načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Strážci z hlubin času -- Šestnáct mrazivých povídek - Lovecraft August H.P. Derleth

Elektronická kniha: Strážci z hlubin času -- Šestnáct mrazivých povídek
Autor:

Kultivovaný gentleman se usadí v domě po svém dědečkovi, aby odhalil temná tajemství pohřbená v útrobách domu. Krásná žena se svým přítelem potká dvojníka Edgara Allana Poea v ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  328
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  349 Kč
6%
naše sleva
10,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9% 83%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 539
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: August Derleth
z anglického originálu The watchers out of time and other přeložil Jindřich Veselý
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-1323-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kultivovaný gentleman se usadí v domě po svém dědečkovi, aby odhalil temná tajemství pohřbená v útrobách domu. Krásná žena se svým přítelem potká dvojníka Edgara Allana Poea v povídce děsivé jako cokoli, co napsal sám Poe. Sochař se vrací z Paříže, aby vytvořil sochu pocházející z jiného světa – sochu, kterou sám nedokáže ovládnout. Tyto a podobné příběhy, propojené mezi sebou typickou lovecraftovskou mytologií, naleznete v knize Strážci z hlubin času obsahující patnáct strašidelných povídek, které sepsal přítel a literární následovník H. P. Lovecrafta August Derleth na základě náčrtů a fragmentů z Lovecraftovy pozůstalosti. S knihou se můžete na vlastní nebezpečí vydat do mrazivé říše věčné temnoty, kde na vás číhá nadpozemská na nevýslovná hrůza.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






S t r á ž c i z h l u b i n č a s u










H. P. Lovecraft
&
August Derleth
Strážci z hlubin času
Šestnáct mrazivých povídek
volvox globator





H. P. Lovecraft & August Derleth
Strážci z hlubin času
Copyright © August Derleth, 1974
Translation © Jindřich Veselý, 2016
Illustrations © John Coulthart, 2016
ISBN 978-80-7511-323-8
ISBN 978-80-7511-324-5 (epub)
ISBN 978-80-7511-325-2 (pdf)





„Lovecraft: temný barokní princ XX. století.“
Stephen King










Ten, kdo číhá na prahu
I. Billingtonův les
Severně od Arkhamu se temně tyčí divoké hustě
zalesněné kopce. Je to kraj, jímž protéká řeka
Miskatonic směrem k moři, téměř na okraji zalesněné
oblasti. Cestující v těchto končinách mají jen zřídka
chuť jít dál než na okraj lesa, třebaže tam vede
nezřetelná cesta, která se pravděpodobně vine dál skrze les
do kopců, k řece Miskatonic, a potom se vrací zpět do
otevřené krajiny. Opuštěné domy, dosud odolávající
zubu času, vypadají vesměs až překvapivě podobně;
jsou to působením povětrnosti zpustošené ruiny, a
ačkoliv je samotná zalesněná oblast životodárná, nezdá
se, že by okolní krajina byla úrodná. Na cestujícího –
jenž se vydá po Aylesbury Pike, která začíná na River
Street v Arkhamu a pokračuje zvolna západně a
severozápadně od prastarého města s mansardovými
střechami na podivný osamělý dunwichský venkov za
Dean’s Corners – vskutku nevyhnutelně zapůsobí to,
co na první pohled vypadá jako opětovné zalesnění
této oblasti, avšak při bližším zkoumání se ukáže, že
to nejsou mladé, ale prastaré houževnaté stromy, jimž
se podle všeho daří dobře a rostou dál celá staletí poté,
co by si na nich čas měl jinak vybrat svou daň.
Lidé z Arkhamu si takřka nic z toho nepamatují;
existovaly zde legendy, temné a nejasné, nad nimiž
jejich babičky dumaly u krbu. Některé z pověstí
pojednávaly o horečnatých časech čarodějnických procesů.
Jak už to však s podobnými příběhy chodí, jejich
mlhavé stopy nakonec zmizely úplně a nebylo co říci
kromě toho, že se les jmenuje „Billingtonův“, kopce
7





že jsou „Billingtonovy“ a okolní pozemky a domy –
včetně velkého domu, který vidět nebylo, ale přece
tam stál, skrytý hluboko v lesích, na hezkém
pahorku – že leží „blízko věže a kruhu kamenů“. Mocné
staré stromy nikoho z cestujících nelákaly a temný
les nestrpěl žádného poutníka, a to ani ty hordy
mrchožroutů, kteří se shánějí po starodávných obyčejích,
legendách a zařízeních domů, jež by snad mohl lákat
starý Billingtonův dům. Lesům se lidé vyhýbali;
náhodní pocestní se v nich nezdrželi, poháněni podivnou
nechutí, pro kterou neměli žádné vysvětlení, a kvůli
fantaziím a představám, díky nimž bez zdráhání
dospěli bezpečně zpět domů, ať už to bylo do Arkhamu,
Bostonu anebo některé z osamělých vesniček
massachusettského venkova.
Vzpomínky na „starého Billingtona“ se dochovaly
díky dávno mrtvým obyvatelům Arkhamu ze starých
časů. Jmenoval se Alijah Billington a začátkem
devatenáctého století měl postavení venkovského šlechtice.
Přebýval v domě, jenž předtím náležel jeho dědovi
a pradědovi, aby pak ve stáří opustil břehy své vlasti
a dospěl do Anglie, do kraje jižně od Londýna. Od
té doby o něm už nikdo neslyšel, třebaže jeho daně
náležitě platila právnická firma, jejíž adresa v Middle
Temple Lane propůjčovala legendě o starém
Billingtonovi důvěryhodnost. Desetiletí pravidelně ubíhala;
dalo se předpokládat, že se Alijah Billington připojil
ke svým předkům, stejně jako jeho právníci; rovněž
bylo jisté, že Alijahův syn Laban dosáhl dospělosti a
synové právníků jeho otce jednali obvyklým způsobem;
uběhla desetiletí, nicméně poplatky, které bylo
třeba každoročně zaplatit jako daně, jimiž bylo obtíženo
opuštěné vlastnictví, byly řádně vypláceny newyorskou
bankou, takže majetek dále nesl Billingtonovo jméno,
i když se někdy v době kolem začátku dvacátého století
vyprávělo, že poslední z mužských potomků
Billingtonova rodu, který byl nepochybně Labanovým synem,
nezanechal mužského potomka a pokračovatelkou ro-
8





du byla jeho dcera, jejíž jméno nebylo známé kromě
toho, že se o ní hovořilo jako o „paní Dewartové“,
nicméně tyto bezvýznamné klepy obyvatele Arkhamu
nezajímaly a brzy se na ně zapomnělo, protože
koneckonců co byla nějaká paní Dewartová, kterou nikdy
neviděli, proti přetrvávající vzpomínce na starého
Billingtona a „zvuky“ s ním spojované?
Tuhle věc si lidé o starém Billingtonovi pamatovali,
a zvláště na ni vzpomínali potomci těch nemnohých
starých šlechtických rodin, kteří v průběhu generací
působili, pokud to bylo možné, jako účetní místního
panstva. Působení času se však ukázalo natolik
mocné, že se nedochoval žádný konkrétní příběh; jen se
říkalo, že zvuky bývalo častokrát slyšet za soumraku
a v noci v zalesněných kopcích, kde Billington žil;
nebylo však jasné, jestli za ně byl odpovědný sám
Alijah, anebo zda pocházely z jiného zdroje. Skutečnost
je taková, že by Alijah Billington byl zcela
zapomenut, kdyby nebylo onoho zapovězeného lesa, divočiny
s bujným porostem a skrytými bažinami v jeho hloubi
poblíž domu, z nichž se za jarních nocí ozývalo pískání
a kvákání žab, jaké nebylo slyšet nikde jinde v okruhu
stovek mil kolem Arkhamu, a odkud v létě vycházel
takřka nepřirozený přísvit, jenž blikal a tančil po
nízkých mračnech za temných nocí. Zář pocházela podle
obecného mínění od hejn světlušek, které zde
odpradávna sídlily společně s žabami a rozličnými dalšími
stvořeními. Zvuky ustaly, když zemřel Alijah
Billington, avšak skřehotání žab pokračovalo dál a nezmizela
ani zář světlušek, podobně jako sbor lelků, který se
ozýval za letních nocí, neztichl ani v nejmenším.
Po mnoha letech, kdy zůstávalo místo opuštěné, se
jednoho dne v březnu roku 1921 objevila zpráva o tom,
že by mohl být velký starý dům znovu otevřen,
záležitost to vzbuzující vzrůstající zvědavost a zaujetí
obyvatel okolního kraje. Ve sloupcích listu Arkham
Advertiserbyl otištěn krátký a úsečný inzerát, v němž
pan Ambrose Dewart hledal pomoc při opravách a re-
9





novaci „Billingtonova domu“; přihlásit se lidé mohli
přímo jemu v jeho pokoji v hotelu Miskatonic, jenž byl
v té době jakousi noclehárnou používanou
Miskatonickou univerzitou. Ukázalo se, že pan Ambrose Dewart
je středně vysoký muž s jestřábím nosem, který byl
snadno k poznání podle svatozáře zrzavých vlasů, jež
mu dávala vzhled člověka s tonzurou. Měl upřený zrak,
tenké rty a zdál se být přehnaně korektní a obdařený
jakýmsi suchým humorem, který dělal příznivý dojem
na jím najaté dělníky.
Ještě než dalšího dne vyšlo slunce, vědělo se po
Arkhamu, že Ambrose Dewart skutečně je přímým
potomkem Alijaha Billingtona, jenž putoval k
břehům země svých předků a byl přijat jako jeden z nich;
zůstali zde tři nebo více generací a nyní měl poslední
potomek rodu v úmyslu se vrátit. Byl to muž zhruba
padesátiletý, snědý, jenž ztratil svého jediného syna ve
Velké válce, neměl žádné další potomky a odcestoval
do Ameriky, která mu měla sloužit jako útočiště po
zbytek jeho dnů. Přicestoval do Massachusetts před
čtrnácti dny, aby zjistil, jak se to má s jeho majetkem;
to, co zde našel, ho evidentně uspokojovalo, protože
si dělal plány na obnovu starého domu, který tak měl
dosáhnout vší své někdejší slávy, třebaže majitel brzy
zjistil, že se v této době bude muset vzdát své
touhy po jistých aspektech moderního života, po nichž
se sháněl – jako je třeba elektřina, protože nejbližší
vedení bylo několik mil odtud a kvůli technickým
obtížím, které bylo třeba překonat, nebude možné zavést
hned proud. S ostatními svými plány však neměl
žádný důvod otálet a celé jaro práce pokračovaly; dům
byl obnoven, byla k němu vybudována silnice, která
vedla i za něj, na vzdálenou stranu lesa, a v létě se
pan Ambrose Dewart oficiálně ujal svého vlastnictví,
opustil své ubytování v Arkhamu a dělníky propustil
s pěkným příplatkem, aby se vrátili do svých rodných
míst naplněni obdivem a údivem nad vybavením domu
starého Billingtona, který připomínal Craigie Hou-
10





se v Cambridge, v němž dlouhý čas přebýval básník
Longfellow; podivovali se i krásnému starému
schodišti s působivými rytinami a studovně, která byla celá
dvě podlaží vysoká a v jedné stěně měla velké okno
z různobarevného skla směřující k západu; rovněž
se divili knihovně, které se lidská ruka nedotkla celé
ty roky, stejně jako mnoha dalším kusům vybavení,
o nichž se pan Dewart domníval, že by mohly mít pro
kteréhokoli milovníka starožitností velkou cenu.
Brzy se začalo hovořit o tom či onom a zároveň
někteří záměrně pátrali po konkrétních vzpomínkách
na starého Billingtona, o němž se říkalo, že nebyl svým
zevnějškem nepodoben svému potomkovi. Mezi
spekulacemi, které se rozšířily, se v kraji kolem Dunwiche
znovu objevilo vyprávění o „zvucích“, jež byly spjaty
se starým Billingtonem, a začaly se šeptat různé další
v jistém smyslu děsivé pověsti, nicméně nikdo
nedovedl říci, odkud přesně vzešly, kromě toho, že pocházejí
z části dunwichského venkova, kde žijí Whateleyovi,
Bishopovi a několik posledních šlechtických rodin
v různém stupni úpadku a rozkladu. Whateleyovi
a Bishopovi rovněž žili v této oblasti Massachusetts po
mnoho generací a vskutku byli současníky nejen
starého Billingtona, ale už úplně prvního Billingtona –
jenž vystavěl onen velký dům s „růžovým oknem“ –
jak mu říkali – třebaže růžové nebylo; a mělo se za
to, že pověsti, které vyprávěli, pocházely z minulých
generací a byly přinejmenším podobné pravdě, pokud
přímo neodpovídaly přesně skutečnosti, takže to
vyvolalo nový zájem o Billingtonovy lesy i samotného
pana Dewarta.
Ambrose Dewart měl nicméně to štěstí, že nevěděl
nic o těchto dohadech a klepech, které vyvolal jeho
tajemný příjezd. Byl samotářské povahy, a proto se
oddával samotě, v níž se nyní nacházel; především měl
však v úmyslu dozvědět se co možná nejvíce o zisku,
který mohl plynout z jeho vlastnictví, a k tomuto cíli
horlivě směřoval, třebaže – máme-li říci pravdu – pří-
11





liš nevěděl, kde má začít. Matka mu o jeho majetku
neřekla nic, kromě toho, že rodina měla „nějaký
majetek“ ve „státě Massachusetts“, který by bylo „moudré“
neprodávat, ale ponechat jej v rodinném držení
navěky, a to až do té míry, že kdyby se něco stalo jemu nebo
jeho synovi, mělo vlastnictví přejít na jeho bratrance
v Bostonu, Stephena Batese, kterého nikdy neviděl.
Zůstalo mu vskutku jen několik tajemných
instrukcí, které se zjevně zachovaly po Alijahu Billingtonovi,
jenž zde tento majetek zanechal, když se vydal do
Anglie – tuto řadu nařízení si Ambrose Dewart nedovedl
nijak vysvětlit, pravděpodobně proto, že se dosud
dostatečně neseznámil se svým majetkem, aby se stala
jasnějšími.
Byl například slavnostně zapřísahán, „aby
nedopustil, aby voda přestala téci kolem ostrova,“ „nepoškodil
věž,“ „neprosil kameny“ nebo „neotevíral dveře, které
vedou do cizího času a prostoru“ a aby „se nedotýkal
okna a nesnažil se je jakkoli změnit“. Tyto instrukce
Dewartovi nic neříkaly, třebaže ho fascinovaly, a když
si je jednou přečetl, nemohl na ně zapomenout.
Vracely se a běžely mu myslí jako hieroglyfy, a tak ho
zákeřně nutily prohledávat dům a potulovat se po
lese, mezi kopci a v mokřinách, takže jednoho dne zjistil,
že dům nebyl jedinou stavbou, která mu náležela, ale
že vlastnil rovněž velmi starou kamennou věž, která
rostla na čemsi, co bylo podle všeho kdysi malým
ostrovem uprostřed řeky, jež kdysi proudila z kopců jako
přítok Miskatoniku, avšak byla už dávno vyschlá po
celý rok kromě jarních měsíců.
Objevil to za jednoho pozdního srpnového
dopoledne a okamžitě dospěl k přesvědčení, že se instrukce
jeho předka týkaly právě této věže. Proto ji zkoumal
velmi pozorně a zjistil, že je to válcovitá věž z kamene
s kónickou střechou, která měla v průměru zhruba
dvanáct stop a byla dvacet stop vysoká. Zjevně zde
kdysi býval velký klenutý vchod, což naznačovalo, že věž
původně neměla střechu, ale byla uzavřena zdivem.
12





Dewart nebyl nikterak špatně obeznámen s
architekturou a tato stavba ho velmi zaujala, neboť nebylo
třeba příliš zkušeného zraku, aby pozorovatel poznal,
že kameny, z nichž je vystavěna, jsou dosti staré, a to
podle všeho více než samotný dům. Měl s sebou
malé zvětšovací sklo, s jehož pomocí studoval některé
staré latinské texty v knihovně domu, a tímto sklem
zkoumal i kamenné zdivo, přičemž zjistil, že je
hladké, vytvořené podivnou neznámou technikou. Zdálo
se, že při stavbě bylo použito jakéhosi geometrického
návrhu, který se podobal vzorům na obrazcích
vyrytých do větších kamenů, jež byly zřejmě použity na
zapečetění klenby. Zvláště fascinující byly základy
věže, které byly pozoruhodně silné a dělaly dojem, jako
by byly zapuštěny velmi hluboko do země; důvodem
toho však mohlo být – uvažoval Dewart – velmi dobře
i to, že se od doby, kdy na ně hleděl Alijah Billington,
okolní země zvedla.
Znamenalo to však, že věž postavil Alijah? Zdála
se být nepochybně starší, ale pokud tomu tak bylo, čí
ruce ji vystavěly? Problém Dewarta mátl, a protože už
věděl o mnoha starých listinách mezi svazky knihovny
svého předka, odvažoval se doufat, že by mezi nimi
mohl najít nějaké zmínky o staré věži, proto se začal
vracet domů, aby je prozkoumal, avšak ještě předtím
trochu poodešel, aby si zpovzdálí věž prohlédl. Tak
si poprvé všiml, že se tyčí z čehosi, co muselo kdysi
být kruhem kamenů. Potěšilo ho, že tento kruh byl
v mnoha ohledech podobný druidským rozvalinám
v Stonehenge. Voda jistě kdysi obtékala ostrůvek, a to
v nemalém množství, protože známky eroze dosud
nezmizely vzdor hustému porostu a nevyhnutelnému
narušení způsobenému nesčetnými dešti a větry, které
nezadržovala žádná překážka.
Dewart kráčel zvolna. Do domu dorazil za
soumraku, víceméně proto, že musel obcházet bažinatou
oblast, která se rozkládala mezi místem, na němž stála
věž, a pahorkem, kde byl postaven dům. Připravil si
13





večeři , a zatímco jedl, uvažoval, jak by mohl nejlépe
začít pátrání, na které se nyní zaměřil. Dokumenty
ponechané ve studovně byly většinou velmi staré; některé
nebude možné přečíst, protože by se úplně rozpadly.
Naštěstí však tam byly občas i listy z pergamenu, takže
bylo možné se jich dotknout bez rizika zničení, a byla
zde rovněž knížka vázaná v kůži podepsaná dětskou
rukou „Laban B.“, což s největší pravděpodobností
byl syn onoho Alijaha, který z této země odcestoval do
Anglie před více než sto lety. Po zralé úvaze se Dewart
rozhodl začít s knížkou; jak se ukázalo, byl to dětský
deník.
Četl při světle lampy, protože problém s elektřinou
zapadl do bažiny úředního šimla kdesi v odlehlém
koutě země, odkud dostal příslib, že se nakonec objeví
nějaké uspokojivé řešení. Světlo lampy společně se
žlutou září z krbu – noc byla trochu chladná, takže v něm
zatopil – dávala studovně příjemnou, útulnou
atmosféru a Dewart už brzy bloudil minulostí, která před ním
vystupovala ze škrábanice na zažloutlých stránkách.
O dítěti, Labanovi, usoudil, že šlo o jeho pradědečka;
chlapec byl zřejmě předčasně vyspělý, protože jeho
věk byl podle začátku sešitu devět let a na konci, kam
se Dewart podíval, aby si to ověřil, mu bylo jedenáct.
Očividně byl bystrým pozorovatelem detailů, takže se
jeho zápisky netýkaly výhradně událostí v domácnosti.
Brzy vyšlo najevo, že hoch neměl matku, a podle
všeho jeho jediným společníkem byl indián z kmene
Narragansettů, který sloužil u Alijaha Billingtona. Byl
jmenován střídavě jako Quamus nebo Quamis;
chlapec si zřejmě nebyl jistý, která varianta byla správně,
a zřejmě byl věkem blíže k Alijahovi než k chlapci,
což se dalo odvodit z uctivého postoje patrného z
Labanových zápisků, jenž byl tak zřetelný, že nemohlo
jít o společníka stejného věku. Deník začínal
vyprávěním o chlapcově každodenním životě, avšak poté, co
svůj běžný den popsal, o něm už dál nehovořil. Místo
toho své zápisky věnoval líčení toho, co dělal v těch
14





několika odpoledních hodinách, kdy měl volno od
studia a mohl se po libosti potulovat po domě, případně
v indiánově doprovodu po lesích, třebaže napsal, že
mu doporučovali, aby se nevzdaloval daleko od domu.
Indián byl velmi tichý a mlčenlivý, jistou
výmluvnost projevoval jen ve chvílích, kdy chlapci vyprávěl
legendy svého kmene; hoch měl bujnou představivost,
takže si oblíbil jeho společnost, ať už byl indián v
jakékoli náladě, a příležitostně si zapisoval do deníku
vyprávění svého společníka, který – jak se ukázalo –
rovněž dělal „po večeři“ nějakou práci pro Alijaha.
Zhruba v polovině byly zápisky přerušeny; několik
stran bylo vytrženo a odstraněno, takže zde zůstávalo
období, ze kterého se nedochovaly žádné Labanovy
záznamy. Hned potom následoval zápis pocházející
ze sedmnáctého března (rok nebyl uveden), který
Dewart četl zamyšleně a se vzrůstajícím zájmem, protože
skutečnost, že předcházející stránky scházely,
podtrhovala sugestivnost vyprávění.
Dnes, po poslední hodině studia, jsme si vyšli ven;
padal sníh a Quamis šel kolem bažiny a nechal mě,
abych na něho počkal na spadlém kmenu, což se mi
příliš nelíbilo, a nakonec jsem dospěl k tomu, že bude
dobré, ne-li lepší, jít za ním. Takže jsem vyrazil po stopě,
kterou nechal v čerstvém sněhu z minulé noci, a narazil
jsem na něho na místě, kam nám otec zakázal chodit,
na břehu řeky, v místech, kde je vystavěna věž. Klečel
s rukama vztaženýma k nebi a říkal nahlas slova ve
své řeči, kterým jsem nerozuměl, protože jsem se jí
naučil jen málo, ale znělo to jako Narlato nebo Narlotep.
Chystal jsem se na něho zavolat, když tu mě spatřil.
Hned se postavil, došel ke mně, chytil mě za ruku a
odváděl mě odtud; ptal jsem se ho, jestli se modlil nebo co
dělal a proč se nemodlil v kapli, kterou postavili běloši,
kteří mezi jeho lidem působili jako misionáři; on však
neodpověděl, jen mi řekl, že nesmím svému otci říct, kde
jsme byli, protože jinak by on, Quamis, byl potrestán,
že na to místo šel vzdor zákazu svého zaměstnavatele.
15





Avšak pusté místo mezi skalami a kvůli vodě
nepřístupné mě nijak nepřitahovalo, ať už tam Quamise proti
přání mého otce táhlo cokoli.
Zápisky z dalších dvou dnů byly běžné a po nich
následovala opatrná věta, která naznačovala, že
Alijah objevil indiánův přestupek a potrestal ho, avšak
jak ho potrestal, to hoch nezaznamenal. Po dalších
sedmi zápiscích opět následovala zmínka o
„zakázaném místu“; tentokrát indiána a hocha zastihla náhlá
sněhová bouře a zabloudili. Klopýtali po cestě, sníh
byl velmi hluboký a padal na měkkou půdu, která se
otevřela pozdně březnovému slunci, vítr jim foukal
sníh do očí, a najednou „jsme přišli na místo, které
jsem neznal, ale Quamis silně vykřikl a snažil se mě
odtud rychle odvést a já jsem si uvědomil, že jsme
dorazili k potoku, který tekl kolem ostrova s kruhem
kamenů a s věží, avšak tentokrát jsme k němu přišli
ze vzdálenější strany. Jak jsme se tam dostali, nevím,
protože jsme se vydali opačným směrem, na východ,
a měli jsme v úmyslu jít k řece Miskatonic; možná
nás tolik zmátla náhlá vánice. Quamis velmi spěchal
a byl zjevně vyděšený, a proto jsem se ho opět vyptával,
čeho se tak obává, ale on mi odpověděl jako předtím,
že si to můj otec ‚nepřeje‘ – což mělo znamenat, že
nechce, abych chodil na tato místa, třebaže jinak mohu
chodit kamkoli na jeho pozemky, a dokonce můžeme
jít i do Arkhamu, nicméně nesmím se vydat směrem
k Dunwichi a Innsmouthu a nesmím trávit čas v
indiánské vesnici, která je v kopcích za Dunwichem.“
Dál se už o věži nevyskytovaly žádné zmínky,
místo toho zde bylo několik zvláštních odstavců. Tři dny
po zápisu týkajícího se náhlé bouře hoch zaznamenal
náhlou oblevu, která „zbavila zemi sněhu“. Té noci –
jak si zapsal následujícího rána – „mě probudily ze
spaní zvláštní zvuky v kopcích, jako by někdo silně
křičel, a já vstal a šel k východnímu oknu, kde jsem
neviděl nic, potom na jih, kde jsem rovněž neviděl nic;
potom jsem sebral odvahu a vyplížil jsem se ze svého
16





pokoje, prošel chodbou a zaklepal na otcovy dveře, on
však neodpovídal a já jsem měl za to, že mě neslyšel,
takže jsem se odvážil otevřít dveře a vejít do pokoje,
kde jsem šel rovnou k jeho posteli. Velmi mě
rozrušilo, že jsem ho v ní nenašel; zkusil jsem se podívat
z jeho okna na západ a spatřil jsem jakousi modrou
nebo zelenou zář, která svítila nad stromy v kotlině
mezi kopci ležícími západně, což mne velmi udivilo,
protože se zdálo, že právě odtud vycházely a pořád
vycházejí zvuky, které slyším – jako by to byly silné
výkřiky, avšak nebyl to lidský hlas, a dokonce ani hlas
žádného zvířete, které bych znal; zdálo se mi, jak jsem
stál u pootevřeného okna, ztuhlý strachem a údivem,
že jiné podobné hlasy přicházely zdáli ze směru, kde
leží Dunwich nebo Innsmouth, a nesou se vzduchem
jako velká ozvěna až vysoko do nebe. Po krátké chvíli
zvuky ustaly, stejně jako záře na nebi, a já jsem se
vrátil do postele. Když však dnes ráno přišel Quamis,
zeptal jsem se ho, co to v noci dělalo takový hluk,
odpověděl mi, že se mi asi něco zdálo a on že neví, o čem
mluvím, a neměl bych mu o tom nic říkat; já jsem
však trval na svém, ale neřekl jsem mu, co jsem viděl,
protože to vypadalo, že ho má slova zkrušila. Měl jsem
v úmyslu mu říct o svých obavách ohledně otcovy
bezpečnosti, ale podle toho, co Quamis říkal, jsem věděl,
že otec je v domě, spokojeně leží ve svém pokoji a
jako obvykle bude vstávat pozdě, takže jsem nenaléhal,
ale předstíral jsem, že jsem zapomněl, co jsem slyšel
a viděl, přesně tak, jak mi nařídil Quamis, který pak
už vyhlížel klidněji a nevypadal tak rozrušeně.“
Celých dalších čtrnáct dnů se Labanovy zápisky
týkaly všedních záležitostí, jako byly jeho studium
a četba. Pak se znovu objevila tajemná narážka,
stručná a úsečná: „Zvuky podle všeho stále přicházejí ze
západu, ale určitě se ozývají v odpověď na nářek od
východu a severovýchodu, což je směr na Dunwich
nebo k divočině v jeho okolí.“ O čtyři dny později
chlapec opět napsal, že se uložil do postele, ale vzápě-
17





tí vstal, aby se podíval na východ dorůstajícího Měsíce,
a spatřil svého otce venku, mimo dům. „Doprovázel
ho Quamis a oba něco nesli, nepodařilo se mi však
rozpoznat, co to bylo. Za okamžik mi zmizeli za
domem, šli na východ a já šel do otcova pokoje, abych
se za nimi dál díval, ale neviděl jsem je, třebaže jsem
slyšel z lesa otcův hlas.“ Později téže noci ho vzbudily
„jako předtím silné zvuky a já jsem ležel, poslouchal
a usoudil, že někdy zněly jako jakýsi chorál a jindy to
byl monotónní nepříjemný křik“. Podobné zápisky se
objevovaly nějaký čas; tímto způsobem chlapec vylíčil
skoro celý rok.
Předposlední zápis byl velmi podivný. Celou noc
hoch slyšel „silné zvuky“ v kopcích a zdálo se mu, že
tyto hlasy, které se ozývaly z hluboké temnoty, musí
slyšet celý svět, a následujícího rána „jsem Quamise
neviděl, ptal jsem se po něm a bylo mi řečeno, že
‚odešel‘ a už se nevrátí, a navíc že i my před soumrakem
odejdeme a vezmeme si s sebou jen malá zavazadla;
bylo mi řečeno, abych se přichystal. Zdálo se, že si
můj otec velmi přeje odejít, avšak neřekl mi, kam
půjdeme. Usoudil jsem, že do Arkhamu, anebo snad
nejdále do Bostonu či Concordu, neptal jsem se ale
a rychle uposlechl. Nevěděl jsem, co si mám vzít s
sebou, ale pokusil jsem se vybrat takové věci, které bych
mohl potřebovat na návštěvě – jako toaletní potřeby
a podobně. Dost mě překvapoval otcův spěch a jeho
starost o čas, protože rozhodně hodlal opustit dům
nejpozději v předvečer a řekl, že má ‚záležitost, kterou
musí vyřídit,‘ než odejdeme; nicméně si našel čas, aby
se mě několikrát zeptal, jestli jsem připravený, jestli
už mám sbaleno a podobně.“
Poslední zápis v sešitě, který byl několik stran před
koncem, pocházel z onoho odpoledne.
„Můj otec říká, že jedeme do Anglie. Přeplavíme se
přes moře a navštívíme naše příbuzné v té zemi. Nyní
je předvečer a můj otec je téměř připravený.“ K
tomu dodal s téměř furiantským rozmachem pera: „Toto
18





je deník Labana Billingtona, syna Alijaha a Lavinie
Billingtonových, už týden jedenáctiletého.“ Dewart
zavřel knihu poněkud zaraženě, přece však vyvolala
jeho horlivý zájem. Hoch zde nechal se vším, co v
deníku nebylo, velkou záhadu, o níž podle všeho nevěděl
dost na to, aby Dewartovi poskytl jakoukoli stopu.
Stručné vyprávění nicméně představovalo vysvětlení
skutečnosti, že byl dům ponechán i s knihami a papíry,
aniž by se o ně někdo řádně postaral, protože spěšný
odjezd Alijaha a jeho potomka jim nedal dost času,
aby se připravili na dlouhou cestu. Vskutku nic
nenaznačovalo, že Alijah chtěl odjet definitivně; musel
si však uvědomovat, že tomu tak mohlo být, třebaže
toho s sebou vzal jen málo. Dewart opět sáhl po
knize a rychle jí listoval; znovu pročítal některé pasáže,
a tímto způsobem narazil na další tajemný zápis,
kterého si předtím nevšiml, protože byl ztracený vprostřed
pasáže podrobně líčící návštěvu Arkhamu, na které
byl hoch ve společnosti Quamise.
Silně mě zarazilo, když jsem zjistil, že s námi všude
jednali s velkou úctou a zjevným strachem; obchodníci
se chovali poníženěji, než podle mého soudu
obchodníci mají být, a dokonce ani Quamis nebyl nervózní,
jako někdy bývají indiáni v ulicích města. Jednou
nebo dvakrát jsem zaslechl dámy, jak si tichými hlasy
šeptají, a zachytil jsem jméno Billington, které
vyslovovaly tónem, kvůli němuž jsem se začal obávat, že to
není dobré jméno, protože všechny tyto dámy o něm
hovořily s nedůvěrou a pochybnostmi a říkaly to
způsobem, jemuž nebylo možné neporozumět; přinejmenším
se mnou tomu tak bylo, ačkoliv se mohlo zdát – jak
říkal Quamis na cestě domů – že jsem se stal obětí své
fantazie a vlastního strachu.
Nuže, starého Billingtona se místní lidé „báli“ nebo
jim byl nepříjemný, stejně jako komukoliv dalšímu,
kdo s ním byl v nějakém spojení. Tento dodatečný
objev u Dewarta vyvolal bezmála horečné očekávání;
jeho úkol byl zcela odlišný od běžného genealogického
19





pátrání a bylo to cosi mimo běžné chápání; naplněn
touto příchutí tajemství byl Dewart vzrušený a
zmocnilo se ho lovecké nadšení.
Horlivě se začal prohrabovat hromadami papírů
a dokumentů, avšak brzy pocítil bolestné zklamání,
protože se většina z nich týkala stavebního materiálu
a úprav, v některých případech šlo o výpisky z knih,
které si Alijah Billington kupoval od obchodníků
z Londýna, Paříže, Prahy a Říma. Jeho zklamání už
začínalo být velmi hluboké, když tu narazil na ledabyle
perem naškrabaný dokument, čitelný jen zčásti, který
měl poutavý nadpis O zlém čarodějnictví páchaném
v Nové Anglii démony nelidské podoby. Zdálo se, že jde
o opis líčení, jehož originál tu nebyl, a bylo jasné, že
nebyl opsán celý originál a ne všechny věty jsou dosud
čitelné. Nicméně celkově byl dokument čitelný dost
a se značnými nesnázemi jej Dewart dokázal rozluštit.
Četl pomalu, často se zastavoval a přemítal,
fascinován obsahem do takové míry, že si vzal pero a papír
a dokument pracně opsal. Začínal zřejmě uprostřed
originálu.
Abychom nehovořili příliš dlouho o tak strašlivých
věcech, dodám jen, o čem se obvykle vypráví, totiž
o událostech v New Dunwichi před padesáti lety, kdy
byl guvernérem Bradford. Říká se, že jistý Richard
Billington, částečně poučen zlými knihami a částečně
starým kouzelníkem z řadindiánských divochů,
natolik odpadl od pravékřesťanské víry, že se nejen snažil
dosáhnout tělesné nesmrtelnosti, ale také postavil v
lesích velký kruh kamenů, v němž se modlil k ďáblu,
konkrétně k Dagonovi, a se zpěvem prováděl jisté
magické rituály, které jsou podle Písma ohavností. Když
na sebe tento jedinec upoutal pozornost úřadů, popřel
všechny své rouhavé činy, avšak nedlouho poté sám
pocítil velký strach z jakési věci, kterou vyvolal z nebes za
noci. Toho roku došlo k sedmi vraždám v lesích blízko
kamenůRicharda Billingtona; zabití byli rozdrceni
a napůl sežehnuti způsobem zcela nevídaným. Když
20





byl předvolán k soudu, Billington zmizel a už o něm
nikdo nikdy neslyšel. Dva měsíce poté bylo za jedné noci
slyšet kvílení a zpěv bandywampanaugských divochů
v lesích; zdálo se, že strhli kruh kamenů a udělali ještě
mnoho jiných věcí. Jejich náčelníkMisquamacus, týž
starý kouzelník, od něhož seBillington naučil něco ze
svého čarodějnictví, brzy nato přišel do města a řekl
panuBradfordovi poněkud zvláštní věci: zejména že
Billingtonspáchal něco tak zlého, že to nelze jen tak
napravit, a že ho nepochybně sežralo to, co vyvolal
z nebe. Neexistuje prý způsob, jak tu věc, kterou
vyvolal, poslat zpět, takže ji šaman z kmeneWampanaugů
chytil a uvěznil tam, kde byl kruh kamenů.
Zakopali to na tři lokty hluboko a dva napříč a
potom démona začarovali zaklínadly, která znali; zakryli
to...(zde následoval nečitelný řádek) ...vyryté to, čemu
se říkáZnamení Starších. Na to pak... (opět několik
nečitelných slov)...vykopali to z propasti. Starý divoch
potvrdil, že ono místo se nesmí za žádných okolností
narušit, jinak že se démon opět osvobodí, což by se
mohlo stát, kdyby byl plochý kámen seZnamením
Staršíchodstraněn. Na otázku, jak démon vypadal,
siMisquamacus zakryl tvář, z níž byly vidět jen oči,
a podal velmi zvláštní a podrobný popis, podle kterého
byl někdy menší a pevný, podobný velké ropuše zvíci
leckterých svišťů, jindy zase velký mlhavý a beztvarý,
avšak s obličejem, z nějž vyrůstali hadi.
Mělo to jménoOssadagowab, které znamenalo (to
bylo přepsáno na „znamená“)dítě Sadogowaha, jenž
je pokládán za děsivého ducha, o němž Staří říkali, že
přišel z hvězd a dříve byl uctíván v zemích na severu.
Wampanaugové, Nansetové a Nahrigansetové věděli,
jak to přivolat z nebe, ale nikdy to neudělali, protože to
bylo velice zlé. Rovněž věděli, jak se to dá uvěznit, ale
nedokázali to poslat zpátky, odkud to přišlo. Říkalo se,
že staré kmenyLamahů, kteří přebývali pod Velkou
medvědicí a kdysi byli zničeni pro svou zkaženost,
věděly, jak se s tím vypořádat. Mnoho povýšených mužů
21





předstíralo, že mají takové vědění a znají různá další
tajemství, ale nikdo v těchto končinách nedovedl podat
žádný důkaz, že by měl výše řečené znalosti. Vypráví
se, že Ossadogowah se často vracel do nebe z vlastního
rozhodnutí, aniž by ho tam někdo musel odesílat, ale
nemohl se vrátit, leda by jej někdo zavolal.
Tohle všechno vyprávěl starý čarodějMisquamacus
guvernéruBradfordovi, načež starý pahorek v lesích
poblíž vodní nádrže jihozápadně od New Dunwiche
zůstal navždy opuštěný. Vysoký kámen je ale už
dvacet let pryč a pahorek je nápadný tím, že na něm nic
neroste, ani tráva, ani keře. Seriózní lidé pochybují, že
byl zloduchBillington sežrán, jak se domnívají divoši,
tím, co vyvolal z nebe, a kromě toho existují zprávy, že
od těch dob byl viděn na různých místech. Kouzelník
Misquamacusřekl, že věří tomu, že Billington byl vzat;
nedokázal by tvrdit, že tím byl sežrán, jak jiní divoši
věří, ale má za to, žeBillington už není na této zemi,
za což bychom měli vzdát Bohu chválu.
K tomuto podivnému dokumentu byla připojena
poznámka, zjevně naškrabaná ve spěchu: „Viz Rev. Ward
Phillips,Thau. Prod“. Dewart správně usoudil, že šlo
o odkaz na některou z knih na policích, a hned tam
začal svítit lampou a zkoumat názvy knih. Nacházely
se zde knihy pozoruhodně rozličné a většina z nich
mu byla zcela neznámá. Bylo zde LullovoArs Magna
et Ultima, Fluddův Clavis Alchemiae, Liber Ivonis,
dílo Alberta Magna, ArtephiůvKlíč k moudrosti,
Cultes des GoulesComte d’Erletta, De Vermis Mysteriis
od Ludwiga Prinna a mnoho dalších svazků sešlých
stářím, které se týkaly filosofie, thaumaturgie,
démonologie, kabaly, matematiky a podobně. Bylo mezi
nimi i několik děl od Paracelsa a Herma Trismegista,
která nesla známky hojného užívání. Těmito tituly
byl fascinován, avšak rezolutně se rozhodl, že odolá
pokušení je jednu po druhé vytáhnout z polic a
prozkoumat; trvalo nějakou dobu, než se mu podařilo
objevit knihu, kterou hledal, ale nakonec na ni na-
22





razil; byla zastrčená až v rohu na vzdáleném konci
police, poměrně daleko od místa, kde předtím seděl.
Název knihy zněl Thaumaturgické zázraky v
novoanglickém Kanaánu, napsal ji reverend Ward Phillips,
na titulní straně charakterizovaný jako „Pastor
baptistické církve v Arkhamu v Massachusetts-Bay“. Šlo
očividně o reprint starší knihy, protože v ní bylo
uvedeno, že vyšla roku 1801 v Bostonu. Naprosto to nebyla
kniha tenká a Dewart odhadl, že reverend Ward
Phillips, stejně jako mnoho dalších lidí jeho profese, se
nedokázal při rozvíjení svých tezí vyvarovat kázání.
V knize nebyly žádné záložky, a protože se pomalu
blížila půlnoc, Dewart nebyl nijak nadšen vyhlídkou na
to, jak se bude prokousávat knihou, která byla ještě
tištěna s dlouhýms a dalšími zastaralými typografickými
zvyklostmi té doby. Místo toho přišel na rozumné
řešení, že pokud Alijah Billington používal knihu často, na
místech, kde ji často otevíral, mohl nalomit hřbet.
Odnesl si proto knihu i lampu zpět ke stolu, položil lampu
a knihu postavil na její ošoupaný kožený hřbet, aby ji
nechal samu rozevřít; ta se, když jí trochu zatřásl,
skutečně otevřela na místě přibližně ve dvou třetinách.
Gotické písmo, jímž byla kniha vysázena, byť
působilo na pohled zvláštně, přece jen se četlo snáze
než listina, kterou Dewart právě odložil. Nicméně
škrábanice na stránce – „Srov. vypr. Rich.
Billingtona“ – naznačovaly, že nepochybně jde o pasáž, kterou
potřeboval najít. Nebyla dlouhá, nicméně útržkovitá;
nebyla uvedena ničím, co by s ní souviselo, ani po ní
nic takového nenásledovalo; reverend Ward Phillips
zde využil příležitosti a umístil do knihy krátké kázání
o „zlém obcování s démony, služebnými duchy a
dalšími téhož rodu“. Samotná pasáž však byla podivně
znepokojující.
S ohledem na povšechnou hanebnost nemohla
vejít ve známost zpráva hrůznější než ta o paní domu
Dotenové z roduJohna Dotena z Duxbury ze starých
kolonií, která se vynořila z lesů v čase kolem Hromnic
23





roku 1787. Potvrdila, stejně jako její dobří sousedé, že se
to z ní zrodilo, a přísahala, že neví, jak se to přihodilo,
protože to nebylo ani zvíře, ani člověk, ale podobalo
se to monstróznímu netopýrovi s lidskou tváří.
Nevydávalo to žádné zvuky, ale rozhlíželo se to kolem sebe
zlověstnýma očima. Našli se i tací, kdož přísahali, že
se to strašidelně podobalo tváři jednoho dávno
zesnulého, Richarda Bellinghama či Bollinhana, o němž se
tvrdí, že zmizel beze stopy poté, co obcoval s démony
v kraji kolem New Dunwiche. Hrůzný zvířecí člověk byl
zkoumán soudem v Azzizes a z příkazu vrchního šerifa
bylo to čarodějnické stvoření upáleno pátého června
roku 1788.
Dewart si tu pasáž přečetl několikrát; obsahovala
jisté náznaky, třebaže žádné jednoznačně jasné. Za
jakýchkoli obyčejných okolností by smysl těchto
náznaků chyběl, avšak vzhledem k tomu, že pasáž četl
bezprostředně po té, kterou Alijah označil „Vypr. Rich.
Billingtona“, objevení jména „Richard Bellingham
nebo Bollinghan“ neomylně poukazovalo na paralelu
s Richardem Billingtonem. Dewartova představivost
byla vybuzena na nejvyšší míru, ale naneštěstí nebyl
schopen přijít na žádné vysvětlení záhady;
předpokládal, že se snad reverend Ward Phillips mohl domnívat,
že „jakýsi Richard Bellingham“ v případě, že byl
identický s Richardem Billingtonem, nebyl zahuben – ani
„sežrán tím, co vyvolal z nebe“, což byla lidová pověra,
nýbrž se vydal do hlubších lesů poblíž Duxbury, aby
tam páchal zlo a zplodil tam další potomstvo, které
nakonec rozsévalo onu hrůzu, o níž kněz psal.
Naproti tomu období, kdy paní domu Dotenová porodila
své dítě, následovalo méně než sto let po vyhlášených
honech na čarodějnice a dalo se klidně předpokládat,
že pověry z těch dob stále přežívaly mezi
lehkověrnými lidmi, kněžími i laiky, kteří tehdy žili na venkově
v okolí Duxbury a „New Dunnich“, což je dozajista
místo nyní známé jako Dunwich, a tedy v blízkém
sousedství.
24





Vzrušený a povzbuzený pokrokem v pátrání se
Dewart odebral na lůžko a zde okamžitě upadl do spánku,
v němž ho sužovaly podivné sny o podivných
stvořeních podobných hadům a netopýrům, která ho v
nočních hodinách zaměstnávala způsobem, o němž se
domníval, že to bylo v jejich moci. Spal však nerušeně,
pokud nepočítáme krátké procitnutí hodinu po
půlnoci, kdy chvíli ležel přesvědčen, že se na něho někdo
shůry dívá. Tuto představu však snadno zaplašil a opět
usnul.
Znatelně osvěžen spánkem Ambrose Dewart
ráno vyrazil s tím, že se pokusí zjistit co možná nejvíce
o svém předku Alijahovi z dalších zdrojů mimo
knihovnu. Jel do Arkhamu, který coby městské centrum vždy
rád srovnával s jistými starými vesnicemi a
městečky v Anglii; velmi ho těšily domy s mansardovými
střechami a strašidelnými podkrovními pokoji,
vchody osázené okny v podobě lunet a rovné postranní
uličky podél řeky Miskatonic vedoucí ze zapadlých
ulic do dlouho zapomenutých dvorů. Své pátrání
začal v knihovně Miskatonické univerzity, kde vyhledal
pečlivě archivované svazky listůArkham Advertiser
aArkham Gazette z doby před sto lety.
Ráno bylo jasné a svěží a Dewart měl dostatek času.
V mnoha ohledech byl Dewart zatvrzelý kutil; do
každého úkolu se pouštěl s velkou horlivostí, avšak jen
zřídka se mu jej podařilo dokončit. Usadil se v dobře
osvětleném koutě, kde měl čtenářský stůl jen pro sebe,
a začal zvolna procházet noviny z dob svého praděda,
které byly plné podivných věcí, jež přitahovaly jeho
pozornost a jejichž vinou se mnohokrát odchýlil od
svého úkolu. Prohlédl si noviny za několik měsíců, než
narazil na jméno svého předka, což se stalo náhodou,
protože zatímco prohledával sloupce novinového
textu, našel ho pod dopisem vydavateli, který byl úsečný
a poněkud nezdvořilý.
Pane, pobouřila mě poznámka ve vašich novinách,
kterou učinil jakýsi pan John Druven, o jisté knize reve-
25





renda Warda Phillipse z Arkhamu. Druven tuto knihu
chválí. Je mi známo, že je zvykem kupit pěkná slova
na pány v klerice, ale pan John Druven nemohl udělat
rev. Wardu Phillipsovi lepší službu než upozornit na to,
že jsou jisté věci, jež je lépe nechat na pokoji a nemluvit
o nich veřejně. K vašim službám, Alijah Billington.
Dewart okamžitě začal hledat odpověď na tento
dopis. Nalezl ji v novinách z následujícího týdne.
Pane, tento údajný protestant, Alijah Billington, ví,
o čem píše. Četl onu knihu, jsem mu zavázán a jsem
proto dvojnásob jeho oddaným služebníkem. Ve jménu
Božím, rev. Ward Phillips.
Od Alijaha tam nebylo již ani slovo po mnoho
následujících týdnů. Dewart podrobně prozkoumal noviny,
zda v nich není další dopis. Rev. Ward Phillips nebyl
vzdor všemu kázání ve své knize zřejmě o nic méně
odvážný než Alijah Billington. Teprve po několika
hodinách – a také po několika ročnících Advertiseru
iGazette – se před Dewartovými zraky objevila další
zmínka o tomto jménu. Tentokrát to byla jen stručná
zpráva.
Vrchní šerif doručil Alijahu Billingtonovi do jeho
domu za Aylesbury Pike výzvu, aby upustil od záležitostí,
které provozuje v noci, a zvláště aby utichly zvuky, které
se odtud ozývají. Pan Billington podal žádost o slyšení
u okresního soudu při zasedání v Arkhamu příští měsíc.
Potom nic nenásledovalo, dokud se Alijah
Billington neobjevil před úředníky.
Obviněný Alijah Billington vypověděl, že se
nezabýval žádnými záležitostmi v noci, nedělal hluk ani
nestál za tím, že by se nějaké zvuky ozývaly, a že jednal
v souladu se zákony, a popřel, že by mu kdokoli mohl
dokázat něco jiného. Představil se jako oběť
pověrčivých lidí, kteří se mu snaží dělat potíže a nechápou, že
žije od smrti své oplakávané ženy osaměle už sedm let.
Několikrát se zvoláním vznesl požadavek, aby ten, kdo
ho obviňuje, byl přiveden, nebo aby se postavil a čelil
mu tváří v tvář, ale ukázalo se, že žalobce se zdráhá
26





nebo se nechce takto objevit, a protože nikdo nepřišel,
řečený Alijah Billington se zdál být očištěn a bylo mu
řečeno, že nemusí dbát výzvy, která mu byla vrchním
šerifem doručena.
Bylo jasné, že „zvuky“, o nichž hovořil hoch, Laban,
ve svém deníku, nebyly plodem jeho představivosti.
Toto líčení nicméně opět naznačovalo, že ti, kdo
podali stížnost na Alijaha Billingtona, se s ním báli setkat
osobně; na tomto náznaku bylo víc než jen obvyklá
neochota těch, kdo dělají druhým potíže, postavit se před
oběť své podlosti. Pokud hoch slyšel zvuky a žalobce
také, pak je jistě slyšeli i další; nikdo však nemohl
označit Alijaha Billingtona za jejich původce, i
kdyby připustil, že ony zvuky slyšel. K Billingtonovi měli
lidé zjevně respekt, pokud se ho rovnou nebáli; byl
to rázný, odvážný muž, který neváhal být agresivní,
zvláště když se bránil. Dewart to pokládal za dosti
chvályhodné, ale byl také stále víc vzrušen
prohlubujícím se tajemstvím. Cítil, že záležitost se zvuky by
spíše mohla mít pokračování, než že by se na ni teď
v novinách zapomnělo, a také tomu tak skutečně bylo.
Ani ne o měsíc později se v Gazette objevil
impertinentní dopis od jistého Johna Druvena,
pravděpodobně téhož gentlemana, který psal o knize reverenda
Warda Phillipse a který pochopitelně mohl být
uražen úsečnou kritikou svého článku dost na to, aby
se zajímal o vývoj Billingtonových potíží s vrchním
šerifem.
Pane, měl jsem příležitost vydat se pěšky na západ
a severozápad od Arkhamu tento týden a v zalesněné
krajině blízko Aylesbury Pike, tedy v oblasti známé
jako Billingtonův les, mě zastihla tma, a zatímco jsem se
snažil najít cestu, všiml jsem si krátce poté, co se
setmělo, strašného rámusu, jehož původ jsem si nebyl s to
vysvětlit; zdálo se, že vychází od bažiny za domem
pana Alijaha Billingtona. Poslouchal jsem nějakou
dobu zmíněný hluk, jenž mě silně vyděsil, protože se
nejednou zdálo, jako by se podobal nářku nějakého
27





stvoření, které je nemocné nebo trpí, a ani kdybych
věděl, kterou cestou se vydat, nešel bych oním
směrem, tak silné bylo mé rozrušení i můj strach. Tyto
zvuky pokračovaly přibližně půl hodiny nebo i o
něco málo déle, a pak ustaly. Poté se rozhostilo úplné
ticho a já šel svou cestou. Váš oddaný služebník, John
Druven .
Dewart s jistotou očekával, že to vyvolá rozzuřenou
odpověď jeho předka, avšak míjely týdny a v novinách
se nic neobjevovalo. Jakási opozice vůči Billingtonovi
se nicméně zdála krystalizovat, protože Billington se
sice nijak nevyjádřil, ale reverend Ward Phillips v
novinách zveřejnil otevřený dopis, jímž se dobrovolně
přihlásil, že povede vyšetřovací komisi, která by se
zaměřila na místo, kde se ozývají ony zvuky, se záměrem
objevit, co zvuky způsobuje, a okamžitě jim učinit
přítrž. Zjevně to mělo vyprovokovat Billingtona, což se
také stalo. Ignoroval jak kněze, tak novináře, a jeho
odpověď měla podobu veřejného oznámení:
Kdokoli a každý, kdo bude přistižen, jak
neoprávněně vstoupil na pozemky známé jako Billingtonovy
lesy nebo kteroukoli přilehlou polnost či pastvinu
náležitě a zákonně přiléhající k řečeným Billingtonovým
lesům, bude zadržen jako nepovolaná osoba, uvězněn
a souzen. Alijah Billington se dnes objevil na úřadu
a vypověděl, že na jeho pozemky je zakázáno
vstupovat, lovit zde nebo se tam potloukat a podobně úmyslně
rušit.
To vyvolalo okamžitou reakci reverenda Warda
Phillipse, který napsal, že „by se mohlo zdát, že náš soused,
Alijah Billington, není nakloněn žádnému
vyšetřování oněch zvuků a přeje si je zkrotit jen on sám“. Svůj
vychytrale formulovaný dopis zakončil přímým
výpadem a zeptal se Alijaha Billingtona, proč se „bojí“, že
by zvuky a jejich zdroj staly předmětem vyšetřování
nebo že by umlkly.
Alijaha nicméně neurazila pouhá vychytralost.
Brzy odpověděl, že naprosto nemá v úmyslu nechat se
28





urážet „všemi a kdekým“, nemá žádný důvod věřit, že
samozvanec „reverend Ward Phillips nebo jeho
chráněnec pan John Druven“ by byli v jakémkoli ohledu
kompetentní zahájit takové vyšetřování; a poté
zaútočil na ty, kdo tvrdili, že slyší zvuky.
A co se těchto osob týká, jistě by neuškodilo prošetřit,
co kde dělaly v tu noční hodinu, kdy jsou slušní lidé
v posteli, anebo přinejmenším ve vlastním domě a
nepotulují se krajem pod pláštíkem tmy, jen Bůh ví, kvůli
jakým rozkoším či skutkům. Nenabízejí žádné důkazy,
že by cokoliv slyšely. Pisatel Druven hlasitě vykřikuje,
že slyšel zvuky; nezmiňuje se však o nikom, kdo by ho
doprovázel. Byli i tací, skoro před sto lety, kdo
fantazírovali, že slyší hlasy a obviňovali nevinné muže i ženy,
kteří pak byli odsouzeni k příšerné smrti jako
čarodějové a čarodějnice; a důkazy neměli žádné. Je snad
Druven tak dobře obeznámen se zvuky venkova v noci,
aby rozpoznal rozdíl mezi „nářkem nějakého stvoření,
které má bolesti“ a bučením býka nebo krávy, která
hledá ztracené tele, nebo mnoha dalšími podobnými
zvuky? Bylo by lepší, kdyby si on a lidé jeho druhu
raději dávali pozor na jazyk a nenechali se klamat tím,
co slyší, a nedívali se na něco, co si Bůh nepřeje, aby
bylo viděno.
Byl to vskutku dvojznačný dopis. Billington se
předtím Boha jako svědka nedovolával a jeho dopis,
třebaže v některých ohledech sarkastický, nicméně nesl
známky toho, že byl psán spěšně a bez promyšleného
úsudku. Krátce řečeno, Billington se vystavil útoku
a musel čekat, že na něho zaútočí, což se také
stalo, a to jak ze strany reverenda Warda Phillipse, tak
Johna Druvena.
Duchovní napsal, skoro tak úsečně jako původně
Billington, že je „vskutku šťasten a děkuje Bohu,
že onen člověk, Billington, zjevně uznává existenci
rozličných věcí, které Bůh neurčil lidským zrakům,
a jen doufá, že na ně řečený Billington sám
nehleděl“.
29










John Druven se nicméně Alijahovi vysmíval.
„Nevěděl jsem, že soused Billington chová býky, krávy
a telata, s jejichž hlasy je pisatel dobře obeznámen,
neboť mezi nimi vyrostl. Rovněž tvrdí, že neslyšel hlas
býka, krávy nebo telete ani jiného mu známého
zvířete. A zvuky se ozývají, to nelze popřít, protože jsem je
slyšel, podobně jako další lidé.“ A tak dále, podobným
tónem.
Dalo se čekat, že Billington nějak odpoví, ale
neučinil tak. Dál se neobjevilo nic, co by neslo jeho podpis,
avšak o tři měsíce později Gazette otiskl Druvenovo
uštěpačné sdělení, že obdržel pozvání, aby vyšetřoval
Billingtonovy lesy po libosti, sám anebo se společníky,
a Billington že jen požaduje, aby byl oficiálně
informován o tom, že Druven má v úmyslu tak učinit, aby
mohl dát patřičné příkazy a Druven nebyl obtěžován
jako nepovolaná osoba. Druven vyjádřil svůj záměr
přijmout Billingtonovo pozvání v příhodném čase.
Pak nějakou dobu nic.
A poté následovala řada strašidelných článků, které
byly v průběhu týdnů stále poplašnější. První novinový
článek působil nevinně. Informoval jen, že pan John
Druven, příležitostně zaměstnaný u těchto novin,
nedodal svůj text do novin dostatečně včas, aby se mohl
v novinách objevit tento týden, a pravděpodobně jej
bude mít připravený na vydání v týdnu následujícím.
„Příští týden“ nicméně listGazette uveřejnil poněkud
delší článek, ve kterém se uvádělo, že Johna
Druvena nebylo možné nikde nalézt. „Nebyl ve svém bytě
na River Street a nyní probíhá vyšetřování, které by
mělo zjistit, kde se nachází.“ O týden
pozdějiGazetteodhalil, že chybějící článek, který Druven přislíbil
zaslat, měla být reportáž z návštěvy, kterou vykonal
v Billingtonově domě a lesích ve společnosti
reverenda Warda Phillipse a Deliverance Westrippa. Jeho
společníci mohou dosvědčit, že se od Billingtona
vrátili. Avšak té noci podle jeho bytné Druven odešel
z domu. Neodpovídal na otázky, kam jde. Na dotazy
31





ohledně vyšetřování zvuků v Billingtonových lesích
reverend Phillips a Deliverance Westripp odpovídali, že
si nemohou vzpomenout na nic kromě toho, že jejich
hostitel k nim byl velmi zdvořilý, a dokonce jim
podával oběd, který připravil jeho sluha, indián Quamis.
Vrchní šerif nyní vyšetřoval zmizení Johna Druvena.
Ani po čtyřech týdnech se o Druvenovi nevědělo nic
nového.
Podobně i pátý týden.
Od té doby ticho, jen po vypršení tří měsíců list
připustil, že vrchní šerif už nadále nevyšetřuje podivné
zmizení Johna Druvena.
O Billingtonovi nepadlo ani slovo. Celá záležitost se
zvuky v Billingtonových lesích se zdála být opuštěna
s rozhodností a odhodláním. Ani nové články nebo
rubrika s dopisy neobsahovaly Billingtonovo jméno.
Šest měsíců po Druvenově zmizení však události
nabraly překvapivé tempo a Dewart si intenzivně
uvědomoval zdrženlivost zjevnou v tom, jak noviny
pojednávaly o událostech té doby, událostech, které by
se v jeho době dostaly na první stranu pod vzrušujícími
titulky. Během období tří týdnů zabíraly nejdůležitější
místo v Gazette i Advertiseru čtyři odlišné příběhy.
První příběh se týkal objevení ošklivě roztrhaného
a znetvořeného těla na břehu moře v blízkém okolí
přístavního města Innsmouthu v ústí řeky Manuxet.
Ostatky byly identifikovány jako tělo Johna Druvena.
„Věří se, že pan Druven se možná vydal na moře a
utržil zranění při ztroskotání lodě, v níž se plavil. Když byl
nalezen, byl mrtev již několik dní. Naposledy o něm
bylo známo, že pobýval před půl rokem v Arkhamu,
a od té doby po něm nebylo ani vidu ani slechu. Zdá
se, že prošel mnoha tělesnými útrapami, protože měl
nepřirozeně strhanou tvář a mnoho zlomených kostí.“
Druhé líčení se týkalo Dewartova předka,
všudypřítomného Alijaha Billingtona. Bylo dáno na vědomost,
že Billington a jeho syn Laban odcestovali navštívit
příbuzné v Anglii.
32





O týden později se indián Quamis, který sloužil
Alijahovi, „měl dostavit k vrchnímu šerifovi k výslechu,
ale nebylo ho možné nalézt. Dva soudní zmocněnci
se vydali do domu Alijaha Billingtona, leč nenašli zde
nikoho. Dům byl zamčený a zapečetěný a oni do něj
nemohli vstoupit bez povolení, které neměli.“
Pátrání mezi zbylými indiány na dunwichském venkově
severozápadně od Arkhamu neposkytlo žádné další
informace; indiáni nevěděli o Quamisovi nic a dva z nich
„popírali, že by někdo takový jako Quamis pocházel
od nich, nebo že by někdo takový vůbec existoval“.
Nakonec vrchní šerif uveřejnil fragment dopisu,
který Druven začal psát večer v den svého podivného
a nevysvětlitelného zmizení, tedy přibližně před sedmi
měsíci. Byl adresován reverendu Wardu Phillipsovi
a nesl podle líčení v Gazette „známky spěchu“.
Dopis objevila domácí a byl odevzdán vrchnímu šerifovi,
který připustil jeho existenci až nyní.Gazette dopis
otiskla.
Reverendu Wardu Phillipsovi
Baptistická církev
French Hill v Arkhamu
Můj vážený příteli,
byl jsem přemožen pocitem tak hlubokého
odcizení, až by se mohlo zdát, že moje vzpomínky na
události, jichž svědky jsme toho odpoledne byli, začínají
slábnout. Shledávám nemožným si na to vzpomenout,
a nadto jsem nyní nucen přemýšlet více o našem
někdejším hostiteli, obávaném Billingtonovi, jako by mne
něco nutkalo se k němu vypravit, a uvažuji, zda obavy,
že mohl nějakými magickými úkony uřknout jídlo,
které jsme pozřeli, a tak oslabit naši paměť, byly opravdu
zbytečně nepřátelské. Nesmýšlejte o mně zle, můj
dobrý příteli, ale usilovně se snažím vybavit si, co jsme to
vlastně viděli v kruhu z kamenů v lesích, a s každým
dalším okamžikem moje vzpomínky slábnou...
33





Zde dopis končil; dál už tam nebylo nic. Gazette
jej otiskla v podobě, v jaké byl nalezen, a vydavatel
z něj ani nechtěl vyvozovat žádné závěry. Vrchní šerif
řekl jen tolik, že Alijah Billington by měl být po svém
návratu vyslechnut, a to bylo všechno. Následně se
objevilo oznámení o pohřbu nešťastného Druvena a poté
dopis od reverenda Warda Phillipse, který sděloval,
že členové jeho farnosti žijící na odlehlém venkově
poblíž Billingtonova lesa ho informovali, že když
Alijah Billington odcestoval do zámoří, nejsou již nyní
za nocí slyšet ony zvuky.
O Billingtonovi se v dalších šesti měsících
neobjevila žádná další zmínka; na tomto místě Dewart
skončil s prohlížením. Vzdor tomu, že jej toto
pátrání fascinovalo, začínal mít unavené oči. Navíc už
přicházel podvečer a Dewart úplně zapomněl na oběd,
a tak třebaže neměl hlad, usoudil, že by měl přestat
přehnaně namáhat svůj zrak. Byl poněkud zmatený
vyprávěními, která četl. V jistém smyslu byl zklamaný,
čekal, že narazí na něco konkrétnějšího, ale ve všem,
co četl, byla jistá nejasnost, takřka mystická mlhavost,
dokonce ještě obtížněji uchopitelná než ony tajemné
fragmenty, které nalezl v listinách v knihovně Alijaha
Billingtona. Novinové zprávy samy nabízely jen málo
jednoznačných faktů. Vskutku, existovala jen jediná
skutečná opora, deník chlapce Labana, který
dokazoval, že ti, kdo obviňovali Alijaha Billingtona, skutečně
v noci slyšeli v Billingtonově lese zvuky. Kromě toho
byl Billington vylíčen jako přinejmenším poloviční
lotr, vzteklý a prudký, který druhé takřka šikanoval
a nebál se čelit těm, kdož ho napadali. Z každého
střetnutí se dostal poměrně dobře, třebaže ho reverend
Ward Phillips jednou či dvakrát výmluvně zasáhl.
Nemohlo být pochyb, že kniha zmiňovaná v článku, proti


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.