načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Strážci světla – Abby Geniová

Strážci světla
-11%
sleva

Elektronická kniha: Strážci světla
Autor: Abby Geniová

– Ne nadarmo se Farallonským ostrovům říká „ostrovy mrtvých“ — každý, kdo na ně zavítá, se musí smířit s tím, že už se možná nevrátí. – Fotografka přírodních scenerií Miranda se rozhodne strávit rok na Farallonských ostrovech, proslulých ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 177
+
-
5,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 325
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The lightkeepers ... přeložila Anna Halfarová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7625-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ne nadarmo se Farallonským ostrovům říká „ostrovy mrtvých“ — každý, kdo na ně zavítá, se musí smířit s tím, že už se možná nevrátí.
Fotografka přírodních scenerií Miranda se rozhodne strávit rok na Farallonských ostrovech, proslulých svou krásou, ale i nebezpečností. Na neobydlené ostrovy je vstup možný jen na zvláštní 
povolení, a tak jedinými Mirandinými společníky jsou biologové, kteří v drsných podmínkách zkoumají pozoruhodnou místní faunu — početnou rybí populaci, žraločí hejna, velryby i přemnožené ptactvo.
Miranda je svým novým působištěm uchvácena, ale zároveň jí začíná docházet, že strávit rok mimo civilizaci bude náročnější, než si představovala. Zdá se, že každý na ostrovy před něčím utíká a že před ostatními skrývá nějaké tajemství. Když pak jeden z vědců nečekaně zemře, vyvstává otázka, jestli padl za oběť pouze nehostinným „ostrovům mrtvých“, nebo některému z jejich dočasných obyvatel. Z ostrovů ovšem není kam utéct a nezbývá než s neustálou hrozbou smrti pokračovat den za dnem dál…

Zařazeno v kategoriích
Abby Geniová - další tituly autora:
Strážci světla Strážci světla
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

strážci světla

ABBY GENIOVÁ

ABBY GENIOVÁ

host

Nehostinné Farallonské ostrovy slouží jako jeviště pro

děsivé a poutavé dobrodružství mistrovské vypravěčky.

Publishers Weekly

Abby Geniová

vystudovala kreativní psaní na Oberlin

College a University of Iowa. S knihou

Strážci světla v roce 2016 zvítězila v sou

těži debutů knih kupectví Barnes & No

ble a získala cenu Chicago Review of

Books za nejlepší román. Věnuje se také

psaní povídek, obdržela za ně první

místo v soutěži časopisu Glimmer Train.

V roce 2013 vydala sbírku povídek The

Last Animal, se kterou se probojovala

mezi finalisty knižní ceny Orion.

Ne nadarmo se Farallonským

ostrovům říká ostrovy Mrtvých —

každý, kdo na ně zavítá, se musí

smířit s tím, že už se možná nevrátí

Fotografka přírodních scenerií Miranda

se rozhodne strávit rok na Farallonech.

Na tyto krásné, ale nebezpečné ostrovy

je vstup možný jen na zvláštní povolení,

a tak jedinými Mirandinými společníky

jsou biologové, kteří v drsných pod

mínkách studují pozoruhodnou místní

faunu — žraloky, hejna velryb, rypouše,

krvelačné racky, alkouny i přemnožené

myši.

Miranda si své nové působiště za

miluje, ale zároveň si začíná uvědomo

vat, že strávit rok mimo civilizaci bude

náročnější, než si představovala. Když

jeden z vědců nečekaně zemře, vyvstává

otázka, jestli padl za oběť pouze nehos

tinným ostrovům Mrtvých, nebo někte

rému z jejich dočasných obyvatel. Z os

trovů ovšem není kam utéct a nezbývá,

než s ne ustálou hrozbou smrti pokračo

vat den za dnem dál...

Zčásti příběh o záhadné smrti, zčásti psychologický thriller

a do značné míry i oslavná óda na jednu z nejdivočejších krajin

západního světa. Tento temný, podmanivý román každopádně

představuje ambiciózní debut, který stojí za pozornost.

Chicago Tribune

Jedinečný román Abby Geniové je stejně nelítostný, osobitý

a chladnokrevně nádherný jako ostrovy, které autorka popisuje...

Strážci světla jsou znepokojivý, brutální, krví a deštěm prosycený

příběh o lidech vydaných napospas přírodě.

Chicago Review of Books

Abby Geniová je nedostižná ve schopnosti popsat přírodu tak,

že působí až fotograficky přesně a zároveň ve čtenářích citově

rezonuje. Divokost přírody, lidská nepředvídatelnost a rafinovaný

styl se v textu splétají do závratně úchvatné tapiserie.

Kirkus Reviews

Foto © Dan Kelleghan

329 Kč

isbn 978-80-7577-625-9

prolog

sezona

žraloků

1

2

3

4

5

6

7

8

sezona

velryb

9

10

11

12

13

14

15

16

17

sezona

tuleňů

18

19

20

21

22

23

24

25

26

27

28

29

30

sezona

ptáků



ABBY GENIOVÁ

strážci

světla


ABBY GENIOVÁ


ABBY GENIOVÁ

strážci

světla

Brno 2018


The Lightkeepers

Copyright © 2016 Abby Geni

Cover photo by Berke/Shutterstock.com

Translation © Anna Halfarová, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-717-1 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-718-8 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-719-5 (Formát MobiPocket)


Scottovi



9

prolog

Ptáci bojovně pokřikují. Miranda vidí, jak se k ní otáčí

hej no racků. Bílé peří. Lesklé zobáky. Šílené oči. Má s nimi

své zkušenosti, ví, jakého násilí jsou schopni, a je jí oka­

mžitě jasné, k čemu se chystají. Pohybují se v útočné for­

maci, obkličují ji jako bombardéry naváděné na cíl.

Miranda je na cestě k trajektu. Zrychlí, dlouhými kroky

zdolává kopec, batoh se jí pohupuje na zádech. Loď má

zpoždění, což není žádné překvapení. Vždycky má zpož­

dění. Je to jedna z mála konstant na ostrovech.

Vzduchem se nese šplouchání vln. Souostroví je dnes za­

halené v oparu. V letních měsících jsou zde mlhy poměrně

časté. Odpoledne tu zřídka bývají vlahá a zlatavá, nikdo se

tu neopaluje. Obzor je zamžený, slunce připomíná navlhlý

dětský větrník. Miranda narazí na úsek, kde se drolí ka­

mení, klouže jí to a smeká se. Nemůže se dočkat, až bude

pryč, ale musí být při smyslech a našlapovat opatrně. Ces­

tou ji brzdí hnízda a ptáčata. Racci pokryli každý kousíček

trávy a žuly, zem jako by byla zasněžená. Uprostřed toho


10

všeho stojí Miranda, nepatřičná, jako osamocená borovi­

ce v bílém poli.

Ptáci nejsou tiší společníci. Šelestí křídly. Písklata skře­

hotají, protože chtějí nakrmit. Rodiče jim rozhořčeně od­ povídají. Čas od času vypukne roztržka, hádka o teritorium,

třepotání křídel, sprška krve. Ani Mirandu nic nechrání

před jejich majetnickou, fanatickou úzkostí. Několik racků

ji sleduje od té doby, co opustila bezpečí domu. Co nevidět

zaútočí. Roztažená křídla, zářící oči. Přilétají blíž a blíž.

Ale Miranda se připravila. Navlékla si tlusté kožené ru­

kavice, aby si před nálety racků chránila co největší část

těla. Okolo kotníků má upevněný obojek proti parazitům,

aby se jí na kůži nedostali ptačí roztoči. Maska na tváři jí pomáhá snést zápach čpavku z guána. Na hlavu si nemo­

torně nasadila ochrannou přilbu a pod ni jako dodatečnou

tlumicí vrstvu ještě pletenou čepici. Je zabalená do ponča,

už pošpiněného mazlavým trusem, který na ni racci na­

mířili a vypálili jako zbraň. Až se objeví loď, všechno to ze

sebe shodí. Zbaví se svého oblečení jako špion, který se převléká do jiného kostýmu — stáhne si paruku a vyndá

falešné zuby, odepne pistoli a uteče ze scény, za chvilku

nebude přitahovat žádnou pozornost, bude jen další tváří

v davu.

Starou krosnu má napěchovanou, ale žádný velký ma­

jetek v ní nemá. Sbírku mušlí. Papuchalčí pírko pro štěstí.

Žraločí zub, drobný a zoubkovaný. Je zvláštní odcházet od­

sud jen s batohem, po takové době, kterou tady strávila.

Ale věci tu dlouho nevydrží. Džíny, které si s sebou kdysi

dávno přivezla, se rozpadly. Knížky napadla plíseň. Ergono­

mický polštář je plný myších bobků. Jediné, co se jí poda­ řilo uchránit — za cenu značného úsilí, kdy musela použít

vodotěsné vaky a zapojit veškerou svou inteligenci a opatr­

nost —, jsou tři digitální fotoaparáty, jeden velkoformátový přístroj a několik krabic s nevyvolanými filmy. To jsou její poklady. Na fotografiích zachycovala ostrovy ve všech je­

jich náladách, od křišťálově čistého jasu zimního slunce po divoké podzimní bouře. Ostrovů je tu víc než tucet. Mi­

randa zvěčnila každý z nich. Čokoládový úlomek, tmavý ob­

rys na pozadí jiskřivého oceánu. Mohutný pahorek zvaný Homole cukru. Ostrůvky Opilého strýčka vystrkující z vln své holé hlavičky. A zdejší lidi. Těch pár, co tu zbyli. Ty taky

vyfotila.

Úder přijde bez varování. Racek narazí Mirandě do spán­

ku a ona zavrávorá. Vykřikne, helma se jí sveze k očím.

Okolo ramen jí s ohlušujícím rámusem pleskají křídla. Ani

racek nevyvázne bez zranění, očividně zmatený se zhroutí k zemi. Miranda se nezastaví. Roztřesená a rozcuchaná po­ kračuje dál k vodě. Ví, že na otevřeném prostranství se ne­ smí zastavit. Vystoupá na útes a sotva přitom popadá dech, konečně dosáhne hřebene.

Víc než deset metrů od břehu se vznáší stěna z husté

mlhy. Spirály mlžného oparu se svíjejí nad oceánem jako dýmající řeřavé uhlíky. Miranda si upraví helmu. Ptáci si

teď udržují odstup, přeskupují se, váhají. Vřískají výhrůžky

a varování. Miranda koutkem oka vnímá, jak hrozivé stíny plachtí a řítí se dolů.

Pak se nad vodou ozve burácení motoru. Přes povyk

racků ho skoro nejde slyšet. Miranda sleduje, jak se příď

lodi pomalu vynořuje z mlhy. Její zjevení má v sobě něco

neohroženého, jako by to byl výstup v kouzelnickém před­ stavení. Vypadá to, jako když se loď v bolestech rodí, vy­

nořuje se odnikud, z mlhy, ze snů. Miranda téměř proti své vůli zvedne obě ruce nad hlavu a začne zoufale mávat. Plavidlo je pořád moc daleko na to, aby poznala, jestli jí kapitán Joe zamával zpátky. Pozoruje, jak se loď valí příbo­

jem. Okolo ní víří vřeštící racci. Nevzdali se. Svou nenávist budou dávat najevo až do hořkého konce. Miranda ví, co by jí udělali, kdyby měli příležitost. Ví, jak nebezpečné můžou

tyhle ostrovy být. Ví to líp než kdokoliv jiný.

Za půl hodiny už je Miranda na trajektu. Jako vždycky

ji rychle dostihne mořská nemoc, a tak se opře o zábradlí, cítí, jak se jí žaludek zvedá v rytmu pohupující se paluby.

Je připravena odjet, poprvé za celý rok je připravena opus­

tit ostrovy. Od břehu ji dělí šest metrů a celý svět. Kapitán

Joe se na lodi činí, provádí záhadné námořnické manévry:

odvíjí lano, posouvá páku, zkouší odolnost zástrčky. Trajekt se kodrcá od břehu a oceán se točí, krouží okolo vlastní osy. Z téhle perspektivy vypadá krajina úplně jinak, ostrovy jsou malé, mlha připomíná jemnou záclonku, ptáci působí

křehce a neškodně jako skládanka origami. Miranda zadrží

dech, na pocit bezpečí si odvykla.

Sundala si obojky proti parazitům, pončo, helmu a mas­

ku. Ale přesto má nepříjemný pocit, že její oblečení — pra­

covní boty s ocelovou špičkou, pletená čepice a mužská bunda, kterou si přivlastnila na památku — nevypadá úplně normálně. Její oděv se nehodí nikam jinam než na

Faral lony. V Kalifornii si o ní asi budou myslet, že je bez­

domovec. Kolemjdoucí ji budou litovat a budou jí nabízet drobné. Kdyby jenom věděli.

Loď krájí vodu před sebou. Stopa, která za ní zůstává,

naznačuje cestu zpátky ke břehu. Miranda chce pozoro­ vat ostrovy ztrácející se v dálce, dokud je nepohltí mlha.

So uostroví je sbírka ostrůvků, drobné seskupení, tečka na mapě. Jihovýchodní Farallon je jako jediný z nich oby­ vatelný. Nachází se na něm pás zeleně, v něm stojí chata, a taky maják, lodě a dva stromky hrdě vzdorující větru, jejichž koruny se v touze po společnosti pro lnuly. Okolo

tohoto ústředního ostrova jsou rozeseté skulptury z ho­

lého kamene, tak nepatrné, že se na nich rostliny neuchytí.


13

Buší do nich vlnobití a zdobí je svijonožci. Loď se vzdaluje

od břehu, Miranda se kousne do rtu. Trochu doufá, že za­

hlédne lidskou postavu, jak na kraji útesu čeká, až bude

moct Mirandu vyprovodit a zamávat jí na rozloučenou. Ale po tom všem, co se přihodilo, by měla vědět, že se to ne­ stane. Nikdo tam nestojí. Ostrovy vypadají opuštěně. Proti

hradbě mraků vystupuje černý a nehybný maják. Chata

skoro není vidět, schovává se za úbočím.

Vlny jsou vyšší a vyšší, vzdouvají se pod trupem lodi.

Otevře se výhled na Sedlo, kde se to hemží lachtany, někteří

leží na sobě a pospávají, další směšně poskakují po pláži.

Trajekt se brzy ponoří do mlhy. Kapitán Joe si uvnitř pří­

střešku prozpěvuje, veselou melodii odnáší vítr. Miranda sleduje, jak jsou ostrovy čím dál éteričtější a zastřenější.

Opar je zbavuje ostrých hran, rozmazává jejich obrysy.

Miranda přimhouří oči a naposled se zadívá na pobřeží.

Chvíli má pocit, jako by ona sama byla loď, která škube

řetězem od kotvy. Za posledních dvanáct měsíců ji k sou­

ostroví připoutal pořádný kus železných článků. Během té doby se změnila jako loď ukotvená v přístavu — pokryla ji rez, ošlehaly ji vlny, proděravěl se jí trup, je špinavá a do­ bitá k nepoznání. Teď cítí, jak se řetěz natahuje. Napíná se za hranici možností, bolí to. Až sebou nakonec škubne

a v polovině se přetrhne. Když se řetěz podvolí, Miranda

málem omdlí.

Poslední rok každé ráno poslouchala, jak si Galen dů­

kladně odplivává do umyvadla. Stála s Charlene u sporáku

a uchichtávala se, když na pánvičku do míchaných vajec

od mořských ptáků sypaly všemožné koření ze spižírny

v marné snaze, aby snídaně chutnala aspoň trochu míň po

rybině. Chodívala na procházky s Mickem, kroužili spolu

okolo pobřeží. Čekala u hlavního vchodu a sledovala Fo­

resta, jak si pečlivě zavazuje tkaničky, trvalo mu to o deset

minut déle než ostatním, jako by na přesnosti každého

uzlu závisel osud světa. Miranda zná všechny jejich zvlášt­

nosti. Ví, že když se Galen směje, mhouří oči a pusu má tak

doširoka otevřenou, že je vidět každá plomba. Ví, že si Lucy

brouká ve spánku, hodinu za hodinou, ve ztichlé chatě je to

zřetelně slyšet. Pamatuje si zemitý a ostrý pach Andrewova

potu. Přesně ví, jak široké jsou Mickovy bílé ruce.

Nikoho z těchhle lidí už nikdy neuvidí. Svým způsobem

je ráda.

Během dlouhé plavby si sundá čepici a zkouší si uče­

sat rozcuchané vlasy. Zápasí se strašidelnou lodní toale­

tou. Prohlédne si své fotografické vybavení. Někteří lidé si

pojmenovávají auta, přisuzují tím svým miláčkům určitou

osobnost. Miranda má ve zvyku pojmenovávat své foto­

aparáty. Její nejlepší ratolest se nazývá Klenot. Je velko­

formátový a má dost koleček a páček na to, aby zmátl jak

Galena, tak Foresta, kteří měli ve zvyku si s ním hrát, kdy­

koli se Miranda nedívala. Tahle příšera nakladla jako pře­ hnaně aktivní včelí královna stovku fotofilmů, které zatím

zůstaly nevyvolané a čekají na to, až se vyklubou v temné

komoře. Druhý přístroj je Charles, opravdový pamětník.

Charles je v nejlepší formě ráno a večer, když je nebe zla­

tavé a všude je spousta světla. Charles má svůj vlastní názor

na svět. Zbývající dva (Šotek a Rybí čumák) jsou digitální

zrcadlovky: jednoduché, efektní a šíleně drahé. Miranda

je dobrá matka, o všechny láskyplně pečuje. Pamatuje si

jejich narozeniny, důležitá data, kdy si každého z nich po­ řídila.

O dvě své děti loni přišla. Padly za oběť ostrovům. Jme­

novaly se Kocour a Zlosyn. Zmizely navždy.

Miranda se jde schovat pod palubní přístřešek. Uvele­

bí se na lavičce. Oknem vidí, že mlha nijak nepolevila,

oví jí loď jako gáza. Okolní svět je zredukovaný na zvukové

vjemy: mlhová siréna, šplouchání vln, křik racků. Teď už

vzdálený, melodický zvuk.

Sáhne do tašky a vytáhne hnědou obálku. Je objemná,

jakoby napuchlá, a šustí. Miranda ji obrátí a do klína se jí

snese papírová chumelenice. Jsou tam linkované stránky

vytržené ze sešitu, papíry do tiskárny popsané zepředu i ze­

zadu jejím rukopisem. A taky milimetrový papír, papírové

kapesníčky a pečicí papír, který ukradla z kuchyně. Veš­ keré volné místo vyplňuje Mirandino písmo jako mravenci pochodující v řadě za sebou. Papír v jakékoli podobě byl

na ostrovech nedostatkovým zbožím, sebemenší prázdný kou síček musela co nejvíc využít. Během volných zimních

měsíců vyškubávala stránky z časopisů a zaplňovala jejich

okraje. Vystačila si i se starými paragony, původní tisk vy­ bledl a nahradilo ho její písmo. Psala dokonce i na toaletní papír. Obsah staré obálky byl výsledkem celoroční práce.

Miranda si papíry opatrně rozloží na kolenou. Převládá

v nich jistý řád, který ale vidí jen ona. Někomu by to mohlo připomínat čmáranici šílence. Někomu zas poezii onoho

místa. Najde zápisky ze zářijového slunečného odpoledne.

Narazí na dlouhý, šílený dopis z podzimu napsaný tak roze­

chvělým rukopisem, že je skoro nečitelný. Ze zkrabacených stránek z propršeného týdne, kdy se slavil Den díkůvzdání, pořád ještě dýchá vlhko. Jsou tu řádky z prosince a března,

z jara i léta.

Možná v nich nenajde odpověď. Možná se nikdy nevy­

světlí všechno, co se jí přihodilo. Ale teď má poslední příle­ žitost to pochopit. Motor trajektu vrčí. V dálce naříká racek

jako vystrašené nemluvně. Miranda chvíli sedí se skloně­

nou hlavou. Potom začne číst.

sezona

žraloků

1

Nikdy nezapomenu na první okamžiky po příjezdu. Fa­

rallonské ostrovy byly jiné, než jsem čekala. Ukázalo se, že jsou menší a podivnější, než jsem si je představovala. Nevelké pohoří obklopené vodou. Vypadalo to, že celé

ostrovy by ze zemského povrchu dokázala smést jediná silnější vlna. Stála jsem na palubě trajektu. Do trupu na­

rážely vlny a kapitán Joe spouštěl kotvu. Loď se kymácela,

rozmazaný horizont tančil. Zastínila jsem si oči a pohlédla

na svůj nový domov.

Kdysi dávno se tomuto místu říkalo ostrovy Mrtvých.

Teď jsem pochopila proč. Jihovýchodní Farallon nezabíral

ani tři čtvereční kilometry. Další ostrůvky byly nezalesněné, pusté a poničené. Nebyly tu žádné písčité pláže. Pobřeží

lemovaly mořské řasy, skalnaté vrcholky se rozpadaly. Ost ­

rovy byly seřazené podle velikosti jako svatební hosté na foto grafii. V jejich obrysech bylo něco surového. Svět možná stvořil Bůh, ale vypadalo to, že Farallonské ostrovy přene­

chal svému nezletilému nevlastnímu synovi, který se navíc

musel při práci spokojit s nějakým horším druhem hlíny.

Kapitán Joe stál vedle mě a křičel do vysílačky. Odpoví­

dal mu hlas, který rušilo praskání. Na trajektu jsem strávila

pět hodin. Byla jsem zmatená a nutně jsem potřebovala

sprchu. Loď klouzala po vlnách nahoru a dolů. Mžourala jsem do sluníčka. Zakotvili jsme vedle ostrého útesu. Byly vidět jenom skály a nad nimi mraky. U břehu se něco obje­ vilo a začalo to klesat.

Vypadalo to jako vyfouklá ptačí klec. Na spodku byl těž ký

železný kotouč. Na pozadí oblohy se pohupovala lana a sí­

ťoví. Věděla jsem, že to je Billy Pugh. (Jak to jméno vzniklo,

se neví. Ptala jsem se, ale odpověď jsem nedostala.) Kapi­

tán Joe rozdával příkazy. Někdo na druhé straně vysílačky odpovídal, hlas komolilo praskání. Inkoustově černý oceán

zdobily slizké bubliny.

Na pevninu mě měl přesunout jeřáb. Na Farallonských

ostrovech nebyl žádný dok. Ani přístav. Žádné zdání nor­ málnosti. Trajekt se zastavil šest metrů od srázu, víc se při­ blížit nemohl, protože by ho rozpáraly útesy schované pod vodou. Billy Pugh přistál s řinkotem na palubě. Kapitán

Joe mě bez okolků nasměroval dovnitř pletence z lan. Uká­

zal mi, jak se mám postavit na základnu, což byl poškrába­

ný a zjizvený kovový kotouč. Síť nad mou hlavou se sbíhala

a byla připevněná na hák. Nad ním se do výšky plazilo oce­

lové lano. Někde nad celým tím mechanismem byl umís­

těný jeřáb. Stín vystupující proti oblakům.

Otočila jsem se ke kapitánu Joeovi.

„Je to bezpečné, že jo?“

„Zavazadla pošlu za váma,“ odpověděl.

Zem se mi kymácela pod nohama. Zalapala jsem po de­

chu a ruce jsem si vpletla do provazů. Billy Pugh nevypa­ dal dostatečně bezpečně na to, aby mě udržel. Pohybovala jsem se rychle, letěla jsem nahoru. Tři metry. Pět metrů.

Slyšela jsem, jak ocelové lano úpí. Kotouč se mi točil pod

nohama. Billy Pugh se houpal jako kyvadlo a já jsem se snažila udržet rovnováhu. Oceán zmizel, trajekt změnil

tvar, z kapitána Joea zbyla jen karikatura. Měla jsem pocit,

že jsem v dálce zahlédla hřbetní ploutev. Zdálo se mi, že

jsou tři a pohybují se v souladu. Byla jsem si jistá, že budu

zvracet.

Ozvala se rána. Billy Pugh přistál. Prodrala jsem se dí­

rou mezi lany a zhroutila se na půdu Farallonských ostrovů.

Všechno, co následovalo, mám v mlze. Ležela jsem na

zádech. Byla jsem pyšná, že jsem zvládla první zkoušku. Če­

kala jsem, až mi přestane být špatně. Žula mě studila, pod páteří jsem cítila nerovný povrch. Měla jsem teď lepší vý­

hled na jeřáb, zrezavělý stožár trčící nad vodou. Billy Pugh

znovu klesal. Někdo poblíž musel tu věc obsluhovat. Nevě­

děla jsem, kdo mě dopravil na ostrovy, kdo byl na druhém konci vysílačky kapitána Joea. Žilo tu šest stálých obyvatel.

Divoké a izolované ostrovy Mrtvých obývalo šest biologů.

Konstrukce jeřábu stála na vrcholku nedalekého kop­

ce. Někdo byl uvnitř, ale z takové dálky jsem nerozeznala

žád né charakteristické rysy. Viděla jsem jen obrys člověka. Naviják se točil, lano se odvíjelo. Billy Pugh zmizel z do­

hledu. Pozorovala jsem mořského ptáka, který proletěl

okolo. Vdechla jsem pach plísně a guána. Byl tak pronikavý, že by mi dokázal popálit plíce.

Moje zavazadla absolvovala stejnou nebezpečnou cestu

jako já. Když jsem se postavila na nohy, Billy Pugh seděl

opět vedle mě, napěchovaný mými kufry. Trajekt už odjíž­ děl. Příď měl namířenou ke Kalifornii, brázda za lodí při­ pomínala zakalené šedé bláto. Kapitána Joea jsem nevidě­

la. Bez rozloučení sešel do kajuty. V těchto vodách nebylo

radno zůstávat déle, než bylo nutné.

Vyhlížela jsem svého neznámého pomocníka. Ale obrys

v okně jeřábu také zmizel. Ať přístroj obsluhoval kdokoli,

zřejmě nepovažoval za vhodné se představit, pomoct mi se

zavazadly, uvítat mě na ostrově. Sevřelo se mi hrdlo. Pro­

zatím jsem byla odkázána sama na sebe.

Cesta k chatě mi nějakou chvíli trvala. Táhla jsem kufry,

potila se a lapala po dechu. Bylo brzké odpoledne, chladné

a jasné. V dáli se mihl mořský pták a pronikavě zakřičel.

Oceán hučel. Nad útesy bouřila bílá pěna. Na pozadí mlha­

vé oblohy stál na stráži maják.

Když jsem došla ke vchodu, připadala jsem si jako oběť

lodní katastrofy. Chata vypadala opuštěně. Okenní tabulky

byly popraskané. Podlahová prkna se pod mou váhou pro­ hýbala. Nikde žádný zvonek. Byla jsem po té namáhavé

cestě ještě celá udýchaná, zavazadla se mi válela u nohou. Pamatuju si, jak jsem sbírala odvahu k tomu, abych zakle­ pala. Jak jsem nasadila přátelský výraz, který sděloval: Těší

mě, že vás poznávám.

Ale dřív než jsem se stačila pohnout, dřív než jsem mo­

hla mrknout, někdo zevnitř rozrazil dveře. Lekla jsem se

a couvla. Ven se vyhrnuli dva muži.

Jeden mladý, druhý starý. Možná za to mohly moje do­

sud rozbouřené vnitřnosti, ale v tu chvíli mi připadalo, že

nejsou z tohoto světa. Starší měl hřívu stříbrných vlasů,

větrem ošlehanou tvář, vzbuzoval úctu, byl by ideální pro

roli Poseidona. Mladší byl útlý jako kmínek. Měl mozolna­

té, svalnaté ruce. Mohl by představovat nějaké druhořadé

božstvo, skřítka s omezenými, ale překvapivými schop­

nostmi.

Teď už samozřejmě znám jejich jména: Galen (ten star­

ší) a Forest (ten mladší). Tehdy jsem netušila, co jsou zač.

Zhluboka jsem se nadechla a usmála se.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem.

„Hejbni sebou, nebo celou tu podívanou prošvihneme,“

řekl Forest. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že mluví

23

k muži za sebou, přestože je otočený ke mně. Já jsem je­

nom náhodou bránila jeho zaujatému pohledu na moře.

„Dobře, dobře,“ bručel Galen a narazil si na bílou hlavu

čepici.

„Dobrý den,“ ozvala jsem se znovu, tentokrát hlasitěji.

„Před chvílí jsem přijela trajektem. Jsem...“

Forest se otočil a plácl se dlaní do čela. „Zapomněl jsem

ten blbej foťák! Věřil bys tomu? Zapomněl jsem ten...“

„Teď už je pozdě. Musíme si poradit bez něj,“ odpověděl

Galen.

Vběhli na verandu, a kdybych neustoupila, Forest by do

mě vrazil. Zapínal si kabát. Galen dalekohledem zkoumal

pobřeží. Otevřela jsem ústa a zase jsem je zavřela. Došla mi

odvaha. Nemohla jsem jim potřetí oznámit, že jsem tady.

Mlčky jsem sledovala, jak překročili moje kufry a seběhli

po schodech.

Chvíli jsem vážně přemýšlela nad tím, jestli se mi to jen

nezdá. Vypadalo to trochu jako úzkostná noční můra: straš­

livá plavba lodí, obrovské vlny, příšerná síťovaná klec, vířící

oceán, hřbetní ploutve v dálce, tajemné postavy na hori­

zontu, žádné přivítání, žádná pomoc se zavazadly, žádná

jistota ani bezpečí.

Oba muži odběhli po stezce. Sledovala jsem, jak se vzda­

lují. Dorazili skoro na vrchol kopce, když se Forest konečně

otočil.

„No jasně, ty musíš být Melissa,“ zakřičel. „Vítej! Zdrželi

bychom se, ale...“

Galen na něj plynule navázal a větu dokončil: „...ale

v Zá padní zátoce začala žraločí hostina,“ zahulákal. „Jdi

do chaty. Nechoď ven. Je to tu nebezpečné.“

Nevzchopila jsem se k tomu, abych na ně zavolala, že se

jmenuju jinak. Zmizeli mi z dohledu, pelášili jako děti za

zmrzlinářským autem.

24

2

Tenhle dopis, stejně jako ty ostatní, nikdy neodejde. Se

všemi dopisy, které jsem ti kdy napsala, jsem se vypořádala

vynalézavými způsoby. Pálila jsem je. Pohřbívala jsem je do

země. Rozstříhávala jsem je na konfety. Na horských túrách

jsem skládala ze svých vzkazů květy origami a věšela je na

stromy. Když jsem jednoho dlouhého léta sjížděla na raftu

řeku Mississippi, dělala jsem z dopisů lodičky, pouštěla je

po vodě a dívala se, jak je unáší proud, jako by to byly lek­

níny, potom postupně ztmavly, a když jsem se k nim otočila

zády, potopily se.

Píšu ti už skoro dvacet let. Ale žádný z těch dopisů se

k tobě nedostal. Žádný sis nepřečetla. Vždyť první jsem na­

psala týden po tom, cos umřela.

Pamatuju si tohle:

Svět jsi opustila náhle. Políbila jsi tátu na tvář, odešla

jsi do práce, nikdy ses nevrátila domů. Byla jsem zrovna

ve škole, když se ta nehoda stala. Slyšela jsem sirény. Sa­

nitka se prohnala pod okny naší školy a přehlušila hodinu

25

dějepisu, ve které jsem se já a ostatní žáci osmé třídy

učili o obchodních cestách v Evropě. O chvíli později za­

čal bzučet třídní rozhlas, praskající syčení naplnilo kaž­

dou třídu v budově zvukovým ekvivalentem písku. Ozva­

lo se několik bouchnutí, to ředitel zápasil s mikrofonem.

Vzpomínám si, že náš učitel se tvářil naštvaně. Potom

padlo mé jméno. A ozvalo se znovu. Postavila jsem se,

cítila jsem na sobě pohledy všech přítomných, a začala

jsem házet knihy do batohu. Nebyla jsem znepokojená.

Tehdy jsem si ještě ty dvě věci — sanitku a své jméno —

nespojila.

Ukázalo se, že se ti rozbilo auto. Ráno bylo velice chlad­

né, jak už v těch chladných zimách ve Washingtonu bývají.

Vzduch byl tak vlhký a těžký, že na městě ležel jako sýrař­

ské plátno. O autech jsi nic nevěděla, o to se staral táta, ale

i přesto jsi podnikla všechny běžné kroky: zanadávala jsi,

otevřela kapotu a zmateně zírala na změť ozubených kol.

Nakonec jsi auto nechala tam, kde stálo, na rohu 13. a G,

a vydala ses do kopce směrem k nejbližší autodílně. Chod­

níky byly mokré a klouzalo to na nich. Majitelé domů a ob­

chodů je posypali hrstmi modré soli, ale ta si nedokázala

s ledem poradit. Představuju si tě, štíhlou postavu v hně­

dém, obličej máš až po oči zachumlaný do jedné ze svých

vlastnoručně upletených šál. Zastavila ses na přechodu. Če­

kalas na zelenou. Až uprostřed ulice sis všimla, že na vrstvě

černého ledu dostal smyk sklápěč.

Policisté o tom později mluvili jako o nehodě bez cizího

zavinění. V tu chvíli jsi měla právo být na přechodu. Ři­

dič viděl, jak se na semaforu mění světlo, a pokoušel se

za brzdit, ale kluzká silnice v kombinaci se setrvačností

jeho nákladu, třinácti tunami štěrku, mu to nedovolila. Ni ­

kdo nepřekročil zákon. Pořád mě to tak nějak trápilo. Dala

bych přednost nehodě, kterou někdo zavinil. Bylo těžké pochopit, že nemůžu dát nikomu za vinu smrt své mat­

ky — dokonce ani tobě osobně.

Z toho dne si zřetelně pamatuju, jak jsem seděla před

ředitelovou kanceláří, kopala jsem do koberce a přemýš­ lela, jestli jsem si vyčistila zuby. Napadal mě jediný důvod, proč mě takhle vyvlekli ze třídy, myslelas to dobře, ale byla

jsi přepracovaná a zase jsi mě zapomněla vyzvednout a do­

vézt k zubaři. Mezi zaměstnanci doktora Greenberga jsi tím

byla nechvalně známá. Představila jsem si, jak ti někdo od

nich přátelsky zavolal a tys vystřelila z práce se skvrnou

od kávy na rukávě a z rozepnuté kapsičky na kabelce ti po cestě vypadávaly papírové kapesníčky. Tos byla celá ty. Byla jsem si jistá, že se každou chvíli udýchaná a zmatená

objevíš na chodbě.

Když se ale otevřely dveře, nebyla jsi za nimi ty. Stála

tam teta Kim se smrtelně bledou tváří. Při pohledu na

ni jsem vyskočila. Teta Kim byla většinou chladno krev ná

jako žula. Ani tehdy vlastně neplakala. Byla jenom bledá

a měla nakřivo zapnutý kabát. Když si mě všimla, trhla

sebou. Potom šla k recepční. Ty dvě si šeptaly a krad­

mo se na mě dívaly. Vylekalo mě, jak se recepční za tvá ­

řila, její obvyklý znuděný pohled vystřídala soucitná

grimasa.

V rodině jste byly tři sestry. Tys byla nejstarší a nej lepší.

Kim a Janine, dvojčata, si byly podobné jako vejce vejci. Tento dojem ještě umocňovaly tím, že se obě oblékaly do šedé, nechaly si stříhat vlasy na krátko a měly v oblibě na­

dýchané šály a hnědé rtěnky. Když nebyla dvojčata spolu, působila konzervativně a nezajímavě. Ale když jsem je vi­

děla vedle sebe, šel z nich strach, byla jako optická iluze. Tatáž gesta, stejný postranní pohled, stejný tón hlasu. Když

jste byly všechny tři spolu, ten dojem ještě zesílil. Měly jste

stejnou postavu, štíhlou a drobnou jako ptáček. Tys byla

o něco vyšší, o něco odvážnější. Smála ses víc nahlas. Ale

vy tři jste měly společných tolik věcí — to, jak jste pohupo­

valy boky, nakláněly hlavu, drsný chraplavý šepot. Ozvěny, podobnosti, tajemství.

Ale pokud šlo o charakter, tys byla jedinečná. Žila jsi

v neustálém napětí, emoce jsi vydechovala jako vzduch. Krásný západ slunce tě přinutil zastavit se. Přátelská dis­ kuse u slavnostní večeře tě dokázala tak rozzuřit, žes bou­

chala pěstmi do stolu. Kim a Janine tvoje jiskra chyběla. Byly stoické a flegmatické, pro tyto ženy byl jakýkoliv pro­

jev emocí známkou selhání.

Teď mě teta Kim vzala za rameno a odvedla mě ven. Její

ústa připomínala tenkou čárku.

V autě čekala teta Janine. Když jsem ji uviděla, začalo

mi v hlavě bít na poplach. Dvojčata brala svá zaměstnání

velmi vážně. Nikdy si nebrala nemocenskou. Jezdila jen na krátkou dovolenou. Vidět je tak brzy dopoledne, daleko od kanceláře, pořád oblečená v pracovním, se sevřenými ústy

a chvějícíma se rukama — nerozuměla jsem tomu. Vůbec se mi to nelíbilo. Teta Janine mi nic nevysvětlila. Nasmě­

rovala mě na zadní sedadlo.

Teta Kim řídila. Svírala volant tak pevně, že jí klouby na

rukou zbělely. Pořád jsem doufala, že tohle celé má něco do

činění s mými zuby. Přední sklo zdobily obrazce jinovatky.

Mezi budovami jsem zahlédla ospalý lesk řeky Potomac.

Tetě Kim zazvonil mobil. Řídila a nezvedla ho, to by nikdy

neudělala. Napřed zajela ke krajnici. Poznala jsem strejdův

hlas, ale slovům jsem nerozuměla.

„Ano, ano,“ vesele oznámila teta Kim. „Je tady. Hm.“

Obrátila jsem oči v sloup. Nebylo pochyb, že se baví

o mně.

„Která?“ zeptala se. „Ta v Bethesdě? Rozumím.“

Upřela jsem pohled na řeku.


28

„Za chvíli tam budeme,“ potvrdila teta Kim pořád tím

pronikavým radostným tónem.

Beze slova otočila auto. Vyměnila si pohled s tetou Ja­

nine, komunikovaly spolu pomocí telepatie, jak to umí jen

dvojčata. Jedna přimhouřila oči, druhá přikývla, potom od

sebe odvrátily zrak. Znovu jsme projely okolo mé školy. Za

těch pár uplynulých minut se kamenná budova jaksi zmen­

šila. Z okna auta se to místo zdálo podivně odlehlé, jako kdyby se na něj člověk díval špatným koncem dalekohledu. Toho rána byl velký provoz. Ve Washingtonu byl vždycky

velký provoz. Jely jsme v tichu, které se v mrazivém ovzduší

snad ještě víc prohlubovalo. Několikrát jsem viděla, jak se

teta Kim bezděčně natahuje k rádiu. Bylo nepsaným pra­

vidlem, že v jejím autě hrálo na plné pecky rádio NPR. Po­ každé ale zase odtáhla prsty, jako by se opařila.

Znovu jí zazvonil mobil. Teta znovu zajela k obrubníku,

za což si vysloužila kanonádu linoucí se z taxíku za námi.

Na druhém konci se ozval hlas mého strejdy, pořád jsem

mu ale nerozuměla.

„Už tam skoro jsme,“ řekla teta Kim.

A pak byla její tvář prázdná. Všechen výraz zmizel, jako

kdyby někdo přejel houbou po školní tabuli. Zůstal jen pár

očí, nos a nepatrně otevřená ústa. V tu chvíli se ti tak moc

podobala.

Strejda mluvil, znělo to jako tlumený potůček.

„Rozumím,“ odpověděla teta.

A ještě jednou otočila auto. Z dálky jsem viděla, jak se

blížíme ke škole. Vypadalo to, že okolo ní budeme jezdit

tam a zase zpátky celý den. Odkašlala jsem si, ale teta Kim

se na mě nepodívala. Teta Janine sedící vedle ní sevřela

ruku v pěst a roztřeseně si ji přitiskla k ústům. Pořád mezi

nimi nepadlo jediné slovo. Nebylo to zapotřebí.

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se.


29

Odpověděla mi teta Janine.

„Vezeme tě domů,“ oznámila mi.

Na několik následujících dní nemám žádné vzpomínky. Někdo jiný se oblékl do černé a šel na pohřeb. Někdo jiný snášel afektovaná objetí. Zbyly mi jen krátké, vybledlé zá­ blesky. Ledový zimní vzduch šířící se domem. Tatínkovy

rudé a nateklé oči. Měkké koberce a tlumená světla na smutečním shromáždění, všechno jako v mlze. Vypadalo

to, že každý dospělý na světě cítil povinnost ke mně přijít

a povědět mi něco o tom, jak jsou cesty Páně nevyzpyta­

telné. „Upřímnou soustrast,“ říkali, jako kdyby všichni do­

stali stejný scénář. Na jeden okamžik si zřetelně pamatuju:

moje malá sestřenice tahá tetu Kim za rukáv. Stála jsem

nedaleko, ve tmavých šatech jsem se cítila nesvá. Sestřenka se na tebe zeptala svým jasným hláskem. Chtěla vědět,

jestli za chvíli přijdeš, jestli si vedle ní sedneš.

Bylo mi čtrnáct let. V přední části místnosti, napůl

ukrytá za květinami, stála tvá nablýskaná rakev. Věděla

jsem, co je v ní. Znala jsem odpověď na otázku své malé sestřenice. Ale i tak jsem zaváhala a se sevřeným hrdlem

jsem čekala, co jí na to teta Kim řekne.

„Nebuď hloupá,“ odsekla. „Vezmi si sušenku a buď

zticha.“

Mrkla jsem. Uplynula nějaká doba. Stála jsem venku, na

chodníku, vál svěží vítr. Jednu dobu se mi to stávalo často.

Jedno mrknutí a uplyne hodina. Další mrknutí a je pryč

celé odpoledne. Jako by někdo vzal nůžky a odstříhával

listy z mého vnitřního kalendáře, zbavoval se času.

O několik nocí později jsem se vzpamatovala. Seděla

jsem u sebe v ložnici. Táta byl dole, taky upadl do jakého­

si bdělého kómatu, při životě ho držely fotbalové zápasy

v tele vizi a šálky černé kávy. Určitě by byl rád se mnou, ale

já jsem se mu vyhýbala. Vyhýbala jsem se všem. Teta Kim

na mě naléhala, ať jí kdykoliv zavolám. Teta Janine mi ne­

závisle na ní nabídla totéž úplně stejným tónem. Jedna

spolužačka mi donesla všechny domácí úkoly z uplynulého

týdne, hromádka stála na mém stole a čekala, až se jí budu

věnovat. Mohla jsem dělat tisíc různých věcí. Ale svět se

obrátil vzhůru nohama a vypadalo to, že si toho nikdo jiný

nevšiml. Bylo překvapující, že ve škole se dál vyučovalo, že

jsem tam měla v pondělí jít. Bylo neuvěřitelné, že venku po ulici pořád jezdila auta. Ležela jsem schoulená na mat­

raci a opakovala slovo „mrtvý“. Mrtvý bod. Mrtvá sezona. Mrtvý jazyk. Teď, když jsem o tom přemýšlela, bylo to slo­

vo všude. Vynořovalo se v každodenních rozhovorech, ve

chvílích, kdy nemělo žádné právo se objevovat, jako varo­

vání, a já jsem byla natolik hloupá, že jsem mu dřív nevě­

novala pozornost.

Pak jsem si vzpomněla na Úschovnu nedoručených zá­

silek. Před pár týdny, i když mně to připadalo jako před

deseti lety, se moje třída vydala na exkurzi na místní poštu.

Výlet byl tak trochu nudný, nucené návštěvy státních insti­

tucí jsou vždycky svým způsobem nudné. Místnosti plné

kartoték. Upocený průvodce v modré uniformě vyzbrojený kartičkami s nápovědou a nekonečnou zásobou žalost­

ných vtípků. Dlouhé chodby. Žádná přestávka na svačinu.

Úschovna nedoručených zásilek je místo, kde skončí pošta,

kterou není možné doručit. Náš průvodce nás tam hrdě provedl. Říkal, že je výjimečná. Prostorná a impozantní

Úschovna nedoručených zásilek v New York City se jednou

dokonce objevila ve vánočním filmu, protože se tam na­ kupily všechny dopisy adresované Santovi na severní pól, připomínaly sněhovou závěj.

Doma o samotě v ložnici jsem se přihnala k psacímu

stolu. Popadla jsem propisovací tužku — vzpomínám si, že místo gumy měla chomáč peříček — a pár papírů. Po­

tom jsem bez zastavení popsala pět listů papíru, z obou

stran. Kdybys viděla, jaký si teta Kim vzala na pohřeb náhr­

delník, určitě by tě to rozesmálo, nemá žádný vkus. Teta Ja­

nine si kvůli vbočeným palcům obula baleríny. Připadalo mi

to hrozně divné vidět je tam bez tebe, dvě místo tří. Všichni se

bavili a pili kávu, členové celé rodiny bloumali sem tam a ob­

jímali se. Ale dvojčata se každou chvíli zastavila a rozhlížela

se, jako by čekala na tebe. Nebyla jsem úplně při smyslech.

Ruka se mi pohybovala po stránce a slova následovala. Na

pohřeb tě oblékli do hrozných šatů. Já jsem chtěla, abys

na sobě měla džíny, ale teta Kim řekla: „V žádném případě.“

Do rakve jsem dala balíček žvýkaček. Nevěřím na nebe, ale

ty určitě ano, a možná ti žvýkačka po cestě nahoru uvolní

zalehlé uši.

Konečně jsem dopsala. Dopis byl uložený v obálce. Vplí­

žila jsem se dolů. Našla jsem známku, našlapovala jsem potichu, abych neprobudila tátu. Na obálku jsem napsala

jenom jedno slovo: maminka. Pak jsem na sebe hodila ka­ bát a běžela k poštovní schránce.

Dopisy na tebe čekají v každé zemi, kterou jsem kdy na­

vštívila. Píšu ti už skoro dvacet let. Možná je zvláštní, že ti

toho mám pořád tolik co říct. Často se přistihnu při tom,

že se k tobě bezděčně obracím, s otázkou na rtech, pořád se s tebou v duchu hádám. Schraňuju si vzpomínky, které

na tebe mám, ty, co neodvál čas, a znovu si je přehrávám

a zkoumám je. Tvůj chraplavý smích. Levandulová a me­ dová vůně tvých vlasů. Jak sis během dlouhých cest autem pobrukovala. Tvá záliba ve lněných sukních. Ještě pořád pociťuju nekonečný zármutek. A i teď ho dokážu zmírnit

jen tím, že si na několik minut sednu ke stolu a píšu, sklá­

ním hlavu k papíru.

Všechno samozřejmě zkomplikovalo moje neustálé ces­

tování. Kvůli práci jsem obkroužila zeměkouli. Fotografové

přírody obvykle nikde nezůstávají příliš dlouho. Hned po škole jsem vzala práci fotografky, několik týdnů jsem se

toulala po Africkém rohu a fotila pouštní zvířata. Podle

tátových slov jsem měla „toulavé boty“. Od té doby jsem

šplha la po horských úbočích a prolézala jeskyněmi. Grilo­

vala jsem se doruda v tropickém podnebí a spala v provi­

zorních iglú. Navštívila jsem každý kontinent. Plavala jsem

skoro v každém oceánu.

Jednou jsem strávila zničující měsíc v Keni, kvůli nad­

mořské výšce jsem pořád sotva popadala dech a bylo mi

takové vedro, že jsem úplně sálala. Kdysi jsem týden fotila

slepé delfíny v řece Indus. (Stovky let života v kalné vodě

způsobily, že jsou skoro slepí.) Na tři týdny jsem letěla i do

Austrálie, pro fotografa to byl zlatý důl, baobaby jsem za­

chytila z každého úhlu, jejich prapodivné siluety, ztloustlé

a měkké jako svíčka.

Na hodně místech žádná úschovna nedoručených zási­

lek nebyla. Někde ani poštovní služby vůbec nefungovaly. Nemohla jsem se obrátit na průvodce, který kormidloval po pableskujícím Indu, podat mu obálku, na které bylo

napsáno pouze MAMINKA, a říct mu: „Postaráte se o to prosím?“ Stejně tak jsem ale dopisy nemohla zahodit do popelnice nebo do stoky. Něco takového bych jim nikdy

neudělala.

Místo toho jsem je schovávala pod kameny a pod ko­

řeny stromů. Strkala jsem je do štěrbin v cihlových zdech. Přibíjela jsem je na telegrafní sloupy vedle plakátů se ztra­

cenými psy a inzerátů na hudební lekce. Věšela jsem je na prádelní šňůry cizích lidí. Dělala jsem z nich draky, za větr­

ných dní jsem je nechala vyletět do oblak, pak jsem pustila lanko a dívala se, jak je vítr odnáší kamsi do dáli.

33

3

Ty bys Farallonské ostrovy nesnášela. Tím jsem si napros­

to jistá. Ze všech míst, která jsem procestovala, je toto

nej divočejší, nejodlehlejší. Kvílení větru a nárazům vln se

nedá uniknout. Mick — hodný chlap — mě ujistil, že si na

hluk zvyknu, ale mám pocit, že se z toho spíš dřív pominu.

Je mi pořád zima. Jsem nabalená do tolika vrstev oblečení,

že musím vypadat jako sněhulák. Přijela jsem před týdnem,

ale čas tu ubíhá zvláštně. Člověk o něm lehce ztratí přehled,

lehce ztratí přehled o sobě. Už teď mi připadá, jako bych na

ostrovech žila celou věčnost.

Na jiných místech jsem vyfotila všechno, co jsem po­

třebovala, přibližně za měsíc. Tohle souostroví je jiné.

Ost růvky jsou centrální hvězdy galaxie mořského života.

Uvnitř ní jsou souhvězdí tvořená ptáky, tuleni a lachtany,

trvalými obyvateli, kteří na drsné žule hledají potravu,

páří se a vychovávají mláďata. U pobřeží se zdržují žra­

loci bílí, pravidelní návštěvníci vychýlení ze svých záhad­

ných oběžných drah. Kolem proplouvají velryby jako vzdá­

lené komety a hledají kril. Jsou tu papuchalci chocholatí.

Vydry mořské. Žebernatky. Mám v plánu zůstat tady celý

rok. Všechen čas budu potřebovat k tomu, abych tohle

místo na konci světa zdokumentovala.

V kteroukoli denní hodinu můžu sledovat tuleně a lach­

tany. Ptáky na nebi. Hradbu mraků vynořující se na západě,

jako by se mi před očima utvářel nový kontinent. Občas

v dálce zajiskří letadlo, stříbrný posel civilizovaného světa, který sem nepatří.

A pak je tu chata. Kuchyňský dřez se rozbil hned první

večer mého pobytu. K vlastnímu údivu jsem si uvědomila, že klečím pod linkou s klíčem v ruce a řídím se Mickovými pokyny, zatímco on mi svítí do očí baterkou. Záchod nemů­ žeme splachovat moc často. Televize věčně zrní, takže plní

spíš funkci velkého hranatého rádia. Jakmile jde v chatě ně­ kdo po schodech, je slyšet vrzat každé prkno. Jídlo, foto grafic­

ké vybavení a oblečení se musí skladovat v plastových oba­

lech, aby se k nim nedostali hlodavci, ptačí roztoči a vlhko.

Jako bych se za poslední týden vrátila v čase. Na ostro­

vech není signál, internet ani kabelové spojení. Je tu jen ra­ dio telefon, na kterém stojí: Jen pro nouzové případy. Micku,

to platí hlavně pro tebe!!! Pokud chci zůstat v kontaktu s ně­ kým na pevnině, musím napsat dopis. Musím ho napsat

ručně, protože staromódní počítač je i ve svých nejlepších

okamžicích náladový a otlučená tiskárna neustále vyža­ duje inkoust, nepodává si papír nebo ji trápí komplikovaná disfunkce elektro rozvodů, kterou způsobuje vlhko. Na do­ pis nalepím známku a napíšu na něj adresu, pak musím po­

čkat na trajekt. Uběhne několik dní, kdy po něm nebude ani

vidu, a všechno, co jsem napsala, pomalu zastará. Když se kapitán Joe konečně ukáže, doručí můj dopis na kontinent

a místo mě ho hodí do poštovní schránky. Mezi odesláním

zprávy a doručením odpovědi může podle všeho uplynout

měsíc i víc.

35

Tady na Farallonských ostrovech si budu dopisy pro

tebe nechávat u sebe. Nemůžu je s čistým svědomím dát

kapitánu Joeovi a požádat ho, aby je vezl spoustu mil přes

oceán a pak obětoval svůj čas a za cenu značného úsilí

je doručil... nikomu. Nemůžu je ani pohřbít nebo spálit,

protože neznečisťujeme prostředí tím, že bychom něco za­

kopávali do země, a oheň zase znamená plýtvání cenným

dřevem a papírem. Dopisy pro tebe budu schovávat pod

matraci, jako porno.

Většina návštěvníků odsud okamžitě odjede. Trajekt tu

zastavuje každé dva týdny — záleží na počasí — a noví pří ­

chozí obvykle vezmou do zaječích hned, jak se loď ukáže.

Teď je na ostrovech kromě mě dalších šest usedlíků. Všich­

ni, v čele se ženou jménem Lucy, se vsadili, jak dlouho tady

vydržím. Zaslechla jsem, jak se tomu chechtají. Nikdo ne­

věří, že zvládnu měsíc, natož celý rok.

Je srpen, období větru, mraků a žraloků bílých. Pruh moře

okolo Farallonských ostrovů se nazývá Červený trojúhel­

ník. Každý rok se tam odehraje víc žraločích útoků než na

celém světě dohromady. Včera jsem se poprvé vydala ven

s foťákem. Vzala jsem si Zlosyna, svůj nejlehčí a nejlíp pře­

nosný přístroj. Doufala jsem, že se mi nějakého žraloka

podaří vyfotit.

Při chůzi se pobřežní čára pod mýma nohama posou­

vala a bortila. Varovali mě, abych si na tenhle povrch

dá vala pozor. Opakovali mi to pořád dokolečka. Žula je

osm desát devět milionů let stará a ztrouchnivělá, pokud

se to o kameni dá říct. Ostrovy jsou zrádně křehké, tvoří

je rozpadající se kámen. Jsou tu propadliny, popraskaná

místa. Překročila jsem potok, špinavý žlutý čúrek. Vypa­

dal jedo vatě. Byl jedovatý. Na souostroví je systém vybeto­

novaných ploch, nálevek a filtračních stanic, které sbírají

a čistí dešťovou vodu. Z téhle říčky by se napil jenom ší­

lenec.

A navíc byly všude myši. Jihovýchodní Farallon je mís­

to s největší hustotou hlodavců na zemi. Tenhle invazivní

druh se sem před desetiletími zavlekl na lodích. Od té doby

se tu myším výborně daří. Nemají tady přirozené nepřátele. Mořští ptáci je neberou na vědomí. Tuleně a lachtany ne­

zajímají. Žraloci se k nim nemůžou dostat. Věděla jsem, ko­

lik myší tu přibližně je, ještě než jsem sem přijela, ale když

jsem pak stála na šedivém svahu a všude okolo se něco hýbalo, zaskočilo mě to. Koutkem oka jsem zahlédla klič­ kovat a pelášit drobné obrysy. Myši měly barvu jako skála,

byly příliš rychlé a malé na to, aby se daly pozorovat. Jako

bych se dívala na oživlé pohybující se kameny.

Zastavila jsem, abych udělala fotku. Při fotografování

pracuju s úhlem záběru — zešikmím horizont a přidám

sklon tam, kde není. Ostrovům dramatičnost nechybí, ale

neškodí, když se jí ještě trochu přidá. Chtěla jsem je za­

chytit v celé své kráse: drsné kameny, temná voda, vůně

soli, možná přítomnost žraloků. Vzpomněla jsem si na pro­

fesora z výšky, který mi jako první tenhle trik s perspekti­

vou vysvětlil. Užívá se pro dramatický efekt. Sklon diváky klame. Z takových fotografií je cítit zmatek, tíseň, opojení,

a dokonce šílenství.

Klekla jsem si a snažila se pořídit co nejlepší záběr Sedla,

hubeného, podlouhlého ostrůvku daleko od pobřeží, který

je namířený proti nebi jako zbraň. Najednou jsem ztratila

rovnováhu. Zakymácela jsem se a bezmocně zamáchala ru­ kama, kámen pode mnou se překulil. Byl to pěkný macek, pořádný balvan. Svalila jsem se. Balvan se valil se mnou.

Říká se, že ve chvílích krajního vypětí se zpomalí čas.

O tomhle tématu jsem si něco málo zjišťovala — ve sku­

tečnosti se paměť rozhodne, že uchová naprosto všechno.


37

Většinou si vzpomínáme jen na výjevy a události, které jsou

důležité. Pamatujeme si velké věci a zapomínáme malé. Ale

když jsme pod tlakem, chytá se mysl všeho. Čas ubíhá po­

řád stejně, ale naše vzpomínky jsou jako uložené ve foto­

grafické paměti. Jako by vteřinová ručička zpomalila a my

viděli okolní svět do posledního detailu.

Za převráceným kamenem se skrýval hnědý vodo pád.

Bahno, pomyslela jsem si. Ale ne, byly to myši. Úplné spous­

ty, valily se jedna přes druhou a pískaly. Jejich malé nožičky

po mně šmátraly, vousky se chvěly. Záplava hlodavců.

Něco se dotklo mého lokte. Při dopadu jsem si vyrazila

dech. Cítila jsem, jak se něco trhá. Rozdrásaná kůže na tru­

pu. Ostrý kámen potřísněný krví. Udělala jsem si tržnou

ránu na boku. Nedokázala jsem posoudit, jak hlubokou.

Každý nádech mě bolel. Kutálející se balvan se dovalil až

ke mně a narazil mi do stehna.

Pak se objevily myši, pršely jako déšť. Na břiše jsem cí­

tila jejich studené nožky. V puse tlapky. V očích čumáčky.

Jejich ocásky se mi smekaly po kůži.

Bylo jich víc a víc. Desítky, možná stovky. Těžko říct, co

se stalo, asi jsem otevřela dveře do labyrintu jejich chodeb

a uvolnila lavinu. Nezbývalo mi nic jiného než se vzdát pře­

sile, která mi drásala kůži, špinila mě a do vlasů mi trousila

bobky.

Nakonec zmizely. Ještě chvíli jsem nehybně ležela pevně

stočená do klubíčka s rukama přes hlavu. Pak jsem ote­

vřela oči.

Byl to hrozný pohled. Můj foťák ležel na zemi, promáčk­

lý a rozbitý. Všude se válelo sklo. Vykřikla jsem. Tohle bo­

lelo víc než rána na boku. Zlosyn byl nenávratně zničený.

Mick mi ránu zašil v kuchyni. Byl večer, obloha tmavla, vítr

burácel. Ostatní tam byli taky. Připravovali večeři. Vyprávěli


38

si, jaký měli den. Šest lidí kdesi v pozadí. Vypadalo to, že

moje starosti jsou jim ukradené. Přišla jsem o jeden z mi­ lovaných přístrojů. Stehno jsem měla fialové na místě, kde

mi do něj narazil balvan. Po celém těle jsem měla škrá­

bance a podlitiny. Mick protahoval jehlu skrze maso na

mém trupu. A biologové vypadali, že se jich to netýká. Ne­

utěšovali mě. Jenom podali Mickovi příruční lékárničku

a hleděli si svého, jako by krev a útoky myší patřily k běž­

nému životu.

Mick mi píchl něco na umrtvení. I tak jsem se ale nedí­

vala, když mi do kůže zabodl jehlu. Bylo poznat, že to ne­

dělá poprvé. Příruční lékárnička tady na ostrově byla vyba­

vená stejně dobře jako pohotovostní ambulance. S řeznými

ranami, výrony a vykloubeninami si poradili na místě. Byli hotoví raz dva. Kdyby se někomu přihodilo něco vážného —

zlomená kost, zranění hlavy —, bylo by samozřejmě po­

třeba přivolat pomoc zvenku. Kapitána Joea. Helikoptéru.

O to nikdo nestál. Bylo to drahé a časově náročné. Moje

nepatrná zranění nevyžadovala taková extrémní opatření.

Mick vzal nůžtičky a rozmáchlým pohybem nit přestřihl.

„Mělo by se to pěkně zahojit,“ řekl.

„Co když dostanu infekci a umřu?“

Usmál se. Brýle mu balancovaly na špičce nosu, což

k jeho chlapáckému vzezření a vzpurné kštici moc nese­

dělo.

„Budeš tam mít jizvu, ale ty tady máme všichni,“ pro­

hlásil.

„Opravdu?“ podivila jsem se.

„Před pár lety jsem si rozříznul stehno. Komplet celé.

Od kolene až po kyčel. A Lucy málem přišla o ucho, když

spadla z Majákového vrchu. Galen a Forest mají jizev nepo­

čítaně. Měla bys je vidět nahaté.“ Hvízdl mezi zuby. „Jsou

poznamenaní úplně všude. Vypadají jako automapa.“

Sklonila jsem hlavu a uvědomila si, že se mi třesou ruce.

„Proč tady všichni žijete?“ zeptala jsem se. „Proč jste sem,

sakra, přišli?“

Nikdo nepromluvil. Ve vzduchu bylo cítit napětí. Lucy

se zastavila na cestě do kuchyně. Galen, který seděl u stolu,

ztuhl. Ale já jsem trvala na svém.

„Opravdu mě to zajímá. Proč jste sem přišli? Chci to vě­

dět,“ zopakovala jsem.

Ticho ještě zhoustlo. Galen se postavil, byl až nepřiro­

zeně vysoký, hlavou málem zavadil o strop. Nikdo se na něj

nedíval. Ani na mě.

Otočil se a odešel z místnosti. Mick sáhl do lékárničky

a vytáhl gázu. Začal mi ji omotávat okolo boku. Potom na

mě zamrkal. Druhý den jsem šla ven a vykopala pro foťák hrob. Ve sta­

rém přístřešku jsem našla lopatu. Zabořila jsem ji přímo do žuly, kámen náporu podlehl. Uložila jsem Zlosyna do

vyhloubené jamky. Nemohla jsem se na něj dívat — měl prasklý LCD displej a rozbitý kryt, chyběl mu objektiv,

otočný volič programů se ulomil. Zasypala jsem toho ubo­ žáka hlínou. Nebyla jsem tak naivní, abych vyráběla ná­

hrobní kámen. Nevydržel by, tady ne.

Vedle mě se mihla myš, uháněla z kopce. Okamžitě jsem

zvedla lopatu a rozmáchla se. Chtěla jsem to zvíře rozsekat

na maděru. Namířila jsem na její chlupatý hřbet, ale byla

moc rychlá. Místo ní jsem trefila jen žulu, v obou pažích mi přitom pořádně škublo.

4

Farallonské ostrovy mají vlastní duchařskou historku. Dnes, když mě Mick vzal ven na procházku, jsem ji slyšela poprvé. Nikam se mi nechtělo, do nohy mě po pádu chytala

silná křeč. Bok se ještě úplně nezhojil a pořád mi v něm

bodalo. Pohyb ve skalnatém terénu, kde to klouzalo, byl

nad mé síly, na novou krajinu jsem si ještě nezvykla. Ale

nemohla jsem ho odmítnout. Během těch pár týdnů, které

jsem tu strávila, se z Micka stal můj oblíbenec.

Úplně vidím tvůj vychytralý mateřský úšklebek. A ne­

můžu říct, že nemáš pravdu. Mick není zrovna fešák. Je

těžkopádný, má širokou bradu, jako by ho vyrobili moc vel­

kého. Při mluvení gestikuluje, jeho urostlé ruce se míhají

vzduchem. Je hodný. Je z něj cítit nenucená a velkorysá pří­

větivost, tuhle vlastnost tu nikdo jiný nemá, i já sama bych

za ni byla vděčná.

Dnes mi ukázal strážní domek pobřežní hlídky. Tahle

stavba mě zajímala od samého začátku. Stojí asi třicet me­

trů od naší chaty. Zvenku jsou si obě budovy podobné jako

vejce vejci. Jsou geometricky souměrné. Je poznat, že se při

jejich stavbě spíš než na krásu hledělo na to, aby byly by­

telné a dlouho vydržely. Mají nudně šedivé zdi, tmavá okna

a černou střechu. Všechny barvy ošlehal vítr a déšť. Něko­

likrát jsme spolu s Mickem dům obkroužili. Až do dneška

jsem nechápala, proč v něm nikdo nebydlí. Připadalo mi

to jako rozmařilost, že nás se v maličké chatě mačká sedm,

a za rohem se přitom nabízí prázdný dům.

Teprve až když jsem se na domek podívala zblízka, po­

chopila jsem proč. Zdi působily nerozhodně jako vojáci, kte ří nevědí, proč by měli stát v pozoru. Všechna okna byla

rozbitá. Dveře vyvrácené z pantů. Veranda byla prohnilá.

Vypadalo to, že jedinými obyvateli jsou netopýři. Okna

a zdi byly potřísněné jejich trusem, ze kterého byl cítit čpa­

vek. Přistihla jsem se, že si od budovy udržuju odstup, jako by se mohla znenadání zřítit. Mick si rukou zastínil oči, dí­

val se na zašlé stěny skoro zálibně. Vysvětlil mi, že dům je pozůstatkem ze starých časů, postavili ho před více než sto

lety. Naše chata byla vybavená moderními výdobytky, jako

je topení a elektřina, ale strážnice nemohla takový luxus ni­ kdy nabídnout. Současné obyvatelstvo s



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.