

Elektronická kniha:
Strašidlář
Autor:
Zdeňka Študlarová; Hynek Klimek
Podnázev: Mezi námi vodníky
Nakladatelství: | » Bambook |
Dostupné formáty ke stažení: | EPUB, MOBI, PDF |
Upozornění: | většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování |
Médium: | e-book |
Rok vydání: | 2012 |
Počet stran: | 64 |
Rozměr: | 25 cm |
Úprava: | barevné ilustrace |
Vydání: | 1. vyd. |
Spolupracovali: | ilustrace Zdeňka Študlarová |
Skupina třídění: |
Česká próza Literatura pro děti a mládež (beletrie) |
Jazyk: | česky |
ADOBE DRM: | bez |
Nakladatelské údaje: | Praha, Grada, 2012 |
ISBN: | 978-80-247-4215-1 |
Ukázka: | » zobrazit ukázku |
Pohádková vyprávění o vodnících, rusalkách a vílách českých řek a rybníků. Pro mladší děti. Vypravěčem příběhů je vltavský vodník Puškvorec. Na předsádkách obrázková " vodnická " mapa Čech a Moravy.
Vodník Puškvorec z podvodního hospodářství u Vltavy, kousek od kláštera Zlatá Koruna, je velkým milovníkem vodnické historie. Připravil si pro vás tohoto průvodce českou vodnickou historií, v němž není nouze o rozmanité poutavé příběhy nejen o vodnících a vodnicích, na své si přijdou i milovníci rusalek, víl a dalších pohádkových vodních bytostí. Ilustrovaná mapka Čech a Moravy na začátku a na konci knížky vám ukáže, kde se vodníci a další vodní příšerky vyskytují.
Elektronické knihy > Próza - beletrie > Další formy prózy > Příběhy
Katalog předmětový > V > Vodníci
Katalog předmětový > V > Vily
Próza - beletrie > Další formy prózy > Příběhy > Příběhy dle národů > České příběhy
Katalog vybraných autorů > Š > Študlarová - Zdeňka Študlarová
Katalog vybraných autorů > K > Klimek - Hynek Klimek
Katalog nakladatelství > B > Bambook
Mezi náMi vodníky
Hynek kliMek
ilustrace
zdeňka Študlarová
GRADA PUBLISHING
Hynek Klimek
STRAŠIDLÁŘ
Mezi námi vodníky
Ilustrace Zdeňka Študlarová
TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE:
Vydala Grada Publishing, a.s.
U Průhonu 22, 170 00 Praha 7
obchod@grada.cz, www.grada.cz
tel. +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400
jako svou 4813. publikaci
Odpovědná redaktorka Magdaléna Jimelová
Jazyková úprava Tamara Kajznerová
Návrh obálky Zdeňka Študlarová
Grafi cká úprava a sazba Jan Šístek
Počet stran 64
První vydání, Praha 2012
Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s.
© Grada Publishing, a.s., 2012
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být
reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného
souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
ISBN 978-80-247-4215-1
ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE:
ISBN 978-80-247-8040-5 (ve formátu PDF)
ISBN 978-80-247-8041-2 (ve formátu EPUB)
ISBN 978-80-247-8042-9 (ve formátu MOBI)
oBSaH
Průvodce se představuje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5
Vodnice rády vaří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
Zázračný chleba od vodnice . . . . . . . . . . . . . . . . 10
O dušičkách v hrnečcích . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13
Jak chodské děvče převezlo vodníka . . . . . . . . . . . . 17
Soužití vodních víl s lidskými mládenci neklape . . . . . . . 20
Jak je to s vodníky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26
O vodníkovi a vodníčatech z Podskalí . . . . . . . . . . . . 31
Vodník za vodníkem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36
Další a další vodníci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41
Vodnické historky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46
Vodníkova pomsta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51
O děvčeti podvedeném dušičkou . . . . . . . . . . . . . . 53
Přízraky z močálů a bažin . . . . . . . . . . . . . . . . . 57
Jak pohanská modla plašila ryby . . . . . . . . . . . . . . 60
Bůh moří Neptun vodníkům nevládne . . . . . . . . . . . . 62
PrŮvodCe Se PŘedStavuJe
P
řišli za mnou, abych vám vyprávěl. Což o to, vyprávím rád
a hodně toho pamatuji. Vždyť mi už táhne na třetí stovku
let. Řada mých vrstevníků je praprapra a ještě několikrát pra dědečky. Já tolik potomstva nemám, do manželství jsem se totiž nehrnul jako oni. I když rusalky se mi líbily, sotva jsem trochu odrostl kolébce. Zvlášť ty dlouhonohé, ale dal jsem na tátu, že se nemá nic uspěchat.
Jsem takový koumavý, dneska by se řeklo studijní typ.
Dost jsem cestoval. Chtěl jsem poznat svět, hlavně všechno, co se týká vody. Vždyť voda je můj živel. Inu, ještě jsem vám neřekl, že jsem vodník. Jmenuji se Puškvorec a své podvodní hospodářství mám kolem jedné tůně na horním toku Vltavy, kousek od kláštera Zlatá Koruna.
Naproti němu je na protilehlém břehu velké vodácké
tábořiště. V létě je tam spousta vodáků, já pro ně ale nejsem
nebezpečný. Zásadně nikoho
netopím. I když mi někteří z nich,
kteří se neumějí k řece a přírodě
chovat jak se patří, jdou pořádně
na nervy. Takové však obvykle jen
vystraším tím, že jim rozkývu loď.
Převrátím ji ale jen málokdy. To
už mě její posádka musí pořádně
naštvat.
Pak ale dávám pozor, aby
se všichni dostali v pořádku na
břeh. Dostatečným trestem je, že
se vymáchají a zchladí si hlavy.
5
Svět se mění a změnili jsme se i my, vodníci. Málokterý z nás chce dnes ještě někoho utopit. Spíše pomůžeme tonoucímu na břeh, jsme-li náhodou nablízku. Je to s námi podobné jako s lidojedy. Na ty už také ve světě téměř nenarazíte a někteří z jejich potomků studují na vysokých školách. Řada z nich patří ke vzdělancům a velice citlivým lidem.
My vodníci to ovšem se školami nemáme takové jako lidé. Dočetl jsem se sice, že několik vodníků do těch lidských chodilo, ale to jsou naprosté výjimky. U nás je to tak, že do všeho, co je třeba, zaučí malého vodníka jeho táta. A mámy učí zase vodnické holky. Případně mohou někdy vypomoci dědové, pradědové a další příbuzní. Já měl štěstí, že už děda i táta byli velice sečtělí. Dědeček se totiž jednou při povodni dostal k rozsáhlé knihovně. Velká voda mu přímo do příbytku zanesla spoustu knih, učených i zábavných. Nejprve si v nich jen tak listoval, ale pak se dal do čtení a většinu jich přečetl.
Hodně si z toho zapamatoval. K četbě knih pak vedl mého tátu a ten zase mne. Číst mě naučil brzy a já pak knihám úplně propadl. Zatímco jiní malí vodníčkové, když neměli co na práci, dováděli s rybami anebo okukovali koupající se děvčata, já ležel v knihách. Když jsem přečetl všechny, co jsme měli doma, sháněl jsem se po dalších. Nejraději se zabývám naší vodnickou historií, ale zajímá mě i ta lidská. A to se mi vyplatilo, protože teď vám mohu o všem zasvěceně vyprávět.
6 7
vodniCe rády vaŘí
A
si bych měl začít od nejstarší vodnické historie. Hned
na úvod je třeba říci, že záznamy o našem původu jsou
značně rozdílné. Liší se docela zásadně, podobně jako u lidí. U vás jedni tvrdí, že celé lidstvo pochází od prarodičů Adama a Evy, které stvořil Bůh. Jiní zase, že lidstvo se vyvinulo z pralidí, podobných opicím, anebo přímo z opic, když slezly se stromů a začaly chodit jen po zadních. No, já nevím, nedovedu to rozsoudit.
O nás vodnících jsem se v některých knihách dočetl, že jsme vznikli z andělů svržených z nebe. To prý kdysi dávno část domýšlivých andělů zpychla natolik, že začali dělat neplechu, a tak je z nebe shodili. Ti z nich, kteří spadli do vody, se údajně stali vodníky. Nemáme křídla jako kachny, husy nebo labutě, mnohem podobnější jsme žábám.
Dalo by se nad tím dlouze hloubat, ale já si tím lámat hlavu nechci a nebudu ji plést ani vám. Ať si to vyřeší vzdělaní vědátoři. Beztak si myslím, že v tomhle se nikdy neshodnou. Radši vám povím, jak je to u nás s manželstvím. Asi už je vám z vodnických pohádek a pověstí známo – pokud jste si je tedy pročetli pořádně – že o manželství vodníků s vodnicemi toho v nich moc není. Ona totiž taková manželství nejsou častá. Většina vodníků raději žije s vodními vílami, rusalkami.
6 7
Důkaz najdete kupříkladu
i ve známé opeře jednoho
z našich nejslavnějších
skladatelů, Antonína
Dvořáka. Rusalka tam
volá: „Hastrmane, tatíčku!“
Dítětem vodníka s vodnicí být
nemohla, to by byla vodnicí.
No a takových důkazů je více,
proto není důvod, abyste mi
nevěřili.
Konec konců, viděli jste už
někdy nějakou vodnici? Vypoulené
oči, hlava posazená mezi rameny,
jako by ani neměly krk, splihlé vlasy,
zelená barva pleti, blány mezi prsty
a bambulky na konečcích. Skoro úplně
jako velké žáby. Řekněte, kdybyste byli
vodníkem, chtěli byste takovou za manželku? Zvlášť když
si vodnici porovnáte s překrásnými svůdnými rusalkami! Ty
jsou totiž většinou vdavekchtivé a za vodníky se vdávají tuze
rády. Pocházejí z chudých poměrů a sňatkem s vodníkem se
z nich stávají paní většinou dobře zavedených podvodních
hospodářství.
Nestává se ale často, že by vodnice, které zůstaly takříkajíc
na ocet, tedy neprovdané, zahořkly. Svůj úděl přijímají
s klidem, vždyť takových je většina. Sdružují se ve skupinkách
a pak spolu na březích potoků, řek i rybníků, jezer a dalších
vodních ploch po celé dny brebentí. Někdy dělají i něco
smysluplnějšího, kupříkladu vaří nebo pečou. Vařívají přitom
rády a dobře. Pokrmy od nich nebývají vzhledné, zato jsou
nevěřili.
někdy nějakou vodnici? Vypoulené
oči, hlava posazená mezi rameny,
jako by ani neměly krk, splihlé vlasy,
zelená barva pleti, blány mezi prsty
a bambulky na konečcích. Skoro úplně
8
velice chutné. To vám mohu bez nadsázky potvrdit. Je to známo i z literatury.
Když mají vodnice dobrou náladu, a tu nezřídka mají, jelikož se doma nemusí s nikým o ničem dohadovat, bývají dobrosrdečné. Když mají navařeno, zvou k jídlu náhodné kolemjdoucí. Pokud se vám to někdy přihodí, nebojte se a vezměte si od nich. Opravdu si pochutnáte. Nechtějí vás jen přilákat a pak stáhnut do vody. Pozvání k jídlu myslí upřímně. Nesmíte ovšem zapomenout na dávný mrav, který byl za starých časů všemi slušnými bytostmi dodržován. Ten kázal, že za krmi se nejen pěkně poděkuje, ale také že poslední sousto se nedojídá. Tato zvyklost pochází z doby, kdy mezi prostým lidem nebyla taková hojnost jídla, aby se někdo přejídal. Host, který nechal na talíři poslední nedojedené sousto, tak dával najevo, že mu chutnalo, ale zároveň naznačil, že už je sytý a nechce přidat. Kdyby snědl všechno do posledního drobku, hospodyně by se cítila povinována nabídnout mu přídavek. Pokud k tomu došlo, činívala tak většinou s těžkým srdcem, že obírá vlastní rodinu.
Takže pozor! Tento zvyk vodnice velice pečlivě hlídají. Kdo od nich přijme pozvání a jídlo zhltne bez ponechání onoho pověstného ždibíčku, toho bez milosti utopí. Dělají to nerady, ale zvyk je zvyk.
9
zázraČnÝ CHleBa
od vodniCe
V
e Štítkově na Vimpersku se povídá o hospodáři, kterého
jedna vodnice obdarovala zázračným chlebem. Vracel se
tehdy odkudsi domů do Štítkova a cestou došel jakousi osobu, kterou považoval za starou babku. Připadala mu nevzhledná a napadlo ho, že je asi nemocná, protože měla v obličeji nezdravou barvu. Hospodář však byl slušný člověk, a tak ji pozdravil. To babku zjevně velice potěšilo. Patrně nebyla zvyklá, že by se k ní někdo choval uctivě. Doširoka se usmála, až sedlákovi připadlo, že se jí ústa roztáhla od ucha k uchu, a vykulila na něj své beztak již vypoulené oči.
„I ty buď zdráv, panáčku!“ opáčila skřehotavým hlasem. „Za to, že jsi tak zdvořilý, tě odměním. Pojď se mnou! Neváhej, je to jen kousek,“ dodala.
Připadalo mu zvláštní, že mu ta ošuntělá babka chce dát nějakou odměnu za pouhé pozdravení. Probudila se v něm ale zvědavost, a tak šel. Vedla ho luční pěšinou k nedalekému potoku. Byla bosá a on si všiml, že má podivné prsty skřehotavým hlasem. „Za to, že jsi tak zdvořilý, tě odměním. Pojď se mnou! Neváhej, je to jen kousek,“ dodala.
Připadalo mu zvláštní, že mu ta ošuntělá babka chce
10
s bambulkami na konečcích a mezi nimi jakési blány. Stále mu ale nedocházelo, s kým má tu čest.
Došli k potoku a podivná babka tam k údivu vyjeveného hospodáře hupsla do tůně a zmizela pod hladinou. Než vylekaný muž popadl dech, vynořila se s velikým bochníkem chleba. „Na, vezmi si ho! Je čerstvý, ráno jsem ho upekla,“ podávala bochník hospodáři.
Teprve teď mu došlo, s kým to k potoku přišel. Nevábně vyhlížející bochník se mu pranic nezamlouval, ale bál se dar odmítnout. Obával se, že by tím vodnici rozzlobil a kdo ví, co by mu pak mohla udělat. Pomyslel si, že bochník může nakrásně zahodit o kus dál, kde to vodnice již neuvidí. A tak poděkoval a chleba si vzal. „Pamatuj si, nikdy bochník nedojídej celý! Uvidíš sám, k čemu je tahle má rada dobrá,“ volala za ním.
Cestou od potoka se dovtípil, že zážitek s vodnicí mu nikdo neuvěří, pokud onen chleba nepřinese ukázat. Tak ho donesl až domů. Sotva prozradil hospodyni, jak k nevzhlednému bochníku přišel, obořila se na něj. „Fuj! Takový hnus! Chleba od vodnice. Co ho vůbec nosíš do světnice? Okamžitě ho vyhoď na hnůj!“ rozčilovala se.
On ovšem neměl rád, když se na něj jeho žena utrhovala, a nechat si od ní přikazovat, to už vůbec nehodlal. Na truc si
11
proto z bochníku odřízl patku a ukousl si z ní. V tu chvíli se přestal mračit. Chléb od vodnice chutnal znamenitě. Patku snědl celou a přikrojil si ještě krajíc. Svou ženu, otřásající se odporem, musel ale dlouho přemlouvat, aby také okusila, alespoň ždibíček. „Pravda, je dobrý,“ přitakala pak. „Ale já žádný chleba od vodnice jíst nebudu a ty bys také neměl. Dej ten bochník čeledi,“ dodala.
Udělal to a všichni čeledíni i děvečky si pochvalovali,
jak chutný chléb tentokrát hospodář přinesl. Veliký bochník snědli skoro celý. Zbyla jen malá patička. Ráno však čekalo na hospodáře s hospodyní veliké překvapení. Zbylá patička přes noc dorostla a na stole ležel opět veliký bochník. Zaradovali se, že ušetří. Od toho dne nemuseli žádný chleba péct. Čeleď se sice divila příkazu, že bochník nesmí být nikdy beze zbytku dojedený, avšak byl veliký, a tak ani nehrozilo, že by ho někdy někdo snědl celý.
Bylo tomu tak až do dne, kdy hospodyni přišel navštívit
její strýc, chlap jako hora, věčně hladový. I jemu chleba od vodnice náramně chutnal. Než mu v tom stačili zabránit, zhltl i poslední patičku. Od té doby museli hospodář s hospodyní
chleba zase péct. Štědrou vodnici
se zázračným chlebem už
hospodář nikdy více
nepotkal. Kdo
však ví, jestli by
ho obdarovala
i podruhé.
se zázračným chlebem už
hospodář nikdy více
12
o duŠiČkáCH v HrneČCíCH
M
yslím, že o vodnicích jsem toho navyprávěl již dost,
i když o nich koluje ještě mnoho dalších historek. Je ale
spousta jiných vodnických zajímavostí, o které bych se s vámi
rád podělil. Začnu třeba tím, jak je to s dušičkami utopených.
Všeobecně je o nich známo, že je vodníci mají schované
v hrníčcích s pokličkami, vystavených na policích. Je to
zaznamenáno v celé řadě pohádek i pověstí.
Hrnečky s dušičkami vodníci většinou mívali ve světnicích,
kam vodívali návštěvy. Ulovenými dušičkami se chlubili, a proto
se jich snažili mít co nejvíce. Tak to bývalo za starých časů.
Dokážete si asi domyslet, že dušičkám se v hrnečcích vůbec
nelíbí a rády by se dostaly ven. Stačí pootevřít pokličku a šup,
dušička je venku. Jako bublina se hrne k hladině, aby mohla
vystoupat vzhůru a zamířit k nebeské bráně.
Dušičky uvězněné v hrnečcích se trápí, a tak obvykle
strašlivě kvílejí. Třebaže jsou pod pokličkou, z hrnečků je to
jejich úpění slyšet, zejména v noci, kdy je
všude kolem ticho. No, a kdo má přitom
pořádně spát? Mnozí vodníci byli
mrzouty jen proto, že se kvůli nářku
dušiček z hrnečků pořádně nevyspali.
Vylívali si pak zlost tím, že stahovali
do vody další a další lidi. Hrnečků
s dušičkami tak pořád přibývalo, což
se samozřejmě odráželo i na kvalitě
vodnického spánku.
Až jednou jeden vodník z Labe
stáhl pod hladinu doktora, který
jejich úpění slyšet, zejména v noci, kdy je
všude kolem ticho. No, a kdo má přitom
13
s ním usmlouval, že jeho dušičku
pustí za dobrou radu. Labský
vodník se sice chvíli ošíval,
ale pak na doktorovu radu
dal. Byl už z nevyspání
zmožený natolik, že
byl ochoten v zájmu
svého zdraví udělat
cokoliv. Hned ten večer
pár dušiček z hrnečků
pustil. Noční rámusení
se tím zmírnilo
a vodník si alespoň tu
a tam zdřímnul. Druhého
dne pak vypustil ze zajetí všechny
ostatní dušičky. Od té doby spal jako
dudek a stal se z něho náramně spokojený a veselý chlapík.
S lidmi od té doby kamarádí a za to jejich dřívější topení se již
několikrát hluboce omluvil. Doktorovu radu si nenechal pro
sebe, a tak se brzy našla řada jeho následovníků.
Můj děda ovšem dušičky z hrnečků pustil mnohem dříve,
než se stala ta labská historie s utopeným doktorem. Když
se dostatečně vzdělal z oněch připlavených knih, prohlásil
držení dušiček v hrnečkách za přežitek nehodný moderní
doby. Všechny své
dušičky s omluvami
propustil. Neobešlo
se to ale bez
problému. Dušička
jedné úřednice,
která bývala
starou pannou, sice
s ním usmlouval, že jeho dušičku
pustí za dobrou radu. Labský
vodník se sice chvíli ošíval,
14
z hrnečku vylezla, když děda nadzdvihl pokličku, ale nechtěla se dát vystrnadit ze světnice.
„Když sis mě utopil, tak se o mě také starej!“ prosazovala si zvýšeným hlasem. Nelekla se ani velké štiky, kterou si zoufalý děda přivolal na pomoc. Odlétla, až když zahlédla úhoře, kterého se štítila.
Stávalo se, avšak tu dobu již také odvál čas, že pohledná děvčata, která si vyhlédli a při vhodné příležitosti stáhli do vody, vodníci o dušičku nepřipravili. Měli jiný záměr, udělali si z nich své družky. Nechtěli mít doma vodnici ani rusalku, ale dívku lidského rodu. Z takového svazku ovšem nikdy nevzešlo nic dobrého. Ty nejznámější případy nebudu rozvláčně popisovat. Dokonale to udělali známí spisovatelé Karel Jaromír Erben a Jan Neruda ve svých proslulých básních o vodnících.
Nešťastné dívky, které si po dlouhém čase na vodníkovi vyprosily návštěvu svých matek, se poté do vody za vodníkem obávaly vrátit. Věděly, že je tam kromě dětí nic hezkého nečeká. V prvním případě to skončilo pohozením nemluvněte s utrženou hlavičkou přede dveřmi domku, kam se nešťastnice k matce uchýlila. Ta druhá, mající s vodníkem dvě děti, se kvůli nim přes matčin odpor nakonec za vodníkem vrátila. Mateřská láska a strach o děti převážily nad vším ostatním.
V oněch dobách to ovšem vodníci měli s lapáním dívek snadné. Děvčata chodívala k řekám a jezerům máchat prádlo, snadno se také dala nalákat na barevné pentličky, nastražené
„Když sis mě utopil, tak se o mě také starej!“ prosazovala si zvýšeným hlasem. Neruda ve svých proslulých básních o vodnících.
15
+
nad vodou. Prádlo už ale v řekách a jezerech dávno nikdo nepere, a že by se některá z dívek dnes chytla na pentličku? To by snad nad vodou musely viset přinejmenším stokoruny nebo něco obzvlášť atraktivního. Třeba zlaté prsteny a náramky. Po obyčejné pentličce by se asi žádné trochu odrostlejší děvče vůbec nenamáhalo natáhnout ruku.
Podle mne by ale ani ta zmíněná lákadla nezabrala. Dneska je mládež mnohem protřelejší než dříve. Určitě by vymyslela způsob, jak se k žádoucímu dostat bez namočení a vodník by ostrouhal. Ale i my vodníci jsme již poučenější, než tomu bývalo za našich prapředků a penězi zbůhdarma nemrháme. Nevím o žádném kolegovi, který by nad vodu zavěšoval bankovky nebo nějaké cennosti.
Ani lákat děvčata skřehotavým „Haničko, sluníčko“, jako to činíval vodník z Jiráskovy Lucerny, se dnes už žádný z nás vodníků nepokouší. To by tam namísto vodníka musel zpěvným hlasem z rybníku nebo řeky volat čerstvý vítěz Super Star. A ani to by asi nezabralo. nad vodou. Prádlo už ale v řekách a jezerech dávno nikdo nepere, z dívek dnes chytla
16
Jak CHodSkÉ dĚvČe
PŘevezlo vodníka
N
a Chodsku žila dívka, kterou si také vyhlédl vodník a stáhl
ji do rybníka, když máchala prádlo. A nyní si poslechněte,
jak to tenkrát bylo.
Vodník jí oznámil, že o dušičku nepřijde, pokud bude souhlasit s tím, že bude jeho družkou a postará se o veškerou ženskou práci v jeho hospodářství, zejména o vaření, uklízení a praní, a až nadejde čas, i o děti, které spolu budou mít. A to všechno pod podmínkou, že dívka se již nikdy nevydá ven z vody a provždy zůstane v rybníku. Děvče bylo chytré, nechtělo se nechat utopit a zavřít svou dušičku do hrnečku. Vodníkovi tedy řeklo, že souhlasí, avšak pod jednou podmínkou. Otce že už nemá, jen starou matku, a ta se už nestačí starat o domácnost a jejich malé hospodářství. A že by nebylo hezké, aby zůstala na holičkách, když ona bude hospodařit u vodníka a ke své matce se už nebude smět nikdy ani na chviličku podívat.
„Jestliže spolu budeme žít a moje matka se tak stane tvou blízkou příbuznou, chtěla bych, abychom se jí postarali o živobytí. Můžeme jí přece dávat ryby, vždyť je jich tady v rybníku plno, a také něco z toho, co navařím a napeču. A jestliže jí to nesmím nosit sama, budeš jí to nosit ty,“ navrhla.
Vodník souhlasil, protože se do ní zamiloval již dříve, když ji u rybníka vídal. Dívčina matka se zhrozila, když za ní vodník poprvé přišel s ošatkou plnou ryb, avšak zároveň se jí ulevilo. Když se dcera s prádlem nevracela, vydala se za ní totiž k rybníku. A co tam nenašla! Část prádla ležela na břehu, část
17
byla ve vodě. Její dcera ovšem nikde a matce bylo hned jasné,
co se s ní stalo. Tu nejhorší obavu vyvrátil sám vodník. Řekl jí,
že její dcera je naživu a stará se mu o domácnost. Neopomněl
také dodat, jak je to s jejich dohodou a že matka dceru již nikdy
neuvidí. Protože je však matkou jeho vyvolené, bude mít do
nejdelší smrti vystaráno o živobytí. Pokud si to ovšem nepokazí
nějakou kulišárnou, kterou by si na něj vymyslela. To že by jí
ovšem neradil, protože v takovém případě by byl nucen pomstít
se na její dceři, třebaže by to udělal nerad.
Co chuděrce staré matce zbývalo, než slíbit vodníkovi, že
proti němu nic nepodnikne a raději o jeho návštěvách nikomu
ani slůvko neřekne. Utěšovalo ji vědomí, že její dcera žije, byť
v rybníku pod vodou. O to usilovněji se pak modlila, aby se stal
zázrak, a než navždy zavře oči, aby se s dcerou ještě shledala.
O to se však postarala dcera
sama. Vodník, který si ji přisvojil,
totiž příliš chytrosti nepobral
a naletěl na dívčinu lest. Bylo
to před Vánoci. Dívka ho
snadno přesvědčila, že
na vánoční svátky by její
matka měla dostat více,
než jí vodník obvykle
nosíval. A že by si na
to měl nachystat velkou
nůši. Do té si pak ovšem
potajmu vlezla ona sama
a zakryla se plachetkou.
Vodník se nepřesvědčil,
co v nůši je, a k dívčině
matce ji zanesl.
sama. Vodník, který si ji přisvojil,
totiž příliš chytrosti nepobral
a naletěl na dívčinu lest. Bylo
to před Vánoci. Dívka ho
18
Nechtěně se tak přičinil o nekrásnější vánoční dárek, který kdy
v životě dostala.
Shledání matky s dcerou netřeba popisovat. Samozřejmě
byla spousta radosti i slz ze šťastného shledání. Zato vodník
zažil po návratu do rybníka šok. Stalo se mu to ale po právu,
hlupákovi. Vodnice ani rusalky by mu něco takového dozajista
neprovedly.
19