show zaměřena na jednu ingredienci. Bylo těžké o tom nápadu přesvědčit pro­ dukci?“

Annie se zasmála. „To nebylo nic těžkého. Chci říct, však víte, Martin Harlow.“ Ukázala jí jinou kuchařskou knihu – Martino­ vu poslední. Na obálce byla fotografie, na které Martin vypa­ dal ještě lákavěji než rozplývající se ostružinový koláč se zlatou krustou, který právě vyráběl.

„Jasně. Martin je dokonalou kombinací kovboje z Divokého západu a kuchaře s Cordon bleu.“ Novinářka jen zářila a vůbec se netajila svým obdivem. Prolistovala časopisy, které ležely na stolku. US Weekly. T V Guide. Variety. Všechny v posledních šesti měsících psaly o Martinově kulinářské show. „Tohle jsou nejnovější články?“

„Ano. Můžete si vzít cokoli, co vás zaujme.“ Kousek dál ležela jiná její milovaná kniha – výtisk Pána much, klasické vydání v plátěné vazbě s kartonovým pouzdrem, jeden ze tří výtisků, které vlastnila. Doufala, že na tu se jí redaktorka ptát nebude.

Ale ta se soustředila na něco jiného – na několikastránkovou reportáž v časopise Entertainment Weekly představující Martina při vaření v jeho typických vybledlých džínách a řeznické zástě­ ře přes bílé tričko, které mu těsně obepínalo vypracované tělo. Jeho asistentka Melissa postávala po jeho boku jako dokonalý, ukázněný protějšek k jeho nenucenému elánu. Popisek se tázal: Našli jsme příštího Jamieho Olivera?

Jídlo jakožto zábava. To byl směr, který Annie pro pořad Klíčová ingredience vlastně nezamýšlela. Ale jak si mohla troufnout argumentovat proti ratingovému úspěchu?

„On se v té show skutečně našel,“ poznamenala redaktorka. „Ale dneska chceme mluvit o vás. Hlavní osobou jste teď vy.“

Annie jí krátce pověděla o svém dosavadním životě – o fil­

STROM ŽIVOTA 15

mové škole a studiu dokumentární tvorby se zaměřením na kulinářské umění – které absolvovala ve speciálním programu na Tisch School of the Arts Newyorské univerzity. Nezmínila se ovšem o tom, jakou obětí pro ni bylo stěhování z Východní­ ho pobřeží do Los Angeles. To byl její příběh, ne příběh jejich pořadu.

„Kdy jste se přestěhovala na Západní pobřeží?“

„Připadá mi to hrozně dávno. Bude to asi deset let.“

„To znamená hned po vysoké škole?“

„Ano. Nečekala jsem, že skončím v Los Angeles skoro dřív, než uschne inkoust na mém diplomu, ale tak se to nakonec při­ hodilo,“ řekla Annie. „Může to vypadat unáhleně, ale pro mne to tak není. Už když mi bylo šest let, věděla jsem, že chci mít jednou pořad o kulinářském umění. Moje nejranější vzpomín­ ky jsou na moji babičku v kuchyni s televizí puštěnou na pro­ gramu Ciao Italia. Představovala jsem si babičku jako Mary Ann Espositovou, jak učí celý svět vařit. Učarovala mi, jak mluvila o jídle, jak se jeho prostřednictvím projevovala, psala o něm, sdílela ho. Později jsem dělala kuchařské prezentace pro babič­ ku nebo pro kohokoli, kdo byl ochoten se na ně dívat. Dokon­ ce jsem se sama při jedné takové kuchařské prezentaci natoči­ la. Nechala jsem si staré VHS kazety převést na DVD, abych si uchovala vzpomínky. Už dlouho s Martinem plánujeme, že si jednou sedneme a všechny si je prohlédneme.“

„To je úžasný příběh. V tak útlém věku jste našla svoji život­ n í v á š e ň .“

Její vášeň se zrodila v babiččině kuchyni, když byla ještě moc malá na to, aby uměla číst a psát. Ale nikdy nebyla moc malá na to, aby snila. „Měla jsem za to, že vášeň pro jídlo musí mít každý. Myslím si to pořád, a vždycky je to pro mne překvape­ ní, když zjistím, že to tak není.“

„To znamená, že jste se zabývala jídlem ještě předtím, než jste se seznámila s Martinem.“ Susan Wiggs

Už zase Martin. Všichni se domnívali, že nejzajímavější na Annie je Martin. Jak se to mohlo stát? A proč? „Všechno vlastně začalo krátkým dokumentem, který jsem o Martinovi natoči­ la, když ještě měl pojízdný stánek s občerstvením na Manhat­ tanu,“ vysvětlovala Annie.

„Ten první snímek nastartoval epidemii, že? A vy jste pořád jen v zákulisí. Nepřejete si taky někdy stát před kamerou?“

Annie si zachovala neutrální výraz. Samozřejmě že si to přá­ la, přála si to každý den. To byl její sen, ale svět komerčního vysílání měl jiné představy. „Jsem příliš zaměstnaná produkcí, než abych na to myslela.“

„Nikdy jste neuvažovala o tom, že byste pořad uváděla s ním? Myslím podle toho, co jste zrovna říkala o kuchařských pre­ z e n t a c í c h ...“

Annie věděla, kam směřuje. Reportéři mají ve zvyku takhle se vplížit do soukromí a lovit informace. Tady ovšem nenajde žádnou špínu. „Leon Mackey, výkonný producent a vlastník pořadu, v něm chtěl mít asistentku, aby se Martin nestal ‚mlu­ vící hlavou‘. Dokonce jsme s Martinem spolu udělali několik zkušebních nahrávek,“ řekla. „Už předtím než jsme se vzali, chtěli jsme být tým mimo kameru i před kamerou. Připadalo nám to romantické a originální, jako způsob, kterým bychom se odlišili od jiných pořadů.“

„Právě,“ souhlasila novinářka. „A ono se to nepovedlo?“

Když spolu Annie a Martin natočili první nahrávky, dělala si naděje, že si ji možná vyberou. Ale nestalo se. Show potřebu­ je někoho, s kým se diváci mohou identifikovat, říkali. Něko­ ho uhlazenějšího, říkali. Co neřekli naplno, bylo, že Annie vypadá moc etnicky. Její olivová pleť a tmavé kudrny neodpo­ vídaly představě o ‚holce od vedle‘, o kterou producent usilo­ val. „Nezapadáte do tohoto typu pořadu,“ byl Leonův verdikt. „Vypadáte jako mladší sestra Jasmine Lockwoodové. Diváci by z toho byli zmatení.“

STROM ŽIVOTA 17

Jasmine Lockwoodová na stejné stanici uváděla ohromně populární show o jídle pro útěchu. Annie sice žádnou podob­ nost neviděla, ale ustoupila, protože pro ni show byla důležitěj­ ší než vlastní ego.

„V každém případě,“ pronesla s širokým úsměvem, „soudě podle ratingu jsme pro naši show našli tu správnou kombinaci.“

Redaktorka Morrisová se napila vody a pak skleněnou lahev s rovnými stěnami podržela proti světlu, aby si ji prohlédla. „Kdy se na scéně objevila Melissa Juddová?“

Annie se zarazila. Nemohla dost dobře říct, že to bylo v době, kdy se s ní Martin seznámil na kurzu jógy, i když to byla prav­ da. Melissa tehdy měla krátký výstup jako moderátorka noční­ ho nákupního pořadu. Při interview před natáčením s vážnou tváří tvrdila, že její vzhled jí byl vždycky na překážku, protože nikdo za její krásou nerozpoznal skutečný talent.

„Mezi ní a Martinem fungovalo takové to těžko uchopitel­ né souznění, které nelze uměle vytvořit,“ vysvětlovala Annie redaktorce, „takže jsme věděli, že ji musíme získat.“ Annie se nezmínila o tom, jaké množství přípravné práce to stálo, než byla nová asistentka schopná ujmout se své role. Melissa mluvi­ la pronikavým, drsným hlasem reklamního agenta, jehož cílem bylo udržet diváky vzhůru. Annie měla za úkol odhalit Melissi­ ny skryté vrozené dary. Dlouho a tvrdě pracovala na tom, aby ji zkultivovala v energickou, typicky americkou osobnost. Musela přiznat, že Melissa se učila rychle. S Martinem vytvořili dyna­ mický vysílací tým.

„No, každopádně jste dala dohromady vítěznou kombinaci,“ podotkla Morrisová.

„Hm... díky.“ Někdy, když pozorovala jejich lehké žertová­ ní – jehož scénář ve většině případů sama pečlivě připravila –, se Annie přistihla, že si stále ještě přeje stát místo v zákulisí před kamerou. Ale pořad fungoval. A kromě toho měla Melis­ sa neprůstřelnou smlouvu. Susan Wiggs

Annie věděla, že by měla rozhovor směřovat nazpět ke své vlastní roli v pořadu, ale místo toho už zase musela myslet na snídani. Vdolečky, napadlo ji. S krustou z mořské soli a javo­ rovým máslem.

„Povězte mi o první epizodě,“ navrhla redaktorka. „Včera večer jsem si ji znovu pustila. Klíčovou ingrediencí byl javo­ rový sirup, což mi připadá příznačné, když vezmu v úvahu, odkud pocházíte.“

„Jestli máte na mysli ‚příznačné‘ na hranici katastrofy, tak ano,“ ušklíbla se Annie. „Výrobou javorového sirupu se moje rodina zabývá už celé generace.“ Ukázala na obraz na stěně znázorňující Rush Mountain ve Vermontu, který namalovala její matka. „Připadalo mi to jako ideální způsob, jak odstartovat naši show. Některé scény se natáčely doslova na mém zadním dvorku – v javorovém háji rodiny Rushových ve Switchbacku ve státě Vermont.“

Musela se nadechnout, protože se jí najednou udělalo špat­ ně. Nedokázala říct, jestli to způsobily vzpomínky nebo prázd­ ný žaludek. Možná že ji znepokojilo, že rozvířila něco ze své minulosti. Stále ještě si pamatovala stísněný pocit, když tehdy po delší době znovu přijela do malého města, kde vyrostla a kde byla obklopená lidmi, kteří ji celá léta znali.

Naštěstí jim rozpočet nedovoloval strávit natáčením ve Ver­ montu víc než sedmdesát dva hodin a každá z těchto hodin byla vyplněná horečnou aktivitou. Všechno možné se pokazilo. Sníh předčasně roztál, takže se neposkvrněné zimní lesy změnily v hnědý močál s holými stromy spojenými plastovými trubice­ mi na zachycování vytékající mízy. Ve varně sirupu, kde se mělo celé to kouzlo odehrávat, bylo pro kameramany příliš mnoho hluku a páry, takže se tam nedalo filmovat. Její bratr Kyle byl před kamerou tak nejistý, že se jí jeden střihač dokonce zeptal, jestli není „duševně zaostalý“. Melissa ulehla s nachlazením a Martin pronesl ono obávané „já jsem ti to říkal“.

STROM ŽIVOTA 19

Annie byla už tehdy a tam přesvědčená, že její kariéra – její vysněná, všemi vyhledávaná, neodolatelná show – skončí jako fiasko a stane se pouhou poznámkou pod čarou v seznamu pro­ padáků. Byla naprosto zdrcená.

A tenkrát ji zachránil Martin. Když byli zpátky ve studiu v Century City, postprodukční tým pracoval přesčas, stříhal a slepoval obrázky, zařazoval archivní záběry, přetáčel počíta­ čem generovaný materiál a hlavně se soustředil na neuvěřitelně přitažlivého, pohotového hostitele – Martina Harlowa – a jeho mimořádně šikovnou, bystrou asistentku Melissu Juddovou.

Když šel konečný sestřih do vysílání, seděla Annie v pojízd­ ném křesle v editorské kabině a neodvážila se ani pohnout. Na pokraji paniky zadržovala dech... dokud nepřišel asistent s je­ jím smartphonem, aby jí ukázal dlouhý seznam reakcí na so­ ciálních médiích. Diváci byli nadšení.

Kritikům se show rovněž líbila. Chválili Martinovu nakažli­ vou lásku k jídlu, kterou předvedl, když stál opřený o zeď varny a ochutnával smažený vdolek namáčený do čerstvě uvařeného sirupu. Všímali si, s jakým požitkem Melissa připravovala pokr­ my a podmanivě vybízela diváky, aby je ochutnali.

Ratingy byly povzbudivé a online sledování počtu zhlédnu­ tých upoutávek hodinu po hodině rostlo. Lidé se dívali. A co bylo ještě důležitější, sdíleli své dojmy. Odkaz cestoval digi­ tálním éterem po celém světě. Televizní společnost objedna­ la dalších třináct epizod, které měly následovat po původních osmi. Annie se dívala na Martina a po tvářích jí tekly slzy úle­ vy. „Dokázal jsi to. Zachránil jsi mi můj sen.“

„Soudě podle vašeho výrazu,“ nadhodila novinářka, „to byl velmi emotivní okamžik.“

Annie zamrkala překvapením sama nad sebou. Práce byla práce. Nestávalo se jí často, aby kvůli ní měla v očích slzy. „To jen vzpomínám, jaká to byla úleva, když se všechno tak podařilo.“ Susan Wiggs

„Takže došlo i na oslavu?“

„Jistě.“ Annie se při té vzpomínce usmála. „Martin to se mnou oslavil večeří se svíčkami... a nabídkou sňatku.“

„Panebože, vy jste úplná Popelka.“

Vzali se před osmi lety. Osm rušných, produktivních, úspěš­ ných let. Někdy, když to přeháněli s nákladnými riskantními nápady, jako bylo třeba potápění se pro ústřice, vykopávání lanýžů nebo dojení nubijské kozy, se Annie přistihla, že pře­ mýšlí, co se to vlastně stalo s její klíčovou ingrediencí, s její původní koncepcí pro jejich show. Skromný nápad byl pohřben v hýřivých epizodách, které produkovala teď. Byly chvíle, kdy si dělala starosti, že program se odchýlil od původního snu, byl zahlcen teatrálností a podbízivými díly, které neměly nic spo­ lečného s její originální vizí.

Show začala žít vlastním životem, připomněla si, a možná že to tak je dobře. Díky jejímu citu pro jídlo a šikovnému vedení účtů se jí týden po týdnu dařilo, aby to celé fungovalo.

„Ty jsi ta klíčová ingredience,“ říkával jí Martin. „Všechno to drží pohromadě díky tobě. Příště až budeme jednat o smlou­ vách, musíme i pro tebe vytvořit nějakou roli před kamerou. Nebo možná vymyslet nový pořad.“

Annie nechtěla vymýšlet nový pořad. Chtěla Klíčovou ingredienci. Ale byla už v Los Angeles dost dlouho na to, aby věděla, jaká jsou pravidla hry. Věděla, že důležitou součástí hry jsou dvě věci: trpělivost a ostražitost při rozhodování o financích. Šlo o to, aby show byla stále vzrušující a relevantní – a přitom nepřekračovala rozpočet.

Morrisová si udělala pár rychlých poznámek na tabletu. Annie nenápadně sledovala čas a myslela na to, co všechno ji ten den čeká. Úkoly se před ní kupily jako letecký provoz nad losangeleským letištěm.

Potřebovala si odskočit. Omluvila se a odešla do koupelny v patře.

STROM ŽIVOTA 21

A tehdy jí to došlo. Opozdila se. Ne do práce – tam už bylo dohodnuto, že do studia dorazí pozdě. Opozdilo se něco jiného.

Nadechla se a opřela se dlaněmi o chladivé dlaždičky kou­ pelnového pultu.

Velmi pomalu vydechla a připomněla si, že to je pouze něko­ lik týdnů, co se o to začali pokoušet. Nikdo přece neotěhotní takhle rychle, či snad ano? Myslela, že bude mít čas zvyknout si na myšlenku, že založí rodinu. Čas na to najít větší dům a nově uspořádat časový plán. A přestat se tolik hádat.

Ještě si ani nezaložila ovulační kalendář. Nepřečetla žádnou knížku o tom, co ji čeká. Nebyla u doktora. Na to všechno bylo ještě moc brzo.

Ale třeba... sáhla pro těhotenský test, který měla schovaný z doby, kdy si otěhotnět nepřála. Jestli tu možnost nevyloučí, bude na to myslet celý den. Návod byl úplně jednoduchý a do písmene se jím řídila. A pak, velmi opatrně, položila proužek na pult. Když se dívala na okénko s výsledkem, třásla se jí ruka. Jedna růžová čárka bude znamenat, že není těhotná. Dvě čár­ ky, že je těhotná.

Zamrkala očima, aby se ujistila, že vidí správně. Dvě růžové čárky.

Na malý okamžik se všechno zastavilo a zkrystalizovalo do úžasu. Okolní svět se vytratil.

Zadržela dech, naklonila se dopředu a pohlédla do zrcadla. Měla ve tváři výraz, který tam nikdy předtím nezpozorovala. Byl to jeden z těch okamžiků, kterým babička říkala klíčový moment. Čas při nich neplyne jen tak nenápadně, bez povšim­ nutí. Ne, tohle byl okamžik, kdy se všechno zastaví. Oddělí jej od všech ostatních okamžiků a přitiskne ho k srdci jako vylisovanou květinu mezi stránky milované knihy. Ten okamžik měl v sobě cosi křehkého a jemného, a přesto měl moc zůstat s ní navždy.

Babička by souhlasila: tohle byl klíčový moment. Annie měla srdce až v krku – a pocit tak čiré radosti, že zapomněla dýchat. Susan Wiggs

Takhle to začíná, pomyslela si.

Všechny ty miliony věcí na jejím seznamu povinností byly najednou nicotné. Teď měla jen jeden jediný úkol – říct to Mar­ tinovi.

Umyla se a šla do ložnice pro telefon. Ale ne, nebude mu telefonovat. Nikdy nezvedal telefon a zřídkakdy kontroloval svoji hlasovou schránku. To bylo vlastně dobře, protože Annie si uvědomila, že tohle je příliš důležitá věc, než aby ji sdělova­ la telefonem nebo textovou zprávou. Musela ji manželovi říct osobně, jako dar od srdce, jako překvapení právě tak sladké, jaké sama právě prožila. Martin si také zasloužil svůj klíčový moment. Chtěla ho vidět. Chtěla se mu dívat do tváře, až pro­ nese magická slova: Jsem těhotná.

Spěchala dolů po schodech do obývacího pokoje k redaktor­ ce. „Je mi to moc líto. Něco se vyskytlo a musím ihned jet do studia. Můžeme to dokončit někdy jindy?“

Novinářka se trochu zachmuřila. „Měla jsem už jen něko­ l i k ...“

Nehodilo se naštvat redaktorku z významného časopisu. Ale Annie se tím právě teď nechtěla zabývat. Zářila údivem a nedo­ kázala se soustředit na nic jiného. Nesnesla pomyšlení, že by si to měla ještě i jen okamžik nechat pro sebe. „Mohla byste mi zbývající otázky poslat e­mailem? Přísahám, že bych vás o to nežádala, kdyby to nebylo naléhavé.“

„A jste v pořádku?“

Annie se ovívala rukou. Najednou cítila, že je vzrušením bez sebe. Vypadá snad změněně? Je jí těhotenství už vidět ve tváři? To je hloupost; vždyť to ví teprve pár minut. „Já... stalo se něco nečekaného. Musím se okamžitě dostat do studia.“

„Můžu vám nějak pomoct? Mám jet s vámi?“

„To je od vás opravdu milé.“ Annie obvykle nejednala s tiskem takhle nedbale. Jedním z důvodů, proč byla show tak úspěšná, bylo, že ona a její PR tým se k médiím chovali s okázalou pozor­

STROM ŽIVOTA 23

ností. Zamyslela se a pak řekla: „Mám výborný nápad. Sejdeme se na večeři u Lucquea – vy, Martin a já. Martin tam zná šéfku­ chaře. Můžeme rozhovor dokončit u báječného jídla.“

Redaktorka si zabalila tašku. „Podplácením se dosáhne vše­ ho. Slyšela jsem, že se tam na stůl čeká šest týdnů.“

„Pokud tam nejdete s Martinem Harlowem. Zařídím, aby nám moje sekretářka zamluvila stůl, a zavolám vám.“ Annie se s novinářkou spěšně rozloučila.

Potom popadla své věci – klíče, telefon, notebook, tablet, peněženku, lahev s vodou, produkční poznámky – a vměstnala je do své již tak přecpané pracovní kabely. Na vteřinu si před­ stavila kabelu, kterou bude nosit jako zaneprázdněná mladá maminka – plenky a dudlíky... co ještě?

„Panebože,“ zašeptala. „Panebože, vždyť já o malých dětech vůbec nic nevím.“

Vyběhla ze dveří a pak dolů po schodech vedoucích z kom­ plexu městských domů v Laurel Canyonu. Moderně zařízený dům, v němž bydleli, si jen taktak mohli dovolit. Show dostá­ vala spád a bylo načase, aby Martin uzavřel novou smlouvu. Budou potřebovat větší dům. S dětským pokojem. S pokojem pro jejich dítě.

Horko na ni zaútočilo jako výheň z pece. I na jižní Kalifornii bylo jarní počasí extrémní. Lidem se doporučovalo, aby zůstá­ vali v budovách, pili hodně vody, nezdržovali se na slunci.

Nad chodníkem vedoucím ke garážím ten chlapík stále ještě myl okna. Annie zaslechla výkřik, ale padající stěrku uviděla až na poslední chvíli. Dopadla na chodník pár centimetrů od ní.

„Hej,“ zavolala. „Něco jste upustil.“

„Promiňte, paní,“ odpověděl muž. Ale pak se zastyděl. „Váž­ ně. Ta věc mi prostě vyklouzla z ruky.“

Annie navzdory dusnu krátce zamrazilo. Musí teď být opatr­ ná. Je těhotná. Ta myšlenka ji naplňovala úžasem a radostí. A zároveň ucítila téměř neznatelný záchvěv obav. Susan Wiggs

Ovladačem otevřela auto, které ji uvítalo krátkým zakňuče­ ním. Zkontrolovat bezpečnostní pás. Nastavit zpětné zrcátko. Na několik vteřin se otočila, aby se podívala na zadní sedadlo. Bylo zavalené recyklovanými nákupními taškami, prázdnými servírovacími tácy a mísami od posledního nahrávání, když klí­ čovou ingrediencí byl šafrán. Už brzy tam bude dětská sedačka. Pro její miminko. Možná že mu dají jméno Saffron.

Annie se přinutila na chvíli se zklidnit, aby si všechno stačila uvědomit. Vypnula autorádio. Protáhla si ruce na volantu. Pak se nahlas zasmála a vystupňovala hlas do výkřiku ryzího štěstí. Představovala si Martinův obličej, až mu to řekne, a celou cestu po nájezdové rampě na dálnici se musela usmívat. Řídila s pře­ hnanou opatrností, jako by se už cítila zodpovědná za nepa­ trného neviditelného cizince, kterého nosila v sobě. Vzduch se tetelil nad dálnicí, která byla ucpaná kolonou pomalu se plížících aut. Míjela hnědé kopce kaňonu, nad nimiž se vzná­ šel smog jako předzvěst nukleární zimy.

Los Angeles bylo bez šarmu a přehuštěné. Možná že právě to byla příčina, proč tu vznikalo tolik imaginativních děl. Vysu­ šené kopce, betonová poušť, pošmourná obloha – to vše bylo v pozadí tvorby iluzí. Filmová a nahrávací studia dokázala lidi přenést do míst blízkých jejich srdcím – do domků na březích jezer, na mořské pláže, do dávných časů, do podzimní Nové Anglie, do útulných zimních srubů...

Budeme se muset přestěhovat, pomyslela si Annie. Nepři­ chází v úvahu, abychom vychovávali dítě v tomhle hnusném ovzduší.

Začala uvažovat o tom, jestli by nemohli trávit léto ve Ver­ montu. Její idylické dětství se jí připomnělo přívalem nostal­ gie. Dopravní zácpa ve Switchbacku zpravidla spočívala v tom, že sousedův traktor čekal, až přes silnici přejde zatoulaná krá­ va. Neexistoval tam žádný smog, jen čerstvý, chladný vzduch prodchnutý sladkou vůní hor a pstruhových potoků. Byl to

STROM ŽIVOTA 25

nezkažený ráj, kterého si neuměla dost vážit, dokud z něj neo­ dešla.

O svém těhotenství věděla asi tak pět minut a už pro dítě plánovala jeho život. Protože na ně byla připravená. Konečně budou mít rodinu. Rodinu. To pro ni byla nejdůležitější věc na světě. A bylo to tak odjakživa.

Myslela na dnešní hádku s Martinem a pak si vzpomněla na jeho kytici. Tenhle moment pro ně bude znamenat, že se všech­ no změní tím nejlepším možným způsobem. Hloupé hádky, které vybuchovaly jako erupce gejzíru, vyprchají. Opravdu se hádali kvůli vodnímu buvolovi? Nebo kvůli vysokozdvižné plo­ šině? Či kvůli chybějícímu uzávěru na tubě zubní pasty?

Zavibroval jí telefon a signalizoval textovou zprávu od Tiger, její sekretářky. ZÁVAŽNÝ TECHNICKÝ PROBLÉM S LEŠENÍM. POTŘEBUJEME TĚ IHNED.

Promiň, Tiger, pomyslela si Annie. Později.

Až řekne Martinovi o dítěti. O dítěti. To zastínilo jakékoli technické problémy ve studiu. Všechno ostatní – vodní buvol, vysokozdvižná plošina – jí připadalo ve srovnání s tím nepod­ statné. Všechno ostatní mohlo počkat.

Zahnula k areálu studia Century City. Strážný u vrat jí máv­ nutím pokynul, aby jela dál. Proplétala se oslňujícím světle šedým betonovým labyrintem budov, tu a tam přerušovaným zelenými oázami palmových zahrad. Služebním vjezdem zaje­ la k parkovišti a zaparkovala auto na vyhrazeném místě ved­ le Martinova BMW. Ten sportovní vůz nikdy neměla ráda. Byl totálně nepraktický vzhledem k tomu, kolik všelijakého vyba­ vení s sebou museli vozit na natáčení show. Teď když se stane otcem, možná se svého dvoumístného kabrioletu vzdá.

Pěšky se vydala k Martinovu obytnému přívěsu a cestou minula skupinu turistů na segwayích pokoušejících se zahléd­ nout hlavní hvězdu svého oblíbeného programu. Jedna dychti­ vá žena zastavila své vozítko, aby si mohla Annie vyfotit. Susan Wiggs

„Haló,“ zavolala, „nejste vy Jasmine Lockwoodová?“

„Ne,“ odtušila Annie s téměř omluvným úsměvem.

„Ach, promiňte. Vypadáte úplně jako ona. Vsadila bych se, že vám to pořád říkají.“

Annie se ještě jednou malinko usmála a proklouzla kolem skupiny. Nebylo to poprvé, co ji někdo upozornil na to, jak je podobná slavné kuchařské hvězdě. Annie z toho byla zmatená. Nevypadala přece jako někdo jiný, vypadala jako ona sama.

Martin, ten zlatý hoch, rád říkal, že je jeho exotickou milen­ kou, což Annie pokaždé rozesmálo. „Jsem skrz naskrz americ­ ká míšenka z Vermontu,“ oponovala mu. „Nemůžeme všichni mít rodokmen.“

Bude její děťátko vypadat jako ona? Hnědé oči a neposlušné černé kudrny? Nebo bude jako Martin, blonďaté a modrooké?

Panebože, pomyslela si v novém návalu radosti. Budu mít děťátko.

V uličce vedoucí do studia se na zemi proplétaly elektrické kabely. Kolem seřazených přívěsů pobíhali pracovníci se slu­ chátky a psacími podložkami. Teď už bylo vidět i nůžkovou vysokozdvižnou plošinu, který se tyčila nad pracovní plochou. Byla vysunutá do maximální výšky a její oranžové ocelové pod­ pěry tvořily mřížový vzor, na jehož vrcholu vysoko nad hlavami ležela plošina. Muži v helmách a elektrikáři s kotouči drátů se hemžili kolem. Nějaký chlapík tloukl černým železným hasá­ kem do manuálního zpětného ventilu.

Annie zahlédla Tiger, která přiběhla, aby ji pozdravila. „Zaseklo se to v nejvyšší poloze.“ Tiger s vlasy v duhových bar­ vách a pestrobarevném overalu vypadala jako postava z animo­ vaného filmu. Ale kromě toho měla dar dělat najednou spoustu věcí a dělat je přitom dobře. Martin si myslel, že je úplný cvok, ale Annie si naopak cenila její schopnosti laserově přesného soustředění.

„Tak jim řekni, ať to uvolní.“ Annie pokračovala v chůzi.

STROM ŽIVOTA 27

Viděla, jak je Tiger překvapená; Annie neměla ve zvyku projít kolem nějakého problému a nepokusit se ho vyřešit.

Martinův přívěs byl největší ze všech. Byl taky nejlépe vyba­ vený, s koutkem pro make­up, oblékárnou, koupelnou a kuchy­ ní, pracovním prostorem a odpočívárnou. Ze začátku, když byli čerstvě zamilovaní, často tam spolu pracovali dlouho do noci a pak se milovali na okrouhlé pohovce a usnuli jeden druhému v náruči. Teď byl zavřený a měl zatažené žaluzie proti spalují­ címu slunci. Bylo slyšet hučení klimatizace.

Annie se už nemohla dočkat, až se z vedra dostane dovnitř do chládku. Zastavila se, uhladila si sukni a narovnala kabelku na rameni. Krátce pomyslela i na rtěnku. Chtěla vypadat krás­ ně, až mu bude říkat, že bude matkou jeho dítěte. Ale to nic, řekla si. Martin stejně neměl rád, když nosila rtěnku.

Rychle vyťukala odemykací kód a vešla dovnitř.

První, čeho si všimla, byla vůně. Kombinace mýdlové a kvě­ tinové. Hrála tam nějaká kýčovitá hudba. Typ písničky, jakou si někdy sama zplna hrdla zpívala, když nikdo nebyl poblíž, protože správně kýčovitá zamilovaná píseň dělá člověka ještě zamilovanějším.

Škvírou pod žaluziemi pronikal úzký proužek světla. Posu­ nula si sluneční brýle na čelo a čekala, až se jí přizpůsobí oči. Chtěla zavolat na Martina, ale její pohled sklouzl k něčemu, co tam nepatřilo. Na polici ležel mobil. Nebyl to Martinův tele­ fon, ale Melissin. Annie ho poznala podle nápadného růžo­ vého obalu.

A vzápětí se dostavil onen naprosto nečekaný moment, kdy člověk ví, ale ve skutečnosti neví. Či nechce vědět.

Annie se zastavil dech. Měla pocit, že jí přestalo tlouct srd­ ce, byť to bylo nemožné. Její mysl zmateně kroužila kolem dokola a myšlenky kmitaly sem a tam jako myš v bludišti. Ješ­ tě se mohla vrátit, vyklouznout ven, znovu si ten moment zopakovat, a... Susan Wiggs

A co? Varovat je, aby se všichni mohli vrátit k předstírání, že se nic nestalo?

Ledové bodnutí zlosti ji pohánělo dál. Došla k pracovnímu prostoru, který byl od vchodu oddělen shrnovacími dveřmi. S rozmachem je rozhrnula.

Ležel na ní obkročmo a na sobě neměl nic než své kovbojské boty za pět set dolarů.

„Hej,“ zaječel a napřímil se jako honák na jankovitém koni. „Á, zatraceně! Ježíši Kriste!“ Vyhrabal se na nohy a zahalil se do třásňového přehozu, který stáhl z pohovky.

Melissa zalapala po dechu a přitiskla si k tělu polštář. „Annie! Panebože...“

„Opravdu?“ Annie stěží poznávala vlastní hlas. „Tím mys­ lím, opravdu?“

„ N e n í t o...“

„Tak jak to vypadá, Martine?“ vyštěkla. „Ne. Je to přesně tak, jak to vypadá.“

S tlukoucím srdcem ustupovala dozadu, jen aby už byla od něj co nejdál.

„Annie, počkej. Miláčku, pojď si o tom promluvit.“

V tom okamžiku se proměnila v přízrak. Cítila, jak jí z obli­ čeje mizí všechna barva a stává se téměř průhlednou.

Jestlipak to vidí? Vidí skrz ni, přímo do jejího srdce? Třeba už byla přízrakem dlouho, ale až do této chvíle si to neuvědo­ movala.

Zavalil ji pocit zrady. Všechno na ni útočilo. Nevěřícnost. Zklamání. Hrůza. Odpor. Bylo to jako nějaká mimotělní zku­ šenost. Kůže jí brněla. Doslova brněla jakousi statickou elek­ třinou.

„Odcházím,“ řekla. Potřebovala se jít někam vyzvracet.

„Prosím, můžeme si o tom jen promluvit?“ trval na svém Martin.

„Opravdu si myslíš, že je o čem mluvit?“

STROM ŽIVOTA 29

Ještě okamžik na ně na oba zírala s perverzní potřebou vtisk­ nout si tu scénu do mozku. Pak ten moment pominul.

Tak takhle to končí, pomyslela si.

Protože to byl opět jeden z těch klíčových momentů. Tako­ vý, který člověka otočí a dá mu nový směr.

Tak takhle to končí.

Martin a Melissa začali mluvit oba najednou. Uším Annie to znělo jako nesrozumitelné blábolení. Na okrajích zorného pole jí pulzovala podivná skvrna. Měla červenou barvu. Bar­ vu zuřivosti.

Znovu ustoupila dozadu. Musela odtud utéct. Sáhla do kabe­ ly a vytáhla klíče. Byly na řetízku s jejím rodinným emblémem v podobě javorového listu.

Pak se otočila na podpatku a dveřmi vyšla do uličky. Nutila se jít zpříma. Dívat se přímo dopředu. S hlavou vzhůru.

Proto možná zakopla o kabel. Upadla na kolena, až klíče cinkly o chodník. Zároveň začala prožívat pocit ponížení. Zved­ la klíče a rychle se rozhlédla, doufajíc, že ji nikdo neviděl.

Ale přispěchali k ní dokonce hned tři lidé – Jste v pořádku? Neublížila jste si?

„Je mi výborně,“ řekla a oprašovala si dlaně a odřená kolena. „Vážně, nedělejte si starosti.“

Telefon v kabelce začal ječet jako cirkulárka, přestože byl pře­ pnutý do tichého režimu. Kráčela kolem staveniště. Dělníci tam stále ještě zápolili s plošinou a pokoušeli se otevřít hydraulický ventil. Neměla Martinovi dovolit, aby ji přemluvil k pronájmu levnějšího modelu.

„Musíte ho otočit opačným směrem,“ zavolala na pracov­ n í k y.

„Paní, tady musíte mít helmu,“ poučil ji nějaký chlápek a mávnul rukou, aby šla pryč.

„Už odcházím,“ ujistila ho. „Jen jsem říkala, že se pokoušíte otáčet zpětným ventilem na špatnou stranu.“ Susan Wiggs

„Cože?“

„Ten ventil. Otáčíte ho špatným směrem.“ Co to je za div­ nou konverzaci. Když zjistíte, že váš manžel spí s jinou ženou, nečeká se, že s pláčem zavoláte mamince? Nebo své nejlepší kamarádce?

„Víte,“ pokračovala. „Doleva uvolnit, doprava utáhnout.“

„Prosím?“

„Proti směru hodinových ručiček,“ dodala a svazkem klíčů mu ve vzduchu naznačila směr.

„Annie.“ Z přívěsu vyběhl Martin a sprintoval k ní. V boxer­ kách, bez trička, v kovbojských holínkách. „Vrať se.“

Rukou sevřela řetízek s klíči, až se jí hrany javorového listu zařízly do kůže.

Na konci uličky projížděla skupina na segwayích.

„Tamhle je Martin Harlow,“ vykřikl někdo.

„Milujeme vaši show, Martine,“ volala další dívka ze seg­ wayové skupiny. „Milujeme vás!“

„Paní, myslela jste takhle?“ Dělník silou otočil ventilem. Odněkud shora se ozval kovový skřípot a celá konstrukce se s rachotem zřítila. „Hele, táto,“ ptal se Teddy a otočil se na barové stoličce v kuchy­ ni, „když vodní buvol váží skoro tisíc kilogramů, jak to, že se nepropadne do bahna?“

Fletcher Wyndham vrhl letmý pohled na show, kterou sle­ doval jeho syn, což byla pro desetiletého kluka dost nezvyklá volba, ale Teddy si prostě oblíbil Klíčovou ingredienci. Ve Switch­ backu ve Vermontu si tuto kuchařskou show naladila většina lidí, nikoli kvůli šéfkuchaři ani kvůli jeho blonďaté asistent­ ce. Ne, důvod byl v zákulisí – krátká zmínka v titulcích, které běžely, zatímco hrála poněkud otravná znělka.

Jmenovala se Annie Rushová – produkční.

To ona vymyslela nejpopulárnější televizní kulinářskou show, a přitom se narodila a vyrostla tady ve Switchbacku. Teddy­ ho učitelka ve čtvrté třídě s Annie chodila do školy. A před nějakým časem natáčeli jeden díl přímo tady ve městě, přičemž si ovšem Fletcher udržoval od produkce odstup. Od té doby tu byla Annie považována za celebritu, přestože se neobjevovala před kamerou.

To je dobře, usoudil Fletcher. Kdyby ji každý týden viděl v televizi, musel by se z toho zbláznit. „Dobrá otázka, kámo,“ řekl synovi. „Tenhle vypadá, jako by chodil po vodě.“

Teddy zakoulel očima. „To není buvolí kluk. To je buvolí hol­ ka. Z jejího mléka dělají mozzarellu.“

„Tak proč se nejmenuje mléčný buvol?“

„No přece protože žije ve vodě.“

„To je úžasné, co všechno se můžeš naučit z koukání na tele­ v i z i .“ Susan Wiggs

„Jo, měl bys mě nechat víc koukat.“

„O tom si můžeš nechat zdát,“ řekl Fletcher.

„Máma mě nechá koukat, jak dlouho chci.“

A bylo to tu. Důkaz, že se Teddy stal členem klubu, do něhož žádné dítě nechtělo patřit – do klubu zmatených dětí rozvede­ ných rodičů.

Fletcher se rozhlížel po chaosu v domě, kam se právě nastě­ hovali, a znovu si položil často opakovanou otázku: Co se to k čertu stalo s mým životem?

Dokázal přesně určit bod obratu. Jediný večer s přemírou piva a nedostatkem soudnosti ho zavedl na cestu, která změ­ nila všechny plány, které kdy pro sebe měl.

Přesto, když se podíval do tváře svého syna, ani trochu neli­ toval. Teddy přišel na svět jako vřískající, červený, bezmocný uzlíček a Fletcher nemohl říct, že by ho od prvního okamžiku miloval. Spíš to byl od prvního okamžiku strach. Neměl strach o dítě. Měl strach, že neobstojí jako otec. Měl strach, že udě­ lá něco, čím tomu droboučkému, dokonalému, bezbrannému človíčkovi ublíží.

Pro něj existovala jediná volba. Odložil stranou svůj strach a cele se věnoval synovi, poháněn silným vědomím poslání a láskou, jakou nikdy předtím nezažil. Teddy teď chodil do páté třídy, byl neuvěřitelně roztomilý, šikovný, praštěný a slad­ ký. Někdy mu šel šíleně na nervy. Ale v každém okamžiku každé­ ho dne byl středem Fletcherova vesmíru.

Teddy byl od narození šťastné dítě. Tak šťastné, že Fletcher měl pocit, že ho musí obklopit ochrannou bublinou. Teď si musel uvědomit, že navzdory jeho dobrým úmyslům se bubli­ na protrhla. Ke konci manželství se schylovalo dlouhou dobu a věděl, že změna na Teddyho těžce dolehne. Fletcher si přál, aby syna mohl ušetřit bolesti a zmatku, ale musel manželství ukončit, aby se mohl opět volně nadechnout. Doufal jen, že to Teddy jednou pochopí.

STROM ŽIVOTA 33

„Vodní buvol je pozoruhodný příklad vynalézavosti přírody,“ právě říkala asistentka pořadu Klíčová ingredience, která byla oporou velkého ega jménem Martin Harlow.

„Jak to, Melisso?“ zeptal se strojeným tónem.

Ukázala na smutně vypadajícího buvola, který stál v malé ohrádce na pozadí nepříliš věrohodně působícího, počítačem vygenerovaného močálu. „Nuže, má tak široká kopyta, že se může pohybovat po extrémně měkkém povrchu, aniž se pro­ padne.“

Harlow si třel bradu. „To je dobré. Víš, když jsem byl malý, myslel jsem si, že mám asi tak padesátiprocentní šanci, že se utopím v tekutých píscích, protože se to tak často vyskytova­ lo ve filmech.“

Blondýna se zasmála a pohodila hlavou dozadu. „Jsme rádi, že se to nestalo.“

Fletcher se ušklíbl. „Hej, kamaráde, pojď mi pomoct s roz­ balováním, ano?“

Velké kusy nábytku už byly nastěhované, ale zbývalo ještě několik neotevřených stěhovacích krabic.

„Show už skoro končí. Chci vidět, jak dopadne ten sýr.“

„To napětí se asi nedá vydržet,“ opáčil Fletcher. „Hele, víš, do čeho se dává mozzarella?“

„Do pizzy! Můžeme si dneska objednat pizzu?“

„Samozřejmě. Nebo můžeme dojíst tu od včerejška.“

„Lepší je čerstvá.“

„Tak dobře. Zavolám tam, až rozbalíme ještě dvě krabice. Dohodnuto?“

„Jo,“ kývl Teddy se zvednutou pěstí.

Nový dům měl všechno, co si Fletcher kdysi představoval, když ještě měl někoho, s kým o tom mohl snít – velkou kuchy­ ni otevřenou do ostatních částí domu. Kdyby uměl vařit, mohly by tu vznikat úžasné věci. Ale osoba, která takové úžasné věci dělala, už dávno zmizela z jeho života. Ovšem starý sen ještě Susan Wiggs přetrvával a zavedl Fletchera právě k tomuhle domu, sto let sta­ ré, klasické novoanglické stavbě. Měla mimo jiné krb a místnost s tolika policemi na knihy, že se směle mohla nazývat knihov­ nou. Byla tam zadní veranda s houpačkou, kterou celé jedno odpoledne dával dohromady – nebyla to obyčejná houpačka, ale rozměrná, pohodlná houpací pohovka s polštáři tak velký­ mi, že si tam člověk mohl dát klidně šlofíka – houpačka, o kte­ ré snil už víc než deset let.

S Teddym se pustili do dvou krabic plných knih. Rovnali je do polic a Teddy na chvíli ztichl. Pak jednu z knih podržel v ruce. „Proč se to jmenuje Pán much?“

„Protože z ní jde strach,“ odpověděl Fletcher.

„Dobře, ale proč se tak jmenuje?“

„Na to přijdeš, až budeš starší.“

„Je v ní něco sprostého, o čem nemám vědět?“

„Je šokující.“

„Máma by se zbláznila, kdyby věděla, že máš sprostou kníž­ k u .“

„Výborně. Tak já mám nápad. Neříkej jí to.“

Teddy postavil knihu na polici a přidal několik dalších. „Hele, táto?“

„Ano, kámo?“

„Tady teď doopravdy bydlíme?“ Rozhlédl se po pokoji s oči­ ma rozšířenýma z pocitu křivdy.

Fletcher přikývl. „Tady teď bydlíme.“

„Navždy?“

„ Jo.“

„To je dlouhá doba.“

„To j e.“

„Tak když řeknu kamarádům, aby přišli k nám domů, přijdou sem, nebo do našeho druhého domu?“

Žádný náš dům už neexistoval. Dům nově postavený v západ­ ní části města si nechala Celia.

STROM ŽIVOTA 35

Fletcher přestal rovnat knihy a otočil se k Teddymu. „Tam, kde jsi ty, tam je domov.“

Pracovali spolu, dokud neuložili poslední knihy. Fletcher ustoupil dozadu a zálibně se díval na knihovny po obou stra­ nách krbu. Větřík na zadní verandě pohyboval řetězy houpač­ k y.

To jediné, co chybělo, byla osoba, s níž kdysi sdílel svůj sen. „Otevřete oči.“

Nad její hlavou se ozývá neznámý hlas. Nedokáže říct, jest­ li slova slyší v hlavě nebo v místnosti. Zvuk se vytrácí do ticha narušeného jakýmsi šumem a hlubokým duněním. Nedokáže uposlechnout a otevřít oči. Místnost neexistuje. Existuje pouze tma. Plave v temné vodě, ale přesto z nějakého důvodu může nadechovat a vydechovat, jako by jí plíce sytila voda.

Prostor kolem ní se plní dalšími zvuky, ale neumí je identifi­ kovat – rytmické nadechování a vydechování jakéhosi přístro­ je, možná myčky nádobí nebo nějaké technické pumpy. Hyd­ raulická pumpa?

Něco tu voní. Kvetoucí rostliny. Nebo sprej proti hmyzu. Ne, květiny. Lilie. Orientální lilie.

Polní lilie. Není to něco z Kázání na hoře? Jmenovala se tak jedna divadelní hra na střední škole. Ano, její kamarád Gordy měl v té hře roli Sidneyho Poitiera.

„... zvýšená aktivita hodinu od hodiny. Dostává se do stavu minimálního vědomí. Všimla si toho noční služba. Dr. King nařídil nové vyšetření EEG a novou sérii skenů.“

Cizí hlas. A ten dialekt. Říká se tomu nerhotická výslovnost. Pamatuje si to ze studia žurnalistiky. Záhadný mluvčí mluví pravým vermontským dialektem.

„Pomozte mi s tím EEG, ano?“ Něco jí tlačí na hlavu.

Sundejte to.

Paní, tady musíte mít helmu. Dávají jí na hlavu helmu? Ne, síť­ ku na vlasy. Ne, koupací čepici.

Plavci, na místa!

STROM ŽIVOTA 37

Vidí samu sebe, jak se předklání, svinutá jako péro, prsty u nohou zaklesnuté kolem hrany startovního bloku. Na střed­ ní škole byla jednou z nejrychlejších plavkyň v týmu, který se jmenoval Switchbackské divoké kočky. V posledním ročníku vytvořila nový rekord státu na sto metrů prsa. V posledním ročníku školy se před ní život rozvíjel jako nekonečná, třpytící se řeka, a všechno měla ještě před sebou. V posledním ročníku se poprvé zamilovala.

„... často jsem přemýšlela, jak bych vypadala s takhle krát­ kými vlasy,“ říká jeden z hlasů. Opět ten dobře známý novo­ anglický dialekt.

Píp. Plaveckou halou se rozlehl startovní signál. Annie sko­ čí do vody. Sucho. Proč má sucho v krku, když přitom nemá žízeň? Proč nemůže polykat? Něco tuhého jí svírá krk. Sundejte to. Potřebuju dýchat.

Ještě chvíli pluje po vodě. Voda má stejnou teplotu jako její tělo. Potřebuje čurat. A pak zase nepotřebuje čurat. Po chvíli už nemá žádné tělesné pocity, kromě těch, které jí pulzují v hlavě, v krku a na prsou. Strach a zármutek. Vztek. Proč?

Všichni ji znali jako rozvážnou ženu. Annie si vždycky ví rady. Annie si věděla rady se vším: S přízvukem. S osvětlením. Se scénickým designem. Se zadřenými ventily.

Doleva uvolnit, doprava utáhnout. Předvádí to rukou, ve které drží klíče na řetízku s javorovým listem.

„Vidíte? Ten pohyb – ten není bezděčný.“

Znovu nějaký hlas.

„ Je l e v a č k a .“

Jiný hlas.

„Já vím, že je levačka. Já jsem taky levačka.“

Máma. Máma?

„Vypadá pořád stejně,“ říká mámin hlas. S žádným jiným by Susan Wiggs si ho nemohla splést. „Nevidím vůbec žádnou změnu. Jak mi můžete tvrdit, že se probouzí?“

„Není to v pravém slova smyslu probouzení. Je to pozvolný přechod do vědomého stavu. EEG ukazuje zvýšenou aktivitu. Je to nadějná známka.“

Jiný hlas: „Z takového stavu se lidé neprobouzejí najednou; přicházejí k sobě postupně, pohybují se tam a zpátky. Annie. Annie, můžete otevřít oči?“

Ne. Nemůžu.

„Zmáčkněte mi prst.“

Ne. Nemůžu.

„Můžete zahýbat prsty u nohou?“

Ne. Ježíši!

„Může to být zdlouhavý proces,“ říká ten hlas. „A nepředvída­ telný. Ale jsme optimističtí. Skeny nevykazují žádné trvalé poško­ zení. A od té doby, co jsme vyjmuli tracheostomickou trubici...“

Trache... cože? Není to něco jako díra v její průdušnici? Hrůza. Tak proto ji bolí dýchání a polykání?

„Omlouvám se.“ Mámin hlas je plný slz. „Je tak těžké se na to dívat...“

„Já vás chápu. Ale teď už si můžete dělat naděje. Vyhnula se jí spousta obvyklých komplikací – plicní infekce, kontraktury, kloubní změny, trombóza... tolik se toho mohlo stát, ale nesta­ lo. A to je dobré.“

„Jak tady můžu vidět něco dobrého?“ šeptá máma.

„Vím, že je to pro vás těžké, ale věřte mi, je jednou z těch, kte­ ří mají štěstí. Podlé té nové aktivity si celý ošetřovatelský tým myslí, že už je z nejhoršího venku. Jsme stále pozitivní.“

„Dobře, tak já budu taky.“ Mámin hlas je plný zoufalé naděje. „Ale jestli... až se probudí, co bude jinak? Bude si pamatovat, co se stalo? Bude to pořád ještě naše Annie?“

„Ještě je moc brzy na to, abychom mohli zjistit, zda došlo k nějaké deficienci.“

STROM ŽIVOTA 39

„Jak to mysl



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist