načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Strom přání - William Faulkner

Strom přání
-15%
sleva

Kniha: Strom přání
Autor:

"Když v předvečer narozenin vlezeš do postele levou nohou napřed, a než si lehneš, převrátíš polštář, pak se může stát cokoli," píše William Faulkner v kouzelném, rozmarném ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  199 Kč 169
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
5,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-05-20
Počet stran: 64
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 58 stran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustroval Don Bolognese
přeložila Hana Zahradníková
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2017-22
ISBN: 9788000047133
EAN: 9788000047133
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

"Když v předvečer narozenin vlezeš do postele levou nohou napřed, a než si lehneš, převrátíš polštář, pak se může stát cokoli," píše William Faulkner v kouzelném, rozmarném příběhu. Malá Dulcie se v den svých narozenin vzbudí a v pokoji najde cizího chlapce. Po kratším přemlouvání se s ním vydá na neobyčejný výlet, na němž se splní nejedno přání.

Kniha je zařazena v kategoriích
William Faulkner - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

9

pala ještě, ale cítila, jak ze

spánku stoupá, zrovna jako balonek. Jako by byla zlatáry

bička v kulatém akváriu spánku, která stoupá vlahouvo

dou spánku k povrchu. A pak bude vzhůru.

A tak byla vzhůru, ale neotevřela hned oči. Radši ležela

úplně nehybně v teplé posteli a bylo to, jako by v sobě měla

další balonek a ten se zvětšoval a zvětšoval a stoupal čím

dál výš. Brzy ho bude mít v puse a pak z ní vyklouzne avy

letí rovnou ke stropu. Balonek v ní rostl a rostl, až ji brnělo

celé tělo i ruce a nohy, jako by právě snědla mentolku. Co

to může být? přemítala s očima pevně zavřenýma a snažila

se vzpomenout si na včerejšek.

„Máš narozeniny,“ pronesl někdo nablízku. Hned oči

otevřela. U postele stál cizí kluk s ošklivým hubenýmob

ličejem a vlasy tak zrzavými, až osvětlovaly pokoj. Na sobě

měl černý sametový oblek, červené punčochy, boty a přes

rameno mu visel velikánský prázdný tlumok.

„Co jsi zač?“ zeptala se a udiveně si hocha prohlížela.

„Maurice jméno mé,“ odpověděl jí. V očích mělpodiv

né zlatavé tečky, jako jiskřičky.

„Vstávej.“

Dál ležela bez hnutí a rozhlížela se po pokoji.Nejpodiv

nější bylo, že tam kromě ní a Maurice nikdo nebyl. Každé

ráno, když se vzbudila, byla v pokoji maminka s Dickym

a za chvíli přišla Alice, aby jí pomohla obléknout anachys

tat se do školy. Ale dneska tu nebyl nikdo, až na toho zrzka.

Stál u její postele a prohlížel si ji podivnýma zlatěkrope

natýma očima.

„Vstávej,“ vyzval ji znovu.

„Nejsem oblečená,“ bránila se.

„Ale jsi,“ řekl ten kluk. „Vstávej.“


10 11

„Dulcie, pojď dolů!“

„Počkejte na mě!“ křikla na ně a zrzek už zase stál

u okna. V ruce držel žebříček pro panenky, takpatnácticen

timetrový. Přiložil si jej k ústům a foukl na něj a žebříček se

okamžitě začal prodlužovat a zvětšovat. Zrzek funěl a foukal

a žebřík se natahoval čím dál víc, až dosáhl na zem a Alice

ho pevně přidržela, aby k nim Dulcie mohla sešplhat.

„Tak už jsi konečně vstala, ty ospalče?“ zeptal se George

a Dicky prozpěvoval: „Ospalče, ospalče!“ Byl ještě malý

a vždycky opakoval po ostatních.

Zrzek sešplhal po žebříku, sehnul se a zmáčkl na něm

malý lesklý knoflík. Fšúúú, vypustil se ze žebříku vzduch

a už z něj byl zase žebříček pro panenky, takpatnácticen

timetrový. Chlapec ho strčil zpátky do tlumoku. „Maurice

jméno mé,“ prohlásil stručně a přejížděl zlatě kropenatým

pohledem z Alice na Dickyho a pak na George. „Tak pojďte.“

Mlha je obklopovala kolem dokola i nad hlavami jako

velikánský stan a profukoval jí mírný vánek vonící povis

táriích. Přešli přes trávník na ulici a zrzek se znovuzasta

vil. „Tak jak budeme cestovat?“ zeptal se. „Pěšky,automo

bilem, nebo na ponících?“

„Na ponících! Na ponících!“ povykovali Dulcie sGeor

gem a Dicky se připojil: „Na poníci! Na poníci! Já ci jet na

poníci!“ Jenže Alice nechtěla.

„Né, pane,“ prohlásila, „já s Dickym na žádným koni

nepojedem a ty, Dulcie, se vod koní taky radšejc drž dál!“

„Jééé, Aliceee!“

„Né, pane,“ zopakovala Alice, „a vy víte, že vaše mami

by vám nedovolila jezdit na ňákejch koních.“

„Jak to víš?“ odporovala Dulcie. „Neříkala, že nesmím.“

„Jak by mohla, dyš nevěděla, co máte za lubem?Mys

lim, že ať se chystáme kamkoliv, dostanem se tam pěkně

po svejch.“

„Jééé, Aliceee!“ mračila se Dulcie a Dicky provolával:

„Já ci na poníci! Já ci na poníci!“

A tak odhodila peřinu a vyskočila z postele, a opravdu

– byla oblečená. Měla boty i punčochy a nové světlefialo

vé šaty se stužkou, která se jí hodila k očím. Zrzek přešel

k oknu a stál tam s obličejem přitisknutým na sklo.

„Ještě prší?“ zeptala se. „Večer pršelo.“

„Pojď se podívat,“ odpověděl kluk, a tak došla k němu

a uviděla za oknem černé stromy, jak jim v dešti kape

z holých větví.

„Kéž by mi na narozeniny nepršelo,“ řekla zklamaně.

„Snad dneska přestane, co myslíš?“ Zrzek na ni letmopo

hlédl, pak odvrátil zrak a otevřel okno. „Ne, neotvírej ho!“

vykřikla, ale pak zmlkla, protože jakmile se okno vysunulo,

namísto deště a černých zimních stromů uviděla lehkýna

šedlý mlžný opar vonící po vistáriích a daleko pod sebou

v mlze slyšela tenké vzdálené hlásky volat: „Pojď dolů,Dul

cie, pojď dolů!“ Skrz horní polovinu okna viděla za sklem

déšť a smutné černé stromy, ale dole, kde bylo sklozdviže

né, měla před sebou mlhu vonící vistáriemi, ze které volaly

hlasy: „Pojď dolů, pojď dolů!“

„No to jsou mi věci!“ podivila se a pohlédla na zrzka,

který se přehraboval ve svém obrovském tlumoku.

„To je tím, že máš narozeniny,“ vysvětlil jí.

„Ale nikdy předtím se na mé narozeniny nic takového

nestalo.“

„Ale mohlo se stát,“ odpověděl kluk a vytáhl něco ztlu

moku. „Od toho přece narozeniny jsou. A když v předvečer

narozenin...“ pohlédl na ni těma zvláštníma zlatětečko

vanýma očima, „... vlezeš do postele levou nohou napřed,

a než si lehneš, převrátíš polštář, pak se může stát cokoli,“

dodal moudře.

„Vždyť přesně to jsem večer udělala,“ namítla Dulcie.

„Ale kdo mě to volá?“

„Tak se podívej,“ pobídl ji chlapec, a tak se vyklonila

z okna do teplé voňavé mlhy a hle – zdola na ni koukali

Alice s Dickym a George, který bydlel hned přes ulici.


12 13

„Muj! Muj! Muj zabiram,“ halekal Dicky.

„No tak, počkejte,“ řekl zrzek a držel poníka, který mu

hrabal a podupával v dlani, nad hlavou. „Ustupte.“

A tak ustoupili a chlapec si klekl, postavil poníka

na zem, přiložil ústa k hrušce sedla a začal foukat. A jak

foukal, poník se čím dál víc zvětšoval, podupával apotřá

sal cinkající uzdou a chlapec se na kolenou vzpřímil, ale

dál přitom funěl a foukal, a pak se zvedl na nohy a poník

byl větší a větší. Nakonec kluk zvedl hlavu.

„Alice s Dickym můžou jet na vozíku,“ navrhl zrzek.

„Vozíku se přece nebojíte, že ne?“

„Nó, nejspíš ne,“ protáhla Alice pochybovačně. „ADul

cie ať v ňom rači jede taky.“

„Ne, já chci jet na poníku. Alice, prosím!“

„Jsou to hodní poníci,“ připojil se zrzek, „podívejte.“

Sáhl do tlumoku a vylovil Shetlandského poníka o nicvět

šího než veverka, s červenou uzdou se stříbrnýmirolnička

mi a červeným sedlem. Dulcie vypískla radostí a Dicky se

pokoušel zrzkovi vyšplhat po noze.

„Ten je muj! Ten je muj!“ vykřikoval George. „Já si ho

zabírám, já si ho zabírám první!“


14 15

zoval hlavou, až mu stříbrné rolničky cinkaly jako splašené.

Potom ho chytila za uzdu a kluk vytáhl z tlumoku další dva

poníky a Dicky pokřikoval: „Muj zabiram! Muj zabiram!“

„Jak to, že se ti do toho tlumoku vejde tolik věcí, když přitom vypadá, že je prázdný?“ vyptávala se Dulcie.

„Protože jsem Maurice,“ odpověděl zrzek. „A kromětoho, o narozeninách se nejspíš stane leccos,“ dodal vážně.

„Aha,“ podivila se Dulcie. Pak chlapec nafoukl ty dva poníky a předal uzdy Georgeovi, aby je podržel. Natovytáhl z tlumoku čtvrtého poníka zapřaženého do košatinyověšené rolničkami a Dicky byl úplně bez sebe. I tohoto poníka chlapec nafoukl. Alice nervózně přihlížela.

„Pro nás s Dickym ho nenafoukávejte moc velkýho,“naomínala.

Zrzek funěl a foukal.

„Neni už dost velkej?“ navrhovala nejistě Alice.

„Alice nechce, aby byl věčí než králík,“ poznamenal George. „Jesli nebude věčí, tak neutáhne ten vozík.“

Zrzek funěl a foukal a zanedlouho měl poník i s vozíkem tu správnou velikost. „Budete potřebovat bič,“ řekl aznovu sáhl do tlumoku.

„Né, pane,“ vyhrkla Alice, „my žádnej bičnepotřebujem. Rovnou ho strčte zpátky.“

Ale Dicky už bič zahlédl, a když ho chlapec schoval do tlumoku, rozkřičel se. A tak dal hoch bič Dickymu, ten nasedl s Alicí do vozíku, do jedné ruky chytil uzdu a bič

třímal v druhé.

„Žídim poníci!“ vykřikoval Dicky.

„Poníka,“ opravila ho Dulcie, „ne poníci.“

„Žídim poníka,“ řekl Dicky. Pak Dulcie s Georgem azrzkem nasedli na své poníky a vyrazili po silnici.

Dojeli na konec ulice, minuli poslední dům a najednou

byli z mlhy venku. Za sebou viděli mlžný opar jako veliký

šedivý stan, ale jinak kam se podívali, stromy se zelenaly

jako v létě a tráva taky a všude kolem kvetlo plnodrob„Tak,“ řekl, „už je dost velký?“

„Pro koho je?“ vyhrkla Alice.

„Muj! Muj!“ křičeli George s Dickym společně.

„Ne, tenhle je Dulciin,“ opravil je zrzek.

„Tak trochu zduchu vypusťete,“ žádala ihned Alice.

„Takle je na Dulcii moc velkej.“

„Ne, ne!“ odporovala Dulcie. „Podívej, Alice! Podívej,

jak je hodný!“ Utrhla trs trávy a koník ji oždiboval apoha>


17

ných žlutých a modrých kvítků. Na stromech zpívali ptáci

a přelétali z jednoho na druhý, slunce svítilo a tři poníci

uháněli po cestě čím dál rychleji, až nechali Alici s Dickym

v košatině daleko za sebou. Zastavili, aby na ně počkali,

a vozík je brzy dohnal. Alice si držela klobouk a tvářila se

poněkud znepokojeně. A tak jí slíbili, že už nepojedou tak

rychle, a vyrazili dál a po chvíli dojeli k šedému domku.

Nade dveřmi mu rostly popínavé růže a na zápraží seděl

stařík s dlouhými šedými vousy a něco vyřezával.

„Dobré ráno,“ pozdravil ho zrzek zdvořile.

„Dobré ráno,“ odvětil zdvořile stařík.

„Hledáme strom přání,“ vysvětloval zrzek.

„Jó, ten je daleko,“ odpověděl stařík. Vážně zavrtělhlavou. „Těžko byste ho našli.“

„Cestou se někoho zeptáme,“ řekl chlapec.

„V těchhle končinách ho nikdy nikdo neviděl,“ujišťoval ho stařík.

„Tak jak víte, že je tak daleko?“ chtěl vědět zrzek.

„Jó, já u něj byl mockrát. Ve vašem věku jsem k němu chodívával skoro každý den. Ale teď už jsem tam nebylněkolik let.“

„Tak pojeďte s námi a ukažte nám cestu,“ vyzval hozrzek. Alice si něco mumlala pod fousy a Dulcie se jí zeptala:

„Cos říkala, Alice?“

„Povidám, že sebou nechcem žádnej takovej starej póvl.

Vsadim se, že je to vandrák. Vsadim se, že by se to vašímami nelíbilo, dyby o tom veděla.“

„No tak, pojeďte s námi,“ opakoval zrzek. Stařík seobezřetně ohlédl přes rameno k domu.

„A víte co? Tak jo,“ odpověděl. Sklapl nůž a zastrčil si

ho spolu s tím, co vyřezával, do kapsy. Vstal a nakoukl za

dveře dovnitř domu. „Myslím, že bych vám rači měl ukázat

cestu, protože...“

V tu chvíli ve dveřích stanula staříkova žena a hodila

po něm cihličku, váleček na nudle a budík.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist