načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Strážci z hlubin času -- Šestnáct mrazivých povídek - H. P. Lovecraft; August Derleth

Strážci z hlubin času -- Šestnáct mrazivých povídek

Elektronická kniha: Strážci z hlubin času
Autor: ;
Podnázev: Šestnáct mrazivých povídek

- Kultivovaný gentleman se usadí v domě po svém dědečkovi, aby odhalil temná tajemství pohřbená v útrobách domu. Krásná žena se svým přítelem potká dvojníka Edgara Allana Poea v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  349
+
-
11,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9% 83%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 539
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The watchers out of time and other přeložil Jindřich Veselý
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-1323-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Oba Američané zasáhli významně do hororového žánru, přičemž Lovecraft stvořil kultovní hororová díla a Derleth se vedle vlastní tvorby věnoval též vydavatelské činnosti v oblasti fantastiky a hororu. Derleth se inspiroval Lovecraftovským mrazivě děsivým universem a jeho nesmrtelným mýtem Cthulhu a i po jeho smrti pokračoval v podobné tvorbě, opírajíce se o nápady zaznamenané Lovecraftem a fragmenty z jeho pozůstalosti. Sbírka je tak po Lovecraftově smrti v roce 1937 jakousi posmrtnou spoluprací s již nežijícím významným autorem a nabízí přesně to, co fanoušci autora kultu Mýtu Cthulhu očekávají. Temné atmosférické nápadité povídky s neuchopitelnou nadpozemskou hrůzou jako věčně číhajícím mementem. Bonusem je rozsáhlý medailonek Po stopách mýtu Cthulhu a ediční poznámky a komentáře k jednotlivým povídkám. Sbírka šestnácti temných hororových povídek, které rozepsal či v obrysech naznačil kultovní H. P. Lovecraft a po jeho smrti je dokončil spisovatel a vydavatel August Derleth.

Popis nakladatele

Kultivovaný gentleman se usadí v domě po svém dědečkovi, aby odhalil temná tajemství pohřbená v útrobách domu. Krásná žena se svým přítelem potká dvojníka Edgara Allana Poea v povídce děsivé jako cokoli, co napsal sám Poe. Sochař se vrací z Paříže, aby vytvořil sochu pocházející z jiného světa – sochu, kterou sám nedokáže ovládnout. Tyto a podobné příběhy, propojené mezi sebou typickou lovecraftovskou mytologií, naleznete v knize Strážci z hlubin času obsahující patnáct strašidelných povídek, které sepsal přítel a literární následovník H. P. Lovecrafta August Derleth na základě náčrtů a fragmentů z Lovecraftovy pozůstalosti. S knihou se můžete na vlastní nebezpečí vydat do mrazivé říše věčné temnoty, kde na vás číhá nadpozemská na nevýslovná hrůza.

(šestnáct mrazivých povídek)
Zařazeno v kategoriích
H. P. Lovecraft; August Derleth - další tituly autora:
 (audio-kniha)
Věc na prahu Věc na prahu
 (audio-kniha)
Barva z kosmu Barva z kosmu
Strážci z hlubin času -- Šestnáct mrazivých povídek Strážci z hlubin času
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

S t r á ž c i z h l u b i n č a s u



H. P. Lovecraft

&

August Derleth

Strážci z hlubin času

Šestnáct mrazivých povídek

volvox globator


H. P. Lovecraft & August Derleth

Strážci z hlubin času

Copyright © August Derleth, 1974

Translation © Jindřich Veselý, 2016

Illustrations © John Coulthart, 2016

ISBN 978-80-7511-323-8

ISBN 978-80-7511-324-5 (epub)

ISBN 978-80-7511-325-2 (pdf)


„Lovecraft: temný barokní princ XX. století.“

Stephen King



Ten, kdo číhá na prahu

I. Billingtonův les

Severně od Arkhamu se temně tyčí divoké hustě zalesněné kopce. Je to kraj, jímž protéká řeka Miskatonic směrem k moři, téměř na okraji zalesněné oblasti. Cestující v těchto končinách mají jen zřídka chuť jít dál než na okraj lesa, třebaže tam vede nezřetelná cesta, která se pravděpodobně vine dál skrze les do kopců, k řece Miskatonic, a potom se vrací zpět do otevřené krajiny. Opuštěné domy, dosud odolávající zubu času, vypadají vesměs až překvapivě podobně; jsou to působením povětrnosti zpustošené ruiny, a ačkoliv je samotná zalesněná oblast životodárná, nezdá se, že by okolní krajina byla úrodná. Na cestujícího – jenž se vydá po Aylesbury Pike, která začíná na River Street v Arkhamu a pokračuje zvolna západně a severozápadně od prastarého města s mansardovými střechami na podivný osamělý dunwichský venkov za Dean’s Corners – vskutku nevyhnutelně zapůsobí to, co na první pohled vypadá jako opětovné zalesnění této oblasti, avšak při bližším zkoumání se ukáže, že to nejsou mladé, ale prastaré houževnaté stromy, jimž se podle všeho daří dobře a rostou dál celá staletí poté, co by si na nich čas měl jinak vybrat svou daň.

Lidé z Arkhamu si takřka nic z toho nepamatují; existovaly zde legendy, temné a nejasné, nad nimiž jejich babičky dumaly u krbu. Některé z pověstí pojednávaly o horečnatých časech čarodějnických procesů. Jak už to však s podobnými příběhy chodí, jejich mlhavé stopy nakonec zmizely úplně a nebylo co říci kromě toho, že se les jmenuje „Billingtonův“, kopce

7


že jsou „Billingtonovy“ a okolní pozemky a domy –

včetně velkého domu, který vidět nebylo, ale přece

tam stál, skrytý hluboko v lesích, na hezkém pahor

ku – že leží „blízko věže a kruhu kamenů“. Mocné

staré stromy nikoho z cestujících nelákaly a temný

les nestrpěl žádného poutníka, a to ani ty hordy mr

chožroutů, kteří se shánějí po starodávných obyčejích,

legendách a zařízeních domů, jež by snad mohl lákat

starý Billingtonův dům. Lesům se lidé vyhýbali; ná

hodní pocestní se v nich nezdrželi, poháněni podivnou

nechutí, pro kterou neměli žádné vysvětlení, a kvůli

fantaziím a představám, díky nimž bez zdráhání do

spěli bezpečně zpět domů, ať už to bylo do Arkhamu,

Bostonu anebo některé z osamělých vesniček massa

chusettského venkova.

Vzpomínky na „starého Billingtona“ se dochovaly

díky dávno mrtvým obyvatelům Arkhamu ze starých

časů. Jmenoval se Alijah Billington a začátkem devate

náctého století měl postavení venkovského šlechtice.

Přebýval v domě, jenž předtím náležel jeho dědovi

a pradědovi, aby pak ve stáří opustil břehy své vlasti

a dospěl do Anglie, do kraje jižně od Londýna. Od

té doby o něm už nikdo neslyšel, třebaže jeho daně

náležitě platila právnická firma, jejíž adresa v Middle

Temple Lane propůjčovala legendě o starém Billing

tonovi důvěryhodnost. Desetiletí pravidelně ubíhala;

dalo se předpokládat, že se Alijah Billington připojil

ke svým předkům, stejně jako jeho právníci; rovněž

bylo jisté, že Alijahův syn Laban dosáhl dospělosti a sy

nové právníků jeho otce jednali obvyklým způsobem;

uběhla desetiletí, nicméně poplatky, které bylo tře

ba každoročně zaplatit jako daně, jimiž bylo obtíženo

opuštěné vlastnictví, byly řádně vypláceny newyorskou

bankou, takže majetek dále nesl Billingtonovo jméno,

i když se někdy v době kolem začátku dvacátého století

vyprávělo, že poslední z mužských potomků Billingto

nova rodu, který byl nepochybně Labanovým synem,

nezanechal mužského potomka a pokračovatelkou ro

8


du byla jeho dcera, jejíž jméno nebylo známé kromě toho, že se o ní hovořilo jako o „paní Dewartové“, nicméně tyto bezvýznamné klepy obyvatele Arkhamu nezajímaly a brzy se na ně zapomnělo, protože koneckonců co byla nějaká paní Dewartová, kterou nikdy neviděli, proti přetrvávající vzpomínce na starého Billingtona a „zvuky“ s ním spojované?

Tuhle věc si lidé o starém Billingtonovi pamatovali, a zvláště na ni vzpomínali potomci těch nemnohých starých šlechtických rodin, kteří v průběhu generací působili, pokud to bylo možné, jako účetní místního panstva. Působení času se však ukázalo natolik mocné, že se nedochoval žádný konkrétní příběh; jen se říkalo, že zvuky bývalo častokrát slyšet za soumraku a v noci v zalesněných kopcích, kde Billington žil; nebylo však jasné, jestli za ně byl odpovědný sám Alijah, anebo zda pocházely z jiného zdroje. Skutečnost je taková, že by Alijah Billington byl zcela zapomenut, kdyby nebylo onoho zapovězeného lesa, divočiny s bujným porostem a skrytými bažinami v jeho hloubi poblíž domu, z nichž se za jarních nocí ozývalo pískání a kvákání žab, jaké nebylo slyšet nikde jinde v okruhu stovek mil kolem Arkhamu, a odkud v létě vycházel takřka nepřirozený přísvit, jenž blikal a tančil po nízkých mračnech za temných nocí. Zář pocházela podle obecného mínění od hejn světlušek, které zde odpradávna sídlily společně s žabami a rozličnými dalšími stvořeními. Zvuky ustaly, když zemřel Alijah Billington, avšak skřehotání žab pokračovalo dál a nezmizela ani zář světlušek, podobně jako sbor lelků, který se ozýval za letních nocí, neztichl ani v nejmenším.

Po mnoha letech, kdy zůstávalo místo opuštěné, se jednoho dne v březnu roku 1921 objevila zpráva o tom, že by mohl být velký starý dům znovu otevřen, záležitost to vzbuzující vzrůstající zvědavost a zaujetí obyvatel okolního kraje. Ve sloupcích listu Arkham Advertiser byl otištěn krátký a úsečný inzerát, v němž pan Ambrose Dewart hledal pomoc při opravách a re

9


novaci „Billingtonova domu“; přihlásit se lidé mohli

přímo jemu v jeho pokoji v hotelu Miskatonic, jenž byl

v té době jakousi noclehárnou používanou Miskatonic

kou univerzitou. Ukázalo se, že pan Ambrose Dewart

je středně vysoký muž s jestřábím nosem, který byl

snadno k poznání podle svatozáře zrzavých vlasů, jež

mu dávala vzhled člověka s tonzurou. Měl upřený zrak,

tenké rty a zdál se být přehnaně korektní a obdařený

jakýmsi suchým humorem, který dělal příznivý dojem

na jím najaté dělníky.

Ještě než dalšího dne vyšlo slunce, vědělo se po

Arkhamu, že Ambrose Dewart skutečně je přímým

potomkem Alijaha Billingtona, jenž putoval k bře

hům země svých předků a byl přijat jako jeden z nich;

zůstali zde tři nebo více generací a nyní měl poslední

potomek rodu v úmyslu se vrátit. Byl to muž zhruba

padesátiletý, snědý, jenž ztratil svého jediného syna ve

Velké válce, neměl žádné další potomky a odcestoval

do Ameriky, která mu měla sloužit jako útočiště po

zbytek jeho dnů. Přicestoval do Massachusetts před

čtrnácti dny, aby zjistil, jak se to má s jeho majetkem;

to, co zde našel, ho evidentně uspokojovalo, protože

si dělal plány na obnovu starého domu, který tak měl

dosáhnout vší své někdejší slávy, třebaže majitel brzy

zjistil, že se v této době bude muset vzdát své tou

hy po jistých aspektech moderního života, po nichž

se sháněl – jako je třeba elektřina, protože nejbližší

vedení bylo několik mil odtud a kvůli technickým obtí

žím, které bylo třeba překonat, nebude možné zavést

hned proud. S ostatními svými plány však neměl žád

ný důvod otálet a celé jaro práce pokračovaly; dům

byl obnoven, byla k němu vybudována silnice, která

vedla i za něj, na vzdálenou stranu lesa, a v létě se

pan Ambrose Dewart oficiálně ujal svého vlastnictví,

opustil své ubytování v Arkhamu a dělníky propustil

s pěkným příplatkem, aby se vrátili do svých rodných

míst naplněni obdivem a údivem nad vybavením domu

starého Billingtona, který připomínal Craigie Hou

10


se v Cambridge, v němž dlouhý čas přebýval básník Longfellow; podivovali se i krásnému starému schodišti s působivými rytinami a studovně, která byla celá dvě podlaží vysoká a v jedné stěně měla velké okno z různobarevného skla směřující k západu; rovněž se divili knihovně, které se lidská ruka nedotkla celé ty roky, stejně jako mnoha dalším kusům vybavení, o nichž se pan Dewart domníval, že by mohly mít pro kteréhokoli milovníka starožitností velkou cenu.

Brzy se začalo hovořit o tom či onom a zároveň někteří záměrně pátrali po konkrétních vzpomínkách na starého Billingtona, o němž se říkalo, že nebyl svým zevnějškem nepodoben svému potomkovi. Mezi spekulacemi, které se rozšířily, se v kraji kolem Dunwiche znovu objevilo vyprávění o „zvucích“, jež byly spjaty se starým Billingtonem, a začaly se šeptat různé další v jistém smyslu děsivé pověsti, nicméně nikdo nedovedl říci, odkud přesně vzešly, kromě toho, že pocházejí z části dunwichského venkova, kde žijí Whateleyovi, Bishopovi a několik posledních šlechtických rodin v různém stupni úpadku a rozkladu. Whateleyovi a Bishopovi rovněž žili v této oblasti Massachusetts po mnoho generací a vskutku byli současníky nejen starého Billingtona, ale už úplně prvního Billingtona – jenž vystavěl onen velký dům s „růžovým oknem“ – jak mu říkali – třebaže růžové nebylo; a mělo se za to, že pověsti, které vyprávěli, pocházely z minulých generací a byly přinejmenším podobné pravdě, pokud přímo neodpovídaly přesně skutečnosti, takže to vyvolalo nový zájem o Billingtonovy lesy i samotného pana Dewarta.

Ambrose Dewart měl nicméně to štěstí, že nevěděl nic o těchto dohadech a klepech, které vyvolal jeho tajemný příjezd. Byl samotářské povahy, a proto se oddával samotě, v níž se nyní nacházel; především měl však v úmyslu dozvědět se co možná nejvíce o zisku, který mohl plynout z jeho vlastnictví, a k tomuto cíli horlivě směřoval, třebaže – máme-li říci pravdu – pří

11


liš nevěděl, kde má začít. Matka mu o jeho majetku neřekla nic, kromě toho, že rodina měla „nějaký majetek“ ve „státě Massachusetts“, který by bylo „moudré“ neprodávat, ale ponechat jej v rodinném držení navěky, a to až do té míry, že kdyby se něco stalo jemu nebo jeho synovi, mělo vlastnictví přejít na jeho bratrance v Bostonu, Stephena Batese, kterého nikdy neviděl. Zůstalo mu vskutku jen několik tajemných instrukcí, které se zjevně zachovaly po Alijahu Billingtonovi, jenž zde tento majetek zanechal, když se vydal do Anglie – tuto řadu nařízení si Ambrose Dewart nedovedl nijak vysvětlit, pravděpodobně proto, že se dosud dostatečně neseznámil se svým majetkem, aby se stala jasnějšími.

Byl například slavnostně zapřísahán, „aby nedopustil, aby voda přestala téci kolem ostrova,“ „nepoškodil věž,“ „neprosil kameny“ nebo „neotevíral dveře, které vedou do cizího času a prostoru“ a aby „se nedotýkal okna a nesnažil se je jakkoli změnit“. Tyto instrukce Dewartovi nic neříkaly, třebaže ho fascinovaly, a když si je jednou přečetl, nemohl na ně zapomenout. Vracely se a běžely mu myslí jako hieroglyfy, a tak ho zákeřně nutily prohledávat dům a potulovat se po lese, mezi kopci a v mokřinách, takže jednoho dne zjistil, že dům nebyl jedinou stavbou, která mu náležela, ale že vlastnil rovněž velmi starou kamennou věž, která rostla na čemsi, co bylo podle všeho kdysi malým ostrovem uprostřed řeky, jež kdysi proudila z kopců jako přítok Miskatoniku, avšak byla už dávno vyschlá po celý rok kromě jarních měsíců.

Objevil to za jednoho pozdního srpnového dopoledne a okamžitě dospěl k přesvědčení, že se instrukce jeho předka týkaly právě této věže. Proto ji zkoumal velmi pozorně a zjistil, že je to válcovitá věž z kamene s kónickou střechou, která měla v průměru zhruba dvanáct stop a byla dvacet stop vysoká. Zjevně zde kdysi býval velký klenutý vchod, což naznačovalo, že věž původně neměla střechu, ale byla uzavřena zdivem. 12 Dewart nebyl nikterak špatně obeznámen s architekturou a tato stavba ho velmi zaujala, neboť nebylo třeba příliš zkušeného zraku, aby pozorovatel poznal, že kameny, z nichž je vystavěna, jsou dosti staré, a to podle všeho více než samotný dům. Měl s sebou malé zvětšovací sklo, s jehož pomocí studoval některé staré latinské texty v knihovně domu, a tímto sklem zkoumal i kamenné zdivo, přičemž zjistil, že je hladké, vytvořené podivnou neznámou technikou. Zdálo se, že při stavbě bylo použito jakéhosi geometrického návrhu, který se podobal vzorům na obrazcích vyrytých do větších kamenů, jež byly zřejmě použity na zapečetění klenby. Zvláště fascinující byly základy věže, které byly pozoruhodně silné a dělaly dojem, jako by byly zapuštěny velmi hluboko do země; důvodem toho však mohlo být – uvažoval Dewart – velmi dobře i to, že se od doby, kdy na ně hleděl Alijah Billington, okolní země zvedla.

Znamenalo to však, že věž postavil Alijah? Zdála se být nepochybně starší, ale pokud tomu tak bylo, čí ruce ji vystavěly? Problém Dewarta mátl, a protože už věděl o mnoha starých listinách mezi svazky knihovny svého předka, odvažoval se doufat, že by mezi nimi mohl najít nějaké zmínky o staré věži, proto se začal vracet domů, aby je prozkoumal, avšak ještě předtím trochu poodešel, aby si zpovzdálí věž prohlédl. Tak si poprvé všiml, že se tyčí z čehosi, co muselo kdysi být kruhem kamenů. Potěšilo ho, že tento kruh byl v mnoha ohledech podobný druidským rozvalinám v Stonehenge. Voda jistě kdysi obtékala ostrůvek, a to v nemalém množství, protože známky eroze dosud nezmizely vzdor hustému porostu a nevyhnutelnému narušení způsobenému nesčetnými dešti a větry, které nezadržovala žádná překážka.

Dewart kráčel zvolna. Do domu dorazil za soumraku, víceméně proto, že musel obcházet bažinatou oblast, která se rozkládala mezi místem, na němž stála věž, a pahorkem, kde byl postaven dům. Připravil si

13


večeři, a zatímco jedl, uvažoval, jak by mohl nejlépe začít pátrání, na které se nyní zaměřil. Dokumenty ponechané ve studovně byly většinou velmi staré; některé nebude možné přečíst, protože by se úplně rozpadly. Naštěstí však tam byly občas i listy z pergamenu, takže bylo možné se jich dotknout bez rizika zničení, a byla zde rovněž knížka vázaná v kůži podepsaná dětskou rukou „Laban B.“, což s největší pravděpodobností byl syn onoho Alijaha, který z této země odcestoval do Anglie před více než sto lety. Po zralé úvaze se Dewart rozhodl začít s knížkou; jak se ukázalo, byl to dětský deník.

Četl při světle lampy, protože problém s elektřinou zapadl do bažiny úředního šimla kdesi v odlehlém koutě země, odkud dostal příslib, že se nakonec objeví nějaké uspokojivé řešení. Světlo lampy společně se žlutou září z krbu – noc byla trochu chladná, takže v něm zatopil – dávala studovně příjemnou, útulnou atmosféru a Dewart už brzy bloudil minulostí, která před ním vystupovala ze škrábanice na zažloutlých stránkách. O dítěti, Labanovi, usoudil, že šlo o jeho pradědečka; chlapec byl zřejmě předčasně vyspělý, protože jeho věk byl podle začátku sešitu devět let a na konci, kam se Dewart podíval, aby si to ověřil, mu bylo jedenáct. Očividně byl bystrým pozorovatelem detailů, takže se jeho zápisky netýkaly výhradně událostí v domácnosti.

Brzy vyšlo najevo, že hoch neměl matku, a podle všeho jeho jediným společníkem byl indián z kmene Narragansettů, který sloužil u Alijaha Billingtona. Byl jmenován střídavě jako Quamus nebo Quamis; chlapec si zřejmě nebyl jistý, která varianta byla správně, a zřejmě byl věkem blíže k Alijahovi než k chlapci, což se dalo odvodit z uctivého postoje patrného z Labanových zápisků, jenž byl tak zřetelný, že nemohlo jít o společníka stejného věku. Deník začínal vyprávěním o chlapcově každodenním životě, avšak poté, co svůj běžný den popsal, o něm už dál nehovořil. Místo toho své zápisky věnoval líčení toho, co dělal v těch 14 několika odpoledních hodinách, kdy měl volno od studia a mohl se po libosti potulovat po domě, případně v indiánově doprovodu po lesích, třebaže napsal, že mu doporučovali, aby se nevzdaloval daleko od domu.

Indián byl velmi tichý a mlčenlivý, jistou výmluvnost projevoval jen ve chvílích, kdy chlapci vyprávěl legendy svého kmene; hoch měl bujnou představivost, takže si oblíbil jeho společnost, ať už byl indián v jakékoli náladě, a příležitostně si zapisoval do deníku vyprávění svého společníka, který – jak se ukázalo – rovněž dělal „po večeři“ nějakou práci pro Alijaha.

Zhruba v polovině byly zápisky přerušeny; několik stran bylo vytrženo a odstraněno, takže zde zůstávalo období, ze kterého se nedochovaly žádné Labanovy záznamy. Hned potom následoval zápis pocházející ze sedmnáctého března (rok nebyl uveden), který Dewart četl zamyšleně a se vzrůstajícím zájmem, protože skutečnost, že předcházející stránky scházely, podtrhovala sugestivnost vyprávění.

Dnes, po poslední hodině studia, jsme si vyšli ven; padal sníh a Quamis šel kolem bažiny a nechal mě, abych na něho počkal na spadlém kmenu, což se mi příliš nelíbilo, a nakonec jsem dospěl k tomu, že bude dobré, ne-li lepší, jít za ním. Takže jsem vyrazil po stopě, kterou nechal v čerstvém sněhu z minulé noci, a narazil jsem na něho na místě, kam nám otec zakázal chodit, na břehu řeky, v místech, kde je vystavěna věž. Klečel s rukama vztaženýma k nebi a říkal nahlas slova ve své řeči, kterým jsem nerozuměl, protože jsem se jí naučil jen málo, ale znělo to jako Narlato nebo Narlotep. Chystal jsem se na něho zavolat, když tu mě spatřil. Hned se postavil, došel ke mně, chytil mě za ruku a odváděl mě odtud; ptal jsem se ho, jestli se modlil nebo co dělal a proč se nemodlil v kapli, kterou postavili běloši, kteří mezi jeho lidem působili jako misionáři; on však neodpověděl, jen mi řekl, že nesmím svému otci říct, kde jsme byli, protože jinak by on, Quamis, byl potrestán, že na to místo šel vzdor zákazu svého zaměstnavatele.

15


Avšak pusté místo mezi skalami a kvůli vodě nepřístupné mě nijak nepřitahovalo, ať už tam Quamise proti přání mého otce táhlo cokoli.

Zápisky z dalších dvou dnů byly běžné a po nich následovala opatrná věta, která naznačovala, že Alijah objevil indiánův přestupek a potrestal ho, avšak jak ho potrestal, to hoch nezaznamenal. Po dalších sedmi zápiscích opět následovala zmínka o „zakázaném místu“; tentokrát indiána a hocha zastihla náhlá sněhová bouře a zabloudili. Klopýtali po cestě, sníh byl velmi hluboký a padal na měkkou půdu, která se otevřela pozdně březnovému slunci, vítr jim foukal sníh do očí, a najednou „jsme přišli na místo, které jsem neznal, ale Quamis silně vykřikl a snažil se mě odtud rychle odvést a já jsem si uvědomil, že jsme dorazili k potoku, který tekl kolem ostrova s kruhem kamenů a s věží, avšak tentokrát jsme k němu přišli ze vzdálenější strany. Jak jsme se tam dostali, nevím, protože jsme se vydali opačným směrem, na východ, a měli jsme v úmyslu jít k řece Miskatonic; možná nás tolik zmátla náhlá vánice. Quamis velmi spěchal a byl zjevně vyděšený, a proto jsem se ho opět vyptával, čeho se tak obává, ale on mi odpověděl jako předtím, že si to můj otec ‚nepřeje‘ – což mělo znamenat, že nechce, abych chodil na tato místa, třebaže jinak mohu chodit kamkoli na jeho pozemky, a dokonce můžeme jít i do Arkhamu, nicméně nesmím se vydat směrem k Dunwichi a Innsmouthu a nesmím trávit čas v indiánské vesnici, která je v kopcích za Dunwichem.“

Dál se už o věži nevyskytovaly žádné zmínky, místo toho zde bylo několik zvláštních odstavců. Tři dny po zápisu týkajícího se náhlé bouře hoch zaznamenal náhlou oblevu, která „zbavila zemi sněhu“. Té noci – jak si zapsal následujícího rána – „mě probudily ze spaní zvláštní zvuky v kopcích, jako by někdo silně křičel, a já vstal a šel k východnímu oknu, kde jsem neviděl nic, potom na jih, kde jsem rovněž neviděl nic; potom jsem sebral odvahu a vyplížil jsem se ze svého 16

pokoje, prošel chodbou a zaklepal na otcovy dveře, on

však neodpovídal a já jsem měl za to, že mě neslyšel,

takže jsem se odvážil otevřít dveře a vejít do pokoje,

kde jsem šel rovnou k jeho posteli. Velmi mě rozru

šilo, že jsem ho v ní nenašel; zkusil jsem se podívat

z jeho okna na západ a spatřil jsem jakousi modrou

nebo zelenou zář, která svítila nad stromy v kotlině

mezi kopci ležícími západně, což mne velmi udivilo,

protože se zdálo, že právě odtud vycházely a pořád

vycházejí zvuky, které slyším – jako by to byly silné

výkřiky, avšak nebyl to lidský hlas, a dokonce ani hlas

žádného zvířete, které bych znal; zdálo se mi, jak jsem

stál u pootevřeného okna, ztuhlý strachem a údivem,

že jiné podobné hlasy přicházely zdáli ze směru, kde

leží Dunwich nebo Innsmouth, a nesou se vzduchem

jako velká ozvěna až vysoko do nebe. Po krátké chvíli

zvuky ustaly, stejně jako záře na nebi, a já jsem se

vrátil do postele. Když však dnes ráno přišel Quamis,

zeptal jsem se ho, co to v noci dělalo takový hluk, od

pověděl mi, že se mi asi něco zdálo a on že neví, o čem

mluvím, a neměl bych mu o tom nic říkat; já jsem

však trval na svém, ale neřekl jsem mu, co jsem viděl,

protože to vypadalo, že ho má slova zkrušila. Měl jsem

v úmyslu mu říct o svých obavách ohledně otcovy bez

pečnosti, ale podle toho, co Quamis říkal, jsem věděl,

že otec je v domě, spokojeně leží ve svém pokoji a ja

ko obvykle bude vstávat pozdě, takže jsem nenaléhal,

ale předstíral jsem, že jsem zapomněl, co jsem slyšel

a viděl, přesně tak, jak mi nařídil Quamis, který pak

už vyhlížel klidněji a nevypadal tak rozrušeně.“

Celých dalších čtrnáct dnů se Labanovy zápisky

týkaly všedních záležitostí, jako byly jeho studium

a četba. Pak se znovu objevila tajemná narážka, struč

ná a úsečná: „Zvuky podle všeho stále přicházejí ze

západu, ale určitě se ozývají v odpověď na nářek od

východu a severovýchodu, což je směr na Dunwich

nebo k divočině v jeho okolí.“ O čtyři dny později

chlapec opět napsal, že se uložil do postele, ale vzápě

17 tí vstal, aby se podíval na východ dorůstajícího Měsíce, a spatřil svého otce venku, mimo dům. „Doprovázel ho Quamis a oba něco nesli, nepodařilo se mi však rozpoznat, co to bylo. Za okamžik mi zmizeli za domem, šli na východ a já šel do otcova pokoje, abych se za nimi dál díval, ale neviděl jsem je, třebaže jsem slyšel z lesa otcův hlas.“ Později téže noci ho vzbudily

„jako předtím silné zvuky a já jsem ležel, poslouchal

a usoudil, že někdy zněly jako jakýsi chorál a jindy to byl monotónní nepříjemný křik“. Podobné zápisky se objevovaly nějaký čas; tímto způsobem chlapec vylíčil skoro celý rok.

Předposlední zápis byl velmi podivný. Celou noc hoch slyšel „silné zvuky“ v kopcích a zdálo se mu, že tyto hlasy, které se ozývaly z hluboké temnoty, musí slyšet celý svět, a následujícího rána „jsem Quamise neviděl, ptal jsem se po něm a bylo mi řečeno, že ‚odešel‘ a už se nevrátí, a navíc že i my před soumrakem odejdeme a vezmeme si s sebou jen malá zavazadla; bylo mi řečeno, abych se přichystal. Zdálo se, že si můj otec velmi přeje odejít, avšak neřekl mi, kam půjdeme. Usoudil jsem, že do Arkhamu, anebo snad nejdále do Bostonu či Concordu, neptal jsem se ale a rychle uposlechl. Nevěděl jsem, co si mám vzít s sebou, ale pokusil jsem se vybrat takové věci, které bych mohl potřebovat na návštěvě – jako toaletní potřeby a podobně. Dost mě překvapoval otcův spěch a jeho starost o čas, protože rozhodně hodlal opustit dům nejpozději v předvečer a řekl, že má ‚záležitost, kterou musí vyřídit,‘ než odejdeme; nicméně si našel čas, aby se mě několikrát zeptal, jestli jsem připravený, jestli už mám sbaleno a podobně.“

Poslední zápis v sešitě, který byl několik stran před koncem, pocházel z onoho odpoledne.

„Můj otec říká, že jedeme do Anglie. Přeplavíme se přes moře a navštívíme naše příbuzné v té zemi. Nyní je předvečer a můj otec je téměř připravený.“ K tomu dodal s téměř furiantským rozmachem pera: „Toto 18 je deník Labana Billingtona, syna Alijaha a Lavinie Billingtonových, už týden jedenáctiletého.“ Dewart zavřel knihu poněkud zaraženě, přece však vyvolala jeho horlivý zájem. Hoch zde nechal se vším, co v deníku nebylo, velkou záhadu, o níž podle všeho nevěděl dost na to, aby Dewartovi poskytl jakoukoli stopu. Stručné vyprávění nicméně představovalo vysvětlení skutečnosti, že byl dům ponechán i s knihami a papíry, aniž by se o ně někdo řádně postaral, protože spěšný odjezd Alijaha a jeho potomka jim nedal dost času, aby se připravili na dlouhou cestu. Vskutku nic nenaznačovalo, že Alijah chtěl odjet definitivně; musel si však uvědomovat, že tomu tak mohlo být, třebaže toho s sebou vzal jen málo. Dewart opět sáhl po knize a rychle jí listoval; znovu pročítal některé pasáže, a tímto způsobem narazil na další tajemný zápis, kterého si předtím nevšiml, protože byl ztracený vprostřed pasáže podrobně líčící návštěvu Arkhamu, na které byl hoch ve společnosti Quamise.

Silně mě zarazilo, když jsem zjistil, že s námi všude jednali s velkou úctou a zjevným strachem; obchodníci se chovali poníženěji, než podle mého soudu obchodníci mají být, a dokonce ani Quamis nebyl nervózní, jako někdy bývají indiáni v ulicích města. Jednou nebo dvakrát jsem zaslechl dámy, jak si tichými hlasy šeptají, a zachytil jsem jméno Billington, které vyslovovaly tónem, kvůli němuž jsem se začal obávat, že to není dobré jméno, protože všechny tyto dámy o něm hovořily s nedůvěrou a pochybnostmi a říkaly to způsobem, jemuž nebylo možné neporozumět; přinejmenším se mnou tomu tak bylo, ačkoliv se mohlo zdát – jak říkal Quamis na cestě domů – že jsem se stal obětí své fantazie a vlastního strachu.

Nuže, starého Billingtona se místní lidé „báli“ nebo jim byl nepříjemný, stejně jako komukoliv dalšímu, kdo s ním byl v nějakém spojení. Tento dodatečný objev u Dewarta vyvolal bezmála horečné očekávání; jeho úkol byl zcela odlišný od běžného genealogického

19


pátrání a bylo to cosi mimo běžné chápání; naplněn touto příchutí tajemství byl Dewart vzrušený a zmocnilo se ho lovecké nadšení.

Horlivě se začal prohrabovat hromadami papírů a dokumentů, avšak brzy pocítil bolestné zklamání, protože se většina z nich týkala stavebního materiálu a úprav, v některých případech šlo o výpisky z knih, které si Alijah Billington kupoval od obchodníků z Londýna, Paříže, Prahy a Říma. Jeho zklamání už začínalo být velmi hluboké, když tu narazil na ledabyle perem naškrabaný dokument, čitelný jen zčásti, který měl poutavý nadpis O zlém čarodějnictví páchaném v Nové Anglii démony nelidské podoby. Zdálo se, že jde o opis líčení, jehož originál tu nebyl, a bylo jasné, že nebyl opsán celý originál a ne všechny věty jsou dosud čitelné. Nicméně celkově byl dokument čitelný dost a se značnými nesnázemi jej Dewart dokázal rozluštit. Četl pomalu, často se zastavoval a přemítal, fascinován obsahem do takové míry, že si vzal pero a papír a dokument pracně opsal. Začínal zřejmě uprostřed originálu.

Abychom nehovořili příliš dlouho o tak strašlivých věcech, dodám jen, o čem se obvykle vypráví, totiž o událostech v New Dunwichi před padesáti lety, kdy byl guvernérem Bradford. Říká se, že jistý Richard Billington, částečně poučen zlými knihami a částečně starým kouzelníkem z řad indiánských divochů, natolik odpadl od pravé křesťanské víry, že se nejen snažil dosáhnout tělesné nesmrtelnosti, ale také postavil v lesích velký kruh kamenů, v němž se modlil k ďáblu, konkrétně k Dagonovi, a se zpěvem prováděl jisté magické rituály, které jsou podle Písma ohavností. Když na sebe tento jedinec upoutal pozornost úřadů, popřel všechny své rouhavé činy, avšak nedlouho poté sám pocítil velký strach z jakési věci, kterou vyvolal z nebes za noci. Toho roku došlo k sedmi vraždám v lesích blízko kamenů Richarda Billingtona; zabití byli rozdrceni a napůl sežehnuti způsobem zcela nevídaným. Když 20 byl předvolán k soudu, Billington zmizel a už o něm nikdo nikdy neslyšel. Dva měsíce poté bylo za jedné noci slyšet kvílení a zpěv bandy wampanaugských divochů v lesích; zdálo se, že strhli kruh kamenů a udělali ještě mnoho jiných věcí. Jejich náčelník Misquamacus, týž starý kouzelník, od něhož se Billington naučil něco ze svého čarodějnictví, brzy nato přišel do města a řekl panu Bradfordovi poněkud zvláštní věci: zejména že Billington spáchal něco tak zlého, že to nelze jen tak napravit, a že ho nepochybně sežralo to, co vyvolal z nebe. Neexistuje prý způsob, jak tu věc, kterou vyvolal, poslat zpět, takže ji šaman z kmene Wampanaugů chytil a uvěznil tam, kde byl kruh kamenů.

Zakopali to na tři lokty hluboko a dva napříč a potom démona začarovali zaklínadly, která znali; zakryli to... (zde následoval nečitelný řádek) ...vyryté to, čemu se říká Znamení Starších. Na to pak... (opět několik nečitelných slov) ...vykopali to z propasti. Starý divoch potvrdil, že ono místo se nesmí za žádných okolností narušit, jinak že se démon opět osvobodí, což by se mohlo stát, kdyby byl plochý kámen se Znamením Starších odstraněn. Na otázku, jak démon vypadal, si Misquamacus zakryl tvář, z níž byly vidět jen oči, a podal velmi zvláštní a podrobný popis, podle kterého byl někdy menší a pevný, podobný velké ropuše zvíci leckterých svišťů, jindy zase velký mlhavý a beztvarý, avšak s obličejem, z nějž vyrůstali hadi.

Mělo to jméno Ossadagowab, které znamenalo (to bylo přepsáno na „znamená“) dítě Sadogowaha, jenž je pokládán za děsivého ducha, o němž Staří říkali, že přišel z hvězd a dříve byl uctíván v zemích na severu. Wampanaugové, Nansetové a Nahrigansetové věděli, jak to přivolat z nebe, ale nikdy to neudělali, protože to bylo velice zlé. Rovněž věděli, jak se to dá uvěznit, ale nedokázali to poslat zpátky, odkud to přišlo. Říkalo se, že staré kmeny Lamahů, kteří přebývali pod Velkou medvědicí a kdysi byli zničeni pro svou zkaženost, věděly, jak se s tím vypořádat. Mnoho povýšených mužů

21


předstíralo, že mají takové vědění a znají různá další tajemství, ale nikdo v těchto končinách nedovedl podat žádný důkaz, že by měl výše řečené znalosti. Vypráví se, že Ossadogowah se často vracel do nebe z vlastního rozhodnutí, aniž by ho tam někdo musel odesílat, ale nemohl se vrátit, leda by jej někdo zavolal.

Tohle všechno vyprávěl starý čaroděj Misquamacus guvernéru Bradfordovi, načež starý pahorek v lesích poblíž vodní nádrže jihozápadně od New Dunwiche zůstal navždy opuštěný. Vysoký kámen je ale už dvacet let pryč a pahorek je nápadný tím, že na něm nic neroste, ani tráva, ani keře. Seriózní lidé pochybují, že byl zloduch Billington sežrán, jak se domnívají divoši, tím, co vyvolal z nebe, a kromě toho existují zprávy, že od těch dob byl viděn na různých místech. Kouzelník Misquamacus řekl, že věří tomu, že Billington byl vzat; nedokázal by tvrdit, že tím byl sežrán, jak jiní divoši věří, ale má za to, že Billington už není na této zemi, za což bychom měli vzdát Bohu chválu.

K tomuto podivnému dokumentu byla připojena poznámka, zjevně naškrabaná ve spěchu: „Viz Rev. Ward Phillips, Thau. Prod“. Dewart správně usoudil, že šlo o odkaz na některou z knih na policích, a hned tam začal svítit lampou a zkoumat názvy knih. Nacházely se zde knihy pozoruhodně rozličné a většina z nich mu byla zcela neznámá. Bylo zde Lullovo Ars Magna et Ultima, Fluddův Clavis Alchemiae, Liber Ivonis, dílo Alberta Magna, Artephiův Klíč k moudrosti, Cultes des Goules Comte d’Erletta, De Vermis Mysteriis od Ludwiga Prinna a mnoho dalších svazků sešlých stářím, které se týkaly filosofie, thaumaturgie, démonologie, kabaly, matematiky a podobně. Bylo mezi nimi i několik děl od Paracelsa a Herma Trismegista, která nesla známky hojného užívání. Těmito tituly byl fascinován, avšak rezolutně se rozhodl, že odolá pokušení je jednu po druhé vytáhnout z polic a prozkoumat; trvalo nějakou dobu, než se mu podařilo objevit knihu, kterou hledal, ale nakonec na ni na- 22 razil; byla zastrčená až v rohu na vzdáleném konci police, poměrně daleko od místa, kde předtím seděl.

Název knihy zněl Thaumaturgické zázraky v novoanglickém Kanaánu, napsal ji reverend Ward Phillips, na titulní straně charakterizovaný jako „Pastor baptistické církve v Arkhamu v Massachusetts-Bay“. Šlo očividně o reprint starší knihy, protože v ní bylo uvedeno, že vyšla roku 1801 v Bostonu. Naprosto to nebyla kniha tenká a Dewart odhadl, že reverend Ward Phillips, stejně jako mnoho dalších lidí jeho profese, se nedokázal při rozvíjení svých tezí vyvarovat kázání. V knize nebyly žádné záložky, a protože se pomalu blížila půlnoc, Dewart nebyl nijak nadšen vyhlídkou na to, jak se bude prokousávat knihou, která byla ještě tištěna s dlouhým s a dalšími zastaralými typografickými zvyklostmi té doby. Místo toho přišel na rozumné řešení, že pokud Alijah Billington používal knihu často, na místech, kde ji často otevíral, mohl nalomit hřbet. Odnesl si proto knihu i lampu zpět ke stolu, položil lampu a knihu postavil na její ošoupaný kožený hřbet, aby ji nechal samu rozevřít; ta se, když jí trochu zatřásl, skutečně otevřela na místě přibližně ve dvou třetinách.

Gotické písmo, jímž byla kniha vysázena, byť působilo na pohled zvláštně, přece jen se četlo snáze než listina, kterou Dewart právě odložil. Nicméně škrábanice na stránce – „Srov. vypr. Rich. Billingtona“ – naznačovaly, že nepochybně jde o pasáž, kterou potřeboval najít. Nebyla dlouhá, nicméně útržkovitá; nebyla uvedena ničím, co by s ní souviselo, ani po ní nic takového nenásledovalo; reverend Ward Phillips zde využil příležitosti a umístil do knihy krátké kázání o „zlém obcování s démony, služebnými duchy a dalšími téhož rodu“. Samotná pasáž však byla podivně znepokojující.

S ohledem na povšechnou hanebnost nemohla vejít ve známost zpráva hrůznější než ta o paní domu Dotenové z rodu Johna Dotena z Duxbury ze starých kolonií, která se vynořila z lesů v čase kolem Hromnic

23


roku 1787. Potvrdila, stejně jako její dobří sousedé, že se

to z ní zrodilo, a přísahala, že neví, jak se to přihodilo,

protože to nebylo ani zvíře, ani člověk, ale podobalo

se to monstróznímu netopýrovi s lidskou tváří. Nevy

dávalo to žádné zvuky, ale rozhlíželo se to kolem sebe

zlověstnýma očima. Našli se i tací, kdož přísahali, že

se to strašidelně podobalo tváři jednoho dávno zesnu

lého, Richarda Bellinghama či Bollinhana, o němž se

tvrdí, že zmizel beze stopy poté, co obcoval s démony

v kraji kolem New Dunwiche. Hrůzný zvířecí člověk byl

zkoumán soudem v Azzizes a z příkazu vrchního šerifa

bylo to čarodějnické stvoření upáleno pátého června

roku 1788.

Dewart si tu pasáž přečetl několikrát; obsahovala

jisté náznaky, třebaže žádné jednoznačně jasné. Za

jakýchkoli obyčejných okolností by smysl těchto ná

znaků chyběl, avšak vzhledem k tomu, že pasáž četl

bezprostředně po té, kterou Alijah označil „Vypr. Rich.

Billingtona“, objevení jména „Richard Bellingham

nebo Bollinghan“ neomylně poukazovalo na paralelu

s Richardem Billingtonem. Dewartova představivost

byla vybuzena na nejvyšší míru, ale naneštěstí nebyl

schopen přijít na žádné vysvětlení záhady; předpoklá

dal, že se snad reverend Ward Phillips mohl domnívat,

že „jakýsi Richard Bellingham“ v případě, že byl iden

tický s Richardem Billingtonem, nebyl zahuben – ani

„sežrán tím, co vyvolal z nebe“, což byla lidová pověra,

nýbrž se vydal do hlubších lesů poblíž Duxbury, aby

tam páchal zlo a zplodil tam další potomstvo, které

nakonec rozsévalo onu hrůzu, o níž kněz psal. Napro

ti tomu období, kdy paní domu Dotenová porodila

své dítě, následovalo méně než sto let po vyhlášených

honech na čarodějnice a dalo se klidně předpokládat,

že pověry z těch dob stále přežívaly mezi lehkověrný

mi lidmi, kněžími i laiky, kteří tehdy žili na venkově

v okolí Duxbury a „New Dunnich“, což je dozajista

místo nyní známé jako Dunwich, a tedy v blízkém

sousedství.

24


Vzrušený a povzbuzený pokrokem v pátrání se Dewart odebral na lůžko a zde okamžitě upadl do spánku, v němž ho sužovaly podivné sny o podivných stvořeních podobných hadům a netopýrům, která ho v nočních hodinách zaměstnávala způsobem, o němž se domníval, že to bylo v jejich moci. Spal však nerušeně, pokud nepočítáme krátké procitnutí hodinu po půlnoci, kdy chvíli ležel přesvědčen, že se na něho někdo shůry dívá. Tuto představu však snadno zaplašil a opět usnul.

Znatelně osvěžen spánkem Ambrose Dewart ráno vyrazil s tím, že se pokusí zjistit co možná nejvíce o svém předku Alijahovi z dalších zdrojů mimo knihovnu. Jel do Arkhamu, který coby městské centrum vždy rád srovnával s jistými starými vesnicemi a městečky v Anglii; velmi ho těšily domy s mansardovými střechami a strašidelnými podkrovními pokoji, vchody osázené okny v podobě lunet a rovné postranní uličky podél řeky Miskatonic vedoucí ze zapadlých ulic do dlouho zapomenutých dvorů. Své pátrání začal v knihovně Miskatonické univerzity, kde vyhledal pečlivě archivované svazky listů Arkham Advertiser a Arkham Gazette z doby před sto lety.

Ráno bylo jasné a svěží a Dewart měl dostatek času. V mnoha ohledech byl Dewart zatvrzelý kutil; do každého úkolu se pouštěl s velkou horlivostí, avšak jen zřídka se mu jej podařilo dokončit. Usadil se v dobře osvětleném koutě, kde měl čtenářský stůl jen pro sebe, a začal zvolna procházet noviny z dob svého praděda, které byly plné podivných věcí, jež přitahovaly jeho pozornost a jejichž vinou se mnohokrát odchýlil od svého úkolu. Prohlédl si noviny za několik měsíců, než narazil na jméno svého předka, což se stalo náhodou, protože zatímco prohledával sloupce novinového textu, našel ho pod dopisem vydavateli, který byl úsečný a poněkud nezdvořilý.

Pane, pobouřila mě poznámka ve vašich novinách, kterou učinil jakýsi pan John Druven, o jisté knize reve

25


renda Warda Phillipse z Arkhamu. Druven tuto knihu chválí. Je mi známo, že je zvykem kupit pěkná slova na pány v klerice, ale pan John Druven nemohl udělat rev. Wardu Phillipsovi lepší službu než upozornit na to, že jsou jisté věci, jež je lépe nechat na pokoji a nemluvit o nich veřejně. K vašim službám, Alijah Billington.

Dewart okamžitě začal hledat odpověď na tento dopis. Nalezl ji v novinách z následujícího týdne.

Pane, tento údajný protestant, Alijah Billington, ví, o čem píše. Četl onu knihu, jsem mu zavázán a jsem proto dvojnásob jeho oddaným služebníkem. Ve jménu Božím, rev. Ward Phillips.

Od Alijaha tam nebylo již ani slovo po mnoho následujících týdnů. Dewart podrobně prozkoumal noviny, zda v nich není další dopis. Rev. Ward Phillips nebyl vzdor všemu kázání ve své knize zřejmě o nic méně odvážný než Alijah Billington. Teprve po několika hodinách – a také po několika ročnících Advertiseru i Gazette – se před Dewartovými zraky objevila další zmínka o tomto jménu. Tentokrát to byla jen stručná zpráva.

Vrchní šerif doručil Alijahu Billingtonovi do jeho domu za Aylesbury Pike výzvu, aby upustil od záležitostí, které provozuje v noci, a zvláště aby utichly zvuky, které se odtud ozývají. Pan Billington podal žádost o slyšení u okresního soudu při zasedání v Arkhamu příští měsíc.

Potom nic nenásledovalo, dokud se Alijah Billington neobjevil před úředníky.

Obviněný Alijah Billington vypověděl, že se nezabýval žádnými záležitostmi v noci, nedělal hluk ani nestál za tím, že by se nějaké zvuky ozývaly, a že jednal v souladu se zákony, a popřel, že by mu kdokoli mohl dokázat něco jiného. Představil se jako oběť pověrčivých lidí, kteří se mu snaží dělat potíže a nechápou, že žije od smrti své oplakávané ženy osaměle už sedm let. Několikrát se zvoláním vznesl požadavek, aby ten, kdo ho obviňuje, byl přiveden, nebo aby se postavil a čelil mu tváří v tvář, ale ukázalo se, že žalobce se zdráhá 26 nebo se nechce takto objevit, a protože nikdo nepřišel, řečený Alijah Billington se zdál být očištěn a bylo mu řečeno, že nemusí dbát výzvy, která mu byla vrchním šerifem doručena.

Bylo jasné, že „zvuky“, o nichž hovořil hoch, Laban, ve svém deníku, nebyly plodem jeho představivosti. Toto líčení nicméně opět naznačovalo, že ti, kdo podali stížnost na Alijaha Billingtona, se s ním báli setkat osobně; na tomto náznaku bylo víc než jen obvyklá neochota těch, kdo dělají druhým potíže, postavit se před oběť své podlosti. Pokud hoch slyšel zvuky a žalobce také, pak je jistě slyšeli i další; nikdo však nemohl označit Alijaha Billingtona za jejich původce, i kdyby připustil, že ony zvuky slyšel. K Billingtonovi měli lidé zjevně respekt, pokud se ho rovnou nebáli; byl to rázný, odvážný muž, který neváhal být agresivní, zvláště když se bránil. Dewart to pokládal za dosti chvályhodné, ale byl také stále víc vzrušen prohlubujícím se tajemstvím. Cítil, že záležitost se zvuky by spíše mohla mít pokračování, než že by se na ni teď v novinách zapomnělo, a také tomu tak skutečně bylo.

Ani ne o měsíc později se v Gazette objevil impertinentní dopis od jistého Johna Druvena, pravděpodobně téhož gentlemana, který psal o knize reverenda Warda Phillipse a který pochopitelně mohl být uražen úsečnou kritikou svého článku dost na to, aby se zajímal o vývoj Billingtonových potíží s vrchním šerifem.

Pane, měl jsem příležitost vydat se pěšky na západ a severozápad od Arkhamu tento týden a v zalesněné krajině blízko Aylesbury Pike, tedy v oblasti známé jako Billingtonův les, mě zastihla tma, a zatímco jsem se snažil najít cestu, všiml jsem si krátce poté, co se setmělo, strašného rámusu, jehož původ jsem si nebyl s to vysvětlit; zdálo se, že vychází od bažiny za domem pana Alijaha Billingtona. Poslouchal jsem nějakou dobu zmíněný hluk, jenž mě silně vyděsil, protože se nejednou zdálo, jako by se podobal nářku nějakého

27


stvoření, které je nemocné nebo trpí, a ani kdybych věděl, kterou cestou se vydat, nešel bych oním směrem, tak silné bylo mé rozrušení i můj strach. Tyto zvuky pokračovaly přibližně půl hodiny nebo i o něco málo déle, a pak ustaly. Poté se rozhostilo úplné ticho a já šel svou cestou. Váš oddaný služebník, John Druven.

Dewart s jistotou očekával, že to vyvolá rozzuřenou odpověď jeho předka, avšak míjely týdny a v novinách se nic neobjevovalo. Jakási opozice vůči Billingtonovi se nicméně zdála krystalizovat, protože Billington se sice nijak nevyjádřil, ale reverend Ward Phillips v novinách zveřejnil otevřený dopis, jímž se dobrovolně přihlásil, že povede vyšetřovací komisi, která by se zaměřila na místo, kde se ozývají ony zvuky, se záměrem objevit, co zvuky způsobuje, a okamžitě jim učinit přítrž. Zjevně to mělo vyprovokovat Billingtona, což se také stalo. Ignoroval jak kněze, tak novináře, a jeho odpověď měla podobu veřejného oznámení:

Kdokoli a každý, kdo bude přistižen, jak neoprávněně vstoupil na pozemky známé jako Billingtonovy lesy nebo kteroukoli přilehlou polnost či pastvinu náležitě a zákonně přiléhající k řečeným Billingtonovým lesům, bude zadržen jako nepovolaná osoba, uvězněn a souzen. Alijah Billington se dnes objevil na úřadu a vypověděl, že na jeho pozemky je zakázáno vstupovat, lovit zde nebo se tam potloukat a podobně úmyslně rušit.

To vyvolalo okamžitou reakci reverenda Warda Phillipse, který napsal, že „by se mohlo zdát, že náš soused, Alijah Billington, není nakloněn žádnému vyšetřování oněch zvuků a přeje si je zkrotit jen on sám“. Svůj vychytrale formulovaný dopis zakončil přímým výpadem a zeptal se Alijaha Billingtona, proč se „bojí“, že by zvuky a jejich zdroj staly předmětem vyšetřování nebo že by umlkly.

Alijaha nicméně neurazila pouhá vychytralost. Brzy odpověděl, že naprosto nemá v úmyslu nechat se 28 urážet „všemi a kdekým“, nemá žádný důvod věřit, že samozvanec „reverend Ward Phillips nebo jeho chráněnec pan John Druven“ by byli v jakémkoli ohledu kompetentní zahájit takové vyšetřování; a poté zaútočil na ty, kdo tvrdili, že slyší zvuky.

A co se těchto osob týká, jistě by neuškodilo prošetřit, co kde dělaly v tu noční hodinu, kdy jsou slušní lidé v posteli, anebo přinejmenším ve vlastním domě a nepotulují se krajem pod pláštíkem tmy, jen Bůh ví, kvůli jakým rozkoším či skutkům. Nenabízejí žádné důkazy, že by cokoliv slyšely. Pisatel Druven hlasitě vykřikuje, že slyšel zvuky; nezmiňuje se však o nikom, kdo by ho doprovázel. Byli i tací, skoro před sto lety, kdo fantazírovali, že slyší hlasy a obviňovali nevinné muže i ženy, kteří pak byli odsouzeni k příšerné smrti jako čarodějové a čarodějnice; a důkazy neměli žádné. Je snad Druven tak dobře obeznámen se zvuky venkova v noci, aby rozpoznal rozdíl mezi „nářkem nějakého stvoření, které má bolesti“ a bučením býka nebo krávy, která hledá ztracené tele, nebo mnoha dalšími podobnými zvuky? Bylo by lepší, kdyby si on a lidé jeho druhu raději dávali pozor na jazyk a nenechali se klamat tím, co slyší, a nedívali se na něco, co si Bůh nepřeje, aby bylo viděno.

Byl to vskutku dvojznačný dopis. Billington se předtím Boha jako svědka nedovolával a jeho dopis, třebaže v některých ohledech sarkastický, nicméně nesl známky toho, že byl psán spěšně a bez promyšleného úsudku. Krátce řečeno, Billington se vystavil útoku a musel čekat, že na něho zaútočí, což se také stalo, a to jak ze strany reverenda Warda Phillipse, tak Johna Druvena.

Duchovní napsal, skoro tak úsečně jako původně Billington, že je „vskutku šťasten a děkuje Bohu, že onen člověk, Billington, zjevně uznává existenci rozličných věcí, které Bůh neurčil lidským zrakům, a jen doufá, že na ně řečený Billington sám nehleděl“.

29



John Druven se nicméně Alijahovi vysmíval. „Nevěděl jsem, že soused Billington chová býky, krávy a telata, s jejichž hlasy je pisatel dobře obeznámen, neboť mezi nimi vyrostl. Rovněž tvrdí, že neslyšel hlas býka, krávy nebo telete ani jiného mu známého zvířete. A zvuky se ozývají, to nelze popřít, protože jsem je slyšel, podobně jako další lidé.“ A tak dále, podobným tónem.

Dalo se čekat, že Billington nějak odpoví, ale neučinil tak. Dál se neobjevilo nic, co by neslo jeho podpis, avšak o tři měsíce později Gazette otiskl Druvenovo uštěpačné sdělení, že obdržel pozvání, aby vyšetřoval Billingtonovy lesy po libosti, sám anebo se společníky, a Billington že jen požaduje, aby byl oficiálně informován o tom, že Druven má v úmyslu tak učinit, aby mohl dát patřičné příkazy a Druven nebyl obtěžován jako nepovolaná osoba. Druven vyjádřil svůj záměr přijmout Billingtonovo pozvání v příhodném čase.

Pak nějakou dobu nic.

A poté následovala řada strašidelných článků, které byly v průběhu týdnů stále poplašnější. První novinový článek působil nevinně. Informoval jen, že pan John Druven, příležitostně zaměstnaný u těchto novin, nedodal svůj text do novin dostatečně včas, aby se mohl v novinách objevit tento týden, a pravděpodobně jej bude mít připravený na vydání v týdnu následujícím.

„Příští týden“ nicméně list Gazette uveřejnil poněkud

delší článek, ve kterém se uvádělo, že Johna Druvena nebylo možné nikde nalézt. „Nebyl ve svém bytě na River Street a nyní probíhá vyšetřování, které by mělo zjistit, kde se nachází.“ O týden později Gazette odhalil, že chybějící článek, který Druven přislíbil zaslat, měla být reportáž z návštěvy, kterou vykonal v Billingtonově domě a lesích ve společnosti reverenda Warda Phillipse a Deliverance Westrippa. Jeho společníci mohou dosvědčit, že se od Billingtona vrátili. Avšak té noci podle jeho bytné Druven odešel z domu. Neodpovídal na otázky, kam jde. Na dotazy

31


ohledně vyšetřování zvuků v Billingtonových lesích reverend Phillips a Deliverance Westripp odpovídali, že si nemohou vzpomenout na nic kromě toho, že jejich hostitel k nim byl velmi zdvořilý, a dokonce jim podával oběd, který připravil jeho sluha, indián Quamis. Vrchní šerif nyní vyšetřoval zmizení Johna Druvena.

Ani po čtyřech týdnech se o Druvenovi nevědělo nic nového.

Podobně i pátý týden.

Od té doby ticho, jen po vypršení tří měsíců list připustil, že vrchní šerif už nadále nevyšetřuje podivné zmizení Johna Druvena.

O Billingtonovi nepadlo ani slovo. Celá záležitost se zvuky v Billingtonových lesích se zdála být opuštěna s rozhodností a odhodláním. Ani nové články nebo rubrika s dopisy neobsahovaly Billingtonovo jméno.

Šest měsíců po Druvenově zmizení však události nabraly překvapivé tempo a Dewart si intenzivně uvědomoval zdrženlivost zjevnou v tom, jak noviny pojednávaly o událostech té doby, událostech, které by se v jeho době dostaly na první stranu pod vzrušujícími titulky. Během období tří týdnů zabíraly nejdůležitější místo v Gazette i Advertiseru čtyři odlišné příběhy.

První příběh se týkal objevení ošklivě roztrhaného a znetvořeného těla na břehu moře v blízkém okolí přístavního města Innsmouthu v ústí řeky Manuxet. Ostatky byly identifikovány jako tělo Johna Druvena.

„Věří se, že pan Druven se možná vydal na moře a utr

žil zranění při ztroskotání lodě, v níž se plavil. Když byl nalezen, byl mrtev již několik dní. Naposledy o něm bylo známo, že pobýval před půl rokem v Arkhamu, a od té doby po něm nebylo ani vidu ani slechu. Zdá se, že prošel mnoha tělesnými útrapami, protože měl nepřirozeně strhanou tvář a mnoho zlomených kostí.“

Druhé líčení se týkalo Dewartova předka, všudypřítomného Alijaha Billingtona. Bylo dáno na vědomost, že Billington a jeho syn Laban odcestovali navštívit příbuzné v Anglii. 32

O týden později se indián Quamis, který sloužil Alijahovi, „měl dostavit k vrchnímu šerifovi k výslechu, ale nebylo ho možné nalézt. Dva soudní zmocněnci se vydali do domu Alijaha Billingtona, leč nenašli zde nikoho. Dům byl zamčený a zapečetěný a oni do něj nemohli vstoupit bez povolení, které neměli.“ Pátrání mezi zbylými indiány na dunwichském venkově severozápadně od Arkhamu neposkytlo žádné další informace; indiáni nevěděli o Quamisovi nic a dva z nich

„popírali, že by někdo takový jako Quamis pocházel

od nich, nebo že by někdo takový vůbec existoval“.

Nakonec vrchní šerif uveřejnil fragment dopisu, který Druven začal psát večer v den svého podivného a nevysvětlitelného zmizení, tedy přibližně před sedmi měsíci. Byl adresován reverendu Wardu Phillipsovi a nesl podle líčení v Gazette „známky spěchu“. Dopis objevila domácí a byl odevzdán vrchnímu šerifovi, který připustil jeho existenci až nyní. Gazette dopis otiskla.

Reverendu Wardu Phillipsovi

Baptistická církev

French Hill v Arkhamu

Můj vážený příteli,

byl jsem přemožen pocitem tak hlubokého odcizení, až by se mohlo zdát, že moje vzpomínky na události, jichž svědky jsme toho odpoledne byli, začínají slábnout. Shledávám nemožným si na to vzpomenout, a nadto jsem nyní nucen přemýšlet více o našem někdejším hostiteli, obávaném Billingtonovi, jako by mne něco nutkalo se k němu vypravit, a uvažuji, zda obavy, že mohl nějakými magickými úkony uřknout jídlo, které jsme pozřeli, a tak oslabit naši paměť, byly opravdu zbytečně nepřátelské. Nesmýšlejte o mně zle, můj dobrý příteli, ale usilovně se snažím vybavit si, co jsme to vlastně viděli v kruhu z kamenů v lesích, a s každým dalším okamžikem moje vzpomínky slábnou...

33


Zde dopis končil; dál už tam nebylo nic. Gazette jej otiskla v podobě, v jaké byl nalezen, a vydavatel z něj ani nechtěl vyvozovat žádné závěry. Vrchní šerif řekl jen tolik, že Alijah Billington by měl být po svém návratu vyslechnut, a to bylo všechno. Následně se objevilo oznámení o pohřbu nešťastného Druvena a poté dopis od reverenda Warda Phillipse, který sděloval, že členové jeho farnosti žijící na odlehlém venkově poblíž Billingtonova lesa ho informovali, že když Alijah Billington odcestoval do zámoří, nejsou již nyní za nocí slyšet ony zvuky.

O Billingtonovi se v dalších šesti měsících neobjevila žádná další zmínka; na tomto místě Dewart skončil s prohlížením. Vzdor tomu, že jej toto pátrání fascinovalo, začínal mít unavené oči. Navíc už přicházel podvečer a Dewart úplně zapomněl na oběd, a tak třebaže neměl hlad, usoudil, že by měl přestat přehnaně namáhat svůj zrak. Byl poněkud zmatený vyprávěními, která četl. V jistém smyslu byl zklamaný, čekal, že narazí na něco konkrétnějšího, ale ve všem, co četl, byla jistá nejasnost, takřka mystická mlhavost, dokonce ještě obtížněji uchopitelná než ony tajemné fragmenty, které nalezl v listinách v knihovně Alijaha Billingtona. Novinové zprávy samy nabízely jen málo jednoznačných faktů. Vskutku, existovala jen jediná skutečná opora, deník chlapce Labana, který dokazoval, že ti, kdo obviňovali Alijaha Billingtona, skutečně v noci slyšeli v Billingtonově lese zvuky. Kromě toho byl Billington vylíčen jako přinejmenším poloviční lotr, vzteklý a prudký, který druhé takřka šikanoval a nebál se čelit těm, kdož ho napadali. Z každého střetnutí se dostal poměrně dobře, třebaže ho reverend Ward Phillips jednou či dvakrát výmluvně zasáhl. Nemohlo být pochyb, že kniha zmiňovaná v článku, proti kterému se Alijah tak hrubě ohradil, byla Thaumaturgické zázraky v novoanglickém Kanaánu; a třebaže neexistovalo nic, co by u moderního soudu obstálo jako důkaz, přece si bylo možné povšimnout velmi 34 zvláštní shody okolností, totiž skutečnosti, že Alijahův nejobtížnější kritik, John Druven, tak podivně zmizel. Navíc Druvenův nedokončený dopis vzbuzoval jisté zneklidňující otázky. Jasný byl závěr, že Alijah dal nevítaným hostům – „vyšetřujícímu výboru“ – něco do jídla, aby zapomněli na to, co viděli; že totiž viděli něco, čím by mohli podložit nejasná obvinění Druvena a reverenda Warda Phillipse. V onom fragmentu dopisu bylo ještě něco – „jako by mne něco nutkalo se k němu vypravit“. Pro Dewarta bylo uvažování o této skutečnosti zneklidňující, protože naznačovala, že Billington dokázal nějakým způsobem přivolat svého nejostřejšího kritika zpět k sobě, a nakonec zapříčinil jeho smrt poté, co prve zařídil, aby zmizel ze scény.

Byly to sice jen domněnky, nicméně Dewart o nich uvažoval celou cestu zpět do domu v lesích. Tam se opět vrátil k listinám, které četl předcházející noc, a nějakou dobu nad nimi hloubal ve snaze najít nějakou souvislost mezi Richardem Billingtonem a obávaným Alijahem – nešlo mu o příbuzenský vztah, když bylo jasné, že oba pocházejí ze stejného rodu a jsou od sebe vzdáleni několik generací, ale spíše o věcné spojení mezi neuvěřitelnými událostmi zaznamenanými v dokumentu a líčením arkhamských týdeníků, neboť se mu po bedlivém zvážení zdálo nevyhnutelné, že taková souvislost existovala, i kdyby šlo jen o shodu okolností; obě události – vzdálené od sebe v čase víc než století a geograficky několik mil, z nichž jedna se odehrála v New Dunwichi, což pravděpodobně byl současný Dunwich (leda by se tak kdysi jmenovala celá tato oblast), a druhá v Billingtonových lesích – obsahovaly zmínky o „kruhu kamenů“, které nesporně připomínaly druidské úlomky v kruhu kolem kamenné věže stojící v korytu vyschlého přítoku řeky Miskatonic.

Dewart si přichystal několik sendvičů, do kapsy si vložil pomeranč a kapesní svítilnu a za slunečního svitu pozdního odpoledne se vydal kolem bažiny, aby se

35


tudy dostal k věži, do níž vstoupil a začal ji okamžitě znovu prozkoumávat. Uvnitř u stěn se spirálovitě vinulo vzhůru extrémně úzké a hrubé kamenné schodiště, které Dewart s jistými obtížemi zdolal; celou cestu nacházel jakési primitivní, avšak působivé dekorace rázu basreliéfu; brzy shledal, že jde o jediný vzor, který se opakuje jako řetězec po celé délce schodiště a končí na malé plošině tak blízko střechy věže, že si zde Dewart mohl stěží dřepnout. Díky svítilně, kterou držel v ruce, viděl, že se basreliéf vyrytý do kamenů podél schodů rovněž objevuje na plošině, a sklonil se k němu, aby jej blíže prozkoumal. Tak spatřil, že je to složitý vzor soustředných kruhů a paprskovitě vybíhajících čar, který při pozornějším pozorování oku skýtal pohled na podivuhodný labyrint, jenž měl v jednu chvíli vzhled takový, pak se však zdálo, že se vzápětí nevysvětlitelně změnil. Dewart namířil svítilnu vzhůru.

Na základě předchozího zkoumání věže věděl, že některé rytiny jsou i v té části střechy, která se zdála být zjevně novějšího původu, nyní však spatřil jen jediný kámen, na němž byly jakési ornamenty – byl to velký plochý blok čehosi, co vypadalo jako vápenec, svou velikostí takřka přesně odpovídající plošině, na níž dřepěl. Dekorace nicméně neobsahovala motiv, který se objevoval na basreliéfech, ale spíše to byl hrubý obrys hvězdy, v jejímž středu se nacházelo cosi, co připomínalo karikaturu jediného obrovského oka. Nebylo to však oko, spíše to mělo tvar pokrouceného kosočtverce a



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist