načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Strašidelné prázdniny – Ivana Peroutková; Zuzana Seye

Strašidelné prázdniny

Elektronická kniha: Strašidelné prázdniny
Autor: Ivana Peroutková; Zuzana Seye

Jihočeský statek je jako stvořený pro prázdninové lenošení, hraní a snění. Co když ale dvě desetileté holky zatouží po dobrodružství? Třeba vyvolat ducha dívenky, která žila na stejném místě před mnoha lety a zemřela dřív, než stačila ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9% 83%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 93
Rozměr: 25 cm
Úprava: ilustrace (některé barevné)
Vydání: 1. vyd.
Spolupracovali: ilustrovala Zuzana Seye
Skupina třídění: Česká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Praze, Albatros, 2014
ISBN: 978-80-000-3622-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jihočeský statek je jako stvořený pro prázdninové lenošení, hraní a snění. Co když ale dvě desetileté holky zatouží po dobrodružství? Třeba vyvolat ducha dívenky, která žila na stejném místě před mnoha lety a zemřela dřív, než stačila vyrůst? Zahrávat si s duchy může být pořádně nebezpečné, o čemž se Áňa s Táňou velmi brzy přesvědčí. Áňa a Táňa odjíždějí na prázdniny k babičce do Jižních Čech. Nerozlučné kamarádky by rády zažily něco napínavého a zatím netuší, jak tajemné dobrodružství je čeká. Pro děti od 8 let.

Popis nakladatele

Kamarádky Táňa a Áňa jedou jako každý rok o prázdninách na statek do jižních Čech. Tentokrát se ovšem už od začátku zdá, že všechno bude jinak než loni, kolem děvčat se začnou dít podivné věci. Ánin dědeček jim dá starou fotografii dívky Kláry, která před lety na statku bydlela a v deseti letech zemřela. A vzápětí přichází na návštěvu jiná Klára, možná nová kamarádka, ale taky docela zvláštní holka, která tvrdí, že umí vyvolávat duchy. Táňa s Áňou o Klářiných schopnostech pochybují, ale přesto je touha po neznámu přitahuje. Strach se mísí se zvědavostí. Klára zavede Áňu s Táňou do zapomenuté stodoly, kde objeví starou panenku… Od tohoto okamžiku se rozvine řetězec podivuhodných nálezů, nevysvětlitelných záhad a nebezpečných situací!

Zařazeno v kategoriích
Ivana Peroutková; Zuzana Seye - další tituly autora:
Anička u moře Anička u moře
Anička a divadlo Anička a divadlo
Valentýnka a narozeniny Valentýnka a narozeniny
 (e-book)
Ukradené štěně Ukradené štěně
Ženy, co se nedaly Ženy, co se nedaly
Valentýnka a veterinární ordinace Valentýnka a veterinární ordinace
 
K elektronické knize "Strašidelné prázdniny" doporučujeme také:
 (e-book)
Ducháčkovic rodina -- aneb Strašidla mezi námi Ducháčkovic rodina
 (e-book)
Rezistence Rezistence
 (e-book)
Nikolina cesta Nikolina cesta
 (e-book)
Pan Buřtík a pan Špejlička Pan Buřtík a pan Špejlička
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

A L B AT R O S



Strašidelné

prázdniny

Ivana Peroutková



Strašidelné

prázdniny

Ivana Peroutková

Ilustrovala Zuzana Seye

A L B AT R O S


© Ivana Peroutková, 2014

Illustrations © Zuzana Seye, 2014

ISBN 978-80-00-03622-9


7

Kamarádky Áňa a Táňa

Začaly prázdniny a Áňa s Táňou se nemohly dočkat, až zase pojedou na statek do jižních Čech.

Ten statek kdysi dávno koupil Ánin dědeček. Tenkrát prý celé stavení vypadalo hodně zchátrale. Ale to si Áňa nemohla pamatovat, protože ještě nebyla na  světě. Dědeček s  babičkou statek zvelebili a  nakonec se v  něm usadili. Žili tam sami, a tak byli rádi, že se k nim v létě sjíždí příbuzenstvo. A že vždycky přijede taky Áňa se svou nerozlučnou kamarádkou Táňou.

Ty dvě byly pořád spolu skoro jako dvojčata, ačkoliv každá vypadala jinak. Áňa nosila rovné světlé vlasy k  ramenům a  krátkou ofinku. Měla světlemodré oči, usměvavou pusu a  trochu špičatou bradu. U  Táni byly nejnápadnější temné hnědé oči a  husté černé kudrnaté vlasy, z  kterých si ráda vyčesávala drdůlek.

Byly to velké kamarádky, i když jejich přátelství vzniklo trochu zvláštně. Jak obě říkaly: „Přes fotku.“

„Jak to myslíte, přes fotku?“ divil se každý, kdo tohle slyšel.

„Prostě přes fotku,“ odpovídaly tajemně a častokrát nic víc neprozradily.

Ve  skutečnosti jejich kamarádství začalo tím, že před čtyřmi roky nastoupily do  stejné první třídy. Byl to slavný a  památný den. Od  časného rána ke škole přicházeli nastrojení prvňáčci v doprovodu rodičů. A všichni v úžasu hleděli na obrovský nápis, který visel na fialově natřeném průčelí budovy:

VÍTÁME VÁS, MILÍ ŽÁČCI! BUĎTE PILNÍ, AŤ SE DAŘÍ!

Když si dneska Táňa s Áňou na ten nápis vzpomenou, musí se smát. Ale tenkrát jim do  smíchu zrovna nebylo. Tánini rodiče neposednou dcerku neustále okřikovali, aby se uklidnila. Dokonce ji zlomyslně varovali: „No, počkej, Táničko, ve třídě musíš pěkně sedět! Běda, jestli se pohneš!“

„Co když se pohnu?“ zastavila se Táňa.

„Tak tě k židli přivážou řemenem,“ pronesla důrazně maminka, takže Táně na okamžik opravdu zatrnulo.

Áňa byla naopak přehnaně svědomitá. Nápis na budově si uměla přeslabikovat a hned se vyděsila, že když nebude dostatečně pilná, možná propadne už v první třídě.

„Áňo! Aničko! Usměj se!“ povzbuzovala ji maminka, když tatínek fotil momentky onoho památného dne. „Vždyť na těch fotkách budeš vypadat jako na pohřbu.“

A Áňa se snažila. Vlastně si z celého slavného dne pamatovala jenom to, jak se úzkostlivě snažila být vzorná.

Večer zavolal tatínek Áňu s  maminkou k  počítači, aby se na  fotografie podívaly. Áňa s pletenými blonďatými cůpky a v plisované modré sukýnce vypadala přes veškerou snahu o úsměv smrtelně vážně. Ale v pozadí, vždycky někde kousek za ní, byla černovlasá holčička, která se na rozdíl od Áni všelijak pitvořila a poskakovala.

„Proboha, kdo to je?“ ozvala se téměř zděšeně Ánina maminka. „To bude asi pěkný číslo.“

Jenže Áňa se tomu pitvoření v duchu smála. Zároveň tu neznámou holčičku skoro obdivovala. Nevěděla, jak to má přesně pojmenovat. Jenom cítila, že s takovouhle kamarádkou by se nikdy nebála.

Druhý den za ní ve třídě přišla.

„Já jsem Áňa,“ představila se.

„A já T-áňa,“ poskočila si holčička. „Mám na začátku T!“

„Jen se nevytahuj, T-áňo,“ zasmála se Áňa.

„Hele, Áňo, a nechceš se mnou sedět v lavici?“ usmála se Táňa a důvěrně dodala: „Já se tu strašně nudím, víš?“

„Tak jo,“ přikývla Áňa.

A tím dnem začalo jejich nerozlučné kamarádství.

První, druhá, třetí a čtvrtá třída. Za ty čtyři roky se ani jednou nepohádaly. Ačkoliv jednou k tomu málem došlo. Ale nebyla to taková ta hádka, kdy na sebe holky piští a urážejí se. Mohlo by se spíš říct, že šlo o špatný vtip. Nepovedený žert. Anebo o nesprávný odhad.

To odpoledne si obě hrály u Áni v pokojíčku. Probíraly se ve starých rodinných špercích a nejhezčí kousky si zkoušely před zrcadlem.

Vtom Áňa nadšeně vykřikla: „Jé, Táňo, teď pro tebe něco mám! Zavři oči!“

Táňa poslušně zaklapla víčka a napjatě čekala.

Áňa jí to něco vložila do otevřených dlaní.

A v tu chvíli Táňa nepříčetně zaječela.

Místo šperku totiž ucítila odporné šimrání tenoučkých pavoučích nožiček.

Táňa toho příšerného tvora okamžitě setřásla. Ale stejně dál poskakovala a šermovala rukama, jako by jí na rukou ulpěla spousta dalších pavouků. Až se pomalu uklidnila a podívala se na Áňu.

„Ty máš ale debilní nápady!“ procedila naštvaně.

„Promiň, promiň,“ omlouvala se Áňa. „Já nevěděla, že se šíleně bojíš pavouků.“

„To se teda bojím! Fuj! Hnus! Tohle mi už nikdy nedělej! Nikdy! Rozumíš? Nikdy! Slibuješ?“

Áňa to musela nahlas odpřisáhnout.

Potom však udiveně pronesla: „To je zvláštní. Mě nikdy nenapadlo, že se budeš něčeho bát.“

„Ale jenom pavouků,“ prohlásila už sebevědomě Táňa. „A ty?“

„Nevím,“ pokrčila rameny Áňa. „Já se snad nejvíc bála ten první den ve škole. Že propadnu a všechny zklamu.“

Jenže Táňa pořád myslela na pavouka: „Stejně nechápu, že ho můžeš vzít do ruky.“

„Vždyť je lehounkej a křehounkej,“ usmála se Áňa.

„Cože?“

„Neboj se.“ Áňa znovu zvedla do výšky dva prsty pravé ruky. „Přísahám, že takhle zlomyslná už nikdy nebudu!“

„No proto,“ řekla spokojeně Táňa a tím nepovedená příhoda s pavoukem usmířeně skončila.

Popravdě, kamarádky na  ni dávno zapomněly. A  teď pomalu pouštěly z  hlavy i  uplynulý školní rok. Tak moc se těšily na  dva měsíce v  jižních Čechách.

Kdyby jenom tušily, co je čeká, a  že teprve tam poznají, čeho se bojí. A kolik odvahy budou potřebovat, aby strach překonaly!

Cesta vlakem

Odjezd na prázdniny byl jiný než ten loňský. Minulé léto vezl kamarádky na statek Ánin tatínek. Tentokrát Áňa rodiče překvapila nečekanou prosbou: „My bysme s  Táňou chtěly jet samy a  vlakem. Prosím, prosím, můžeme? Bude to pro nás dobrodružnější. A kromě toho je nám deset let!“

„Nic proti dobrodružství a nic proti samostatnosti,“ usmál se tatínek. „Ale co batohy? Tady v Praze dojdete na nádraží za pět minut, jenže až vystoupíte, je to na statek pár kilometrů. Takovou dálku přece batohy nepotáhnete.“

„Potáhneme!“ trvala na svém Áňa.

„Nesmysl,“ zavrtěl hlavou tatínek. „Zavolám dědovi, ať pro vás na nádraží přijede. A jestli vážně potřebujete jít samy, aspoň vám batohy odveze.“

„No dobře,“ souhlasila Áňa, jelikož v duchu uznala, že to není tak špatný nápad.

V pondělí ráno kamarádky skutečně šlapaly samy na nádraží. Na zádech těžké batohy, ale na tvářích šťastný úsměv.

„Teda, Áňo, já si připadám úplně jiná!“ zářila pýchou Táňa.

„A já!“ přidala se Áňa. „Vsaď se, že tyhle prázdniny budou úplně jiný.“

„To si piš, že budou!“ zasmála se spokojeně Táňa.

A tak si vesele vykračovaly, až došly k nádražní budově.

U  pokladny si koupily lístky a  prošly podchodem na  druhé nástupiště. Vlak brzy přijel. Kamarádky se uvelebily v prázdném kupé. Hned si taky stáhly okýnko. Sotva se vlak rozjel, pozorovaly okolí a nadchla je snad každá maličkost.

Třeba modrá plechovka na  tyčce plotu. Nebo osamělý strom uprostřed pole. Pramička plující po řece. Anebo letící pták, který je po několik minut doprovázel. A děti mávající za spuštěnou závorou.

„Ahój! Ahój!“ zamávaly jim na oplátku Áňa s Táňou.

Ale vzápětí si Táňa netrpělivě poposedla: „Jé, ať už tam jsme!“

„Nechceš sušenku?“ nabídla se  Áňa. „Mám bebe s  brusinkovou příchutí.“

„Tu bych si dala,“ přikývla Táňa. „A nechceš jabko?“

„Jo, to si dám zase já,“ usmála se Áňa.

Obě vylovily z postranní kapsy batohů svačinku a s chutí se pustily do jídla.

„Vzala jsi s sebou baterku?“ vzpomněla si Áňa.

„Jasně že vzala,“ potřásla hlavou Táňa. „Doufám, že tys nezapomněla na kapesní nožík!“

„Náhodou, ten jsem dokonce koupila a  zabalila jako první,“ pochlubila se Áňa.

„Já se těším!“ zasnila se Táňa. „Víš, na co se nejvíc těším?“

„Říkej,“ vybídla ji Áňa.

„Já vlastně nevím, na co nejvíc,“ pokrčila rameny Táňa. „Ale třeba... třeba se těším na náš pokoj. Až si v noci zase budeme povídat.“

„Anebo až ráno vstaneme a babička nám nabídne borůvkovej koláč!“ při

dala se Áňa.

„Ňam, ňam, už se mi sbíhaj sliny,“ olízla se Táňa. „A až

ten koláč sníme, dáme trávu chudáčkům králíčkům.“

„A podrbeme naše ovečky,“ dodala Áňa.


13

„No a pak vyrazíme k rybníku,“ pokračovala Táňa.

„A až k němu dojdeme, budou tam kluci,“ řekla zase Áňa.

„A až nás uviděj, určitě zavolaj – jé, holky jsou tady!“ napodobila Táňa kluky.

„Máš pravdu,“ uchichtla se Áňa. „Vždycky řeknou nejdřív tuhle větu.“

„Vždyť jsou taky dvojčata,“ připomněla Táňa. „I když se sobě moc nepodobají.“

„Já mám radši Ondru,“ zvážněla Áňa.

„Já spíš Matěje,“ řekla vážně i Táňa. „Ondra se někdy dívá tak divně, že vůbec nevím, co si myslí.“

„Ale Matěj kolikrát mele samý blbosti, a to mě nebaví,“ namítla Áňa.

Vtom se dveře kupé rázně rozevřely a vstoupila průvodčí.

„Ó, koukám, že slečny jedou samy na prázdniny!“ zahalasila vesele i trochu zvědavě.

„Jedeme na statek za dědou a babičkou,“ oznámila Áňa.

„Vy jste sestry?“ podivila se průvodčí.

„No... napůl,“ prohodila bez mrknutí oka Táňa.

„Takže nevlastní?“

„Hm,“ přikývla Áňa a podala všetečné průvodčí jízdenky.

Ta je označila a vrátila zpátky.

„Hezký prázdniny, sestřičky!“ rozloučila se s úsměvem.

„Děkujeme,“ pronesly způsobně Áňa s Táňou.

Ale sotva osaměly, plácly si navzájem do dlaní a jedna druhou oslovily: „Sestro Áňo!“

„Sestro Táňo!“

A najednou je popadla taková bláznivá nálada, že musely skákat na sedadlech a pořád se smát.

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je

možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.