načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stráž - Sergej Vasiljevič Lukjaněnko

Stráž

Elektronická kniha: Stráž
Autor:

Centrum. Centrální svět vesmíru obklopují další světy jak okvětní lístky, jedním z nich je i naše Země. Centrum bylo kdysi veliké a silné, to všechno ale vzalo zasvé při ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 305
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Centrum. Centrální svět vesmíru obklopují další světy jak okvětní lístky, jedním z nich je i naše Země. Centrum bylo kdysi veliké a silné, to všechno ale vzalo zasvé při katastrofě. Tady na křižovatce tisíců a tisíců civilizací drží vartu Sbor pohraniční stráže, který hlídá hranice mezi světy. Pozemšťan ocitnuvší se na Centru nemá zrovna moc na výběr: může být buď pašerák, nebo pohraničník. A že se tyhle profese tu a tam moc neliší! Dřív nebo později je ale třeba se rozhodnout, co pro člověka pohraniční služba vlastně znamená. Zemi totiž hrozí stejná pohroma, jaká kdysi zasáhla i Centrum… První titul nové Lukjaněnkovy série Pohraničí.

Zařazeno v kategoriích
Sergej Vasiljevič Lukjaněnko - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRITON


Sergej Lukjaněnko

Stráž

Russian title:  (   #1)

Copyright © Sergey Lukianenko 2014

Translation ©Iva Dvořáková, 2016

Cover © Libux77 | Dreamstime.com

© Stanislav Juhaňák – Triton, 2016

ISBN 978-80-7553-206-0 (pdf)

Stanislav Juhaňák – Triton,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz





Prolog

Pozdě navečer se oteplilo.

Už dávno jsem pochopil, že počasí na Centru je vrtošivé a řídí se svými vlastními zákony. Uprostřed zimy atřeskutých mrazů se klidně mohou objevit dva docela teplé letní dny, a v létě zas klidně může napadnout sníh a přijítpořádná metelice. Ovšem fakt, že jsem se večer přestal třást zimou, neměl s místními rozmary počasí nic společného.

Ten vlezlý vítr jednoduše ustával a přestalo takjednotvárně mrholit. Kdybych měl teploměr, nejspíš by seukázalo, že teplota se změnila jen pocitově. Ale už to miudělalo radost.

Na horách se stmívá později, ale taky daleko rychleji než v rovinách. Do posledního okamžiku jsem doufal, že stihnu všechno dotáhnout ještě dnes, ale když se na nebi začínaly objevovat první hvězdy, pochopil jsem, že je čas přichystat se na noc.

Večer mě zastihl skoro u sedla hřebene, ještě půlhodinky a dostal bych se přes Indigový hřbet, který formálněodděloval Clondal od Loreje. Naštěstí opravdu jen formálně, protože místa, kde se dalo narazit na lorejské inspektory, byla vzdálená ještě dobrých padesát kilometrů.

Mírný svah není v horách zrovna to nejpříjemnějšímísto k přenocování, ale zase není až tak nebezpečný jakosoutěska. Vítr však nefoukal, déšť ustal a kamenitá půda byla jen jemně zvlhlá. Sundal jsem si z ramene samopal apoložil ho na velký plochý kámen, shodil jsem batoh, vytáhl z něj celtu a rozprostřel ji na relativně rovném místě.Navrch jsem rozložil tlustý ovčí kobereček. Za karimatku to sice nebyla náhrada úplně optimální, ale člověk musípoužívat to, co Centrum nabízí. Rozhodil jsem spacák, vytáhl pytlík se zbytky denního přídělu a na svém koberečku jsem

7


dojedl tvrdé uzené maso a suchary. Na malém lihovémvařiči jsem si uvařil kávu.

Ačkoli se to může zdát divné, bylo mi dobře. Tělo sezjevně radovalo, že vítr i déšť ustaly. Mraky spadly dolů, doúpatí hor, skrze protrhané proužky nebe jsem však mohl vidět slabé odrazy světel nad Granzem, centrem clondalského hutnictví. Pak zmizely – buď se nad ně rozšířily mraky, nebo ve fabrikách přitlumili plynové pochodně. Popíjel jsem kávu, přikusoval kostičky čokolády tvrdé jako broky a díval se na hvězdy, ty byly čisté a jasné.

Miluju hvězdné nebe na Centru.

Spát se mi chtělo víc a víc. Stáhl jsem si chrániče nakolena a podložil si jimi spacák pod hlavou. Samozřejmě že jsem si mohl hned lehnout. Ale já jsem chtěl počkat na toho, kdo mě už půl hodinky sleduje.

Za mými zády se ozval šramot. Opatrně jsem přizvedl pravou ruku. Šramot utichl.

„Mír,“ řekl jsem. „Nocleh. Jídlo.“

Můj pronásledovatel několik vteřin váhal. Pak tichýnelidský hlas zašeptal:

„Mír. Nocleh. Jídlo. Přítel.“

„Nikoli nepřítel,“ upřesnil jsem. Nač si nabírat zbytečné závazky.

„Nikoli nepřítel,“ zopakoval poslušně kočkan.

Pak jsem se, teď už beze snahy pohybovat se záměrně pomalu, otočil. Oči už tmě přivykly a hvězdy zářily natolik jasně, že jsem si mohl návštěvníka prohlédnout.

Kočkan byl velký, vysoký skoro metr. Opravdu připomínal pozemské kočkodany, jen se zpravidla pohyboval po dvou, byl větší a těžší. No a jistě, ještě jedna věc, uměl mluvit.

„Čokoláda,“ řekl jsem. „Suchary. Jablko.“

Maso kočkani nejedli. Nejspíš by zobali nějaký hmyz, ale kde by ho tady v horách hledali, to netuším.

„Jablko,“ řekl kočkan a opatrně se přiblížil. Ocas mělstažený mezi nohy a třásl se mu. Bál se. Ne že by je častoněkdo napadal; takových zrůd, které napadají mluvící tvory, není zas tolik ani mezi lidmi. A to dokonce ani mezi lidmi na Zemi. Stát se ovšem může cokoli.


Podal jsem kočkanovi jablko. Malá tlapka podobající se dětské ručce se bázlivě natáhla a chňapla po dárku.

„Člověk,“ řekl jsem. „Jiný... kruci, to nepochopíš...člověk. Ne já. Sedlo.“

Kočkan s jablkem u pusy ztuhnul. Usilovně přemýšlel. Pokud se s ním ten, za kým se ženu, už „skamarádil“,kočkan nic neřekne. Na druhou stranu sotva bude tohle malé bezbranné stvoření riskovat, že by se k někomu přiblížilo za denního světla.

„Člověk,“ přitakal kočkan. „Sedlo. Večer.“

Šikulka! Dokonce pochopil, co mě zajímá. To znamená, že jsem za ním jen kousíček.

„Pašák,“ řekl jsem.

V komunikaci s kočkany je jedna potíž. Říkají (a nejspíš i chápou) jen podstatná jména. Ale slovesa – i tanejjednodušší jako jíst, pít, jít – jsou nad jejich možnosti. V jejichjazyce: „Sloveso. Záhada. Tajemství.“ Někteří z nich jsou schopni se jakž takž naučit přídavná jména a číslovky. Ale sloveso je pro tyhle malé legrační primáty záhada hlavolamu.

„Jídlo. Spánek. Ráno,“ řekl jsem. Vstal jsem, stáhl sipodložku pod zadek a položil ji vedle spacáku.

Myslíte si, že ty nejpotřebnější věci do hor jsou cepín, černé brýle a pohorky? Pokud berete útokem Everest po sněhových pláních, pak nejspíš ano. Ale pokud se zaněkým ženete ve dvou nebo třech tisících metrech apotřebujete jít svižně a občas i střílet, pak je daleko podstatnější mít na zadku podsedák, na kolenou chrániče a na nohou dobré boty. Čestné slovo! Stačí, aby člověk zakopl, narazil kolenem na kámen, a jednou provždy to chápe.

„Voda,“ řekl plaše kočkan.

Vzdychl jsem si. Vody jsem měl málo a voda je v horách nedostatkové zboží.

„Voda,“ přikývl jsem a vytahoval z batohu litrovou čutoru. Zatřepal jsem jí, abych zjistil, jak na tom jsem. Otevřel jsem ji, lokl si a podal ji kočkanovi. Pil velmi ohleduplně, hrdla se svými mohutnými opičími pysky nedotýkal, láhev si jen nad pusou naklonil. Takhle vodu pijí obyvatelé z teplých ašpinavých zemí... no a podle všeho taky vychované opičky.

9


Kdybych se do hor vypravil doma, tuhle pitomou kovovou čutoru bych s sebou nebral. Úplně by mi stačily lehképlastové láhve. Vodu bych prostě vypil a láhev vyhodil... no, nebo bych si ji s ohledem na životní prostředí dal zpátky dobatohu. Váží gram a chleba nežere... Člověk si spousty věcí, které běžně používá, ani nevšímá, bere je jako naprosto přirozené.

„Voda,“ řekl kočkan, když mi čutoru vracel. Na dně ještě maličko šplouchalo, zašrouboval jsem uzávěr a schovalčutoru do batohu.

„Spánek,“ řekl kočkan.

„Spánek,“ odvětil jsem.

Tak jsme si popovídali. Člověk nic nenadělá, takhle jim ty mozky fungují...

Usnul jsem klidným a hlubokým spánkem. Kočkan jevýborný hlídač, má lehký spánek, skvělý sluch a výtečně vidí ve tmě. Pokud bude hrozit nebezpečí, vezme samozřejmě do zaječích. Ale mě přitom pištěním nebo šťouchancem probudí. To už mají v genech.

Copak jste si mysleli, že se s tou mluvící opičkou dělím o vodu a jídlo z altruismu? Ano, je v tom vděk zainformace. Ale pak je to taky kvůli klidnému spánku.

No dobře... z altruismu taky.

Trošku si pohrál na kamenech vedle mě a pak sepřekulil ke spacáku. Kočkani mají výtečnou srst, klidně můžou spát na holých vlhkých kamenech. Ale pokud cítí někde poblíž teplo, kdo by to nevyužil? Jak jsem očekával, ráno už tam nikdo nebyl. Kočkan odešel tiše a nepozorovaně ještě před úsvitem. Tam, kde spal, byl z malých kamínků pečlivě seskládaný spirálovitý obrazec. Ve středu obrazce ležel tmavě zelený leštěný kamínek. Zvedl jsem ho a obrátil párkrát v rukou. Jistě, není tosmaragd. Je to chryzopras. Ne že bych byl takový odborník, ale je obecně známá věc, že kočkani chryzoprasu užívají jako „projevu vděčnosti“. Kámen to není drahý, ale krásný, a tenhle byl navíc ještě vyleštěný.

Schoval jsem kamínek do kapsy. Kočkanové je nosí za škrání, ale tvorové jsou to velmi čistotní. 10


Počasí mi dělalo radost i dál. Nad ránem samozřejmě bylo poměrně chladno, ne víc než pět stupňů. Ale nebe bylo čisté, východ jemně růžověl a vítr nefoukal. Rychle jsem se sbalil a vydal se svahem nahoru, k sedlu. Upřímně, téhlehoničky už jsem měl řádně dost.

A ještě než jsem průsmyk překročil, pochopil jsem, že skončila. Ucítil jsem tabák.

Shodil jsem automat z ramene, vzal ho do ruky a pak jsem sundal i batoh, vrátím se pro něj později. Přikrčil jsem se a rychlým krokem překonal asi dvacet metrů, pak jsem se narovnal.

Narušitel byl zhruba dvacet metrů ode mě. Hned zasedlem byl strmý sráz, tam si taky rozbil tábor, když hozastihla tma. Vedle balvanu vrostlého do země si postavil malý stan, na vařiči – stejném, jako mám já – se mu zrovna vařil čaj nebo káva. A sám v tu chvíli notně svlažoval valoun a volnou rukou si držel u pusy cigaretu.

Situace, že lepší už si člověk přát ani nemůže.

Automat jsem měl natažený a vydal se k němu. Asi za deset vteřin mě zaslechl a prudce se otočil.

„Freeze!“ křikl jsem. „Stát! Alto! Halt!“

Celkem vzato jsem vůbec nepochyboval, že je to Rus. Napovídal mi to vrozený postřeh, životní zkušenost,přirozený cit a značka  na stanu.

Situaci narušitel vyhodnotil okamžitě.

„Brácho!“ vykřikl a kvapně si zapínal kalhoty. Cigareta mu vypadla z pusy. „Sláva! Lidi! To jsem rád!“

Šel jsem blíž a zastavil se několik kroků od něj. Pohnul jsem hlavní automatu a suše přikázal:

„Ukaž mi zápěstí pravé ruky.“

Podle jeho chování bylo všechno jasné, ale najednou...

...se narušitel zaškaredil. Byl to mladý muž, takpětadvacetiletý, vyhlížel tuctově, tvář měl trochu obhroublou, pokřivenou špatně skrývanou myšlenkou, že „on je tennejmazanější a vyzraje na kohokoli“. K mé lítosti a nelibosti mi byl jeho obličej neznámý. Tuhle tvář jsem v žádné z kartoték neviděl, ani na dobře viditelných černobílých snímcích, ani na obrázcích, které kreslili výtvarníci podle popisu...

11


„Proč?“ zeptal se muž. „Co do mě strkáš tím samopalem? Kde to jsem? A ty jsi jako kdo?“

Usmál jsem se. Když je to poprvé, takhle to nevypadá, vůbec to takhle nevypadá...

„Chci si ověřit, že ještě nemáš tetování,“ sdělil jsem mu vlídně. „Mířím na tebe proto, abys nedělal hlouposti. Jsi v průsmyku mezi Clondalem a Lorejí. Jsem poručíkPohraniční stráže oblasti Clondal. Říkat mi můžeš Ivane.Jednoduše proto, že to není moje jméno.“

Narušitel se zaksichtil a ukázal mi zápěstí. Tetováníneměl. A různé popáleniny, líčidlo či jiné příznaky toho, že se ho snažil zbavit, taky ne. Na to jsem měl oko vycvičené.

„Pokolikáté jsi na Centru?“ zeptal jsem se.

„Kdeže?“ užasl chlapík. „Vyrazil jsem na túru a zabloudil jsem. Co je to Centrum?“

Hrál komedii. To mi bylo jasné. A jemu bylo jasné, že mně je to jasné. Bylo to jako vždycky.

„Dobrá,“ řekl jsem. „Podle stanov Pohraniční stráže jsem povinen ti situaci vysvětlit a dát ti na výběr. Je to prosté. Ať už záměrně či nezáměrně jsi otevřel bránu, portál, mezi světem Země a světem Centrum. Zločin to není, ale je to přestupek. Budu-li vycházet z toho, že jsi oběť náhody, trest tě nečeká.“

„Jakou bránu...“ zamumlal ztěžka.

„To nevím. Velkou, malou... Máš tři možnosti. Varianta první: půjdeš se mnou na strážnici, tam tě zaregistrujeme, podepíšeš celní předpisy a pravidla a budeš je dodržovat. Varianta číslo dva: udělám ti tetování na znamení toho, že jsi byl poprvé zadržen, a ty se pak vydáš zpátky domů anikdy víc se sem nevrátíš. Varianta číslo tři: půjdeš se mnou na strážnici, vyplníš dotazník, který my odešleme na Štáb sboru, a jakmile jej schválí, budeš se moci státPohraničníkem. Jasné?“

„Sloužil jsem u námořnictva,“ prohlásil. A ukázal milevou ruku, na které se mezi palcem a ukazováčkem skvěla hvězdička. „Brázdit zem nejsem zvyklý.“

„No jo, tak proto jsi šel tak pomalu,“ pousmál jsem se. „Tak co si vybereš?“ 12


„Ani jedno,“ ušklíbl se námořníček. „Fakt se s tebou nedá domluvit, kámo?“

„Chceš mě uplácet?“ otázal jsem se.

„Ne,“ povzdechl si chlapík. „Koukám, že bych to jenzhoršil... tak na strážnici...“

Spojil ruce nad hlavou a zaklínil do sebe prsty, nějakdůmyslně protočil zápěstí... a zřejmě něco zašeptal...

Tak bleskurychle a nádherně otevřít bránu jsem snad ještě nikdy nikoho neviděl!

A nejmrzutější na tom bylo, že se brána otevřela přesně mezi námi – ve vzduchu se vznášel dvoumetrový lesklý, blyštivý, duhový kruh, vypadal jako pozoruhodně zploštělá mýdlová bublina...

Střílet branou nemělo smysl. Z té mé, tedy z vnějšístrany, by se kulka nejspíš odrazila nebo rozplácla na placku – to portály zpravidla dělají...

Za okamžik brána zmizela a spolu s ní i „námořníček“.

„Všivák jeden,“ zanadával jsem. Mám-li ovšem býtupřímný, tak s úlevou. Kdyby si vybral návštěvu sboru a musel bych ho dva dny a dvě noci eskortovat na nejbližší strážnici, každou vteřinu bych se musel obávat rány zezadu.

A zabíjení, tím spíš pozemšťanů, nemám rád.

Samozřejmě pokud k tomu nejsou vážné důvody.

Nejdřív jsem se vrátil pro batoh. Pak jsem vypil kávu, kterou uvařil „námořníček“, sbalil stan a připevnil ho kbatohu. Batoh měl, jako každý pašerák, těžký až na hranici únosnosti. Samozřejmě jsem do něj mrknul.

Baterky. Plný batoh baterek! Různých velikostí a tvarů. Převážně tam byly tužkové, ale našly se i mikrotužkové, pak větší buřtíky do baterek, hranaté a taky maličképloché kulaté... ano, ano, v Loreji je tohle zboží velmi žádané. A morálka místních vzdělaných mužů je velmi tvárná.Pašerákovi nefandí jen tehdy, pokud nejde k nim, ale kekonkurenci...

Mně taková halda baterek byla k ničemu. Ale přece je všechny nevyhodím! Zkusil jsem, jak je to těžké, jestli to zvládnu odnést. Bránu jsem otevřel takovou, no řekněme průměrnou. Ale nějak projdu.

13


Škoda jen, že to nezvládnu s takovou lehkostí a takjednoduše...

Vzdychl jsem si, rozhlédl se, abych se přesvědčil, ženablízku nejsou žádní nepřátelé, a začal jsem se svlékat.

Do naha. 14


1. kapitola

Když má člověk práci, při které často na čas odjíždí, kočku

nebo psa si pořídit nemůže. Problém by byl i se želvou, a já

stejně želvy nemám rád. Takže mi zbyly jen rybičky.

Chvilku jsem postál v pološeru svého bytu a díval se, jak na zdi bliká bezpečnostní signalizace. Hodil jsem na zem svůj batoh, batoh se zabavenými věcmi, vak s oblečením, automat a sbalený stan. Zamáchal jsem rukama, abychobnovil krevní oběh, a šel jsem k ovladači zabezpečení.Bleskově jsem vyťukal na klávesnici kód. Nápis poplach namaličkém displeji zmizel.

Tak, a jsem doma.

V bytě bylo horko a dusno. Logicky. Nebyl jsem tam tři dny a byt byl celou dobu zavřený. Úplně nejdřív jsemschoval zbraň do tajného úkrytu, pak jsem zapnul klimatizaci a šel se podívat na akvárko. Všechno bylo v pořádku –lamička svítila a automatický dávkovač krmiva zeleně blikal, rybičky si pokojně plavaly, filtrující krevetky seděly u filtru s roztaženýma nožkama. Jsou to ti nejflegmatičtějšítvorové na světě, ve srovnání s nimi se i úplní lenoši hemží jako o závod. Sedí si v proudu vody a loví, co k nim vodapřinese, jen to pouští do tlamičky... těm, co si takhle zařídí život, je dobře – sedí v proudu a čekají, co k nim spadne.

Když jsem se ujistil, že je doma všechno v pořádku, šel jsem do sprchy. Ani svlékat jsem se nemusel. Postál jsem pod teplou vodou, pak jsem se ošplíchl studenou a nakonec pustil horkou... Namydlil jsem se sprchovým gelem s vůní kávy a umyl si hlavu mátovým šamponem. Voda, která ze mě stékala, nebyla úplně černá, ale vydatně šedá přece. Špíny jsem měl na sobě tolik, že gel ani nezačal hned pěnit.

Jak jsem se osprchoval, naházel jsem věci do pračky, zapnul ji a vydal se do kuchyně. Celé tři dny na Centru

15


jsem se těšil na ta nejobyčejnější míchaná vajíčka srajčaty. Tenhle požitek Centrum člověku dopřává. Už to tak

přišlo, že jsem se hned po tom, co jsem přišel na Centrum,

vrhl za pašerákem a hnal se za ním tři dni a tři noci, avejce i rajčata nejsou zrovna věci, které by člověk s seboutahal v batohu. Utekl šikovně, „námořníček“ jeden, s tím

„chozením pomalu“ jsem mu lhal výlučně z výchovných

důvodů.

Zatímco se dusila rajčata s cibulí, revidoval jsem lednici a přitom si pustil telefonní záznamník a na půl uchaposlouchal, co drmolí. Nic zásadního. Volali dva kamarádi a jedna kamarádka. Všichni se jako v posledních letech běžně jen přeptali: „To už tě zas poslali na služebku?“ Pak volal robot operátora, který mi vyhrožoval odpojenímtelefonu, pokud nezaplatím dvacetirublovou fakturu posplatnosti. Že bych zrušil pevnou linku? K čemu je v doběmobilních telefonů? Pak několik poťouchlíků volalo jen tak a zas to položilo, prostě ti, co neradi mluví se záznamníky... Na mobilu jsem měl několik zmeškaných hovorů od mámy a pár z neznámých čísel, na která jsem se rozhodně volat nechystal.

Nakrájel jsem oschlý a ztvrdlý chleba, který jsem vytáhl z lednice, rozpekl ho v mikrovlnce a jal se nad pánvírozklepávat vajíčka. Záznamník dál mumlal cizími hlasyzpovzdálí.

„Ivane...“

Ten hlas mi byl povědomý. Strnul jsem s poslednímnerozklepnutým vejcem v ruce.

„Jsem Alexandr... řekl bych, že se známe...“ člověk na chvilku zaváhal. „Viděli jsme se... na Centru. Pokud sepletu, tak se nesmírně omlouvám. Pokud ne, tak mi zavolejte, až se vrátíte. Je to důležité. Moje číslo je...“

To se na to podívejme!

Automaticky jsem nad pánvičkou rozklepl poslednívejce a zaklel jsem, protože jsem si všiml, že mi tam spadlkousek skořápky. Vytáhl jsem ho a zakryl pánev pokličkou. Tak to musím...

Alexander byl náš člověk. Kolega. Pohraničník. Velitel. 16


Navíc to byl člověk z naší stráže a našeho oddílu, jeden ze sedmi lidí, kteří žili na Zemi, ale pracovali společně na Centru.

A to nejpodstatnější, on byl ten, kdo mě před třemi lety našel, úplně zpitomělého, když jsem se tak najednou ocitl v docela jiném světě. Uklidnil mě, vysvětlil mi, co se stalo, odvedl mě na strážnici a vzal mě do své posádky.

Neměl jsem jediný důvod mu nedůvěřovat. Najít mě bylo pro něj to nejmenší, znal moje pravé jméno, věděl, kolik mi je, a dokonce i to, kde a na jaké pozici jsem pracovalpředtím. Já jsem ho taky mohl vyhledat. Čirou náhodou jsem znal jeho příjmení: Bobrikov. Což bylo natolik zřídkavé, že bych ho na internetu měl za pár minut.

Ale nedělalo se to. Jeden život byl na Centru. Druhý na Zemi. Nemíchaly se, nemixovaly.

Hodil jsem na stůl korkovou podložku, postavil na nipánev, chopil se vidličky a pustil se do jídla. Pozemského času to byl oběd, na Centru by to byla snídaně.

Proč mi asi volal?

Jako první mě napadlo „nevolat nazpět“. Ne, nechtěl jsem se zapírat, ale měl jsem v plánu se při setkání naCentru tvářit vyčítavě, aby pochopil sám.

Ale pak jsem odložil vidličku a začal se oblékat, aniž bych se jakkoli namáhal uklidit talíř se zbytky. S Bobrikovem jsme se setkali asi hodinku nebo dvě poté, co jsem poprvé otevřel portál na Centrum. V tu chvíli už jsem za sebou měl všechna stadia, kterými projde nováček,ocitnuvší se na Centru: porozhlídl jsem se, křičel, šílel, štípal se, až se mi dělaly modřiny (a to jsem si nikdy nemyslel, ženormální člověk skutečně může takhle zjišťovat, jestli nespí), upadal jsem v zoufalství a hystericky se smál. Vyhodilo mě to uprostřed kopcovité stepi, na obzoru jsem viděl takové nižší hory a asi kilometr ode mě byl menší lesík. A všude tuvládla taková opojná vůně bylin a vzduch byl tak čistý, že sečlověku zvyklému na městský smog točila hlava.

Ačkoli Bobrikov později vykládal, že „měl takové tušení“ a že ho něco „táhlo přes ten lesík“, potkali jsme se zcela

17


náhodně. Ve skutečnosti šel klasicky na obchůzku, odvýběžku, který vedl až k opuštěnému dolu v předhůříSaarnského hřbetu a k 16. pohraniční zajišťovací hlídce. Byla to

poklidná oblast, ale nedaleko jednoho ze slabých míst.Neuplynul ani rok, aby to tu někoho náhodně nevyplivlo.

V hlíně u pramene (kde jsem pil, když jsem došel do lesa) si Bobrikov všiml stop mých bosých nohou, a jakpozději vykládal, nejdřív usoudil, že se na Centrum dostalnějaký divoch. Kterého to sem nějakým zázrakem zaválo z Afriky, Asie či Latinské Ameriky, nebo (což se v Clondalu stávalo méně) z nějakého primitivního světa. Konečně v době, kdy mě Bobrikov našel, už jsem si stihl vyhotovit cosi jako bederní roušku a něco na nohy. Ano, na Centrum jsem se dostal nahý, ovšem s osuškou v ruce. Dvěma kusy osušky jsem si omotal nohy a zbytek nechal nasymbolickou bederní roušku. Ve chvíli, kdy mě pohraničník spatřil, jsem se právě věnoval výrobě hole, ostrým kamenem jsem osekával menší větvičky a suky z pořádné větve. A vypadal jsem tak spokojeně, že dokud jsem se kamenem nepraštil do ruky a nevychrlil na svět všechno, co si o tom myslím, si Bobrikov nebyl jistý, zda jsem divoch, nebo ne.

„S pomocí boží!“ ozvalo se zezadu. Vyskočil jsem, lépe si chytil klacek... a zmateně jsem zíral na staříka.

Bobrikovovi (jméno jsem se samozřejmě dozvěděl až mnohem později) táhlo tehdy na sedmdesát. Teď už je mu něco přes. Ovšem vyhlížel nanejvýš čile – sice žádnýmladík, ale silný, žádné šediny ani pleš (pak jsem zjistil, že na svou kštici je obzvláště hrdý), na sobě starý celtovinový plášť a za zády zbraň... Starý voják. Nebo starý lovec. Na každý pád jsem ho měl chuť obejmout. Svět, step, jež se zdála zcela nekonečnou a neobydlenou, najednou ožila.

Bobrikov ale můj záměr zachytil a letmým pohybemshodil z ramene dvouhlavňovou pušku. Ztuhl jsem. Že by byl ten starý voják maniakální vrah?

„Ukaž ruce, pozemšťane,“ promluvil mírně starý muž. „Tu hůl z časů lidových bojů zahoď, k ničemu jinepotřebuješ. A ukaž mi ruce.“

Zahodil jsem nedokončenou hůl a zvedl ruce. 18


„Pravé zápěstí,“ upřesnil.

„To tu snad někomu překážím?“ rozlítilo mě to.

Bobrikov stál pět metrů ode mě a pozorně si prohlížel mou ruku. Pak kývl a hodil si zbraň zpátky na záda.

„Nečerti se, pozemšťane. Tahle místa jsou... opatrnosti tu není nazbyt. Poprvé na Centru?“

„A co to má být?“ přeptal jsem se.

„No, to je takový svět,“ řekl se smíchem v hlase. „Ty jsi ještě mladý, musíš určitě číst fantasy...“

„Nic nemusím,“ mumlal jsem, když jsem dával ruce dolů. „Třeba jsem negramotnej... Chceš teda, chlape, říct, že jsem v paralelním světě?“

„Ne, v paralelním ne. V centrálním,“ vysvětloval.„Paralelní světy jsou paralelní jeden k druhému, souhlasíš? Ale centrální, to je jako střed sedmikrásky. Ostatní světy jsou jako okvětní lístky kolem. Chápeš?“

„Nevěřím tomu,“ trval jsem zarputile na svém.

„A když ses vrhal do portálu, kde sis myslel, že seobjevíš?“ ušklíbl se stařík.

„Do jakého portálu?“ zařval jsem. „Sprchoval jsem se. Ve sprcháči. Pak jsem vylezl, začal se utírat... a ocitl se tady.“

Bobrikov se zamračil.

„Tohle se nestává, můj milej. Portál tam být musel. A tys ho náhodou otevřel a vstoupil do něj.“

Znovu jsem se pokusil vybavit si, co se stalo vteřinu před tím, než jsem se přenesl z koupelny.

„Utíral jsem se,“ tvrdošíjně jsem opakoval. „A pak jsem udělal krok dozadu...“

„A,“ usmál se Bobrikov. „Už tomu rozumím. Zrcadlový portál, to je zadní brána... nebo když to řeknu po našem, zadní vrátka. Není to časté, legrační... ale stává se to.“

„Poslouchej, chlape, jde mi z toho hlava kolem,“ poprosil jsem. „Buď mě zastřel, anebo mi to vysvětli tak, abych tomu rozuměl.“

Namísto odpovědi Bobrikov shodil batoh, chvilku v něm hrabal a pak vytáhl čisté, i když zjevně nošené boxerky a podal mi je.

„Na, vyhnanče. Neboj, jsou vypraný.“

19


Neštítil jsem se ani v nejmenším. Natáhl jsem si tydědkovské trenky (trochu menší, ale Bobrikov byl naštěstí i tak statný chlapík) a vzal jsem si od něj nabízenoukovovou čutoru. Loknul jsem si. Jak jsem tušil, nebyla to voda. Vůbec to nebyla voda!

„Co je to za...“ zasípal jsem, když jsem mu čutoru vracel.

„To je místní. Nekřeň se, není to horší než whisky.Uděláme si ohýnek a popovídáme si...“

Na oheň šla ta moje nedodělaná hůl a klestí z lesíka. Až později jsem se dozvěděl, že takovéhle hájky a lesy jsou v Clondalu tak vzácné, že by se daly na prstech spočítat, takže schovávat se v křoví tady není nejlepší nápad. A tak jsem s otevřenou pusou seděl a poslouchal poklidnéBobrikovovo vyprávění.

„Jsem pohraničník. Dalo by se dlouho vysvětlovat, co to znamená, ale taky se to nemusí vysvětlovat vůbec, a i tak je to jasné. Hlídáme přechody mezi různými světy. Chytáme pašeráky a náhodné narušitele, jako jsi třeba teď ty.“

„A těch je hodně?“

„Poměrně dost. Nebo si snad myslíš, že k otevřeníportálu jsou zapotřebí nějaké mimořádné schopnosti?“

Pokrčil jsem rameny.

„Portál či brána, jak chceš, je záležitost vcelku prostá. Může ji otevřít kdokoli. Zjevně to je přirozená schopnost každé rozumné bytosti. Ale portály vedou pouze naCentrum...“ evidentně zachytil výraz v mé tváři a zželelo se mu mě, „...a taky zpátky. Takže světů je sice hodně, ale dostat se můžeš vždycky jen do jediného. A tím je ten centrální. A tak mu taky říkáme: Centrum.“

„Proč o tom ale nevědí všichni?“ užasl jsem. „Když ten portál může otevřít kdokoli...“

„Ale tak... jsou určité odchylky,“ přiznal starší muž. „Hodně lidí otevře portál jen na zlomek vteřiny. Nebo je brána tak malá, že se jí ani projít nedá. Nebo jsoupodmínky jejího vzniku tak absurdní, že se to během života snad ani nemůže stát. Třeba ty se musíš svlíknout do naha azačít se utírat...“ muž se zamyslel. „Ačkoli ručník asi nenízásadní. Spíš pohyby rukou při utírání. A asi ještě něco. A tím 20


se teď, můj milý, budeš v nejbližších dnech zabývat. Budeš se

snažit vzpomenout, cos dělal, když jsi otevřel průchod na

Centrum, a pokusíš se to zopakovat. Protože jinak...“pokrčil rameny.

„Tu už zůstanu navěky?“ pípnul jsem nejistě.

„Ale to ne, pokud nebudeš chtít, nezůstaneš,“ zachmuřil se Bobrikov. „Odvedu tě domů. Tím mám na mysli Zemi. Můj portál je otevřený tři vteřiny, tím stihneme proskočit oba. Po celý zbytek života pak ale budeš vzpomínat na jiný svět, kde ses ocitl, budeš smutný, budeš chlastat a litovat, že ses rozhodl vrátit. Vsadíme se?“

Sázet se nebylo třeba.

„Anebo můžeš zůstat tady,“ pokračoval Bobrikov. „Práci ti najdeme. Buď u nás, u pohraničníků, nebo u místních. K pozemšťanům se tu staví vřele.“

„Tady existuje život?“ z nějakého důvodu jsem užasl. „Jsou tu lidé?“

„Ano,“ přikývl chlapík. „Velmi příjemní.“

„A mluví rusky, ne,“ zavtipkoval jsem.

„To rozhodně ne.“

Fantasy jsem za život moc nepřečetl. Ale něco jsem si přece pamatoval.

„Nebo jsem si ten jazyk nějak záhadně osvojil, když jsem prošel vraty?“

„Branou, jsou to portály,“ opravil mě muž. „Ne, tak to není. Mají svůj jazyk, kořeny slov se na poslech podobajílatině, ale v zásadě nemají s pozemskými jazyky nicspolečného.“

„Tak to jsem bez šance,“ řekl jsem. „Jazyky mi nejdou, ani angličtinu jsem se pořádně nenaučil.“

„Doteď ti nešly,“ odpověděl chlapík. „První průchodyskrze portály člověka silně stimulují. Dva tři dny jsi pakschoen nasávat vědomosti jako houba. Když se budeš snažit, za tři dny začneš mluvit clondalsky. A mimochodem, hned jak se vrátíš na Zemi, doporučuji ti věnovat se angličtině a vůbec všemu, co ses chtěl naučit, a nešlo ti to. Využij ty dny rozumně. Při každém dalším průchodu tenhle účinek slábne, a tak po pátém či šestém se úplně ztratí. Takže si

21


dobře promysli, co se ti v životě nejvíc hodí – jestli kung fu,

nebo třeba origami. A co vlastně děláš?“

Na chviličku jsem se zarazil. Někdy, zejména přikomunikaci se ženami, moje profese „zněla“ dobře. Tohle byl ovšem zjevně jiný případ...

„Jsem hudebník.“

„Hudebník?“ podíval se na mě starší chlapík soucitně. „Těch tu mají dost. Kdybys byl voják, inženýr nebo doktor, měl by ses na Centru dobře. Ale hudebník? Hraješ nahousle, nebo na klimpr?“

Klimpr se mě trochu dotkl. V tomhle domáckémoznačení hudebního nástroje bylo něco posměšného.

„Někdy mám pocit, že jiné nástroje nikdo nezná,“ houkl jsem. Ale Bobrikov čekal, a tak jsem odpověděl: „Umím hrát i na piano, nic na tom není... ale jsem bubeník.“

„Bicák?“ přeptal se muž.

„Neříkám si tak, jsem bubeník.“

Chlapík zavrtěl hlavou.

„Hmm, to tu k ničemu není. Říkejte si v kapelách, jak chcete, ale tady ti budem říkat Bicák. Zní to líp. To mastíš v nějaký rockový kapele?“

„Mastí se v kuchyni,“ začínal jsem být naštvaný.

„Promiň,“ kývl muž. „Tak hraješ v rockový kapele?“

„No... tak různě,“ vyhnul jsem se odpovědi. „Vzděláním jsem tympanista. Ale můžu hrát na cimbál, na bubny... a v kapele samozřejmě na bicí...“

Ale to už mě můj společník neposlouchal. Řehtal se,zdušeně, jako stařík, několikrát sprásknul ruce, a když už se mu nedostávalo dechu na normální smích, aspoň sechichotal.

„Tympánista a cimbalista! Když jsem tě uviděl, přísahal bych, že jsi zkušený odborník na přežití... takovou hůl sis opatřil! Tos dělal bubenickou paličku, jo?“

Mlčel jsem a díval se do ohně. Nejradši bych dal tomu vtipálkovi jednu za uši. Úplně bez paličky. Tak... jakočinely... jenže za prvé to byl člověk už postarší, za druhé mězachránil a vysvětluje mi co a jak... a za třetí měl zbraň. Což byl nejspíš nejpřesvědčivější důvod hovořící proti. 22


„Promiň,“ řekl Bobrikov, když se dosyta nasmál. „Jen jsem si vzpomněl... kdo je člověk, který se schází smuzikanty? Úderník, bicák.“

„Děkuju, opravdu velmi vtipné,“ odvětil jsem. „Už nejmíň měsíc jsem to neslyšel.“

Bobrikov zvážněl.

„Ale tak, pusť to z hlavy. Odpusť starému pitomci... Jak se jmenuješ?“

„Ivan.“

Zase se rozesmál.

„No dobře... Zapamatuj si dvě věci. Za prvéneprozrazujeme svá pravá jména. Nikomu. Ani přátelům. Chápeš proč?“

„Aby nás nenašli na Zemi?“ nadhodil jsem.

„Přesně. Takže používáme přezdívky. Já mám velmioriginální. Stařík. A pro všechny ostatní jsme Ivanové.Všichni ruští muži jsou Ivanové a ženy Máši. Američani sizpravidla říkají John a ženy Mary. Doporučuju ti to taky.“

„A když už se tak jmenuju?“

„Tak máš štěstí,“ přikývl Stařík. „Nemusíš si zvykat. Tak jak ses rozhodl, Bicáku? Můžu tě vzít domů. Jen timusím udělat na zápěstí tetování... takový černý kruh. Aneboj se, skoro to nebolí. Je to na znamení toho, že sesnáhodně dostal na Centrum, vrátili jsme tě domů a ty slibuješ, že už sem víckrát nepolezeš... a pokud semvlezeš, okamžitě se ohlásíš pohraničníkům. Kdybych těchytil při pašování, hned bys dostal druhé tetování,vyšrafovaný černý kruh, který znamená, že od té chvíle jsi na Centru nezákonně a kdokoli tě bez soudů a jakýchkolinásledků může zabít.“

„A co ty máš za kroužek?“ zeptal jsem se.

Bobrikov zvedl ruku. Na jeho kůži se rýsoval černý kruh s křížkem uvnitř.

„Pohraničníka. Když se člověk náhodně ocitne na Centru, může získat symbol pohraničníka. Když se tu objevíš jako narušitel, už to nejde. Tohohle tetování se zbavit nedá.“

„No ale přece ten, koho pustíte s prázdným kruhem, si sám může dovnitř nechat vytetovat kříž,“ poznamenal jsem.

23


„Jistě. Ale neradím to. Symbol pohraničních vojsk je jen jedním z identifikačních znaků. Pak máme ještě gesta,“pousmál se, „celý posunkový jazyk, to je u hlídky dobrá věc... Máme hesla. Je toho spousta, Ivane. No, jak se rozhodneš? Mám tě vzít domů?“

Představil jsem si hospodu, ve které budu sedět zabicími a mlátit do bubnů, zatímco Goša bude na objednávku opilých hostů zpívat nějaký cizí hit... a ušklíbl jsem se. Ne, nebudu tam večer sedět. Rocková skupina Úhel dopadu si může hledat nového bubeníka.

„Vezmi mě na strážnici, Dědku. Od dětství jsem snil o tom, že se stanu pohraničníkem.“

„Staříku,“ opravil mě Bobrikov. „Dědek je docela jinýčlověk... toho taky uvidíš. Ale já jsem Stařík.“

„A je tu hodně... našich?“ zajímalo mě.

„Pohraniční stráž tvoří z 90 % obyvatelé z jiných světů, převážně pozemšťani,“ odpověděl Bobrikov. „Do různých míst Centra procházejí častěji lidi buď z toho či onohosvěta, nebo jeho části. Tady v Clondalu je nejvíc Evropanů a Rusů. Ale všichni se převážně druží se svými. Takže je tu stráž rakouská, francouzská nebo polská...“

Na strážnici jsme došli navečer. I když mi Stařík půjčil svoje náhradní vlněné ponožky, náhrada za obuv to byla prachbídná. V tu chvíli už jsem ale měl o světě, v němž jsem se ocitl, nějakou představu... 24


2. kapitola

Bobrikov bydlel přímo v centru, ve Velké Gnězdnikovské

ulici, místě, které se na moskevském žebříčku bydleníocitalo na velmi čestném místě. Žila tu bohéma, do revoluce

převážně filmová (ostatně, tehdy se ještě říkalo„kinematograf“), ale ani za sovětské vlády se tu byty nepřidělovaly jen

tak, obyvatelé si tak či onak museli zasloužit přízeň moci.

A ani teď tu není špatné bydlení... zejména když člověk

většinu času žije v úplně jiném světě. Je překvapivé, že se

Bobrikovovi podařilo své bydliště udržet i v těch zlýchčasech 90. let, kdy obyčejné lidi stěhovali z centra na okraje

města a ze starých domů dělali luxusní pro nejrůznějšízloděje, poslance a další vážené občany.

Zazvonil jsem na domovní zvonek a vešel dočisťounkého průjezdu, pokývnutím jsem zdvořile pozdravilvrátnou, která si mě pozorně prohlédla, ale do vyptávání se nepustila. Když jsem vyjížděl do 6. patra, přemítal jsem, že jsem asi měl něco přinést... no, dort nejspíš ne, aletřeba... láhev...

Když jsem vystoupil z výtahu, Bobrikovovy dveře od bytu už byly otevřené. On sám stál na prahu, usmíval se, pořád stejně prošedivělý a vyhublý, jak jsem na něj bylodjakživa zvyklý. Jen na sobě neměl ani myslivecké, anituristické oblečení, ale zmačkané kalhoty, které asi kdysisloužily jako „sváteční“, ale teď už byly domácí, a tričko, takové mladistvé, veselé, s jakýmisi bojujícími draky.

„Ahoj, Bicáku!“ pozdravil vesele Stařík. „Pojď dál. Jsiposlední, naši už se všichni sešli.“

„Naši?“ překvapilo mě to.

„Naše stráž,“ vysvětlil Bobrikov. „No co tak koukáš?Pozval jsem všechny.“

„To jsou věci,“ poznamenal jsem, když jsem vcházel.

25


„Pojď dál, pojď, a nezouvej se, tady je všechno...“popoháněl mě Bobrikov.

Následoval jsem ho do velkého obýváku, poněkudpřeplněného starým nábytkem. Vítali mě tam radostnýmivýkřiky a smíchem.

Opravdu tu byla celá naše Pohraniční stráž. Kromě mě a Bobrikova celkem pět lidí. Strážnice, na niž mě Bobrikov přivedl, byla vzdálená asideset kilometrů od Antarie, hlavního města Clondalu. Antarie nebyla malé město ani na pozemské poměry, a na poměry Centra byla se svým skoro milionem obyvatel obřímegaolí. Je jasné, že města nerostou ze země jako houby po dešti a deset kilometrů od každého pozemského střediska budou silnice, vesnice, osady, sklady a fabriky, elektrické vedení... U Antarie ale bylo všechno jinak. Tahle sucházvlněná nížina, ani step, ani lesostep (kdybychom brali vpotaz ty zřídkavé nedomrlé lesíčky), byla pustá a neobydlená. Dokud se nezačalo stmívat, žádné stopy civilizace tunebyly: po setmění se na horizontu v předhůří objevila světýlka.

„Bydlí se tu tak kompaktně, neroztroušeně,“ všiml jsem si.

„To není docela přesné,“ zasmál se Bobrikov. „Je tuprostě taková krajina. Půda je neúrodná, vody je málo... takže tu není zemědělství a v brzké době to na to ani nevypadá. Počet obyvatel se zvyšuje jen zvolna, a pokud se někdorozhodne, že by chtěl lepší život, nebude se tu s tím párat a prostě odjede.“

„Velké město přece nemůže být izolované,“ trval jsem si na svém. „Potřebuje infrastrukturu. Kolik jsi říkal, že tam žije lidí? Milion?“

„Skoro,“ přikývl Bobrikov. Šel zlehka a svižně; ačkoli jsem o polovinu mladší, sotva jsem mu stačil. „Plus minus sto tisíc. Ale v izolaci není, v tom máš pravdu, samo by se město neuživilo.“

Plesknul jsem se dlaní po holých zádech ve snaze zahnat dotěrné mušky. Snad ani nekousaly, ale dělalo jim dobřeleit se člověku na kůži, zjevně měly rády slaný lidský pot. 26


„Pak ale odněkud musejí přivážet...“ začal jsem. A zase ztichl, protože jsem uslyšel a uviděl odpověď na svou otázku.

Stepí se pomalu vlnila obrovitá šedá štětinatá„housenka“. Nahoru stoupaly chuchvalce černého dýmu, kteréstřídavě houstly a zase mizely. Bylo slyšet přeskakování kol po pražcích.

„Panenko skákavá...“ vydechl jsem. „To je obrněný vlak!“

„Přesně tak,“ přitakal se spokojeným výrazem ve tváři Bobrikov. „Král Ating, pokud se nepletu. V dávných časech měla žít tato zpola legendární, zpola historická postava... no, kdo ví? Něco jako náš král Artuš, jen bez kulatéhostolu a grálu.“

„Housenka“ se přibližovala. Byl to ten nejopravdovější obrněný vlak, jaký jsem kdy viděl, jako z filmů o prvnísvětové válce. Šedé pláty těžkého obrnění, nýty jako talíře,reflektor vpředu překrytý mřížkou, hlavně kulometů a děl trčící do všech stran... parní lokomotiva, tendr na uhlí, dva nebo tři otevřené plošinové vozy s náklady – a desítka vagónů se zbraněmi. Obrněný vlak projížděl asi tak tři sta metrů od nás. Jak se přibližoval, krátce zahoukal a k nebi vyletěltenký průhledný obláček páry. Stařík na obrněný vlak zamával a i já jsem bezděčně zvedl ruku na pozdrav.

Za obrněným vlakem následovaly soupravy. Pětdlouhých už bez jakéhokoli obrnění a děl, klasické nákladní vagóny. Podle mě vlaky jely až nebezpečně blízko, alezjevně to tady bylo normální. Vlakovou karavanu uzavíral na konci ještě jeden „obrněný vlak“, jen daleko menší – pouze lokomotiva, tendr a jeden klasický vagón.

„Takhle se zásobuje Antarie,“ řekl Bobrikov. „Sbíhá se tu hodně tratí, vozí to ze všech stran. Tohle zdaleka není ta nejfrekventovanější trasa... tak pojďme.“

Vydali jsme se kupředu a procházeli kolem tratí, které vypadaly jako ty nejběžnější, jednokolejné trati, černé pražce naimpregnované smolou a zářivé naleštěné koleje. Vlaky projely směrem k horám a my jsme postupovališikmo vůči tratím k menšímu kopci, na jehož vrcholu stála tmavá kamenná budova, obehnaná vysokou ohradou. Byla tam i strážní věžička, ale nikoho jsme na ní neviděli.

27


„Strážnice,“ řekl Bobrikov. „16. Pohraniční strážClondalu. Vítej!“

„A je vás tu hodně?“ zeptal jsem se trochu skepticky.

„Ty budeš sedmý,“ usmál se Bobrikov.

„Budu-li,“ upřesnil jsem.

„A kam by ses poděl,“ zasmál se. „Mám těprokouknutýho. Budeš u nás sedmý, Bicáku...“ „Bicák. Úderník!“ zařval Dědek. „A živý! Ááá!“

Za všeobecného řehotu se ke mně vrhl a pověsil se mi na krk. Obrátil jsem se na Staříka a pak obhlédl všechnyostatní – Vědmu, Kalinku, Ivana Ivanyče a Houslistu. Dědek na mně visel, nohy ve vzduchu, aby mu nebránily dělat živé závaží.

„Co jste tomu klukovi nalili?“ zajímalo mě. „Kde se v něm bere ta drzost?“

„Bicáku, co tě nemá,“ houkla na mě Vědma. „Vždyť tomu klukovi je čtrnáct, proč by pil? Dělá hovadiny i bez toho.“

Sundal jsem Dědka ze sebe, odsunul ho tak daleko, jak jsem jen dosáhl, a zvědavě si ho prohlížel.

„Co je, Bicáku...“ znejistěl puberťák.

„To je skvělý, že jste všichni takoví...“ řekl jsem, „...nor- mální.“

Tady na té naší obyčejné Zemi jsme všichni vypadalituctově. Vždycky jsem přemítal, jestli je na mně způsobživota, jakým žiju, nějak vidět. Ovšem soudě podle ostatních ani v nejmenším.

Dědkovi opravdu bylo čtrnáct. A byl to úplně normální puberťák: džíny, kecky, přiměřeně dlouhé vlasy, nějakýpřehrávač, přicvaknutý ke kapsičce u košile. Normální, ještě dětský obličej, ve kterém už se ale pomalu začínaly zračit mužské rysy. Takový puberťák může být jak vzorný žáček, jímž se pyšní rodiče i učitelé, tak absolutní ničema achuligán, ne-li přímo parchant. Ale na Dědkovi nebyl fakt, že už od deseti let prochází portály na Centrum, a je to už dva roky, co získal právo na samostatnou práci, a rok, cochladnokrevně zabil člověka, i když to byl lump a střílel po něm první, vůbec nijak vidět. Prostě kluk, normální kluk. 28


Vědma a Kalinka seděly vedle sebe v jednom křesle,které bylo dost široké na to, aby pojalo jak sesychající starší dámu, tak i křehkou holku. Ve srovnání se Staříkem jeVědma ještě mladá. Bude jí maličko přes šedesát. Něčím ale působila tak... staře. Ne že by o sebe nedbala, mělapovadlou kůži, byla neupravená nebo šedivá. Vlasy si barví,obléká se stylově a kůži má hladkou. (Mám takové tušení, že to není tím, že by používala drahé pozemské krémy, spíš nějaká ta kořist od pašeráků, jimž v pašování bráníme... a zabavené zboží máme... samozřejmě ničit. Nakonecnamazat si krém ze žláz korouna bezzubého na vlastní obličej je taky způsob zničení, ne?) Něco ale pořád ve Vědmě kvílí: „Jsem stařena! Jsem zlá bestiální stařena! Horší než baba Jaga. Skoro Siréna!“ Takovou ženskou si člověk krásně umí představit jako hašteřivou sousedku, nepříjemnouvzdálenou příbuznou nebo nějakou megeru učitelskou, alerozhodně ne jako laskavou stařenku, pečující o vnoučátka. Ve skutečnosti ale Vědma nebyla zlá. Ovšem ani laskavá,pochopitelně. Taková normální. Prostě taková, jak vypadala.

Kalinka byla docela jiná. Bylo jí něco málo přes dvacet. Křehká, vlasy po dětsku spletené do dvou krátkých copů, měla hladkou světlou tvář s velkýma naivníma očima.Dokonce i na Centru chodila v kabátě, ale teď měla na sobě cosi volného, krátkého a vzdušného. Její úsměv člověk rád hned oplatí úsměvem.

Tuším, že chápete, že potkat se s ní na tmavé ulici tváří v tvář není pro grázly nic, co by si mohli přát. A i za denního světla je lepší ji nijak neohrožovat – Kalinka střílí z pušky skoro stejně dobře, jako zachází s nožem.

„Holky, jste jako vždycky neodolatelné,“ řekl jsem.

„A ty zase jako vždycky nešetříš komplimenty,“ uchichtla se Vědma. Kalinka neřekla nic, jen se usmála.

Chlapi seděli na ošoupané kožené sedačce. Ivan Ivanyč mě pozdravil podáním ruky a usmál se. Víc se od tohohle mladého zrzavého chlapíka čekat nedalo. Ivan Ivanyč byl němý. Proč, to nevím. Zpravidla bývá němota provázena hluchotou, on ovšem slyšel výborně, měl rád hudbu, jen na všechny otázky odpovídal pouze úsměvem a provinilým

29


rozhozením rukou. Byl to ale chytrý fajn kluk, jen„zvláštní“. Zvykli jsme si na to. Pouze pašeráci, které eskortoval za

naprostého ticha, z toho poněkud šíleli... Stiskl jsemIvanovi ruku a pak jsem se pozdravil s Houslistou. Houslista

ovšem žádný můj kolega nebyl. Přezdívku si vysloužilneuvěřitelnou podobou s „houslistou“ GedevanemAlexandrovičem z proslulého filmu Kin-dza-dza. Respektive spíše

s hercem Levanem Gabriadzem ještě jako mladíkem...

Houslista snášel tuhle podobu s trpělivostí a ironickým

nadhledem, neurážel se, když mu někdo řekl „Houslistuneotřebujeme“, a byl na oplátku ochoten odcitovat něco ze

svého filmového dvojníka.

„Rád tě vidím, Bicáku,“ řekl Houslista.

„I já,“ přikývl jsem. Zamyslel jsem se a plácl sebou vedle něj. Evidentně to bylo Dědkovo místo, ale kluk moudřenehnul brvou a sedl si na druhé křeslo vedle ženských.

Stát zůstal pouze Stařík. Vyhlížel nekonečnědobromyslně jako otec velké svorné rodiny, která se nečekaně sešla po dlouhém čase.

A do jisté míry to tak nakonec vlastně bylo.

„Jsem moc rád, že Bicák přišel,“ řekl Bobrikov. „Risknul jsem to a smluvil schůzku, aniž bych čekal, že se stihne z Centra vrátit. Ivan Antonovič mě ale nezklamal.“

Všichni se ošili. Houslista hvízdnul. Vědma se usmála. Jen Dědek nejspíš nechápal, co se děje.

„Staříku, chtěla bych tě poprosit, abys neříkal...“ začala Kalinka.

„Galino Rozanovová, nezlob se, vím, že jsi sportovkyně a prostě milá holka, ale tvoji žádost musím odmítnout,“rezolutně pronesl Bobrikov. „Odložíme masky. Všichni jsme Ivanové a Marie... ale je mezi námi i jeden skutečný Ivan – Ivan Antonovič Pereslavskij, nám známý jako Bicák. Hrál na bicí.“

Vědma pokrčila rameny:

„To všichni vědí... no o profesích... že všichni vědí.“

„Teď budeme všichni vědět všechno,“ řekl Bobrikov. „Začnu hned u sebe. Bobrikov Alexandr Valerjevič. Toho času v důchodu. Žena mi zemřela. Dcera a syn žijí sami. 30


Povoláním jsem...“ udělal krátkou pauzu a usmál se,

„...soustružník.“

„Cože?“ užasl upřímně Dědek. „Ty jsi soustružník?Staříku, ty jsi soustružník?“

„Člověk by řekl, že jsem povídal děda Mráz,“ zasmál se Bobrikov. „Jo jo, jsem soustružník. Soustružil jsemsoučástky. Některé nám doteď létají nad hlavami.“

Fakt, že Bobrikov pracoval pro vesmírné účely, Dědka s jeho profesí trochu sblížil. Pořád se ale na Staříka díval snehraným údivem. To jsme to dopracovali... potkatsoustružníka je větší dobrodružství než se ocitnout v jiném světě!

Ovšem budu-li upřímný, mezi mými přáteli a známými taky moc příslušníků proletariátu nebylo. A nasoustružníka byl Bobrikov překvapivě sečtělý a inteligentní... zjevně se i za SSSR dokázala utvořit nějaká „pracujícíinteligence“, která po směně ve fabrice namísto sezení u piva adomina četla knížky.

„Konečně, když jsem u toho, Dědku, taky bych ti radil pendlovat míň po Centru a získat nějakou profesi i v našem světě,“ poznamenal jen tak mimochodem Bobrikov. „Byť by to byla třeba soustružničina. Hodí se to, Romo Dědljudine, žáku internátní školy, který má na triku policejní zápis za tendence k záhadným a dlouhodobým útěkům.“

Dědek zvedl hlavu a jeho tvář vypadala téměř dospěle. Hlas z něj ale vyrazil vysoký, klukovský, což narušilodospělý dojem.

„Bylo nutný to říkat?“

„Bylo,“ odvětil příkře Stařík. „Nutné, Romo. Věř, že to, že nemáš rodiče a vyrůstáš v dětském domově, tě nijaknekompromituje. Mimochodem, taky jsem vyrostl v dětském domově. A ty sklony k útěkům, no to už vůbec, vždyť my víme, kam utíkáš. Ale kvůli okolnostem, o kterých vám teď povím, je třeba, abychom se vzájemně znali.“

„Jak líp se chceš znát,“ houkla Kalinka.

Nebo jí teď máme říkat Galinka?

Bobrikov se na ni tajemně usmál. A pak řekl:

„Upřímně, vždycky jsem si říkal, jak se dítěti může dařit odcházet takhle pravidelně na Centrum. Přece se o něj

31


někdo musí bát, když takhle mizí? Bylo třeba si to ujasnit...

tak pokračujeme, Ašote?“

Houslista se postavil a odkašlal si.

„Ašot Sarkisjan. Podnikatel... už mě to podnikání pěkně s... mám tři kamiony, pronajatý, lítaj se zbožím sem a tam... mám toho plný zuby!“

„A tos říkal, že nejsi kam vítr, tam plášť!“ zasmála seKalinka.

„Nejsem. Jsem přece Armén,“ namítl Houslista. „Co ještě? Byl jsem ženatej, teď rozvedenej, dcera vyrůstá v Tbilisi.“

„A tos říkal, že jsi Armén!“ rozesmálo to Kalinku dočista.

„Dcera je v Tbilisi,“ zavrčel Houslista, když si sedal.Otočil se ke mně a z nějakého důvodu ještě doplnil: „Mojebývalá žena je gruzínská Arménka, ale já jsem mimochodem rozenej Moskvan.“

„Klid, klid!“ zvedl ruku Bobrikov. „Teď náš Ivan Ivanyč... neboli Petr Petrovič Ochmela.“

Všichni zjevně potřebovali setřást napětí a zasmáli se. Ať už to bylo kvůli záměně Ivana Ivanyče za PetraPetroviče nebo kvůli jeho příjmení. A usmál se i Ivan Ivanyč.

„Je programátor, svobodný, žije s mámou,“ pokračoval Bobrikov.

Petr Petrovič Ochmela se zdvořile uklonil a sedl si.

„S tímhle příjmením je škoda říkat někomu tak banálně jako Ivane Ivanyči,“ vydechla Vědma. „Ne, příteli! Odedneška jsi Ochmela.“

Ivan-Petr Ivanyč-Petrovič rozhodil rukama jako „nicnenamítám“.

„A o mně řekneš co?“ zeptala se Vědma.

„O tobě nic,“ řekl zkormouceně Bobrikov. „Proto jsem chtěl setkání s tebou uspořádat na Centru, ne jako sostatními... Tak?“

„Irina Igorjevna Barinová,“ řekla Vědma a odmlčela se. „Pracovala jsem u FSB... no... na vnějším dohledu. Teď jsem v důchodu.“

Rozhostilo se naprosté ticho. Pak se Kalinka uchichtla a řekla:

„Babina... Babina Fesbina.“ 32


„Ale přátelé drazí!“ řekla v návalu emocí Vědma, aniž by reagovala na Kalinčin ostrovtip. „Prostě jsem tampracovala! Ještě za Svazu! S námi to nemá co do činění! Věci čistě pozemské!“

„Určitě jsi v důchodu?“ optal se podezíravě Houslista. „Od vás se prej do důchodu neodchází...“

„Ale odchází,“ odfrkla Vědma. „Zapomeňte na to! Tu a tam mě k něčemu přizvou, když je potřeba... v nějakých mimořádných situacích. Ale to jsou pozemské věci! Znovu to opakuju!“

„Věřím vám, Irino Igorjevno,“ řekl trochu škrobeněBobrikov.

„Děkuji, Alexandre Valerjeviči,“ odvětila Vědma s rukou na srdci. Možná poněkud nečekaně přerušil tohle odhalení a představování Dědek. Puberťák naštvaně máchl rukou a řekl:

„Tak dobře, Staříku, všechny jsi nás probral, seš moc chytrej, i když zámečník.“

„Soustružník!“ příkře ho opravil Bobrikov.

„Aťsi soustružník, já se v tom nevyznám...“ nedal se v nejmenším vyvést z míry Roman. „Řekni nám teda, proč jsi nás tady v Moskvě svolal? Jak víš, přijel jsempříměstskejma vlakama ze Smolenska! A pro dítě v mým věku není zrovna bezpečný přesouvat se z města do města!“

„Jsi šikula, Dědku, a máš smysl pro humor,“ pochválila ho Vědma. „Tak Staříku, s pravdou ven! Z úst toho dítěte zazněla pravda! Proč jsme dneska tady?“

Bobrikov se odkašlal.

„Přátelé... spolubojovníci! Svolal jsem vás sem...“

„A teď řekne, že máme zachránit svět,“ zašeptal směrem ke mně nahlas na celou místnost Houslista. „To říkajvždycky, viděl jsem to ve filmu.“

„Řekl bych, že ani Centrum, ani náš svět zachraňovatneotřebujou,“ odvětil jsem stejně teatrálně já.

Bobrikov zavrtěl hlavou.

„Nemluvím o záchraně světů, Ivane Antonoviči... vůbec ne! Mluvím o naší vlastní kůži! Zachránit musíme zejména tu!“

33


3. kapitola

Když jsme vylezli na kopec, kde stála budova 16. stráže, byla

už úplná tma. Jen na obzoru se objevilo světlo, které stálesílilo, byla to záře nad Antarií. Dalo se nějak rozpoznat, ženepochází z elektřiny. Ale kdyby někdo chtěl, abych to dokázal, jen

bych rozhodil rukama. Snad že spektrum světla bylo trošku

jiné, vyzařovala z něj jistá stejnoměrnost, taková, jaká uelektřiny není běžná: v každém případě jsem si byl naprosto jistý,

že ulice místních měst neosvětlují žárovky.

U vrat strážnice se můj dojem potvrdil. Budovu lemovala asi dva a půl metru vysoká dřevěná ohrada, nahoře ovinutá ostnatým drátem. Vrata byla nezvykle úzká, auta anipovozy dovnitř zjevně nezajížděly. A kousek od vrat visel malý zvon s krátkým provazem a lampa.

Lampa byla docela obyčejná, vypadala jako kovaná, ale neměla na sobě žádné ozdoby. Ryze užitková věc. A navíc byla plynová. Pod zašlým sklem se ukrývala široká trubka, zakončená síťovaným kolečkem, jež olizoval jazýčekjasného bílého plamene. Lampa byla notně posetá muškami, podle všeho ji moc často nečistili.

Stařík na mě mrknul a několikrát zatahal za provaz. Zvon nakřáple zacinkal. Za plotem zaštěkal pes –hystericky, ale bázlivě.

„Pohraničnický pes?“ zavtipkoval jsem.

„Ále, vořech toulavej,“ mávl Stařík rukou. „Vydělává si na chleba štěkáním na zvon. Ten zvon už jsme měli dávno vyměnit.“

„Řekněte si velení o lodní zvon,“ pokusil jsem se o vtip podruhé. Ale Stařík buď neměl moc smyslu pro humor, nebo už byl dlouho mimo ruskou realitu.

„Poprosíš je sám... velení Pohraniční stráže je poněkud na baterky, Bicáku. Živíme se z větší části sami.“ 34


Tohle zrovna neodpovídalo mojí představě o Pohraniční službě, ale do detailů jsem se zatím nepouštěl. Za vraty byl slyšet lomoz a nevlídný ženský hlas se zeptal:

„Koho to sem takhle na noc čerti nesou?“

„Mě, Vědmo!“ ohlásil se zvesela Stařík. „Otevři... vedu hosta. Mládenec nám sem na Centrum vlítl rovnou zesprchy, bez gatí!“

„Tak to spěchám, spěchám,“ odvětila škodolibě osoba, jíž říkali Vědma. Petlice zalomozily. Ačkoli jsem na sobě měl trenky (a zbytky ponožek), připadal jsem si nahý a ubohý.

Vrata se pootevřela a já jsem v úzké škvírce spatřilstarou úskočnou babiznu. A přestože v jejím obličeji ani na oblečení nebylo nic zlověstného, moje hlava ji vyhodnotila právě tak. Starší ženská věchýtkovité konstituce, pečlivě učesaná, v drahé sportovní soupravě... pořádná pistole sotva mohla vyvolávat obavy. No vážně, pistole bylanejmilejším prvkem celého jejího vzezření! Pozoruhodný lidský typ – „babka záškodnice“, přičemž tyhle typy začínajízáškodničit už v dětství a babky se z nich stávají kolem třiceti.

„Tak co, milánku,“ řekla Vědma a bezostyšně si měprohlédla. Pootevřela vrata trochu víc. „Tak pojď, ty nečekaná návštěvo...“

„Jsem se o to neprosil,“ zavrčel jsem. Nohy mě bolely a krvácely, mouchy nejspíš přece jen kousaly, a kůže mě svědila. „Vůbec jsem o ten váš Centrál nestál!“

„Centrum,“ opravila mě Vědma. „Centrál je Vladimirský, tohle je prostě Centrum... Jsi nějaký naježený, chlapče.Jméno máš?“

„Váňa,“ odpověděl jsem.

„A tys mu nějaké jméno dal?“ zeptala se Vědma Staříka.

„Je to Bicák, úderník.“

„Úderník komunistické práce?“ zasmála se znovunepříjemně Vědma.

„Hudebník. Hraje na všemožný pokličky.“

Vědma se s odporným chichotáním a hnusnýmbubláním pod nos vydala ke strážnímu baráku. Stařík začal za mými zády zavírat vrata.

„To je ale...“ zarazil jsem se.

35


„Bestie?“ doplnil tiše Stařík. „Ani ne, Bicáku. Neníšpatná. Má prostě ve zvyku lidi takhle prověřovat – kdo jsi a co vydržíš.“

„Už moc ne!“

„Chvíli tu pobudeš a uvidíš,“ pokrčil rameny Stařík. „Hej, Vědmo. Ohřej vodu a roztop saunu!“

„Když sebou mrsknete, stihnete se umýt, je ještě teplá!“ odvětila, aniž by se otočila. „Objevil se tu Dědek, tak se taky myl.“

„Jdem hned na to,“ zaradoval se Stařík. „Taková ruská lázeň po cestě je to nejlepší!“

Této moudrosti jsem neodporoval, zvědavě jsem serozhlížel a následoval ho po dvoře. K prohlížení tu toho moc nebylo – budova stráže byla cihlová, ne moc velká, nízká, přitom ale patrová, s rovnou střechou, z níž čnělo několik komínů. Z jednoho z nich se kouřilo. Vedle domu stáladřevěná věžička tak šest sedm metrů vysoká, zakončenámalinkou zastřešenou plošinkou. Působila úplně obyčejně, ošuměle, člověk by si takovou věžičku představil spíšněkde v poli, kde by pod ní podřimoval stařičký hlídač, a ne u Pohraniční stráže. Na věži nikdo nebyl, ovšem schůdky působily tak vratce, že zbytečně bych se tam rozhodněnehnal. Před budovou se tyčil stožár, na němž ledabyle visela špinavá bílá vlajka. O kousek dál stál dřevěný přístřešek, vedle něj hranice dřeva a bokem, jak to bývá, dřevěnábouda ruské lázně. Před ní byl pořádný sud, ke kterému vedly schůdky. Z boudy, umístěné hned u vchodu do strážnice, poštěkával už tišeji pes, ale ven stále nevylézal. Zřejmě se rozhodl, že kdo byl vpuštěn dovnitř, dočasně se vyjímá z ranku nepřátel.

Lázeň byla opravdová. Čistá převlékárnička, lavičky, stůl s ještě horkým samovarem. Parní část sauny pro šest lidí evidentně zatím nestihla vychladnout a vody bylo až až. Nechápu, jak sem na vrchol kopce tu vodu tahají? Vkbelíkách? Stařík se rychle svlékl a za spokojeného pohekávání se vydal do sauny. A já hned za ním. Jediné, co mě uvádělo do rozpaků, bylo, že uvnitř zase nebylo žádné umělé světlo, jediné, co se tam dostalo, prosvítalo skrze maličké okénko, 36


otočené do převlékárny, kde Stařík zapálil petrolejku.Seděli jsme na lavicích, naše těla nasávala vodu a uvolňovala

se. Pak Stařík došel pro takový lavórek, kam namočilnějaké bylinky a nechal je odpařovat. Cítil jsem, že zraněné

nohy mi začaly krvácet, ale rozhodl jsem se nevšímat si

toho.

„Lehni si, vezmu tě metličkou,“ řekl Stařík.

„Děkuju...“ odpověděl jsem od srdce a natahoval se na lavici.

„Poděkováním se z toho nevykroutíš, druhá metla je pro mě,“ zasmál se můj zachránce. „Tak se drž, Bicáku.“

Držel jsem se. Stařík šlehal pořádně, ale tělo na rány metličkou odpovídalo s povděkem. Do té doby jsemžádným zvláštním milovníkem sauny nebyl. Ovšem pochodnaboso v členitém terénu jsem taky ještě neabsolvoval...

„Staříku, elektřina tu není?“ zeptal jsem s



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist