Kniha: Strašidýlko Stráša - Alena Mornštajnová

KAPITOLA PRVNÍ

Jak ke jménu přišel

Lidé si myslí, že být strašidlem je docela jednoduchá věc. Ale to je

omyl, vážení. Strašení je vážná a zodpovědná práce. Je to zaměstnání

jako každé jiné, a proto k němu potřebujete talent a vzdělání.

Stráša se narodil do rodiny s dlouhou strašidelnou tradicí.

Bydlel s rodiči na hradě, kde maminka malého Stráši pracovala jako Bílá

paní. Večer co večer se procházela v dlouhých bílých šatech po hradních

komnatách a pochůzku končívala parádním balancováním na hradbách.

Tatínkova pracovní doba začínala o půlnoci. Tou dobou se zjevoval

v nejtemnějších místech hradu oblečený v rytířské zbroji a hlavu držel

v podpaží. Patřil mezi nejlepší bezhlavé rytíře v Evropě, dostal několik

vyznamenání, a proto mu hodně vadilo, že v noci není na hradě nikdo,

kdo by jeho umění ocenil. Hraběcí rodina se dávno odstěhovala a na

hrad chodily jen školní výlety a rodiny s dětmi. V šest hodin večer pan

kastelán zamkl a nepustil dovnitř ani

človíčka. Marně ho tatínek Bezhlavý

rytíř přemlouval, aby alespoň jednou do

měsíce uspořádal noční prohlídku.

„V žádném případě, příteli,“ odpovídal tatínkovi pan kastelán. „Ještě se

vás někdo lekne, omdlí, a já ho budu muset křísit. Jako minule.“

„To už je dvacet let,“ hudroval tatínek. „Teď je jiná doba. Lidé mají

mnohem pevnější nervy.“

Ale pan kastelán byl neoblomný.

Stráša nestrašil, protože byl ještě moc malý. Když říkám malý, myslím

doopravdy malý, vlastně docela mrňavý. Tatínkovi Bezhlavému rytíři

sahal sotva po kolena a maminka Bílá paní si musela dávat pozor, aby

ho širokou sukní nesmetla z cimbuří. Vlasy měl rezavé, uši mu maličko

odstávaly a oči měl modré jako borůvky.

Že byl tak malý, to by ani tak nevadilo, horší, mnohem horší bylo, že

Stráša byl pěkný strašpytel.

Bál se tmy, lekal se každého hlasitého lupnutí, skřípnutí, prasknutí

a dokonce i zakašlání. Když musel zabočit za roh, nejdříve opatrně

vykoukl, jestli tam na něj nečeká nějaké nepříjemné překvapení.

Vlastně se ani nejmenoval Stráša, byla to jen přezdívka, kterou mu dali

rodiče, protože se bál i zvuku svého opravdového jména.

Ve skutečnosti se totiž jmenoval Bubu. Rodiče brzy zjistili, že se jim

výběr jména příliš nepovedl. Tedy, přesněji řečeno, nepovedl se vůbec.

„Bubu,“ zavolala maminka a Bubu se zvuku svého jména tak polekal, že

se běžel schovat do velké dřevěné truhlice v knížecí ložnici.

„Tak Bubu, Bubu,“ zapojil se do hledání tatínek a strašidýlko se

roztřáslo, až víko truhlice nadskakovalo do výšky, a rodiče našli

vystrašeného synáčka podle randálu od poskakující truhlice.

„To je ale ostuda,“ spínali ruce rodiče. „Strašidlo – a bojí se vlastního

jména. Ty jsi ale Stráša.“

A přezdívka Stráša malému strašidýlku zůstala.

„Snad z toho to dítě vyroste,“ utěšoval tatínek Bezhlavý rytíř maminku

Bílou paní, když si večer leštil brnění na noční strašení.

„To doufám,“ povzdechla si maminka, nasadila si na hlavu bílý špičatý

klobouk se závojem a šla se zjevovat na cimbuří.

KAPITOLA DRUHÁ

Kamarádka kočka Luisa

Hrad, ve kterém bydlel Stráša s maminkou, tatínkem a rodinou

pana kastelána, stál na kopci za městem. Z hradní věže bylo vidět

na kilometry daleko, ale malý kluk – i když je to kluk strašidlo –

nepotřebuje výhled do okolí, ale kamarády.

A tak Stráša sedával na schodech kamenné kašny a smutně se díval,

jak hradem prochází výletníci a školní výpravy, poslouchal, jak si děti

povídají, pokřikují na sebe a hrají si, a moc si přál taky chodit do člověčí

školy a mít spoustu kamarádů.

Stráša měl kamarády jen dva – Luisu a Matěje.

Luisa byla kočka. Byla černější než noc v nejtemnějším sklepě a oči

měla jako dvě zelené lentilky.

Kdysi patřila Strášově babičce Žanetě. Sedávala babičce na klíně nebo

za krkem, příjemně ji hřála a pomáhala jí při práci. Babička Žaneta byla

totiž vystudovaná čarodějnice, a každá čarodějnice musí mít knihu

kouzel, sbírku přísad do zázračných lektvarů, havrana a černou kočku.

Babička Žaneta dříve bydlela na mýtině v hlubokém lese, ale jednoho

dne popadla létající koště, do kufru sbalila sváteční kostýmek a knihu

kouzelných receptů a prohlásila, že už ji bydlení na samotě v lese

nebaví.

„Potřebuju se dostat mezi lidi,“ řekla. „S veverkami, srnami a divočáky si

člověk moc nepopovídá, ani když je obyčejná čarodějnice, natož když

je čarodějnice vzdělaná. Cožpak mě po těch letech může zajímat, kde

je nejchutnější tráva, kde právě dozrávají lískové oříšky a kdo má kolik

mladých? Přestěhuju se do města.“

Koupila si byt v domě kousek od náměstí a změnila povolání. Zanechala

čarodějnictví a začala lidem předpovídat budoucnost z dlaně, karet

a kávové sedliny.

Havran Robert, který babičce Žanetě pomáhal při sběru léčivých bylin

a při schůzkách se zákazníky jí sedával na rameni, aby dělala správný

čarodějný dojem, se rozhodl zůstat v lese.

„Ty jsi ještě mladá, Žaneto,“ pravil babičce, „ale já už jsem starý na

to, abych se každých padesát let stěhoval. Jsem v lese zvyklý a mezi

zdejšími havrany a vránami mám spoustu známých. A ke kartářské

živnosti se stejně líp hodí papoušek než havran.“

Babička Žaneta si tedy pořídila velkého papouška jménem Slávek

a přestěhovala se do města do bytu ve čtvrtém poschodí.

Přestože byla vzdělaná, nenapadlo ji, že kočka ve čtvrtém patře bydlet

nemůže, ani když je to kočka domácí. Kočky se rády toulají po nocích

a povídají si s jinými kočkami o snech, které se jim zdály, když během

dne podřimovaly na gauči, a o dobrodružstvích, které zažily na nočních

výpravách.