načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Střepiny ticha – Val McDermidová

Střepiny ticha

Elektronická kniha: Střepiny ticha
Autor: Val McDermidová

Detektivní thriller ze série případů řešených policejním profilerem Tony Hillem a bývalou vrchní inspektorkou Carol Jordanovou. Tony, Carol a nový vyšetřovací tým řeší podivné ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 70.6%hodnoceni - 70.6%hodnoceni - 70.6%hodnoceni - 70.6%hodnoceni - 70.6% 78%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 350
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Radmila Damová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7585-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Detektivní thriller ze série případů řešených policejním profilerem Tony Hillem a bývalou vrchní inspektorkou Carol Jordanovou. Tony, Carol a nový vyšetřovací tým řeší podivné sebevraždy žen. Úspěšné, vlivné, s nekompromisními feministickými názory, kterými pobuřují internetové trolly. Takové jsou ženy, jejichž životy končí sebevraždou. Skutečně tyto ženy neunesly ataky na sociálních sítích, anebo je vše úplně jinak a jejich smrt má na svědomí nebezpečný sériový vrah? Tony Hill spolu s Carol Jordanovou a jejím novým týmem pro vyšetřování závažných zločinů začnou hledat pachatele vražd, které doposud nikdo za vraždy nepovažoval. A situace je o to těžší, že bývalá vrchní inspektorka Carol musí bojovat i s vlastními vnitřními démony.

Popis nakladatele

Tenhle vrah se ničeho nebojí a nemá co ztratit….

Jsou úspěšné, mají vliv, ovšem svými nekompromisně feministickými postoji si zároveň vysloužily velký odpor ze strany tzv. internetových trollů. Kolik špíny a nenávisti se na ně na sociálních sítích vždy znovu a znovu vyvalí! Nikdo se proto příliš nepodivuje nad tím, že tyto ženy takový tlak prostě neunesou a spáchají sebevraždu. A nikdo se nepozastaví ani nad tím, jak podivná až kuriózní jsou to zabití. Výjimečně citlivého tvůrce psychologických profilů Tonyho Hilla způsob jejich smrti znepokojuje. Začne tušit, že jde o větší a děsivější tragédie, než by se mohlo zdát. Jaký typ sériového vraha může toužit po tom, aby jeho zločiny zůstaly skryté? A kdo bude Tonyho brát vážně s jeho zatím nepodloženým, ale hluboce prožívaným podezřením? Jedině bývalá vrchní inspektorka Carol Jordanová. V okamžiku, kdy zjistí, že v Bradfieldu zřejmě dochází ke zločinům, které nikdo za zločiny nepovažuje, probere se ze své letargie a začne jednat. Protože jedině ona, Tony a pár jejich bývalých kolegů jsou schopni pachatele odhalit a zneškodnit.

Tony Hill je výjimečný tvůrce psychologických profilů, který dokáže „číst“ vzorce lidského chování. Když narazí na sérii sebevražd úspěšných, vlivných žen, jež na internetu pronásledovali nenávistní trollové, spojí se s inspektorkou Carol Jordanovou. Carol je sice mimo službu a děsí ji vlastní démoni, ale ví, že jedině s Tonym dokáže mimořádně nebezpečného a zatím neviditelného vraha odhalit a zneškodnit.

Val McDermidová se narodila 4. června 1955 ve skotském hornickém městě Kirkcaldy. Po studiích angličtiny na Oxfordské univerzitě pracovala šestnáct let jako novinářka, poslední tři roky jako šéfredaktorka pobočky bulvárního týdeníku Sunday v severní Anglii. Nyní se plně věnuje spisovatelské dráze a svůj čas rozděluje mezi jižní Manchester a Northumberland.

Val McDermidová je především autorkou tří řad detektivních thrillerů, jejichž hrdiny jsou policejní profiler Tony Hill a vrchní inspektorka Carol Jordanová, soukromá vyšetřovatelka Kate Branniganová a lesbická novinářka Lindsay Gordonová. Mimoto píše také romány nezařazené do sérií, knížky pro děti a knihy literatury faktu. Za svoji literární tvorbu získala autorka řadu mezinárodních ocenění včetně Zlaté a Diamantové dýky. Na motivy jejích románů o Tonym Hillovi natočila televize ITV seriál Profil vraha, který známe i z českých obrazovek.

Val McDermidová má syna a psa, žije se svou partnerkou na severu Anglie a svůj čas rozděluje mezi Cheshire a Edinburgh.

Další informace o autorce najdete na www.valmcdermid.com

Další popis

Tvůrce psychologických profilů Tony Hill dokáže číst vzorce lidského chování a dekódovat jeho záhady. Když narazí na sérii sebevražd žen, na netu pronásledovaných zvrácenými predátory, začne tušit, že jde o větší a děsivější tragedie, než by se zdálo. Způsoby smrti jsou sice různé, ale okolnosti podobné. Nebyly ty ženy ve skutečnosti zavražděné? Jaký typ sériového vraha může toužit po tom, aby jeho zločiny zůstaly skryté? Bývalá vrchní inspektorka Carol Jordanová bojuje s vlastními démony, ale lidské životy, které jsou v sázce, ji přimějí vrátit se do akce. Společně s Tonym a novým týmem se pouští do honu na nejnebezpečnějšího vraha svého druhu – na takového, který nezná strach a nemá co ztratit...


Zařazeno v kategoriích
Val McDermidová - další tituly autora:
Cesta kostlivců Cesta kostlivců
Střepiny ticha Střepiny ticha
Mimo hranice Mimo hranice
 (e-book)
Mimo hranice Mimo hranice
Stranded Stranded
 (e-book)
Pohřbené tajemství Pohřbené tajemství
 
K elektronické knize "Střepiny ticha" doporučujeme také:
 (e-book)
Dešťová hůl Dešťová hůl
 (e-book)
Pyramida -- Příběhy Wallanderových začátků. Pyramida
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2016

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2015 Val McDermid

All rights reserved.

Z anglického originálu Splinter the Silence

(First published by Little, Brown, Great Britain, 2015)

přeložila © 2016 Radmila Damová

Redakce textu: Dana Packová

Jazyková korektura: Jan Řehoř

Grafická úprava obálky © 2016 Bohumil Fencl

Elektronické formáty Dagmar Wankowska

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-462-1 (pdf)


Tuto knihu věnuju Leslii Hillsové

za veškeré roky přátelství – a protože se, má drahá,

jako mnoho mých přítelkyň odmítáš nechat umlčet


1

V

íkendy jsou nejlepší. Tehdy nemá problém vyhnout se práci. Je pro

něj tudíž snazší pozorovat ženy, co ho zajímají. Většinou také nejdou

do zaměstnání a to mu poskytuje příležitost sledovat jejich každodenní zvyklosti a vymyslet nejlepší způsob, jak je zabít.

V pozorování je skutečně dobrý. Jeho učitelé a později i zaměstnavatelé vždycky komentovali jeho cit pro detail. Oceňovali, že se nikdy nepustí do žádného projektu, dokud nezváží všechna rizika a možnosti. Když zabíjel poprvé, fungoval patrně v jakémsi stavu šoku, ale i tak byl schopný vypracovat plán a držet se ho. Později pochopil, že mu tento čin otevřel dveře k misi. Tato mise teď zaujímá ústřední místo v jeho životě.

Jako dneska. Ještě si neudělal úplně jasno v tom, která přijde na řadu jako další. Na seznamu ve své hlavě má několik jmen a ví, jakým způsobem chce vybranou ženu zabít. Většinou se všechno točí kolem otázky, jestli bude správně fungovat logistika. Když máte v úmyslu někoho oběsit, musíte si být jistí, že ho budete mít na čem oběsit. A rozhodně není kam chvátat. Tu poslední má dosud v živé paměti, je to zdroj hlubokého uspokojení. Dokonalá práce.

Tahle ovšem... vyhovuje všem kritériím. Jenže on nehodlá konečné rozhodnutí uspěchat. Ne jako poprvé, kdy vyrazil do divočiny, jak na svou misi s oblibou pohlíží. Jak tu tak seděl a pozoroval dům, ve kterém se nic nedělo, bylo příjemné vrátit se v duchu do minulosti. Bylo to vzrušující, ale také nervy drásající. Mohlo se to pokazit v mnoha ohledech.

Vyšla z domu sama. Bylo to tak nečekané, že úplně zapomněl, jak se chodí, a zakopl o vlastní nohu. Poškrábal si ruku o cihlovou zeď, na kloubech mu vyrazily kapičky krve. Nedokázal tomu uvěřit, ale skutečně

7


vyrazila ven sama. Žádný doprovod, žádný řidič, žádná osobní asistentka, žádná z těch kdákajících slepic, na nichž si stvrzovala správnost svých teorií. Jen ona sama, seběhla pět schůdků před svými vchodovými dveřmi na úzký pás štěrku, který odděloval její nezaslouženě pěkný domov od ulice, do níž byli vypovězeni jemu podobní. Částečně očekával, že se dveře opět otevřou a vypraví se za ní jeden či více členů její suity, poběží, aby ji dohnal, dřív než se ocitne u branky.

Ale ne. Nebyl tu nikdo. Jen ona sama.

Divoce se kolem sebe rozhlédl, jeho obvyklé odhodlání splynout s okolím se roztrhlo jako pytlík s konfetami a rozptýlilo se ve vánku čeřícím dieselem nasycený městský vzduch. Nikdo si ho nevšímal. Pozdní odpoledne v severním Londýně; nikdo nevěnuje ani za mák pozornosti nikomu ani ničemu, co leží mimo jeho vlastní pevně svázanou oblast zájmů, a tím méně jí. Kromě uživatelů Twitteru ji nikdo nezná. Pro běžného člověka na ulici je prostě jen další Londýňankou něco málo přes třicítku. Značkové džíny a módní mikina s kapucí její nikterak výjimečnou postavu spíš obepínají, než aby ji skrývaly, u boku jí visí letošní nezbytnost, kožená brašna, obarvené vlasy s melírem ve více světlých odstínech má stažené do volně uvázaného ohonu. Sotva stojí za jeden pohled, natož za druhý. Těžko pochopit, že si někdo všímá čehokoli, co řekne nebo udělá.

Naprosto nevnímala jeho zmatek, otevřela těžkou kovovou branku, na jejíž středověké skřípění si v poslední době zvykl. Pečlivě za sebou vrátka zavřela a vydala se pryč.

Nedokázal plně uvěřit tomu, co se děje. Tři týdny ji sledoval, kdykoli jen to šlo. A nikdy se neodvážila vyjít ven sama. Dospěl k závěru, že je pořádně vyděšená. Ne zas natolik, aby zmlkla, ale dost, aby u sebe vždycky měla někoho, kdo by jí kryl záda.

Po tom, jak jí to včera večer nandali, by se měla schovávat pod duchnou, vyděšená k poslušnosti. A ne se promenovat po chodníku, jako kdyby to byla ona, kdo je tu v právu, místo aby uznala svatou pravdu – že je destruktivní, rozvratná, nebezpečná mrcha, která si zaslouží všechno, co ji co nevidět potká.

8


Neměl v plánu vybavit to s ní dneska. Nečekal takovou skvělou příležitost. Ale rozhodně si ji nenechá uniknout. Kdo ví, kdy se objeví další podobná šance. A ne že by si celý postup v duchu nejméně stokrát neprošel. Každou součást plánu pečlivě otestoval, zjistil slabá místa a dospěl k řešení, jak nad nimi zvítězit.

„Vzchop se!“ nabádal se tiše a srovnal s ní tempo, oddělovalo je pouze několik metrů a dvojice pubertálních děvčat. Uvědomoval si, že může trvat pěkně dlouho, než ji opět zastihne samotnou. „Vzchop se!“

Vylákat ji z ulice bylo o hodně snazší, než očekával. Ženy jako ona – pocházející ze střední třídy, sebejisté díky svému postavení, zvyklé na to, že se svět otáčí podle jejich přání – se oddávají falešnému pocitu bezpečí. Lidem věří, dokud jim neposkytnou dobrý důvod k opaku. Důvěřovala mu, protože vypadal a mluvil jako všichni ti ubožáci, co za sebe nechávají rozhodovat své ženy – srovnaní do latě a proměnění v bezvýznamné otroky nějaké potvory.

Pěkně si všechno prověřil. Znal jména, která jeho výmyslu dodají věrohodnosti. Uvěřila báchorce, že ji její rozhlasová stanice potřebuje ve studiu, aby zaskočila za nemocnou kolegyni. Bez námitek nastoupila do auta. A pak jí v mobilu ukázal ty fotografie.

Byl na ně pyšný. Dokázal přijít s nápadem, naplánovat akci, připravit ji. S její dcerou, která studovala na filmové škole, vše proběhlo směšně hladce. Předstíral, že je fotograf, který pracuje na projektu o rukojmích. Zapojil do něj tři dívky, aby nepůsobil jako zvrhlík, který si zvolil jednu konkrétní. Pak nafotil sérii fotografií, na nichž byly podle všeho vězněny a mučeny. A teď má v telefonu sadu pečlivě vybraných snímků, které mu poskytnou dokonalou páku.

Jakmile jí ukázal první snímek, dočista ztuhla. Zpoza sevřených rtů jí uniklo zaskučení. Vzchopila se a hlasem, který vyletěl minimálně o oktávu výš, se zeptala: „Co chcete?“

„Spíš jde o to, co chcete vy. Jistě chcete, aby z toho vaše dcera vyšla živá, ne?“

„To je ale pitomá otázka,“ odpověděla a obličej se jí zlostí zbarvil do ruda.

9


Něco takového nehodlá strpět. Zvedl levou ruku z řadicí páky a hřbetem jí tvrdě zasadil ránu do tváře. Vykřikla a stáhla se od něj stranou. „Nenuťte mě volat tomu, kdo ji hlídá. Nelíbilo by se vám, co se s Madison stane, pokud to budu muset udělat.“ Odfrkl si. „Madison. Co je to za přiblblý jméno? Nás neomezují žádné hranice. Podřízneme ji, znásilníme, zanecháme ji v takovým stavu, že se jí už nikdo nikdy nebude chtít dotknout. Leda ze soucitu. Tak sakra dělejte, co vám říkám.“

Vytřeštila oči, ústa vytvořila zmučené o. Musel si přiznat, že cítí opravdové potěšení, když ji vidí platit za její věčné nadávání, lamentování a naříkání. Muže jako on nazývala nepřáteli žen. To je pravý opak toho, kým jsou. Muži, jako je on, milují ženy. Chápou, co ženám vyhovuje nejvíc. Vědí, co ženy doopravdy chtějí. Slušné ženě se nechce ven do světa, kde musí pořád zápolit s překážkami. Chce budovat domov, starat se o rodinu, prosadit se tam, vládnout uvnitř domu. Být ženou, ne nápodobou muže.

Pak už to bylo snadné. Vrátili se k ní domů poté, co veškerý personál odešel. Do garáže. Připoutal jí zápěstí k opěrce, aby to vypadalo, jako by byla odhodlaná nezměnit názor. Hadice z výfuku do auta. Kniha na sedadlo vedle ní, připomínka pro něj, odkud pocházejí kořeny toho, co dělá. Kdykoli by se mohl rozmyslet, mohl by jí odpustit. Ale k čemu by to bylo? I kdyby napravila své chování, nic by to nezměnilo. Naposledy se podíval a zavřel dveře garáže.

Ráno ji najdou.

10


2

C

arol Jordanová kroužila posledním centimetrem portského ve skle

ničce a téměř toužebně myslela na vraždu. Doufala, že v nezaujatém

pozorovateli vyvolává dojem, že si pohrává s nožkou sklenky. Ve skutečnosti ji držela tak pevně, až se bála, že by jí mohla prasknout mezi prsty. Muž sedící po její levici, který nevypadal jako někdo, koho byste zatoužili praštit, se naklonil blíž, aby svoje stanovisko ještě víc zdůraznil.

„Rozhodně není těžké najít jedince s vysokým čistým jměním, pokud své úsilí pečlivě zaměříte,“ prohlásil.

Znovu, jako s pravidelností hodinového stroje, se jí zachtělo udeřit pěstí do jeho úzkého samolibého obličeje, aby pocítila, jak se ten ostrý nos bortí pod její pěstí, aby mohla sledovat, jak se mužova prasečí očka rozšiřují v totálním šoku.

Místo toho do sebe obrátila zbytek portského a přistrčila prázdnou skleničku k velkorysému hostiteli, který jí s nedbalou elegancí nalil další štědrou dávku Dow’s 2007. Muž po její levici ho už dávno prohlásil za „nejlepší portské, jaké kdy v Dow’s vyrobili“, poté co jím zapil další kousek sýra Stilton. Nevěděla o portském dost, aby se s ním mohla přít, ale strašně moc se jí chtělo se hádat.

„Určitě máte pravdu,“ zamumlala znovu a snažila se, aby to nevyznělo nepříjemně vzpurně. Nedokázala si vybavit, kdy se naposled zúčastnila podobné formální večeře, ale nikdy nezapomněla na povinnosti vyplývající z toho, když člověk přijme pozvání na hostinu. Nadrilovali se to u nich doma u rodinného stolu. Úsměv, přikývnutí, souhlas, vyhýbat se politice a nikdy nezačínat hádku.

Naštěstí pro zbytek společnosti v místnosti matčin zákaz politiky

11


u večeře posílily roky, které Carol strávila na postu vyšší policejní důstojnice. Když váš rozpočet a samostatná existence vašeho týmu závisí na štědrosti politiků, brzy se naučíte nevyjadřovat názory, které by se k vám mohly vrátit a kousnout vás do krku s veškerou filantropií upíra. V průběhu let Carol pečlivě zkultivovala umění vyhýbat se kontroverzním tématům ze strachu, aby jí v nevhodný okamžik něco nevyklouzlo z úst. To nechávala na ostatních členech svého týmu, kteří více než vynahradili její zdrženlivost.

Ne že by během své kariéry šéfky elitního oddělení vražd absolvovala hodně podobných akcí. Pracovní požadavky ji plně pohlcovaly, spolkly víc než čtyřicet hodin týdně, které měla ve smlouvě. Zbývající čas si Carol šetřila na věci, které chtěla skutečně dělat. Například spát. Ne trávit nekonečné hodiny u stolu někoho jiného a naslouchat nesnesitelným bohatým gaunerům, zeširoka vykládajícím o údajných zlotřilostech stojících mezi nimi a jejich dalším milionem.

Ovšem teď má volného času nadbytek. Kariéra, která ji řídila, skončila. V podobných chvílích si musela připomínat, že to byla její vlastní volba. Pořád mohla být detektivem vrchní inspektorkou Carol Jordanovou. To ona sama se rozhodla, že se stane obyčejnou Carol Jordanovou; prostě další nově příchozí do venkovské oblasti yorkshirského údolí, které bez milosti osidlují lidé nemající žádný vztah ke krajině, jež je obklopuje, kromě toho, že se jim líbí víc než předměstí, které nechali za sebou.

Její hostitel George Nicholas byl světlou výjimkou. Jeho rodina postavila rozlehlý georgiánský dům v horní části údolí a žila v něm nepřetržitě něco přes dvě stě let. George jeho původ vybavil příjemnými privilegii, jimiž měla Carol tendenci pohrdat. Při prvním setkání jí stačil jediný pohled na jeho pečlivě vydrhnutou narůžovělou pleť, profil aristokrata a oblek, který jako by přímo vyskočil z katalogu na téma oděvu venkovského gentlemana, a rozhodla se, že mu nebude důvěřovat a nebude ho mít ráda. Nakonec se ovšem nechala odzbrojit jeho neochvějným šarmem, jímž odrážel její nepřátelství, které se rozhodl ignorovat. Tím a těmi zatracenými psy.

12


Později zjistila důvod, proč věřil, že je posledním svého rodu, kdo dům bude obývat. Před třemi lety ovdověl, když se jeho žena stala obětí autonehody. Svůj žal nosil s lehkostí, ale člověk tak dobře vyškolený v traumatech jako Carol vnímal zjevnou a vždy přítomnou bolest.

Carol si odkašlala a odstrčila židli od stolu. „Radši už půjdu, Georgi,“ oznámila. Žádná nezřetelná výslovnost ani sebemenší zaváhání neprozrazovaly, kolik toho vypila.

Vrásky od smíchu kolem Georgeových očí zmizely zároveň s úsměvem, jenž u něj vyvolala vedle sedící žena jakousi ironickou poznámkou, kterou Carol zaslechla pouze částečně. „Musíte?“ Znělo to zklamaně. Nemohla mu to zazlívat. Celé týdny se ji snažil přemluvit, aby přijala pozvání na večeři. A teď, když je tady, při první příležitosti utíká. „Ještě jsme si ani nedali kávu.“

Carol se rozhodla vsadit na lítost. „Flash je pořád ještě dost malá na to, abych ji nechala dlouho o samotě.“

Její zarmoucení jí George vrátil stočením koutků úst dolů. „Sám si za to můžu.“

„Kdo je Flash?“ Otázku vyslovil starší muž sedící u stolu o kus dál. Kvůli zarudlému masitému obličeji s několika bradami připomínal jednu z veselejších ilustrací z Dickensových knih.

„Carol byla tak laskavá a ujala se jednoho z Jessiných štěňat,“ vysvětlil George, už zase dokonalý hostitel. „Toho, co se bálo ovcí.“

„Bálo se ovcí?“ Pickwickovský tazatel se tvářil stejně nevěřícně, jako zněla jeho otázka.

„Čas od času se to stává,“ vykládal George mírně. „Stačí, když bahnice zabečí, a Flash stáhne ocas mezi nohy a uteče. Carol toho psa zachránila před utracením.“

„Flash je úžasná společnice,“ zapojila se do hovoru Carol. „Ale zatím není o moc víc než štěně. A jako všechny kolie není ráda dlouho sama. Takže bych se k ní měla vrátit.“

Muž, kterého by nejradši praštila, si odfrkl. „Ten váš pes je snad ještě větší tyran než děvče, co nám hlídá děti. A to už je co říct.“

„Ale vůbec ne, Charlie,“ oponoval mu George. „Carol má naprosto

13


pravdu. Když se k psovi chováte slušně, získáte nejlepšího možného přítele.“ Usmál se, tmavé oči mu zářily dobrosrdečností. „Požádám Jackii, aby vás odvezla domů. Auto si budete moct vyzvednout, až budete zítra venčit Flash.“

Carol se zamračila. Tak přece jen věnoval pozornost tomu, kolik toho vypila. To pomyšlení ji rozzlobilo. Kolik pije, je jen její věc. Nikdo přece nemůže čekat, že to, co byla nucena přestát, vydrží bez jakékoli berličky. A dobře ví, že pití ovládá ona, ne naopak, ať si myslí, kdo chce, co chce. Zejména jedna konkrétní osoba.

Zahnala tu myšlenku a vnutila svému hlasu ležérní tón. „Není třeba. Jackie má v kuchyni plné ruce práce. Klidně můžu řídit.“

Muž po její levici ze sebe vydal lehce pohrdlivé odfrknutí. „Řeknu svému řidiči, ať vás odveze,“ prohlásil a blahosklonně Carol popleskal po ruce.

Carol se zvedla, podařilo se jí pohyb dokonale vyvážit. „To je od vás moc milé, ale není třeba. Mám to jen pár kilometrů. Touhle noční dobou na silnici panuje klid jako na hřbitově.“ Mluvila s autoritou ženy, která není zvyklá ustupovat.

George spěšně vstal, našpulil rty. „Doprovodím vás k vozu,“ prohlásil se svou typickou zdvořilostí, která jej nikdy neopouštěla.

„Ráda jsem se s vámi všemi setkala,“ zalhala Carol a celou cestu od stolu, obloženého pozdně večerní směsicí křišťálového skla, stříbra, porcelánu a servírovacích prkýnek se sýry, rozdávala úsměvy. Osmi lidem, které, pokud bude mít štěstí, už nikdy v životě nebude muset znovu vidět. Osmi lidem, kteří si nejspíš oddechnou úlevou, že někdo, kdo se sem nehodí, odchází. George otevřel dveře jídelny a poodstoupil, pouštěl Carol jako první do haly s kamennou dlažbou. Staré koberce v tlumeném světle zářily; nebo to možná způsobilo jen to víno, pomyslela si Carol, když mířila k širokým vchodovým dveřím.

George se zastavil v krytém přístřešku, odhadoval, který z kabátů visících na věšácích pro hosty je její. Natáhl ruku k dlouhému černému kašmírovému, pak se zarazil, usmál se na Carol přes rameno. „Barbour, že?“

Carol přepadly mírné rozpaky. Záměrně zvolila kabát, v němž venčila psa, sveřepě se odmítala pořádně nastrojit kvůli události, na kterou se jí

14


nechtělo. A teď jí to připadalo jako úmyslná urážka člověka, který jí vždy projevoval jen laskavost a ukazoval vlídnou tvář. „Hodí se k Land Roveru víc než ty šaty,“ řekla a předvedla černé hedvábné žerzejové šaty, které jí seděly mnohem lépe než dřív. Měla jinou postavu než žena, která si je kupovala; těžkou fyzickou prací získala širší ramena, proměnily se jí boky a stehna.

Pomohl jí do voskované bundy. „Ten kontrast se mi docela líbí,“ prohlásil. Neviděla mu do obličeje, ale vnímala pobavení v jeho hlase. „Děkuju, že jste přišla, Carol. Doufám, že to pro vás nebylo příliš velké utrpení. Slibuju, že příště to bude uvolněnější večer. Třeba poklidná večeře v kuchyni?“

„Žasnu nad vaší vytrvalostí.“ Obrátila se k Georgeovi tváří, pohled jejích šedých očí se střetl s jeho. „Já bych to se sebou už dávno vzdala.“

„Vytrvalost, to je tajemství mého úspěchu. Nikdy jsem nebyl nejbystřejší nebo v něčem nejlepší ze své party, ale zjistil jsem, že když vytrvám, bude výsledek obecně přijatelný. Tak jsem taky přiměl Dianu, aby si mě vzala.“ Otevřel dveře, pronikl k nim závan studeného vzduchu. „A když už se bavíme o vytrvalosti – skutečně jste pevně odhodlaná řídit? Nebyl by žádný problém požádat Jackii, aby vás hodila domů.“

„Jsem v pořádku, Georgi. Vážně.“ Sestoupila na ojíněný matný štěrk, skřípal jí při chůzi pod nohama, byla vděčná za blízkost Georgeovy paže, když těch několik metrů k autu měla potíže s rovnováhou na vysokých podpatcích, na něž nebyla zvyklá. „Bože, to už je tak dávno, co jsem na sobě naposledy měla tyhle boty,“ zasmála se vynuceným smíchem.

„Jeden z mnoha důvodů, proč jsem rád, že jsem chlap.“ George o krok poodstoupil, když otevřela dveře Land Roveru a vyhoupla se na vysoké sedadlo. „Dávejte dobrý pozor. Možná se ráno uvidíme na kopci?“

„Nejspíš. Děkuju za báječnou večeři.“ Zabouchla těžké dveře a nastartovala silný dieselový motor. Na předním skle se mezitím objevila slabá šmouha jinovatky, ale tu zvládlo několik tahů stěrači. Carol pustila naplno klimatizaci, aby se jí nezamlžovalo přední sklo, zařadila rychlost a rozjela se dolů příjezdovou cestou. Georgeovu zmínku o zesnulé manželce – která zahynula při autonehodě, v níž figuroval opilý řidič – brala

15


jako výtku vlastnímu rozhodnutí sednout za volant po několika sklenkách vína. Připadala si ovšem naprosto v pořádku, dokonale ovládala všechny své reakce. Navíc to domů nemá ani pět kilometrů. A strašně moc touží odsud uniknout.

Bože, to ale byl večer. Kdyby nešlo o takovou bandu idiotů, styděla by se, že se předvedla jako tak mizerný host. Takhle ji jen konsternovalo, jak uboze splatila Georgeovu šlechetnost. Už neumí být mezi lidmi. Kdysi si byla blízká s mužem, z něhož si ustavičně utahovala kvůli jeho nedostatku společenské obratnosti. Teď je sama jako on.

Vyjela z příjezdové cesty na úzkou stuhu silnice, která spojovala zámeček George Nicholase a kamennou stodolu, v níž strávila poslední měsíce. Obnažila ji na kost a přestavěla podle své vlastní, zcela odlišné vize. Zbavila stavení všeho, co by v ní mohlo vyprovokovat vzpomínky, nicméně minulost ji pronásledovala i tak.

Reflektory auta zbavovaly živý plot barvy a Carol pocítila úlevu, když rozpoznala symboly blížícího se domova. Pokřivený pahýl mrtvého dubu, schůdky přes zídku a turistický ukazatel k pěšince, špinavý žlutý kontejner na štěrk, nahrazující skutečnost, že obecní úřad nikdy nebude sypat silnici, která je natolik bezvýznamná, že ani nemá uprostřed nakreslenou bílou čáru.

Pak zničehonic jiný dobře známý symbol. Takový, který nikdy neznamená dobrou zprávu. Ve zpětném zrcátku uviděla diskotékové záblesky modrých světel.

16


3

Š

éfkonstábl James Blake nebyl ve své přirozenosti trpělivý člověk.

Během let, jak šplhal stále výš k vrcholné pozici, si v sobě z nutnosti

vypěstoval vzezření zdánlivé trpělivosti. Představoval si, že až jednou všecko povede, nastaví tempo tak, aby odpovídalo jeho očekávání. K Blakeovu velkému zklamání to takhle během jeho prvního působení v jihozápadní Anglii nefungovalo. Snažit se z podřízených vykřesat trochu aktivity bylo jako tlačit pastu zpátky do tuby, jak často říkával své ženě. Sváděl to na obecný názor, že tady dole všechno plyne pomaleji. A proto se Blake rozhodl, že kousne do kyselého jablka, využije první příležitosti, která se naskytne, a přijme práci někde jinde, kde umějí přeřadit ze dvojky na vyšší rychlost.

Usoudil, že Bradfieldská metropolitní policie musí být na výši, aby dokázala zvládat policejní práci v moderním městském prostředí. To bude rozhodně místo, které mu sedne. Neklidné město na severu se slušným podílem závažné trestné činnosti i organizovaného zločinu, dokonalé, aby se nahoře dobře zapsal. Takové, které mu zaručí celou řadu vysokých postů, až nastane čas pověsit uniformu na hřebík. Přesvědčil výběrovou komisi, umluvil všechny členy své rodiny, že budou milovat život ve velkém městě, a odebral se do Bradfieldu, nezlomně si jistý tím, že se věci za krátký čas rychle a efektivně rozeběhnou.

Moc nepomohlo, že se jeho příjezd kryl se škrty ve státním rozpočtu. To ovšem v jeho očích neospravedlňovalo zarytou neústupnost, s níž se setkával na každém kroku své bitvy za výkonnější a účinnější chod sboru. Nikdy mu nepřišlo na mysl, že důvodem, proč mu většina podřízených prokazuje tak málo úcty, je nedostatek jeho zkušeností s policejní prací

17


v terénu, jakou Bradfield vyžaduje. Blake celou situaci místo toho přičítal předsudkům města na severu – on prostě musí být bezradný moula, protože přišel z jihozápadní Anglie. Zklamalo ho to a musel si připustit, že občas i sráželo. Proto na schůzku přicházel plný očekávání. Pracovní večeře s náměstkem ministra vnitra, dvěma státními úředníky a zvláštním konzultantem. Něco takového se nedá brát na lehkou váhu, i když oním zvláštním konzultantem je jeho předchůdce ve funkci bradfieldského šéfkonstábla. Johna Brandona si Blake moc necenil – kdyby svou práci odváděl, jak měl, byla by Blakeova úloha mnohem jednodušší.

Ať pro něj nachystali cokoli, nikdo nespěchal, aby s ním záležitost probral. Seděli zavření v odděleném soukromém salonku už skoro dvě hodiny, propracovali se předkrmem ve formě jednohubek, prvním chodem, ovocným sorbetem, hlavním chodem a dezertem. Jídla bylo víc než dost; dokonce přímo luxusního. Vína spíš střídmě, ale neméně dobrého. Konverzace se točila převážně kolem policejní práce a politiky, protkávaly ji zábavné historky včetně několika odlehčených indiskrétností, ale pokud šlo o objasnění, proč jsou tady, nebyl Blake o nic moudřejší. Užírala ho netrpělivost stejně nepříjemná jako zažívací potíže.

Konečně číšníci donesli hojně naložená servírovací prkýnka se sýry, mísu s ovocem a košík s pečivem a pak se stáhli, nechali pět mužů o samotě, aniž by je čekalo jakékoli plánované vyrušení. Zjevně nastal čas k projednání dotyčné záležitosti.

Christopher Carver, náměstek ministra vnitra, se naklonil dopředu a nabral si bahnitý klínek sýra Époisses. Soudě podle počínajícího břicha, které napínalo knoflíčky jeho košile, to nebylo poprvé, co dával volný průchod své chuti na účet daňových poplatníků. Vzhlédl k Blakeovi a uličnicky se na něj usmál. „Nejspíš se dohadujete, k čemu tohle všecko směřuje, Jamesi.“

S postupujícím večerem se Blake stále víc utvrzoval v přesvědčení, že bude co nevidět katapultován do stratosféry profesionálů. Večeře takového rozsahu, hosté této úrovně; to nebude pouhé poplácání po rameni za to, že dokázal zázraky v rámci rozpočtu Bradfieldské metropolitní policie. „Něco takového mi proletělo hlavou, pane náměstku.“

18


„Určitě si vzpomenete, že jsme se už kdysi bavili o principu, kdy by se o zátěž jedné účetní jednotky podělilo několik sborů,“ řekl Carver. Tvář mu plála vrcholným požitkářstvím, ale oči měl jasné a soustředěné na Blakea.

Blake přikývl. „To dává smysl. Je těžké vést jednotky tak velké jako náš sbor, ale už jsme docílili určitého úspěchu ve slučování managementu míst činu.“

„Někteří z nás se domnívají, že by se daly podniknout ještě radikálnější kroky. Ne pouze v otázce finanční efektivnosti, ale i co se týče zlepšování policejní reakce na nejvážnější zločiny. Johne, objasnil byste tady Jamesovi naši myšlenku?“

Na rozdíl od Blakea se John Brandon po celou dobu své kariéry pohyboval v terénu. Když přišla řeč na operační strategii, nikdo nikdy nezpochybňoval jeho názory, což Blake považoval za poněkud přespřílišné přehánění respektu. Nikdo koneckonců není dokonalý. Usmál se ovšem a pokynul Brandonovi hlavou. Ten se napil vody ze skleničky a odkašlal si. Čím byl Brandon starší, tím víc se podobal anglickému stavěči. Dlouhý obličej, povislá spodní čelist, záhyby kůže pod očima.

„Vraždy,“ začal Brandon, s typickým severským přízvukem protahoval slabiky. „Přes všechny televizní detektivky jich mimo velká města moc nenajdeme. A pokud, pak jde většinou o domácí záležitost. Jejich objasnění by nekladlo příliš velké nároky na obyčejnou manikérku, natož na detektiva. Ale tu a tam se objeví něco, co není řadová vražda. V lese najdete trup bez hlavy a končetin. Nebo se unesené dítě objeví uškrcené na skládce. Anebo se nějaké mladé děvče nevrátí z večerní zábavy a někdo, kdo vyšel vyvenčit psa, najde její zmrzačené tělo vedle kanálu. Těžké, složité případy. Protože existují a protože máme za úkol je vyřešit, vybere každý sbor své nejlepší vyšetřovatele a ustanoví z nich tým pro závažné zločiny. Souhlasíte?“

„Jistěže. Je třeba mít specialisty, kteří si umějí poradit s těmito těžkými, složitými případy. Máme povinnost vůči veřejnosti. Ale zároveň své lidi musíme maximální měrou využívat. Nemůžou prostě jen tak sedět a čekat na další vraždu.“ Blake se snažil, aby to neznělo obranně.

19


„Navíc při reorganizaci, jakou jsme provedli v Bradfieldu, dokážeme v případě potřeby sestavit velice specifický tým, který bude vyhovovat potřebám konkrétního incidentu.“

Brandon se unaveně usmál. „Nikdo vás nekritizuje za to, že jste rozpustil tým pro závažné zločiny, Jamesi. Možná s vaším rozhodnutím nesouhlasíme, ale chápeme vaši motivaci.“

Náměstek si shrábl z čela uvolněnou stříbřitou patku a řekl: „Vlastně, Jamesi, právě neohroženost vašeho rozhodnutí rozesít své specialisty po kriminálce jako celku nás přiměla znovu zvážit naši všeobecnou politiku v této oblasti. Pokud sbor jako Bradfieldská metropolitní policie má pocit, že se obejde bez týmu pro závažné zločiny, jaký by mohl mít smysl pro ostatní sbory?“ Mávl baculatou rukou směrem k Brandonovi. „Proto jsem požádal Johna, aby se zamyslel jaksi netradičně. John vám poví, na co přišel.“

Brandon začal jednou rukou drobit ovesný koláček na malé kousky. „Nevýhodou sestavování týmů pro jednotlivé případy je, že to může narušit stávající vyšetřování detektivů, do něhož již byli plně ponořeni. Nemluvě o skutečnosti, že nemůžete předem tušit, jak bude fungovat osobní dynamika v té směsici, protože přesně o to jde. O směsici. Není to tým. Není to soudržná jednotka, jakou získáte, když spolu lidé nějaký čas pracují. Když už se zbavili mrtvé váhy, nějakého nemotory nebo sexistického prasete, které štvalo všechny ženy ve skupině. Tohle je tým – a tehdy je policejní práce nejefektivnější.“

„A nejnákladnější,“ dodal mladší ze státních úředníků s obličejem zkřiveným nechutí.

„Tak jsem musel vymyslet, jak sloučit neslučitelné,“ pokračoval nevzrušeně Brandon. „A řekl jsem si, když sbory mohou sdílet operace v zadních místnostech, proč by nemohly sdílet i přední část domu? Proč nevytvořit tým pro závažné zločiny, který by fungoval jako pohotovostní oddíl? Jako krotitelé duchů složitých vražd, pokud chcete. Jediný tým, který stojí mimo jakýkoli sbor, který půjde, kam bude třeba a kdy bude třeba.“

Během ticha, které následovalo po Brandonových slovech, si Blake uvědomil, že mu poklesla čelist. Všichni na něj zírali, čekali na jeho

20


reakci. Mozek mu běžel na plné obrátky, zvažoval důsledky. Chystají se ho požádat, aby se stal řídícím mozkem této radikální myšlenky. Zní to jako šílenost. Zní to jako věc, které by se člověk nechtěl dotknout sebedelším bidlem. Ale na druhou stranu, kdyby to fungovalo... Pro muže, který by změnil tvář britské policie a uskutečnil by tuhle věc, by neplatila žádná omezení. Snažil se chňapnout po něčem rozumném, po nějakém moudru, které by mohl pronést. „Co když během několika dnů dojde k další složité vraždě?“ To není zrovna hloupá otázka, řekl si.

„Nedojde.“ Mladší ze státních úředníků vytáhl smartphone a chvíli s ním manipuloval, pak obrátil displej k Blakeovi, aby viděl statistiku v celé její bezvýznamnosti. „Provedli jsme analýzu za posledních pět let. Pouze při jedné příležitosti došlo k takové blízkosti dvou případů, aby to vyvolalo důvod k znepokojení.“

„A John se na tuto souhru událostí podíval velice detailně,“ vložil se do řeči náměstek ministra.

„Je to tak. A neměl jsem pocit, že by šlo o nepřekonatelný problém,“ dodal Brandon. „Existují způsoby, jak rozšířit zdroje digitálního světa, které před pár lety ještě neexistovaly.“

„A tak,“ pokračoval Carver, „hodláme spustit pilotní projekt.“ Opět zaútočil na prkénko se sýry, tentokrát si odkrojil kus Ossau-Iraty a špičkou nože na sýr nabodl dvě datle.

Blake pocítil, jak mu tělo prostupuje vřelý pocit uspokojení. Jedna mezi oči všem, kteří kdy tvrdili, že postrádá vizi. „Zní to jako ohromná výzva,“ pronesl srdečně.

Carverův úsměv byl ostrý jako břitva. „Rozhodně. A proto je velmi důležité, aby za kormidlem stála pravá osoba. Právě proto jsme vás sem dnes přizvali, abyste nám pomohl dospět ke správnému rozhodnutí.“

Blakea se zmocnilo takové potěšení ze způsobu, jakým se večer vyvíjel, že nedokázal plně vstřebat nuance toho, co náměstek řekl. „Samozřejmě,“ vyhrkl. „Jsem připraven ujmout se čehokoli, co po mně budete vyžadovat.“

Blakea zmátlo, že Carver povytáhl obočí. Proč se tváří překvapeně? „To rád slyším. Máme velice jasnou představu o osobě, s níž pro tento

21


post počítáme. Ale John velmi trval na tom, abychom se nespoléhali pouze na jeho slovo, pokud jde o jmenování šéfa nového regionálního týmu pro závažné zločiny. A tak jsme se obrátili na vás jako na poslední osobu, co přímo pracovala s důstojníkem, který je naší první volbou.“

Blake vnímal slabé zazvonění v uších, jako kdyby někde v dáli udeřili do zvonu. O kom to Carver sakra mluví? Koho může mít na mysli? Za nikoho, kdo pracuje pod jeho vedením v Bradfieldu a má dostatečně vysoké postavení na tuto funkci, by nedal ruku do ohně. „Pardon? Nejsem si jistý, koho máte na mysli,“ vykoktal bez sebe, jeho vyrovnanost zakolísala.

Brandon se opřel pažemi o stůl a naklonil se k Blakeovi, při úsměvu se mu kolem úst prohloubily vrásky. „Má na mysli Carol Jordanovou. Pan ministr chce vědět, co si myslíte o Carol Jordanové.“

22


4

T

ony Hill otevřel ústa úžasem. Ale podivné pukání a praskání pokra

čovalo. Ostatní tři osoby u stolu se křenily, vychutnávaly si jeho roz

paky. Nejmladší z nich, čtrnáctiletý Torin McAndrew, se začal řehtat tak hlasitě, až mu z očí vyhrkly slzy. Detektiv seržant Paula McIntyreová ho dloubla do žeber. „Prokazuj hostu trochu úcty,“ plísnila ho z legrace.

Její partnerce doktorce Elinor Blessingové se Tonyho zželelo. „To je práskací cukr,“ vysvětlila mu. „Posypala jsem jím čokoládovou polevu, než jsem dort naservírovala.“

Tony zavřel ústa a zamračil se. „A to se lidem líbí... taková divná věc v ústech?“

„Většině lidí ano,“ potvrdila mu Elinor.

„Ale Tony není jako většina lidí,“ upozornil ostatní Torin a ještě pořád se pochechtával.

„Zná vás teprve pár měsíců, Tony, a už vás prokoukl,“ prohlásila Paula.

Tony se usmál. „Zjevně.“ Zavrtěl hlavou. „To je hodně divná věc.“ Opatrně si nabral další lžičku čokoládového dortu, který Elinor podávala jako dezert. Tentokrát práskání očekával, přesto zůstával nepřesvědčený o tom, že by ten zážitek byl příjemný. Nicméně musel připustit, že je to mnohem zajímavější než cokoli, co by si k večeři připravil sám. A zajímavé v jeho životě vždycky znamenalo plus.

„Elinor umírala touhou vyzkoušet to od chvíle, kdy tu věc viděla v Masterchefovi,“ tvrdil Torin.

„To nemůžu popřít,“ souhlasila Elinor. „Nemívám zrovna často šanci vařit jídlo o třech chodech, takže když se mi to podaří, ráda takové příležitosti plně využiju.“

23


„Koukám, že směny na ambulantním oddělení stojí v cestě kulinářským experimentům,“ podotkl Tony. „Což je škoda, když vezmeme v úvahu, jaké úžasné jídlo jsme zrovna dojedli. S tou podivnou věcí a vůbec.“

„O tom mi něco povídejte,“ povzdechla si Elinor. „Proč myslíte, že nám tak dlouho trvalo, než jsme vás pozvaly na jídlo?“

Tony by dokázal vymyslet spoustu důvodů, proč by se většina lidí ráda zřekla nápadu pozvat ho na večeři. Vždycky mu chyběl dar získávat si přátele. Jako by byl ochuzen o gen společenské obratnosti. V profesním životě byl dobře známý a uznávaný pro svou empatii vůči pacientům. Uvnitř zdí psychiatrické léčebny s ostrahou nebo v konzultační místnosti vždy věděl co a jak. Co říct, jak se zachovat. Ale mimo tyto stěny byl neobratný, neotesaný, netaktní. Léta spolupracoval s policií, obklopovalo ho samozřejmé kamarádství, které z mužů dělalo parťáky. Ale nějak se nikdy netýkalo i jeho.

Jenom Paula. S tou to bylo jiné. Domníval se, že by se jejich vztah dal nazývat přátelstvím. Začalo to jako spojenectví zaměřené na obranu a ochranu Carol Jordanové. Tony podezíral Paulu, že je do šéfky tak trochu zamilovaná. Takže v tom nejspíš byli dva. Ale jejich spojenectví se rozšiřovalo a prohlubovalo, každý z nich byl odpovědí na nějakou potřebu toho druhého. A pak Paula potkala Elinor, což ji osvobodilo od marné touhy po Carol. Zůstala ovšem vzájemná náklonnost mezi Tonym a Paulou, kterou ještě obohatil nečekaný příchod Torina do jejich středu.

Chlapec zůstal sám po vraždě matky, jediní příbuzní žili na kilometry daleko, byl opuštěný mezi cizími. Přimkl se k Elinor, kamarádce své matky, jako se topící drží stěžně. Přes minimum volného času, který při náročných povoláních Elinor a Paule zbýval, našly ve svém životě místo pro Torina. Chlapcova citová újma Tonyho přitahovala jako magnet; a Tony ke svému překvapení zjistil, že ho láká něco, co se blíží rodinnému životu.

Tonyho myšlenky přerušila Paula. „Určitě vás nepřemluvím k troše dezertního vína? To se sotva dá počítat za alkohol.“

Tony směrem k ní mávl rukou, palec měl ovázaný, až nabyl dvojnásobné velikosti. Uklonil hlavu směrem k Elinor. „Na ambulanci jste mě

24


vyděsili k smrti. Doslova.“ Nasadil vážný výraz a hluboký hlas. „‚Otrava krve je vážná věc, doktore Hille. Doberte celé tohle balení antibiotik a vyhýbejte se alkoholu.‘“ Usmál se a vrátil se k normálnímu chování. „Takže se projednou zachovám tak, jak mám.“

„Což je taky jedině správné,“ pochválila ho Elinor.

Paula vrtěla hlavou. „Neznám nikoho jiného, kdo si dokáže pořídit tak absurdní zranění. Rozříznout si bříško palce při otevírání lahve vína! Koho by napadlo, že sklenka pinotu grigio může obnášet takové riziko?“

Tony sklopil pohled ke stolu. „Nebyl to pinot grigio.“

Okamžik ticha. Všichni moc dobře věděli, kdo pije pinot grigio. „Ne. Omlouvám se.“

„Bylo to malé drzé primitivo,“ odpověděl Tony, sám překvapený, že našel způsob, jak situaci zlehčit.

„Velice drzé,“ přitakala Elinor. „Jak to s ránou vypadá?“

„Trochu v ní cuká, když ruku používám.“

„To stačí. Infekce v ráně je ohavná věc. Tak kdo si ještě přidá dort?“

Když rozptýlení dortem pominulo, Torin se vrátil k typickému chování pubertálního chlapce, vytáhl z kapsy mobil a nechal se pohltit svody displeje. Zatímco dospělí probírali novinky týdne, palce mu tančily na telefonu, ticho tu a tam narušilo pípnutí. Pak se Torin zarazil, zíral na displej. „Páni!“ vydechl. „Tohle jsem nečekal.“

Elinor na něj pohlédla. „Co se stalo?“

„Neříkej mi, že si nějaká ikona teenagerů nechala ustřihnout patku,“ zavtipkovala Paula a přejela prsty po Torinově pečlivě vystylovaném účesu.

„Ha ha! Ne, je to mnohem horší. Vzpomínáte si na tu ženu, co jsme ji před pár týdny sledovali ve Velké neznámé? Na Jasmine Burtonovou?“

„To jméno mi nic neříká,“ tvrdila Elinor.

Paula se mračila. „Ale ano, musíš si ji pamatovat. Přece propagovala myšlenku, že usvědčení pachatelé znásilnění po odpykání trestu nemají právo pracovat na místech, kde by přicházeli do styku se ženami nebo dětmi.“

„To je zajímavé stanovisko,“ vložil se do hovoru Tony. „Vzhledem k vlastním zkušenostem se sériovými pachateli znásilnění musím říct, že

25


to má svou přitažlivost. Přestože je skoro nemožné něco takového prosadit bez převálcování legislativy ochrany lidských práv.“

„Už si to vybavuju. Argumentovala se skutečným nasazením. Co je s ní?“ zajímala se Elinor.

„Zabila se,“ informoval ji Torin. „Po tom pořadu se do ní pustili internetoví trollové. Znáš ty reakce: ‚Sama seš moc ošklivá na to, aby tě někdo znásilnil.‘ – ‚Doufám, že dostaneš rakovinu a budeš umírat pomalu a v bolestech.‘ – ‚Ty lesbická feministko, co bys nejradši nechala muže vykastrovat, potřebuješ akorát opravdovýho chlapa.‘ A podobně.“ Omluvně a rozpačitě se usmál. „A ještě horší věci.“

„To je ale hrůza,“ hlesla Elinor.

„Děje se to v jednom kuse,“ potvrdil Tony. „Internet je v současné době prvním útočištěm mužů, kteří si neuvědomují svoje přednostní práva. Připadají si frustrovaní, trpí falešným pocitem bezmocnosti, protože je nikdo nenaučil cenit si toho, co umí a na co mohou aspirovat. Proto svou energii upírají k pranýřování obětí, které si vytvoří, kdekoli jen se jim naskytne příležitost. Anonymní prostředí na netu je jejich přirozeným domovem.“

„Šmejdi,“ odfrkla si Paula. „Jenomže já jsem Jasmine od toho pořadu sledovala na Twitteru. A ona to pronásledování nenechávala bez povšimnutí. Říká se, že lidé by tyhle pitomce měli ignorovat. Nekrmte trolly. Nahlaste je, zablokujte jim k sobě přístup a jděte dál. Jenže Jasmine se tak nezachovala. Střemhlav se na ně vrhla.“

Torin přikývl. „Přesně tak. Všude možně o tom psala blogy. Přesunula se od toho, o čem mluvila původně, a teď píše hlavně o svobodě slova, o je suis Charlie a o postavení se trollům. Všechno ve smyslu: ‚Jen do toho, já jsem dostatečně silná a vy jste bezvýznamní ubožáci.‘“

„Jenže teď uspěli. Dohnali ji k sebevraždě.“ Elinor mluvila kategoricky, neskrývala zhnusení.

Torin se mračil. „Mně to nedává smysl. Teda jako, to ušla pěkně dlouhý kus cesty, ne? Od stavu, kdy měla nervy přijímat, co na ni kdo plivl, až po smrt v řece.“

„Patrně půjde o něco podobného, jako vídáme u vážně nemocných

26


pacientů.“ Elinor si odhrnula z tváře dlouhé tmavé vlasy. Její oči jako by ztratily lesk. „Přesvědčí sami sebe, že mají naději. Mluví o bitvě, kterou můžou vyhrát. Ale tak to není. Ta nemoc je neúprosná. Neodejde. Nenastane úleva. A jednoho dne se pacient probudí a uvěří jinému příběhu, té, v níž boj není k ničemu, protože na konci tunelu nečeká žádné světlo. A velice často pak zemře v rámci několika hodin nebo dnů od chvíle, kdy dospěje do bodu, v němž svou situaci přijme. Možná to u Jasmine Burtonové zafungovalo takhle.“

„Nebo se někdo čirou náhodou přesně trefil do nějaké Jasmininy slabiny, s níž se nedokázala vyrovnat. Něco si našlo skulinu v jejím brnění a proniklo až k srdci,“ soudila Paula. „Všichni máme taková tajná místa.“

„Ano?“ podivil se Torin. „Nezdá se mi, že já bych ho měl.“

Tím si Tony nebyl moc jistý. Vražda matky bude navždycky ranou v Torinově duši. Hned během prvních hodin po smrti Bev McAndrewové převzala Paula odpovědnost za jeho ochranu, uzavřela jeho účty na sociálních sítích a postarala se, aby k němu zpočátku mělo přístup jen několik málo přátel, kterým se dalo věřit. Než si Torina našel širší okruh vrstevníků, přesunulo se těžiště jejich nepříjemných komentářů od Torinovy matky ke skutečnosti, že žije s lesbami. A to byla věc, proti níž se Torin cítil dostatečně odolný. „Zatím ještě ne.“ Tony se snažil mluvit přívětivě. „Ale dříve nebo později se dostaneš do situace, kdy uděláš něco, o čem nebudeš chtít, aby to kdokoli věděl.“

Paula navázala na jeho narážku a zachechtala se. „Od toho je právě puberta.“

„Vídáš na netu hodně šikany mezi spolužáky?“ Elinor, vždy starostlivé kvazimatce, uniklo, že se druzí dva snaží téma odehrát do autu.

Chlapec sebou neklidně zavrtěl a pohlédl na Tonyho, jako by u něj hledal návod k jednání. Tony škubl ramenem v polovičatém pokrčení a povzbudivě se na něj usmál. „Nemyslím, že bych znal takový druh lidí, co dělají podobné věci,“ řekl Torin.

„To jsem ani nečekala,“ pokračovala Elinor. „Jen mě zajímalo, jestli se třeba na některého z tvých přátel někdo nezaměřil.“

27


Torin udělal obličej. „Nikdo nic neříkal.“ Znechuceně si povzdechl. „O podobných věcech se opravdu nebavíme, Elinor. Kdyby některého mého kamaráda něco rozčílilo, možná by mi o tom řekl. Ale víš co? Možná taky ne. Navíc bychom to i my ostatní viděli na Instagramu, Snapchatu, na Facebooku nebo kdekoli jinde.“

Elinor se usmála. „Dobrá. Nesmíš zapomínat, že tvůj svět na netu je pro nás španělská vesnice. Když jsme vyrůstali, komunikovali jsme téměř výhradně tváří v tvář.“

„Jo. Kdybych se s některou kamarádkou bavila po telefonu déle než pět minut, táta by si stoupl do chodby, poklepával by si na hodinky a mumlal cosi o účtu za telefon,“ přidala se Paula. „Pokud chtěl někdo někoho šikanovat, muselo to být při osobním setkání. Nic takového jako tihle anonymní trollové.“

Tony si pohrával s nožem. „Takže polovinu doby ani nevíme, jakým způsobem ti máme klást otázky.“ Zvedl zrak a jeho oči se střetly s Torinovým nicneříkajícím pohledem. „Musíme spoléhat na tvoji upřímnost.“

Torin si přejel prsty pravé ruky po kraťoučkých vlasech nad uchem. „Jasně. No, nemůžu vědět, co se odehrávalo Jasmine Burtonové v hlavě. Ale člověk se doslechne o případech mých vrstevníků, kteří to přeženou, protože je skupinka děcek z jejich školy všelijak trápí. Takže hádám, že Jasmine dostávala zabrat mnohonásobně víc. A nemohla vědět, jestli jí to dělají lidé, které ani nikdy v životě nezahlédla na ulici, nebo někdo, kdo vedle ní sedí v práci. Tohle by na tom přece bylo to hrozné, ne? Nevědět, kdo vás tak strašně nenávidí. U šikany ve škole svým způsobem víte, kdo za tím stojí, takže si můžete říct třeba: „ ‚Vím, že seš debil, tak proč by mě mělo zajímat, co si o mně myslíš?‘ Ale nevědět, jestli to dělá tvůj takzvaný nejlepší kamarád, nebo úplně cizí švihlouš? To musí být na mašli.“

28


5

V

ečer se proměnil v ostře stoupající křivku osvojování si dosud nezná

mých znalostí. Mezi věcmi, které se Carol čerstvě dozvěděla, patřila

skutečnost, že policejní cela vypadá zcela odlišně, pokud jste v ní zavření, než když jste tím, kdo do ní někoho zavírá. V Carol vždycky vzbuzovalo spokojenost přirozené nepohodlí té místnosti; lidé, které do cely dostala, se v ní ocitli proto, že jsou zločinci, a budou v ní drženi tak dlouho, dokud se jí nepodaří definitivně jim prokázat vinu. Žádný komfort si nezaslouží.

Tento soud teď zjevně aplikovali na ni. Je zločinec, který si nezaslouží nic lepšího než tohle. Šedé betonové stěny, které jako kdyby ze sebe vylučovaly slabý lesk kondenzace. Betonový stupínek s igelitem potaženou matrací o tloušťce podložky na cvičení jógy. Tenká deka, za kterou by se styděli i v ekonomické třídě při dálkovém letu. Toaleta z nerezové oceli bez prkýnka, na podlaze vedle ní z půlky vypotřebovaná role toaletního papíru. Zvětralý pach potu a moči. Toho se dočkala. Tohle si zasloužila.

Když teď byla uvnitř, začínala chápat zákeřnou moc cely. Je to depresivní, o tom se nedá pochybovat. Nikdo tady neskončí náhodou. Tohle je známá věc a toto prostředí je určené k tomu, aby spolu s daným vědomím posilovalo pocit znechucení vlastní osobou.

Když Carol došlo, že blikající modrá světla nejedou za nějakou naléhavou a vzdálenou nehodou, ale jdou po ní, vystřídala se v ní rychle celá řada emocí. To nepraštil blesk do domu někoho jiného; tohle je tornádo, které ji osobně vyrve z kořenů. Napřed přišlo rozhořčení – co dělají dopravní policisté na liduprázdné vedlejší silnici, když v okolí existuje

29


spousta hlavních silnic plných potenciálních delikventů, kteří představují riziko pro ostatní řidiče? Pak naskočil strach – věděla, že pila přes míru, věděla, že pokud bude muset podstoupit dechovou zkoušku, čeká ji nejen ostuda, ale i značné problémy. Následovala dávka vzdoru – až donedávna tyhle poldy vysoce převyšovala hodností, a přesně věděla, jak jim ukázat, kde je jejich místo. Ale nakonec, jak tak seděla v Land Roveru přeřazeném na neutrál a čekala, až policisté dojdou ke dveřím řidiče, si musela připustit, že je totálně namol.

Tady nemůže vyrukovat se hrou na staré kamarády. Tohle není teritorium Bradfieldské metropolitní policie. Je v rajonu někoho jiného. V průběhu let se Carol nejednou dostala do sporu s lidmi ze Západního Yorkshiru a ani jedna strana z těchto setkání neodcházela s dobrým smýšlením o svém protějšku. Víc než jednou jim Carol vymáchala nos v jejich chybách a tím si člověk nikdy neudělá přátele ani nezíská protekci.

A tak když jí dopravní policista zaťukal na okénko a naznačil, ať vystoupí z vozu, nezbývalo nic než unavená rezignace. „Můžu se zeptat, proč jste mě zastavili?“ otázala se, když vylezla. Držela se chabé naděje, že by mohl říct něco nedostatečného, něco, co by jí umožnilo ze situace vyklouznout. Napila se, no bože. Není opilá. Věděla, odkud kyne slaboučká naděje.

„Jedeme za vámi od chvíle, kdy jste se napojila na silnici z příjezdové cesty o kus dál zpátky,“ odpověděl s pohotovostí muže, který by se klidně mohl následující půlhodinu procházet jako náměsíčný, ale přitom by měl všechno dokonale pod kontrolou. „Řídila jste nevyzpytatelně. Vzala jste zatáčku příliš zeširoka a pak jste chybu opravila přehnaným otočením volantu na druhou stranu. Kličkovala jste způsobem, který naznačoval, že jste nejspíš pila.“

Carol se napřímila, otřásla se v nočním chladu a uklonila hlavu, aby na policistu lépe viděla. Určitě jen tak tak splňoval požadavek na minimální výšku, ale nevýhodu vykompenzoval v tělocvičně. Reflexní vestu vyplňoval do posledního místečka a jeho krk tvořil silný pletenec svalů. Zpod policejní čepice mu po stranách vykukovaly vlasy, tmavé strniště.

30


Nevypadal jako člověk, který by ustoupil alespoň o píď. „Dala jsem si pár skleniček vína,“ přiznala. „Nejsem opilá.“

Semkl rty do tenké čáry, přikývl. Tohle všechno už slyšel. „O tom rozhodne přístroj,“ řekl, zvedl ruku a ukázal alkoholtester.

Bylo jí jasné, že nad přístrojem nemůže zvítězit. Její jediná naděje spočívá v tom, že než ji zhruba za dvě hodiny přijdou přezkoušet, podaří se jí vstřebat dostatečné množství alkoholu, aby se dostala pod kritickou hodnotu. Kolik toho vlastně vypila? Ne zas tolik, ne podle policejní směrnice, proboha. A tak se Carol obrnila a podrobila se potupě zkoušky dechu na silnici.

Policista před ní přidržel malou žlutočernou krabičku a ona obemkla rty tenkou bílou plastovou trubičku. Zhluboka se nadechla a pak vydechla. Naklonil přístroj tak, aby Carol viděla na displej, a ta s klesajícím srdcem sledovala, jak se číslice vyšplhaly nad magické číslo pětatřicet. To se to, proboha, nikdy nezastaví? Čtyřicet devět, padesát, padesát jedna. A je to tak. Sakra, padesát jedna. Cokoli mezi rokem a rokem a půl bez řidičského průkazu. Ani nedokázala začít přemýšlet, jak tohle bude řešit.

Carol si uvědomila, že na ni policista mluví. Jeho kolega stál vedle hlídkového vozu, zadní dveře otevřené. „Budete si muset nastoupit do našeho vozu a já popojedu s vaším Land Roverem na místo, kde s ním budu moct bezpečně sjet ze silnice. Přibližně o kilometr dál je dům a silnice se tam rozšiřuje k příjezdové cestě.“

„Já vím,“ prohlásila trpce. „To je můj dům. Tam jsem mířila. Stačilo pár minut a byla bych doma. Nic by se nestalo.“

„S veškerou úctou, to nemůžete nikdy vědět, když usednete za volant, poté co jste pila. Nemusela jste být jediná řidička na tomhle úseku cesty. Tak a teď si musíte nastoupit.“

„Zatýkáte mě?“

„Zatkneme vás, jakmile si o vás zjistíme veškeré potřebné údaje. Zatkneme vás a odvezeme na policejní stanici v Halifaxu, kde zůstanete ve vazbě do doby opakované dechové zkoušky. Až dorazíme na místo, budete mít právo na jeden telefonický hovor.“ Už když mluvil, položil

31


Carol ruku na paži a manévroval s ní k autu. Nejradši by ruku setřásla a rozkřikla se, že je to směšné, ona je Carol Jordanová, postrach vrahů a násilníků, královna místa činu. Přinutila se však zachovat klid.

Bylo divné být tím, koho vedou k zadním sedadlům hlídkového vozu, ta ruka nad její hlavou, která má policisty chránit před obviněním z bezohlednosti a záměrné hrubosti. Zatímco zatýkající důstojník přesouval Carolin Land Rover, jeho kolega prohnal registrační číslo Carolina vozu počítačem se státní databází. „Jste registrovanou majitelkou vozidla?“

„Ano.“

„Takže jste Carol Jordanová?“

„Ano.“

A tak to pokračovalo dál. Datum narození, adresa. Ano, vážně. Jen kousek po silnici. Celou dobu si hryzala ret, aby v sobě zadusila ironické poznámky. Když všechno řádně ověřili, vydali se za Land Roverem. Ani ne za tři minuty zabočili na příjezdovou cestu ke stodole. „Moje fenka,“ ozvala se, vzpomněla si na výmluvu, kterou uvedla Georgi Nicholasovi, aby mohla uniknout z večírku. „Byla celý večer zavřená uvnitř. Mohla bych ji na chviličku vypustit ven, aby se rychle vymočila, než mě odvezete?“

Řidič se otočil na sedadle a bedlivě ji pozoroval, přemýšlel, jestli se o něco nepokouší. „Co nevidět budete zatčená. Nepřísluší vám takový luxus, jako je venčení psa.“

Ještě když policista mluvil, otevřel dveře jeho kolega, nakoukl dovnitř. „Venčení psa? Slyšel jsem zevnitř štěkot.“

„To je můj pes. Potřebuje vypustit ven. Jen na chviličku.“

„Řekl jsem jí, že nepustíme z dohledu někoho, kdo má být co nevidět zatčený.“

Druhý policista ho ignoroval, naklonil se dovnitř a zpříma pohlédl na Carol. „Nemá ten váš pes problémy s cizími lidmi? Je přátelský?“

„Ano. Velice.“

„A má vodítko?“

Carol přikývla, okamžitě pochopila, kam tohle směřuje. Není to koneckonců špatný chlap, dělá jen svoji práci. Naneštěstí pro ni.

32


„Visí vedle dveří. Vpravo od nich. Klíč od vchodových dveří je na stejném kroužku jako klíč od Land Roveru, držíte ho v ruce. Pustíte Flash ven?“

„Andy!“ zaprotestoval jeho kolega.

„Ten pes neudělal nic špatnýho, není třeba, aby trpěl.“ Andy se stáhl z auta a zamířil k přestavěné stodole, v níž Flash za těžkými dřevěnými dveřmi určitě skáče nahoru a dolů. Sledovat ty dva, jak se vynořili z budovy a prošli se sto metrů tam a zpátky podél vřesoviště, byl poslední příjemný pocit, který Carol zažila.

Na neradostné, ale chaoticky čilé policejní stanici pronesli zatýkací formuli, vložili Caroliny údaje do počítače a zamkli ji do cely předběžného zadržení, v níž bude čekat na druhou dechovou zkoušku. Nabídli jí možnost telefonátu, ale rozhodla se počkat na výsledek opakovaného testu. Stále se držela naděje, že třeba nebude muset nikoho informovat o ostudném závěru svého večera.

Podnikla jeden krok ke své záchraně. Když ji seržant vyšetřovací vazby zapisoval do počítače, co možná nejomluvněji se na něj usmála a řekla: „Moc bych ocenila, kdybyste dal Johnu Franklinovi vědět, že jsem tady. Vrchnímu inspektorovi Johnu Franklinovi.“

Seržant ji sežehl pohledem. „Proč? Co má zatčení za řízení pod vlivem alkoholu společného s vrchním inspektorem?“

Carol se nepřestávala usmívat. „Vlastně nic. Ale jsem si jistá, že by se to raději doslechl hned od vás než šeptandou.“

Podezíravě po ní loupl okem, ale nic dalšího neřekl. Netušila, jestli Franklinovi zavolá ani jestli by se dočkala nějaké odezvy, kdyby to udělal. Šlo ovšem o jediný hod, který jí zbýval.

Skopla z nohou lodičky a korzovala sem a tam po malé cele, doufala, že tělesná aktivita pomůže tělu rychleji zpracovat alkohol. Pokud to pro ni nedopadne dobře, bude muset zavolat o pomoc. Odešla z domu jen s klíči a telefonem. Nemá peníze na taxíka ani kartu, na niž by se mohla ubytovat na nějakém skromném místě. A žádný taxík z Halifaxu ji nedopraví doprostřed pustiny, pokud napřed neukáže peníze.

Mohla by zavolat Bronwen Scottové, nejlepší obhájkyni v Bradfieldu,

33


dřívější úhlavní nepřítelkyni, která se před časem stala svým způsobem jejím spojencem. Jenže Bronwen je příliš praktická na to, aby se sem táhla celou cestu kvůli případu řízení pod vlivem alkoholu. Protože pro to, co Carol udělala, neexistuje žádná obhajoba. Nestala se obětí, které někdo přidal drogu do pití. Neunikala před vážným nebezpečím nebo ze strachu o vlastní život. Netrpěla bolestí, nešlo o naléhavý zdravotní problém. Žádná z těchto křehkých obran se nedá aplikovat na její případ. Není nic víc než jakákoli jiná žena určitého věku, která v sobotu večer přebrala. Pro Bronwen z toho profesně nic nekouká. A osobně je nespojuje nic, co by tuhle skutečnost převážilo.

Nicméně Paula by přijela, tím si je Carol tak jistá, jak jen si něčím jistá může být. Teď, když už není Paulinou šéfovou, by se klidně mohly stát přítelkyněmi. Paula sama jí to dala jasně na srozuměnou, když velice nedávno na notu přátelství zahrála. Ale kdyby zavolala Paule, nutně by se o tom dozvěděla i Elinor. A ten stud, jaký by Carol pociťovala, až by se příště setkala s jejím vyrovnaným, chápavým pohledem, by prostě neunesla. Občas je laskavost nejhorší věc, která se dá snést.

Mohla by zavolat Georgi Nicholasovi, který je příliš velký gentleman na to, aby ji odmítl. Jenže i on pil. Musel by vyslat Jackii. Nebo ještě hůř, řidiče některého z hostů. To by bylo ponižující. Ale ještě horší než tohle samo o sobě by byly čerstvé drby v údolí. Všichni by se dozvěděli, jakou si uřízla ostudu, že se zpila na Georgeův účet. Káravě by pomlaskávali nad ženami, co se neumí udržet s pitím, které se neumějí chovat, které jsou skutečným zklamáním po předchozích majitelích stodoly.

Carol tu myšlenku zahnala. Na



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist