načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Střípky ze Sydney - Adele Ralish

Střípky ze Sydney

Elektronická kniha: Střípky ze Sydney
Autor:

První pohled často klame. První pohled nám nemusí ukázat, že člověk není tím, za koho jej máme. A na první pohled neodhalíme praskliny na povrchu. Každý má svůj příběh, někdy ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  52
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Skleněný můstek s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 77
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-753-4207-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

První pohled často klame. První pohled nám nemusí ukázat, že člověk není tím, za koho jej máme. A na první pohled neodhalíme praskliny na povrchu. Každý má svůj příběh, někdy slepený z tisíce drobných střípků a nahodilých situací a jindy svázaný událostmi minulosti. Abbygaill a Karther jsou přesně ti, kdo na první pohled mohou klamat. Jejich příběhy nejsou procházka růžovým sadem, ale ani jeden z nich se nevzdal. A právě oni tvoří ty drobné střípky.

Zařazeno v kategoriích
Adele Ralish - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Skleněný můstek s.r.o.

Vítězná 37/58, Karlovy Vary

PSČ 360 09 IČO: 29123062 DIČ: CZ29123062

Adele Ralish © 2018

Skleněný můstek s.r.o. © 2018

ISBN 978-80-7534-207-2


OBSAH

Nejkrásnější dárek

Prokletá Blondýna

Prolog

1.

2.

3.

4.

Epilog

Valentýn pro Karthera


Nejkrásnější dárek

Vánoční zázrak v Sydney

Před deseti lety odešel bojovat za svou vlast a blaho rodiny.

Před deseti lety ztratil to nejcennější, co měl.

Karther přišel o jedinou ženu, kterou miloval a o níž si myslel, že s ním bude napořád.

Osud mu ukázal, jak šeredně se mýlil a Monicu srazil opilý řidič při cestě na poštu. A za celých deset let své služby se o tomnedozvěděl. Žil v neutuchající zuřivosti protkané pocitem zrady.

Každý den se sám sebe ptal, proč mu nenapíše. Slíbila to.Přísahala mu. A pak, těsně před tím, než ho kvůli jeho zraněním měli poslat domů, přišel dopis.

Nebyl však od Monici a když si pročítal na stroji psané řádky, co mu napsala jeho matka, neudržel slzy. Jediná žena, kterou miloval, ležela deset let v kómatu, protože mu šla poslat dopis.

Zničilo ho to natolik, že se stal zahořklým mužem, který mluvil jen o potěšení ženského klína a utahoval si z lásky. Jenže i kdyžuplynulo už pět let od té chvíle, kdy se vrátil, každý měsíc, týden a zvláště pak na svátky, sedával u její postele a obdivoval svou spící krásku.

A teď, když jeden z jeho nejlepších přátel propadl stejnému prokletí, které Karthera vázalo už patnáct let, by mohl hrdě říct, že má zlomené srdce.

Bylo dvanáctého prosince, když mu doktoři oznámili, cochystají. Bylo přeci zbytečné držet při životě člověka, který je prakticky dýchající mrtvolou. Alespoň podle nich.

Karther prošel sterilně bílou chodbou a zastavil se uposledních dveří. Zaklepal na dřevěnou desku a vešel. Bylo to zbytečné, ale stejně doufal, že jednou, snad, ho pozve znovu dál.

Pohledem při vstupu okamžitě sjel k bíle povlečené posteli a ženě, která v ní ležela. Její kůže měla téměř totožný odstín, jakopovlečení, ale ty nádherné a dlouhé jahodově blond vlasy zářily zdravím a životem. Kdyby otevřela oči, uviděl by nejmodřejší barvu na planetě a až by se usmála, její rty by se zbarvily do růžova. Teď jí z nich trčela jedna z mnoha hadiček a trubek, co ji udržovaly naživu.

Přesto došel po kropenaté laminátové podlaze až k posteli a usedl na černou plastovou židli vedle ní. Natáhl se pro ruku svémilované a políbil ji na klouby.

„Ahoj, lásko,“ zašeptal potichu, „jak ses dneska měla? Věřila bys, že se Ethan opravdu zamiloval? Až se probudíš...“ Muselspolknout knedlík v krku. „Až se probudíš, představím vás. Musíš poznat Tabitu, určitě si ji zamiluješ. Málem bych zapomněl,“ narovnal se azašátral v kožené bundě. Pak vytáhl malou krabičku a postavil ji pod umělohmotný stromek, který donesl před týdnem. „Koupil jsem ti dárek. Otevřeš ho pak sama a doufám, že mi řekneš ano.“ Zasmál se.

„Jsem pitomej. Měl jsem ti ho dát už před patnácti lety, alebylas tak mladá. Počkal bych na tebe. A tys čekala celou tu dobu na mě. Jakej osmnácti letej idiot se zamiluje do patnáctileté holky?“ Pohladil ji po bledé a chladné tváři.

„Možná jsem idiot, ale pořád, opravdu pořád, tě miluju. Jsi stejně krásná, jako když jsem tě opouštěl. Nemáš jedinou vrásku.Vlasy ti za tu dobu hodně dorostly a jsou pořád nádherný, jako tenkrát, když ses se mnou hádala, že si je ostříháš na ježka, jako jsem to měl já, pamatuješ?“

Pohledem přejel po propadlém lidském těle. „Jenom si zhubla, ale to napravíme. Budu ti vyvařovat a rozmazlovat tě,“ musel setrhavě nadechnout, když ucítil příval slz. „Nakoupím ti tolik čokolády, kolik jen v obchodech je. A taky... taky tě nechám zařídit můj – ne, náš – dům.“

„Chodím pomáhat do knihovny, takže bys měla stovky knih.Zítra ti přinesu nějakou červenou knihovničku a budu ti předčítat.Doufám, že zase nebudu rudý jako krocan z těch scén, které by zasloužily vypípat.“

Povzdechl si a přejel rukou skrze svou blonďatou kštici. Pak se přisunul k posteli ještě blíž a položil si hlavu k jejímu boku.Nevěděl, jak dlouho tak ležel, když přišla sestřička. Zarazila se mezi dveřmi a sjela ho nevraživým pohledem.

„Kolikrát vám musím říkat, abyste si nepokládal hlavu na její lůžko? Musím jí teď vyměnit výživu, ostatně tu stejně zůstanete, takže nemá cenu žádat vás, abyste odešel, že?“

Ignoroval její poznámku o tom, co mu říkala snad každý den, a narovnal se. „Ne, neodejdu.“

Sestřička si povzdechla a hbitě došla k posteli, kde vyměnila jeden pytlík za druhý. Byla malá, měřila sotva metr padesát, avyhublá snad víc, než Monica. Vlasy měla v barvě myší šedi a obličej malý, nevýrazný. Byla to soucítící třicátnice, která ačkoliv se k němu občas chovala nepříjemně, mu pomáhala a podporovala ho.

„Slyšela jsem o tom... co chtějí udělat,“ zašeptala potichu a v očích se jí zalesklo. „Je mi to líto, ale takhle dlouho udržovatčlověka při životě...“

„Ona je živá,“ zavrčel odhodlaně. „Probudí se. Je to mojeholka.“ Něžně pohladil Monicu po ruce. „Zvládneme to spolu, lásko. Zvládneme.“

Sestřička se na něj letmo usmála a odložila prázdný sáček na noční stolek. Pak pohladila spící ženu po čele. „Opravdu je jakoRůženka. Starám se o ni už dlouho, ale pořád se mi zdá, že jenom kvete. Vím, je to hloupost, ale vaše přítelkyně je odvážná bojovnice. Doufám, že se opravdu probudí. Už jenom kvůli vám.“

Karther se usmál, aniž by odtrhl pohled od bledé tváře. „Je krásná. Krásnější než kdy předtím. Ale jako bohyně by vypadala až tehdy, kdy by se na mě usmála. Má nádherný úsměv.“

Sestřička zamžikala a letmo se usmála. „Chlapa, jako jste vy, by chtěla každá. Slečna má štěstí.“ S těmi slovy opustila pokoj. On tam ještě seděl další dvě hodiny v tichosti, kterou přerušoval jen hukot přístrojů a jeho dech.

Ještě jednou se na ni podíval, pohladil ji po tváři a políbil ji na čelo. „Miluju tě, Monico. Nenechávej mě tady samotného.“ A pak odešel.

Při svém odchodu si ani nevšiml lehkého pohybu ruky, který žena učinila.

15.prosince

Zadýchaný si razil cestu chodbou. Ne! Nesměli to udělat. Ne dřív! Chtěli ji odpojit o devět zatracených dní dřív! Ničili jeho šanci, zkracovali naději a bořili sny.

Rozrazil dveře jejího pokoje právě ve chvíli, kdy si doktoři něco mumlali a svými nástroji přejížděli přes Monicu. Přesto ho aleneoouštěla zloba a nenávist.

„To nemůžete!“ zařval, když překročil práh pokoje. Několik hlav se na něj podívalo se směsicí znechucení a údivu.

„Pane? Kdo jste a co si to dovolujete?!“ promluvil keKartherovi nejmladší z lékařů. S největší pravděpodobností zelenáč, protože tady ho znal snad každý člen lékařského sboru.

„Lioneli,“ chytil mladého muže za rameno starší a prošedivělý. „Tenhle pán je přítel... slečny.“ Ani ta slova neuklidnila běsnícíhomladíka.

„Nedovolím vám ji odpojit. Slíbili jste mi ještě devět dní!Nemůžete ji odpojit dřív!“

„Do toho vám-,“ začal mladý lékař, ale onen postarší mu opět skočil do řeči.

„Neodpojíme ji, pane Bryane.“

„Nemůžete ji odpo-,“ zarazil se. „Cože jste říkal?“

Muž si povzdechl. „Zřejmě se někde stala chyba, alenebudeme vaši přítelkyni odpojovat. Alespoň ne tak, jak si myslíte. Začala samostatně dýchat. Srdeční tep se jí zrychlil také. Vypadá to, že se pomalu probouzí.“

Pod Kartherem se podlomila kolena. „Pane bože...“ zašeptal a zíral na podlahu před sebou.

„Pořád ale nevíme, jak je to možné. Zkrátka ze dne na denzačala reagovat na podněty okolí. Samostatně začala dýchat již včera, ale trubici jsme pro jistotu nechaly zavedenou. Dnes již máme jistotu a nasadíme jí jen masku. Pane Bryane, jste šťastný muž.“

„Ani nevíte jak,“ zamžikal Karther.

17.prosince

Pohnula se. Viděl to na vlastní oči a rázem zburcoval polovinu lékařů – a pacientů – co byly v tuhle hodinu ještě bdělí. Seděl u ní už čtyřicet osm hodin plných naděje. Teď řval radostí.

Lékař přiběhl prakticky okamžitě, zkontroloval životní funkce a jehlou ji píchl do prstu u nohy. Škubla sebou. Lékař pokývalspokojeně hlavou. Pak beze slova odešel a nechal je opět samotné.

„Lásko, miluju tě,“ mumlal Karther dokola a dokola, jakonarogramovaný robot. Ale radost v něm se natolik svářela, že mluvil upřímně a od srdce. Ta slova, ta pro něj nereálná slova, teď nabírala určité podoby.

„Koukej se rychle probudit,“ naoko jí zahrozil. „Protože jinak si tu krabičku odnesu zase domů a nechám ji tam. Budeš si pro ni muset potom dojít sama.“

Opět pohnula rukou. Tentokrát lehce, prakticky nepatrně, zmáčkla tu jeho. Nadmula se mu hruď a jedna nebo dvě slzy radosti mu sjely po tváři.

Teď by mu to mohli Teddy s Ethanem oplatit a smát se jemu, že je jako žena. Jenže jeho přátelé nebyli žádní podrazáci. Ani jeden z nich nevěděl o Monice. Nikdo o ní nevěděl. Nyní měl chuť vykřičet celému světu, jak moc je zamilovaný.

20. prosince

Opět začal ztrácet naději. Z nemocnice mu volali v pět ráno a chladně oznámili, že ji museli znovu napojit na přístroje. Nemohl uvěřit, že něco, co bylo tak blízko se najednou rozplývá.

Navíc musel koupit nové zrcadlo do koupelny a počkat týden a půl, než mu vyndají stehy z ruky.

24. prosince

Seděl u její postele už od brzkého rána a sledoval ji. Maska, která jí vlévala vzduch do plic, se mu ani za mák nelíbila. Jenže tady se nejednalo o krásu, či ohavnost. Lékaři mu dali poslední šanci. A pokud se ani dnes neprobudí... vzdají i tu. Slyšel cinkot talířů a nadšený křik lidí, za kterými přišli příbuzní na večeři. Zatím nic nejedl. Odmítl inabídku sester.

Jenom seděl a dýchal. Proč ona? Stalo by se jí to, kdyby jineznal? Kdyby se do ní tenkrát nezamiloval a neřekl, že se pro ni vrátí?

Žila by dnes s jiným a měla děti?

Znovu si položil hlavu k jejímu boku. Byl natolik ponořen do svých myšlenek, že si ani nevšiml podivného blikání přístroje. Zavřel oči a usnul...

...probudil ho až lehký dotek na hlavě a trhavé hlazení vlasů. Zarazil se a strnul. Nevěděl, kde byl a jak se sem dostal.

Po chvíli se mu všechny vzpomínky vrátily a on se narovnal, záda naprosto zlámaná z polohy, v níž ležel.

A tehdy... tehdy odhodil veškerou mužnost stranou a připohledu na nejkrásnější stvoření planety se rozplakal. Ano, Ethane, opravdu jsem víc ženská, jak ty a Teddy dohromady.

Ale ty indigově modré oči, co si jej zaujatě prohlížely... Ďas sper hrdost! On byl teď tím nejvíce šťastným člověkem pod sluncem.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist