načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stříbrný chlapec - Kristina Ohlssonová

Stříbrný chlapec

Elektronická kniha: Stříbrný chlapec
Autor:

Billie a Aladin tváří v tvář dalšímu temnému tajemství. Nejde v něm o nic míň než o stříbrný poklad! V první knize Skleněné děti řešili Billie a Aladin záhadu ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 200
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Billie a Aladin tváří v tvář dalšímu temnému tajemství. Nejde v něm o nic míň než o stříbrný poklad! V první knize Skleněné děti řešili Billie a Aladin záhadu starého domu, v kterém „strašilo“. Nyní se začíná ztrácet jídlo z restaurace Aladinových rodičů. Navíc Aladin několikrát zahlédne zvláštního chlapce, který se ale vždy doslova „vypaří“. Aladinovi rodiče se kvůli finančním problémům s restaurací stále častěji hádají a zvažují, že se vrátí zpět do rodného Turecka. To Aladin nechce dopustit.Rozhodne se proto, že najde ztracený poklad ze stříbrotepecké dílny, která před několika desetiletími vyhořela. Spolu s kamarádkou Billie se pouští do napínavého pátrání.

Související tituly dle názvu:
Stříbrný chlapec Stříbrný chlapec
Ohlssonová Kristina
Cena: 199 Kč
Sešity 2´10 Sešity 2´10

Cena: 234 Kč
Stříbrný vítr Stříbrný vítr
Novotná Jitka
Cena: 220 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Kristina Ohlssonová



Kristina Ohlssonová


Přeložila Viola Somogyi

Copyright © Kristina Ohlsson, 2014

Translation © Viola Somogyi, 2017

Published by agreement by Salomonsson Agency.

© Zvaigzne ABC Publishers Ltd

Cover Design © Natālija Kugajevska

Illustrations © Toms Kalniņš


7

Kapitola 1

Když Aladin zahlédl kluka v krátkých kalhotách porvé, sněžilo. Obloha se zatáhla těžkými mraky a byla

zima. Aladin se právě chystal vyrazit se svoukamarádkou Billie na brusle. Říčka, která protékala Åhusem,zamrzla a úzké koryto se proměnilo v lesklou bruslařskou

dráhu. Aladinův tatínek prohlásil, že si vůbec nemůže

vzpomenout, kdy takhle mrzlo naposledy.

„Bydlíme v Åhusu už skoro deset let a ještě jsem neviděl, že by říčka zamrzla už v listopadu,“ řekl.

Aladin ho poslouchal a přitom si ukládal do batohu housku a termosku s horkou čokoládou.

Maminka s tatínkem se do Švédska přistěhovali z Turecka, když byl Aladin ještě maličký. Vůbec nic si z toho nepamatoval. Když se ho někdo zeptal, odkud je, pokaždé odpověděl, že z Åhusu.

V den, kdy uviděl kluka v krátkých kalhotách, měl naspěch. Věděl, že jde pozdě, a nechtěl, aby Billiedlouho čekala.

I když poslední dobou Aladin za zpoždění většinou nemohl. Byla to vina jeho rodičů. Vzali si totiž dohlavy, že prodají dům a nastěhují se do staré vodárenské věže, v níž měli restauraci nazvanou Turek ve věži.

„My budeme bydlet ve vodárenské věži?“ rozčiloval se Aladin. „Copak jste se zbláznili? To přece nejde.“

„Proč by to nešlo?“ namítla maminka. „Patří nám celá věž, ale restaurace zabírá jen první a poslednípatro. Všechna podlaží mezi nimi jsou prázdná.“

A tak to udělali. Před několika týdny se nastěhovali do věže. Když chtěl Aladin do svého pokoje, pokaždé musel vyběhnout pět pater. Proto měl tak častozpoždění, když se chtěl sejít s nějakým kamarádem. Maminka si z něj dělala legraci a tvrdila, že si tak aspoň posílí svaly na nohou. Aladinovi to ale nijak legrační nepřipadalo. Věděl totiž, proč se ve skutečnosti přestěhovali.

Restauraci se přestalo dařit. Už nevydělávala tolik peněz jako předtím. Proto museli nejdřív prodat dům a pak hausbót, ve kterém předtím vždycky bydleli přes léto.

„Někdy má člověk víc peněz a někdy míň,“ prohlásil tatínek. „Tak to prostě je.“

Aladin na něm ale poznal, že si dělá starosti, a neměl z toho dobrý pocit. Vůbec z toho neměl dobrý pocit.

„Dávejte si při bruslení pozor,“ řekla mu maminka, když si sbalil věci. „Nezapomeň, že říčka je zamrzlá jen v horní části, tam dole, co kotví lodi, už ne.“

„Já vím,“ odpověděl Aladin a chtěl běžet.

Maminka na něj zavolala, aby se vrátil.

„Přijď na večeři včas. Já a tatínek si s tebou chceme o něčem promluvit.“

Tvářila se vážně. Aladin se zamračil.

„Stalo se něco?“

„Promluvíme si o tom pak. Užijte si s Billie bruslení.“

Otočila se a zašla do restaurace. Aladin začal váhavě sestupovat po schodech. O čem s ním jen rodiče chtějí mluvit?

Ve chvíli, kdy vyšel z věže ven, uviděl toho kluka. Stál o kus dál a díval se na něj. Aladina to takpřekvapilo, že málem upustil batoh, který svíral v náručí.

„Ahoj,“ řekl automaticky a vydal se k silnici.

Kluk stál vedle reklamní cedule s názvem restaurace, kterou tatínek umístil ven. Připadalo mu na něm něco divného. Přestože byla zima, měl na sobě jen krátké kalhoty a pletený svetr. Kalhoty byly ušité z tlusté látky, která se Aladinovi zdála kousavá. Na nohoupodkolenky a šněrovací boty. Černé šněrovací boty z popraskané kůže. Svetr byl černo-bíle pruhovaný.

Kluk na Aladinův pozdrav neodpověděl. Jen dál stál ve sněhu a díval se na něj. Aladin zaváhal. Možná by neměl nikam chodit. Třeba ten kluk potřebuje pomoct.

„Ty ses ztratil?“ zeptal se ho.

Vzápětí si začal připadat hloupě. Jak „ztratil“? Kluk vypadal tak na dvanáct let, stejně starý jako Aladin. Takhle staré děti přece nepostávají ve sněhu a nezírají před sebe, když se ztratí.

Kluk pořád neodpovídal. Místo toho sklopil oči a pustil se směrem k věži. Třeba jsou jeho rodiče v restauraci...?

Kluk v krátkých kalhotách však nevešel dovnitř. Zmizel za věží. Aladin se podíval na hodinky. Nemá čas uvažovat, kde se tu vzal, už teď má zpoždění. Ale pak ho přemohla zvědavost – prostě musí zjistit, kam má ten kluk namířeno.

Rychle si hodil batoh na záda a oběhl věž. Už poněkolika metrech se zastavil. Kluka nebylo nikde vidět.

„Kde jsi?“ zavolal Aladin.

Nikdo neodpovídal.

Zvláštní.

Aladin se bezradně rozhlížel. Po klukovi však jako by se slehla zem.

Kapitola 2

„Jak to myslíš, zmizel?“ divila se Billie.

Seděli s Aladinem na můstku u potoka a šněrovali si brusle.

„Jednoduše zmizel,“ opakoval Aladin. „Zašel za věž a byl pryč. Nikde nic. Zkrátka se vypařil.“

Aladin utíkal celou cestu až k říčce a přišel skoro včas.

„To je divné,“ uvažovala Billie. „Copak mu nebyla zima, když měl holé nohy?“

„To nevím,“ řekl Aladin. „Nevypadal na to. A navíc měl dlouhé podkolenky, takže vlastně úplně naboso nebyl.“

„Podkolenky,“ uchichtla se Billie.

Uvázala na tkaničkách bruslí poslední kličku avstala. Na ledě už bylo plno lidí. Sklonila se a něco vytáhla z igelitové tašky, kterou si přinesla s sebou.

Záchrannou vestu.

Aladin se rozchechtal na celé kolo.

„Ty si ji chceš natáhnout?“

„Musím,“ vysvětlovala Billie. „Jinak by se na měmaminka hrozně zlobila. Řekla, že bez záchranné vesty mě na led nepustí.“

Když si Billie natáhla vestu na tlustou zimní bundu, byla ohromná jako slon. Pak si ještě nasadila helmu a čepice se jí na čele shrnula.

Zoufale vzdychla a Aladin se nemohl přestat smát.

„Tak jedem,“ prohlásil nakonec a kymácivě se postavil.

„Maminka říkala, že smíme jezdit jen tam, kde je úplně jisté, že led je dost silný,“ řekla Billie.

„To říkala moje maminka taky,“ přikývl Aladin.

„A taky nemáme jezdit k uprchlické lodi,“ dodala Billie.

Uprchlická loď byla velká rybářská loď, která kotvila v přístavu. Jednoho rána se tam objevila a bylo na ní plno lidí z nějaké jiné země. Novináři jí začali říkat „uprchlická loď“. Zdálo se, jako by nikdo nevěděl, co se s tou lodí a s těmi lidmi, co na ní žijí, bude dít dál.Aladin ani nevěděl, odkud přišli. Ale věděl, pročneopouštějí loď. Měli totiž v úmyslu zůstat ve Švédsku nadobro a nechtěli skončit v uprchlickém táboře. Možná to měli vymyšlené tak, že když nebudou moct zůstat v Åhusu, odjedou zkrátka lodí někam jinam.

Přístav v Åhusu byl dlouhý a úzký. Rozšiřoval se až v místech, kde ústil do moře. Přestože zima teprve začala, nemohl se Aladin dočkat léta. To zase otevřou v přístavu zmrzlinovou loď a do města přijede spousta lidí. V zimě byl Åhus tichý a potemnělý.

Billie ani Aladin nebyli žádní přeborníci v bruslení, ale stejně je to bavilo. Zrovna projeli kolem jedné z přístavních restaurací, když se k nim až moc rychle přihnali dva větší kluci. Aladin nestihl zaznamenat, co se děje, jen najednou ucítil, jak do něj někdo šťouchl, a ztratil rovnováhu. Upadl přímo na břicho na tvrdý, studený led.

„Dávejte přece pozor!“ vykřikla Billie rozzlobeně, ale kluci se jen zachechtali a ujížděli dál.

„Pitomci,“ zahučel Aladin a vstal.

Když natáhl nohy, cítil, jak ho bolí kolena.

„Uhodil ses?“ vyptávala se Billie neklidně.

„To nic není,“ odpověděl Aladin a oprašoval si zoblečení sníh.

V tu chvíli znovu uviděl kluka v zelených kalhotách. Na kopečku za restauracemi byla zřícenina staré tvrze. Kluk stál docela nahoře na vysoké zdi a díval se na led.

„Tamhle!“ vykřikl Aladin a ukázal na něj. „Vidíš ho? Toho kluka na zdi?“

Billie se tam podívala.

„Ne,“ řekla. „Žádného kluka nevidím.“

„Copak jsi slepá?“ vykřikl Aladin podrážděně apodíval se na ni. „Stojí přece nahoře na zdi tvrze.“

Znovu tím směrem ukázal. Prudce oddechoval a z úst mu vycházela pára.

Pak ale zůstal stát na ledě a pomalu spustil paže.

Kluk zmizel. Zase.

Kapitola 3

Jídlo vonělo česnekem. Maminka s tatínkem hopřinesli z restaurace, a když se Aladin vrátil domů, společně

ho snědli k večeři. Aladin měl tak plnou hlavu toho

kluka, co mizel a zase se objevoval, že úplně zapomněl,

že maminka s tatínkem si s ním o něčem chtějípromluvit. Až teď si na to vzpomněl.

U jídelního stolu panovalo ticho. Zvláštní ticho. Zvláštní bylo už to, že večeří všichni tři společně. To už se dlouho nestalo. Maminka s tatínkem byli většinou skoro pořád v práci.

Konečně maminka promluvila: „Aladine, nezlob se, ale... musíme se tě na to zeptat. Neodnesl jsi zrestaurace nějaké jídlo?“

Aladina to tak překvapilo, že skoro nevěděl, co má odpovědět.

„Ne,“ řekl nakonec. „Proč bych to dělal?“

Dobře věděl, že z restaurace jen tak jídlo odnášet nesmí. Nejdřív se vždycky musí zeptat. A to taky dělal.

„Je to totiž tak,“ začal tatínek a na hlase mu bylopoznat, že se mu ulevilo. „Z kuchyně v restauraci se začalo ztrácet jídlo.“

„A ukradli toho jídla hodně?“ zeptal se Aladin.

„Docela dost,“ odpověděla maminka. „Nejdřív jsme se tím moc nezabývali, ale dneska se ukázalo, že došly všechny Mirjiny karbanátky. A to nebylodobré, protože hosté museli dlouho čekat, než udělám nové.“

Mirjiny karbanátky říkali Aladinovi rodiče karbanátkům, které byly připravené podle receptu Aladinovy turecké babičky. Spousta hostů měla právě tyhle karbanátky nejradši, a tak jich tatínek míval v ledničce nachystanou pořádnou zásobu.

„To je hrozně divné,“ vyhrkl Aladin.

Nevěděl, co by na to měl říct. Copak si jeho vlastní rodiče myslí, že se z něj stal zloděj? Něco takového se mu vůbec nelíbilo.

„Proč si myslíte, že to jídlo kradu já?“ zeptal se. „Vždyť to může být kdokoli jiný.“

Maminka s tatínkem začali oba překotně mluvit a skákat si do řeči, takže Aladin jim skoro nerozuměl.

„Už se to děje víc než týden,“ řekla maminka. „Večer připravíme do ledničky jídlo a druhý den ráno je pryč. A v noci do kuchyně zas tolik lidí přístup nemá.“

To byla samozřejmě pravda. Jediní lidé, kteří dorestaurace mohli vejít, když bylo zavřeno, byli Aladinovirodiče a on sám. Ale pak Aladina něco napadlo.

„Klíče má přece ještě Mats.“

Mats pracoval v restauraci jako výpomoc.Nakupoval, uklízel a myl nádobí. Když se něco rozbilo, tak to spravil.

„To nás taky napadlo,“ řekl tatínek. „Ale sám víš, že Mats je slušný člověk. Něco takového by neudělal.“

Aladin byl toho názoru, že tím si úplně jistí být nemůžou.

„Co když půjčil klíče někomu jinému?“ namítl. „A ten člověk tam chodí krást a Mats o tom neví?“

Maminku a tatínka to zneklidnilo.

„Možná to tak je,“ prohlásil tatínek. „Ale v tompříadě bych hrozně rád věděl, proč by Mats měl půjčovat naše klíče cizím lidem.“

Maminka se na Aladina dojatě podívala.

„Doufala jsem, že jsi to jídlo bral ty,“ řekla. „Naadlo mě, že máš třeba nějakého kamaráda, co to má doma těžké, a že jsi mu chtěl pomoct. Ale tak to není.“

Ne, tak to nebylo.

Aladin chvíli mlčky uvažoval. Měl pocit, že rodiče před ním něco tají. Něco závažnějšího než ukradené jídlo.

„Nestalo se ještě něco?“ zeptal se nakonec.

Maminka s tatínkem pohlédli nejdřív jeden nadruhého a pak na Aladina.

„No...“ začal tatínek. „Možná. Vlastně to ani nestojí za řeč. Víš přece, že v poslední době na tom nejsme moc dobře s penězi. Chci říct, že jich nemáme dost.“

Aladin přikývl.

„Proto jsme přece museli prodat dům a hausbót,“ řekl.

„Přesně tak,“ přikývla maminka. „A pořád se tonezlepšilo. Spíš je to horší.“

„Horší?“

„Jak jsem řekl, o tomhle se bavit nebudeme,“přerušil ji rychle tatínek.

„Ale...“ začal Aladin.

Maminka potřásla hlavou.

„Tohle jsou záležitosti dospělých, Aladine,“ řekla. „S tím si hlavu nelam. Radši se zamysli nad tím, kdo asi krade to jídlo, a řekni nám, kdyby tě napadlo, kdo by to mohl být. Kdybychom neměli plnou hlavu jiných starostí, jen bychom se tomu zasmáli. Ale teď nám to připadá důležitější, než to je.“

Aladin chtěl říct, že si myslí, že nemají pravdu. Že když docházejí peníze, není to jen záležitost dospělých. Pak si ale znovu vzpomněl na mizející jídlo a uvědomil si, že vlastně zná někoho, kdo by to mohl mít na svědomí.

„Když jsem dneska šel bruslit, viděl jsem tunějakého kluka,“ řekl. „Měl na sobě krátké kalhoty, i když je taková zima. Vyšel jsem ven a on tam stál tam ve sněhu. Třeba to jídlo bere on?“

„Kluka? V krátkých kalhotách?“ opakoval tatínek pomalu.

Aladin přikývl.

„Viděl jsem ho dvakrát. Nejdřív venku na zahradě a potom dole u říčky. Stál na zdi tvrze.“

Maminka si uhladila vlasy, aby jí z copu netrčel ani vlásek.

„Třeba to je nějaké dítě z uprchlické lodi,“ řekla. „Všichni ti chudáci tam pořád ještě bydlí.“

Tatínkovi skoro jako by se ulevilo.

„Až ho příště uvidíš, hned mi řekni,“ vybídl Aladina. „Musíme si s ním promluvit. Rád mu dám tolik jídla, kolik budu moct, ale bude jednodušší, když ho nebude krást. Jestli to tedy dělá on.“

„Ale jak by se dostal dovnitř?“ namítla maminka. „Večer a v noci jsou dveře přece zavřené.“

„Možná se vplíží dovnitř, když je otevřeno, aschovává se ve věži, dokud si nejdeme lehnout. Míst, kam se může schovat, je tu spousta.“

„Br,“ otřásla se maminka. „Jen aby se tu opravdu v noci potulovaly jen děti. Tohle nesmíme brát na lehkou váhu. Ve věži se klidně někdo může schovávat i po zavírací době.“

Aladin se bezděčně otřásl. Někdo se v noci schovává ve věži a krade jídlo. Je to opravdu ten kluk v kraťasech?

Nakonec ale usoudil, že na tom, kdo to dělá, vlastně nezáleží.

Někdo vnikl do jejich věže, do jejich domova. Aniž by požádal o dovolení.

Někdo jim krade z restaurace jídlo.

Nebylo to jen nepříjemné. Bylo to děsivé.

Kapitola 4

Týden uběhl a přišel víkend. Aladin a Billie seděli

v Aladinově pokoji a jedli bonbony. Sněžilo a anijednomu se nechtělo ven. Kluk v krátkých kalhotách jako

by se propadl do země a Aladin už uvažoval, jestli se to

všechno nestalo jen v jeho představách.

„Takže zloděj?“ řekla Billie. „Opravdický?“

Celý týden se neviděli. Aladin měl spoustu učení a navíc musel cvičit na klavír a stavět model letadla. Co dělala Billie, neměl tušení. Ale jistě se taky učila. A přečetla spoustu knih. Aladin neznal nikoho jiného, kdo četl tolik jako ona.

„A nezavolali jste policii?“ pokračovala Billie.

Aladin vzdychl. Samozřejmě že zavolali policii. Ale ta měla důležitější věci na práci než hledat ukradené karbanátky.

„Můžu říct Josefovi,“ navrhla Billie. „Třeba vám pomůže.“

Josef byl policista a přítel Billiiny maminky.

„To by bylo fajn,“ rozzářil se Aladin, měl Josefa rád. „Ale neříkej mu, že by ten zloděj mohlo být dítě. Jestli to tak je, tak do toho tatínek nechce policii zatahovat.“

Ale v hloubi duše Aladinovi nebylo tak úplně jasné, co by Josef dělal. Tatínek už skoro týden každou noc vstává a hlídá na schodech. Sice vždycky jen několik hodin, protože se potřebuje vyspat, ale stejně žádného zloděje ani nezahlédl. Z ledničky se ovšem jídlo ztrácí pořád dál. Naposledy ohromná mísa ovocného salátu, který maminka připravila večer předtím.

Billie si strčila do pusy další bonbon.

„Opravdu to tolik vadí, když se ztratí trochu jídla?“ řekla. „Vždyť vaši mají ještě spoustu dalšího. A hodně peněz.“

Aladin sklopil oči. Věděl, že to, co Billie, si myslí i další lidé. Že jeho rodiče jsou určitě zámožní, protože mají vlastní restauraci.

„My už tolik peněz nemáme,“ zašeptal. „To proto si rodiče dělají takové starosti, když se ztrácí jídlo. Jen si představ, že by si ten zloděj usmyslel, že začne krást i jiné věci. Nevím, co by se stalo pak.“

V poslední době tatínek mluvil o penězích často. Většinou tehdy, když si myslel, že to Aladin neslyší. Aladin toho o hospodaření s penězi příliš nevěděl, ale bylo mu jasné, že všechno něco stojí. Když nedokážete zaplatit za to, co potřebujete, máte problémy. Pokud máte smůlu, tak opravdu velké.

Když to Billie slyšela, okamžitě zvážněla.

„Musíme něco udělat,“ prohlásila rozhodně. „Nemůže to být tamten, jak se jen jmenuje, co se pořád tváří tak nakvašeně? Ten, co pracuje v restauraci? Mats, ano, Mats. Nekrade to jídlo on? Vypadá to, jako byzloděj měl vlastní klíč.“

„To už nás taky napadlo,“ řekl Aladin. „Tatínek si s Matsem promluvil, ale on to není. Teda aspoň to tak vypadá.“

Samotný Aladin si tímhle tak úplně jistý nebyl.Matse neměl nikdy příliš v lásce. Ne že by pomocník byl hloupý nebo zlý, ale choval se jednoduše divně. Maminka s tatínkem ho měli rádi, protože vždycky udělal všechno, co měl. Navíc rychle a šikovně. Aladinovi se však nelíbilo, že Mats je pořád tak nakvašený. A taky byl pořádný hromotluk. Když třeba umýval v kuchyni nádobí, nešlo ho přehlédnout.

„Počkej,“ namítla Billie, která Matse také neměla přiliš v oblibě. „Jak promluvil? Jestli je ten zloděj Mats, tak se přece tvému tatínkovi nepřizná jen proto, že se ho na to zeptal. Musíte ho přistihnout při činu.“

Aladin se zasmál. „Přistihnout při činu,“ řekla Billie. Takhle už jednou s Aladinem polapili falešné strašidlo, když se Billie přistěhovala do Åhusu.

„Samozřejmě že tatínek si s ním nepromluvil jen tak,“ prohlásil. „Mats několikrát vůbec přes noc v Åhusu nebyl, když se jídlo ztratilo. Takže to on prostě být nemůže.“

Aladin znal Billii jen pár měsíců. Skamarádili se v létě, když se s maminkou přistěhovala zKristianstadu. Aladin věděl, že Billie ze začátku Åhus nesnášela. Dojížděla proto pořád do své bývalé školy vKristianstadu. Přestože to bylo dvacet kilometrů. Aladin si přál, aby Billie místo toho chodila do školy v Åhusu. To by pak byli ve stejné třídě.

„Měli bychom Matse začít sledovat,“ navrhla Billie. „Abychom měli jistotu. Možná lže. Třeba vůbec nikam neodjíždí.“

Aladin se dal do smíchu.

„To se přece takhle nedá dělat. Nemůžeš jen tak začít sledovat lidi.“

„Proč by to nešlo? Navíc je to důležité. Co když tvým rodičům dojdou peníze? Co byste si počali?“

Na tohle se Aladinovi vůbec nechtělo myslet. Peníze jim dojít nesmí. Tak to prostě je.

„Je Mats dneska v práci?“ zeptala se Billie.

Aladin zavrtěl hlavou. Byla sobota a Mats měl volno.

„Asi odjel za svou maminkou do Malmö,“ řekl.„Vrátí se až zítra.“

„Tak to máme smůlu,“ vzdychla Billie.

Ale pak se rozzářila.

„Vždyť je to perfektní!“

„Jak to?“ podivil se Aladin.

„Že řekl, že pojede pryč. Můžeme jít tam, co bydlí, a ověřit si, jestli tam je nebo není. Tak zjistíme, jestli lže.“

Aladinovi se to moc nezdálo.

„A jak bys to chtěla udělat?“ namítl. „Mats nás oba zná. Co bychom mu řekli? Tedy kdyby byl doma.“

Billie chvíli uvažovala.

„Zavoláme Simoně, ať sem přijede,“ řekla pak.„Autobusem z Kristianstadu. Ji nepozná.“

Simona byla Billiina kamarádka, která se také sAladinem spřátelila.

Aladin přemýšlel. Byl to dobrý nápad.

„Tak Simoně zavolej,“ přikývl. „A já zatím půjdunajít Matsovu adresu.“

To se snáz řeklo, než udělalo. Mats měl tak běžné příjmení, že na internetu se jeho adresa najít nedala. Spousta lidí se jmenovala úplně stejně. A ptát semaminky nebo tatínka se Aladinovi nechtělo. Místo toho se vplížil do jejich ložnice. Začal hledat maminčinu kabelku. Měla v ní totiž adresář a tam je jistě zapsaná Matsova adresa. Ať ale hledal jak chtěl, kabelku nenašel.

Seběhl tedy o dvě patra níž do kanceláře. Panoval tam nepořádek jako obvykle. Všude se válely papíry a desky.

Aladin s povzdechem rozsvítil a začal hledat napsacím stole. Třeba najde nějaký papír, který se budeposílat Matsovi. Například výplatní pásku.

Aladin nechtěl, aby rodiče poznali, že v kanceláři byl, ale nebylo jednoduché nezanechat po sobě stopy. Nebyl schopen si zapamatovat, kde který papír ležel. Právě to chtěl vzdát, když uviděl bílou obálku, na níž bylo napsané Matsovo jméno. Dopis byl zalepený,takže nemohl zjistit, co je uvnitř, ale na tom nezáleželo. Důležitá byla adresa.

Aladin poznal maminčin rukopis. Tiše přečetl:

Mats Eriksson

Vosí ulice 41

Åhus

Vosí ulice. To je přece kousek od domu, kde bydlí Billie. Paráda. Znovu vyběhl do svého pokoje. Billie byla zrovna na záchodě. Zdálo se, že už si myje ruce.

Aladin našel papír a propisovačku a zapsal siMatsovu adresu. S nadějí se podíval oknem ven a zjistil, že už přestalo sněžit. To je dobře, tím se všechno zjednoduší.

Ale pak zahlédl ještě něco, a v tu chvíli zapomněl na Matse i na ukradené jídlo.

Před věží stál ve sněhu kluk v krátkých kalhotách. Hned vedle cedule s názvem restaurace. Přesně tam, kde ho Aladin viděl poprvé.

Aladin stál u okna jako zkamenělý.

Ani kluk ve sněhu se nehýbal.

Billie vyšla ze záchodu.

„Na co se to koukáš?“ zeptala se.

Aladin nespouštěl z kluka pohled. Tentokrát byl oblečený jinak než minule. Místo pleteného svetru měl na sobě bundu.

„Na toho kluka v krátkých kalhotách,“ odpověděl Aladin šeptem.

Mluvil tak potichu, jak to jen šlo. Jako by se bál, že ho ten kluk uslyší, když bude mluvit hlasitěji.

Billie si stoupla vedle něj a podívala se ven.

„Kde?“ podivila se.

„Copak ho nevidíš?“ zašeptal Aladin netrpělivě. „Přece tamhle.“

V tu chvíli kluk vykročil a zmizel Aladinovi zezorného pole. Vypadalo to, jako by mířil za věž.

Aladin rychle vyběhl z pokoje a seběhl po schodech dolů.

„Kam běžíš?“ vykřikla Billie.

Aladin nemyslel na to, co dělá, jen se hnal dál. Vyřítil se z věže rovnou do sněhu. Jen v ponožkách. Prudce oddechoval a oběhl věž.

Už zase, pomyslel si, když se zastavil u keřů, aby popadl dech.

Po klukovi znovu jako by se slehla zem.

Aladin zůstal stát ve sněhu, srdce mu bušilo jako zběsilé. Poprvé se ho zmocnil skutečný strach. Proč je ten kluk tak hrozně rychlý? Proč nikdy nezůstane, kde je, a neřekne, co chce?

Kapitola 5

Když se Aladin vrátil dovnitř, měl nohy promrzlé

na kost. Přiběhla maminka. Viděla ho totiž, jak pobíhá

ve sněhu jen v ponožkách.

„Copak ses zbláznil?“ zaječela na něj turecky.„Chodit venku bez bot! Co když z toho onemocníš?“

Pak ale uviděla Billie a trochu se obměkčila. Ona i tatínek s Aladinem mluvili jen turecky, ale ne když si přivedl domů kamarády.

„Musíme s tatínkem oba pracovat,“ řekla. „I vsobotu. Na takovéhle hlouposti jsi už moc veliký, Aladine.“

Aladin si strhl ponožky.

„Zase jsem ho viděl,“ vyhrkl. „Toho kluka v kraťasech.“

Maminka se zatvářila nechápavě, ale pak si vzpomněla, koho tím Aladin myslí.

„Aha, toho od uprchlíků,“ přikývla. „A mluvil jsi s ním?“

„Ne,“ řekl Aladin. „On... zmizel.“

„Zmizel?“ opakovala maminka.

„Asi byl moc rychlý nebo tak,“ zahučel Aladin.

Maminka pohlédla na Billie.

„Viděla jsi toho kluka taky?“

Billie se zatvářila, jako by nevěděla, co odpovědět.

„Ne,“ řekla. „Nebo vlastně ano. Možná. Ale bylo to, jak říká Aladin – asi byl hrozně rychlý.“

Maminka se na Aladina dlouze zahleděla.

„Já nelžu,“ bránil se Aladin a připadal si hloupě, protože držel v každé ruce jednu mokrou ponožku.

„Já si nemyslím, že lžeš,“ prohlásila maminka. „Ale mám v úmyslu prohledat celou vodárenskou věž.Možná se někde schovává.“

Ať však maminka hledala, jak hledala, žádnéhokluka ve věži nenašli.

„Víš určitě, že jsi ho viděl?“ pošeptala Billie Aladinovi.

„Samozřejmě že jo,“ odsekl Aladin.

Když maminka prohledala, co mohla, zavrtěla hlavou.

„Zvláštní,“ řekla. „Hrozně zvláštní.“

Za hodinu měla autobusem dorazit Simona. Billie a Aladin se jí vydali naproti. Bylo to přesně tak, jak si Billie myslela. Simona byla ochotná jim pomoct



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist