načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Střepy z Apokalypsy - Vladimír Šlechta

Střepy z Apokalypsy

Elektronická kniha: Střepy z Apokalypsy
Autor:

Druhá polovina 23. století, dvě stě let po Apokalypse. Evropa je stále ještě zničená totální válkou, z větší části vylidněná. Věda se stala magií, určenou zasvěceným. Po ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  124
+
-
4,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 302
Rozměr: 17 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-863-0943-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Příběhy putování evropskou krajinou ve druhé polovině 23. století, kdy se věda stala magií přístupnou jen zasvěceným. V opuštěných místech stále přetrvávají různé technologické anomálie - "střepy z Apokalypsy", které připomínají zaniklé civilizace. Kyborgizovaný válečník Oggerd, technolog Hal Hargo a vyjednavač Gowery se zabývají zkoumáním těchto často smrtelně nebezpečných pozůstatků. Jejich mise znamená jít a poznat proti čemu vlastně stojí a bojují. Oggerdovský cyklus bude pokračovat dalším románem Keltská brána v roce 2011. Soubor sci-fi povídek ze světa zničeného Apokalypsou přivede opět na scénu kyborgizovaného válečníka Oggerda a jeho parťáky.

Popis nakladatele

Druhá polovina 23. století, dvě stě let po Apokalypse. Evropa je stále ještě zničená totální válkou, z větší části vylidněná. Věda se stala magií, určenou zasvěceným. Po dlouhém období chaosu, kanibalismu a lokálních válek se zde stabilizovala civilizace, hodná toho jména. V pustinách, ale i na stránkách zakázaných knih, přetrvávají technologické anomálie, pozůstatky zaniklé civilizace 21. století.


Tyto anomálie, zvané také „střepy z Apokalypsy“ někdy skrývají úžasné bohatství v podobě technologických návodů, jindy zase smrtelnou hrozbu pro budoucí osadníky.

Zkoumáním anomálií se zabývá trojice hrdinů: kyborgizovaný válečník Oggerd, technolog Hal Hargo a vyjednavač Gowery. Ani jeden nemá samostatně šanci na úspěch, společně však tvoří silný tým.

Někdy to mají lehké, prostě jdou a bojují. Obvykle však musí nejprve rozplést předivo mýtů, aby zjistili, proti čemu a proti komu vlastně stojí.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

– 1 –


– 2 –

VLADIMÍR ŠLECHTA

STŘEPY Z APOKALYPSY

Copyright © 2010 by Vladimír Šlechta

Cover © 2010 by Michal Ivan

Maps © 2010 by Zdena Novotná

Czech Edition © 2010 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN tištěná kniha: 978-80-86309-43-9

ISBN PDF: 978-80-7456-045-3 (146 kniha)

ISBN PDF čtečky: 978-80-7456-046-0 (147 kniha)

ISBN ePub: 978-80-7456-047-7 (148 kniha)

ISBN Mobipocket: 978-80-7456-048-8 (149 kniha)


– 3 –

Vladimír Šlechta

STŘEPY

Z APOKALYPSY

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2010


– 4 –

Knihy Vladimíra Šlechty

v nakladatelství Brokilon

KRVAVÉ POHRANIČÍ

Gordonova země

3. Hořící přízraky

Likarijská trilogie

1. Nejlepší den pro umírání (Thompsonův rok)

2. Likario (Nejhorší den) *

3. Orcigard *

Samostatné knihy

Válečná lest (Příběhy vojáka z Pohraničí)

OGGERDOVSKÝ CYKLUS

Střepy z Apokalypsy (povídky)

Keltská brána *

* připravujeme


– 5 –

Obsah:

Prolog: Muž od řeky Laramise ........................................................ 6

Dóm .............................................................................................. 12

Mezihra: Legendární zbraň ........................................................... 46

Chlapci od Běžícího ohně ............................................................. 57

Faerie .......................................................................................... 144

Saliny .......................................................................................... 230

Doslov: Na závěr něco o motivech .............................................. 257


– 6 –

prolog

Muž od řeky

Laramise


– 7 –

Věděl o nich v tom samém okamžiku, kdy vešli na nábřeží. V první

chvíli ho napadlo, že ho přicházejí zabít.

Přišli ho zabít? V tom případě by rozevřel náruč a přivítal je

širokým úsměvem. To by však bylo příliš snadné.

Nikdy to není takhle snadné.

Jeden z nich byl vysoký a ramenatý, oblečený do plastikového

pancíře a maskáčových kalhot s velkými postranními kapsami.

Voják. Druhý zase střízlík v šedém hábitu technologa.

Zamířili přímo k němu. Nechápal, jak ho mohli objevit tak

snadno, připadal si dobře ukrytý za složenými slunečníky, bílými

plůtky předzahrádek a vysokými fíkusy v květináčích.

Drobně, ale vytrvale pršelo. Předzahrádky kaváren byly opuštěné,

veselá barva plátěných stříšek zešedla. Nebyli tu žádní hosté, jen

Gowery, usazený na jedné židli a s nohama položenýma na druhé. Ze

zelenožlutě pruhované markýzy stékaly kapky a smáčely mu pončo

i kalhoty z černé kůže. Na plaňkové desce zahradního stolku stál

hrnek s kávou a vedle dvoudecák vínovice. Gowery natáhl ruku, vzal

hrnek a napil se kávy. Byla dobrá, opravdová, vypěstovaná v

místních hydroponických sklenících. V tomhle počasí rychle

vychládala.

Vzduch voněl jarem, vším tím pučením, probuzenou mízou

a vlhkou hlínou. Gowery si uvědomil, že stejnou omamnou vůni

vdechoval před rokem, když v sedle cizího koně vjel do brodu řeky

Laramise.

Drobný déšť prořízlo houkání parní píšťaly remorkéru, který plul

u protějšího břehu.

Už byli kousek od něj a Gowery rozeznával podrobnosti. Vysoký

muž měl hubený, poměrně hezký obličej, na němž si pěstoval

kratičký plnovous. I černé vlasy nosil ostříhané nakrátko. Výraz jeho


– 8 –

tváře osciloval mezi netečným a zachmuřeným. Na šedém pancíři

z vytvrzeného plastiku byl k vidění reliéf dravého ptáka s

rozepjatými křídly a nahoře, na pravé straně, hodnostní označení

majora císařské armády. Nad ramenem mu vyčníval jílec riderského

řezáku, na širokém opasku viselo pouzdro s pistolí. Do pancíře bylo

vlisováno řemení, na něž se daly připnout plastikové náramenice, ty

však teď byly pryč. Z plastikových průramků vykukovaly jen krátké

rukávy černého trika a pak už svalnaté nahé paže.

Gowery položil hrnek na stůl. Uvědomil si, že toho muže zná.

Vídal jeho fotky v novinách, a co víc, v uplynulých měsících se

o něm občas bavili doktoři v sanatoriu. Mluvili o nějakých drátkách

v hlavě.

Návštěvníci došli pod pruhovanou markýzu. Vysoký voják

vyndal z postranní kapsy čerstvé vydání Bornnského kurýra a položil

ho k hrnku s kávou. Na titulní stránce, hned vedle reklamy na pivo

Eschalon, stálo: MUŽ OD ŘEKY LARAMISE JE VE MĚSTĚ.

K titulku patřila nepříliš ostrá fotografie hezkého dlouhovlasého

mládence a tři sloupce textu.

Voják si sedl na skládací židli, která pro něj byla příliš malá.

Posadil se i ten druhý, technolog, pro kterého byla židle tak akorát.

Voják poklepal na fotografii v novinách: „Nejste si moc

podobný.“

Měl sytý, poněkud odtažitý hlas.

„Ta fotka je dost stará,“ vysvětlil Gowery. „Tak pět šest let.“

„V novinách píšou, že použili starou, protože jste se nechtěl

nechat vyfotografovat. Prý jste napadl fotografa.“

„Nikoho jsem nenapadl,“ ohradil se Gowery. „Vše proběhlo

v přátelském duchu a s úsměvem na líci. Jen jsem mu vyndal film

z foťáku. Nechápu, proč se při tom počůral.“

„Zná vaši pověst. Věděl přece, co se stalo u Laramise.“

„To tam taky píšou?“

Gowery si přitáhl noviny a nahlas předčítal: „Všichni známe

okolnosti potlačení Thilemannovy rebelie. Baron Ogilvy vrátil století

míru jeho esprit, toto se však stalo především zásluhou Gouverneta

Raymonda Finka, od té doby známého jako Muž od Laramise...


– 9 –

Blebleble, samé žvásty. Jako byste nevěděl, že noviny tisknou samé

lži, majore.“

Zadíval se vysokému muži do očí: „Přišli jste mi nabídnout práci?

Jako vyjednavač jsem skončil. U Laramise jsem to dokonale

podělal.“

Voják na něj upíral neuhýbající pohled a mlčel. Téměř nemrkal.

Jako by Goweryho pozorovala šelma. Většinu lidí by dokázal

vystrašit už jen tenhle pohled, ale Gowery byl z jiného těsta.

Chvíli se navzájem prohlíželi.

Technolog si mezitím stáhl z hlavy kápi, objevil se obličej, patřící

mladému muži. Zdaleka mu nebylo třicet. Tváře měl bledé, zarostlé

osamocenými vousisky. Mastné vlasy si stáhl do culíku, levou

nožičku kulatých brýlí si vyspravil izolační páskou. Jeho šedý hábit

byl velice kvalitní, takový, jaké dostávají technologové před

slavnostním zasvěcením, on si ho však nijak nevážil. Tkanina byla

čímsi pokecaná, vyboulená vnitřními kapsami a vanula z ní hutná

směsice chemických pachů. Hábit byl opatřen dvěma řadami šedých

knoflíků, jedna řada sloužila na zapínání a druhá pro parádu. Gowery

si všiml, že dva šedé knoflíky už jsou nahrazeny jinými, jasně

červenými, které nejspíš dříve zdobily ženský kabátek.

Brýlatý technolog se naklonil, popadl dvoudecák s vínovicí

a přičichl k němu. Řekl chraplavým, jakoby prokouřeným hlasem:

„Proč to pijete? Váš organismus přece nedokáže přijmout alkohol.“

„Že ne?“ rozdurdil se Gowery. „Tak proto se nemůžu opít! Jen se

dostanu trošku do nálady a hned blinkám! To mi udělali ti doktoři!

Vrtali se ve mně spoustu měsíců, všechno mi tam vevnitř zpřeházeli!

Ale já se nevzdám! Přerazím to! Budu to zkoušet znova a znova!“

„Nemůžete to přerazit,“ vysvětlil mu technolog. „Teď ne. Vaše

játra ještě nejsou dozrálá.“

„Vždyť mi je vyklonovali ze zbytků mých vlastních! Jak to, že se,

kurva, nemůžu opít?“

„Za pár měsíců se to srovná. Pak už to půjde.“

„Jak to můžete vědět?“

„Četl jsem to ve Věstníku.“

„Ve Věstníku? Jo, aha, tím je řečeno vše. Dobře, vyhrál jste.

Vínovice je vaše. Kopněte ji do sebe, jestli po ní toužíte.“


– 10 –

„Já nepiji alkohol,“ řekl technolog upjatě.

„A co vy, majore?“ zeptal se Gowery toho druhého. „Dáte si?“

Ten však místo odpovědi řekl: „Propustili vás ze sanatoria. Prý

jste úplně zdravý.“

„Jo. Ta nová ledvina se sice nechtěla chytit, mrška, ale už jsme se

skamarádili. Průstřely se zahojily, kosti srostly. Nechal jsem si ušít

nový kalhoty z černý jelenice i pončo z nejlepší tmavomodrý vlny.

Svět je krásnej, život je báječnej.“

„Je tady určitý plán,“ pokračoval voják. „Plán na sestavení, týmu,

který by prozkoumával technologické anomálie. Víte, co mám na

mysli?“

„To, co tady zůstalo po atlantické civilizaci. Střepy

z Apokalypsy.“

„Tak to můžeme nazvat,“ přikývl voják. „Střepy z Apokalypsy.

Jak jsem řekl: je tady určitý plán, situace se však změnila. Teď máme

konkrétní zadáni. Velmi urgentní. Na našem úspěchu závisí životy

tisíců lidí.“

„Co je vaším urgentním cílem, smím-li se zeptat?“

„Slyšel jste o Dómu?“

„Dóm, cvičiště pro idioty. Ale vy nejste idiot, majore.“

„Vy mě znáte?“

„Jistě. Major Oggerd, hrdina od Dhienburgu a Meussy.“

Jméno vyslovil správně, se zdvojeným gé, tedy Og-gerd.

Pak dodal: „Jednou jsem si jen tak z nudy udělal váš

psychologickej profil, a tak se ve vás slušně vyznám. Takže na mě

nemusíte dělat ten svůj kukuč, mě nevystrašíte.“

„Jenom trénuji,“ řekl Oggerd netečně. „Neberte si to, prosím,

osobně.“

„Cože? Vy jste udělal vtip?“

„Nechci vám nabídnout práci, pane Finku, ale partnerství. Přijetí

do týmu. Budete dělat to, co umíte, tedy vyjednávat a třeba

i zpracovávat psychologické profily. Nikdo po vás nebude chtít,

abyste bojoval, to obstarám já. Tady doktor Hargo,“ kývl k malému

technologovi, „zajišťuje vědeckou podporu.“

„Nabízíte mi partnerství?“

„Přesně tak.“


– 11 –

„Kdy vyrážíte?“

„Zítra. Dnešek jsme si vyhradili pro pátrání v Ústředním archivu.

Můžu vám zajistit propustku.“

„Propustku do archivu? Přiznejte se, majore, že i vy jste si na mě

nechal vypracovat psychologickej profil. Tak jo. Beru to.“

„V tom případě musíme okamžitě jít.“

„Jasně. Do archivu a pak na samou hranici civilizace. V sázce

jsou tisíce životů.“

Natáhl ruku přes stůl: „Když parťáci, tak si budeme tykat. Já jsem

Gowery a přátelé mi říkají Pěnkavka.“


– 12 –

Dóm


– 13 –

01

„První tři levly jsou pro břídily,“ pravil jednoruký muž, který si říkal

Alf. „Jenom panáci a občas nějaká past. Byl jsem blázen, že jsem se

na konci třetího neodpojil. Copak jsem ale věděl, co mě čeká? Hned

na začátku čtvrtýho začalo opravdový maso, během tří minut jsem

přišel o pazouru a měl jsem sakra kliku, že jsem tam nezůstal. To

tady Bertík byl jinej kanón. Dostal se až do sedmičky. Šéfe, nějak mi

vysychá v krku. Bertíkovi taky.“

„Ještě dvakrát pivo,“ mávl Gowery na hokynáře. Ten, protože

Bertíka i Alfa dobře znal, už měl piva pohotově. Jen je odzátkoval

a během tří vteřin je postavil před štamgasty.

„Panáci – tím myslíte ty, kterým se říká čertíci, sekáči a prasata?“

zeptal se Gowery. Se zájmem sledoval, jak si Bertík poradí se svým

pivem.

Zatímco Alfovi chyběla jen pravice, z Bertíka toho moc

nezbývalo. V Dómu přišel o obě ruce, jednu v zápěstí a druhou

v lokti, místo nich měl na amputovaných pahýlech kovové

manipulátory. Jeho nohy také nebyly v pořádku, přemisťovali ho

v podomácku vyrobeném pojízdném křesle.

Jedním manipulátorem uchopil láhev, druhým odhrnul roušku na

obličeji. Ukázalo se, že mu chybí spodní čelist. Zpod smutně převislé

horní řádky zubů vytáhl jakýsi trychtýř a začal do něho pivo nalévat.

Nevybryndal ani kapičku.

Čekali, až se Bertík i Alf vypořádají se svými pivy. Technolog

Hal Hargo se zájmem pozoroval víření much pod nízkým stropem,

Alfovo vyprávění ho ani trochu nezajímalo. Židle pro něho byla

příliš velká, místní truhlář ji zřejmě vyráběl pro vysoké a ramenaté

dobrodruhy.

Oggerdovi byla židle zase malá. Seděl vzpřímeně, ve svém

plastikovém krunýři ani jinak sedět nemohl. Nad ramenem mu


– 14 –

vyčníval jílec riderského řezáku, dlaně měl položené na hrubé látce

maskáčových kalhot. Na tváři udržoval netečný výraz.

Hovor se odehrával v obrovské místnosti, která byla nálevnou,

hokynářstvím, skladem, holičskou oficínou a bůhvíčím ještě. Do

rohu, kde se nacházela ve stěně okna, nastavěl hokynář pár stolů

a židlí pro hosty. Kromě Goweryho, Oggerda a Hala Harga byla

nálevna prázdná – samozřejmě až na dva štamgasty Alfa a Bertíka.

Hned vedle měl hokynář prodejní pult a za ním regály se zbožím.

Na pultě stály pákové váhy a také maketa Dómu, kterou jim hokynář

nabízel za padesát marek. Vzadu, za poodhrnutou plentou, byly

k vidění pytle s moukou a s ovesnými vločkami, kartony cigaret,

láhve s řepkovým petrolejem.

Za otevřenými okny zuřilo horké slunce.

Alf dopil a zdvihl ukazováček, hokynář přispěchal s další lahví.

„Ptal jste se na panáky,“ řekl Alf. „Jo, impové, sekáči, čuníci.

A taky neviditelný prasata.“

„Neviditelný prasata?“ podivil se Gowery. „Ty první tři typy jsou

mi jasný, jsou to přizpůsobení bioroboti. Ale neviditelní tvorové?“

„No, sakra, přemejšleli jsme o tom dost a dost,“ kývl Alf.

„Neviditelný... Vzduch se vlní. A hryžou pořádně!“

„V té čtvrté úrovni – co se tam stalo?“

„Vylezl jsem ze dveří a ani jsem se nerozkoukal. Vyrazila po mně

taková červená koule, měla asi tak metr v průměru. Vznášela se.

Nebyla nijak zvlášť rychlá, ale já jsem zpanikařil. Schlamstla mi

pazouru. Normálně mi ji upálila, což bylo štěstí. Jinak bych

vykrvácel. V první chvíli jsem nic necítil.“

„Šok,“ kývl Gowery. „To je normální. A pak?“

„Lítal jsem sem a tam a všechny t y best ie za mnou. Měl jsem

štěstí, náhodou jsem našel východ skoro hned.“

„Pamatujete si, kde byl?“

Alf se smutně pousmál. „Prodal jsem tu informaci spoustě lidí,

ale abych řekl pravdu, nejsem si moc jistý. Jak říkáte, byl jsem

v šoku, taky je to osm let. Ten váš přítel vypadá, že by se mohl

i vrátit – tak z pátýho, šestýho levlu. Nerad bych, aby mi pak utrhl

hlavu.“

„Kolik jste jich zabil – těch panáků?“


– 15 –

„Jedenadvacet. Pamatuju si všechno do nejmenších podrobností,

tedy do chvíle, než jsem se potkal s koulí. Nakreslím vám plánek

prvních tří levlů, za sto padesát marek. Je to ověřené.“

„Vy jste zabil jedenadvacet těch tvorů. Kde se vlastně berou?“

„To je přece jasné. Počítač je generuje.“

Slovo generuje vyslovil bez sebemenšího zaškobrtnutí.

„Koupíme od vás ten plánek,“ kývl Gowery. „Vy jistě víte, co to

bylo za kouli, která vám vzala ruku. Určitě jste o tom mluvil s jinými

lidmi, kteří vyšli ven.“

Alf zakroutil hlavou: „Tady Bertík žádnou takovou kouli

nepotkal, a to se dostal až do sedmičky. To máte tak – projdete první

level, zůstane vám život. Po druhém levlu se vrací vstupné, po třetím

získáte prémii. Jednička je snadná, i dvojka a trojka, a to vás tak

nějak ukolébá.“

Pak se Alf rozhlédl a zašeptal: „Řekl bych, že od čtyřky už

počítač nehraje poctivě.“

„Ale váš přítel přece došel až do sedmé úrovně...“

„No jo, ale v jakém stavu ho to vyplivlo!“

„Slyšel jsem o lidech, kteří se dostali až do desítky.“

„S nikým takovým jsem se nesetkal. A to v téhle díře žiju už

osmý rok.“

Bertík zakloktal a hokynář přispěchal s dalším pivem. „Vy si taky

dáte?“ zeptal se ostatních.

„Nemáte tady zrovna narváno,“ usmál se na něho Gowery.

„Mrtvá sezóna,“ odfrkl hokynář, hubený dlouhán v umaštěné

zástěře. „Tenhle rok jste teprve čtvrtí. To před pěti šesti lety jsem

tady vytočil i deset sudů za večer. Teď už se nevyplatí sudový pivo

dovážet... Chcete si odnést Srdce hory?“

„Nepotřebujeme žádné diamanty,“ zavrtěl Gowery hlavou. „V

Magdeburgu a Kielu vypukla epidemie černé chřipky. V Dómu je

prý schránka s protilátkou.“

„Epidemie černé chřipky?“ zazářila hokynáři očka. „To by sem

zase mohli přitáhnout další dobrodruzi – a já bych měl konečně

nějakou tržbu.“

„To sotva,“ zašklíbil se Gowery. „Císařský kustod to zakázal.

Osobně. Už žádné amatérské pokusy o proniknutí do Dómu. Teď už


– 16 –

nejde o nějaký drahokam nebo poslední výtisk Olivera Twista.

Pokud nebude vakcína, tisíce lidí zemřou.“

„Jo,“ kývl nepřesvědčivě hostinský. „Tak to vám přeju hodně

štěstí.“

Zaplatili stříbrnými císařskými dvacetimarkami, pivo bylo

nekřesťansky drahé, ale možná že jenom pro ně. Vyšli na sluncem

zalitou náves. Hokynářova chalupa, sroubená z dlouhých klád

a opatřená šindelovou střechou, byla nejsolidnější stavbou ve vesnici.

Ostatní stavby měly podlahy zapuštěné hluboko pod terén, což byla

v zimě výhoda, ušetřilo se za vytápění. Do domů vedl většinou jen

jediný vchod, společný pro lidi i pro dobytek. Malinká okénka pod

huňatými střechami byla vylepena pergamenem. Za plaňkovými

ploty ryli v bahně vepříci.

O kus dál se ozývalo kovové zvonění, jak tam bušil kovář do

kovadliny.

„Vesnice jak vymalovaná,“ řekl Gowery. „Jen ji vytisknout na

kalendáře.“

Ani v tomhle vedru nesundal své modré pončo, které si nechal

ušít podle ilustrace v nějaké prastaré knize. Dřív nosil pončo jedině

on. Po událostech u Laramise otiskli v novinách pár jeho portrétních

perokreseb a ponča přišla do módy, což Goweryho dost štvalo.

„Je to tady dokonale rustikální. Přímo extrakt rustikálnost i,“

dodal ještě.

Nikdo nic nenamítal.

„Vám to nepřipadá divné?“ zeptal se společníků.

„Tohle je rozhraní mezi Císařstvím a Pustinami,“ řekl Oggerd

zasmušile. „Země nikoho. Ti lidé tady jen přežívají.“

Jakýsi paťatý človíček v hrubé haleně hnal na pastvu tři vyhublé

kozy. Zastavil se, aby si cizince prohlédl. Z pootevřených úst mu

vytékal pramínek slin.

„Jo, možná máš pravdu, Oggie. Žení se tady bratranci se

sestřenicemi, pak z toho vznikají takovéhle rozkošné dětičky.“

Možná to řekl až příliš hlasitě. Z kovárny, kterou právě míjeli,

vyšel kovář. Postavil se Gowerymu do cesty a založil ruce v bok. Byl

to ramenatý a vousatý pořízek, náhle ho bylo všude plno.


– 17 –

„No, snad jsem tak moc neřekl,“ zašklíbil se Gowery a elegantně

kováře obešel. „Jen je mi divné, že tenhle místní křupan rozumí naší

hochgermánštině.“

Kovář k němu nakročil, vzápětí si všiml Oggerdova zkoumavého

pohledu. Mohutný válečník převyšoval kováře o půl hlavy. Paže,

vykukující z krátkých rukávů Oggerdova trika, byly snad ještě

svalnatější než ty kovářovy.

Oggerd se nikdy neusmíval ani nemračil. Tvářil se buď netečně,

nebo se zájmem. To druhé znamenalo, že na někoho upřel svůj

neuhýbající pohled a prostě se díval. Trik spočíval v tom, že

nemrkal. Zkoumavý pohled doplnil, jak Gowery vypozoroval,

nepatrnou změnou postoje. Náhle se zdálo, že se Oggerd hotoví

k útoku. Výsledný dojem posiloval i riderský řezák na zádech

a velkorážní pistole, zavěšená v pouzdře na opasku.

Takže teď vyzkoušel svůj zkoumavý pohled na kováře. Ten neřekl

ani slovo, otočil se a zmizel v dílně.

02

V zelených stínech řídkého lesa se loudali směrem k Dómu, Gowery,

Oggerd a pět kroků za nimi technolog Hal Hargo. Hargovi, jak se

zdálo, nedělalo vedro dobře. Svůj šedý hábit, propálený kyselinami

a vyboulený vnitřními kapsami, si rozepnul a vystavil slunečnímu

svitu zažloutlé, dlouho neprané triko. Z hlavy si stáhl svou věčnou

kapuci. Po bledých tvářích mu stékal pot, ovíval se pivním táckem

s barvotiskovým obrázkem Dómu, který sebral v nálevně.

Nebyl zase tak malý. Kdyby se přestal hrbit, měl by na výšku

metr pětasedmdesát. Vedle mohutného Oggerda a vysokého

Goweryho však vypadal jaksi podměrečně.

„Připíchnul jsem tomu kriplovi na vozík mikrofon,“ řekl Gowery.

Oggerd k němu obrátil svůj chmurný obličej.

„Všiml jsem si. Proč jsi to udělal?“

„Důvěřuj mému instinktu, Oggie. Mám přece doktorát

z aplikované psychologie.“

Les skončil náhle, jako by byl odříznutý ostrým nožem.


– 18 –

„Počkej, Oggie, dál už nepůjdeme. Chtěl jsem se podívat na tohle

místo. Někdo tu zkoušel překonat minové pole pomocí dálkově

řízených vozíků.“

„Podařilo se mu to?“

„Jo. Pak šel trasou, kterou vyčistily vozíky. Když se k Dómu

přiblížil na dvacet metrů, sežehl ho plamenomet. Na škvarek.“

Za lesem se rozprostíral asi půl kilometru široký pás, oddělující

Dóm od stromů. Byl prázdný, vlnila se v něm jen hustá tráva. Dóm

samotný – to byla plochá kopule o kruhové základně s průměrem

zhruba čtyři stovky metrů. Na výšku mohla mít stavba asi padesát

metrů.

Obrovský želví krunýř. Jeho kostru tvořila silná ocelová žebra,

pnoucí se od země až ke středu vrchlíku. Prostor mezi žebry

vyplňovaly desky z plastiku. Při zemi byly matně šedé, ty vyšší se

leskly a zdály se být průhledné.

„Tam úplně nahoře,“ řekl Oggerd, „jsou otvory. Možná by bylo

možné proniknout do Dómu shora.“

„Máš skvělý zrak, Oggie, ale nejsi první, koho to napadlo. Jistý

Dashiel Schwarz doplachtil nad kupoli v řiditelném balónu. A víš,

jak to dopadlo? Zevnitř vylétla řízená raketa. Zřejmě byla

dimenzovaná na mnohem důkladnější letadlo, a tak se milý Dé

Schwarz prostě vypařil.“

„Hargo,“ otočil se Oggerd na technologa. „Proč tady nerostou

stromy?“ ukázal na pláň.

Technolog zamžoural zpoza silných brýlí: „Selektivní defoliant.

Půda je zamořená prostředkem, který nechá vyrůst trávu, ale už ne

stromy.“

„Něco takového je možné?“

„Jak vidíte, pane, je. Chemické složení defoliantu je prý uložené

v srdci Dómu. Stejně jako technologický postup výroby supravodičů

a tak podobně. To všechno je uvnitř.“

„Kdo tu stavbu vůbec vytvořil? A proč?“

„Pohovoříme si o tom později, Oggie. Prošťoural jsem archivy

a něco jsem zjistil. V klidu si na to sedneme, teď mě nech vstřebávat

atmosféru. Vidíš, jak se ta kopule leskne? Působí jako Faradayova


– 19 –

klec. Zevnitř neproniknou žádné signály. Desítky lidí posílaly

dovnitř otroky, vybavené vysílačkami. Zbytečně.“

„Hargo!“ ohlédl se válečník po malém technologovi. „Co ten tvůj

vynález – bude fungovat i uvnitř Dómu?“

„Jistě, pane,“ přikývl Hal Hargo. „Můj přístroj nepřenáší signály

zevnitř ven, ale zevnitř dovnitř.“

„Zevnitř dovnitř,“ pokýval Gowery hlavou. „To zní úžasně.“

V lesklých plastikových tabulích kopule se zrcadlilo horké

slunce. Jaro přišlo pozdě, teď však udeřilo plnou silou.

03

Na temné obloze, obklopena myriádami hvězd, se leskla mrtvá

satelitní města.

„Tak poslouchej, Oggie,“ začal Gowery. „Poslouchej pozorně.“

„Poslouchám,“ přikývl Oggerd.

„Předně: název Dóm zřejmě nevznikl ze starogermánského slova

Dom nebo z galského dome, čili katedrála. Nejspíš má původ

v britickém doom, což znamená zhouba.“

„Je to důležité?“ zavrčel Oggerd.

„Ne, asi ne. Ale možná že ano.“

Plaménky ohně ozařovaly zelené příšeří pod klenbou stromů. Na

Goweryho radu se stáhli z vesnice a utábořili hluboko v pralese,

Oggerd, Gowery, technolog Hal Hargo.

O kus dál sedělo u ohně komando, osobně sestavené Oggerdem –

pět vojáků z elitní jednotky, ustrojených do maskáčových kombinéz.

Byli mezi nimi dva seržanti, jeden desátník a jeden vojín. Hranatí,

ostříhaní nakratičko, sebevědomí. Na první pohled se od sebe dali jen

těžko rozeznat. Už dávno byli povýšeni na důstojníky, ale pak o své

hodnosti přišli pro nekázeň a zbytečnou brutalitu při akcích. Velel

jim poručík, kterého jakýmsi nedopatřením zapomněli degradovat.

„Takže dál, Oggie. Dóm vznikl v tom krátkém období mezi první

a druhou energetickou válkou. Jeho tvůrci měli k dispozici veškeré

tehdejší technologie, neomezené množství energie a nakonec

i obrovské finanční prostředky. Chápeš? Oni disponovali vším tím,

o čem my už máme jen matné informace. Postavili Dóm a vnitřek


– 20 –

rozdělili do třinácti úrovní. Ve středu Dómu jsou ukryté věci,

o kterých si mysleli, že stojí za to pro ně zemřít. Obrovský diamant

Srdce hory. Bibliofilský výtisk knížky Oliver Twist. Oggie – jim

stálo za to ukrást všechny ostatní Olivery Twisty z knihoven, skoupit

je od lidí i z antikvariátů. Plno krádeží, loupeží, a dokonce i vražd se

odehrálo jen proto, aby ta knížka uvnitř byla opravdu poslední.“

„Co se v ní píše?“

„Je to příběh, Oggie. Já děj samozřejmě znám, jenže o ten vůbec

nejde. Důležité je samotné vyprávění geniálního spisovatele, jeho

slovní obraty, slovosled...“

„Uvnitř je i vakcína proti černé chřipce.“

„Jistě, Oggie. Jsou tam desítky technologií. Některé jsme už

získali jinak a o jiných vůbec nevíme, k čemu bychom je měli použít.

Černá chřipka byla nemoc vyvinutá ve vojenských laboratořích, za

první energetické války zahubila miliony lidí. Ti, co Dóm postavili,

věděli, že jednou nadejde doba, kdy budou na vakcíně znovu záviset

životy.“

„Proč to takhle udělali? Co je k tomu vedlo?“

„Já to vím, Oggie, cítím to, ale nedokážu ti to vysvětlit. Těch

dvacet let mezi první a druhou energetickou se nazývá období druhé

dekadence. Evropa byla vysílená. Ne tou první válkou, ta se jí téměř

nedotkla. Byla vysílená tím, že se přestaly rodit děti. Rozumíš? Mít

děti bylo namáhavé. Taky nezodpovědné. Ty by sis přál přivést děti

do druhé energetické války? Do naprostého barbarství po ní? A oni

tušili, co je čeká. Islámská invaze. Válka s Asií. Vyčerpání a zničení

všech přírodních zásob energie – uhlí, nafty, zemního plynu. Lidé

ztratili víru v budoucnost i v techniku. V Boha už nevěřil nikdo.

Věděli, že zemřou, ale přáli si svou smrt nějak ozvláštnit.“

„Ne, tomu neporozumím. Řekni mi, co víš o vnitřním

uspořádání.“

„Všechno prý řídí superpočítač. Kromě jiného je uvnitř i malá

továrna na výrobu biorobotů s prakticky neomezenou kapacitou.

Bioroboti jsou ovládaní počítačem, jsou řízeni jednoduchými

algoritmy – nechápu úplně, co tohle slovní spojení znamená. Pak

jsou tam pasti, propadliště, snad i nášlapné miny. Zvláštní kategorii


– 21 –

tvoří speciální nepřátelé. Je jich jen omezený počet a jsou prý

vybaveni pseudointeligencí.“

Chvíli se dívali do plamenů.

„Oggie,“ řekl pak Gowery, „nějak se mi to nezdá.“

„Co se ti nezdá?“ zvedl válečník obočí.

„Že by počítač fungoval dvě stě let.“

„Ale funguje. Viděl jsi přece toho... Alfa. A Bertíka.“

„V některých pramenech jsem se dočetl, že uvnitř Dómu se

usídlila komunita operátorů, která řídí vnitřní procesy. Snad tam žijí

dodnes. Představuju si, že jsou jako nějaká sekta. Fanatici.“

„Počítač nebo lidé,“ řekl Oggerd netečně. „Není v tom rozdíl.“

Obrátil se na malého technologa: „Teď ty, Hargo.“

Hal Hargo měl svá zařízení připravená. „Tady, pane. Hrtanový

mikrofon, sluchátko. Vysílačka je udělaná na míru, aby se dala

zasunout do pouzdra ve vašem krunýři. Tímhle spínačem se zařízení

uvádí do chodu, stisknete a můžete mluvit. Na krční tepnu vám

přilepím sondu. Přístroj vyšle signál, pokud by nastala náhlá zástava

všech životních funkcí.“

„Čili smrt,“ doplnil ho Oggerd. „Na jakém principu to funguje?“

„Využívá částice s nadsvětelnou rychlostí. Pohybují se proti času.

Vysílačka je vyšle, sluchátko zachytí a přetvoří ve srozumitelnou

informaci.“

„Jaký to má dosah?“

„Asi půl hodiny, pane. Pokud něco řeknete, nadsvětelné částice

přenesou vaši řeč zhruba půl hodiny do minulosti.“

„Haliku,“ vyhrkl Gowery. „Ty jsi blázen! To přece nemůže

fungovat!“

„Funguje to,“ zavrněl Hal Hargo.

„Podívej,“ vzal Gowery větev a nakreslil s ní čáru do udupané

země v blízkosti ohně. „Tohle je čára času. A teď, tady v tomhle

místě, vyšlu informaci do minulosti. Tím, že se v minulosti dozvím,

co mne čeká, přizpůsobím své chování. Budoucnost, ze které jsem

signalizoval, nikdy nenastane. Jak vysvětlíš tenhle paradox?“

„Nijak,“ pokrčil technolog hubenými ramínky. „Obě budoucnosti

chvíli koexistují a pak ta původní odezní. Vytratí se. Zmizí.“

„Za jak dlouho zmizí?“


– 22 –

„No za tu půl hodinu přece. Pak už kontinuum nemá dost energie,

aby paralelní vesmír udržovalo.“

„Podívej, Haliku. Máš dva paralelní vesmíry. Z toho druhého

Oggerd odsignalizuje zprávu, vznikne třetí. A tak dále. Teoreticky

může nasekat několik desítek paralelních skutečností. Na to všechno

má vesmír dost energie?“

„Co bych ti povídal o teoriích inflační energie!“ rozčertil se malý

technolog. „Prostě to funguje a to ti musí stačit. Je to laboratorně

odzkoušené!“

„Klid, Haliku. Uklidni se. Zbývá nám buď ti věřit, nebo nevěřit.

Oggie, věříš tomu šílenci?“

„Ano,“ řekl Oggerd a v jeho hlase nebyla ani stopa po nějaké

emoci. „Já mu věřím. V tomhle ano.“

„Tak dobře, Oggie, je to na tobě. Mám svoje pochyby, ale

nechám si je pro sebe. Pamatuj si, že jestliže neuspěješ, půjdu dovnitř

já a to bez nějaké časové vysílačky. Jsi přece můj přítel, ne? Tak se

snaž.“

04

Než usnul, aktivoval Gowery přijímač. Na jeho druhém konci byl

mikrofon, který tajně připnul na Bertíkův invalidní vozík. Ze

sluchátek se ozývalo jen tlumené opilecké chrápání a zvláštní

hvízdot – zvuk, který vydává člověk s otevřenou průdušnicí.

Goweryho to ukolébalo ke spánku.

Kolem páté hodiny ranní ho probudily tlumené hlasy. Protrhl se

ze spánku a posunul si sluchátka na uši. Jakýsi hlas tam říkal: „Takže

jaké vybavení? Omrkli jste to dobře?“

„Má všechno, co si jen dokážeš představit. Pancíř z nejlepšího

plastiku, kalhoty vyztužené kevlarovými vlákny. Na zádech měl něco

jako meč, ale řekl bych, že to byl řezák.“ Tohle vypadalo jako hlas

jednorukého Alfa.

„Kecáš. Řezák mají jen certifikovaní rideři.“

„Ale tohle je rider. Ten jeho kámoš to vyblil v hospodě, císařský

kustod zakázal amatérský pronikání do Dómu a poslal svýho

nejlepšího člověka!“


– 23 –

„Hergot! Budeme mít potíže! Toho nesejmeme tak snadno!“

„Hele, brácho, já a tady Bertík jsme udělali, co jsme mohli. Dál

už je to vaše věc, jo?“

„Naše nebo vaše. Vy z toho žijete taky. Nastává nám těžkej den,

Alfe. Musíš být při tom, až ten rider půjde dovnitř. Jak je vyzbrojenej

a tak dál. Zjistíš nám to.“

Gowery, který poslouchal cizí rozhovor, byl náhle úplně bdělý.

Pak už však nezaslechl nic důležitého, jen šustění kol invalidního

vozíku a Alfovu samomluvu, ve které se pořád opakovala věta:

„Nakopat je do prdele, že jo, Bertíku!“

05

Zelené šero bledlo, noc odcházela, ptáci zpívali. Oggerd ležel ve

spacáku a pozoroval dva vojáky, kteří měli službu, jak na otevřeném

ohni připravují snídani.

„Něco znělo z tvých sluchátek, Pěnkavko,“ řekl.

„Ano,“ kývl Gowery. „Něco jsem slyšel. Ty musíš jít dovnitř

a nic na tom nezměníš. Něco se děje, ale to už bude naše práce. Nech

to na nás.“

„Bude další horký den,“ poznamenal Oggerd.

„Ideální počasí pro šíření černé chřipky,“ usmál se Gowery křivě.

„Buď to dneska dokážeš, nebo severem Císařství proletí epidemie.

Nic víc, nic míň. Tebe už to trápit nebude.“

Oggerd vstal ze spacáku, omyl si obličej vodou z polní láhve

a přičísnul krátké černé vlasy i vousy. Nasnídal se. Pak začali

s přípravou.

Nejprve maskáčové kalhoty s kevlarovými vložkami, odolné vůči

zásahu z běžných palných zbraní. Šněrovací boty z kůže vytvrzené

zvláštními přípravky. Krunýř z nejkvalitnějšího plastiku, zdobený

reliéfem dravého ptáka. Ke krunýři patřily odepínací ramenní

chrániče a celohlavová přilba s čelním štítem z čirého plastiku, která

přesně pasovala do límce a fungovala také jako protiplynová maska.

Ruce byly nejzranitelnější. Musely mít dostatečnou volnost

v loktech, a proto bylo do rukávů Oggerdovy blůzy vetkáno jen

minimum kevlarových vláken. Mezi plastikovými manžetami


– 24 –

rukavic a mohutnými náramenicemi zůstávalo několik choulostivých

míst.

Pak výzbroj: zasunout řezák do magnetických spon zádového

pouzdra, boky omotat nábojovým pásem, do bočních kapes maskáčů

nacpat krabičky s náboji. Pouzdro s pistolí.

Krátká karabina se zásobníkem upraveným na patnáct patron se

dala zavěsit na řemení, vlisované přímo do krunýře.

Dva vojáci i technolog Hal Hargo zůstali v lesním táboře.

Oggerd, Gowery a tři zbývající muži vyrazili k Dómu. Za pásem

savany uviděli kopuli, lesknoucí se v ranním slunci.

Z lesa vybíhala široká plastbetonová cesta. Původně ji z obou

stran lemovalo ozdobné sloupořadí, většinu sloupů však v minulosti

zpřeráželi vandalové a neúspěšní dobrodruzi. Na některých místech

byly v trávě vidět krátery, jak se tam padající sloupy svalily na

ukryté miny.

Na cestě, opřený o jeden z přeražených sloupů, čekal Alf,

tentokrát se dostavil bez svého přítele na kolečkovém křesle. Zvedl

jedinou ruku a zavolal: „Přišel jsem se podívat na dobrodruha!“

Gowery na Alfa vesele zamával a zahalekal v odpověď. Pak se

otočil přes rameno a sykl: „Poručíku, všichni se vraťte do lesa.

Sledujte toho muže, nesmí o vás vědět. Budete mi podávat zprávy

o tom, co dělá.“

Poručík se zastavil se na čáře stromů, s ním tam zůstali i zbylí

dva vojáci.

Oggerd a Gowery pokračovali po plastbetonové cestě. Po chvíli

se k nim připojil i Alf.

„Vidím, že jste si dal záležet,“ řekl závistivě. „Jo, mít já

takovouhle výzbroj a výstroj, tak jsem přinesl Srdce hory ještě před

obědem.“

„A vědět všechno, co víš teď,“ podotkl Gowery.

Alf se po něm ohlédl: „Jo, to máš pravdu, kamaráde.“

Tráva kolem nich se vlnila, želví krunýř Dómu se přiblížil.

Vstupní portál byl olemovaný lesklým rámem s nějakými vlysy.

Na výšku měl čtyři metry a na šířku asi šest. Architekt, který portál

navrhl, chtěl vzbudit do jem mo numentální osudovosti, a to se mu

také povedlo.


– 25 –

Před portálem stál čtyřboký sloup s nápisem, kterému málokdo

rozuměl. Stejně všichni věděli, co se tam píše. Text byl zbrázděný

drobnými šrámy, plno lidí se ho pokoušelo vymazat pomocí různých

nástrojů i kyselin. Jen tím získal na zajímavosti, zůstával však stále

čitelný.

„Přečti mi to, Gowery,“ řekl Oggerd.

„Je to ve starém evropském univerzálu, Oggie. To byl uměle

vytvořený jazyk, asi čtvrt století měl slušnou naději na úspěch. Učil

se ve školách a tak podobně, jenomže pak se to všechno zvrtlo.

Dneska už ho nikdo nezná. Píše se tady: Vítej, dobrodruhu. Můžeš

získat bohatství i slávu. Smíš vejít jen jedenkrát, možná se ti podaří

i vyjít ven. Pokud dojdeš až na konec, tohle všechno bude tvoje. Pak

následuje výčet. Srdce hory je na prvním a Oliver Twist na pátém

místě. Je tu i plno věcí, o kterých vůbec nevím, k čemu jsou. Vakcína

proti černé chřipce je předposlední.“

„Co je na druhém místě?“

„Technologický postup studené fúze. Ten už před třinácti lety

znovuobjevil technolog Roberto Vaskéz.“

„Vaskézova studená fúze ale nefungovala, že ne?“

„Fungovala. Jenže Vaskéz odhalil i komplikace, o kterých se

v těch starých databázích nemluví. Studená fúze se nedá využít

v průmyslovém měřítku.“

„Dobře. Co se tam píše dál?“

„Nic, co bychom už nevěděli. Máš vhodit do schránky vstupné,

čtvrt kila čtrnáctikarátového zlata. Pak máš položit ruku na snímač.

Přečte ti papiláry.“

„Jistě. Vhoď tam ty mince, prosím tě.“

„Počkej ještě. Vyzkoušej řezák tady na té desce.“

„Proč?“

„Tolik lidí se ji pokoušelo zničit, a bezvýsledně. Ať víme, jestli

jsme lepší.“

Válečník sáhl přes rameno, magnetické spony zasykly, když

uvolnily čepel. Rozmáchl se a ťal. Monomolekulární ostří narazilo

do desky a s třesknutím odskočilo.

„Hmmm,“ zahučel Gowery významně. „Alespoň máme jistotu,

co proti nám stojí.“


– 26 –

Oggerd poodešel pár kroků stranou. Rozpřáhl se a ťal proti

nejbližšímu pahýlu zlomeného sloupu. Ostří prošlo armovaným

plastbetonem a odseklo z něj kotouč tak snadno, jako by si Oggerd

jen ukrojil plátek salámu.

„Dodalo ti to sebevědomí, Oggie?“ zašklíbil se Gowery. Sáhl pod

pončo a vytáhl několik zlatých mincí – byly to pamětní stomarkovky

s portrétem císaře Horsta Sibelia.

Nejprve vhodil do otvoru tři. Pak s jistým sebezapřením ještě dvě

přidal. Na schránce se konečně rozsvítilo zelené světlo.

„Takže to nebylo čtrnáctikarátové zlato,“ poznamenal Gowery

lítostivě.

Oggerd si stáhl silnou rukavici. „Teď ustupte za čáru,“ řekl.

Když se Gowery i Alf vzdálili, položil pravici na skener.

Nad portálem se rozblikala světelná hudba. V temné ploše mezi

zdobenými zárubněmi se ukázal světlejší obdélník. Oggerd si natáhl

rukavici a došel až k šedé ploše. Napřáhl ruku – bylo tam něco na

způsob membrány.

Udělal krok, pak druhý. Portál ho pohltil.

06

V dlouhé chodbě blikaly řady barevných světel. Jejich pohyb byl

koordinovaný – ukazovaly od portálu směrem k vnitřku. Šel chodbou

a po dvaceti metrech se ocitl ve velké místnosti. Podobala se velínu

nějaké továrny: bylo tam pár terminálů, vyhaslé obrazovky, nějaké

židle a stolky z ohýbaných trubek. Stěny pokrývala tapeta se

vzorkem rybí kosti.

Zastavil se na prahu.

Přes sluchátka přilby zaslechl prásknutí výstřelu. Projektil

neškodně narazil do zdi vedle něho. Pootočil hlavu a zahlédl prvního

z nepřátel: přerostlého vyzáblého myšáka v maskáčích, ozbrojeného

puškou. S dlouhým čenichem a velikýma ušima vypadal myšák

celkem roztomile. Tihle myšáci tu byli jen pro rozehřátí dobrodruhů.

Stříleli s prodlevami, pohybovali se pomalu, častokrát minuli cíl.

I oni však mohli být vražední.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist