načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Strašné pověsti české - Ivan Krejčí

Kniha: Strašné pověsti české
Autor:

Humorně vyprávěné příběhy z prvního tisíciletí českého státu od pobytu Keltů a Markomanů na našem území, přes příchod Slovanů vedených praotcem Čechem, až po konec vlády ...


Titul doručujeme za 2 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  279
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  329 Kč
15%
naše sleva
9,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Rok vydání: 2016-10-12
Počet stran: 320
Rozměr: 160 x 230 mm
Úprava: 314 stran
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788075054425
EAN: 9788075054425
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Humorně vyprávěné příběhy z prvního tisíciletí českého státu od pobytu Keltů a Markomanů na našem území, přes příchod Slovanů vedených praotcem Čechem, až po konec vlády Boleslava II. Příběhy známé z podání klasiků překvapí originálními pointami, příběhy vybájené – tedy především osudy panovníků, které v minulosti Kosmas i Alois Jirásek odbyli jednou větou – jsou čtenáři předkládány v zábavné formě. Doložená historická fakta jsou ctěna, mezery mezi nimi dotvářeny fantazií a s humorem. To vše podáváno nevázaným jazykem 21. století a glosováno z pozice současníka, neboť, jak známo, historie se neustále opakuje...

Předmětná hesla
* do 10. století
České pověsti -- humor
Čechy (Česko) -- Dějiny -- do 10. století
Kniha je zařazena v kategoriích
Ivan Krejčí - další tituly autora:
Čtení o dráze olomoucko - pražské -- Velká cesta 1 díl., Velká obnova 2.díl. Čtení o dráze olomoucko
Hons, Josef; Krejčí, Ivan
Cena: 878 Kč
Velká obnova Velká obnova
Krejčí, Ivan
Cena: 479 Kč
Pohádky poněkud hambaté Pohádky poněkud hambaté
Krejčí, Ivan
Cena: 93 Kč
Nezoufejte! -- Jsou ještě horší děti než ty vaše Nezoufejte!
Krejčí, Ivan
Cena: 93 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7
Prapraotec
Kde začít?
Tak to je jasné. Začneme právě tady, kde odpočíváte před
svou obrazovkou, srdečně se bavíte estrádou některé z řady
televizních stanic, popíjíte pivo a přikusujete slané pečivo. Čechy,
Morava a Slezsko, to je naše teritorium.*
Kdy začít?
To už je horší. Kam až... Dobrá, miliarda let sem či tam...
Sopky soptí, do povětří lítají oslnivé rachejtle barevného nitra země,
žhavá láva si hledá cestu, nádherná pastva pro oči, leč očí není.
Není tu živáčka, který by se tím divadlem potěšil.
Tak dál, či vlastně blíž. Voda zalévá naši budoucí vlast,
slunce svítí, je teplo, moře... MOŘE! Máme moře! Ale my lidé tu
nejsme, moře si užívají trilobiti. Moře odejde a znovu přijde. A ještě
jednou. Třikrát jsme měli šanci stát se národem rybářů,
stavitelů lodí, cestovatelů, objevitelů nových zemí, námořních bitkařů,
dobyvatelů a okupantů, pirátů, zlodějů a drancovačů kulturního
dědictví domorodců, ale nebyli lidé.
Avšak překulilo se jen pár miliard let a vše se začalo měnit. Ve
vodě a pak i na zemi se objevily nižší organismy, pak vyšší
organismy, ještě vyšší organismy... Nic vám to neříká? Dobře, tak
jednoduchý uhlovodík, řetězec uhlovodíků, aminokyseliny,
bílkoviny, cytoplazma a jádro, prvoci, strunatci, obratlovci, čelistnatci,
ryby, obojživelníci (ryby vylezly na souš!), plazi, bylo jich strašně
moc – koneckonců, co taky ty miliardy let dělat – až k malinkaté
veverce, kterou vědci označili za naši praprapramáti. Soudný
člověk si umí představit, jak dlouhá cesta pak ještě byla k
čtvrtopicím, poloopicím, třičtvrtěopicím a opicím, které nám titíž vědci
vnutili za praprarodiče.**
Někdy na konci třetihor (sbohem, české moře!) se ochladilo,
pralesy ustoupily a jejich místo zčásti zaujaly stepi. Jen tak se
moh* Občas i kousek
Slovenska – ony
ty dávné kmeny
a národy na
nějaké hranice
nedbaly.
Nejspíš by jejich
příslušníci
nechápavě
kroutili hlavami,
kdyby zjistili, že
Češi a Slováci
si téměř po
půli tisíciletí
společného
žití pečlivě
vykolíkovali
státní hranice,
postavili celní
a pasové domečky
(1993) a po
čtrnácti letech
je zase zrušili
(2007).
** Mnozí muži si
umějí představit
statného
orangutana
jako svého otce.
Zajímavé ale je,
že když dojdou
k matce, udělá
se jim při té
představě špatně.





8
lo přihodit, že jednoho dne tlupa lidoopů vedená lídrem – říkejme
mu třeba L1 – po čtyřech vesele vyskotačila z lesa a překvapeně
zírala na křovinatou step, rozprostírající se před nimi. Mžourali
do bledého slunce, které z lesa skoro neznali. L1 byl uchvácen –
z života v temném pralese měl revma a žvýkání syrové zvěřiny se
mu už zajídalo. Zavyl nadšením a rozběhl se dál. Ostatní ho
váhavě následovali.
Když se L1 unavil, posadil se. Tlupa se kolem něho sesedla
a čekala, co se bude dít teď. A dělo se, jako vždy, když se do děje
vloží nespokojená ženská. Družka L1 – říkejme jí třeba D1 – si
už dlouho pro sebe vyrážela nespokojené hrdelní zvuky a nyní
využila přestávky, aby nespokojenost svému druhovi důrazně
vyjádřila. Činila to tak, jak to činí ženy dodnes: Vyrážela zlostné
nesrozumitelné zvuky a šermovala končetinami. * V podstatě šlo
o toto:
D1: „Proč nás vlečeš do neznáma, pojď okamžitě zpátky!“
L1: „Je to tu zajímavější a je tu teplo.“
D1: „Není tu bezpečno a není tu co žrát.“
L1: „Žádné nebezpečí nevidím a žrát...“
Rozhlédl se kolem sebe, utrhl trs obilí, přední tlapou drolil
semínka a shromažďoval je v druhé tlapě. Když jich měl dost, strčil
je do tlamy, rozžvýkal je a spokojeně polkl.
„Dobrý. Zkus to!“
„Ale...“ chystala se mrmlat D1 dál, když vtom chytla od svého
druha lepanec, až se jí před očima zatmělo.
„Řek jsem, ZKUS TO!“ zařval L1.
D1 utrhla trs obilí a nemotorně se pokoušela vydrolit semínka.
Semínka jí propadávala mezi prsty a samec se šklebil. Ale rychle se
zlepšovala, až měla hrst, kterou vsypala mezi zuby.
„Není to špatný,“ podotkla smířlivě. Nechtěla chytit další facku.
„No proto,“ zabručel L1 a dál drolil semínka. Náhle se mu tvář
rozjasnila nečekaným poznáním: Bude jen sedět a potrava bude
po ruce! Konec honění za žvancem!** Spokojeně se rozhlédl po
okolí. Kolem se ve větříku vlnily traviny a nedaleko vyčníval
nevysoký pahrbek tvaru buřinky.
„Tady zůstaneme,“ oznámil L1 ostatním. „Za žrádlem se
nemusíme honit a je tu zdravější prostředí. Budeme požírat semena.
Postupně budou naše přední tlapy stále šikovnější a my si je
začneme šetřit,“ pokračoval L1 v projevu a k úžasu všech se na okamžik
* Odjakživa
nespokojené
ženy postrkovaly
líné muže, aby
ti něco vymysleli
a vytvořili. (My
nemůžeme,
někdo musí
pracovat, říkaly
ženy s oblibou).
O pokroky lidstva
se tak v podstatě
zasloužily
ženy – většinou
remcáním.
** Ideál všech
mužů od pravěku
po současnost.





9
postavil na zadní. „Potrvá to jen nějakých pár milionů let a budeme
chodit výhradně po zadních, špičáky se nám obrousí – takže začneš
vypadat trochu k světu,“ obrátil se ke své družce, „vytvoří se nám
patro a silný jazyk, což je nezbytný předpoklad k tomu, abychom
se začali dorozumívat kloudnou řečí, a ne takovým řevem jako
teď. A to všechno bude možný jen proto, že jsem vás – blbce –
dnes zavedl sem do stepi,“ skončil spokojeně.
Po celou dobu přednášky ho zbožně pozoroval jeden mladý
lidoop – nazývat ho nebudeme nijak, protože to na tu chvilku
nemá cenu –, trhal, drolil a polykal všechno, co mu přišlo pod





tlapu. Teď se chytil za břicho, vyrazil pár neartikulovaných zvuků
a v křečích vypustil obsah střev a duši. *
„Nejdřív se ovšem naučíme rozpoznávat, co k žrádlu je a co
ne,“ dodal L1.
Jistě jste poznali, že tento prozíravý lidoop-vůdce byl ve
skutečnosti náš prapraotec Čech. A již od této doby si Češi z generace
na generaci předávají ono sebeuspokojivé rčení o „zlatých českých
ručičkách“ – navzdory statistikám o bídné produktivitě práce ve
srovnání s lidoopy ze Západu.
Pahorku, pod nímž se usídlili, můžeme říkat P1 a řece, ve které
směla D1 občas ulovit nějakou rybu pro zpestření
vegetariánského jídelníčku, třeba R5. Časem podle ní vyšlapala mladá děvčata
stezku E55, ale to už bychom zabíhali do přílišných podrobností.
* Nejjednodušší
způsob, jak
se posouvat
kupředu, nabízí
metoda pokusů
a omylů.





11
Prapramatka
Zvídavého čtenáře, který sledoval odvážný výpad D1 vůči jejímu
druhovi, jistě napadne: A co prapramatka? Odpovídám: nic.
Nebylo žádné prapramatky a i ty nejctižádostivější ženy dneška
se s tím musejí smířit. Prapraotec a s ním i ostatní lidoopi se chovali
jako všichni samci té doby: Uviděli zadek samice sbírající semínka,
vzrušili se, hupli na ni – a než bys řekl švec, bylo po všem. * A bylo
jim jedno, o kterou jde. Pro lidoopky to mělo jednu výhodu: Těch
pár chvil sexu si užily všechny, mladé i staré, hezké i šeredné.
Vůdce smečky – v našem případě L1 – však měl vytipovánu
jednu, která se mu starala o krmi. Ale kvůli tomu ji prapramatkou
nazývat nebudeme. Můžeme v tom jen spatřit další dominantní
vlastnost Čechů, která se táhne až do dnešní doby.
Dlouho, předlouho každopádně trvalo, než se lidoopi naučili
vzpřímeně chodit, běhat, štípat lidoopky do zadku dvěma (!) prsty,
mluvit a zpívat... Rozhodně déle, než co se naučili krást a zabíjet.
Jistě by nebylo bez zajímavosti nahlédnout do života našich
předků v různých fázích jejich vývoje a sledovat, jak pomalu a
cestou omylů se prokousávali k pokroku – dobrá, zaznamenejme
alespoň zásadní zlom ve vývoji našich předků, o který se zasloužila
jistá D5428 přezdívaná Vykuk. Jednoho dne prohlásila ke svým
družkám:
„Už mám dost těch samců, co na mě furt zezadu skáčou a funí
mi na zátylek. Už mám dost neustálýho vláčení velkýho břicha
a porodů...“
„To my máme taky,“ odpověděly družky, „ale co s tím chceš
dělat?“
Vykuk se zamyslela.
„Proč na nás skáčou?“ zeptala se. „Protože vidí naše vyšpulené
zadky,“ odpověděla si. „Zkusme je neprovokovat,“ navrhla a
posta* Ostatně,
podle svědectví
současných žen
se zdá, že tento
přístup k sexu
mnoha mužům
zůstal.





vila se na zadní. Ohromené družky ji rozpačitě následovaly.
Skutečně si tím zajistily pár dní klidu – než překvapení samci zjistili,
co se stalo. Pak se i oni postavili na zadní, rozhlédli se kolem –
a první samici po ruce srazili na kolena.
A od té doby my lidé chodíme na zadních a na kolenou
provádíme jen některé nevyhnutelné úkony. *
Bylo by to vývojové líčení dlouhé a nejsem si jist, zda by
udrželo vaši pozornost. Donekonečna by se v něm opakovaly
přelámané hnáty z nepovedených chodeckých pokusů, mrtvoly
nešiků, již při běhu přehlédli hlubokou rokli, roztrhaná těla
nebožáků, již nepředběhli pratygra, či závodníků, co skončili v
náruči medvědice, v křečích umírající lidoopi, opi a pi, kteří pozdě
zjistili, že ne každá rostlina je jedlá, a další, již po požití jiných
rostlin zešíleli a vyvraždili své soukmenovce.
Vlastně, jak to tak přehlížím, nejspíš by vás to zajímalo. Tak
snad někdy příště...**
* V mládí
sexuální,
s postupujícím
věkem méně
příjemné:
drhnutí podlahy
rejžákem, hledání
spadlého prášku,
vypadlých zubů...
Někteří se modlí,
aby jim Bůh
odpustil hříchy,
jiným je to fuk.
** Zatím si
o tom můžete
číst v báječných
knihách Eduarda
Štorcha.





13
Keltové alias Bójové
My se přeneseme do doby, kdy již nepotřebujeme vědecky číslovat
vývojové generace našich předků, neboť je máme pojmenované.
Přeneseme se do doby, kdy se v bažinách na nynějším
francouzsko-belgicko-holandsko-německém pomezí začali náhle líhnout Keltové.
Stalo se to jednoho teplého a vlhkého léta přibližně 400 let
před naším letopočtem. To se zkraje léta zčistajasna na nebi
zjevila nazelenalá záře a z ní se posléze vyloupla veliká šedá pecka.
„Zastav na chvíli,“ požádal uvnitř pecky kus hmoty, „musím
vyhodit smetí.“
Pecka zůstala viset ve vzduchu nad bažinami, pak se otevřel
otvor a z pecky se vysypaly miliony lesklých cingrlátek. Tretky se
snášely dolů k bažinám, třepotaly se ve vzduchu a přitom házely
tak zuřivé záblesky, že se veškerá bažinatá zvěř v hrůze
zavrtávala do bláta v domnění, že na ni útočí nějaká smrtonosná bouřka.
V tom stresu si vůbec neuvědomila, že schází hromobití.
Brzy však bažinatá zvěř z bláta rychle vypadla. Neboť s
bažinami se dělo něco podivného. Vzrůstalo v nich napětí, bláto se
začínalo chvět, tetelit se, třást, třepat. Pak vzdychalo, bublalo, až
hulákalo... A na konci léta to propuklo. Za zpěvu bojových písní
z bažiny vypochodovala řada keltských bojovníků v plné zbroji.
Za ní druhá řada keltských bojovníků v plné zbroji. A třetí řada
Kelťanek beze zbroje. * A tak se to opakovalo. První, druhá, třetí
řada na západ. První, druhá, třetí řada na východ. První, druhá...
jih... sever... Ne, sever ne. Do zimy by se dral jen blázen. Stovky,
tisíce, desetitisíce Keltů na pochodu Evropou.
Západní křídlo obsazuje Francii a Britské soustroví. Jižní
křídlo překonává Alpy, namlátí Římanům a opaluje se na plážích
Ligurie. Východní armáda prochází českou kotlinou a podél Dunaje
do Panonie, na Balkán, dupe po Thrákii, Makedonii, Řecku, Malé
Asii...**
* A bez šatů.
Neboť nejvíc síly
v sobě objeví muž,
když se žene za
nahou ženskou.
Proto byli Keltové
jako válečníci tak
úspěšní.
** Nešťastnou
souhrou náhod
se jedno semínko
zadrhlo ve
vývinu a naplno
se rozpučelo
až ve třicátých
letech 20. století
v Německu.
Ten pozdní
zmutovaný Kelt
se pak s armádou
vydal po stopách
dávných předků
a zabíjel,
zotročoval
a ničil...
−400





14
Táhl tak podél řeky Agary kmen Bójů – jedna z odnoží
mocného a početného kmene Keltů, jenž operoval v mnoha končinách
Evropy. Jeho příslušníci se s uspokojením rozhlíželi po úrodné
nížině, mnuli v ruce černozem a hnědozem a zkoumali kvalitu
divokého chmelu. Pak se Agara vlila do řeky Elby a kmen postupoval
proti jejímu proudu. V jednom z ohybů řeky zahlédli nedaleko ve
stepi vypínat se pahrbek zvláštního tvaru.
„Náčelníku, podívej,“ ukázal mladý pobočník na kopec. „Co
takhle vylézt na vrchol a rozhlídnout se po kraji? Třeba bychom
se usadili tam...“
Náčelník se podíval na kopec, pak svým pohledem mladíka,
jenž dychtivě očekával jeho odpověď, zavrtal do země a zavrčel:
„Na suchu pod kopcem by se usadil jen blbec. My zakotvíme
někde u vody.“*
A zrovna v ten samý čas táhl z jihu podél řeky Atavy keltský
kmen Kotinů. Občas si některý člen pro zábavu vyrýžoval trochu
zlatých zrnek, ale moc se nezdržovali, neboť je cosi pohánělo dál.
Na soutoku Elby a Vultavy se oba kmeny sešly.
„A hleďme, Kotinové,“ vyhrkli překvapeně Bójové, „kampak
tudy cestou?“
„Ále, tiež hľadáme dačo, kde by sme sa usadili. Už sme mysleli,
že to máme – pekné miesto, zlato v struhe, len... Len viac slnka
potrebujeme, aby sa vinnej réve darilo,“ rozvažovali Kotinové. „Tak to
sa tu obrátime a pôjdeme po tejto rieke za slnka východom.“
„A to zase nám se tu docela líbí,“ řekli Bójové ulehčeně, když
zjistili, že se nebudou muset dělit o životní prostor, „chmelu se
daří, pivo bude dobré. Asi se tu někde usadíme. Kde že jste našli
to příhodné místo?“
„Keď pôjdete tu proti prúdu tejto Vultavy, prídete k sútoku
s riekou (dnešní Berounka). Tá tečie tu,“ máchl náčelník pravou
rukou. „Ale chodzte ďalej a z tejto strany,“ máchl levou rukou,
„pritečie hen ten oný... zlatý potok. Sú tam dva vrchy a vedie tam
obchodná cesta.“
Bójové způsobně poděkovali za dobrý tip. Pak společně
obětovali bohyni Kotyz, lebo je to žena, jak řekl vrchní druid Kotinů,
a měli se k odchodu.
„Tak šťastnou cestu,“ řekli Bójové, „a dejte vědět, až se usadíte.
A až nám pošlete zprávu, ptejte se na Boiohaemum – zemi Bójů.“
Agara – Ohře
Elba – Labe
* Měl tu
příležitost dávno
před praotcem,
ale prošvihl ji.
Nevylezl na
kopec, nedržel
slavnostní řeč
ke svému lidu,
neusídlil se pod
kopcem. Proto
tu zem po něm
nepojmenovali
a jeho jméno
zmizelo
v zapomnění.
Atava – Otava
Vultava – Vltava
−350





15
„A vy sa pýtajte na Kotinaemum – zem Kotinov. Zatiaľ
nevieme, kde bude, ale vieme, že tam, kde bude, bude naozaj slnko,
víno a chutné ženy.“
„Třeba se zas někdy sejdeme,“ volali Bójové.
„Možno hej,“ volali zpátky Kotinové. Když byli z doslechu,
podívali se na sebe a dodali: „Ale skôr nie. Prečo tiež?“ *
Bójové našli zlatonosný potok a dva kopce. Na jednom se
usídlil panovník s družinou, na druhém našli útočiště druidové se
svými žáky. Druidové ovládali duchovní život svého lidu – prováděli
soukmenovce složitým systémem božstev a svátků, obětovali
bohům pochutiny, zvěř i lidi, soudili skutky soukmenovců, léčili jim
choroby, ale především byli chodící zásobárnou moudrostí, které
si předávali z generace na generaci. A tak jejich žáci u nich
začínali jako mladí a učili se nazpaměť dějiny kmene, právo a obyčeje,
náboženství, léčitelství, přírodozpyt, hvězdopravectví, předvídání
přírodních dějů i lidských skutků. To všechno si žáci cpali do
hlavy a neustále hlasitě opakovali, aby si vše zapamatovali. Žáků si
druidové vybírali vždy víc, neboť i když předvídání měli v popisu
práce, do dětských lebek neviděli. Mnozí žáci v nich ukrývali
pitomosti a na moudra se pak nedostávalo. Takoví žáci odpadávali
a stávali se z nich zemědělci, řemeslníci a bojovníci. Nadaní
jedinci memorovali a memorovali – pět, deset, patnáct i více let, podle
toho, jak vzdělaní byli jejich učitelé a jak čiperné byly mozkové
buňky žáků.**
Hradiště se pomalu rozrůstalo. Pomalu, protože...
„Vaše výsledky jsou čím dál horší,“ lál rozmrzele vrchní druid
Bokorad svým dospělým žákům. „Vezměte si příklad z těch
malých, jak jsou pilní a jaké dělají pokroky! Zatímco vy... Podívejte se
na sebe – bledí, pohublí a nepřipravení. Co se s vámi děje?“
Druidi-čekatelé se chvíli ošívali, ale pak si jeden dodal odvahy
a spustil:
„Nemůžu se soustředit na učení. Sotva vyjdu do osady,
skočí po mně nějaká ženská a zatáhne mě k sobě na lůžko. Na to
bych si nestěžoval. Ale jen vyjdu, je tu druhá a za ní třetí... Je
jich moc.“
Osmělil se i další:
„Šel jsem si včera koupit hrnek. Cestou jsem si poctivě
deklamoval opus o trestání krádeží všeho druhu, když vtom po mně

* Jak všichni
víme, setkali se
jejich potomci za
více než 2 000
let a vydrželi
spolu žít 70
roků. Někteří to
považovali za
příliš krátkou
dobu, jiným to
připadalo jako
tíživá věčnost.
** Jaký pokrok
udělala česká
vzdělávací
soustava od té
doby! V 21. století
dokázali někteří
vykutálení
čiperové
vystudovat
vysokou školu
v Plzni za několik
měsíců!





16
skočily dvě ženštiny středního věku, vtáhly mě do stavení a na
podlaze ze mě veškeré trestní právo vytřásly...“
Jako by se vytáhla stavidla, otevřela se ústa dalších.
„Dost!“ okřikl je Bokorad. „A vy neposlouchejte, co nemáte!“
obrátil se k malým žáčkům, kteří seděli s otevřenými pusami.
„Palte na dvůr a opakujte si domácí cvičení!“
Pak propustil i dospělé žáky a oddal se přemítání.
„No, nejsou to pitomci?“ mumlal si pro sebe nespokojeně. „Co
já jsem toho v mládí zvládl...“ *
Ale odpoledne si ho povolal panovník a ukázalo se, že má
stejné starosti.
„Ano, je to problém,“ vraštil tvář vládce Rambobud. „Scházejí nám
muži. V nedávných bojích jsme ji ch mnoho ztratili. Jejich vdovy
odmítají rodit, protože by samy děti neuživily. Ale užít si s mladíky, jak
vidno, to si dají říct. Jsi vrchní druid – musíš něco vymyslet.“
Bokorad se vrátil na svůj kopec a povolal k sobě dva nejstarší
druidy. Přednesl jim problém a chvíli čekal, jestli z nich vypadne
nějaké moudro. Ale druidi vznešeně mlčeli.
„Dobře, dobře, stejně jsem to už vymyslel. Jen to musíme
patřičně prezentovat. Musíme lidem předvést velikou podívanou,“
uvažoval Bokorad nahlas, „aby si to všechno kolem ní
zapamatovali... Kolik máme zajatců?“ obrátil se s otázkou na druhy.
„Poslední tři,“ řekl první s kapkou lítosti v hlase. „Posbírali
jsme je tehdy na bojišti polomrtvé a vylízali je z ran.
Vy-pěs-to-vali-jsme-si-je,“ dodal důrazně, aby nebylo pochyb, kdo má na tom
zásluhy. Ale to vrchního nezajímalo.
„Tři,“ opakoval Bokorad a přimhouřil oči. „Magické číslo tři!
Na tom to postavíme!“
Obrátil se k druhému druidovi a zeptal se:
„Jaký máme nejbližší svátek?“
„Lugnasad.“
„Á... to ne,“ zašklebil se nejvyšší. „To by se taky mohl bůh Lug
naštvat. Uspořádáme obětiny mimo harmonogram,“ rozhodl.
A tak se při nejbližším úplňku shromáždili všichni Bójové
v posvátném háji. Posvátný háj byl mimo hradiště na kraji lesa,
neboť některé bohoslužby byly spojeny s pyrotechnickými efekty
a nikdo nechtěl riskovat požár v osadě. Slunce pomalu
zapadalo a měsíc se ještě dlouho neměl zmocnit vlády, když přivedli tři
spoutané zajatce a přivázali je ke kůlům. Vyzáblí muži, odění jen
* Muži
poměrně brzy
ztrácejí paměť.
O to víc však
s přibývajícími
léty roste
jejich fantazie
a v ní nabývají
hrdinské skutky
jejich mládí
neskutečných
rozměrů.
−150





17
do zbytků látky, měli v ústech roubíky, aby svým řevem nerušili
obřad. Nakonec volným krokem dorazilo procesí v bílých
tunikách. V čele velký druid Bokorad, za ním dva starší druidové, dva
mladší druidové, dospělí žáci, dorostenci, starší žáci a mladší
žáci. * Bílé řízy utvořily za nejvyšším polokruh. Bokorad se obrátil
čelem k masám, pozvedl ruce a promluvil silným hlasem:
„Magické je číslo tři. Uctíváme dnes tři naše hlavní bohy:
Taranise, vládce nebes, Teutatese, boha války, a Esuse, vládce mrtvých,
a prosíme je, aby požehnali našim úmyslům. Neboť vězte, že ode
dneška se zásadně změní pravidla našeho soužití.“
Dramaticky se odmlčel a muži vyvinutých plic zaduli do
kozích rohů. Lidé zpozorněli a vrchní pokračoval:
„Každý muž způsobilý tělesně i duševně pro stav manželství
vezme k sobě dvě ženy. S oběma bude obcovat, obě budou rodit
děti, obě budou mít stejná práva. Ti muži, kteří dnes žijí s jednou
ženou, vezmou si další z těch, jež o muže přišly – i s jejími dětmi.
Na výběr mají muži celého kmene čas do příštího měsíce úplňku.
Poté zbylé ženy přidělí rada starších druidů. Toto nezbytné
opatření potrvá tak dlouho, než se zase stavy mužů a žen vyrovnají.
Magické je číslo tři.“**
Bokorad se odmlčel. Správně předpokládal, že po prvotním
ohromení se lidé rozpovídají. Muži – ti si odjakživa každou
novinu musejí řádně promyslet – nejdříve ohromeně mlčeli. Pak
hrdě nadmuli své hrudi při představě sexuálních hrátek ve třech
a následně z hrdel vyrazili nadšené výkřiky. V tu chvíli se do nich
pustily ženy – tedy jejich právoplatné manželky –, které v novém
opatření kupodivu žádné výhody neviděly.
„Ani NÁS nedokážete kloudně uživit,“ křičely ženy, „natož
další hladové krky, s NÁMI se hádáte, a teď ještě s další ženou... MY
jsme se pro vás sedřely a smetanu teď budou lízat jiné? A jestli si
představujete, že NÁS, právoplatné, v loži šidit budete, tak to tedy
prrr! To si dobře ohlídáme!“
Mužům mezitím došlo, že další ženu mají na krku v každém
případě, tak jen ženám pěstí hrozili a silným hlasem opakovali:
„Hubu drž, prostořeká, já jsem si to nevymyslel. Poslouchej
pana vrchního!“
Slunce házelo rudé louče po okolí a vrchní druid moudře
čekal. Když usoudil, že stačilo, zvedl obě ruce, silné plíce zaduly
a shromáždění pomalu tichlo.
* Kategorii rodičů
s dětmi zavedli
až sportovně
naladění
komunisté
při masových
cvičeních na
spartakiádách.
** Mezi okolními
kmeny vešlo
opatření ve
známost jako
Bójská trojka .
Bylo velmi
populární
a mnoho
mladých mužů
z jiných kmenů se
u svých náčelníků
domáhalo
následování
bójského
příkladu. Později
když už byl mužů
dostatek, upadla
Bójská trojka
v zapomnění.
V nevázané
formě ji vzkřísili
až ve 20. století
Švédové, když
ve své bohaté
zemi už nevěděli,
co samýma
roupama dělat.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.